Propast

S

Propast

Obsah P edmluva................................................................................................................................... 2 Zbavit se ho ................................................................................................................................ 3 Srdce ........................................................................................................................................... 7 Postavit most ............................................................................................................................ 12 Cesta ......................................................................................................................................... 16 Raubí Olin ............................................................................................................................... 19 Zlá št st na ............................................................................................................................... 22 Na hrazd .................................................................................................................................. 24 Pátek odpoledne ....................................................................................................................... 28

Foto na titulní stránce: Andry Richardson, licence CC0.

1

Předmluva Hluboké, temné a tajemné – propasti budí v lidech od pradávna respekt. Na jejich dno vedla obvykle jen jednosm rná jízdenka a navíc v nich podle pov stí ţily nadp irozené bytosti.

Propast však není jen fyzickým místem. Nep ekonatelná propast m ţe být i mezi dv ma lidmi nebo mezi ţivotem, který práv ţijete, a který byste cht li ţít.

R zné podoby propasti studenti tv rčího psaní zkoumají v tomto sborníku. Najdete v n m osm zajímavých povídek, ve kterých se pono íte do fantazie začínajících literát .

Kate ina Foltánková lektorka kurzu

podzim 2018, Brno www.literarnialchymie.cz

2

Zbavit se ho Al běta Čerevková

„Zabývajíc se svými bolestmi, zv tšujeme je, p emýšlejíc o svých slabostech, posil ujeme je.“ Gottfried Keller

Nezabil se. Byl to tvrdý dopad, ale p eţil ho. I kdyţ jeho první dojmy tomu rozhodn neodpovídaly: celé t lo ho pekeln bolelo, jako kdyby dostal po ádný výprask. Ale byl naţivu. Bolest to koneckonc dost názorn potvrzovala.

Rozhlédl se kolem sebe, ale vid l jen tmu. Zaklonil se a vzhlédl nahoru. Jeho krk proti tomuto pohybu hlasit zaprotestoval, coţ bylo okomentováno trpkým syknutím. Zvuky se rozb hly do okolního prostoru a vrátily se tichou ozv nou. Poznal, ţe místo kam dopadl, nejspíš nebude p íliš rozlehlé. Nad ním se, rozprostíral pom rn velký otvor. Odtud jsem p ilet l, ušklíbl se v duchu. Otvorem pronikalo slabé nafialov lé sv tlo odráţející oblohu.

Nezdálo se to být p íliš vysoko. Pro m není nic dost vysoko! Jen počkej! Cht l vstát, ale naraţené končetiny se bránily. Leţel, čekal, aţ bolest p ejde a syčel p itom vzteky. *** Snaţila se zaost it zrak do černoty pod sebou. Zpočátku vid la jen jednolité t leso neproniknutelné tmy. Jak si oči začínaly zvykat na nedostatek sv tla, rozeznávala postupn jednotlivé hrboly skalní st ny. Zatím vid la jen kousek pod sebe. Natáhla se do prachu a pomalu se na loktech p isunula k okraji, aţ se p es n j mohla vyklonit bez obavy, ţe poletí dol za ním. Drobné kamínky ji tlačily do ţeber a do stehen. V ústech m la sucho. Srdce jí rychle tlouklo vzrušením a setrváváním v nepohodlné pozici. Natahovala uši. Nezaslechla n co? Zn lo to jako slabounký sykot. V bec nek ičel. V hlav jí dun l vlastní tep. „Tak ses ho konečn zbavila?“ ozvalo se za jejími zády. „Ano. Spadl dol .“ „Určit ?“ „Určit .“ „Výborn . Tak poj za námi, uţ bychom m li jít.“ „Ješt chvíli…“ „Nedívej se tam!“ „Jen chci v d t, jestli…“ „Ne. Je po všem. Nech ho p kn tam, kde je. Te uţ poj , prosím. Je to pro tvé dobro.“ *** Po chvíli si oči začaly na tmu zvykat. Povedlo se mu rozhýbat ruce i nohy. Uţ n kolik minut mohl chodit a p esn tolik času mu trvalo prozkoumat okolní prostor. Moc ke zkoumání toho totiţ nebylo. Ve slabém nachovém sv tle, které pronikalo otvorem nad jeho hlavou, si 3

ov il, ţe zem pokrývá jemný hluboký písek. Ten z ejm ztlumil jeho pád. Kdyby p istál na tvrdé zemi, jist by se zabil. To p ece cht la, ţe? Zbavit se m . Jinak by do m tak nevrazila.

Nevrazila by do m tak prudce, ţe jsem neudrţel rovnováhu, p epadl p es okraj a z ítil se dol . Ani jsem nestačil zak ičet. Ale asi je to tak lepší. K ičí jenom ti, co za nic nestojí. A to já nejsem. Ješt jí ukáţu! Mrcha! Bude litovat! M se tak snadno nezbaví!

P ímo p ed ním a všude okolo n j se tyčila tém kolmá skalní st na. Tvo ily ji roztodivné útvary tmav šedé horniny. Očima hodnotil nejbliţší část st ny. Natáhl ruku. Pod prsty ucítil chladný kámen. Kam aţ dohlédl, zdála se skála být pevná a bytelná. Zam il se na menší kameny a zkusil s nimi pohnout. Jeden se mu poda ilo uvolnit. Spolu s ním se sesypal drobný št rk a m kce zapadl do prachu pod jeho nohama. Zárove ucítil v ni vlhké hlíny. Ta trocha št rku by mi nemusela p ípadn p ekáţet. Nesmím uklouznout. Začal šplhat nahoru. *** „ íkal jsem ti, a se tam nedíváš.“ „Myslím, ţe tam n co vidím. N co se tam hýbe.“ Naklonila se ješt víc p es okraj.

Napínala sluch. Co to bylo za zvuk? Zaslechla šramot.

Vzáp tí ucítila kolem pasu sev ení. Ruce ji naléhav táhly dozadu. Byla tak p ekvapená, ţe málem upadla „Co to d láš?!“ „Musím t dostat pryč.“ „Cht la jsem jen v d t, co se s ním stalo. Uţ se tam nebudu dívat. Vím, ţe nesmím.“ „Nesmíš. Jen ti chci pomoct.“ „Já sama!“ „Ano. Nakonec musíš sama,“ ekl smutn a obrátil se k odchodu. *** Strnul. Tam, kde p ed okamţikem trčely výrazné výčn lky, byla najednou hornina hladká jako sklo. Sklouzly mu dlan a vzáp tí i chodidla. Sesunul se po skále o p kný kus níţ, neţ se mu poda ilo zachytit. Za al zuby a začal šplhat znova. *** Nemohla. Nešlo to. Ohlédla se, jestli ji n kdo z nich nesleduje, a snaţila se potichu plazit zp t k okraji. V prachu p itom zanechávala stopu jako velikánský had. Byla jí zima. Chlad vycházející z hlubiny pod ní jí pronikal aţ na kost. Slzely jí z té zimy oči. Vtom to zaslechla znovu. Zn lo to jako slabounké škrábání a ukání. Jako kdyţ o sebe n kde v dálce naráţejí kameny. Očima pátrala ve sm ru zvuku. Mţourala do tmy. A pak ho zahlédla. *** Natáhl ruku, aby se zachytil dalšího výstupku. Tiskl se p itom ke skále, co nejvíce to šlo.

Kámen ho studil. Zap el se nohama ve snaze posunout se po st n výš. Uţ se dostal zp t 4

k místu, kde p edtím uklouzl. P imhou il oči. V tom podivném sv tle ho mohl snadno klamat zrak. Skála vypadala hrbolatá, ale mohly to být i stíny vrhané kameny nad ním. Necht l zase sjet dol a šplhat zpátky. St na p ed ním se zvedala a zase klesala, jak p erývan dýchal. Od úst mu šla pára. Musím se uklidnit a nefun t tolik. Pak není divu, ţe nevidím p ed sebe. Lehce se nadzvedl a odplivl si do tmy. N kolikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Cítil se líp. Musím se dostat nahoru. Musím ji dostat. Lezl dál. *** Boţe, on leze zpátky! Takţe to opravdu p eţil. M la jsem ho strčit víc? Asi se mu ani nic nestalo, kdyţ m ţe šplhat. Dokáţe vylézt aţ nahoru? Musím mu v tom zabránit! Ale jak?

Nemám ho odsud jak zadrţet. Mám počkat, aţ bude naho e a pak ho shodit znova? Och ne, opravdu to budu muset ud lat znova? Vím, ţe se tam nemám dívat, ale… Nedokázala odtrhnout oči od šplhajícího stínu, který se k ní pomalu, ale jist blíţil. Kde jste kdo? Co mám te , proboha, d lat?

V tu chvíli se podíval nahoru. P ísahala by, ţe se jeho oči podivn zaleskly. Hled l p ímo na ni. Obloha mezitím ztmavla. Uţ nebyla purpurová, ale temn modrá jako hluboký oceán.

Naskočila jí husí k ţe. Rozt ásla se. K ečovit zaryla prsty do zem . Trocha písku a prachu se sesypala dol . P ipadalo jí, ţe se jeho pohyb zrychlil. Jde si pro m ! *** Do vlas se mu lehce snesl písek. P íjemn ho to oblaţilo, asi jako první kapky dešt po dlouhém období sucha. Cítil se silný a zjistil, ţe m ţe šplhat rychleji. Dostal se k hodn členitému úseku, kde to nahoru šlo skoro samo. Kdyţ se p ed chvílí setkal pohledem s jejíma vyt ešt nýma očima, ekl si, ţe to dokáţe. Vyleze nahoru. A pak se pomstí. To v domí ho pohán lo víc neţ síla paţí. *** Blíţí se, on se blíţí! Cítila, jak ji zaplavuje vlna hr zy. Prudce se vymrštila od okraje.

Schoulila se do klubíčka. Zoufale se snaţila potlačit p edstavu šplhající postavy, která se k ní p ibliţuje. M li pravdu. Nesmím se tam dívat! Touţebn se zahled la sm rem, kam všichni odešli. V prachu po nich z staly stopy, které jemn rozechvíval slabý teplý vítr. P šina z jejich šlép jí vedla ke vzdálenému obzoru. Zdálo se, ţe p íjemný v t ík p ichází odtamtud.

Vid la tenký prouţek zá e nad horizontem. Vychází tam slunce. Tolik bych cht la vid t slunce. *** Stalo se to zase. Jak se mu p edtím šplhalo snadno, te náhle uklouzl a sjel níţ. Dlan a b icho ho pálily. V ústech zask ípal prach. Podíval se nahoru. Nebe tmavlo a tam, kde se p edtím rýsovala její silueta, byla jen holá obloha. Proklat !

5

*** Nesmím se ho bát. Nesmím. Tak mi to všichni íkali. Dokázala jsem to jednou, dokáţu to zas. Nesmím ho nechat vylézt. Tak n jak to bylo? Hlavn se tam nedívat. Uţ se tam nepodívám. Ne! Musím pryč! *** Všechnu svou energii se snaţil vynaloţit na to, aby se udrţel. Celé t lo p ilepil ke skále, ale cítil, ţe je to marné. Centimetr po centimetru, pomalu ujíţd l dol . Ne, ne, ne! *** Sed la kus od okraje a objímala si paţemi kolena. T ásla se, ale uţ ne tolik. Soust edila se na zvuky zespoda. Zdálo se tam být ticho. Ţe by p ece jen…? svitla jí nad je. Znovu pohlédla do dáli. *** V d l uţ tém jist , ţe se neudrţí. Klouzal dol , ale ješt to necht l vzdát. Upíral zrak k okraji, zda tam nezahlédne její obrys. *** Obloha ztmavla, ale noc nebyla zas tak temná. Rozsvítily se miliony hv zd a zase p ivál ten zvláštní vánek. Uţ necítila tolik strachu. Dole bylo stále ticho. Pomalu se uklid ovala.

