Jizva

Page 1

Jizva

Sborník z kurzu tv rčího psaní


Obsah P edmluva................................................................................................................................... 2 Na louce...................................................................................................................................... 3 Novicka ...................................................................................................................................... 6 Proti sob .................................................................................................................................... 9 Znamení .................................................................................................................................... 13 Á a ........................................................................................................................................... 16 Lekcie tanca.............................................................................................................................. 19 Proč uţ nezpívají ptáci ............................................................................................................. 22 Lepší pozd ji neţ nikdy............................................................................................................ 26 T i hadi ..................................................................................................................................... 30

1


Předmluva Zubaté i rovné, na t le i na duši. Existuje mnoho druh jizev. Snad všechny jsou spojené s určitou bolestí, ale zárove symbolizují nad ji, protoţe zran ní se zahojilo. Jizvy se dají chápat r zn a velmi m t ší, ţe se účastníci kurzu tv rčího psaní tohoto tématu zhostili opravdu kreativn . Ve sborníku najdete dev t absolventských povídek. Autor kaţdé z nich vás vezme na jiné místo – zavítáte t eba na hrad Zubštejn, do kláštera sester boromejek nebo do d tského domova. P eji p íjemné čtení. Kate ina Foltánková lektorka kurzu

jaro 2018, Brno www.literarnialchymie.cz 2


Na louce Vanda Fuksová

Cestou z auta si automaticky zouvám boty. Pousm ji se, tolik let jsem tady nebyla a návyky jednoho léta jsou zp t jako lusknutím prst . Chodidla lehce sunu po tráv a k ţí vnímám tu sm sici tepla a sucha zem s vlhkostí trávy. „Prérie“ vypadá stejn . Louka skrytá za hradbou strom a ke , kam nikdo nechodil. Pro nás s V rou se stala p es prázdniny ideálním územím fantazie. Ţivot i sv t leţely p ed námi a mohly jsme být, kým jsme cht ly. Ze starých krabic a dek jsme si v k oví vybudovaly skrýš, která se prom ovala v lodní kajutu uprost ed bou e v neznámém mo i; divadelní šatnu; operační sál, plný chirurgických nástroj v podob d ívek a kamínk , vidliček a tupých noţ , se kterými jsme se poušt ly do t ch nejnáročn jších zákrok . Nejvíc jsme vyuţívaly vigvam nejen pro odpočinek po boji, v n mţ jsme zahnaly nep átelské indiánské kmeny, ale i pro následné vykou ení dýmky míru. Z domu jsme sem natahaly vše, co se mohlo postrádat, ale pro nás to byly v ci nezbytné k p eţití. Hrnky, otlučené talí e, lihový va ič, plechové krabice od bonboniéry na svačinu, o níţ jsme se necht ly d lit s mravenci. Babiččiny staré noční košile se m nily ve vílí hábit, mušketýrský pláš , operní róbu, tulácký batoh, nebo lodní plachtu. „Jauvajs,“ vyk iknu nahlas. Pata m pálí a cítím, ţe v ní n co mám. Dobelhám se ke stromu, op u se o kmen a prohlíţím si íznutí. Vytáhnu st epinu skla a z kabelky papírový kapesník, abych zastavila krvácení. „Co te ?“ p emýšlím. Otočím se, drţím kapesník na rán , zvedám nohu a opírám ji o kmen. Lehám si do trávy a čekám, aţ krev zaschne. Snaţím se nemyslet na to, jak moc budu pomačkaná, ani na nadcházející setkání. Zavírám oči a vzpomínám na to léto, kdy jsme tady byly s V rou tak š astné a svobodné. Slunce m h eje do obličeje, listí strom lehce ševelí, občas zabzučí n jaký hmyz a já se pomalu začínám propadat do toho slastného stavu na pokraji spánku, kdy všechno vnímáš, a p esto jsi na míle daleko. Klid naruší nový zvuk, cvrčci se dali do zp vu, zní jako ukolébavka. Rychleji se propadám do nicoty, v hlav se st ídají obrazy bez smyslu a logiky. Nevím, jak dlouho leţím, kdyţ si náhle uv domím, ţe se n co zm nilo. Je ticho. Není slyšet cvrkot. Na tvá i cítím stín. Otev u oči a natočím se. Vidím lidskou siluetu s kosou v pravé ruce. „Tak uţ si pro m jdete? Nemyslela jsem, ţe to bude tak brzy,“ ospale blábolím. „Bu te v klidu, dnes je na ad tráva, vy aţ p íšt ,“ ozve se sytý muţský hlas. Snaţím se probrat, ale mám pocit, jako bych se prodírala hustým k ovím spletených sn , které m nechce pustit do reálného sv ta. „Jejdamánku, tak to se omlouvám, ţe jsem to tu zválela,“ pokouším se o b ţný hovor. „Kdybyste byla kráva, bylo by to horší,“ zubí se. „No to, doufám, nejsem. Nev d la jsem, ţe to n komu pat í, promi te,“ v duchu oce uji jeho smysl pro humor. „Kdysi o prázdninách jsme sem se sest enicí často chodily. Bylo to území nikoho, tak jsme si ho p ivlastnily,“ vysv tluji. B hem eči si sedám a kontroluji nohu. Krev p estala téct. Zdá 3


se, ţe se mohu obout a vrátit k autu. Hledám lodičky a šmátrám po kabelce, abych si nasadila sluneční brýle. Stále mám pocit, jako bych snila. Jako by vše co se d je, se reáln ned je, ţe se dívám na sebe, toho muţe, louku, stromy. Vše vnímám, ale nic z toho se m netýká, jsem jen pouhý pozorovatel. „Jela jsem kolem, tak jsem si cht la trochu zavzpomínat. Od t ch prázdnin jsem tu nebyla. Babička se p est hovala k tet . No, a p i tom rozjímání jsem si vrazila st ep do paty,“ pokračuji ve vysv tlování. „Ukaţte, podívám se,“ pokládá kosu a kleká si. „Rána není hluboká. Chvíli se te, krev se m ţe ješt spustit, kdyţ jste dala nohu dol ,“ íká znalecky. Usazuje se kousek ode mne. Z kapsy vytáhne balíček tabáku a začne si balit cigaretu. „Dáte si taky?“ „Dík. Snaţím se p estat, ale n jak mi to nejde.“ Podává mi cigaretu a naklání se ke mn , aby mi mohl zapálit. Rukou chrání plamínek sirky, na prst se zaleskne snubní prsten. Naše obličeje se skoro dotýkají. Cítím tu lehce omamnou sm sici v n muţského potu a vody po holení. „Dobrý tabák. Já se nikdy nenaučila balit si cigarety. Vţdycky mi z toho vyšel kornout,“ plácám. „To je v c cviku,“ procedí p es cigaretu v ústech. „Je legrační, jak je ten první šluk takový omamný. Vţdycky se mi na chvíli zamotá hlava.“ „Jo, taky to tak mám. Ranní cigárko, to je moje. Sednu si p ed d m a vychutnávám.“ „Máte hospodá ství?“ „Ne, jen psa.“ „Ţe ho nemáte sebou?“ „D ív se mnou chodil všude, ale uţ je starý a tady by se mi jen motal pod nohama. Tak vy jste sem jezdila na prázdniny?“ „No jo, to byly časy. Babička nás nechala d lat, co jsme cht ly. Jen jsme musely dodrţovat t i pravidla – ţádná zran ní, veče e v šest a v posteli čistá t la. Ráno nám namazala chleba sádlem, do konvičky jsme si vzaly vodu a uţ jsme b ţely pryč. Nejrad ji sem. Tady to byl náš ráj. Naposledy ve dvanácti nebo t inácti, uţ nevím p esn . Tady se ze m stala indiánská náčelnice Velká jizva.“ „Zvláštní jméno.“ „Ani ne, jméno náčelníka se odvíjí od znamení provázejících jeho p íchod na sv t. Narodila jsem se císa em a máma m la na b iše takovou krásnou velkou jizvu aţ pupíku. T šila jsem se, ţe aţ budu dosp lá, budu mít taky takovou. A vy jste odsud?“ „Ne, p ist hoval jsem asi p ed dvaceti lety,“ típne cigaretu a oharek dává do kapsičky košile. Tady jsem se znovu narodil. Na téhle louce. Proto jsem ji koupil, abych ji zachoval,“ zváţní. „Kdyţ nemáte hospodá ství, tak na co pot ebujete seno?“ „Louka se musí kosit, jinak zanikne. A o seno bez práce je vţdycky zájem, nebojte,“ zazubí se. „A to znovuzrození?“ ptám se, protoţe začínám být na tohoto chlápka hodn zv davá. „Na počátku byly neshody s otcem, mladická vzpoura, ţivot ve squatech, alkohol, no a ţivot začal jít n jak šejdrem. Nevím, jak jsem se dostal sem. Zbitý, nemocný a hladový. M l jsem horečku, t ásl se zimou, i kdyţ bylo léto. Zalezl jsem do k oví a myslel, ţe je to m j 4


konec. Dodnes nevím, co se vlastn p esn stalo, ale n kdo se tu o m staral tak, ţe m z toho dostal.“ „To je teda síla.“ „Hlavn to dalo sílu m . Neznámý a špinavý bezdomovec, ale pro n j mám n jakou cenu. Víte, kdyţ si uv domíte, ţe pro n koho jste člov k a ne n kdo, koho musíte odklidit, aby byl co nejmén vid t. Dodnes nevím, kde vzal tu jistotu, ţe m j ţivot stojí za to, aby byl zachován. Díky bohu, ţe ji m l,“ umlkne a vytáhne tabat rku. Natočí ruku ke mn , zavrtím hlavou. I ten nejmén významný muž m že mít svou píse dík , vzpomenu si b hem eči na V in oblíbený citát. „Začal jsem pracovat jako sezónní d lník v lese, tam brali kdekoho a dotáhl to aţ na p edáka party. Po večerech jsem studoval. Dnes víc času trávím v kancelá i neţ v lese. Tady ta louka je moje t locvična. P i kosení trávy zapojíte skoro všechny svaly, soust edíte se jen na zvuk kosy a rytmus t la. Úţasná terapie,“ podívá se na m . Mlčím. Sedíme vedle sebe na míst , které pro nás má tak odlišný význam. „A co ta vaše sest enice, jaké m la jméno jako náčelnice?“ zeptá se po chvíli. „Blázníte? Náčelník je p eci vţdycky jen jeden! V rka byla šamankou jménem Tlukoucí srdce. Z stalo jí to. Je doktorkou. N kolikrát byla na misi Léka i bez hranic. „A co vy, jste náčelnice?“ podívá se na m . „Vlastn jsem. Starám se o prodej našich výrobk v zahraničí, dokonce mám osobní asistentku. Náš kmen je sice malý, ale silný,“ pousm ji se. „Jako by ta louka byla sudičkou a up edla naše ţivoty. Aţ na to, ţe ona byla jedna, zatímco my jsme byli t i,“ íká zamyšlen po krátké pauze. Podívám se na hodinky. Je čas vyrazit. Nazouvám si boty a pomalu vstávám. „Bylo to p íjemné odpoledne, d kuji.“ „Bu te opatrná, náčelnice, silnice jsou plné blázn ,“ íká, zatímco se zvedá ze zem . Usmíváme se na sebe, oba rozpačit mávneme rukou a jdeme kaţdý svým sm rem. Zlehka našlapuji, i kdyţ m noha nebolí. Otočím se, abych se s ním ješt na dálku rozloučila. Stojí uprost ed louky a dívá se na m , usm jeme se na sebe a zamáváme si. Cestou k autu se mi náhle vyno í vzpomínka na to indiánské léto, kdy jsem byla pár dní nemocná a musela leţet na kanapi v babiččin kuchyni. Z velké náčelnice se stala malá nemocná vnučka. V ra chodila babičce na nákupy, aby jí pomohla, kdyţ se musí o m starat. Ta byla ráda, jen láte ila, ţe jí to vţdycky trvalo, neţ se vrátila z obchodu. Kdyţ jsem se jí ptala, kam chodí, tvá ila se tajupln a necht la mi nic íct. Nakonec z ní vypadlo, ţe má d leţitý šamanský úkol. Z autolékárničky vezmu náplast a zalepuji si patu. V zrcátku kontroluji vlasy a make-up. Z kabelky vytahuji mobil a hledám kontakt. „Ahoj samanko, VELKA JIZVA posila kourove signaly. NEZNAMY NEMOCNY zije, prave jsem s nim mluvila,“ vy ukávám do klávesnice.

