Poklad

Poklad

Sborník z kurzu tvůrčího psaní

Obsah Předmluva................................................................................................................................................ 2 Až vykoukne duha ................................................................................................................................... 3 Dědova slivovice ..................................................................................................................................... 7 Život vodníka ........................................................................................................................................ 10 Alchymie života .................................................................................................................................... 13 Poklad ostrovů ....................................................................................................................................... 16 Tři kapky rosy ....................................................................................................................................... 19 Král Ardienu .......................................................................................................................................... 22

1

Předmluva Držíte v rukou sborník z kurzu tvůrčího psaní, který obsahuje povídky na téma Poklad.

Jestliže máte rádi příběhy ze současnosti, přečtěte si Dědovu slivovici, Alchymii života a Tři kapky rosy. Pokud jste si oblíbili fantasy, zaměřte se na Až vykoukne duha, Život vodníka a Krále Ardienu. A jestli jste fanoušky historických příběhů, podívejte se na Poklad ostrovů.

Ale víte co? Úplně nejlepší bude, když si přečtete všechny povídky bez ohledu na jejich žánr. Jen tak uvidíte, jak různé poklady autoři vymysleli. Věřte, že ani jeden není stejný.

Kateřina Kalivodová Foltánková lektorka kurzu

podzim 2020, Brno www.literarnialchymie.cz

2

Až vykoukne duha Petr Valášek

Paddyho tvář ozdobená dvoudenním strništěm byla vzteky celá rudá, takže v zeleném leprikónském obleku vypadal jako přerostlá jahoda v trávě. „…a v té poslední hře, to bylo co? Jak jsi mi mohla složit tu jetelovou šestku? Vždyť ti muselo být jasné, že prohraješ! A mně jsi tím zkazila kartu!”

Shauna už přes slzy ani neviděla: „Když on mi Ricky slíbil, že se budu moct přestěhovat do opravdické jeskyně s krápníkama, když mu pomůžu vyhrát.” „Cože? Takže jste se na mě domluvili? Takže ty nejsi blbá, ty jsi prostě zlá!” „Mně je to vážně moc líto, Paddy! Nevě-škyt-nevěděla jsem, že tě obere o celý hrnec zlata.” „Nevěděla, nevěděla,” bručel Paddy, který se na ufňukanou bánší nedokázal dlouho zlobit. „Dobře víš, že když je nad Brnem duha, musím na konec dát hrnec plný zlaťáků. Víš, co mi provedou, až bude –” Paddy se podíval na své předpovědní cibulové hodiny „– v sobotu duha, a ten hrnec tam nebude?” „Nevím, dají ti důtku?” „Důtku! Pošlou mě na Maracaibo! Víš, co to je? Nevíš! Jezero v Jižní Americe, kde furt prší!

Duha každých dvacet minut! Víš, jak dlouho tam leprikón vydrží, než ho odvezou úplně vyřízeného? Dva měsíce maximálně!” „Ježiš, tak to jsem nevěděla, promiň!” „No, nevěděla! Tys toho, koukám, nevěděla hodně! A věděla jsi vůbec něco?” „No, věděla jsem, že Ricky vytáhne odněkud sedmé muchomůrkové eso, když v balíčku je jich jenom šest.” „Počkej, takže on ještě k tomu švindloval?”

Teď pro změnu nevěděl Paddy. Nevěděl, na koho má být naštvaný dřív. Dublinský lízaný se hraje s třemi sty dvanácti kartami, není možné si zapamatovat, kolik už kterých karet šlo. Proto jsou všichni leprikóni, bánší, druidi, goblini, nixeni, dryády i hobiti odjakživa vychovávaní k čestné hře a podvod v lízaném se neodpouští. Ale ten parchant Ricky se nezastaví před ničím, jenom aby konečně vyšplouchl Paddyho z teplého místečka leprikóna pro Brno-město. A teď do toho zatáhl ještě chuděru Shaunu. Takovou hezkou holku. „A ještě něco ti řeknu. Víš, kam tě to Ricky chce nastěhovat? Víš, kde jsou ty tvoje krápníkové jeskyně?” „V Brně?” „Prdlajs v Brně. V Moravském Krasu, okres Blansko! Ricky nás chce vyhnat z Brna!” „No počkej, Blansko, to ne! Paddy, udělej něco! Já na Blansko nejsem připravená!”

Shauna s Paddym zatřásla, ale jeho hlava už jela na plné obrátky: Potřebujou ty prachy zpátky. A taky potřebujou s Rickym zatočit tak, že na to do smrti nezapomene. Ale jedno po druhém. Nejdřív peníze. „Něco bych měl. Ale ty teď budeš dělat, co ti řeknu.” *** Strážmistr Ševela zhluboka vydechl a posunul si brýle ke kořenu nosu. Zažil toho na služebně hodně, ale takové exoty ještě neviděl. Skrček v ušmudlaném zeleném saku někde z minulého století, ze zablácených tenisek se mu klubou prsty v tlustých ponožkách, očividně bezdomovec, a pěkně nalitej. Táhne z něho rum, tabák, a tak dva týdny nemyté chlapské pižmo.

A ta jeho holka, nebo co to je, mladá, ale hubená jak párky z Kauflandu, vlasy jí chtějí utéct z 3

hlavy na všechny strany, a ještě k tomu je naboso a v noční košili. A brečí. A ty jejich mimózní kecy! Co s nimi? „Tak znova: jmenujete se Patrick, ale příjmení nemáte.” „Jo.” „Občanku taky ne. Ani pas. A prodáváte tabák z vaší kouzelné bezedné tabatěrky.” „Přesně tak, pane strážník.” „A do té tabatěrky se ten tabák dostane jak?” „No tak to je to kouzlo, logicky.”

Logicky. Dva bezďáci nabízejí smradlavou řezanku jako tabák lidem na Zvonařce. Logicky.

V klobouku mají sedmadvacet korun, půl eura, osm barevných céček a zicherhajcku. Logicky.

Nic takového. Pošupou okamžitě do Černovic na záchytku a nejspíš si je tam nechají v blázinci. *** Paddy, zahalený v bílém županu, se procházel po pokoji léčebny a přemýšlel. Ten policajt mu trochu překazil plány, ale na Zvonařce stejně lidi tabák moc nekupovali. To tady v Černovicích kšeft s tabákem kvetl, Shauna byla skvělá pomocnice a vlastně je s ní docela sranda, když zrovna nebrečí. Prodávali hrst tabáku za jeden černodolar, místní platidlo, za které se tady kupovalo všechno. Jsou to sice samé bankovky, takže do hrnce se nehodí, ale ve směnárně ve městě si je pak v pohodě vymění za zlaté mince. Kurz je jedna ku jedné, to Paddymu potvrdil ten mladý kluk, co tady uklízí. Pacienti jim tabák rvali z ruky. Měli už skoro šest set černodolarů, takže jim do plného hrnce – rovné tisícovky zlatých mincí – chybí už jenom čtyři sta. Pozítří má být duha a už zítra je pustí domů. To by mělo klapnout. Do pokoje vešla Shauna s nějakou pacientkou. „Libuško, to je Paddy. Má tabáku, kolik potřebuješ. Paddy, tohle je Libuška.” „Tak kolik to bude? Hrst je za dolar, za čtyři jedna zdarma.” „Já jdu dneska domů, tak bych potřebovala zásobu. Co takhle tisíc hrstí? Uděláš mi cenu?”

Paddymu poskočilo srdce. Tisíc hrstí! Hrnec bude plný! „Tisíc hrstí, to máme…za čtyři sta černodolarů.” „Tak jo, syp to tady,” nastavila Libuška nemocniční pytel na špinavé prádlo. Paddy obrátil tabatěrku vzhůru nohama a nechal její nekonečný obsah sypat do pytle. Libuška zatím odpočítávala desetidolarové bankovky. „…třicet vosum, třicet devět…sakra, jedna chybí. Moment.” Vytáhla z kapsy obdélníkový kus papíru, podložku a psací pero a začala naučenými tahy svižně kreslit novou bankovku. Na papír přibývalo panorama černovického areálu, portrét stavitele Josefa Arnolda i číslice a písmena označující nominální hodnotu. Bankovka byla k nerozeznání od ostatních. „Počkej, ty si je kreslíš?” „No jasně! Všecičky jsou moje ruční práce! Nakreslila jsem všecky černodolary, co máš ve skříni, skrčku!” „Takže ty si takhle za minutu nakreslíš bankovku v hodnotě deseti zlatých mincí?”

Libuška se začala smát: „Co to plácáš, trpajzliku? Jakejch zlatejch mincí? Tydle dolary maj hodnotu přesně nula celá nula, když vopustí bránu šaškecu, ty trumbero! Jsou to prachy bláznů!

Ty bys tady měl ještě pobejt!” „Ale vždyť ten mladej říkal kurz jedna ku jedné! Takže mě zase podvedli?“ Paddy si pomalu sedl na postel, tabák z tabatěrky se začal sypat na podlahu a zasypával mu nemocniční bačkory. Koutky úst měl povislé jako kokršpaněl nakopnutý do zadku, a oči se mu leskly. Z tohohle se jen tak nevyhrabe. A teď není řeč o tabáku, kterého měl už po kotníky. ***

4

Přece musí existovat cesta. Přece se teď nevzdají, když jim to se Shaunou tak jde. Mysli, Paddy, mysli, to ti vždycky šlo! Ale v hlavě se mu pořád jen přehrávala scéna, jak Libuška kreslí nádhernou novorenesanční budovu léčebny, zpaměti, se všemi detaily. Počkat, to je ono! „Libuško, ty máš dobré oko na detaily, že jo?” „No jo, říká se to vo mně.” „A nechtěla by sis v sobotu udělat výlet na Stránskou skálu? Potřeboval bych, aby ses jednomu známému koukla trochu pod ruce.” *** Ze štoly pod Stránskou skálou se do dálky ozýval halas a křik skvělé sobotní zábavy.

Hostinský O’Borra nechápavě kroutil hlavou. Občas míval o víkendu ve své krčmě slušně živo, ale tohle tedy nezažil. Nejmíň dvě stě bytostí z Brna i z okolních okresů, vlkodlaci, hejkalové, bánší, elfové, všichni jedli, pili, řvali jeden přes druhého. Ale středem pozornosti byli ti dva leprikóni. Seděli u stolu už dvě hodiny a hráli ten svůj irský karban. O’Borra se snažil vzpomenout, odkud tyhle pidižvíky zná. No jo, minulý týden tady ti dva taky hráli, a jeden z nich odcházel dost naštvaný. Ta bánší s nimi byla taky, ale ta druhá, co nehraje, jen kouká, ta je tu určitě nová.

O’Borra se obrátil na druida, který nevzrušeně nasával na baru: „Hele, Fitzi, proč je tady zrovna dneska tak narváno?” „Vidíš ty dva zelenáče? To jsou Paddy s Rickym. Hrají odvetu za minulou sobotu, ale dneska je to daleko větší hra. Tak se to rozkřiklo. Nikdo si to nechce nechat ujít.” „A o co hrajou?” „Paddy chce zpátky vyhrát hrnec zlata, co prohrál minule, a tak vsadil – teď se podrž – leprikónský opasek!” „Leprikónský opasek! Vždyť bez něho prostě zmizí!” „Právě. Proto je tady každý, kdo má nohy. Dívej, tohle vypadá na poslední hru.” *** Paddymu tekly po čele řeky studeného potu. Balíček karet byl už odehraný, v ruce měl každý posledních pět karet a na stole byly skoro všechny žetony. Tohle může být Paddyho poslední hra. Co hra, může to být úplně poslední věc, kterou v životě udělá, pokud ho Ricky porazí. Na ruce má skvělou kartu, Prasečák: čtyři žaludové kance a eso. Větší jsou už jenom dvě kombinace. Veverka, tedy pět šiškových dam, ale to Ricky nemá, protože nejmíň dvě dámy drží Shauna. A pak Rickyho oblíbená, Houbař: postupka v muchomůrkách od esa. A to je právě ta potíž. Díval se po očku na Libušku, ale ta jenom soustředěně sledovala Rickyho. „Sázím všechno,” zvedl Paddy hlas. Celá štola naráz ztichla. Soupeři dorovnali. Tak, teď to přijde. Čas ukázat karty. Paddy vyložil kance. Ricky muchomůrkovou desítku. To se dalo čekat.

