Nebezpečné přání

Nebezpečné přání

Sborník z kurzu tv rčího psaní

Obsah P edmluva ............................................................................................................................................ 2 Hv zda v hlav ..................................................................................................................................... 3 Poslední st ípek .................................................................................................................................... Ř Rodič m táhne na šedesát .................................................................................................................. 10 HAKUNA MATATA – Dívej se za to, co vidíš! ................................................................................ 12 T i trpké doby podzimu...................................................................................................................... 16

1

Předmluva Dávej pozor, co si p eješ. Mohlo by se ti to splnit.

Práv v této situaci se ocitli hrdinové povídek, které najdete na následujících stránkách. Jejich auto i totiţ tvo ili texty na téma „Nebezpečné p ání“. P íb hy nás p enesou na vysokou školu, do opušt ného lomu nebo t eba aţ za ledními medv dy do Arktidy. N kte í hrdinové obtíţné situace zvládnou, k jiným není osud tak milostivý.

Absolventskými povídkami obsaţenými v tomto sborníku účastníci na ja e 2017 zakončili kurz tv rčího psaní. Pro n které z nich je to dokonce jejich úpln první povídka.

Tak se pohodln posa te a začt te se do p íb h .

Kate ina Foltánková lektorka kurzu

Brno, jaro 2017 www.literarnialchymie.cz

2

Hvězda v hlavě Zuzana Slánská

Ţe prý jsem milá a společenská, íkávala vţdycky máma. No, pokud je to pravda, zajímalo by m , kde je zakopaný pes.

Lavička na okraji kampusu mi p ináší alespo trochu út chy. Výhled na večerní svítící m sto mi dává pocit, jako bych byla mocná. Jen sáhnout a prstem zamáčknout všechny ty povrchní lidi, kte í se dokáţí na člov ka jen shora dívat. Navíc má tohle místo výhodu. Dají se tu krásn pozorovat hv zdy. Takový luxus si lidé v centru m sta určit vychutnat nem ţou. Všude zá ící sv tla a reklamy.

Zakloním hlavu. P ipomíná mi to d tství, kdy jsem lehávala na provon né louce s kamarádem Tomíkem na samot u prarodič , kde jsem často trávila prázdniny. Hodiny jsme dokázali leţet a pozorovat spolu hv zdy. Dokonce znovu cítím v ni trávy zvlhlé rosou.

Letící hv zda p ímo nad mojí hlavou mi vykouzlí úsm v na rtech. Jako by to tak m lo být.

Zav u oči. „P eji si alespo jednoho kamaráda... Takového, jak býval Tomík,“ zašeptám tiše své tajné p ání. Jsou to uţ dva roky, co potkávám kaţdý den spoustu mladých veselých lidí. P esto...

Moje samota se prohlubuje neuv iteln rychle. *** Ve vstupních dve ích severního bloku kolejí se st ídají hloučky student . N kte í jdou spát, jiní teprve vyráţejí se svými p áteli do víru zábavy. Protáhnu se nenápadn dve mi. Stejn si m nikdo ani nevšimne. Zahlédnu, jak dv dívky a kluk s batohem nastupují do výtahu. Stihla bych je dob hnout a svést se nahoru, jenţe... Projdu kolem posuvných dve í, které se za mohutného veselí t ch dvou dívek zavírají a schody do pátého patra, kde uţ dva roky bydlím, vyjdu po svých.

Odemknu dve e pokoje. „Ahoj,“ pozdravím Moniku, která je zachumlaná v pe in , na uších sluchátka a v ruce kníţku.

Lehce kývne na pozdrav. Ale já ani v elejší p ivítání nečekám. Natoţ, abychom se rozpovídaly o tom, jak se která z nás celý den m la a podobn . S ob ma spolubydlícími si prost nerozumím.

Najdu ve sk íni ručník a zalezu do koupelny. *** P ednášky z psychologie m moc nebaví, navíc jsou uţ od sedmi od rána. Ne, ţe by p ednášky samy o sob nebyly zajímavé, ovšem profesor Weber, který je s velkým nadšením kaţdou st edu p ednáší, m rozhodn zaujmout nedokáţe. Navíc má být zkouška na konci semestru dost t ţká, a proto nem ţu z stat odkázaná jen na skripta. S horkou kávou z automatu zasednu na okraj lavice v obrovské p ednáškové místnosti, kam na tenhle p edm t chodí ješt studenti z jiných obor .

Provon nými doušky kávy se snaţím probudit a zaposlouchat se do rozpravy o obecné psychologii.

Už abychom m li tuhle nezáživnou kapitolu za sebou, pomyslím si a m j pohled co chvíli strhne dvojice kluk v ad nade mnou. Potichu se sm jí s mými spoluţačkami, které se snaţí p esv dčit na n jakou párty v klubu Temno, kam se chodí studenti z kampusu po večerech bavit. „Určit to bude paráda, holky,“ nevzdává se pihovatý.

Holky se zdají být pot šené, p esto si hrají na nedobytné. Je mi hloupé je pozorovat, ale pohled mi na n co chvíli skočí. „Jo, to v ím. A vy nám chcete jako d lat gardeť“ „Rad ji. Aby se vám n co nestalo.“ „My uţ jsme ale velký holky a dokáţeme se o sebe postarat.“ „Ne íkej, ţe by se ti čas od času bodyguard nehodil,“ ekne druhý a já se op t bezd ky otočím.

Oči mi však najednou p ejedou do ady nad nimi, kde se na m dost up en dívá hn dovlasý kluk 3

oblečen do červeného trička, za kterým má zastrčené sluneční brýle.

Musím civ t dost neomalen , když si toho n kdo všiml, pomyslím si a chci vrátit pozornost k výkladu, kdyţ se na m ten kluk usm je. Zarazím se a zmaten se podívám okolo sebe. Nerada bych si p ivlastnila úsm v, který mi nepat í. Očividn se chovám jako osel. Kdyţ se na n j otočím zp t, vypadá pobaven . Nesm le mu úsm v vrátím.

Celý zbytek p ednášky m pálí jeho oči, ale neotočím se. Nervozitou se mi rozklepou kolena.

Skoro si ani nevšimnu, ţe profesor Weber p ednášku ukončil. Zalezu ve vestibulu za vysokou palmu, abych ho ješt jednou nenápadn zahlédla. Bohuţel se mi to nepovede. Student je hodn a všichni se tlačí ven, aby si uţili ranního íjnového sluníčka. *** Rozlepím oči a se zíváním sáhnu na mobil. Ř:15! Proboha! Machová m zabije! Vyletím z postele a soukám se do dţín a trička. Vletím do koupelny, abych si alespo v rychlosti vyčistila zuby, pohlédnu na Denisu, která si zrovna u zrcadla zvelebuje jiţ tak krásný a dokonalý obličej. „Proč jsi m nevzbudilať“ „Coť“ dál si nevzrušen maluje asy. „Já se o tebe nestarám.“ Ţe jsem se v bec ptala. Monika uţ je dávno na tréninku, ta by m moţná vzbudila, ale na tuhle modelínu se spolehnout v ţádném p ípad nem ţu. P es rameno hodím sv j pletený bat ţek a rozb hnu se do školy. Ješt ţe není kampus tak velký a od kolejí je budova naší fakulty asi jen Ř00 metr . Zbývá zdolat schody do druhého patra a s tém vte inovou p esností zajedu do lavice jak fretka. Nesm lým ZDE potvrdím svou účast na seminá i Pedagogiky rodiny. Docentka Machová m pozoruje p kn nevraţiv . Stará pedanstká panna, která určit vţdycky p išla včas. K dokonalosti ovšem chybí hodn . Starý ošoupaný kostým, mastný drdol. Vyučovat je jejím jediným posláním.

Nemá rodinu, nemá muţe. Moţná ani ţádné p átele. Posmutním. Naznačuje mi snad osud n coť Budu tohle za pár let jáť Ze seminá e jdu v divném rozpoloţení. V bufetu si koupím housku a kávu, abych se aspo v rychlosti nasnídala, neţ mi začne další seminá . Rozhlíţím se, jestli zahlédnu volný stolek a stále myslím na m j prokletý osud. Copak jsem opravdu tak ztracený p ípadť Zadumání p eruší rána do ramene, která zap íčíní pád mých učebnic, jak se snaţím zachránit kávu v kelímku. „Nejsi blbáť“ osopí se na m holka s rezavým jeţkem a peláší dál.