5


Novicka Eva Pernová

Tak to už tady dlouho nebylo, napadne jako první sestru Terezu, kdyţ ji probudí hlas ostrý jak b itva, který pat í sest e Ann . Tereza pat í mezi nejstarší obyvatelky kláštera a bez pomoci se nezvládne ani obléknout. Rozespale se posadí na postel a napíná uši, aby jí neuteklo jediné slovíčko. Jist že se pozd ji vyzpovídá ze zv davosti. Ale mají se dohadovat n kde jinde. „Mn nezajímá, ţe nešel p es den proud. O p íjezdu nové sestry jste v d la dostatečn dop edu, sestro Klotyldo. A není to n jaká holka, ale novicka Marta. A te , kdyţ m omluvíte, mám ješt n jaké povinnosti.“ O Klotyld v d ly všechny, ţe d lá v ci na poslední chvíli a pak to tak i vypadá. Ale Anna nemusí být tak p ísná. N kdy m la Tereza pocit, ţe Anna se v takových situacích doslova vyţívá. V tšinou se jí nikdo nesnaţil odporovat. Snad proto, ţe um la novicky velmi dob e p ipravit na dočasné sliby. Bohuţel ani takovému místu, jako je klášter sester boromejek, se nevyhne nedorozum ní a hádka. Souţití t iceti ţen ve v ku 30–ř0 let pod jednou st echou je n kdy hodn náročné. A není divu – jedinými tvory muţského rodu jsou jen vrabci na st eše. Tereza se pomalu poloţila a zav ela oči. Rázná ch ze sestry pomalu utichá, utichají i myšlenky staré sestry. Tak Marta se jmenuje. S touto myšlenkou usíná. *** „Dobré ráno, sestro Terezo! Pom ţu vám s mytím a oblékáním a pak vás zavezu do kaple na ranní modlitbu.“ Tuto frázi slyší Tereza kaţdé ráno. Má to naučené jako básničku. Stačilo by, aby si to nahrála na pásku a jen zmáčkla knoflík. Výsledek je stejný – neosobní probuzení. „I vám dobré ráno. Dnes vypadáte n jak ustaran .“ „Nedbalost n kterých sester je do nebe volající,“ odpoví rázn Anna. Tereza se rad ji na nic uţ neptá a jen pod kuje za pomoc. Ranní ticho m la Tereza nejrad ji. Dnes jí ale myšlenky b ţely jak splašení kon i p i mši. Celé dopoledne se vleklo a sestra Tereza si p ipustila další slab stku, kterou bude muset p iznat p i zpov di - netrp livost. A to si o sob myslela, ţe ve svém v ku se uţ zná a má všechny svoje emoce na uzd . Musela se usmát, kdyţ si vzpomn la, jak byla temperamentní a nezkrotná, i na začátky v ádu, kdy jediným sv dkem ho kých slzí byl polštá . P esto by nem nila. Konečn ale nastala hodina H a po ob d jim byla p edstavena novicka Marta. Byla to dob e stav ná mladá ţena. To, co zaujalo sestru Terezu jako první, byly oči. Byly černé jako lesní studánky a stejn tak i hluboké a up ímné. Celkový výraz ve tvá i byl jemný, ale zárove prozrazoval jistou odhodlanost. „Tak nám o sob n co ekn te,“ vytrhne z myšlenek sestru Terezu sestra p edstavená. Marta toho moc nesd lila – jen ţe je jí 28 let, vystudovala zdravotnickou školu a pracovala v nemocnici Pod Pet ínem, kde poznala i sestry boromejky, díky kterým začala uvaţovat o svém ţivot . Sestra p edstavená pod kovala a dodala: „Vašim takovým and lem stráţným bude novicmistrová sestra Anna, která vás zasv tí do klášterního ţivota. A my se nyní milé 6


spolusestry společn pomodlíme, a jsme si vzájemn a hlavn pro novicku Martu, oporou a p íkladem.“ Zbytek ned le prob hl v poklidu. Pro Terezu to byl sice náročný den, ale myšlenka, ţe se bude o ni starat, samoz ejm pod vedením Anny, sestra Marta, h ála u srdce. Nerada d lala p edčasné záv ry, ale s p íchodem Marty jako by zavanul do kláštera čerstvý vítr. To ale Tereza netušila, co vše m ţe takový pr van ud lat v jejich poklidném klášte e. *** Byly to teprve t i m síce, co p išla sestra Marta, ale Tereza m la pocit, jako kdyby mezi n pat ila uţ léta. Mezi sestrami byla vesm s oblíbená zvlášt pro svoje p irozené vystupování, ochotu a up ímnost. Tereza si doslova vychutnávala veškeré okamţiky, kdy jí Marta d lala společnost. I kdyţ si tato novicka postavila kolem sebe n jakou hradbu a nerada o sob mluvila, z toho co se dostalo skulinami ven, začala Tereza skládat jednotlivé kamínky do mozaiky této ţeny. Tak jak ze začátku byla spokojená i novicmistrová Anna se svou sv enkyní, pomalu začaly p evaţovat stíţnosti. Nikdy nešlo o nic zásadního, byly to zpravidla maličkosti, ale neminul den, kdy n co mladé sest e nevytkla. Určitá formace a disciplína je v ádu nutná. Ale sestry mezi sebou si začaly šuškat, zda to Anna krapet s tou kázní nep ehání. Jedno deštivé odpoledne doslova vpadla Marta do Terezina pokoje. Oči jí planuly hn vem. Kde jsem ty oči vid la? „Co se d je, má milá?“ snaţila se Tereza svým zájmem zklidnit mladou ţenu. Bohuţel účinek byl práv opačný. „Nikdy bych to o nikom ne ekla, ale Anna je zlá a závistivá ţenská,“ vybuchla Marta. Neţ stačila Tereza zareagovat, Marta pokračovala: „Víte, dnes byla sestra Anna jako vym n ná. Jako by p ekročením prahu Domu sv. Karla p ekročila i sv j stín. Nejprve jsme navštívily léčebnu dlouhodob nemocných. Anna je zručná a pečlivá, ale chybí zájem a cit. Zato u v ze ky p i výuce – to byl jiný člov k! A tak jsem vyuţila její prom ny a sv ila se, ţe mám dovolené od p edstavené jít studovat medicínu. Jako mávnutím kouzelného proutku byla ta laskavá a chápající novicmistrová pryč. Mezi zuby jen procedila, ţe se postará o to, abych byla z noviciátu vy azena,“ skončila smutn Marta. V tom zazn l zvon, který svolával na modlitbu a tak se víc Tereza nedozv d la. P i večerní úprav byl vzduch napjat jší neţ t tiva luku a nepadlo jediné slovo. I stoletý dub by sho el ve vte in p ed Anniným spalujícím pohledem, které vrhala po Mart , která m la pro zm nu oči napuchlé od pláče. Tereza byla ráda, kdyţ osam la. Zav ela oči a snaţila se ztišit, ale v hlav se jí p edhán ly r zné úlomky hovor , vzpomínek a skutečností, které o sestrách v d la. To, ţe Anna touţila být učitelkou, v d la uţ dávno. V d la to i p edstavená, a proto se stala Anna novicmistrovou – učitelkou pro mladé sestry. Rána, která vznikla nespln nou touhu po vzd lání, se pomalu zacelovala. A te ji Marta nechtíc otev ela. Vlastn neznala spolusestru, která by nem la n jakou tu jizvičku. Ale z vlastní zkušenosti v d la, ţe čas je nejlepší léka a nemá smysl si sypat do ran s l a tím svoje k ivdy prohlubovat, jak to d lala te Anna. Tereza v d la i o jiných jizvách sestry Anny. Stejn tak jako Marta m la pohnuté d tství. Musím se poradit s p edstavenou a n co ov it… 7


V noci se celá rozt esená posadila a ut ela si zpocené čelo. Fuj, to byl teda sen. Ve snu jela na svém vozíku po tichých chodbách. Z dálky jako by slyšela Martino volání o pomoc. Snaţila se jet co nejrychleji za hlasem, kdyţ se najednou zjevila Anna, která šeptala: To je sestra! Tereza si op t lehla a snaţila se usnout. Ráno ji probudilo hlasité zaklepání sestry Klotyldy: „Dobré ráno, to je p ekvapení, ţe? Tak rychle, pomohu vám a šup do kaple! Hned po mši nám p edstavená chce n co sd lit. To bude určit kv li Ann a …“, „To stačí, sestro,“ vpadla jí do eči Tereza. Nem la chu poslouchat Klotyldu, jak s neskrývanou radostí m ţe íct n co na adresu sestry Anny. Kdyţ se všechny shromáţdily v jídeln , p edstavená vyzvala Annu a Martu, aby p edstoupily p ed sestry. Marta byla zaraţená, ale Anna byla doslova v šoku. Slovo si vzala sestra p edstavená: „Jist jste všechny p ekvapené, proč si beru slovo ješt p ed snídaní. Je to na p ání sestry Marty, která nás chce opustit.“ Mezi sestrami to zašum lo. Tereza se podívala na Annu. Vít zství jí prostupovalo celým obličejem. Te si byla Tereza jistá. Ty oči … „Sestro p edstavená, m ţe nám prosím Marta íct d vod?“ zeptala se odhodlan Tereza, která pochopila význam svého snu. „Je to velmi nezvyklé, ale prosím,“ svolila p edstavená. Marta si dodala odvahu a uvedla za hlavní d vod poniţování ze strany novicmistrové. Anna, a na to sázela sestra Tereza, nechala naplno vybuchnout svou bolest: „Co ty víš o poniţování! Já bych ti mohla vypráv t, jak se mi hroutil jeden sen za druhým. Co ty m ţeš v d t?!“ „Ví to úpln stejn jako vy, Anno. Proţila to stejné peklo. Bohuţel se tenkrát, kdyţ vám zahynuli rodiče, nenašla rodina, která by cht la dv d včátka do adopce. A tak se stalo, ţe vy jste šla do d tského domova a vaše sestra,“ Tereza lehce kývla k Mart , „zase k p stoun m. A v ím tomu, ţe si p stouni vymysleli n jaký d vod, jen abyste sestru nehledala.“ V jídeln bylo hrobové ticho. Mart ţhnuly tvá e, za to Anna byla bíla jako st na. „To nem ţe být...“ nedo ekla Anna a omdlela. Probrala se ve svém pokoji. U l ţka stála p edstavená, na posteli ji za ruku drţela Marta a nechyb la i Tereza. „Jsem nepoučitelná. ešit jakékoliv problémy p ed snídaní je zkrátka h ích!“ omlouvala se p edstavená Ann . Ta se jen podívala sm rem k Tereze. „Všechno vám ob ma pozd ji podrobn vysv tlím. Stačilo ale jen poslouchat, všímat si a mozaika byla, i díky p edstavené, hotová.“ *** Týden se v klášte e nemluvilo o ničem jiném, neţ o p íb hu dvou sester. To byl p kn čerstvý vítr, v duchu si p emítala jeden večer Tereza. V ila, ţe p edstavená má všech p t pohromad a najde ešení pro ob sestry, které si k sob pomalu hledaly cestu. Tak Pane Bože, a dnes prosím žádné sny. Myslím, že na sta enu jako já už toho bylo dost.

