MAKE*detail
www.makedetail.cz
Bezhlavรก sardinka Kitti
Věnováno Davidu Attenboroughovi s poděkováním pro Tobiho
malรก
basina V místě, kde jsem se učila chodit mluvit skákat chápat milovat, plavalo hovno.
vinobraní Kapky krve se vpíjely do oranžové hlíny, avšak pýcha mi nedovolila brečet. Tušila jsem, že mám spálená záda, ale až tak?
Seděla jsem stranou od dospělých, náplasti z rukou se zamotávaly do špaget. Teta přinesla vodu v orosené sklenici. Pohladila mě po tváři dlaní jako struhadlo. Se slovy, že to s nůžkami taky dlouho neuměla. Táta vedl řeč a máma nandávala oběd z hrnce do talířů. Zdálo se mi, že jsou tak daleko. Ucítila jsem známou vůni hortenzií a pomerančové zavařeniny, které měla ve vdovském hábitu ukryté stoletá teta Anna. Zastínila příšerné slunce a do klína mi položila granátové jablko. A když jí dopolední vítr rozčechral pavučinu ve vlasech, zahřál mě u srdce pocit, že jsem dítě.
bouře a rybaření Pobroukávání písně o zatoulané ženě a potáhnutí z cigarety. Mrazivý závan větru. Záblesky světel z pevniny. Nad hlavou padající nebe. Teplý kousavý svetr provoněný leklými rybami a potem. Jsem schoulená pod přídí malého člunu. Táta mě ujišťuje, že přežijeme. Strýcovo pobroukávání a jeho mohutná tetovaná paže, která ovládá kormidlo, mě trochu uklidňuje. Slyším vystrašený křik mámy, stojící na molu se svítilnou. Obejmu tátovu nohu a potajmu dovolím slzám, aby vyjádřily mou paniku. Vichr mi bere všechnu odvahu a prostříhané prsty od vinobraní prožírá sůl. Zavřu oči. Zabořím tvář do otcova lýtka.
v zátoce je klid Maminčin svetr krásně voní. Odcházím s ní a ještě se podívám na loďku, kde táta se strýcem dělají to, co musí. Ukousávají hlavy sardinkám.
prázdniny Sedím na pařezu. Přesně před tím oknem, kde se to děje. Pozoruju svoje pantofle a nehřející ponožky od Vietnamců. Vlasy mě tahaj. To ta blbá gumička! V okně je tma. Jen někdy, se v šeru objeví šedivé upocené vlasy. Už to cítím. Už to bude! Ten pařez mě nepříjemně tlačí do zadku. A nebudu se dívat na ty pantofle! V okně to vrzlo. Něco zašramotilo. Povědomý cinkavý zvuk. A náhle… Bez varování… …se objeví v okně.
Otevře ústa. Vím, že není úniku. Její hlas - neúprosně sopránový. To slovo se jí dere z úst. Přímo do mého žaludku. „Oběd!!!“
když mi bylo deset, tak děda umřel Stála jsem na prvním schodě. Venku padalo listí. Polozmrzlé jiřiny zahalila ranní mlha. Na sobě vytahané tepláky a na palci díru. „Čekáš tu na co?“ Držela v ruce nůž, stékala po něm marmeláda. Pokrčila jsem rameny. „Je snídaně.“ Listí dopadalo na trávu, znělo to, jako když prší. V domě byla zapařená okna. Na stole houska s marmeládou. A v tom jsem ho zahlédla, no vážně! Seděl v křesle! Zakuckala jsem se. „Nehltej.“ Vrátila se ke křížovce. Zvedla jsem se od stolu, vzala nedopitý čaj a v kuchyni ho vylila do dřezu. Náhle jsem za sebou uslyšela jeho hlas. „Tak za půl hodiny se vyjasní.“ Rychle jsem se otočila. Ale na sporáku ležela jenom cuketa. Stála jsem na louce a cítila cigaretový kouř. U posedu stál on. Kouřil.