Vzdychnu. Sehnu se k hromádce, abych knihy nastrkala do batohu. „Pom ţu ti.“ Pozvednu zrak. P ekvapen se dívám do hn dých očí kluka v červeném tričku. Dnes má sluneční brýle zapíchnuté ve vlasech. Sluší mu to stejn jako včera. „Díky,“ trochu zrudnu. P ipadám si jako puber ačka. Kéţ bych však byla sm lejší a nenechala ho odejít! *** Naše setkání m nabilo pozitivní energií. Je to zvláštní. Nikdy d ív jsem ho nezahlédla. Ale vypadá starší. Pochybuji, ţe by to byl prvák. Asi studuje na jiné fakult . Ţe by za to opravdu mohly hv zdyť P ála jsem si p ece n koho potkat...

V menze si sednu zády k oknu, abych m la výhled do jídelny. Zahlédnu ob spolubydlící s podnosy v rukou. Všimnou si m také, ale nep isednou si. Dnes m to ale mrzí mí neţ jindy. V očekávání se dívám k pokladn . Srdce mi buší. Červené tričko! Nepatrn se vykloním doleva, abych lépe vid la. Je to on. Kolena mi zabrnkají. Je sám.

Naše oči se st etnou. Usm je se a zamí í p ímo ke mn . „My na sebe máme št stí, coť“ „To bych ekla,“ usm ju se. „Já jsem Tomáš.“ 4

„Simona.“ „Uţ bylo na čase, abychom se p edstavili.“ Zabodne vidličku do ob da. „Taky ti p ijde, ţe uţ ten ku ecí nákyp n kdo jedlť“ „Nesmíš to brát tak negativn . Podívej, d ti v Africe, ty nemají v bec nic.“ Usm je se. „Jsi z pedárnyť“ Zám rn si nechám utéct p ednášku ze sociologie. Nechci odejít, kdyţ se mi s ním tak dob e povídá. Uţ jsem si jistá. Hv zdná p ání rozhodn fungují. *** Od setkání v menze se začneme vídat čast ji. Procházíme se po kampusu, čas od času zajdeme na kávu nebo jen tak sedíme na dece, povídáme si a uţíváme si posledních teplých dn , neţ začne podzim.

Naše p átelství pomalu začne p echázet v n co víc.

Na dnešní den nezapomenu. Večer, kdyţ jsme se vraceli z parku, m Tomáš objal, zvedl mi lehce bradu a políbil m . V ten okamţik jsem cítila, ţe i já mám své místo na tomto sv t . Rozloučili jsme se a pak, i kdyţ se mu moc necht lo, šli kaţdý na svou kolej.

Ješt v posteli mu napíšu SMS zprávu, ţe mu d kuji za dnešní skv lý den a pak si vym níme n kolik zpráv. U n kterých se musím dokonce červenat. Ješt , ţe jsem uţ zachumlaná v pe inách. „Co ti hrabeť“ zeptá se m Denisa, která si u stolu vytrhává obočí. „Pročť“ „Komu po ád píšešť“ Zarazím se. Co se najednou tak zajímáť Nikdy jsem ji nezajímala já, ani to co d lám. „Tomášovi.“ „Tomášoviť Tv j kluk nebo tak n coť“ „No.“ Stále nechápu, o co jí jde. „Ať“ „Zdá se, ţe musí být št stím bez sebe, ţe mu po ád pípá telefon.“ Nechápu, proč je tak ironická. Monika očividn nap tí pocítí taky. „Nech ji na pokoji.“ „Pardón, uţ se nevm šuju. Ona ze sebe d lá blbce.“ A dál si m ani jedna nevšímá. Nerozumím jejímu chování. Ale je mi to jedno. Jsem š astná a nenechám si to pokazit. Stejn je jedin naštvaná, ţe jí nikdo dobrou noc nepop ál. *** Probudím se ve skv lé nálad a nem ţu se dočkat, aţ se s Tomem zase uvidíme.

A proč bych ho nemohla jít p ekvapit? zamyslím se.

Ve vestibulu kolejí koupím dva kelímky kávy a vydám se do jiţního bloku. íkal pokoj 305.

S nadšením vyhopkám schody a projdu dlouhou chodbou. Pokoj je aţ na konci. Nadechnu se zhluboka a patou zaklepu na dve e.

Zaposlouchám se do ruch v pokoji. Snad m slyšel.

Za chvíli zarachotí klíč a otev ou se dve e. Hledím do tvá e rozzívanému st apatému klukovi, který mi jen v boxerkách p išel otev ít. „Co jeť“ Vykulen se na n j podívám. „No...já... Je tu Tomášť“ „Tomášť“ rozlepí druhé oko. „Tomáš tady rozhodn není. Ale to kafe si klidn vezmu.“ Otočím se na pat .

Jsem trapná! Proč za ním lezuť! Navíc mi v bec nedošlo, ţe by mi mohl otve ít jeho spolubydlící. „Tak sorry, no,“ k ičí za mnou kluk.

5

Metu tak rychle pryč, ţe veškerou kávu vybryndám po chodb . *** S Tomášem se sejdu na p ednášce z psychologie. Ale s ranním trapasem se mu zbab le nesv ím. Je to jediná p ednáška, kterou máme společnou, a já jsem moc ráda, ţe ji m ţu trávit spolu s n kým v lavici. Konečn se profesor Weber dostal k novému tématu. Ale dnes m psychické poruchy v bec nezajímají, i kdyţ jsem se na nové téma uţ t šila. Chvilku si d láme zápisky a chvilku si navzájem kreslíme vtipné obrázky a kresbičky do svých blok . Stále víc m zajímá Tomášova neposedná ruka, která se o m ledabyle pod lavicí otírá. Snaţím se mu naznačit, ţe to není vhodné, i kdyţ jsou mi ty dotyky p íjemné. apká mi prsty od kolene p es stehno, aţ se musím usmívat. Ukazováčkem nadzvedne lem modré puntíkované sukn , kterou jsem si dnes kv li n mu vzala a podívá se mi hluboce do očí. Posouvá ruku stále dál.

Vyt eštím oči se smíchem. „Ne, to ne!“ vyjeknu nahlas. Úpln jsem zapomn la, ţe sedím v p ednáškové místnosti s dalšími dv st studenty a profesorem, který bere sv j obor velmi váţn .

Všichni se po m otočí. „Slečno, m ţete mi vysv tlit, proč nechcete slyšet o schizofreniiť“ zamţourá Weber p es tlusté kost né brýle, jeţ si myln vysv tlil, ţe byla poznámka určena jemu. „Na psychické poruchy by se v dnešní usp chané dob nem lo rozhodn zapomínat.“ „Pardón, omlouvám se. Jen jsem se n čeho lekla.“ Musím potlačovat smích a lehce zakroutím nad Tomášem hlavou. Usm je se tak krásn , ţe bych mu odpustila úpln všechno.

Na chodb m odchytne spoluţačka Nikola. „Co to bylo, prosím t ť“ „Tomáš, co sed l vedle m . Z ničeho nic m polechtal. Hrozn jsem se lekla,“ eknu jí, co m zrovna napadne. Rozhodn jí nehodlám nic vysv tlovat. „Tomášť“ „M j p ítel. Ten v červeném tričku.“ „Aha... Toho jsem si nevšimla.“ *** Po ob d si ve vestibulu koupíme nanuka a sedneme si p ed menzu na lavičku. Začátek íjna se opravdu vyvedl, sluníčko do nás opírá svoje paprsky.

Z menzy se vy ítí Jolana. „Ahoj,“ osloví m zcela nečekan . Nikdy se se mnou nebavila. „Prosím t , s Klárou po ádáme tutovou akci pro celý kruh. Dala mi za úkol všechny od nás ob hat a íct jim to. Dneska v osm v Temnu. Tak klidn p ij , jestli chceš.“ „To bychom mohli,“ mrknu lehce na Tomáše, co si o tom myslí. „Myť Jako chceš n koho vzítť“ „No, jestli to nevadí,“ eknu rozpačit . „Jako p ítele, nebo takť Jasn , to není problém. Zeptej se ho a pak dej v d t,“ p ikývne a odpeláší pryč k fakult .

