Oheň

Oheň

Sborník z kurzu tvůrčího psaní

Oheň Povídky z kurzu tvůrčího psaní

Napsali © Iva Matějková, Tereza Menšíková, Tereza Muzikářová, Natálie Procházková, Hana Tioková, Nikol Tomaštíková, Tereza Vaněčková, Jana Vrbiniaková, Ondřej Zalaba, 2021 Sestavila: Kateřina Kalivodová Foltánková Fotografie na obálce: Canva Vydala Literární alchymie v Brně v roce 2021.

Všechna práva vyhrazena.

Předmluva Je už tma. Sedíte u táboráku s přáteli a zpíváte Červená se line záře. Z ohně divoce vyletují jiskry a jako světlušky se vznáší vzhůru. Ve vzduchu voní seno a na obloze září Velký vůz.

Pak kytara postupně utichá, protože nastal čas na vyprávění příběhů.

Pohodlně se usaďte a „zaposlouchejte“ se do devíti povídek na téma oheň, které napsali účastníci kurzu tvůrčího psaní.

V některých vás čeká skutečný oheň, který může pomáhat, ale i ničit vše, co mu přijde do cesty. V jiných najdete oheň vnitřní, skrytý v myslích a srdcích hrdinů.

Kateřina Kalivodová Foltánková lektorka kurzu

–4–

–5–

Skrze plameny Tereza Muzikářová Dnes zemřu.

Zatímco se vesnice probouzí do nesmělých paprsků slunce a sílícího štěbetání ptáků v korunách okolních stromů, zůstávám ležet. Oči nechám zavřené, na ztuhlém těle se mi nepohne jediný sval. Vím, že, až se zvednu z tvrdé rohože a nakonec oči otevřu, ta myšlenka ožije, stane se skutečnou. Dnes zemřu. „Tomris, vstávej!“ matčin hlas překypuje neskrývaným nadšením, když chřestí náramky v dřevěné krabičce s vyřezaným plamenem na víčku, „dnes je tvůj velký den, jsem na tebe TAK pyšná!“ „Ona už nespí, matko, podívej!“ zazvoní mi do ucha vysoký hlásek. „Tomris, no tak vstávej už, něco pro tebe mám!“ Pootevřu oči a vidím, jak se mi před obličejem míhá něco barevného na dlouhém koženém řemínku. Je to přívěsek z pestrobarevných ptačích pírek, který mi Syrma nejspíš sama vyrobila. Ve svých dvanácti letech je nejen velmi krásná, ale také šikovná, ruční práce jí, na rozdíl ode mě, jdou úplně samy.

Ale to nevadí, mně přece stačí být jen krásná a aby mě vybral los. Alespoň to mi matka celý život tvrdí. S touto myšlenkou mě opět přepadne pocit, že jediné, co teď opravdu chci, je schoulit se zpět na rohož pod hřejivou kožešinu, zavřít oči a doufat, že se z tohoto děsivého snu brzy probudím. „Tomris, jsi tak bledá! Musíš co nejdřív na sluníčko! Venku je ti takový mumraj, všichni pobíhají sem a tam, takové vůně jsem nikdy necítila a kněžky tančí a …“

–6–

„To stačí, Syrmo! Přestaň brebentit a pojď mi raději pomoci. Tvá sestra musí zářit jako jasný plamen a tomu pomůžeme jedině jednou věcí. Zlatem!“ Matka položila na udusanou zem čistý kus plátna a pokládá na něj několik zlatých šperků.

To mi dává možnost se na chvíli opět pohroužit do vlastních myšlenek. Syrma měla pravdu, zvenčí sem doléhají dunivé zvuky bubnů, které se mísí se srdcervoucím pláčem a monotónním zpěvem kněžek. Vším proniká těžká vůně roztodivných bylin a kousků pryskyřice pálených na ohni.

V pruhu zářivého světla, dopadajícího na podlahu poodkrytým otvorem dveří, se co chvíli objeví siluety lidí procházejících venku za nimi. Vesnice dnes skutečně překypuje zmatkem a horečnými přípravami, zemřel totiž Kareška. Vážený a slavný velmož je mrtev a jeho pohřeb se chystá právě dnes. „Tomris, nestůj tam jako kůl v plotě a pořádně se umyj!

Syrma ti natrhá květiny a já půjdu za Starou, jestli už je mast hotová. No tak, pohni sebou, s takovou nebudeš hotová včas!“ Těmito slovy mě matka vytrhne ze zajetí tíživých myšlenek, podívám se na ni, ale nezmůžu se na slovo. Copak oparem jejího radostného vzrušení nepronikne jediný paprsek lítosti?

Nad tím, že se dnes vidíme naposledy, že se její dcera zúčastní toho nesmyslného rituálu a už se z něj nevrátí? Čemu se divíš? okřiknu se v duchu v příští vteřině. Matka bude vždy vidět věci jen černé a bílé, víra ve zvyky našeho lidu vždy přehluší veškeré pochyby. Myslí si, že dělá to nejlepší, že je to obrovská čest. Do ohně se rodíme, oheň nás očišťuje, v ohni slavně skončíme. Je to přirozený běh věcí teď a navěky.

–7–

Odkládám hrubou halenu na zem a beru do ruky kus měkké houně. Namáčím ji do plytké hliněné mísy s vodou a otírám si jí ruce a holá ramena. „Jsi tak krásná.“ Vteřina úleku způsobí, že mi okamžitě naskočí husí kůže po celém těle a závan chladného ranního vzduchu zašpičatí moje bradavky ve dvě sušené brusinky.

V příštím okamžiku se už ale vrhám Barengovi do náručí. „Jak jsi sem proklouzl? Viděl tě někdo?“ „Myslíš, že s tím, co se děje venku, si někdo všimne nenápadného mladíka kradoucího se zadním vchodem za svojí milou?“ Bareng mi odhrne tmavé vlasy z napjatých ramen, políbí mě na klíční kost a obdivně se zahledí na moje nahé tělo. „Opravdu, jsi tak krásná.“ Přeruším ho, na tohle nemáme čas. „Zjistil jsi, co tvůj otec? Zastaví tohle šílenství?“ „Tomris, mluvil jsem s ním hodiny, ale je neoblomný. Jeho konečný verdikt zní, že se nebudeme míchat do obyčejů vašeho kmene. Sousedské vztahy je podle něj důležité udržovat klidné.

Navíc jsem zde jako váš host, tak jak by prý vypadalo, kdyby chtěl syn náčelníka sousedního kmene znevážit vašeho vůdce, byť je po smrti! Ale já to tak nenechám, stejně tě odsud odvedu, Tomris! Jak mám bez tebe žít?“ Vidím, že se Barengovi lesknou oči, střídá se v nich zuřivá touha udělat okamžitě něco, co nás oba osvobodí z této situace a výraz absolutního zoufalství, kdy lze jen schovat hlavu do dlaní a začít plakat. Vidím v jeho velkých hnědých očích vše, s čím se právě v nitru potýkám i já sama. Ale potřebuji mu něco říct, něco, co nepočká, něco, nad čím přemýšlím už od chvíle, kdy mě určil los. Od chvíle co vím, že můj život dneškem skončí. „Barengu, lásko, poslouchej mě! Ty mi můžeš pomoci! Ty mi musíš pomoci, a nejen mě. Taky Syrmě, Barengu, slyšíš?

–8–

Hlavně Syrmě!“ líbám ho na tváře, na víčka, do vlasů a přitom mu svěřuji svůj plán.

Zůstává na mě hledět s výrazem naprostého šoku. Začne nevěřícně vrtět hlavou ze strany na stranu, zatímco ode mě pomalu ustupuje, snaží se něco říct, ale z úst mu nevyjde ani hláska. Čekala jsem tuhle reakci, já sama bych se nechovala jinak, vždyť je to příšerné, nemyslitelné! A také jediná možnost.

Snažím se tím Barenga alespoň trochu uklidnit, ale oba zaslechneme, že se vrací matka se Syrmou. Naposledy objímám svoji lásku a šeptám jí do ucha: „Musíš, slyšíš mě, slib mi to, přísahej!“ Cítím, jak Bareng lehce kývne hlavou, a v příští vteřině je moje náruč prázdná. Prázdnější může být snad už jen moje hruď, právě jsem z ní totiž vyrvala svoje srdce. „Výborně, Tomris, ještě jsi se neoblékla,“ slyším říkat matku, „alespoň tě můžeme natřít. Stará si dala záležet, mast bude příjemně chladit a zároveň vyživí plamen. Ach, Tomris, co já bych za takovou šanci dala! Když mi bylo jako tobě, Kareška byl mladý, plný života, věděla jsem, že než zemře, budiž mu oheň rychlým a posledním přítelem, budu já už stará bába, která si o takové cti může nechat leda tak zdát! To, že tě vybrali, to, že budeš smět po smrti zase sloužit našemu Kareškovi, to je můj splněný sen! Kéž by také Syrma dostala tuto příležitost, chtěla jsem požádat kněžky o výjimku, ale nechtěly si nechat říct. Ani zlato nepomohlo. Škoda, musím najít jiný způsob.“ Závojem otupělosti mi matčina slova konečně začala dávat smysl.

–9–

„Co to říkáš, matko? To nesmíš dopustit! Nesmíš dopustit, aby se Syrmě něco stalo, Syrma musí žít, být šťastná, mít budoucnost!“ „Prosím tě, co to plácáš? Jakou budoucnost?“ „Budoucnost, kterou já nikdy mít nebudu! Možnost volby!

Copak jsi už úplně zešílela? Jsi snad z kamene? Nevidíš, co svojí zaslepeností způsobuješ mně i Syrmě? Musíš odejít, Syrmo, slyšíš? Uteč, UTEČ!“ Syrma na mě vytřeštěně zírá, nejspíš se snaží pochopit všechen ten křik. Matka mě prudce chytá za vlasy, táhne mě za jeden jejich pramen bolestivě k zemi a přitom mi syčí do obličeje: „Možnost volby? Budoucnost? Útěk? Ty dnes slavně zemřeš po boku Karešky a Syrma? O té rozhodnu já, jedině já!

Mlč už a dělej, průvod čeká!“ Lesknoucí se mastí, se zlatými náramky na rukou a na nohou, v čistě bílé plátěné říze a s květy v zapletených vlasech se připojuji k průvodu. První jede vůz naložený jídlem, květinami a dřívím, za nímž se téměř vznášejí tančící kněžky a následuje menší vůz s Kareškovým tělem. V jeho závěsu jdu já a ostatní vyvolené. Je nás čtrnáct. Jen mně ale oči nezáří fanatickým leskem, jen já většinu cesty hledím do země. Za námi kráčí zbytek vesnice. Když se pokradmu ohlédnu, vidím matku nadouvající se pýchou, jak se se širokým úsměvem obrací na okolní ženy a vidím také Syrmu, která zachytí můj pohled a nechá mě ve svých očích číst zmatek, strach a nezodpovězené otázky. Jak ráda bych ji vzala do náruče a uchlácholila, všechno jí v klidu vysvětlila, mít tak ještě půlden nebo třeba jen pár hodin. Čas ale není to, co mám a čeho mi přebývá, je to přesně naopak. Před námi se právě otevřel pohled na vstup do velké –10–

jeskyně, jejíž útroby mají být místem posledního Kareškova spočinutí, mým hrobem. Vidím, jak vozy pomalu mizí v černém otvoru a v příští vteřině musí také můj zrak přivyknout šeru jeskynního dómu, který osvětlují jen mihotavé záblesky plamene hořícího u zadní stěny. Vchod zatarasila těla vesničanů, mačkají se na sebe tak, že tvoří jednolitou neproniknutelnou masu a jejich obličeje křiví grimasy smutku, zvrácené touhy po krvi a lačnosti vidět na vlastní oči krutý rituál smrti a ohně.

A taky se dočkají, zdánlivě odnikud se objeví první muž, který svým nožem přetíná krční tepnu volovi vezoucímu Kareškův vůz. Sprška rudé teplé krve skropí udusanou zem.

Ozývají se výkřiky, další muži vytahují své nože, sekyry a kopí, zpěv kněžek sílí, slévá se ve vysoký jekot, v němž téměř zanikají zvuky tříštících se lebek, hroutících se těl a posledních výdechů. I ke mně se již jeden blíží, v očích ani stopu po lítosti, v ruce zakrvácenou dýku.

Jenže Bareng ho předběhne, jediným skokem je u mě, bere mě do náruče a s výrazem neskonalého smutku mi vnoří nůž mezi žebra. Po tváři se mi mihne slabý úsměv, levou ruku mu tisknu k hrudi a než si čepel bezpečně najde svůj cíl, spatřím Syrmu, jak na nás nehybně hledí. V nastalé temnotě již nevidím, jak mě Bareng naposledy líbá do vlasů, z mojí teď již bezvládné ruky cosi bere, a se sílícím žárem vše požírajících plamenů v zádech vybíhá z jeskyně. Cestou pevně uchopí moji sestru, moji malou sladkou Syrmu, za paži a usedavě plačící ji nutí utíkat po jeho boku směrem k lesu.

Vše je tak, jak má být.

–11–

*** Nad skálou zapadají poslední paprsky slunce a Péťa zatahá tátu za rukáv. „Tati, kdy už pojedeme domů? Mám hlad!“ „Za chvilku, Peťule, jen jsem ti chtěl ještě něco ukázat.

Myslím, že tě to bude zajímat,“ odpoví chlapci otec. Vede jej k velké informační tabuli, na které je, kromě obrázků z dob dávno minulých, také jakýsi text. „Představ si, Péťo, že v té jeskyni tamhle vzadu kdysi objevili badatelé spoustu lidských ostatků, kostí a vzácných předmětů. Když se snažili vysvětlit, kde se tam všechny ty věci vzaly, vznikla pověst o slavném pohřbu halštatského velmože.

Chceš ji slyšet?“ „Tak jo, tati, ale pak už pojedeme domů, ano?“ „To víš, že jo. Nastojte, jaký obraz nám skýtá pozoruhodná jeskyně Býčí skála…“

–12–

–13–

Konec sladké nevědomosti Hana Tioková Celou dobu jsem věděla, že to přijde. Čas se ale přiblížil nečekaně rychle. „Vážená slečno Prudká, oznamujeme Vám, že vzhledem k úspěšnému zakončení studia v oboru kuchař/číšník... ukončujeme Váš pobyt v Dětském domově Šance...“ čtu nahlas dopis, který jsem dostala už před několika měsíci. „To není problém, Lei. Půjdeš ke mně do pronájmu. Vždyť víš, že jsem ten byt sháněl pro nás dva. Mohla ses tam nastěhovat už dávno.“ „Já vím, Ríšo, moc díky. Jen mě štve, že se tě nikdo na nic nezeptá a nikdo nic neřekne a pak prostě jen přijde dopis, sbal si věci a nazdar. Jsou to idioti. Nenávidím je.“ „Lei, ale nakonec to potká nás všechny. I mě před rokem přišel dopis. Navíc nás na to tety od patnácti let upozorňují. To je prostě život.“ „Já vím, Richarde, ale stejně mám na ně vztek. Na všechny.

