Nejlepší přítel by Literární alchymie

Nejlepší přítel

Sborník z kurzu tv rčího psaní

Obsah P edmluva................................................................................................................................... 2 V n mokrého listí ..................................................................................................................... 3 Kyselinovodní rybička ............................................................................................................... 6 Doktorské ruce ......................................................................................................................... 10 Ke

a raz uhryzne… .............................................................................................................. 15

Rán neuhnešĽ rad ji dej v tší .................................................................................................. 20 Co se d je s vejci? .................................................................................................................... 22 Sv tlo v temnot ....................................................................................................................... 26

Předmluva Studenti pokročilého kurzu tv rčího psaní m li za úkol napsat povídku na téma Nejlepší p ítel. Krom samotného dodrţení tématu si zkusili zpracovat text v ţánruĽ který si sami vybrali. Díky tomu je sborník velmi pestrý a kaţdý čtená si v n m najde to své. Úvodní povídka V n mokrého listí má temnou atmosféru pozdního podzimu. Následuje humorná Kyselinovodní rybička. Doktorské ruce jsou historickým p íb hem a Ke a raz uhryzne... má hororový nádech. Rán neuhnešĽ dej v tší se odehrává v gangsterském prost edí a Co se d je s vejci? zastupuje ţánr literatury pro d ti. Záv rečná povídka Sv tlo v temnot je sci-fi odehrávající se ve m st budoucnosti. P eji p íjemné čtení! Kate ina Foltánková lektorka kurzu

Brno, podzim 2017 www.literarnialchymie.cz

Vůně mokrého listí Jana Čaňková

P icházející podzim ve m vyvolává nostalgii. Už je to spoustu let, ale s odchodem léta se to ve mn vždycky probudí. Ten neklid. Vzpomínky. Cítím tu v ni mokrého listí. Jako by to bylo včera. Jsem už stará a slabá, t lo m neposlouchá, ale to nutkání nejde ignorovat. Helena byla tak plná života, plná lásky. Láska člov ku zatemní mozek. Probouzí v n m to nejlepší, ale také nejhorší. Musím to v d t. Taky jsem kdysi milovala. A vlastn miluju dodnes. Helena „HelenkoĽ B tka není domaĽ nevímĽ kde ta holka zase lítá!“ B tčina maminka se zlobíĽ protoţe si myslíĽ ţe osmnáctiletá dívka si má hled t práce v domácnosti a ne být po ád n kde pryč s hlavou v oblacích. ůle já vímĽ kde ji hledat. Ten starý d m za vesnicí ji fascinoval vţdycky. Odmalička. Tyčí se majestátn na stráni. Tak sám. Okna se zlov stn mračí do kraje. Pomáhá tam zdejší majitelce - Hospodyni. Je uţ stará a nemá ráda lidi. ůni nevychází ven. Vlastn o ní nikdo nic moc neví a já jsem ji taky nikdy nevid la. B tka se o ni stará. D lá jí společnost. Tajn . Vím o tom jen jáĽ její nejlepší p ítelkyn .

B ta Kdyţ se Helenka blíţí k domkuĽ vidím ji uţ zdálky. Lehce mávnu Hospodyni a b ţím jí naproti. Hospodyn po m jen vrhne nevrlý pohled. Cht la by m tu mít po ádĽ ale to nejde. „Zase t necht la pustit?“ ptá se starostliv Helča. „Ona je hodnáĽ je jen osam lá.“ „B tkoĽ víšĽ ţe se mi to nelíbíĽ ţe tam po ád chodíš.“ „Já vímĽ ale neboj. Je mi jí jen prost líto. ůle co ty? Napsal ti?“ bezd ky odhrnu Helence pramen vlas z obličeje a zastrčím jí ho za ucho. „Napsal!“ Helen zá í pomn nkové oči. Její láska uţ trvá dlouho. Tonda Mníšk Ľ syn vesnického sedlá eĽ který pracuje uţ p l roku v Brn Ľ má za týden p ijet dom na krátkou návšt vu. „Tak si dej na n j hlavn pozor. NevíšĽ jestli nemá n jakou jinou v Brn . P ece jen je to uţ dosp lý chlap.“ „ůle dej pokoj B tko! Tonda takový není.“ Helenka mírn zrudne a tak ji uţ nechám být. Zase ta zá v očích. Po necelých dvou m sících mi Helenka šeptem prozrazuje velikou novinu. Bude chovat. Bude mít Tondovo dít . Nikdo ješt nic neví. Jen já. Mají uţ všechno promyšlené. Vezmou seĽ p jde za ním do Brna a budou spolu š astní. Objímám ji: „Tak to vám moc p eju!“ ůle srdce se mi svírá úzkostí.

„T eba nebude tak zle.“ „Bude!“ k ičím na Hospodyni. „BudeĽ odejde s ním a já tu z stanu sama!“ buším p stí do stolu a z očí mi tečou slzy vzteku. „No tak musíš n co ud lat!“ Hospodynin tón je náhle tvrdý. Svítí jí očiĽ asi má plán. Helena je úpln bez sebe. V bec nechápeĽ co se stalo. Hladím ji po vlasech a snaţím se ji ut šit: „No tak HeloĽ to bude dobrýĽ uvidíš. T eba pot eboval jenom n co za ídit. S bydlením pro vás t i.“ „Myslíš?“ Helena na m kouká uplakanýma očimaĽ v nichţ po ád ješt svítí kapička nad jeĽ ţe se snad Tonda objeví. ůle uţ je to m sícĽ co náhle zmizel. Helena ch adneĽ ztrácí se p ed očima. Je vyhublá a bledáĽ jen to t hotenství uţ na ní začíná být vid t. Tak ráda bych jí pomohla. Je mi jí tak líto. „ůle HeliĽ vzpome siĽ jak jsem t p ed ním varovala. Ţe má moţná n jakou jinou. Cht l si s tebou jen uţít.“ Znovu ji pohladím ji po vlasechĽ které jindy bývaly upravené do cop Ľ ale dnes jsou bez leskuĽ jen tak rozpušt né. Sedíme p ed chalupou na stráni. Začíná se stmívat. M la bych uţ jítĽ protoţe Hospodyn bude naštvaná. ůle Helenku se mi ješt nechce opustit. Cestou do chalupy procházím zahradouĽ která se začíná pomalu no it do spadaného listíĽ které hraje všemi barvami. Obnaţené stromy trčí jako pahýly do stmívající se oblohy. N co není v po ádkuĽ ale nevím co. Hru se mi svírá úzkostíĽ kdyţ vidím HospodyniĽ jak sedí u stolu s ponurým výrazem. P esto se cítím tak sama. Helena B ţím. Sotva popadám dech a píchá m v boku. ůle vztek m ţene stále dál. Nedbám na své t hotenství ani na toĽ ţe uţ se setm lo a do toho začíná lehce pršet. Ty p edešlé týdnyĽ kdy jsem si stále lámala hlavuĽ co se stalo. Co se stalo s TondouĽ ţe odešel a uţ se nevrátil. Ty probrečené noci plné úzkostiĽ kdy jsem se mezi vzlyky do polštá e snaţila vymysletĽ co bude dál. Se mnou a s tím malým. Noci plné obvi ováníĽ co jsem ud lala za chybu. ůle te . Nem ţu tomu uv it. Nem ţu. To prost nejde. To by ůlţb ta neud lala. Doma není. Takţe je zase v tom baráku. Je tam kaţdý den. Teta uţ si s ní neví radyĽ ale ona po ád mele svou. Musím pomáhat Hospodyni. Musím pomáhat Hospodyni. ůle já uţ si to s ní vy ídím. Marie od soused ji totiţ vid la s Tondou. Večer p ed tímĽ neţ odjel. Vid la jeĽ jak se prochází p ed tím stavením a pak spolu šli dovnit . Jak mi to mohla ud lat. Vţdy o nás v d la všechno. Tak proč zrovna Tonda? Mohla mít kohokoliv jiného. Tentokrát m nic nezastavíĽ i kdyţ z toho domu nemám dobrý pocit. Vlítnu dovnit . Musím zatlačit na t ţká dubová vrataĽ která jsou celá od ená. Kdyţ se otev ouĽ vydají sk ípavý zvukĽ který mi projede aţ do morku kostí. Je to jako varování. ůle s ůlţb tou si to vy ídím. V pr jezdu je tma. Všude se válí ná adí a starý nábytek. Na n m halda prachu a pavučin. Pr jezdem je t eba projít na dv r. P ipadá miĽ jako by m zpoza t ch krám n kdo sledoval. Najednou se mi n co ot e o nohu. Je to veliká černá kočkaĽ která se o m ot ela a b ţela dál do tmy. Jen oči jí svítí a já vyk iknu leknutím. Srdce mi buší jako o závod. „ůlţb to! ůlţb toĽ poj sem. VímĽ ţe jsi tu!“ Nic se neozývá a tak pokračuju dál. DoufámĽ ţe alespo ve stavení se bude svítit. ůle oknem prosvítá jen malinké sv týlko n kde uvnit domu. Jdu p es zahradu a pod nohama mi šustí listí. Jak se to sv tlo p ibliţujeĽ opouští 4

m bojovnost. Moţná jsem m la počkat do zít ka a pak si to s B tou vy ídit. Uţ vidím oknem dovnit . ůle pouze matn . Ho í tam jen plamínek svíčky. ů u stolu ke m zády sedí tmavá postava. ůle kdo to je? Na hlav má černý šátek. Je to B ta? Nebo Hospodyn ? Kdyţ se ke mn postava otočíĽ vidím z ní jen její tmavé šílené oči. B ţím listímĽ které mi šustí pod nohama. NeudrţovanáĽ zarostlá zahrada a tma mi b h zt ţujíĽ brzdí m . Dvakrát upadnu a jsem celá mokrá a špinavá od hlíny a listí. Punčochy mám rozedranéĽ ale po ád b ţím. ůni jsem netušilaĽ jak je ta zahrada veliká. Po ád za sebou slyším krokyĽ které m pronásledují. Najednou je p ede mnou d ev ný plot. Uţ nem ţu nikam dál. Šmátrám po d ev ných pla kách plotu. Nahmatám dv Ľ které se mi zdají uvoln né. Snaţím se je od sebe odsunout natolikĽ abych se protáhla ven. Ruce mám celé sed enéĽ ale nejde to. PostavaĽ kterou celou dobu slyším za sebouĽ je najednou u m . Strčí do m a já padám obličejem do listí. Uţ cítím jen sílu druhého t laĽ které dopadlo na m . Bože, co moje dít , je moje poslední myšlenkaĽ zatímco mi zády projede n co ostrého. *** S velkými obtížemi si natáhnu kalhoty a starý svetr. Jde to pomalu. Ješt boty. Jsem vyčerpaná, ale musím tam jít. Ona m volá. Tak jako každý rok v tento den. Po cest listím, které mi šustí pod nohama, vzpomínám. Z stala jsem sama. Jen s Hospodyní. V tom dom , který m dusil, ale zárove mi dával sílu. Jiný domov jsem už stejn nem la. Po tom, co zmizela Helenka, jsem už nebyla jako d ív. Velmi mi chyb la a chybí mi dodnes. Už nem žu, ale ješt mi zbývá pár krok . T žce se mi dýchá a točí se mi hlava. Už vidím plot. Jsem na konci zahrady. Klesnu na kolena, lehnu si do vlhkého listí a obličej p itisknu k zemi. Helenka mi nemohla odejít s Tondou. Byla totiž moje. Jen moje. A z stala tak navždycky. Jen škoda, že to nepochopila. Jak jsem ji milovala. Zahrada je tichá a opušt ná tak jako já. A te tady ležíme spolu. Já a moje p ítelkyn .