Jsem zmatená. Tomáš asi taky. Pokrčí rameny a zakousne se do nanuku. *** Na tutové akci kruhu je, podle mého očekávání, p kná nuda. Nebýt Tomáše, nikdy bych tam sama nešla. Kaţdý má své p átelé, baví se v hloučcích nebo popíjejí na baru. Nikdo si nás ani nevšimne.

Nevadí nám to. Stejn máme oči jen pro sebe. Sedíme v zapadlém koutku klubu u malého od eného stolu, popíjíme mojito a drţíme se za ruku. Vpíjím se do Tomášových očí a cítím v nich touhu.

Chtíč. Chce být se mnou sám a já to vím. Objednáme si u baru celou láhev vína a nepozorovan 6

odejdeme ven.

Sedneme si na lavičku u velké hranaté kašny p ed rektorátem. íjnová noc je nádhern teplá.

Líbáme se a pijeme víno jen tak z láhve. Tomáš si stoupne bosýma nohama do kašny a vezme m za ruku. „Budu t drţet, a se ti nic nestane.“ Voda je studená, ale nás spaluje ţár lásky. Vzrušení. Doléhá na m opojná vlna alkoholu, cítím se tak vláčná. Nechám si svléknout triko a dovolím Tomášovi, aby m objímal a líbal v chladné vod .

Sm ji se. Jsem tak štastná. Nemohu tomu uv it. *** Ostrá bolest hlavy, která m probudí, mi p ipadá nesnesitelná. Otev u oči a nechápu, jak jsem se ocitla ve své posteli. Ostré slunce pronikající p es okno do pokoje m donutí oči zase zav ít. „Ty ses teda p edvedla,“ zpraţí m Denisa vycházející ze sprchy. „Coť“ p itlačím si prsty na oční víčka ve snaze zahnat bolest hlavy. „Prej jsi p kn ádila. Zlila ses jako vep , pak ses nahá sama objímala v kašn a smála se na celé kolo. Dva kluci t dotáhli na pokoj. Nep eskočilo tiť“ „Dej jí pokoj,“ ozve se Monika, která píše cosi na počítači.

Nechápu, o čem mluví. Duní mi v hlav a mozek mi naráţí do st n p i kaţdém sebemenším pohybu. Znovu usnu.

Slunce uţ se o značný kus posunulo, kdyţ rozlepím oči znovu. Monika stále sedí za počítačem, asi píše n jakou seminárku a Denisa uţ v pokoji není. „Je ti lípť“ „Ani ne.“ „Chceš donést voduť“ „Ne, ale, prosím t , vytoč mi na mobilu Tomáše. Musím se ho zeptat, co se stalo.“ Monika vezme do ruky m j mobil, najde číslo v seznamu a vytočí ho. Zarazí se. „Coť“ nechápu s rukou poloţenou na spáncích. „Volané číslo neexistuje.“ „Blbost. Podej mi to, prosím.“ Hlava se mi m ţe rozskočit, kdyţ se podívám na svítící displej. Ale mám p íšerné okno. Musím zjistit, co se d je. „Ahoj Tomáši. Co se staloť“ Uslyším ten sametový hlas, který mi vše objasní. Ujistím m o tom, ţe jsem tak moc, jak líčila Denisa, nevyvád la. Prý mi víno stouplo do hlavy a Tomáš s jeho kamarádem m doprovodili na kolej.

Monika se na m dívá p kn zmaten . No jo, asi nem ţe uv it, ţe i já, taková pu ka, m ţu mít skv lého milujícho kluka.

Poloţím mobil na postel a zkusím vstát, abych si mohla odskočit. Kdyţ se vrátím s úmyslem zapadnout zase zpátky do pelechu a prospat celý den, všimnu si, ţe Monika drţí m j mobil v ruce. „Proč máš m j telefonť“ Lekne se. „Jen spadl z postele. Promi ,“ podá mi ho a vrátí se k seminárce. *** Monika. Byla to ona.

Chodba je úzká. Krok p ede mnou jde máma, která je celá vyplašená. Nesm le za uká na bílé dve e. Všude je cítit nemocniční pach. MUDr. Karel Praţák, psychiatr, jak hlásá jeho cedulka, nás pozve do své ambulance a dovolí nám posadit se na polstrovaná k esílka. „Začalo to asi p ed m sícem, nic jsem netušila, to aţ její spolubydlící... Zavolala mi.

Myslela jsem, ţe je to reálný p ítel, kdyţ o n m doma mluvila. Vypadalo to, jako by vše proţívala doopravdy...“ Mámin hlas mi hučí v hlav a vzdaluje se.

Zakloním hlavu. Zase leţím na louce, na kostkované dece. Nade mnou hv zdnatá obloha. Tomík se p isune blíţ, chytne m za ruku. „Budu t drţet, a se ti nic nestane.“ 7

Poslední střípek Adam Šudoma

Víte, nikdy bych nev il, ţe by m ztráta drahého člov ka dokázala aţ takto zasáhnout. Po tom, co najednou zmizela z mého ţivota, jsem p išel o veškerý kontakt se sv tem tam venku a stal se tak v zn m šera a smutku vlastního bytu. Za zatáhlými roletami jsem se rozplýval v podnapilé nálad a kou il jednu cigaretu za druhou. Nanešt stí mi jednoho dne všechny došly a já se musel spokojit s lahvemi, které mi pomáhaly utlumit bolest. Alkohol se stal mým společníkem, jenţ mi pomáhal alespo na pár okamţik utéct z tohoto krutého místa pryč. S odchodem Ann jsem neztratil jenom osobu, kterou jsem miloval celým svým srdcem, ješt h . Ztratil jsem totiţ smysl ţivota, ona pro mne znamenala vše, byla mým jiným sv tem, který jsem miloval. Náš malý sv t se rozt íštil na tisíce st ípk a já je s t ţkým srdcem hledal, ignorujíc onu bezcitnou skutečnost, ţe ona bude jedním z t ch, který z stane navţdy ztracen. Zatímco já budu bloudit tímto obrovským neznámým sv tem opušt n všemi. Stále jsem tomu všemu nemohl uv it, sed l jsem zav ený v byt s falešnou nad jí, ţe určit kaţdou chvíli zavolá anebo vejde do dve í, jako by se nic nestalo.

Jednoho dne n kdo zazvonil. Rozb hl jsem se v radostném záchvatu, ţe je to ona, ţe se vrací z práce a m tu najde p iopilého se slzami v očích. Srdce mi tehdy bušilo jako šílené, neţ jsem otev el dve e. Stála tam moje nejlepší kamarádka, ta, díky které jsem Annie poznal. Sledovala m s lítostí a obavami v očích. „Poj dál, Ellie.“ „Jak to všechno zvládášť“ ptala se, zatímco očima klouzala ze strany na stranu, jak se rozhlíţela po bytu, jehoţ nyn jší stav jí byl tak cizí.

Neodpov d l jsem, místo toho jsem si sedl zp t do k esla, kde jsem trávil posledních n kolik dní, dopil zbytek brandy, která leţela na stole, a prázdnou flašku p ipojil k dalším t em postávajícím vedle k esla. Ellie si hlasit povzdechla. „Jak vidíš, tak nezvládám,“ uţ jsem nem l sílu ani brečet, ale p esto si jedna slza našla brázdu na mojí ztrápené tvá i. „Všechno se to stalo tak rychle. Z stalo,“ zaklonil jsem se v k esle a polykal vzlyky. „Z stalo toho tolik, co jsem jí nestihl íct. Nejhorší je, ţe se cítím jako sobec, nikdy jsem jí ne ekl, co všechno pro m znamená.“ Op t m to zlomilo, skryl jsem tvá do dlaní.