Na mou matku, na tety z děcáku, i na tebe!“ „Proč na mě?“ „Nevím... Prostě sis dokázal se vším tak poradit. Jsi samostatný. A já si připadám jak kráva a brečím tady nad hloupým dopisem.“ „Spolu to zvládneme, Lei. Netrap se. V pondělí ti přijdu pomoct s taškama. Aspoň pozdravím tety a děcka v domově.

Hlavně se s nikým nehádej. Víš, že jsi cholerik. Ať toho pak nemusíš litovat.“ A pohladil mě po ruce.

–14–

*** Sbaleno mám už od pátku. Ani loučení nenechávám na poslední chvíli. Postupně obcházím všechny děti a tety, které tam střídaly směny. Dětem jsem koupila ze svého těžce vydřeného platu nějaká lízátka a žvýkačky.

Nákladnější dárky si dovolit nemůžu. Pracuju v restauraci v Olomouci, kam jsem dřív chodila na praxi. Nějaké peníze našetřím, ale nemůžu moc rozhazovat. Vím, že budu potřebovat každou korunu. Richard mě sice uklidnil, že první nájem mu dávat nemusím, necítila bych se ale dobře, kdybych jeho přátelství takto využívala. Stačí, že mi nabídnul své bydlení.

Svoji nejlepší kamarádku Marušku si nechávám až nakonec.

Myslím, že z toho parfému bude nadšená. Chtěla bych se s ní dál vídat.

Marušce je teprve šestnáct, ale rozumíme si. Obě jsme malé tmavovlásky s prořízlou pusou. Mohly jsme si půjčovat i oblečení. Na kluky ale máme každá jiný vkus. Marušce se líbí štíhlí blonďáci, jako je Richard. Já jsem spíš na tmavší mužnější typy. Richard je jen kamarád a vůbec by mě nenapadlo se s ním dát dohromady. I když svoje kouzlo má, to se musí nechat.

Ale teď mám jiné cíle, než hledat kluka. Chci se vypracovat na provozní restaurace. *** Tyhle chvíle loučení mě nutí vzpomínat na dětství. Na mou matku, která mě do děcáku chodila navštěvovat.

–15–

Když mi bylo šest a začala jsem chodit do školy, matka byla závislá na alkoholu a na mě kašlala a nestarala se o mě. Pak jsem skončila v děcáku.

Máti mě chodila ze začátku hodně navštěvovat. Stýskalo se jí, myslím. Žila přímo vzorně. Ale dlouho jí to nevydrželo. *** Pondělní den byl pro všechny hektický. Poslední loučení, slzičky, přání všeho dobrého a ujišťování, že si můžu přijít kdykoliv pro pomoc nebo radu. „Budeš nám tu chybět. Opatruj se, holčičko.“ „Díky, teto, mám tě ráda.“ „Přišlo ti už na účet těch třicet tisíc do začátku?“ „Jo, teto. Díky.“ „Mně neděkuj, to ti posílá stát,“ lehce se na mě usmála. „Já vím, že to posílají všem, kdo odchází z děcáku. Ale ty víš, jak to myslím. Prostě děkuju.“ A spiklenecky jsem na Báru mrkla.

Tetu Báru mám nejraději. Všechny tety byly hodné. Některé byly přísnější a jiné zase více maminkovské. Ale teta Bára byla má krevní skupina. Rozuměla mé ohnivé povaze a jen díky ní jsem pochopila své neovladatelné záchvaty vzteku a naučila jsem se je aspoň trochu kontrolovat. Což jsem si až do teď myslela... ***

–16–

Richard už čeká před dětským domovem, aby mi pomohl s taškami. Jakmile jsme dorazili do jeho pronajatého bytu, začínám si vybalovat.

Najednou zvonek.

Jdu otevřít. Vlasta. Zírám na ni užasle. „Co tady děláš, mami?“ „Ptala jsem se v domově, kam jsi šla. Myslela jsem, že půjdeš bydlet ke mně,“ říká matka. „Já nevěděla, že mě čekáš. Myslela jsem, že Kamil mě tam nechce.“ „No víš, on tě rád má. Jen si myslí, že by tam bylo málo místa. Ale i tak jsem ho přesvědčila, že můžeš bydlet s námi.“ Nastavuje ke mně ruce.

Klopím oči a pomalu se odtahuju. „Víš, mami, když to nefungovalo tehdy, tak by to nefungovalo ani teď.“ Snažím se matky rychle zbavit. Mám ji ráda, ale už jsem si zvykla, že tu se mnou není.

Vlasta i přesto vchází bez pozvání dovnitř a rozhlíží se po bytě. „Hezký to tady máš. To muselo stát peněz,“ začíná matka jinou písničku. „To tady bydlíš se svým přítelem? Ten má asi hodně peněz.“ Začínám zvyšovat hlas. Vůbec mi ta situace není příjemná. „Není to můj přítel a ano, peníze si vydělá.“ Matka zpozorní. „A ty máš práci? Kolik si vyděláš?“ ptá se mě Vlasta. „Jo, dělám v restauraci servírku.“ „To bys mi mohla půjčit těch třicet tisíc, cos dostala z domova,“ zaskočí mě.

–17–

Jen co ve dveřích vidí Richarda, mění matka téma: „Přijď v neděli na oběd. Rádi tě u nás uvidíme a o všem si popovídáme.“ Pak se vytrácí stejně rychle, jako se objevila. *** Je krásné zářijové odpoledne a já jdu na směnu. Jsem rozhozená z rozhovoru s matkou a nedokážu se uklidnit.

V práci mě otravuje jeden host. Tak jsem mu od plic řekla, ať si táhne jinam. Je rudý až na krku. Dost jsem ho asi ztrapnila.

Provozní chce, abych za ní přišla do kanclu. Něco mi říká o mém chování. Já se neudržím a začínám řvát: „Tak si to dělejte sama, když jste tak chytrá. Vy si myslíte, že když máte peníze, že se k lidem můžete chovat povýšeně. Běžte všichni do prdele!“ Rudá v obličeji odhazuju číšnickou zástěru na bar.

Odcházím se vztyčenou hlavou, ale nejraději bych vztyčila prostředníček. *** Přicházím domů. Richard se diví, že jsem tak brzo zpátky.

Nemá pro mě pochopení: „V práci musíš být profík.“ Je neoblomný. „Nemůžeš si dovolit urážet hosta ani šéfovou. Co teď jako budeš dělat?“ „No jo, to bys nebyl ty, abys mě pořád nemoralizoval. Seš stejnej jak ti vostatní. Jde ti jenom vo prachy a na lidi nebereš ohledy. Víš co, ty jdi taky do prdele!“ Zuřivě si balím věci a Ríša mi v tom zkouší bránit. Chce vědět, kam chci jít a snaží se mě uklidňovat.

–18–

„Jdu k mamce,“ odseknu.

Pořádně prásknu dveřma a jdu. *** Stojím před bytem své matky a přemýšlím, co jí řeknu.

Zazvoním. Slyším, jak za dveřmi burácí matčin o pět let mladší přítel Kamil. „Ahoj, mami. Jak jsi říkala, že můžu jít k tobě... Rozmyslela jsem si to. Chci bydlet s tebou.“ „A neseš s sebou ty peníze? Říkalas přece, že je máš a že mi je půjčíš.“ Přijde mi, že není moc ráda, že mě vidí. „Nenesu.“ „Ale Kamil tě tady nenechá zadarmo bydlet. Už s těma prachama počítá. Jdeš nevhod. Má blbou náladu.“ „Ale ty peníze jsem dostala, abych neskončila na ulici.

Nedostala jsem je, abych je dala Kamilovi,“ rozkřiknu se, aby to slyšel i on. „Tak přijď, až je budeš mít. Teď tady pro tebe není místo.“ Zabouchla mi dveře před nosem.

Vycházím před dům, posadím se na domovní schody a kontroluju čas na telefonu. Pomalu se schyluje k sedmé hodině a slunce už vydává jen slabou záři nad obzorem.

Tak tady to máš, Leono. Šéfová je kráva, Richard se na tebe vysral a vlastní matka dá přednost tomu ožralýmu debilovi, kterej sám nevydělá ani kačku, ale vymáhat z lidí prachy, to mu jde. Nemáš práci, nemáš kde bydlet. Senzační začátek novýho života. Celej tvůj život nestál za nic, tak proč by se to odchodem z děcáku mělo změnit?

–19–

Je skoro tma a nemám kam jít.

Potuluju se ulicema sídliště a přemýšlím. Nemám odvahu Richardovi zavolat. Je to můj nejlepší kamarád. Byla jsem k němu zbytečně krutá a teď se stydím se za ním vrátit.

Omluvy mi moc nejdou.

Procházím kolem paneláků. Míjím jen osamocené pejskaře a pozdní navrátilce z hospod. Dorazím k domu, kde je (vlastně byl) náš společný domov. Sednu si na lavičku, sportovní tašku plnou zmuchlaných věci hodím vedle sebe.

Zvoní mi telefon. Richard. „Tak tam neseď a pojď nahoru. Uvařil jsem ti čaj,“ říká Richard s takovou samozřejmostí, že se beze slova zvednu, popadnu tašku a hledám klíče od domovních dveří. V tom vzteku jsem je ani nestihla po Richardovi hodit. Ještě, že jsem to neudělala.

Richard mě hned ve dveřích obejme. Musím trochu na špičky.

Ani se mě neptal, jak celá ta záležitost s matkou dopadla.

Myslím, že to předvídal. Už se známe fakt dlouho. Nejednou jsem mu brečela na rameni, když mi matka slibovala, že si mě z děcáku vezme a pak z toho sešlo. Dlouho jsem si myslela, že můžeme být zase rodina. „Proč to všechno děláš? Měl ses na mě už dávno vykašlat,“ povídám se slzama v očích.

Richard poodstoupil z mého objetí a úplně vážně povídá: „To nikdy neudělám. Miluju tě.“ Zírám na něj a nevím co říct. Srdce mi buší, v hlavě zmatek.

Tak takhle to vypadá, když tě má někdo rád?

Vdechuju jeho vůni, zavírám oči a líbám ho, jak nejlíp umím.

–20–

–21–

Polární závod Jana Vrbiniaková Další den v zápřahu. Ale zápřah nevadí. To mrazivý štípání mi nikdy nevadilo. Vždy mi připomnělo to, co máme já a moje smečka nejraději. Jen my a bílá krajina. Sluneční svit tříštící se o zmrzlý sníh, čtrnáct těžkých dechů a tlumené bubnování dvaceti osmi párů tlapek, jediné zvuky provázející nás bílou pouští od začátku závodu. Finnmarkslopet nebude lehký, ale připravovala jsem se na něj celé roky.

Start v norském městě Alta byl výjimečný. Na začátek závodu se přišla podívat i norská královská rodina. Není se čemu divit, na konci zimy již v Norsku není moc povyražení a příležitostí ke společenským akcím. Už se těším, až se do Alty vrátíme a projedeme cílem.

Když na startu zaznělo: „And we have Hana Jáchymová, first Czech woman joining Finnmarkslopet, prepared on start!“ vysloveně jsem se těšila. Vytáhla jsem kotvu a rozjela se do tmy. Konečně můžu ukázat, že i sama žena někde ze středu Evropy dokáže vyhrát nad velikány Severu.

V prvním kontrolním bodě ve městě Kautokeino na mě čekala Kája s čerstvou pizzou a teplým čajem v termosce. Kája je má kamarádka z dětství. Vzala si mého bráchu, se kterým se nakonec rozvedli, a jediné, co je ještě pojí, je jejich dcera Evča.

Jsem ráda, že obě přijely doplnit můj tým.

Kája chtěla výměnou za pizzu zjistit, jak si vedeme v závodu. „Všechno dobrý. Zatím jedeme podle plánu,“ odpověděla jsem jí, „nechci psy uhnat hned na začátku, ale ráda bych dnes –22–

dojela až do Karasjoku. Jo, a na večer mi zkus sehnat pizzu aspoň se šunkou, nejsem králík,“ pošťouchla jsem ji.

Všechno je tu tak krásně bílé a čisté. Celou cestu jsem se nedokázala zklidnit a byla jsem u vytržení. Strašně moc jsem chtěla vyhrát, ale konkurence byla nesrovnatelná. Seveřani běhají hlavně s alaskánama. Jsou to šílení tvorové, šlechtění obzvlášť pro svoji rychlost. S takovými psy jde člověk přímo na jistotu. Jenomže u dálkových závodů, jakým je Finnmarkslopet, to není jen o rychlosti, a přesně na to se spoléhám. Soupeři ženou své psy až na hranice jejich možností a i když určitě nepodcenili přípravu, klidně poženou psy do únavy, a tak si můžou zadělat na problémy. Právě to by mi mohlo pomoct vyhrát.

Do půlnoci jsem doběhla do Karasjoku. Kája a Evča začaly chystat seno pro pejsky a ohřívat jim maso s tukem. Pár hodin si pospí a znovu poběžíme. Bude se jim hodit veškerá energie, kterou do sebe můžou dostat. Na mě čekala pizza se šunkou a čaj. „Koukám, že ses nabalila pořádně,“ zasmála se Kája, když jsem ze sebe stahovala vrstvy zimního oblečení. Popíchla jsem ji, ať si to sama zkusí zítra na saních.

Po Kájiných vtípcích jsem se konečně dostala k jídlu a pití.

Zase pizza. Není to ale nic neobvyklého. Pizzu můžu jíst skoro pořád a na tak dlouhé závody se výborně hodí.

Je energeticky vydatná a chutná. V kombinaci se sladkým čajem je pro mě nejlepším dopingem. „Neznám nikoho jiného, kdo by pil med s čajem,“ nedala mi Kája s vtípkama pokoj, „ani si nedokážu představit, jak moc hořká bys byla bez tolika cukru,“ rýpla si. Nedalo mi se nezasmát. Kája dokáže obrátit cokoliv ve srandu. Vždy s ní –23–

ráda jezdím na závody právě proto, že mě dokáže s vtipem odpoutat od závodního stresu.