Kyselinovodní rybička Lucie Ferulíková

„Co to slyším?“ zarazila jsem se uprost ed rozhovoru s Mou drahou p ítelkyní. Takové tiché ţblunknutí. To m že znamenat pouze jedno. Zrovna jsem uvnit hlavy Mé drahé p ítelkyn vypráv la p íb h o svém d tství a Má drahá p ítelkyn bedliv poslouchala. Te ale bylo nutné p íb h p erušit. Vyplula jsem tedy skrz jeden ze dvou otvor na jejím obličeji a vyrazila na pr zkum. Neuplavala jsem ani jediné tempoĽ kdyţ se p ede mnou zjevil ten malý baculatý zlatavý klouček. „Dobrý denĽ paní. Jmenuji se Zrnko. Já… rád vás poznávámĽ“ špitl. „No neĽ“ hlesla jsem. Já i Má drahá p ítelkyn jsme zaraţen sledovaly malou rybku. Byla jsem nadšenáĽ ale pak mi došloĽ jaký je to nezdvo ák. „ůhojĽ ty malý! Taky t moc rády poznáváme! Konečn je tu n kdo tak výjimečnýĽ jako jsme my. Uţ jsme si myslelyĽ ţe jsme jediné. Já jsem Černá tečka a támhle je Má drahá p ítelkyn Ľ kterou jsi ovšem n jak zapomn l pozdravitĽ“ upozornila jsem ho na neslušnost a pomyslela si: Dobré, to ty dva seznámí a Má drahá p ítelkyn už nebude vypadat tak uražen . „To se omlouvám!“ vyhrkl Zrnko a otočil se po sm ru mé ploutve. „No a kde ţe je?“ zaváhal. To snad není pravda. „No támhle!“ ukazovala jsem te uţ ob ma ploutvemi na rozčilenou Mou drahou p ítelkyniĽ která sed la mezi vysokými rostlinamiĽ které díky vodním proud m tančily do všech stran. Pak jsem se nahnula k ZrnkoviĽ aby slyšel pouze on: „ůle neciv na ni takĽ je stydlivá. VíšĽ ZrnkoĽ“ naznačila jsem mu nepatrn hlavouĽ aby se mnou poodplaval dál a on tak ud lalĽ „Má drahá p ítelkyn je nemocná.“ „Váţn ? ůle vţdy je to…“ „Ne neĽ poslouchej.“ Ztišila jsem hlas: „MyslímĽ ţe je p íbuzná toho Velkého sluhyĽ co nás krmí a čistí naše akvárko. Vidíš tam tu podobuĽ nebo ne? Jenţe kdyţ se na ni podíváš blíţeĽ“ ekla jsem a Zrnko se hned na Mou drahou p ítelkyni zakoukal. „Nedívej se na ni!“ vyjekla jsem a Zrnko sebou škubl polekáním. „Promi mi to. Chci íctĽ ţe kdyţ se soust edíšĽ m ţeš si všimnoutĽ ţe Má drahá p ítelkyn nemá zbytek t la! ů ješt k tomu jí chybí oči! ůle ne íkej jí to! Uţ tak je celé dny skleslá a moc toho nenamluví. Tohle by jí zdrtilo. Navíc je hrozn bledá. íkám jí po ádĽ a n co sníĽ ale nedá si íct. Ono tohle speciální prost edí jí ned lá moc dob eĽ ale to se dalo čekat. P ece jen z nás dvou jsem já ta výjimečná." Zrnko zamyšlen p eskakoval pohledem ze m na Mou drahou p ítelkyni a zp t. ů pak se v jeho obličejíčku konečn rozsvítilo pochopení. „Byla jsi tu velmi dlouho samaĽ ţe Černá tečko?“ tvá il se starostliv . „ůle v bec neĽ vţdy íkámĽ ţe tu mám Mou drahou p ítelkyni. Je tu se mnou tém od začátkuĽ co jsem se sem p est hovala. No a zrovna si s Mou drahou p ítelkyní povídáme o d tstvíĽ tak kdyţ jsme si vyjasnili tam toĽ“ nenápadn jsem na n j zamrkalaĽ „m ţeš se p idatĽ“ a odplavala jsem zp t do Mé drahé p ítelkyn Ľ kde bylo krásn šero. Zrnko vypadalĽ ţe se rozmýšlíĽ ale nakonec p ece jen také vplaval do Mé drahé p ítelkyn . V d la jsemĽ ţe p ipluje. Kdo by také necht l slyšet o mém výjimečném ţivot . „Tak se uvelebteĽ je to úţasný p íb h!“ vydechla jsem. „Narodila jsem se v zhruba stejn velkém akváriuĽ jako je tohle. Bylo tam krásn Ľ ovšem ţili jsme tam s celou mou rodinou. VímĽ co si íkáteĽ muselo tam být t sno a bída. ůnoĽ t ţký ţivot jsem m laĽ ale v rodin jsme se podporovali. JáĽ hejno mých sourozenc a moje matka.

ůchĽ matka. To byla rybaĽ to vám povím. Byla úţasná. ůčkoliv jsme všechny její d ti vypadaly naprosto identickyĽ bílé rybky s jednou černou tečkou po kaţdé stran Ľ rozeznala nás s absolutní p esností. VíšĽ ZrnkoĽ chápuĽ co si te musíš íkat: ůnoĽ matka byla výjimečná. ůle co tyĽ Černá tečkoĽ v čem je tvoje výjimečnostĽ mezi tak obrovskou adou stejných sourozenc ? ůnoĽ dobrá otázkaĽ ZrnkoĽ povím ti to.“ Zrnko se tvá ilĽ jako kdybych povídala úplné nesmyslyĽ ale v d la jsemĽ ţe je to jen póza p ed Mou drahou p ítelkyní. Proto jsem se na n j za to nemohla zlobit. „Byla jsem ješt hodn maličkáĽ kdyţ si m maminka vzala jeden obzvláš hezký den bokem a zeptala se: Černá tečkoĽ jsi výjimečná? To m zarazilo. Já a výjimečná? Odpov d la jsem tedyĽ ţe ne. Maminka se ovšem usmála a ekla: Černá tečkoĽ samoz ejm Ľ ţe jsi výjimečná. ůle musíš sama p ijít na toĽ v čem tvá výjimečnost tkví. To m p ekvapilo. Opravdu jsem výjimečná? Nakonec maminka eklaĽ ţe vţdyĽ kdyţ budu pochybovatĽ mé tečky mi pom ţou.“ „ů v čem jsi tedy výjimečná?“ zeptal se Zrnko zv dav . „NoĽ práv o to jdeĽ Zrnko. NeĽ v čem jsem výjimečná jáĽ ale my všichni tady! ůle ješt vydrţĽ dostanu se k tomu. Takţe s tímto ponaučením od maminky se mi najednou ţilo p ekrásn . ů pak p išlo první st hování. Nem ţu íctĽ ţe by to byla pohodlná cestaĽ ale mé vlastní akvárium za to stálo. Jenţe ze začátku tu nebylo v bec nic! ůni rostlinky nebo domeček. Dokonce ani tyĽ Má drahá p ítelkyn . Čas jsem si tedy krátila tímĽ ţe jsem pozorovala Velkého sluhu. Kaţdé ráno si hrál u támhle toho stolu.“ Vykoukla jsem z prázdného otvoruĽ kde snad d íve bylo oko Mé drahé p ítelkyn . „Vţdy se zahalil do bílého plášt a nasadil si legrační pr hledné klapky na oči. Dlouho jsem nechápalaĽ co ţe to s t mi barevnými vodičkami d lá. Támhle na poličce ješt n jaké stojí. ů pak se to stalo! Jednu vysokou láhev poloţil tak blízko akvárkaĽ ţe jsem si mohla p ečíst nápis na jejím štítku. Stálo tam: Kyselina! ůle to stále není všechno! Pod tím nápisem byla jakási bledá karikatura Mé drahé p ítelkyn . Uţ tam jsem zaznamenala jistou podobu Velkého sluhy a tebeĽ Má drahá p ítelkyn . ů co se pak nestalo! Druhý denĽ ZrnkoĽ se p ist hovala Má drahá p ítelkyn . ů co z toho vyplývá?“ významn jsem na Zrnko pohlédla. Malá ţlutá rybička na m koukala nechápavým pohledem. „Zrnko! VímĽ ţe to bylo dlouhéĽ ale soust e se! Te se dostáváme k tomu nejlepšímu! MyĽ drazí p áteléĽ totiţ ţijeme v kyselin !“ „Coţe?“ vyhrkl Zrnko p ekvapen . „Já vímĽ je to šokující. Všechno to ale do sebe zapadá! Naopak! Je aţ sm šn jasnéĽ ţe ţiji v kyselin . Jsem p ece výjimečná. ů samoz ejm te jsi tu i tyĽ coţ znamená jen jednoĽ jsi taky kyselinovodní rybičkaĽ stejn jako já. P iznám seĽ" naklonila jsem se op t blíţe Zrnkovi hlavy a pošeptala mu: „nejsem si jistáĽ co p esn je Moje drahá p ítelkyn zač. ů ona mi to nechce pov d t. ůle jednou se sv íĽ tomu v ím. Jsme p ece nejlepší kamarádkyĽ“ zakončila jsem tak svou emotivní eč. „ů jaký je tv j p íb h?“ s očekáváním jsem si prohlíţela Zrnko. Chlapec se nadechnulĽ aby mi začal vypráv t svou minulostĽ jenţe… „To snad ne. ZrnkoĽ koukni ven. Všude je tma! Uţ je čas jít spát.“ Ţivot se Zrnkem byl úţasný. TedyĽ alespo zezačátku. Konečn jsem m la n kohoĽ komu bych mohla p edat svou moudrost. ůnoĽ byla tu p ece ješt Má drahá p ítelkyn Ľ ale bu me up ímníĽ asi nebude moc učenlivá. Prvních pár dn Zrnko nadšen poslouchal mé odborné výkladyĽ jenţe kaţdým dnem byl jeho zájem menší a menší a p ece ho nebudu nutit. Jsem velice inteligentní a slušná ryba. Jenţe rychle p išla drastická zm na pro nás všechny! 7

„No pániĽ“ vydechl Zrnko. Vše kolem nás bylo novéĽ barevné a hlavn obrovské. Nebyli jsme ani minutu v novém akváriuĽ kdyţ k nám začali plavat jeho nejr zn jší obyvatelé. „Drţ se za mnouĽ ZrnkoĽ“ ekla jsem odváţným hlasem a p iplavala p ed n j. Dav ryb na nás hled l bez jediného slova. Pak se z davu vyno ila menší leskle oranţová ryba. M la velké oči a zkoumavý pohled. „ZdravímĽ já jsem Černá tečka a tohle je Zrnko. Ješt by m la dorazit Má drahá p ítelkyn . Jak to vypadáĽ odte jsme sousedi.“ „VítejteĽ Černá tečko a Zrnko. Rádi vás poznávámeĽ“ pronesla klidným hlasem oranţová ryba. „Mé jméno je Královna ůlţb ta První. DoufámĽ ţe se vám tu bude líbit. Kdybyste cokoliv pot ebovaliĽ neváhejte se na mne obrátit.“ „To je neuv itelnéĽ“ ţasla jsem. „Myslela jsemĽ ţe jsme jediní svého druhuĽ ale je nás tolik!“ očima jsem pročesávala nechápavý dav. Zrnko vrt l hlavou. Asi nechce, abych všem íkala, že jsou výjimeční. Chce si to nechat pro sebe, darebák jeden. „Myslím tímĽ ţe všichni p ece ţijeme v kyselin !“ osv tlila jsem. ůle reakce byla dosti podivná. V tšina ryb na m nejprve zaraţen hled la a pak vypukl obrovský záchvat smíchu. „Slyšeli jste ji? Prej kyselina! Haha!“ „To snad nemyslí váţn !“ Nerozum la jsem tomu. Oni to snad nev dí? „No tak klidĽ“ zaburácela Královna ůlţb ta První p ísným tónem. „Určit to byl jen ţert na p ivítanou. Nechte te nováčkyĽ aby se zabydleli.“ Ona to také neví? To snad není možné. A to si íká v dce? Pohlédla jsem na ZrnkoĽ jenţe on vypadalĽ jako by se cítil zahanbený. Královna ůlţb ta První stále uklid ovala ostatní obyvateleĽ kdyţ nám vysv tlovalaĽ které domky jsou volné. Moc jsem ji neposlouchalaĽ ale stejn to nevadilo. Počkám na Mou drahou p ítelkyni, nikde jinde spát nebudu. S tou myšlenkou jsem odplavala pryč. Doufala jsemĽ ţe další dny to bude lepší. Ţe mi ostatní ryby začnou naslouchatĽ ale snad se to jen zhoršovalo. Neustále se smály. Smály seĽ kdyţ jsem se s ostatními krmila. Smály seĽ kdyţ jsem se umývala. Smály se dokonceĽ kdyţ jsem kolem nich jen proplula. Ješt ţe akvárium bylo opravdu veliké. Vţdy tu bylo prázdné místo na p emýšlení. ůle co bylo horšíĽ Má drahá p ítelkyn se stále neobjevovala. Smí ila jsem se s tímĽ ţe byla p est hována jinam. Moţná si uţ všimliĽ ţe je jiná neţ ostatníĽ a te je konečn š astná mezi svými. Žij blaze, Má drahá p ítelkyn . Jediný p ítelĽ který mi zbývalĽ byl Zrnko. Jenţe jsem m la takový zvláštní pocitĽ jako by se mi vyhýbal. Byla to sice hloupostĽ proč by se mi kdokoliv m l vyhýbatĽ jsem p ece výjimečnáĽ ale stejn . Trochu pochyb m pronásledovalo. Potkali jsme se po pár dnech v našem novém domov . Byl se skupinou mladých rybek. Zavolala jsem na n jĽ ale asi m neslyšelĽ protoţe se neotočil. Rozhodla jsem se tedy p iplout blíţ. „Rybí boţeĽ podívejte! Kyselá ryba útočí!“ zak ičel jeden z chlapc a všichni se začali smát. „EhmĽ drahý. Je to kyselinovodní rybaĽ ale nebojĽ to se naučíšĽ“ opravila jsem ho jemn . Zrnko se drţel na okraji party. Uhýbal mému pohledu. „No jasn !“ smáli se chlapci. „Táta íkáĽ ţe bychom se od tebe m li drţet dál. M ţeš být nebezpečná.“ „NeĽ nejsem nebezpečná. Jen dokáţu ţít v kyselin Ľ“ usmála jsem se. „To nikdo nedokáţe!“ vyhrkl nejmenší klučík. „I Zrnko nám íkalĽ ţe jsi jen blázen.“ Blázen? Ty d ti m mají za blázna? Zrnko upíral pohled na kamínky v písku. „Tak to si o m myslíš?“ zeptala jsem se tiše. Na okamţik se odhodlal a podíval se na m Ľ ale vzáp tí zas sklopil zrak. 8