Cítil jsem, jak m hladí po vlasech a v duchu doufal, ţe aţ zase zvednu zrak, bude tam stát ona, ne Ellie. „Ona to v d la, co pro tebe znamená a čím pro tebe je, Adame. Víš, ne vše mohou íct pouhá slova.“ Zvedl jsem zrak s jakousi patrnou nad jí a zadíval se do jejích slzících očí. „Ani nevíš, co vše bych ob toval, abych ji mohl znovu drţet v náručí, abych mohl p ičichnout k jejím vlas m. Ani nevíš, jak moc bych si p ál, abych s ní mohl zase být.“ Rozbrečel jsem se a ona také. „Já vím, ale takový je bohuţel ţivot,“ hlesla. „A taky vím jedno, ţe by nikdy necht la, abys dopadl takhle. Začni op t ţít, nech si jí jako nádhernou vzpomínku, jako sen, který se bohuţel nenaplnil. Jsem si jistá, ţe by si to takhle p ála, nikdy by necht la, aby ses kv li ní trápil.“ Mlčel jsem, p es slzy jsem tém nevid l. „Uţ budu muset jít,“ pronesla z ničeho nic, ot ela si slzy a vzala kabelku, kterou si p ed pár okamţiky odloţila na pohovku.

Bezmocn jsem p ikývl. „D kuju,“ ekl jsem ješt t sn p ed tím, neţ vyšla ze dve í bytu a pokusil se o úsm v, ačkoliv uvnit jsem byl zdrcen a roztrhán na kusy. Op tovala mi smutný úsm v, neţ za sebou dov ela dve e.

Ješt další dva dny jsem strávil zav ený v byt , snaţil jsem se dát do kupy, uklidit všechen ten nepo ádek, který tu za t ch pár dní, co jsem byl na dn , vznikl. Ačkoliv by normálnímu člov ku takovýto úklid zabral sotva pár hodin, já se s ním trápil dv celá odpoledne, aţ jsem nakonec psychickým i fyzickým vyčerpáním padl na postel, které jsem se aţ do onoho okamţiku tak urputn Ř

vyhýbal.

Ráno m probudily první sluneční paprsky, jejichţ teplá zá e m šimrala na víčkách. Svalil jsem se z postele a ihned zamí il do koupelny. Nepoznával jsem člov ka, který na m otup le koukal ze zrcadla. Ne jenom kv li propadlým tvá ím a n kolika dennímu strništi, ale i kv li onomu bolestnému pohledu unavených očí, jenţ se do m zahryzával ze zrcadla. „Takhle ven nem ţu.“ Kdyţ jsem konečn vyšel z bytu, bylo jiţ pozdní odpoledne. Na ulici jsem potkával studenty ve školních uniformách, jak s vyčerpanými výrazy mí í dom . Po cest jsem uhýbal lidem tup zírajícím do telefonu, kte í se bezhlav ítili kup edu, aniţ by dávali pozor, co je p ed nimi.

Sledoval jsem p ecpané linky m stské dopravy s falešným očekáváním, ţe uvnit Ann zahlédnu.

Bylo vskutku krásné odpoledne, ale moje myšlenky se stále točily okolo událostí, které se za poslední dobu udály.

V papírové tašce jsem si nesl skromný nákup z krámku na rohu ulice, kde byl i m j byt. Ona skromnost mého nákupu nebyla kv li financím jako spíš kv li tomu, ţe jsem byl nucen dostat se p es svoji nechu k jídlu a konečn se alespo trochu najíst.

Víte, nevím, zda se tehdy jednalo o výmysl mé utrápené mysli, či o pouhou náhodu, která ruku v ruce se všemi okolnostmi vytvo ila tém dokonalou ironii osudu, která mi naprosto zm nila ţivot.

S úd sem jsem hled l p ed sebe, sním snadť Ty vlasy a postava, ta ch ze, srdce mi bušilo nad jí, jak jsem se rozb hl ulicí nevšímajíc si zmatených pohled lidí okolo. „Ann,” vydechl jsem šokovan a zárove št stím bez sebe. „Ann!” zavolal jsem p es celou ulici, ale kdyţ se ona dotyčná osoba neotočila, p idal jsem ješt do kroku. Musela to být ona. „Dovolíte. Pus te m , prosím. Pozor,” vyk ikoval jsem nicneznamenající fráze, jak jsem se prodíral stále houstnoucím davem. Zmizela mi z očí, prodíral jsem se dál a dál, vyd šený, ţe ji v obrovské mase lidí uţ znovu nenajdu, nakonec jsem ji zase op t zahlédl na p echodu. Uţ uţ jsem cht l vb hnout do silnice, kdyţ kolem m projelo troubící auto. „Co blbnete, chlape.”

N kdo m chytil za rameno a odtáhl od kraje silnice. Nedočkav jsem sledoval rudé sv tlo semaforu a v duchu jej proklínal za to, jak si dává na čas. Marn jsem zatím hledal alespo její rezavé vlasy v davu na vedlejší stran silnice. Nikde jsem ji nevid l.

Musím jí vid t, ješt alespo jednou, naposledy, zn lo mi v hlav , zatímco jsem p ebíhal silnici, jen co p ebliklo zelené sv tlo. Proráţel jsem se davy lidí nevnímajíc jejich nadávky.

Ješt jednou, prosím.

Náhle jsem ji op t zahlédl kdesi p ede mnou, aţ nakonec se mi p ed očima odehrál výjev, jenţ mohl trvat pouhé sekundy, ale v mé mysli se zdálo, ţe trval v čnost.

Ona, stojící zčistajasna uprost ed silnice nevnímajíc auto ítící se p ímo na ní. „Ne, Ann!” k ičel jsem s úd sem v očích.

Bezmyšlenkovit jsem se vrhl do silnice nechávajíc za sebou zoufalý k ik a hlasy všech lidí, které se ztrácely v podivné prázdnot , jenţ tato chvíle vytvo ila.

Nedokázal jsem vnímat nic jiného neţ ji, blíţící se auto a mé šílen bušící srdce, které v t chto okamţicích v čnosti jako by tém nebilo. Vše se stup ovalo, m j zd šený pohled, strach pohán jící m kup edu, troubení, k ik, pískání pneumatik, srdce bušící jako šílené, má otev ená ústa k ičící její jméno, zmatené ohlednutí cizí ţeny s tiziánovými vlasy, její oči rozší ené strachem. M j zoufalý skok s úsm vem na tvá i, posledních pár úder srdce, pár posledních záblesk v mé hlav .

Aţ se vše rozprost elo s posledním pohledem do tvá e úpln cizí ţeny. Na mém úplném konci se ten velký sv t, který jsem neznal a do kterého jsem nepat il, rozt íštil na tisíce kousk a já se stal posledním, te uţ nalezeným st ípkem v našem malém, drobounkém sv t , který pat il pouze mn a Ann.

ř

Rodičům táhne na šedesát Barbora Chládková

Mí úţasní rodiče tento rok oslaví šedesátiny. Kulatiny, které si podle mého zaslouţí po ádn oslavit.

Rozhodla jsem se jim po ídit velmi neobvyklý dárek, který mi tak dlouho vtloukají do hlavy - cestu na Arktidu, kde budou pozorovat lední medv dy.

Uţ roky mi básní o t chto nebezpečných zví atech. Jak by je rádi vid li, ale ne v ZOO, na vlastní oči p ece! Milionkrát jsem jim to vymlouvala a snaţila se najít samé zápory na tak nebezpečném dobrodruţství. Avšak marn , rodiče si stáli za svým jako malé d ti.

Nuţe dob e, ekla jsem si, ud lám jim radost. Šedesát mají p eci jen jednou v ţivot .

Do záţitkové agentury jsem se odhodlala jít aţ den p ed narozeninami. Vzala jsem všechny dokumenty pot ebné k cest a utíkala do kancelá e, neţ mi zav ou.