Než jsem zalezla do spacáku, Evča mi sdělila svoje obavy, že smečka nejí naplánované porce. Dala jsem jí za úkol nabídnout jim za hodinu ovčí tuk, ať mají aspoň trochu energie navíc.

Nic jiného se dělat nedá. Psa člověk nepřinutí jíst, pokud sám jíst nechce. My jsme ale měli před sebou ještě dlouhou cestu, a tak jsem šla spát s obavami.

Usnula jsem hned a navzdory obavám jsem měla klidné spaní. Po třech hodinách mě vzbudil štěkot psů. Řekla jsem si, že není čas ztrácet čas a začala jsem se chystat na další etapu.

Měla jsem v plánu jet přes Levajok až do Tana bru.

Když jsem si navlečená do všech vrstev připravovala čaj, vešla do kuchyňky Evča. Ačkoliv bylo vidět, že si moc nepospala, stále byla plná elánu. Často se divím, kde to ta holka bere, být stále veselá a usměvavá. Ani jeden z jejích rodičů nepůsobil jako samotná lehkost bytí.

Vyrazila jsem ven do mínus dvaceti zkontrolovat smečku.

Mráz mi udeřil do tváří ostře jako bodláky. Evča za dobu, co jsem spala, nabídla psům ovčí tuk a vývar. Ne všichni ale jedli.

Nevadí, zkusím to s nimi ještě později v Levajoku. Zatím pijí dostatek a jedí dobře a jestli to tak zůstane, bude to stačit, abychom doběhli do cíle ve slušném čase.

Po krátké snídani jsme zapřáhly psy, zkontrolovaly vybavení a já jsem se vydala se svou smečkou na další etapu.

Olda táhl celou skupinu kupředu. Je to nejlepší vůdce. Můj osudový pes. Nikdy nezklamal a určitě mě podrží i teď. Miluji celou smečku, ale u Oldy vím, že pro mě udělá všechno a udrží nás ve stopě. Tento krásný sibiřský husky je mým diamantem.

–24–

Má odběhanou spoustu závodů po celé Evropě. Za pár let lze stihnout kde co a Olda by se ve svých 4 letech mohl považovat klidně za veterána. Pravě takového psa jsem potřebovala, aby vedl mou čtrnáctičlennou smečku správným směrem.

Všechno klapalo jako hodinky. Start byl dobrý a to je samo o sobě úspěch. Když to vydržíme, můžeme odjet s umístněním.

To by bylo něco. S tak zářivou představou úspěchu jsem popohnala psy, ať zrychlí. U Levajoku mě čekala Kája s jídlem a novou dávkou čaje. „Vypadá to dobře. Daří se ti držet plán nad očekávaní,“ pochválila mě. Ukotvila jsem saně se psy a na chvíli jsem slezla, abych zkontrolovala, v jakém stavu je smečka.

Každému psovi jsem strčila pod čumák kostku ovčího tuku, který okamžitě zhltli. To bylo dobré znamení. Vzala jsem si od Káji krabici s pizzou, vytáhla kotvu a popohnala smečku k pohybu.

Cestou z Levajoku jsem si začala plánovat, že bychom se posunuli až do Varangerbotnu. Bylo by to jen pár kilometrů navíc a přineslo by nám to lepší startovací pozici do další etapy závodu.

Psi běželi naplno dalších sto kilometrů a já jsem se cítila blíže vítězství. Těsně před Tana bru jsem se nakonec rozhodla pokračovat ještě dalších dvacet kilometrů do Varangerbotnu.

Káje jsem na kontrolním bodě sdělila svůj úmysl, aby se mohla spolu s Evčou přesunout taky. Všechno vycházelo krásně. Kája s Evčou zvládnou odstrojení a přípravy a další den to dotáhneme snad až do Ovre Pasvik. To by znamenalo, že se třetím dnem bychom za sebou mohly mít víc než půlku závodu.

Krása. Olda je prostě nejlepší vůdce.

–25–

Všechno šlo podle plánu. Všechny tři jsme se těšily na zdárné dokončeni závodu, třebaže na to bylo ještě brzo. Po večerním drilu jsem se zabalila znovu do spacího pytle a rozhodla se dopřát sobě i smečce o hodinu spánku navíc.

Třetí den závodu začal stejným rituálem jako předchozí rána. Příprava, kontrola, snídaně, zapřáhnutí a start. Psi už jedli lépe a cesta nám tak krásně odsýpala, že jsem si to začala malovat krásný a viděla se pomalu na stupni vítězů. Jestli bychom třetí den dojeli zpátky do Neidenu, posunuli bychom se tak už do první trojky závodníků.

V krátkém úseku z Neidenu do Kirkenes se však něco u Oldy zlomilo. Celkově se jevil fit až na to, že se nedokázal napít. Závod ho značně vyčerpával a už nechtěl přijmout ani ovčí tuk. Začínala jsem se bát, že nedokončíme úsek do Ovre Pasvik. Na kontrolním bodě v Kirkenes jsem se po konzultaci s veterinářem rozhodla, že Oldu nebudu dál trápit. Chudák pes se nažral tolika sněhu, až se začal dávit. Je běžné, že psi během závodu jedí sníh, místo aby se napili vody.

U Oldy však kombinace vytížení z náročného závodu způsobila stáhnutí žaludku a stálé požíraní sněhu pak žaludek jenom dál dráždilo. Spolu s nekontrolovaným dávením to výsledně způsobilo, že už v sobě nebyl schopen udržet ani vodu. „Organizátoři se bojí, že to bez Oldy nestihneš ve stanoveném plánu,“ informovala mě Kája. „Tak ať se bojí. Já jsem nepřišla, abych to vzdala,“ vyštěkla jsem na ni víc, než bych si přála.

Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat. Nikdy se mi nestalo, že bych psa takhle uhnala. Vidina umístnění mě stála vyřazení lídra ze závodu. Mohla jsem do jeho pozice dosadit jiného psa, –26–

ale s třináctkou bych závod pravděpodobně dokončila až na posledním místě.

Všichni mi říkali, ať to nechám na příští sezonu, ať do toho nejdu po hlavě, jenom abych závod dokončila. To všechno jsem věděla, jenže tak to nemělo skončit. Kdybych to vzdala, zradila bych své sny. A kdybych pokračovala, utrpěla by tím hlavně smečka. A kde bych vzala příští rok peníze, abych mohla přijet znovu? Měl to být můj rok! Podmínky byly ideální, chlupáči ve formě a já měla tak krásně rozjetý závod.

Tu noc jsem nespala. Jen jsem pečovala o Oldu a promýšlela různé scénáře, co se závodem. Čtvrtý den hned ráno jsem nakonec odstoupila. Rozhodla jsem se, že nemá smysl dalších několik dní smečku trápit. Všichni si vydechli a já jsem byla naštvaná, že jsem se sama chytila do pasti, na kterou jsem se spoléhala. Nafrnění seveřani. Myslí si, že to umí líp. Navzdory všemu jsem si začala uvědomovat, že Finnmarkslopet není o vítězství. Proto jsem se tehdy rozhodla, že příští rok nepřijedu. Budu si jezdit doma v Krkonoších pro sebe a svou smečku. *** Po roce znovu s nadšením slyším: „Welcome, Hana Jáchymová back to Finnmarksopet!” a rozbíhám se opět do severské tmy.

–27–

Jiskra, co zažehne požár Tereza Menšíková Kovářovu dílnu osvětloval jemný svit hvězd a zvuky dopadajícího kladiva otřásaly nocí jako hrom krajinou před bouří. Všechen vzduch v dílně se kroutil a potil námahou, se kterou kovář svýma mozolovitýma rukama zpracovával poslední kusy železa. Po chvíli se zastavil, odložil kladivo a zaposlouchal se do podzimní noci. Cesta kolem kovárny ale byla tichá a klidná.

Kovář se spokojeným úsměvem přehlédl svou práci. Dva tucty podkov a půl kopy nožů, seker, motyk a rýčů se na hromadách povalovaly u dubové lavice, jako by zpod ní vyrostly samy od sebe. „Konečně hotovo,“ oddychnul si a otřel pot z čela.

S viditelnou únavou začal rovnat nářadí, když v tom zahlédnul na cestě šedý stín. „Máme ale krásnou noc, kováři! Nebylo by v tvé kovárně trochu vody a místa k přespání? Jdu až z Erinu a nohy už mě sotva nesou.“ Kovář přes oheň zamžoural do tmy, z níž vyšel starší muž s šedivým pláštěm a s dřevěnou holí v ruce. „Nu, což o to, místa je tu dost,“ pronesl kovář nedůvěřivě. „Ale jestli máš zlé úmysly, pak mi věř, že ti to za ten výprask nestojí.“ „Žádný strach, kováři. Sbírám příběhy, ne životy a majetek cizích lidí. I když je to někdy to samé. Jsem kathanik a dnešní

–28–

večer k tvým službám,“ pronesl neznámý s divadelní poklonou, až se z něj sesypala hromádka prachu.

Jeho slova kováře uklidnila. Vždyť každý v kraji znal kathaniky: poutníky-vypravěče. Dokázali zkrátit kdejakou dlouhou chvíli a přinášeli zprávy z dalekých měst a krajů.

Kovář se zjevným ulehčením pokynul poutníkovi a nalil ze sudu do misky čistou vodu. „Tak to pojď blíž, kathaniku. Nemám ale jídlo, ani moc času na povídání. Zítra brzy ráno musím odvézt zboží kupci do města. Uvítám ale zprávy, co mi pomohou udržet oči otevřené, než dílnu uklidím.“ Odsunul pár měkkých kůží z dubové lavice a nabídnul misku poutníkovi, který po ní dychtivě sáhnul. „Mám po kapsách spoustu příběhů a zpráv,“ zamyslel se poutník. „V Karacasu byly tři měšťanky odsouzeny za cizoložství a pranýřovány na náměstí. Prý měly poměr s rybáři ze Severních ostrovů a narodily se jim děti s rybíma očima.“ Kovář se rozesmál a rozverně poplácal poutníka po zádech, až mu voda vystříkla do tváře. „To se musím zeptat sousedovic ženušky, jestli nechodila moc často k jezeru prát prádlo. Ta její dcerka má oči jako pulec z jara.“ S chechtáním vzal do ruky železnou tyč a začal prohrabovat uhlíky v peci. „Místo pohádek mi řekni, jaké bylo léto v Erinu? Pořád tam touží po válce? Většina mečů, co jsem dělal minulou zimu, putovala do jejich zbrojíren.“ „Touha po válce je, zdá se, v povaze jejich znuděných životů,“ povzdechl si kathanik a otřel si vodu z očí. „Král je drží zkrátka, ale suchý rok a slabá úroda nevěstí nic dobrého.

–29–

Každá hádka končí rozbitými okny a zlámanými údy. Je to jako sedět na sudu se střelným prachem. Zrovna před měsícem tam pověsili čtyři zamarské obchodníky za velezradu.“ Kováři strnul úsměv. „Však jim to patří! Ať táhnou, odkud přišli. Zamaráci jsou s tou jejich hnědou hubou jako prašiví psi.

Myslí jenom na to, jak by to tu celé ovládli. Však i ty jejich peníze nosí smůlu. Felčar ze vsi jim prodal pár léčivých bylin a do pár dnů ho zchvátila zimnice. I ta hloupá zvířata se jejich domům vyhýbají na deset kroků a ta vědí, co je dobré.“ „Ale kováři, kdo z nás dvou teď vypráví pohádky,“ pousmál se poutník. „Nějakou dobu jsem pobýval ve čtvrti Zamarů a až na jejich zvláštní zvyky to jsou lidé jako ty a já. Zvířata od svých domů odhání, protože se obávají nemocí. Jsou hrdí, ale ne mocichtiví. I když nechtěl bych jim ve zlém zkřížit cestu, ačkoliv se krve a boje štítí nadevše.“ „Mysli si, co chceš,“ odseknul kovář a rozmrzele odložil železo. „Tady lidi vědí své. Byl jsi už na tolika místech, že se ti lidé pletou. U nás pod horami se říká: Třikrát do stejného pole nezaseješ, dvakrát ze stejného těsta nezaděláš a ani jednou hnědým Zamarům ruku nepodáš.“ Sotva ale poutník otevřel ústa, aby se začal bránit, kovář jej přerušil: „Nechejme toho, kathaniku. Je pozdě a nemám sílu se přít o nějaké povídačky. Můžeš tu přespat na lavici, země je vlhká a prochladlá.“ Poutník se na něj vážně zadíval a pronesl: „Nepodceňuj příběhy nenávisti, kováři. Jsou jako ten oheň, co tě živí, a šíří se rychleji než požár.“ Kovář si jen zamručel pod vousy a s myšlenkami na podivnost kathaniků se uložil ke spánku.

–30–

*** Když se ráno probudil, zrovna se začalo rozednívat. S hlasitým zívnutím se zvednul a oči mu sklouznuly k lavici, která byla prázdná. Po poutníkovi ani památky. „Aby do mě hrom uhodil,“ promnul si kovář oči a přemítal, jestli neměl jen podivný sen. Když ale nikoho v kovárně nenašel, pokrčil rameny a začal pečlivě skládat zboží na vozík.

Jakmile bylo vše hotovo, zapřáhnul malého poníka a ve své sváteční režné košili vyrazil na cestu.

Marten bylo velké město obehnané řadou vysokých hradeb s šesti hlavními bránami, k nimž se vinuly cesty jako hadi.

Však se mu také přezdívalo Hnízdo hadů pro jeho nekonečně spletité uličky, ve kterých se leckterý obyvatel rychle octnul bez peněz i bez zubů. K branám se již od časného rána táhnul dav obchodníků, velkých povozů, jezdců na koních i žoldáků snažících se protlačit vpřed. Kovář, který město znal jako své boty, se rychle se vymotal z počátečního zmatku a spletí uliček si to namířil přímo ke kupci.

Když přišel k jeho domu, nechal svůj vozík na nádvoří u sloužících, prošel hlavní chodbou a usadil se v přijímací hale. Čekal dlouho, nekonečně dlouho. Občas kolem prošel nějaký sluha, který ho ujistil, že ho pán domu přijme, ale dopoledne ubíhalo a nikdo nikde. Kovářova trpělivost už začala přetékat, když se otevřely dveře a jimi prošel kupec následovaný dvěma zamarskými obchodníky. „Á, kováři,“ prohodil nenuceně, „jdeš pozdě. Ty sekery a podkovy tu měly být o rozednění. Loď do Levantu už odjela a tady je prodám jen za zlomek původní ceny. Ale že jsi sem vážil cestu, tak ať neodcházíš s prázdnou,“ a s úšklebkem mu –31–

hodil malý váček. S těmi slovy se otočil a zamířil do vlastních pokojů.