Odplavala jsem. A si o m Zrnko íká, co chce, jestli mu to pom že v part . Ale já vím, že jsem výjimečná. ůnoĽ mé odhodlání bylo sice silnéĽ ale jak plynul časĽ začala jsem pochybovat úpln o všem. Jsem opravdu blázen? Neumím žít v kyselin ? Jsem snad úpln obyčejná ryba? VţdyĽ kdyţ jsem o takových v cech p emýšlelaĽ dostala jsem depresi. V tšinu dní jsem trávila ve své malé chatrčiĽ kterou jsem postavila na kraji akvárka dost daleko ode všech. Počítala jsem si své dv tečky a p emýšlela o tomĽ jak to matka myslelaĽ ţe mi tečky pom ţou najít mou výjimečnost. Jednoho dne ovšem p išla nečekaná návšt va. P ipluli ke mn Královna ůlţb ta První a Zrnko. „ůhoj Černá tečkoĽ jak se máš? M ţeme na slovíčko?“ začala v dkyn chlácholivým hlasem. „Jen si posluţteĽ“ zahuhlala jsem zpod as. Vylézat jsem ovšem nezamýšlela. „P išli jsmeĽ protoţe ti chceme n co íctĽ“ pokračovala. „Zrnko?“ „Promi Ľ Černá tečko. Je mi lítoĽ jak jsem se k tob choval. Ty nejsi blázenĽ jsi jen jiná.“ „Jiná? MyslíšĽ ţe jsem jiná?“ vykoukla jsem z as. „NoĽ jako zajímavá. OriginálníĽ“ dovysv tlil. „ůhaĽ“ vzdychla jsemĽ „takţe podle vás po ád naprosto obyčejná.“ „Černá tečkoĽ“ vloţila se do toho znovu Královna ůlţb ta PrvníĽ „jestli pot ebuješ odpov di na n jaké otázkyĽ m la bys zajít ke sta ešinovi. Ţije na druhé stran akvárka a radí všem rybám. Je to velmi váţený tvor.“ „HmmmĽ moţná tam zajduĽ“ zabručela jsem. ů tak zase odešli. Pravda bylaĽ ţe jsem nem la v bec nic na práci a tak m velmi lákala myšlenka zajít k tajemnému sta ešinovi. HnedĽ co se Královna ůlţb ta První se Zrnkem ztratili z dohleduĽ rychlostí torpéda jsem se vydala onoho sta íka nalézt. ů taky ţe našla. Byl to docela maličký rakĽ co ţil v nap l rozbité lastu e. Práv si oprašoval cestu p ed domkem. „EhmĽ dobrý denĽ“ začala jsem slušn . „ůchĽ kohopak nám to vody nesou? Ty jsi tu prvn Ľ vi ? Poj dál.“ Rak zalezl do svého domku. Dalo mi hodn práceĽ abych se tam namáčkla i jáĽ ale zvládla jsem to. Jak jinak, že? „Copak t p ivádíĽ drahá?“ zeptal se rozt eseným hlasem rak. „ ekli miĽ ţe jste zdejší moudrý sta ešinaĽ“ prozradila jsem. „ůnoĽ to íkají. Já bych ale ekl spíše takový duševní navád č. Jak ti mohu pomoci?“ „NoĽ popravd pane duševní navád čiĽ myslela jsemĽ ţe jsem výjimečná. ůle ostatním to p ijde sm šné a já te uţ ani nevímĽ jestli je to pravdaĽ nebo neĽ“ post ţovala jsem si. „ůch tak. Na takový problém znám jeden lék. Vydej se na Bílou pláţ. Na tom míst je nejlepší sv tlo. Tam se pak zahle na skloĽ které tvo í naše akvárium. Odpov p ijde sama.“ Na doporučení starého duševního navád če jsem navštívila Bílou pláţ. P iplula jsem ke sklu a sledovala. Místnost byla plná Velkých sluh Ľ kte í sp chali z jedné strany ob ího pokoje na druhou. V rukou m li spoustu tašek. Jak mi jejich pozorování m že zodpov d t, v čem jsem výjimečná? Je to hloupost! Cukla jsem hlavouĽ ţe se otočímĽ kdyţ v tom se ve skle n co mihlo. Vrátila jsem pohled zp t a pozorovala to. Zjevila se p ede mnou hubená bílá ryba s černou tečkou po kaţdé stran . Byl to m j odraz. Tak takhle to myslel. Nežiju sice v kyselin , ale jsem sama sebou. Mít silného ducha a zdravý rozum, to je základ. Už se nebudu upínat k výjimečnosti. Jsem hrdá na to, že jsem jako ostatní. Prohlíţela jsem se ze strany na stranuĽ kdyţ v tom… Copak to je? Po ádn jsem se zam ila na levý bok. To je… „Zrnko! Kde jsi! Poslouchej! Mám na jedné stran o tečku víc! Jsem výjimečná!“ 9

Doktorské ruce Kristýna Vlasáková

8. července 1930 Tom p ejel prsty po zlatých písmenech „ůnatomie všeobecnáĽ skelet a systém svalový“. Tuhle knihu m l ze všech poklad otcovy knihovny nejrad jiĽ protoţe byla vydaná v roce jeho narození – 1920. A také protoĽ ţe v ní byly barevné kresby kostí a svalových úpon a dalších fascinujících součástí lidského t la. Tom opatrn poloţil rozev enou knihu na koberec a pohrouţil se do náčrtu lebečních kostí. ůni ne za p t minut se ozvalo známé zapískání a potom i klepání chlapeckých prst na okenní tabulku. Kája si musel stoupnout na špičkyĽ aby na okno bytu ve zvýšeném p ízemí dosáhl. Tom pomalu zaklapl knihu a zasunul ji na nejspodn jší polici knihovny. Potom se rozb hl k oknuĽ otev el ho a svrchu shlíţel na Kájovu sv tlou čup inu. „Co chceš?“ „KoukniĽ co jsem zkonstruoval.“ Kája pyšn natáhl ruku s letadýlkem z p ekliţky a balicího papíru. P es celý ocas m lo pastelkami nakreslenou českou vlajku. „Chceš vid tĽ jak lítá?“ „Jasn Ľ počkej dole.“ Tom zav el okno a prob hl pokojem. V kuchyni našlapoval opatrn Ľ protoţe tady maminka na kanapi zaspávala ned lní bolest hlavy. V p edsíni si natáhl sandály a schody ke vchodovým dve ím p ekonal t emi mohutnými skoky. „Tak dívej!“ Kája se rozb hl po št rkové cest sm rem k n mu. Letadýlko drţel nad hlavou v nataţené paţi. Kdyţ uţ rychleji b ţet nemohlĽ vší silou jej hodil dop edu. Vzdušný koráb se vznesl nad hlavy kluk Ľ nad Rybkovic jablo a chvíli to vypadaloĽ ţe p ekoná i výšku m d ných okap . Pak se ale náhle p eklopil a začal prudce padat špičkou k zemi. „Chy hoĽ rozbije se!“ zav ískl Kája a TomĽ který byl moţnému místu nešt stí blíţĽ se p ekotn rozb hl. Zakopl ale o vlastní nohu a rozplácl se na zemi. ůsi dva metry p ed jeho nos dopadlo s k upnutím kamarádovo letadlo. Tom se zvedl a začal se oprašovatĽ z kolen mu crčela krevĽ ale o to se nezajímal. Se zd šením si prohlíţel svoje sed ené dlan . Jeho maminka často íkávala: „Náš TomášekĽ ten má doktorské ruceĽ jemné a pevné. Bude chirurg jako jeho tatínek.“ Te ze svých doktorských rukou vybíral kousky št rku zmáčené krví. Coţpak by takhle mohl operovat? „NebojĽ neţ budeš chirurgĽ tak se ti to zahojíĽ“ ut šoval ho KájaĽ který dob e znal kamarád v nejv tší strach. „ů neţ já budu inţenýrĽ tak se naučím stav t lepší letadlaĽ“ dodal a s povzdechem zvedl ze zem tu hromádku t ísek a potrhaného balicího papíru.

21. června 1939 Konečn . Uţ jedenáctý den v ad otevíral Tom s nad jí a nap tím dopisní schránku a vţdy ji op t se zklamáním zamykal. ůle dnes na n j čekal. Bílý obdélník p íslibu. Dopis z Léka ské fakulty Masarykovy univerzity. Konečn . Roztrhl obálku ješt na chodb a začal horečnat prolétávat ádky strojopisného textuĽ aţ konečn narazil na vytouţené P IJÍMÁME. Rozb hl se ke dve ím bytuĽ rozrazil jeĽ v p edsíni skopl boty z nohou, ale ve dve ích kuchyn se zarazil. Matka spalaĽ její pohublé t lo uloţené na tvrdém kanapi se jen lehce zachvívalo m lkým dechem. Necht l ji buditĽ ekne jí tu novinu pozd ji. Otočil se na podpatku a vyb hl z bytu. V ruce stále svíral bílou obálkuĽ kdyţ utíkal vzh ru známou ulicí. Hlavou mu prolétla výčitka spojená s obavou z matčina čím dál čast jšího denního pospáváníĽ bolestí hlavy a plačtivých výlev . Okamţit ji však p ebila radost. Stane se léka em. SenĽ ke kterému se upíná uţ od d tství a který se stal ješt významn jším po otcov náhlé smrtiĽ je zase o jeden významný krok blíţ. Uţ za t i m síce začne doopravdy studovat. Tom naposledy zatočil a dob hl k p ízemnímuĽ bíle omítnutému domkuĽ kde ţil Karel se svými rodiči a mladšími sestrami. Vchodové dve e vedly rovnou do uliceĽ zahrada se skrývala aţ vzadu za domem. Tom zaklepal a pak rovnou vešel. Trávil v tom dom tolik časuĽ zvlášt v d ív jších letechĽ ţe se tam cítil skoro jako doma. U kuchy ského stolu sed l s váţnou tvá í Karl v otec a poslouchal z rádia n mecké hlášení. Karel sed l proti n mu. „KájoĽ uţ mi to p išlo…“ zvolal nadšen TomĽ sotva vpadl do pokoje. Karl v otec k n mu p ísn zvedl oči. „Promi teĽ dobré odpoledneĽ“ prohodil k n mu TomĽ ale pak se obrátil zpátky ke kamarádovi. OčekávalĽ ţe bude jeho nadšení sdíletĽ ale Karel se tvá il spíše nechápav . „Copak nevíšĽ co se stalo?“ „Co?“ „Norimberské zákonyĽ chlapče. Dnes byly v Čechách zavedeny Norimberské zákonyĽ“ odpov d l temn Karl v otec. „ůle vy p ece nejste Ţidi…“ nechápal Tom. Po téhle poznámce vyskočil Karl v otec ze ţidle a Kája popadl Toma za loket a sp šn ho odtáhl z pokoje. „Co to s tebou je? Copak ty ţádné Ţidy neznáš? Naše sousedy nebo tvoji učitelku klavíru?“ Tom skončil s klavírem uţ skoro p ed p ti letyĽ ale na slečnu Krausovou si samoz ejm pamatoval. Byli do ní s Kájou zamilovaní oba. Do jejích štíhlých prst a tmavých kade í. Bylo mu lítoĽ ţe musel s klavírem skončitĽ ale po otcov smrti uţ nem li na soukromé hodiny peníze. „Slečny Krausové se to p eci netýkáĽ necht la si vzít ţádného N mceĽ byla zasnoubená s tím ţidovským studentem.“ „Jeţiši TomeĽ tady p ece nejde jen o s atky s N mci. Jde o…“ „Cht l jsem ti íctĽ ţe m p ijali na univerzituĽ“ p erušil ho Tomáš a zvedl na d kaz svých slov bílou obálku. Karel na n j jen nechápav zíral. 11