Druhý Paddyho žaludový kanec. Muchomůrkový gnóm. Třetí kanec. Muchomůrková ježibaba.

Kanec. Kouzelník. Paddy vytáhl triumfálně žaludové eso. V hospodě to zahučelo, nasbírat v takhle vypjaté hře Prasečák, to se jen tak nevidí. Ricky se jenom usmál a vyložil na stůl poslední kartu. Bylo to muchomůrkové eso. Celá hospoda byla na nohou a bytosti křičely jeden přes druhého. „Houbař!” chechtal se Ricky Paddymu do očí, „je to fakt smůla s takovouhle kartou prohrát!”

Ricky se vítězně natáhnul po Paddyho opasku, ale najednou randál hospody prořízl Libuščin ostrý ječák: „Moment, to eso je falešný!”

Všichni ztichli. Ricky se zarazil v půli pohybu a otočil se na Libušku, jako by si jí všiml až teď. „Pcha, co si to dovoluješ, ty náno? Můžeš to nějak dokázat?”

5

„Tak zaprvé, jedno eso šlo už v sedmý hře.” Libuška sáhla efektním pohybem do hloubi kupky odehraných karet a sebejistě obrátila lícem nahoru muchomůrkové eso. „No a? Je jich tam přece šest,” bránil se Ricky, ale hlas se mu už trochu třásl. „V jedenáctý pak šly hned dvě.” Jak mluvila, Libuška rovnou naslepo otáčela další esa. „Další dvě skládala Shauna v sedmnáctý, a ještě jedno Paddy minulou hru. Takže todle je sedmý a vytáhl jsi ho zpod ubrusu před třema minutama a dvaceti sedmi sekundama, když se Paddy čučel na hodinky.” Ve štole už to zase hučelo jako v hnízdě harpyjí. Všichni křičeli, hučeli a bučeli na Rickyho, někteří na něj i házeli odpadky nebo lili pivo. Za chvíli to nevydržel a utekl z hospody ven. „Libuško, ty jsi zlato,” rozzářil se Paddy a chystal se ji obejmout. Má zpátky svůj opasek i hrnec zlata. Navíc Ricky se už v Brně nemůže ukázat. „Počkej s tím, myslím, že tě čeká ještě jedno překvapení, jestli jsem správně počítala.

Shauno, můžeš vyložit karty?”

Jedna, druhá, třetí šišková dáma. Čtvrtá. A ještě jedna. Veverka. Shauna se na Paddyho šibalsky usmála. Vyhrála. *** V malinké kuchyni poskakoval nervózně Paddy od ohniště k peci a zpátky. Musel hlídat míchaná koroptví vajíčka, ale taky nesměl připálit čerstvé kaštanové houstičky! Jestli Shauna nebude se snídaní spokojená, tenhle den se prostě nebude počítat a bude chybět zase celých tři sta pětašedesát dní, než splatí svůj opasek a hrnec zlata a nebude si je muset od Shauny pronajímat. A taky, když se Shauna dobře nají, tak aspoň nebrečí a občas se na Paddyho i usměje. Možná by se Paddy mohl přestěhovat někam blíže k Shauninu doupěti a občas by se mohli třeba večer někam projít. Možná. Paddy naložil snídani na talíř a na chvíli se zasnil.

Venku se konečně dešťové mraky trochu rozestoupily a na moment vysvitlo sluníčko. „Sakra, duha!” zakřičel Paddy, popadl hrnec zlata a vyběhl ven.

6

Dědova slivovice Olga Hudcová

Alkohol je jed, ale život bez něj je otrava, říkával prý děda. Pálil nejlepší slivovici na okrese a své nejlepší vzorky zakopával na zahradě. Byl to jeho rituál a svoji poslední láhev zakopal, když se narodil táta. Krátce na to zemřel.

Můj muž si o tom myslel své, ale já trvala na tom, že než se chata prodá, měli bychom dědovu slivovici najít. Vůbec jsem neušila, jak velké tajemství díky tomu odhalíme. *** „Začni kopat tady,“ ukázala jsem prstem na zarostlý kout zahrady. „Ty zatím postav na čaj. Když tu slivku nenajdeme, budu se muset zahřát jinak,“ zasmál se Petr.

Listopadové odpoledne záblo do prstů. Zbývala hodina, než se slunce skloní za horizont a chatu zahalí tma. Opodál stojí kočárek se spícím Honzíkem. „Doufám, že to víš jistě, nerad bych to tady překopával celé,“ dodal Petr a chopil se rýče.„Jak hluboko to může být?“ Krčím rameny a Petr se rozhlíží po zahradě. Dřevěný plot drží pohromadě už jen keř, který obrostl shnilé laťky, všude plevel a divoká tráva. Ta sahá až ke spodním větvím zanedbaných švestek. Pach dávno opadaných plodů se mísí s tlejícím listím.

Rýč zajede do hlíny, ticho naruší mlaskavý zvuk. Poslední dva týdny hodně pršelo. „Proč sis na to vzpomněla zrovna na podzim?“ funí Petr. „Když v noci ty kamna neuhlídám, do rána tu i s Honzíkem zmrzneme.“ Kopec hlíny nalevo od něj začíná narůstat. „Netušili jsme přece, že křtiny budou tak brzo. A tátovi tím uděláme radost.“ „Stejně je to hrozná blbost!“ směje se Petr, ale pokračuje v práci. „Je to naše tajná mise! Tobě to nepřijde zábavné? Před půl stoletím děda zakope láhev dobré pálenky na počest narození svého prvního syna. Vlastně jediného, ale to tehdy děda nemohl vědět. A vykopat a vypít se měla na oslavu dalšího potomka.“ „Takže je na nás, abychom ji našli a vypili,“ řekne Petr a rychle dodává: „na zdraví našeho Honzíka, samozřejmě!“ Směju se. „No, nepřijde ti to jako poslání? Dokončit, co děda začal, splnit jeho přání a naplnit tak osud té zakopané slivovice?“ Tak si to děda představoval, jenže už se toho nedožil. Nemohla jsem pochopit, že nad tím táta neuvažoval stejně, že ho nehnala stejná zvědavost. Ale pravda je, že děda byl v naší rodině citlivé téma, s ohledem na jeho smutný konec. Babička v té době dost zkusila. Přes všechna příkoří, o kterých jsem jako malá nic nevěděla, si babičku vybavuji jako vždy vlídnou a veselou. „Jen aby byla ještě poživatelná po tolika letech,“ otřel si Petr čelo, „kdy vůbec děda zemřel?

Skoro nic o něm nevím.“ „Děda umřel, když byly tátovi dva. Poslední roky pobýval v sanatoriu pro duševně nemocné a myslím, že tam pobyl nějakou dobu i před tátovým narozením. Pro babičku to bylo těžké a s tátou o tom nikdy nemluvila. Doktoři říkali, že děda tu chorobu nejspíš zdědil. Nedokázali mu tehdy pomoct. U nikoho dalšího se zatím neprojevila, ale v rodinné anamnéze to máme všichni.

Ale to přeci víš, nemáme před sebou žádné tajnosti.“ 7

„Vím. Ale medicína za dob dědy nebyla nijak pokročilá. Doktoři nemuseli určit diagnózu přesně. Hlavně si s tím nedělej hlavu,“ mrkl na mě Petr.

Přejel mi mráz po zádech. Má pravdu v tom, že doktoři dnes umí divy, ale přesto. Při pomyšlení, že by se genetická vada projevila zrovna u našeho syna, mi bylo úzko.

Obrys lesa začal požírat slunce. Petr si protáhl záda. „Za chvíli končím. Zítra je taky den. Začínám toho mít plný brejle.“ Bavilo mě Petra pozorovat. Byl to městský elegán, vždy v košili a naleštěných polobotkách a vidět jej takto byl opravdový zážitek. Vypadal komicky, v gumákách a montérkách po dědovi.

Jeho outfit korunovala vesta z ovčí vlny a hadovka. Všechno jsme to našli ve staré skříni páchnoucí naftalínem. Mimochodem, ta vůně mě okamžitě přenesla v čase a u skříně jsem stála zase jako malá holka hledající úkryt před pikající kamarádkou.

Vlípla jsem Petrovi pusu a odešla do chaty. Honzík ještě spí, čistý vzduch dělá divy.

Přijeli jsme už dopoledne, ale půl dne zabralo, než jsme v dávno opuštěné chatě trochu poklidili. Byla jsem tu naposledy jako děcko. Všechno je mi tu povědomé. Obrovská kamna se sporákem, dubový stůl, lavice potažená rozpraskanou koženkou a zažloutlý silonový závěs oddělující kuchyň a obývací kout. Když odmyslím prach a špínu, co přinesl čas, skoro zahlédnu babičku, jak se tu otáčí s plechem kynutých koláčů.

Zato zahradu jsem nepoznala vůbec. Změnila se v cizí prales, který mi ničím dětství nepřipomíná. Nejsou tu rybízové keře ani houpací síť napnutá mezi kmeny. Nebyla jsem tu, co babička umřela. Skoro dvacet let.

Konvice začala pískat. Do otlučených hrnků, které v prstech studí, chystám pytlíky ovocného čaje a z kabely vybalím sklenici medu. „Už toho nech, za chvíli je tma a pro dnešek ses nadřel dost!“ volám na Petra, z kterého už je vidět jen tmavá silueta.

Myslím na to, že dědovu slivovici třeba nenajdeme. Když jsme sem jeli, byla jsem plná očekávání. Myslela jsem, že to bude otázka chvilky, když nás táta tak přesvědčivě naváděl, kde máme hledat. Ale když vidím, jak se tu Petr už hodinu lopotí, začínám pochybovat.

Petr pořád nejde. Popadnu mobil a jdu za ním. Petr je shrbený a něco doluje rukou ze země.

Zrychlím a zvědavostí celá hořím. Že by tu zatracenou slivovici přeci jen našel? Rýč leží opodál a Petr oběma rukama odhrnuje v kleče hlínu. „Něco tu je,“ chroptí. Jeho prsty kopírují jakýsi tvar uvízlý v hlíně. Je to oválné, ale není to láhev. Že by ji děda schoval do plechovky? To mě nenapadlo! Předmět není větší než Petrova dlaň, ale jeho delší část ční hluboko v zemi. Dostat to ven není lehké. Je tma, svítím Petrovi pod ruce mobilem.

Oba jsme rozrušeni. Teď už je to jasné. Našli jsme zakopaný poklad. Sláva!

Slyším plakat Honzíka. Je vzhůru. Nechám Petra venku samotného a běžím do chaty.

Za několik minut se rozrazí dveře. Petr má červené tváře a široký úsměv prozrazuje takřka dětské nadšení. Honzík se spokojeně krmí v mé mikině a já dychtivě nahlížím, co to Petr drží v rukách. Než ho postaví na kuchyňský stůl, otře špinavý předmět hadrem. „Co myslíš, že to je?“ ptám se, aniž bych čekala odpověď. Nález je záhadou pro nás oba. Je to plechová dóza. V takových se dnes prodávají máslové sušenky nebo káva. Vypadá starobyle, nápis dávno strávila rez. Petr pevně uchopí víko a snaží se jím pootočit. Než víko uvolní, podívá se na mě a na vteřinu zaváhá. Odkrývá teď přeci neuvěřitelné tajemství! Ani nedýcháme. „Nemyslím si, že v tom bude slivovice. Je to docela lehké. Jak dlouho to v té zemi mohlo být? Co když to nezakopal děda, ale někdo ještě dávno před ním?“ Opatrně dózu otáčí v prstech.