Na kovářově tváři by se v té chvíli dalo uvařit vejce. Vyrazil za kupcem a hrubě ho chytnul za vyšívanou vestu, až to zapraskalo. „Takhle vy si představujete obchody? Okamžitě mi dejte, co mi patří, jinak…“ V tom ucítil na tváři ostré šlehnutí až s výkřikem obchodníka pustil. Jeden ze Zamarů držel v napřažené ruce tenký prut z ohebného dřeva a ukazoval jím směrem k němu: „Okamžitě přestaňte, chováte se jako zvíře! Kupec tvrdí, že jste přišel pozdě a tím byla vaše dohoda porušena. Nejspíš jste si jako všichni kováři v městě včera trochu přihnul a vyspával v šenku.“ „Křivácký lživý pse, tobě nebudu nic vysvětlovat, ještě od tebe něco chytím,“ odplivnul si kovář na mramorovou podlahu a otřel si šrám. „Však já to tak nenechám, zloději!“ V tváří tvář třem mužům na nic nečekal, otočil se na patě a s polohlasným klením odcházel chodbou. Když vyšel na nádvoří, našel jen poníka a prázdný vozík. Zlostně zapřáhnul a vyrazil na hlavní náměstí. Rázně přitom rozrýval proud lidí, kteří se jeden druhému neustále pletli do cesty. Však byl také den velkých trhů. Všude bylo plno křiku, pachu jídla a zbytků, o které se tahali toulaví psi.

Kovář už zahlédnul na náměstí dům cechu obchodníků, když v tom vzduch protnul nelidský křik. Přímo před ním narazil do dřevěného vozu splašený kůň a vůz se s praskáním převrátil na svého majitele. Kovář rychle přiběhl na místo, kde jako omráčení hleděli na cukající se tělo dva mladí Zamarové.

–32–

„Co tu stojíte jako zařezaní, pomozte mi obrátit ten vůz,“ vykřiknul na ně kovář, ale to už se kolem nich sbíhaly desítky lidí. Někteří začali tělo sami vyprošťovat, jiní se drali dopředu za výhledem. K mladíkům se skrze dav prodral starší zamarský muž a začal je táhnout pryč, když v tom jedna z žen ukázala směrem k nim: „To udělali ti hnědí Zamaráci! Na vlastní voči jsem je viděla!“ „No jo, taky jsem u toho byl,“ přidal se další. „A už chtějí utéct!“ „Vrazi! Zrádci! Zkurvysyni!“ Celá masa lidí se v tu chvíli začal pohybovat směrem k nim, až kováře smetla sebou. Starší Zamar se snažil mladíky chránit vlastním tělem a volal něco na muže vpředu, ale přes hluk jej nebylo slyšet. Ani kovář postrkovaný rozzuřeným davem se nezmohl na odpor a jen viděl, jak Zamary pohltila lidská řeka.

Když se konečně dostal blíže k jednomu z domů na náměstí, zvířený prach už proráželo troubení stráží, proti kterým lidé začali házet kameny. Jeden z nich jej trefil do hlavy a v tu ránu se celý svět proměnil v tmu.

Kovář se probral na studené zemi, až už bylo šero. Ulicemi se valil hustý dým a ze vzdálených střech šlehaly plameny.

Dovrávoral k bráně a ani sám nevěděl, jak se dostal z města domů.

Když došel k vyhasínající výhni, něco se v něm zlomilo.

Snad ze ztráty vozu s poníkem, snad z toho hněvu a šílenství města, snad z pocitu bezmoci nebo jen z tupé bolesti hlavy.

Unaveně dosednul na dřevěnou lavici, složil obličej do dlaní a skrze prsty mu protékaly slzy. Celý svět v tu chvíli dosednul na jeho rozložitá ramena a plakal s ním.

–33–

Epilog V královské kronice bylo toho roku zapsáno: V podzimu 1349 vypukly v Martenu nepokoje, které přerostly v rabování a vraždění ve čtvrtích těch nazývaných Zamarové. Na sto budov a dvě stovky životů bylo zmařeno požárem, který zažehla jiskra lidské nenávisti.

–34–

–35–

Jiskření Iva Matějková Lucie sedí u svatebního stolu a přemýšlí nad tím, co tady vlastně dělá. Venku je krásně, mohla bych dělat tolik jiných věcí. Kdybych nemusela, snad bych ani nepřijela, pomyslí si.

Jenže slíbila Kláře, že jí půjde za svědkyni. Znají se od dětství, ale nedá se říct, že jsou nejlepší kamarádky. Tahle role na Lucii spíše zbyla. Klára by raději volila jejich společnou kamarádku, která žije v zahraničí. Ta ale nehodlala přijet. Copak Klára, pomyslí si Lucie, ta musí mít pořád něco extra. Snaží se udělat dojem na druhé za každou cenu. Je to prostě tak trochu pozérka, dokončí Lucie svoji myšlenku.

I tato svatba na ovčí farmě je toho důkazem. Začíná neobvykle přímo obědem s hrstkou příbuzných, co jsou na místě. Obřad a hlavní oslava začne až po obědě s příchodem ostatních hostů. U stolu vládne podivně napjatá, nemluvná atmosféra. Navíc se servíruje jehněčí polévka a jehněčí maso s bramborem. No nazdar, pomyslí si Lucie, tady snad můžu jenom pít, jehněčí hody teda nejsou nic pro mě. Do jídla jen tak dloube, sem tam si dá do úst bramboru. A zoufale si přeje, aby už tento trapný oběd skončil. „Lucko, kdo dnes vlastně hlídá Kristýnku,“ vytrhne nevěstina máma svojí otázkou Lucii ze zamyšlení. „Kristýnka je na víkend u druhého rodiče,“ odpoví Lucie svou oblíbenou frází. „Vrátí se až zítra odpoledne,“ dodá ještě.

Konečně je po obědě, musím jít chvíli na vzduch, oddechne si Lucie. Naštěstí se sjíždějí i ostatní hosté. Přijíždí i oddávající –36–

a vše se chystá ke svatebnímu obřadu, který se bude konat venku. I Lucie se řadí za nevěstu a ještě kontrolují podpisy. „Kláro, je tady drobný zádrhel,“ podotkne Lucie směrem ke Kláře. „Aha, jaký?“ vyděsí se Klára. „Nahlásila jsi mé příjmení za svobodna, ale já mám příjmení stále po bývalém manželovi,“ vysvětlí Lucie. „Chci se jmenovat stejně jako Kristýnka, proto jsem ho neměnila,“ doplní ještě. „No jo, na to jsem zapomněla, promiň, jdu se zeptat co s tím.“ Za chvíli je Klára zpět. „Tak v pořádku, stačí to jen škrtnout,“ předává s úlevou informace.

Lucie si vzpomene na vlastní svatbu, a na to, jak jí máma ráno vtloukala do hlavy, že se ještě jmenuje po ní, a ona se potom po obřadu začala podepisovat svým rodným příjmením.

A musela škrtat. Tahle připomínka ji pobavila.

Nevěsta si přála, aby byli sladění i oblečením. Chtěla mít i svědky s tóny vínově červené a bílé. Lucie má půjčené letní šaty vínové barvy, pouzdrové, se širokými ramínky a k tomu má bílé bolerko a bílé sandály. Šaty zvýrazňují její drobnou, pevnější postavu. Vlasy kaštanové barvy má sčesané do volného uzlu, ozdobené bílou květinou. Dneska se teda necítím úplně ve své kůži. Nakonec to není u mě zase tak ojedinělý pocit, s tělem nejsem zrovna kamarádka. Ráda bych vypadala trochu líp, a taky se tak cítila, ale jak na to? A teď se ještě ke všemu na mě bude dívat spousta lidí, a to fakt nemusím, když jsem středem pozornosti. Už ať je po obřadu.

Je odpoledne. Lucie se začíná nudit, přestává ji to na svatbě bavit. Přemlouvá se, že ještě chvíli vydrží. Začínám mít asi –37–

hlad. Co se tady dá vlastně sníst? K dispozici jsou akorát koláče s tvarohem, který podezřele zavání ovčím. Pak ještě ovčí sýr. To je teda výběr. Vezmu si suchý chleba a dám si kávu. Jé, a na stole v sále je ovoce, skvělé, když bude nejhůř, dám si ho.

Tyhle ovčí hody rozhodně nejsou nic pro mě, a podle výrazů mnoha ostatních, nejspíš ani pro ně.

Po nějaké chvíli nastává rozruch. Do dvora vjíždí pomalu a s hlasitým troubením starý růžový kabriolet ozdobený srdíčky ze všech stran. Kabriolet je vyrobený ze starého favorita. Lucie zdálky pozoruje dění. Spolujezdec je Jarda, kterého dobře zná, ale kdo je ten neznámý řidič? Hoši elegantně vystupují z auta, směřují k novomanželům a předávají jim tento nečekaný svatební dar. Součástí je i projížďka novomanželů. Jarda zůstává tady. Pro Lucii neznámý řidič s novomanželi zase odjíždí. Ráda by se na toho neznámého zeptala Jardy, se kterým se zdraví pohledem. Jarda vypadá, že by rád směřoval k ní, od stolu venku na něj však volá jeho přítelkyně. No, nevadí, zjistím si to potom, zatím mu budu říkat pan „Neznámý“, proběhne Lucii hlavou.

Později se novomanželé vrátí z projížďky. Jejich řidič postává bokem od posezení, pokuřuje, na očích sluneční brýle, s nikým se moc nedruží, ale vypadá to, že dění kolem poměrně pozorně sleduje. Lucie si ho hned všimne. A vida, pan „Neznámý.“ No, je to trochu ten typ, co vypadá jako sňatkový podvodník. Ale musím uznat, že má i svoje kouzlo. Zkouší zjistit, kdo to je, ale zdá se, že kromě Jardy a nevěsty s ženichem ho nikdo nezná.

Ovšem k Jardovi se zatím nedostala a novomanželé jsou zaneprázdnění. Že bych se šla seznámit sama, zvažuje Lucie, ale ne, to je blbý. Nakonec proč mě tak zajímá, on se netváří, –38–

že bych mu zrovna padla do oka, vypadá to, že si mě ani nevšiml. Vlastně proč se tomu divím, vždyť nepřijdu zajímavá ani sobě, napadne ji. A možná prostě nejsem jeho typ. Ale co, kašlu na chlapy. Začíná si připadat osaměle, s pocitem, že tam zrovna není nikdo, s kým by si chtěla povídat. Po nějaké době přijíždějí i její blízcí přátelé a Lucie se zaraduje, že konečně bude nějaká zábava. Také cimbálová kapela spustí první tóny a mnoho hostů se přesune do sálu.

První tanec má mít nevěsta s ženichem, nicméně ho nemůže honem najít. Ženich se raději někde schovává a snaží se rychle opít. Klára se smíří s tím, že prostě začne tančit s někým jiným.

Lucie sedí v sále se svými přáteli a po očku sleduje dění na parketu. Hm, s nevěstou zrovna tancuje pan „Neznámý“.

Dobrá příležitost prohlédnout si ho více zblízka. Snaží se být zajímavý? Sluneční brýle nesundal ani teď. Nejspíš na sebe rád upoutává pozornost. Není nijak zvlášť vysoký. Má trochu břicho díky mírné bederní lordóze. Oblečení ve stylu nedbalé elegance. Takový typ tajného agenta nebo taky profesionálního svůdníka. Lucie přemýšlí, jestli je jí vlastně sympatický, nebo není.

Venku se pomalu stmívá. Na dvoře hoří oheň. Lucie se k němu občas přijde posadit. Oheň miluju. Je uklidňující, hřejivý, moc ráda se do něj dívám. Vždycky se mi tak nějak uleví, jako by spálil všechny starosti, které v sobě nosím. Cítím, že i ve mně je takový vnitřní oheň, jakási vášeň, láska k životu.

I když nevím, mám pocit, že v poslední době trochu vyhasíná.

Možná je to právě důvod toho, proč se teď tak často cítím nespokojená. Ponoří se do sebe. Začne jí být chladno, tak se vrátí do sálu. Je rozhodnutá, že za chvíli pojede domů.

–39–

Všimne si Jardy, jak po ní pokukuje. Má pocit, že ji chce vyzvat k tanci. Rozhodne se mu to neulehčit. Na Jardovi je vidět, jak se odhodlává. Najednou se zvedá a vyrazí směrem k Lucii. „Nazdar baby,“ použije Jarda své oblíbené oslovení, „půjdeš si se mnou zatančit?“ dodá. „Ráda,“ souhlasí Lucie, i když tančit se jí zrovna moc nechce. Bere to tak, že si u toho pohupování na parketu alespoň s Jardou popovídá. Přemýšlí, jestli se má Jardy na toho neznámého zeptat. Jarda ale vypadá, že ho zajímá, jak se má Lucie. Šlape jí v jednom kuse na nohy, za což se stále omlouvá, a dává jí najevo, že má pro ni slabost. Je pravda, že už má i něco popito.

Pozoruje nás pan „Neznámý“ a tváří se, že se dobře baví.

Nemá na očích dokonce ani sluneční brýle, proběhne Lucii hlavou. „Smím prosit,“ ozve se najednou těsně za jejími zády. Otočí se a překvapením zatají dech. Tak pana „Neznámého“ jsem opravdu nečekala. Konečně můžu zjistit, co je zač. „To je Roman,“ představí ho Jarda a jen nerad je ponechá spolu. „Lucie,“ usměje se na něho. „Jak ses vlastně objevil na této svatbě? Nevzpomínám si, že by o tobě ženich s nevěstou mluvili,“ vybalí na něho hned svoji zvědavou otázku. „Byl jsem pozván,“ pronese s úsměvem. Lucie se zatváří, že tato odpověď jí nestačí. „No, to je spíš taková náhoda, pokračuje, dělal jsem s Jardou novomanželům dřevěnou podlahu, tak se mi asi chtěli odvděčit. I když nevím, toto je nehladovější svatba, na které jsem zatím byl,“ dodá a zatváří se kysele.

