#hamu č. 4

DUBEN 2023 / ČASOPIS HUDEBNÍ A TANEČNÍ FAKULTY AMU / ČTVRTÉ ČÍSLO

OBSAH

EDITORIAL

úvodní slovo šéfredaktora / 3

NENECHTE SI UJÍT

pozvánky na akce, které by vás neměly minout / 4—5

PŘEDSTAVUJEME: Katedra bicích nástrojů / 6—9

Z PROFILU

„Nezkamenět, neustrnout, a současně mít pokoru k tradici.“ rozhovor s vedoucím katedry bicích nástrojů doc. Danielem Mikoláškem / 10—17

LETOŠNÍ ABSOLVENTI

netradiční trojrozhovor s absolventy bicí katedry / 18—20

BICISTICKÉ Q & A

otázky a odpovědi studentů bicích / 21—22

STALO SE

co se událo v posledních měsících / 23

SPECTABILIS, HONORABILIS

„Mít vzájemně obohacující kontakt a vztah s lidmi, co vás obklopují, je štěstí.“ rozhovor s prorektorem profesorem Mgr. Václavem Janečkem, Ph.D. / 24—26

SEZNAMTE SE…

Grantová soutěž Excellent a úspěšné řešitelky na HAMU / 27—30

NAŠI ABSOLVENTI

rozhovor s Alenou Hron / 31—34

KONCERTNÍ REFLEXE

Hudba Peterise Vaskse v podání Žofie Hrubé Součkové jako sugestivní leitmotiv večera v NODu / 35—36

ODDYCH / 38

Vážení čtenáři, jaro je tu a s ním i vyladěné číslo vašeho oblíbeného časopisu. Tentokrát jsme se zaměřili na katedru bicích nástrojů, která má velkou škálu zajímavých studentů a projektů. Přečíst si můžete i rozhovor s prorektor Václavem Janečkem nebo zjistit, jak vznikal program pro debutový koncert Pražského jara absolventky naší fakulty Aleny Hron. K tomu přinášíme tipy na zajímavé akce nejen na HAMU. Užijte si léto!

Alfred Habermann šéfredaktor

POZVÁNKY NA AKCE, KTERÉ BY VÁS NEMĚLY MINOUT

NENECHTE SI UJÍT

MICROFEST 2023

28. – 29. 4. 2023 / od 10:00 / HAMU – konference + koncerty

Mezinárodní dvoudenní konference se dvěma průvodními koncerty, věnovaná mikrointervalové hudbě. Přesný program k nalezení na FB Institutu mikrointervalové hudby.

ABSOLVENTSKÝ VEČER STUDENTŮ CHOREOGRAFIE

1. a 2. 5. 2023 / 20:00 / PONEC – divadlo pro tanec – představení

V choreografickém inkubátoru HAMU se právě dopeklo pět choreografů – přijďte se podívat, jak vidí svět!

ZAHAJOVACÍ KONCERT PRAŽSKÉHO JARA

12. a 13. 5. 2023 / 20:00 / Obecní dům – koncert

VEČER STUDENTŮ CHOREOGRAFIE

19. a 21. 5. 2023 / 19:30 / KD Mlejn – představení Přijďte se podívat, co tvoří nastupující generace choreografů –jejich díla budou k vidění ve dvou různých komponovaných večerech.

DEBUT PRAŽSKÉHO JARA

22. 5. 2023 / 20:00 / Rudolfinum – Dvořákova síň – koncert

Alena Jelínková, Tomáš Jamník a Symfonický orchestr FOK se spojí v provedení Prokofjeva, Nováka a Respighiho.

NOVÁ GENERACE

27. 5. 2023 / 19:30 / Divadlo DISK – představení

NOVÁ GENERACE je platforma katedry tance HAMU, která dává studentům příležitost prezentovat vlastní autorskou tvorbu na jevišti. Tentokrát uvede čtyři choreografie – Kotva od Kateryny Lopakhtiny, Knowledge of Nothingness od Claudie Bellomo, 高潮 (v překladu „Příliv“) od Allison Ramos a Picturam od Evy Rezové.

PRAGUE OFFSPRING

27. a 28. 5. 2023 / Centrum současného umění DOX – koncert

Pražské jaro přichází s novým formátem věnovaným soudobé hudbě. Holešovické Centrum současného umění DOX během dvou dní ožije tím nejžhavějším ze současné mezinárodní i domácí scény.

PRAŽSKÉ JARO: UTHANDO

30. 5. 2023 / 19:00 / Mercedes Forum Praha – koncert Spojení studentů HAMU, JAMU a KJJ vyústilo v založení jazzové kapely, která se na hudebním poli se svým napaditým a barvitým repertoárem velmi rychle etablovala. Na svém festivalém debutu představí kapela svou druhou desku, která byla vydána na sklonku roku 2022.

HAMUFEST, 3. ENVIRONMENTÁLNÍ DEN AMU

– Zvládnout míň

4. 6. 2023 / od 14:30 / HAMU – festival Srdečně vás zveme na 3. ročník Environmentálního dne AMU spojeného se dnem HAMU. Těšit se můžete na přednášky, workshopy, koncerty, divadelní představení, program pro děti. Program bude brzy upřesněn na webu amu.cz, Facebooku a Instagramu AMU.

foto: Alex Chudá

FRONTMAN SLAVÍ 10 LET: THE ATAVISTS, DUO MODŘANKA #KUMŠT, ANNA VAVERKOVÁ A DALŠÍ

6. 6. 2023 / 19:00 / Jazz Dock – koncert

Hudební magazín Frontman pro aktivní muzikanty slaví své 10. narozeniny. Při této příležitosti povstane z popela kultovní Duo Modřanka Matěje Belka a Petra Štastného (#kumšt), a vystoupí Anna Vaverková či The Atavists. Akci zahájí živá podoba podcastu Na kafe s Davidem Pomahačem.

PQ STUDIO STAGE

8. – 16. 6. 2023 / DAMU/DISK a ostatní lokace PQ

ENSEMBLE TERRIBLE

12. 6. 2023 / 20:00 / Galerie HAMU – koncert

V červnu se spolu s Ensemble Terrible osobně představí Panayiotis Kokoras, řecko-americký skladatel, který k nám přicestuje z University of North Texas. V rámci své návštěvy povede na HAMU dva workshopy (10. 6. s Ensemble terrible a 8. 6. s Fama Quartet), bude hostit dvě přednášky a jeho skladby si budete moci poslechnout na koncertech

8. a 12. června. Koncert 8. června se koná v Atriu Žižkov od 20:00.

KAMEN!CE

15.–17. 6. 2023 / Česká Kamenice – festival

Letní festival, který se snaží bořit mýty o městských festivalech. Na své si tak přijdou jak rodiny s dětmi, tak hudební nadšenci i fajnšmekři. Pro více informací https://www.facebook.com/ FestivalKamenice.

JAZZOVÉ NÁDVOŘÍ

20. 6. 2023 / nádvoří HAMU – festival

Na půldenní open-air akci konané na nádvoří HAMU vystoupí studenti a pedagogové jazzových kateder z brněnské JAMU a pražské HAMU.

GROOVE BRNO 2023: TOWER OF POWER

16. 7. 2023 / 20:00 / Sono Mucic Club Brno – koncert

FAMU V KINĚ 4

srpen 2023 / Aero

FAMU v kin ě p ř in áší krá tké filmy v celove č ern í m distribu čn í m p á smu, je ž mohou diva č ky a div á ci vid ě t v kinech po cel é České republice. Premi é ra se tradi č n ě kon á na konci srpna v kin ě Aero.

ENSEMBLE TERRIBLE

22. 9. 2023 / 19:30 / Alfred ve dvoře – koncert

Na podzim se můžete těšit na koncert s Dominikem Novákem v Alfredovi ve dvoře – hlavní hvězdou večera bude elektronika a rozmanité možnosti, jakými se s ní dá pracovat ve spojení s akustickým ansámblem.

PŘED STAVUJEME KATEDRA BICÍCH NÁSTROJŮ

Katedra bicích nástrojů na HAMU v Praze byla založena v roce 2000. Zpočátku se jednalo o pokus zavést unikátní program zaměřený především na multipercussion. V sou‑ časné době mají studenti možnost vybrat si ze široké palety uplatnění bicích nástrojů segment, který je nejbližší jejich duši a představě dalšího profesionálního uplatnění, a věnovat se mu více než ostatním podoborům. Mezi tato zaměření patří například sólová marimba, vibrafon klasický i jazzový, komorní hudba, hra v orchestru, ale také etnická hudba, kreativní multioborové propojení nebo i pedagogické směřování. Katedra spolupracuje s řadou externích odborníků specializovaných na uvedené směry. Poptávka studentů nezřídka vede k rozšiřování studijního plánu a angažmá nových vyučujících.

