Přísaha

Page 1

Přísaha

Sborník z kurzu tvůrčího psaní


Obsah Předmluva................................................................................................................................2 Plavba kolem Korfu................................................................................................................3 Bar na konci.............................................................................................................................7 Doktor lovec...........................................................................................................................11 Chlapec z Tosoric..................................................................................................................15 Cesta.........................................................................................................................................19

Foto na titulní stránce: jplenio, pixabay.com, licence CC0. 1


Předmluva Je to jen pár slov, ale mají obrovský dopad. Právě taková je přísaha. Hrdinové povídek, které najdete na následujících stranách, přísahy složili. Někdy sami sobě, jindy ostatním. Jak se zvládnou vypořádat s velkým závazkem, který přijali? Někteří z nich budou bojovat o jeho splnění, jiní se musí vypořádat s následky jeho porušení. Ale víc zjistíte v pěti povídkách z pokročilého kurzu tvůrčího psaní. Právě přísaha je motivem, který příběhy propojuje. Přeji příjemné čtení.

Kateřina Foltánková lektorka kurzu

podzim 2019, Brno www.literarnialchymie.cz 2


Plavba kolem Korfu Lucie Hátlová

„Co kdybychom jely my holky spolu k moři?“ vyslovila máti své přání při rodinném obědě. „No, a co já?“ mračil se táta. „Bude to dámská jízda a táta bude hlídat dům a psy,“ dodala máti. Později toho dne mi svěřila, že si potřebuje odpočinout od mého otce a u moře ji to prý půjde nejlépe. „A poletíme na Korfu. Řecká kultura mě už dlouho fascinuje,“ sdělila mi rozhodně. Sestra nedávno oslavila patnácté narozeniny a letenku dostala jako dodatečný dárek… Mně prý Řecko rozveselí, máti se zdám přepracovaná a zbědovaná. Moře jsem neviděla pět let a opravdu potřebuji odpočinek od práce. Souhlasila jsem tedy a doufala, že se mi během týdenní dovolené podaří jedna, pro mě zásadní věc, o které jsem své rodině nic neřekla, přestat tolik pít. V posledních měsících mi pití přerůstalo přes hlavu, neopíjela jsem se hodně, ale za to denně. Klidná dovolená, kde mě bude mít máti a sestra na očích, je výborná příležitost, jak si dokázat, že rozhodně nemám závažný problém. Týden abstinence, to si přísahám. *** Všechny jsme cestovaly celkem na lehko. Já si zabalila hlavně knihy. Sestra cestovala s veškerou elektronikou, kterou vlastnila a máti, ta nedávno oslavila pětačtyřicáté narozeniny a od té doby utrácela výplatu za krémy proti vráskám a všechny si sbalila s sebou. „Proč nevezmeme i babičku?“ napadlo mě se zeptat až na letišti. „Babča si nabrnkla konečně nějakého boyfrienda,“ odhodlala se máti použít tento výraz. „Konečně!“ zajásala jsem. Babička, co si jí pamatujeme, je rozvedená a žije sama. Ani máti si na svého tátu nepamatuje a babi o něm nikdy nemluví. U moře babička určitě roky nebyla, ale rušit ji během sbližování se s přítelem si máti nedovolila. Všechny jsme si přály, aby si k sobě někoho našla na důchod. *** Po příletu na Korfu nás na letišti čekal autobus, přímý spoj na hotel do oblasti Nisaki. Autobus se pomalu plížil po úzkých cestách podél pobřeží. Korfu se přezdívá smaragdový ostrov a jak bystře řekla má pubertální sestra „je fakt zelenej“. Oblast Nisaki je blízko nejvyšší hory ostrova, je tedy skalistá a pláže jsou oblázkové. Ubytovaly jsme se v malém hotýlku a těšily se do vody. Obklopena tou vší nádherou jsem si na alkohol ani nevzpomněla, prozatím. *** „Zamluvila jsem nám místa na lodi. Plavba kolem ostrova,“ překvapila nás máti druhý den u snídaně. „Průvodce je Čech, aspoň se taky něco dozvím, když nám o ostrově něco poví česky,“ předpokládala. „Chce se vám jet?“ ptala se spíš zdvořilostně. Bylo jasné, že nemáme 3


na výběr. „No, loď odplouvá v 11, je to celodenní plavba, tak šup šup, běžte si pro saky paky.“ *** Seděly jsme na lodi, slunce nám pražilo do zad a vítr nás příjemně osvěžoval. V 11 hodin skutečně loď pomalu odplula z přístavu. Náš průvodce pan Standa, čiperný pán něco přes šedesát, nás přivítal na plavbě a obcházel všechny hosty různých národností s lahví ouza, tradiční řecké pálenky. S každým si připil. Když se konečně dostal až k nám, máti si nechala nalít panáka, já s díky odmítla. Byla jsem na sebe hrdá. První zkouška abstinence úspěšně za mnou. Naše máti se dala do řeči s naším průvodcem. Vyptávala se ho na všechno možné, i na jeho život na Korfu. Pan Standa byl nadšen, že si s někým může promluvit svou mateřštinou. Zabředl s naší máti, na které mohl oči nechat, do hluboké diskuze. Pluli jsme po východní části ostrova směrem na jih k hlavnímu městu. Pan Standa do mikrofonu v angličtině popisoval místa, kolem kterých jsme pluli, a pak přiskočil k naší máti, aby ji vše popsal i česky. Byla nadšená, důkladně a pozorně si ho prohlížela. Měla jsem dojem, že si jsou vzájemně příliš sympatičtí a nevěru jako následek manželských neshod neuznávám jako vhodné řešení, zvlášť když jde o moje rodiče. Byla jsem uražená a sestra se na ně dívala znechuceně. *** Loď zakotvila v hlavním městě Kerkyra, kde pan Standa ohlásil rozchod na pozdní oběd. Celá naše výprava vyrazila do nejbližší restaurace. Dědula Standa ve společnosti naší máti samozřejmě, culili se na sebe. S významnými pohledy na dvojici jsme si se sestrou sedly ke stolu na druhé straně podniku než oni. „Jak se před námi může takhle chovat, vždyť má doma tátu,“ spustila sestra jako první. „Je to trapný a divný,“ dodala jsem a kousla se do rtu. „Vždyť je to nechutný dědek s odporným knírem,“ kroutila sestra hlavou a objednala si lilky se sýrem. „Takový dědula,“ dodala jsem a objednala si také lilky a velké pivo. Jedno pivo totiž není tak úplně alkohol. V Řecku se dokonce může po jednom pivu legálně řídit. Víc si však nedám. „Zkusme to nebrat tak dramaticky,“ řekla jsem sestře, „třeba o nic nejde.“ Když nám číšník přinesl jídlo, objednala jsem si další pivo. Dvě piva, to bych v Řecku stále ještě mohla legálně řídit. To není nic proti přísaze, kterou jsem si před odjezdem stanovila. Během oběda si máti s dědulou začali ukazovat cosi na telefonech, chichotali se a já se rozhodla objednat si ouzo. Být v Řecku a nedat si ouzo by byl hřích. Sestra prohodila jednu možná dvě poznámky o tom, že piju u oběda a doplnila to přidrzlým dotazem, jestli to tak dělám denně. *** Vydaly jsme se zpět na loď. Normálně bych se vnitřně bičovala za požití alkoholu, ale teď jsem před sebou měla máti se Standou.