Sparty asi. Hloubila jsem patou dolík. Začínalo mrznout. Konečně vysvitlo slunce. „Neříkal jsem to?“ Vypustil nad louku modrý kouř, zamotal se do pavučiny. Pousmála jsem se. Cvrnkla jsem do namrzlého bodláku a ten roztřásl celou louku. A opřela se o dub. „A jak bude zítra?“ Už tam nestál. Kolem posedu se stáčel namodralý kouř. Otevřela jsem branku. Ta udělala rýhu do bláta. Pozorovala mě z okna. Uvolnil se mi culík, do čela spadl pramen vlasů. Svraštila čelo. „Jestli někdy budeš mít ofinu, budeš k ničemu.“ Budu k ničemu. Podívala jsem se k brance. Usmál se. Zapálil si cigaretu a zašeptal. „Oblačno.“ Na zmrzlou trávu dopadalo listí. Znělo to, jako by pršelo.
větší
kapitán Někdy se v noci probudím a země se pode mnou houpe palec se dotkne lina tápám v příšeří pokoje. Ten celý vrže jak prosolená loď na stropě moucha a venku bez tramvají ticho. Slyším kroky po palubě „Tati?“ První tramvaj projede pod oknem.
u řeky Písek všude, tentokrát i v ponožkách. Pes, zahryznut stále do mé boty. Voda se vpíjí do morku kostí. A ten v nich podezřele šumí. Pohozené kolo na břehu řeky. Malý kluk se zlámanýma nohama. Přisedne si ke mně a šeptá: „Nemůžu běhat, ale myslí mi to.“
padesátka na krku mého otce Rozdělaný záhon a u něj kolečko, do drahého auta se opírá slunce, vítr se zastaví o rám oken a mizí v útrobách domu. Volám na psa: Ke mně!, on pozvedne obočí a vymočí se na malý stromek. Schovám si vlasy za límec, kvůli tomu větru. Kocour se otci proplétá mezi lýtky, a jeho kulky sviští ve větru, když se jazýčkem dotýká svého nosu. Drží si hlavu v dlaních a pláče, protože jsem se s ním nepřišla rozloučit, má na sobě trikot s nápisem Nedvěd. Vítr se mi opřel do bundy a nafoukl mě jako fotbalový balón.
svatba v čb na náměstí Kaluže od dopoledního deště se jí nasákly do spodničky a následně šaty obarvily do hněda. Nedopalek se přilepil na bílou botu a ona řekla, že je to v háji. Svatební fotograf je omylem vyfotil se skupinkou Japonců a došel mu film. Nasedli do kočáru, který táhli dva staří koně, a ona se rozplakala. A nějaký kolemjdoucí prohodil, že přeje hodně štěstí.
jiřička
Seděla na naší broskvi. Křídla jí visela podél těla. Její hlava kmitala, jak se snažila zachytit ostatní členy rodiny, již znalé letu. Musela cítit, že jí dole na zemi sleduje šest očí. Ty pohledy se jí zarývaly do hustého peří a srdce se zalilo panikou. V předbouřkových večerech se olizování tlapky hrubým jazykem zvýrazní tichem. Vzduch se plahočí mezi odkvetlými květy. Obloha temní. Nehybno. Ledová vodní sprcha padá k zemi. Kočky jdou domů. V noci se ke mně tiskly, protože cítily strach. Oči zazářily pokaždé, když tmou projel blesk. Šla jsem chodbou k oknu. V záři blesků se mihotal obraz malé jiřičky. Kočičí tlapka se dotkla mého palce a chodbou se nesl hlas. „Je lepší to zaspat.“
taška
Je z Řecka. Vždy si kupuji tašky na dovolené. I přesto, že nevypadají nijak extra, můj pocit je fenomenální. I tahle taška byla fenomenální, ale teď… sedí v koutě. Její řecká nátura se rozplyzla v místnosti jako sýr feta v octě na dně mísy. V noci mě často děsí, když se ve tmě zablesknou její flitry a vyrvaný zip sípá v suchém vnitrozemském vzduchu. Z boku jí trčí něco jako vidlice a na dně skomírá zbytek staré rtěnky. Cítím, jak se mi jehlice prodírá mezi žebry a zabodává se do srdce. Otevře se skříň a z ní vyskakují všechny dovolenkové tašky. Plivají flitry a různými jazyky křičí po celém Žižkově: „Jaks nám to mohla udělat, ty krávo!!!“
měření radonu Měla jsem na sobě prošívanou vestu. Takovou tu na ryby. Ale ani ta nezabránila větru vetřít se mi až na kůži. U silnice stály holky v síťovaných punčocháčích. Fialové svetříky. Klepaly se zimou a cigarety jim padaly na zem z třesoucích se rukou. Nápor větru rozházel listí u cesty. Zalétlo jim pod latexové sukně. Já. Uprostřed pole. Se sondou v bahně jsem myslela na svíčkovou nebo… Guláš? Holky s jekotem začaly cupitat k blízké pumpě. Po silnici jel kamión, neslyšela jsem ho. Prohlížela jsem si sondu. Propadala se do rozčvachtaného bahna. Ovanul mě podivně teplý vánek. Náhle jsem mu pohlédla do očí. Řítil se na mne a moje gumovky klouzaly po brázdách v poli. Běžela jsem. Unikala. Ale… Traktor už rozprskl smradlavou siláž všude kolem.