Místnost byla celá modrá, studená a celkov neza ízená zrovna p ív tiv . Nep íjemný pocit ve mn vyprchal, kdyţ jsem uvid la blon atého mladíka za stolem. Usmál se na m a p ív tiv mi pokynul, abych se posadila do jednoho z t ch nechutn modrých k esel. „Dobrý den, madam. Sháníte n co konkrétníhoť“ Celá rozja ená jsem se dívala na jeho zá ivý úsm v, modré oči… Tolik mi p ipomínal Kena, kterého jsem jako malá nikdy k panence Barbie nedostala. Začal se na m pomalu mračit, aţ mi došlo, ţe na n j koukám aţ moc úp nliv . „Dobrý den, ano ano. Pro své rodiče bych ráda koupila cestu na Arktidu. Cht jí vid t hlavn lední medv dy a pak i polární zá i… Nejlepší by byla nejkratší moţná cesta, p ece jen jim je uţ šedesát a nikdy nelet li letadlem.“ Mladík mi začal ukazovat moţné cesty, hotely, zájezdy a pr vodce. Nabídky se moc nelišily, hlavn co se ceny týče. P l milionu korun za pár dní na severním ledovém póluť A bez pojišt ní samoz ejm . Začínala jsem mít mţitky p ed očima. P l milionu korun…p l milionu…

Po hodin a p l jsme nakonec společn vybrali jeden zájezd. Byla tam pouze jedna cesta letadlem – jen do Moskvy – tudíţ pro rodiče p ímo stvo ené. Poté pokračovali lodí, ledoborcem a vrtulníkem. Nadšení mi opadlo, kdyţ jsem vytahovala svoji platební kartu a t ţce naspo ené peníze mi zmizely jedním zmáčknutím tlačítka OK. Aţ na oslav p i p edávání dárku se mi vrátil úsm v na rtech. Rodiče byli z dárku nadšení.

Nadšení je slabé slovo. Málem m umačkali k smrti.

P ečetla jsem si informace o r zných nebezpečích a otravovala rodiče s bezpečnostními pravidly na lodi, u medv d ale i v letadle, které dosud vid li jen na fotkách. „Mami, hlavn se na tom letišti nezapome dívat na muţe s rukavicí! Ti mají bombu, bylo to ve zprávách. V Moskv se nikdy nic nestalo, je to bezpečný, ale prosím kv li mn dávej pozor, anoť A na ten ledoborec si p ibalte tu deku z chalupy, víš, ţe má táta problémy s nachladnutím zad. A ješt vám zaplatím roaming…doufám, ţe je tam signál, jinak-“ „Klid, anoť“ usmála se mamka, „ud lala jsi nám velkou radost, holčičko naše!“ Objala m a m se uţ te začalo stýskat. Popotáhla jsem a zmáčkla ji k sob co nejvíce.

Za týden jsme uţ stáli na letišti a loučili se. Kontrolovala jsem zb sile letenky, roaming a lodní lístky. Vše sed lo, vše bylo v po ádku. Poslední pusa, poslední objetí a rodiče uţ mí ili k odbavovací části. Zamávala jsem jim a š astná, ţe jsem jim ud lala radost, jsem odcházela k autu.

Cestou dom jsem si kontrolovala ustavičn telefon. Ţádná SMS ani email. T eba si vypnuli do letadla mobil, uklid ovala jsem se. Doma jsem vysílená z t ch emocí a stresu padla do postele, mobil dala k hlav a usnula.

Jakmile vyskočilo sluníčko na oblohu a prorazilo paprsky moje záclony, kontrolovala jsem mobil znovu a znovu. Nic. Hovor padal do hlasové schránky. „Vţdy jsem ten roaming platila, sakra!“ Rychle jsem probudila kávovar, na ukala poţadované mnoţství gram kávy a hupsla na gauč.

V televizi zrovna dávali ranní zprávy. Proč ne, aspo se ješt prospím, blesklo mi hlavou.

10

„…zem elo 256 lidí, ale p esný počet ob tí zatím není známý. Více neţ 600 lidí uţ odvezla záchranná sluţba do nemocnic po celé Moskv . Pachatel zatím není známý, policie však hledá dál.“ Teroristický útok v Moskv . Rodiče zrovna v tu chvíli m li vycházet z letadla. Mačkala jsem usilovn čísla na telefonu, obvolala všechny moţné nemocnice v Moskv a letištní informace.

Nikdo o nich nic nev d l.

Po dvou týdnech byl zve ejn n seznam mrtvých i poh ešovaných. Mé t lo se rozt áslo, kdyţ jsem zaregistrovala jméno svého táty a mámy mezi dalšími mrtvými.

11

HAKUNA MATATA Dívej se za to co vidíš Ola Vybíralová

„Vidíš jiť Je divná, ti íkám.“ Zaslechla jsem hlasy za sebou a hlavou mi b ţelo, jestli se baví o mn nebo o n kom jiném.

Pootočila jsem hlavu, abych zahlídla, o kom se baví v lavici za mnou. S p ekvapením zjistila, ţe pozornost je up ena k dívce v rohu t ídy. Kdyţ o ní p emýšlím, i mn p ipadala divná, ne, jen zvláštní. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, co v zí za vzhledem „šedé myšky“. S nikým se nebavila, oblečení volila zásadn v tmavých tónech a celkov nebyla ničím výjimečná. Snad jen práv tou odlišností od ostatních spoluţák . Moţná, ţe to m nutilo poznat tuto dívku blíţ a podívat se pod povrch. T eba bych jí mohla i pomoct. Místo výkladu d jepisu se mi mozek zaobíral myšlenkou na toto p ání. Ješt večer p ed usnutím mi nedalo spát p emítání o nevšední dívce. Zítra ji určit oslovím. *** Ješt neţ zazvonilo na hodinu, odhodlala jsem se a vyrazila k její lavici. „Ahoj,“ ekla jsem mírn nesm le, „taky se bojíš té písemkyť“ Holka ani nezvedla oči a jen pronesla „hmm“. Necht la jsem se nechat odbít a tak jsem vyrukovala s další otázkou. „Necht la by ses mnou jít dneska po škole podívat se do lomuť“ Zvedla oči, mlčky a up en se na mne zadívala. V duchu jsem se zaradovala, nebude zase tak nedobytná. „Vţdy ani nevíš, jak se jmenuju, chceš si ze m utahovatť“ Zarazila jsem se, protoţe m la zatracen pravdu. Z téhle trapné situace mne zachránilo zvon ní.

Mlčky a kvapn jsem odešla do své lavice. Moc sp ízn ných lidí v naší t íd nemám. Tedy vlastn nikoho. Byla jsem taky takovou samotá skou holkou. Kolik z nich ani neví, jak se jmenuju jáť O to víc jsem utvrdila sebe samu, ţe s touto holkou by se mohlo vše zm nit.

Jasn , na nást nce, tam se vší slávou neustále visí fotky se seznamem t íd. Nina. Nina Zdrcená.

Pom rn trefné jméno, problesklo mi hlavou, ale to uţ jsem sviţným krokem mí ila do t ídy. „Tak ješt jednou,“ vyrukovala jsem nad její lavicí. „Ahoj Nino, nezašla bys se mnou dneska n kam venť“ Ţe by déjá vuť Op t pohled, co vystihuje snad všechnu lhostejnost sv ta, a p itom máte pocit, ţe vám kouká aţ n kam do st edu vašeho bytí. Napjatou chvíli ticha p erušila otázkou, zda jsem na nást nce zjistila ješt n co dalšího neţ jen její jméno. No páni, tohle nebude lehký, očividn ta holka není ţádná blbka a p átelská asi taky zrovna nebude. „Ţe tam mám dobrou perdu,“ usmála jsem se.

Moţná up ímnost, kterou jsem zvolila, ji po chvilce váhání p im la kývnout na m j návrh. *** Nachystaná na t ţký pr zkumnický rozhovor čekám na k iţovatce u odbočky sm r opušt ný lom.

Kdysi se prý hemţil policajtama, dokonce se tam údajn m la najít n jaká ztracená holka. Myslím, ţe byla dokonce v mém v ku. „Jdemeť“ vyrušila moje myšlenky. „Jasný, jdeme.“ Nechápala jsem, sto metr mlčení vyst ídal Ninin monolog. Mluvila o sob a o tom, co by ráda a kam by se cht la podívat, ţe se jako malá sem chodila koupat. Lehly jsme si do trávy s výhledem na zatopený lom. Byl tu ohromný klid. Jako bychom byly jediný, kdo tohle místo zná. Čím víc jsem ji poslouchala, tím víc jsem p estávala vnímat, co íká a vnímala pozadí jejich slov. N co tajila. N co 12

na ní bylo opravdu „divné“. „Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka na to, kdyţ jsi byla ta malá holkať“ Up en , tohle jí váţn šlo, se na m zadívala a v jejích očích se objevilo...zhnusení...