Bicí oddělení aktivně spolupracuje s ostatními katedrami HAMU i fakultami AMU, jakož i s katedrou bicích nástrojů na JAMU v Brně. Pravidelně organizuje workshopy a semi‑ náře se zahraničními pedagogy a interprety. Častým hostem je například proslulý marimbista prof. Ludwig Albert.

foto: Anežka Pithartová

BEST OF KATEDRY

Jednou ročně pořádá katedra reprezentativní koncert. Přehlídky toho nejlepšího, co momentálně studenti nabízejí, se střídají s večery zaměřenými na určitou etnickou oblast, její kulturní pozadí a specifické uplatnění bicích nástrojů. Koncertu předchází pasivní i aktivní workshopy s odborníky na dané téma. Formát je stále stejný: od skladeb autorů z oblasti pocházejících a skladeb danou oblastí inspirovaných co nejblíže kořenům. Latinskou Ameriku mohli diváci objevovat s Camillo Callerem (český perkusista s peruánskými předky) a kubánskou tanečnicí Ivaniou Rodriguez Cuestou. Na výletě na Blízký i Dálný východ dělali publiku doprovod Hern Gadbois (Arábie), Tomáš Reindl s Anežkou Hesovou (Indie) a gamelan Wirama Galih (Indonésie). K Africe bylo možné přivonět s tanečníkem a perkusistou Michelem Kouakim, Jirkou Slavíkem, Monikou Rebcovou a souborem Batocu.

Kulturu Balkánu přiblížili Alena Libanská, Aida Mujačić a soubory Džezvica a Famfare Bobovišća. Každý rok spolupracují na tomto výjimečném uměleckém konceptu i studenti katedry bicích nástrojů JAMU Brno. Nutno dodat, že koncerty jsou divácky velmi oblíbené, takže běžně překračují kapacitu sálu, a není to jen charismatem vystupujících, ale i velmi elektrizující hudbou a atmosférou, kterou tato akce dokáže přinést.

Letos se katedra podívala do Japonska. Koncert proběhl 20. března tradičně v Sále Martinů. Studenti před koncertem absolvovali seminář s Robinem Shōen Heřmanem a zkoušky se souborem Wadiako Yosa Yosa. Atmosféru starého Japonska také navodilo divadlo Kjógen.

KATEDRA A PROSTORY

KBN byla založena v době, kdy byly již plně využívány všechny učebny jinými katedrami. Učebna bicích nástrojů, která se nachází v podzemí budovy pod Sálem Martinů, byla vytvořena odstraněním navážky ze sklepení. Disponuje částečně dořešenou vnitřní akustickou izolací, avšak z hlediska okolních prostor velmi nedostačující.

Ke cvičení mohou studenti využívat šatnu a sklad, které nejsou ideálním řešením – akusticky jsou víceméně tragické. A pokud přijede např. hostující divadelní soubor, je katedra nucena odklízet své nástroje a uvolnit souboru místo pro jeho zázemí.

Další problém představuje výtah do Sálu Martinů, který není uzpůsoben k převážení velkých nástrojů, jako je marimba. Ty se do výtahu jednoduše nevejdou.

Částečnou záchranou pro katedru byla rekonstrukce budovy Na Tržišti, jejíž podzemní prostory katedra využívá. Ale ani zde nebyla dostatečně vyřešena akustická stránka věci, která stále čeká na dokončení. Provoz komplikuje také stěhování nástrojů mezi Lichtenštejnem a „rámusírnou“. Co by tedy mohlo být řešením?

Na zasedání akademického senátu HAMU se v minulých letech mluvilo o vybudování nových prostor pod letní scénou na nádvoří HAMU, které by mohly být propojeny s podzemní učebnou pod Sálem Martinů, kde podle původních plánů mělo být postaveno parkoviště. V současnosti se připravuje přestavba prostor pod knihovnou HAMU. Kdy to bude? Dle nejoptimističtějších odhadů do dvou let, ale jisté je, že by si tam Daniel Mikolášek ještě nějaké hodiny rád odučil :-). ez,

foto:

Zuzana Lazarová

foto: Anežka Pithartová

„MLADÁ, KRÁSNÁ, ALE NĚJAKÉ ZKUŠENOSTI UŽ MÁ.“ TAK VNÍMÁ KATEDRU BICÍCH NÁSTROJŮ JEJÍ VEDOUCÍ DOC. DANIEL MIKOLÁŠEK, KTERÝ V JEJÍM ČELE STOJÍ OD ROKU 2010. „SVOU“ KATEDRU POVAŽUJE ZA PROGRE‑ SIVNÍ PROSTOR, V NĚMŽ MAJÍ STUDENTI SVOBODU, ZÁROVEŇ ALE TAKÉ DOSTATEK NOVÝCH PODNĚTŮ. VÍCE O NÍ, JEJÍM CHODU, ZAMĚŘENÍ A SAMOTNÝCH STUDENTECH PROZRAZUJE V NAŠEM ROZHOVORU.

„NEZKAMENĚT, NEUSTRNOUT, A SOUČASNĚ

MÍT POKORU K TRADICI.“

VEDOUCÍ KATEDRY BICÍCH

NÁSTROJŮ DOC. DANIEL

MIKOLÁŠEK

Katedra bicích nástrojů byla na HAMU založena v roce 2000. Byl jsi její součástí od začátku?

Ti, kdo to celé rozhýbali, byli Tomáš Ondrušek a Vladimír Vlasák. Já jsem sice udělal konkurz, ale nakonec jsem nastoupil až asi o šest let později. Nejdříve jsem učil pouze dvě hodiny týdně, orchestrální party, později i komorní hru. A posléze jsem byl požádán, abych se ujal role vedoucího katedry. Bylo to tenkrát trochu zvláštní období, přebíral jsem to po kolegovi, který z katedry odcházel… ale to už je za námi.

Co obnáší tvoje funkce vedoucího katedry?

Spolu s kolegy i studenty plánujeme organizaci školního roku či vedení diplomových prací, přímo na vedoucím jsou pak záležitosti spojené s akreditacemi, studijními plány nebo s různými žádostmi studentů. S ostatními vedoucími kateder pak trochu zasahujeme do chodu fakulty, zejména tím, že jsme součástí kolegia děkana a dalších grémii. Navíc jsem se nechal přemluvit ke kandidatuře do senátu – to už jsou opravdu celofakultní starosti. V neposlední řadě se s mou funkcí pojí budování pozice katedry v rámci fakulty a celé školy: abychom měli kde hrát a na co hrát. Řekl bych, že je to taková pečovatelská služba (úsměv).

Co tím máš na mysli?

Popsal bych to jako servis studentům, aby mohli co nejsvobodněji realizovat svoje představy o tom, co by je bavilo, co by je mohlo uživit a co od školy požadují. Zároveň je potřebné jim nabízet více směrů a možností. Snažíme se nezůstat pouze u prvotní představy, ale nabídnout jim co nejširší obzor a dopřát možnost volby. Ale to není pouze záležitostí vedoucího, o to usilují všichni pedagogové.

Vaše katedra na mě obecně působí jako velmi otevřené a svobodné prostředí.

Vnímáme to tak. Ovšem hranice mezi svobodou a bezvládím či chaosem je křehká. Najít tu správnou mez je asi to nejtěžší –a pak je ještě rozdíl v tom něco si stanovit a něco udržet. Jsme mladá katedra, na níž se navíc vyučuje obor, který se rok od roku dynamicky vyvíjí. Pořád přichází něco nového – jak dramaturgicky, tak ve způsobech uplatnění. Na katedře se potkáváme se vším od klasického využití nástrojů v symfonickém orchestru až po terapeutické využití meditační hudby, které se teď dostává opět ke slovu. Z toho všeho vyplývá nutnost být v rámci naší katedry progresivní. Jinak by to nedávalo smysl.

Je takové nastavení v kontextu fakulty a dalších kateder běžné?

Každá katedra má svoje požadavky, představy a cíle, do nichž se promítá její zaměření: ať už tradičnější a konzervativnější, nebo naopak progresivnější. Já jsem přesvědčen, že obojí má váhu. Je nesmysl tvrdit, že všechno staré je špatné a musí se změnit. Ale stejný nesmysl je říct, že je správné jen to, jak se to dělalo doteď, a vnímat všechny nové cesty jako anarchii. Je důležité hledat rovnováhu, nezkamenět, neustrnout, ale současně mít dostatek pokory a úcty k tradici. V tomto smyslu rozdíly mezi katedrami jistě jsou. Na velkých katedrách je to komplikovanější, mají řadu specializací a více studentů. Naopak progresivněji již z podstaty věci musí fungovat například katedra jazzu, nonverbálního divadla nebo také produkce. Projevuje se to různě – napadá mě například poptávka po skupinových předmětech, jakými jsou jevištní techniky, psychosomatika interpretačního výkonu a další. V cizině jsou takové věci běžné, ale u nás je zatím v tomto ohledu z hlediska oficiální nabídky pravidelné výuky ještě trochu středověk: čímž asi někoho urazím, protože spousta lidí ten „středověk“ považuje za ideál, za ochranu hodnot, a současně individuální iniciativy na toto téma probíhají již delší dobu. Také si všímám, že studenti z těch „progresivnějších“ kateder, například z produkce, jsou často ochotní zapojovat se do dění a zamýšlet se nad atmosférou na fakultě.

Projevuje se progresivnost i v tom, že aktivně přijímáte podněty studentů? Do jaké míry to je možné?