nákup v albertu
Mám na zádech batoh, a tak jsem podezřelá. Z reproduktorů se line nějaká známá líbezná píseň. Bridge over troubled water. Zářivka na stropě bliká. Zaměstnankyně v oddělení pekařství odhání mouchu a utírá si pot z čela žlutým kloboučkem. Dvě důchodkyně nad pultem se vzorky salátů. „Chutnají ti sledi?“ „Ne.“ „Ne? Mně jo.“ Dostávám se k prodavačce. Její odbarvené pramínky se plazí jen do půlky její hlavy. Kolem ní posmrkané kapesníky. „Řekněte poslednímu v řadě, že za sebou už nemá nikoho pouštět.“ Poslední pán ve frontě se vystrašeně dívá za sebe a přeje si, aby se k němu nikdo zezadu nepřiblížil. Snažím se dostat k východu. Zastaví mě podivná, snad žena, s hrbem. Že si nejsem jistá jejím ženstvím, mě děsí. Mává mi něčím před obličejem. Bojím se, že je to policejní pendrek. „Lilek! Lilek!“ Cítím, jak rudnu. „Nechcete lileček?“ Snažím se co nejrychleji projít samootevíracími dveřmi. Zhluboka se nadechnu.
17. listopadu v novohradských horách Rozjetá zmije, jejíž páteř tu zbyla z léta. Mžourám do šera a doufám, že tajemné přízraky kolem mne jsou jen smrky v mlze. Zima se zarývá do kapes mých kalhot a kočičí chlupy z mých vlasů definitivně krade vítr. Nemám šálu, to jsem kráva! Pod pouliční lampou na chvíli rozeznám místo, kde jsem. Pomalý, rozpaky nasáklý krok do mlhy.
rumunský silvestr Cinkání zavařených okurek v batohu se nese skoro prázdným kostelem víc, něž se očekávalo. Spacák šustí pokaždé, když se někdo pohne. A na černou ostužkovanou rakev u oltáře dopadá měsíční světlo. Poslední nebožtíkovo pozemské vydechnutí není slyšet. Přeje nám hezkou noc. Zavřou se dveře. Ještě jeden svetr, blikavé jiskřičky se zavrtávají do našich ponožek. Zima se sápe ze zdí kostela. Náhle paprsek světla něco naruší. Na práh kostela, ve vší počestnosti dopadne vločka.
žutém
příjezd do paříže Nečekala jsem, že tam bude slunce. Musela jsem si nasadit brýle a sundat zimní bundu. Celá jsem se potila a vyděšeně si všimla rozkvetlého šeříku. Posadila jsem se na lavičku a odložila krosnu, z který mi vyčuhovala podprsenka. Čekala jsem na kamarádku a rozhlížela se. Zavřela oči. Nastavila tvář slunci. Už jsem tušila, že z toho bude beďar. Každopádně jsem se musela smát, když moje kamarádka prošlápla hovno.
odpoledne u seiny Vajgl se skoro rozpustil na dně řeky, sledovala jsem tabák, který vyplouval na hladinu, když mi ten poloturek dolil plastový kelímek. Tmavá tekutina - prej hrozně starej burbon. Je to hnus, ale usmívám se. Nerozumím mu ani slovo. Stále se usmívám, když mi zase dolívá. Kamarádka opodál vyzvrátila pařížské okurčičky. V žaludku se mi rozležela konečně ta bageta. Byla s masem. Bylo mletý. Kamarádka si namočila dlaň do okurčiček a další poloturek přišel s balónkem v podpaží.