Funguje to. Opravdu to pomáhá. Te to jen nevzdat. Zvedla se zem . Nohy se jí trochu t ásly, ale dokázala ud lat krok vzad. Pak ješt jeden. Zdola se ozval slabý šelest. Nev d la, co to znamená, ale p inutila se ud lat další krok. Do ţil jako by se jí vlil nový ţivot. Jde to! Otočila se a začala zrychlovat. Po chvíli se dokázala rozb hnout. B ţela za zá í vycházejícího slunce.

Za ostatními. Zezdola se ozvalo tlumené ţuchnutí, ale to uţ neslyšela. *** Leţel v prachu na tvrdé zemi a všechno ho bolelo. Tentokrát si nebyl jist, zda to p eţije.

Díval se vzh ru a vid l dokonalé hladké skalní st ny, které odráţely svit hv zd jako temná zrcadla. Zav el oči.

6

Srdce Jan Prukner „Schránka po uzav ení den nic nepropouští. Zavírá ji silový obrazec, který ti ukáţu,“ uchechtl m j otec Zan, hlavní šaman společenství. „To to taky nem ţe p ijít do eky?“ zeptal jsem se. „Drahý Aapo, eka si s močí poradí, ale n co hutn jšího by jí udusilo. A hlavn , moc bychom zpohodln li, určit jsem ti uţ vypráv l o našich dávných p íbuzných.“ „Jo, uţ n kolikrát,“ otočil jsem oči v sloup. „Tak mi to prosím p ipome ,“ poţádal otec samolib .

Monotónn jsem spustil: “Dávní Mayové vyuţívali znalosti, které m učíš, k v tšímu pohodlí. V tšina šaman byla utlačována, jejich d ti byly unášeny, tím si zaručovali vládci poslušnost. Kdyţ jsme vid li, jak se kolonisté z Evropy chovají k p írod , bou ili jsme se.

Vládci ale neposlouchali, vid li v kolonistech zp sob jak zbohatnout a zaručit si tak ješt v tší moc. Tak utlačovaná část šaman s rodinami odešla. Našli jsme jeskyn ve st nách propasti, rozší ili je a sídlíme tam dodnes.“ „Jak to, ţe nás ješt nikdo nenašel?“ „Po čase jsme vyrobili Srdce. Čerpá energii nedalekého vulkánu a vytvá í bariéru. Ta brání ve vstupu lidem mimo společenství. M ţeme se uţ v novat silovým obrazc m? Nerad bych, aby na m Balam čekal.“ *** Nacházeli jsme se u melounového pole kousek od bariéry, dopolední slunce nabíralo na síle. Cvičn jsem se pono il do Vnímání. V mysli se mi rýsovalo všechno ţivé a jasn jsem poci oval odpor hromady kamen vybraných po poslední sklizni. „Tak p t schránek zakopem tady,“ ukazoval mi práv Balam, podsaditý farmá s prošediv lým copem a vousy do pasu, kdyţ m n co dloublo do v domí. Jako by n kdo vešel do prostoru mého Vnímání. Rozhlédl jsem se, ale nikde nikdo.

Za nedlouho jsme ucítili kou . „ as aby to spral, moje nejlepší fazolový pole!“ ulevil si Balam a uţ se ítil sm rem k místu, odkud se valil temný dým. *** Stromy kolem pole ho ely, Balam hasil pomocí plných lopat zeminy a já mu v tom pomáhal. Ale d ív, neţ jsme se nadáli, jsme byli polapeni plameny. Splodiny m dusily a oslepovaly. „Jen počkej, já ti svý pole nedám zadarmo!“ val zem d lec jako smysl zbavený a zasypával všestravující rudé jazyky.

Jen tak tak jsme uhnuli p ed bortícími se stromy.

7

Mezerou ve smrtící st n prošla osoba vypadající jako lasička. V ruce svírala rudý kámen na et zu. Podobné za ízení uţ jsem vid l pouţívat otce. P em ovalo teplo na pohyb. To vysv tlovalo, proč stromy spadly.

Objevilo se dalších dev t osob vzhledem p ipomínajících lidi z našeho společenství. „Vida, Zan v synáček, jako bys mu z oka vypadl,“ ekla Lasička a rozkázala: “Svaţte je!“ Kdo to je? Jak zná mého otce? Jak se v bec dostala p es bariéru? „Vy mayský zr dy!“ vyk ikl Balam a pokoušel se vykroutit. „A co jsi ty? To, ţe ţijete v utajení, neznamená, ţe nejste také mayský národ,“ odsekla Lasička.

Rozprost el jsem v domí a vyslal impuls, jenţ by mohl zachytit otec. Očekával jsem, ţe to bude na takovou vzdálenost namáhavé, ale neustávající odliv síly m p ekvapil a nešel zastavit. Zalapal jsem po dechu. Svaly po t le se mi stáhly v k eči a jediné, co jsem vnímal, bylo mé bušící srdce. *** Povalené stromy v nejbliţším okolí uţ jen doutnaly. Lasička je uhasila pomocí svého p ístroje.

Leţel jsem na boku, ruce svázané za zády, otočený čelem od Lasičky. Poţár se rozrostl dále na jih a odd loval nás od pomoci, která by mohla p ijít od propasti. „Divím se, ţe jsi ho nenaučil obranu proti tak základnímu útoku,“ íkala zrovna Lasička. „To pro tebe nic neznamenají roky, které jsme spolu strávili?“ reagoval udýchaný hlas otce. „Doba společných studií je uţ dávno pryč. Nem l jsi mi prozrazovat, kdo jsi a odkud pocházíš. Má rodina ovládá velkou část energetického trhu ve Státech, nemusím ti íkat, pro co si jdu. Nemusím ani zmi ovat, co se stane Aapovi, kdyţ to nedostanu,“ do ekla Lasička a na krku m zastud la čepel. „Srdce, jdeš si pro n j,“ ekl rezignovan otec. „Musíš mít syna opravdu rád, kdyţ jsi nepočkal a bláhov mu sám vyrazil na pomoc.

Odloţ hasicí krystal a otoč se, trochu t uzemníme.“ Slyšel jsem cvaknutí. Hádal jsem, ţe šlo o speciální pouta pro lidi, kte í umí Vnímat. „To jsi opravdu tak zvrácená, ţe jsi musela podpálit les, kdyţ uţ jsi m la Aapa?“ „P vodn jsme t cht li vylákat z propasti jen za pomoci ohn a to, ţe jsme narazili na tvého syna byla jen š astná náhoda. Bu rád, nejspíš jsem ho zachránila p ed udušením.“ *** Na spáleništi s námi z stali dva stráţci a hlídali nás.

Soust ed ní mi d lalo potíţe, ale za sebou jsem cítil Balama, leţeli jsme k sob zády.

Nahmatal jsem jeho pouta. Kdybychom byli spoutáni nedávno utrţenou liánou, mohl jsem se pokusit do ní proniknout a zm nit její povahu. To ale nebyl náš p ípad. Svými schopnostmi jsem suchý konopný provaz ovlivnit nedokázal.

Kousek ode m ale leţel doutnající uhlík a kdyţ se stráţe zastavily, aby prohodily pár slov, posunul jsem se k n mu a p iloţil ho na provaz.

8

Za moment uţ Balamovy volné ruce nenápadn pracovaly na uvoln ní mých.

Neţ jsem se nadál, stál uţ farmá na nohou. Vybral si moment, kdy byl jeden stráţce otočený zády a druhý se práv otáčel k nám.

Stejn rychle, jak se mu lopata objevila v rukou, se te hnala vst íc lebce otáčejícího se stráţce.

Také jsem vstal a vyrazil. Odrazil jsem se od zem a skokem mí il ke druhému stráţci. Oba jsme skončili na zemi.

Jeho ruka se mi zahákla za hlavu, tahem m ze sebe dostal a p evalil se na m . Snaţil jsem se osvobodit a bránit své hrdlo p ed párem silných rukou, ale marn .

Kdyţ mi krk sev el ţelezný stisk, pronikl jsem svým v domím skrz k ţi k mysli protivníka. Pátral jsem po sebemenším náznaku strachu, nebo nejistoty, které bych mohl zveličit. Bohuţel byl zkušený i v tomto boji. Kaţdou skulinu jiţ jsem objevil, dokázal rychle zalepit. Panika ve mn sílila.

Zasvišt ní zem d lcovy lopaty zp sobilo, ţe t lo nade mnou ochablo. „Musíme je dostat, neţ vynesou Srdce ven ze sopky,“ vydechl jsem ot esen . „Máš pravdu, pak uţ bychom je nedohonili.“ *** Nečinný vulkán mohl neznalému oku p ipadat jako obyčejný kopec. Na vrcholu stálo kamenné stavení s otev enými zdobenými dve mi. „Byl jsi tu n kdy, Aapo?“ „Ne, ale čekáním Srdce nezachráníme,“ odpov d l jsem Balamovi.

Uvnit svítila loučím podobná za ízení umíst né u vstupu na schodišt , jeţ vedlo dol .

Odkud čerpají energii?

Dotkl jsem se krystalu a studoval silový otisk. Zlaté linie se k íţily s m d nými ploškami, jeţ byly p ipojeny k drátku vedoucímu skrz drţadlo do st ny. Obrazec slouţil k uchování energie a její p em n na sv tlo.

Jednu louč jsem uvolnil, Balam vzal druhou a vydali jsme se vst íc temnot .

Schody nás dovedly do kulaté místnosti. S loučí jsem ji obešel a osv tlil deset klenutých východ . „Tohle se mi ani za mák nelíbí,“ konstatoval Balam, „necítíš n co, co by nám poradilo, kudy se vydat?“ „Necítím nic ani z -,“ p erušil m zlov stný ev vycházející z chodeb napravo. Najeţily se mi vlasy na zátylku a jasn jsem cítil, jak se k nám n co rychle blíţí. „A to bylo cokoliv, rád bych byl co moţná nejdál,“ uslyšel jsem p ed sebou Balama, kdyţ jsme vbíhali do jednoho z pr chod nalevo.

Chodba se kroutila. Míjeli jsme a procházeli dalšími a dalšími odbočkami, ídil jsem se podle Vnímání, ale povrch všech chodeb byl stejný. Kdyţ jsme vb hli do kulaté místnosti, ze které jsme d íve prchli, zalilo nás zoufalství.

Otočili jsme se za p ibliţujícím se vrčením a sv tlo ozá ilo obrovského jaguára. Od tlamy, kterou m l umazanou od krve, mu odkapávaly sliny. Začal p echázet sem a tam, cenil své vraţedné nástroje a hluboko z hrudi mu vycházel dunivý klokotavý zvuk. „Proč sakra neútočí?“ 9

„Asi ze m cítí známý pach.“ Postavil jsem se mezi Balama a šelmu. Soust edil jsem se na vzor vetkaný do louče, zkoumal ho a pracoval na jeho zm n .