Kolikrát to skončí tak, že se na základě nápadů studentů zařadí nový předmět, k němuž si přizveme odborníka. Tím vzniká na

katedře poměr téměř 1 : 1, co se týče počtu studentů a pedagogů (úsměv). Máme totiž pedagogy, kteří se věnují melodickým nástrojům a multiperkusím. Pak máme specialistu na tympány, na malý buben, také na jazzovou improvizaci nebo na studio Rytmus a zvuk – to je otevřeno i pro studenty z jiných kateder.

Když zmiňuješ specializace: musí každý ze studentů projít všemi?

U přijímaček a závěrečných zkoušek v prvním ročníku musí všichni obstát ve všem. Úroveň a schopnosti každého absolventa musí odpovídat tomu, co je v sylabech a co se od něj očekává v hudebním provozu, nemůže něco vynechat. Všichni by měli být například schopní hrát v symfonickém orchestru, to je předpoklad, i když ne každému to je samozřejmě blízké.

Nicméně již během prvního ročníku se většinou ukáže, na co se daný student bude specializovat – a v dalších ročnících je již svoboda mnohem větší.

Lze vypozorovat v rámci specializací nějaký trend, něco, k čemu studenti tíhnou více?

To je velmi individuální. Například teď máme v absolventském ročníku jednoho studenta, který se věnuje hraní s kapelou, ale baví ho i orchestr, a zároveň rozjíždí projekt s meditační hudbou a v rámci diplomové práce rozebíral sámské šamanské bubnování. To je Lukáš Brabec. Tonda Procházka v tom zas nachází duchovní, křesťanský rozměr – momentálně tím velmi pomáhá jednomu postiženému dítěti a je vyučen i v rámci metody Timbalooloo. Zajímá ho ale také autentická interpretace v rámci orchestru, o čemž chce dát dohromady učebnici. Štěpán Hon má svoji interpretaci založenou na předávání emocí, a to často prostřednictvím té nejsoudobější hudby – a řekl bych, že nejvíce tíhne k vibrafonu, i jazzovému. Pak tam máme například Blanku Šindelářovou, která má obrovskou výhodu, že umí nádherně zpívat, například i současně s hrou na marimbu. I v minulosti jsme měli různě zaměřené absolventy – některé z nich již plánuji oslovit jako budoucí pedagogy nebo své nástupce.

Takže usiluješ o to, aby se absolventi na katedru vrátili?

Snažím se o to zejména v případě, kdy zachytím, že by některé z těch všech podmnožin měl co dát, že k tomu má co říct.

Například Láďa Bilan, který je teď v doktorském studiu, nabízí konzultace, a je o něj již teď velký zájem.

Když mají studenti tak rozmanité zaměření, využívají to k tomu, aby hráli spolu a tvořili různá seskupení?

Určitě to tak je! Většina z těchto směrů ani nevystačí na celý koncert sama, sólově. Je potřeba si někoho přizvat. Někdy je to příležitostné, někdy se to strefí a vzniknou dlouhodobější projekty. Tonda Procházka s Matějem Divišem to dotáhli tak daleko, že si každý koupili nástroj, jeden marimbu a druhý vibrafon, aby to mohli na akcích kombinovat.

Zmínil jsi, že každý z absolventů by měl být připraven na hru v symfonickém orchestru. Poskytuje na to HAMU dostatečné podmínky? K jakým programům se hráči na bicí v rámci AKS dostanou?

Jsou koncerty, kde je pouze tympán, ale už když jde o impresionismus nebo projekt s premiérami pro katedru skladby, tak je tam hráčů mnohem více. Obecně ale studenti získávají praxi i v jiných orchestrech, například v PKF – Prague Philharmonia. Bylo by skvělé, kdyby se studentům v rámci AKS dopřála možnost spolupracovat s renomovanými dirigenty... věřím, že by se do toho pak hrnuli více. Teď je to tak trochu trenažér, jak pro sólisty, tak pro studenty dirigování. Myslím, že to většinou nefunguje ani pro jednu stranu. Hráči se nenaučí party a dirigent ještě úplně neví, co s tím. Jak dirigenti, tak hráči se toho samozřejmě naučí více v profesionálním orchestru, s profesionálními umělci, a škola by jim k tomu měla dát příležitost. To je něco, co se snažím řešit i na půdě senátu, a nejsem sám.

Jaký je zájem o studium na katedře bicích?

Mohu soudit dle přijímaček: letos se nám hlásilo pět studentů, směrné číslo bylo dva. Je to různé, ale ještě se nám nestalo, že by se nepřihlásil nikdo, nebo že bychom neměli z čeho vybrat.

Probíhá v tomto směru spolupráce s konzervatořemi? Přichá‑ zejí k nám například studenti z Pražské konzervatoře?

Zrovna s Pražskou konzervatoří je poměrně výrazná kontinuita. Jednak se díky spolužákům studenti konzervatoře často o naší katedře dozvídají a mohou si udělat obrázek, jednak tam působí Radek Krampl, který učí i u nás a jeho studenti na HAMU často pokračují. Je to ale spíše přirozený proces než oficiální program mezi institucemi. Takovým náborovým

PROFILU: Daniel Mikolášek

střediskem bývá Festival bicích nástrojů na brněnské JAMU, to je velká bubenická session, na kterou přijíždějí všichni, nejen z českých škol, ale i ze Slovenska, Polska či Maďarska. Tam funguje výměna informací zejména mezi studenty velmi dobře.

Na jaké akce vaší katedry bys v letošním akademickém roce ještě pozval?

Budeme se podílet na Environmentálním dni HAMU, kdy bychom rádi přizvali hosty, kteří účinkovali na koncertě katedry: rýsuje se tak například i ohňová show. Bakaláři nabídnou skladbu pro marimbu a perkuse. Také bychom tam chtěli uvést část projektu Tondy Procházky, což byl koncert v meditační zahradě, velmi rozjímavý, poklidný. Připravujeme i ročníkové a absolventské koncerty Petry Brynychové, Víti Matysky, Ivo Hermanovského a Blanky Šindelářové – každý trochu jiný, ale věřím, že všechny hezké. Přijďte :-).

foto: archiv Č eska filharmonie

foto: Zuzana Lazarová

PROFILU: Daniel Mikolášek

foto: Anežka Pithartová

foto: Zuzana Lazarová

LETOŠNÍ ABSOLVENTI

ZÁVĚREČNÝ ROČNÍK MAGISTERSKÉHO STUDIA KATEDRY BICÍCH NÁSTROJŮ LETOS DOKONČUJÍ TŘI STUDENTI –ANTONÍN PROCHÁZKA, LUKÁŠ BRABEC A ŠTĚPÁN HON. POLOŽILI JSME JIM NĚKOLIK OTÁZEK, TÝKAJÍCÍCH SE STUDIA NA HAMU I JEJICH PLÁNŮ DO BUDOUCNA.

Udála se během tvého studia na HAMU zásadní věc nebo událost, která tě ovlivnila nebo charakterizuje tvůj hudební život?

ANTONÍN: Jé tak těch bylo…! My na katedře s oblibou říkáme: „HAMU je ta nejlepší věc, co mi zkazila život.“

A myslíme to v tom nejlepším smyslu. Tolik možností, tolik otevřených dveří, tolik zajímavých projektů. Pokaždé, když už člověk jakž takž věděl, co že by v tom životě rád dělal, přišlo deset nových impulzů. A to hlavně díky úžasnému obsazení naší katedry v čele s Danielem Mikoláškem. Díky nim má člověk opravdu pocit, že nic není nemožné. Až to občas trochu děsí. Kromě konvenčnějších věcí, jako je Erasmus, rytmický ansámbl Jiřího Slavíka, kurz gregoriánského chorálu s Jiřím Hodinou nebo gamelanového orchestru ve spolupráci s indonéskou ambasádou, bych rád zmínil naprosto kouzelnou dobu covidových karantén. Nemožnost hrát na klasické velké nástroje nás přinutila zcela změnit přístup ke cvičení a objevovat nové, neprobádané kouty bubenického světa. Tyto experimentální impulzy naše katedra nejen akceptovala, ale velmi podpořila. Díky tomuto období vzniklo několik projektů, které fungují dodnes.

LUKÁŠ: Myslím si, že spíš než jedna určitá událost ovlivňuje HAMU můj život kontinuálně. Škole vděčím za zázemí, možnosti a partu skvělých kolegů a kamarádů, se kterými se

vídám i mimo školu. Ve škole trávíme podstatnou část dne, ať už během školních povinností nebo ve volném čase. V měsících, kdy se odehrávají důležité koncerty na naší katedře, jsem ve škole opravdu od rána do večera i několik dní po sobě. Na naší katedře je HAMU spíš životní styl než škola. S nadsázkou říkáme, že je HAMU to nejkrásnější, co nám zničilo život (myšleno v dobrém samozřejmě). Kdybych měl ale na otázku odpovědět jednoduše, určitě stojí za to zmínit projekt Vyšeart, ve kterém jsem objevil svůj tvůrčí potenciál a poznal nové inspirativní osobnosti z AVU a Umprum. Přál bych si, aby se na škole dělo víc takových projektů.