montmartre No, Amélii jsem tam neviděla, zato jedno dítě mi do hlavy střelilo míč. Seděla jsem v zadních zahradách a byla mi hrozná zima na nohy. Všichni něco jedli, ale já neměla prachy, a tak jsem kouřila vanilkový cigára s panterem na obalu. Nevim, je to tam pěkný.
hřbitov Vybily se mi baterky ve foťáku. Musela jsem se zase vrátit do bytu pro nový. Konečně jsem prošla bránou a namířila si to co nejdál do všeho. Po chvíli jsem zahlédla tmavé stíny, otírající se o písmena na náhrobcích. Pach sardinek a zkysanýho mlíka byl všude, když se mi do záběru vloudil černej kocour. Hřbitovem se neslo mlaskání a chrupkání. Šustění uvadlých květin.
boulevard clichy Hlad jsem sice neměla, ale touha byla silnější. Nesla jsem bagetu a vyhýbala se kalužím. Zase pršelo. Křupavá kůrčička vlhla. Vypadlo z ní rajče, sehnula jsem se a náplň se vysypala - všechna. Když jsem přišla do malého bytu, zjistila jsem, že moje panteří cigarety jsou v háji. Pootevřela jsem dveře na balkón, pod nimi si hrály děti na betonu. Kostel byl v mlze a pokojem vonělo zvětralý víno.
tornádo Poslední špageta se odlepila ode dna rendlíku a mlha, která se vysrážela ve stanu, mi stékala po tváři. Stěny stanu se plazily po zemi a já si říkala: Omáčka strýčka Bena, alespoň něco. Ale má to být moje poslední jídlo? Martin vytáhl hlavu ze stanu, brýle mu odlétly na kraj útesu. Ale i tak viděl červené tepláky, toaletní papír a dva kempaře plachtící ve větru. Rackové padali z nebe. Plachta stanu se utrhla. Ráno jsem s trochou hanby přijala za své, červené tepláky.
horor Zrovna jsem dovyprávěla obsah jednoho thrilleru, když se mi začalo chtít čůrat. Uvědomila jsem si, že on už dávno spí. Zmlkla jsem. Zavřela oči. Měsíc prosvítal do stanu, pro samé hučení oceánu nebylo nic slyšet. Po sekundě jsem vylezla ze spacáku. Zip mi otevřel cestu a mě na chvíli oslepila přímořská tma. Hnaná strachem jsem se ani neobula. Moje kalhotky ve tmě svítily jako na nejnudnější diskotéce. Proplétala jsem se vřesem, až jsem našla své místo. Vřesem se proháněl můj biologický podpis.
robinsoni Poslední sháňka po tom nafukovacím polštářku pod hlavu. Poslední nadávka určená kamenům pod našema páteřema. Spojenec repelent na tvářích. Prosba o kouření cigaret mimo spací zónu. Poslední kontrola přílivu, který skoro olízává naše spacáky. Uložení klíčků od auta pod jeden dokonalý kámen. Pokus o usnutí. Míjí nás milenecký, věkově nevyrovnaný pár. S nenávistí, neboť doufali v prázdnou noční pláž. Šumění jediné borovice na kamenité pláži. Ledvina mi tlačí na žaludek. Někdo porušil zákaz kouření. Ten se táhne podél útesů, až na širé moře. Všímám si změny dechu kolem ležících. Zpomalil se a prohloubil, zavírám oči a cítím, jak mi je pokrývá sůl. „Nemůžu spát,“ ozve se porušitel zákazu kouření. Pevněji přivřu víčka. Ticho. Cvaknutí zapalovače. Závan kouře. „Tak dobrou.“
탑i탑kov
horko v bytě Okna se rozpalují a já se bojím kolem nich jen projít. Skleněné výplně rozpínají kyt, který vyskakuje uschlý na zem. Nenávidím elektrický sporák, ta blbá plotna!