4


Zbytek odpoledne pokračoval ve stejném duchu. Máti se družila s panem Standou v jeho přestávkách mezi popisování okolí. Pluli jsme zpět do Nisaki. Slunce pálilo až do pozdního odpoledne. My se sestrou jsme si natáhly deku na palubu, v pozadí jsme slyšely chichotající se hlásek máti a hrubý stařecký hlas pana děduly. Odpoledne plynulo pomalu dál a já se pod záminkou potřeby na toaletu ocitla u podpalubního baru, abych si objednala několik dalších panáků ouza. Doklopýtala jsem zpět k sestře na deku. „Zahrajeme si karty?“ přišla se nám zeptat máti. „Ne,“ odsekla sestra vzdorovitě. „Co se děje?“ řekla jako by nic máti. „S tím chlápkem je to celkem trapný, tvoje namlouvací manévry na nás nepůsobí dobře,“ řekla jsem posměvačně, ale do smíchu mi nebylo. „Takhle to vůbec není,“ pronesla máti frázi jako z telenovely, vypadala překvapeně z našeho postoje. „Myslíme na tátu, víš, že je doma, že jsme jely bez něj a že balíš někoho jiného,“ vyklopila ze sebe sestra, mračila se. „To vůbec není pravda, nechte toho!“ „Je to fakt trapný, ty si trapná,“ vypadlo ze sestry. Máti vypadala překvapeně, trochu dotčeně. Očekávala jsem, že poslední výrok sestry ji rozzuří, ale ji to rozlítostnilo. Několik vteřin bylo ticho. Dívala jsem se jí do očí a doufala, že nezačne brečet. Ona se dívala do mých, doufala jsem, že v nich neuvidí piva a ouzo. „Dobře, řeknu vám, o co jde. Možná mi ale nebudete věřit.“ „Zkus to,“ řekla sestra. „Chtěla jsem na dovolenou na Korfu, protože mi vaše babička nedávno sdělila, kde žije můj táta. Že prý ji sám kontaktoval a řekl ji, že poslední roky dělá průvodce na Korfu. A tenhle chlápek, to je on.“ Minuta ticha. „Doufala jsem, že se s ní potkám. Chci mu o sobě říct a poznat se s ním, pokud bude chtít,“ dodala máti. Chvíli trvalo, než moje alkoholem zastřená mysl pochopila, co máti vlastně říká. „Jak jsi přišla na to, že je to opravdu tenhle Standa?“ zeptala jsem se podezřívavě. „Blbost,“ vykřikla sestra, „nevěřím tomu!“ „Všechno sedí, je to můj otec.“ Všechny tři jsme otočily hlavou, abychom na pana Standu dohlédly. Dívala jsem se na jeho obličej, postavu. „Dobře teda. A on tedy neví, že jsi jeho?“ mračila se sestra. „Mám mu to říct hned nebo ho pozvat zítra na oběd?“ podívala se na mě máti tázavě. „Já si jdu pro pivo,“ zvedla jsem se. „Jsme na dovolené, tak si dej, ale doufám, že takhle nepiješ běžně.“ „Ne, mami, nepiju,“ zalhala jsem. Když jsem se vracela na palubu s plechovkou piva, sestra byla na dece sama a máti se Standou v ústraní na lavičce ve vážné diskuzi. Lokla jsem si z plechovky a dívala jsem se, jak se loď blíží k molu. *** 5


Během následujících dní jsme se každý večer sešly na večeři s panem Standou. Máti byla zcela připravena mu odpustit, že se nepodílel na její výchově. Vyprávěl nám, jak opustil naši babičku, jak žije na Korfu. Od porušení mé přísahy hned druhý den při plavbě kolem ostrova jsem se vrátila ke své běžné denní dávce alkoholu, několik piv během dne a pár panáků večer. Omlouvala jsem si návrat ke svým zvykům tím, že jsem příliš rozrušená setkáním s dědou. Poslední den naší dovolené nás doprovodil na letiště. S máti se domluvili, že hned jak v Čechách nasněží, přiletí k nám na návštěvu. Pan Standa, jak mu asi navždy budeme říkat, si mě vzal kousek stranou od sestry a máti. „Na holku moc piješ,“ řekl důrazně. „Jsem přece na dovolené, alkohol k ní patří přece,“ dodala jsem váhavě a hned po vyslovení tohoto tvrzení mi bylo jasné, jakou jsem řekla blbost. „Normálně tedy takhle nepiješ?“ „Tak ahoj v zimě,“ ukončila jsem rychle náš rozhovor. *** Při zpátečním letu jsem si slíbila, že alkohol přestanu pít. Musím to zkoušet dál a omezit ho tak, abych ze sebe měla lepší pocit. To si přísahám.

6


Bar na konci Martina Zimmermannová

„Konečná, vystupte! No tak, pane, probuďte se!“ Z hlubokého spánku mne probral netrpělivý, úředně strohý hlas řidiče. „Kde to jsem?“ Promnul jsem si oči a zmateně zamrkal do prázdna. „Vždyť říkám, na konečné. No tak, vystupovat, rychle! Nemám na vás celej den,“ křikl ten člověk přes rameno a netrpělivě si sedl zpátky za volant. Vystoupil jsem z autobusu, který si jako by pohoršeně odfrknul, rozjel se a zmizel ve tmě. „Idiote! Tos musel usnout zrovna dneska? Jak se z tohodle zapadákova chceš dostat včas domů?“ Vztekle jsem kopnul do prázdného kelímku na chodníku. Letmým pohledem jsem zkontroloval čas na hodinkách. Bylo teprve půl šesté, ale tma jak v pytli. V tuhle roční dobu to není nic neobvyklého, stejně jako protivná studená mlha a mráz, který mi nepříjemně zalézal pod kabát. Kde to teda, ksakru, jsem? Tímhle autobusem jsem nikdy dál, než domů nejel, ale nikdy by mě nenapadlo, že linka končí zrovna tady. Intuitivně jsem sáhl po telefonu, ale všechny kapsy byly – až na pár drobných – prázdné. Musel mi někde vypadnout. Pátral jsem po jakékoliv indicii, stopě, nápisu, který by mě navedl. Marně. Ani autobusová zastávka nebyla označená. Inu, prostě konečná. Nezbývalo mi nic jiného než se vydat do neznáma po špinavém rozpraskaném chodníku lemovaném zašlými poblikávajícími lampami. Cestou jsem míjel rozbořené tovární haly, skladiště a rezavé jeřáby. Rozlehlé betonové plochy pomalu zarůstaly křovinami a trávou pokrytou jemnou jinovatkou. Tmavá rozbitá okna působila dojmem prázdných očí, které na mne nepřítomně zíraly. Sem tam jsem zaslechl nějaký šum, zasyčení, zavrzání. Tyhle staré stavby totiž nikdy nejsou mrtvé. Zakázal jsem si nad tím dál přemýšlet. Po chvíli chůze se opuštěné továrny začaly plynule měnit v řady malých domků se zahradami. Stále jsem se rozhlížel, jestli nepotkám někoho, koho bych se mohl zeptat na cestu, ale všude bylo jen ticho a prázdno. Došel jsem až na jakési náměstí. Nebylo úplně výstavní, ale svým charakterem s jakousi drsnou ironií zapadalo do okolí. Uprostřed stála jen obezděná skruž – asi studna, a čtyři holé stromy. Z jednoho přilehlého domu se ale ozývala tlumená hudba, která se mísila s lidskými hlasy. No sláva! Už jsem se vážně bál, že to tu snad vymřelo. Přiblížil jsem se k zeleným oprýskaným dveřím s nápisem „Bar“. Jak prosté a originální. Než jsem stačil vzít za kliku, dveře se rozletěly a ven doslova vyskočily dvě zvláštní figury: malý zavalitý človíček s rudým plnovousem a bradavicí u pravé nosní dírky si mě měřil malýma očkama, zatímco ten druhý, hubený a holohlavý dlouhán v potrhaném kostkovaném saku se široce usmál a prohlásil: „Tak pojď, už tu na tebe čekáme!“ Než jsem se nadál, strčili mě dovnitř. V baru bylo přítmí, vydýchaný vzduch, ale příjemně teplo. Ze zaprášeného přehrávače hrála veselá hudba z dob dávno minulých. Vybavení tu celkově vypadalo tak nějak tradičně. Nebo spíš pořádně zašle. Ale to bylo úplně jedno, protože všechno milosrdně zakrývala clona rozmanitého cigaretového a doutníkového dýmu. 7