–40–

„No to máš pravdu,“ souhlasí se smíchem Lucie. „Moc se mi sem ale nechtělo, jenže jsme s Jardou dělali a dovezli ten svatební dar,“ pokračuje Roman. „Aha, ten kabriolet, povedl se vám,“ pochválí ho Lucie. „A odkud se znáte s Jardou?“ položí mu další zvědavou otázku. „Přes našeho společného kamaráda z Břeclavi, byli spolu na vojně, a teď u Jardy nějakou dobu bydlím. Jsem prý jediný, koho takto intenzívně snese,“ vtipně dodá. „No jo, copak Jarda,“ usměje se Lucie a pokračuje ve výslechu. „Takže ty jsi někde od Břeclavi?“ „Jo, jsem takový větroplach od Pálavy,“ dodá s úsměvem.

Lucie se se zájmem vyptává dál a i ona o sobě něco Romanovi prozradí. Dozví se o něm, že je také rozvedený, stejně jako ona. Oba mají hodně podobné zkušenosti, tak je o čem si povídat. Rozhodnou se, že si půjdou sednout ven k ohni.

Roman si už potřebuje zapálit cigaretu a Lucie si zapaluje s ním. Občas kouří, většinou spíš, když se něčím užírá. Teď jí to ale připadá, že dokresluje okamžik. Zůstanou spolu u ohně v družném hovoru. Už se od sebe nehnou. Lucie dokonce zapomene na čas i na to, že chtěla dávno odejít domů. U ohně je jim příjemně. Čas plyne a začíná být hluboce po půlnoci.

Roman dá Lucii doslova neslušný návrh a zve ji k sobě domů s tím, že ráno si dají dobrou kávu a snídani a potom ji odveze. Lucie váhá, takhle se nikdy sbalit nenechala. Vždycky to spíše odsuzovala, ale teď ji láká to vyzkoušet. Přemýšlí o tom horečně celou cestu v autě, když je řidič odváží jako poslední hosty. Nakonec se rozhodne, že to prostě riskne. Má z toho divný pocit. Jak se pak bude na sebe dívat. No nic, už je tady. Roman už ulehnul, ona si ještě potřebuje odskočit. Když se vrátí, Roman spí jako dudek. Docela ji to rozesmálo. Jde si –41–

lehnout vedle něho a ještě chvíli přemýšlí nad touto komickou situací.

Ráno museli jít na slíbenou kávu o nějaký dům dál, kde má Jarda s Romanem dílnu. Roman totiž neměl doma ani kávu. Dá se říct, že sliby asi moc neplní. Ale i tak to bylo milé ráno.

Roman Lucii potom odvezl domů, jediný slib, který dodržel.

Když se loučili, řekl si o její telefonní číslo. Dala mu ho, i když pochybovala, že by se ještě ozval.

Dneska je to už jedenáct let, co jsou spolu. Z úletu se nakonec vyklubal přímo vztah manželský. Půl roku po svém seznámení se vzali. Nedá se říct, že by to byla hned láska na první pohled. Spíše příjemné hřejivé jiskření, které je nabíjelo novou chutí zkusit zase být ve dvou.

–42–

–43–

Strážce ohně Ondřej Zalaba „Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“ „Určitě ne.“ „Tak proč to děláš?“ „Podívej, když řeknu, že to dobrý nápad je, budeš mi to zkoušet rozmluvit a já tolik času nemám. Ráno se blíží s každou vteřinou.“ Oba přátelé na chvíli tiše hleděli k vrcholu hory, tyčící se před nimi k temné noční obloze. Byla obrovská, majestátná a děsivá. Po stráži nebylo ani vidu, a přesto se krčili v mohutném křoví.

Hora byla hodna strachu, stejně jako ti, jež ji zvali svým domovem. „Spíš se blíží konec tvého štěstí, Mete. Kolikrát čekáš, že ti to ještě projde?“ „Zatím to vždy prošlo. Proč jsi teď tak nervózní?“ „Právě proto. Kolikrát si myslíš, že se tam můžeš vkrádat?“ „Ještě aspoň jednou,“ trval Met naléhavě na svém. Faist jen odmítavě potřásl hlavou. V jeho kaštanových očích, jediném, co bylo ze zahalené tváře vidět, se zračil strach. Jako by se je snažil před jejich úmyslem varovat, zavyl nocí chladný vítr.

Metovy hnědé vousy a do copu spletené vlasy se v poryvu třásly, ale on stál pevně. „Všechno pro ně ukrást nemůžeš, Mete,“ snažil se Faist dál, tiše, ale naléhavě. „Říkal jsi, že minule jsi to ani nedokázal najít. Co když ví, pro co si tam jdeš?“ –44–

„Pokud opravdu nechceš, abych tam šel,“ odvětil jeho přítel a rozpřáhl své ruce, „proč jsi pro mě všechno tohle vyráběl?“ Faist si rozpačitě prohlížel svou práci. Met byl obtěžkán lany, cepíny, páčidly a šperháky. Kov byl pečlivě zabalen v měkké kůži, aby svou písní nepoutal pozornost obyvatel hory. „Jestli zjistí, že ti pomáhám-“ „Nezjistí, příteli,“ pravil Met konejšivě. Lišácký úsměv byl ve tmě sotva vidět, ale teplo ruky na svém rameni Faist cítil i skrze oděv. „Neměj pořád strach. Děláme dobrou věc.“ Faist poraženě přikývl. „Oni to tak ale nejspíš neuvidí.“ „Na tom nesejde. Ti lidé tady dole to potřebují.“ A s těmi slovy vykročil hoře vstříc. Z chůze se stal běh, snad aby neztrácel čas, snad aby neměl šanci se ohlédnout. Věděl, jak moc riskuje. Měl strach. Faist měl pravdu, ale Met věděl, že on ji má taky.

To vědomí jej hnalo dál, skále vstříc, a pak blíže a blíže jejímu vrcholu. Tentokrát to muselo vyjít. Čas měl dobrý. Jeho přítel se jako vždy vyznamenal. Nástroje držely a příkladně konaly svou práci. Po nikom nebylo ani stopy. Měsíc byl ve správné pozici a umožňoval mu postupovat v bezpečí stínů.

Jakkoli se ale snažil utěšit, strach stále nahlodával jeho jistotu.

Nebyl tam. Posledně prohledal snad všechno a svou kořist nenašel.

A ten kvílející vítr také nepomáhal. Že mu dával zabrat cestou vzhůru byla jedna věc, ale představa sestupu s kořistí ho děsila víc.

Ponořen do svých myšlenek docela ztratil přehled o tom, jak rychle postupuje. Cepín zasvištěl naprázdno vzduchem a svezl se po tesaném kameni. Byl na vrcholu. Vyděšeně ztuhnul a –45–

nehnutě poslouchal, jestli ho jeho chyba vyzradila. Po asi nejdelší minutě svého života se odvážil k pohybu.

Palác byl prázdný. Jeho prostory už znal zpaměti. Srdce mu bušilo v uších. Po takovém výstupu by byl čas k odpočinku víc než zasloužený, ale on počítal každé zrnko ubíhajícího času.

Kradmo jako kočka probíhal mezi řadami sloupů, oči a uši nastražené, až konečně stanul před ohništěm.

Stálo tam v celé své kráse přímo před ním. Paprsky měsíce vnikaly mezerami mezi sloupy a osvětlovaly jeho kovový lesk.

Vypadalo přesně, jak si je pamatoval. Ohromná kovová mísa na zdobeném, kamenném podstavci. Hladká kovová čerň proti bílému mramoru zdobenému četnými reliéfy. Met v nich poznával vyobrazení starých válek a vzniků nových pořádků.

Byly ještě čerstvě vypáleny do jeho paměti. Odpověď v nich ale nenacházel.

Stejně jako posledně, velké ohniště bylo tiché a studené. Po ohni nebylo ani známky, a on stále neměl ponětí, jak jej zažehnout. Studený pot stékal po jeho čele, zatímco si mnul spánky a přemýšlel. Bylo ticho. Měsíc napovídal, že má stále čas.

Poklekl před podstavcem a začal znovu pečlivě zkoumat reliéfy. Smrtelníci, bohové, známá historie – nic, co by mu pomohlo. Stejně jako minule, i tentokrát jeho oči spočinuly na obraze dvou postav natahujících k sobě prst. Prozření se nedostavovalo. „No podívejme,“ ozval se náhle tichý hlas. Nebýt toho, že klečel, vyskočil by úlekem. „Jak úctyhodné, klečet před oltářem a modlit se. Ke zloději se ta pokora ale moc nehodí.“ Samozřejmě. Všechno to ohlížení se přes rameno po strážích, a nakonec to byla přímo ona, kdo na něj čekal.

–46–

„Co na to říct – někdy nezbývá, než zkusit všechno,“ odpověděl zdánlivě klidně, zatímco mu mráz tančil po zádech.

Pomalu se postavil a otočil. Jeho oči přitom zkoumaly okolní stíny. Zdálo se, že krom ní tam nikdo další nebyl. „Nebylo by bývalo hezké, kdyby to tak mohlo fungovat?

Kdyby sis pokorně řekl o to, po čem toužíš?“ Musel přemýšlet, kdy naposled ji viděl takhle z blízka. Nebo jestli ji vlastně někdy viděl takhle z blízka. V očích se jí zrcadlil bílý měsíční třpyt. A tvář jí zdobil vědoucí úsměv, stejně jako vždy, když na něj v minulosti pohlédla. Jako by věděla něco, co on ne. Ten pohled ho přiváděl k šílenství.

Musel se ale ovládat. Měl svůj úkol. „A nebylo by to až příliš jednoduché?“ přinutil se říci.

Zastavila pouhých pár kroků od něj. „Co byste z toho měli?

Vždyť byste se nudili.“ „Takže podle tebe je vše, co se tu děje, jen pro zábavu?“ Tvářila se pobaveně, ale Met měl pocit, že v tom tónu hlasu zaslechl ještě něco jiného. „Takže není? Je toho tolik, co by se dalo dokázat, kdybyste chtěli.“ „A co přesně se to snažíš dokázat, Mete?“ Přiměla ho pohledem zabloudit přes rameno k ohništi. V té chvilce nepozornosti zkrátila prostor mezi nimi o další krok. „Víš vlastně, pro co jsi sem přišel?“ „Myslel jsem, že ano,“ zachraptěl a položil pravou ruku na kraj ohniště. „Copak nemá hořet věčně?“ „Také že ano,“ pravila s úsměvem. „Ale musí se nejdříve zažehnout.“ „Asi bych chtěl moc, kdybych se tě zeptal jak, viď?“

–47–

„Začínáš žádat? A nebyla by to škoda, teď, když jsi toho tolik dokázal sám?“ „Tohle přeci není hra. Tam dole je tolik lidí, kterým se dá pomoct.“ „A co by kdo dokázal tím, kdybych jen splnila vše, o co si řeknou?“ „Zrovna lehké mi to ale taky neděláš.“ „Ne? A já myslela, že ti dělá radost, potají se sem vkrádat a vítězit nade mnou.“ Další krok blíž. „Za ty nejkrásnější věci se musí bojovat. Mám tě snad urazit tím, že ti tu vyzradím vše?

Předpokládáš, že já svedu vše sama?“ Vyčítavě k němu pozvedla prst. Ustoupil o půl kroku zpět; podstavec ho dál nepustil. V záplavě měsíčního světla se její ukazováček, namířený na jeho hruď, zdál bílý jako ten mramor.

Ten reliéf najednou dával smysl.

Chvíli, krátkou chvíli, se pokoušel přemýšlet nad tím, jak to bylo dlouho, co ji spatřil poprvé. O něco delší chvíli věnoval otázce, co to vlastně dělá. V hlavě mu zazněl Faistův hlas, opět se tázající, jestli si myslí, že je to dobrý nápad. Kdyby měl odpovědět, řekl by, že určitě ne, ale ke slovu se nedostal. Jejich polibek přerušilo, až když ucítil pálivou bolest na pravé ruce.

Spalující žár a oslepující světlo. Zlatá záře dala barvu jejím očím, když hleděla přímo do probuzených plamenů. Ten pohled ho natolik polapil, že si málem nevšiml, jak se oheň rozlézá po jeho oděvu. „Ukryj ho. Nenech jej vyhasnout.“ Její slova mu zněla v uších celou cestu dolů, když slaňoval, skákal a padal z hory. Nepotřeboval pobízení. Věděl, že tak jasná záře se nemohla obejít bez povšimnutí. Z dálky vypadal jako chaoticky poletující světluška. Bál se více o přežití ohně –48–

než o vlastní bezpečí, a několikrát za to málem zaplatil, visící za jednu ruku ze skály, zatímco v druhé svíral pochodeň tvořenou z nemalé části jeho hořící tunikou. Ve své posedlosti si s tím však nestíhal dělat starosti. Celou cestu do jeho jeskynního úkrytu se mu myslí rozeznívala jen jedna myšlenka nutící ho k úsměvu. *** „Vládče pekel, opět si stěžují na horko,“ lamentoval Faist, když spolu o mnoho let později seděli v hlubinách země. Jeskynní strop se táhnul do nedohledna, osvětlen rudou blikotavou září. „Hodně z místních bylo raději, když tu byla zima. Pěkně jsi to tady roztopil.“ „Říkal jsem ti, ať mi tak neříkáš. Je mi fuk, co si nahoře vymyslí.“ „Některé ty příběhy se jim docela povedly. Ale je asi dobře, že vynechali tu část, jak jsi sem tehdy přiběhl s hořícíma kalhotama.“ „Je to docela změna,“ pokračoval Met, když se přestal smát. „Z chladných síní do vroucích výhní. Ale kdo měl čekat, že se to tak rozhoří? Museli jsme ho donést sem. Nahoře se šířil neskutečně rychle. To, jak sálá i odtud ven, docela stačí.“ „Tak jako tak to běh věcí krásně změnilo. Na povrchu ti mají být za co vděční.“ „Odvedli jsme dobrou práci,“ přikývnul Met souhlasně. „Ta trocha tepla, kterou tady musíme vytrpět, za to stojí.“ Chvíli jen tiše seděli, zahledění do hypnotického tance jejich lupu. Faistovi ale zamyšlený výraz jeho přítele neunikl. „Tebe něco trápí.“ –49–

„Myslíš, že to všechno plánovala?“ S jízlivým úsměvem položil hřejivou ruku na Metovo rameno. „Můžeš se jí večer zeptat, až přijde zkontrolovat, jestli hlídáš pořádně. Jen to tady zase málem nepodpalte. Přeci jen to není obyčejný oheň.“

–50–

–51–

Skřítkovo jiskrné pátrání Natálie Procházková Ten den bylo krásné počasí, jaro v rozkvětu. Sluníčko svítilo a ve vesničce skřítků to už od rána žilo. Skřítci běhali po Malém náměstí a snažili se dělat něco užitečného, zalívali květiny a zeleninu, jiní pomáhali zvířátkům s uklízením jejich nor a příbytků. Malé děti se dospělým pletly pod nohy a nejeden skřítek díky nim zakopl nebo něco rozbil.