Lehám si na zem a snažím se zachytit chladnější vzduch. Místo toho jen prach, který se touží proměnit v páru v mých nozdrách. Cítím, jak se mi spoďáry začínají lepit na hýždě. Pot pod nosem mne svědí. Zahřmění? Prach začne radostí prudce měnit směr letu. Ne. Jen podělaná tramvaj. Slyším tisíce nešťastných a vyprahlých povzdechnutí kolem mého nosu.
věšení prádla Dnes je dobrý vítr a slunce má dost síly. Plastový koš se špatně nese. Pantofle sklouzávají z nohou. Musím se vyhnout tomu kaktusu na chodbě, minule to nedopadlo dobře. Na dvoře nikdo není. Jen rozpálený beton. Uchopím jedno povlečení na peřinu. Postavím se na špičky. Konci prstů zachytím šňůru. Slunce mě oslepuje, a tak po paměti látku přichycuji za kolíček. Zapadá přesně na vytlačené místo na šňůře. Vítr se do něj opře a mokré povlečení se mi přilepí na tělo. Vlhkost prosakuje bavlněným tričkem až na pupík. Cítím vůni konvalinek, která je sice chemická, ale úžasná. Odlepím se od povlečení, které nyní vlaje vzduchem. Na rozpálený beton dopadají kapky vody. Hned mizí. Setřu vlhkost z obličeje a podívám se na zbytek prádla. Chvíli přemýšlím. Pak využiju toho, že je poledne. Všichni mají co dělat. Lehnu si pod vlající látku. Nechám na sebe kapat vodu s vůní konvalinek.
ochlazení Parapet se chce roztrhnout. Aviváž teče z prádla. Z bot leze pot. Z kočkolitu kouř. Všichni hltají průvan, otevřeli okna. Venku se ochladilo.
někdy se ptám: co z toho? Sedím v kuchyni u stolu. Pak zasvítí slunce kočkám do kožichu, od sousedky zavoní spálené maso. Vítr prolítne bytem, zjistím, že mám ještě trochu kafe, lednice funguje. Což je dobré znamení.
po dešti Na balkóně je míň útulno. Tramvaje využívají toho, že jich je zase slyšet. Opuštěný vlčák, který hlídá náhradní díly aut, vzhlíží ke mně a přemýšlí nad dřevěnou kočkou na parapetu. Zapomenutá kniha dost zvlhla. Na záložce se rozpil potisk. Mám chuť na čaj, ale kuchyň je tak daleko. Podivní sousedé vynesli svoje přerostlé děti na dvůr, aby jim tváře nasákly večerním sluncem. Leží v kočárech. Nohy jim čučí ven, v dlaních žmoulají deky. V deštivém oparu mávají na onu dřevěnou kočku.
v pět ráno Ranní müsli se rozpouští v mléce, které tím ztratilo svůj půvab.
Kapka hnědé hmoty se pomalu sune po lžičce, abych se ve finále dočkala jejího utonutí. Koťata to vzdala a v ranním šeru plácají zavinuté květy packami. Na protějším domě se mihnul stín popelářů, jediných poctivých společníků lidí jako já, kterým müsli spáchalo sebevraždu.
má nejlepší přítelkyně Konečné rozhodnutí. Cesta přes celou Prahu. Podzimní slunce se snaží, ale léto je prostě pryč. Přes listy vidím pohasínající oblohu, nad horizontem opar. Chladná zem mne studí do zad postupně prostupuje celým tělem. Vzala jsem si blbý boty, cestou přes louku se celý promáčely. Myslím na to, že doma došel chleba. To je teda úvaha! Měla bych myslet na ráj. Ale co když …ne, já se chovala slušně! Slunce už mizí. Nevím, proč mě napadla tahle chvíle. Potrpím si na symboliku. Slyším bušení srdce. Hodně v dálce.
narozeniny
Nakřáplá sklenička, ze které vytékalo šampaňské. Otisk rtěnky na ubrousku. Rozteklá žvýkačka v popelníku. Na stříbrném tácku ležel poslední kousek šunky, na který ukáplo trochu majonézy. Číšník začal utírat stoly a já vyšla ze dveří. Byla první chladná noc. Ze šály se mi sápal pach uzeného lososa a cigaret. Dlažební kostky se leskly podivným světlem a nikde ani noha. Na rohu Liliové ulice se při zemi kradl kouř. Pomalu se plazil až k mým botám a jeho pach se přidal k ostatním do šály. Nebyl to typický pražský tabákový kouř. Páchl po uhlí. Za zády mi zlověstně šuměla řeka. Alkohol mi lámal kroky.