Usadili mě ke stolu v rohu nejdál od výčepu, ten větší při tom drsně nakopnul kočku, která podřimovala pod židlí. Zírali na mě pohledem, který čeká, až jim něco důležitého sdělím. „Ehm, chtěl jsem se zeptat... Kde to jsem?“ začal jsem rozpačitě. „Seš vtipnej, brácho. Co piješ? Jako vždycky? Hej, Rafane, hoď sem jednu rundu!“ otočil se vousatý mužíček na hostinského. „To je asi omyl. Já tu nikdy nebyl a –“ „Hele nekecej a naval to. Seš fakt přesvědčivej, ale víš, že nás jen tak nedoběhneš,“ přestal se usmívat ten holohlavý. „Já vážně nevím, o co vám jde...,“ snažil jsem se zachránit situaci. „Tak ty nevíš. Ale určitě víš, co děláme s těma, co nám nechtěj dát náš podíl, žejo,“ promluvil ten druhý. Naklonil se ke mně a výhružným syknutím, s důrazem na každé slovo, dodal: „Tak to koukej navalit!“ Seděl jsem tam a bezradně zíral z jednoho na druhého. Probodávali mě pohledy plnými takové zloby, že se pro mne svět na okamžik zastavil, ruch kolem přestal existovat a já se stále víc a víc vpíjel do jejich ošklivých tváří. Hostinský přinesl tři sklenice s nevábně vypadající tekutinou. „Jdi s tím někam! Máme tady schůzku!“ odbyl ho holohlavec, aniž by se na něj podíval. Hostinský pokrčil rameny a postavil poháry před spícího opilce na vedlejší stůl. „Pánové, to je prostě omyl. Zabloudil jsem na konečný a chci se dostat domů,“ pokusil jsem se znovu vyjednávat. „To přece my všichni tady,“ srdečně se zasmál malý vousáč. „Ale každý z nás musí večer co večer trčet v tomhle zatraceným baru, dokud někdo nepřinese to, na co čeká.“ Rozhlédl jsem se kolem. Místnost byla plná zvláštních lidí. Seděli tiše u stolů a zítrali do prázdna, spali s podepřenou hlavou, nebo se ve skupinách nahlas smáli a hráli karty. Nevím, jestli mě kouř moc neoslepil – a já si tím pádem leccos nedomyslel, ale přísahal bych, že někteří měli snad na nohou a rukou rezavé řetězy. „A na co čekáte vy?“ pohledem jsem sklouznul zpátky na ty dva. „Tos někde upad, žes zapomněl?“ praštil se dlouhán do čela a špičatou bradou kývnul někam na plísní zašedlou zeď za mými zády. Až teď jsem si všiml, že je celá pokrytá zarámovanými výstřižky z novin. Natáhl jsem se k jednomu z nich. „Kde se to tu vzalo?“ vysoukal jsem ze sebe. Z nažloutlého papíru na mě jasně civěly portréty mých dvou společníků – a můj vlastní. Tedy, přinejmenším chlápka, co vypadal jako moje jednovaječné dvojče. Palcový titulek hlásal „Loupežné přepadení!“ a pod ním byl připsán neméně znepokojivý strohý dodatek: „Továrník s manželkou zavražděni, policie našla jen prázdný trezor. Podezřelí zadrženi.“ „Byls na tom z nás nejlíp. Bílej kůň celý akce, skoro nic ti nemohli dokázat. Než tě pustili, přísahals na svou zatracenou hlavu, že prachy někde schováš, vrátíš se s nima, až bude klid – a spravedlivě si je rozdělíme. A my už tu čekáme fakt dlouho,“ pozvedl dlouhán významně obočí. „Tak co, hlavu nebo prachy? Přísaha je přísaha,“ rozhodil rukama. Zhoupl se na židli, bouchnul do stolu a z kapsy vytáhl ohmataný, hrozivě vypadající nůž. Začalo mi být jasné, že pokud nepřistoupím na tu jejich historku, nikdy se odsud nedostanu. Nevím, co jsou ti dva zač, ale rozhodně z toho nevyváznu slušným vysvětlením situace.

8


„Tak jo, chlapi, jdem ven – a já vám ukážu, kde to celý ty roky pro vás schovávám,“ pokynul jsem jim, jak nejvíc ledabyle to šlo a doufal, že mě na čerstvém vzduchu něco spásného napadne. Než jsem se nadál, už mě vedli na náměstí. Drželi mě zdánlivě přátelsky kolem ramen – ten dotek jsem však cítil tak silně, až jsem se bál, že mi zlomí všechny kosti. „Tak kde to je?“ vyštěkl na mě dlouhán. „Vidíte tu studnu? Máte to celou dobu přímo u nosu,“ rozpačitě jsem se pokusil o suverénní úsměv. Nahnul jsem se nad jámu a nenápadně do ní upustil pár drobných z kapsy. Trvalo docela dlouho, než jsem uslyšel žblunknutí. To je pořádná hloubka! „Fakt? Nic tam nevidím, musíme si posvítit,“ zašeptal vousáč. „Ale když se podíváte pořádně, určitě to tam uvidíte,“ odpověděl jsem tak nahlas, jak mi strach dovolil. Teď se netrpělivě nad studnu nahýbali oba. Dostal jsem nápad. Nemůžu čekat. Teď, nebo nikdy! „Já vám k tomu pomůžu!“ Sebral jsem poslední zbytky odvahy. Vší silou jsem strčil do vousáče. Nebyl zdaleka tak těžký, jak jsem předpokládal. Vážil asi tolik, co pětileté dítě. Vykřikl, zavrávoral a chytil mě za kabát. Nebezpečně jsme se nahýbali nad studní. Křečovitě jsem se držel okraje. Obrousil jsem si nehty na kůži, ale moje mrazem zkřehlé prsty rychle povolily. Prudkým pohybem jsem ho v poslední chvíli setřásl. Ozvalo se šplouchání vody a nadávky, které mne posílaly do horoucích pekel. Tam jsem ale musel poslat toho druhého. Dlouhán se ke mně blížil s nožem v ruce. „Takhle se odvděčíš svým kamarádům, jo? Tak tady máš něco na oplátku!“ vykřikl a vyrazil. Hrůzou jsem strnul a sledoval vše jako ve zpomaleném filmu. Tma. Čepel. Strach. Poslední výdech. Nevím, jak se to stalo. Dlouhán nebyl o nic těžší než jeho kumpán. Ohnal se nožem po mém břichu. Udělal jsem malý krůček stranou. Jeho dlouhé nohy nezvládly tak prudkou změnu směru. Zamával rukama, upustil nůž a přepadl přes okraj studny. Na nic jsem nečekal. Vrazil jsem do baru a zařval na celé kolo: „Pomoc! Topí se! Venku!“ Všichni zpozorněli. Pak – jako jeden muž – vyskočili od nedopitých sklenic a vyběhli ze dveří na náměstí. Prodral jsem se davem a utíkal opačným směrem. *** Moje těžké kroky duněly potemnělými ulicemi. Mrazivý dech mne pálil hluboko na plicích, srdce bušilo až v krku. Já to však nevnímal. V hlavě mi dokola hučela jen dvě slova: „Vypadni odsud! Vypadni odsud!“ Když jsem odbočil za roh, oslnily mne dva silné reflektory. Zastavil jsem se. Ať to bylo cokoliv, jako smyslů zbavený jsem na to zamával. Autobus s kvílením přibrzdil těsně přede mnou. „To jste zase vy? Máte kliku, že se dneska vracím tudy. Nenechal jste tu telefon?“ usmívala se na mě známá tvář osvětlená palubní deskou. Rychle jsem naskočil a dveře se za mnou zaklapnutím zavřely. Všechny ty hrůzy venku jako by se rázem rozplynuly. Snažil jsem se řidiči povědět, co se mi stalo, ale on jen mávl rukou: „Panáčku, tady jsou jen zdemolovaný fabriky – a prej starej hřbitov, kam kdysi pohřbívali zloděje a vrahy, tady žádný lidi nejsou.“ 9


***

Domů jsem přijel pozdě večer. Žena už mne vyhlížela ve dveřích. S úlevou jsem ji objal. Když se vzpamatovala, spustila vodopád výčitek: jak na mě hrozně dlouho čeká, jak jsem nezodpovědný otec, že svému jedinému dítěti nepřijedu včas na oslavu narozenin a místo toho se poflakuju někde v baru, přijedu domů a smrdím kouřem... Bylo mi to jedno. Tomu, co se stalo, jsem nerozuměl. V opuštěném areálu továrny s přilehlým zapomenutým hřbitovem pro největší hříšníky, je bar, ve kterém ty ztracené duše čekají, až je přijde někdo vykoupit? To by mi nikdo neuvěřil. A kde se tam vzala moje fotka? Možná jsem tam kdysi byl, jen jsem to už – na rozdíl od mých dvou společníků – zapomněl. S odstupem času jsem zcela racionálně uvažoval, jestli to nemohla být jen nějaká bizarní noční můra. Ale raději jsem už nikdy nikomu na nic nepřísahal. Moje žena, celá nesvá z toho, že se jejímu obvinění nijak nebráním (vlastně to byla částečně pravda), mne ale tehdy vzala za ruku a zašeptala: „Tak pojď, už tu na tebe čekáme.“