17. listopadu 1939 Tom stoupal táhlým kopcem k Léka ské fakult . Uţ zdálky vid lĽ ţe se p ed vchodem této pískov zbarvené budovyĽ rozkládající se na rohu Úvozu a Údolní uliceĽ shlukují studenti. To nebylo v posledních dnech nic neobvyklého. Uţ t i týdny rostl na chodbách i v posluchárnách zvláštní neklid. Cítil ho i TomĽ který m l hlavu v tšinu dne utopenou ve skriptech. TlumenýmiĽ ale vzrušenými hlasy se mluvilo o událostech v Praze, smrti Jana Opletala a zatýkání. Tom doufalĽ ţe všechno to vzrušení brzy opadneĽ necht l se do politiky plést. Bál seĽ ţe kdyţ budou N mce dráţditĽ mohlo by se stát ješt n co horšího. Tom se proplétal shlukem student sm rem ke dve ím do budovy. Cestou zachytával znepokojivé útrţky rozhovor . „…je to tadyĽ konec české inteligence.“ „…prý jen na t i roky…“ „…tomu nev íš? Tohle je napo ádĽ kamaráde…“ „…pošlou do Reichu.“ „…zatýkat…“ Se vzr stajícím neklidem se Tom dostal aţ ke dve ím. Visel na nich arch červeného papíru. ObrazĽ který byl v téhle zemi uţ skoro rok zdrojem úzkosti. Vyhláška íšského protektora Neuratha. Tom netušilĽ jak dlouho p ed ní stál. Jak dlouho do sebe vpíjel t ch dev t slov „byly české vysoké školy na dobu t í rok uzav eny“. Konečn ho n jaký jiný zv davec odstrčil stranou a Tom se kolem sebe zmaten rozhlédl. Pak se propletl mezi spoluţáky a rozb hl seĽ ačkoli nev d l kam. 24. listopadu 1939 Skoro celý týden chodil kaţdý den ke škole. Stále ješt nemohl uv it tomuĽ co se stalo. P ed budovou v tšinou postávalo pár student . Kou iliĽ polohlasem si vypráv liĽ kdo byl zatčenĽ a radili seĽ co by se proti tomu všemu dalo d lat. Tom je nejd ív poslouchal s nad jíĽ ale pak jim p estal v novat pozornost. Nedalo se d lat nic. Jak kaţdý den procházel m stemĽ jako by se probouzel ze sna. Ze snaĽ který byl celý v latin a hlavní roli v n m hráli pankreasĽ patella a femur. Najednou vnímalĽ co se kolem n j d je. Vid l st epy z rozbitých výloh ţidovských obchod Ľ vid l uprchlíky z pohraničí sedící na kufrech kolem Hlavního nádraţí a rudé prapory visící na ve ejných budovách. NechápalĽ jak se to všechno mohlo tak rychle stát. Sedmého dne uţ ke škole nešel. Šel za Karlem. Sed li spolu v rohu zanedbané podzimní zahrady a p edávali si jedinou vzácnou cigaretu. „Co budeme d lat?“ zeptal se Tom. Poloţil tu otázku jen tak do v truĽ ale Karel po ní skočil. „Zdrhneme!“ vyk ikl. Tom se na n j p ekvapen podíval a Karel se pokusil uklidnit dlouhým potáhnutím z doutnajícího špačka. Ruka se mu t ásla. „Mám plánĽ utečeme do ůnglieĽ“ pokračoval uţ klidn jším hlasemĽ „Jirka Horký tam prý uţ zdrhnul. P idáme se k armád Ľ já budu letec a ty doktor. Protektorát Böhmen und MährenĽ tak to p ece nem ţe z stat!“ 12

„Nem ţu tady nechat matku samotnouĽ“ bránil se TomĽ „kdovíĽ co by jí za to ud lali. Myslel jsi na vaše?“ „Tátovi uţ jsem to ekl. Dá mi n jaké peníze na cestu.“ Karel si povzdychl: „To ţe tady z stanešĽ beztak tvoji mámu neochrání. M ţou t kdykoli poslat na práci do Reichu.“ Tom se zahled l skrz mrtvé v tve stromu na ocelovou oblohu a povzdychl si. „Jak to chceš ud lat?“ „To nechej na m . Chci jenom v d tĽ jestli do toho se mnou p jdeš.“ „Musím si to rozmysletĽ“ vyhnul se odpov di Tom. Potom zašlápl špačka cigarety do suché trávyĽ vrazil ruce do kapes kabátu a odešel. Dlouho do noci pak sed l shrbený nad svým studentským stolem a probíral se milovanými léka skými knihami. „Já budu letec a ty doktor“ zn la mu po ád v hlav Kájova slova. Chvíli po p lnoci zničehonic vyskočil ze ţidleĽ pak našel na stole kousek papíru a naškrábal na n j jediné slovo. Za p t minut uţ utíkal mrazivou nocí ke kamarádovu domu. Druhý den ráno našla Kájova sestra na zemi u vchodových dve í pomačkaný papírĽ na kterém rozt esenýmiĽ ale čitelnými písmeny stálo P JDU. 19. prosince 1939 Rozhovor s matkou odkládalĽ jak jen mohl. Bál seĽ ţe by ho mohla p esv dčitĽ aby nikam nejezdil. Uplynulo n kolik týdn p ípravĽ tajných sch zek a shán ní všeho pot ebného. Tom po nocích tajn zašíval peníze do podšívky kabátu nebo se učil anglicky. Zbývalo jen pár dní do VánocĽ kdyţ konečn nastal den D. „Zítra p esn ve čty i se tady sejdeme. P ed úsvitem a jsme venku z m staĽ“ ekl Karel pod rozbitou lampou na rohu ulice. „ů nezapome – pracovní šaty.“ Tom p ikývl. Kdyţ p išel dom Ľ rovnou to ze sebe vysypal. Všechny rozumné argumentyĽ ţe bude bojovat za vlastĽ ţe ho v Brn uţ nic dobrého nečeká. Dokonce fantazírovalĽ ţe by maminka mohla p ijet za ním. Našet í peníze a n jak to za ídí. Ona však jako by ho v bec neposlouchala. Ješt ji nikdy nevid l tak hysterickou. PlakalaĽ ţe to bez n ho nep eţije. ProrokovalaĽ ţe ho určit zast elí. Odkazovala se na jeho otceĽ on by ji prý nikdy neopustil. On chápalĽ jak to má t ţké. Nakonec jen stála p ede dve mi s rozpaţenýma rukama a k ičela: „Já t nikam nepustím! Nikam t nepustím!“ Tom se ji snaţil uklidnitĽ slibovalĽ prosilĽ k ičel. Nakonec ji odstrčil stranou a vyb hl z bytu. Dv hodiny chodil večerními ulicemi. Brouzdal se prvním sn hem. MrznulĽ protoţe si ve sp chu zapomn l doma kabát. Zlobil se. Na N mce. Na otceĽ ţe ho tu nechal samotného s takovou odpov dností. Na matku a její k ehkostĽ kterou ho vydírala. Na KarlaĽ ţe je to pro n j všechno tak jednoduché. Na sebe. V d lĽ ţe takhle nem ţe odejítĽ ale zárove v d lĽ ţe odejít musí. Kdyţ stoupal ke dve ím jejich bytuĽ po ád ješt nev d lĽ co mamince povíĽ aby ji upokojil. Otev el dve eĽ ale v kuchyni nikdo nebyl. „Mami?“ zavolal jemn . 13

Ţádná odpov . Vešel do matčiny loţniceĽ ale byla prázdná. Jen na posteli bylo poházených n kolik starých rodinných fotografií. Znovu zavolalĽ jak vycházel z loţnice. Pak ztratil hlas. Uvid l ji skrz pootev ené koupelnové dve e. Bledá paţe visela p es okraj vanyĽ p šinka rudé krve vedla od záp stíĽ p es dla a dlouhé prsty a na konci prost edníčku se rozkládala v kapkyĽ které pomalu odpadávaly do kaluţe na podlaze. Nep esekla si tepnuĽ jen ţíly. Není tu dost krve. Ješt není mrtvá. Tom si to uv domilĽ hned jak k ní dob hl. 21. června 1940 Tom dob e v d lĽ ţe dnes je to p esn rok ode dneĽ kdy dostal z univerzity dopis o p ijetí. Tehdy si ješt myslelĽ ţe je všechno v po ádku. ůčkoli uţ dávno nebylo. Spíše neţ rokĽ uplynulo od té doby celé desetiletí. Matka se po té prosincové noci stala duchem bezhlučn proplouvajícím bytem. ů Tom se stal ţivitelem rodinyĽ pracoval na plný úvazek jako d lníkĽ totáln nasazený v adamovské zbrojovce. Kaţdá dvanáctihodinová sm na tam trvala celý rok. Kája odešel bez n ho a Tom se dodnes nedozv d lĽ zda zdárn dorazil na britskou ambasádu v BudapeštiĽ jak plánovali. Pod st echou tovární haly se konečn rozezn l ostrý zvuk tlampače ohlašující konec sm ny. Tom vyšel p ed budovu do vlahého letního večera a vystál frontuĽ aby si mohl u kád s vodou umýt ruce. Drhnul je déle neţ ostatní a potom našel na svých olejem nasáklých pracovních kalhotách nejčistší místo a pečliv si je osušil. Podíval se na n . Uţ dávno se vzdal nad jeĽ ţe budou ješt n kdy čisté. Kaţdodenní d ina jeho ruce prom nila. K ţe na konečcích prst seschla a zhrubla. Dlan m l zbrázd né hlubokými rýhamiĽ ve kterých vţdy z stávaly zbytky oleje a černé špíny. Tohle uţ dávno nebyly doktorské ruce.

Keď ťa raz uhryzne Monika Mizeráková

Netušila somĽ ako som sa sem dostala. Sedela som uprostred ničohoĽ v úplnej tme. Bolo mi chladno. Rukami som hmatala okolo sebaĽ snaţiac sa nájs oporný bod. Nič tam však nebolo. Sedela som na niečom adovomĽ čo malo v sebe otvory s prieme-rom asi centimeter. Klipkala som očamiĽ dúfajúcĽ ţe si na tmu privyknú. „Haló!“ zavolala som opatrne. Môj hlas sa v strede slova zlomil. Odpove ou bolo len ticho. Zdalo sa mi aţ príliš hlasné. V takom tichu sa nedalo existova . U nás doma nebývalo ticho. Bu mama s otcom vášnivo debatovali o práciĽ alebo si sestra pospevovala pesničkyĽ čo sa učili v škole. ů potom na internáteĽ na ktorý som sa pres ahovala pri nástupe do prvého ročníka na Veterinárnu univerzitu v KošiciachĽ som poznala len niečo ako tlmený hluk. Zaprela som sa do dierkovanej podlahy a postavila sa. Ešte jedno zavolanie - znovu bez ţiadnej odpovede. Pohla som sa dopreduĽ mávajúc rukami pred sebou ako slepec. Po pár krokoch som začula šramotenie. ůkúsi zmes cvakania a pukania. Nevedela som odkia Ľ ani čo to boloĽ ale pribliţovalo sa to. ToĽ čo zvuk vydávaloĽ bolo celkom blízkoĽ ke to zrazu prestalo. No vtom ma akési kovové pazúry zdrapili za členok a prudko mnou trhli. Náraz na chrbát mi vyrazil dych. Zdesene som vykríklaĽ ke ma to ahalo kamsi do temnoty. Po chvíli však tmu vystriedalo prudké svetlo. Vypa ovalo mi oči. Videla somĽ ţe tie pazúry nie sú nič inéĽ ako jedno z mno-hých mechanických ramien konštrukcieĽ ktorá prenášala telá usmrtených prasiat. ů medzi tými kadávermi som sa hompá ala ja. *** Zobudila som sa spotená a s výkrikom za hlasitého zvonenia budíka. Ke som však uvidela plagát s anatomickou stavbou tela ko a visiaci na dverách v mojej izbe, upokojila som sa. Bol to len sen. „DofrasaĽ je piatok!“ zhíkla somĽ ke som pochopilaĽ prečo mám aj v de Ľ kedy mávam vo noĽ nastavený budík. Vyskočila som z posteleĽ zúrivo si baliac veci do batohu. MikinuĽ pe aţenkuĽ sušienkyĽ Ve kého Gatsbyho na cestu autobusomĽ slúchadlá a mobil. Na chví u som sa musela zastavi Ľ lebo sa mi zakrútila hlava. Celý týţde mi nebolo dobre. Bolelo ma celé telo a dva razy som aj vracala. Nešlo však o chrípkuĽ či iný vírus. To sa len asi moje telo bránilo tomu miestuĽ kam bolo mojou povinnos ou zájs dnes a ešte štyri piatky potom. Bitúnok. Ke nám na zápise rozdali papiere so ţiados ou o prax na bitúnkuĽ myslela somĽ ţe je to vtip. Budúci zverolekárĽ človekĽ ktorý sa rozhodol zvieratá chrá-ni a lieči ichĽ sa má pozera na toĽ ako ich vraţdia? ůko by humánnemu lekárovi pomohlo pri vykonávaní jeho profesie pár popoludní so sériovým vrahom? Trúc si oči som vyšla na chodbu nášho bytíku. Byt bol dvojizbovýĽ necelých pä desiat metrov štvorcových s malou kuchynkou a kúpe ou s toaletou. Bývali sme tu dve. Ja a ůdela. S Adelou sme sa spoznali na biofyzike v prvom ročníku. Spolu sme sa preplakali anatómiou a histológiou do druhého ročníkaĽ kedy sme sa rozhodli prenaja si byt v blízkosti školy. Na rozdiel od internátu išlo o súkromie nevídané. Ja som sa mohla nerušene uči Ľ číta siĽ pozera seriály a cviči pilates a Adela si občas izbu zmenila na hodinový hotel. 15