Už to nemůžu vydržet. „Honem, otevři to! Co je uvnitř?“ 8

Když Petr víko konečně nadzvedne, napětí poleví a vystřídá je moment překvapení. Zíráme na smotek papírů svázaných motouzem. Papír je zahnědlý a zkroucený. „Tak aspoň vím, že mě šichta čeká i zítra. Už jsem se chtěl začít radovat, že je to za mnou!“ směje se Petr.

Honzík spokojeně vrní a Petr si oplachuje ruce a obličej vodou z kanystru. „Jsou to dopisy,“ hlásím. „Aspoň máme co číst před spaním!“ Místo slivovice jsme našli něčí korespondenci. Doufám, že stojí za to, když už musela být pohřbena. Počkám, až se Petr převlékne a začneme dopisy společně číst.

Oslovení patří babičce. Drahá Anno, stojí tu. „Milostné dopisy od dědy!“ zvolám nadšeně a hltám řádky psané krasopisně inkoustovým perem, se všemi těmi kudrlinkami a smyčkami. Vyzařuje z nich něha. Lásko, toužím, miluji…

Na první pohled je jasné, že je psal zamilovaný ctitel, a že ta krásná slova adresoval mé babičce.

Rozhodně je však nepsal děda. Rozložím všech pět dopisů vedle sebe. Všechny končí slovy líbá Evžen anebo Tvůj Evžen.

Děda byl František. Děda nebyl Evžen. „Kdy že se to tvůj táta narodil?“ ptá se Petr, přestože to dobře ví. Culí se. Dopisy jsou datovány, jaro roku 1968. Doba, kdy býval děda častěji v sanatoriu než doma. A táta se narodil v zimě roku 1969. „Tomu tedy říkám překvapení,“ podívám se ohromeně na Petra.

Je tu ještě jeden dopis, docela jiný než ty ostatní. Je datován k 18. září 1968 a je na nápadně hezkém křídovém papíře s růžemi. Evžen v něm babičce sděluje, že začíná nový život v Kanadě. Projevuje o Annu i osud země obavy a naléhá, aby přijela za ním.

Točí se mi z toho všeho hlava.

Než usneme, držíme se s Petrem za ruce. Mezi námi klidně oddychuje Honzík. Oba myslíme na babiččino pohřbené tajemství. Nebýt dědovy slivovice, nikdo by je neodhalil. I kdybychom zakopanou láhev nenašli, nebyl výlet na chatu zbytečný. Jsem si jistá, že jsme našli důkaz tátova pravého původu. Díky nalezenému pokladu už nemusíme mít obavu o zdraví Honzíka. Dědičná duševní choroba se táty, mě ani našeho syna netýká.

9

Život vodníka Alena Trávníčková

„Emilko, pojď pomoct tatínkovi s hrníčky, prosím,“ uslyšela jsem, jak na mě maminka volá.

Zase hrnky. Je to jak nějaká posedlost. Každý vodník musí mít hrnky. Spoustu hrnků. Na dušičky. Co na tom, že praktika topení lidí pro jejich duši a následné schraňování tohoto lehoučkého nic pod pokličkou se už několik stovek let nepraktikuje. Prostě tradice je tradice a každý vodník se počtem hrnků reprezentuje. Co na tom, že prázdných. Čím víc, tím líp. Nejhorší na tom je, že se jednou za rok ty hrnky musí nabarvit. Pod vodou, kde se skladují, jim totiž rychle mizí kresba.

Sice jsme je barvili ani ne před čtyřmi měsíci, ale před pár dny přišla zpráva, že se za námi chystá dědeček, takže je nutné udělat revizi. Dědeček je ještě stará škola. Ten bere hrnky vážně. „Už jdu“, odfrkla jsem a jen nerada opustila své místo u břízy. Ráda tam sedám proto, že tam svítí nejvíc slunce. Miluju slunce. Nevím, kdo vymyslel, že vodníci potřebují vodu. To máte pořád mokré boty i účes. Neustále vypadáte jak zmoklá slepice.

Místo u břízy mám ráda i proto, že odtud krásně vidím na naši vesnickou školku. Budova je stará, ale fasáda nová, krásně žlutá. Září do dálky jako moje milované slunce. Střecha je červená jak nejzralejší malina a v obrovských oknech jsou vždy kresby a výtvory dětí. Jednou barevné listí, podruhé sněhulák nebo květiny. Všechno, co člověk, ehm tedy vodník, vidí běžně kolem sebe. A ty děti. Jak jsou krásné a milé ty děti. Ta jejich zvědavost, ten elán…

Moc bych si přála být učitelkou v mateřské školce. Stejně jako paní učitelka Hrušková. Jak ta umí své malé žáčky nadchnout. Jak ta má děti ráda. Když jim něco vykládá, čte jim pohádky nebo je učí novým věcem, ani nedutají. Když si hrají, hraje si paní učitelka s nimi. A jak krásně zpívá. To tuhle, když byly děti na procházce u rybníka, to se vám stala legrace… „Emilko, tak kde jsi?“ „Jo, mamíííí, vždyť už jdu.“ Seskočila jsem vykotlaným pařezem vedle vrby pod rákos. Když se nám nechtělo vodou – což mě se opravdu nechtělo, ty zplihlé vlasy a mokré tenisky mě fakt nebaví – mohli jsme využít tunel pod stvoly z rákosí a projít pohodlně až ke starému mlýnu, kde jsme napůl lidsky, napůl jako vodníci bydleli.

Možná se vám zdá divné proč mlýn. Většinou tam bydlí čerti, ne vodníci. Jenže maminka je velice pokroková. Byla i u moře. Tatínkovi na začátku jejich manželství vysvětlila, že se mu přeje líbit a pokud nemá co týden utrácet za kadeřníka (myslím, že jsem celá po mamce) a jestli si chce i nadále užívat své památeční fajfky po prastrýci, je nutné zařídit částečně také suché bydlení.

Táta uzavřel dohodu s čerty a za drobnou úplatu (i když jak ho znám, ten by těch padesát hrníčků nazval spíš vrcholným vykořisťováním než drobnou úplatou) došlo k výměně. Čerti získali hrnky, tehdy ještě s dušemi. Byla to část maminčina věna. A rodiče náš polorozpadlý mlýn. Domluva o výměně proběhla na to šup, říkala mi jednou mamka. Čerti měli tehdy před čtvrtletní uzávěrkou a nepodařilo se jim sehnat úpisy hříšníků, takže hrnky rádi vzali.

Mlýn mám fakt moc ráda. Přiznám se, že bydlení suchou nohou a zároveň možnost téměř z postele skočit rovnou do vody a protáhnout si tělo, se mi moc líbí. „Emi, konečně. Tatínek už šel do sklepa. Prosím, pomoz mu. Děda má přijít zítra a víš, že tatínek chce, aby na něj byl dědeček pyšný. Už skrz naše bydlení mají pořád neshody. Kdybys 10

mohla, neber si ty tenisky a džíny. Však víš, pravá vodnice,“ mrkla na mě s úsměvem mamka. „Jo, a na oběd zítra budou pečené chaluhy.“ *** Musím říct, že být vodník je někdy fakt otrava.

Moment, jak to že slyším dědu? Vždyť má přijet až zítra. Asi překvapení, o kterém neví ani mamka. A proč na sebe s tátou křičí? „Josefe, potřebuji s tím opravdu pomoci. Není to sranda. Můj rybník vypadá jako skladiště a ty mi budeš vykládat, že už netopíš lidi? Zkoušel jsem všechno. Domluvil jsem se s vlky, aby si na něho počíhali. Zkusil jsem ježčí bodliny na cestě. S rusalkou a bobry jsme zabarikádovali přístup. A nic. Nepomohlo to. Ten člověk si neváží přírody, vody. Vozí mi suť do rybníka. A ty to tak necháš? Ty mi nepomůžeš?“ zvyšoval hlas děda. „Tati, ještě se zkusíme obrátit na úřad...“ „Josefe, žádný úřad. Jsme vodníci. Nešlo to po dobrém, tak to půjde po zlém. Copak ti nejsou tvé kořeny dost dobré? Ustupujeme lidem. Ničeho si neváží. V lese jak na smetišti. Pod vodou stejně tak. Tuhle bratranci Kamilovi vypustili do řeky jakýsi sajrajt a pohynulo mu spoustu ryb.

A ty mi, Josefe, řekneš, že úřady? Do račích klepet…“ zuřil děda. „Chce to konat! Udělat něco, co tomu všivákovi navrátí respekt k ostatnímu živému.“ Slyšela jsem, jak bouchly dveře a šplouchnutí do vody. To se děda asi proměnil v sumce.

On to ještě umí. „Tati? Jsi v pořádku?“ strčila jsem hlavu do dveří. Táta seděl na stoličce s rukama v klíně a smutně na mě koukal. „Emčo, nevím. Bude průšvih. Takto naštvaného jsem tátu neviděl od té doby, co mu postavili kousek od rybníka benzinku. Bojím se, že něco vyvede, že někoho opravdu utopí. Nech mě teď prosím samotného“.

Hm. Super. A to jsem dnes našim chtěla říct o mém přání studovat pedagogickou školu a místo toho musím být teď v pozoru a hlídat, aby nám dědu sumce neulovil rybář.

Ale nééé, sranda.

Samozřejmě děda není včerejší a ulovit se nedá…přece jen. Jestli byl tak rozrušený a vytočený, mohl by klidně přehlédnout háček.

Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu za Jiřinkou, luční vílou. Chtěla mi ukázat novou taneční sestavu, kterou viděla zkoušet holky ze sedmičky. Stejně teď bude nejlepší vyklidit pozice, než se to tu trochu uklidní. *** Trochu jsem se u Jiřky zapomněla, mamka se bude asi zlobit. Ale ta sestava byla fakt super.

Jak to bylo? Houpnu bokem, otočka… „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa“ rozlehlo se nocí. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně slyšela i cáknout vodu. Rozběhla jsem se směrem k rybníku. Na cestu mi svítil měsíc. Zrovna byl v úplňku.

A je to tady. Táta měl pravdu. Slyšela jsem šplouchnutí správně. Dědeček se opravdu chystá někoho utopit. Na cestičce blízko vrby ležela kšiltovka a hned vedle byla překlopená kárka s obrovskou bednou. Kousek od břehu jsem viděla někoho ve vodě. Kolem cákala voda.

Safra. To ne. Rozběhla jsem se rychleji a účes, neúčes jsem byla odhodlaná skočit do vody.

Dědo. Nedělej to. Vím. Jsme vodníci. Jenže je to člověk. Přece ho neutopíš. Nejsme zrůdy.

11

Nebudeme se vracet století zpátky…. Utíkala jsem, co nejrychleji to šlo a po tvářích mi tekly slzy.

Všimla jsem si táty, který rozespalý (no co, co i vodník si za úplňku může dát šlofíček) vystrčil hlavu ze dveří. Během pár sekund vyhodnotil situaci a také se rozběhl k vodě.

Vždyť je to tatínek od Martínka ze školky. Krásného, roztomilého blonďatého chlapečka s pihami na tváři. Prosím, ať se neutopí.

Situace vypadala dramaticky. Voda stříkala na všechny strany, pan Babičák máchal rukama ve vzduchu a hlava se mu zase ponořila pod hladinu. Podle výrazu byl na konci sil.

