Katastrofa v kuchyni

Katastrofa v kuchyni

Sborník z kurzu tvůrčího psaní

Katastrofa v kuchyni Povídky z kurzu tvůrčího psaní

Napsali © Hana Adámková, Kateřina Kasalová, Jana Liberdová, David Osvald, Adéla Sobotková, Berenika Stárková, Daniel Suk, Aneta Toboříková, 2021.

Sestavila: Kateřina Kalivodová Foltánková Fotografie na obálce: Canva Vydala Literární alchymie v Brně na podzim 2021.

Všechna práva vyhrazena.

Předmluva Bublající hrnce na plotně, lákavá vůně linoucí se celým domem a dusot dětí přibíhajících na oběd. Kuchyně je v našich hlavách mnohdy zapsaná jako místo plné dobrého jídla, kde je nám spolu dobře.

Ale někdy to není tak idylické. Skutečné katastrofy na nás často nečíhají venku, ale odehrají se na dosah ruky.

V pomyslných kastrolech se vaří naše emoce, v hrncích kypí vztek, v troubě se připaluje láska. A pro ostrý nůž není nikdy daleko.

Tak buďte opatrní. Vaše vlastní kuchyň může být mnohem nebezpečnějším místem než noční park.

Přečtěte si, jak si s tématem „Katastrofa v kuchyni“ poradili účastníci kurzu tvůrčího psaní. Některé jejich katastrofy jsou vážné, jiné v sobě mají porci humoru. V každém případě stojí za přečtení.

Kateřina Kalivodová Foltánková lektorka kurzu

–4–

–5–

Bitva nad talíři Kateřina Kasalová Na tuhle nemoc neexistuje žádný lék. Proniká bytem dva plus jedna jako kapka zkaženého parfému. Sněhobílé zdi světlého a čistého prostoru nasákl příslib brzké smrti. Děda Josef onemocněl rakovinou plic, a proto bydlí od července s námi.

Do té doby jsem ho prakticky neznal. Moji rodiče mu přistavili postel do kuchyně, takže je nemožné se mu vyhnout.

Sedíme nad domácí sekanou s bramborami. Maminka nenápadně pomrkává směrem k zamračenému obličeji svého tchána, čekajíc na verdikt. Napětí, hustší než hořčice na kraji mého talíře, je téměř nesnesitelné. Kdyby někde v rohu zdechla moucha, slyšel bych to. Táta bez přemýšlení žvýká a zírá do mobilu, absolutně lhostejný k dramatu, které se tu právě odehrává.

Děda krájí sekanou. Mamka tají dech. Mleté maso na vidličce. Kousek odpadává. Pohrdlivé odfrknutí. Maminka svírá rty. Starý muž žvýká. Pusa dokořán vydává zvuky, jako když prase chlemtá šrot.

Zvedá se mi žaludek. Zavírám oči a odvracím znechuceně hlavu. Dýchám do rukávu, abych nemusel vnímat cigaretový kouř, doprovázející dědu jako věrný pes kamkoli se hne.

K mému nosu zavane vůně čerstvě povlečených peřin z postele, kterou maminka tomu nevděčnému tvorovi nachystala. Příbory cinkají o talíře a děda to zase královsky podělá. „Tomuhle ty říkáš jídlo, Lucie?“ Josef odsouvá dramaticky talíř. „Tuhle šlichtu jíst nebudu. Co to má být to zelený? To je plíseň?“ „Ne, pane Valento. To je petržel. Ta do sekané patří.“ –6–

„Tak to jsem ještě neviděl, aby se do masa dávala tráva!“ „Ale no tak, tati,“ řekne smířlivě můj otec a přišpendlí oči k telefonu. „Copak jsem nějaká býložravá mrcha? Já chci pořádný jídlo,“ bouchne do stolu, až nadskočí talíře. Maminka jen tak tak zachytí sklenku s vodou. „Tak si ho uvař,“ povím a šestery oči se otočí směrem ke mně. „Cos to kdáknul?“ zasyčí děda zlověstně a odsouvá se od stolu. „Řekl jsem,“ a nespouštím z něj přitom oči, „aby sis uvařil sám.“ „Co si to ke mně dovoluješ, cucáku?“ Děda se otočí vyčítavě na svého syna. „To je teda vychování!“ „Šimone, běž do svého pokoje,“ odvětí táta. „Promluvíme si zítra.“ „A o čem chceš mluvit? O tom, jak kolem toho chlapa máma čtyři měsíce skáče jak služka? Jak je nevděčný? Máma se s tou sekanou dělala dvě hodiny a toho by sis všimnul, kdybys pořád jen nečuměl do mobilu,“ křičím. „Něco jsem řekl.“ „Tak fajn, nech dělat z mámy dál totálního trotla. Fakt super, tati.“ „Ty nevychovanej spratku!“ Děda si stoupá. Jsme stejně vysocí a naše oči mají stejně modrou barvu. Díváme se na sebe. Oba tak, že kdyby pohled dokázal zabíjet, mezi námi by nepřežilo vůbec nic. „To tebe nikdo nevychoval. Zamysli se nad tím,“ říkám a cítím se u toho jak Obi-Wan Kenobi z Hvězdných válek. Můj malý pocit vítězství zhatí pohled mamky, jejíž oči k mému velkému překvapení nevyzařují vděčnost, ale zklamání. Mami, proboha. Vždyť jsem se tě zastal! Já jsem hrdina. To on je ten padouch!

–7–

„Dědeček je hodný člověk. Kdybys ho znal, věděl bys,“ vysvětluje mamka. Zavrtím nechápavě hlavou a odcházím do svého pokoje. *** V noci jsem nad vším přemýšlel zprava zleva, tak mě děda nemohl ničím zaskočit. Pro snídani do kuchyně vcházím odhodlaně. „Posaď se,“ pokyne mi k místu naproti sobě, sotva má hlava vykoukne ze dveří. Máloco mi vyrazí dech, ale teď opravdu nemám co říct. Na plastovém ubrusu, čpícím umělou hmotou, stojí dva talíře s namazaným chlebem a dvěma hrnky čaje. Usedám potichu. Čekám nějakou zradu. Jed v pití, připínáčky na židli, kýbl vody vylitý na hlavu... Cokoli. „To jsi nachystal ty?“ „Na vojně jsem pracoval jako kuchař,“ usmívá se. Tak on se teďka i směje? „Hm, ale sekanou jsi asi nepekl, viď?“ podívám se na něj provokativně. „Abys věděl, já jsem si to kvůli tobě googlil a ta petržel se tam fakt dává.“ Děda si odfrkne a zakousne se do pečiva. „Nemám rád petržel,“ vysvětluje. „Víš, přemýšlel jsem a to, cos mi včera řekl, to chtělo fakt kuráž. Ještě nikdo se mnou takhle nemluvil.

Nikdy,“ chechtá se. „Asi jsi po mně.“ Vůbec se mi nelíbí, že nás dva srovnává. Jsme tak rozdílní.

Jak vůbec něco takového může říct? Já byl k hulvátství donucen. On je takový pořád. S pocitem morální převahy ze sebe vypravím, že pochybuji a soustředím se na snídani. Oba s dědou si vmícháváme do čaje tři vrchovaté lžičky medu.

Vidím, že si toho stařík taky všimnul. Potutelně se ušklíbne a mně se to nezamlouvá. Nejsem jako on.

–8–

„Nemysli si, že si mě koupíš za jednu snídani,“ upozorňuji ho. Za to, jak se choval k mámě, plánuji dělat drahoty pěkně dlouho.

Starý muž se rozesměje, až se z toho rozkašle. „Rakovina jedna hnusná…“ bouchá se pěstí do hrudníku, jako by se snažil o zpětný úder. Málem bych zapomněl, že je nemocný.

Přepadne mě pocit viny, který se snažím zaplašit.

Zbytek snídaně jíme mlčky. Musím uznat, že ani máma nesvede tak vynikající čaj. Není vůbec hořký. Když odcházím do školy se slovy díků, děda na mě volá, ať přijdu včas k večeři. Prý bude vařit. Hm, tak to jsem zvědav, jak se předvede. *** Táta, jenž ode mě získal přezdívku TCHH – ten, co hraje hada – zběsile buší prsty do své černé krabičky. Maminka sedí u stolu a její ruce, zvyklé pracovat, nervózně mnou stříbrný řetízek. Výjev, jak z poslední večeře. Prskání pánve spolu s vůní česneku a majoránky by přilákalo i zapřisáhlého asketu. „Tak jak bylo dneska ve škole, Šimone?“ ptá se maminka a plaše se usmívá. „Dneska jsme psali písemku z bižule. Asi dobrý,“ řeknu a pozoruji dědu, jak míchá guláš, zatímco se vedle na plotýnce smaží poslední várka bramboráků. Samozřejmě na sádle. „Na to, že je druhák na gymplu těžkej, tak fakt dobrý, mami. Na známkách přece nezáleží, ne?“ Přestože během vaření děda často odpočívá, pomoc razantně odmítá. Vstávám a pomáhám mu alespoň s nádobím.

Nesu hrnec s gulášem a mamka nese na stůl bramboráky. Táta je stále odpojen od reality. „Pokud nechceš být doktor, raketový inženýr či pilot, tak na známkách asi fakt nesejde. Pokud přece jen ano, tak bys –9–

určitě taky nechtěl, aby ti doktor řekl, že z operace srdce dostal čtyřku. Anebo jo?“ řekne děda. „A kdo bude mít největší pindy na moje jídlo, tak myje nádobí. Jen aby bylo jasno, bando,“ dodá a rozkašle se do rukávu flanelové košile. „Nechte si čvachtat.“ Jím to nejlepší jídlo v životě. Nevím, jestli ještě někdy budu moct jíst bramboráky od někoho jiného než od dědy.

Hovězí maso guláše se rozpadá v ústech a mé chuťové buňky tají jak led, když se na něj naleje horká voda. Musím se aspoň tvářit, že mi to je jedno. Ale není. Jsem na dědu asi poprvé v životě pyšný.

Děda u jídla vypráví o tom, jak poznal babičku. Jezdila prý na motorce. Společně po revoluci procestovali Evropu. Kdekoli se zastavili, tam děda našel restauraci a nabídl své služby.

Sice se naučil vařit už na vojně, ale u mistrů se zdokonaloval.

Když se jim někde obzvlášť líbilo, zůstali tam i na několik měsíců.

Před očima se mi odehrává příběh prarodičů, dvou mladých lidí. Okamžik zastavený v čase zalitý štěstím. Tento příběh ovšem nemá dobrý konec. Babička před pěti lety zemřela na zápal plic. A mně dochází, že každý život vlastně skončí špatně.

Máma s tátou za pár měsíců pohřbí dědu, který vážně nevypadá nejlépe, ačkoli dnes z něj vyzařuje něco magického.

Když vypráví o své ženě, každým slovem ji hladí na dálku.

Směje se od srdce a já vím, že ji pořád miluje. Navzdory místu, času a prostoru.

Dokonce i táta konečně zvedne hlavu a vnímá život kolem sebe. Ovšem jakmile děda dovypráví a v kuchyni zavládne ticho, stane se z něj opět starý známý TCHH. *** –10–

Je sobota a procházíme se s dědou v parku. Vítr sfoukává kaštany ze stromů a ostřeluje jimi střechy zaparkovaných aut.