ŠTĚPÁN: Všechno dění během studia na HAMU bylo, je a nadále bude zásadní – a to nejen pro mne, ale i mé blízké i vzdálenější okolí. V roce 2016 jsem nastoupil na HAMU a současně také do orchestru Národního divadla a orchestrální akademie PKF – Prague Philharmonia. Můj život se tak nenápadně přesunul z „Palfáče“ [Pálffyovský palác Pražské konzervatoře] do „vážné“ společnosti… bylo třeba vzdát se účinkování v menších projektech a kamarádských kapelách, což mi stále více chybí – pospolitost, intimita, experiment, upřímnost, zkoušení na všemožných místech, a především dobrodružství z koncertů a cest. Nedávno mi došlo, proč se klasická hudba často označuje jako „vážná“ – je totiž snadné začít to celé brát trochu moc vážně… dirigent, frak, obava zahrát něco jiného, než je v notách, poslušnost obecenstva etc. Bylo to při jedné z nekonečně dlouhých scén Smetanovy Libuše – měl jsem pár desítek minut tacet a z orchestřiště jsem pozoroval, jak sólisté Národního divadla pomalu přednášejí osudové věštby. Říkal jsem si, že větší a patetičtější dinosauřina snad neexistuje… ale pak mě napadlo: „Co když si z nás Smetana dělá tak trochu srandu? Přece nás nechtěl utýrat teatrálností... vždyť to byl geniální řízek s nadhledem a smyslem pro humor!“ Tehdá mi došlo, že je pro mě důležité stále si udržovat nadhled, nebrat se moc vážně (ať osobně či profesně) a dokázat si ze sebe udělat srandu. Proroctví může být podáno s úsměvnou lehkostí, komedie může bolet a drama unavovat. Zbožňuji hudební mnohoznačnost, hloubku, sílu a nesmrtelnost – vážně si vážím toho, že je předmětem mého studia již dlouhou dobu právě HUDBA. A zároveň je to celé tak trochu úlet :-). Jo a také ještě Erasmus – ten obrátil můj život vzhůru nohama!

Na koncertech bicího oddělení můžeme vidět, že hrajete na mnoho nástrojů. Cvičíte na všechny? Vybíráte si zaměření?

ANTONÍN: Bicích nástrojů po světě existuje doopravdy nekonečné množství a spousta z nich stále čeká na nás, abychom je uvedli i na akademické půdě :-). Osobně si spíše než určité nástroje vybírám koncepci, kterou se chci zabývat (např. kontemplativní hudba), nástroje už pak vyplynou samy. Naše katedra je v tomto oproti jiným zcela liberální. Zjednodušeně řečeno: „Hraj si, co chceš, na co chceš. Ale hraj to pořádně.“

LUKÁŠ: Kdybych cvičil na všechny nástroje, znamenalo by to věnovat se byť třeba jen 20 minut denně vibraslapu, rolničkám nebo velbloudí čelisti. Těch nástrojů je opravdu mnoho, ale to krásné na bicích nástrojích je, že když se věnujete jednomu, automaticky se zdokonalujete v ostatních. Nejlepší příklad je malý buben. Je poznat, jestli má bubeník zvládnutou techniku a preciznost hry na malý buben, když hraje kupříkladu na multiperkuse nebo na vibrafon. V posledních letech mě asi nejvíc baví hrát na marimbu, i když jsem se vždy identifikoval spíš jako „vibrafon guy“. Obecně miluju dřevo jakožto materiál, a ještě když se rozezní?

ŠTĚPÁN: Řekl bych, že nepřeberné množství bubnů, chrastítek, řinčidel či mlátidel je pro perkusionisty požehnáním i zkázou. Blanozvučné a samozvučné bicí nástroje mají mezi sebou mnoho podobného, a přece jsou tak odlišné. Technika hry je mnohdy podobná pro vícero perkusí (vibrafon – marimba, conga – bonga, maracas – caxixi, tom-tom – tam-tam) a jindy zas naprosto odlišná (pružinový buben – párové činely). Každý kousek má svou duši a chce být hýčkán (i když občas také touží vyprášit kožich). Na konzervatoři jsme obvykle vedeni k všestrannosti a univerzálnosti, což pro mne bylo po dlouhá léta velkou výhodou (či výsadou). Uplatnění v hudebním životě je nesmírně široké a barevné. Když vás přestane bavit cvičit orchestrální party na xylofon, rozveselíte se vojenským předpochodem na malý buben nebo sednete za bicí soupravu, do sluchátek si pustíte Jamese Browna a odlítnete daleko –jedná se o opravdu pestré studium. Nyní jsem však ve fázi, kdy bych se rád věnoval pouze jednomu nástroji – hluboce, bez přestání a oddaně. Každý z nás si časem vybere ten

svůj/hlavní nástroj, ale obvykle zůstává více či méně věrný i ostatním. Bubeníkům možná často chybí specializace, ale zato ostatní muzikanty obšťastňují svým nadhledem.

Podle čeho vybíráš skladby, které hraješ?

ANTONÍN: V rámci pořádání koncertů pro bicí nástroje od pradávna panuje takový nešvar, že programy často připomínají seznam ingrediencí dortu pejska a kočičky. Vždy se snažím najít nějakou dramaturgickou linku, udržet koncepci. Ne tam pouze naházet to, co zrovna umím. Jinak každá skladba, kterou plánuji hrát, mě musí oslovit a mít potenciál mě dlouhodobě bavit. Cvičím ji často i několik měsíců, navazuji s ní velmi intimní vztah. Cvičit skladby bez většího smyslu jsem naštěstí přestal už dávno.

LUKÁŠ: Odpovím pragmaticky, skladba musí odpovídat mému vkusu.

ŠTĚPÁN: V průběhu let se tento proces značně vyvíjel. Myslím si, že jsou díla (popřípadě typy děl), která by měl být vysokoškolský hudebník schopen osobitě interpretovat, i když s nimi duševně nesouzní. A taky existují skladby, které jsou nám natolik blízké, že cítíme, jak nám jihne srdce. Mám pocit, že si skladby spíše vybíraly mne. Jsem nesmírně vděčný za důvěru (a řekl bych i upřímný odhad potenciálu), jež se nám – bubenickým nezbedům – dostává od vedoucího naší katedry – vizionáře doc. Daniela Mikoláška, díky kterému jsem měl při studiu možnost hledat se umělecky i duševně. V současné době mě činí šťastným, když můžu s mladými skladateli konzultovat jejich tvorbu a následně jejich myšlenky a touhy posílat dál skrze hudební nástroj.

Kdo je tvůj profesní/hudební vzor?

ANTONÍN: Všichni lidé, kteří se nebojí v umění být autentičtí, projeví emoce a sdílejí je s ostatními. V interpretaci jsou věrní tradici, ale zároveň nepřestávají hledat svůj vlastní, osobitý hlas.

LUKÁŠ: Tím, že se věnuju jak bicí soupravě, melodickým bicím nástrojům, hře v orchestru i komorní hře, nemůžu na tuto otázku odpovědět jednoduše. Asi nejvíc mě ovlivňují spolužáci, se kterými se setkávám na denní bázi, jak už jsem zmínil. Každý jsme jiný, směřujeme jinam, ale tvoříme spolu ve škole úžasné věci. A to je vlastně inspirativní. Můj klukovský sen byl hrát na bicí v Pink Floyd.

ŠTĚPÁN: Pravděpodobně prvním hudebním vzorem byl John Bonham – bubeník Led Zeppelin – chtěl jsem se stát rockovou hvězdou a hrát pro vyprodané stadiony. Geniální a osobití vibrafonisti Gary Burton, Milt Jackson, Mike Mainieri, Stefon Harris, Marcin Pater či Karel Velebný značně formovali můj přístup k hudbě. Stále mě inspiruje Michael Jackson či Miles Davis a v současné době vzhlížím ke všem umělcům, kteří tvoří upřímně, nezištně a odhodlaně.

Co plánuješ do budoucna?

ANTONÍN: Nezastavovat se. Hrát, skládat, tvořit. Hodně si to užít a být za to vděčný.

LUKÁŠ: Můj cíl je se znovu naučit brát hudbu jako zábavu a potěšení, jako když jsem začínal. Prošel jsem školním systémem, který mi hudbu občas dokázal pěkně zprotivit. Ale s vědomou prací na sobě pozoruju, že je to v tomto ohledu jen a jen lepší. Do budoucna bych rád ještě více zabředl do autorské tvorby a samozřejmě se dál zdokonaloval ve hře na bicí nástroje. Vše je otevřené.

ŠTĚPÁN: Do budoucna plánuji tolik neplánovat. Letošním červnem uzavřu jednu dechberoucí životní etapu – po sedmi letech se rozloučím se studiem na naší kouzelné Akademii, se zaměstnáním v Orchestru opery Národního divadla, bydlením ve městě či zběsilým tempem všedních i nevšedních dnů – kvapíky budu metat raději na pódiu. Má vize spočívá v propojení umělecké tvorby s budoucností a dalším vývojem naší společnosti, životních hodnot a cílů nadějné mladé generace. V červenci nasednu se svou ženou Ninou do naší houževnaté Felicie a vydáme se do neznáma – směr Východ. gb

PŘEDSTAVUJEME: ABSOLVENTI

foto: Zuzana Lazarová

Bicistické Q&A

VÍT RAFAEL MATYSKA / Škála bicích nástrojů, kterými jsme obklopeni, je velmi široká. Proto je těžké vybrat jeden, který je mému srdci nejblíže, snad bych zmínil malý buben a tympány. Malý buben je dle mého názoru nejdůležitějším bicím nástrojem pro získání techniky hry a kontroly nad paličkami. Dá se na něj hrát jak sólový repertoár, tak repertoár orchestrální. Tympány jsou jak melodickým, tak rytmickým nástrojem. Dá se pracovat s barvou zvuku, laděním a celkovým vyzněním nástroje. Baví mě především ve spojení s orchestrem.