Naštěstí už u něj byl tatínek, chytil ho pod pažemi a plaval s ním ke břehu, kde už čekala maminka s ručníkem a dekou. „Co jste tady proboha dělal, pane Babičáku? Takhle uprostřed noci a sám,“ pootočil hlavu tatínek směrem k bedně. „Já jsem slíbil paní učitelce Hruškové, že půjdu zakopat poklad dětem na zítra. Jenže jsem se zdržel v práci,“ blekotal Martínkův tatínek. Naštěstí se mu už vracela barva. „A jak jsem si šel po břehu rybníka, najel jsem na kořen vrby, bedna sklouzla z kárky. Když jsem ji chtěl naložit zpět, uklouzla mi noha a já sjel do vody. Chtěl jsem ven, jenže najednou vedle mě začala skákat obrovská ryba. Já se lekl a chtěl uplavat…a pak už jste tu byl vy a začal mě zachraňovat…“ Téměř jsem slyšela, jak tátovi spadl kámen ze srdce, a viděla jsem, jak mamince začaly cukat koutky. „Nezlobte se, že jsem vás vzbudil. Děkuju za vaši pomoc a záchranu. Potřebuji už jít zakopat ten poklad. Ráno brzo vstávám. A můžu si půjčit tu deku prosím?“ Výraz pana Babičáka se začal měnit z pološíleného na normální. „Samozřejmě, pojďte, pomůžu vám.“ nabídl se tatínek.

Naložili bednu zpět na kárku a odešli. „Dědooo,“ rozběhla jsem se k dědečkovi vylézajícímu z vody. „Emilko, děvenko. Co se tady proboha dělo? Já se z těch lidí jednou zblázním,“ brumlal dědeček, zatímco jsem mu podávala ruku, aby se mu lépe vylézalo z vody. „Byl jsem rozzlobený, musel jsem si jít na chvíli zaplavat. Dole v bahínku bylo tak příjemně chladno, asi jsem usnul, přece jen už mám svůj věk. Probudil mě výkřik a žblunknutí do vody.

Rychle jsem se plaval podívat, co se děje. Vypadalo, že se ten člověk topí, chtěl jsem ho zachránit. Ten chlápek ale začal jančit, jako bych ho snad chtěl utopit nebo co.“ „Dědo, pojď,“ vydechla jsem úlevou, že vše dobře dopadlo a naše vodnická pověst zůstane bez poskvrnky. „Poprosíme mamku o čerstvou meltu, já ti nacpu dýmku tabákem z kapradí a povím ti co se stalo. Ne všichni lidi jsou zlí,“ rozesmála jsem se.

Vlepila jsem mu pusu na tvář, mávla Jiřce, která se po výkřiku rozeběhla za mnou podívat, co se děje, a vedla dědu k mlýnu.

Být vodníkem je vlastně fajn.

12

Alchymie života Petra Marková

Když jsem byla malá, vídala jsem anděly.

Každé malé dítě, které ještě není připoutáno společenskými předsudky, si sní svůj hvězdný sen o nebeském domově, odkud přišlo na tento svět.

Já snila pořád. Každou volnou chvilku jsem využila, abych se nepozorovaně vytratila s knížkou v ruce někam do lesa, na louku, nebo zalezla do své skrýše na půdě. Neměla jsem moc přátel, skoro nikam jsem nechodila. Rodiče kroutili hlavou a říkali známým, že jsem divná.

Všechny proto velmi udivilo, když jsem jim v osmnácti oznámila, že se budu vdávat.

Greg byl o patnáct let starší. Od prvního okamžiku mi imponoval. Svojí osobností, rozhledem a chováním.

Nepřál si, abych chodila do práce. Provázela jsem jej na služebních cestách, recepcích a vždy stála po jeho boku jako reprezentativní panenka. Zpočátku se mi takový život líbil, ale časem jsem si připadala jako jeho loutka. Bylo mi dvacet pět let, když jsem začala toužit po dítěti.

Greg děti nechtěl. Roztržky a výměny názorů byly časem na denním pořádku. Neshodli jsme se snad už v ničem. Cítila jsem z něj chlad. Začal mě urážet a ponižovat, vysmíval se mi.

Z práce chodil domů čím dál později. Bylo mi jasné, že za jeho přesčasy stojí Lisa, jeho asistentka. Dávala mi to škodolibě najevo při každé příležitosti. K tomu poznámky přátel, rtěnka na límečku, dokonce jsem našla prezervativ v kapse jeho saka.

Nedělala jsem scény. Trápila jsem se, přemýšlela a čekala, co bude dál.

Seděla jsem v kuchyni u okna a smutně pozorovala, jak dešťové kapky stékají po skle a spojují se v malé potůčky. Venku se všechno zelenalo a ožívalo s příchodem jara. Na stole stydla Gregovi večeře. Už ani nezavolal, že na noc nepřijde domů.

Najednou jsem měla jasno. Dlouho potlačovaná bolest se proměnila v šílený nával vzteku.

Potřebovala jsem na něj všechno vykřičet a jednu mu vpálit mezi oči. Do pěti minut jsem byla oblečená a seděla v autě. Věděla jsem, kde ta namyšlená fiflena bydlí.

Asi jsem jela moc rychle, asi jsem přehlédla červenou, nebo dostala smyk. Nevím. Poslední, co si pamatuji, byl zvuk dešťových kapek na kapotě auta. *** Jsem mrtvá? Šla jsem tmavým tunelem a necítila strach. Byla jsem zvědavá, a dokonce jsem se těšila, co uvidím, až vyjdu ven.

Pod zavřenými víčky se mi sluneční paprsky měnily v milióny tančících hvězdiček a z dálky se přibližovaly zvuky valících se vln. Brouzdala jsem se bosky vodou po pláži na břehu oceánu.

Došla jsem na konec. Stezkou mezi kameny jsem se vydala do kopce a pak prošla úzkou soutěskou mezi skalami. Pode mnou se rozprostřelo malebné údolí ze všech stran chráněné vysokými horami. Políčka u cesty lemovaly barevné hlavičky chrp, heřmánků a vlčího máku.

Cesta se v dálce ztrácela mezi staletými duby a já věděla, že končí na břehu jezera, po kterém v tichém zadumání plují labutě a jehož hladina se leskne jako zrcadlo.

Znala jsem to místo. To já si je vytvořila ve svém srdci, kdykoliv jsem se snažila uniknout v meditaci z šedé reality každodenního života. Je to můj přístav bezpečí.

Krátila jsem si cestu ovocným sadem a odolala pokušení uložit se do rozkvetlé luční postele.

Věděla jsem, že na mě čeká. Laskavá milující bytost, kterou jsem si zhmotnila do podoby muže ve svých představách, v myšlenkách.

Vlastně, co je myšlenka? Krásná tvořivá energie dá život pozitivní emoci a ta zase přivítá na svět myšlenku. Hybná síla mnoha takových myšlenek se promění ve splněný sen. Z negativních 13

emocí vznikají zase destruktivní myšlenky. Ty ničí nás, naše blízké, spojují se v černá oblaka pekla na zemi, organizují válečná tažení, plodí nenávist, závist a touhu po moci. Vraždí, znásilňují, ukazují prstem na ty, co nejdou se stádem. Přitom názor společnosti je jen přijaté přesvědčení, vzniklé spojením myšlenek stejně uvažujících jedinců. Zaměstnaná úvahami o kolektivním nevědomí jsem došla k jezeru.

Stál na břehu a vítal mě úsměvem. „Asi jsem se ztratila ve tmě. Asi jsem udělala něco špatně. Cítím se provinile a mám v sobě zmatek.“ „Pojď Lauro, projdeme se.“ Vydali jsme se pomalu úzkou pěšinkou podél jezera. Po chvíli se na mě otočil. „Podívej se do vody, co vidíš?“ „Leknín.“ „Jeho kořeny jsou zapuštěné také ve tmě, v bahně, hluboko na dně jezera.“ Pokračoval: „Trvalo dlouho, než si rašící výhonky našly cestu nahoru za světlem. Každé ráno poupata na hladině rozkvetou a svou krásou poděkují slunci za jeho dar. Dělej to také. Poděkuj ráno své měkoučké posteli, svému tělu, ve kterém jsi mohla přivítat nový den, těš se s nadšeným očekáváním na vše, co ti nový den přinese.“ Usmála jsem se té výstižné analogii. Hlavou mi vířilo tisíc dalších otázek. Tolik jsem chtěla poznat tajemství alchymie života. „Já se ráno probudím a medituji. Během dne mi ale mozek obsadí neskutečné množství myšlenek a pochybností. Jsou jako drzé opice, nemůžu se jich zbavit. Večer mě nenechají usnout, neustále mě nutí k vnitřním rozhovorům s lidmi, poslední dobou hlavně s Gregem.“ Došli jsme na konec jezera a prodírali se hustým rákosím, než jsme vyšli opět na cestu. Vedla mezi úhledně upravené záhony zeleninové zahrady. Nebo květinové? Bylo to zvláštně krásné a lahodící oku – zelenina byla vkusně na záhonech doplněná květinami a bylinkami.

Mohli jsme opět pokračovat v hovoru. „Všiml jsem si, s jakým zalíbením si prohlížíš záhony. Zahradník se rozhodl záměrně pro tyto kompozice. Chtěl sklízet zeleninu k jídlu, z bylinek si udělat čaj a květinami ve váze ozdobit stůl, aby měl potěšení při jídle. Navíc si rostliny vzájemně pomáhají. Některé odpuzují škůdce, některé dodávají vzdušný dusík do půdy. Co myslíš, že bylo jeho prvním úkolem? Zrýt záhony a vytrhat plevel. Bylo třeba zahodit to zbytečné, aby se tomu důležitému dařilo a mohl se jím těšit.“ Pochopila jsem. Nadechovala jsem se k položení otázky, ale On pokračoval. „Lidé si neustále připomínají minulost, nejsou schopni odpustit staré křivdy, mnohdy malichernosti, plánují budoucnost a zapomínají, že minulost je dávno mrtvá, a že budoucnost si tvoří tím, co dělají a jak se cítí právě teď. Chtěla jsi vědět, jak se zbavit myšlenkového chaosu.

Buď přítomná! Mysli jen na to, co právě děláš. Pokud krájíš cibuli, užívej si krájení cibule.

Vnímej zvuky při krájení nožem, její štiplavou vůni, pokud jedeš autem, jdeš na procházku, mluvíš s někým, buď všemi svými smysly tam. V přítomnosti.“ Cesta nás vedla dál po druhém břehu jezera. Cítila jsem, jak napětí v mém těle polevuje, těšila jsem se z našeho pokračujícího rozhovoru a současně si užívala krásu kolem sebe. Měla jsem dojem, že jsem na procházce v přírodě poprvé v životě. Najednou jsem slyšela zpívat ptáky, vdechovala vůně, vnímala barvy, pozorovala mraveniště. „Opice“ vyklidily prostor přítomnosti.

Chvílemi jsme šli mlčky, jindy zase živě diskutovali o všem, na co jsem se zeptala.

Myslím si, že čím dál víc z nás se cítí ztraceno ve tmě, a že hlavní příčinou depresí je strach.

Strach dělat v životě změny, strach mazat staré a nefunkční vzorce přesvědčení, strach z opuštění, strach milovat a odpouštět.

Zastavili jsme na místě, odkud jsme se před několika hodinami vydali podél jezera.

14

„Tady se pro dnešek rozloučíme, Lauro. Potkat se zase můžeme, kdykoliv usedneš k meditaci, ztišíš svou mysl a budeš věřit.“ Už cestou jsem pocítila touhu vrátit se znovu do svého života a od základů jej změnit.

Najednou jsem věděla jak. Až na jednu maličkost. Ještě mi nebylo tak úplně jasné, jak uzdravit svou zraněnou sebeúctu a pošlapané sebevědomí. Poslední dobou jsem se na sebe nemohla podívat ani do zrcadla. Věděl přesně, co se mi honí hlavou. V Jeho pohledu bylo tolik lásky a něhy. Políbil mě do vlasů. „Nechtěj být jiná. Jsi přesně taková, jaká máš být. Řiď se vždy jen vlastním úsudkem, dbej na to, abys byla sama pro sebe na prvním místě. Jen tak budeš mít ostatním co nabídnout. Že jdeš správným směrem poznáš jednoduše: budeš se cítit šťastná. Milovat sama sebe bez podmínek je to tajemství alchymie života, za kterým se po celá staletí honí všichni lidé, aniž by přesně věděli, co hledají.“ Jeho obličej se mi začal rozplývat před očima a já cítila, jak mě přemáhá sladká únava. Uložil mě do trávy a já usnula.