V milosti nenechává ani chodník, po kterém chvátají lidé, aby se dostali ze salvy do bezpečí. My s dědou stromy v uctivé vzdálenosti obcházíme po trávníku. Podpírám dědu, který odmítá chodit o holi, a míříme k nejbližší lavičce. „Mrzí mě, jak jsem se choval,“ říká a dívá se přitom do země. „Posledních pár let je pro mě fakt náročných. Samota je ubíjející, pak ta nemoc a k tomu vědomí, že se druhého dne nemusíš ani dožít. Je to k vzteku. Vědomí, že s tím nemůžeš nic dělat.“ Nevěděl jsem, co říct. A tak jsem mlčel. Ten den si budu pamatovat. Bylo to poprvé a naposled, kdy jsem se opravdově potkal s dědou tak, jak se setkávají lidé, kteří se mají rádi. *** Noc, kdy děda zemřel, jsem prospal. Rodiče mě nevzbudili, když to přišlo. Štve mě, že jsem neměl šanci se rozloučit. Ráno na mě čekala dědova prázdná postel a všudypřítomná vůně cigaret, připomínka jeho existence. Nepopsatelná bolest a prázdno naráželo s každým úderem mého srdce do hrudníku.

Byl jsem nesmírně rád za dopis v obálce s nápisem „Šimon“ ležícím na stole. Stálo v něm: Čau cucáku, jsem moc rád, že jsem Tě měl ještě šanci poznat, jsi moc prima kluk.

Abys věděl, vyhodil jsem Tvému tátovi telefon. Strašně mě s ním štval. Jediné, co mě mrzí je, že přijdu o všechnu tu legraci, až ho bude hledat. Hlavně mě neprozraď, jo?

–11–

Cítím, že za chvilku si pro mě přijde Zubatá a odvede mě za babičkou. Eliška je super ženská. Však uvidíš. Ale dřív, než Ti bude devadesát, za námi nechoď!

Smrti se neboj. Je to jen přechod do jiného světa. A kde jsme my dva s babi, tam se Ti už z logiky věci nemůže nic zlého stát.

Tak se měj, kamaráde, Děda PS: Přenechávám Ti svůj super tajný recept na bramboráky. Je to náš rodinný odkaz, rozumíš? Jsme jako templáři. Jen máme namísto meče obracečku.

Pláču a usmívám se zároveň. Cucáku, pche.

Ve dveřích se objeví táta a řekne: „Neviděl jste někdo můj telefon?“

–12–

–13–

Sladká zkáza jezuitů Berenika Stárková Vilém nikdy nechtěl spatřit černého běsa. Proč by taky chtěl vidět téměř neporazitelnou příšeru, díky níž stavovští povstalci před deseti lety málem vyhráli bitvu na Bílé hoře? Černý běs se tu neměl objevit. Ne v jejich novickém semináři, chráněném těmi nejlepšími jezuitskými kouzly.

Začalo to pomocí příteli, křesťanským skutkem. Tak se Vilém snažil přemýšlet o jejich půlnoční návštěvě kuchyně, kde dva šestnáctiletí novici rozhodně neměli co dělat.

Světlo jejich svíce se ztrácelo u vysokého klenutého stropu a co chvíli se ozvalo tiché prasknutí chladnoucích kamen.

Vzduch voněl po povidlech a kvásku, které byly spolu s dalšími surovinami vyskládané na prastarém dubovém stole.

Vedle nich ležel kus otrhaného papíru. „Jsi si jistý?“ ozval se jeho kamarád Janek a odhrnul si z čela čupřinu černých vlasů. „Můj nápad to nebyl, vyčarovat tvému bratrovi ty nejlepší svatební koláče,“ vzhlédl k němu Vilém. Byl statný a plavé vlasy měl předpisově ostříhané na krátko. „Já jen že…“ namítl Janek. „Že čeština je prokletý jazyk rebelantů nevhodný k zaříkávání?“ zarecitoval Vilém v přesné nápodobě jejich učitele magie otce Kryšpína. „Obávám se, že pokud jsi se potají nenaučil péct bez magie, je to tohle, nebo nic. Oficiální řádová kuchařka z nějakého důvodu svatební koláče nepokrývá.“ –14–

Zaříkávadlo na koláče, které před nimi leželo, našli schované v jednom z jejích starších exemplářů. Šlo o část dopisu, který si založil některý z předchozích kuchařů. „Tak dobře, ale zaříkáváš ty. Jsi nejlepší z ročníku.“ Janek ztišil hlas. „Taky není divu, s tím, kdo byla tvoje matka. Bez ní by tehdy stavovští neměli ani náznak šance.“ „Moji mámu do toho netahej!“ zavrčel Vilém prudčeji, než chtěl. Jako čarodějka a jedna z velitelů stavovských zaplatila za prohru na Bílé hoře životem. Otec pak Viléma svěřil na výchovu jezuitům, aby dokázal novou loajalitu jejich rodu. „Navíc dobře víš, že na krvi nezáleží,“ dodal Vilém mírněji. „Magii může s trochou vzdělání ovládat každý.“ „Každý?“ Janek nad tím kacířským prohlášením, tak typickým pro zastánce stavovských, pobaveně pozdvihl obočí. „Každý muž po studiu teologie, patřičném svěcení a odřeknutí světských radostí a statků,“ doplnil chvatně Vilém.

Ve skutečnosti však již zkoumal zaklínadlo. Bylo poznámkou rozděleno do dvou částí a soudě podle té první nevypadalo složitě. Samotná poznámka vyžadovala, aby se kolem nevyskytovaly děti, zřejmě pro bujařejší oslavu. Kouzlo bylo psané rukou a písmo mu tak připomínalo matčino, že cítil náznak nevítaných slz. „Udělám to,“ řekl Jankovi a aniž by zaklínadlo dočetl, pustil se do zaříkání.

Slova mu plynula z úst lehce. Mouka, máslo a další přísady se s patřičnými gesty vršily v míse. Před druhou částí se ani nezastavil, jen vzal požadované vejce a položil ho před sebe.

Nejistota se vkradla postupně. Zaříkadla nebývala přímočará, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal si naznačené metafory spojit

–15–

s koláči. To už ale bylo pozdě. Poslední zhoupnutí hlasu a trojí zatleskání.

Na stole ležela mísa koláčů a vedle ní se krčilo černé kuře. *** „Pozor, ať ti znovu neproklouzne!“ zvolal Janek a naháněl kuře do rohu místnosti.

Vilém se přikrčil do dřepu a rozpřáhl ruce. Kuře si ho změřilo uhlově černým očkem a rozběhlo se přímo proti němu.

Vilém byl tentokrát připraven a hmátl po něm. Jeho ruka však narazila na podivnou bariéru a dlaň ho začala brnět. Ucukl, ale ne včas. Ohnal se po něm ostrý zobáček a zanechal mu na kůži krvavý šrám.

Janek se rozesmál. „Vaše panstvo se bojí kuřete, když není pečený?“ „Moc vtipný.“ Ruka ho pořád ještě brněla. Použil druhou a seslal na kuře zaříkadlo znehybnění. Omráčení. Sežehnutí bleskem. Nic. Když poléval dýmající kus podlahy, srdce mu svírala hrůza a myslí burácelo staré říkadlo. Musel si ho broukat i nahlas. „To znám!“ vykřikl Janek.

Vilém přikývl. Znalo ho každé dítě. On obzvlášť. Říkadla, ukolébavky a vyprávěnky byly jediné, co mu po jeho matce zbylo. Zarecitoval rozpočítávadlo a nespouštěl přitom zrak z kuřete. „Ani kouzlem nezastaví, mečem nerozseká, černý běs je mocnější nad každého reka.

Kuře, žába, kočka, kozel rohatý, černý běs ti už teď dýchá na paty.

–16–

Jeden den máš věz, než je tady běs!“ Janek se vyděšeně nadechl. Kuře vyzývavě zapípalo. *** Ráno moudřejší večera, ale Vilém se tak po ranní mši rozhodně necítil. Schovávali se s Jankem v kuchyňské komoře, kam se jim včera nakonec podařilo zahnat kuře. Koláče na ně vyčítavě a mírně okorale shlížely z nejvyšší police. Kuře zmizelo. „Třeba to byla jen iluze, proto jsme se ho nemohli dotknout,“ nadhodil Janek nadějně. Kdyby vyrazil teď, ještě by stihl obřad svého bratra i následující oslavy. Měl pro návštěvu schválené zvláštní povolení. „Nebo zvládlo kuchaři proklouznout pryč.“ Vítek si lehl na břicho a nahlížel pod truhlu stojící na dubových nožkách.

Modlil se, aby neuteklo do města mezi obyčejné lidi.

Uvažoval o běsovi celou noc. Vyvolal ho omylem, ale co když si jezuiti nic jiného nezasloužili? Co když ho z nebe vedla matčina ruka?

S pocitem neodvratnosti si všiml, že na něj zpod truhly zírají dvě černé oči ropuchy. *** „Nedokážeme provést zaklínadlo pro dvanáct řádových mágů ve dvou lidech a ty to dobře víš!“ zašeptal zuřivě Janek.

Vilém ho zpražil pohledem. Šepot se odrážel od vysokých klenutých stropů knihovny a zdálo se mu, že je řádoví bratři

–17–

z fresek pozorují s těžko skrývaným nesouhlasem. Hledáním způsobu, jak se nenápadně zbavit běsa, tu strávili celý den. „Co navrhuješ? Říct to jezuitům?“ zeptal se Vilém.

Janek vyhlédl z okna, kde za střechami měšťanských domů zapadalo slunce. Někde tam právě pokračovala svatební veselice. Zato dole v komoře se běs každým okamžikem promění z kočky na černého kozla. A pak o půlnoci v samotného běsa a už ho nic tak chatrného jako zdi a dveře nezastaví. Všichni v semináři mu budou vydáni na milost. „Ano, myslím, že říct to našim učitelům a bratřím jezuitům je lepší než se nechat sežrat,“ řekl Janek. „To mě nepřekvapuje, když jsi prospal všechny přednášky na téma drcení heretiků a potírání zrádců. Myslíš si, že někdo uvěří naší historce, že jsme černého běsa vyvolali omylem?

S mojí rodovou historií?“ Vilém se tiše zasmál. „Věř mi, občas je lepší nechat se sežrat. Běs si drcení mých kostí na rozdíl od našich milých bratří jezuitů alespoň neužije.“ Janek na něj jen strnule hleděl. „To si vážně myslíš?“ Vilém kývl. Neměl žádnou iluzi, že ho při nejmenší zámince čeká stejný osud jako jeho matku. „A stejně se chystáš za tři měsíce složit řádové sliby? To ti není nic svatý?!“ Janek se donutil ztišit hlas. „To hodláš žít celý život v zajetí svých domnělých nepřátel? Je mi tě líto.“ Zvenčí k nim slabě doléhal zvuk dud a houslí a Vilém pozoroval, jak jeho přítel složil hlavu do dlaní. Záviděl mu.

Záviděl mu jeho naivitu, jeho upřímnou víru. Jeho budoucnost.

Jeho rodinu, která na něj čekala dole ve městě.

Zlehka Jankovi položil ruku na rameno. „Běž za svou rodinou. Dojdeme pro koláče a až budeš pryč, zkusím ještě

–18–

tohle zaklínadlo. Když nebude fungovat, včas o všem řeknu otci Kryšpínovi. Slibuju.“ Lež mu šla z úst docela lehce. *** „Dej si taky koláč, než je odnesu,“ nabídl Janek Vilémovi a odehnal kozla, který si troufal příliš blízko. Sám se do jednoho koláče zakousl a zkřivil tvář. „Chutná to divně.

Doufám, že v tom není nějaký běsí koření.“ Vilém taky ochutnal. Pokud by ho koláč proměnil v běsa, čemu to vlastně vadilo? Jenže koláč chutnal naprosto normálně. Skvěle. Přesně jako ty, které kdysi pekla jeho matka.