Přes všechen shon se nad celým Šotkavým lesem vznášela vůně ranní rosy a rozkvetlých květin.

Plamínek se probudil brzy spolu s ostatními ve svém domku uprostřed vesničky, jeho ohýnek na hlavě vesele plápolal.

Oblékl si svou oblíbenou oranžovou košili a hnědé kalhoty, nazul si špičaté botky. Ještě za úsvitu snědl ranní porci dřívek, pomohl skřítkům z kuchyně zapálit oheň pod kotli a teď si to štrádoval po Mátové cestičce směrem ke kamenům U dvou luk.

Prohlížel si les prosvícený paprsky slunce a sem tam mávl na někoho ze svých zvířecích kamarádů. Na nic jiného neměl čas, chtěl dorazit tak akorát. Ani pozdě, ani brzy, přidal tedy ještě trochu do kroku.

Za chvilku už viděl dvě louky a když kousek popoběhl, spatřil i kameny. Vylezl na jeden z nich a rozhlédl se kolem.

Na jednu stranu, poté na druhou. Ale nikde nikdo. Stál na kamenech úplně sám, nezahlédl dokonce ani žádného ptáčka nebo brouka.

Malou chvilku jen tak postával a díval se zaskočeně kolem.

–52–

Co teď budu dělat? napadlo ho. Měl se tady sejít s Jiskřičkou, ostatně jako každý den po úplňku. Nikdy se neopozdila, pokud se jednalo o předání jiskry. Vlastně to bylo to jediné, co vždy stihla. Jenže teď tady nebyla a Plamínek začal zmatkovat. Rozhlížel se ze strany na stranu. Slezl dolů z kamenů, pak na ně zase vyšplhal. Tak několikrát dokola, znovu a znovu. V tom ho napadlo, koho může požádat o pomoc. „To je ono,“ vykřikl radostně, „Anežka mi pomůže najít Jiskřičku,“ a rozeběhl se ke kouzelné jezevčí noře. Přeběhl několik kopců a polí. Opatrně přeskočil Třešňový potůček tak, aby se nedotkl vody. Až se dostal ke starému jezevčímu domečku. Nerozmýšlel se a skočil dovnitř, už aby byl u Anežky. *** Vyskočil na první pohled v úplně stejném lese, ale tenhle byl lidský. Nenechal si ani minutku na rozkoukání a rovnou uháněl k chalupě Anežčiných rodičů. „Anežko!“ zakřičel na hnědovlasou holčičku ve fialových šatičkách, která byla o dvě hlavy vyšší než on, hned, jak ji spatřil hrát si na pískovišti. „Plamínku, co tady děláš? Myslela jsem, že přijdeš až zítra,“ divila se. „To jsem měl, ale potřebuju tvoji pomoc dneska.“ „A s čím?“ „Musíš mi pomoct najít Jiskřičku, dneska mi měla dát jiskru na kamenech U dvou luk, ale nepřišla a já se teď bojím.“ „Počkej, proč? Co to je to dávání jiskry?“ „Můj ohýnek hoří díky tomu, že mi každý měsíc dá jednu ze svých jisker. A když mi tu jiskru nedá...,“ zastavil se Plamínek –53–

v půlce věty a začal vzlykat. Anežka nechala pískoviště pískovištěm a přešla blíže k Plamínkovi. „Co se stane, když ti nedá Jiskřička jiskru?“ „Když ohnivý skřítek nedostane jiskru, tak vyhasne jeho oheň a rozpadne se na uhlíky.“ „Za jak dlouho?“ „Za pár hodin,“ rozhodil Plamínek nešťastně rukama a sklonil hlavu, „podívej se. Můj ohýnek už je maličký, je se mnou konec,“ teď už se Plamínek doopravdy plně rozplakal.

Anežka ho ihned začala utěšovat. „Ale no tak, nech toho. Najdem Jiskřičku a ona tě zachrání.

Slibuju, že tě nenechám rozpadnout se na uhlíky,“ usmála se na něj Anežka, „vždyť jsi můj kamarád.“ Plamínek se nechal ještě chvilku utěšovat, avšak potom dal Anežce za pravdu. „Dobře, a kde budeme Jiskřičku hledat?“ „Nevím. Kde tráví nejvíc času?“ „Nejradši se stará o zahrádku u svého domku Na Jiskrné skalce.“ „Tak tam začnem!“ vykřikla Anežka a rozeběhla se směrem k lesu ke kouzelné jezevčí noře. *** Anežka s Plamínkem přišli k barevnému domečku stojícímu u skály, od níž se odrážely paprsky světla a vytvářely dojem, že se skála třpytí. Rozhlíželi se kolem sebe, ale viděli jen pár včel opylující květy na zahrádce u domku. Žádný jiný skřítek ani člověk tady nebyl. „Jiskřička tady není,“ posmutněl Plamínek. „Třeba nás jenom nevidí. Zkusíme na ní zavolat, hm?“ –54–

„Dobře, tak na tři. Jedna, dva, tři…“ odpočítal to Plamínek. „Jiskřičko!“ zavolali oba dva najednou, nikdo se ale neozval. „Jiskřičko! Jsi tady?“ zkusil to ještě jednou v naději Plamínek. „Nech toho, Plamínku. Jiskřička tady není,“ zavrtěla hlavou Anežka. Plamínek sklopil smutně hlavu k zemi. „Ale třeba je nějaký další místo. Kde by mohla být?“ povzbudivě řekla Anežka. „Možná šla k panu Malinovi, vaří její oblíbenou marmeládu a ona tam někdy zajde,“ vzpomněl si Plamínek, „ale co když tam nebude? Co pak? Můj ohýnek je zase o trošku menší,“ začal mít nanovo obavy a posadil se na pařez u cesty. „Neboj se, najdem ji. Já to vím, ale teď už vstávej,“ tahala ho Anežka za ruku, Plamínek se neochotně zvednul, „jdem za panem Malinou.“ *** Domek s kuchyní pana Maliny byl až na druhé straně Šotkavého lesa. Plamínek s Anežkou se tam proto dostali zrovna v době, kdy měl pan Malina největší hoňky. „Pane Malino!“ zamával na něj Plamínek. Pan Malina se otočil a zavadil rukou o jednu ze sklenic plných malinové marmelády. Jen tak tak se nepřevrhla. „Plamínku, zrovna jsem si říkal, že za tebou musím poslat učedníka. Potřeboval bych rozdělat oheň,“ usmál se na něj pan Malina. „Rád pomůžu,“ kývl na souhlas Plamínek. „Ale kvůli tomu tady nejsme,“ připomněla Anežka.

–55–

„A jo vlastně. Potřeboval bych vědět, jestli tady není Jiskřička?“ zeptal se Plamínek. „Dneska tady ještě nebyla, ale počítám, že se sem staví pro několik sklenic marmelády.“ „Tak my tady na ni počkáme. A mezi tím vám můžu zapálit ten oheň,“ rozradostnil se Plamínek, ale Anežka z toho moc nadšená nebyla. Viděla totiž, jak se celou cestu Plamínkův ohýnek pořád zmenšoval a zmenšoval. Chtěla kvůli tomu něco namítnout, jenže Plamínek už odešel za panem Malinou do domečku, proto šla za nimi.

Vešla do kuchyně zrovna, když se Plamínek pokoušel zapálit oheň v kamnech. Jednou, pak podruhé. Luskal prstem nad dřívím na podpal a ono pořád nic. „Co se to děje?“ byl Plamínek překvapený. „Tvůj oheň, Plamínku. Je zase o něco menší, nemůžem tady čekat,“ upozornila ho Anežka. „To ne!“ souhlasil Plamínek a vyrazil jako blesk ze dveří ven. Ani se nestihl rozloučit. „Na shledanou,“ řekla Anežka a odešla za Plamínkem před domek. Ten na ni už netrpělivě čekal. „Co teď?“ zeptal se odevzdaně. „Nevím,“ přiznala Anežka „ale možná bychom se mohli zeptat některého ze skřítků?“ navrhla. Plamínek jen kývnul hlavou na souhlas a rozešel se směrem k Malému náměstí.

Anežka ho následovala. *** Nikdo netušil, kde by Jiskřička mohla být. Zeptali se už čtyřech skřítků a ani jeden z nich nic nevěděl. Plamínek proto začal

–56–

znovu ztrácet naději. Avšak Anežka se stále energicky vyptávala každého, kdo kolem nich prošel. „Paní Lístková?“ zavolala na postarší skřítku v hnědozelených šatech a se stejně barevnou čelenkou na hlavě. „Anežko, Plamínku. Moc ráda vás vidím,“ usmívala se na ně. „Mohla bych se na něco zeptat? Neviděla jste dneska Jiskřičku? Moc ji potřebujem s Plamínkem najít, měla mu dát jiskru, ale nepřišla.“ „Ach, to je hrozné! Jsi v pořádku, Plamínku?“ optala se vyděšeně. „Zatím jsem. A neviděla jste Jiskřičku?“ „Mám takový pocit, že jsem ji viděla, jak jde po cestě k Lipovému rybníku. Jenže ta moje zapomnětlivost, snad vám to pomůže. Doufám, že ji najdete, ale teď už musím jít,“ pověděla a pak někam spěchajíc, odešla. „To je dobrá stopa!“ vykřikla radostně Anežka. „Hmm, to teda,“ nebyl moc nadšený Plamínek. „Co je, Plamínku? Vždyť je u Lipového rybníku možná Jiskřička.“ „To možná je, ale mě se tam moc nechce. Však víš, to, jak nemám rád vodu.“ „Ale no tak, přece se nebudeš bát vody, když se můžeš proměnit v uhlíky. Jde se k Lipovému rybníku a tečka,“ rozhodla, popadla Plamínka za ruku a už ho táhla po cestě k rybníku. ***

–57–

„Tak pospěš!“ řekla po několikáté Anežka. Čím více se blížili k Lipovému rybníku, tím více Anežka zrychlovala a Plamínek jí chudák nestačil. „Máš delší nohy, takže je to nefér,“ oponoval. „Ale no tak, nevymlouvej se,“ připomněla mu, „tvůj ohýnek je už úplně malinký. Skoro není vidět.“ „Cože! Proč si mi to neřekla dřív?“ Plamínek rychle srovnal krok s tím Anežčiným a za moment stáli před hladinou Lipového rybníku. Ihned začali s hledáním. „Jiskřičko! Jiskřičko!“ volali hlasitě, jenže nikdo neodpovídal.

Když tu po chvíli Anežka něco zaslechla z velké dálky.

Nejdříve si nebyla jistá, ale pak to slyšela zcela zřetelně. „Pomoc!“ volal někdo ze středu rybníku, kde se klidně na malých vlnkách houpala loď z dřevěné kůry. „To je Jiskřička! Že je to ona, Plamínku?“ „Já, nevím. Počkej,“ zadíval se do dáli Plamínek, „jo, je to ona. Jak se tam dostala?“ „To je jedno. Teď se hlavně ona musí dostat co nejdříve k tobě nebo ty k ní,“ Anežka se začala rozhlížet okolo sebe, po něčem pátrala. „Co hledáš?“ „No, přeci něco, na čem se k Jiskřičce dostaneme.“ „Aha. A co támhleten kousek spadlého stromu? Vypadá skoro jako loďka,“ ukázal za Aničku Plamínek. Ta se otočila a zkoumala loďku přísným pohledem. „Jo, to by šlo. A tamty kusy kůry můžeš použít jako pádla.“ „Já? Tak to ne. Nemůžeš tam dopádlovat ty?“

–58–

„Já vím, že se bojíš, Plamínku. Ale koukni! Tvůj oheň už skoro nehoří, nestihla bych nazpátek doplout včas a oba dva se tam nevejdeme,“ vysvětlila vystrašenému Plamínkovi. „Tak dobře,“ rozhodl se. Společně s Anežkou přesunul spadlý strom blíže k rybníku a do rukou si vzal provizorní pádla. Chvilku hluboce dýchal, pak se posadil do loďky a začal pádlovat směrem k Jiskřičce. „Pojď, Plamínku! To zvládneš!“ povzbuzovala ho Anežka.

Plamínek chvilku nejistě pomalu pádloval směrem k Jiskřičce. Pak si už byl jistější, avšak stále si dával velký pozor, aby na jeho těle nepřistála ani kapička vody.

Už byl skoro u Jiskřičky, když se s ním loďka nebezpečně zakymácela ze strany na stranu. Anežka zatajila dech.

Plamínek to naštěstí vyrovnal právě včas a pádloval dál až k Jiskřičce. „Tak jsem tady,“ vítězně pronesl Plamínek, když chytil Jiskřičky plavidlo. „To jsem ráda,“ objala ho opatrně Jiskřička tak, aby je nedostala do vody. „Já taky, myslím, že tu jiskru už vážně potřebuju,“ pronesl, když zjistil, že jeho ohýnek už jen doutná. „Tady, zasloužíš si ji,“ řekla Jiskřička. Natáhla k němu ruku, z níž se začalo vylévat světlo, až se objevila čistě bílá koule velikosti dlaně. Plamínek pro ni bez zaváhání sáhl a vložil ji do svého ohýnku. Ten se z doutnajícího proměnil v pořádný silný plamen. „Děkuju.“ „Nemáš za co, ale začíná mi být zima. Nemůžeme už dojet na břeh?“

–59–

„Jo, jasně,“ souhlasil rád Plamínek s Jiskřičkou a podal jí jedno pádlo, „už se taky těším na suchou zem.“ Plamínek s Jiskřičkou dopluli pomocí pádla každý na své loďce ke břehu. Tam na ně čekala Anežka. „Tak vidíš, zvládnul si to,“ usmála se. Byla ráda, že jsou Plamínek i Jiskřička v pořádku. „Zvládnul. Ale neznamená to, že vás budu pokaždý zachraňovat z vody.“ „Dobře,“ se smíchy přitakala Jiskřička, „a já ti slibuju, že už se nikdy neopozdím.“ „To bych byl moc rád,“ přikývl. „Stejně jsme to zvládli o fous, co?“ zavrtěla hlavou Anežka, „doufám, že příště mi budeš věřit, až řeknu, že to zvládnem.“ „Nevím, jestli Plamínek o takové další dobrodružství stojí,“ řekla Jiskřička, když se podívala na Plamínkovu tvář, celou bílou z představy dalšího podobného dopoledne. Anežka se začala smát, Jiskřička se k ní přidala a po chvilce i Plamínek. „Já si budu radši hrát na pískovišti,“ poznamenal a v tom se Anežka zarazila. „A co jsi dělala na té lodi Jiskřičko?“ byla zvědavá, vždyť kvůli tomu bylo málem s Plamínkem amen. „Ráno jsem vstala hrozně brzo, setkání s Plamínkem bylo až za dlouho, tak jsem si říkala, že můžu někomu pomoct. Chodila jsem mezi vodníma, zemníma i ohnivýma skřítkama. Nikdo moji pomoc ale nechtěl, až se mě za chvilku paní Lístkové zželelo. Asi jsem jí později začala trošku překážet, tak mi navrhla, že bych se sem mohla projít. No, šla jsem a našla tady tu loďku, tak jsem si vyjela. Jenže přímo uprostřed rybníku jsem se lekla proplouvající ryby a pádla mi spadla do vody. Od

–60–

té doby jsem tam trčela, nikdo nikde a moje pádla daleko ve vodě.“ „A proč si nedoplavala na břeh?“ nebylo jasné Plamínkovi. „Vždyť víš, že neumím plavat.“ „Úplně jsem na to zapomněl.“ „To je mi jasné. A řekněte, máte taky tak hrozný hlad? Je už čas oběda, ne?“ „To ne,“ zděsila se Anežka, „jestli nebudu doma na oběd, tak bude zle,“ vzpomněla si. „Já myslím, že radši poběžím,“ vyrazila ke kouzelné noře a v běhu svým kamarádům ještě rychle zamávala na rozloučenou.