Probudila jsem se v nemocničním pokoji a ze všech otvorů v mém těle trčely hadičky.

Dostala jsem druhou šanci a já už věděla, jak ji využít. Slzy ve chvilce promočily polštář pode mnou. Pohledem z okna jsem vítala nový den, svůj nový život. *** Greg zaparkoval auto do garáže a prošel vnitřními dveřmi do domu. Všude byla tma. V kuchyni na stole našel dopis. Vedle něj ležely klíče od domu.

Milý Gregu, odcházím.

Nemám potřebu ani chuť ti něco vysvětlovat z očí do očí. Neposlouchal bys a nenechal mě domluvit.

Na nějakou dobu jsem uvěřila tvým myšlenkám o mně. O mé bezcennosti a neschopnosti.

Děkuji ti, že jsi mě provázel kus cesty mým životem jako výborný učitel. Že jsi mi nastavil zrcadlo a já v sobě našla sílu změnit to, co v něm vidím.

Laura Docela se mu ulevilo. Už nějakou dobu přemýšlel nad tím, jak Lauru dostat pryč ze svého domu i života. Podíval se na hodinky. Ještě není pozdě. Zavolá Lise, že se může zítra nastěhovat.

Na rozdíl od Laury si života v luxusu bude vážit. *** Probudila mě vůně kávy, smažených vajíček se slaninou a třískání nádobí. Michael moc vařit neuměl, ale nedělní snídaně do postele jsem od něj milovala.

Spokojeně jsem se uvelebila v posteli a pobaveně sledovala hašteření vrabců v keři za oknem.

Bylo krásné jarní ráno. Přesně dva roky od autonehody, rok od svatby a měsíc do porodu.

Ani v nejkrásnějším snu nemůže člověk prožívat všemi svými smysly a každým kouskem svého těla tak silné emoce, tak nepopsatelný pocit naplněné lásky a štěstí. „Už se to nese, lásko.“ Michael se marně snažil napasovat podnos na nožičkách těsně k mému tělu, abych nedrobila do postele.

Dostali jsme záchvat smíchu. „Malá Missi asi nebude žádný drobeček,“ něžně hladil náš malý poklad přes moje bříško.

15

Poklad ostrovů František Löffelmann

Vaše nejjasnější Veličenstvo, snažně Vás prosím o přijetí mé hluboké omluvy za osud lodi San Pedro, která v létě roku 1535 vezla do Španělska náklad ryzího zlata z Nového světa. Je to má vina. Když jsem Vám, Vaše nejjasnější Veličenstvo, skládal slavnostní přísahu – přísahu, že Vám budu věrně sloužit kdekoliv na širém světě až do smrti, a to za jakýchkoli okolností – tehdy jste mě Vy sám oslovil – mě, šestnáctiletého houževnatého mladíka v bílé košili s vlasy po ramena, nováčka stojícího vedle zocelených mořeplavců nastoupených na majestátní lodí se třemi stěžni a dvěma palubami: „Migueli, proč jsi nezůstal v dílně svého otce, který je vyhlášeným brusičem diamantů?“ „Vaše Veličenstvo, jsem nejmladším ze synů a nevydržím den za dnem jen sedět a třít o sebe dva kameny a místo odpočinku se učit psát. Láká mě svěží vítr, dobrodružství a nové kontinenty.“ Když se naše loď v doprovodu dvou válečných korábů vzdalovala od pobřeží, na obloze se vznášely kupovité obláčky ještě dlouho potom, co pevnina zmizela za obzor. „Hele, mladej, než doplujeme do Ameriky, chci, abys uměl vše, co je pro obsluhu týhle karaky potřeba,“ prohlásil hned první den Fernando. Byl to jeden z těch ostřílených námořníků v upocené košili, s mastnými vlasy, co se už ani v domovském přístavu neholí, protože jeho domovem je širý oceán. Důkladně mi vše vysvětloval a nebyl spokojený, dokud jsem to nezvládal doslova poslepu a bez přemýšlení. Za jedné bouře mi dokonce zachránil život, když jsem si nedal pozor a po zhoupnutí lodi zůstal viset za zábradlí. Vytáhl mě se slovy: „Přijdou horší bouře.“ Po příjezdu do středoamerických kolonií se vypilo hodně rumu a já se rychle naučil nakládat těžké pytle se zlatem máchnutím kouzelného proutku, přesněji řečeno bičem. Zbytek zvládli otroci. „Hej ty, mladej, přived sem ti indiánku. Teď se teprve staneš kompletním námořníkem,“ pronesl chraplavým hlasem jeden z opilců, když přitáhl za vlasy mladou dívku. Dohlížet na nakládání, to byla naše práce, ale tohle? To bych se styděl. Nikoli však Fernando.

Po dvou týdnech jsme se vydali k návratu a já jedné temné noci v půlce plavby nemohl usnout. Když jsem si představoval, kolik je pod námi zlata, vrátily se mi vzpomínky na to, jak Fernando znásilnil indiánku. Tiše jsem vystoupil na palubu, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, a náhle si všiml, že na vojenských lodích blikají zvláštní světla. U nás přeběhlo několik mužů ke kapitánskému můstku, odkud se ozval tlumený rámus a zasípání. Odbočili jsme od doprovodných korábů. Srdce se mi rozbušilo, načež se za mnou ozval šepot: „Toho ne, ten je s námi.“ Jeden ze tří mužů mi pokynul, abych je následoval ke kormidlu, kde byl i Fernando. Ostatní pak šli do podpalubí, kde se evidentně strhla rvačka. Když nepřestávala, Fernando ke mně prohodil: „Hlídej, aby se nikdo nedostal ke kormidlu,“ a zmizel v podpalubí. „Vylez na stožár a odřízni plachtu. Musíme zastavit loď!“ vyhrkla na mě postava, která chvíli na to naopak vyběhla nahoru.

Z opatrnosti jsem couvl k okraji paluby, protože teď zkrátka nešlo plnit oba rozkazy najednou. „Zrádce! Jedeš v tom taky, takže tě budu muset podříznout jako husu.“ 16

Před jeho siluetou se zalesklo ostří a chlap jako hora se rozběhl přímo proti mně. Jak se blížil, sklonil jsem se až k palubě a nabral ho na záda. Zapotácel jsem se pod jeho vahou a překulil ho jako pytel brambor přes zábradlí. Dole se ozvalo hlasité šplouchnutí, které vystřídaly rány a sténání z podpalubí až nakonec vyšel Fernando s několika muži zpátky a poplácal mě po ramenou: „Teď už máme loď pod kontrolou.“ Postupně jsem si dal dohromady, že v tom jela minimálně půlka posádky a na doprovodných lodích bylo několik dalších. Dva dny probíhaly hádky, kdo bude kapitánem, protože poručíka Lorenze, který to organizoval, někdo propíchl. Nože a pistole vytáhli několikrát, ale nepoužili, neb nás zbylo živých méně, než je velikost denní směny, tedy že za dobrého počasí doplujeme s těžkou dřinou, kam je potřeba, to znamená do anglického přístavu.

Třetího dne navečer se od severozápadu přiblížila tmavá mračna. Zvedly se obrovské vlny a blesky se střídaly jeden za druhým. Loď se zmítala tak, že konstrukce hlasitě vrzala a lupalo v ní jako nikdy předtím. Tři chlapi drželi kormidlo. „Přivaž ten sud,“ zakřičel na mě jeden z nich, když se velký prázdný sud převrátil a začal se kutálet po podpalubí. Než jsem ho zajistil, v zádi to zapraskalo a kormidlo v rukách námořníků přestalo klást odpor. Loď bez řízení najela na vlnu. Ozvala se ohlušující rána a trup se rozlouskl jako vlašský ořech. Než se zbytky paluby pode mnou potopily, přivázal jsem k sobě ten prázdný sud. Ostatní trosky rychle zmizely pod hladinou a okolo už jsem nikoho neviděl.

Za rozbřesku se vlny uklidnily a na celém horizontu nezůstalo nic než mlhavý opar širého oceánu. Na sudu bezvládně leželo mé vyčerpané tělo a já začal rozjímat, co jsem to vlastně udělal.

Vaše nejjasnější Veličenstvo, zradil jsem kapitána, zostudil jméno svého otce, porušil přísahu a zklamal Vaši královskou důvěru. Bůh nás, kteří jsme se tohoto chamtivého skutku dopustili, potrestal a poslal spolu s unesenou lodí samotnému ďáblovi na dno oceánu i s celým zlatým nákladem a mě odkázal k pomalé smrti v naprosté opuštěnosti beze špetky cti.

Po třech dnech a nocích dlouhých jako plavba do Indie, kdy mě slunce pálilo do tváře od východu po západ a mezitím mě mrazila noc, kdy mě hlava třeštila víc než po rumu v koloniích, v tu chvíli jsem si všiml nad obzorem kupovitých obláčků, stejných, jaké jsem pozoroval při vyplutí z domovského přístavu. Je to přelud nebo skutečnost? Myšlenka na to, že by to mohlo znamenat pevninu, mi vlila krev do žil. Najednou jsem začal přemýšlet docela jinak. Jaký je směr větru? Jaké jsou mořské proudy? Dá se tam vůbec doplavat, když jsem ještě desítky mil daleko? V určitou chvíli jsem se zkrátka sklouzl do vody a plaval. Nic než tahle naděje mi totiž nezbývalo. Po čase jsem úplně přestal vnímat svět okolo. Jedno tempo, druhé temp, jedno tempo, druhé tempo…

Náhle jsem v ústech ucítil písek. Ruce a nohy měly tendenci vykonávat křečovitý pohyb dál, ale jednalo se už jen o drobné rytí do rozmočeného písku. Z dálky ke mně doléhal chichot dětí.

Pak blíž. Odmlčely se právě, když jsem ve svém rozmazaném zorném poli uviděl tři páry bosých nohou, co se ke mně stydlivě přibližovaly a opatrně odskakovaly. Po chvíli opět začalo chichotání. Chytly mě za ruce a nohu a vláčely pěšinou mezi stromy, zatímco druhá noha a bok se mi smýkaly o zem. V jedné z jejich chatrčí mě pak dal dohromady starý šaman. Dospělí domorodci mi kromě pár prvních dní moc pozornosti nevěnovali, zato děti se mnou trávily mnohdy celý den, zatímco jsem procházel sopečný ostrov a z pláže pozoroval mořský obzor. „Tam na západě je Amerika, tamhle na východě je Afrika a na severovýchodě je co? Na severovýchodě je Španělsko, kam odpluji, jakmile postavím loď.“ Čivu, jak se jmenovala nejmladší asi čtyřletá holčička, chtěla vědět všechno. Čivu se učila španělsky nejrychleji, a čím více slov jsem ji naučil, tím víc se ptala. Musel jsem jí vysvětlovat, jak vypadají dámské šaty, jak dlouhá je zaoceánská loď i to, proč si pěstují lidé doma květiny.

Mudy byl desetiletý hoch a pokládal složitější dotazy: „Často mluvíš o penězích. Co to je? Proč Španělé zamykají dveře, když jsou doma uprostřed svého města?“

17

Třetímu říkali Tuiny. Tuiny byl stydlivější, trochu mladší než Mudy a tolik se neptal, ale zato byl neuvěřitelně zručný. Dokázal ode mě odkoukat jakoukoli práci a všechen ten čas, co jsem zmařil vyprávěním Čivě a Mudimu, právě stejný čas mi Tuiny vynahradil svou pomocí.