Otočil se, aby mu Janek neviděl do obličeje. „To ty ořechy jsou divný,“ pokračoval Janek. „Chutnají jako kdyby je někdo namočil v pivu.“ Vilém si setřel slzy z tváří. „Takový přece na koláče patří, ne?“ Koláče neměl od svých šesti let. „Co já vím tak ne. Neznám nikoho, kdo by je tam dával. Ale nevadí.“ Janek vzal mísu koláčů a povzbudivě se na Viléma usmál. „Uvidíš, otec Kryšpín tě nesežere.“ *** Zaklínadlo z knihovny ani nezkoušel. Seděl na podlaze komory a poslouchal, jak zvony odbíjejí desátou, jedenáctou.

Kozel byl jen černým obrysem proti oknu a vyčkával klidněji, než by kdy obyčejné zvíře dokázalo. Čekal na to samé, co on.

Na půlnoc a na pomstu v podobě nelítostně trhajícího zobáku a drtících kopyt. Alespoň malá část jezuitů dnes dostane, co jim patří.

–19–

Vilém se nebál. Rozložil papír se zaklínadlem, který si z kuchařky vzal včera v noci. Ve tmě ho nedokázal přečíst, ale mohl si představovat, že ho kdysi psala jeho matka. Recept na její speciální koláče zaslaný tajnému spojenci, který pro stavovské špehoval v jádru jezuitů. Šikovně maskoval zaklínadlo pro vyvolání běsa, kdyby se ocitl v úzkých.

Zneklidňovala ho jen věta: Dej pozor, ať v semináři nejsou děti. Myslela novice? Kteří se už brzy stanou dalšími jezuity a budou neúnavně pronásledovat ty, kteří po stavovských zůstali? Vybavily se mu její laskavé oči. Její písně a říkadla, která v sobě nesla dobrou a mocnou magii. Síla, která se za nimi skrývala, by si možná poradila i s něčím tak strašným, jako byl běs.

Samozřejmě, že myslela novice. Nechtěla nikomu zbytečně ublížit. Hruď se mu sevřela. Zaměnil to, jaká skutečně byla, za její nemilosrdnou záludnou verzi, která vystupovala v historkách, které si po setmění šeptali jezuitští novici.

Začal vzlykat. Brečet si ji pamatoval jen jednou, když oblékala brnění do osudné bitvy. Věděla, že bude marná a krvavá. Že zkáza nikomu neprospěje. Jenže tehdy i teď bylo nejspíš na jiný výsledek pozdě.

Začala odbíjet půlnoc. Opřel se o dveře a začal zpívat její nejoblíbenější ukolébavku. Vyprávěla o letních večerech na dvoře a o náruči, která ochrání před vším zlým. Hlas se mu třásl, ale stejně se sytil slzami, láskou a magií.

Když dozněly zvony, ztichl. Na podlaze zazněla kopyta.

Křečovitě sevřel víčka. Šťouchl do něj měkký teplý čenich a pak už zíral z očí do očí úplně normálnímu kozlovi.

–20–

–21–

Obžalovaná, povstaňte Daniel Suk Úsvit se tiše vkrádal do dětského pokoje a Tobiášek se probudil. Hafík se už na něj oddaně díval svýma pomněnkovýma očima. Chlapeček ho přitiskl k sobě a zabořil tvářičku do jeho plyšového bříška.

V zámku v předsíni zarachotil klíč a Tobiáškovi poskočilo srdce. Maminka!

Chtěl rychle vstát, ale zarazil se, když se z kuchyně ozval káravý hlas paní, která mu včera dávala večeři: „To je dost, že jdete, Ireno. Měla jste tu být před hodinou.“ Neměl tu paní rád a její ostrý přísný hlas tomu nijak nepomáhal. Sklouzl z postele, vzal Hafíka za packu a zabral za kliku tak, aby otevřel jen na škvírku. Staré dveře od kuchyně přesto zavrzaly. Maminka už seděla na židli, hlavu svěšenou, šeptala. „Promiňte, usnula jsem v tramvaji a přejela jsem. Nechala jsem Natálku v předsíni v kočárku, mohla byste ji prosím ještě uložit?“ „To si ze mě děláte legraci? Před půl hodinou už jsem měla být pryč, taky musím do práce. Ještě jednou přijedete pozdě a shánějte si někoho jinýho.“ Skřípavá paní chvíli hartusila v předsíni a pak klapla dveřmi. Maminka si položila hlavu na stůl. Rádio tiše vyhrávalo. Tobiášek uslyšel pípnutí telefonu. „Ahoj… no to jsem já… teď jsem došla z noční a v jedenáct jdu na šichtu do skladu… to víš, že bolí, jako střep. Jako když mám za čelem závitovku a z každý strany se mi na ní utahuje křídlovka… jo, hlídala mi ji Bětka z technickýho, seděla s ní celou noc. Poslyš, nemohla bys… jasně… no… teď. Ale jen chvilku, na dvě hodiny… aha… jasně, chápu, nějak už to dám... ne, toho nezajímáme, naposled něco poslal v lednu, –22–

čekám na soud… když na něj dorazí, tak čtrnáctýho listopadu… Ani mi nemluv. Díky, taky se drž.“ Telefon znovu tence pípnul a pak mamince vypadnul z rukou na podlahu. Nenatáhla se po něm, jen se dál opírala čelem o stůl. Tobiášek si promnul očka a vešel do kuchyně.

Sedl si na podlahu, Hafíka posadil stranou a začal si hrát s dřevěným vláčkem. V rádiu dohrála poslední písnička a na řadě byly zprávy. „…katastrofální záplavy v Austrálii si vyžádaly desítky obětí. Autobus v Brně narazil do kamionu, tragická nehoda si vyžádala osm životů, čtyři lidé jsou v kritickém stavu.

Potravinářská inspekce stahuje z trhu desítky kilogramů závadného medu. To a ještě více uslyšíte…“ Tobiáškovi zakručelo v bříšku. Nechal vláček vláčkem a šel k mamince. Zatahal ji za nohavici. Nic. Zatahal znovu, tentokrát za rukáv svetru, ale rychle toho nechal, protože svetr byl nepříjemný na dotek. Maminka jen zamumlala „ano, pane mistr, ano…“ a spala dál.

Tobiášek došel k radiátoru a zkusil strčit prstíky mezi jeho žebra. Přitom se dotkl studeného kovu a vykřikl, jak ho štípla statická elektřina. V chodbě se rozplakala probuzená Natálka.

Tobiášek vzal vláček a začal s ním nespokojeně do radiátoru bít. Tím maminku konečně probudil. „Nemůžete být chvilku zticha? Okamžitě přestaň s tím mlácením, nebo dostaneš na zadek. Ten vláček si rozbiješ a novej ti kupovat nebudu, nemáme na to!“ Tobiášek si sedl a rozplakal se, Natálka plakala z předsíně a vyčerpaná Irena se rozplakala taky. Pak si otřela tvář a mátožně odnesla malou do pokoje. Po chvíli se vrátila a z lednice vyndala tmavou láhev. V obouchané sklenici zaklokotalo temně rudé červené. Irena si bez rozpaků odříhla, odložila sklenici a zapnula sporák, na kterém stál oprýskaný kastrolek.

–23–

Tobiášek začal hlasitě šoupat židlí ze strany na stranu a díval se přitom na maminku. Ta jen svěsila ramena, ale neotočila se na něj. „Co chceš?“ řekla maminčina záda. „Už ti dělám snídani.

Co po mě chceš? Co chceš??“ Zaražené dítě na chvíli strnulo a pak začalo židlí lomcovat. „Nech toho! Nech toho, nebo dostaneš na zadek. Co zas máš?“ Maminka se konečně otočila, ale z výrazu její tváře se Tobiášek znovu rozplakal. „Sedni. Si. Za chvíli dostaneš.“ Tobiášek si sedl na svou židli. Jindy by byl pyšný, že už to umí sám, možná by ho i pochválili, ale dneska se jen bál. Bál se na maminku podívat.

Na stole přistál talíř s kaší.

Dala mu do rukou lžíci. Úplně sám si nabral kaši s medem, ale když ji dopravil do pusy, zašklebil se a sousto vyplivl. „Nevymejšlej si, nemáme na to celej den. Musím taky za Natálkou. Přijde vás hlídat babička, aspoň doufám. Prostě to sníš a basta. Přidám ti na to med.“ Ztěžka se posadila na židli. Tobiášek obrátil pohled do stolu a přes slzy poslušně polykal lžíci po lžíci, i když se mu obličejíček kroutil. Konečně byl talíř prázdný.

Maminka se toužebně podívala po tmavé lahvi na lince. Pak se znovu rozplakala.

Tobiášek sklouzl ze své sedačky, došel k ní, protáhl se jí pod rukou a zabořil tvářičku do jejího boku. „Mamí…mamí…mamí…“ „Tvůj tatínek nás v tom nechal, víš, ty kluku…“ zašeptala vyčerpaně Irena a pohladila ho po zádech, „…tak teď bojujem sami. Nikdo mi s váma nepomůže a ty seš ještě na všechno moc malej. Vůbec nevim, jak to utáhnem, pan mistr mi zas dal důtku… jak to poplatíme. Ale tomu ty nemůžeš rozumět, prcku. Co já jim řeknu, když mi tě přijdou vzít… a ty furt jen –24–

zlobíš a nedáš mi chvilku klidu. Ale nikomu tě nedám, ty zlobidlo, nikomu.“ Tobiášek se dál tvrdošíjně tisknul do maminčina boku, i když si maminka znovu položila hlavu na stůl. Za chvilku klidně oddechovala.

Tobiáškovi se začala točit hlava, chtělo se mu spát a zároveň zvracet. Podíval se na Hafíka a uviděl, že místo dvou má pomněnkové oči čtyři. Vyděsil se, ale nemohl utéct, nohy ho nenesly.

Jen se tiše svezl na podlahu k nohám tvrdě spící maminky.

–25–

Když rozkvete srdce Jana Liberdová Všimla jsem si, že v životě platí zvláštní pravidlo: zatímco o dobro je třeba se přičinit, po čem nic, to se stane hned. Stačí trochu povzpomínat.

Moje teta ráda vaří. A světe div se, nejraději v noci.

V mezičase hraje vášnivě pasiáns nebo si jde do vedlejšího pokoje jen krátce zdřímnout. Přesněji řečeno si myslí, že je to jen krátce.

Jednou ji probudila rána jako z děla. Nespadl barák, ale vybuchl papiňák napěchovaný vepřovým kolenem.

Hotová katastrofa. Smradu jak v Cařihradu, kuchyň plavala v horkém, mazlavém tuku a kusy masa, visící na stropě, připomínaly krápníkovou jeskyni v Moravském Krasu.

Přízračný výjev…

Kamarádce se přihodilo to stejné s malou obměnou.

V podvečer si šla na chvilku lehnout a usnula. Poté explodoval zavařovací hrnec se sklenicemi borůvek. Barvu kuchyně a všudypřítomnou výstelku droboučkých střípků si prý nikdo nedovede představit. Odér, linoucí se celým bytem, byl příjemně nasládlý. Alespoň něco.

Mně se naštěstí nic podobného nestalo. Taky mi není devadesát jako oběma dámám, i když „stará paprika“, jak občas vtipně prohodí můj o čtvrt století starší manžel, už jsem.

Moje katastrofa v kuchyni byla jiná. Velmi intimní a dlouhodobá. Propukla na začátku puberty, odehrávala se přímo v mé hlavě a dala mi dost zabrat. Život je někdy těžkej…

Jako mladinké, zakřiknuté holce mi k vyvolání depky stačila pouhá představa samotné kuchyně.