BLANKA ŠINDELÁŘOVÁ / Ten, co platí (pokus o fór, i když třeba Mahlerovo kladivo moc příležitostí nemá, zato rozpočítání honoráře na počet ran může být celkem motivační). Je těžké vybrat z tolika možných bicích nástrojů. Já jsem na ZUŠ začínala s melodickými bicími, které jsou ve mně prakticky zakořeněné. Každý hudebník nejspíš mluví o svém nástroji jako o nejlepším ze všech. Za mě je královna všech hudebních nástrojů marimba. Má krásný majestátní zvuk, který publikum vždy ohromí, zároveň je pro tento nástroj napsán široký a pestrý repertoár. Já se momentálně zaměřuji na zpěv s marimbou, na kterou se doprovázím, takže škála jejího využití může sahat téměř kamkoliv. Na melodických bicích nástrojích jsem byla odchována, nicméně hodně tíhnu i k tympánům. Být v čele orchestru stojí někdy pěkné nervy,

ale je to vždycky zážitek. Z drobných perkusí nikdy nepohrdnu flexatonem. Je to prostě taková srandipára.

VOJTĚCH VENCL / Těžká otázka. Během života jsem si mohl zahrát už na hodně bicích nástrojů. Nejvíce času jsem strávil asi za bicí soupravou. Během studia na HAMU objevuji a nacházím radost ze hry z nástrojů, jako jsou párové činely, triangl, a nepochybně i melodických bicích nástrojů, jako jsou xylofon, marimba, vibrafon, zvonkohra a další. Přijde mi, že se to střídá podle nálady. Nemám žádný, který by byl nejoblíbenější. Líbí se mi ta pestrost a s každým nástrojem se snažím skamarádit.

PETRA BRYNYCHOVÁ / Tím, že je obor hry na bicí nástroje tak rozmanitý, je pro mě těžké vybrat jeden jediný. Je to, jako když stojíte v cukrárně – vše vypadá tak lákavě... Od začátku studia mě to táhne k melodickým a etnickým bicím nástrojům. Díky skvělé partě pedagogů a spolužáků na katedře objevuji taktéž krásy orchestrálního a ansámblového hraní.

JAKUB HŘEBÍČEK / Mým nejoblíbenějším hudebním nástrojem je marimba, která má krásnou a nezaměnitelnou barvu tónu. Zvuk její hry mi vždy přišel charakterem velmi přírodní a ryzí, jelikož princip rozeznívání znělého dřeva je tu s námi ve své podstatě nezměněný již od prvních hudebních nástrojů. Zároveň nabízí marimba hráči svým rozsahem jak velmi hluboké basové tóny a možnosti doprovodné úlohy, tak plnohodnotný hudební a sólový potenciál. Díky zmíněnému rozsahu nástroje tomu může být třešničkou už jen skutečnost, že je při hře na tak rozměrný nástroj nutností až někdy „pobíhat“ po celé jeho délce.

VÍT RAFAEL MATYSKA / Na tuto otázku také nemám jasnou odpověď... Ve svém hudebním putování jsem se potkal s řadou hudebních stylů. Zmíním swingovou hudbu, kterou mám moc rád a měl jsem možnost ji intenzivně hrát. V poslední době jsem čím dál tím častěji obklopen symfonickou hudbou, která mi velmi rychle přirůstá k srdci.

Jaký žánr hraješ nejraději?

Jaký je tvůj nejoblíbenější bicí nástroj?

BLANKA ŠINDELÁŘOVÁ / Samozřejmě mě hodně baví hra v symfoňáku, i když to může být dost široký pojem. To je koneckonců moje specializace, jestli to tak můžu nazvat. Filmová hudba je pro mě vždy příjemným zpestřením od klasické hudby, takže když mám příležitost, vždy si ji ráda zahraju. Kdybych měla v sobě v minulosti víc přesvědčení a odhodlání a naučila bych se hrát na bicí soupravu, určitě bych se chtěla probouchat všemi žánry v rámci kapelovýho hraní. Takhle jen z povzdálí tiše závidím všem skvělým bubeníkům coby divák. Ale říká se, nikdy není pozdě. Třeba někdy opustím svoji zónu rezignace a opravdu dokážu zahrát na jakékoliv bicí nástroje v kterémkoli žánru.

VOJTĚCH VENCL / Momentálně mě nejvíce baví hrát opery a symfonická díla. Důvod je jasný. Mám pocit, že mi to jde líp a chci být ještě lepší. Samozřejmě pak mám nejoblíbenější žánr Drum and Bass, ale to by bylo na delší rozhovor.

PETRA BRYNYCHOVÁ / Rozmanitost oboru bicích nástrojů jde samozřejmě ruku v ruce s množstvím žánrů, které lze hrát. Zatím mě nejvíce nadchla již zmíněná etnická hudba jiných národů. Možná pro svou cizokrajnost a určitou míru syrovosti. Naopak cítím, že niternější zpověď, kterou mi dovoluje hra na melodické bicí nástroje, ráda využívám jak v sólové, tak orchestrální či komorní hře. Jedním z mých cílů je věnovat se mj. improvizaci v menším jazzovém uskupení.

JAKUB HŘEBÍČEK / Nejraději jsem, když mohu jednotlivé hudební žánry střídat. Na roli bubeníka mám rád, že máme možnost častého střídání hudebních žánrů a díky tomu se realizovat nejen v úzkém hudebním zaměření. Na bicí soupravu rád hraji jakékoliv rockové žánry a od hraní orchestrálních skladeb na tympány či hraní na marimbu si místy rád odskočím i k hudbě metalové.

gb

STALO SE 2023

ZEMŘELA DOC. KATARÍNA BACHMANNOVÁ

Ve čtvrtek 2. 3. ve věku 72 let zemřela pianistka Katarína Bachmannová, dlouholetá korepetitorka v operních divadlech a mnohaletá pedagožka Oddělení klavírní spolupráce na Hudební a taneční fakultě AMU, kde svou zkušenost a energii věnovala katedře zpěvu. Provedla studiem desítky našich absolventů s péčí až mateřskou.

V roce 1972 absolvovala Konzervatoř v Košicích a poté v letech 1972 – 1986 pracovala tamtéž jako korepetitorka Státního divadla. V letech 1986 až 1992 byla korepetitorkou Opery Národního divadla, od roku 1992 pak korepetitorkou ve Státní opeře Praha. Profesní život doc. Kataríny Bachmannové byl úzce propojen s operními pěvci. Mezi jejími hudebními partnery byl mimo jiné Štefan Margita.

TITUL EMERITNÍ PROFESOR AMU ZÍSKALA

PROF. JANA JONÁŠOVÁ A PROF. GIEDR Ė

LUKŠAITĖ MRÁZKOVÁ

U příležitosti jednání Umělecké rady Hudební a taneční fakulty AMU v Praze dne 9. 2. 2023 proběhlo předání čestného titulu emeritní profesor AMU dvěma bývalým profesorkám HAMU – prof. Janě Jonášové, bývalé pedagožce katedry zpěvu a operní režie, a prof. Giedrė Lukšaitė Mrázkové, bývalé pedagožce katedry klávesových nástrojů. Obě dámy převzaly toto ocenění z rukou PhDr. Ingeborg Radok Žádné, rektorky AMU, která jim společně s prof. Ivanem Klánským poděkovala za jejich mnohaletý přínos fakultě v podobě pedagogického a uměleckého působení s ujištěním, že i nadále bude jejich rada a pomoc vždy oceňovaná a vítaná.

ZEMŘEL PROF. MAREK KOPELENT

Dlouholetý pedagog katedry skladby, učitel několika generací studentů, prof. Marek Kopelent, český hudební skladatel, pedagog, publicista a klavírista zemřel 12. března 2023 ve věku nedožitých 91 let. Od 60. let 20. století se v domácím prostředí podílel na intenzivní emancipaci rodícího se stylu tzv. Nové hudby, který mohl za stoupající mezinárodní pozornosti rozvíjet jako umělecký vedoucí souboru Musica viva pragensis. Nemalé mezinárodní renomé spojené s působením v oblasti avantgardního umění mu v období normalizace (a krátce po ročním pobytu v Západním Berlíně) vyneslo nucené odsunutí mimo veřejný život. Po roce 1989 patřil k širšímu okruhu spolupracovníků prezidentské kanceláře a zejména se podílel na vychování několika generací mladých skladatelů na Hudební a taneční fakultě pražské AMU.

foto: archiv HAMU

PROF. MGR. VÁCLAV JANEČEK, PH.D.