Balam pomalu ustupoval do jednoho z tunel a kočkovitý zabiják m začal obcházet. „St j, ješt to nemám celé!“ k ikl jsem na zem d lce.

Nedal na to, rozb hl se a jaguár s evem za ním.

Provizorn jsem dokončil úpravu a vyslal louč sm rem k chlupatému h betu zví ete. Jasn zá ící krystal dopadl a rychle potemn l. Energie určená ke svícení se po kontaktu všechna uvolnila a podzemím se rozlehla rána.

Zví ecího ochránce bludišt výboj zabil, ale jeho tesáky se stačily zakousnout do farmá ovy nohy. „Není to tak zlé,“ povzbudil jsem ho. Rukáv své bíle haleny jsem pouţil jako obvaz.

Farmá se s mojí pomocí postavil, ale po n kolika krocích klesl zp t na zem. „Chodit nem ţu, b ţ beze m ,“ sykal bolestí a podával mi svou louč. *** Hledal jsem stopy krve, protoţe od ní m l jaguár tlamu, Lasička s ním musela mít také problém. Po chvíli jsem na n narazil, dovedly m bludišt m k oškliv pokousanému t lu. Asi zadní stráţ. Tunel uţ se dále ned lil, ale začal se v kruzích stáčet dol . *** Hlasy tlumilo hučení vody protékající korytem napravo ode m . Chodba pokračovala dál.

Zhasl jsem louč a pomalu vešel do otvoru, z n hoţ hlasy p icházely.

Nacházel jsem se na ochozu umíst ném asi v polovin výšky podzemního dómu. Skrčil jsem se a opatrn nahlédl p es zábradlí.

Otec klečel vedle rud zá ícího krystalu velkého jako lidská hlava.

Lasiččin hlas k ičel: „Naposledy ti íkám, abys zrychlil.“ „Není to tak jednoduché! S t mi pouty nemohu po ádn pracovat!“ utrhl se na ni otec. „Myslíš si, ţe jsem hloupá? Nehodlám riskovat, ţe se o n co pokusíš.“ „Pokud vyjmu Srdce bez ádného odpojení, pravd podobn všichni zem eme.“ „Máš t icet vte in na vyjmutí, pak to zkusím sama a tebe uţ nebudu pot ebovat.“ Otec pokračoval ve snaţení: „Kdyţ sem Srdce vpravovali, vulkán chladili vodou, kterou p ivedli z eky protékající na dn naší propasti. Dosáhli tak -“ Zasáhla ho rána, sloţil se na tvrdou podlahu. Ne! „Nemám čas na ţvásty, zbavte se t la.“ Kyp l ve mn vztek. Schoval jsem se za vchod do podzemí místnosti a p enastavil louč.

Dva cizinci vyšli z otvoru s tátou uprost ed. Díky temnot m nevid li. V moment , kdy uţ se nap ahovali, aby t lo vrhli do ví ící vody, jsem se rychle dotkl krystalem obou z nich.

Strnuli, p eváţili se a nepokojná hladina se za nimi zav ela.

Narazila do m vlna energie p icházejcí z dómu.

Podíval jsem se dovnit a zhrozil se. Lasička spoutala Srdce et zy a její posluhovači se ho pokoušeli silou dostat ven.

10

Musím n co ud lat, jinak jsme všichni mrtví.

Všiml jsem si výstupku dál v chodb . Byl to krystal. Zkoumal jsem v n m umíst ný obrazec.

Snad d lá to, co si myslím.

Sepl jsem ho a koryto kanálu p ehradil kamenný blok. Zárove se ochoz uvnit dómu posunul dol a odhalil velké dutiny, ze kterých prýštila voda.

V il jsem, ţe se o polapené vet elce postará ledový proud, tak jsem se vydal s tátovým bezvládným t lem pryč.

11

Postavit most Ester Weimerová

V nováno mým rodič m.

Kdyţ asistent klusal chodbou Elysejského paláce s d leţitou zprávou, prezident Pierre Martin se zabýval n čím úpln jiným: byl pono en v analýzách vývoje bitcoinu a jeho vlivu na francouzskou ekonomiku.

Jeho úvahy p erušilo za ukání. ,,Poj te dál,” poznal známý rytmus. ,,Co máme nového?”

Byl vţdy p ímočarý. ,,Prezident Winman vás zve na podzim do New Yorku na sch zku zvláštních delegát zemí NATO a vybraných stát . Zní to d leţit , z ejm se chce v novat otázce Severní Koreje.”

Svérázný Richard Winman. Američan t lem i duší; nezávislý, sebev domý, kontroverzní.

Má brouka v hlav ? Tak proč prost nepozvat ty nejvyšší. ,,To zní zajímav , určit se dostavím.” *** ,,Ladies and gentlemen, welcome to New York! P ejdu rovnou k v ci.” Jako vţdy. ,,V dce Bai Mun-Hee delší dobu ohroţuje vlastní lidi i nás. Navrhuji rozsáhlou, koordinovanou vojenskou akci se zapojením kaţdého p ítomného území. Jen útok v jednot je zp sob, jak takovému člov ku vzdorovat.” ,,Já naprosto souhlasím. Mohu nabídnout své muţe a stroje.” ,,A my jsme, jak víte, nedávno objevili nové nalezišt rudy. Poskytneme společnému taţení materiál na zbran .” ,,Naše zem zase pat í mezi špičku v jejich výrob . Zadám speciální zakázku.” ,,Také myslím, ţe je načase investovat do obrany. Jak jste nejspíš slyšeli, mí minist i jsou proti národní armád . Myslím ale, ţe akce mi umoţní konečn prosadit jednotný útvar.” ,,Jaké zbran si konkrétn p edstavujete?” ,,Já jsem proti, vţdy jsme se ješt na útoku neshodli!” vtrhl do p itakávání Pierre. Vzduch v sále zmrzl v zaraţené ticho. ,,Já s ním t eba nesouhlasím.” ,,Ale proč?” Winman nechápal, jak m ţe být n kdo proti n mu. ,,Chci si nápad promyslet. Avšak v ím, ţe situaci m ţeme vy ešit jinak neţ hrubou silou.”

Je to jako p ebíjet p esolenou polévku pep em!

A je to tu zase, ho el organizátor, ti šaty z citu dají, ale šít vás nenaučí. Co nevidí, pro n neexistuje. A nedají si íct! A nedají! ,,Záleţitost jsem d kladn probral, zde jsou dokumenty. Prost mi v te!” ,,Nev ím.” ,,To snad máte plán?”

12

,,Nemám. Ale trvám na analýze.” ,,Na tu tady nikdo nemá čas! Nem ţete pátrat v knihách, zda náhodou nenajdete ješt lepší lék na infarkt umírajícího p ítele.” ,,Ani si nemyslím, ţe byste do n j m l tlouct p ed léka ovým domem. Nesouhlasím, odcházím.” ,,Stejn jste v menšin , tak se jednou p izp sobte. Chováte se jako dít !” ,,Chápu. Jednejte po svém!” Vylétl z kongresového centra hotelu. ,,Jedeme dom ,” sd lil manţelce Chloé a začal balit kufry. Nevidí, neslyší. Jim past je propast z jejich lţí! Kde pravda je?

Kdyţ kráčel k vlastnímu letadlu, vroucí vztek jako by topil k upavý sníh pod nohama. V Pa íţi však m l jasno. Vymyslí plán! *** Následující noc strávil pod pe inou se svým pln nabitým iPhonem. Otev el google.fr a zu iv ve tm surfoval. Ţivotní podmínky v Severní Koreji. South korean army. Corée du nord - protivládní hnutí.

M lo by stačit dostat jedinou osobu. Jak ale Baie Mun-Heeho lapit? Vrátil se na jeho stránku na Wikipedii. Studoval ve Švýcarsku? Dokonce umí i francouzsky. Kdyby komunikoval v eči spojené se vzd láváním, mohl by jednat racionáln ji. Daný program navíc kladl d raz na kritické myšlení.

Snad by se i nechal lépe nachytat - nejspíš na dvoustranném setkání. D vod? A proč zapírat - dbáme p eci o bezpečí vlastních lidí a chceme v c vy ešit v míru. Abychom tento postoj dokázali, chystáme pozvání lehce neformálního charakteru. Co t eba Tahiti? Tropický ráj, teplo, slunce. A hlavní námo ní základna Francouzské Polynésie. P ivezeme vyhlášené francouzské víno. A francouzské sýry a bagety a delikatesy. Bai je koneckonc z ejm alkoholik a poţitká . A kdyţ uţ p iletí z takové dálky, hodilo by se rozd lit návšt vu na dva dny, z nichţ jeden, první, bude práv odpočinkový. A na skutečné vyjednávání tak ani nedojde! Vycvičím zvláštní oddíl, aby ho p epadl uvoln ného a opilého v noci, a s jednotkou a ministry obrany a zahraničí zahájím p evrat s pomocí severokorejského undergroundu. A následn je povedu na cest k samostatné demokracii.

Pierre si dob e uv domoval, ţe takovou léčkou hrub poruší politickou etiku a snad i mezinárodní právo, coţ by vedlo aţ k odstoupení z funkce. Vlastn podezírá Winmana, ţe spíše neţ lţi mezi ním a cílem tvo í onu propast v domí tohoto nepohodlí a ústí v jeho rigidní postoj. A on? Spadne z pomyslného mostu, aţ ho postaví? *** A je to tady. Od Baie ho d lí pouhý st l; sedí tak blízko, ţe vidí odlesky sklenic v jeho očích, tančící vrásky kolem úst, plamen svíčky chv jící se dechem člov ka, jemuţ se za pár hodin obrátí ţivot vzh ru nohama.

Zdá se, ţe mise postupuje skv le: šust ní palem, západ slunce nad oceánem, povzbudivé víno a teplý, vlhký, slaný vzduch diktátora rozpovídaly, o ţivot , o pocitech, o hrách a písních. Dlouho se touţil distancovat od svých problém , a tento večer mu to dovolil.

13

Povídal Pierrovi a Chloé, jak svou pozicí v hloubce opovrhuje, avšak po desítkách let, co byl takto vychován a pozd ji situací nucen své činy stup ovat, aby systém udrţel, se uţ nemohl vrátit zp t. Vytvo il si odolnou slupku, aby ho tato tvrdá opat ení nechala spát.

Poslední dobou uţ pouze kývá na návrhy poradc a uniká do vlastního sv ta s pomocí alkoholu a p íb h sci-fi a fantasy, které si i sám vymýšlí. Prezident poslouchal a popíjel z upraveného rybízového dţusu. Za tu nezodpov dnost ho nenávid l. *** Aţ dozrála noc, sám s Chloé Baie doprovodil k jeho apartmá a p eb hl po hebkých luxusních kobercích do suterénu, hlavního stanu. P epadlo ho déjà vu - hon na Usámu bin Ládina. ,,Po t iceti minutách vydám rozkaz k zadrţení,” tlumen oznámil dvacetičlenné jednotce. … … … ,,Jd te.” Vojáci tiše vyrazili nahoru po schodech.

Pierre poslouchal vzdalující se kroky: první patro, druhé patro, t etí patro ,,Jste zadrţen!”

*** Kdyţ s početným oddílem dorazili do hlavního m sta státu bez vládce, jeho ulice p ed nimi jiţ r ţov vystupovaly s vycházejícím sluncem. Obyvatelé se probouzeli do svobody, sršící z nahrávky kapitulujícího Baie Mun-Heeho, jeţ oblet la sv t, a zejména vévodila zdejšímu rozhlasu a televizi.