Bylo to: vyrobit kamennou sekeru, vysvětlit, že nástroje mohou být i železné, upevnit sekeru na topůrko, vysvětlit, jak se obědvá příborem, pokácet strom, popsat jaké jsou v Americe lesy, opracovat prkna, vysvětlit, jak málo ve Španělsku prší a tak dál den za dnem. Trvalo to asi dva roky.

Konečně byla loď hotová, tedy spíš jednoduchý člun. Řekl jsem dětem několik vět na rozloučenou a začal ho tlačit k vodě, jenže Čivu se ke mně přichytla jako klíště, dala se do pláče a nebyla k utišení. „Neodjížděj, zůstaň tady s námi. Kdo mi bude vyprávět, jak se stříhají ovce?“ Mudy a Tuiny na mě také naléhali. „Dobře, dobře, dobře. Já tu teda ještě pár dní zůstanu.“ Druhý den mi Čivu donesla kamínek: „Podívej, co jsem našla v potoce.“ Kamínek? Byl to surový diamant! Dal jsem se do prohrabování potoka. Našel další a pak další. A ještě. Chytla mě čirá posedlost.

Otázky dětí jsem pak jen odbýval: „Víte, jakou cenu má tenhle jeden kamínek? Jsme boháči!“ Uběhly tak další dva roky, než jsem chtěl znovu odplout, ale najednou jsem zjistil, že když chvilku vyprávím, tak je mi dobře, naproti tomu, když mě chytne mamon, tak o mě nikdo nestojí. Bylo to zvláštní. Ty dětské otázky byly někdy na zbláznění, ale bez nich bych se zbláznil svou prací.

Vaše nejjasnější Veličenstvo, snažně Vás prosím o jednu, jednu jedinou věc: Nechte tento ostrov nedotčený tak, jako já nakonec zanechal a nepoužil svůj člun. Zachovejte zde tento živý poklad, který představují místní obyvatelé. Odkazuji Vám za to všechny surové diamanty, které jsem tu za celý život nasbíral a všechny broušené, které jsem o sebe navzájem vybrousil.

4. listopadu, L. P. 1570 Miguel de Cambado

18

Tři kapky rosy Monika Ševečková

„Budíček!“ ozvalo se tichým ránem s takovou kadencí, že až začaly ševelit všechny listy a starý dub se tím chvěním probudil.

Začínal den jako vymalovaný, pokud pomineme zvuk trubky, který svolával na rozcvičku.

Celá příroda se tetelila, jaký ten nový den bude – kolik se narodí v lese mláďat, kde se objeví nové mraveniště, kolik jedlých hub bude na mýtině, jaká bude teplota tůňky a co všechno se najde ukrytého v rákosí.

Stejně tak se na osmý táborový den těšili holky a kluci, kteří jako každé léto trávili čtrnáct dní na Vysočině. Každý den přinášel příslib nových dobrodružství, odřených kolen, lahodných svačin, zkoumání potoka, čtení v hamace, vyřezávání ze dřeva a prvních lásek. I vzduch se chvěl blahem, ráno bylo voňavé, tráva orosená a kuchařka začala mazat chleby tlustou vrstvou pomazánky. „Mám ty děcka vlastně rád,“ pomyslel si starý dub, „i přes ty všelijaký lumpárny je mám rád. Rostou z nich dobrý lidičky, který se o les zajímaj a nemyslej jenom na sebe. Vloni spravily most přes potok a vyčistily les od všech těch odpadků, v zimě přišly na výpravu a donesly na přilepšenou zvířatům do krmelců. A letos už stihly pomoct s hubením kůrovce, starší skauti a skautky dokončujou naučnou stezku, kde nachystali spoustu informací o kdejaké míň známé rostlině, památném stromě, stopě zvířete, pírku ptáka, aby si lidi zkrátka přírody víc vážili.“ Mezitím vůně čerstvého chleba a teplého čaje přilákala do jídelny děti i vedoucí. Tři holky z družinky Koťat se na tento den těšily ještě víc než ostatní. Byla před nimi druhá výzva, za kterou mohly získat nášivku Tří kapek rosy, kterou můžou plnit jen do dvanácti let.

A Amazonce mělo být dvanáct už za měsíc! „Holky, já se tak těším, že si snad dám dva chleby!“ vyhrkl Netopýrek, která byla neoficiální hlavou družinky. Na plnění výzvy Putování se přihlásila ještě krátkovlasá Rebelka, která na snídala přišla dokonce se sbaleným batohem. Během roku se holky na schůzkách světlušek připravovaly na úkoly této výzvy a dopředu se dohodly, co si která z nich během putování vezme na starost. „Jak rád bych s nima putoval,“ zašuměl dub do červencového rána, „takhle si vyšlápnout do kopce, rozhlídnout se po krajině, cítit krávy na pastvě a nechat vítr čechrat moji starou korunu…“ Zatímco dub romanticky snil, holky dostaly pokyny od vedoucí a mapku s vyznačenou pětikilometrovou trasou. „Teda to bude žůžo!“ vyhrkla vyzáblá Rebelka, která ve všem viděla možnost užít si legraci a něčemu novému se naučit, „mám už věci na cestu v batohu, co nám dáte ke svačině?“ dodala jedním dechem. Netopýrek se usmála a nabídla se, že může něco přidat do svého poloprázdného batohu: ká-pé-zetka, mikina, táborová minilékárnička a notes s propiskou jí moc místa nezabraly. Ukázalo se totiž, že ponesou taky polní hrnec, petku vody, špagety, kečup, sýr a struhadlo, protože jedním z úkolů je uvařit si oběd.

A bylo to tady! Slavností vykročení z tábořiště! Ostatní holky z družinky se s nimi loučily, jako by se neměly vidět snad týden, a přitom úkol putování měl trvat jen na šest až osm hodin.

Trojka Amazonka – Netopýrek – Rebelka doslova cítila vážnost situace a holky se už nemohly dočkat, co na svém putování zažijí. Hnala je touha být v lese bez vedoucích, neztratit se, včas se vrátit a splnit úkoly a třeba i najít poklad?!?

Tábor se věnoval svému dopolednímu programu, děti dělaly dřevo, jiná skupina vařila, další vyrazila pro vodu. Les prožíval různé klapání, šelestění, cvakání, pleskání, ťukání, šustění, mihotání, a to vše se neslo ozvěnou dál a dál.

19

„Jak je tu božsky! A za humny určitě taky! Držím těm treperendám palce, aby si svý putování užily, a posílám jim po větru pozdrav pro štěstí!“ Starý dub byl dobrák od kosti, tedy od kmene… Cenil si dobrých dětských vlastností a byl rád, že je dokázal každý tábor jedno od druhého rozeznat, i když nosily stejnokroj.

Amazonka skoro pořád bojovala s kšticí nepoddajných vlasů a říkalo se o ní, že je moudrá jako sova a odvážná jako lvice. Rebelku každý poznal podle prořízlé pusy a nosíčku, který se pyšnil snad stovkou pih. O její mazanosti a drzosti se vyprávěly legendy! Netopýrek měl blonďaté háro, malý pršák a postavou připomínala přísnou učitelku baletu.

Jen co se jim tábořiště ztratilo z dohledu, Rebelka se zakousla do jablka a vzala si na povel první úkol: „Takže, vážené putovnice, slavné výpravnice! Úkolem prvním jest – básničku vymyslet!“ Netopýrek i Amazonka se usmály, měly rády ty chvíle, kdy se z ní stávala herečka, protože pro roli klauna byla jako stvořená! Když bylo náhodou v partě trochu smutno, její recept na smích byl vždy zaručený!

Rozhodly se, že do básničky zahrnou všechny barvy, které znají, takže začínaly postupně rýmovat červené třešně a jak sýkorka zpívá falešně. Záhy jim v básničce vyrostla zářivě žlutá pampeliška a z jedle spadla nahnědlá šiška. Ve druhé sloce se plazila zelená ještěrka a po stromech skákala šedivá vakoveverka. A na závěr našly do básničky modravé vraní oko a slyšely sýčka houkat někde vysoko…

Cesta jim ubíhala krásně, chvilkami hopsaly přes potok, daly si taky závod jako na olympiádě a pádily k nejbližšímu krmelci, hnaly se, když viděly lesní jahody, nebo poskakovaly přes kořeny stromů. Prožívaly společnou radost z lesa, přírody, všech těch zvuků a vůní, radost z přátelství a společného zážitku.

Během první přestávky v putování se pustily do dalšího úkolu – nakreslit obrysy pěti rostlin a stromů. To se jim líbilo, protože měly rády přírodu, společné tvoření a jakékoli rukodělky, které ve skautu trénovaly.

U ztvárnění rostlin se rozhodly pro hru. Jedna si vybrala květinu, popisovala ji, ostatní tipovaly, co by to mohlo být, a kreslily, potom se společně zasmály na výsledkem. Takto po chvilce vznikla hotová umělecká díla na téma „zvonek s chlupatou lodyhou, co nezvoní“, „konvalinka, co voní jako bílý sníh“, úspěch měly „zeměžluč – z tebe žluč“ a „ohrožená sasanka neohroženě hledící ke slunci“. Nejvíc se asi pobavily u obrázku mrvky myšího ocásku, na kterou narazily na okraji borového lesíka a kterou se lechtaly jako malé děti dobrou čtvrt hodinu. U stromů je napadlo obkreslit kůru, zvěčnily takto javor, u potoka břízu a topol, taky buk a dub. „Jak krásně mě někdo lechtá po kůře,“ usmál se na dálku dub, cítil spřízněnost se všemi duby v lese a těšilo ho, že si na něj holky při putování vzpomněly. Den se blížil k poledni a on se zaradoval, protože vnímal svěží vítr, který se proháněl jeho větvemi.

Když holky cítily, že už mají hlad, rozhodly se, že se vrhnou do vaření. Opět si rozdělily úkoly, Rebelka šla pro dříví, Amazonka zapálila třísky, papír na podpal i sirky měly s sebou, Netopýrek měla na starost samotné vaření. Najednou se z lesa ozvalo podivné „křach!“ a k tomu zvláštní smích. Holky měly po strach uděláno a na lesní skřítky už dlouho nevěřily.

Netopýrek se rozběhla směrem, kde viděla ležet Rebelku. Ukázalo se, že si zvrtla kotník.

Zvuk tedy nebyl od zlomené nohy, ale od rozšlápnutého klacku, který chtěla Rebelka sebrat na oheň a rychle s ním přiběhnout, protože hlad se začal hlásit víc a víc.

Spolu s Amazonkou ji donesly k ohništi, položily ji opatrně do měkkého mechu a zkontrolovaly kotník. Ten začal pomalu natékat. Neváhaly a pustily se do ošetřování. Krok číslo jedna – nepanikařit (Amazonka jasně prohlásila, že jsou přece statečné světlušky). Krok číslo dvě – chlazení (všechna voda naštěstí ještě nebyla v hrnci). Krok číslo tři – obinadlo (příslib špaget pomohl posílit věčnou netrpělivost Rebelky). Všechny to skvěle zvládly!

20

Amazonka rozdělala oheň, Netopýrek dal vařit špagety a nastrouhal sýr a než stihly splnit poslední zadání – vyrobit jednoduchý výrobek z přírodnin, byl oběd hotový. Do tábořiště donesly krásný náhrdelník, roztomilý věneček, okrasný květináček a – Rebelku. „Svůj poklad každá našla. Amazonka novou vnitřní sílu a odvahu být ještě víc sama sebou.

Netopýrek překonal sám sebe a pochopil, co to je mít zodpovědnost za druhé. Rebelka se utvrdila, jak moc potřebuje dobrý kamarádky, byla hrdá, že je má a že je na ně spolehnutí. A to možná holky ani netuší, že právě vyšly z dětskýho věku vstříc dospívání,“ zadumaně pronesl k ostatním dubům pamětný strom.