10


Doktor lovec Tereza Řehořová

Eri seděl na břehu rybníka, který byl celý zanesený bahnem. Vodní hladina už nebyla patrná. Vypadalo to spíš jako velké kaluže v poli. Kolem rybníka to bylo zarostlé a neudržované. Jediný důvod, proč zde seděl, byla samota, kterou mu toto nehostinné místo poskytovalo. Byl unavený, ale dnes, v Noc slavností mrazu, by se mu nepodařilo usnout. Ostatní by ho stejně nenechali spát. Zadíval se směrem k ohňům na své přátele a společníky. Byl s nimi hned od začátku, přidělili ho k nim jako lékaře. Jejich skupina patřila mezi ty menší, ale i tak jich bylo skoro sto. Byli to hlavně lovci a jejich rodiny. Každý však musel něco umět, každý musel mít nějaký přínos, jinak by nemohli ani fungovat. Po těch letech živoření a usilovné práce, se tam ale všichni brali spíš jako rodina. Po chvíli si všiml, že směrem k němu jde tmavá postava. Neviděl jí do tváře, ale věděl, kdo to je. Zastavila se asi deset metrů od něj a mžourala do tmy. „Tady jsem, Kristo,“ šeptl směrem k ní. „Věděla jsem, že se někde schováváš,“ stoupla si k němu a pohladila ho po rameni. „Měl by ses k nám připojit, za chvilku začneme.“ Snažila se ho povzbudit, věděla, že je v toto výročí vždy skleslý, i když pořádně nevěděla proč. Nikdy s nimi Noc slavností mrazu neslavil, ale ani nikdy nevynechal společné vzpomínání na konci slavnosti. Proto pro něj přišla. Posadili se společně k jednomu z ohňů mezi své přátele. Ostatní je pozdravili pohledem a kývnutím či úsměvem, už nemluvili. Po chvilce se ozvalo tiché zabubnování a každý upřel svůj zrak do ohně. Skoro všichni věnovali vzpomínku svým nejbližším, o které při epidemii přišli. Eri vzpomínal na to, co se dělo té noci před šesti lety. *** Celý svět už několik týdnů vyděšeně čekal, kdo další onemocní a zemře na virus Ef. On byl tehdy zavřený s kolegy v laboratoři a testoval sérum, které vypadalo slibně. Virus ale úplně nezničilo, jen ho na čas potlačilo, a to k záchraně lidstva nebylo dost. Venku, před budovou laboratoře, se k sobě choulily davy nakažených lidí. Všichni tam přes horečku čekali na jakoukoliv naději. Zastihl je tam ale silný mráz. Teploty spadly tehdy alespoň na mínus třicet stupňů, možná i více. Intenzivně mrzlo celou noc, což bylo na konec léta dost nečekané. Později vyšlo najevo, že se odlomil obří ledovec z Arktidy. Při střetu se Severoatlantickým proudem takto náhle ochladil půl Evropy. Přes klesající teploty lidé místo u laboratoře neopouštěli a vlastně díky nim, se přišlo na to, že virus Ef dokáže z nakaženého člověka dostat silný mráz. Protože k překvapení všech, druhý den ráno, nemuseli vojáci počítat mrtvé, jako tomu bylo dosud. Netrvalo dlouho, a i ostatní nemocné vystavili extrémnímu mrazu, aby v nich virus zabil. A tak lidstvo zachránila příroda, a ne vědci a doktoři jako byl Eri. Lidé přežili hlavně v severních částech země, kde tato mrazivá noc udeřila. Pokyny k tomu, jak se léčit, se totiž nedařilo rozšiřovat tak rychle, jak by bylo potřeba. Komunikační 11


sítě už tehdy kolabovaly. Zprávy o tom, že by někdo přežil v teplejších koutech či dokonce kolem rovníku nepřicházely. Ztráty na životech byly tak markantní, že se civilizaci nepodařilo udržet v takovém stavu, jaký všichni znali, systém se zhroutil. Při konečném sčítání přeživších se potvrdilo vymření více jak tří čtvrtin lidstva. *** Eri už toto vzpomínání nemohl déle snést, děsilo ho pomyšlení na všechny ty mrtvé, sžíral ho pocit viny. Upřel své myšlenky raději směrem do budoucnosti. Během následujících týdnů musí začít zazimovávat své domovy. Přišla totiž zpráva, že letos se očekává tuhá zima. Aby se neplýtvalo zbytečně zdroji, všechny skupiny, včetně té jejich lovecké, se na zimu přesídlí se všemi zásobami do města. V duchu si procházel trasu jejich cesty, když konečně zaznělo tiché bubnování, ukončující rozjímání jeho i všech ostatních. Chmurná vzpomínková nálada už ale neopouštěla nikoho z přítomných. Popřáli si dobrou noc a začali se pomalu rozcházet do svých domovů. Další dny pokračovalo vše již zaběhnutou rutinou. Během dvou týdnů už byly hotové skoro všechny práce kvůli přesunu, vše potřebné bylo sbaleno. Bylo to přes sto kilometrů cesty. Zhruba v půlce se měli připojit k zemědělské skupině, která s přesunem potřebovala pomoci. Měli totiž svozit více zásob a hnát hodně zvířat. Věděli, že je nečeká zrovna lehké cestování. Předpokládali, že se všemi zvířaty a zásobami, jim to může zabrat i více než týden. *** Lovecká skupina postupovala celkem rychle a mohli na sebe být patřičně hrdí, protože k zemědělcům došli už za pouhé dva dny. Poté cesta pokračovala o poznání pomaleji. Po pár dnech se ale všichni dokázali patřičně sehrát a vypadalo to, že už je nemůže nic překvapit. V noci, krátce po tom, co Krista a Eri ulehli do svého ležení, pocítili studený závan větru. Hned věděli, že je zle. Celá skupina jako by dostala mrazivý polibek, který ale neodezněl. Zvířata začala být neklidná a všichni, které mráz probudil, začali tušit to nejhorší. Po více než šesti letech přišla další nečekaná mrazivá noc. Před šesti lety jim život dala, dnes hrozilo, že jim ho zase vezme. Eri vstal a šel hledat členy rady, museli jednat rychle. Probudili všechny, kteří ještě spali, a rozdělili se do skupin podle rychlosti, kterou zvládnou urazit zbylou cestu. Každý by nejraději jel co nejrychleji směrem k městu. Byla tu ale zvířata, děti a nemocní, kteří rychlý přesun nezvládnou. Motorová vozidla se zásobami, které by mráz zničil, odjela už během půl hodiny. Věci a zásoby kterým mráz neublíží, vyložili, aby udělali místo dětem a zvířatům. Další skupiny postupně odjížděly a odcházely a s nimi nejsilnější a nejschopnější lidé. Eri pozoroval zděšení ve tvářích starších a nemocných, jeho nemocných. Už večer byli na konci svých sil a teď by měli bez odpočinku prchat před mrazem za hranicí svých možností. Nemohl je tu nechat na pospas, nemohl připustit, že by někdo z nich zemřel. „Kristo, já jim do města pomůžu, ale potřebuju, abys zajistila povoz s bylinami. Hlavně ty sazenice musí co nejrychleji do tepla.“ Na rozloučenou ji k sobě krátce přivinul. 12


