Klíč by Literární alchymie

Klíč

Obsah Předmluva ............................................................................................................................................. 2 Výkaz zisků a ztrát klíčů..................................................................................................................... 3 Záhada zámku Klíč .............................................................................................................................. 6 Za dveřmi neznáma ........................................................................................................................... 11 Štěstí na dosah ................................................................................................................................... 14 Dílnička na Cejlu ................................................................................................................................ 17 Rozhodnutí.......................................................................................................................................... 20 Ztracený svit ....................................................................................................................................... 24

Foto na titulní stránce: carmen6969, pixabay.com, licence CC0.

Předmluva Klíče jsou nesmírn mocné p edm ty. A nejen ty, které v pohádkách otevírají cestu k pokladu, ale i ty b žné ve vaší kapse. Pomocí nich chráníte sv j domov p ed nezvanými návšt vníky. Ty nejd ležit jší klíče jsou však mnohdy nehmotné – klíč k srdci milované osoby nebo klíčová informace, která zásadn zm ní váš život. S r znými podobami klíč se v kurzu tv rčího psaní odvážn vypo ádalo sedm autor . Pro mnohé je to jejich úpln první povídka. Pono te se do jejich vypráv ní a užijte si ho. Kate ina Foltánková lektorka kurzu

jaro 2019, Brno www.literarnialchymie.cz

Výkaz zisků a ztrát klíčů Eva Bošková

Jako školní dít jsem byla tém profesionální ztrácečka klíč . Rodiče vážn d lali, co mohli, abych klíče neztrácela, ale dost marn . Nap ed byla zvolena metoda promluv do duše. „Evičko, hlídej si ty klíče. Nevíš, kdo je najde a mohl by nám ten zlod j vykrást celý byt,“ vysv tlovala maminka. Bylo mi to tehdy doslova a do písmene ukradené. Mou prioritou byly zrovna dozrávající t ešn na zahrad za domem. Hrozn m tenkrát štvalo, že v tve u zem už byly skoro otrhané a já p i svých psychomotorických potížích nebyla schopná vylézt na strom. Následn byly zvoleny drsn jší metody, které bych souhrnn nazvala mechanické zábrany ztráty klíč . Jednalo se zejména o metodu klíče na krk. V této oblasti dominoval tatínek, který vládl pevnou rukou černé krabici s domácím šitím. Vyráb l tedy velmi dovedn na m j krk nové a nové záv sy na klíče tak rychle, jak jsem je já ztrácela. Z tohoto období si vzpomínám na n kolik skutečn apartních tenkých černých sametových stuh a hlavn pak na okamžik, kdy tatínek vytáhl z černé krabice na šití rudou točenou š ru. Nikdy už nezjistím, jak k nám tahle točená š ra docestovala, ale mám podez ení, že asi pocházela z n jaké fangle se soudruhem Gottwaldem. Když upadl v nemilost soudruh, shánčlivý tatínek dal milost aspo té rudé š e, lemující tu fangli. Moc hezky poušt la rudou barvu, a když jsem se vrátila zpocená z venku dom , jevil se m j krk tak, že mne n kdo venku škrtil. Maminka nem la v tu chvíli tušení, že mi tatínek vyrobil tenhle módní dopln k a já jsem pro zm nu ani v nejmenším netušila, že mám na krku hezky prorýsovanou strangulační rýhu. Vyd šená matka proto zvolala: „Já jsem ti íkala, že si to ten Lubošek Slaný nenechá jen tak líbit! Vážn jste mu s Jitkou nem ly schovávat ty boty za záchodovou mísu na dívčích záchodcích v družin . Te si na tebe počkal a škrtil t v parku, že jo?“ „Ne, neškrtil,“ odpov d la jsem nechápav . Po objasn ní toho, že nedošlo ke krveprolití, nýbrž jen k zabarvení mého potem zbroceného krku od rudé š ry, už bylo taky jasné, co bude následovat. Bylo to jednoduché a dalo by se to popsat t emi slovy: vana – solvina – rejžák. Nicmén , i tahle báječná točená š ra jednou zmizela v propadlišti d jin, rozum jte, i tyhle klíče jsem ztratila. B h ví, kolikáté klíče to byly. D deček, ač v té dob pracoval jako d chodce na stavb , byl p vodn právník a nebyl práv zručný člov k. Ale jako skladník na stavb m l tehdy p ístup k nedostatkovým zámkovým vložkám FAB, jejichž mortalita byla v naší rodin díky mn značná. Vzpomínám si, že jsem ho tehdy ohromila tím, že jsem zámkovou vložku sama vym nila. Byla jsem totiž pom rn zodpov dný ztráceč klíč , který vždy velmi pečliv pozoroval, jak vypadá náprava zkázy, kterou zp sobil. Takže snad popáté už jsem vážn v d la, jak tu zámkovou vložku vym nit a dost zručn jsem to zvládla sama. Nebyl to tenkrát složitý úkon a stačilo k tomu vyšroubovat a zašroubovat jeden šroub. *** Ani nevím, kdy jsem p estala klíče ztrácet, ale myslím, že to docela ustalo v dobách mých st edoškolských studii. A o hodn pozd ji se to jaksi úpln otočilo a p išlo to období, kdy jsem klíče začala tém výhradn získávat. 3

Získávání klíč se jeví na první pohled jako radostná v c, ale není tomu tak vždycky. Prvním p íkladem neradostného zisku klíč budiž jistá černá od ená klíčenka. Ta pat ila mému tatínkovi, který zem el v roce 2003. A tuhle klíčenku si celou tehdy vzal m j manžel. Byly v ní p evážn takové ty užitkové klíče od garáže a sklepa. A jakmile se m j manžel zmocnil garáže, začal ji zavážet „užitečnými“ v cmi. M j manžel byl nesmírn akurátní a chorobn po ádný člov k. Ale taky nedokázal nic vyhodit. Vypadá to jako dva neslučitelné povahové rysy. Nemylte se! Kdo jednou vid l v lískách na ovoce do komínk vyskládané vzorn vymyté prázdné plechovky od psího žrádla v počtu asi sto kus , teprve ten pochopí, že tyhle dv dovednosti jde báječn skloubit. Technické muzeum by možná ocenilo p ehlídku čty generací malých oh ívač vody o objemu p t litr vzorn vyskládaných v regálu vedle sebe tak, jak postupn v čase dosluhovaly. A tímto zp sobem m j manžel garáž zavážel celých t ináct let. Až jednoho dne vyhodnotil, že už tuhle garáž nikdy nebude pot ebovat, protože mne vym nil za mladší model, který jaksi „garážuje“ jinde. Ale to první, co mi po svém odchodu odevzdal, byla ta stará klíčenka po tatínkovi. A s ní mi p edal i tu garáž. Dlouho jsem v té garáži nebyla. Čekala jsem, že v ní bude hodn v cí, ale ona ta garáž byla tak plná, že šla práv a jen otev ít její sklopná vrata. Co bylo mimo záb r vrat, bylo napln no v cmi až po strop. Byly to dv velké dodávky, co dojely úpln plné na ekodv r. Mimochodem, ekodvoru na Velké Klajdovce vládne podobn jako bá uška car Kyjevské Rusi vzr stem opravdu malý Ukrajinec. Už když jsem s ním vyjednávala o uložení odpadu já se svými 176 cm, cítila jsem p i pohledu z výšky na jeho pleš, že to nebude dobré. Peklo nastalo, když z dodávky vyskákalo p t chlap , mých p íbuzných a kamarád , z nichž nejmenší m í 1ř3 cm a ten nejv tší 205 cm. Bá uška se hluboce zaklonil, aby mi mohl pohlédnout do očí a jedním dechem pravil sm rem ke mn : „Vidím, že tu máte p t opravdu velkých chlap – vy nevyvážíte odpad z domácnosti – vy určit likvidujete firmu – vy za uložení odpadu musíte zaplatit.“ Šla jsem potupn do pod epu a ukecala ho. *** Jak postoupil čas, tak se z manžela ke konci roku 2017 stal bývalý manžel. Klíče od společného bytu mi nechal na chalup na stole, když si odtud odvážel svoji „válečnou ko ist“. Klíče od chalupy mi tam pochopiteln nechat nemohl, nebo musel n jak chalupu zamknout. Tyhle klíče mi p išly n kdy p ed rokem touto dobou v obálce vzorn nalepené na kusu kartonu a byla to moje opravdu poslední komunikace s člov kem, se kterým jsem žila t icet let. Vida, toto byly dokonce dva neradostné zisky klíč v jednom. *** Tohle tedy jsou jakési klíčové momenty mého života. V bec mi p ijde, že klíče jsou mnohem d ležit jší v cí, než za kterou je považujeme. Provádíte-li jako dosp lí jakoukoliv jinou manipulaci s klíči než zamykání a odemykání zámk , m níte vždycky významn část svého života. A ono ani tolik nezáleží na tom, zda klíče dostáváte nebo vracíte. Je v cí veliké d v ry dát n komu klíče. Naopak je veliký problém získat zp t klíče od n koho, ke komu jste ztratili d v ru. Za sebe mohu pouze íci, že ztráta d v ry m p im la k tomu, nečekat pasivn na vrácení klíč , ale aktivn vym nit zámkovou vložku. Jen vám eknu, že doba od t ch sedmdesátých let hodn pokročila. Dob e zabezpečený byt musí mít certifikovanou zámkovou 4

vložku s vysokou t ídou bezpečnosti. Tu vážn není tak lehké vym nit jako tu jednoduchou FABku na jeden šroub tehdy v sedmé t íd . Jako zralá žena jsem se do tohoto dobrodružství zcela sama nepoušt la a zavolala na pomoc s vým nou sofistikované zámkové vložky bratra. Ovšem musím p iznat, že ani v týmu jsme to nedokázali úpln na sto procent. Zámková vložka je o p t milimetr kratší, než m la být a ze strany vnit ního štítku je klíč tím pádem trochu utopený. Do budoucna už jen pevn doufám, že veškeré mé další manipulace s klíči nebudou provázet žádná dramata a budou čist na bázi mých dobrovolných rozhodnutí. I když ve svém v ku se spíš začínám bát toho, že se časem dostaví ten N mec, rozum jte Herr Alzheimer, který zp sobí, že pak jednou bu nebudu v d t, kde je ten zámek, co pat í k mým klíč m, nebo naopak, kde jsou ty klíče k mému zámku.