8


Proti sobě Aneta Jelínková

Po dvacáté druhé stojím na té samé lesní mýtin . A jako kaţdou noc cítím v ni jehličí. Sním. Zašeptám si pro sebe po krátkém testu reality. Vloţím veškerou svou energii ke komunikaci s vlastním nev domím, ale zázrak se nekoná. Ţádná odezva. Ze soust ed ní m vytrhne zašust ní. Trhnutím se otočím a z houští vyskočí rezavá liška. Prohlíţí si m zelenýma očima. Pak m pobídne, abych ji následovala. Vede m osam lou stezkou aţ na okraj lesa. Liška chvíli hledí do prostoru a potom se p ed námi narýsuje st íb itá čára. P ekročí ji a já jdu za ní. „Co tady chceš?“ rozezní se muţský hlas. Polekan se otočím. Stojí za mnou plešatý sta ec s bílým plnovousem. „Alice, tyhle vody jsou ti zapov zené. P ekročením čáry ses dostala do prostoru mezi bd lou a snovou realitou. Vše, co se zde odehraje, se nem nn p episuje do bd lé reality. Riskuješ tak ţivot. V tomto prostoru si nem ţeš d lat, co t napadne. Proč jsi sem p išla?“ Naprázdno polknu. „Vedu experiment zabývající se vlivem speciálních psychofarmak na nev domí jedince ve snové realit .“ „Zadrţ!“ ok ikne m . „Kdo si myslíš, ţe jsi? Pokud ti je ţivot milý, tak odejdi a sem se uţ nikdy nevracej.“ Liška pozoruje starce. Ten pak zmizí a ona m odvede zp t do lesa. *** Probudila jsem se zklamaná. V ila jsem, ţe najdu cestu z labyrintu a na místo toho, mi byl do labyrintu zakázán by jen vstup. Zapisuju starcova slova do snového deníku, utiším sv j vnit ní neklid a vykopu se z postele. Ráda bych ekla, ţe je úpln normální ráno. Jenţe ono není. Je rok 2031 a já jsem deset let ţila v dţungli. Deset let jsem strávila po boku šaman . Deset let jsem vst ebávala informace, které nikde nejsou k mání. Moderní společností zapomenutý sv t. M la jsem moţnost studovat magické léčitelství a vyuţívání projekce zví at ve snech. Kaţdý máme svého zví ecího pr vodce, který p ichází ve chvíli, kdy pot ebujeme radu. Výskyt ostatních zví at je spjat s p enosem elementární informace, která je n jak propojena s aktuální situací v ţivot jedince. Za t ch deset let se pro m sv t výrazn zm nil. Zt ţka si oddechnu. Z pootev eného okna proudí p íjemný vánek, sluneční paprsky osv tlují pokoj, čas plyne podle starých dobrých norem – šedesát sekund za minutu. Promnu si oči a natáhnu se pro brýle. Nasadím si je, obléknu na sebe košili a p emístím se do kuchyn . P i chystání snídan si uţívám symfonii zvuk dopadajících kousk musli do misky a jejich následné zalití mlékem. Absolutní ticho je schopno zázrak . Bez ticha by totiţ ţádný zvuk nemohl existovat. Ticho je alfou a omegou jakékoliv melodie. „Crrr!“ p eruší ticho zvonek. Nenapadá m , kdo by mohl zvonit v sedm ráno. A taky ţe nikdo. Otev u dve e. Na rohoţce se lín povaluje ušmudlaná obálka. Zvednu ji a odeberu se zp t ke snídani.

9


Nedočkav ji rozlepím. Papír je nepravideln p ehnutý a na první pohled je jasné, ţe jeho autor m l nasp ch. V dopise stojí: „Ahoj Al, byla u nás kontrola a máme problém. Zastav se za mnou. Dík. Eleo.“ Proč nenapsal SMS nebo nezavolal? napadne m jako první. Dojím rychle snídani a začnu se oblékat. V Institutu pro abnormální jevy a paralelní reality pracuju necelý rok. Jsou to stále neprozkoumané vody. Pro m je institut spásou. Nebýt institutu, asi by má socializace po tolika letech byla plná karambol . Specializuji se na snové reality. V posledních dvou m sících testujeme vliv psychofarmak na podobu snové reality a integraci nev domí ve snu. P emístím se do koupelny. Vlasy rychle stáhnu do drdolu a vyčistím si zuby. Posbírám vše pot ebné – doklady, snový deník, klíče, pen ţenku a ze včera p ichystaný sendvič. Naskládám si v ci do batohu a vyrazím z domu. *** „No konečn jsi tady, Alice,“ vítá m šéf. „Ahoj Ele, co se d je? A proč si mi, prosím t , nezavolal?“ „To kv li té kontrole. Zabavili veškerý piracetam a potom prošli sklad i databázi, a jelikoţ jsou veškeré odb ry lék psány na tvoje jméno, rozhodl jsem se pro bezpečn jší formu komunikace. Mobil m ţeš hodit do kanálu. Mají t napíchnutou, tím jsem si jistý.“ Nejsem schopna slova. T lo mi zt ţkne a ţuchne do k esla, které jako by na m čekalo jiţ od chvíle, co jsem otev ela dve e kancelá e. „Ele, ale jak mám pokračovat?“ „Nijak. Tv j experiment musí být pozastaven. Co ode m čekáš, Alice? Celá v c s t mi léky se te bude vyšet ovat a já nem ţu riskovat, ţe kv li tomu zav ou celý institut. To snad chápeš, ne?“ „Ale já uţ jsem n čemu na stop , Ele. P ečti si zápis z dnešní noci,“ naléhám na n j a začnu pohotov hrabat v batohu a hledat deník. „Alice, je mi to opravdu líto,“ pak nastane ticho. Nev ícn ho pozoruju. Potom se zvednu z k esla a s ho kým pokývnutím opouštím kancelá . Musím najít jiný zp sob. P ed rokem bych nev ila svým dnešním slov m. Po návratu od šaman bych si nevzala ani prášek na bolest hlavy a dnes? Kam m aţ ta zv davost dovedla. Zalezlá ve své kancelá i procházím zápisy z posledních nocí a pročítám i zápisy lidí, kte í se na experimentu podílí. Čas b ţí. Ani se nenad ju a uţ je večer. Jako by se tu n kde skrývala černá díra, která vycucla celé odpoledne. Laptop zaklapnu aţ ve chvíli, kdy se hodinová ručička potká se vte inovou v blízkosti čísla osm. Poslední e-mail o pozastavení experimentu je odeslán a tak s t ţkými myšlenkami odcházím dom . Tam sfouknu večerní rutinu a uloţím se ke spánku. Polknu jednu z posledních pilulek, co mi zbyla, a usínám s nad jí, ţe se dneska n kam posunu. Od te je m j zdroj lék omezen. *** Stojím na lesní mýtin . Cítím chlad, vlhkost a temnotu. Jako by se mi tmav modrý inkoust dnešní noci vpíjel do k ţe a rozléval do ţil. Jeho mrazivé noţe se strefují do prostor mezi ţebry a jazyky chladu mi olizují kotníky. Do toho se p idá tupá bolest hlavy a pocit na 10


zvracení. Ţaludek se mi svírá a kroutí, slabostí padnu do kolen. Chvíli na to mi z b icha vylézá tmav šedý rozzu ený vlk. Jeho obrysy jsou rozmazané a koţich divoce rozcuchaný. Vlk na m cení zuby a od huby mu stoupá pára. Po tomto výjevu bylo velice jednoduché rozpoznat, v které realit se práv nacházím. Cítím však, ţe nejsem dostatečn silná ve v domí, abych zm nila by jen sm r proud ní v tru. I tak seberu zbytky sil a v bolestech se znovu postavím. Zahledím se vlkovi do očí. Poznávám ho. Nebo lépe ečeno – poznávám sebe. Mou temnou stránku, m j stín, mé nev domí. Konečn na sebe vzalo n jakou podobu a te je na čase ho integrovat. Bláhov jsem se domnívala, ţe to p jde po dobrém. Po prvním vlídném kroku se po m dravá bestie ohání a pak mizí v hlubokém lese. Ani jeden z nás asi nečekal, ţe z staneme propojeni. St íb itá lepkavá nit, p ipomínající čáru ze snu p edešlé noci, se mi táhne od pupíku a mizí ve tm mezi stromy. S nádechem se vydávám jasn daným sm rem – najít vlka. Dostanu se na známý okraj lesa a stojím tvá í v tvá sob – zb silé krveţíznivé šelm bez kapky strachu v ţilách a hladové po boji. Oba dva jen zhluboka dýcháme a vzájemn se probodáváme pohledem. Srdce mi tluče tak siln , ţe cítím jeho údery uvnit uší. Ve vzduchu visí štiplavá pachu k ivdy a opovrţení. Já mám strach. On ne. Najednou se celá scéna začne rozpadat. Ach, to ne! Stromy se kácí, zem se nebezpečn rozechv je, pak praskne mezi námi vedví a oba ztrácíme stabilitu. Nebesa nám padají na hlavy. A to doslova. Z stávám však p i smyslech – vlk musí zp t do t la. Rozb hnu se jeho sm rem, p eskočím rozr stající se prasklinu v zemi a ţuchnutím mu dopadnu na záda. Agresivn se po m oţene a svými špičáky mi zp sobí hlubokou trţnou ránu na levém p edloktí, která pálí jako čert. Oči zalijí slzy a vše se rozmaţe. Pohledem uţ se nestihneme setkat, protoţe jeho projekce splyne s mým b ichem. Stáhne se mi ţaludek a rapidn klesne tlak. Pak uţ se mi jen zableskne p ed očima a sekundu p ed dopadem nebes na mou hlavu se probouzím. *** Nejhorší probuzení mého ţivota. Za dávivých zvuk se vyzvracím na podlahu a pachu kyselých ţaludečních š áv mi vystýlá ústní i nosní dutinu. Levou ruku mám v ohni. Neohraban rozsvítím lampičku. K pozvracené podlaze se p idá pohled na p edloktí zbrázd né hlubokou krvácející ránou. Krev je úpln všude – na polštá i, na pe in , na podlaze i na st n . Panika. Začne se mi motat hlava z ţelezitého pachu krve, který od malička špatn snáším. Ale udrţím se p i v domí a v bolestech se natáhnu pro mobil a vytočím 155. „I. P. Pavlova ř.“ Víc ze sebe nevydám, mobil mi vypadne z ruky. Od levého loktu dol v bec nic necítím. Ob ruce se mi t epou jako p i Parkinsonov chorob a krev ne a ne se zastavit. Po necelé minut mi zorné pole zahalí hutná černá mlha. *** Probouzím se v nemocnici. Dezorientovaná, dehydrovaná, zklamaná ze špatných rozhodnutí, která m dovedla aţ sem. Zhluboka se nadechnu. No nic, je na čase učinit další krok. Vše jednoho dne končí. 11


„Sest i, m ţu si zavolat?“ zeptám se milé brunetky, která mi p išla naklepat polštá a roztáhnout ţaluzie. Sestra se usm je a beze slova vytáhne z šuplíku m j mobil. Vytočím číslo na Elea. „Ahoj Alice, kde, prosím t , jsi? Ujel ti vlak nebo co?“ koutky se mi pozvednou do ironického úsm vu. „Ne, to snad našt stí ješt ne...“

12


Znamení Jana Holinková

Zuzana na chvíli zaváhala, zda má nebo nemá prohlídku hradu Lubštejna absolvovat. Jasn si uv domovala, ţe za tenhle víkend uţ vid la Zvíkov, Kámen a ješt t i další pam tihodné stavby. Te se blíţil večer a m la by si hlavn najít ubytování. Nicmén Zuzana byla nejen vášnivou turistkou, ale p edevším studentkou historie, takţe nakonec neodolala, ešení problému s noclehem odloţila na pozd ji a p ipojila ke skupince návšt vník , kte í se se adili k poslední dnešní prohlídce hradu. Hned od počátku svého rozhodnutí navštívit Lubštejn nelitovala. Mladý, charizmatický kastelán všechny návšt vníky zaujal barvitým výkladem o zajímavých částech historie hradu, kterých nebylo málo. Zuzanu i ostatní návšt vníky nejvíc zaujalo vypráv ní o Leopoldovi z Lubštejna, který byl pánem na hrad v sedmnáctém století a který proslul svou krutostí v či dívkám a mladým ţenám. Zdálo se, ţe to byla čachtická paní v kalhotách a p i líčení jeho sadistických praktik vstávaly návšt vník m vlasy na hlav . Nebohé ţeny obvykle spoutal, bičoval, poniţoval je svými zvrhlostmi a s oblibou jim na prsa vypaloval cejch ve tvaru hada. Leopold si neváhal pro své nechutné choutky vybudovat ve sklepení hradu mučírnu, ve které ukončil ţivot nejedné ze svých ob tí. O jejich osudu se v podhradí mezi poddanými leccos šuškalo, ale protoţe Leopold vládl nekompromisn , všechno mu to procházelo a nikdo se odváţil proti n mu vystoupit. Ale ţádný strom neroste do nebe, a i Leopold se p epočítal. Mladá ţena, kterou nechal odvléci na hrad, m la jisté nadp irozené schopnosti, které v té dob mohly být označeny za čarod jnictví. Dlouho odolávala Leopoldovým tyranským praktikám, ale nakonec dopadla jako všechny p ed ní. Neţ ale vypustila duši, stihla proklít Leopolda a jeho muţské potomky. „Proklínám tebe i všechny muţe, kte í v tvém rod vzejdou,“ zašeptala z posledních sil, „budou se rodit s osudovým znamením na hrudi, budou ocejchováni jako dobytek, jako všechny ty nebohé, které jsi ocejchoval ty. Ty sám zajdeš bídnou smrtí, jako poslední z posledních. Uboţák, který nenajde slitování. Budeš trp t za všechny ţeny, které jsi utýral k smrti.“ Pak vydechla naposledy. Leopold se jejímu proroctví srdečn zasmál a odebral se k veče i, na které si nepochybn pochutnal. Na kletbu docela zapomn l a pravd podobn ji nebral váţn od samého začátku. Pokračoval ve svém špatném ţivot a náramn si ho uţíval. Z stávala za ním ada dívek, které vešly do hradu, a uţ je nikdo nikdy nespat il. O jejich konci mohli p íbuzní jen p emýšlet nebo diskutovat pod lípou a i to ne p íliš nahlas, pokud nem li zájem p ijít o hlavu. Kletba se však po letech p ipomn la Leopoldovi sama. P esn ji ečeno v dob , kdy se mu narodil první potomek. Jak Leopold doufal, byl to syn, ale na jeho hrudi v míst , kde normální lidi mají srdce a ti ostatní zpravidla kus ledu, m l na k ţi velkou, zarudlou jizvu svým tvarem p ipomínající hada. „A tím to celé skončilo?“ zeptala se Zuzana. „N co skončilo, n co začalo,“ odv til kastelán. „Leopold se rozhodl kletb čelit a zdá se, ţe ji po ád ješt nepovaţoval za p íliš velký problém. Protoţe plastická chirurgie nebyla tenkrát ješt ani v plenkách, povolal ranhojiče, babky ko ená ky, ale i dobré léka e své doby, aby jizvu odstranili. P ikládali bylinky, nanášeli masti, ale nic nepomáhalo. Jizva nedoznala 13