V polici na topánky som zbadala pár modro-čiernych tenisiek ve kosti štyrid-sa pä . Otváracie hodiny hodinového hotela sa zjavne ešte neskončili. V kuchyni som postavila vodu na tri kávy a cestou spä do kúpe ne som za ukala na ůdeline dvereĽ aby sa poponáh ala. ůutobus nám odchádzal o trištvrte hodiny. Tú obriu obuv som sledovala celý časĽ čo som si umývala zuby. Topánky sa menili častejšie neţ výhodná ponuka v Deichmanne. Raz elegantné mokasínyĽ inoke-dy robustné kanadyĽ potom falošné conversy s odliepajúcou sa podráţkou a dierou na päte. Jediným zákonom bola ve kos topánok nad štyridsa dva. Uţ som bola prichystaná odís z bytu aj s dvomi ryţovými chlebíkmi s tofu nátierkouĽ ke z izby vyletela ůdelaĽ hrnúc sa k svojim členkovým čiţmám. „Tak čoĽ slečna šalátová? Tešíš sa na dnešok?“ zachechtala sa. ůni nečakala na moju odpove Ľ vyrútila sa na chodbu a privolala vý ah. „Pána topánku necháš na byte samého?“ S obavami som pozrela na zatvorené dvere do Adelinej izby. „Uţ dávno odišiel.“ „Bosý?“ ůdelu môj dotaz nezaujímalĽ iba netrpezlivo pozerala na meniace sa čísla poschodí na vý ahu. Mne to však nedalo a rýchlo som nakukla do ůdelinej iz-by. Bola prázdna. Uprostred stála kôpka oblečeniaĽ ktorú chcela pravdepodobne vy-pra Ľ ale chalan ţiadny. Ke som vošla do vý ahuĽ stále som premýš alaĽ prečo by si u nás niekto ne-chával topánky. ůdelina myse sa však uberala iným smerom: „LenuškaĽ šalátik zlatýĽ síce sú tvoje super raw-vegan-glutenfree lahôdky na nezaplatenieĽ musíme sa cestou zastavi na poriadne jedlo. Na stanici je Mcdonald. Zjem čosi kalorickéĽ nech mám dnes dos sílĽ ke uţ má by zo m a ten mäsiar.“ Na to som nemalaĽ čo poveda . *** „DievčatáĽ skontrolujte orgány u tohto prasa a a môţete sa pobera Ľ“ oznámil nám vedúci bitúnku. Počas obhliadky jatiek nám rozprával vtipyĽ na ktorých sa ůdela hlasito zabávala a ja sa silila udrţa si aspo neutrálny výraz. Ke mu vysvetlilaĽ ţe som veganka a ţe mi anekdoty o zabíjaní zvierat nie sú príjemnéĽ vysmial ma. Po prezretí si areálu od ustajnenia zvieratĽ cez odstavené prepravné kamiónyĽ či administratívnu budovuĽ nás zaviedol do barakuĽ kde dochádzalo k poráţkam. udia s rôznymi povinnos ami boli zoradení v predom určených častiach mechanic-kej konštrukcieĽ prepravujúcej usmrtené zvieratá. Pri poh ade na tie nehybné koráby som si spomenula na sen z dnešného rána a striaslo ma. Mechanické ramená hrkotali a m tvoly na hompá ali dva metre nad našimi hlavami. Od usmrtenia jatočným stro-jom a vykrvení presnou ranou do krčnej cievy sa uţ celý proces podobal pásovej výrobe elektrosúčiastok. Telo sa očistilo od nepoţívate ných častíĽ umylo sa a boli z neho odstránené štetiny. Nakoniec sa koráby bez vnútorností a bez hlavy prepolili na dve polovice a mechanické rameno ich prenieslo aţ do chladiarenského priestoru v zadnej časti budovy. Čistá mechanika. Po prehliadke nás doviedli do vykachličkovanej miestnostiĽ kde prebiehala kontrola nezávadnosti mäsa a na antikorový stôl pred nás poloţili prasa. „Vraj dostaneme obed zdarmaĽ“ oznámila mi ůdelaĽ prehliadajúc m tvolu. „Ty si to normálne uţívaš!“ 16

„Prosím aĽ je to ako na patologickej morfológiiĽ aţ na toĽ ţe tu majú kvalitnej-šie nástrojeĽ“ mudrovala spokojne. PotomĽ ako bolo jej zvykomĽ rýchlo zmenila témuĽ aby ma odvrátila od chmúrnych myšlienok. *** Na zubnú kefku s pastou som pustila prúd vody. Ţiarovka v kúpe ni preblikávalaĽ z čoho ma bolela hlava. ůby som u avila chrbticiĽ oprela som sa o rám dverí. Uţ nie-ko ko týţd ov ma bolelo celé telo. Mala som svalovicuĽ aj ke som necvičilaĽ bývalo mi na vracanie a silne mi búšilo srdce. V noci ma trápili nočné mory. Väčšinou som v nich visela medzi kadávermi v chladiarenskom boxe alebo ma mechanické rameno nieslo k píleĽ ktorá ma mala prepoli Ľ a visiac dolu hlavou som videlaĽ ţe stroje ovládali prasatá v bielych pláš och. Noc po cvičení z ortopédie sa mi snívaloĽ ţe zaţiva pitvem jazvečíka. Nechápala somĽ čo sa so mnou deje. No verila somĽ ţe len čo natrvalo opustím brány bitúnkuĽ všetko bude v poriadku. Ostával len dnešok a pia-tok budúci týţde . Na drevenej polici boli poloţené členkové čiţmy ve kosti vhodnej pre men-šieho obra. Vôbec som nezaregistrovalaĽ ţe sme mali v noci návštevu. Z izby vyšla ůdela. Bola uţ pripravenáĽ len si z kuchyne vzala jablkoĽ vloţila ho do malého batôţka a začala sa obúva . Prešla som okolo nej a nazrela do jej izby. Ak v izbe niekto bolĽ dokonale po om zahladila stopy. Jej poste bola uprataná. Kôš pod písacím stolom prázdnyĽ na sušiaku v strede izby sa sušilo oblečenie. „LenaĽ po meĽ lebo zmeškáme autobus.“ „Tvoj úlovok odišiel? ů znovu bosý?“ „Moţno neodišiel. Moţno som jeho telo strčila do kóje v suteréne a z nostalgie som si nechala jeho smrad avé topánkyĽ“ odvetila naoko váţne a prepadla v smiech. Cestou autobusom k bitúnku mi jej slová zneli v hlave. *** „LenaĽ ujde!“ počula som z dia ky ůdelin hlas. Pomáhali sme s vyskladnením ka-mióna a prevádzacou uličkou sme zvieratá prehá ali do maštale. Stála som pri maš-tali a Adela pri kamióne. Bolo mi príšerne. V ušiach mi silno pískaloĽ v hlave mi treš- alo. Zápach z práve privezených prasiat mi prevracal ţalúdok. Jedno prasa si to namiesto do maštale zamierilo rovno ku mne. Pokúsila som sa ho zahna hlasným zabučanímĽ no vydesené zviera mi svojou rýchlos ou podtrhlo nohy a strhlo zem. Rozpleštená na betóne som unavene sledovala dvoch chlapovĽ ako sa rozbehli po prasatiĽ ktoré beţalo cez celý areál rovno k poráţkovej budove. „Si v pohode?“ spýtala sa s obavou ůdelaĽ snaţiac sa ma postavi . Neodpove-dala som. Len čo som opä stála na noháchĽ naplo ma a vyvrátila som vodnatý obsah ţalúdka. „KokšoĽ Lena!“ ůdela ma posadila na ţ ab v maštali a šla zavola vedúce-hoĽ či nás pustí z praxe skôr. Za jeho reptaniaĽ ţe mladí dnes nič nevydrţiaĽ sme odišli na autobus. *** Ke sme sa dostali spä k panelákuĽ v hlave mi uţ vybuchovali nervové bunky. Ces-tou som vracala ešte dvakrát. Hrozne ma tlačili topánky. ůkoby sa moje nohy nafúkli o jednu ve kos . ůdela ma podopierala a s obavami opakovalaĽ ţe sme mali ís rovno do nemocnice. Ja som však chcela len svoju poste . „Tak vezmem z kóje v suteréne aspo ten zázvor v mede od babičky. Dáš si to do čaju a to, čo na teba lezieĽ razom pominieĽ“ vyhlásila odhodlane ůdelaĽ h adajúc po vreckách k úče od tých tajomných dverí do suterénu. 17

Za celý časĽ čo sme ţili v panelákuĽ som tam nebola. Jediné k úče mala ůdela. Vošli sme do chodbyĽ ktorú pri š uknutí vypínačom osvetlilo slabé svetlo z vyhárajú-cej ţiarovky. Došli sme ku kóji s číslom nášho bytu. Ke malým k účikom odomyka-la visiaci zámokĽ oči jej horeli silným plame om a ja som nevedelaĽ či išlo len o odraz svetla lampy alebo či v nich blčal nejaký mne neznámy plán. Do kóje prenikalo svetlo len slabučko. ůdela zašla aţ úplne dozaduĽ kde boli na polici uloţené zaváraninové poháre. Cestou kopla do igelitovej tašky na zemi. Tá sa otvorila a ja som zdesene vyplieš ala oči na jej obsah. ůj v slabom svetle som jasne rozoznala ruku od atú nad zápästím a niečoĽ čo pripomínalo očné bu vy. Všetko to plávalo v červenej tekutine. Zrazu som zacítila silný zápach. Rovnaký som cítila dnes na bitúnkuĽ ke som prechádzala okolo kontajnera s odpadovým materiálom. Pach rozkladajúceho sa mäsa. Hlavou mi prebehla spomienka na tie meniace sa topánky v našej poličke. ů tí chalaniĽ ktorí prichádzaliĽ ke som spala, a zmizli pred úsvitom. V hlave mi skrsla nebezpečná úvaha. Pochybnos sa snaţila prehrýz aţ do môjho mozgu. V spánkoch mi silne pulzovalo a nevládala som sa udrţa na nohách. Môţem si niečo také hrozné vôbec myslie o svojej najlepšej kamarátke? A čo si o nej myslím? Ţe je ako čierna vdova? Ţe získaĽ čo potrebujeĽ a samčeka jednoducho usmrtí? „ůdela?“ ůby mi venovala pozornos Ľ hodila som do nej jej batoh. Ke sa ku mne otočilaĽ s hrôzou som vykríkla. Plame v jej očiach zosilnel. Pálili ma z neho líca. Predo mnou viac nestála moja najlepšia priate ka. Bol to démon. Nejaké zloĽ čo mi nedávalo spáva a krivilo mi sny. S pouţitím zvyškov sílĽ pomáhajúc si opieraním sa o stenu, som sa rozbehla von zo suterénu. Beţala som na ulicu. Vôbec som nevedelaĽ kam beţím. Chcela som by len preč. Preč od tohoĽ čo sa usadilo v ůdele. PoslednéĽ na čo si spomínamĽ bolo toĽ ako som sa rozplakalaĽ mysliac na toĽ ţe som pravdepodobne stratila najbliţšieho človekaĽ a zvuk brzdiacich pneumatík. *** Prebudila som sa v nemocnici. Mysliac siĽ ţe je to senĽ som sa pokúsila postavi Ľ ale v pravej nohe som zacítila ostrú boles Ľ ktorá ma prinútila ahnú si spä . O chví u do izby vletel doktor aj so sestričkou. Svietiac mi baterkou do oboch očíĽ sa ma spýtalĽ ako sa volám. „Som Lena Kratochvilová. Neubliţujte mi!“ zapípla somĽ cítiacĽ ako mi slza stiekla po líci. „Dievča zlatéĽ ublíţila si si samaĽ ke si vbehla pod auto. Tvoja kamarátka zavolala sanitku. Naš astie si vyviazla len so zlomenou nohou. Mesiac v sadre a zahojí sa. No starosti nám robia krvné výsledky. Našli sme v nich borélie. Lymská borelióza prenášaná klieš omĽ no aj blchamiĽ je aleko váţnejšie ochorenie neţ tvoja zlomenina. Kamarátka nám hovorilaĽ ţe si sa v poslednom čase správala divne. Boleli a svalyĽ k by? Zhoršený spánok alebo halucinácie?“ „Ja neviemĽ“ preglgla som. „ůle červené škvrny po uhryznutí som nemala.“ „Prvé štádium nie je vţdy vidite né. Druhé s príznakmi chrípky a tretie s neu-rologickými príznakmi sa prejaví určite. Nasadíme antibiotiká a dáme a dokopy.“ Po odchode lekára vošla vystrašená ůdela. Jej inokedy šibalské oči na m a h adeli so strachom a zármutkom. „Volala som tvojim rodičom. Sú na cesteĽ“ ozná-mila mi a sadla si ku mne. „Zbierala som tie atrapy na HalloweenĽ ke som počula náraz. Skoro som sa pominulaĽ ke som zistilaĽ ţe si to ty. Čo to do teba vošlo?“ 18