Záhada zámku Klíč Kateřina Kreisová ml.

Nora se rozhlédla po nádvo í. Hemžilo se policisty a kolem hluboké studny uprost ed byla natažena výstražná páska. Na nosítkách vedle studny leželo zakryté t lo. Ot ásla se p i vzpomínce na ost í, které se jí opíralo o krk. Znovu cítila chladný kov a vid la postavu padající do hlubiny. P ed týdnem: Unaven se rozhlédla po hlavním schodišti, které celé odpoledne vytírala. Už se stmívalo a prázdné chodby tonuly v naprosté temnot . První dny na Klíči jí to tak nevadilo, ale po nálezu toulavé kočky pod ezané na schodech musela p emluvit Michala, aby se nast hoval na zámek. Te rychle zamí ila k vypínači a modlila se, aby znovu nevypadly pojistky. Sv tla zablikala a zalila patro zlatavou zá í. Oddechla si, ale hned si vyhubovala. Chovala se paranoidn , vždy určit o nic nejde. Ale stále v ní hlodala pochybnost. Jak se tam ta kočka dostala? *** Michal se zase vrtal v drátech. Tentokrát stál na kuchy ském stole, na hlav stínidlo lampy, v zubech šroubovák a v hn dých očích čertovské ohníčky. „Všechno v pohod ?“ „Hm,“ sáhla po starých novinách a bez zájmu se na n podívala, hlavní titulek hlásal, že zlod ji, kte í ukradli sbírku diamant z brn nského výstavišt , stále nebyli dopadeni. Znud n je zase odložila. „Neboj, nic se nestane,“ slezl ze stolu a začal si uklízet ná adí, „budu muset odjet za ta kou, ale ráno jsem zpátky.“ „Jasn .“ Málem se rozbrečela. *** Probudila se s výk ikem. Odkopala pe inu a vyb hla na balkon. Nadechla se nočního vzduchu a snažila se uklidnit. Nebyla to její první noční m ra, ale od nálezu pod ezané kočky se značn zhoršily. Op ela se o zábradlí a rozhlédla se po zahrad . Ta se jí na celém zámečku líbila nejvíce. Vysoké staré duby a lípy rozp ahovaly svoje v tve nad neupravenou francouzskou zahradou a v dáli se aleje slévaly v temnou oboru. Ze zamyšlení ji vytrhl podivný zvuk, p ipomínal kvílení v tru, až na to že bylo naprosté bezv t í. V dálce, kde tušila hranice zahrady a obory, se objevilo malé sv týlko a pomalu se p ibližovalo... *** Ráno ji Michal našel v posteli s kruhy pod očima. „Cos proboha d lala? Víš co? Radši mi nic ne íkej. A vylez, je tu pan Malý.“ „Ten právník?“ „Ten. Tak už vylez. Vypadá netrp liv .“ 6

Než se pan Malý dočkal, ub hlo víc než p l hodiny a ani tahle doba strávená v koupeln nepomohla zakrýt stopy probd né noci. Nora sešla do kuchyn pomalu a s evidentní nechutí. „Unavená z péče o zámek?“ pan Malý nasadil p átelský a chápavý úsm v, nejradši by ho praštila. „V pohod ,“ snažila se vypadat vesele, „co pot ebujete?“ „B žná kontrola, ale nevypadáte dob e, opravdu si jste jistá, že to vydržíte?“ „Musím, vy jste ten dopis nečetl, ale prastrýci na tom zámku opravdu záleželo a já ho nechci zklamat.“ „To chápu, ale musíte myslet i na sebe. Vždy jste ho ani neznala a v te mi, kdyby vám to m lo ublížit, nikdy by vám takový požadavek nedal.“ „Tím chcete íct, že to mám vzdát?“ up ímn ji to p ekvapilo. Než stačil odpov d t, vešel do kuchyn Michal s obrovskou taškou nákupu, která se p esn v okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, roztrhla. Nora vyskočila a začala sbírat rajčata, která se zakutálela pod st l. Pan Malý se zvedl a se slovy „na shledanou“ se vytratil. *** Pomalu se vzpamatovávala. Popsala Michalovi, co vid la a on se šel podívat do obory. Vrátil se pozd s hlášením, že nic nenašel. Mezitím dál pracovali na opravách zámečku. I když prastrýc zámek miloval, nepobýval na n m moc často. No e se dokonce povedlo za ídit p jčení n kolika p edm t z inventá e Vranova nad Dyjí. Nebýt další p íhody, vše by se nejspíš vrátilo zp t do normálu… *** Nad schodišt m visel velký k iš álový lustr. Nedal se sundat, byl pevn p išroubovaný ke stropu. A i p es to málem rozplácl Michala. Scházel zrovna do p ízemí, když tu se za ním ozvala hrozná rána a obrovský kolos se z ítil. Michal odlet l a v zádech mu uvízlo pár k iš álových st epin. Když pro n j p ijela záchranka nikdo, včetn p ivolaných chlap z vesnice, nedovedlo vysv tlit, jak tento tolik opatrovaný skvost mohl spadnout. Nora pevn doufala, že se jednalo o náhodu. Noci, které v zámku musela p ečkat sama, strávila skrčená na posteli. Každou z nich se zámkem rozléhaly zvuky krok , otvírání dve í a vrzání parket. Každé ráno se budila, v p ípad , že se jí povedlo usnout, zborcená potem a když se Michal po t ech dnech vrátil z nemocnice, málem ji nepoznal. D íve vždy lesklé zrzavé vlasy viseli zplihle kolem strhaného obličeje, ze kterého koukaly dv vyd šené šedé oči. „S tímhle musíme n co ud lat! A to hned! Kde jsi ty zvuky slyšela?“ „Na chodb a p ed dve mi.“ Celý zbytek dne strávili prohledáváním chodeb, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec skončili na gauči v kuchyni s obrovskými hrnky kafe, úpln vysílení. Hledání No e zvedlo náladu a tak, když te probírali další možnosti dokonce se usmívala. „Nev ím na duchy,“ prohlásil Michal a pro jednou se tvá il vážn a pon kud trucovit , jako by se cht l obhajovat. „To já taky ne, ale jak to chceš vysv tlit?“ Na to nem l odpov . *** 7

O p lnoci se probudila a zjistila, že oba usnuli na gauči. Pravou tvá m la otlačenou od kraje stolu a ukrutn ji bolelo za krkem. Mátožn vstala a s bolestným zaúp ním se vydala do koupelny. Ani nerozsvítila sv tlo, jen se poslepu šmátrala po chodb sm r koupelna. Když procházela kolem schodišt do sklepa, zaslechla podivné zvuky. Opatrn nakoukla do pootev ených dve í a zd šen vyk ikla, sm rem k ní se po schodech blížila velká bílá polopr svitná postava. Poslední, co si pamatovala byl Michal, jak se nad ní sklání. *** Podruhé té noci se probudila na pohovce. Michal se tvá il starostliv , což u n j nebylo moc obvyklé a na čele jí držel mokrý hadr. „Co se stalo?“ sáhla si na čelo a nahmatala velkou mod inu. „Praštila ses do čela. To se stalo.“ „Ta postava. Kdo to byl?“ „Myslíš ty igeli áky?“ Její nev ícný výraz mluvil za vše. „Kousek té ‚postavy‘ se zachytil za zábradlí.“ „Chceš íct, že jsem se lekla igelitu?“ prudce se posadila, hned toho ale litovala. Hlava jí t eštila. „Takže to celé n kdo nastražil?“ „Vypadá to tak.“ „Našel jsi n co ve sklep ?“ „Nedíval jsem se.“ „Tak jdeme,“ tentokrát ji už hlava tolik nebolela Oba pomalu scházeli do zámeckého sklepení. Nad schody se natahovaly husté záv sy pavučin, které se lepily na oblečení. „Um lé,“ smetla si velký chuchvalec z mikiny. „Jak to víš?“ „Používají je v hradech hr zy.“ Sáhla nad sebe a nahmatala tenké lanko. „Hele, na tom to poušt li.“ Pokračovali dál, až došli na konec. Odtud odbočovaly čty i chodby. V jedné se jasn rýsovaly lidské stopy. V zá i baterek pokračovali dál. Dorazili do velkého prostoru plného truhel a prázdných rám od obraz . „O tomhle jsem nev d l.“ „Jak to? Nejsi náhodou správce?“ „Jen krátce. A sklep se nepoužíval.“ Z rozhovoru je vyrušily kroky, které se blížily chodbou. *** Pan Malý si to rázoval zaprášenou chodbou a snažil si nezamazat sv j značkový oblek. Nesnášel komplikace. Nejd ív si musel Pepa p ivodit ztrátu pam ti, takže musí p ekopat celý sklep, než ty diamanty najdou, a te úpln podcenil nervy té hrozné holky. Ješt , že už to brzy bude za ním. Vstoupil do místnosti a naskytl se mu pohled na dva mladé lidi, kte í na n j zd šen hled li. „Robine!!! Problém!“ *** 8