Začali obsazením budov spojených s vysíláním, poté pokračovali do kancelá í straník .

Očekávali bu odpor z moţné ztráty postavení, nebo nadšené vítání; místní ale po ád dokola vyţadovali d kaz o Baiov uv zn ní a rozhodli se zaujmout neutrální pozici ,,o ničem nevím”, aby nebránili revoluci, a zárove neriskovali v dc v hn v. Tímto zp sobem francouzská armáda ovládla zemi a pro jistotu s touto velkou zprávou rozší ila i spoustu fám, co se s bývalou vládou stalo a kde se shromaţ uje. Území bylo dočasn p ipojeno k dobývajícímu státu, neţ se aktivní občané naučí demokraticky nejd íve spolupracovat s p(r)ov enými politiky, a nakonec, neţ zvládnou sami vládnout.

Mnozí z obyvatel ješt ani nesnídali, a p esto se v neví e vydali na hlavní nám stí. V ranní zim jim z úst proudila pára sytá tradiční korejskou písní, a jejich hlasy vznášely se k blednoucímu nebi. *** ,,Nep ípustné! Opovrţeníhodné! Okamţit rezignovat!” V Pa íţi to v elo. Účastníci p edchozí porady o mírové sch zce Martin-Bai uţ p edtím necht li ani slyšet; jakmile se ale dozv d li o skutečném cíli tohoto jednání, rozčilen se začali dovolávat jejich zástupce p vodního, adekvátního plánu nyní rozebraného ve všech médiích. ,,Pokud n kdo zjedná po ádek, tak Winman!”

14

,,Jak by náš sv t vypadal, kdyby si kaţdý d lal, co cht l?”

Sám Winman mlčel, dokonce i na Twitteru(!) a odmítal sd lit i to, kde je.

Opíral se o ze v chodb Bílého domu a hled l do stropu. P emítal. Události mu obrátily myšlenky o sto osmdesát stup , a ano, po ád litoval, ţe z vojenského taţení sešlo. V il ale, ţe činy musí vţdycky reagovat na aktuální situaci a nic není zbytečn jší neţ úvahy typu ,,kdyby býval (ne)ud lal”. Minulý rok se s Martinem neshodli prakticky na ničem - avšak tento p ístup je spojoval. Francouzský prezident by mohl do nebes vypomlouvat jeho migrační politiku; dnes ale Martina podpo í.

Vykročil a vstoupil p ímo do noviná ské bašty v R ţové zahrad . ,,Konečn !” ,,Váţení, v nujte mi, prosím, pozornost.” Hlasy se s šum ním usm rnily. ,,Zaprvé, odsuzuji prezidenta Martina. Jednotlivec málokdy uvaţuje lépe neţ početná rada.” ,,P es-n ! P es-n !” ,,Zadruhé, vyzývám všechny kolegy a experty ke spolupráci s prezidentem Martinem.

Dotáhneme revoluci do konce.”

Pod ním se rozví ilo šeptání. ,,Zat etí, soud o jeho vin a trestu uspo ádám sám, a to ve fázi stabilizované ízené demokracie, tedy asi za rok.” *** S pomocí diplomatické posily z okolních zemí pod vedením Winmana a Martina vládli společn s politickými školiteli a kolegy nejd ív severokorejští dobrovolníci, pak jeho demokraticky zvolení občané. Pozd ji se zem úpln osamostatnila jako znovuzrozený stát s charismatickým myslitelem v čele, který nyní vede dialog o sjednocení obou Korejí.

P estoţe byl Pierre Martin shledán vinným, shromáţd ní mu ud lilo trest v trvání nuly dní.

Samotnému Baiovi se v zajetí ulevilo a pod dohledem státem najatého odborníka se v nuje filmové tvorb .

Nová doba s sebou p inesla nové problémy; všichni však našli most ke svobod .

15

Cesta Lucie Hátlová Nikola si v rychlosti obléká podzimní kabát, naposledy kontroluje čistotu svých bot a volá do kuchyn na Ivana, aby si pospíšil. Za chvíli jede trolejbus a ona dnes nem ţe p ijít pozd do práce, rozhodn ne kv li Ivanov pot eb snídat vysočinu a dva rohlíky. Z p edsí ky kouká do kuchyn na Ivana, ale myslí na to, jaký bude její první den coby dramaturgyn . On myslí na t etí rohlík s vysočinou, u čehoţ si pomalu obléká šus ákovku, ve dve ích pronese n jaký vtípek o workoholicích. Nikola se up ímn zasm je a společn vycházejí z jejich bytu do sv ţího rána a rušné ulice.

Trolejbusovou zastávku mají hned u silnice p ed domem. Čekají t i minuty, p t minut.

Nikola začíná být nervózní, loupe si nehty, kouše se do rtu, kontroluje čistotu svých bot, vítr jí cuchá dlouhé vlasy. „Uklidni se, uţ to určit pojede!“ íká Ivan, chce ji podpo it, ale Nikola si jen pomyslí, ţe pobídka „uklidni“ se ješt nikdy nikoho neuklidnila. „Hurá, jedeme,“ zvolá radostn , kdyţ trolejbus p ijíţdí konečn na zastávku. Bohuţel, stojí v n m tolik pasaţér , ţe kdyţ se otevírají dve e, n kolik lidí to p imáčkne na sklo. Na zastávce n kdo vystupuje, n kdo nastupuje. Nikola se tak tak vejde do prostoru mezi dve e, on je uvnit jen jednou nohou. Rukama se zprudka op e do ramenou lidí, kte í stojí nejblíţ jemu. „Magore, máš v hlav díru?“ íká kluk mačkající se blízko Ivana. „Ustupte od dve í,“ ozve se z mikrofonu nevrlý idič. „Posu te se trochu, prosím vás, lidi,“ k ikne Ivan hlubokým hlasem.

Cestující ud lají miniaturní úkrok tam a zase zp t na místo, kde p vodn stáli.

Nikola se trochu d sí. Co bude? Vystoupí Ivan z troleje? Bude od ní očekávat, ţe vystoupí s ním? To ne! Pro n j je dnes b ţný den v práci, ale pro ni je to mnohem víc. Ona je ambiciózní, chce víc a cítí, ţe on uţ jí nestačí. Ivan uţ na nic nečeká, zap e se rukama o dve e a dokročí dovnit vozidla. Vidí Nikoly výraz, slyší n kolik nadávek od spolucestujících. Uţ je ale v trolejbusu ob ma nohama a vidí volnou sedačku, na které z neznámého d vodu nikdo nesedí. Vedle volného místa stojí kluk. Ivan kroutí hlavou, Nikola jen doufá, ţe situace nebude horší. „Sedn te si n kdo a posu te se, vypl te tu propast! Kluku, proč si nesedneš?“ Kluk zprvu nereaguje. Po vte in však nevydrţí a zvedne pohled na Ivana. „Ty máš propast v hlav , prosím t ,“ zadrmolí tiše kluk a sedne si na volnou sedačku.

Nikola se trochu stydí. Dnes se ale chce t šit na sv j den v práci. Odkládá posun v soukromém ţivot na neurčito.

Trolejbus konečn vyjíţdí ze zastávky. Pasaţé i se naklání napravo nebo nalevo podle toho do jakého pruhu trolejbus p ejíţdí, či jaké zásobovací auto objíţdí. Lidé hledají n co v kapse, hrabou se v kabelce, škrábou se na hlav , pudrují si čelo, šlapou sousedovi na boty. idič chce z ejm dohnat zpoţd ní, které b hem celého rána nabral.

Malá trolejbusová klec p ijíţdí na další zastávku, kde stojí n kolik d tí, student a d chodc , mezi nimi i mladá ţena s kočárkem, moţná stejn stará jako Nikola. Moţná jede s dít tem k léka i, napadne Nikolu, moţná jede s dít tem do jeslí. Moţná tam kam jede, 16

p ijede pozd . Ivana nenapadá nic, je proti podobným myšlenkám dostatečn obrn ný či otup lý.

Dve e trolejbusu se otevírají, cestující to p imáčkne na sklo dve í. N kdo vystoupí, n kdo chce nastoupit. Ivan sleduje situaci u dve í, zda bude n kdo ve stejné situaci jako p edchozí zastávku on. „Pouţívejte pro nástup všechny dve e!“ ozve se z reproduktor .

Maminka s kočárkem se blíţí ke dve ím, zvedá p ední kola kočárku a nastane událost, kterou si Nikola ani neum la p edstavit. Pasaţé i se v trolejbusu rozestoupí do stran, namáčknou se více na sebe, na sedačky, i na Nikolu. Maminka s kočárkem se dostane aţ do prostoru pro kočárky označeného, lidé je obestoupí, jako kou , který se p izp sobí prostoru. „Zázrak,“ pomyslí si Nikola. Polije ji pocit št stí a nad je. Lidé, podle Nikoly, d lají jeden nesmysl za druhým, jsou hrubí, ignorují pot eby ostatních i své, ale tahle událost jí pomáhá v it na dobro v lidech. „Lidé tedy umí být ohleduplní, kdyţ cht jí. Nebo je to jen zvyk?“ p emýšlí Nikola, „maminka ti jednou ekne, ţe kočárky musíš poušt t do MHD, a staré babičky musíš poušt t sednout, tak to tak ze strachu ze společnosti d láš?“ p emýšlí si Nikola, zatímco trolejbus op t vyjíţdí ze zastávky a pokračuje v jízd . Cht la by to prodiskutovat s Ivanem, ale ten p sobí nep ítomn . Čte si zprávy na mobilu a okolí ho očividn uţ nezajímá. „On se dovnit trolejbusu dostal, a to je vše,“ myslí si Nikola. Dotkne se jeho ruky, uţ se nadechuje, otevírá pusu, v té chvíli celý trolejbus poskočí, nakloní se na jeden bok, idič trolejbusu prudce dupe na brzdu. S lidmi to škublo. Padají na sebe, na sedačky, na ty oranţové tyče, kterých se tak tak n kdo stihl zachytit. Paní se zachytila tyče, pán se zachytil paní, kluk o sklo, holka o kluka. V z úpln zastavuje. „Nevystupujte z vozu na vozovku!“ ozve se z mikrofonu. idič se chce jít podívat ven a nahodit tyče trolejbusu zp t do elektrického vedení. Chce se z kabiny protlačit mezi pasaţéry, otev enými p edními dve mi projít ven. Lidé dostali pokyn nevystupovat z vozu do vozovky, tak nevystupují a idiči situaci tak znesnad ují. Nikola i Ivan sotva dohlédnou ven, aby m li p ehled, co se d je, a zda vše probíhá ve správném tempu. Auta na silnici projíţd jí kolem zastaveného trolejbusu. N kte í idiči blikají nebo troubí. „Co se tam d je? Nevidím,“ íká Nikola. „Ale nic,“ íká Ivan, nechce Nikolu d sit tím, ţe idiči se neda í v práci.

Nikola má pocit, ţe s ní Ivan nechce mluvit. „Tak pojedeme uţ?“ íká Nikola nervózn .

Muţ vedle ní jí š ouchne loktem. Nikola si zkontroluje kabelku a čistotu svých bot. „Na silnici je asi n jaká propast, do které idič najel, si myslím,“ plácne Ivan do konverzace.