„Na vůz by se ještě někdo vešel, kouknu se, jestli tu zůstaly nějaké děti bez odvozu. Budu čekat ve městě,“ špitla Krista na rozloučenou. Krátce jí zamával, ale pak šel rychle mezi skupinu těch, co zůstali a neměli odvoz, ani sílu jít. Bylo jich asi čtyřicet. Většinu neznal jménem, patřili k zemědělské skupině. „Nejsilnější z nás půjdou pro dřevo, musíme ho donést co nejvíce, ostatní začnou stavět přístřešek. Použijte na něj ty největší stany a plachty, co najdete v táboře. Rozděláme ohně kolem přístřešku, to nám poskytne dostatečnou ochranu. Tak ať je kolem něj dostatek místa, aby něco nechytlo.“ Rozhlédl se po ostatních, aby zjistil, jaké jsou jejich možnosti. Kdo je schopný ještě pracovat. „Vy dvě projděte celý tábor a přineste co nejvíce přikrývek a věcí na zahřátí,“ oslovil dvě starší ženy ze skupiny zemědělců a poté se vydal s ostatními muži k lesu. *** „Pomoc! Pomoc!“ bylo slyšet z tábora. Eri pustil suché stromky, co táhl, a rozběhl se ke stanu, od kterého žena volala. „Zůstali uvnitř, myslím, že nedýchají!“ křičela žena, když se přibližoval. Na další vysvětlení nečekal a vešel rychle do stanu. Tam na dece ležela mladá žena se synem v náručí. Obě těla byla bez známek života. „Rézo, Tobine!“ přiskočil k nim a kontroloval pulz. To už do stanu nahlíželi i ostatní. „Přineste deky!“ křikl Eri, ale s úlevou v hlase dodal. „Nahmatal jsem slabý pulz, sotva dýchají ale ještě žijí. Musíme je dostat k ohni a trochu zahřát.“ Rychle je balil do přikrývek, co mu někdo podal a zvedal Tobina do náručí. „Já malého odnesu, vy vezměte tu druhou, tu bych neunesla,“ ozvala se za ním žena, která prve volala. Předal ji kloučka, tak aby ho zahřívala tělem a přehodil přes něj přikrývku. „Sedněte si k ohni, ale ne moc blízko, ať se ohřívá postupně,“ řekl jí pokyny a vzal do náručí promrzlou Rézu a následoval je. Ostatní mezitím rychle postavili jeden krytý přístřešek. Využili ke stavbě krabice a kufry, co tam všichni nechali, aby je nebrzdily při útěku před mrazem, takže měli improvizované stěny. Brzy kolem něj hořelo dost ohňů a všichni byli schovaní uvnitř. Tobinovi i Réze se začala vracet barva do tváří, stabilizoval se jim pulz a dýchání prohlubovalo. Eri seděl u nich a zamračeně je pozoroval. „Budou v pořádku?“ zeptal se někdo. Eri vzhlédl a viděl, že všechny zraky jsou upřeny na ně. „Ano, myslím že ano. Měli by se co nevidět probrat,“ uklidnil ostatní a začal se rozhlížet po stěnách. „Nevíte, kde jsou krabice s nádobím? Mohli bychom si udělat čaj a pak se zkusit co nejvíce prospat.“ „Viděla jsem venku kotlík na oheň, dojdu pro něj,“ prohlásila žena, která prohledávala tábor. Během chvíle po přístřešku kolovaly hrnky s kouřícím meduňkovým čajem a všichni pocítili velkou úlevu. Konečně věřili, že všechno dobře dopadne, atmosféra se značně uvolnila. A jako by to vycítili i Réza s Tobinem, začali se probírat. Nejdřív se probral sedmiletý Tobin a pláčem přinutil k procitnutí i maminku. Byli vyděšení a unavení, ale v pořádku. 13


„Rézo, víš, jak se to stalo? Copak vás nikdo nebudil?“ ptal se Eri, když už vypadala, že nabrala trochu síly. „Už jsme s Tobinem a Olíkem spali, když přišel ten mráz, ale můj muž nás přišel vzbudit. Pamatuju si, jak říkal, že jede hned pryč s tím velkým náklaďákem se zavařeným masem. Víš, ten, jak mu blbne převodovka. Chtěl, ať jedem s ním, ale já chtěla, ať vezme radši moje rodiče a malého Oliho. S Tobinem jsem měla jít ve skupině s ostatníma. Neměl čas se se mnou hádat a tak raději svolil. A pak už si nic nepamatuju, stalo se to tak rychle, asi sem zase usnula,“ vyprávěla trochu zmateně Réza, zatímco jí Tobin spal s hlavou v klíně. „Neboj, jsem si jistý, že pro nás zítra přijedou, s velkým Olim a jeho nesmrtelným náklaďákem v čele,“ usmíval se na ni trochu s úlevou. Věděl, že Oli to k nim otočí hned, jak vyloží náklad a dozví se, že jeho žena a syn nejsou s ostatními. Stačilo jim tedy jen vydržet, určitě se pro ně vrátí. *** Eri se konečně dostal do jejich nového domova a začal vybalovat. Po chvilce přišla z venku i Krista, celá nadšená doslova vtančila do místnosti. Takovou změnu již dlouho potřebovala, dostali přidělený opravdu krásný byt. Navíc se dozvěděla tu báječnou novinu. „Eri, Eri, to bys neuhodl, co mi právě předali za zprávu!“ rozevřela list papíru a začala nedočkavě číst. „Doktor Eri bude za svou obětavost a práci během přesunu do města vyznamenán správcem města. Podrobnosti o převzetí vyznamenání a odměny budou doladěny později. První Správce Potrk.“ Krista nadšeně vzhlédla od listu. „Chápeš to? Správce to i psal osobně a dostaneš odměnu, to je fakt velký, určitě udělají nějakou oslavu!“ vznášela se dál v představách. „To nepřijmu, takové věci se nemůžu účastnit!“ vyjel nepříčetně Eri. Krista okamžitě ztuhla na místě a koukala na něj s otevřenou pusou. Vypadal, že by mohl z očí šlehat blesky, ale postupně se uklidňoval. Věděl, že jí musí své chování a svůj smutek konečně vysvětlit. Tady ve městě to na něj dopadá mnohem více než v jejich osadě. „Nedokážu snést tohle oslavování, vím, že to myslí dobře, ale nezasloužím si to. Tíží mě výčitky, tíží mě zbytečná smrt všech lidí, co viru podlehli. Není to jen o tom, že si vyčítám pomalé hledání léku. Jde o to, že já a můj tým stojíme za tou epidemií, to my jsme virus Ef vyvinuli, to nám se vymkl z rukou a zabil všechny. Já jsem zabil všechny.“ Vzhlédl se smutkem v očích. „Ať udělám cokoliv, nikdy to nebude stačit na to, abych to odčinil.“ Krista se na něj nedívala, hleděla do země a plakala. „Po studiu jsem se zavázal, že budu životy zachraňovat, a nakonec jsem o život připravil skoro všechny.“ Dokončil to, co chtěl již dávno někomu říct, co ho tížilo celých šest let. Úlevu mu ale přiznání nepřineslo, nikdy nic mu nepřinese úlevu.