Brzy bylo po všem. Kluk byl svázaný, ta holka sed la p ed ním a z šedých očí jí létaly blesky. „Musím vás požádat, abyste podepsala, že se oficiáln vzdáváte zámku Klíč a také mlčenlivost. Jinak váš milý p ítel zem e, to je doufám jasné.“ *** Nemusela se otáčet, bylo jí jasné, že Michalovi drží u hlavy pistoli. Nikdy v život nebyla tak vyd šená. Na malý okamžik m la pocit, že se zhroutí. Pak ale pohlédla na pana Malého a popadl ji hrozný vztek. „Nikdy.“ „V tom p ípad mi nezbývá nic jiného. Zabijte je.“ Zav ela oči a na krku ucítila ost í. *** Pan Malý se rozhlédl po místnosti. „Počkej. Nechceme p ece kopat v krvi.“ Vyvedli je na nádvo í. Pan Malý si to evidentn užíval, rozja en se rozhlížel kolem a pískal si. „Ho te ho do studny a tu holku po ádn praš do hlavy, a to vypadá na nehodu.“ Podívala na Michala. Ten na ni nenápadn mrkl. Neprohledali je. *** P ed dvaceti minutami: …kroky, které se blížily chodbou. Zd šen se na sebe podívali. „D lej, máš telefon?“ zašátral v kapse a vytáhl mobil. Rychle ho popadla a v rychlé volb vybrala číslo 15Ř a strčila mu ho do kapsy… *** „Tak do toho. A je to za námi. Už se nem žu dočkat.“ Velký hromotluk, Robin, trhnul Michalem a tlačil ho sm rem ke studni. Pan Malý je s úšklebkem následoval. Nora sebou začala házet. V očích m la opravdu strach. Tu se ozvalo kvílení sirény a na nádvo í se v ítily policejní vozy. A nastal chaos. Pan Malý bleskurychle popadl Michala, kterému byl nejblíž a strčil ho p ed sebe, jako živý štít. Nora sebou sekla na zem a kolem ní dupaly nohy policist . Zaslechla výst el. K ik a pak ticho. *** Ot epala se a zamí ila k nosítk m. Nadzvedla mokrou plachtu, pan Malý m l ve tvá i stále p ekvapený výraz, jasn patrný i se zav enýma očima. N kdo jí zaklepal na rameno. Michal tam stál, v ruce její telefon. 9

„Mají ten hovor nahraný a ta d stojnice si s námi bude chtít promluvit. Ohledn t ch diamant . Však víš.“ P ikývla a pak ho pevn objala.

Za dveřmi neznáma Barbora Zedníčková

Kolik času uplynulo od jejich prvního setkání – stovky krátkých dostavení na chodb malého domu – tajemné okamžiky st etnutí, p i kterém si nevym nili více než n kolik slov. Vždy na malou chvíli se linky p íb hu propletly v jednu, aby se vzáp tí každá vinula dál svou cestou. Jejich dva mikrosv ty d lí jediná tenká p íčka, která jako papír zaznamenává plynutí dn a let. Tak blízko – ve skutečnosti jen pár metr od sebe – a p esto jsou si docela cizí. Nikdy jí to nezaráželo, nikdy jí to nep išlo divné. Za ty roky míjení se nepoznaly ani trochu. Když nad tím nyní p emýšlí, vlastn tu záhadnou bytost odnaproti ani nezná. Jaká je? Co má ráda? Kolik jí jen m že být? V d la pouze, co m la ten který den na sob a s jakou elegancí se vždy dokázala obléct. M že jí být mezi čty iceti až šedesáti lety, což prostor pro p edstavivost p íliš nezúžilo. Naopak, tato nejasnost vyvolává další otázky. Kdopak je naše záhadná Beatrice a co všichni ti neznámí lidé, kte í ji navšt vují? Každý den, n kdy i vícekrát, klepou u jejích dve í nejr zn jší prapodivné postavy. R zní lidé, možná čast ji ženy, zastavují se u ní a společn pak mizí v byt . Až dodnes ji to p íliš nezajímalo. Dnes je atmosféra domu jiná. Po útrpné noci beze sn , plné hodin bez spánku, ve kterých naslouchala hluk m odvedle, je vše špatn . Rušila ji ta postava za st nou – Beatrice dnes také nespala. M la další z návšt v – ženu – zdržela se dlouho. Jenže noční návšt va se vyryje do tvá e její, zatímco na tvá Beatrice nep ipíše ani jednu vrásku. Nedokáže popsat, co konkrétního ji nutí chodit od st ny ke st n a opisovat po zemi stále stejný kruh. Najednou je jí byt t sný. Plný krám , ale p esto prázdný. Bez návšt v, bez lidí. Až zoufale prázdný, stejn jako její život. Má čím dál v tší vztek. Sama na sebe i vše kolem. Dopadá na ni nevysv tlitelná tíha. Z rozjímání o svém zoufalství ji vytrhne až šramot odnaproti. Beatrice p išla dom . Je slyšet, jak prochází bytem, šmátrá v n jakých v cech a ve sp chu znovu odchází. To jí není podobné. Její dokonale upravená sousedka nikdy nepospíchá. I v nejv tší krizi, s klidem ladn propluje kolem, za sebou jemnou v ni, která ješt okamžik po ní z stává p ipomínkou ve vzduchu. Malou škvírou, jen tak velkou, aby zahlédla rámoví prot jších dve í, vykoukne ven. Dve e jsou p ísn zav eny a p esto, jako pozvánka ke vstupu, z stal v nich zastrčený svazek klíč . Ub hne n kolik vte in a již stojí p ímo p ed druhým bytem. Vztek ji stále neopustil, klíč provokující v zámku jej spíše umoc uje. Má chu ty dve e prokopnout, pomstít se za vše minulé i budoucí, za všechnu tu pachu . Ani neví, kde se to v ní bere. Proč jsou ty dve e cílem její zloby, proč má chu vejít a vypo ádat se s vším uvnit . M že snad Beatrice, její šarmantní sousedka, která vypadá jako z reklamy na dokonalý život, za její trápení? Není to p eci jen možné? Stojí na samém prahu, stačí jen ukousnout kousek zapov zeného. Jen ochutnat, protáhnout se jako stín dve mi, nakouknout za oponu. Zaklepe, ale nic se neozývá. Možná by se m la vrátit a d lat, že si ničeho nevšimla. Už je ale p íliš daleko. Pokušení se p etavilo v rozhodnutí. Ví, že otočí klíčem, ví, že se sama pozve dál. Ud lala první krok otev enými dve mi a nechává je, jak jsou. Našlapuje velmi zlehka, tém se vznáší nad podlahou, snad aby jediný kousek parket nenesl d kaz její tajné návšt vy. Každý nepatrný zvuk má sílu ot ást její vydobytou odvahou. Zt žka polkne, soust edí se na dech a snaží se jej zklidnit. Postupuje dál do útrob bytu, který ji možná brzy zcela pohltí. Vtáhne ji do sebe a navždy umlčí jako divoká šelma vyčkávající na svou ko ist, kterou pak bez varování zardousí. Zví ecí instinkty, které v ní bytostn p ebývají, 11