Jaká zase propast. Dalo by se tohle slovo pouţít v rozchodové v t ? p emýšlí Nikola. Je mezi námi hluboká propast. Nebo: Ivane, hloubíš mezi námi propast. Ne, zn lo by to nep irozen . ekne jen, ţe se snad brzy rozjedou. P ála by si, aby se s Ivanem stal n jaký zázrak, jako kdyţ do trolejbusu nastupovala paní s kočárkem a lidé se rozestoupili, p estoţe se zdálo, ţe nikde není místo. Takový zázrak, aby uţ nesnídal vysočinu, nenosil šus ákovku, byl by ambiciózní a v bec, aby byl takový, jaký si p vodn myslela, ţe je.

Ivan se rozhlédne se po ostatních lidech a stejn jako oni, vytáhne z kapsy telefon a prohlíţí si aktualizace status svých skoro p átel. Maminka s kočárkem fotí své dít na telefon. Jen Nikola sleduje sv t. Podívá se na svoje nehty, boty a kabelku. Vše na svém míst .

17

idič je stále venku a neda í se mu nahodit tyče zp t do elektrického vedení. Nikole v hlav b ţí p edstavy o tom, jak jde do práce pozd , zrovna dnes. P edstavuje si, jak p eb hne po hlavách lidí, aby se probojovala k otev eným dve ím u idiče. V podpatcích pak b ţí ulicí a druhou a t etí aţ do práce. Ta p edstava ji uvolní a nahlas se zasm je. „Čemu se sm ješ? Sama sob ?“ culí se Ivan. „Leda tob , Ivánku,“ odpoví. idiči se zada ilo. Vrací se zp t do své kabiny, zavírá dve e a b hem pár sekund se trolejbus zprudka rozjíţdí, kv li čemuţ Ivan p išlápne Nikole špičku boty. Nikola se snaţí tvá it se klidn .

Na zastávce Konečného nám stí vystupuje p ibliţn polovina cestujících a nikdo nový nenastupuje. Maminka si sklopí sedačku vedle kočárku a posadí se, p sobí klidn . Nikola sleduje své boty a Ivan sleduje Nikolu. Ona se bojí, ţe je nestihne vyčistit p ed p íchodem do práce, on se bojí, ţe se s ním rozejde. Oba mají pravdu.

Trolejbus zastavuje na zastávce Pionýrská a pár vystupuje. Ivan chytne Nikolu za ruku, jí jeho dla p ijde p íliš zpocená. Je ráda, ţe jde včas do práce, její první pracovní den coby dramaturgyn . Všechny osobní a partnerské problémy, pro ni tak náročné, odkládá na večer nebo na jiný den, moţná na jiný m síc.

18

Raubíř Olin Tereza Řehořová Sk ítci jsou hodná a pracovitá stvo ení, která tajn pomáhají ve sv t lidí. Od narození se na tento úkol p ipravují, nejd íve ve škole, potom slouţí praxi v domácnosti. Tam jsou k ruce lidem po všech stránkách, uklízejí, pomáhají p i p íprav jídla, hlídají d ti tak, aby domácnost šlapala co nejlépe a rodina byla š astná. V takové sluţb z stávají p t let po škole. Pak jsou jim sv eny i náročn jší úkoly. Hlídají bezpečí lidí a zabra ují r zným nehodám, nebo alespo zmír ují jejich následky, aniţ by to n kdo z lidí v bec tušil. Bez sk ítk a jejich pomoci by lidem bylo h .

Mladý sk ítek Olin byl uţ ve škole veliký raubí . A byl na to náleţit hrdý, rád platil za t ídního klauna a dráţdil učitele, kdy jen mohl. Dokonce dvakrát propadl. Rada, která rozhoduje o dalším zam stnání sk ítk , dlouho nev d la, co si s ním počít. Vypadalo to totiţ, ţe školu v bec nedokončí. Nakonec však jeho studium dob e dopadlo a i on nastoupil do domácnosti. Rada mu p id lila pana Bor vku. Byl to starší, dobrosrdečný a hlavn nenáročný pán, a tak sk ítci z rady doufali, ţe takovou sluţbu zvládne i on.

Ze začátku sluţby se sk ítek snaţil a pomáhal, na n j aţ obdivuhodn . Ale nebyl by to on, aby n co nevyvedl. Začalo to nenápadn , schovával klíče r zn po byt a pan Bor vka je pak nacházel na čím dál tím víc vykutálených místech. V knihovn , v mrazáku a jednou je našel i v pečeném ku eti, co si chystal na ob d. Vy ešil to tím, ţe si nechal ud lat spoustu náhradních klíč a ztrácení p ičítal roztrţitosti. Postupn mu takto schovával víc v cí jako brýle nebo knihy. Špatn mu pároval ponoţky, do šuplíku na košile mu dal kalhoty a do šuplíku na kalhoty zase svetry. Pan Bor vka začínal být stále více zmatený a smutný. Myslel si, ţe nezvládá v ci, tak jak je zvládal d ív. Poslední kapkou, bylo to, kdyţ promíchal Olin ko ení v ko enkách a pan Bor vka tak úpln zničil slavnostní ob d pro svou rodinu. Po této události začali p íbuzní na pana Bor vku více dohlíţet, z čehoţ nebyl v bec nadšený, nemyslel si totiţ, ţe je na tom tak zle.

P i čtvrtletní kontrole si rada sk ítk konečn všimla, co všechno panu Bor vkovi napáchal a Olin našel ráno ve schránce p edvolávací dopis, kde stálo: Dobrý den Oline Kruo, po zjišt ní proh ešk proti kodexu se Vám s okamţitou platností zakazuje vstup do bytu pana Bor vky.

Zítra ráno se dostavte na sluţebnu, kde budete vyslechnut, a bude Vám na ízen trest.

Pokud se nedostavíte, bude to pro Vás mít horší d sledky.

Za vyšet ovací výbor Štefan Slua Olin si z p edvolání nic moc ned lal. „Nic tak hrozného jsem p ece neud lal, zítra to p ed vyšet ovacím výborem zmáknu a t eba m uţ nebudou nutit k tak nudné práci,“ mumlal si sebev dom .

19

Na druhý den p išel na sluţebnu, ale ukázal se tam aţ po ob d . Kdyţ vstoupil do místnosti vyšet ovacího výboru, pokynul mu jeden ze t í sk ítk , kte í tam sed li, a se posadí na ţidli uprost ed místnosti. Sk ítek se zahled l do papír a začal pronášet p ísným hlasem. „Oline Kruo, byl jste sem p edvolán pro adu závaţných proh ešk proti kodexu mravnímu a pracovnímu. Jako nejzávaţn jší pak povaţujeme dlouhodobé trápení pana Bor vky.

Vzhledem k problém m, které započaly jiţ p i vašem studiu, je jasné, ţe vaše chování se nezm ní. Posíláme vás proto do sluţby, kde nem ţete nikomu uškodit. Jste s okamţitou platností p e azen do propasti, kde budete uţ navţdy uklízet v ci, které tam lidé hodí. Toto pro vás bude zárove i trestem a celou v c povaţujeme za vy ízenou. Dnes večer p ij te na centrálu se všemi v cmi, které si chcete vzít s sebou. Chcete k tomu vyjád it?“ Olin se nezmohl ani na slovo, jen smutn zavrt l hlavou. Tak p ísný trest nečekal. Úklid v propasti je n co tak t ţkého a nudného, ţe tam ješt nikdy ţádný sk ítek nebyl poslán. O to víc práce tam je. „M ţete jít,“ poslal vyšet ovatel Olina pryč. *** Olin bezradn stál na dn propasti. Všude, kam se podíval, byly n jaké v ci. Staré pneumatiky, rozbité spot ebiče, cihly, desky a r zné haraburdí. Vztekle kopl do zreziv lé plechovky a trucovit se posadil mezi své kufry. Chvilku sed l a najednou ho do ruky praštila plechovka, kterou p ed tím nakopl. „Co to?! Je tu n kdo?“ Zmaten se rozhlíţel a pak si všiml pohybu v temné škví e u staré lednice. „Co po mn chcete? Nechte mne být!“ volal na n zp t.

Slyšel ale jen tiché dvouhlasné chichotání a pak jeho sm rem let la další plechovka. Té se stačil vyhnout a okamţit se vrhnul k té staré lednici. Nikoho tam však nenašel. Vracel se ke svým kufr m a všiml si, ţe jeden kufr je otev ený. „Haló, kdo je tady?“ Odpov dí mu ale bylo zas jen chichotání. „Tohle není legrace, musím si najít n co, kde bych mohl spát. Pokud mi nechcete pomoct, tak m nechte na pokoji,“ zavolal do míst, odkud slyšel smích neznámých stvo ení.

Vzal své kufry a šel ke st n propasti, kde leţely velké d ev né trámy a desky. Vypadaly dost pevn na to, aby z nich mohl postavit malý domek, ve kterém by mohl bydlet. Pro dnešek je ale jen p eskládal tak, aby vytvo ily provizorní p íst ešek. Uloţil do n j své v ci a šel prozkoumávat okolí.

Propast byla vysoká skoro čty icet metr , na ší ku m la asi dvacet metr a dlouhá byla o mnoho víc. Ani na jeden konec propasti Olin nevid l. Zapln ná nepo ádkem byla ale všude, jen n kde se kupilo více a n kde zase mén harampádí. „To nemám šanci nikdy uklidit a taky to uklízet nehodlám,“ uchechtl si vzdorovit a vzal do ruky polámanou stoličku, kterou by mohl opravit a vyuţít ve svém budoucím bydlení.

Postupn takhle nanosil k p íst ešku ješt hodn v cí, které by mohl vyuţít. Našel matraci, noční stolek, čajový servis, ale nejv tší radost m l z bedny s ná adím. I kdyţ ná adí v ní bylo staré, bez n j by se mu nový domov dával dohromady hodn t ţko. Ten den toho víc uţ nestihl, v propasti se totiţ brzy stmívalo. Do p íst ešku si dal matraci, vyndal si z kufru polštá 20

a deku a uloţil se ke spánku. Neţ usnul, uv domil si, jak je mu smutno. Te konečn začal trochu litovat toho, co d ív provád l. Kdyţ začal zabírat, zdálo se mu, ţe slyší kolem sebe šust ní a k upání. Byl za celý den ale hodn unavený, tak leţel dál a nev noval tomu pozornost, stejn by v té tm uţ nic nevid l. Poslední v c, na kterou pomyslel, bylo, ţe zítra si musí opat it n jaké sv tlo. Pak uţ se pono il do neklidného spánku.

Kdyţ se probudil, venku začínalo být šero, takţe určit prospal celou noc a brzy bude svítat. Odpočat se moc necítil a celý rozlámaný vylezl z p íst ešku. Začal se rozkoukávat a rozeznávat okolí. Jeho pozornost hned upoutal strašák, kterého n kdo postavil kousek od jeho útočišt . Včera tu totiţ nestál a co víc, strašák m l oblečené jeho oblečení. Zkontroloval své kufry, a zjistil, ţe n kdo mu jeden kufr celý vyraboval. Krom toho oblečení, co m l na sob strašák, své v ci z kufru nikde nevid l. „Co to má znamenat? Myslíte si, ţe je vtipné schovat n komu jeho v ci? Okamţit mi to vra te!“ zavolal do prostoru.