Byla pro mě minovým polem s nebezpečím na každém kroku. Děsily mě ostré nože, plynový sporák i záludná, nestejnoměrně pečící trouba. Rozčilovala mě vzorně uklizená –26–

spižírna, do které jsem dlouze civěla a neviděla, co bylo třeba podat. Nerozuměla jsem receptům v šuplíku jídelního stolu a marně uhýbala před rentgenovýma očima mé dokonalé matky, které jsem musela být neustále k ruce.

Ač skvělá kuchařka, nebyla obdarována pedagogickými schopnostmi ani empatií. Do kulinářského života mě vybavila hlavně strachem. „Nemysli si, že dobře uvařit je jen tak. Ty to považuješ za samozřejmost, protože jsi ode mě na dobré jídlo zvyklá. Ale to by ses divila, co lidi dokážou uklohnit!“ Ať si každej klohní, co chce. Co mně je po tom? Brblala jsem si sama pro sebe, zatímco přednáška volně pokračovala: „Vaření je totiž věda. Všechno má svoje zákonitosti. Třeba buchty. Když těsto málo osolíš, můžeš je vyhodit. Nedají se jíst.“ Přesně to bych potřebovala, stejně su jak bečka, vypouštěla jsem vnitřní přetlak samomluvou.

Moc to nepomáhalo. Stigma vlastní nedostatečnosti mě trvale ochromovalo a nebylo před ním úniku. Ať se vařilo, dusilo, smažilo či vypékalo, už dopředu jsem věděla, co přijde: „Sníh si ušlehám sama, ty bys to dělala do večera. Do krému se beze mě nepouštěj, to není práce pro začátečníka. Já maso okořením, minule jsem to nechala na tobě a bylo úplně bez chuti. Jak nemáš v ruce cit, nepoznáš, co jíš. Hlavně musíš uvažovat a snažit se. Mě to taky nikdo neučil, ale byla jsem přirozeně šikovná a uměla si poradit. Všechno mi šlo hned. Na tebe se stačí podívat a je mi jasné, jak to dopadne.“ Až na věky věků, amen.

Z kuchyně jsem pochopitelně mizela, jakmile to bylo jen trochu možné.

Nejčastěji pronášená motivační věta: Však ty se poznáš, život se s tebou malovat nebude, a jestli se nevzchopíš, každej chlap tě do tří dnů vypere, mě brzy utvrdila v jistotě, že katastrofa není kuchyň, jak jsem si původně myslela, ale já sama.

–27–

Kromě mindráků jsem si z učňovských let v kuchyni přece jen něco odnesla. Slušné teoretické znalosti a schopnost rozeznat, jak má dobré jídlo chutnat. „Ale to nestačí! Kolikrát ti mám opakovat, že jídlo musí i hezky vypadat,“ zvyšovala hlasovou kadenci matka. „Copak nevidíš, že obojí je stejně důležité?!“ Obojí je mi hlavně úplně ukradený, stejně to nikdy dělat nebudu! Pane bože, kdy tohle skončí…

A osud mě vyslyšel. Vlastně mi hrál přímo do karet. Dostala jsem svůj vymodlený byt. Jedna plus kk. Kdo neví, že kk je zkratka pro kuchyňský kout, tak teď už to ví. Pro mě osobně znamenal kk konec kuchtění.

I všezdatná maminka musela uznat, že v mini prostoru s dvoukolovým vařičem, remoskou a malou ledničkou by stěží zazářila ona sama. „Nedá se nic dělat. Je to tak, jak to je,“ zhodnotila reálně situaci. „Ještěže jsem tady já, abych se o tebe postarala.“ Uf, to se mi ulevilo! Vždyť jsem sotva dovršila třicítku…

Zatímco mama hotel o víkendech nabízel tradiční českou kuchyni, já v průběhu týdne rozpačitě experimentovala se zdravou výživou, abych se do kk vůbec vešla.

Uspokojivou rovnováhu zaběhnutého vztahu matky s dcerou narušila nečekaná událost.

Potkala jsem muže svých snů. Bláznivě jsme se zamilovali a tajně vzali. Záchranná mise našeho manželství na sebe nenechala dlouho čekat. „Já ti samozřejmě pomůžu. V neděli budete chodit na obědy ke mně, ale nezapomeň, že máš hodného chlapa a navíc fešáka.

A každej chlap se chce hlavně dobře najíst,“ byla jsem poučována téměř nonstop.

Zanedlouho byl podroben zkoušce pravdy i můj zákonný choť. Stylově u svátečně prostřeného stolu, nad talířem lahodné krmě, v mé bezprostřední blízkosti: „Já přece dobře vím, jak to je, Vladimíre. Mně nemusíte vůbec nic říkat. Ona se snaží, ale…“ –28–

Zeť se na tchyni usmál. „Ale já jsem si Janu nevzal kvůli vaření. Opravdu ne.“ Moje výřečná máma oněměla. Ticho se dalo krájet.

Později při umývání nádobí jen tak utrousila: „Máš neuvěřitelné štěstí. Bohužel, já zažila pravý opak. Co jsem neudělala, to nebylo, a ještě mě zkritizoval. Nikdy žádné uznání... Raděj ani nevzpomínat.“ Vladimír se ve spletitosti našeho rodinného labyrintu rychle zorientoval. Jako hojivý balzám na mě působila slova, kterými doslova oblažil moji duši: „S jídlem si žádné starosti nedělej.

Já sním cokoliv. Pokud se ti chce, uvař, ale kvůli mně to dělat nemusíš. Na oběd si můžeme usmažit vajíčka, vzít si chleba se sádlem nebo jít do restaurace. O nic nejde. Jsem mlsnej a mám rád sladký, to jo, ale je mi fakt jedno, jestli něco upečeš nebo koupíš v obchodě. Pro mě je důležitej klid a tvoje spokojenost.“ Přestože jsem tomu dlouho nemohla uvěřit, obecně užívaná věta maminka má vždycky pravdu začala brát definitivně za své.

Vladimír je muž činu. Když viděl, že mě kuchařské řemeslo svým způsobem přitahuje, vyplnil kk poličkami, na ledničku umístil troubu, koupili jsme výkonného robotka, rozšířili sortiment nádobí a já se poprvé v životě s upřímným zájmem pouštěla do prvních samostatných krůčků.

Vždycky byl nablízku. Když bylo třeba, přiskočil a pomohl.

Nepřestával mě povzbuzovat. Všechno pochválil, o všechno se zajímal, za všechno poděkoval. Naučil mě, že laskavost je normální.

S jeho nadhledem a spolehlivou oporou v zádech jsem získávala zpět ztracenou sebedůvěru. Pomalu, ale jistě mi rostla křídla.

S přibývajícími zkušenostmi strach postupně mizel. Dařilo se víc a víc. Neumím říct, kdy se malá kuchyňka stala mým královstvím a já obdivovanou kuchařkou. S bonusem štíhlosti navíc.

–29–

*** Možnost jakékoliv svobodné tvorby je dar, který mě nepřestává fascinovat. Už mnoho let mě naplňuje čistou, prostou radostí.

Přitom je to tak jednoduché…

Když zmlkne hlava, rozkvete srdce. A věci se dají do pohybu. Samy. V kuchyni i všude jinde.

Heuréka!

Milovat. Žít a nechat žít. To stačí.

–30–

–31–

Roztříštěná Adéla Sobotková Tak jsem si oslavu svých kulatých narozenin rozhodně nepředstavovala, říká si Eva, když se vrací po schodech do jídelny. V tichu jde slyšet každé prasknutí schodů způsobené jejím pohybem. „Děti už spí?“ ptá se tchyně Jana. Eva se pousměje, zdvořile přikývne a pokračuje do kuchyně, aby připravila dezert, poslední chod večera. Většinou si oslavy užívá, ale dnes je zničená, protože Mirek se vrátil pozdě z firmy a s ničím jí nepomohl.

Kuchyně je plná nepořádku. Dort, nůž, talířky, lžičky, mísa s ovocem… Na ovoce teď určitě nikdo nebude mít chuť. Proč ho svým hostům vůbec nabízí? To kvůli té velké křišťálové míse z broušeného skla. Včera ji dostala od Mirka k narozeninám, manželova všímavost ji dojala. Když byli i s Rozárkou a malým Mirečkem na dovolené v Novém Boru, objevila krásnou mísu a obdivně si ji prohlížela ve výloze sklářství na náměstí. Teď zdobí jejich sváteční stůl. I tchyně si jí všímá a synův výběr oceňuje. „Evičko, děkujeme za pěkný večer, ale už je pozdě, a my nejsme zvyklí tak ponocovat jako za mlada. Pomůžeme ti uklidit a půjdeme,“ zvedá se ze židle Jana. Eva se chvíli vzpouzí, že to zvládne sama, ale za chvíli už obě v kuchyni umývají a utírají nádobí, které jim jejich muži přináší z jídelny, i když si kvůli debatě o nových modelech aut dávají na čas. „Kam můžu dát tu mísu?“ ptá se tchán Karel snachy umývající hromadu nádobí.

–32–

„Ukažte, já ji zrovna uklidím.“ Eva přerušuje práci, ledabyle si utírá ruce a natahuje se po křehkém dárku. Unavené mokré ruce ale neudrží tíhu ovoce i nádoby, a mísa Evě vyklouzne z rukou na podlahu. Necelá vteřina a střepy darované mísy se válejí všude po podlaze spolu s ovocem.

V ten moment vchází do kuchyně Mirek. Zastaví se ve dveřích a chvíli tiše analyzuje situaci. Jeho manželka nehybně stojí nad střepy a její bezradný pohled mluví za vše. „Cos to udělala?“ rozkřikne se najednou do ticha. „Jak se ti to vůbec mohlo povést? Podívej se na to! Ty si ničeho nevážíš!

Jsi úplně k ničemu!“ S každým slovem se Mirek přibližuje k Evě a neklidné ruce svírá v pěst. Užuž se po Evě natahuje, když v tom si uvědomí, že nejsou sami. Upouští od svých plánů, ztichne, zastavuje se, ale vztek v něm nadále vře.

Rozhlíží se po místnosti a po všech přítomných. Otec se tváří jako by se nic nedělo, ale při pohledu na matku, jež se na něj dívá zděšeně a vyčítavě, se trochu zastydí. „Ale Mirku, vždyť se zas tolik nestalo,“ odvažuje se promluvit Jana. „Myslím, že už byste měli jít,“ odsekne Mirek matce a odchází. Snad jen jeho manželka tuší, že má namířeno do dílny, kde se po jejich hádkách pravidelně uklidňuje čirou tekutinou. Eva se snaží skrývat slzy ve sklopených očích.

Rodiče se beze slova odeberou k odchodu a ona si utírá mokré oči a jde je vyprovodit. „Běž už nastartovat a zatopit, ať po cestě nezmrzneme,“ dává Jana svému muži záminku k odchodu, aby mohla zůstat se snachou o samotě. Karel se rozloučí s hostitelkou a odchází plnit manželčino přání.

–33–

„Evi,“ promluví do napjatého ticha Jana, „já vím, jaké to je.“ Eva upře svůj překvapený pohled na tchyni. „Karel mě bije už od svatby, příští rok to bude čtyřicet let, a já jsem nikdy neměla odvahu od něj odejít. Přijde mu to v pořádku, nechce v sobě vidět problém. Myslím, že je to nemoc. Mirek ti taky ubližuje, viď? Nemusíš mi odpovídat, vím to. Nechtěla jsem Karla opustit kvůli Mirkovi, aby měl tatínka. Teď ale vím, že to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Bylo by mnohem lepší, aby vyrůstal bez otce, než aby měl celé roky před očima, jak se jeho otec, jeho vzor, chová ke své manželce,“ zpytuje nahlas svědomí Jana. „Kdybych to byla bývala udělala, nemuseli by kvůli mně trpět další lidi – můj syn, ty, má vnoučátka. Já už jsem si na tu bolest zvykla,“ se slzami v očích si Jana vyhrnuje rukáv bílé košile, aby Evě ukázala velkou podlitinu, „ale pochopila jsem moc pozdě, že chyba není ve mně. Je mi to líto, promiň,“ nemůže udržet slzy.