zjit ují její smysly. Zrak již nemí í k parketám – rozhlíží se kolem. Všechny v n dýchající z bytu vst ebává do sebe. Zvláštní. Nikdy uvnit nebyla, p esto jí to tu p ipadá známé. Moderní nábytek se mísí se starými kousky, na n m nejr zn jší p ipomínky minulých událostí – v ci rozházené, p itom p sobící, že má každá své dané místo. Na zdech n kolik fotek, po zemi kusy oblečení. Co čekala, že objeví? Nic šokujícího, nic zajímavého nenašla. Není tedy čas otočit se a zmizet? Táhne jí to dál, chce odhalit n jakou nesrovnalost, n co zásadního. Na opačném konci bytu jsou ješt jedny dve e. Veškerá její pozornost se zam í na pokoj za nimi. Tam to musí být. Tam čeká odpov na otázku, kterou ješt ani nezná. Zamí í k n mu. Pot ebuje zjistit, co tam je. Bouchly dve e. Tak blízko, jen se natáhnout a prosmýknout dovnit . Je pozd . V domím se vrací zp t, realita ji kotví nohama na zem. Ví, že již za malou chvíli bude čelit skutečnosti. Není úniku, bude odhalena. Nehýbe se, nemá smysl d lat, že tu není. Zcela jasn slyší kroky. Je zmatená, kroky, které slyší, jí nejsou pov domé. Zt žka dopadají na podlahu, parkety pod nimi kvílejí a odporují. Ješt posledních n kolik vte in a majitel t žkých bot se ze sm sice zvuk zhmotní. Čeká na osudové st etnutí. Člov k, který se p ed ní objevil, je kdosi cizí. Jde rovnou k ní. Nestihne ani mrknout. Muž, vyšší postavy s pevn sev enými rty, se tyčí p ímo nad ní. Bez váhání ji dlaní ude í do obličeje. Facka nebyla silná, za to moment naprostého p ekvapení ano. Ztrácí rovnováhu a vahou t la se sveze po zdi za sebou. Oči zav ené, svaly zatnuté – p ipravuje se na další ránu. Chvíli se nic ned je. Ješt okamžik čeká, pak oči otev e. Nikoho nevidí. Je ticho. Opatrn se z polosedu p etočí na všechny čty i a vratce postaví. Konečn se nadechne, nap tí prostupuje celým t lem a tlačí se na povrch k že. Chce brečet. Útok ji zcela ochromil – cítí se slabá a malátná. Chce utéct pryč, zapomenout na to, co se tu p ed chvílí odehrálo, chce do bezpečí svého bytu. Otočí se k východu a znovu ztuhne. Na pohovce pod oknem n kdo sedí. Muž, který ji p ed chvílí napadl, drží hlavu v rukách a dívá se na ni. Má se rozb hnout? Jakou má šanci utéct? …Nem že se pohnout, tak jen čeká na sv j ortel. Po krátkém váhání se muž postaví. T ese se více než ona sama a taktak zadržuje slzy. ekne pouze n kolik slov – matn slyší, že se omlouvá. Omlouvám se, nevím, co to do m vjelo. Já jen nem žu pochopit, proč jste to ud lala, Beatrice. Proč nám. Tak n jak zn la šeptaná slova, načež se muž zvedne a zmizí, jako by snad ani neexistoval. Dál stojí bez hnutí, v hlav rozbíhá jednu myšlenku za druhou. Byla to jen náhoda. Neznámý netušil, že ona není Beatrice. Ješt p ed n kolika minutami ji závist vehnala dovnit , nyní ji sounáležitost žene ven. Své tajemství si uchová jako upomínku na jejich sblížení. Stala se na nepatrný okamžik součástí života n koho jiného a to jí pomohlo p iblížit se k osob , kterou jen s nevraživostí snášela. Beatrice to nikdy nepoví. Kdyby m la možnost a stihla otev ít dve e pokoje, zjistila by, že uvnit se nachází malý st l. Na n m balíček karet, ze kterého Beatrice v ští lidem budoucnost. Každý den si v prstech promílá život r zných lidí a určuje jim, jakou dráhu si pro n osud vybral. Je to jen hra? Je jejím zám rem oklamat jiné? Je v tom n co víc. Beatrice skutečn v í, že p íchozím neš astník m pomáhá. Snaží se s nimi najít cestu, kterou by cht li jít a tu pak odkrývá v symbolech p ed sebou. Je kazatelem st ežícím své ovečky a určujícím jejich víru. Naše hrdinka se již nikdy nedozví, kdo byl neznámý útočník. Stejn tak ani on neodhalí, že s Beatrice nikdy nemluvil. Muž, který rozsekl celý p íb h, nebyl z oklamaných, ale i do jeho života otiskla svou stopu. Bohužel. Byl manželem ženy, která se uchýlila k v štbám, aby našla 12

nový zdroj tolik vytouženého št stí, jež se pomalu vytrácelo z jejího života. A tak Beatrice rozdala karty. Jen ona v nich mohla vid t dv možnosti a mohla rozhodnout. íct p íchozí žen , že se mají s manželem pokusit o druhý začátek. Hledat chvilky romantické lásky a podn covat váše , která mezi nimi stále byla p ítomná, i když pod nánosem stereotypu. Nebo podnítit dobrodružství – únik ze zab hnutého vst íc velkým nad jím. Vybrala. Z karet vyčetla nový sm r, dál za manželským horizontem. Návšt vnice p išla již kr ček od nutnosti se rozhodnout. P íliš dlouho žila v úzkosti, zda činí nebo nečiní správné. Stačilo jediné slovo, aby se vrátila, stejn tak stačilo jediné slovo, aby odešla navždy. S novou silou uchopila svou budoucnost a rozloučila se s minulým. *** Z let, které uplynuly, lze i bez karet vyčíst, že žena, která sv ila sv j život do rukou Beatrice ani její muž nejsou š astní. Co šlo zachránit malým kr čkem, z stalo rozt íšt né. Muž mohl bojovat o lásku své ženy a p esv dčit ji, že nemusí ničit vše pro jednu v štbu. Mohl, po návšt v u Beatrice v byt , však už nedokáže p ijít. Tehdy prohrál sám p ed sebou a své žen se již nikdy nepodívá do očí. Jeho žena mohla vzít zp t krok, který v nerozvážnosti učinila. Hrdost jí však nedovolí vzít tuto chybu zp t a p iznat se k p ešlápnutí. A tak ti, co mohli být spolu, jsou každý sám. Beatrice se nikdy nedozví, co se p ed roky stalo a každý den dál rozkládá na st l karty a dál m ní životy lidem.

Štěstí na dosah Kateřina Greiffeneggová

Jednoho dne p i cest do fitness centra našla Na a na zemi klíče. Prohlédla si je, jestli jí nep ijdou známé. Po krátkém rozmýšlení je strčila do kapsy a pokračovala na lekci walkingu. *** Po cest dom hledala v kapse kapesník a narazila na klíče. Hrklo v ní. Co s nimi ud lá? Napadlo ji, že jí kamarádka Martina povídala, jak našla na h išti plyšového medvídka a p es Facebook hledala jeho majitele. Mohla by to také zkusit. Naše čtvr má facebookové stránky, t eba klíče n kdo pozná. A tak když p išla dom , sedla si k počítači, najela na internet a p idala fotografii klíč na Facebook. *** Zpočátku se nic ned lo. Druhý den ale p eci našla krátkou zprávu ve své schránce. „Dobrý den, klíče budou pravd podobn mojí ženy. Jsem na pracovní cest , prosím, pokud byste byla tak hodná, zaneste je na adresu: Masopustní Ř, nebo si je vyzvednu, jakmile se vrátím. D kuji a p eji Vám krásný den. Petr Gregorij.“ *** Manžel zrovna nebyl ten večer doma, zase se zdržel v práci. A d ti se doposud nevrátily ze svých toulek. Tak se rozhodla, že p jde b hat a vezme to kolem oné adresy. Oblékla si p iléhavé legíny, sportovní triko a nazula svoje oblíbené r žovo-fialové tenisky Nike. Klíče dala do kapsy od bundy a vyrazila. Na zadané adrese stál d m obehnaný vysokou zdí. Nikde nevid la zvonek, tak vzala za kliku rozvrzaných vstupních dve í. Musela po ádn zabrat, než se otev ely. Za nimi se rozprostírala p kn upravená zahrada. Všimla si uvadajících fialkových chryzantém, které pat ily mezi její oblíbené podzimní kv tiny. Prošla po úzkém chodníčku sm rem k domu. Tady už zvonek našla. Zazvonila. Uslyšela tiché kroky p icházející ke dve ím. „Kdo je tam?“ ozvalo se a zárove se dve e malinko pootev ely. Za nimi vykoukla sympatická, mlad vypadající dáma a s p ekvapeným pohledem zírala na Na u. „Nesu vám klíče, váš manžel mi psal zprávu, že jste je ztratila.“ Paní domu usoudila, že nehrozí nebezpečí a otev ela dve e doko án. V tu chvíli však Na a zahlédla za zády téhle ženy svého muže. Jejich pohledy se potkaly v tu stejnou d sivou chvíli. Milan zbledl a nebyl schopen pohybu. Nad se podlomila kolena a do tvá e se jí nahrnula krev. Cítila obrovský vztek. „Takže ty jsi, zlato, v práci, jo? Zm na adresy kancelá e? Jsi se zapomn l zmínit, koukám!“ vyšt kla, aniž by si eč dlouze p ipravovala. Milan se snažil pohotov zachránit situaci. „Je to jinak, než to vypadá,“ začal koktat a tíhu okamžiku tím nijak nezlehčil. „To je kamarádka Petra, známe se už od základky. Dlouho jsme se nevid li a nedávno jsme se potkali na té akci na výstavišti. Zašel jsem jen na kafe, popovídat si.“ Na a podala té cizí cucht klíče a rychle se otočila sm rem k východu do ulice. 14