Slyšel ale jen ozv nu, rozléhající se mezi st nami propasti. Vzáp tí si ho ce uv domil, co vlastn k ičel. „Vţdy já si nic jiného nezaslouţím, panu Bor vkovi jsem také schovával v ci.“ Sed l na kulatém kameni vedle strašáka, schoval si hlavu do dlaní a začal plakat. „Ahoj,“ ozvalo se za ním potichu.

Sk ítek se otočil a uvid l chundelaté šedé stvo ení s bílýma kulatýma očima. Bylo o n co menší neţ sk ítci. Nem lo noţičky a vznášelo se kousek nad zemí a v tenkých dlouhých rukách drţelo Olinovy kalhoty. Chvilku na sebe zaraţen zírali. Pak stvo ení poloţilo kalhoty na zem. „Odpus mi. Byl jsem zv davý,“ eklo stvo ení tiše a prchalo pryč. „Počkej, počkej,“ volal za šedou hu atou koulí. „Kdo jsi? Je vás tu víc? Kde jsou mé ostatní v ci?“ Stvo ení se zastavilo a chvilku p emýšlelo, pak pokračovalo v úprku. „Jsme tu dva,“ ozvalo se náhle od p íst ešku. „Já jsem Rufík a ten co utekl, je m j bratr Fufík,“ hleslo druhé stvo ení, zatímco vracelo zbytek Olinových v cí zp t do jeho kufru. „Narodili jsme se tady a íkají nám Smítka. V ci uţ jsem ti všechny vrátil. Sem dol nikdy nikdo ješt nep išel, tak jsme se cht li pobavit. Co tady vlastn d láš ty?“ zeptal se na oplátku Rufík.

Olin začal Smítk m vypráv t sv j p íb h. O tom jak zlobil ve škole a co provád l panu Bor vkovi a vysv tlil jim, ţe jeho p ítomnost tady je vlastn trest za to všechno. „Lituješ toho, co jsi provád l?“ zeptal se Rufík. „Vlastn jsem toho po ádn začal litovat aţ te . Díky vám jsem si uv domil, jak to bylo podlé, zvláš kdyţ pan Bor vka uţ nebyl nejmladší. Te uţ to ale nenapravím, m ţu jen ud lat to, ţe to tady zvelebím a uklidím tak, aby mi tu bylo dob e,“ odpov d l pokorn . „S tím ti m ţeme pomoct, bydlíme v t ch jeskyních tam naho e,“ ukázal Fufík na st nu propasti, „tak to sem máme blízko. A stejn nemáme nic lepšího na práci.“ Tak mu Smítka Fufík a Rufík pomohli nejen se stavbou jeho domečku, ale pomáhali mu i s úklidem propasti. Všichni t i společn vyt ídili všechno haraburdí, zuţitkovali, co se zuţitkovat dalo a zbytek úhledn skládali nebo pouţili na ohe . Úklidu tam bylo na n kolik desetiletí, ale uţili si i spoustu legrace a bylo jasné, ţe Olin ve Smítkách našel p átele na celý ţivot. V propasti se mu začalo líbit.

21

Zlá štěstěna Natalie Chodáková RUTH Dve e se s t esknutím za mnou zaklapnou. Omámen , rozost eným pohledem, zírám do temné, úzké chodby vedoucí odnikud nikam. Cítím pach jídla jak ze školní kuchyn a ješt n co pov domého, co ve mn vyvolává úzkost.

Ze dve í umíst ných v pravidelných rozestupech po stranách chodby vyjde mohutná ţena tmavé pleti. Usm je se na m tém bezzubými ústy a znalecky vybafne: ,,Chlast?“ Ach boţe, uţ zase! Vím, kde jsem a proč.

Je to teprve týden, co jsem byla doma, t šila se na Vánoce a radostn se dala do pečení cukroví. ,,Ruth, jsi fakt dobrá“, pochválila jsem se, ,,tentokrát jsi to vše zvládla perfektn .“ Vánoce budou ty nejbáječn jší, jaké jsem kdy zaţila. A taky konečn zavolám Julii, snad bude mít pro mne pochopení i tentokrát. P emýšlela jsem nad svým ţivotem neţivotem v uplynulých letech. Poddávala se nad ji, ţe vše zm ním.

Kdyţ byla d cka malá, to bývalo na Vánoce také moc p kné, ale od rozvodu, proboha, uţ to bude osmnáct let, se m j ţivot zamotal do husté, páchnoucí deky s dírami, kterými jen občas problesklo sv tlo. Naučila jsem se celkem rychle, jak na tu temnotu vyzrát. Po p l litru vína, se deka nadzvedla, po dvou litrech, uţ pod ní bylo i sv tlo. Záhy začala op t tíţit, ale a , mám ješt rum, fernet, vodku. Kamarády, kte í mn nikdy nezradí.

Jak š astná je duše, která nic z toho neproţila a netuší, jak zlým nep ítelem se m ţe stát člov k sám sob . Z vysoké, černovlasé, docela hezké ţenské, léka ky, jsem stala tém bezdomovkyní. Bez práce, bez manţela a d tí, které se ke mn necht ly znát. Místo toho, jsem získala spoustu pseudokamarádek, alkoholiček, které jsem nasbírala svými četnými a neúsp šnými pobyty v protialkoholních léčebnách.

I kdyţ, nejen kamarádky. P es veškerá varování a doporučení jsem s neochv jnou jistotou, ţe mn uţ se nic zlého stát nem ţe, šla po hlav do vztahu s muţem alkoholikem, kterého jsem potkala v léčebn v Krom íţi. Sv t byl náhle barevný a mé p esv dčení, ţe souţití s Lácou je má nová cesta, na které alkohol nebudu pot ebovat, bylo nebes se dotýkající. Prodala jsem byt a odst hovala se na venkov. Tam jsme si společn otev eli hospodu. No proč ne?

Jsme vyléčení alkoholici a máme vše pod kontrolou.

Uplynuly necelé dva roky. Byla jsem bez bytu, bez hospody, bez pen z a bez Láci. On byl op t v Krom íţi a já pro zm nu v Havlíčkov Brod . Tak, a tentokrát je to opravdu naposledy. Uţ ţádné chyby, ţádné pochybné vztahy a p edevším musím, ţít sv j ţivot bez alkoholu.

Povedlo se. Čty i roky jsem se toho svinstva ani netkla. P est hovala jsem se do jiného m sta, našla jsem si práci. D ti se mnou op t mluví. No, je to veliká zm na, mít je pohromad . Na Vánoce. Chci vše tak, jak má být. Ale jak to všechno zvládnu? Nakoupit, nava it? Co kdyţ d ti nakonec v bec nep ijedou? A co kdyţ…. ,,Nemudruj a pracuj,“ napomenula jsem se. Tak co bych tak ješt ? P ece perníčky, ty má Radek moc rád. A aby byly naprosto dokonale vo avé, jen dob hnu pro rum…

22

JULIE ,,Ahoj Julie, tady Klárka,“ ozve se rozzlobený hlas v telefonu. ,,Ta matka mi zas nebere telefon. Víš o ní n co? P edevčírem byla za mnou v Hradci a kupovaly jsme oblečky na miminko, tak co se k sakru d je?“ Mn ho taky nebere, pomyslím si v duchu. Snaţím se Klárku uchlácholit: ,,Znáš nás starý babky, t eba ho ztratila, nebo n kde zapomn la. Odpoledne se za ní stavím a dám v d t.“ S Ruth jsem se poznala v prváku na fakult . Byla nep ehlédnutelná. Vysoká, nápadn krásná dívka s černými vlasy, jako Sn hurka. Její vysp lý smysl pro humor, tak trochu werichoidní, a sm lost okamţit realizovat kaţdou blbinu, nám p edurčily zpest ení náročného studia po dobu p ti let. Naše cesty se rozd lily po promoci. Já jsem z stala ve svém rodném Brn , ona se vdala a p est hovala n kam na Slovensko. Potkaly jsme se po letech na výročním setkání. Tehdy byla moc smutná z rozvodu. Rozho čen mi líčila nespravedlnost svých nad ízených, kte í jí propustili z práce pro údajné profesní pochybení, které se nakonec ukázalo jako nepravdivé. Jak bývá na t chto setkáních pravidlem, p ipíjelo se na vše, co koho práv napadlo. P ed koncem večírku, jsem zmoţenou Ruth, více, neţ by se na dámu slušelo, naloţila do taxíku.

Od tohoto setkání ub hlo mnoho času, neţ nás osud op t svedl dohromady. I já jsem si prošla krušným rozvodem. V d sledku ztráty sebev domí z rozpadu rodiny, jsem trp la t ţkými depresemi. Psychiatr mn navrhl terapeutickou skupinu, kde se scházejí pravideln lidé s r znými problémy a navzájem si pomáhají je ešit. Nev ila jsem vlastním očím, kdyţ jsem skupinu navštívila poprvé. Naproti mn si sedla Ruth. Ob jsme na sebe zíraly doslova s hubou doko án. Od té doby jsme se stýkaly pravideln .

Ruth se práv vrátila z protialkoholní léčebny v Jihlav . Bydlela a pracovala jiţ n kolik let v Brn , ale styd la se mn kontaktovat. Naprosto jsem to nechápala. Vypadala a chovala se jako zamlada. S velkým elánem jela na rockový festival na hrad Veve í. Moc si to uţívala.

Její nadšení jsem nesdílela, obzvlášt kdyţ jsme se ve t i hodiny ráno trmácely kolem p ehrady do Bystrce na tramvaj. Ruth byla nádherná, ţivot ji viditeln t šil a alkohol ke svému radostnému bytí nepot ebovala. Moc jsem ji obdivovala a v ila. Seznámila jsem se její dcerou Klárkou a synem Radkem. Často jsme sedávaly u m na zahrad a filosofovaly o ţivotu s nad jí na dobrou budoucnost.

A budoucnost opravdu dobrou nad ji p inesla. B hem jednoho m síce ot hotn la Klárka i p ítelkyn syna Radka. T šila se na dv vnoučata. Te uţ to dá nadosmrti! M ţe být lepší d vod k st ízlivému ţivotu?

Brzy jsem zjistila, ţe je n co moc špatn . Jedno ráno za mnou p išla do práce a sotva se trefila do dve í. Úp nliv mn p esv dčovala, ţe nic nepila a st ţovala si, ţe je jí moc t ţko a bolí ji ţaludek. Cht la jsem, a si na chvilku lehne, vyspí se, ale utekla mi. Telefon nebrala, tak jsem poprosila její domácí, jako uţ mnohokrát p edtím, aby m vpustila do bytu. Ruth byla pod obraz a jen na m k ičela, a vypadnu a nechám ji um ít. Bohuţel na stole leţely prázdné krabičky od lék , tak jsem zavolala rychlou. Zase ji dohnal její perfekcionismus.

Kdyţ p išla dom , sv ila mi své obavy, jak špatná babička bude. Vyd lává málo pen z a nebude moci Klárku podporovat, kdyţ nemá partnera a kdoví, moţná se o d ti ani postarat nedovede. Svatosvat slibovala, ţe toho pití opravdu nechá a bude zase ţít ze dne na den a nehroutit se z problém , které ješt nenastaly.

Je však rozdíl ţít, jako by kaţdý den m l být poslední, anebo ţít tak, ţe by se kaţdý den tím posledním opravdu mohl stát.