ţádných zm n a Leopold se s tím pozd ji musel smí it. Horší bylo, ţe synáček začal projevovat n které povahové rysy shodné s tatínkem a prvním, proti komu se jeho agrese obrátila, byl práv Leopold. Jeho poda ený syn vyuţíval otcových slábnoucích sil. Drancoval rodinné peníze i majetek, začal Leopoldovi odpírat jídlo i společnost, zakazoval mu odcházet z hradu, pozd ji sm l pobývat jen ve vykázané, vlhké a nevelké kom rce. Nakonec otce uvrhl do hradního sklepení, kde nechal poda eného tatíčka zem ít hlady. A to byl konec pyšného, zpupného, sadistického Leopolda, který zem el tak bídnou smrtí, jakou mu p edpov d la jedna z jeho nebohých ob tí.“ „Dob e mu tak,“ zahučel z hloučku návšt vník muţ ve slamáku. „Aspo občas n jakej darebák dostane, co zaslouţí. Nesnáším, kdyţ takovej zvrhlík um e v posteli, obklopenej truchlícíma p íbuznejma a všemoţnou péčí.“ „Co se stalo s jeho synem?“ zeptala se Zuzana. „Vypadá to, ţe se vydal zcela ve stopách svého otce.“ „Vydal,“ odtušil kastelán, „ale nem l moc času v nich kráčet. Za n kolik let zem el na dým jový mor, z staviv po sob dv dcery. Kletba se ale naplnila v jejich synech, kte í se všichni do jednoho narodili s hadovitým cejchem na hrudi.“ „Jak to celé skončilo,“ zajímalo korpulentní dámu, ve které kaţdé, jen trochu znalé oko snadno odhalilo vášnivou čtená ku bulváru. „Jak to skončilo, nevím,“ ekl kastelán, „jisté je, ţe kletba fungovala minimáln dalších p t generací. Zmi ují se o tom lubštejnské kroniky. Poté Leopoldovi potomci hrad prodali a kroniky uţ o nich mlčí. Nicmén mnozí z takto poznamenaných muţ svým stigmatem velmi trp li. Byli to pov tšinou citliví lidé, kte í se v novali um ní, literatu e a starali se o rozkv t svého panství. Viditelné znamení, které jim p ipomínalo zvrhlost p edka, je obvykle celý ţivot traumatizovalo. Jen výjimečn se objevil n kdo, kdo zd dil n co málo z Leopoldových nep kných vlastností, ale vţdy se ho poda ilo zvládnout výchovnými prost edky nebo poslat na vojnu, ze které se obvykle nevrátil a tím byl problém vy ešen. Vypadá to, ţe Leopold a jeho syn byli jedinými, ale na druhou stranu zase hodn černými ovcemi úctyhodného šlechtického rodu.“ Prohlídka pomalu končila a návšt vníci se loučili a rozcházeli. Zuzana najednou z stala na nádvo í sama. Byla sice plná dojm z prohlídky, ale zárove uţ si uv domovala, ţe musí začít ešit praktické v ci a postarat se o nocleh. Autem nedisponovala a správn p edpokládala, ţe vlakem ani autobusem se uţ te do Prahy nedostane. Usedla na lavičku a vytáhla telefon. Najednou na ni padl stín. Zvedla oči a uvid la, ţe p ed ní stojí kastelán se svazkem velkých klíč v ruce. „Promi te, ale musím zamknout nádvo í. Dnes jsou prohlídky ukončeny.“ „Omlouvám se,“ ekla Zuzana, „práv jsem hledala n jaké ubytování. Musím tady p espat a zítra se vydám dom .“ Kastelán si k ní p isedl a náhle p estal pospíchat na zamčení nádvo í. Zuzana se mu sv ila, ţe je studentkou historie a hrady vášniv miluje. Mladého muţe ty informace patrn zaujaly a zanedlouho se mezi nimi rozproudil rozhovor samoz ejmý jako dýchání, jako by se znali odjakţiva. Po n jaké dob p išel kastelán s lákavou nabídkou. „Pokud byste se neurazila, mohu vám nabídnout ubytování tady na hrad . Mám zde jednou, zcela samostatnou a uzamykatelnou místnost s vlastní koupelnou, pro p ípadné návšt vy. Ve vší počestnosti, samoz ejm ,“ usmál se. 14


„Víte, málokdy sem p ijde n kdo, kdo se o historii skutečn zajímá. Mohl bych vám ukázat ty části hradu, kam b ţn návšt vníky nevodíme. Myslím, ţe by vás to mohlo zajímat a ţe bychom si o historii m li co íct.“ Zuzana se dlouho nerozmýšlela a p ikývla. Jednak tím byl vy ešen problém p espání, jednak si ráda prohlédne ta zákoutí hradu, která jsou b ţnému návšt vníkovi nep ístupná, a jednak v skrytu duše zadoufala, ţe ta počestnost by p es noc mohla dostat n jaké trhliny. Uloţila si v ci do vykázaného pokojíku a následovala kastelána na slíbenou prohlídku nep ístupných částí hradu. Ze všeho nejd ív ji vedl do sklepa. Tam otev el dubové dve e. Zuzana vešla dovnit . „Jsme p ímo v Leopoldov mučírn ,“ ekl a rozţehnul n kolik velkých svíček na mohutném svícnu. Mučírna byla nevelká místnost s krbem, ve kterém dokonce ţhavily uhlíky. „Proboha,“ vydechla Zuzana, „vypadá to, jako by odtud odešel teprve včera,“ ekla, kdyţ si prohlíţela pásy cudnosti, bičíky, roubíky, pouta, provazy, d tky, svíčky, dokonce i ten pov stný kovový cejch ve tvaru hada a ve st edu místnosti zapušt ný k l sahající zhruba do pasu. „Tohle je obdoba praný e, jestli se nemýlím,“ ekla, pohladila d evo a lehce koketn se o k l op ela. „Ano,“ odv til její pr vodce, „sem své ob ti p ivazoval. Nejd ív jim ovšem nasadil pouta,“ ekl a znenadání zacvakl pouta na Zuzaniných záp stích. Zuzan p ejelo po zádech p íjemn mrazivé vzrušení. „A dál?“ zeptala se. „Pak jim p es spoutané ruce protáhl provaz a tím je p ivázal k tomuto k lu, aby byly zcela bezmocné. Takhle,“ ekl a Zuzana byla rázem upoutána k praný i. Cítila, ţe její vzrušení stoupá. V tu chvíli k ní muţ p istoupil a jediným trhnutím na ní roztrhl šaty, které bezmocn spadly k zemi. Zuzana z stala zcela nahá. „Co si to dovoluje,“ vyjekla a začala trhat pouty. Nebyla ani zdaleka proti tomu se s mladým muţem pomilovat, ale tahle hra se jí p estávala líbit. Kastelán se spokojen usmíval a jazykem si p ejíţd l rty. Pak vzal kovový cejch a vloţil ho do ţhavého uhlí v krbu. „Bude to krásná noc,“ zašeptal Zuzan do ucha, sejmul ze zdi d tky a stáhl si košili. Zuzana s hr zou a rostoucím zd šením hled la na jeho hrudník, na kterém byla v místech, kde lidi mají obvykle srdce a ti ostatní kus ledu, zarudlá jizva tvarem p ipomínající hada.

15


Áňa

Pavlína Kostková Kdo z nás je normální a kdo je blázen? Moţná jsem normální jen proto, ţe si to o sob sama myslím. Protoţe nevnímám poznamenání své vlastní duše. Za to vnímám zjizvenost duší t ch druhých… *** Dívala jsem se z okna kancelá e na zahradu, jak Andulka sedí na workoutovém stroji. Sed la na spodní části, určené na nohy. Také jsem si tam párkrát stoupla a chvíli se houpala. Andulka sed la na stupátku, cumlala si palec a zamyšlen se kývala ze strany na stranu. Vypadalo to strašideln . Uţ jí bylo dev t. Blon at zlaté culíky se zvolna pohupovaly s ní podle toho, jak hýbala nohama. Op t bosa. Bez sandál či ţabek na dv r. „Á o, aţ t bodne včela do nohy, tak potom ne vi!” houkla na ni vychovatelka. Andulka nevnímala. Stále se pohupovala a zahled na do dve í od sklepa, cumlala sv j oţuţlaný palec, n kdy popraskaný aţ do krve. Tety vychovatelky sed ly za d ev ným stolem na lavicích a popíjely své odpolední kávy. D ti b haly po zahrad , n které skákaly na trampolín , pár kluk hrálo fotbal a ti menší si stav li tunely na pískovišti. „Teto, m ţu ven?” „Do šesti, Davide. A ţádné cigarety. A ţádné blbosti v Bille!” „No jo. Mam kapesný, “ odtušil vysoký, strašn hubený kluk. „Spadni, Andulo!” prošel kolem workoutového stroje, uknul do drţadla a pomalu se klátil k brance. „Heeeej! Nech tohoooo! Teto! Teto! On m provokuje!” Zahradu protnul hlasitý, ochrapt lý k ik. Dívčin hlásek zn l jako hlas opilé barové zp vačky. Ustavičným k ikem ze všech sil se jí ud laly uzlíky na hlasivkách. K ičela od narození. Od chvíle, kdy se poprvé musela loučit s mámou. Kdyţ se jí stýskalo, kdyţ máma p išla, a kdyţ ji po krátké vycházce vracela do domova. K ičela, kdyţ ji d ti škádlily, kdyţ ji bily, kdyţ ona sama n koho bila nebo kdyţ necht la vydrţet ani deset minut ve své praktické škole. K ičela, a kdyţ jí nikdo nevyhov l, obvykle proto, ţe nebylo moţné jí vyhov t, praštila sebou o zem a celé její silné, ale štíhlé t líčko, neuv iteln osvalené, se propnulo do jakéhosi luku. V této poloze setrvala n kdy i n kolik minut. Pokud se mi tohle stalo, musela jsem jen doufat, ţe nep estane dýchat. Brala mnoho lék , chodila pravideln k d tskému psychiatrovi a jezdila na pobyty do d tské psychiatrické léčebny. Ve svých devíti letech nepoznala, jestli jedna a jedna jsou dv nebo t i a t i bez dvou jedna nebo k čemu je to v bec dobré. Bezpečn si nebyla jistá, jestli oranţová není náhodou fialová nebo r ţová. Poznala sluníčkovou a travičkovou. Nikdy se nenaučila ţádnou sebekratší básničku. Ovládala ale celou škálu neuv itelných spros áren, a uţ slovy nebo posu ky. Nem la ţádné kamarády. P itom to byla docela hezká holčička.