„S tím bídákem se nebudu dohadovat, je to hajzl!“ ulevila si. Ješt zaslechla odporn sladký hlas té coury: „Já ale žádné klíče neztratila.“ To už Na a t ískla t žkými vstupními dve mi a mí ila k domovu. Venku se ješt na chvíli zastavila, otočila se a čekala, jestli za ní Milan nevyjde ven. Hlavu m la plnou otázek, srdce jí tlouklo, div jí z hrudi nevyskočilo. „Co to m lo do prdele znamenat?“ Znovu se rozb hla a b žela, pot ebovala ze sebe dostat ten vztek, tu bolest. Cht la se tvá it, jako by se nic nestalo. *** Notn unavená se vrátila dom . Rozrazila dve e a hledala toho bídáka odhodlaná v c okamžit vy ešit. „Kdo to byl? Mluv!“ „Co jančíš? Byla to kamarádka. Má problémy a pot ebovala se vyzpovídat.“ „Jo, kamarádka, jak dlouho za ní chodíš a mn tvrdíš, že jsi v práci?“ „Zbytečn to nezveličuj! Nebudu se s tebou hádat.“ *** Doma nastalo ticho. Na a stále p emýšlela, jestli je v bec možné, že by n co takového nepoznala. íkala si, že kdyby m li s Milanem problémy, dalo by se jeho chování pochopit, ale byli oba spokojení. P eci spolu m li d ti, nikdy se nehádali. Proč by si hledal n koho jiného? *** Po pár dnech donesl Milan Nadi kytičku a prosil ji, a už se na n j nezlobí, že opravdu o nic nešlo a že už jí nebude lhát o tom, kde je. A protože Na a svého manžela neustále milovala a p eci jen po n kolika dnech vychladla, hodila hloupé myšlenky za hlavu a Milana p ijala na milost. Odjeli spolu na víkend do Luhačovic a zp t se vraceli plni energie a elánu. Krize byla zažehnána a Na a byla zase spokojená a usm vavá. *** Práv prožívala náročný týden v práci, p ipravovala d ležité jednání s novou firmou. Mezi tabulkami a sepisováním podklad pro nový projekt se uklikla a na obrazovce jí naskočil prohlížeč Seznam. A protože má nastavenou svoji osobní e-mailovou adresu, všimla si, že má nový e-mail od toho chlapa, Petra Gregorije, který jí psal o klíče. Zv dav zprávu rozklikla a četla: „Vážená paní, mnohokrát Vám d kuji, že jste mé manželce p inesla klíče. Pot eboval bych s Vámi n co probrat. Mohl bych Vás pozvat na kávu? P kný den p eje Petr G.“ „Co by tak mohl se mnou chtít probrat?“ vrtalo Nad hlavou. M la ale moc práce a tak email zase vypnula a pokračovala v tabulkách. Na konci pracovní doby, když už m la hotové vše, co si dnes stanovila, si vzpomn la na e-mail. Znovu si jej p ečetla a p emýšlela. Op t se jí vracely otázky, co manžel d lal u té cizí ženské. Co by s ní ten její mohl chtít probrat? Zkoprn le hled la na obrazovku a nakonec se rozhodla, že na kávu p jde. Zv davost jí nedala. ***

Nastal den „D“. Manželovi ekla, že se dnes zdrží v práci. Jak je to vlastn jednoduché. Asi by ho také nenapadlo, že mu lhala. Když má člov k n koho rád, tak mu v í. Ale vždy o nic nejde, jdou jenom na kávu. Ale to on tvrdil také, že o nic nešlo. Sed la v malé kavárničce nedaleko svojí práce a čekala, jestli se cizí muž objeví. Už na první pohled vypadal Petr velice sympaticky. Mlad vyhlížející, vysoký, s velkýma tmavýma očima. Byl ale zachmu ený. V obličeji mu bylo znát nap tí. P isedl si k ní úpln automaticky, jako by ji znal snad celý sv j život. Trošku ji to zaskočilo. „Dobrý den, paní Na o, cht l jsem s vámi mluvit.“ Na chvíli se zarazil. Pak ale pokračoval: „Ty klíče, to nebyla náhoda. Zjistil jsem si o vás, že do toho fitness centra chodíte pravideln a počkal jsem si tam na vás. Sed l jsem na lavičce a klíče nechal na zemi, když jsem vás vid l p icházet. Byly to náhradní klíče, takže manželka netušila, že je n kdo p inese. Má pom r. Zám rn jsem klíče nechal na zemi t sn p ed tím, než jsem odjel na pracovní cestu. Bylo mi jasné, že si vašeho manžela op t p ivede k nám dom , i když mi p ísahala, že už vztah ukončila.“ Petr se odmlčel a sledoval, jak Na a zareaguje. Ta nep ítomn hled la skrz okno ven do ulici a cítila, že tohle je konec. Konec sn o š astném rodinném život . Tak je to p eci jen pravda. Všechno to krásné byla jen lež? Jen p etvá ka? Co ud lala špatn ? „Jak dlouho…jak dlouho to víte?“ šeptla Na a zlomeným hlasem. „Já o tom vím skoro rok, ale jak dlouho to mezi nimi trvá, to nevím. Manželka mi neustále lže, vymlouvá se, svaluje vinu na m . Že si za to m žu sám. Já už nevím, co mám d lat.“ „Jak jste na m p išel?“ „Z Facebooku, ta husa si p idala vašeho manžela a po ád mu „srdíčkuje“ statusy, nebylo t žké si vás najít. A kamarád vás zná.“ *** Domeček z karet se rozsypal, jak jednoduché je n komu ublížit. Včera m li vše a dnes nemají nic. Nic víc, než lež a p etvá ku. To, co budovali dlouhé roky, se najednou zdá jen jako pouhý sen. Dá se n co takového ješt napravit? Byla by Na a schopná svému manželovi odpustit a ješt n kdy v it? *** Ohnivá slova, pláč a výčitky zaplnily d íve klidnou a láskyplnou domácnost. Společn navštívili manželskou poradnu, ale výsledek nebyl valný. Byla si jistá, že chce začít znovu. D ti jsou už veliké, tak jejich rozhodnutí určit časem pochopí. A ve čty iceti ješt není pozd . Cht la by se zamilovat, radovat se a být š astná. Má na to právo! Na a se definitivn rozhodla a podala žádost o rozvod.

Dílnička na Cejlu Jiří Machálek

Teplý letní den se chýlil ke svému konci, v Brn byly tyto dny pomalé a líné. Rozpálené betonové budovy a cesty nasávaly teplo už n kolik týdn , vzduch byl t žký, suchý a dusný. Kapka potu vytékala zpod omšelé, modrobílé, špinavé kšiltovky po lícních kostech mladého automechanika Rudolfa, zatímco povoloval matici na levém zadním kole. Ruce i obličej m l umazaný od šmíru a vyčerpané a propadlé oči se soust edily na šroub, který svíral klíč číslo osmnáct. Jeho levé oko bylo zelenožluté od hojícího se monoklu, ke kterému p išel p ed pár dny od svého zákazníka. Další kapka potu se pomalu posunovala po jeho vypjatém obličeji a stekla po n kolikadenním neupraveném tmav černém strništi. Rudolf zabral naposledy, až se jeho denn používané svaly napjaly, a velký šroub konečn povolil. Po pár vte inách se ozvalo cinknutí kovu o betonovou podlahu a on si ot el zamračené čelo. Sundal pomalu kolo z karbonu, zvedl ho a položil ho pod vrták. Sériové číslo, které má každé toto na zakázku d lané lité kolo, odráželo sluneční paprsky, které vnikaly do chátrající autodílny. Na bytelném od eném vrtáku, byl nasazen hladící bít s diamantovou špičkou. Když ztrhaný mechanik stiskl tlačítko, rotující diamantový hrot se vryl do sériového čísla a Rudolf pomalu posouval litým kolem, aby ho ud lal nedohledatelné. Nikdy by si nepomyslel, že skončí zrovna takhle, ale tady je a d lá co mu eknou ti zmrdi, jinak by si ho podali. Vzpomínal, když do jeho autodílny p išli poprvé, p išlo mu to už jako celá v čnost. *** Stalo se to na konci šichty jednoho sychravého podzimního dne, Rudolf zrovna dod lal zakázku na černém BMW M5, které mu tu dneska nechal pán. Tyto podzimní dny byly hotové žn , bylo to t sn p edtím, než si všichni ti zoufalci, co si sami neumí p ezout obutí, musí ze zákona vym nit letní gumy na zimní. „Za dnešek to bude opravdu slušný vývar,“ pochvaloval si Rudolf. „Skočím do sprchy opláchnout se, pak zajdu pro Aničku a hurá spolu konečn na Kometu, dneska si to fakt zasloužím,“ pokračoval v samomluv . Sundal si své špinavé montérky, vlezl do sprchy a po ádn se vymydlil od všech nečistot nasbíraných za celý rušný den. Vysušil se a p evlékl do riflí, černého trička s nápisem Work hard, party even harder. Oblékl si svou oblíbenou koženou bundu, kolem krku si uvázal modrobílou šálu, na hlavu si nasadil stejnobarevnou kšiltovku se znakem svého oblíbeného hokejového týmu. Vypnul rádio, pozhasínal a vyšel z dílny s klíči v ruce. Když zamykal, osvítila ho sv tla p ijížd jícího vozu. Byl to velký bílý bavorák s tónovanými skly. Rudolf se otočil a mžourav se snažil rozeznat, o koho se jedná. Z místa spolujezdce vystoupil plešatý pán vyšší a svalnaté postavy. „Tak jsem tady pro to moje bávo, ale koukám, že se už n kam chystáte,“ ekl zákazník hlubokým a nedočkavým tónem. „Jo, už jsem vás dneska nečekal, ale ješt jste m zastihl, zrovna p ed chvílí jsem ho dokončil, máte tam ty zimní li áky, jak jste cht l,“ odpov d l Rudolf se svým typickým obchodním úsm vem na tvá i. „Dob e, tak mi to ukažte, já to zčekuju.“ 17