Nem la jsem pochyb, ţe Nina pot ebuje p ítelkyni, které poví všechna svoje tajemství. Aniţ bych si to uv domovala, popadla mne posedlost být její blízkou p ítelkyní. Dokonce jsem p esv dčená, ţe ona to vnímá stejn . *** Ve t íd bylo n jak husto. Kdyţ jsem se rozhlédla, vytvo ilo se n kolik skupinek, které si n co šuškaly a po očku se na mne dívaly a smály se. O co jdeť Mám n co na vlasechť A co mi je do nich…

Zamí ila jsem si to zrovna za Ninou. Ta se na m podívala a rychle sklopila oči. Zarazila jsem se a rad ji zajela do své lavice. Z výkladu učitelky nevím nic. Zato Ninu a ranní situaci m j mozek probral do poslední nanočástice.

Neţ jsem se vzpamatovala, všichni ze t ídy byli pryč a já z stala v místnosti sama. N co upoutalo moji pozornost. V d ev né desce lavice jsem m la vyryto: „Riskuješ!“ Kdoť Pročť A kdyť Jak to, ţe jsem si toho nevšimlať Co lavice Niny. I na její lavici byl nápis: „SATAN!“ Cht lo se mi brečet. Co je to za lidi v té naší t íd ť Nina mi dávala jasn najevo, ţe si mám dát odstup. Jenţe já se nechci stáhnout jen proto, ţe jí n jací uboţáci vyhroţují. Nejen, ţe je sama, ale ješt je terčem útoku. Nem ţu ji v tom nechat samotnou! Nev ím, ţe by tahle holka dala na n jaké blbosti okolí.

Počkala jsem si na ni na záchodcích. Pro jistotu jsem zablokovala dve e, aby nás nikdo nevyrušil. Tenhle rozhovor bude d leţitý a nechci, aby m la šanci mi vyklouznout. „Nejsi taková, aby ses nechala zastrašovat. Tomu nev ím,“ začala jsem svoji eč. „Vybodni se na n , kdyţ budeme drţet p i sob , tak na nás nem ţou.“ Z kabinky se ozvalo: „Starej se o sebe a na m se vykašli!“ a smutným hlasem dodala, „nestojím za to, jsem prost holka, na které nezáleţí, tak se s tím smi !“ Cht la jsem namítat, ale zak ičela na m , a vypadnu. Opakovala to po ád dokola, aţ m vyd silo s jakou razancí a odhodláním tyhle slova vypoušt la.

Cestu dom šly moje nohy samy, bez mozku. Ten z stal u Niny ve škole. Je v nebezpečí a já nechápu proč. Proč se do ní tak obouvají. N čím jí vyhroţujíť Ale čím. Ţe by bylo n co prohnilého na téhle t íd víc, neţ to vypadáť Od podzimu, co jsme se p ist hovali do tohohle m sta, jsem se s nikým extra nep átelila a t ída mi p išla moţná trochu studená a povrchní. Ale určit ne protkaná n jakým druhem šikany. Co se stalo p ed tím, neţ jsem se p ist hovalať N co jim provedlať Tomu nev ím, co by to muselo být, aby ji za to museli takhle praný ovat. Chovali se jako by n koho zabila nebo co.

Zabo ená do svých myšlenek jsem si v bec nevšimla, ţe mi jde naproti partička t ch „nejlepších“ našich spoluţák . Cht la jsem je obejít, ale zatarasili mi cestu. „Co chceteť Dejte mi pokoj a Nin taky!“ „Jsi s ní byla v lomu, coť“ „Co je vám do tohoť!“ „Se jí zeptej, co se tam stalo… Co provedla tý svý super kámošce…“ Poda ilo se mi vyvlíknout z hloučku a utíkala jsem, jako bych cht la ze sebe sfouknout všechnu lidskou špínu. Padla jsem na postel a m j hrudník se zvedal jako by se snaţil vysát veškerý vzduch z pokoje. Srdce mi bušilo a rozhodn to nebylo jen tím sprintem, který jsem m la za sebou. Ţe bych se váţn v Nin spletlať Vţdycky jsem m la šestý smysl na tyhle v ci. Cítila jsem v ci „za“... prost to svoje hakuna matata… dívala jsem se za to, co vidím. Musím jen v it svým instinkt m a p estat pochybovat. Moţná moje p ání poznat blíţ Ninu bylo nebezpečné, ale pokud to vzdám, nikdy nezjistím, jestli za to stojí.

Naše sousedka, taková starší paní, ta by t eba mohla v d t, co se stalo v lomu. Našt stí byla na zahrad .

13

„Dobrý den, máte p knou zahradu, ani jsem vám to ješt ne ekla,“ začala jsem opatrn a odjinud. „Dobrý den, Lili, a já si myslela, ţe t tady venku nikdy neuvidím.“ P iblíţila se t sn ke mn a mezi námi bylo pouze pletivo plotu.

Po krátkém rozhovoru o „počasí“ jsem se odhodlala zeptat. Musím zjistit, co se stalo a to co nejd ív. „Byla jsem se podívat v lomu, je tam krásn . Prý se tam ale n co stalo n jaké holce. Víte o tom n coť“ „O tom ví kaţdý v téhle čtvrti. Ale popravd ţádné detaily neznám. Vlastn jen to, ţe se tam utopila holka, tak n jak v tvém v ku. Tenkrát se tvrdilo, ţe za to m ţe jistá její kamarádka.“ Odmlčela se. „Ale co p esn a podrobnosti nevím. Jsou v ci, na které je lepší zapomenout a uţ se v nich nepitvat. Nech to rad ji být, a si nenad láš nep átele.“ Nadechla jsem se, abych se ješt zeptala. „Promi , Lili, musím jít, zahrádka volá. A se ti da í a hodn št stí. Hodn št stí.“ Co zase znamenalo tohle. Kdyţ to byla taková událost, tak by o tom m l psát místní novinový plátek.

Prošla jsem na internetu noviny n kolik let zpátky a strávila hodiny hledáním. Nic. Sakra mysli!

Vezmu to ješt jednou od lo ského íjna. Najednou jsem si všimla krátkého článku na stran probírající volby do místního zastupitelstva. Politika dostala víc prostoru neţ tahle událost. „P ípad poh ešované dívky, kterou záchraná i nalezli v opušt ném lomu utonulou, byl policií prohlášen za neš astnou nehodu. Policejní mluvčí uvedl, ţe p ípad byl tímto uzav en a podez ení z cizího zavin ní nebyla prokázána.“ „…podez ení z cizího zavin ní…“ Myslí tím Ninuť Jakoţe ji utopilať Začínala jsem se té holky bát. Moţná hrozí nebezpečí mn a ne jí. Moţná jsem celou situaci vyhodnotila úpln špatn . Jistý je, ţe n která z nás dvou tu má problém. Jediné, jak to zjistím, je zeptat se té hlavní! *** Na obal sušenky jsem nalepila lístek se vzkazem: „Vím, co se stalo v lomu. Dneska v p t tam budu! Lili.“ Sušenku jsem poloţila na její lavici. *** Byla jsem tam d ív a tak jsem se usadila na našem míst a vymýšlela, jak začnu. Zahled la jsem se do jezera. Zajímavé místo, jezero m lo tvar p lkruhu s malým výb ţkem, kde bylo n co jako jeskyn . Tohle místo bylo dostupné jen z vody a muselo se do n j vylézt kousek po skále. Nina stále nikde a tak jsem pomalu sestoupala do vody a plavala k tomuhle odstrčenému místu. Po stranách jeskyn bylo kování, jako by zde bývala m íţ. Vylezla jsem nahoru a usadila se na okraj. „Chcípneš stejn jak ta druhá!“ Lekla jsem se, aţ jsem málem spadla zpátky do vody. Chytil m za ruku a táhl hloub ji do jeskyn . Cht la jsem začít k ičet, ale zacpal mi pusu a já samým vyd šením zapomínala dýchat.