Eva neví, co říct, a i kdyby věděla, tak ze sebe nedokáže vydat hlásku. Objímá plačící Janu. Pláčou obě dvě, potichu, aby je jejich manželé neslyšeli. „Mám nade všechno ráda svého syna, ale vím, jak těžké je žít s někým takovým. Neměla bych ti za zlé, kdyby ses vytratila i s malým Mirečkem a Rozárkou. Já jsem tu odvahu neměla, kéž bys ji měla ty.“ Těmito slovy se Jana se snachou loučí, zavírá za sebou dveře a nasedá do nastartovaného auta.

Eva zůstává chvíli bezmocně stát na zápraží kuchyně. Co jí to jen řekla? Opravdu ji pobízela k tomu, aby opustila jejího vlastního syna? Už dříve jí něco naznačovala, ale Eva si myslela, že to jen špatně pochopila. Teď o tom ale není pochyb. Eva potřebuje chvíli, aby to rozdýchala.

–34–

Jde do koupelny a sedá si na vanu. Koupelna – jediné místo, kam se může schovat, kde může být sama. Kolikrát už ji koupelna zachránila před agresivním chováním jejího manžela.

Kolik jejích slz už umyvadlo spláchlo. Kolik toaletního papíru vsáklo krev z jejích drobných ranek. Nedokáže spočítat, kolik ručníků namočených v ledové vodě už zchladilo její modřiny.

Nikdy nezapomene zeleným kachličkám na zdi, že vždy trpělivě naslouchaly jejím nářkům.

Ve skříňce pod umyvadlem, ve druhém šuplíku odspoda, schovává za aviváží a pracím práškem své nejlepší kamarády – dezinfekci, vatové tampony a dětský zásyp. Jediným nepřítelem jí je v koupelně zrcadlo. V něm před sebou nemůže nic skrýt. Jen zrcadlo ví, jak vypadá po ránu, jen zrcadlo ví, jak vypadá, když jí slzy rozmažou řasenku. Jen to zrcadlo vidělo modřinu pod okem, kterou před ostatními zakryla make-upem.

Janina slova jí vrtají v hlavě. Občas ji sice Mirek uhodí, ale vždycky to je jen proto, že ona udělá chybu, většinou si to zaslouží. Svého manžela má ráda a věří, že on ji taky miluje, a že by jí nikdy neublížil, kdyby k tomu neměl důvod. To ona je hloupá, vždycky udělá nějakou hloupost. Tak moc by chtěla být lepší, chtěla by nepřidělávat svému muži starosti, chtěla by být dokonalá matka, manželka, kamarádka, dcera… Nic se jí nedaří a to se tak snaží. Ze všeho nejvíc ji ale trápí, že zatěžuje své nejbližší. Někdy jí přece jen připadá Mirkova agresivita zbytečná, poslední měsíce si všímá stále víc, že jejich hádky jsou bezdůvodné a že jejich vztah ztratil jiskru.

Ale pochopila jsem moc pozdě, že chyba není ve mně, zní jí v hlavě Janina věta. Chyba není ve mně, opakuje si ji šeptem.

To, že si Jana prochází tím stejným, dává Evě naději. Naději, že jí někdo rozumí, že na všechno není sama. Jak by mohla být –35–

chyba v Janě? Vždyť to je svatá žena, pamatuje si ji jen jako dokonalou a hodnou manželku a maminku. Myslela si snad Jana, že je chyba v ní? Proč? Proč by si něco vyčítala?

Po chvíli přemýšlení se pouští do úklidu po náročném večeru. Její kroky směřují ke dřezu se špinavým nádobím.

V cestě jí ale brání sklo, je všude na zemi. Eva hledá papuče a smetáček s lopatkou. Dává se do práce – velké střepy opatrně sbírá ručně a ty menší zametá, když vtom ve futrech stane statná mužská postava. Mirek. „Vím, jak moc pro tebe ta mísa znamenala, byla krásná.

Mrzí mě, že jsem byla tak neopatrná, promiň mi to,“ omlouvá se hned pokorně Eva. Opravdu ji to mrzí. Ví, že střepy, které sbírá, jsou také střepy jejich vztahu.

Mirek nic neříká, stojí nad ní se zvláštním výrazem. Ten výraz Eva moc dobře zná, většinou se pojí s odérem alkoholu, který dnes ale necítí. Po zádech jí přejde mráz. Její muž jí zase nahání strach a do toho jí v hlavě zní: Chyba není ve mně.

Strach se pomalu, ale jistě vytrácí. Přestože je unavená, cítí sílu postavit se pravdě. „Když si tak moc uvědomuješ, co to pro mě znamenalo, proč jsi nedávala větší pozor? Taková blbost se může povést jenom někomu tak neschopnému jako jsi ty! Víš vůbec, kolik ta pitomá miska stála? Však neboj, příští měsíc ti to strhnu z karty! Že jsi to udělala schválně? Proč jsi to udělala?“ přerušuje Evino přemýšlení Mirek. „Stačí!“ rozkřikne se Eva přes celý dům. Muž strne úžasem, svou manželku ještě nikdy neslyšel křičet, dokonce ani když malá Rozárka pomalovala stěnu v obýváku voskovkami.

Mirek se nadechuje, jako by chtěl něco říct, ale svůj pokus promarní, Eva pokračuje: „Peníze přece nejsou všechno. Pořád –36–

jen ty tvoje peníze. Kvůli nim ani nevnímáš, že jsme se vzdálili. Kéž by to bylo jako dřív, jako když jsme spolu chodili, pamatuješ si ještě vůbec, jak to bylo hezké? Všechno jsme si říkali, odpouštěli si bez výčitek a křiku.“ „Peníze nejsou všechno!? A co bys dělala s tím svým platem? Za tu práci za pokladnou bys neměla ani na chleba!“ „Možná by bylo lepší, kdybychom si od sebe dali pauzu a zjistili, jestli to není řešení,“ nenechá se Eva rozhodit. Mirek je zaskočený. V hlavě se mu přehrávají vzpomínky na krásně strávené chvíle s Evou, Rozárkou a Mirečkem a srdce se mu svírá při představě, že to všechno by mělo skončit. „Tak to teda určitě ne! Vždyť je všechno v pohodě. Co bys po mně ještě chtěla? Snáším vám modré z nebe. Náš vztah se za ta léta změnil, ale rozhodně to není na pauzu. Mysli přece na děti,“ hájí se Mirek. „Prostě si myslím, že bys na mě mohl být milejší, třeba tolik nekřičet. Ani si neuvědomuješ, jak moc mi tím ubližuješ.

Možná, že by nám ta pauza fakt prospěla.“ „Ty se chceš rozvést, že jo?“ reaguje na Evina slova agresivně. „To teda ne! To tě radši zabiju, než abys nám rozbila rodinu!“ „Tak to udělej! S tebou mě stejně nic lepšího nečeká,“ křičí Eva se slzami v očích. Mirek bere její slova vážně a v záchvatu zlosti se natahuje po Evě svou velikou dlaní. Ta se chce bránit, a tak bere, co jí přijde jako první pod ruku — nůž, kterým ještě před hodinou krájela svůj dort. Mužská ruka už je blízko, Eva se rozmáchne a nůž zajede Mirkovi do levého ramene. „Né,“ zařve Mirek hlasitě a skácí se na zem. Jeho manželka nemůže uvěřit vlastním očím. V hlavě má temno a v očích slzy.

Co to jenom udělala? Teď, když vidí svého manžela ležet na –37–

zemi s nožem v rameni, je jí ho líto, připadá si jako bestie. Svůj čin musí napravit. Jenomže krev je všude, Mirek zrychleně dýchá a křičí bolestí, a ona neví, co má dělat. „Prosím tě, promiň mi to,“ polyká slzy stojíc nad manželem, který zdravou rukou z náprsní kapsy stěží vytahuje mobil a pomalu vytáčí 155.

–38–

–39–

Učitelství nevěrného baletu David Osvald Viktor se bázlivě krčí v mezaninu a sleduje stoupající výtah.

Schovává se za výtahovou šachtou mezi druhým a třetím patrem, přerývaně dýchá, vnímá každý zvuk v domě a především tlumené přešlapování v útrobách výtahu.

Výtah ve druhém patře dokončí svou misi a Viktorovi se přes drátěnou mříž šachty naskytne pohled na záda vystupujícího vysokého muže.

Tato krátká podívaná jej přiměje od šachty prudce couvnout a přitisknout se ke zdi. Úzké patro starého činžáku zahrnuje pouze dva byty; jedny dveře jsou otevřené a opatrně vykukující žena vysokého muže přivítá.

Když se za nimi dveře od bytu zabouchnou, Viktor si nepatrně oddechne.

Napětí ho však stále objímá a vytváří na jeho čele krůpěje potu.

V hlavě mu zrychleně těkají myšlenky a Viktor touží splynout se zdí vedoucí do třetího a zároveň nejvyššího patra domu.

Je krátce před polednem všedního dne a strnulý Viktor se v mezipatře snaží racionálně uchopit svoji situaci: Jen před několika málo minutami opustil prostory onoho bytu. Byl u té ženy v kuchyni, usmívali se na sebe a za zavřenými dveřmi obýváku mňoukala nespokojená kočka.

Ta žena, tedy Dana, postavila na kuchyňskou linku dva hrnky čerstvě uvařené kávy a otočila se k Viktorovi. Přitiskli se k sobě a políbili. Vůně tmavovlasé ženy, hebkost opečovávané kůže a na židli krabice, v níž Dana zalovila, vytáhla pouta a položila se zády na kuchyňský stůl. Viktor přistoupil ke stolu –40–

a v tom okamžiku zanotovala zpěvačka Lady Gaga svoji Poker face. „Počkej!“ Dana vyskočila směrem k nevelké lednici, na níž ležel vyzvánějící mobil.

Když krátký hovor skončil, Danin výraz stoickou poker face rozhodně nepřipomínal – za pár minut bude stát před domem její přítel. Až zaparkuje, půjde nahoru. Klíče naštěstí nemá.

Původně měl přijít až k večeru, ale teď není čas na obšírné vysvětlování.

Panika! A situace jak z hloupého filmu.

Vzpomínka je dosud až nepříjemně živá.

Oba se oblékají, Dana uklízí, z již otevřených dveří obýváku vyběhne kočka. Viktor poskakuje po kuchyni a navléká si kalhoty, podrážděná kočka se po Viktorovi ožene packou a své drápky zaryje nečekaně hluboko do jeho holeně. V okamžiku, kdy Dana zmáčkne bzučák a svého přítele vpustí do domu, vybíhá Viktor ze dveří bytu. *** Viktorovy myšlenky se stále vracejí do kuchyně.

Uvědomuje si, že po něm na podlaze mohlo zůstat pár drobných kapek krve, ale uklidní se vědomím Daniny pohotovosti – snad během jediné minuty se stihla zmobilizovat, vylít hrnek s jednou kávou do dřezu, hrnek umýt a uklidit, dát krabici na své obvyklé místo, obléknout se a upravit. Ano, jeho zkušená, o deset let starší kolegyně z práce je naštěstí velmi pečlivá.

Ze vzpomínek a úvah jej vytrhnou zvuky. Vzdálenější šouravé kroky, blízké cupitání.

A v zorném úhlu poskakující dlouhé uši.

