Tím, že jsme se rozhodli artikulovat téma, které souvisí s církví, jsme pro akci intuitivně volili různé rituální prvky (průvod, nesení ikony, zvolání, zpěv apod.), nicméně i u dalších podobných akcí, které následovaly, si všímám, že spontánně nabývají rituálního charakteru, resp. mají určité rituální prvky. Je zjevné, že rituální typ chování je lidem srozumitelný, neboť je ze své podstaty jasně strukturovaný, a také účastníci se na akci s prvky rituálu snáze podílejí, neboť jasná struktura usnadňuje přijetí scénáře, v němž má každý svou čitelnou roli. Největším překvapením Svatořečení byly reakce lidí, kteří mu přihlíželi jako diváci, nebo se dokonce přidávali do průvodu. Sami rozváděli impulsy z naší strany, a to tak, že to výtečně korespondovalo s intencí akce (spontánně pozvedali letáčky s ikonami, které dostali, aniž bychom je k tomu naváděli, poklekali před novým světcem, tvářili se zbožně, apod.). Díky ohlasu v médiích jsem si uvědomila, že takováto akce může mít i vliv na širokou veřejnost. Předmětem dalšího zájmu a studia ovšem zůstává otázka, jaký tento vliv je a k jak velké části veřejnosti může promlouvat. Humorná umělecká zkratka, kterou je problém vyjádřen, může fungovat mnohem srozumitelněji a (díky zábavnosti) též účinněji, než množství (ač kvalitních) kritických komentářů. Snad právě i proto, že tato satirická zkratka nepodporuje „blbou náladu“, ale vytváří jakousi novou hodnotu, postavenou na společném nadhledu a tvůrčí činnosti, a podporuje pocit, že „jsem to já, kdo je schopen reagovat“, namísto rezignovaného přesvědčení, že „se mi to děje a já s tím stejně nic nemohu udělat“. Markéta Machková: Líbí se mi, že se za tím účelem sejdou lidi a každý na tom vymyslí něco v rámci té tvůrčí spolupráce. Ne, že by jeden napsal hru a ostatní obsadil do rolí, a dělal si tak nárok na budoucí ovace. O efekt, o slávu nejde. Každý přispěje tím, čím může přispět. Je to organická věc.
Jak je tomu s happeningem Několikrát jsem již zmínila pojem „happening“, dovolím si tedy zde krátký exkurs do oblasti, které jsme se s Markétou Machkovou věnovaly v rámci výzkumu Role satiry ve veřejném prostoru, jehož výstupem je zmíněný článek Maska namísto transparentu. Všímaly jsme si, že různé občanské iniciativy, když chtějí poukázat na kontroverzní problém, resp. když chtějí daný problém medializovat, stále častěji volí formu happeningu. Tedy formu veřejné události, která „využívá prvky recese, satiry a divadelnosti k vyjádření občanského názoru a přesazuje tak kritizovanou skutečnost do roviny nevšednosti“. Anglické slovo happen, znamenající „stávat se, dít se, přihodit se, udát se“ dává najevo, že tato akce je jedinečná, vznikající na místě, udává
63