Nikoho jsem v osob nepoznávala, m l na sob masku a moje hlava m la co d lat s adrenalinem, který se snaţil p ijít na to, jak se z této situace dostat. Moc moţností nemám. Vchodem do jeskyn se prodíral paprsek sv tla, který dával tušit, ţe jeskyn není hluboká a uţ v bec zde není n jaký zadní vstup. Bylo tu prostoru tak akorát pro n j a moje leţící t lo. Po st nách bylo vid t, kam sahala kdysi hladina jezera. S roubíkem v ústech m p ivázal k jednomu balvanu a já se bála, co p ijde.

Klekl si ke mn a rukou m pohladil po vlasech s úšklebkem. „Bude škoda té tvé krásné tvá ičky.“ Musím se odsud dostat. Pokusila jsem se vyloudit pohled naznačující, ţe je mi tendle prasák sympatický. Chytl se. Odvázal m od kamene a já vyuţila téhle chvíle. V ruce jsem tiskla kus skály.

Vší silou jsem se nap áhla a praštila ho do hlavy. Neohlíţela jsem se. Jen jsem vytrhla roubík z úst a skočila do vody. Plavala jsem ke b ehu jako p i závodech. Zahlídla jsem Ninu.

14

Ţe by s tím m la n co do čin níť Vţdy lístek jsem psala jí, tak jak tam ten v d l, ţe tu buduť Hodila p es m moje oblečení. „Promi , cht la jsem p ijít d ív… promi …,“ vydávala ze sebe p es usedavý pláč. Objala jsem ji. „To je v po ádku, všechno uţ je dobrý. Musíme zavolat policajty.“ Neţ nás obklopily záchranné sloţky, sed ly jsme v objetí a Nina mi ekla všechno, ekla mi, jak se tenkrát šla koupat se svojí kamarádkou a v jeskyni je p ekvapila partička…jak jim utekla a kamarádku tam nechala. Dva ji tam zav eli a m íţ zad lali zámkem. Jeden se vydal za ní.

Vyhroţoval jí, ţe jí zabije, pokud zavolá policajty a n komu o tom ekne. „Slyšela jsem k ik kamarádky, ale nemohla jsem se hnout, strašn jsem se bála,“ vzlykala. „Nechala jsem ji tam.“ *** Pozd ji nám vyšet ovatel ekl, ţe se kluk p iznal k zabití Nininy kamarádky. Tenkrát tam byl s kumpány. Nechali ji zamčenou, ţe ji vytrestají a druhý den pustí. Jenţe na nešt stí tu noc byla silná bou ka, která zatopila lom a i celou jeskyni. Dívku potom odemkli, aby to vypadalo jako neš astná náhoda. A Nin vyhroţovali a vsugerovali, ţe je to celé její vina, ţe to ona ji zabila, protoţe ji tam nechala. Ţe je satan a kaţdá její kamarádka um e!

Ješt dnes musím své nejbliţší kamarádce občas zopakovat, ţe za to nemohla, ţe není satan a ţe se nám nic nestane… No n kdy i nebezpečné p ání m ţe skončit dobrým koncem…

HAKUNA MATATA...dívej se za to, co vidíš!

15

Tři trpké doby podzimu Ji í Nykodým

Prvá doba Venku bylo svitu slunce na rozdávání, však jeho paprsky nebyly jiţ silné jak v letních m sících.

Léto rázem p edalo ţezlo podzimu a nyní on silou své ruky vládne. Objevily se studené v t íky od severu, krouţící v korunách strom , sfoukávajíc barevné listy korunám. Korunám v lét tak košatým a neprostupným, schovávaje mnoho ptačí čeledi. Te se pomalu stromy ukládají ke spánku, uţ nep sobí mohutn .

Oknem dopadá svit slunce na prázdný, lehce ošoupaný st l. Mnoho lidí k n mu uţ za dlouhá léta zasedlo, však dnešek je p ece jen n čím jiný.

P ichází muţ, nese si svoji obvyklou veče i, hrnek teplého čaje a dv koblihy. O druhu, či výrobci čaje lze jen st ţí uvaţovat. Piksle se sypaným čajem je dopl ována stále novými a novými p íchut mi. Od černého anglického aţ po japonský zelený. Tak aby se všechny v n a chut promíchaly a slily se v jeden prazvláštn vonící celek.

Místností zavoní lehce aromatizovaná v n zázvoru. To bude asi z poslední dávky sypaného zázvorového čaje, pomyslí si.

Muţ pokládá na st l hrnek horkého čaje a koblihy, které koupil v poledne, kdyţ byl ješt v práci.

Jako obvykle se pro n zastavil v nedalekém, čerstvým pečivem vonícím peka ství. Nejprve cht l koupit n jakou jinou specialitu, kterých je prosklený pult plný, však stará výtečná v n vanilkových koblih ho zlákala, vlastn jako obvykle. I proto si te na st l poloţil dv nahn dlé bílou polevou polité vanilkové koblihy. Usedá na d ev nou, umn vypolstrovanou ţidli a začíná jíst.

Všude je klid, zvenčí doléhá jen slabý šumot ruchu m sta. Ukusuje koblihu, usrkává čaj a pokukuje z okna na zlaté barvy podzimu.

Opravdu znenadání se p ikradl podzim, veselé léto se zm nilo na smutný obraz uvadajícího ţivota, uvaţuje.

Náhle, jako mávnutím kouzelné h lky zakryje slunce temný mrak, v místnosti se setmí. Po zádech p echází mráz.

Jindy létem rozja ené oči se zakalily smutkem a vzpomínkami na útrapy, které jej trápí. Černé myšlenky se derou na povrch a rozmnoţují se exponenciální adou. Útočí, necht jí pryč, uţ se dál nemohou skrývat pod sko ápkou pohody a dobré nálady, musí ven. „Proč se dál souţit z promarn ných chvil, ztracené lásky a t ţkých nemocíť Proč nejde zapomenout, ud lat krátký konec nad ţravými myšlenkami trhající z nitra člov ka poslední zbytky pocitu št stí a nad jeť“ mluví si pro sebe tichým hlasem.

Vnit ní exploze rozţehla ohe , který musí pálit a ničit. Srdce prudce tepe, t lo se začíná t ást. „Uklidni se! íkám: Uklidni se! Poroučím ti!“ pokouší se ovládnout muţ svoji mysl.

Musím konečn začít psát!

Psaní ho zklid uje a zárove donutí napsat v ci, myšlenky, které se bojí vyslovit. List papíru a modré písmo je prozatímní záchranou. Otvírá zásuvku ukrytou pod deskou stolu. Leţí zde n kolik list papíru dychtiv čekajících na popsání. Na nich je poloţena černá tuţka. Muţ uchopí papír, pokládá na st l, vezme tuţku a začíná psát.

Divoce i lín po nebi mraky plynou, m ní se co chvíli, co vte inou.

Chvíle zamyšlení, tápání a hledání správných slov popisujících nehmatatelný pocit rvoucí srdce vejp l, náhle jako pták sednoucí na v tev stromu je vše jasné, pokračuje ve psaní.

P iletí mrak, zahalí slunce, vše ztmavne, na zem stín padne, 16

stín pochybnosti chladné, stín halící lidské srdce.

Stačilo pár v t, n kolik slov a trpká nálada se pomalu rozplývá. T lo se uklid uje, záchv v bolesti p ešel.

Náhle zvoní mobil. Volá máma: „Dnes byl táta za doktorem pro výsledky.“ Chvíle ticha, jen hluchý telefon, poté hluboký nádech. „Nejsou dobré, oza ování nepomáhá, nevím, jak dlouho to ješt vydrţí.“ Duše muţe začne stoupat, uţ st ţí poslouchá další mámina slova, jen mlčí. Vznáší se vysoko mimo své t lo, v tom nehlučném éteru, kde ho nikdo neruší. Jen matn slyší p ání matky, aby se p išel podívat na otce.