Po dalším n kolikadenním marném volání a dobývání se do Ruthina bytu, zvedla telefon paní domácí. ,,Julie, uţ nemáme Rhut nku.“

23

Na hrazdě Anna Řechtáčková „Meg, neboj se,“ ekl principál akrobatce na hrazd , „oni t chytí.“ Sed l na plošin vedle vyd šené Meg, nohy se mu houpaly p es okraj. On sám nikdy s výškami problém nem l. Pak na n ho p ed rokem hodili funkci šéfa cirkusu Major. Nejlepšího cirkus na sv t – „nejodváţn jší kousky, strhující čísla, vynikající po stránce technické i um lecké“, to loni psali v Timesech. Jenţe co cirkus p evzal on, ţádné taková kritika ješt nevyšla.

Meg byla u cirkusu nov . M la sílu a ladnost lvice – jenţe skočit sedm metr vyţadovalo ješt n co dalšího. Paţe pokryté modrými t pytkami se jí t ásly a prsty svírala záv sy hrazdy, kdyţ se dívala do hloubky pod sebou na vzh ru obrácené tvá e člen ansámblu, kte í ji m li chytit. „D lali to uţ milionkrát.“ Nehtem klepal do kovové plošiny. Meg, na tohle já nemám čas!

Povzdechl si a hned toho zalitoval, kdyţ vid l, jak jí poklesla ramena a sklonila hlavu.

Natáhl k ní ruku a ona ji po krátkém pohledu pod sebe uchopila. „Ti chlapi p esn ví, co a jak. Sakra, já to s nimi sjel stokrát a po ád jsem tady.“ Jenom mi na hlavu spadl cirkus.

P edklonil se p es okraj a zamával ansámblu dole. Nalíčené obličeje jim zamávaly zpátky. „Musíš jim jenom v it – bude to v po ádku.“ Kousla se do rtu a kývla. Zav ela oči. Na chvíli jí na paţích vyvstaly šlachy, pak se zaklonila a kotoulem vzad se smekla dol . Bezpečn dopadla do nataţených paţí. Znovu se naklonil p es plošinu a vid l, jak otev ela oči a vyk ikla radostí. *** Principál s techniky kontrolovali podp ry a tribuny u hlavního vchodu, kdyţ dovnit vtrhli dva z cirkusák . „Sakra, co se vám stalo?“ „Nic!“ odsekl Bart, chlap jako hora, s pok ivenou hlavou a zaječím pyskem. Mnul si od ené klouby na pravačce. „Kolikrát jsem vám íkal, neperte se s nimi!“ Druhý z muţ , Marek, se kolem n j protáhl, ani se principálovi nepodíval do očí. Marek m l bled modrou k ţi. „Oba m poslouchejte!“ „Taky by ses pral, kdyby ti íkali zr do,“ odsekl Bart. „Proto máte chodit zadem.“ „…pancharte, zmetku, h íčko p írody. Tohle je náš cirkus! Klidn sem p iletíme balonem!“ „Dost!“ rozk ikl se principál. Ješt aby m sto t m fanatik m, co stojí kaţdý večer p ed pokladnou, uv ilo, ţe jsme takové zr dy, za jaké nás mají. T i potyčky týdn tomu nepomáhají. Ani policie je nezahnala natrvalo. „Nechci další problémy.“ Bart si odplivl a odešel za Markem. *** „Ko ovi je zle, pane.“ 24

Boţe na nebi! „Zase jste je p ekrmovali?“ Máme št stí, ţe jich není víc. „No, to snad...“ „Prozatím ho odstavte. Oves jenom v malých porcích a hodn sena, pro všechny kon .

Zatracen , kolikrát to budu opakovat? P ece vám nem ţu po ád stát za zády!“ *** „Co pro vás m ţu ud lat, pane Collinsi?“ ptal se principál muţe s krysíma očima p ed svým pracovním stolem. „Ţádné dluhy, účty platíme včas,“ občas z ušet ených pen z. „Vaši investo i by si p edstavovali vyšší výnosy.“ Tak to tu ješt chyb lo! Principál pod deskou stolu zatnul ruce v p sti. „A máte n co ud lat s t mi k iklouny p ed vchodem. Víte, pán m to ned lá dobrou pov st, jist chápete. Mám vy ídit, ţe uvaţují, jestli by vás nem li nahradit.“ To nem ţou! Uţ jsem se všechno naučil. Te by se beze m všechno sesypalo! „Beru na v domí, páne. Ud lám, co budu moct.“ *** „Shai, ty šaty m ly být hotové dneska. Ne na zít ejší p edstavení. Na dnešní kostýmní zkoušku. Opakoval jsem to zatracen milionkrát!“ Nevšiml si, ţe nabírá do breku, otírá si sešikmené oči. „Jak se na tebe mám spolehnout? Sakra holka, já s tím počítal!“ Jeho litanii p erušila tak, ţe vyb hla z místnosti. Tos tomu pomohl, ty pako, rovnou si vynadal principál. Sedl na stoličku a sloţil hlavu do dlaní. „Nemusel jste být tak prudkej.“ Ani si nevšiml, ţe vešla paní Rabbanová, ţena s plovacími blánami mezi prsty. „Tak ty šaty holt budou zítra, tak co se stane?“ Cokoli. Nem ţeme si dovolit krok vedle. „Taky jste si nevybral nejlepší den. Dnešek m la uţ tak dost hnusnej. Ti u vchodu po ní k ičeli n jaký fakt odporný v ci, ty srabský hyeny. Je to občas dost peklo. M l byste s tím n co d lat.“ „A co byste si tak p edstavovala?“ utrhl se a vjel prsty do vlas . „Pora te, kdyţ jste tak chytrá!“ Ale na odpov nepočkal. Jak vstal, p evrátil stoličku, a vyb hl z místnosti. *** Zatracen , zatracen , zatracen , zatracen , opakoval si a bušil p stí do zdi. Jak m ţe čekat, ţe s ním budou ostatní spolupracovat, kdyţ se na n utrhuje p i sebemenší zámince?

Tohle si nem ţe dovolit. Musí se ovládat, musí se víc snaţit, být jim p íkladem, vzorem.

Musí je motivovat, musí na n dohlíţet, musí se o n starat. Nem ţe si dovolit p ešlapy, ani malé.

A on by to dokázal! Jenom nebýt tak strašliv unavený. Spal sotva čty i hodiny denn .

25

*** „Quinne, pojedeš te za m .“ Pokračoval ke všem: „Tohle číslo dáme ješt jednou.

Soust e te se na rytmus, tam není prostor pro odchylku. Barte, ty jdeš vlevo, zkus na to tentokrát nezapomenout. Jak skončíme, máte dvacet minut na to se nachystat.“ Velké finále večerního vystoupení – trampolína, ch dy, zvedačka, oba lvi, krasojízda – mu prob hlo p ed očima. Po ád to nebylo ono. *** P edstavení m lo kaţdou chvíli začít. Všichni uţ byli na svých místech, čekali jen na jeho signál – a on si pro jednou dával na čas. Poslouchal šum ní shromáţd ného davu, šepot a k ik, a v d l, ţe za chvíli se budou smát a budou lapat po dechu, aţ jim cirkus ukáţe svá kouzla. Zatracen , on svou p áci p ece tak miloval.

Mávnul na ostatní. P edstavení začalo. *** A te bych pot eboval panáka, ekl si, kdyţ padl do k esla ve své kancelá i. Začátek dvakrát p erušily uráţky a výhruţky k ikloun , kte í se n jak dostali dovnit . Na krasojízdu p ipravili špatného kon , a tak Quinn musel improvizovat. A Bart samoz ejm nešel vlevo.

Ale lidi se stejn smáli a tleskali, k ičeli a dupali a odcházeli se zá ícíma očima. Po ád to nebylo dost.

Nalíval si skleničku z kabinetu, kdyţ se ozval zvuk t íšt ného skla a oknem prolet l kámen, který ho jen tak tak minul. Hodil do sebe panáka a p ešel k oknu. V d l, koho uvidí. „Krotitel divoké zv e!“ ozvaly se pok iky zdola. „Pasák!“ „Táhn te odtud!“ neudrţel se.

Smích.

Zabouchl okno, ale dírou po ád slyšel hlasy: „Zbab lec, jenom se schovává za ty svoje p íšery!“ „A táhne odtud a vezme je s sebou!“ Hodil do sebe další skleničku. „Kdo ví, co s t ma zr dičkama d lá.“ Exploze smíchu.

A neţ se dosmáli, stál principál na ulici mezi nimi. Byli to čty i neoholení muţi a jedna špinavá, nemytá ţena. „Jsou to lepší lidi, neţ vy kdy budete. Jsou to víc lidi, neţ vy kdy budete. Tvrd pracují a to, co d lají, p ináší lidem radost. To vy v bec nem ţete pochopit. Jste odporná sn ţka, uboţáci! Je mi vás líto!“ Nevšiml si, ţe ho obkličují, dokud ho jeden z muţ nepovalil na zem. P i nárazu se mu zatm lo p ed očima. Dostal n kolik kopanc do boku, ale muţ na n m mu znemoţnil se bránit. V ústech cítil krev. Opoušt lo ho v domí. M l pocit, ţe vidí Barta a Quinna a další…

Ale, ne, o rozum nep išel – oni opravdu dávali t m hromotluk m co proto!

Omdlel.

26

*** Kdyţ se probudil, musel uţ být pomalu čas na ob d. Tak dlouho nespal, co se stal principálem! Zatracen , prošvihl zkoušku a sch zku s…

Vybavily se mu události p edcházející noci.

Vstal z postele. Málem se mu podlomila kolena. Ješt aby nemohl vystupovat – ale s tou mod inou p es pravé oko a nalomeným nosem si pudr určit poradí.

Musel zpátky do cirkusu. *** „Pane, uţ jste to vid l?“ zeptala se Meg hned, jak dorazil. Podávala mu večerní vydání novin ze včerejška. „Dechberoucí, originální, nezapomenutelné,“ stálo hned pod titulkem uvád jícím nové číslo cirkusu Major – jeho číslo. „Proto jsme vás šli hledat.“ Principál nedokázal odpov d t. Nem l slov. „Quinn za vás vezme váš výstup dneska večer. Léka vám na ídil klid, do odvolání. M l jste št stí, ţe jste vyvázl bez vnit ních zran ní a tak.“ Místo odpov di jenom kývnul. „Ale taky…“ pokračovala Meg, „cht li bychom po vás ješt jednu v c.“ Vzala ho za ruku a vedla do šapitó, nahoru na kovovou plošinu vedle hrazdy.

Dole stál celý ansábl. „Na hrazdu s vámi, pane,“ k ikl Marek.

Usadil se n jakých sedm metr nad vzh ru obrácené tvá e. „Nebojte se, oni vás chytí,“ zašeptala Meg. Zaklonil se a kotoulem vzad se smekl dol .

Musíš jim v it.

27

Pátek odpoledne Monika Weimerová Pátek odpoledne. Jeden z prvních teplých víkend . Tento rok se z tuhé zimy náhle oteplilo a p edpov hlásila aţ 17 stup .

Erika automaticky p edpokládala, ţe pojedou na chalupu do Lipovce. Od Vánoc tam nebyli. Kdyţ to v úterý navrhla, Josef se zaškaredil, ţe uţ n co má v práci: „…ano i tuto sobotu, víš, ţe toho mám hodn , pro koho to asi d lám…“ a Tonda se zatvá il tak, ţe se ho ani neopováţila zeptat. Sama pro sebe si ho omluvila: „Bude mu osmnáct…“ A znovu se zakoukal do tabletu. Tvá e bledé, ramena ohnutá – člov k moderní doby.