Viktor pomalu a pozpátku stoupá z mezaninu o patro výše, ale kokršpaněl ho nad schody doběhne a očichává mu nohy se zvýšeným zájmem o malý flek na holeni.

–41–

Že já si dnes bral ty světlé kalhoty, lamentuje v duchu Viktor.

Ačkoliv zrovna psovi je barva jeho kalhot lhostejná. Šouravé kroky se zhmotní a do posledního úseku schodů opatrně našlapuje štíhlá starší žena s fialovým přelivem. „To je schodů,“ vydechne a vytáhne z kapsy klíče, „ale řekla jsem si, že aspoň jednou denně je zdolám.“ Viktor rozpačitě přikývne, pes stále očichává jeho nohu. „Bene, nech toho!“ napomene paní psa a pak si Viktora změří. „Co tu děláte? Hledáte někoho?“ Viktor na chvíli zaváhá.

Přinesl letáky? Odečítá plyn? Je Svědek Jehovův?

Za dveřmi druhého bytu se ozve hromové zaštěkání a vzápětí dlouhé, táhlé zavytí.

Viktor pohlédne na zvonek – pan Bořil. Vybaví se mu, co říkala Dana: mohutný muž zhruba v jejím věku, bydlí přímo nad ní, žije sám, strašně dupe a má velkého, neposlušného psa, který už několikrát prohnal její kočku. Dana nemá pana Bořila ráda, je to „asociál a podivín“. „Chtěl jsem navštívit, ehm, známého,“ kývne bradou k Bořilovým dveřím, „ale není doma.“ „Zato je doma ta jeho bestie,“ odvětí důchodkyně, podle jmenovky na zvonku paní Kvapilová, „to zase bude koncert, pokud se Bořil někde zdrží.“ *** Z převážně iracionálních důvodů zamítne Viktor stísněnou jízdu výtahem a rozhodne se dolů sejít po schodech.

Pomalu, potichu, krůček po krůčku a po špičkách.

Jako zoufalý baleťák.

Ve druhém patře se zatajeným dechem nasadí rychlé tempo, které mu vydrží až do přízemí. S bušícím srdcem vezme za vchodové dveře – je zamčeno.

–42–

Co teď?

Viktor se kupodivu z šoku rychle vzpamatuje a zrak mu padne na osm poštovních schránek u vchodu. Nad Danou Melíškovou Kvapilová s Bořilem.

Nezbývá tedy zase tolik možností, kdo by mu mohl dveře odemknout. A on se musí co nejrychleji dostat ven. Nevydrží to neurčité, ubíjející čekání. Nedokáže odhadnout, jak dlouho by mohlo trvat. Nechce riskovat setkání s Daniným přítelem.

A připadat si jako v nějaké trapné únikové hře. Trochu popuzeně si všimne, že se mu třesou nohy. Po necelých dvou letech ve školství zbyla na jeho někdejší flegmatismus jen matná vzpomínka.

Musí jednat! Že by požádal paní Kvapilovou? Ale nahoru se mu vůbec nechce, už by se tam snad ani neodvážil.

A za dveřmi manželů Živných v přízemí jsou slyšet hlasy. *** Pootevřou se dveře zajištěné řetězem a škvírou na Viktora hledí malý, šlachovitý stařík.

Vypadá jako dobrácký Glum.

Viktor předpokládá, že mu jeho historka projde – večer byl u svého kamaráda Bořila a neplánovaně tam přespal. Ráno musel Bořil brzy do práce a Viktor, až se probudí, měl jen nakrmit psa a zabouchnout dveře od bytu. „Ale jistě,“ usměje se pan Živný, „jen si vezmu klíče.“ „Moment!“ Staříkovu tvář vystřídá přísný výraz jeho korpulentní ženy.

Viktorovi proti jeho vůli naskočí i druhý výjev z Pána prstenů: trpaslík Gimli.

Před bitvou a bez plnovousu. „Ne tak hrrr, pane.“

–43–

Paní Živná je ostražitá a nedůvěřivá, sleduje televizi a má své zkušenosti. Musí vše promyslet, je jí podezřelý Viktorův zjev i pomačkané kalhoty s krvavým flekem na holeni. „Počkejte a nikam nechoďte. Kam byste taky chodil, že?“ Dveře se Viktorovi zabouchnou před nosem. *** Daně, zástupkyni ředitele, se mladý, štíhlý, začínající učitel s rozčepýřenými hnědými vlasy rychle zalíbil. I Viktor si záhy všimnul neskrývaných sympatií své zjevně flirtující nadřízené.

Od začátku druhého pololetí se spolu začali více bavit a vzájemně se vyhledávat.

Na Danu (pracovní činnosti/tělocvik) zapůsobil i Viktorův humanitní intelekt, a proto jí Viktor (čeština/dějepis) ochotně doporučil hned několik knih (Malevil/Budoucnost) i filmových podob (Tolkien/trilogie). A ač pojal podezření, že navzdory chvalozpěvům na jeho čtenářský vkus neměla vnadná tmavovláska ony knihy vůbec v ruce, vzájemná náklonnost se přelila v bezmála mučivou přitažlivost a Viktor podlehl.

V plném souladu se svou vůlí.

Vše propuklo před necelým měsícem.

A dnešním dnem oběma začaly podzimní prázdniny.

S Daniným přítelem se Viktor setkal už několikrát, poprvé na loňském vánočním posezení ve sborovně základní školy, kam přítel družku doprovodil a už tam setrval. Popíjel karibský rum a často se hlučně vymezoval. Především okázalé nadřazování užitečnosti technických oborů nad těmi humanitními vzbudilo v učitelském kolektivu rozčarování a nevoli.

Dana má pro svého o pár let staršího přítele pochopitelně i slova obhajoby. Líbí se jí jeho rozhodnost, solventnost a skutečnost, že má vše precizně promyšlené. Až spolu oslaví pět let vztahu, přijdou zásnuby a otázka společného bydlení.

–44–

Do té doby bydlí každý ve svém a přítel dokonce trvá na zachování soukromí a nevlastnění klíčů od bytu toho druhého.

Aspoň něco, pomyslí si Viktor. A náhle jej zasáhne zvýšený příval nervozity.

Co tam sakra ti Živní tak dlouho řeší?

Viktor si připadá, jako kdyby se právě nedobrovolně ocitnul ve všech příbězích, jež Daně doporučil – jako v Merleho postapokalyptickém Malevilu při setkávání s nepřátelskými přeživšími lidmi, jako v Glukhovského přelidněné Budoucnosti vměstnané do prostor tohoto domu. Chybí už jen horda skřetů a „Sauronovo oko“ Danina vysokého přítele.

V kapse zavrní mobil a vytáhne jej z fantaskních myšlenkových metafor.

SMS od Dany.

Ufffff… Co ty, v pohode?

V pohodě budu, až vypadnu z tohohle zatracenýho baráku, pomyslí si vztekle Viktor.

A pohlédne na dveře, za nimiž mezitím Společenstvo klíče rokuje o jeho osudu. *** Paní Živná otevře dveře na škvíru a sdělí Viktorovi verdikt: Viktor jí má ihned odevzdat občanský průkaz.

Až se tak stane, bude pan Živný vypuštěn z bytu, aby Viktorovi odemknul.

Až se pan Živný vrátí v pořádku zpět do bytu a vchodové dveře budou opět zamčené, podá paní Živná Viktorovi z okna jeho občanku.

Pokud Viktor něco provede, nebo se jakkoliv nepředvídatelně zachová, občanku zpět nedostane.

A paní Živná zavolá policii.

Rozumí Viktor všemu? „Ano.“ –45–

*** Dobrácký Glum se na rozloučenou spiklenecky i trochu omluvně usměje a Viktor peláší za nejbližší roh; nepotřebuje, aby jej před domem někdo viděl.

Vydýchá se a opatrně vykoukne.

Okno Živných se na jeho vkus příliš dlouho neotvírá.

Netušeně vleklé čekání v poryvech chladného podzimního větru zahalí Viktora do pláště skeptického poraženectví: Tohle nemá zapotřebí. Ukončí to!

V okamžiku těchto fatálních úvah se okno Živných konečně otevře. „Halóóó!“ Ostrý hlas protne celou ulici a rezonuje i nad střechami okolních domů.

Viktor vystoupí zpoza rohu, otylá ruka vyhodí občanku ven a okno se zabouchne.

Průkazka opíše vzdušný oblouk, dopadne do středu venkovního záhonu a zapíchne se přímo do velkého psího exkrementu. Viktorovi se zatmí před očima, přesto paní Živné vděčně zamává a na znamení díků pošle i rozverný vzdušný polibek.

A když po chvíli třesoucí se rukou a s pomocí papírového kapesníku doluje svoji identitu z nevábné hromádky, nemůže si nevšimnout té do očí bijící paralely mezi obsahem svého psychického stavu a formou uprostřed záhonu. A nadto by se v souladu s ironií osudu vůbec nedivil, kdyby strůjcem onoho velkého formálního díla nebyl nikdo jiný než pes jeho starého kamaráda Bořila.

–46–

–47–

Svět bez tíže Aneta Toboříková

I. Když Lisa zahlédla Mikeův obličej pokrytý hnědou omáčkou, nedokázala se nesmát. „Jak se ti to stalo?“ dostala ze sebe, když se konečně nadechla.

Mike sáhnul po uklízecích hadřících a hmotu si energicky stíral. Bylo to nepříjemně mazlavé. „Jak asi myslíš?“ zazněl mu v hlase netypický vztek a zoufání. Lisa nakrabatila čelo. „Můžu za to já?“ „Neumím si představit, kdo jiný. Nebyla jsi v kuchyni?“ „Dneska?“ Tentokrát Mikea její reakce nepobavila. „Připravovala jsem si oběd.“ Lisiny oči se zvětšily. „Asi mi kousek omáčky vyklouzl dřív, než jsem ho dala na tortillu, nevšimla jsem si toho a on tam zůstal ve vzduchu.“ „A já jsem přišel a než jsem se nadál, tak jsem ho měl přes celý obličej.“ Jeho hlas se ztišil. „Liso, jsme tady už tři měsíce,“ a dál vyčerpaně nepokračoval. Šel si najít ubrousek, co by ho zbavil zbytků tuku a doprovodného pachu hříbků.

Těch naštěstí bylo ve vesmírné stanici všude dost.

–48–

II. „Miku, ty seš jako ve snách. Takhle nic nedokončíme. Buď trochu přítomný!“ Mike zvedl oči, když k němu pronikl kolegův hlas. „Pořád přemýšlím nad Lisou a jestli tohle všechno byl vůbec dobrý nápad.“ „Proč? Lisa vypadá spokojeně a její výzkum jde kupředu rychleji než kohokoliv jiného.“ „Pracovně nám to prospělo. Vstupní trénink v ní ale asi vůbec nic nezanechal. Zvládla sice všechny vstupní testy na jedničku, ale...“ Leonard se zasmál. „Myslíš ten incident s omáčkou?