páteční vana Praskla žárovka, a tak je v koupelně tma. Pootevřené dveře od záchodu a pruh světla odhalil moje nahé lýtko. Kousky kočkolitu se mi nalepily na patu. Vyplouvají na hladinu, když si lehám do vany. Po těle se mi přelívá první horká vlna. Prosklenými dveřmi na balkón vidím věž Telecomu a snad hvězdy. Pára se mi lepí na řasy. Ucpávám palcem kohoutek, ze kterého kape studená voda. Zvědavá kočičí packa se dotkne pěny na mém rameni. Temnou koupelnou se nese třepotavý zvuk křídel. Zvednu ruce a pozoruju, jak se z nich kouří. Nechám je tak a potopím hlavu. Hladina se leskne a ruce tmavnou. Packa rozrazí vodu a dotkne se mého nosu. Vynořím se. Po starých dlaždicích se plazí tiché předení a mizí škvírou na balkón.
orkán
U penymarketu jsem upustila krabici s mlíkem. Bílá tekutina se rozprskla do oblohy a babička shledala, že za komunistů orkány nebyly. Doma mi ještě okapávaly kapky mlíka ze šály a koťata potmě seděla v koupelně a naslouchala nářku spodního prádla, které se neudrželo na šňůře. Pod balkónovými dveřmi se orkán prosoukával do místnosti, čechral koťatům srst, voněla po spadlých vodivých drátech.
paní špičáková Je moje sousedka a má kuchyň v chodbě. Nikdy v noci nespí. Vracím se potmě domů a její světlo pode dveřmi mě vítá jako první. V jejím bytě je ticho a vlhko. Měla kulhavého psa. Ale chcípnul, tak už nechodí na dvůr. Bylo mi z toho nějak smutno, než se na dvoře objevil nový bobek.
cesta z práce Flitry na tašce se zablesknou pokaždé, když tramvaj míjí lampu. Mám špínu za nehty. Přede mě si sedla žena s loknami. Blyští se lakem na vlasy a hořčicí. Hádám z europárku. Jsem unavená. Strašně. Mám žízeň a v tašce džus, ale nenapiju se. Chce se mi číst a v tašce knihu, raději pozoruju ulámané špičky mých bot. Bolí mě hlava, ale aspoň je mi teplo. Můj odraz v okně tramvaje mě utvrzuje v tom, že je to katastrofa.
čekání na kamarády Byt tak jako uklizený. Avšak není vytřeno. Kolem lustru poletuje mol, kterýho kocour nechytil. Nevyměním si pantofle? Už mají hodinu zpoždění. Vnímám nějak víc pach laku na nové podlaze. Venku sněží. Zase. Nevyměním.
před rozchodem Mraveniště už ožilo, no jasně, když to jabko bylo tak dobrý. Babiččina paštika je skvělá jako vždy. Ale teď je obzvláště chutná. Po těch ušlých kilometrech. Martin zapaluje cigaretu, lezou mu po ní mravenci. Celá louka si lehá pod těžkým kouřem z nikotinu. Já nechci, je to droga! Mravenci se zakousli do jabka. Popel zastřel obzor. Čepice je nutná, bude foukat.
o pět kilo navíc Sedím v křesle. Nohy na stole a vidím to. Je to pod bradou. Pod prsama. Končí to u kotníků. Je to špek. Je to žrádlo. Je to sakra ten mekáč? A v televizi Právo a pořádek.
dieta Sedím na židli z prken, vedle knihovny plný prachu, spálená topinka v žaludku, čumim do tmy a nechce se mi rozsvítit.
nedočtená kniha Sedím v tramvaji, ale jako bych tam nebyla. Ježíši, co ta bába chce? Ne, nepouštím, jsem unavená! Myšlenka na to, kde jsem ji nechala. Na stole? Ne, u postele! Kurvafix, jak to bude asi dál?
aničko! sluníčko! Blé! Nesnáším její jméno, protože je tak sladký jako buchtičky se šodó. Jako pot starýho Číňana a jako zpocený nohy. Mažu si chleba marmeládou a slyším… Anička. Petra líže zmrzlinu a mě něco šeptá… Anička. Markéta mi přiveze buchty, ale já je nechci, protože... Kurva Anička! Říkal mě někdo někdy Kristinko? Buchtičko? Se šodó?