14


Chlapec z Tosoric Jiří Machálek

Darnel se převaloval v tvrdé a nepohodlné slaměné posteli. Už celou věčnost nezamhouřil oka, nerušily ho hlasy, ozývající se z vedlejších stanů, ani snad křik, který vydával někdo ze spaní opodál. Nemohl usnout, kvůli svým myšlenkám, které se mu neustále honily hlavou, nepředstavitelným hrůzám, jichž byl svědkem, nebo teprve bude. Nikdy nevěřil, že během tak krátké chvíle toho zažije tolik, procestuje půlku království a naučí se bojovat nejen tváří v tvář, ale i za pomocí magie. Spoustu se toho však změnilo od doby, kdy nedobrovolně opustil svou vesnici. *** Malá vesnice Tosorice, která ležela obležena políčky v západní části království Gaviral, v údolí pod Godalunskými horami. Jedno z polí obhospodařoval zrovna i Darnel, když z jara zaséval pšenici. Slunce bylo zrovna na samém vrcholu, což znamenalo, že každou chvíli jeho matka Sonilla bude volat k obědu z nedalekého domu. Když dosíval poslední hrst pšenice ze své zástěry, ozval se ten známý znělý hlas: „Dari, pojď se najíst.“ Darnel se otočil na patě a svižným krokem vyšel vstříc své usměvavé a mávající matce, která stála před jejich malým, vápnem nabarveným hliněným domem se slaměnou střechou. Na dřevěném stole před domem už čekaly voňavé placky. „Sehnala jsem od sousedky tvou oblíbenou smetanu,” oznámila s úsměvem. Darnel se zamračil a řekl: „Neměla jsi kvůli mně utrácet za smetanu, víš, že teď vyděláváme jen z vajíček, co snese těch pár slepic, co přežily tuto krutou zimu.” Posadili se ke stolu a svižně pojedli. Darnel si všiml matčina ustaraného výrazu ve tváři a řekl. „Promiň, nechtěl jsem kvůli tomu na tebe tak vyjet. Udělala jsi mi radost, placky se smetanou jsou mé oblíbené jídlo.” „Měl jsi pravdu, od té doby, co se tvůj otec vydal na podzim do města pro zásoby, jsme na všechno sami, a bylo ode mě hloupé takto plýtvat našimi penězi,” podotkla. „Zas tolik se nestalo, táta se nejspíš nemůže dostat přes ty sněhové závěje, co jsou na horách, na jaře se určitě vrátí. Nějak to zvládneme, tak jako vždycky. Děkuji za vynikající oběd, promluvíme si večer,” odpověděl Darnel, když vstával od stolu. *** Za jednoho z prvních teplejších dnů Darnel plel zasazená rajčata, aby mohly výhonky rychleji růst. Protahoval si bolavá záda a všiml si, že z hor sestupuje skupina lidí. Rozběhl se domů a sdělil tuto novinu matce. Ta, celá nadšená, začala připravovat hostinu na přivítanou a Darnel šel zase plít. Po západu slunce skupina osvětlená loučemi přicházela k vesnici. Zpráva o blížících se poutnících se přes den rychle roznesla a nyní všichni pospolu čekali na místní návsi, kam přenesli stoly, na které nachystali všelijaké dobroty a řezník dokonce pekl jedno ze svých prasat. Spousta lidí z vesnice totiž také očekávala návrat svých blízkých. Skupina 15


cestovatelů si to namířila přímo na osvětlenou náves. Darnel nově příchozí netrpělivě sledoval. Když se dostatečně přiblížili, jeho mysl začaly nahlodávat pochyby. Skupinu doprovázel divný a opakující se chřastivý zvuk. Když došli na náves, nikdo překvapením ani nedutal. Z hor sestoupila skupinka vojáků v kroužkové zbrojí s královským znakem na hrudi, vedená šedovlasým mužem, který v ruce svíral dřevěnou hůl se slabě zářícím krystalem. Nebyl mezi nimi ani jeden obyvatel Tosoric, které netrpělivě očekávali. Starý muž se postavil před shromážděnou vesnici a prohlásil silným hlasem. „Na rozkaz našeho dobrého krále Togara Mocného, protektora Gaviralu, přicházíme pro všechny bojeschopné muže s cílem náboru do královské armády. Na naše království neustále útočí armády Teroru a vaší povinností je ho bránit.“ Po těchto nečekaných zprávách se vše seběhlo tak rychle. Vojáci vybrali většinu mužů, kteří půjdou s nimi, potom se vrhli na nachystanou hostinu a Darnelovi a ostatním zvoleným, nezbývalo nic jiného, než se k nim přidat a připravit do svítání na výpravu přes hory do města, kde je čekal výcvik. Máma celou noc nezamhouřila oči, pobíhala z kuchyně do světnice, pekla buchty a chleby ze zbytků mouky, co jim zůstaly. Darnel toho taky moc nenaspal, před svítáním si spolu už jen unaveně povídali u hrnku bylinkového čaje a buchet. Shodli se na tom, že otec byl nejspíš taky povolán do armády ještě na podzim a přemýšleli, co jsou armády Teroru, o kterých čaroděj mluvil. „Nevím, co tě tam venku čeká za hrůzy, ale vím, že jsi dobrý, silný a statečný chlapec, můj chlapec. Ať už zažiješ cokoliv a přijde chvíle, kdy nebudeš vědět co dál, řiď se svým srdcem, musíš mi však něco odpřisáhnout, vrátíš se ke mně zpátky domů, zkrátka musíš, a pokud najdeš svého otce, přivedeš ho s sebou.” Svůj slib Darnel potvrdil objetím, které trvalo až do doby, než vojáci zabušili na jejich dveře. *** Vzpomínky na matku Darnelovi vždy pomohly v těžkých chvílích. Když myslel, že už nemůže dál, vzpomněl si na ni, jak mu zpívala, když mu bylo špatně nebo byl nemocný a jak laskavá a starostlivá byla nejen k němu nebo otci, ale i ke všem ostatním lidem ve vesnici nebo jiným tvorům. I když se snažil, dnes usnout nemohl. Proto vstal z postele rozhlédl se po stanu, kde byl ubytovaný s dalšími dvěma muži z jeho čety. Naproti vchodu spal Garadon, vysoký chlap ve středních letech, který uměl skvěle bojovat tváří v tvář a vynikal především v boji se štítem a jednoručním mečem. Druhý byl Feran, robustní trpaslík ze severu království, který bravurně ovládal střelbu z luku a dokonce se naučil i základy léčivé magie, což přišlo už několikrát vhod. Potkali se ještě na jaře při výcviku ve městě Hautor. *** Po několika týdnech výcviku dostali první hlídku, při které měli strážit blízkou lesní cestu. Nabrali si zásoby a po západu slunce se vydali na své stanoviště. Les byl hustý a temný. Darnel se od čaroděje, který v něm objevil nadání pro magii, naučil kouzlo, které mu dovolilo ohýbat světlo v prostoru. Vždy se zkoncentroval a svou myslí jemně uchopil pár vláken světla, co vycházely z jejich pochodní a osvětloval jimi temná zákoutí lesa, nebo neopatrnou 16


lesní zvěř, která dělala rámus. Hlídka díky jeho pomocí probíhala velice dobře, tak se spolu mohli bavit, o tom odkud pochází, co je baví a co by zrovna dělali, kdyby nebyli v armádě. Garadona zrovna osvítilo a pravil: „Hele, napadlo mě, co kdybychom si místo té šlichty pro svině, co dostáváme v táboře, radši dali něco pořádného. Moje žena umí nejlepší kančí guláš, co jste kdy měli. Kdybychom třeba ulovili na hlídce kance, zítra bychom měli hostinu hodnou samotného Togara Nemocného. Byla by hloupost přece nevyužít toho, že má rodina bydlí tady ve městě, po výcviku nás odvelí kdoví kde a budeme si moct uvařit tak maximálně vývar z šišek a bodláčí.“ Při této poznámce Feran rozzlobeně zabručel, protože vývar z šišek, bodláčí a kořene pýrovnice patřil mezi jeho oblíbené pokrmy. „Hned se tak nečerti, jen si z tebe utahuju,“ ušklíbl se Garadon, „co ty na to, mladej, myslíš, že bys mohl ty svý hokusy pokusy, co ti ten stařík pořád tluče do hlavy, použít při hledání divočáka?“ Podíval se tázavě na Darnela. Ten se zamyslel a napadlo ho jen nazírání, jedno ze základních kouzel, které slouží k prozkoumávání okolí. „No, můžu to zkusit, naposledy jsem takhle našel ve stanu smradlavou ponožku, třeba bude fungovat i na zapáchající prase. Tak zatím hlídejte,“ oznámil jim, zatímco si sedal, na lesní cestu, aby se do kouzla mohl opravdu „pohroužit“, jak s oblibou říkával jeho mentor čaroděj Barnus. Ten ho naučil, že pro správně koncentrovanou energii musí svou mysl dokonale ovládnout. Teď už věděl, že se nesmí nechat ničím rozptýlit. Vždy si představoval, jako by jeho myšlenky padaly do jedné velké jámy až na její dno a tam se všechny seskupily do kuličky, která by se vlezla na špičku hřebíku. Když toho docílil, začal se soustředit na cestu, na které sedí, z jakého je kamene. Cítil cupitání mravence, který po ní lezl, cítil stromy okolo sebe, jak se jim třepotalo listí při lehkém zavátí větru, cítil veverku, která si na jednom z nich pochutnávala na ořechu. Poznal hlad sovy, jež vyhlížela myš, která vůbec neměla ponětí, že dnes skončí na něčím jídelníčku. Takto neustále rozšiřoval svou mysl a pátral po divokém praseti. Dosahoval už na stovky loktů daleko, když pro svou potřebu využil zraku orla, který se vracel z lovu do svého hnízda. Najednou pocítil něco zvláštního. Bylo to jako otřes, ale ne jako když se zatřese země, když se kácí strom, ale spíš otřes ve vzduchu. Koncentroval se na místo, kde byla energie nejsilnější. Uviděl velký temný výboj, který vycházel ze samotné země, povšiml si, že jde o zkaženou a temnou magii. Opatrně nazíral do epicentra tohoto místa, když si jeho mysli všimlo to, co z této anomálie zrovna vylezlo. Velká černá bytost, stavbou těla podobná vlku, avšak mnohem větší, s rezavými ostny na krku a hřbetu, s velkou tlamou plnou dlouhých a ostrých tesáků, po kterých stékaly leptavé sliny. Měl pocit, jako by už kouzlo neovládal a jeho mysl se stahovala do tohoto místa. Uviděl velké červené oči, jak se koukají jakoby do jeho duše. Věděl, že o něm příšera ví, celý zkoprněl a s vypětím všech sil kouzlo zrušil. Darnel si uvědomil, že klečí na všech čtyřech a zhluboka dýchá. Slyšel hlas jeho společníků, jako by odněkud zdálky, i když viděl, že jsou hned vedle něj. Po pár vteřinách byl schopen vyskočit na nohy a říct. „Něco se sem blíží, něco, něco strašného, připravte se.“ Pozvedl ruku, aby dal signál do města a do tábora a vypustil ze svých prstů několik rudých jisker, kterými osvítil část lesa, ve které se nacházeli. Červené světlo zalilo blízké okolí a