SPECTABILIS, HONORABILIS

V RUBRICE SPECTABILIS, HONORABILIS PŘEDSTAVU‑

JEME NEJVYŠŠÍ AKADEMICKÉ ČINITELE NAŠÍ ŠKOLY.

DNES SI MŮŽETE PŘEČÍST ROZHOVOR S PROFE‑

SOREM MGR. VÁCLAVEM JANEČKEM, PH.D., KTERÝ

JE PROREKTOREM PRO STUDIJNÍ A PEDAGOGICKÉ ZÁLEŽITOSTI.

v něm doslova od píky různými pozicemi, takže si říkám, že bych spoustě věcí mohl pomoci, a doufám být také trochu přínosem. Nedaří se omezovat byrokracii, protože dnešní svět je nastaven tak, že podporuje „organizaci světa“ jen pomocí předpisů, jejich neustálé rozpitvávání a upřesňování, což vlastně nakonec naši činorodost omezuje namísto podpory určité „nepravidelnosti“, která je navíc pro umělecké prostředí výsadní.

Dříve jste působil jako proděkan pro zahraniční záležitosti Hudební fakulty. V čem se zásadně liší tyto dvě funkce?

Co je náplní vaší funkce a co její vykonávání obnáší?

Jde o pozici pro správu a řízení studijních a pedagogických záležitostí. Z toho můžeme usoudit, že se to týká vlastně velkého množství věcí, protože je-li naším hlavním posláním poskytovat studium, vzdělávání, tak je to podstata této činnosti. Pochopitelně studijní činnost je velmi rozsáhlá, má také nějaké parametry vědecké a výzkumné činnosti i mezinárodní spolupráce, vydává řády, předpisy. Když bych studijní agendu zúžil, ve smyslu charakteristiky, tak je to dohled nad tím, jak probíhá studium v souvislosti s akreditacemi, jaké má škola nastavené v tomto ohledu mechanismy, studijní plány, pravidla pro stipendia až po žádosti o rozložení nebo přerušení studia. To samozřejmě všechno leží – v té výkonné oblasti – na studijních odděleních jednotlivých fakult, ale rektorát dělá základní dohled a je současně také kontaktním místem zase jemu nadřízenému orgánu státní správy.

Prorektorem jste od roku 2021. Jaké byly vaše vize, které jste si při příchodu do funkce stanovil? A podařilo se je naplnit? Snažil jsem se mít stejné vize, jako když jsem před lety přijal první manažerskou pozici. Nejsem ten typ, který by „hltal“ vedoucí funkce, spíše jsem, obrazně řečeno, typ „s lopatou v ruce“ a vedoucí práci beru jako součást nějakého svého „poslání“. Já se v oboru pohybuji padesát let a prošel jsem

Zahraniční činnost je velmi radostnou agendou, protože jako studenti, pedagogové nebo zaměstnanci fakulty můžeme sdílet a získávat inspirace v zahraničí ze škol, které působí v jiném kulturním a sociálním prostředí. Vždy tam dochází k velkému rozšíření obzorů, témat, okruhů kolegů a známých. To je věc, která by měla fungovat, a ona funguje, a je to opravdu jedna z nejpřínosnějších činností. Jediné, co nás zde opět trápí, je byrokracie nebo fakt, že škola nemůže finančně celkově pokrýt veškeré náklady na naše zahraniční pobyty.

Kromě působení v prorektorském křesle také vyučujete na katedře tance. Když jsem se koukal na seznam vámi vyučo‑ vaných předmětů, tak je poměrně pestrý. Kdo je tedy Václav Janeček jako pedagog?

Já se mám především za pedagoga tance, zejména techniky klasického tance a předmětů, které s tím souvisejí. Vyučuji pedagogiku, metodiku, jak se vůbec zabývat učitelstvím tance, protože to má svá specifika, např. pracujete s polonahými lidmi, kteří se tak doslova odhalují nejen jako soustava kostí a svalů, ale jako ztělesněné bytosti, které svoje tělo, dovednosti, pohybovou inteligenci neustále rozvíjejí. Kromě toho vyučuji také estetiku, protože jsem v doktorském studiu absolvoval estetiku na Filozofické fakultě UK, a věnuji se rovněž oblasti organizace a produkce tance se zaměřením především na oblast měkkých dovedností (komunikaci).

Mimo pedagogickou činnost jste také poměrně činný i v jiných oblastech – jako dramaturg, scenárista, vydal jste několik odborných publikací. Na co se v současné době nejvíce zaměřujete?

Víte, já musím podotknout, že kromě té prorektorské činnosti dělám tyto další činnosti kvůli tomu, že se jimi nabíjím.

Nedokážu totiž odpočívat způsobem, že se „dřu a nervuju“ v jedné práci a pak si lehnu pod švestku. Když si chci odpočinout, tak jdu dělat jinou práci, a to se mi osvědčilo během celého života. A na co se nyní zaměřuji? Teď asi nejvíce vyučuji nebo vedu pedagogické semináře pro pedagogy. Pak mi asi nejčastěji lidé volají, abych pomohl s posudky nebo odbornými reflexemi pro podporu jejich záměrů, konceptů, projektů. Jsem moc šťastný, že z divadel dostávám čas od času nabídky na dramaturgickou, tvůrčí nebo interpretační spolupráci, občas ještě píšu. Strašně si vážím každé pobídky ke spolupráci, která odráží to, čím celý život opravdu intenzivně žiju.

Pravidelně vyučujete také v zahraničí. Řekl byste, že se nějak liší pojetí taneční výuky u nás a ve světě? Práce v cizině je určitě jiná než u nás. Je to tím, že si lidé více váží té možnosti, že mohou studovat vysokou školu. Oni za ni zpravidla platí, a to znamená, že se mnohem více snaží co nejvíce toho „nasát“, mají větší pokoru a jsou aktivnější. Co se týká byrokracie, tak ta bude velmi podobná, ale celkově se mi zdá ten systém otevřenější a efektivnější, lidé jsou pozitivnější a nemají pasivní přístup. Kvalita je stejná, my určitě obstojíme v konkurenci, ale přístup je bohužel rozdílný.

Vzpomenete si na své největší profesní faux pas a naopak na nejúspěšnější životní okamžik?

Já razím základní tezi, že člověk se má především stále udržovat v rovnováze. A nemyslím tím jen rovnováhu, aby se člověk udržel na obou nohách v roztodivných tanečních polohách a pozicích. Je to také trefná metafora pro rovnováhu v životě, kterou všichni hledáme po celý život, v každodenní činnosti. Je to rovnováha se sebou samým, s těmi druhými a se světem kolem sebe. A když se v životě člověku podaří tři čtyři věci a víte, že jste udělal lidi, kteří s vámi dělali nebo pro které jste to dělali, šťastnými, tak to znamená určitou stopu, a to je bezvadné, to je úspěch. Mít vzájemně obohacující kontakt a vztah s lidmi, co vás obklopují je – štěstí.

A nějaké faux pas?

Oh… docela slavný byl takový celkem fádní trapas, o kterém jsem raději pak dost otevřeně sám nejvíc mluvil, abych to na sebe řekl a zdůraznil tak, že jedna omylem poslaná SMS

opravdu patřila mojí kolegyni, které jsem chtěl mile sdělit, že za ni vezmu výuku, ale odeslal jsem ji na fakultě svému nadřízenému. Stálo v té zprávě: „Řekni si, kdy to chceš, a budu ti tam dělat přesně to, co chceš a potřebuješ, a k tvojí nejvyšší spokojenosti!“

Václav Janeček

• začínal krasobruslením

• byl sólistou Laterny magiky

• pedagogicky působil téměř ve všech českých divadlech

• vystudoval AMU v Praze a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• působil jako proděkan HAMU pro zahraniční záležitosti

• od roku 2021 působí jako prorektor pro studijní a pedagogické záležitosti

foto: Zuzana Lazarová

SEZNAMTE SE…

GRANTOVÁ SOUTĚŽ EXCELLENT A ÚSPĚŠNÉ

ŘEŠITELKY NA HAMU

V LETECH 2021–2023 BYLA NA AMU REALIZOVÁNA GRAN‑ TOVÁ SOUTĚŽ EXCELLENT URČENÁ PRO DOKTORANDY. CÍLEM SOUTĚŽE BYL ROZVOJ ODBORNÝCH DOVEDNOS TÍ DOKTORANDŮ PROSTŘEDNICTVÍM REALIZACE VÝ‑ ZKUMNÝCH PROJEKTŮ, ABSOLVOVÁNÍ ZAHRANIČNÍCH VÝJEZDŮ A KURZŮ V OBLASTI METODOLOGIE A STRA‑ TEGIE VÝZKUMU. VE TŘECH VÝZVÁCH BYLO PODPOŘE‑ NO CELKEM OSM STUDENTŮ A STUDENTEK. ZA HAMU USPĚLY HANA STREJČKOVÁ A LUDMILA WALDMANN PAVLOVÁ, S NIMIŽ VÁM PŘINÁŠÍME ROZHOVOR.