16


„Ne vi, Andulo. Nic se ti nestalo. A ty, Davide, nem ţeš mít rozum?” houkla teta. Ale vysoký hubený kluk uţ mizel v zatáčce sm rem k supermarket m. *** Naho e v kancelá i si zatím editelka balila v ci do kabelky a chystala se k odchodu. Také se naklonila k oknu. „Podívej se na ni,” kývla sm rem k workoutovému stroji, „a to je ve druhé t íd . Nevím, co s ní v tom Brn budou d lat. Ješt pár let jsme jí mohli prodlouţit d tství. I kdyţ je to s ní hrozné.” „Šílená matka,” odpov d la jsem. “Co si to zas vymyslela. Stejn tam za ní čast ji chodit nebude.” Andulčina matka ţila v tšinou jako bezdomovec. Pokud zrovna nem la n jakou známost, u které se ubytovala. Vztah obvykle fungoval do té doby, neţ dotyčného muţe fyzicky napadla. Pak op t ţila na ulici, chodila na polévku do Armády spásy nebo se potulovala po IKEA a já si myslím, ţe tam občas p espala, pokud je to jen trochu moţné. Počítat um la asi lépe neţ Á a, ale zam stnatelná nebyla. Nedovolila jí to její inteligence, agresivita a podle jejích vlastních slov, hlavn zdravotní stav. P i poslední návšt v u nás s velkým zájmem popisovala, jak se léčí se “zán tem dutiny krční”. Následn si nám od plic post ţovala na svého potencionálního zam stnavatele: „Paní editelko, to si neumíte p edstavit. Cht li, abych tam d lala osm hodin!! Osm hodin v kuse! To by nevydrţel ani k !!” Rozčilen pot ásala hlavou, tentokrát obarvenou na zrz. editelka sklonila hlavu a já se v tu chvilku nemohla podívat jinam, neţ na své obnošené p ez vky pod stolem. Od té doby si to občas ekneme. „To bys nevydrţela. Osm hodin... !” „V kuse!” *** Dopsala jsem v kancelá i poslední výkaz. Odpoledne se pomalu p ehouplo v podvečer. D ti na zahrad začaly uklízet hračky. Ty, co skákaly na trampolín , hledaly boty a ponoţky. Cvakla branka a po cestičce se klátil hubený David. Určit zase na dálku páchnul od cigaretového kou e. Ne, tentokrát to nebylo od cigaret. Dneska si nasbíral vajgly. To smrdí mnohem h . Vychovatelka na n ho cosi výhr ţn zavolala a dál kontrolovala úklid zahrady. „Nezapome te na míč! Ty kola do garáţe! Kdo má klíče…? A kde je Andula? Á o! Jdeme na veče i!” *** Andulka sed la pod ke em u plotu sm rem k silnici. Nep átelsky pozorovala hemţení na zahrad . „Nep jdu s vámi,“ tiše si trucovala a promlouvala svým chraplavým hlasem, „nemám vás ráda.“ Prohlíţela si sv j od ený palec. Také nemohla najít jednu ţabku a podez ívala d ti, ţe jí botku n kdo schoval. Bylo to pravd podobné. 17


K oví se rozhrnulo a p ed zkoprn lé d včátko se posadil velký, černý kocour. Sedl si pomalu a klidn si začal olizovat tlapku. M l velké zelené oči a t mi se po Andulce občas podíval. „Nebojím se t ,” ekla Andulka a zatajila dech. „Také se t nebojím,” odpov d l kocour. „Jsi veliký. Ty nekoušeš?“ špitla Andulka „A ty nekoušeš?” zavrn l kocour tiše a poloţil tlapku na trávu. Andulka v ila, ţe ne. I kdyţ včera kousla Nicolase do krve. Necht l jí p jčit sluníčkovou pastelku. A ona cht la namalovat sluníčko. V d la, ţe maluje krásná sluníčka… Andulka pochopila, ţe kocour ví všechno. „Ale oni m provokujou.” „A ty?” „Mn je smutno po mamce.” Andulka otočila hlavu a pohlédla do dálky ke garáţi. Vychovatelka uţ zamykala a rozhlíţela se kolem dokola. Kde je ta holka? Kocour pomalu poloţil svou hebkou černou tlapku vedle dívčiny ruky s od eným palcem. „Aţ p jdu do Brna, budu blíţ u mamky. Ty budeš tady?” „Já jsem, kde chci,” odpov d l kocour. „Oni mi zav ou. Musím jít.” „Pohla si m .” Kocour up el sv j pohled na holčičku. Andulka pohlédla na jeho lesklou srst a podívala se mu do očí. Travičková! „Nechci.” Odb hla k pískovišti. Leţela tam druhá ţabka. Pak se pomalu šourala ke schod m. Vychovatelka stála ve dve ích. *** I já se chystala k odchodu. Dneska jsem tu z stala hodn dlouho. D ti uţ nosí z kuchyn veče i. Sluţba halasí s nádobím. „Davide, jdi se okamţit po ádn umýt!” slyším z jeho rodinky. Rozloučila jsem se a zamkla vchodové dve e. P ešla jsem ke garáţi a vyndala si kolo. Zvláštní. Takový klid najednou. Slunce stálo na obloze stále ješt dost vysoko, p esto, ţe uţ byl večer. Jemný v t ík čechral v tve strom a ke . Za týden odvezu Andulku do Brna. Najednou takový klid. Pod stromem sed l velký, černý kocour.

18


Lekcie tanca Zuzana Tökölyová

Tango je staré ako udstvo samo, narodilo sa zárove s prvým utrpením duše. Carlos Gardel Podráţky topánok sa dotkli chodníka, kaţdý krok je prvým krokom unášajúcim nás do budúcnosti. Bez náhlenia vykročila jarne zakvitnutou ulicou smerom k sivej stanici v centre, prejde sa slnkom zaliatym mestom, v pohodlných teniskách, kaţdým kúskom tela nasávajúc zmes vôní kvetov, stromov a smogu, za tridsa minút na miesto stretnutia dorazí presne včas. Cestou si ešte raz prečítala poslednú správu od Vica: „Som na ceste, plánovaný príchod je 16.35.“ Pod a profilu na zoznamke vypadal Vic ako zaujímavý muţ. Konverzácia s ním bola inteligentná aj vtipná, navyše po rokoch mohla Blanka opráši svoju upadajúcu španielčinu. Po nieko kých správach však zistila, ţe tajomný Argentínec ţije v melancholickom Anglicku a to je rozhodne pri aleko na reálny vz ah. Vic písal, ţe „potrebuje zmenu,“ ţe premýš a o s ahovaní za lepším počasím, ţe chce spozna nových udí... Chlapských s ubov a plánov uţ Blanka za ţivot počula prive a, a na takýto lacný trik nehodlala naletie . Preto, ke Vic navrhol, aby si „zašli na kávu“, iba pobavene súhlasila. Dnes jej však víkendový rytmus uţ ráno narušila správa, ţe Vic cestuje do Brna. Celé jej to nedávalo zmysel, ale Blanka sa tým netrápila – všetko sa vyjasní v správny čas. Telefón energicky zapípal a po letmom dotyku Blankinho prsta odhalil novú informáciu: „Prišli sme o desa minút skôr, ale spoznáš ma ahko – som jediný turista s batohom rovnako ve kým ako ja, ktorý sa tu potuluje.“ Blanka pridala do kroku v ústrety svojmu osudu. Malá stanica bzučala ako ú , ţlté autobusy prilietali a odlietali, v kaţdom z nich sa z miesta na miesto presúvali cestovate ské záţitky, nové lásky, očakávania, túţby a sklamania. Vic sa prechádzal po stanici, na chrbte ve ký turistický plecniak poznačený ryhami, trhlinami a f akmi, takţe pripomínal tvár storočného starčeka, plnú vrások a pigmentových škv n. Blankin skenujúci poh ad zastal na zvráskavenom batohu a z neho to uţ bol iba kúsok k páru ve kých hnedých očí. „Hola, ako sa máš?“, rozvibroval sa vzduch argentínskym prízvukom a Vic pobozkal Blanku na obe líca. Cestou taxíkom na byt, ktorý si Vic zarezervoval, sa začali jednotlivé správy sklada do lepšie pochopite ného príbehu. Vic (vlastným menom Vicente, vek: štyridsa , postava: atletická, národná príslušnos : Argentínec, bydlisko: Londýn) sa vydal spoznáva Európu. Ke si začal písa s Blankou (vek: tridsa dva, postava: štíhla, národnos : Po ská, bydlisko: Brno), bol práve v Budapešti. A ke ona súhlasila s pozvaním na kávu, kúpil miestenku v autobuse a tak je teraz tu. „A ako dlho sa plánuješ zdrţa ?“ „Ešte neviem, uvidím, aký dojem na m a Brno urobí,“ povedal Vic s úsmevom. Prevzia k úče od bytu, odloţi batoţinu a potenciálny budúci pár mohol vyrazi na naplánovanú kávu. Potom prehliadka mesta, turistické skupinky, ruch centra i k ud majestátnych kostolov, večera v pálivej indickej reštaurácii, schladená pivom vo ved ajšej krčme. 19


„Čo by si ešte chcel vidie v tomto mojom meste?“ „Neviem, po me niekam, kde sa tancuje tango!“ „Tak to máme asi smolu a ako turistický sprievodca som zlyhala, ale o takom mieste neviem. Tango poznám iba z filmov.“ „V tom prípade máš š astie, ţe som tu! Tango mám v krvi, zajtra večer ti dám prvú lekciu. Ke sa ho raz naučíš, uţ nikdy nebudeš chcie presta !“ Lekcie začali hne alší de . Prvé nesmelé kroky boli také disharmonické, ako by kaţdý z nich tancoval na inú hudbu. Moţno sa Blankine podvedomie bránilo, tango nie je k ţene férové. Muţ určuje tempo, rýchlos , smer, intenzitu, kedy tanec začína a kedy končí. Ţena v jeho náručí stráca vlastnú vô u, musí nasledova jeho kroky, prispôsobi nohy, celé telo, dušu. Tanec – vertikálne zobrazenie horizontálnych túţob – si však Blanku postupne podmanil. Po nieko kých večerných lekciách sa kroky stávali prirodzenejšími, dve telá synchronizovane plávali po podlahe Blankinho slabo osvetleného bytu, podpätky tvrdo naráţali do odporujúcej podlahy, kým vzduch pulzoval rytmom tanga. Lekcie sa predlţovali, ako Blanka podliehala čaru ţivočíšneho tanga, ale i snedého milenca. Vic dokázal o tangu rozpráva celé hodiny, dávno po tom, čo svetlo sviečok nahradila tma a hudbu len občasné zvuky z ulice. Hovoril aj o Argentíne, jej chutiach a vô ach, o jeho detstve v alekej krajine. Na Anglicko zmienka neprišla nikdy. „A ako ţiješ v Londýne? Naozaj tam prší stále? Čo robievaš, ke máš vo no z práce?“ Blanka skúsila menej priame otázky, ale odpovede boli vţdy krátke a rovnaké: „Nič zaujímavé, ţijem nudný ţivot.“ Vzápätí sa rýchlo téma zmenila na inú, na tango, Argentínu, nové záţitky z cestovania, na Blanku, na pocit š astia, ktorý zaţíva po dlhej dobe. Koho vlastne zaujíma sychravé, nudné Anglicko. Blanka však nemala dobrý pocit, preto sa v jeden večer odhodlala na priamu otázku: „Čo a do Anglicka pritiahlo? Prišiel si tam sám?” Vicova tvár zváţnela a oči stmavli. V miestnosti sa rozhostilo ohlušujúce ticho, bolo poču iba jeho zrýchlený dych, tikot hodín, vonku na ulici zaštekal pes. „Tisíce udí sa tam pres ahovali len tak, prečo by som na to mal ma nejaký dôvod? Neustále sa ma Londýn vypytuješ, ako keby to bolo dôleţité! Záleţí predsa iba na tom, ţe sme spolu, tu a teraz. Ako s tým súvisí minulos , ke ţivot sa má ţi teraz?” vybuchol Vic. „Cítim sa ako pri výsluchu na policajnej stanici! Dnes uţ som unavený, pôjdem,” a zabuchol za sebou dvere o niečo temperamentnejšie, ako zvykol. Blanka zostala sama, uväznená v tele paralyzovanom prekvapením a strachom. Čo ak Vica nahnevala a uţ ho nikdy neuvidí? Na druhý de sa Vic choval, ako by sa nič nestalo a Blanka sa uţ k téme nevrátila. Vic má určite pravdu, nezáleţí na tom, čo je v Londýne. Dôleţité je, ţe sa stretli, ţe sa našli, ţe ich osud zviedol dohromady. Vic sa chce pres ahova a ona sama uţ tieţ raz opustila svoju krajinu, Po sko, aby začala ţivot na inom mieste. Vic môţe prís sem – za ou, alebo sa spolu pres ahujú do inej krajiny, kde začnú nový ţivot. Na svete je predsa to ko krásnych miest a ţivot dáva to ko moţností! Štyri týţdne – dlhé, krásne, zamilované. Rozochvelé mokré bozky, nedočkavos , tanec, občasná malá hádka, drţanie za ruky, spoločné večery, spoločné rána. Po nich prišiel čas zúčtovania, osud ako čašník v luxusnej reštaurácii spočítal útratu. Vic sa musel vráti do Londýna, aby odovzdal a vyhodnotil projekt, na ktorom pracoval. Nebude to na dlho, k jeho 20