17


všichni teď koukali směrem, odkud šly zvuky dusotu, lámajících se větví, hýkání a obludného vrčení. „Už je tady,“ zakřičel Gaviral silným hlasem, který jako by ostatním vehnal do žil sílu a energii. Obludu první spatřil Feran, který skvěle viděl i za úplné tmy, a šípem ji zasáhl přímo do hrudi. Garadon napjal všechny svaly a nastavil štít přímo do protipohybu tohoto stoupence Teroru, který po zasáhnutí šípu lehce zavrávoral. Garadon využil svého postavení a štítem vrazil do boku rychle se blížící nestvůry. Štít ihned po nárazu shořel na popel, stvůra však spadla na zem. Toho využil Darnel a zaměřil veškeré světlo z louče do jednoho bodu, který vypálil ohromnou rychlostí do nepřítele. Záblesk světla byl tak silný, že ho naprosto vyčerpal. Podařilo se mu však narušit kůži tohoto magického zvířete. Garadon na nic nečekal a do vzniklé rány už vrazil svůj meč, který se pro probodnutí nestvůry rozžhavil do běla. To je vše, co si z té noci Darnel pamatuje. *** Když se procházel po hlavním vojenském táboře a vzpomínal na tyto dávno minulé časy, jako by uplynula celá věčnost, věděl, že ho čekají už za pár hodin mnohem větší hrůzy než jeden pekelný pes. Za svítání totiž potáhnou na hlavní portál, který střeží spousta hrůznějších stoupenců Teroru. Přemýšlel o matce a otci, jestli je ještě někdy uvidí, zda slib, který jí dal, dodrží. Je to jeho povinnost, avšak jeho cesta byla teprve na začátku.

18


Cesta

Alžběta Čerevková

Kdysi dávno jsem se, díky své poněkud vznětlivé povaze, dostával do drobných potyček, dokonce i se zákonem. Můj otec z toho, mírně řečeno, nijak nadšený nebyl. Neminul den, aby mi nevyhrožoval šatlavou, vlastnímu synovi! Tak jsem se radši sebral a odešel z domova. Byl jsem tehdy ještě hrozně mladý a žil bezstarostný život, který nejspíš neměl v té době žádný valný smysl. To mě ovšem nijak netrápilo, až to jistého okamžiku… Potloukal jsem se po světě a náhoda tomu chtěla, že mě kroky zavedly k jednomu rybníku. Jeho jméno už si nepamatuji, ale bylo tam krásně a já si řekl, že si na chvíli odpočinu a osvěžím se ve vodě. Kolem dokola se rozkládal hustý les, plný chladivého stínu, jen na březích rybníka rostla měkká tráva a rákosí. Došel jsem ke stavidlu, zul zaprášené boty a za chvíli už si mé unavené nohy lebedily v příjemně chladivé vodě. Slunce svítilo a hřálo, nad hladinou poletovalo drobné ptactvo a chytalo mušky. Sem tam se ozvalo bzučení hmyzu a trylkování zpěváčků ve větvích okolních stromů. Opřel jsem se o jeden pěkný statný strom s košatou korunou a napadlo mě, že bych si mohl dát pořádného šlofíka. Najednou jsem na protějším břehu rybníka zahlédl postavu. Její vzhled mě okamžitě vytrhl z ospalosti. Byla totiž celá v bílém. Mihla se na kraji rybníka a vzápětí zmizela mezi stromy, jen tu a tam probleskl mezi kmeny a větvemi záchvěv bílé látky. Jak se bytost přibližovala, napadlo mě, že lesem asi vede nějaká cesta, protože jsem neslyšel praskot větviček ani šustění jehličí. Jak se může někdo pohybovat po lese takhle neslyšně? Brzy jsem rozeznal obrysy dívčí postavy oděné v jednoduchých bílých šatech. Dívka mě musela spatřit, neboť její kroky změnily směr a zamířily ke mně. Zaclonil jsem si oči před prudkým sluncem, ale stejně se mi děvče místy ztrácelo ve zlatavých paprscích. To, co jsem byl schopen rozeznat, mi ale bohatě stačilo. Byla nádherná. Nikdy předtím jsem neviděl krásnější bytost. Byla docela malá, téměř jako dítě, ale jisté záhyby bílé látky mě přesvědčovaly o tom, že mám před sebou dospělou ženu. Měla kulatou, bledou tvář, něžný obličej s obrovskýma, nebesky modrýma očima. Až po lokty jí splývaly jemné vlasy barvy lískových oříšků, jednotlivé prameny se zlatavě třpytily, jak byly prosvětlené od sluníčka. Hleděl jsem na ni jako na zjevení, což, jak si zpětně uvědomuji, možná skutečně byla. Nebyl jsem schopen se ani pohnout, jen jsem na ni zíral. „Zdravím tě,“ promluvila náhle. Měla na dívku nezvykle hluboký hlas. Hladil jako samet. Polkl jsem, abych si uvolnil poněkud stažené hrdlo. „A já zdravím tebe, krásná paní,“ dostal jsem ze sebe. No, lepší než nic. Dívka sklopila oči a tváře jí zrůžověly. Klidným gestem sepnula ruce před sebou a poodhalila tak svá útlá zápěstí. Nejistě přešlápla a její boky se přitom lehce zhouply. V duchu jsem si ověřil, zda mám zavřená ústa. „Stalo se něco, pane? Jsi najednou takový bledý...“ „Já jen…to nic…já…,“ nebyl jsem schopen slova. „Mohu si k tobě, prosím, přisednout?“ zeptala se vlídně, ale na odpověď nečekala. Ladným pohybem se svezla do trávy vedle mě. Zlatavé prameny prolétly kousek od mé tváře a já s námahou potlačil touhu po nich chňapnout. Dívka se posadila na bok, lýtka stočila pod sebe 19