Zapadl den, slunce svit vymizel z údolí i z temen hor. V lesa klín padl stín a vatry zář už zhasla… a nastal čas na odpočinek. A když si před usnutím v tepee šeptaly holky o tom, jak si užily putování, ozval se najednou Koník, která už všechny výzvy Tří kapek rosy splnila vloni.

A protože ráno nejspíš místo chleba měla vtipnou kaši, prohlásila: „A teď už zbývá jen poslední výzva a nášivka Tří kapek rosy je vaše! Stezka odvahy!“

21

Král Ardienu Jana Matulajová

Oheň s ohlušujícím praskáním vyšlehl do výšky deseti stop a stoupající dým zakryl vše, včetně měsíců a hvězd. Když se plameny uklidnily, snědý chlapík v koženém plášti vystoupil ze středu ohniště, sebevědomě zvedl bradu do výšky a shora si prohlédl kolemsedící publikum. „Koho nám to sem čerti nesou, ha-ha-haaa,“ pronesl a teatrálně vysekl hlubokou poklonu. „Sammael jméno mé.“ Obecenstvo nereagovalo, ba dokonce nevěnovalo předchozímu ohnivému tyátru žádnou pozornost. Létavice si dál kreslila klackem do písku, rytíř nepřestal leštit svůj meč zdobený na hlavici znakem rodu Legenů, elf zůstával zahleděn do knihy. Dokonce ani stařec sedící na protější straně ohniště neprojevil jedinou známku zájmu. Díval se skrz něj. Jak Sammael později zjistil, nedíval se vůbec. Oči mudrce Adorra z Pontasu byly slepé. „To je mi panečku přivítání. Ale co bych taky mohl od týto podivný společnosti čekat, že?“ odpověděl si sám a s dramatickým švihnutím pláště se posadil na pařez u ohniště. „Co takhle něco ostřejšího na kuráž a svlažení pekelně rozpálenýho hrdla?“ Z brašny vytáhl měch z kozí kůže a gestem nabídl jeho obsah. „Ne? Nikdo se se mnou nenapije? Ani vy, mistře Adorre?

Povídá se, že poklad Ardienu strážíte, co je svět světem. To je ale po čertech nevděčná práce, to si podle mě zaslouží maličko rozptýlení,“ šibalsky se usmál a sám si přihnul.

Elf si významně odkašlal, pomalu zavřel knihu a zvedl své smaragdové, téměř dívčí oči. „Buď pozdraven Sammaeli. Omluv naši netečnost. Cesta nás všech sem byla dlouhá a únavná. Řekl bych, že v cestování máš oproti nám velkou výhodu,“ vrátil se k předchozímu ohnivému výstupu a pokynul hlavou směrem k ohni.

Sammael se koutkem oka podíval na létavici, která však dál nejevila nejmenší potřebu zapojit se do hovoru.

Elf si odhrnul prameny dlouhých hnědých vlasů z očí, zastrčil je za špičaté uši a pokračoval: „Nemá cenu ptát se, co tě sem přivádí. Ale přece jen je zvláštní, že někdo tvého druhu má potřebu usilovat o poklad, který mu splní jakékoliv přání. Neumí si peklo s přáním všeho druhu hravě poradit?“ Čert zkřivil ústa, podrbal se v kudrnách černých jako uhel a složil ruce na prsou. Podle rohů, které mu jen nepatrně čouhaly z bujné kštice, nebylo těžké uhodnout, že teprve nedávno prošel rituálním křtem ohně dospělosti. „A já bych řekl, elfe, že kdo se moc ptá, moc se dozví. Ty jsi tu proč?“ Elf se usmál a do tmy zasvítily jeho běloskvoucí zuby. Jako většina elfů byl velmi okouzlující a jeho projev působil étericky a vznešeně. Ač byl jeho oděv skládající se z přepásané tuniky, nohavic a zeleného pláště prostý, budil dojem váženého měšťana z vyšší vrstvy. „Máš pravdu, čerte, mnohem lepší než tu spolu trávit podvečer mlčky a v anonymitě, navrhuji seznámit se. O poklad budeme beztak bojovat až po půlnoci při úplňku Velkého měsíce. Proč si být soupeři již dnes. Mé jméno je Belten, přicházím z Údolí mudrců a jsem šestým strážcem Písma.“ „Kdybych nevěděl, že je ti po vašem nejmíň dvě stě let, řekl bych, že jsi na strážce dost mladý,“ skočil mu do řeči Sammael a v očích mu zasvítily plamínky. „Hádám, že jsi tady, aby

22

ti poklad splnil přání a konečně ti začly jako správnýmu dospělýmu samci růst vousy na tváři a chlupy…na koulích.“ Do této chvíle tichá létavice vyprskla smíchy a konečně zvedla oči ze země. Vzápětí nato je vytřeštila v úleku, když nad hlavou čerta poskočil jeho ocas, dosud dobře schovaný pod pláštěm. Tváře jí zrudly a zabořila hlavu skoro až mezi kolena. Mladá létavice byla stejně jako ostatní svého druhu vyšší než leckterý dospělý muž a její útlé tělo bylo dokonale přizpůsobeno k letu. Bílé dlouhé vlasy měla svázané na temeni do ohonu a složená křídla téměř neviditelně lemovala páteř od lopatek dolů. Pleť měla za normálních okolností alabastrovou až průhlednou, každým zarděním však získávala zdravější barvu, a tudíž krásněla. „Já jsem tu kvůli jediné věci, za kterou stojí riskovat život,“ nereagoval Belten na čertovy drzé vtípky a pokračoval. „Přivádí mě sem láska. Chci získat ruku ženy, kterou miluji a ona miluje mne. Pokud bych zítra poklad nezískal, nikdy bychom spolu nemohli být. Naše rozdílná postavení to nedovolují.“ Elf smutně sklopil oči a tiše si povzdychl. „Ona je urozená, já pouhý služebník vědy. Je toho tolik, co o sobě ještě nevíme, ale stačil nám jediný pohled, abychom zjistili, že bez sebe nedokážeme žít. Kdybych jí ztratil a ona by byla provdána za jiného, naše srdce by v tu ránu pukla žalem. A proto…,“ zvedl oči a znovu sebral kuráž, „existuje snad šlechetnější věc, než je láska, za kterou je třeba bojovat a možná i zemřít?“ „Za život!“ vykřikla mladá létavice, až se sama polekala ozvěny vracející se od okolních skal. Všichni okolo na ni upřeli pohled. Všichni kromě starce. „Já budu bojovat za život všech létavic. Když nebudu bojovat, stejně celý náš druh pomře.

Co je můj jeden život proti životům tisíců létavic? Musím poklad dostat, i kdybych vás všechny měla pobít do jednoho!“ „Ohohoooo, to se podívejme na pískle. Jakou má kuráž,“ rozesmál se Sammael. „Jak ty vůbec můžeš vědět, co a koho je potřeba pro získání pokladu pobít? Celý staletí se vypráví pověsti o noci za úplňku měsíce Rhó, kdy jedině je možný se o poklad Ardienu utkat. Temný čáry a magie prej připravily tady u Jeskyně osudu o život většinu odvážlivců a ti, kdo se vrátili živí, asi o paměť přišli, protože nedokázali nikomu popsat, co zažili. Takže dodnes vlastně nikdo neví, jak poklad získat.“ Čert se na létavici posměšně zašklebil. „A kolikpak ti vůbec je, poupátko, že nás chceš všechny přetáhnout tou svou prťavou sukovicí po palicích?“ Létavice se opět rozohnila: „Určitě víc než tobě a nejsem pro tebe žádný poupátko, ty umouněnče rohatej! Možná nevím, jak poklad získat, ale vím, že kdo ho dostane, tomu splní jakékoliv přání. A úplněk Velkého měsíce je jen jednou za 120 let. Takovou šanci už nikdy mít nebudu.“ Oplatila čertovi úšklebek a vyplázla na něj jazyk. „Takže bych řekla, že kdo nemá v kalhotách naděláno, bude se o něj třeba i bít, ne?“ „Vyřídilku máš prvotřídní. Skoro by se mi chtělo říct, že pro takové hubaté cácory máme u nás doma zvláštní převýchovná zařízení.“ „Nejsem ani poupátko, ani cácora. Jsem Dynaj a vůbec se tvých výhružek nebojím,“ svraštila létavice nos, sevřela pevně rty a vrhla po čertovi ten nejhrozivější pohled, jaký uměla.

Užuž se Sammael chystal uštědřit malé létavici pár dalších pekelných výhružek, když probíhající hádku přerušil mužný hlas šlechtice, který již nějakou chvíli poslouchal probíhající slovní přestřelku. „Slyšel jsem, že pekelná říše si zrovna nelibuje v peří a okřídlených tvorech. Jsou to jen povídačky, nebo je na těch pohádkách něco pravdy, co rohatej?“ Sammael se zatvářil, jako by právě povečeřel lák z okurek. „Peří patří husám a ne do pekla,“ odsekl, chytil do ruky svůj chvost, praštil s ním o pařez a v mžiku zmizel. Zůstala po něm jen oblaka dýmu čpící sírou.

23

Dynaj se na rytíře usmála a zakryla si před kouřem oči a nos. Mudrc Adorr seděl dál nehnutě opřený o svou hůl, blyštivě vyleštěnou léty používání. „Řekneš nám, proč tvůj druh vymírá, Dynaj?“ zeptal se po delším mlčení elf Belten. „Nevím sice, odkud jste přišli, ale král Renewulf, ten, co si sám nechává říkat Hrozný, chystá další výpravu na sousední království Zataru. Už léta vytěžuje naše lesy, aby z nich stavěl ty proklatý válečný lodě,“ bouchla zaťatou pěstí do pařezu, na kterém seděla. „Každé malé děcko ví, že létavice se živí květy stromů esenciae a ty rostou jen vysoko v jejich korunách. A stromů je pořád míň a my hladovíme. Bez esenciae nedokážeme ani létat. A co jsou létavice bez létání?

Nejsme kočky a to málo květů, co zbývá, si už ani nedokážeme opatřit. Trvá to už roky a celý náš rod chřadne, až nakonec dočista všechny pomřem,“ Dynaj se uprostřed věty zlomil hlas a oheň ozářil slzu stékající po její stále dětské tváři. „Jdu raději zkontrolovat koně,“ rychle odvrátila tvář, zvedla se a utekla do tmy.

U ohně zavládlo ticho. Už nebylo slyšet vytí vlků ani všudypřítomné štěkání lišek. Jen úplněk měsíce Rhó začal nabírat na síle a osvětloval skalní převis Jeskyně osudu, pod kterým se uchazeči o poklad utábořili.

Ticho náhle přehlušil dětský výkřik, zběsilé ržání a dusot koní. Rytíř vyskočil na nohy a tasil meč. Elf vytáhl z ohně pochodeň a oba se rozběhli směrem k přivázaným koním. V trávě před Dynajiným ryzákem seděla létavice opřená o svá křídla, sténající a držící se za nohu. Rytíř ji přeskočil a rychlým švihem ťal do trávy kousek od jejího ramene, odkud vystříkl pramen krve a do vzduchu vylétla hadí hlava s dosud třepotajícím se jazykem.

Belten opatrně položil Dynaj na záda a podložil ji hlavu svým pláštěm. Noha okolo hadího kousnutí byla napuchlá, rudá a kůže od napnutí průhledná. „Byla to bojga,“ konstatoval rytíř, prohlížejíc si zraněnou nohu. „Je jedovatá, ale nevím, jestli pro létavice smrtelně. Musíme tu ránu rozříznout a jed dostat ven.“ „Pusťte mě k ní,“ ozvalo se z houští a vzápětí ze tmy vystoupila ještě tmavší postava.