„Uţ ani neviemĽ čo som videlaĽ“ zaúpela som bolestne. „Všetko mám zahmlené a...“ Nestihla som dopoveda Ľ lebo ktosi zaklopal na dvere a vošiel. PrvéĽ čo som zbadala boli mohutné kanadyĽ aké som uţ predtým videla u nás na byte. Išlo o jedného z ůdeliných obrov. V čiernom kabáte so záplatami na lak och dlhom pod kolená a s rozstrapatenými vlasmi vyzeral ako bezdomovec. Srdce mi však začalo silnejšie t c Ľ ke som videlaĽ ţe v ruke drţí moju červenú cestovnú tašku. Pred očami sa mi zahmlilo. Vôbec som nepočulaĽ čo mi ůdela rozprávala. Vystrašene som si prezerala neznámeho. Jeho úsmev sa skrivil do diabolského úšk abku a očiĽ ktoré mal predtým zelenéĽ stmavli. Otvoril ústa a chcel niečo poveda Ľ no jeho slová sa v mojich ušiach menili na chrapot a hrozivé huhlanie. Ke ku mne vystrčil rukuĽ uţ som to nevydrţala a vykríkla som. Chcela somĽ aby zmizolĽ aby všetky nočné mory zmizli. ůdela mi poloţila ruky na ramená a snaţila sa ma udrţa v pokoji. Niečo zakričala na toho cudzinca a ja hystericky kričiacĽ som sledovalaĽ ako vybehol von z nemocničnej izby. Po chvíli sa vrátil aj s doktoromĽ čo vyvolalo alšiu vlnu paniky. Matne si spomínamĽ ako ma niečo zaštípalo na rukeĽ a ja som cítilaĽ ţe mi o aţievajú viečka. Pred tým ako som zaspalaĽ som jasne videla ten pár tmavých oč-ných bulievĽ ktoré ma prenasledovali ešte mnoho týţd ov po odchode z nemocnice.

Ráně neuhneš raději dej větší Jiří Nykodým

Stál jsem na cest Ľ ješt poslední pohled na bílýĽ prkny pobitý d mĽ kolem kterého se rozkládá velká zahrada obehnaná nízkým plotem. Ješt jeden pohled na údolí tak notoricky známéĽ obepínající celou farmu i s nesčetnými pozemky. Nasedl jsem do autobusu se zabaleným kufrem v ruce a vydal se vst íc novému osudu. Po necelých čty ech hodinách cesty m p ivítalo m sto. „ůle co te ?“ problesklo mi hlavouĽ kdyţ m autobus vyhodil na zastávce. Do m sta jsem p ijel bez sebemenšího plánuĽ jedinéĽ co jsem v d l byloĽ ţe musím ud lat zm nu v dosavadním ţivot . Náhle m upoutal červený plakát nalepený na oprýskaném sloupu: Hledáme začínající boxery – prvot ídní výuková praxe, možnost zápasit v profi ringu. Neváhej a p ij si vyzkoušet box. Nem l jsem co ztratitĽ o klubu Martial ůrt uţ jsem slyšel. Box jsem si uţ na st ední zamiloval, i proto moje cesta sm ovala p ímo tam. Bylo to tedy jednoho jarního večeraĽ kdyţ jsem poprvé vstoupil do klubu Martial ůrt. Do klubuĽ který vychovával ty nejlepší boxery v Rain Townu, v míst čast ji zvaném „Zkaţené M sto“ a tam jsem poprvé uvid l Johna. Byl menší postavyĽ jemných rys a kultivovaného upraveného zevn jšku. DelšíĽ kade avé vlasy mu stále padaly do obličeje. Jeho vzhled ho na první pohled nep edurčoval k ţivotuĽ jaký ţil. Však podíval-li se mu n kdo do očíĽ vid l v nich sv tlezelené bleskyĽ tak nedočkavé a hledající kaţdičkou záminku k rozpoutání doslova pekla. Uţ tenkrát i p es jeho nevelký vzr st a mladý v k si dokázal sjednat po ádek a to ani nemusel pouţít své p sti. Dalo by se íctĽ ţe se ho mnozí i starší a urostlejší boxe i báli. Však ani není divu. Své p sti ovládal dokonaleĽ ale ješt daleko dokonaleji ovládal sv j vyst elovák - diamanty vykládaný n ţĽ bez kterého neud lal ani krok. V dlouhých chvílích si s ním hrávalĽ obratn jej p ehazoval mezi konečky prst Ľ chvíli v jedné ruceĽ poté v druhé s vyt íbenou technikou a elegancí. To byl celý John. Hned po pár trénincích jsem se jako nováček musel p edvést i v jiné disciplín . Naše skupinka vedena Johnem zavítala do baru. Mým prvním úkolem byla lajna vyskládaných panák vodky. Pro kluka z farmy zvyklého na ledacos se dá íctĽ ţe to nebyl problém. S pat ičnou razancí jsem do sebe panáky kopnul. Ouha ale nastala vzáp tíĽ kdy se m l plnit druhý úkol. Ješt te si pamatuji Johnova slova: „B ţ a sbal támhletu holku!“ …ů já v mladické nerozváţnostiĽ posílen pr zračným mokemĽ šel. Nutno dodatĽ ţe jsem m l t ţkou vrávoravou ch zi a p ed očima lehce rozmazaný obraz dívky otočené ke mn zády kdesi u baru. ůţ na p li cesty jsem si uv domilĽ kam jdu a co vlastn d lám. P isedl jsem si ke hn dovlásce otočené zády a začal t ţkopádn : „SlečnoĽ smím vás pozvat na drink?“…Odezva ţádná. P idal jsem tedy na hlaseĽ t eba m v tom barovém hluku neslyšela. „SlečnoĽ mohu vás pozvat na drink?“ 20

Vtom se slečna otočila čelem ke mn . V tu chvíli mi ale ztuhla všechna krev v ţiláchĽ hned jsem v d lĽ ţe se stala chyba a ţe jsem byl doslova p edhozen lv m. ObličejĽ který se p ede mnou objevil, byl k mému neblahému zjišt ní muţskýĽ na levé tvá i zjizvený. „To mluvíš na m chlapečku? Ty si chceš ze m utahovat?“ „Sakra!“ vydralo se mi z úst. Muţ s dlouhými vlasy prudce vyskočil z barové stoličky a p esným pravým hákem m srazil k zemi. Chvilku se mi zamlţilo p ed očima. Kdyţ jsem cht l vstátĽ dostal jsem další ránuĽ tentokrát na zátylek. Úder m znovu p išpendlil k podlaze. Následn do m začal zjizvený muţ kopat. Nezmohl jsem se k ničemuĽ jen jsem se schoulil na zemi do klubíčka a doufalĽ ţe p estane. On však nep estávalĽ kaţdý kop se zdál být bolestiv jší neţ ten p edtím. „Tady máš ty zmetkuĽ tohle ti pat í!“ z dálky jsem slyšel jeho hlas. Najednou kopání ustalo i nadávky uţ nebyly slyšet. Proto jsem opatrn pohlédl nad sebeĽ co se d je. K mému p ekvapení m l zjizvený muţ pod krkem diamanty vykládaný n ţ. Za zády mu stál John s jisk ícíma očima a šibalským úsm vem. „CoĽ te si na n j netroufneš? Kopni si ješt jednou a vykouzlím ti červený úsm v na krkuĽ“ pronesl JohnĽ který byl te pánem situace. Muţ zbledl: „Nechci ţádné problémyĽ nech m být.“ „JoĽ ty si Steva také nenechalĽ proč bych m l já?“ „Bylo to jen nedorozum níĽ“ špitl provinile muţ zast eným hlasem. „Nedorozum ní íkáš… Potom by ses m l Stevovi omluvitĽ nemyslíš? Víš ty coĽ kup mu flašku whisky jako omluvuĽ a se m ţe po ádn napít.“ Barman duchap ítomn p isp chal s flaškou whisky a poloţil ji na bar. Zjizvený muţ vytáhl z kapsy t icet dolar a pohodil je na bar. „Dob e jsi ud lalĽ“ pochválil jej JohnĽ „takhle se mi líbíšĽ na oplátku ti také n co dám.“ Zvedl n ţ ke tvá i a rychlým pohybem ud lal muţi ost ím tenkou čáru na dosud nezjizvené pravé části tvá e. „To aby sis to pamatoval. Te budeš vypadat více symetrickyĽ“ pronesl John pobaven . Nato pustil muţeĽ ten na nic nečekal a b ţel p ímo k východu. „Uţ se tu určit neukáţe!“ prohlásil do ztichlého baru John. „Tak takhle drsný jsem to nečekal. Jsi v po ádkuĽ Steve?“ „Jo dobrýĽ“ odpov d l jsem s mírným zaváháním. Celé t lo m bolelo a pálilo od nesčetných kopanc . Prudká rána mi také roztrhla obočíĽ ze kterého stékala po tvá i krev. Byl jsem pomlácený od hlavy aţ k pat Ľ ale rádĽ ţe jsem v tomto nehostinném m st poznal člov kaĽ co se za m postaví a nenechá na holičkách. „JohneĽ tohle ti nikdy nezapomenuĽ nadosmrti jsem tvým dluţníkem.“ John mi podal ruku a pomohl mi vstát se slovy: „Beru t za slovoĽ brachu.“ P i t chto slovech nezapomn l vykouzlit jeho tak typický šibalský úsm v. „P íšt se uţ nikdy nenech srazit k zemiĽ“ ekl s nefalšovanou výhruţkou v hlase. „Nenechám!“ opáčil jsem tvrd . John popadl whisky stojící na baru a podal mi ji: „Dneska pijeme na tebe a tv j k est ohn m!“

Co se děje s vejci? Zuzana Slánská

„HubertĽ bacha... Huberta dovezliĽ” k ičela Matylda jak na lesy. „Zrovna jsem je vid la vysedat z auta.” „ůle ne... Uţ je to tu zase… Proč nemohl letos z stat ve m st Ľ” p ek ikovaly jedna druhouĽ ţe se jejich kvokání neslo aţ za humna. Dokonce i statká vyšel z domuĽ aby se podívalĽ co se venku d jeĽ ţe jeho slepice tolik povykují. „StrejdoĽ” nadšen od auta mával r ţolící tlouštík s pihami a zrzavými vlasy. V ruce ţmoulal čokoláduĽ ze které si stihnul ješt dvakrát ukousnoutĽ neţ jeho máma vytáhla batoh z kufru auta. „NoĽ to je dostĽ HuberteĽ uţ jsem se bálĽ ţe letos nep ijedeš. Moc jsme se na tebe všichni t šili. StračenaĽ UhlíkĽ králíciĽ slepice...” „To teda nevímĽ které z nás se ptalĽ” otočila se Matylda od díry v d ev ném plot Ľ kde p íjezd synovce pozorovala. „Já se na n j tedy rozhodn net šila.” Netrvalo to dlouho. Sotva si maminka vypila se strejdou kávuĽ odjela zpátky do m sta a Huberta tu nechala na prázdniny. T eše rostoucí u dvorku se začala klátit ze strany na stranu a uţ zahlédly zrzavou čup inuĽ která se objevila v korun mezi listím. Všechny slepičí kamarádky se semknuly k sob a vyd šen se dívalyĽ co se bude dít. Hubert se trochu nešikovn vyšplhal nahoru a sedl si na v tev. Lehce se pod ním prohnulaĽ ale ani si toho nevšiml. Zazubil se na slepiceĽ protoţe vid lĽ jak na n j vyd šen koukají. S odleskem rovnátek p ipadal slepicím ješt d siv jší. „Co to má v ruce?” kvokla Ronda a protáhla zobák. „Vypadá to divn .” „Není to puška?” N které úpln ztratily eč. Hubert uchopil sv j nový prakĽ který letos dostal ke svým devátým narozeninámĽ pevn do ruky a natáhl gumičku takĽ aby st ela sm ovala p ímo do chumlu slepic. „On nás chce snad zabít!” „ů to jsem si ješt nic neuţilaĽ jsem tak mladáĽ” zk ivila zobák Matylda. Nestihly se ani rozprchnoutĽ kdyţ kamínek zasáhl p ímo do zadku KlotylduĽ nejstarší z nich. „ůu!“ otočila se po st ele. „Ten pacholek. Jen p ij Ľ chlapčeĽ na dvorekĽ a já ti ukáţuĽ kdo je tady pánem.” ůle to uţ všechny zmaten pobíhaly po dvo e a snaţily se najít n jaký úkryt. Jen Fabiola se šourala pomalu a rozvláčn . NeĽ ţe by necht la utíkatĽ ale byla tak tlustáĽ ţe se jednoduše nerozb hla. Hubert vyst elil ješt dvakrát a pak si rad ji rozbalil lízátko a slezl dol . NoĽ slezl. Spíš se svalil jako pytel brambor. Slunce bylo vysokoĽ kdyţ se ve vrátkách dvorku objevil strejda s velkou miskou zrní. 22