„Bez problému, šéfe,“ odpov d l Rudolf, otevíraje vrata. Zmáčkl vypínač a zá ivky se s praskajícím zvukem rozblikaly. Vlezli společn dovnit a ucítili zápach motorového oleje a kovu. Rudolf za sebou zaslechl zvuk otevírajících se dve í auta, otočil se a z bílého bavoráku, který m l po ád rozsvícená sv tla, vystoupil i idič. Byl to asi 150kilový týpek v teplákovce s hrubými zlatými et zy kolem krku. „Toho si nevšímej, ten se stará jen o mou bezpečnost,“ ekl rázn zákazník. Ochranka si stoupla do vchodu a zatarasila tak jakoukoliv možnost vniknout dovnit , ale i ven. Rudolfovi po zádech p ejel mráz a v krku se mu ud lal knedlík tak velký, že by dokázal nakrmit celou americkou rodinu i se psem. „Tak tady to je šéfe, dal jsem vám tam ty karbonové zimní li áky, jak jste cht l, a ty letní jsem vám dal do kufru, a se s tím nemusíte tahat.“ „Já je v kufru nechci, okamžit je vyndej, mám pro tebe totiž ješt další práci a když se osv dčíš, získáš velice vlivného zákazníka se spoustou pen z,“ ekl hromotluk s pohledem up eným p ímo na n j. „Co byste ješt pot eboval, já už mám dneska padla, jdu totiž s p ítelkyní na hokej, stačilo by vám to ud lat zítra?“ „Tak hele, kámo,“ osočil se na n j zákazník, „ty te ud láš to, co ti eknu, a p esn to co ti eknu, a pokud ne, tady Prcek ti to vysv tlí už vlastnoručn .“ „Chaaapu, cco mám teda ud lat?“ „Vytáhni ty kola z mýho auta a vymaž jejich sériové číslo, ale tak a nejde poznat, že v bec n jaké m ly.“ V tu chvíli mu došlo, s kým má tu čest. Už párkrát zaslechl, že na Cejlu a okolí operujou tito týpci, oholí auto a potom p ijdou za mechanikem, aby se zbavil jakékoliv stopy po tom, že je daná součástka ukradena. „Pánové, nevím, kdo vám co nakecal, ale já toto ned lám, nic mi do toho není, ale myslel jsem, že na to máte svoje lidi?“ „Tak hele, ty kreténe, ty to po ád asi ješt nechápeš, co? Ty zkrátka ud láš p esn to, co po tob chci, nebo jediná kára, ve které budeš jezdit, bude ta od kripl .“ S vyt ešt nýma očima začal okamžit a bez námitek vykládat kola ze zákazníkova bavoráku. P emýšlel, jak takovéto sériové číslo z nejtvrdších karbonových vláken dokáže odstranit, a napadl ho jedin diamantový hladící vrták. Začal hledat ve stole a zb sile p ehazovat ná adí, než ho asi po t ech minutách paniky našel. Když si p ipomínal všechny modlitby, které nikdy nepoužil, ale te mu samy jaksi kolovaly v hlav , zasouval bít do vrtáku. „Jestli to nebude fungovat, tak je po m ,“ pomyslel si, když ho zapínal. Vrták se roztočil a on pomalu p ibližoval jeho hlavu k sériovému číslu. Když se diamant dotkl kovu, ozval se ostrý a tvrdý zvuk a vzduchem zapáchla spálenina. Vrták začal vydávat chrčivý zvuk, po chvíli se zasekl a začalo se z n j kou it. „A doprdele, doprdele, DOPRDELE!“ vyk ikl Rudolf, když vytahoval vrták ze zásuvky. „Prcku, víš, co máš d lat,“ ekl neodbytný klient a hrouda sádla, sval a teplákové soupravy se vy ítila sm rem k Rudolfovi. Chytl ho pod krkem a zvedl jeho devadesát kilo čisté váhy nad hlavu. „Nechrrapeš, vrrrták k hoovnu.“ „Vypadá to, že máš n co na jazyku, tak se vymáčkni, než t tady Prcek vymáčkne jak smradlavou husí paštiku,“ ekl nekompromisn zákazník a p i tom poklepal Prckovi na rameno. Ten ho pustil na zem asi z p l metru a Rudolf dopadl za dunivého zvuku na chladnou betonovou podlahu. 18

Za sípavého dýchání ze sebe vychrlil jen, „ta vrtačka je k hovnu, na tak tvrrrdý materriál pot ebuju jinou…“ *** Ze vzpomínání ho vyrušil p íjezd auta jediného zákazníka, pro kterého už n kolik dlouhých a únavných m síc pracoval. Ten si zrovna jel pro zásilku, kterou práv dokončoval. Černá M5tka p ijížd la po vyprahlé a popraskané p íjezdové cest a za ní se zvedl velký oblak prachu. Rudolf vzal kolo a dal ho na hromadu k ostatním „očišt ným“ kousk m. V čn nasraný klient i s Prckem vylezli z auta a za zvuku k upající hlíny, který se ozýval s každým šlápnutím, vešli do dílny. „No, tak dneska jsi to výjimečn stihnul včas, mladej, tak to koukej naskládat do auta a my ti dáme dneska pokoj.“ Mechanik začal co nejrychleji nakládat kola, jen aby se jich co nejd ív zbavil, zákazník si mezitím zapálil. Když dokončoval svou cigaretu, Rudolf zrovna naložil poslední kolo do jeho auta a vrátil se zpátky do dílny ke svému stolu, plešoun se na n j s úšklebkem podíval. „Haha, no to ti musím pov d t, ta tvoje Anička ta to teda umí p kn rozjet.“ „Ty šmejde, kolikrát jsem ti íkal, a v bec její jméno nebereš do huby a necháš ji na pokoji.“ „No, včera si m do huby spíš vzala ona, musím íct, že umí odvést fakt kvalitní práci, jen u toho podle m až moc brečela, ale to se časem poddá.“ Rudolfovi p i t chto slovech začala proudit krev v žilách, op el se o st l a nahmatal osmnáctku klíč. Uchopil ho pevn do ruky a vší silou jím praštil to hovado p ímo do spánku. Jeho bezvládné t lo se sesunulo t žce k podlaze, a zbytek ho ící cigarety se odkutálel do kupy mastných hadr , která vzáp tí chytla. Prcek pár vte in p ekvapen zíral, ale když si uv domil, co se práv stalo, sáhl za opasek a vytáhl svoji bouchačku. Rudolf to čekal a hbit skočil za vrak auta, které ješt p ed chvílí očesávali. Prcek t ikrát vyst elil sm rem, kde se zrovna schovával mechanik, netrefil však ani jednou. Rudolf opatrn obešel vrak, tak aby ho nešlo vid t, Prcek vyst elil ješt dvakrát, když zaslechl jeho kroky. Prcek se díval stále sm rem, kde naposledy spat il mechanika. Rudolf už nem l co ztratit. Vyb hl zpoza Prcka dv ma rychlými kroky, ten se ohlédl a vyst elil poslední kulku p esn ve chvíli, kdy ucítil tupou a intenzivní bolest ve své plešaté hlav . Za vyschlého letního podvečera smrd l vzduch po spáleném plastu, oleji a chlupech. Všechna t i t la bezvládn ležela na zemi, zatímco je pomalu olizovaly plameny. Jedno z nich ve své mrtvé ruce k ečovit svíralo velký, zakrvácený, nerezový klíč číslo osmnáct.

Rozhodnutí Martina Jurečková

Procitla. Hluboce se nadechla, vydechla a její první myšlenka byla: Už abych to m la za sebou. Pak pomalu otev ela oči. Rozhodla se p ed pár dny a dnes je den, kdy všechno Tomášovi ekne. Je rozhodnutá začít nový život a nikdo a nic jí její plán nep ekazí. Natáhne se pro mobil na nočním stolku a kontroluje zprávy. Zajímá ji jediný odesílatel – Jind ich. Nic. Zato najde zprávu od Tomáše. - Lucinko, dobré ráno:-* Jak ses vyspinkala? - Ahoj, šlo to, odpoví stručn . Proč nepíše Jind ich? Vstane, protáhne se a zamí í do koupelny. Ve sprše na sebe pustí proud horké vody a myslí na Jind icha. Na to, jak se p ed časem poprvé potkali na výjezdním setkání banké . Jak si jí všimnul a oslovil ji. Jak byl nečekan milý a zábavný. Na to, že je vrcholný manažer, nebyl na n m znát ani náznak arogance nebo povýšeného chování. A nakonec to byl nezapomenutelný večer. Vyjde z koupelny a rovnou k telefonu. Zpráva od Tomáše: - Jaký byl večírek? - Docela dobrý. Jen bych ješt spala. - Co dnes po práci? P jdeme ke mn nebo n kam do m sta? K tomu, co dnes chystá, pot ebuje Lucie neutrální p du. Nem žou jít k Tomášovi. - Z staneme ve m st . P es den n co vymyslím. - OK a pusu. -Taky posílám. Jind ich po ád nic. Má mu napsat první? Nebo počkat až napíše on? Cht la by mu íct, co vymyslela, jaké rozhodnutí ud lala, ale zatím ješt ne. Ješt chce počkat. Tomáš bude dnes večer první. Oblékne se a vyrazí do práce. Čas má dobrý, a tak dv zastávky šlape p šky. Aspo má ze sebe o n co lepší pocit, že se hýbe. Sluchátka do uší a na cestu si pustí svoji oblíbenou Lenny. Ve dve ích do banky jí cinkne zpráva. Jind ich! - Dobré ráno, princezno:-) Jak se dnes máš? Posílám polibek pro hezký den:-* - Dobré ráno, pane editeli! Mám se krásn , když mi napíšete:-) - A jak ti to dnes sluší? Lucie vykouzlí ten nejzá iv jší úsm v, vyfotí selfie a odešle Jind ichovi. - Krááása, sluší, moc, princezno:-* - D kuji:-* Lucie zá í. Než se pustí do práce, p ipraví si snídani a uva í čaj. Zapne počítač a u snídan nejd ív zkontroluje nové e-maily. Šéfka, šéfka, klient, kolega, klient. Jako by se spolu domluvili, zprávy od obou klient končí slovy „za rychlé vy ízení d kuji...“ To víte že jo, všeho nechám a budu hned ešit vaše problémy, pomyslí si Lucie. A dohodli jste se, který z vás má být vy ízený rychleji? Ze zásuvky vytáhne hromádku dokument , které nestihla zpracovat p edchozí den, a s nevelkým nadšením začne s vy izováním. Do kancelá e nakoukne Kristýna, šéfka: 20