a levou dlaní se opřela o travnatý koberec. Bílé šaty se jí přitom o kousíček svezly z pravého ramene. Myslel jsem, že omdlím. „Kdo… kdo jsi?“ vykoktal jsem ze sebe. „Jmenuji se Elišéba. A ty?“ „Adam. Ale já se neptal ani tak na jméno… spíš … Kdo nebo co jsi? Kde ses tady vzala?“ „Šla jsem po té cestě, co vede lesem. A kdo, nebo co, myslíš, že jsem?“ usmála se nejistě. „Já nevím… jsi tak… nádherná.“ Chlape, seber se a mluv jako… chlap! „Děkuju,“ zarděla se ještě víc než předtím. „Jsi tady sama?“ posunul jsem se blíž k ní. „Ano,“ neodtáhla se. „Mladá, krásná dívka? A sama v lese? Kam vlastně jdeš?“ „Jdu po cestě.“ „To jsem viděl, ale kam vede ta cesta?“ Dívka chvíli mlčela. Jen se na mě dívala těma obrovskýma modrýma očima, mrkala dlouhými řasami a na rtech jí hrál záhadný úsměv. „Na konci té cesty mě čeká štěstí. Věčné štěstí.“ A zase ten zvláštní úsměv. Co je tohle za holku? „Takže jdeš za svým věčným štěstím. To tě tam nejspíš čeká tvůj budoucí muž?“ Nemohl jsem si pomoct, ta představa dodala mým slovům hořký tón. Strávil jsem s Elišébou pár chvil a už jsem žárlil jako blázen při představě, že by s ní měl být nějaký jiný muž. Sám jsem byl překvapen, jak rychle se mé rozpoložení změnilo z ukoktaného mladíčka v neromantického žárlivce. Nicméně jsem byl rád, že už alespoň dokážu souvisle mluvit. Mimoděk jsem se posunul ještě o kousek blíž. Seděl jsem teď tak blízko, že jsem cítil její vůni. Nedokázal bych popsat, čím přesně voněla, jen jsem si byl jistý, že to není žádný umělý parfém. Ani teď se neodtáhla. „Pokládáš mnoho otázek, Adame. Jsi dost zvědavý, a to se známe teprve chvíli.“ Čte mi snad myšlenky? V očích jí zvláštně zajiskřilo. „Odpusť, jen mi to nejde do hlavy. Jak se jmenuje to město nebo vesnice, kam jdeš?“ „Další otázka?“ zasmála se. Nebyl to však veselý smích. Cítil jsem se zmatený. „Je to snad tajné?“ „Není to tajné, jen není vůbec nutné, abys to věděl“, pravila náhle rozhodným a již ne tolik milým hlasem. „Co je v cíli mé cesty, je důležité pouze pro mě.“ Byl jsem napnutý k prasknutí. Co je tahle nadpozemsky krásná bytost zač? Proč neodpovídá na moje otázky? „Mohl bych jít třeba kousek s tebou…“ „To ne!“ vykřikla. Náhle vstala, upravila si záhyby bílých šatů a pravila rozhodně: „Ráda jsem tě poznala, Adame, ale už budu muset jít. Měj se hezky.“ Otočila se a překvapivě rázným krokem se vydala zpět k lesu. „Počkej!“ vyskočil jsem a vyrazil za ní. Chytil jsem ji za ruku. Prudce se otočila, závoj jejích jemných vlasů mě přitom pohladil po tváři. Najednou jsem měl její nádherný obličej přímo před očima. Už to nebyla ta nevinná krása, která mě k ní ze začátku přitáhla. Stála

20


přede mnou silná žena, z jejíž krásy šel až strach. Její ruka, stále spočívající v mé dlani, byla studená jako led. „Neopovažuj se mě zadržet. Musím jít dál. Přísahala jsem, že dojdu až na konec té cesty.“ „Přísahala? Komu?“ Byl jsem čím dál zmatenější. „Musím jít, chápeš?“ snažila se vytrhnout z mého sevření, ale byl jsem přece jen silnější. „Proč neodpovídáš na moje otázky?“ „A proč bych měla odpovídat na tvé otázky?“ Dělal jsem, že její drzou odpověď, vlastně otázku, neslyším. „Když je ta tvoje cesta tak důležitá, proč jsi z ní sešla? Proč jsi šla sem za mnou?“ Její pohled náhle zjihl a líce zbarvila známá červeň. „Byla jsem jen zvědavá.“ „Zvědavá na co?“ „Zvědavá na to, jaké to bude, když sejdu z cesty. Teď bych se na ni chtěla vrátit, tak buď tak laskav a pusť mě.“ Její sametový hlas byl sladký jako med, ale byl v něm patrný rozkaz. Cítil jsem, jak ve mně začíná růst vztek. Co si ta ženská o sobě myslí?! „A co když tě nepustím? Jsem silnější než ty. Co mi zabrání v tom, abych se tě zmocnil, tady a teď?!“ Zvedla vzdorovitě bradu. „Posluž si, Adame. Jen to udělej rychle, ať můžu pokračovat v cestě. Přísahala jsem…“ „Já vím, já vím! Přísahala jsi, že dojdeš na konec té cesty, nebo co. Až s tebou skončím, tak si běž, kam chceš!“ Hrubě jsem do ní strčil a povalil jí do trávy. Tak ty jsi byla zvědavá! Z té tvé cesty jsi nikdy neměla sejít, děvče! Vůbec se nebránila. Jen se na mě klidně dívala, na rtech zase ten záhadný úsměv. „Dělej, co chceš,“ pronesla s mrazivým klidem. „Já budu pokračovat ve své cestě, ať se mnou uděláš cokoliv.“ Znejistěl jsem. Její modré oči byly najednou chladné a tvrdé jako ocel. Ona se mě vůbec nebojí. Pořád jen ta její cesta… „Co je zač ta tvá cesta? Je snad kouzelná, čekají na tebe na jejím konci princové a zlaté poklady?!“ „Ne. Čeká mě tam splnění mé přísahy.“ „Jaké přísahy?!“ Dívka se pomalu zvedla ze země. Oprášila si šaty a upravila rozcuchané vlasy. Promluvila klidným, hlubokým hlasem: „Stále spousta otázek. Když jsi tak zvědavý, můžeš se po té cestě vydat také, Adame. Ale ne se mnou. Musíš jít sám. A musíš přísahat, že dojdeš na její konec. Tam tě čeká věčné štěstí. Daleko větší štěstí, než je ukojení touhy po krásné dívce.“ Věnovala mi poslední úsměv, otočila se a zamířila k lesu. Tentokrát jsem nebyl schopen ji následovat. Jen jsem zíral na vzdalující se bílou siluetu. V hlavě mi pořád zněly její poslední věty. Jestli jsem se předtím cítil zmatený, teď jsem měl pocit, že už vůbec nevím, čí jsem. Brzy mi zmizela mezi stromy. Co teď? Posadil jsem se na zem a složil hlavu do dlaní. Najednou mi připadalo, že jsem provedl něco opravdu špatného. Oči mi těkaly sem a tam. Co mám dělat? Náhle zahlédl v trávě nějaký předmět. Ležel v místě, kam jsem povalil Elišébu. Natáhl jsem se pro něj. Mé prsty nahmataly něco pevného a kulatého. Náhrdelník? Zvedl jsem šňůrku s kuličkami blíž k očím. Byl to růženec. Dlouhá, pevná šňůrka s dřevěnými korálky. Elišébin růženec. Zamrazilo mě a málem jsem jej v návalu nepříjemného pocitu odhodil zpět 21


do trávy. Ale neudělal jsem to. Věděla, že ho ztratila? Ani jsem si nevšiml, že ho měla u sebe. Musela ho mít schovaný pod šaty. A ztratila ho vůbec? Slunce se pomalu začínalo sklánět nad les a já pořád stál na břehu rybníka. Nad vodní hladinou začínaly tancovat chuchvalce mlhy. V rákosí skřehotali skokani, kdesi nad lesem žalostně zakvílelo káně. Od lesa se plížilo šero. Západ slunce rozehrál působivou hru růžových a oranžových odstínů nad tmavými smrky. Já měl však stále před sebou nebesky modré oči, zlatavé odlesky v jemných hnědých vlasech a smyslné tělo zahalené v bílých šatech. „Můžeš jít po té cestě … sám … tam tě čeká věčné štěstí,“ šeptal sametově hluboký hlas. Vydal jsem se směrem k lesu, i když jsem věděl, že s nastupující tmou se mi cesta bude hledat hůře, než kdybych byl počkal do rána. Já ale čekat nemohl. Tiskl jsem v ruce Elišébin růženec. Nemohl jsem ho zahodit. Zkrátka to nešlo, naopak. Byl jsem rád, že ho mám. Nevím proč, ale začínal jsem věřit, že mi pomůže cestu najít.

22


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.