„My uţ jsme po ob d Ľ te je čas na zví átka. Nakrmíš slepice?” otočil se na synovce. Hubert schoval do p ední kapsy od kalhot rozjedený pytlík s bonbóny a vzal si od strejdy misku se zrním. Slepice se ho bályĽ nev d lyĽ jestli n co zase nechystáĽ ale hlad je p emohl. Seb hly se ke korýtku a spokojen zobaly pšeničná zrnka. ůni si nevšimlyĽ ţe strejda uţ z dvorku odešel. ůle… Hubert na dvo e z stal. Stál u vrátekĽ jedl z pytlíku bonbóny a rovnátka se mu nebezpečn leskla. Postupn si ho začaly všímat všechnyĽ jen stará Klotylda to zase odnesla. Vrhl se k ní a začal jí škubat pe í z ocasu. Všechny se rozprchly a kvokaly o sto šest. Klotylda se otočila a hroziv se zamračila. Rozb hla se proti HubertoviĽ aţ se polekal a začal utíkat. Chvíli ho honila po dvo e tak rychleĽ jako by ani nebyla slepičí babičkou. Natahovala k n mu krkĽ skoro to vypadaloĽ ţe ho klovneĽ kdyţ v tom zakopl o kámen. Z ruky mu vylet l pytlík bonbón a on skončil obličejem v hnojníku. Na dvo e propukl šílený smích. Všechny plácaly Klotyldu po ramenouĽ jak toho zlobivého kluka vytrestalaĽ a Hubert s pláčemĽ celý špinavýĽ odešel ze dvorku. Slepice mohly spokojen dojíst sv j ob d. Ráno Matyldu vzbudil usedavý pláčĽ který se nesl z kurníku. Prot ela si očiĽ slezla z bidýlka a utíkala se podívatĽ co se stalo. Na vejcích sed la Klotylda a po tvá i jí stékaly slzy jako hrachy. Kolem postávaly t i další slepice a nev d ly jak jí ut šit. „Copak se stalo?” „MatyldoĽ co mám d lat? NevímĽ jak se to mohlo stát. Jsem uţ tak stará. Statká m určit strčí do polévky.” „Co to povídáš?” vyd sila se Matylda. ůle Klotylda dál jen usedav plakala. „Snesla barevný vejceĽ” odpov d la Matyld Ronda a ušklíbla se. „Co? Jak barevný?” „Prost barevný. ČervenýĽ modrý a zelený.” Klotylda zvedla zadek a v hnízd ze slámy se k sob opravdu tulila t i barevná vajíčka. Matylda vyt eštila očiĽ protoţe barevná vejce nikdy p edtím nevid la. „Statká m určit utratíĽ” vzlykla znovu Klotylda. „NebojĽ jsem tvoje nejlepší kamarádkaĽ pom ţu ti a vypátrámĽ co se vlastn staloĽ” ut šovala ji v objetí. S odhodláním zab hla do k lny. V d laĽ ţe v tom harampádí určit n co objeví. Chvíli se rozhlíţela a pak jí to zapálilo. N ţkami na plot p est ihla v p lce staré strejdovy brýleĽ které se povalovaly na ponkuĽ a ulomila jejich noţičku. Vyšplhala na regálĽ kde bylo n kolik plechovek. Zády se op ela do plechovky s nápisem lepidlo a shodila ji dol . S rachotem dopadla na zem a otev ela se. Lepidlo se vylilo. „ůjajĽ” poškrábala se Matylda na čele. P esto p iskočila k plechovce a starou násadou od zlomeného kladívka nabrala trochu lepidla na její okraj a p imáčkla ho k obroučce brýlí. Za chvíli lepidlo ztuhlo a Matylda si tak vyrobila krásnou lupu. „Te jsem jak Sherlock HolmesĽ” pochválila se nad vykonaným dílem a hned začala stopovat. P itiskla oko na sklíčko a najednou se divilaĽ kolik vidí v cíĽ které p edtím nevid la. Krom myších stopĽ které vedly kolem koše se senem a ve kterém našla nedávno narozené myškyĽ objevila podivné tmav černé chlupy. Dokonce kolem koše jich bylo mnohem víc.

Zkoumav popocházela kolem. Kdyţ ji ovšem vyd sil strejd v černý kocour UhlíkĽ který jí skoro skočil za krk z horního trámuĽ došlo jíĽ ţe jen šmejdil za myškami. „Tady stopa nevedeĽ” otočila se od koše a vyšla na dvorek. Kráčela soust ed n s lupou na oku a začala objevovat zrnka pšenice rozsypaná po dvo e ve vinoucí se cestičce. Jako by je n kdo po cest ztrácel. Cestička ji zavedla aţ k hnojníku. Zvedla oči a zadívala se na tlustou slepici FabioluĽ která sed la rozloţen s provinilým výrazem. „Fabiolo?” v d la MatyldaĽ ţe určit není n co v po ádku. Fabiola se tvá ila nevšímav Ľ dokonce otočila hlavu na druhou stranuĽ jako by Matyldu ani nevid la. ůle jen jí necht la vid t. „Fabiolo!” k ikla Matylda d razn ji. „Co schováváš?” „Jááá?” divila se tlustá slepice. „MyslímĽ ţe sis zase nakradla zrníĽ mám pravdu?” Nic ne eklaĽ ale výraz ji prozradil. Lhát neum la stejn tak dob eĽ jako um la tajn odnášet hrstky zrní ze společného korýtkaĽ aby mohla potají uzobávatĽ kdyţ m la hlad. ů ten m la skoro po ád. Nem lo smysl si n co vymýšlet. Odevzdan se zvedla a nafučen odkráčela pryč. „Ty se nezm níšĽ” kroutila nad ní Matylda hlavou a podívala se, kolik hromádek se jí pod pe ím skrývalo tentokrát. ůle co to? P iskočila blíţ. Mezi zrním jsou n jaké barevné lesklé kuličky. Co je to? ůle nev d la. Musela zavolat Klotyldu a kamarádky. Všechny se seb hly na hnojník a začaly p emýšletĽ co by to mohlo být. „Určit jsou to malá vajíčka zahradních sk ítk .” „NeneĽ to jsou určit kroupyĽ které padaly p es duhu.” „Mohly by to být…” „B ţte na krajĽ” rozehnala je Klotylda a nasadila si tlusté brýle. Zblízka se zadívala na jednu z kuliček a pak vyk ikla: „Hubert!” Všechny se otočily k branceĽ ale ta byla zav ená a zrzavý kluk v nich nestál. V obavách se podívaly na Klotyldu. Ţe by m la vidiny? T eba má n jaké halucinace. „Vy jste opravdu slepiceĽ” zakroutila nad nimi Klotylda hlavou se smíchemĽ kdyţ vid laĽ ţe nechápou. „To jsou p ece Hubertovy bonbónyĽ které tu po dvo e rozsypal p edtímĽ neţ spadl do hnojníkuĽ kdyţ jsem ho včera nahán la.” „ů ty jsi je sezobala se zrním!” plácla se do čela MatyldaĽ které všechno rázem došlo. „Budu asi muset nosit sta ecké brýle natrvaloĽ abych v d laĽ co jímĽ” pokývala hlavou Klotylda. „Tak proto máš barevná vejce!” smála se Ronda. „Obarvily je ty bonbóny!“ „Uţ jsem se leklaĽ ţe jsem dobrá jen do polévky!” zasmála se Klotylda s úlevouĽ ale pak se zamračila. „S tím musíme n co ud lat! Ten skrček tady na našem dvorku rozhazuje ty svoje sladkosti a my tím pak trpíme! ů uţ v bec si od n j nenecháme ubliţovat!“ „ůle co ud láme?“ „Nejlepší by byloĽ kdyby sem p estal jezditĽ“ posteskla si Fabiola. „To ale t ţko za ídíme.“ Matylda p imhou ila oči. Zadívala se škvírou v plot . Hubert zrovna na lavičce mí il svým prakem na hnízdo v korun stromu. „Chce to plán.“ Kamarádky se na ni zadívaly. 24

„ů já uţ ho mámĽ“ škodolib se na n usmála a společn se semkly do kruhuĽ aby si plán mohly dokonale p ipravit. Nejobtíţn jší úkol si vzala Matylda. Zmocnit se Hubertova praku. Bylo to sloţitéĽ protoţe ho m l po ád u sebe. ůle ona v d laĽ jak na n j vyzrát. Zab hla do chalupy a ve spodním šuplíkuĽ kde m l strejda zásoby na tuhé zimyĽ našla velkou čokoládu. Nastraţila ji na starou lavičku pod jabloní a schovala se za ke . Posunky naznačila kamarádkámĽ ţe je vše nachystáno. Za chvíli kolem prošel Hubert. Čokolády si všiml okamţit . Pusu otev el do širokého úsm vu a p iskočil k čokolád . Sedl siĽ prak poloţil na okraj lavičkyĽ aby si mohl čokoládu rozbalit. Matylda jednala rychle. Nenápadn prak popadla a schovala se zpátky. Musela počkatĽ aţ budou nachystané také její kamarádky. Našlapovaly velmi potichuĽ kdyţ se tajn plíţilyĽ aby se poschovávaly pod lavičku. Kaţdá z nich drţela jedno barevné vejceĽ které ráno Klotylda snesla. Hubert byl však tak zaujatý čokoládouĽ ţe by si jich stejn nevšimlĽ i kdyby d laly rachot. Matylda na n kývla a natáhla gumičku na praku. Zamí ila na jablko visící nad Hubertovou hlavou. Trefa! Jablko spadlo p ímo na Hubertovu šišku. „ůuĽ“ vyskočil z lavičkyĽ aţ mu vylet la čokoláda z ruky. Chytil se za bouli a zaklonil hlavuĽ aby se podívalĽ odkud jablko spadlo. To byl pokyn pro agentky pod lavičkou. Kaţdá se natáhla a poloţila barevné vejce na místoĽ kde p edtím sed l. Kdyţ Hubert nic zvláštního na strom neobjevilĽ sehnul se pro čokoláduĽ která p istála v tráv Ľ a zpátky se posadil. Vajíčka pok upala. Hubert znovu vyskočil a rukou sáhl na zadekĽ kde mu kalhoty hyzdily barevné skvrny rozsednutých vajec. Slepice vyb hly zpod lavičky a vesele se smály. Matylda se k nim p idala. Opustila sv j úkryt za ke emĽ odhodila prak do trávy a všechny se smíchem utíkaly na dvorek. Neţ za sebou zav ely vrátkaĽ Matylda se otočila na Huberta. DoufalaĽ ţe si uv domíĽ ţe si nenechají ubliţovat a budou sv j dvorek bránit.