Mohla z stat zase doma a tak jako celou zimu vyva ovat, čekat aţ „její chlapi p ijdou k ob du“, jestli se jim tedy bude chtít, ale rozhodla se. Pojedu, n co se uţ musí stát, uţ nikdy víkend doma s rodinou a p ece sama. „Pojedu.“ I Eva v kabinet jí íkala, ţe tak krásnou chalupu s výhledem, starými okny a atmosférou ješt nevid la. Kdyby tak v d la…

Všechno se začalo kazit o t ch Vánocích. Ve škole se nemohla dočkat, kdy začnou prázdniny. Ráno nemohla vstát, ve t íd nešlo vydrţet ani t ch 40 minut, na které zkrátila hodinu pozd jším p íchodem. Na hrudníku uţ jen tlak, co zas kde p ijde, potom d s co porada. Št betání mladých optimistických kolegy plných nápad . Uţ je slyší…

Vţdycky si íkala, ţe v padesáti uţ učit nebude. Mají n co ušet eno, Jarmila bude po vysoké, Tondu n jak s Josefem uţiví. Ona učí angličtinu a češtinu a m ţe ţít i z p eklad .

Josef začal posledních deset let kupodivu velmi slušn vyd lávat – člov k by nev il, ţe se stava ina takhle vzchopí…Cht la v zim s Josefem na n kolik m síc do tepla, vţdycky se jí líbilo na Kanárech, v lét na chalup …A uţ by to bylo kdekoliv, bude sed t u po ádného psacího stolu u okna s nádherným výhledem, p ed sebou notebook, vedle kníţka na p eklad, napravo slovník – kdo vlastn dnes ješt pouţívá tišt ný slovník, který je pomalu tak tlustý jako výška kv tináče…

Josefa povaţovala za samoz ejmost. Spíše domácí, gaučový typ. Pokud cht li n co podniknout, musela to sama vymyslet. Ani na tu dovolenou nem l nikdy nápad. O Vánocích, klasika, mu našla náhodou otev ený počítač, kdyţ se šla v noci napít: … Já vím, miláčku, ţe je ti smutno, ani já to nem ţu vydrţet, ale počkej, neţ doma všechno vy eším. V lét jsme uţ po ád spolu. Líbá…všude…tv j Pepa… Erika mu nikdy nesm la íkat Pepo. Na Josefa si potrp l.

V prvním šoku si p edsevzala, ţe se bude tvá it, ţe o ničem neví, ţe se nic ned je. „Je to tak nejlepší, manţel se p ece také tvá í, ţe je vše p i starém, tak mu dejte šanci,“ íkala terapeutka, ke které se jako moderní ţena objednala. „Máte ješt nedosp lého syna…“ A jde n kam, kráva. Sedí s klienty, povídá si a pije kafe. Bere za to osm set za hodinu. Co jsem od ní vlastn čekala…

Syn jí ţivot také nepozvedne. Starší Jarmila byla vţdy spolehlivá, skončila gympl, šla na vysokou, vystudovala fyzioterapii, byla v pohod . P est hovala se do Klimkovic, má skv lou napl ující práci zejména s d tmi, úţasného sympatického p ítele – dnešní mladí muţi jsou ve vztahu k ţenám n kde úpln jinde neţ generace jejich otc …Kdyby tak bydlela Jarmila 28

blíţ…Erika jí ale nechce ani náznakem dávat najevo, ţe má trable. Má velký cit pro to, kdyţ se mamka trápí, a ješt by jí kazila mládí…a to by nikdy necht la.

To bude rad ji chodit k terapeutce. Moţná by mohla zkusit i ta antidepresiva, co jí napsala doktorka. Myslela, ţe jí napíše jen Neurol, ten uţ kdysi brala, ale p emluvila ji, a bere n co nenávykového. Zatím je odloţila. Uţívání antidepresiv by jí potvrzovalo, ţe ţivot prohrála, ztratila, vede blb , nezvládla, neunesla…Kolika slovy se to dá ješt popsat. *** Pojede. Uţ dlouho nejela autem sama. Josef vţdy, kdyţ ídila, p evracel oči, a tak jí ízení auta znechutil. Jsou tam samé zatáčky, ale nesn ţí a snad to p jde, Nikdo ji nebude buzerovat, jak rychle má jet, jak má adit, jak má p edjíţd t, jak má sed t, upravovat rádio…kurník, toto všechno si nechala líbit?

Zabalila si nevyhnutné. Kartáček, pyţamo, náhradní trika a prádlo, ponoţky. Kníţku. Brýle na čtení. Ani nev d la, ţe na víkend stačí tak málo…

Nikdo se s ní neloučil. Jarmila tento týden nep ijede, Josef „má práci“, Tonda je b hvíkde.

V byt je ticho a nepo ádek. Kdyby z stala doma, bude čty i hodiny uklízet a drhnout.

Nasedla, nastartovala a opatrn vycouvala z úzkého sídlištního místa. Cestu si pamatuje.

Na Újezd. Je tam nalevo ta hospoda s krásným výhledem. Minule se v ní s Josefem oškliv pohádali a od té doby je jí jedno, ţe tam dob e va í… a potom zatáčky… Do očí se jí tlačí slzy, tém nevidí na cestu… Takto to p ece necht la! Kde ud lala chybu?... M la být lepší ţena!… M la lépe va it?... Z stat doma déle s d tmi?... Více cvičit, aby vypadala líp?... P ece jen jít na tu plastiku?... Číst tomu Tondovi déle pohádky?... Chodit na další doškolování?...

Nem la chodit na ty kurzy proti vyho ení, co jim p edplácela škola?

Slzy se uţ tlačí nep etrţit , vzlyká, aţ se vţdy zat ese volant, a potom sebou škubne celé auto. Brečí tak nahlas, ţe není slyšet rádio. P ímo k učí úzkostí a strachem ze ţivota. Myslela, ţe takové zvuky mohou vydávat jen hodn zran ná zví ata: „…auuuuuuuuu… auuuuuuu… auuuuuuu“. Bojí se, ţe ji uslyší v protijedoucím aut ….

Byly uţ K tiny nebo ne? V kaţdém p ípad uvid la sm rovku s ešením PROPAST MACOCHA – rovn .

Nikdy nechápala sebevrahy. Nechápala je slabé slovo. Odsuzovala je. Odplivávala si. „Jsou to slaboši, kte í nev dí, co d lají lidem okolo…“ Nezodpov dní. Ubozí. „Jak na to m ţe n kdo jen pomyslet? Vţdy si všichni ţijeme dob e, nemáme války, nemáme hlad, máme, na co si vzpomeneme, naše d ti netrpí…“ Te to chápe. Tak takové to je, mít propast v sob . Je to asi zrovna ta její, co je nejhlubší v Evrop .

Musela se hodn nadechnout, aby u další sm rovky PROPAST MACOCHA – doleva neodbočila. A potom se nadechla ješt n kolikrát. Další zatáčky, výjezd na kopec, otev ená krajina, televizní vysílač… *** LIPOVEC Opatrn odbočila na polní cestu k chalup . Vystoupila, vytáhla batoh, odemkla, pootvírala okna a okenice, zatopila v peci (ješt ţe tam na Vánoce nechali koš se d evem). Venku je sice teplo, ale tady je zima… Slyší n co?

29

„Paní Ţomná…, paní Ţomná…, toţ po te na kafe…napekla sem…svadební…na zétra je majou objednané...“ Paní Ševčíková odnaproti. Paní Bohumila. Je jí hodn p es osmdesát, zadýchává se na kaţdém kroku, Erika uţ si ani nepamatuje všechny nemoci, které m la opakované mrtvičky, leukémii, špatn slyší, artrotická kolena… Minulý rok jí zem el manţel.

Byli s Josefem na poh bu, chalupu tam mají p tadvacet let a jsou to nejbliţší sousedé.

Proč by nezašla… „Pozdravpánb , paní Ţomná, ţe vás ráda vidím. A dneska ste sama? Toţ déte si…só dobré…kolik sladíte?“ „Aaaale já se mám dob e…nic mi neschází…Maruška se o m postará, nakópí, zaveze k doktorovi, jen te nohe kdebe lépe chodile, uţ nedondu ani na h bitov…“ – mluvila v jednom kuse paní Bohumila a p itom stále n co nosila na st l. „…a to si z teho nic ned léte, ţe ste p ejela sama. Co uţ s chlapem a s d ckama… Jenda také v padesáti nev d l co rópama…na druţstvu m l n jakou mladší kozo, a d cka …te vţdecke n co schán ly…m la sem čty i, a p ece bela sama. Jak sem to vedrţela? Deţ belo t ţko, modlela sem se a chodila do kostela…deţ bylo lehko, toţ sem si uţívala co ţivot p inésl. Jak mn belo p tapadesát, bela zrovna ta revoluce. Havel na hrad. Znovu sem vstópila do Ledové strany a komunisti uţ na nás nemohle …To asi ani nevíte…Bela sem tady deset let starostkó. Také mi to bylo divné, ale z mladých to nikdo necht l d lat, a uţ m j nebohé tchán tade starostoval, zrovna z této chalupy. Také sem furt n kam jezd la. Uţ to šlo. Zájezde do Prahy, do Vídn , na trhy, na pót . Bela sem v Lurdech, ve Fatim , v Medţugorí… Sama sem se vepravila, se ţenskéma. Nemosela sem šet it, vţdecke sem ráda pekla, te bylo všeho, nemosela sem shán t…

Erika uţ ani moc neposlouchala. Paní Bohumila byla skv lá. Nikdy by nepomyslela, ţe ji s propasti vytáhne tato jednoduchá ţena, kterou si pamatuje v tšinou v zást e a šátku. Ale také vţdy s úsm vem a snad si nevzpomíná, ţe by nem la napečeno.

Poslouchala, ukusovala skv lé koláčky, zapíjela horkým turkem, z okna se dívala do sadu k soused m.

Po rozvodu bude chtít chalupu. Z pen z za p eklady, které si odkládá, si ji nechá spravit, aby byla pohodlná, byla tam dobrá kuchy , teplo, voda. K oknu sm ujícímu k paní Bohumile si postaví st l po d dovi. Dá tam notebook a hrníček s kávou. Koupí si auto – myslí, ţe se tomu íká čty kolka – které sem dojede kdykoliv. Bude p ekládat, zvát sem kamarádky, co se z Brna nikam nedostanou, moţná n co napíše.

Kdyby jí bylo smutno po učení, nebo by byla hlady, ve škole v Lipovci m ţe pár hodin angličtiny vzít. Vţdycky si p ála kozy, dokonce má za sebou kurz na výrobu sýr , ale Josef se tomuto koníčku smál. Paní Bohumila bude určit v d t, jak na jejich chov. Taky vţdy cht la p stovat a sušit léčivé byliny. P jde konečn na ten kurz bylinká ství do Brodku u Konice.

V zim bude jezdit na Kanáry. Ty jednoduché apartmány jsou levné a z Vídn je to kousek.

Začne se učit špan lsky. I minule se v tom malém m stečku – El Cotillo – cht la domluvit s paní z kavárny, ale její angličtina byla na starší jednoduchou paní aţ moc dobrá a špan lsky by to bylo lepší.

Nebude sama pro sebe macechou, ale maminkou….

30