–61–

Nevyhasni Nikol Tomaštíková Každá jeskyně ve svém nitru obvykle skrývá poklad. Nezáleží na tom, jestli je ta jeskyně malá, velká, úzká či široká. Dokonce nezáleží ani na tom, jestli je plná ledu, jestli leží pod zemí či dokonce pod mořem. Poklad v ní vždycky je. Jeskyně Hatik-va se nachází v podzemí a je dobře skryta před zraky zvědavců.

Není ovlivněna děním světa a čas v ní plyne velmi pomalu.

Z její majestátní velikosti se až zatajuje dech a jen cesta na její konec trvá celý rok. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je v ní tma jako v pytli, není tomu tak. Tmu prozařují plamínky lemující její temné chodby.

Mladý učeň, vysoký, světlovlasý a usměvavý hoch, na tyto plamínky pohlížel s obdivem, ale i jistou bázní. Jeho mistr mu toho o nich moc neřekl. Sotva dvakrát prošli společně celou jeskyní, jeho mistr se s neskrývaným zívnutím odmlčel. Poté se s únavou ve tváři učni omluvil, že je službou natolik znaven a potřebuje čas pro sebe a spánek. Vylezl na skalní římsu, lehl si na záda a usnul. Učeň čekal několik dní, než se mistr prospí a budou moct pokračovat ve výcviku. Dny se měnily v týdny, ty v měsíce a v roky a on stále seděl vedle svého mistra. Čekám. Stále jen čekám. Je to dlouhé a já tady nechci jen tak sedět. Musím vstát a jít. Byť je tu riziko, že se mohu ztratil, ale je tu přece první zásada. Nevyhasnout.

Vstal, oprášil si šat a vydal se na cestu. Pokaždé, když se mu zdálo, že je plamínek moc malý, zdvihl poklop a pohladil ho.

–62–

Nepálil, ale příjemně hřál. Když se se zaposlouchal, uslyšel ve své hlavě slabý, ale povzbudivý hlásek.

Podařilo se.

Plamínek povyrostl. Přiklopil poklop zpět a hledal další, které si žádaly jeho dotek. Po několika letech, když se mistr stále neprobouzel, se mu dařilo nacházet plamínky stále rychleji. Během své cesty objevoval i poklopy bez plamínku a tomuto jevu nerozuměl. Ale netrápilo ho to. Plamínků, které čekaly na jeho dotek, bylo pořád víc než dost.

Jednoho dne stál vedle plamínku, který pod jeho dotekem chřadl.

No tak. Slyším tě slabě, ale nerozumím ti. Proč mi neodpovíš? „Tomu už nepomůžeš,“ ozval se za ním hlas. Učeň se prudce otočil. Naproti němu stál mladík. Byl tmavovlasý se strništěm na tváři a mohl být stejně starý jako on. Nikdy ho ale v jeskyni neviděl. „Co jsi to udělal!“ vykřikl učeň, když spatřil mladíkovu ruku, která plamínek zadusila.

Vyhasl! „Vyhlasl! Copak ty je slyšíš?“ vyhrkl učeň. „Neslyším.“ „Tak proč se jich dotýkáš, když je neslyšíš?“ „Právě protože je neslyším.“ Pohladit. Soustředit se a jemně pohladit. Pohladit.

Učeň se snažil svým dotekem přivést plamínek zpět k životu. Marně. Mladík přiklopil poklop a otočil se zpět k učni, který měl slzy v očích. Nikdy předtím nic takového neviděl.

Nesmí vyhasnout. Říkal to. Nesmí.

–63–

„Vidím, že ti mistr nepověděl všechno. Ale já ti to ukážu,“ řekl mladík, vzal ho za ruku a pevně ji stiskl. Prašná chodba zmizela, všude byla tma a učeň měl pocit, že létá. Oči měl pevně zavřené do té doby, než ucítil pevnou půdu pod nohama.

Stáli v místnosti, která byla osvětlena plameny svíček, za okny zaznělo hromové dunění a kapky vody bubnovaly do parapetů.

V místnosti seděli lidé kolem postele a drželi za ruku postavu, která ležela na lůžku. „To je paní Mollisová z Anglie,“ řekl mladík. „Bylo jí 101 let a před chvíli zemřela. Prožila krásný život, ale její čas došel svému konci. Její plamen již nikdo nerozdmýchá.“ Ten plamínek.

Vzal učně za ruku a opět byla všude tma. Nestačil se ještě ani nadechnout a už opět stál. Byl na zvláštním místě.

To musí být jurta.

Cítil čerstvý vzduch, vůni louky a slyšel venku pobíhat zvířata. Mladík kývl směrem ke vstupu do jurty, kde se krčila mladá žena a plakala. „To je Aidana z Kazachstánu,“ řekl mladík. „Chtěla by se vzdělávat a bydlet ve městě, ale její otec si to nepřeje. Chce, aby zůstala doma a věnovala se pastevectví, jak to je v jejich rodině tradicí. Její plamen zasáhla velká bolest, a proto bude v jeskyni skomírat, dokud si nezačne znovu věřit.“ Musím ho najít.

Obešel ji a chytl učňovu nastavenou ruku. Již byl připraven.

Svět se zatočil. Temnota zmizela a najednou tu byla ohromující sluneční záře. Otevřel oči a stál v malé loďce vedle mladíka.

Překvapením vyjekl, zapotácel se a přepadl do moře.

Neumím plavat!

–64–

Mořská hladina se rozvlnila. Mladík neváhal a rychle se předklonil, aby mu pomohl vyškrábat se zpět do loďky. „Kde to jsme?“ rozkašlal se. „Někde mezi Amerikou a Evropou,“ řekl mladík a blaženě přivřel oči na slunci. „To jsi mě sem vzal schválně, abys mě utopil?“ řekl rozčileně. „Nejsme tu kvůli tobě, tedy jsme, ale jsme tady hlavně kvůli nim,“ řekl mladík a ukázal na dva malé chlapce na druhé straně loďky. Choulili se k sobě a spali. „Ten starší se jmenuje Luís a dnes se pohádal s matkou kvůli mladšímu bratrovi Manuelovi. Vyčetl jí, že má Manuela mnohem raději. Proto se rozhodl utéct, aby se jeho matce začalo stýskat. Manuel ho ovšem sledoval a nasedl do loďky s ním a chtěl ho přesvědčil, aby se vrátil zpět domů. Mezitím se však změnilo počasí, přišel silný vítr a loďku odvál dál na širé moře. Chlapci neměli ani dost sil, ani zkušenosti, aby se dokázali vrátit. Manuelův plamen chřadne, má strach, že už nikdy neuvidí matku. Luísův plamen je zatím silný, stále věří v zázrak, který se stane a on zase spatří matku na tržišti v Portu, jak na ně mává a volá, ať přijdou na svačinu.“ Mladík se podíval na učně, ale ten jako by se díval skrze něho. „Myslím, že je čas se vrátit,“ řekl a natáhl k němu ruku. Ten stál nehnutě. Nakonec zavřel oči, aby nebylo vidět, jak se mu v nich zrcadlí smutek a jeho ruka se pohnula. Když otevřel oči, stál zase zpátky v jeskyni. Cítil kolem sebe teplo a opět slyšel tiché hlasy ve své hlavě. Vytrhl se ze stisku. „Jsi poutník,“ řekl mladík. „Stačí jen pomyslet na místo, nebo se nechat unést tím hlasem, zavřít oči a když je otevřeš, –65–

budeš tam. Stejně jako tady v jeskyni. Mrknutím oka můžeš být na jejím samém konci.“ Mohu být na samém konci. Bez tmy. Slunce. Svět.

Učeň zavřel oči a byl pryč. *** Dny ubíhaly. Mladík vypadal pohuble. Zcela neslyšně nadzvedával poklopy a dlaní své ruky přikrýval plamínky a ty se zmenšovaly. Někdy vyhasly úplně. Učeň se od jejich první a poslední výpravy nevrátil. Jeskyně začala vypadat mdle a místy strašidelně, protože tady nebyl nikdo, kdo by rozdmýchával plamínky do větších rozměrů. Mladík měl pocit, že z tmavých zákoutí na něj civí žluté oči. Ale vždy, když se ohlédl, nebyly tam. Zvedl rozmrzele poklop a dlaní zakryl plamínek, který již sotva mihotal. „Vidím, že jsem byl pryč déle, než bych měl,“ ozval se za ním známý hlas. Mladík se prudce otočil a na nízkém balvanu seděl učeň. „Já myslel, že už se nevrátíš!“ „Proč bych se neměl vrátit?“ „Protože jsem ti ukázal pravdu.“ „A co je pravda?“ „Svět neznamená jen hřejivé plameny.“ Ano, neznamená. „Vypadáš opravdu zoufale. To ses opravdu tak bál, že se nevrátím?“ „Ano, bál. Nejsi první, s kým jsem tuto dobrodružnou výpravu podnikl. Mistr chce už dojít klidu a hledá v naději svého nástupce. Ale pokaždé, když jsem jim ukázal, co je –66–

opravdu naším posláním, neunesli to, zmizeli a možná se i zbláznili.“ „Je mi líto, že jsem zmizel. Popravdě jsem se bál.“ Moc jsem se bál. „Mistrovo učení spočívalo v umění rozdmýchat plamen.

Nikdy mi neřekl o vyhaslých plamenech, ani že jsem poutník a že mohu navštívit svět. Poslechnout hlasy v mé hlavě a vydat se za nimi.“ „A kam jsi zmizel?“ „Vrátil jsem se na loďku za těmi chlapci. Nemohl jsem je tam nechat. Rozdmýchal jsem v Manuelovi plamen, díky kterému dokázali chlapci upoutat pozornost kolem proplouvající rybářské lodi. Posádka chlapce zachránila a postarala se o jejich bezpečný návrat na pevninu. A pak jsem putoval. Tak různě. Podle síly hlasu. Ale čím déle jsem byl pryč, tím více jsem cítil, že jsem nějak napůl.“ „Jak napůl?“ „Jakože mi něco chybí.“ „A co ti chybí?“ „Ty,“ řekl učeň a usmál se na něj. „Já?“ řekl užasle mladík. „Ano ty. Protože pokud bych byl sám, nevěděli by o mně.

Nepocítili by nikdy ten hřejivý pocit. Pokud bys byl pro ně jen ty, byl bys pro ně bolestí, žalem a smutkem. Musíme tu pro ně být společně. Jsme jako štěstí a neštěstí, ti také chodí po světě pospolu.“ Mladíkovi se podlomila kolena, zavrávoral a upadl na zem. „Jsi v pořádku, co se děje?“ řekl učeň a podával mu ruku. „Měl jsem zvláštní pocit u srdce,“ řekl mladík a přitlačil si ruku na hruď. Pak ruku zvedl a strčil si ji do náprsní kapsy a –67–

vytáhl z ní zaprášenou věc. Nadechl se a sfoukl z ní prach.

V dlani se mu objevil skleněný poklop. Byl malý, nejmenší, jaký kdy viděl. Mladík jej sundal a podíval se na plamínek.

Je tak malý.

Učeň se na plamínek smutně zadíval, natáhl k němu ruku a jemně jej pohladil prsty. Plamínek zajiskřil jako prskavka a poskočil do výšky. Již nebyl tak malý. Rostl. Mladík jej přiklopil poklopem a schoval zpět do kapsy. Usmál se. „Děkuji,“ zašeptal a objal ho. „Naděje nikdy nechodí světem bez zoufalství a zoufalství nikdy nechodí po světě bez naděje,“ řekl Naděje a dodal: „myslím, že je na čase osvětlit naši jeskyni.“ Zoufalství přikývl a společně se pustili chodbou do nitra jeskyně.

–68–

–69–

Neronova óda Tereza Vaněčková „Ale já ještě nejsem připravená se vdávat, matko!” „Bohužel, Lucio, je mi líto, ale stará už jsi na to dost,” prohlásila matka a už podle jejího zatvrzelého výrazu jsem poznala, že jsem prohrála. „Navíc, Lentius je skvělá partie. Vlastní kvetoucí obchod, je z dobrého rodu a je ochotný vzít si tě i bez pořádného věna.” „Ale je starý! Vždyť má dospělého syna dvakrát tak starého, jako jsem já!”

Matčin výraz trochu zjihl, když spatřila zoufalství v mojí tváři. „Nikdy bych tě do toho nenutila, dítě moje, kdybych viděla lepší možnost. Ale nevidím. Já tu věčně nebudu a tví bratři tě také nemohou živit napořád. Augustova manželka čeká dítě.

Dante nám sice zatím posílá žold, ale také už pomýšlí na zásnuby. Jde mi jen o to zařídit ti slušnou budoucnost.” „Já vím, matko.”

I přes všechen odpor k brzkým zásnubám a k Lentiovi jsem chápala, proč jí to přijde jako nejlepší řešení. I když máme nějaké peníze z vojenského důchodu po otci a také od Danteho, musí matka tvrdě pracovat, aby mě a mého mladšího bratra Fabiana uživila.