Sammael si klestil cestu mezi kamením a vysokou trávou, tentokrát po svých, bez kouře a síry. „Ustup, elfe, i ty člověče, nechte mě dělat moji práci.“ „Beltene, pane, prosím ne, nechci do pekla, nechci umřít,“ naříkala a plakala Dynaj v bolestech. „Ať na mě nesahá, nenechávejte mě tu s ním. Já ještě nechci umřít, nemůžu do pekelného ohně, on mě vezme s sebou.“ Sammael si klekl k Dynaj a ujistil pohledem oba zachránce o tom, že ví, co dělá. Jednou rukou přidržoval létavici nohu, aby s ní nehýbala a druhou ruku přiložil nad ránu po uštknutí.

Trvalo jen pár vteřin a krev a jed začaly v ráně vřít a vytékat ven. Dynaj po chvíli upadla do bezvědomí. Když se zdálo, že z rány již nic nevytéká, sáhl Sammael do své příruční brašny a vytáhl kameninovou dózu se zelenohnědou mastí. Potřel jí ránu a obratně převázal lýtko látkovým obvazem. *** Měsíční svit mezitím odhalil všechna skrytá zákoutí údolí. Jeskyně osudu se nacházela na úpatí majestátní žulové hory ve tvaru připomínajícím rytířskou helmici. Protější svah byl pokryt hustým jehličnatým lesem, nad kterým se přes polovinu oblohy rozpínal Velký měsíc. Údolím kdysi protékala řeka, nyní však bylo koryto vyschlé a nehostinné. Mudrc Adorr z Pontasu otevřel váček zavěšený na krku a vhodil do ohně hrst bylinek. Ty zajiskřily a plamen na pár okamžiků magicky zezelenal.

Elf Belten rozložil plášť u ohně a rytíř na něj položil dosud spící Dynaj. „Bude v pořádku,“ konstatoval zkušeně čert. „Zítra nás sice všechny nepobije, jak slibovala, ale za pár dnů bude běhat jako srnka.“ 24

„Sammaeli, čerta jako jsi ty, jsem jaktěživ nepotkal. Zachránil jsi jí život. Vy ale přece živé bytosti nezachraňujete. Pokud vím, tak rohatí dělají pravý opak. Je tohle snad důvod, proč jsi tu a usiluješ o poklad?“ zeptal se rytíř a ukázal na čertovu brašnu.

Rohatý přistoupil k ohni a zadíval se do něj. „Vy lidi byste řekli, že jsem černou ovcí mezi bílýma. No, já jsem spíš bílá ve stádu černých.

Celý můj život mě vychovávali, abych škodil, ničil, intrikoval, do pekla hříšníky posílal a ty nehříšný k neřestem nabádal. Ne, že by se mi to nedařilo, naopak, šlo mi to celkem dobře. Jenže radost mi to nedělalo. Věděli jste, že každý i sebemenší čertisko dokáže pekelný čáry a kouzla použít k dobrým věcem? Jenže to ze svý podstaty a pekelný výchovy neudělají. Já to udělal a dělám to už…, no, od tý doby, co jsem ještě jako usmrkanec zachránil laň z pytlácký pasti.

Jenže to všechno musím dělat tajně.“ Sammael sáhnul do brašny, vytáhnul měch, ze kterého se napil a pokračoval. „Ale to není to nejhorší. Nejhorší je, že se mě všichni bojí. Dokud nebudu vystudovaný medicínský doktor s diplomem, nikdo se ode mě nenechá dobrovolně léčit. Jenže žádná univerzita v Ardienu, ani v žádný jiný okolní zemi, nedovolí čertům studovat. A přesně tady by můj příběh končil, pokud bych se nevydal za pokladem. Když ho získám, splní mi mý přání a já konečně naplním svý poslaní. Budu navzdory všemu a všem léčit a uzdravovat.“ Z ohně stoupal hustý omamný kouř, Velký měsíc osvětloval údolí tak silně, že se zdálo, jako by se už rozednívalo. „Poslední, kdo nám neřekl svůj příběh jsi ty, pane Erlane, rytíři z Ardienu. Neřekneš ostatním, co tě přivádí k pokladu?“ stočil Belten řeč na urostlého rytíře. „Zdá se, že nic ani vzdáleně tak šlechetného jako vás všechny, a přesto...,“ nedopověděl šlechtic záměrně. „Ale jak vidím, Beltene, strážce Písma, znáš mé jméno. A chytré knihy, nebo spíš pamflety z poslední doby zajisté ví i to, proč jsem tady.“ „Vím, že chceš získat poklad pro svého strýce, ardienského krále Renewulfa Hrozného.

Otázkou zůstává proč? Ty chytré knihy, o kterých se zmiňuješ, o tobě píší mnohé. Především to, že rád pobýváš všemožně po světě, jen ne doma v Ardienu. Co nejdál od rodinného boje o trůn, jak se zdá.“ Rytíř Erlan přiložil poleno do ohně a posadil se na trávu vedle Dynaj, která před chvílí procitla. Zůstávala však v polospánku a ze všech sil napínala uši, aby jí neušlo nic z probíhajícího rozhovoru. „Ano, jsem tu proto, abych získal poklad pro svého „hrozného“ strýce Renewulfa. Ale taky jistě víš, že vztahy mezi mou a strýcovou rodinou jsou … přinejmenším mizerné.“ „O to víc nás všechny zajímá, proč pro něj jdeš riskovat svůj krk?“ „Budu stručný…, nevím, čím to je, klíží se mi najednou oči…, to ten dým,“ Erlan zatřásl hlavou a opřel si bradu o hlavici meče. „Můj strýc se chce zbavit všech pokrevních nástupců na trůn, vyjma jeho vlastních potomků. Mému bratrovi je pouhých čtrnáct let a má vést vojsko do nejbližší námořní bitvy. Mé sestře je osmnáct a za měsíc má být provdána výhodným sňatkem za starého, leprou nemocného panovníka ostrovního království Siderin. Výhodný sňatek proto, že Renewulf tím získá ostrovy bez boje. Co by čekalo moji sestru, to nedopustím. Dohoda s mým strýcem zní, že vykoupím ji i mého bratra, když pro něj získám poklad a …“ Víc rytíř Erlan říct nestačil. Z ohně se linula silná vůně kouzelných bylin. Velký úplněk převzal vládu nad údolím, které se ponořilo do ticha a stříbrného oparu. Všichni spali, všichni až na slepého starce. ***

25

Za svítání probudil Erlana hluk a hašteření. Posadil se a snažil se zorientovat v chaosu, který panoval kolem vyhaslého ohniště. Všichni přítomní na něj házeli výhružné pohledy a vykřikovali jeden přes druhého. „To není možný, proč on?! Vždyť ho nemá ani pro sebe. Nese ho tomu tyranovi, jeho strýci, a ten zničí svým válčením Ardien, Zataru a klidně i celej svět. Všichni víme, co je tenhle král za člověka, i peklo je mu malý,“ křičel Sammael celý rudý a kopal do země.

Dynaj stála na jedné noze, druhou ohnutou v koleni, přímo před rytířem, opřená o klacek v podpaží. V očích měla slzy, ukazovala na něj dlouhým třesoucím se prstem a vzlykala: „Tohle není spravedlivé, Erlane. Bude tvoje chyba, že všechny létavice pomřou. Jestli doneseš Renewulfovi poklad, nic ho nezastaví. Jedním přáním vykácí lesy třeba na celé planetě. Proč máš poklad ty? Tohle se nikdy nemělo stát!“ Elf klečíc na zemi balil své věci. Vypadal, že mu právě puklo srdce. „Nevím, Erlane, jak jsi to udělal, ale my jsme neměli ani možnost bojovat. Byl jsem v jeskyni, je prázdná, nic tam není. Žádný boj nebude, nikdy o něj ani nešlo. Přišli jsme úplně zbytečně,“ procedil mezi zuby a snažil se skrýt smutek a hněv.

Erlan začínal pomalu chápat, proč na něj všichni zírají a ukazují. Stále se cítil omámený z účinků bylin. Svěsil hlavu a na krku spatřil na řetízku zavěšený medailon ve tvaru měsíce.

Vzal jej do ruky a musel odvrátit zrak před ostrým bílým světlem, které z něj vycházelo. „Co je tohle za boj? Čert tě vem! Rytíř, který nemusí ani vytáhnout meč. Tohle není žádný poklad, tohle je podvod!“ lamentoval dál Sammael a chystal se prásknout ocasem do bot.

Belten přivázal zbytek svých věcí na koně a ve chvíli, kdy se na něj chystal vyskočit a odjet, se ozval hluboký hlas, pod jehož silou se zatřásla zem. „Stůjte a mlčte!“ Všichni strnuli jako opaření a upřeli zrak směrem, odkud hlas vycházel. Mudrc Adorr z Pontasu stál opřen o hůl na místě, kde včera celou noc nehnutě seděl. Jeho dlouhý šedý hábit zakrýval celou postavu kromě svraštělých rukou a obličeje. Hleděl slepýma očima do dálky a znovu promluvil: „Měsíční medailon je oním pokladem, který splní přání tomu, kdo jej vlastní.

Poklad si za úplňku Velkého měsíce vybral svého vítěze, toho, kdo jej použije pro nejvyšší dobro.“ Erlan se postavil, v ruce stále svírajíc zářící medailon. „Ptáte se, proč si poklad vybral právě rytíře, který měl, jak se zdá, nejmenší důvod ho získat?“ pokračoval stařec. „Erlan z rodu Legenů je právoplatným následníkem trůnu království Ardien. Pokud využije svého práva na splnění přání, může se stát příštím vládcem země.“ „Ale já jsem o trůn nikdy nestál a nestojím,“ bránil se Erlan a snažil se strhnout medailon z krku. „Zadrž, Erlane,“ zastavil gestem stařec jeho počínání, „já vím, že poslední, o co jsi kdy stál, je usednout na trůn a vládnout. Teď ale nejde o tebe. Pokud se staneš novým vládcem Ardienu, tvůj malý bratr nebude muset jít do války. Žádná válka totiž nebude. Proto se nebudou stavět ani válečné lodě a vytěžovat lesy, na kterých závisí život létavic. Naopak, budeš mít moc nechat vysadit nové lesy.“ Dynaj v úžasu otevřela ústa a upírala oči střídavě na starce a Erlana.

Mudrc pokračoval: „Budeš mít také právo ovlivnit, kdo smí a nesmí studovat na univerzitách ve tvém království. O schopné mediky, navíc s magickým nadáním, pokud vím, byla vždycky nouze.“ Sammael zalapal po dechu a snažil se něco říct. Stařec ho zvednutím paže nad hlavu umlčel.

26

„A co se týče tvé sestry, Erlane, ta už se nebude muset provdat za chorého krále Siderinu.

Pokud svolíš a bude si moci vzít neurozeného elfa, strážce Písma, do kterého se zamilovala při zimní návštěvě Údolí mudrců, bude o dvě puklá srdce na světě méně.“ Belten a Sammael na sebe nevěřícně hleděli a jen pomalu jim docházela starcova slova. „Tak jaké bude tvé rozhodnutí, rytíři Erlane z Ardienu? Vyslovíš dnes své přání?“ položil na závěr mudrc otázku, na kterou všichni čekali a které se zároveň nejvíc obávali.

Erlan se poškrábal ve vousech a pohlédl postupně na všechny bytosti kolem. Napřímil se, zhluboka se nadechl a rozvážným hlasem hodným šlechtice pravil: „Znám vás teprve krátce a přesto vím, že všichni, co tu jste, máte dobré srdce. Čert, který chce činit dobro, létavice, která za záchranu svého rodu neváhala jít do boje na smrt se zkušenějšími protivníky a nakonec elf, pro kterého je láska k mé sestře víc než vlastní život. Není proč rozmýšlet se více.“ Uchopil do ruky medailon zářící nyní tak oslňujícím světlem, že zalilo celé údolí i Jeskyni osudu, a vytáhl jej nad hlavu. „Přátelé, buďte proto i nadále mými přáteli… a nechť se nyní splní mé přání stát se králem Ardienu.“

27