„Ahoj, četlas m j mail? Zvládneš mi ty podklady nachystat b hem dopoledne? Pot ebuju se na to p ed poradou mrknout. Díky!“ Nečeká na odpov a zmizí. Uf, další „za rychlé vy ízení d kuji“... Podívá se na mobil. Dv zprávy. Tomáš, Jind ich. - Luci, nezajedem na víkend na Vysočinu? Mám tip od kolegy na super ubytko a cyklotrasy. - Princezno, asi pojedu p íští m síc tvým sm rem. Ud láš si čas? První odpov Jind ichovi: - Pane editeli, už te se na vás moc t ším!:-) D ív by ji nikdy nenapadlo začít si se starším mužem, sedmnáct let to už je n jaký rozdíl, ale možná mu na atraktivit p idal trochu i jeho manažerský post. A Lucii pot šilo, že jej zaujala práv ona. Jenomže od té doby je s Jind ichem v kontaktu jen p es mobil, když je od sebe d lí polovina republiky. Te bude konečn mít možnost na chvíli se s ním vid t. Doufá, že brzy se i to zm ní. Lucie má plán. Pak napíše Tomášovi: - Vysočina? A nejsou tam samý kopce? Tomáš netuší, že Vysočina s Lucií nebude, ani kdyby to byla samá rovina. Že se Lucie rozhodla zm nit sv j život a začít jinde a jinak. Bez Tomáše. Zdá se jí, že ve svých p tat iceti letech tak n jak po ád stojí na míst . Chce p erušit ten každodenní stereotyp a konečn být š astná. A ví, že št stí na ni čeká v Praze. Když objevila, že na centrále hledají posilu do týmu podpory korporátního bankovnictví, bylo to jako znamení osudu. V d la, že nemá co ztratit a poslala p ihlášku do výb rového ízení. S šéfkou to n jak vy ídí, ale v tší o íšek bude Tomáš. Tomáš... Jsou spolu t i roky a vlastn skoro od začátku je jejich vztah po ád stejný. Období zamilovanosti už si ani nepamatuje... m li v bec n jaké? Zato stereotyp je to jediné, na co si vzpomíná. Po ád žijí odd len , p itom Tomáš má vlastní byt. Párkrát v minulosti zkusila nadhodit téma společného bydlení, ale pokaždé odvedl eč jinam. Jako by se tématu zám rn vyhýbal. No, te už to nemusí ešit, všechno je jinak. Pokračuje v práci, stihla už vy ídit ranní požadavky netrp livých klient i nachystat tabulky pro šéfku. Dnes je v kancelá i sama, a tak jí nep ibývají nové úkoly od koleg ani ji neruší jejich hovory a práce jí jde dob e od ruky. Dny, kdy je v kancelá i sama, si pokaždé užívá a má pocit, jako by zvládla dvojnásobek. Mrkne na hodinky, blíží se čas ob da. Na internetu projede nabídky svých oblíbených restaurací v okolí a rozhoduje se, kam vyrazí. Dnes to vyhrály spaghetti all‘ arrabiata. Má chu na n co pikantního. P íprava na večer. Ten bude nejspíš také ostrý. Napíše Tomášovi: - Co ty a ob d? Kam se chystáš? Pracují každý v jiné části m sta, a tak jsou společné ob dy v týdnu jen výjimkou, když má Tomáš služební poch zku jejím sm rem. Nejspíš není na p íjmu, odpov nep ichází. Jind ich taky nepíše. Dokončí rozd lanou práci a vyrazí na jídlo. Cestou z ob da se zastaví pro kávu a jako dezert si dá jablko. Kdyby nedržela už asi stopadesátou dietu, aby zhubla na léto do plavek (jakože nikdy nezhubne, ale je to její celoživotní snaha), s chutí by si dala kus čokoládového dortu. Nebo makový koláč. Nebo aspo jablečný dort s malinkým kopečkem šlehačky. S myšlenkou na všechny ty dobroty si povzdechne a op t se pono í do práce.

Už za pár hodin bude mít s Tomášem zásadní rozhovor. Náročný rozhovor, na který se net ší, ale nesmí ztratit odhodlání. Je to druhý bod na jejím seznamu „Nový život“. A všechny body musí odškrtnout. - Promi Luci, protáhlo se mi jednání, píše Tomáš. Ob d jsem nestihl. Budu pot ebovat velkou veče i. A tebe jako dezert:-) - Velkou veče i? Tak zajdeme na burger k Tommymu? - OK. N co pro tebe mám:-) - ??? - Večer uvidíš. V kolik se sejdeme? 17:30 stíháš? - Snad ano, zatím jsem ok. - A co ta Vysočina? P emýšlelas o tom? - Nevím... asi spíš ne... - OK, tak uvidíme. T ším se:-* - Pa. Bod t i na seznamu jsou rodiče. T m to chce oznámit hned po Tomášovi a p edem tuší, že nebudou nadšeni. Tomáše mají rádi a pak taky proč by m nila práci, m la se st hovat tak daleko, když je tady celkem spokojená. Tento víkend. Hned tento víkend k nim zajede a všechno jim ekne. A má to nejt žší co nejd ív za sebou. Pak by m la začít hledat bydlení. Má na to tak dva m síce, víc ne. Doufám, že mi pom žou holky na centrále, pomyslí si. T ší se na život v Praze, už aby tam byla! Jind icha má n kde na konci seznamu. P edstavuje si, jak ho p ekvapí. Jak mu všechno ekne, až bude p est hovaná. Jak ho t eba potká ve výtahu, na chodb nebo n kde venku... On ji uvidí, nebude nic v d t a teprve se všechno dozví. Bude rád? Lucie si v bec nep ipustí, že by Jind ich nebyl nadšený. Má své p edstavy a ty se vyplní. Jind ich určit bude rád. Odpoledne rychle ubíhá, Lucie myslí víc na setkání s Tomášem než na práci a na konci dne už se na nic nem že soust edit. Vypne počítač, sbalí se a napíše Tomášovi. - Mám hotovo, jsem na cest . - OK, taky stíhám. Za chvíli jsem tam. - Když dojdeš první, objednej prosím pití – jako obvykle. - Dob e lásko. Než vejde do bistra, na moment se zastaví a zhluboka se nadechne. Te nebo nikdy. Vevnit hledá Tomáše, najde jej až u zadního stolu v rohu. Tomáš ji uvidí, usm je se a mávne na ni. Vstane, aby ji políbil a odložil pláš . „Ahoj, lásko.“ „Čau, uf, to byl dneska dlouhej den.“ Lucii padne zrak na židli vedle Tomáše. Co ta kytka? Usadí se a naleje si sklenici vody. No, tak do toho, hrdinko, a to máš za sebou. Než stihne promluvit, Tomáš p ed ni položí kv tiny. „Luci, já... bych ti cht l n co íct.“ V Lucii hrkne. Co se d je? Tomáš se usmívá a pokračuje: „Já vím, že v poslední dob to máme takový všelijaký, moc se nevidíme a možná se čast jc hádáme.“ „No, to hádáme.“ „P emýšlel jsem o tom. Nezm níme to?“ Lucie nechápe: „Co bys cht l jako zm nit?“ „No, víš, íkal jsem si, že je to možná tím, že jsme málo spolu. Že by to mohlo být zase dobrý, kdybychom to zm nili. Luci, co kdyby ses ke mn nast hovala?“ 22

Tomáš se na Lucii usm je a položí na st l ruku. Když otev e dla , uvidí Lucie klíč. Klíč od bytu s visačkou Lucie + Tomáš.