práci potrebuje iba počítač a pripojenie na internet, nezväzuje ho ţiadna kancelária ani sídlo firmy. Hne ako bude môc , príde a budú spolu. Lúčenie bolo trochu nervózne, Blanka si uvedomovala zvláštny pocit v ţalúdku i jemnú nevrlos . Fyzické prejavy toho, ako ve mi si zvykla. Na argentínsky prízvuk ubozvučnej španielčiny, na sledovanie futbalových zápasov, na vyznania vášne. Na Vica, jeho smiech, vô u, škrabanie neoholeného strniska na tvári. Jej optimistická povaha ale zví azila, nič nepovaţuje za nemoţné. Blanka ţije v rozprávkovom svete a všetko, všetko sa dá, ke dvaja udia chcú. Budú si písa , to ko si toho nestihli poveda , a ani sa nenazdá a Vic bude zasa pri nej. Koniec čohosi, čo mohla by láska, sa priblíţil zákerne a podlízavo, presne tak, ako to nenávidela. Z celodenných konverzácií, z plánov, zo s ubov a nádejí, zo ţelaní krásnych rán a sladkých snov ubúdalo pomaly a zbabelo postupne. Najskôr sa vytratili konverzácie cez de , ve a práce a povinností prebilo „Myslím na teba celý de , príliš ve a teba v mojej hlave!“ vymazalo „Chcel by som, aby si bola teraz tu, hne teraz teraz!“ Za úbené piktogramy lásky sa premenili v paru, spálilo ich slnko, ke leteli od mobilu k mobilu. Potom ubudli správy na dobrú noc, zostávalo uţ len smutné „Buenos días“ kaţdé ráno, raz za čas sa k nemu ešte náhodou priplietol obrázok srdiečka či virtuálny bozk. V nede u ráno sa Blanka zobudila na ostré letné slnko, presvitajúce škárou nedostatočne zatiahnutého závesu. Automaticky siahla po telefóne, jeho displej bol však m tvolne bez ţivota. Skontrolovala či funguje prístroj, aj pripojenie k internetu. Všetko však bolo v poriadku, pomocou pár klikov sa mohla spoji s celým svetom, ak by chcela. Iba s Vicom uţ spojenie nefungovalo. Vstala z postele, prepadol ju pocit neuhasite ného smädu. Ako drţala pohár v ruke, slnko osvietilo parkety a ona si prvý krát všimla všetky jazvy, ktoré na podlahe po lekciách tanga zostali. Blanka sa oprela o stenu, zviezla sa po nej chrbtom aţ na zem a začala plaka , smútiac pre kaţdú jednu ryhu na utrápenej podlahe.

21


Proč u nezpívají ptáci Jarmile a Olze František A Kovařík Ti ptáčci – vţdy nezpívají, šeptala babička. A skutečn , z okna, kterým na bílou p ikrývku dopadalo slunce, nebylo slyšet jedinou kukačku, jediného sk ivánka. I v teplém jarním vzduchu se proto zdál maličký pokoj potemn lý. Je p ece duben, Ivánku, proč si nepískají ptáčci jarabáčci? Obyčejn se díval ven, kdyţ s ní mluvil, na travnatou verandu p ed domem, na zahrady a louky, na pana Smetanu, který se celý den procházel u strom , bo il ruce do hlíny a von l ke kv tinám. Dnes se však Ivan ven nepodíval. Mlčel, k íţil ruce a nohama se opíral o bílé topení se ţlutými ţilkami. Vstal, jemn uchopil lţíci a p isunul jí misku pod bradu. M la by ses najíst. Nabíral hustou polévku a tisknul jí pálící tekutinu ke rt m. Babička lţíci vţdy dvakrát pofoukala a obsah vysrkla, umn , bez jediné hlásky. P estoţe p enášel Ivan doušky pomalu, často se polovina v kr p jích snášela nazp t do misky. V tšina ob da byla jiţ pryč, kdyţ se rozt esená paţe zvedla do vzduchu a pohladila mu loket. Milánku, kdo ti to ud lal? zhrozila se babička, neţ polkla další porci. To mám p ece od mala. Spadl jsem pod sekačku, vzpomínáš? Od Ivanova pravého ramene se aţ po patičku dlan táhla dlouhá, p t centimetr široká jizva. Babiččiny oči se rozev ely, zahled ly do prázdna, zesklovnat ly. Po chvíli otev ela ústa doko án. Ach ano, vzpomínám. Jsem já to zapom tlivka. I Ivan v zrak se rozší il. N jakou dobu ješt babičku krmil, pak popadl misku a odešel ji omýt. *** Trhnutím se probudil, a d ív neţ se stačil vzpamatovat, stál vedle postele, vyrovnaný a vzp ímený. Na co čekáte, líný hovada! p ehlušil vysokou sirénu nadporučík. P išlo, na co jste tu piln čekali. Odjezd, hned! Všichni se vyrovnali do ady a za ohlušující klesavé a stoupavé kakofonie, blikajícího červeného sv tla a povel ze všech stran se rozbíhali k východ m, kde čekaly transportéry. Parkovišt se táhlo, kam oko dohlédlo, a vzduch byl mrazivý, aţ píchal do plic, a tuhý jako vanilkový pudink. Ivan nastoupil do p id leného auta, usedl vedle Jana Vrány a zkontroloval zbra . Ješt včera ji d kladn čistil, zásobník byl nyní nabitý a samopal p ipravený.

22


Jan Vrána se hlasit roz echtal, kdyţ poprvé zav ešt l motor. Ivan Boskovský p ipravený nebyl. *** Pamatuješ, jak jsi sem za mnou v lét jezdíval? Byl jsi úpln malinký. Nasála doušek ţlutého slunce, zav ela víčka a ukázala červené dásn . Je p ímo nádherná, kdyţ se takhle usmívá, pomyslel si. Chodili jsme k rybníku, tob bylo dev t a nem l jsi plavky a v bec ses p ed vesnickými d včaty nestyd l. Skákal jsi z vysokých skal, cákal kolem sebe, a kdyţ se setm lo, oblékl sis kra ásky a tvrdohlav prohlašoval, ţe se musí na smaţák. Najednou se k n mu nahnula, zamţourala v pološeru, p iblíţila hlavu k jeho lokti a b íšky prst p ejíţd la ránu. Jak se ti to stalo? Sekačka, babi, vzpomínáš? Uţ zase hled la do prázdna – zase sledovala bod kdesi za Ivanovým obličejem. Nedokázal se zbavit pocitu, ţe je to hloupý pohled, nep ítomný a zmatený. Stisknul čelisti, aţ ho zabolely zuby. Ach ano! vydechla najednou, stále se stejným výrazem. Sekačka. K ičel jsi a svíjel se, val na celé kolo a nikoho neposlouchal. Čty i velcí chlapi t museli drţet, neţ ti to doktor zašil. Vzpomínám si, vzpomínám. Poloţil jí dla na záp stí a namáhav se usmál. *** Transportér zastavil. Ven, ven! bylo poslední, co šlo označit za eč, a kdosi k ičel a nerozumn l a idič ukazoval a on b ţel, zakopával, padal, podkluzoval, ješt ţe má popruh na zbra , n kdo do n j vrazil, všude kolem uniformy, to je p ece Michal, výbuch, ev líté tygrované upocené agresivní rozzu ené masoţravé bestie s drápy, nehty, tesáky, meči, noţi, zuby, háky, ohe , b ţí, serţant ukazuje, na kníru má krev, krev, krev, krev, ukazovák, za barikádu honem rychle b ţ beţ švihem rychle b ţ b ţ, p estoţe je schovaný za zdí, cihly se rozpadají, granát vybuchuje, zah mí jako hrana zvonem kostelník v kostele u rybníka, Jan Vrána se zvedá, Naţerte se olova! , Jan Vrána st ílí, Jan Vrána klesá, všude náboje, náboje a krev, ješt dýchá, píská to, dvacet d r v hrudi a on ješt dýchá a píská, te ty Boskovský, ne, prosím, ne prosím ne, nezabíjejte mn , prosím, pro-ho-ho-ho-hosííím a všechno se zastaví. Hučení. eka. Ledové ruce celé od vody, od potu, prsty a klouby, nehty a k ţe zmrzlé, nehýbou se. Plíce se nehýbou. Krk se svírá, zastavuje p ívod kyslíku, p ívod st elného prachu a ohn . Prsty poloţí na cihlu a sev e ji. Znova to zkusí. Hýkání. Vzdych. To je ono. Teplo. Je teplo. Kryje mu stehna, lýtka, chodidla. P íjemné teplíčko, jako kdyţ se naloţí do kou ící vany. Kalhoty tmavnou, vzduch voní p edvčerejším ob dem. Vidíš – uţ je dob e. Haló! promluví vysílačka. Je tam n kdo? Zpráva z velitelství! Stáhnout se, hned! Dostali jsme echo!

23


A Ivan naslouchá zpráv – té nejhorší, která mohla p ijít. Mokne mu čelo, paţe klesají, oči se rozevírají a bolí. Ústa se mu otev ou, a najednou dýchá, dýchá a b ţí, utíká, bojišt ho í, všude kolem jsou poházené cihly. V dáli uvidí nehybný p edm t, se čty mi koly a zhasnutými sv tly. Neţ ale stihne k prázdnému vojenskému transportéru dosprintovat, rozhodne se prozíravý černý granát, ţe nastal ten pravý čas. *** Jsem moc ráda, ţe se mi o tu zahrádku staráš. Kdyby se toho bývala doţila Maruška, aby vid la, jaké je z tebe chlapisko. Taky uţ nejsem nejmladší, zachropt l. A z toho pupku by radost nem la. To máš z piva, chlapče, to je zdravé! pozvedla ukazovák nebi. Já po ád zapomínám. Vţdy kolik ti je? Dvaačty icet. To uţ jsi starší, neţ kdy byla ona. O osm let. Já po ád zapomínám, kývala hlavou. Já jsem pitomá! Vzal ji za ruku. Jemináčku, co se ti stalo? *** Na dálnici nesundal nohu z plynu. P e azovat musel levou rukou, pravá mu úpln odum ela. Nikdy v ţivot takovou bolest nepocítil, p i cest n kolikrát omdlel a n kolikrát se pozvracel. Ukradený transportér z bojišt sebou na asfaltu šil, a neţ p ekonal sto padesát kilometr z rozst ílených íčan u Brna k babiččin chat za Benešovem, ub hla hodina a p l. Pol ačka zela prázdnotou, okna dom ve vsi pohasla, v z se mezi nimi dokolébal k plotu a zastavil. Motor nechal Ivan b ţet. Babi, vstávej, musíme jít! k ičel jí do ucha. Honem, nasedni, poj ! Co se d je, Ivánku? Prosím, poj se posadit, musíme pryč! Musím se p evléci, počkej. Ne, babi! Poj ! Skučela, kdyţ ji násilím nedovolil nikam se hnout neţ do kolečkového k esla, na n mţ ji odvezl k autu a pak okolo Prahy a letišt . Jiţ zdálky je uvid li – miliony hlav, miliony malých teček a pak mravenečk a nakonec špinavých lidí s kufry, v bundách a mikinách, mačkajících se ve stísn ném prostoru, čekajících na prahu, neţ jim n kdo otev e. Kate ina Zelená, ohlásil hromotlukovi v černé zbroji. Stráţce plotu m l rudé, unavené oči, takţe si ani nevšiml Ivanova podez elého obleku. A vy? 24