zánět nosohltanu Běžím po chodníku a míjím obrubník. Skáču přes kaluže a obcházím kolemjdoucí. Přeskakuju záhon. Černý tulipán na Chmelnici. Převracím kameny a koukám, zda a co tam je. Pak se obtočím kolem lampy. Přeběhnu přes přechod. Přehodím si tašku přes rameno, kouknu na oblohu. Pootevřu dveře. Vyběhnu schody. Raz, dva, dvacet a ten jeden. Vytáhnu klíče. Jsem doma. Tašku na zem. Překročit hovínko, co vypadlo z kočkolitu. Otevřít dveře od záchodu. A do něj vyzvracet antibiotika. Pak si sednu. Svaly lechtají. Venku naráží květináč do stěny.
jarní noci Ostré světlo v noční tramvaji řeže do očí. Nepoddajná plastová sedačka tlačí do zad. Pištění zvonku. Opilecký odér se zamotává do vlasů, aby se nedal dva dny vymýt. Náhle, známé jméno zastávky, v dlani připravené klíče. Otevírání dveří a nápor mokrého chladu nočních chodníků. Vystupuji jen já. Míjím kontejner s odpadky. Studený vítr roztančil peří na polštáři ve tvaru srdce. Vytrhaný plevel kolem něj vydechuje zbytek života. 234! Magické číslo nade dveřmi. Rozsvěcuji na chodbě a rychle běžím do schodů. Chladivé výdechy za mými zády mě nutí otočit. Chodba je prázdná. Tichá. Staré pantofle na něčí rohožce. Klíč v zámku. Rychlé otočení. Závan malty z nové koupelny. Vrzání parket. Pohled na vstupní dveře. Za nimi duch starých pantoflí. Po linu tiché krůčky, které rozbíjí samotu. Není nutné rozsvítit. Kočky vidí potmě.
Kristina Kitti Nedvědová Bezhlavá sardinka 2011, Praha 1. vydání náklad: 300 ks doporučená cena: 255,- Kč text: Kristina Kitti Nedvědová ilustrace: Josefína Bakošová redakce: Markéta Jirková, Kristýna Gavriněvová typografie a design: Eliška Kosová, Anežka Martínková vydalo nakladatelství: MAKE*detail tisk: Calamarus, s. r. o., Pod Táborem 10, 190 00 Praha 9
Přestěhovala se do Prahy, ale nedostala se na školu, a tak prodávala hadříky a rodina se bála: Co z ní bude? Co s ní bude? A taky: Co sní? O čem sní, nevěděla ani ona sama. V Lucerně potkala Tobiho* - tehdy ještě nosil elasťáky - a ten jí řekl, aby mu poslala, co píše. Tak mu to poslala, jemu se to nelíbilo, ale lhal, že “to celkem ujde”. Zanedlouho jí poslal svoje básně, jí se líbily moc, ale měla mizernou náladu - vprostřed svýho rozpadlýho bytu se zrovna trápila dietou -, a tak mu odpověděla taky básní**. Tobi se nadchl a chtěl víc takových. Ona lhala, že jich má plné šuplíky, a tak vznikla Bezhlavá sardinka. Psala ji další dva roky. Vydat ji ovšem nikdo nechtěl - prý, že se poezie nečte. Tobi jí říkal, ať si knihu udělá sama. Než se k tomu odhodlala, uplynuly další tři roky, což se ale hodilo, protože zatím potkala Josefínu, která umí nakreslit ryby, Markétu a Kristýnu, který trochu uměj s češtinou, Elišku a Anežku, který si rády hrajou s indyzajnem. Jo, a taky se dostala na FAMU a teď píše scénáře. Takže z ní nakonec možná něco bude. Možná něco bude i s ní. Možná sní, co zbude. A možná jen sní. Kitti***. * Tobiáš Jirous, spisovatel, herec a muzikant, narozený v 70. letech v býku v Praze ** Báseň Dieta ve čtvrté části sbírky *** Kristina Nedvědová, narozená v 80. letech v panně v Českých Budějovicích do rodiny lesních inženýrů