Ztracený svit Martin Fornůsek

Isaac stiskl tlačítko u svého levého spánku, zav el oči a čekal – ne, po ád p ed sebou vid l jen mlhavý prostor s tušením ojedin lých, nepevných tvar . Vydechl, sundal si z obličeje čern lesklou masku a zav sil si ji k pasu za úchyt jeho terénního od vu. Nízká, temná chodba starých katakomb, ve které stál, na n j p sobila čím dál víc stís ujícím dojmem. Každá ruina Stavitel tak p sobila. I když by se v podzemí dala očekávat naprostá temnota, materiál, který p íslušníci staré civilizace používali, produkoval svoje vlastní sv tlo. Avšak milénia, která musely trosky Stavitel p ečkat, než do nich vstoupil první člov k, je už o v tšinu energie p ipravila. Isaac se tak nacházel v šedé, vlhké, matn osv tlené chodb , ve které částečky rozkládajícího se d dictví, ozá ené skomírajícím sv tlem, vytvá ely dojem husté mlhy. „Zapisuj: chodba deset, nulová reakce, opušt no Staviteli p t tisíc let zpátky, žádná hodnota, p esun do vedlejší sekce,“ ekl, aniž by se podíval na svoji asistentku. „Jasn , doktore,“ odv tila Eve, ale dál v novala pozornost malému, mod e zbarvenému p edm tu, který pozorovala pod svým p enosným mikroskopem. „Už jdu.“ „To sice íkáš, ale…“ „Podívejte na tohle!“ skočila mu s nadšeným hlasem do eči. „Podle doktora Maye používali Stavitelé tyhle kameny k manipulaci se svými emocemi. Správn nastavené dokázaly vyvolat nebo zaznamenat jakékoliv pocity, donutit vás cítit znovu staré okamžiky, nebo zažít ty nejhorší…“ „Výborn , skv le,“ p erušil pro zm nu Isaac ji, „až odsud vylezeme, dostaneš pochvalu, vyšší plat, možná i opravdový st l, ale prozatím d lej to, kv li čemu tady jsme.“ Eve sebou trhla, ale její nadšený výraz ji, i p es Isaacovu snahu, z obličeje nezmizel. Dokonce v sob našla tu drzost se na n j usmát. „Podívejte, Adlere, já vím, že se snažíte ukázat, jaký jste hrozný profík, ale na m to moc nefunguje. A nev ím ani, že všechno tohle tady s vámi nic ned lá. Tak t eba poslední místnost. Z mých zkušeností si normální archeolog, a to ani takový asociál, jako jste vy, neprojde místnost plnou stovek kus Stavitelského um ní a nepoznamená si k tomu, že tam nebylo nic k vid ní.“ „Normální archeolog by m l v tší št stí na zam stnavatele,“ odsekl jí Isaac, sebral jí modrý krystal z ruky a rychlým krokem vyrazil dál do potemn lé chodby. Eve ho následovala o poznání pomaleji, protože si nedokázala nechat ujít tu pastvu pro oči, kterou jí st ny chodby nabízely. Stovky vyrytých hieroglyf a maleb božstev, hrdin , padlých civilizací, v tšinou se azených za sebou tak, že spolu vytvá ely p íb hy o činech národ a ras, které vym ely celé v ky p ed tím, než lidé p istáli na Novu Mondu. Isaac se na ni nedíval, vlastn investoval výrazné úsilí do toho, aby to vypadalo, že si jí v bec nevšímá, ale poslední hodinu si nedokázal pomoct, aby nad ní nep emýšlel. Byla sice tém o generaci mladší, p esto však m la v sob víc nadšení a ducha než m l on v jejích letech, tím spíš te . Její nadšení pro každou maličkost, obdiv ke každé bezvýznamné trosce, která v sob zdánliv neskrývala ani náznak hodnoty, a celkový nedostatek duchap ítomnosti a

cílev domosti mu u ní od začátku lezly na nervy. A zárove si ji kv li tomu, navzdory vší své snaze, oblíbil. „To bych ne ekla, že nás Fratecorp tak mizern platí,“ p ipomn la mu Eve jeho poslední v tu. „Vlastn platí líp než kdokoliv jiný,“ povzdechl si Isaac. „Podívej, tohle je naše poslední práce spolu. Jeden poslední artefakt a já dostanu propustku dom na Zem.“ „Vy jste Pozemš an?“ tém vyk ikla Eve. „A co d láte v týhle dí e? Co jsem všechno o Zemi slyšela… Prý jsou tam nekonečné lány strom , obrovské oceány, modrá – proboha – modrá obloha, p es kterou jdou i v noci – jestli to není pravda, tak m neopravujte – vid t i hv zdy. Proč byste odcházel?“ „Vlastn to až tak super není. Jasn , všechno cos vyjmenovala, tam máme, ale nevím, proč zrovna to by m tam m lo držet…“ „Jste idiot?“ uteklo Eve, ale ihned se zarazila a zrudla. „Možná,“ odpov d l klidným hlasem Isaac, „ale vím, že hezkým výhledem se neuživíš a nedáš tím d tem budoucnost.“ Isaac ignoroval pohled Eve po jeho zmínce o d tech a pokračoval. „Archeolog na Zemi moc dob e placený není. Peníze si musíš hledat jinde, a ne vždycky na legálních místech. Artefakty stavitel nejsou jenom rozbité vázy a hezké sošky. A firmy jako Fratecorp to v dí. V dí, co vlastn hledají, a v dí, jak to dostat.“ „Zmi oval jste d ti…“ „Jo. Nemohl jsem let t zpátky na Zem, i když jsem cht l. Opravdu cht l. Nedostanu víza, pokud to oni nedovolí. A to ud lají jenom tehdy, když jim p inesu artefakt z téhle hrobky. Má to být n jaká mapa, ukazatel nebo klíč, který je má dovést k n čemu fakt hodnotnému. Ale to je mi jedno. Pro m je to jen cesta dom a k tomu poslednímu, co mám.“ Obličej Eve poprvé za celý den posmutn l. Po krátké odmlce ekla: „To s vaší rodinou m mrzí. A… jsem ráda, že se m žete znova dostat na Zem. Snad… snad ji taky jednou uvidím.“ „Jak jsem íkal, zas tak super to není.“ „Kdybyste byl králem všech kolonií, m l všechny ženský ze všech planet a nikdy byste neum el, ekl byste, že to zas tak super není. Chápete, proč vás nebudu brát za slovo, doktore.“ Isaac se krátce pousmál, ale poté znovu zrychlil, aby ukončil konverzaci. Po n kolika dalších minutách vystoupila dvojice z chodby do rozsáhlého kopulovitého dómu. Mlha zde byla o poznání idší než v p edešlých chodbách. Dóm byl desítky metr široký i vysoký, jeho šedé, chladné zdi byly, stejn jako ve zbytku hrobky, pokryté nesčetným množstvím hieroglyf a rytin. Chabá zá e ze zdí nebylo však to jediné, co místnost osv tlovalo. U samého vrcholku se ve vzduchu vznášelo osl ující, bílé sv tlo. Záp stní detektory obou archeolog vydaly praskavý zvuk. „Konečn ! Máme reakci, navíc asi není t žké uhádnout zdroj,“ rozzá ila se Eve a podívala se bílou zá i, hned ale musela odvrátit oči. „Jo, vypadá to na uložišt vzpomínek. Detektor hlásí osmdesátiprocentní reakci, to by mohlo být n kolik petabit . Jdu se p ipojit.“ Odepnul černý vizor od pasu, nasadil si ho na obličej, stiskl spínač a zav el oči. Op t spat il dob e známý obraz mlhavého prostoru s ojedin lými, matnými obrysy neurčitých objekt . Hieroglyfy a malby zanechaly moc slabé otisky vzpomínek na to, aby je maska ost e rozeznala. Najednou se však všechno zat áslo, nejasné obrysy se rozplynuly úpln , jako by je odvál vítr. Namísto toho se ve st edu Isaacova zorného pole objevil černý bod, který se k n mu začal rychle p ibližovat. Vid l ho p ed sebou, skoro 25

m l pocit, že se ho m že dotknout. Byl to černý, lesklý, šestihranný krystal. Ucítil zvláštní nutkání natáhnout ruku a sáhnout si. N co chladného se mu zhmotnilo v jeho pravé ruce. „Co to je?“ uslyšel jakoby z dálky hlas Eve. „Vypadá to jako n jaký…“ Isaac v hlas p erušil nesnesitelný hluk, který začal rezonovat v jeho hlav . Krystal vytryskl ostrým sv tlem. Isaac se pokoušel sundat si vizor, ale zjistil, že jeho t lo nereaguje na žádné p íkazy. Byl bezmocný proti ohlušujícímu hluku a vizím, které se mu vrývaly do mozku. Mlha a zá e krystalu zcela zmizely a namísto nich pozoroval nejasné postavy držící šestiúhelný krystal a p ed nimi kruhovitý portál. Isaac tušil, že nechce vid t, co za ním leží, ale nem l na výb r, vize ho vtahovala dovnit . P ed očima mu probíhaly obrazy nesčetného množství sv t , ho ících nebo spálených na prach. Ucítil pocit úzkosti, strachu, p ed kterým nešlo utéct. A za tím vším, p ítomnost N čeho. Nejprve v pozadí mysli, ale jakmile si toho byl v dom, všimlo si i Ono jeho. Pokoušel se utéct, ale v d l, že p ed Tím utéct nem že, a že všechno, co dosud vid l, nebude nic ve srovnáním s tím, když spat í Ono. V dáli rezonoval k ik známého hlasu. M l pocit, že s n kým zápasí. Vize zmizela. Isaac si uv domil, že leží na zemi a dívá se na strop dómu, ze kterého se zá e ztratila. Když začal pomalu získávat kontrolu nad t lem, zjistil, že na nohou mu leží n co t žkého. Posadil se. Jedna ruka Eve svírala Isaac v vizor, zatímco v druhé ležel šestihranný, černý krystal. Z obou p edm t stoupal dým a prázdné, studené oči Eve z staly up ené do stropu. Isaac si uv domil, že ho pravá ruka bolí. Byly na ní stopy od neht a dla m la barvu zvláštní, mrtvolné šedi. Stejnou, jako m ly ob paže Eve. Položil si její bezvládnou hlavu do klína a tiše se nad ní schoulil. *** „Tak co, práce hotova? A kde máš tu asistentku? Ta byla docela kus, snad si ji taky nevykopnul.“ „Vlastn tak super nebyla. Je to uvnit . Dohoda platí?“ ekl Isaac a p edal krabičku muži, který na n j čekal p ed jeho kancelá í s pistolí u pasu. „Dy víš, že to je na vedení. Držím palce.“ *** Starý muž v obleku s logem Fratecorpu otev el krabičku a vytáhl z ní malý krystal. K jeho údivu ho zavalil pocit nep ekonatelného smutku a lítosti. Otev el dla a mod e zbarvený krystal dopadl na zem. *** V tak ztracené části planety Nova Monda, že se zde člov k dokázal ztratit p ed kýmkoliv, sed l na prázdné pláni Isaac Adler. V brašn , která mu ležela u nohou, byl ukrytý černý, šestihranný krystal. Podíval se na smogem zakrytou oblohu a p ál si, aby mohl znovu spat it na obloze hv zdy.