Ivan. Ivan Boskovský. Policista p ikývl a Ivan se chopil vozíčku a vpochodoval na prostranství. Kdosi odzátkoval vanu. Stavidla se zvedla a zem pohnula. Lidé, šílení strachem, počali se hrnout vst íc otevírajícím se červeným k ídl m vchod u betonové budovy – davy do sebe naráţely, ţeny vyk ikovaly, kdosi hrozn val, kdyţ ho ostatní ušlapovali. Obrovské, skoro deset metr široké chodby vedly dol , do podzemí, stále níţ a níţ pod úrove zem . Zazn ly vysílačky. Vojáci se nervózn rozhlédli a kynuli rukama, stále rychleji, stále zb sileji, tlačili ho jako posledního dovnit . Úzko a bezn P a ani roky tréninku a praxe mu nakonec nepomohly zachovat chladnou hlavu, takţe jenom prost vydechl: Do hajzlu. Rvali je čím dál agresivn ji, aţ se ocitl tak blízko vrat, ţe se jich mohl dotknout. Zavíraly se. Babičku p evzal jakýsi voják a spolu s dalším ji zvedli a nesli ze schod . Ivan z stal pozadu, zastavil se a na poslední okamţik otočil ven. A pak se v rozlehlé krajin objevil B h. *** Stromy se prohnuly, vzduch posunul, asfalt sebou trhl nahoru, dol , všemi sm ry a praskl jako kámen. Všudyp ítomnou paniku smetla neviditelná dla ze všeho ţivého, sirény umlkly p ed zvukem, který m l být posledním, a krajinou v okolí stovek a tisíc kilometr zav ešt la Deus ex machina, konečné slovo, ultimátní symfonie. Nebe oproti sv tlu zpod h ibu potemn lo a poklonilo se novému slunci a vládci, jenţ sestoupil na zem. Dovnit ! Hned! k ičeli na n j, ale on je neslyšel, a i kdyby, paralýza mu nedovolila sejít schody, zav ít víčko, nedovolila t lu poslouchat, sval m se hnout. P íliš dlouho sledoval hv zdu, p íliš dlouho, neţ ho konečn odnesli. Pravým okem pak mohl po zbytek ţivota číst babičce p ed spaním, levé si však navţdy vzal on – ko en atomové houby. *** Odcházel, jak nejtišeji dovedl. Opatrn uchopil ovladač a klopýtav se šoural k východu, kolem um lé kv tiny, p es plastovou podlahu a ţelezný práh. Špičky nohou hledal oporu, aby nevydal ani hlásku, protoţe se myln domníval, ţe babička tvrd spí. Ivane, vnoučku m j. Neotev ela oči. Jak je moţné, ţe te nezpívají – moji ptáčci jarabáčci? Mačkal kliku a hledal odpov . Dobrou noc, babičko, zašeptal nakonec, stiskl tlačítko ovladače a vypnul okno.

25


Lepší později ne nikdy Barbora Táborská

Letos je mi t icet, p ipomn la si Kristýna, kdyţ se dívala do kalendá e, kdy její velmi blízká kamarádka má narozeniny, aby jí koupila dárek a naplánovala setkání. Kristýna byla mladá a na začátku kariéry. Poprvé v ţivot d lala v ci, které cht la d lat a které ji opravdu napl ovaly. Jediná v c, která jí d lala vrásku, byla, ţe je stále nezadaná a tak trochu m la pocit, ţe pat í skoro ve svých t iceti k p ebraným kousk m, které uţ horko t ţko najdou odpovídajícího partnera pro ţivot. Velká v tšina jejích kamarádek uţ m la po svatb nebo po dít ti. A zrovna ji všichni odhadovali, ţe rodinu zaloţí ze všech nejd ív. A ejhle všechno bylo jinak. Sice m la za sebou pár zajímavých avantýr a zkušeností, ke kterým se v tšina jejich p ízemních kamarádek neodváţí, ale ony m ly v n čem navrch – m ly n koho, kdo na n doma čekal. Zrovna včera jí p išel dopis ve sv tle fialové obálce. Hned jí bylo jasné, ţe jde o další svatební oznámení. Otev ela ho, bylo v n m pozvání ke svatebnímu ob adu v retro stylu a také pozvánka na oslavu, která m la sv j zvláštní formát a to v podob staré vstupenky do kina. Usmála se a pomyslela si, ţe toto originální pozvání na svatbu mohla dostat jen a jen od své bývalé platonické lásky Honzy. Tak už i on do toho praští. No takže musím naplánovat, jak se dostat na svatbu, dovolenou, ale ješt p ed tím zvládnou dva večírky po sob . Nem la moc ráda večerní ponocování. V d la, ţe nedostatek spánku a alkohol ned lá pleti dob e. Jestli to na prvním večírku p eţene, tak na tom druhém nebude vypadat zrovna nejlíp, jestli v bec p jde. Uţ nepat ila mezi ty, co jeden večer ponocují a druhý den v práci p eţijí, i kdyţ ne zrovna kvalitn . Jednak z toho toho dne nic nemáte a druhak kvalita práce není valná. N kdy m la pocit, ţe Deník Bridget Jonesové není zase aţ tak moc vymyšlený, ale ţe v n m bude kus pravdy. Jestli je to pravda, tak na ni bude určit n kde čekat Colin Firth s otev enou náručí. *** Hlavn nep etáhnout rt nku. Stála p ed zrcadlem a snaţila se, aby se jí to povedlo na první dobrou, protoţe odličovat ji a znova nanášet není nic moc. Jak jednou uschne tak drţí. Moderní doba p inesla i betonový make-up, ne jen kontinent z plastu uprost ed oceánu. Kam se na m hrabou mladší žáby, kterým tak výrazný make-up nesluší, ale stejn si ho vezmou. N kdy mám pocit, že holky ze sebe zám rn d lají p íklady toho, jak to nemá vypadat. Miluju p etažené rt nky a slepené asy p ipomínající paprsky sluníčka namalovaného p edškolákem. Dod lala poslední úpravy a zašla do svého pokoje pro láhev whisky. M la chu na n co ost ejšího, ostatn , tím by m la správná párty začít. Pot ebovala taky dostat do nálady kamarádku Janu, která sed la, čekala na ni v obýváku a hled la p i tom do telefonu. Stačily do sebe hodit dva panáky, kdyţ zazvonil telefon. Volal Kristýnin kamarád Petr. „Ahoj Pet e,“ ozvala se s hravým tónem v hlase. „No, uţ jdete? Stojíme p ed barákem.“ „Jojo, uţ si obouváme boty.“ Samoz ejm to nebyla pravda, teprve zavíraly flašku a uklízely skleničky. Ale co, a taky n kdo čeká jednou na m . Nemusím být vždy a všude včas. 26


*** Opravdu tam pánové stáli. Sed li v aut a jak vid li holky vycházet, vstali, aby se p ivítali. Nasedli do auta a vyrazili. „Hele hoši, n kdo z vás tu voní víc neţ já,“ ekla nahlas Kristýna. Byla uţ rozjetá a tak si pot ebovala trochu rýpnout. Pánové sed li vep edu. Tvá ili se jako páni situace a Kristýnu ta póza bavila. „To je tady ta vo avka,“ ukázal Blaţej na bimbající vo avý pytlík pov šený na zp tném zrcátku. „A vzadu mám další.“ „Hm, i vzadu jo?“ To je i na metrosexuála moc, nebo není? „To, aby nesmrd ly ty mrtvoly, které tam vozím.“ Kristýna se usmála. Bože, to je kec, ale pravda, ekl to mile bez p ehnané strojenosti. Hmm, dneska to bude velké, vážn moc se chci bavit. *** Jsou dv ráno pryč. Párty super, ale promile alkoholu v krvi klesá a začíná se mi chtít spát, s naším doprovodem nic nebude, nejspíš ani neví, že tu ješt jsme. Balím to. Kristýna ud lala vlevo v bok a rázovala si to sm rem k východu. Kdyţ uţ byla skoro u dve í, zastavila ji podaná ruka a otázka: „P jdeš si zatancovat?“ Asi tak dv sekundy rozvaţovala, zda ano, nebo ne. A pak, ale hlavn ne moc nadšen , aby to nevypadalo, ţe si z toho sedla na zadek, ekla: „Hm, tak jo.“ Vzal ji za ruku a táhl ji sm rem na parket mezi tančící dav. Kolik mu asi je? Vypadá mlad , když on se ten v k špatn odhaduje a ješt tady v tom p ítmí a s povolenou morálkou. Doufám, že nebude mít stejn trapné eči jako ten p edešlý. Ale byl rozverný, tanec vedl a v bec nebyl k ečovitý. „Nep jdeme na drink?“ „Já uţ mám dnes odpito,“ snaţila se Kristy p ek ičet hudbu. „Hm, prost p jdeme na bar a ty si n co vybereš.“ Kristýna kývla a pochopila, ţe jí asi špatn rozum l a tak mu to znova ekne u baru, kde bude v tší klid. „No, takţe co si dáš?“ „Hele, já uţ mám dnes odpito,“ a myslela na to, jak jí p ed chvílí bolela hlava. Vzhledem k tomu, jak se na ni podíval, svou odpov zm nila. „Dám si vodu.“ „Tak ješt jednou, co si dáš?“ Oukej, tak si dnes dám uţ čtvrté pivo. „Tak jedno pivo, ale malé.“ „Ne, ne, ne, my si dáme spolu drink, a jestli nevíš, tak si dej se mnou vodku. Chceš jí s n čím namíchat?“ „Ne, chci prosím čistou.“ Skv lé, Kristy, pít jsi necht la a už piješ, to jsem zv davá, kam to dnes dotáhneš s tolik pevnou v lí. „Nechodíš náhodou na jazzové koncerty?“ zeptal se, kdyţ jí p edával kelímek s vodkou. „Nechodím, to určit ne.“ Kde k tomu p išel? „Tak to se omlouvám, špatn jsem t odhadl,“ ekl mezitím, co platil. 27


Takže kotníkové konverzky, sí ované punčochy, černá mini a volné červené triko s úzkým pasem ze m d la fanynku jazzu? A te když m špatn odhadl, tak zábava končí? „Nep jdeme ven, je mi vedro,“ navrhla Kristýna, protoţe se na ni všechno lepilo a cht la si popovídat na vzduchu a bez p ek ikování. Kývl a zamí il s ní k východu. Dostali se do osv tlené části klubu a taky z ejm nejmén hlučné. „Jo počky, my se vlastn ješt neznáme. Já jsem Mat j,“ a podal jí ruku. „Já jsem Kristýna. Nikoho s tvým jménem nemám mezi kámošema.“ „Kristýna, to je jméno, co v devadesátkách dávali rodičem hodn holkám.“ Dostal se p ed Kristy, kličkoval s ní davem a ona ho jako hodná holka následovala, jak si ji poslušn vedl za ruku. Jako vážn se necháš takhle vodit? Ale vždy se ti to líbí, že je vše tak hezky spontánní a normální. V duchu se usmívala nad vzniklou situací. „Ale já jsem z osmdesátek,“ se zvýšeným hlasem mu odpov d la, aby ji slyšel. V tu chvíli bylo vid t, ţe i p esto, ţe se nezastavil, v jeho pohybech bylo znát, ţe se malinko zarazil. Venku bylo krásn . Teplá letní noc s dýchatelným vzduchem. Člov k dostal aţ facku z toho jak bylo p íjemn a dýchatelno. Nestáli mezi ostatními, ale p kn bokem, kde bylo v tší soukromí. Stáli naproti sob . Kristýna p ed sebou drţela kelímek s vodkou. Dívala se na n j nadšen a se zájmem. Nicmén v pohledu nechyb la kapka moudrosti, tušila, ţe je o n co d íve narozená. V d la, ţe není okouzlená. Uţívala si daný okamţik. Nicmén m la v sob nutkavý pocit poloţit otázku na v k. „Tak povídej, kolikátý ročník jsi? Já jsem Řř,“ začala sama a čekala, co se dozví. Bylo poznat, ţe je Mat j tak trochu v šoku. „Hmm?“ „Já jsem řř.“ A podíval se u toho nervózn stranou, aby situaci byl schopný zvládnout. „Já jsem si myslel, ţe si maximáln o dva roky starší jak já. Uţ t ikrát jsem t minul a po čtvrté jsem t necht l nechat jen tak jít. Máš strašn hezký úsm v.“ V tu chvíli byla dojatá, š astná, p ekvapená a cítila zadostiučin ní. Na její duši z stal šrám po vztahu s jejím bývalým p ítelem. Myslela si, ţe on je ten její poslední, se kterým stráví zbytek ţivota a budou vedle sebe r st a podporovat se, ale po čase bylo všechno jinak. Kristýna se snaţila být dokonalou p ítelkyní, ale nikdy nebyla dost dobrá a dostatečn na sob nepracovala v očích svého ex p ítele. A potom, kdyţ se začal koukat po mladších a kv li jedné takové ji opustil, se její p edstavy o společném ţivot zhroutily. Dlouho se z rozchodu dostávala, ale povedlo se jí jako ptáku Fénixovi povstat z popela ješt úţasn jší neţ p ed tím. A te , kdyţ jí Mat j ekl, ţe jí odhadoval na holku o deset let mladší, m la pocit vít zství po celém tom období nízkého sebev domí a stále ješt bolavé jizvy. Mat j poloţil své čelo na čelo Kristýny. To m chce jako políbit? A velice, jakoţe nenápadn , se p ibliţoval k jejím rt m. Ona mu však uhnula. „Ne, tohle mi ned lej,“ ekl zklaman Mat j. „Ale já prost nechci,“ vysv tlila Kristýna sv j úhybný manévr. V d la, ţe kdyţ s ním bude mluvit na rovinu, vyhne se tak zbytečným zamilováním. Ješt párkrát mu p i pokusu o polibek uhnula a ješt n kolikrát šli tančit. Nakonec však jeho nestrojenému a uvoln nému chování podlehla. Pozd ji se ješt chvíli nad ránem procházeli, neţ Kristýna zavelela, ţe uţ chce jít spát. 28


P i zpáteční cest dom si íkala, jak není všem dn m konec a to, ţe si tanec a disko neuţívala ve dvaceti, tak moţná práv te , ve t iceti, jen ten pravý čas jít a uţívat si všeho bez zábran.