Všechny to ohromně pobavilo.“ „O tom vůbec nepochybuju. To mě netrápí, občas ze sebe blbce udělá každý. Ale co když se stane něco vážnějšího?“ Mike se naklonil nad svoje papíry, ze kterých měl vyluštit, jak vybudovat novou stanici na Měsíci. Leonard změnil téma: „Jak jste se sem vlastně dostali? Jen málokoho vyberou k pobytu tady nahoře.“ „Vyhráli jsme loterii.“ Mikeův tón byl trochu sarkastický, ale rychle s tím přestal. „Dělám si legraci. Byl to vždycky můj sen. Sledoval jsem všechno, co se týkalo vesmíru hlavně od doby, kdy se počet vesmírných stanic zvýšil a začali být zváni i civilisté. Pak jsme prostě podali přihlášku. Pomohlo nám, že jsme se hlásili spolu a oba jsme byli z hledaných oborů.“ „Máš štěstí. Moje přítelkyně nechtěla, abych se stal astronautem. Při jedné hádce mi řekla, že pokud to udělám, tak je mezi námi konec. Já se nejdřív chtěl hádat a pak jsem si uvědomil, že mi to docela hraje do karet. Naši doteď říkají, že jsem do vesmíru utekl před manželstvím.“ –49–

„Já bych Lise tak snadno neutekl. Ta je na cokoliv schopná říct „Tak jo.“ Jak to vypadá trochu jako dobrodružství, tak už by balila kufry. A pak by půlku potřebných věcí zapomněla.

Ale zabaleno by měla rychleji než kdo jiný.“ Leonard s vědoucím úsměvem pokýval hlavou. „Pojďme zpátky k těm výpočtům. Jinak si budou zase stěžovat, že se tady flákáme.“

III. Lisa se na sebe dívala do zrcadla. Tu bouli rozhodně neschová. Začala jí z čela vyrůstat jako houba. Pokusila se jí dotknout a rychle ucukla. Kdyby byla doma, tak by si přes ni mohla přehodit své dlouhé blonďaté lokny. Byla pyšná na své vlasy, věděla to a nevadilo jí to. Bylo na co být pyšná, tak proč by nebyla. Tenkrát.

Než vyjeli na stanici, Mike ji přesvědčil, aby se ostříhala, že to ve vesmíru bude pohodlnější a Lisa musela častokrát přiznat, že měl pravdu. Její krátké vlasy tedy trčely bez tíže na všechny strany. Vypadala legračně. Bavilo ji vypadat legračně, a proto Mikeovi ztrátu dlouhých vlasů nevyčítala. Ale teď byl problém. Boule se stojícími vlasy zakrýt nedala, a tak se bude muset Mikeovi přiznat hned. „Zlato. Komunikace mezi stanicemi a Měsícem by mohla být jednodušší, než jsme očekávali. Ještě to s Leonardem musíme znovu propočítat, ale vypadá to slibně.“ „Skvělé!“ Lisa se otočila od zrcadla ke svému muži, který jí připomínal pavoučka vždy, když k ní dlouhými tempy připlouval chodbou. Pavoučka anebo možná vodoměrku.

Každopádně ji ta představa vždy rozveselila.

–50–

„Co sis to zase udělala?“ Mike se u Lisy zastavil a vztáhnul ruku k její rodící se bouli. „Rozhodla jsem se, že je na čase začít nový vesmírný výzkum. O atrofii už toho víme dost a nedávno mi mé výsledky schválili. Je na čase vyzkoumat, jak se ve vesmíru hojí boule a modřiny. Uznej, že to je důležité téma, pokud má do vesmíru létat více lidí.“ „Zvlášť pokud to budou lidé jako ty.“ Po promluvě s Leonardem se vrátila jeho dobrá nálada a dělal si z ní legraci. „No, a to se může stát. Nejsem jediná svého druhu. Lidí jako já je spousta.“ „To tedy rozhodně není.“ Lisu jeho tón řeči pobavil a šla s pravdou ven. „Potkala jsem se v tělocvičně s činkou. Rozhodla se jít opačným směrem než já a jak jsem přicházela, tak jsem ji neviděla. Byla pěkně těžká.“ Chtěla naznačit bolestivé setkání, ale než se dotkla svého čela, tak si to rozmyslela. „Včera jsi byla v tělocvičně poslední, co? Leonard a Asahi tě mají rádi. Ale říkali mi, že od doby, co jsme vystřídali ty Angličany, musejí si tady dávat mnohem větší pozor. Dnes odpoledne mají dorazit dva noví, Hans a Igor, tak buď pořádnější.“ „Však já se snažím. Už celý týden ses nikde nepotkal s žádnou marmeládou ani kartáčkem na zuby.“ „Stejně na to mysli víc. A co ten tvůj výzkum o modřinách?

Půjdeš fakt do toho? Byla bys perfektní exemplář,“ chytil jí za ruku. „Kdybychom byli na Zemi, tak si lidi myslí, že tě mlátím.“

–51–

IV. „Já jsem tady v té místnosti hrůzy tak nerad.“ Mikeovo hrané vyděšení a náznak lovení létající omáčky Lisu popíchly: „Hotová mučírna,“ Lisa se rozhlédla a vzala do ruky nůžky v náznaku scény jak z hororu. „Zvlášť pro ty, kteří tady musí připravovat něco k snědku.“ „Ale vždyť tobě to v kuchyni tak sluší…“ odpověděl Mike škádlivě. „Lichotky ti nepomůžou,“ chtěla se tvářit, že nesouhlasí s představou, že ženy patří do kuchyně, ale polibek si dát nechala. „Co vymyslíme dneska k jídlu?“ Lisa nechala nůžky nůžkami a obrátila se ke skříňce, kterou měla za sebou. Zatáhla za malé madlo, plastová stěna povyjela směrem k ní a potom se odsunula doprava. „Máme tu kuřecí, hovězí a krůtí v různých omáčkách, oříšky, sušené ovoce, vesmírnou rukolu, a pak ještě bílé tortilly, hnědé tortilly, ještě hnědší tortilly a tortilly trochu do červena.“ Jak se Lisa otáčela zpět k Mikeovi, stanice sebou prudce trhla. Lisa odletěla, narazila zády do otevřených dvířek a hlavou se uhodila o tvrdý plast. Zadunělo to. Mikeova ruka se vymrštila a podařilo se mu sevřít čepele nůžek pevně do dlaně.

Když setrvačností vrazil do Lisy, trefil ji sevřenou pěstí do žaludku. V horní části břicha ucítila jen zlověstně studený hrot.

V následujícím tichu našel první slova Mike. „Zpropadené ruské rakety.“ Nechal ve vzduchu viset nůžky a snažil se co nejrychleji dostat do řídící kabiny, aby zjistil škodu, kterou náraz způsobil.

–52–

V. „Leonarde, co se stalo?“ Klid v řídící kabině kontrastoval s jeho bijícím srdcem. „Jen to, čeho ses obával. Ta raketa, která přivezla Hanse a Igora, zažehla motory, když neměla. Naštěstí jsme zvládli ihned opravit vychýlení z dráhy. To způsobilo to trhnutí.“ „Podle oficiálních zpráv NASA ty předchozí incidenty nikdy nebyly tak citelné.“ Leonard se zatvářil pobaveně. „O zprávách NASA mám své mínění. Naštěstí jsme byli připraveni, takže se vlastně nic moc nestalo.“ „Tady možná ne. Jdu utěšit ženu, málem se mi zabila v kuchyňce. Asi jí tam zakážeme vstup.“ Když Mike k Lise připlachtil, našel ji prakticky ve stejné pozici, jako ji zanechal. Jen nůžky byly zase zpátky připnuté na šňůrce a magnetem přichycené na své místo. Její tvář se zdála bez výrazu. Nebýt uklizených nůžek nepoznal by, že se pohnula.

Přiblížil se k ní, chytil ji za ruku a přitáhnul si ji k sobě.

Uvedl celou její postavu do pohybu, až do něj skoro narazila.

Přitiskl si ji k sobě, jako kdyby se chtěl ujistit, že je skutečně tam. Pohladil ji po vlasech a po tváři. Při představě, že by se jí cokoliv stalo, se mu udělalo těžko a všechna její nešikovnost přestala být důležitá. Nadzvednul jí tričko, ačkoliv věděl, že tam nic nenajde. „Jenom škrábnutí.“ Úleva v jeho hlase přesto nešla přeslechnout.

Lisu v tu chvíli opustilo poslední napětí z toho, čemu tak těsně unikla, a rozplakala se.

–53–

Když mu v rukou ožila, Mike rychle získal svou rovnováhu. „Výzkum na téma bodných ran ve vesmíru a ztráty krve jsi dělat nechtěla, že ne?“ Lisa se chtěla zasmát, ale nešlo to s jejími vzlyky dohromady. Vyhrnuly se z ní jen těžko identifikovatelné zvuky. „Anebo jsi poprvé dostala pěstí do žaludku? Kdybys byla chlap, tak máš tuhle zkušenost už dávno za sebou.“ Nakonec ji pohladil po vlasech. „Ve vesmíru se nesmí plakat. Koukej, tvoří se ti akorát velké vaky vody pod očima.

Bude to vypadat, že máš tři hlavy. Pak odplavou a nějaký dobrák do nich nabourá.“ Mike našel ubrousek a přiblížil ho k Lisiným slzám, které již povážlivě nabraly na objemu. Látka je vcucla, jako kdyby měla celý den žízeň, a Lisa se rozesmála.

–54–

–55–

Ctnostná bolavá tajemství Hana Adámková Bravurt se usadil na větvi velkého dubu, přes větvičky se zelenými pupeny zvědavě pozoroval obyvatele malé vesnice pod sebou a přehrával si v hlavě jejich niterná tajemství. „Ty, kováři,“ šeptal si pro sebe a upíral svá ještěří očka na muže vcházejícího do krčmy, „jdeš za milenkou, že? A ty, šenkýřko,“ ocáskem zaměřil ženu vytahující vědro plné vody ze studny uprostřed prostranství, „ho v krčmě jako vždy okradeš.“ Zavrtěl nad nimi nesouhlasně hlavou. Přál si tyhle špinavé tajnosti odhalit celému světu. Takovou schopnost však neměl.

Některá tajemství se mu ale líbila. Třeba ta, co mají chránit od bolesti. Vzpomněl si na mlynáře předstírajícího, že mu chutná jídlo, co vařila jeho žena. Při té vzpomínce se Bravurt usmál, až mu z tlamičky vykoukly konce špičatých zubů.

Ze dveří jednoho z kamenných domů vyšla mladá dívka, která byla jiná než všichni ostatní. Nejenže byla krásná, měla navíc i magické nadání. Vzpomínky jí brázdilo jen pár drobných tajemství, samé dětské nevinné hrátky, které raději zapomněla říct své babičce.

Díky svému vnitřnímu zraku Bravurt věděl i další věci.

Jmenovala se Vilma a nedávno oslavila třinácté narozeniny.

Spolu s babičkou se živila prodejem oblečení. Babička šila a Vilma pak hotové šaty roznášela zákazníkům. Právě teď se od jednoho vracela domů.

Když se Bravurt zaměřil na magii, narazil v její mysli na zvláštní tmu. Temnotu černější než havraní křídla a smrdutější –56–

než tlama krvelačné bestie. To celé omotané pevnými nitkami utkanými kouzlem, které tu temnotu drželo hezky na uzdě. To malého tvora vyděsilo a zároveň upoutalo jeho pozornost.

Magie i tajemství ho totiž přitahovala, jako mršina přitahuje hmyz. A tady měl obojí v jednom. Jaká velkolepá hostina!

Roztáhl křídla a vzlétl. Za okamžik už se vznášel nad její hlavou a přemýšlel, jak se dozvědět více. Jeho dotek by mohl ty magické nitky rozmotat, bylo to přeci tajemství a to je jeho obor. Ale co když to bylo něco úplně jiného?

Raději to nebudu riskovat, rozhodl se. Mohlo by to být nebezpečné. Navíc neměl svého melderat – ochránce a průvodce a tak by bylo pošetilé o sobě nějak dát vědět.

Na kamenité cestě vedoucí k jejich osamělému domu u lesa, dívka zakopla a svalila se na zem. Z ruky jí vypadl sáček a z jeho nitra se s veselým cinkotem rozutekly kulaté mince.