Světlo v temnotě Adam Šudoma

Pomalu se blíţil konec p ednášky. ProhnutáĽ pln digitalizovaná st na p ed námi byla p epln na obrázky r zných plán dron Ľ jednokolejek a mnoha dalších za ízení vyuţívajících pro sv j pohon sloučeninu vodíku a ješt n čehoĽ co jsem si nedokázal zapamatovat. Profesor pod obrázky vášniv p ednášelĽ rozhazoval rukama a do detail rozebíral jednotlivé nákresy. „Jak jist víteĽ nejv tším problémem paliv na bázi vodíku byla jejich aţ p ílišná výbušnost. Proto bylo pot eba najít zp sobĽ jak zachovat jeho vlastnostiĽ avšak s trochu odlišnými hodnotami. V první ad bylo t eba omezit práv onu výbušnost...“ vypráv l profesorĽ zatímco já sed l v lavici s tíţivým pocitemĽ ţe m tento obor neskutečn ubíjí. Nekončící rovnice i nerovniceĽ pamatování si stovek vzorečk Ľ čtení d l slavných vynálezc Ľ z nichţ jsem si pamatoval akorát Teslu. ů to jenom díky stejnojmenné společnosti pat ící pomalu od začátku druhého tisíciletí do elity automobilového pr myslu. V hlav jsem počítal kaţdou vte inuĽ kaţdou minutuĽ jeţ se tak neskutečn vlekly a p emýšlel nad tímĽ co m tehdy p im lo studovat tento obor. ůnoĽ technika m zajímalaĽ ale jak jsem brzy po začátku studia zjistilĽ ne natolik. O necelou p lhodinku pozd ji jsem jiţ sed l v p epln ném metruĽ uhán jíc temnými útrobami m sta vst íc domovu. Nemohu si pomoct, ale neustále vyhodnocuji tuto situaci jako potenciáln nebezpečnou, m l byste vystoupit, ozvala se MayĽ osobní asistentkaĽ čip v mojí hlav . Nejspíš zn la naprosto stejná zpráva i ve hlavách všech spolucestujícíchĽ ale nikdoĽ soud dle výraz Ľ jí také nev noval p íliš pozornosti. Částečn proti své v li jsem se ocitl jako v ze svých myšlenek a p edstav o tomĽ jak se v ci m lyĽ kdybyĽ aniţ bych si pln uv domoval své okolí a neúprosný tok času. Potenciální nebezpečí je na pom rn vysoké úrovni, doporučuji si vystoupit. Hlas asistentky m probudil z polospánku. M j zrak p ejel k seznamu zastávek. Probudil jsem se akorát na čas. Zat ásl jsem hlavouĽ snad abych se ujistilĽ ţe uţ znovu neupadnu do podmanivého spánku. Kolik m ţe být hodin? blesklo mi hlavou a May okamţit zareagovala. Deset hodin a devatenáct minut. Rozhlédl jsem se po vozeĽ ve kterém se nyní vezli celkov t i cestujícíĽ jáĽ muţ v otrhaném a špinavém oblečeníĽ nejspíš bezdomovecĽ a ţenaĽ která na druhém konci v novala veškerou pozornost čtečce. V z se ítil k poslední stanici. Pohled onoho muţe se zvedl a up el p ímo na m . VyzábláĽ shrbená a pom rn vysoká postava se zvedla. Zt ţka jsem polklĽ kdyţ jsem si uv domilĽ ţe sm uje ke mn . Cht l jsem se zvednout a odejít pryčĽ ač jsem nev d l kamĽ ale neţ jsem stihl cokoliv ud latĽ stál nade mnou. Ihned jsem pocítil zápach moči a potuĽ a jeho sípavý dech páchl alkoholem. Jednou rukou se op el o op radlo mé sedačky a tvá p itiskl tém aţ k té mojí. Jeho nep ítomné šilhající oči up en zíraly do t ch mých. „Pot ebujete n co?" Vynaloţil jsem dost práce na toĽ abych nedal najevo sv j strach. Nejspíš se mi t ásly ruceĽ to si jiţ nepamatujiĽ pouze vímĽ ţe srdce mi bilo jako šílené. 26

V odpov mi p išel pouze krutý úšklebek a následné dávivé zakašlání p ímo do obličeje. Uţ uţ jsem se cht l zvednout a odejítĽ kdyţ m jeho druhá ruka srazila op t do sedadla. „Je čas jítĽ" pronesl jeho hrubý nep irozený hlas. „Jít kam?“ ptal jsem seĽ hlas t esoucí se strachem. „Ţádné otázkyĽ jdeme." S hr zou v očích jsem sledoval prom nu jeho tvá eĽ rukou si p ejel po míst Ľ kde ješt p ed pár okamţiky byl lidský obličej. TemnáĽ černá hmota lesknoucí se v zelenavém sv tle se nadouvala a zase vytrácelaĽ aţ jsem v ní začal rozeznávat cosi jako nevýrazné rysy. Paralyzován strachem z čehosi tak cizíhoĽ tak neznáméhoĽ jsem nebyl schopen ničehoĽ neţ s hr zou hled t do lesknoucích se očí tohoĽ co nyní stálo p ede mnou. T ásl jsem se strachemĽ May cosi zoufale opakovala stále dokolaĽ ale její hlas byl tak dalekoĽ ač byl v mé hlav Ľ a i p esto jsem jí nerozum l. V z začal brzdit. Pln zoufalstvíĽ strachu a nep edstavitelného d su jsem vyrazil ze sedadla ke dve ím s nad jíĽ ţe stihnu uprchnout. Odstrkujíc cosiĽ co pod mým dotykem p sobilo chladn a mok e. ůvšak n co se staloĽ nejspíš jsem ztratil rovnováhuĽ či zakoplĽ p išel tvrdý pád a následný nárazĽ jak se mé t lo svezlo po hladké podlaze a narazilo do sedadel. Vid l jsemĽ jak v sekund ozá ilo v z sv tlo ze stanice. Otlučený jsem se zt ţkaĽ avšak p ekvapiv rychleĽ postavil na své t esoucí se nohyĽ oči t kaly po vozeĽ ale byl jsem tu pouze já a ona ţena. Kdyţ na m pohlédlaĽ tak akorát vyvrátila oči v sloup a zakroutila nechápav hlavou. Jen co se dve e otev elyĽ vyrazil jsem venĽ vrhajíc se do proudu desítek lidíĽ který mi dával jakýsi pocit bezpečí. Odmítal jsem tu strávit by jedinou vte inu navícĽ ihned jsem vyrazil na povrch. Je deset hodin a dvacet t i minut večer. Váš tep dosahuje vysokých hodnot, je t eba se uklidnit. „SklapniĽ May.“ Temná deš ová mračna visela tak nízkoĽ aţ polykala mrakodrapyĽ a sv tla všech barev zá ila a blikala do deš ového oparuĽ který se p evaloval ulicí. ůnoĽ sv tloĽ jedna z mála v cíĽ jeţ nyní povzbuzovala mojí zmatenou mysl. Nasadil jsem si kapuci a vyrazil po chodníku dom Ľ zatímco prudký déš vznášející se na ostrých poryvech v tru ubíjel vše okolo. Cíl vaší cesty byl shledán potenciáln nebezpečným, chcete doporučit jiná místa v blízkém okolí? Podivný pocitĽ d sivé očekávání ve mn rostlo kaţdým dalším kulhavým krokemĽ ale i p esto zde bylo n coĽ co m táhlo vst íc domovu. Snad zv davost a touha po odpočinku. Obrovskou stavbu jsem zahlédlĽ jen co jsem zahnul za roh na konci hlavní t ídy. Betonový základĽ s bílým nápisem K33 na rudém poliĽ se tyčil desítky metr vysoko a aţ na této masivní podstav byla teprve vybudována jednotlivá patra slouţící k uţitku. Kancelá eĽ nákupní jednopodlaţní centraĽ byty či muzeaĽ vše v jedné stavb . Ceny prostor rostly s nadmo skou výškou a ţít aţ na samotné st eše si mohla dovolit pouze elita. ůvšak nyní bylo vid t sotva pár „p ízemních“ paterĽ zatímco zbytek budovy se vytrácel v černoucích mračnech. Uvnit budovyĽ do které jsem vešel jedním z p ti či šesti vchod Ľ se otev ela prostorná hala s informačními tabulemiĽ recepcemi a výtahy. Hebký trávník s n kolika okrasnými stromky a ke iĽ udrţované uvnit stavby díky um le vytvo enému dennímu sv tlu. Trvalo mi moţná

dobrých deset minutĽ neţ se mi poda ilo p ejít na druhou stranu tohoto neuv iteln obrovského prostoru aţ k výtah m. Kdyţ se prosklená krabice konečn po dlouhé jízd zastavilaĽ byla v nejvyšším pat eĽ kam se mohla dostatĽ a já musel p estoupit do druhé. Pokud by se obyčejný člov k cht l dostat aţ na samotný vrcholĽ musel by vyst ídat nejmén dvanáct výtah . TiĽ kte í v t chto patrech bydleliĽ byli ale výtah ušet eniĽ jelikoţ se nahoru pov tšinou dostávali pomocí dopravních dron . P ejel jsem záp stím po zámku dve íĽ které se s nepatrným cvaknutím rozev ely do chodby pono ené ve tm . Bylo to zvláštníĽ rodiče by m li být jiţ doma. „Je tu n kdo?" zeptal jsem se nejist . „Poj za námiĽ" ozval se váţný hlas otce z obývacího pokoje. Dve e se zav elyĽ jen co jsem vešel dovnit . „Proč tu jste po tm ?" zeptal jsem se s úšklebkem na tvá iĽ který ale nikdo nevid l. „Není čas na hry. Poj s námiĽ" odpov d l hlas matkyĽ hrubý a nep irozenýĽ p esto byl její. „Kam bych m l jít?“ „Uvidíš.“ Šílen bušící srdce jsem m l tém aţ v krkuĽ kdyţ se cosi zalesklo ve tm . Jak jsem pomalu couval nev domky kamĽ zd šen se rozhlíţejíc tmouĽ narazil jsem zády do st ny. Nahmatal vypínač, a kdyţ temnotu konečn prozá ilo sv tloĽ nebylo v místnosti nic neţ dv podivné černé postavy p ipomínající sochy. Váhav jsem p istoupil a zdánliv pevný tvar se rozpadl na tisíce smítek čehosiĽ co p ipomínalo popel. Pár smítek jsem chytil do dlan a mnul je mezi prstyĽ ačkoliv byla černé jako uhelĽ nebarvily a po chvíli se zdála aţ mazlavá. „Co se to ksakru d je!" zaúp l jsem. NeĽ neĽ tohle nem ţe být pravda... co je to za blbostĽ jak v bec m ţe..." Nev d l jsem čemu v itĽ co si myslet. Vír všemoţných pocit Ľ jenţ sílil a zase sláblĽ a vyčerpání m trhaly na kusy a já se cítil beznad jn ztracen. Ztracen v byt Ľ ve kterém jsem vyr stalĽ ztracen v jediném m st Ľ které jsem kdy poznalĽ ztracen sám v sob . Zavrávoral jsemĽ náhlá bolest hlavy a neuv itelná slabost m skolila k zemi a já uţ nem l ani dost síly bojovat proti tíze zavírajících se víček. Byl jsem tak moc vyčerpaný. *** Dobré ráno, práv nyní je deset hodin, dvanáctého íjna dva tisíce sedmdesát dev t. Počasí na dnešek, z rána se mohou vyskytnout mlhy, odpoledne by m lo být slunečné s teplotou mezi dvaadvaceti až čty iadvaceti stupni. Probudil jsem propocený aţ na kost. Leţel jsem na zemi. Neuv itelné sucho v krku m donutilo vstát a jít se napít. Chladivá voda mi toho rána p išla jako poţehnání. Snaţil jsem se rozpomenoutĽ proč jsem spal na zemi. ůle moje hlava zela podivnou prázdnotouĽ jejíţ p vod pro m byl tak neznámý. Ostatn stejn jako vzpomínky ze včerejškaĽ jeţ se ke mn pomalu vracely. Rozhlédl jsem se po velké místnosti s jednou prosklenou st nouĽ kde nebylo ani stopy po čemkolivĽ co by p ipomínalo n co jako černý prach. Cht l jsem vyhlédnout ven prosklenou st nouĽ ale neproniknutelná še mi v tom zabránila. P esn jak íkala p edpov Ľ

byla mlha a pom rn dost hustá. Netušil jsemĽ co m l včerejší večer znamenat. Vypil jsem další doušek vody. Rodiče jiţ nejspíš byli dávno v práci a m brzy začínala op t škola. Shodil jsem ze sebe oblečeníĽ osprchoval seĽ p evlékl do čistého a vyrazil. P išlo mi pom rn zvláštníĽ ţe jsem cestou k výtahu ani v n m samotném nikoho nepotkal. Skutečný d s m ale zasáhlĽ aţ kdyţ se otev ely dve e výtahu v p ízemíĽ kde zn l k ik a panoval zmatek. „Co se to..." procedil jsem mezi zuby a rozb hl se prostoremĽ jenţ na m nyní svojí velikostí a majestátností p sobil tak d siv . ZadýchanýĽ s hr zným očekávánímĽ jeţ m mrazilo v zádechĽ vybíhám na uliciĽ v níţ panuje naprostý chaos. Uprost ed n j jsem si najednou p išel tak malýĽ tit rnýĽ stejn jako ůlenka v íši div . NetušímĽ proč jsem si vzpomn l zrovna na knihuĽ kterou v této dob znalo uţ tak málo lidíĽ kaţdopádn ono p irovnání bylo tém p esné. Nev d l jsemĽ zda siréna zn la celou dobuĽ ale kaţdopádn jsem začal její nervy drásající zvuk vnímat aţ nyní. „Kód G dvacet jednaĽ napadení mimozemskou civilizacíĽ“ k ičel snad se zoufalstvím hlas do mikrofonu. Na okamţik se mi zastavilo srdceĽ kdyţ jsem zvedl zrak k nebiĽ kde se mezi lín se p evalující mlhou pohybovalo n co obrovského. NevímĽ jestli to bylo vlivem ustupující mlhy, či p ibliţování t ch objekt Ľ ale netrvalo dlouho a otev ené nebe nad širokou ulicíĽ na které jsem nyní stálĽ se jenom hemţilo v cmiĽ které bych si nedokázal p edstavit ani v t ch nejšílen jších snech. "May, jsi tu se mnou?" Ano.