HANA STREJČKOVÁ, doktorandka katedry nonver‑ bálního divadla, uspěla v první výzvě grantové soutěže

Excellent. Projekt Poetic body – qualitative comparative evaluation research of physical training of J. Lecoq and V. Meyerhold zahájila 1. 7. 2021 a jeho plnění bylo rozvrženo do devíti měsíců.

foto: Anna Strejčková

Představte prosím, jaké téma jste v rámci GS Excellent řešila. Svůj kvalitativní výzkum jsem koncipovala jako komparativně-deskriptivní evaluaci dvou tréninkových schémat – tělesných průprav iniciovaných během 20. století, které ovlivnily jak umělecké vzdělávání profesionálů, tak moderní formy divadla. Pozornost jsem soustředila na analýzu pohybu dle J. Lecoqa a divadelní biomechaniku V. E. Mejercholda. Realizace projektu se konkrétně odvíjela ve třech hlavních liniích: badatelsko-publicistická zahrnovala např. mapování teoretického teritoria, sestavování bibliografie, překlady odborné literatury, reflexe terénních zjištění, strukturované rozhovory s umělci a pedagogy, aktivní účast na konferencích a sympoziích, recenzované studie, dále pedagogicko-praktická rovina cílila na trénink a vytvoření série dokumentárních fotografií, lektorskou činnost a aktivní účast na vzdělávacích modulech, umělecká část výzkumu se zaměřovala na komparaci systémů v kreativním procesu, tj. rešerši uměleckých příkladů a tvůrčí činnosti následovníků obou Mistrů.

Povinnou součástí projektu v této soutěži byl zahraniční výjezd. Kam jste vycestovala vy a v čem to bylo pro vás přínosné?

Počet povinných dnů v zahraničí jsem naštěstí i navzdory mnoha proměňujícím se pandemickým restrikcím a válce naplnila, i když jsem musela být neustále velmi ostražitá například k podmínkám vstupu do cizího státu. Moje zahraniční cesty se dělily na sebevzdělávací, lektorské-verifikační a akademické. V rámci projektu jsem vycestovala do Francie, Německa, Slovinska, Itálie a do vypuknutí válečného konfliktu jsem na dálku spolupracovala s katedrou divadelní pedagogiky na Moskevské státní univerzitě. Za zásadní přínos považuji obě studijní stáže, na které jsem díky Excellentu mohla finančně dosáhnout. Obrovskou vzpruhou hned zkraje projektu bylo, že mě přijali na pedagogický masterclass pro absolventy Mezinárodní divadelní školy Jacques Lecoq do Paříže. Sebezkušenostní a současně velmi precizně vedená výuka mi scelila vystudovaný materiál a zároveň mi nastínila další možnosti, jak na „lecoqovskou“ techniku nahlížet. Druhý studijní pobyt v létě 2022 mě zavedl do Itálie do Mezinárodního centra Mejercholdovy divadelní biomechaniky v Perugii, kde jsem se věnovala systematickému tréninku pod vedením Mistra G. Bogdanova a absolvovala mnoho přednášek o historii a využití

metody i praktické workshopy zaměřené na přesahy divadelní biomechaniky do profesionální umělecké a pedagogické praxe pod vedením dalších odborníků z Itálie, Brazílie a Kanady. Pro ověřování svých předpokladů v praxi jsem si v rámci lektorské činnosti definovala tři ohniskové skupiny, pro které jsem zacílila workshopy: studenty uměleckých oborů (MGU Rusko, HAMU Praha), studenty humanitních oborů se zájmem o divadlo (Saská Kamenice Německo, Olomouc), profesionální umělce (absolventi uměleckých oborů, regiony ČR a Praha). Aktivně jsem se v rámci projektu zúčastnila konferencí ve slovinské Lublani, dvakrát jsem prezentovala výsledky online na mezinárodním sympoziu v Moskvě a pak formou performativní přednášky na pražské konferenci Teritoria umění.

Čím vším vás projekt a jeho řešení obohatilo? Jaké nové znalosti, dovednosti jste získala?

Realizaci devítiměsíčního projektu hodnotím jako velice intenzivní seberozvoj v oblasti metodologie kvalitativního a uměleckého výzkumu, akademického psaní, prezentačních dovedností včetně vystupování v několika cizích jazycích a pedagogických kompetencí. A právě zvyšování certifikované pedagogické kvalifikace si velice vážím, neboť šlo v obou případech o jedinečnou příležitost učit se a čerpat zkušenosti od mistrů svého oboru (P. Rizza, hlavní pedagog Lecoqovy školy, a G. Bogdanov, jeden z posledních přímých následovníků Mejercholdova spolupracovníka N. Kustova). Jako velmi pozitivní vnímám prohloubení kontaktů na zahraničních školách a také seznámení se s osobnostmi, s nimiž nás jednak pojí společná zkušenost z výcviků, ale také je zajímavá jejich umělecká a lektorská práce. V neposlední řadě mě velmi obohatily i „povinné“ semináře na téma metodologie uměleckého výzkumu pro řešitele organizované AMU a za cenné považuji i konzultace s mentorem mého projektu prof. J. Hyvnarem.

Co z vašeho projektu bylo a je nadále využitelné pro naši fakultu?

Co jsem si předsevzala, to jsem splnila a Excellent mě za to odměnil jinak nenahraditelnými zkušenostmi, z nichž budu čerpat v pedagogické a badatelské činnosti i v budoucnu. Ale konkrétně: jako jeden z výstupů jsem navrhla koncept pedagogické metodiky včetně sborníku cvičení a tréninkové

struktury funkčně a srozumitelně propojující oba systémy. Uplatňuji ji ve výuce předmětu Herectví s maskou/Maska pro studenty bakalářského i magisterského studia na katedře nonverbálního divadla. Dále jsem z francouzštiny a ruštiny přeložila vybrané články a dokumenty o obou zkoumaných systémech v rozsahu přes 40 normostran. Fáze a poznatky z výzkumu jsem prezentovala na konferencích ve Slovinsku, Rusku a ČR s dedikací k Excellentu a HAMU. Průběžně byly a jsou publikovány studie v recenzovaných časopisech nebo sbornících z konferencí. Jde jak o další studijní materiál k mé současné i budoucí výuce, tak o zdárné plnění tabulky RIV pro naši fakultu.

LUDMILA WALDMANN PAVLOVÁ, doktorandka katedry strunných nástrojů, získala stipendium Excel‑ lent v 2. výzvě. Projekt Relaxační techniky pro houslisty z hlediska psychologického, fyzioterapeutického a pedagogického a jejich význam pro dosažení co nejširší škály zvukových efektů hudby 20. a 21. století zahájila 1. ledna 2022 a jeho plnění bylo rozvrženo do dvanácti měsíců.

Představte prosím stručně, jaké téma jste v rámci GS Excellent řešila.

Moje téma bylo zaměřeno na relaxační techniky pro houslisty a jejich význam pro dosažení co nejširší škály zvukových efektů hudby 20. a 21. století. Jelikož projekt trval rok, rozdělila jsem ho na dvě poloviny. V rámci té první jsem se zaměřila na bádání v oblasti relaxace ve spolupráci s fyzioterapeuty a psychology a v rámci druhé jsem se zabývala speciálními houslovými technikami 20. a 21. století. V rámci projektu pak vznikly dvě metodologické studie, dvě videa (dostupné na mém YouTube kanálu @ludmilapavlova1398) a proběhly dva workshopy na půdě HAMU.

Povinnou součástí projektu v této soutěži byl zahraniční výjezd. Kam jste vycestovala vy a v čem to bylo pro vás přínosné? Výjezdy do zahraničí byly velkou částí výzkumné práce. Nejdříve jsem vycestovala do Helsinek, kde jsem v rámci 12. mezinárodní houslové soutěže Jeana Sibelia zkoumala povědomí o relaxačních houslových technikách a o hudbě 20. a 21. století na mezinárodním poli.

foto: Anna Strejčková

Dále jsem se vydala do Bydhoště, Mnichova a Cividale del Friuli, kde jsem kromě praktické části, kterou tvořila spolupráce s houslistou Danielem Rowlandem, klavíristou Marcinem Sikorskim a skladatelkami Alissou a Elenou Firsovými, prováděla i hloubkové rozhovory.

Výzkum v zahraničí byl pro mne velkým přínosem z několika důvodů. Za prvé jsem měla možnost rozšířit si obzory a mnohokrát se dostat i na hranici svých sil, což mě vždy vedlo k poznání a pochopení něčeho nečekaného. Za druhé jsem získala novou perspektivu při pohledu na věci, které jsem před výjezdem považovala již za vyřešené, především při výzkumu v Cividale del Friuli, kde jsem experimentovala s novým chápáním držení smyčce. V neposlední řadě pak doplňovaly informace získané při výjezdech mozaiku, která do sebe v průběhu roku zapadala čím dál více.

Čím vším vás projekt a jeho řešení obohatilo? Jaké nové znalosti, dovednosti jste získala? Rozšířila jsem si obzory o spoustu nových poznatků ze zahraničních spoluprací a z rozhovorů s psychology a fyzioterapeuty, pro jejichž komunikaci jsem nejdříve musela sama nastudovat mnoho materiálu. Při konzultacích s psychology a fyzioterapeuty jsem získala mnoho poznatků o komplexnosti lidského těla a mysli. V určitý moment jsem dokonce musela udělat pomyslnou dělicí čáru, abych informace přestala shromažďovat a začala je propojovat. Samozřejmě nebylo možné, abych zcela přerušila dohledávání chybějících článků k mým odpovědím. Otázky, které vykrystalizovaly, se však již začínaly jevit jako jednotlivé okruhy studie.