Bravurt bez váhání jednu minci chytil do tlamičky a jal se jí dát dívce do sáčku. Až dívčino překvapené zalapání po dechu mu připomnělo, že měl být opatrnější.

Pohlédl do jejích vytřeštěných očí a přemýšlel, jak by se dala vysvětlit létající mince. Vítr? „Je tam někdo?“ zeptala se dívka.

Na chvíli zaváhal. Mohl by pustit minci a uletět. Ale něco ho na té dívce prostě přitahovalo. Obvykle v lidech četl jako v otevřených knihách, ale tahle dívka byla hádankou, na kterou neznal odpověď. „Afo…,“ mince mu vypadla z tlamy, a tak ji chytil do předních tlapek, „mohu se ti ukázat, ale musíš mi slíbit, že se nebudeš lekat.“ „Dobře…,“ přikývla plavovláska a couvla.

Zvláštní projev nebojácnosti.

–57–

Bravurt se ujistil, že nikdo jiný není na dohled a uvolnil svoje bariéry, oddělující ho od vnějšího světa. Svaly se mu rozléval zvláštní pocit a na kůži najednou plně ucítil svěží jarní vánek, který dosud tušil jen vzdáleně.

Vilma se už nebála. Malý tvoreček s modře se lesknoucími šupinami, který se objevil před ní a upustil jí do dlaně zatoulanou minci, vypadal křehce a neškodně, ačkoliv měl dlouhé ještěří tělo s ostře vypadajícím hrotem na konci ocasu a na hlavě malé růžky.

Jak je možné, že jsem ještě nikdy takového tvora neviděla? „Jsme vzácní,“ řekl, jako by jí snad četl myšlenky, „my vrposové. Moc nás na světě už není.“ Vilma nebyla schopná slov a přitom ji napadala spousta otázek. „Hledám svého melderat, mága, který mě ochrání,“ upíral na ni svá velká toužebná očka. „Neznám žádného mága.“ Vrpos naklonil hlavu na stranu: „Ale znáš magii.“ To jí rozesmálo: „Jaktěživ jsem neviděla nic magičtějšího, než jsi ty.“ Vstala a vydala se zase na cestu domů. „Pojď, ukážu tě babičce. Možná o nějakém mágovi bude vědět,“ smála se a běžela dál.

Když vešli do domu, ocitli se rovnou v kuchyni. Byla to veliká místnost s kamennou pecí, lavicemi na sezení a stolem, na kterém byly rozloženy všelijaké látky a nitě. Babička seděla ve svém křesle a jako obvykle šila. „Ach, Vilmičko, konečně jsi doma,“ notovala si Hega radostně, když se jí vnučka vrhla kolem krku.

–58–

„A nesu spoustu peněz a taky jednoho nalezence,“ ohlédla se Vilma ke dveřím.

Když Hega spatřila vrpose vznášejícího se v její kuchyni, polil ji studený pot. Tihle tvorové měli už dávno vyhynout!

Znala je moc dobře a věděla, co jejich dotek může způsobit.

Nehodlala riskovat, že k tomu dojde. Dávno potlačený instinkt jí vedl ruku. Ta vystřelila vzhůru a vrhla po tvorovi magické ledové ostří, které by zabilo nejednoho muže.

Vilma hbitě skočila po Bravurtovi. Chtěla ho chytit a ochránit vlastním tělem. Ačkoliv se Bravurt snažil uletět, podařilo se jí ho sevřít v dlaních. Hega bleskově stáhla svoji magii zpět, zcela v šoku z toho, co se právě mohlo stát.

Vilma zkoprněla. Cítila zvláštní tíhu, jako by z ní spadlo těžké břemeno a současně jí na bedra dosedlo jiné a těžší.

Nemohla se pohnout, nemohla nic dělat, jen přihlížet. Ve vzpomínkách se vrátila do dětství. *** Nejprve jí byly asi dva roky. Zkoušela chytat holýma rukama malé rybky v potoce. Byly rychlejší než ona a když už nějakou ucítila v ruce, vyklouzla jí, jako by chytala slimáky.

Zasmála se, přišlo jí to legrační a čím víc se smála, tím víc jí voda tančila mezi prsty a vytvářela podivné víry. Nějak věděla, že to dělá ona. „Vilmo, pojď se najíst,“ ozval se z hlubin domu matčin hlas – píseň doprovázející Vilmu celá ta dlouhá léta. Až teď poznala, kdo jí kdysi zpíval.

–59–

Další vzpomínka začala stejně nevinně. Vilma nebyla o moc starší, když zjistila, že její ruce si nerozumí jen s vodou, ale i s dalšími živly. Toho dne chtěla rozdělat oheň a upéct panence Bry buchty. Hořící polínko jí však vypadlo z rukou dřív, než ho pec stačila bezpečně převzít.

Vilma se lekla. Oheň jí olízl lem sukně a ukousl si z něj.

Dívka uskočila a vykřikla. Z jejích rukou začaly šlehat další plameny a čím víc se jich bála, tím byly hladovější. Braly si vše, co mohly strávit. Vzduchem se mihla vůně dřeva a sušených bylin, než Vilmu v nose zaštípal kouř. „Vilmo, přestaň. Uklidni se!“ její maminka ji chytla do náručí a chtěla ji vynést ven. Když se otočila k východu, s hrůzou obě zjistily, že žádná cesta ven už není. Vilma se vyděšeně podívala na matku, jejíž nebesky modré oči se proměnily ve studánky mrazivé hrůzy.

Mezi plameny se najednou objevila statná postava jejího otce. Nestaral se o vlastní bezpečí ani bolest. Chytil Vilmu a přehodil ji přes plameny ven ze dveří. Jeho hnědé oči byly to poslední, co viděla, než tvrdě dopadla na trávu před domem. „Musíme pryč!“ zaslechla ještě matčin hlas, než z něj zůstal jen hrůzostrašný jekot, který Vilmu bodal do srdce. Jekot hlasitější než praskání dřeva a dunivá rána dopadajícího trámu.

Hlasitější než její vlastní zoufalé volání. *** Bravurtovi se konečně podařilo vyprostit ze sevření Vilminých dlaní. Spadl na zem, byl vysílený a malátný – jeho dar ho vysiloval. Teď už věděl, co se skrývalo ve Vilmině

–60–

mysli. Věděl to už v okamžiku, kdy spatřil Hegu. Nestačil ale uletět, Vilma byla rychlejší.

Jeho zvědavost ho zavedla k jednomu z tajemství, které tak obdivoval. A bylo to mnohem horší než jen nevydařený oběd.

Vilma se roztřeseně otočila zpět ke své babičce, přes slzy skoro neviděla. „Já jsem je…,“ nemohla ta slova vyslovit. Věděla, že za smrt rodičů mohl požár, ne však to, že byl jejím dílem.

Způsobila ho schopností, o které dosud nevěděla, že ji má.

Nebo, že ji má babička. „Nebyla to tvoje vina, holčičko,“ i babičce se kutálely slzy po vrásčitých tvářích. „Viděla jsem to. I to, co jsi udělala potom.“ „Byla jsi dítě,“ babička vnučku chytila za obě zápěstí a pohlédla na její dlaně, „ty schopnosti máš po mně a já to nepoznala. Neučila jsem tě s magií zacházet. Všechno to byla moje vina,“ roztřeseně se nadechla, „nech mě, abych ti znovu pomohla.“ „Ne!“ Vilmě z dlaní vylétly vzdušné provazy a sevřely Heginy ruce v železném obětí. Plazily se jako hadi a stoupaly čím dál výš. „Nechci vymazat paměť, nechci, abys mi brala vzpomínky na rodiče, ať jsou jakékoliv. A nechci, abys ve mně magii zase uvěznila.“ „Ale…“ „Ne! Nauč mě s tím raději žít. Nauč mě to teď, když jsi to neudělala kdysi.“ Provazy stoupaly po Hegině těle, až dosáhly krku. „Dobře, ale…“ na zbytek už jí nestačil dech.

–61–

Vilma si nejasně uvědomovala, že se to děje znovu. Že ji ovládá změť pocitů, nad kterými místo ní přebírá kontrolu magie. Proč mi babička lhala? Proč chce, abych žila ve lži?

V tom ucítila píchnutí v pravé ruce. Doširoka rozevřela oči a přes rudou mlhu uviděla Bravurta, jak na ni vyděšeně hledí, ocas připravený znovu bodnout. Co od ní chce? Způsobil jí jen bolest! „To ty teď působíš bolest!“ Následovala jeho pohled a spatřila babičku, ženu, která ji vychovala a kterou nadevše milovala, jak bojuje o život s magií vycházející z rukou její vnučky.

Zděsila se sama sebe.

Tak dost!

Vší silou vůle nařídila magii, aby přestala. Provazy se nejprve napnuly a jako dvě vzdorovité děti se navztekaně zavlnily, než se sykotem zajely zpět do Vilminých rukou.

Zůstala po nich jen pálivá vzpomínka.

Dívka padla na kolena, dlaně si tiskla k hrudi, bála se čehokoliv dotknout. „Možná bys to měla udělat. Zbavit mě toho…“ „To nejde,“ zašeptala Hega. Dýchala přerývavě, křečovitě se držela opěradel křesla. „Magie je dar, ale musíš se ho naučit zkrotit, jinak tě ovládne. Ale ty to zvládneš, mé dítě. Teď už vím, že ano. Teď jsi to zvládla. Nařídila jsi magii, aby přestala.“ To je pravda, nařídila jsem jí to. Proč jsem to jen nedokázala i před lety?

Vilma se cítila vyčerpaně. Z ničeho nic se jí obrátil celý život vzhůru nohama. Podívala se na malého tvora sedícího na stole. Sledoval je smutnýma očima.

–62–

Netušila, jak moc si vyčítá, co jí jeho schopnosti způsobily.

Co dobrého může vzejít z odhalení bolesti? ptal se Bravurt sám sebe. *** Vilma s Bravurtem seděli na dece za domem, Vilma pomocí magie chytala nazlátlé listí padající na zem a napichovala jej na vrposův ocas. „Lepšíš se každým dnem,“ pochválil Bravurt svoji přítelkyni a setřepal listy z ocasu, aby udělal místo pro nové. „No, ještě se mám co učit,“ Vilma protáhla ztuhlé prsty. „Času máme dost,“ opáčil Bravurt, sáhl si jazýčkem do misky pro dalšího smaženého brouka a spokojeně si mlaskal.

Vilma se při pohledu na něj zasmála. Byla vděčná za to, že s ní zůstal. I babička si ho nakonec oblíbila.

Vybral si Vilmu za svoji melderat, a to byl pro ni důkaz toho, že v jádru není špatný člověk. Utěšovalo ji to každé ráno, když se budila z nočních můr.

Bravurt se Vilmě nějak vkradl nejen do života, ale i do srdce a ona tušila, že to je jen začátek něčeho mnohem většího.

–63–

Obsah Předmluva ................................................................................. 4 Bitva nad talíři ........................................................................... 6 Sladká zkáza jezuitů ................................................................ 14 Obžalovaná, povstaňte ............................................................ 22 Když rozkvete srdce ................................................................ 26 Roztříštěná .............................................................................. 32 Učitelství nevěrného baletu ..................................................... 40 Svět bez tíže ............................................................................ 48 Ctnostná bolavá tajemství ....................................................... 56

–64–

Katastrofa v kuchyni Sborník z kurzu tvůrčího psaní

Napsali: Hana Adámková, Kateřina Kasalová, Jana Liberdová, David Osvald, Adéla Sobotková, Berenika Stárková, Daniel Suk, Aneta Toboříková.

Sestavila: Kateřina Kalivodová Foltánková Vydala: Literární alchymie Brno, podzim 2021

www.literarnialchymie.cz