Nastává procitnutí, tvrdý pád do sv ta d ní. Krátký rozhovor ukončený: „Určit se zastavím, pozdravuj tátu a drţ se.“ Sedí nehnut ve své ţidli, ruce poloţené na stole, odevzdaný osudu, n mý. Čaj tém dopitý, koblihy dojezené, stále sedí. Vtom se objevila jiskra v jeho hlav a zaţehla udušený plamen nanovo. „Intermezzo!“ zvolá, sp šn bere tuţku do ruky a píše: Stín obest el moji tvá , uţ nehalí m sv tla jas, uţ neslyším z h ry hlas.

Temnoto! Zas jednu duši zma !

Po t chto slovech následuje kvapné zvednutí se od stolu, papír padá společn s tuţkou do šuplíku, muţ bere hrnek nedopitého čaje, talí od koblih a odchází. *** Druhá doba Slunce tém zapadlo za obzor. Na nebi se rozprost ela paleta červánk odcházejícího podzimního večera. Poslední zá né paprsky dopadaly na kulatý kavárenský stolek stojící t sn u okna. Stolek nestojí sám, kolem má mnoho jemu podobných, však jen on dnes píše osud člov ka.

U stolu sedí muţ nervózn poposedávající, co chvíli hledící na vstupní dve e, ve kterých se má objevit jeho bohyn .

P ichází číšnice: „Budete si p átť“ „Ne, zatím d kuji, čekám společnost, objednáme si aţ společn .“ Deset minut po sedmé. Uţ by tu m la být, pomyslí si.

Otevírají se t ţké, d evem vykládané dve e, vchází n jaký muţ – planý poplach. Neţ se stačily dve e zav ít, otevírají se znovu a vtom ji spat il.

Blanka vypadá stále stejn dokonale jak v den našeho prvního setkání, p emítá muţ. Ty zlaté blond vlasy, úzký nosík, zá né oči, ve kterých se člov k topí p i sebemenším pohledu. Obličej bez jediné vady, orámovaný hranatými brýlemi, útlé t lo nutící k h íchu. Radost pohled t. Dokonalá! A te p ichází ke stolu, k mému stolu.

Blanka usedá do prot jší ţidle. „Jsem rád, ţe t zase vidím.“ „Kéţ bych mohla íct to samé…“ „Proč to íkášť“ „Však ty moc dob e víš...“ „Nevím, ty si snad nepamatuješ ty krásné chvíle, kdyţ jsme byli spoluť Byla to doba, kdy jsme dýchali jeden pro druhého. Ten čas, kdy náš ţár planul v bezmezném touţení, citu a št stíť“ „Moţná, kdysi, te je ale jiná doba. Čas pokročil, není to jako p ed p l rokem. Uţ si to uv dom.“ „Ale pročť Jsi pro m stále jedinou. Co bylo špatn ť“ 17

„To uţ jsme probírali, pamatuješť“ „Ale…“ „Ţádné ale, konečn si to uv dom! Dnes jsem došla jen proto, abych se s tebou nadobro vypo ádala. Uţ m nepiš kaţdý den desítky SMS a nevolej mi. B ţ si konečn svojí cestou a neple se mi do ţivota! Uţ to definitivn skončilo! Co na tom nedokáţeš pochopitť“ pronesla p ísným hlasem. „Pro m nic neskončilo, ukradla jsi mi srdce, já neznám jiného člov ka, pro koho bych cht l dýchat a ţít. Neopoušt j m , to ti nedovolím.“ Muţ pevn stisknul ruku Blanky poloţenou na stolku. „Nech toho! Nechci s tebou mít uţ nic společného. Pus m ! Slyšíšť Tak pus .“ „Nechci, uţ t nikdy nepustím, jsi mé všechno, bez tebe nejsem nic. Z sta , na špatné chvíle zapomeneme a budeme zase š astni.“ „Ne, nebudeme, nedá se vracet k n čemu, co nikdy nebylo. Byl to jen mlţný opar. Nic k tob necítím, pus m !“ „Nepustím, uţ nikdy!“ „Pus m !“ zvolala zvýšeným hlasem, který se rozlehl v celé kavárn . Lidé sedící kolem se zv dav začali otáčet jejich sm rem, však muţ na to nedbal. „Nepustím, jsi mé všechno, jsi mou nadosmrti!“ V tu chvíli se cosi pohnulo, člov k, který vešel do kavárny t sn p ed ţenou, celou dobu nehybn stojící u baru a pozorující situaci, se ráznými kroky p iblíţil.

Prásk! Z ničeho nic p išla rána p stí p ímo do obličeje muţe, ten jak pod atý sjel ze ţidle na zem. „Nech ji být, uţ jsi jí ublíţil dost!“ rozk ikl se po místnosti.

Diváci – osazenstvo kavárny utichlo s rozhovory a te napjat sledují scénu, rozhostilo se absolutní ticho. „Aha, takţe ty takhle, p ivedla sis na m ochranku!“ rozk ikl se muţ stále ješt sedící na studené zemi, drţící si p i tom bolavou tvá . „Ne, je to m j p ítel! Cht la jsem to s tebou vy ídit v klidu, ale ty ne. Uţ m nech, jinak to bude ješt horší! Sbohem!“ Nato Blanka vzala za ruku urostlého “bijce“ a vyšli spolu z kavárny.

Muţ se beze slova posadil zpátky do ţidle a poloţil hlavu do dlaní. *** T etí doba P išel slabý podzimní deštík, vše kolem se topilo v kapkách slz dopadajících na zem, ochladilo se.

Zima byla cítit do morku kosti, uţ neh ál podzimní sluneční svit, kraj zahalil všudyp ítomný stín.

Muţ vše pozoruje. Sedí na okraji p íkré st echy, v ruce list papíru. Sedí zde uţ n kolik desítek minut.

Uvaţuje, sv t je odsud tak malý, bezvýznamný. Kaţdý člov k jdoucí po ulici je jak mravenec – malá černá tečka v davu, pachtící se za svým cílem. Jak je ţivot člov ka bezvýznamný…

Nesedí zde bez d vodu, zrovna p ed chvílí volala matka. Vy kla zprávu, kterou nikdy necht l slyšet. P išla dáma v černém kabát a tnula kosou. Otec dnes chvíli po poledni vydechl naposledy.

Uţ muţi nebude moci íci pár vlídných slov, uţ neoslaví jeho narozeniny, uţ se ani na n j neusm je.

Poslední dny tátova ţivota utekly tak rychle, p emítá.

Otec byl v jeho ţivot jediným člov kem, kterému v il a který jej mohl chápat, také chápal.

Te ztratil i poslední stéblo trávy, jehoţ se dalo drţet. Po Blance další zdrcující rána, která pálí zevnit , ničí vše čemu v il, na čem mohl stav t. V posledním p lroce se ţivot z ideálu zm nil na trpký kus čehosi, v co nemá d vod v it.

Vytahuje z kapsy dţín tuţku a začíná psát na promoklý papír.

1Ř

Černý and l p edstoupil, by duši z t la uloupil.

P ehnala se temna nad úbočím stínu smrti.

Rozhodila smrti pláš , p ivedla nám smutek záš , kdyţ duše cht la pln ţít.

P eji si, aby ţivot nebyl tak teskný. Chci shodit b ím sedící mi na ramenou, chci ud lat jeden prostý krok. Jeden krok vst íc novému a lepšímu osudu. Ţivot mi utíká mezi prsty, kaţdá zm na vede zp t na začátek, uţ nechci, uţ to nechci! Uţ m nebudeš v ţivot svazovat! Slyšíš!ť Uţ ne!

Intermezzo: Pláč obest el moji tvá .

Marné hledání budoucích zít k . Ţivota zemský čas zhas, te kryje m t ţký rov.

Muţ úhledn skládá popsaný papír do kapsy dţín , poté se zvedá. Te stojí vst íc nové cest mimo tento sv t. Zavírá oči, nadechuje se k poslednímu kroku ţivota. Čeká beztíţný pád, následn úlevu. Pomalu se naklání nad okraj st echy. D lá poslední krok.

Vtom jej chytne čísi ruka, otev e oči. „Táto, jsi to tyť!“

1ř