29


Tři hadi

Martina Zimmermannová V neútulném společenském sále to hučelo jako v úlu. „My jsme zásadn proti, aby se v Údolí cokoliv stav lo. Postavte si ten zázrak n kde jinde.“ Richard s povzdechem zaklapl sv j elegantní notebook. Tak znovu. „Nevidím d vod, proč od zám ru odstoupit. Údolí je nevyuţívaná oblast v dosahu obce. P edkládám tu spolu s návrhem hotelového resortu také nová pracovní místa a moţnost vyţití ve form golfového h išt nebo dalších aktivit, na kterých se m ţeme dohodnout.“ „To si nech!“ ozvalo se z davu. „Tohle se vám vymstí, jednou si na m vzpomenete!“ začal vyhroţovat starší pán za atými p stmi. *** Te uţ Richard sed l v bezpečí svého luxusního auta a uhán l k domovu. Byl vyčerpaný, ale hlavn po ádn znechucený. Jednání se protáhlo do pozdních hodin, navíc se rozhodn nevyvíjelo podle jeho p edstav. „Zatracení vesničtí balíci! Oni snad budou tu dţungli bránit vlastním t lem, i kdyby tam m li zapustit ko eny.“ Vztekle bouchnul p stí do volantu a zapnul rádio, ze kterého se naplno rozezn la jeho oblíbená hudba: p kn drsný metalový ev. Snaţil se p estat myslet na všechny ty navštvané tvá e, nechával svým t lem prostupovat vibrace agresivních bas a p edstavoval si sám sebe na Bali, zatímco mu na konto teče pramen pen z z hotelového resortu, který stejn jednou postaví, a se jim to líbí nebo ne. P esto se však nemohl zbavit drobné vzpomínky na dnešní dopoledne. Sed l v oblíbené kavárn a u obvyklého espressa p es noviny mţoural na hezkou servírku. Otev ely se dve e a vešel Bob. Jeho starší kolega, statný čty icátník, očividn nem l sv j den: ve tvá i byl rudý, kravatu m l uvoln nou a na košili, která se mu dmula p es b icho, svítily stopy po skvrn od zubní pasty, kterou se ve sp chu snaţil smýt. „Sorry, v noci jsem nespal...“ „Já se tu nenudil,“ utnul Richard vodopád výmluv. „Mám plán. Dneska konečn p esv dčím lidi ve Lhotce, ţe náš zám r je to nejlepší, co tu díru mohlo potkat.“ „Bojím se, ţe to tak jednoduchý nebude. Včera jsem se potkal se starostou a mluvil o fakt divných v cech.“ „Ješt ty začínej. Vţdy jsme se t m ezoterickým kec m spolu smáli.“ „Já vím,“ p ikývl Bob opatrn . „Ale ony to asi nejsou jen ducha ský historky.“ A nad kávou mu vypov d l vše, co se dozv d l. Údolí prý kdysi obývalo zvláštní, zcela izolované seskupení lidí. íká se, ţe tam praktikovali zvláštní druhy magie a provád li neuv itelné rituály. Podle nejodváţn jších teorií zvládali dokonce cestovat v čase. Ta energie tam prý po ád z stává – jako by ani 30


neodešli. Dnes t m historkám nikdo doopravdy nev í, ale místní se tomu místu po ád vyhýbají. *** „Aţ tam n jakýho šamana potkám, eknu mu, ţe si m ţe čarovat mezi čtvrtou a pátou jamkou na golfovým h išti,“ usmál se Richard do dunící hudby, zpátky v realit zb silé jízdy, kterou si náramn uţíval. Auto uhán lo nocí. Za sklem se rytmicky míhala krajina zalitá m síčním svitem, ale potom se vše ztratilo v neprostupné tm hustého lesa. „Sakra!“ Richarda n co vytrhlo z letargie. N co, co se mu vrhlo p ímo p ed reflektory. Zahvízdání brzd, strţení volantu, auto sjelo do p íkopu a t sn minulo statný smrk. Kolem se rozhostilo ticho. Richard se vybelhal ven a cht l p ivolat pomoc. Z kapsy vytáhl telefon, ten ale nefungoval, a tak se sám pustil za tím, co mu zk íţilo cestu a zmizelo ve k oví. Po chvíli nadávek a klopýtání lesem zahlédl sv tlo. Omámen vykročil tím sm rem. Postupn slyšel i hlasy a cítil kou . Bylo tady ješt n co, co nedokázal pojmenovat: ta zvláštní v n , nebo snad jen pocit? Kdyţ se dostal blíţ, zpozoroval mýtinu, kde tábo ilo asi dvacet lidí, oblečených ve zvláštních kostýmech z plátna a koţešin. Druţn se mezi sebou bavili jakousi divnou ečí, kterou neznal a nep ipomínala mu ţádný z jazyk , které kdy slyšel. „To snad chystají na zítra n jakou demonstraci?“ p emýšlel Richard, kdyţ mu došlo, ţe se práv nachází v Údolí. Neţ však stačil vyvodit dostatečn racionální záv ry, p iblíţil se k n mu asi patnáctiletý vyzáblý mladík, který kulhal na jednu nohu. Zastavil se, okamţik na sebe zaraţen zírali, pak se chlapec rozb hnul k tomu nev tšímu hromotlukovi a n co mu pošeptal. Ten vstal a vykročil sm rem k Richardovi. Ostatní zpozorn li a pomalu ho následovali. Richard doufal, ţe se to musí n jak vysv tlit. Kdyţ se však skupina hroziv p ibliţovala, celý rozt esený ud lal krok dozadu, zakopl a upadl. Tlupa ho obestoupila. V pop edí se nad ním hroziv tyčil chlap jak hora s rezavým plnovousem a podmračeným výrazem. Vedle n j se davem protlačila drobná dívka s dlouhými, hn dými vlasy a pronikavýma očima, které s odrazem oh opodál divoce plály. Všichni si ho zv dav prohlíţeli. Hromotluk dívce n co ekl hlubokým hlasem. Ta p ikývla a otočila se na Richarda. „Kde ses tu vzal?“ „Jel jsem po silnici, najednou mi do cesty vb hnul ten kluk...“ „Tak to jsi byl ty v tom zá ícím stroji! P icházíš tedy z budoucnosti,“ p erušila ho. „Jestli tady ţijete ve 12. století, tak asi jo,“ usmál se Richard. Vid l, ţe mu nejspíš necht jí ublíţit a začala se mu vracet sebed v ra. Dívka n co sd lila p ihlíţejícím, ti se začali usmívat a pomohli Richardovi vstát. V t sném sev ení ho odvedli do osady. Tvá ili se p átelsky, ale n co se mu p ece jen nezdálo. Nebylo mu nic platné, ţe se zdvo ile omlouval a trval na tom, ţe musí dom .

31


Donutili ho usednout k ohništi a vypít misku n jakého nápoje. To bylo poslední, co si z toho večera pamatoval. *** Ráno ho probudila p íšerná bolest hlavy. Vzpomn l si na ten šílený sen, co se mu zdál, ale kdyţ otev el oči, zjistil, ţe p inejmenším stále trvá. Leţel v d ev né chatrči na slamníku, tém nahý, p ikrytý koţešinou. Mezerami mezi prkny zvenku prosvítalo slunce a bylo slyšet šum ní strom , mísící se s tlumenými hlasy. Neţ se stačil vzpamatovat, vstoupila dívka, se kterou mluvil včera. „Co to má znamenat? Čím jste m opili, kde mám svoje v ci? Chci odejít, hned!“ okamţit se na ni utrhnul. Chvíli zaraţen stála, pak si povzdechla a p isedla si k n mu. „Ale ty jsi návšt vník z budoucnosti, na kterého jsme dlouho čekali. Máme za úkol t uctívat a hostit.“ Vysv tlila mu, ţe je šamankou. Má dar nahlíţet do budoucnosti – to proto se s ním dorozumí. Opravdu ho povaţují za n koho nadp irozeného, kdo jim p inese nová poznání a v štby. Ale jen ona ví, jaké má s Údolím zám ry. „Tak to mám p knou sm lu,“ povzdechl si Richard. „Ne, ty máš št stí, ţe jsem jediná. V kaţdém p ípad t nem ţeme nechat odejít. Nebudeš se tu mít zle. Pokud jim ne eknu pravdu,“ usmála se šamanka. Energicky si odhrnula vlasy z obličeje, aţ zazvonily všechny kovové amulety, co jí visely na krku. Richard se p istihl, ţe si ji fascinovan prohlíţí. Byla krásná, ale d sivá zárove . Teprve te , za denního sv tla, si mohl všimnout tetování zdobicí její t lo. Zvláštní ornamenty se vinuly z ramene aţ k p edloktí, kde ho zaujal jeden, který se naprosto vymykal všem ostatním: trojúhelník, jehoţ vrcholy tvo ily hlavy t í vzájemn zapletených had . Pak mu došlo, ţe to není tetování, ale jizva. Šamanka zachytila jeho zkoumavý pohled. „To je to nejvzácn jší, co mám – rituální jizva symbolizující schopnost cestování v čase. T i hadi znázor ují minulost, p ítomnost a budoucnost. Jsou stejn tak propletení v jeden celek. Kaţdý je v sob má.“ Potom vstala a odešla. Od té chvíle se Richard týdny všemoţn snaţil dostat ze zajetí, ale nikdy nebyl ani chvíli sám. Marn prosil, vyjednával, vyhroţoval. Mile se na n j usmívali, klan li se, d lili se s ním o nejlepší jídlo a darovali mu nové oblečení. Kdyţ se ale pokusil o út k, zjistil, ţe ho pečliv hlídají. Začínal být tém šílený zoufalstvím. „Uţ to nevydrţím,“ ekl jednou večer šamance s hlavou v dlaních. „To váţn neexistuje ţádná moţnost, jak odejít? Jestli ti jde o ten hotel, tak to vzdávám. Pochopil jsem.“ Chvíli p emýšlela. Vid la, jak se trápí. A bylo jí ho p ece jen líto. „Dobrá. Pustím t zpátky.“ „Díky –“ „Ale,“ p erušila ho, „já si t pohlídám.“ Zn lo to temn a výhruţn . Donesla Richardovi misku s lektvarem. Jeho v ni poznal okamţit . Byla to ta, kterou ucítil, kdyţ poprvé spat il kmen na mýtin . Bez váhání ho vypil. Místnost se začala zb sile 32


točit, v hlav mu bodala ostrá bolest, zatímco se po celém t le rozlila zvláštní slabost. Trhan vydechl a omdlel. *** „Nazdar, kamaráde!“ Pomalu otev el oči. Hlava ho po ád bolela. Nad sebou rozpoznal široce se usmívající Bob v obličej. Kolem zá il steriln bílý pokoj. „Kde to jsem?“ vysoukal ze sebe rozpraskanými rty. „V nemocnici. Tys nám dal s tou bouračkou. To musela být p kná šlupka. Pár dn ses prospal v um lým spánku, neţ t sešroubovali dohromady. Ale prej by ses m l z toho dostat,“ ekl Bob a začaly se mu dojetím t ást rty. Do pokoje vešla zdravotní sestra. Usmála se na Richarda a natáhla ruku, aby mu upravila polštá . Na p edloktí jí svítila r ţová jizva ve tvaru trojúhelníku z propletených had ... „Já si t pohlídám,“ prob hlo okamţit Richardovi hlavou. Vyd sil se. Zdálo se mu to? „P emýšlel jsem. Aţ se odsud dostanu, s tím naším hotelem to chci ješt p ehodnotit,“ otočil se na Boba. Ale nejd ív ji zkusím pozvat na kafe, pomyslel si v duchu.

33


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.