A všímám si šedin, které jí čas kreslí do vlasů i vrásek v jejím stárnoucím obličeji.

Chápu, proč na té svatbě trvá, ale stejně ve mě při tom pomyšlení roste hořkost. Je mi teprve čtrnáct!

–70–

Myšlenky na vdavky mě pronásledovaly i v noci. Hleděla jsem na strop ozářený svitem měsíce a na prst si namotávala pramínky svých černých vlasů.

Z otevřeného okna ke mně doléhaly zvuky nočního Říma.

Dusot vojáků, hulákání opilců a smích nevěstek z veřejného domu o ulici dál.

Z Lentiovy ložnice uslyším asi jiné zvuky… určitě má dům v jedné z těch bohatších čtvrtí. *** Probudila jsem se uprostřed noci s pocitem, že je něco strašně, strašně špatně. V rozespalosti mi chvíli trvalo, než jsem přišla na to co přesně, ale dunivý hukot, úporné horko a oranžová záře zvenčí si velmi brzy získaly mou pozornost.

Hoří!

Vyskočila jsem z postele, aniž bych se obtěžovala nazouváním bot. Pamatuji si, jak nám otec kdysi kladl na srdce, že když hoří, nic není důležitějšího, než se okamžitě dostat ven z domu a co nejrychleji pryč od centra požáru. Oheň se šíří rychle a člověk obtěžkaný všemi svými cennostmi ve snaze je zachránit, mu neuteče.

Ve dveřích jsem se srazila s Fabianem. Byl rozcuchaný a tuniku měl oblečenou naruby. „Mizíme odsud!” „Kde je matka?” „Čeká na nás dole. Snažila se pobrat alespoň trochu peněz a nějaké zásoby.”

Seběhla jsem po schodech dolů. Ano, otec sice říkával, že brát si v takovéhle situaci cokoliv s sebou je sebevražda, na –71–

druhou stranu císař Nero by klidně nechal stovky Římanů bez domova pomřít hlady. „Kde jste tak dlouho vy dva? Jdeme!” zavelela matka a s drobným rancem na zádech vykročila ke dveřím. Neuniknul mi však její letmý smutný pohled na truhlu, kde měla schované své staré svatební šaty a podobné maličkosti. *** Na ulici panuje absolutní chaos.

Vířící masa lidí se pohybuje jako jeden velký silný proud, který s sebou strhává všechny živé bytosti v okolí a každého, kdo trochu zaostane za ostatními, bez milosti utopí. „Chyťte se za ruce,” nařídí matka, sama pevně uchopí Fabianovu dlaň a já tu jeho. Společně se vrhneme do proudu. *** Lidé jsou všude kolem mě. Křičí a naříkají. Kolem burácí oheň. Snažím se odhadnout, kde asi má své ohnisko a kam míří.

Neběžíme třeba přímo k němu?

Ne snad ne, vypadá to, že nejhustší kouř se zvedá někde u Circu Maxima a my určitě míříme na opačnou stranu.

Ale oheň se nezadržitelně šíří. Z oken nižších pater domů kolem mě už vyrážejí plameny.

Nějaká žena se vyklání z okna a snaží se upoutat pozornost. „Pomoc! Pomozte mi někdo!”

Odvrátím pohled. Ráda bych jí pomohla, ale musím myslet na svou rodinu.

–72–

V tom mi někdo šlápl na patu. Klopýtla jsem a upadla.

Fabianova ruka se mi vysmekla. „Lucio!” *** Přese mě se valil proud lidí.

Ne to ne! Ušlapou mě! Musím se dostat na kraj ulice!

Plazila jsem se ke straně davu. Schytala jsem asi tak milion kopanců. Ale jsem tady!

Tak, teď se postav, Lucio! Chytni se toho okenního rámu.

No tak, dělej!

Pracně se mi podařilo zvednout ruku a přidržet se dřevěné okenice.

Pak jsem ucítila ostrou bolest vzadu na hlavě. Před očima se mi udělali mžitky.

A dál už jen tma. *** „Paní! Paní, probuďte se!”

Nade mnou se naléhavě skláněla nějaká rozmazaná šmouha.

Párkrát jsem zamrkala a ze šmouhy se vyklubal ušmudlaný kluk zhruba mého věku. Černé vlasy mu trčely do všech stran, obličej měl umouněný od sazí stejně jako roztrhané oblečení.

Na lněném provázku kolem krku měl pověšenou destičku z tmavého kovu. Když spatřil, že se na ni dívám, rychle ji zakryl rukou, strhl si ji z krku a strčil do kapsy. „Paní, musíte vstát!” „Kdo jsi? Co se stalo?”

–73–

„Jmenuji se Pax, má paní. Právě se tudy prohnal požár.

Musela jste omdlít. A jestli se hned nezvednete, skončíte pohřbená v troskách toho domu za vámi.”

Požár. Vzpomínky na včerejší noc se mi vrátily s drtivou rychlostí.

Strhl mě dav. A pak… pamatuji si jen strašnou bolest hlavy.

Asi mě v tom zmatku někdo praštil do hlavy. Je div, že ještě žiju… Chvála Vulkánovi… Ale… „Kde je moje rodina?!”

Snad se jim podařilo utéct. „Císař Nero dal pro lidi, které zasáhl požár, otevřít Martova pole. Možná jsou tam. Tak pojďte, paní, zavedu vás tam.” „Dobře,” souhlasím. Pax mi nabídne ruku a pomůže mi vstát. „Tak pojďte, paní, rychle.”

Postřehla jsem, jak se mu do hlasu vkrádá nervozita a úkosem pořád sleduje trosky domu za mnou.

Rozhodla jsem se ho poslechnout a dál nezdržovat.

Zachránil mi život, tak to se mnou asi myslí dobře. „Děkuji za záchranu, Paxi. A neříkej mi paní, jmenuji se Lucia.” *** Na Martově poli panoval zmatek. Bylo slyšet naříkání nad ztrátou majetku, vyvolávání všech možných jmen, jak se lidé snažili v tom chaosu najít své blízké, ale bylo slyšet i nadávky.

Muž ve středních letech s mohutným plnovousem a ostrým nosem, kolem kterého jsme s Paxem prošli, se s očividnou nevolí v hlase právě dohadoval se svým společníkem.

–74–

„Být tebou, tak teď nějakou dobu nevystrkuju nos! Víš, co se říká? Kdo za tím vším stojí? Křesťané!” Významně se odmlčel. Pak mu čelo zbrázdily vrásky. „Nejseš v tom doufám taky zapletený?!”

Zbytek konverzace se mi už ztratil v moři jiných hlasů.

Pax mezitím pevně držel moji ruku a společně se mnou se proplétal davem. Bylo na něm vidět, že je mu množství lidí kolem dost nepříjemné. Pořád se ošíval a každou chvilku se ohlížel přes rameno, jako by měl pocit, že ho někdo sleduje. „Tak povídej. Koho že to vlastně hledáš?” „Matku a bratra.” „Dobře a dokážeš mi je nějak lépe popsat? Rád bych ti je pomohl najít, ale také se odsud chci co nejrychleji dostat.” „Kam půjdeš? Půlka Říma je ještě v plamenech,” nechápala jsem. „Nechci v Římě zůstávat…,” odpověděl mi vyhýbavě a dál mě táhl davem. „Aha… Matka je o hlavu vyšší než já a má černé dlouhé vlasy, Fabian má vlasy hnědé, rozčepýřené a je tak stejně vysoký jako ty,” odmlčela jsem se. „A ty tu nemáš rodinu?” „Ne.” Chvíli jsme pokračovali tiše. „Tady v tom zmatku je nikdy nenajdeme,” povzdechla jsem si. „Jestli opravdu potřebuješ odejít, tak jdi, já to nějak zvládnu sama,” snažila jsem se znít statečně, ale myslím, že Paxovi nervozita v mém hlase neunikla. „Ale no tak,” zaprotestoval. „Přeci tě tu nenechám.” „Proč mi vůbec pomáháš?”

Pax se na mě podezřívavě podíval.

–75–

„Teda, jsem ráda a tak, ale proč? Vidím na tobě, že bys už byl nejraději pět mil za Římem.”

Povzdechl si, zastavil se a věnoval mi dlouhý zadumaný pohled. „Víš, doteď jsem toho v životě moc nedokázal… Zachránit tě bylo vlastně moje první svobodné rozhodnutí a rád bych to dotáhnul do konce.” „To je od tebe moc milé, ale… počkej, jak to myslíš svobodné rozhodnutí?”

Uhnul pohledem. „No víš, já…,” najednou zbledl. „Rychle, schovej se!”

Zatáhl mě za jeden ze stanů léčitelů, kam si lidé mohli nechat přijít ošetřit popáleniny. „Co je?!” „Pšššt. Nekřič. Vidíš toho muže s rezavými vlasy a stříbrným náprsním krunýřem?”

Přikývla jsem. „To je Marcus Pius. Můj bývalý pán.” „To jako, že jsi u něj sloužil?” „Tak nějak.”

Zase ten divný pohled stranou. Jako by se styděl podívat se mi do očí. A pak mi to došlo. „Ty jsi otrok, že?” zeptala jsem se ho nejjemněji, jak umím. „Ne!” osočil se na mě. „Teda, už ne. Ten člověk by mě ve svém domě nechal uhořet. Kdyby mi podkoní neodemknul pouta, tak jsem tam… Rozhodně už se k němu nevrátím.” „To je strašné!” Nějak jsem nevěděla, co jiného mu na to říct. „Počkej... říkal jsi, že se jmenuje Marcus? Není jeho otec náhodou Lentius Pius? Ten kupec?”

–76–

V odpověď na moji otázku mi Lentius právě vstoupil do zorného pole, poplácal svého syna po rameni a začal s ním rozmlouvat.

Pax se na mě překvapeně podíval. „Jak to víš?” „Mám se stát jeho manželkou.”

Vytřeštěně na mě zíral. „Jestli ti můžu poradit, neber si ho.

Marcus je krutý člověk a se svou ženou někdy jedná skoro jako se mnou. A jeho otec je úplně stejný.” „Nemám na výběr,” hlesla jsem smutně. „Bez něj mě v Římě nečeká žádná slavná budoucnost. Stane se ze mě žebračka, nebo něco horšího.”

Soucitně se na mě podíval. „Tak pojď se mnou.” „Co?! To nejde!” „Hej, Paxi! Co tu děláš?! Můj poslední rozkaz snad zněl, ať neopouštíš své místo! Za to tě čeká trest!” Marcusův hlas se rozlehnul po polích. „Lucio?!” To si mě a Paxe všimnul i Lentius. „Utíkej!” *** Proplétáme se davem lidí zpět k hranici Martova pole a k hořícímu městu. Marcus běží za námi a někde sehnal i pár vojáků. „Paxi! Požár!” „Neboj, to zvládnem! Je to jen kousek! Jen asi dvě ulice a dostaneme se k městským stájím! Ty prý požár nezasáhl!”

–77–

Vypadá to, že asi nemáme na výběr. Marcus s vojáky se blíží a v patách se jim drží i Lentius a křičí nadávky na mou osobu.

Udělám tu šílenost a vrhnu se s Paxem do ohně. Běžíme skrz plameny. Pax mě stále drží za ruku a několikrát mě zachrání před kusy padajících trámů a šlehajícími plameny. *** A najednou jsme byli z toho pekla venku. Stála jsem jak omráčená, stále neschopna uvěřit tomu, že jsme to přežili. „Pojď!”

Nohy se mi pletou únavou, ale Pax mě neúprosně vede do stájí, vybere krásného grošovaného hřebce a pomůže mi na něj vylézt. Pak se vyhoupne za mě. „Lucio, teď se musíš rozhodnout. Jdeš se mnou?”

Jít s ním? Budoucnost bez Lentia? Zní to krásně, ale dokážeme to? Úplně sami?

Ale všechno je lepší než svatba s tím barbarem! „Jdu,” přitakám. „Skvěle, tak se drž!”

Vyrazili jsme ze stájí a neuvěřitelnou rychlostí se hnali k jedné z bran Říma. Lidi kolem nás uskakovali z cesty a Pax se mezi nimi šikovně proplétal.

Kde se tohle naučil?

Když najednou… „Zastav, Paxi! Zastav! To je můj bratr!” Seskočila jsem z koně. „Fabiane!” „Lucio, co ty tu?” Vrhla jsem se mu kolem krku.

–78–

„Promiň, Fabiane, musím odejít. Nemám moc času. Vyřiď matce, že ji mám moc ráda, ale že si Lentia vzít nemůžu a že se jednou vrátím a najdu vás.” „Počkej, počkej! Kam půjdeš? A sama?” „Nejsem sama, bude se mnou Pax. Zachránil mě z toho požáru.” „Počkej, počkej chvilku! Rozmyslela sis to pořádně? Co asi tak budeš dělat? Jak se uživíš?” „Najdu si práci. Zvládneme to, Fabiane. A za nějaký čas se sem vrátím a tebe i matku najdu.”

Fabian chvíli nerozhodně kmital pohledem mezi mnou a Paxem, pak se smutně usmál. „Stejně už jsi rozhodnutá, viď?”

Přikývla jsem.

Políbil mě na tvář a vysadil mě zpátky na koně. „Dávej mi na sestřičku pozor!”

Pax přikývl a znova vyrazil. Zastavil se až na jednom z pahorků poblíž Říma, odkud jsme společně sledovali uhasínající požár, který nám oběma dal svobodu.

I když bez Paxe bych to nikdy nedokázala. Čeká nás teď úplně nový život. Najdeme si nový domov a budeme svobodně žít bez zásahu Říma a jeho práv a kdo ví, co nám život přinese.

–79–

Obsah Předmluva ................................................................................. 4 Skrze plameny ........................................................................... 6 Konec sladké nevědomosti...................................................... 12 Polární závod........................................................................... 22 Jiskra, co zažehne požár .......................................................... 28 Jiskření .................................................................................... 36 Strážce ohně ............................................................................ 44 Skřítkovo jiskrné pátrání ......................................................... 52 Nevyhasni................................................................................ 62 Neronova óda .......................................................................... 70

–80–

Oheň Sborník z kurzu tvůrčího psaní

Napsali: Iva Matějková, Tereza Menšíková, Tereza Muzikářová, Natálie Procházková, Hana Tioková, Nikol Tomaštíková, Tereza Vaněčková, Jana Vrbiniaková, Ondřej Zalaba Sestavila: Kateřina Kalivodová Foltánková Vydala: Literární alchymie Brno, 2021

www.literarnialchymie.cz