duktem. Konečným výstupem totiž není happening sám, ale celkové sdělení — mediální obraz, jehož je happening jednou ze složek, a to povětšinou složkou spíše ozvláštňující než informativní, jakousi krajkou na podprsence reportáže, která přitahuje pozornost a zvyšuje atraktivitu, ale stejně všichni nakonec čekají, až půjde k zemi a divák bude připuštěn k jádru věci. To, že není děj happeningu podstatný, neznamená, že není důležitý. V tomto případě ale více pro aktéry než pro recipienty. Je možné, že z celého desetiminutového děje se do reportáže dostane třívteřinová sekvence, jak kmotr tahá motouz, který mává rukou ředitele úřadu, která nechává dopadat na papír razítko v ruce nejnižšího úředníka. Taková situace by se technicky jistě dala předvést samostatně, na první pohled možná k nerozeznání od verze z průběžného děje, přesto je rozdíl zásadní. Průběžné jednání uvnitř představovaného děje dává především aktérům jistý řád a vědomí souvislostí, které se pak viditelně projevuje na kvalitě jejich výkonu. Rozdíly jsou markantní. Druhou stranou téže věci je získání pozornosti a zájmu novinářů. Statické obrazy nebo útržkovité mikrosekvence zkrátka nikoho nezaujmou. Není pak vyloučeno, ba je to téměř pravidlem, že si novináři vyžádají opakování některých dílčích momentů, případně variace v příhodnějších polohách a úhlech, ale to až v okamžiku, kdy mají oni i účinkující povědomí o celku a zážitek společně zažité akce. Bylo-li zažívání dobré, bývají dobré i následné zákusky. Tím vším se přispívá ke srozumitelnosti happeningu. Skutečnost, že nakonec nestojí sám o sobě, nenahrazuje nárok na jeho vnitřní logiku a pochopitelnost. V případě Konkurzu byla zvolena velmi názorná symbolika, jaké užíval již Jára Cimrman, když v Jižní Americe demonstroval úsloví „loutková vláda“. Vztah loutky a vodiče je takřka archetypální. Nebylo proto na škodu, že byl v tomto případě zkomplikován oním zdvojením vedení. Tento náznak řetězu navíc dává prostor představivosti, kam až takové nitky asi vedou, kolik pater ono divadlo má. Mohlo by se vést ad absurdum jako v bolševickém propagandistickém filmu Běda tomu… o číhošťském zázraku. Tam tvůrci filmu natáhli špagátek od oltáře přes kazatelnu, biskupský palác a Vatikán až do Nového Yorku ke zlému kapitalistickému pavoukovi. Toto rozpětí lze považovat za jednu z největších předností: velmi doslovně, až školsky, ukazuje úředníkovo trápení a porobu, přitom ale nebrání člověku zvednout pohled vysoko nad oba viděné vodiče a domýšlet, co všechno se asi kolem nás děje. Zkrátka tušení souvislosti. Pavel Zajíček
XXXV