Jako neméně cennou zkušenost hodnotím schopnost projektového myšlení ve smyslu dokončení předsevzatých cílů každý měsíc a podávání průběžných zpráv. Již sedmým rokem organizuji festival komorní hudby Podkrkonošské hudební léto, ale s ročním plánováním Excellentu se tato produkční činnost nedá srovnat. Tento typ myšlení se odrazil samozřejmě i v prostředí mimo grant Excellent, za což jsem vděčná.

Z projektu si odnáším opravdu mnoho a jsem přesvědčena, že tyto zkušenosti budou obohacovat můj život i v budoucnu.

Co z vašeho projektu bylo a je nadále využitelné pro naši fakultu?

Relaxaci při hře na jakýkoliv nástroj vnímám ve svém okolí čím dál častěji jako podnět k zamyšlení. Zejména housle jsou nástrojem, který doslova třímáme ve svých pažích, a proto je toto téma pro houslisty velmi aktuální. Za dobu výzkumu jsem pracovala s houslisty velmi mladými, ale i s již hotovými virtuózy, kteří chtěli pouze posunout svůj pocit při hře na pomyslný další level. Předmětem výzkumu bylo podložit mé domněnky vědomostmi z psychologie a fyzioterapie, na nichž jsem pak postavila techniky, které pomohly subjektům výzkumu, ale i mně samotné k uvolněnějším výsledkům a pocitům při hře na housle. Na naší fakultě je mnoho skvělých houslistů, kteří projevili zájem o toto téma a v rámci workshopu, který proběhl 15. 6. 2022, jsem cítila, že jeden výukový blok na probrání všech témat je zkrátka málo. I proto doufám, že v budoucnu budu moci pokračovat ve workshopech s užším zaměřením na jednotlivé tematiky.

V neposlední řadě navázání relaxace při hře na housle na hudbu 20. a 21. století, jež využívá speciální houslové techniky, bylo logickým vyústěním, které se také protíná s mým doktorandským tématem Polská houslová tvorba 20. století a její význam pro českou houslovou pedagogiku. Druhý workshop, který na HAMU proběhl 13. 12. 2022, se zaměřoval především na tyto speciální houslové techniky, a jelikož se ho kromě houslistů zúčastnili i skladatelé a zástupci jiných instrumentálních oddělení, cítila jsem nadšení z mezioborové spolupráce, která mě také láká a chtěla bych ji rozvíjet.

V budoucnu bych chtěla věnovat více času jednotlivcům, kteří si během workshopu budou moci odpovědět na individuální otázky v rámci bezpečného prostředí. Právě bezpečné prostředí je totiž jednou z priorit, které si v rámci workshopů (a nejen v nich) kladu za cíl.

Grantová soutěž EXCELLENT probíhá v rámci projektu

Zvyšování grantových schémat na AMU (projekt č. CZ.02.2.69/0.0/0.0/ 19_073/0016938), a to době od 1. 10. 2020 do 30. 6. 2023.

Daniela Machová

ALENA HRON NAŠI ABSOLVENTI

ALENA HRON (JELÍNKOVÁ) VYSTUDOVALA DIRIGO ‑

VÁNÍ NA PRAŽSKÉ KONZERVATOŘI A TAMTÉŽ TAKÉ

SKLADBU A ARANŽOVÁNÍ POPULÁRNÍ HUDBY. BĚHEM

STUDIA DIRIGOVÁNÍ NA PRAŽSKÉ AMU STRÁVILA ROK

NA NORGES MUSIKKHØGSKOLE V OSLU. OD ZÁŘÍ

2022 STUDUJE VE VÝBĚROVÉM MAGISTERSKÉM

PROGRAMU NA PRESTIŽNÍ ZÜRCHER HOCHSCHULE

DER KÜNSTE VE TŘÍDĚ J. SCHLAEFLIHO A CH. M. MUEL‑

LERA. OD ROKU 2022 PRAVIDELNĚ SPOLUPRACUJE

S JANÁČKOVOU FILHARMONIÍ OSTRAVA, SE KTEROU

NA JAŘE TÉHOŽ ROKU NAHRÁLA KOMPLETNÍ ORCHES‑

TRÁLNÍ DÍLO VÍTĚZSLAVY KAPRÁLOVÉ.

Jaké byly vaše hudební začátky? Hrála jste v dětství na nějaký hudební nástroj?

Chodila jsem do hudebky ve Valašském Meziříčí. Začínala jsem na housle a ve sboru, následně přibyl smyčcový orchestr, klavír a chvíli i sólový zpěv. V rodině se také dost zpívalo a hrálo. Jsem ze šesti sourozenců, a když každý cvičil na svůj nástroj, byl to doma docela hukot.

Proč jste si vybrala dirigování? Co vás k tomu vedlo?

K dirigování mě to nasměrovalo postupně. Nejprve jsem myslela, že budu studovat housle, potom jsem začala studovat pop skladbu a aranžování a nakonec jsem si přibrala dirigování, ve kterém jsem se natolik našla, že mi – narozdíl od ostatních oborů – zůstalo dodnes. Mým prvním dirigentským zážitkem bylo dirigování asi čtyřicetičlenného smyčcového orchestru s kapelou ve Valašském Meziříčí (s vlastními aranžemi), pak přišel impulz od mé učitelky intonace Veroniky Höslové ke studiu dirigování, a následně si mě už vzala pod křídla Miriam Němcová. Potom už jsem s nadšením objevovala tento svět.

Během studií na Pražské konzervatoři jste založila pěvecký sbor PUNKT, který dnes slaví velké úspěchy na mnoha za‑ hraničních soutěžích. Jak tento nápad vznikl?

S nápadem založit studentský sbor přišel tehdejší spolužák z dirigování Jirka Trtík – že bychom jej jako studenti dirigování vedli, zpívali by zájemci ze studentských řad, a to primárně díla studentů skladby. Tak se také stalo. Nakonec jsme zůstali jako sbormistři dva a poté, co Jirka odjel studovat

skladbu do Clevelandu, jsem se sborem zůstala já. Zpětně to vidím tak, že jsme se sborem rostli společně ruku v ruce. Já se svými dovednostmi dirigentskými a sbor s pěveckými i technickými. Nezanedbatelnou přísadou bylo také to, že jsme byli skvělá parta – v průběhu času v různých obměnách tedy byla motivace do sboru nejen chodit, ale i dát kus sebe. Nyní jsem kvůli studiu dirigování ve Švýcarsku musela předat sbor do nových rukou – Igoru Karpilovskému.

Jak vzpomínáte na svá studia na HAMU? Co vše vám tato škola dala?

Během studií na HAMU se udál obrovský vývoj mé osoby jako dirigentky, v čemž sehrála HAMU značnou úlohu. Díky koncertům s PKF, v posledním ročníku i s AKS, a díky kurzům u Severočeské filharmonie s naším vedoucím katedry Tomášem Koutníkem jsem měla příležitost zkonfrontovat své znalosti a manuální techniku nabytou u klavíru s realitou. Nutno ale říct, že bez další praxe (zejména v Punktu, ale i v dalších amatérských sborech a orchestrech) by byl můj dirigentský růst jistě o dost pomalejší. Nástrojem dirigenta je orchestr a bylo by skvělé, kdyby měli studenti tohoto oboru častější příležitost na svůj nástroj cvičit. Cítím, jak je pro mne důležité, že se teď při studiu ve Švýcarsku mám možnost doopravdy „vydirigovat“ – dirigujeme ansámbl dvakrát týdně a k tomu jezdíme na masterclass po Evropě. Nicméně rozumím tomu, že je to také otázka peněz a složitého managementu. Ráda bych ale ještě zmínila, že pro mne bylo zajímavé naslouchat při studiu různým dirigentům, kteří nás vyučovali, protože ač se to často hodně lišilo, každý z nich mě nějak obohatil a doplňoval mou mozaiku pohledu na dirigování.

Kam vedly vaše první kroky po ukončení HAMU? Bylo lehké se uplatnit po absolvování studia?

V zahraničí jsem jeden rok studovala v rámci programu Erasmus+, za kteroužto zkušenost jsem HAMU také velice vděčná! Tehdy jsem měla za to, že po dokončení studií už zůstanu v Česku. Nicméně dostala jsem doporučení z více stran, abych šla ještě studovat do Curychu do vyhlášené dirigentské třídy Johannese Schlaefliho, tak jsem si řekla, že to ještě zkusím. Byla jsem přijata a teď právě na této škole studuji druhého magistra, a to skýtá veliký prostor pro můj další dirigentský růst. Do toho získávám k mé velké radosti

příležitosti dirigovat u různých českých orchestrů, takže hodně cestuji mezi Švýcarskem a Českem.

V květnu budete debutovat na Pražském jaru jako vůbec první žena, která se v rámci tohoto formátu představí. Jak vznikal program pro tento mimořádný koncert?

Pro výběr programu jsem měla dost volnou ruku, za kteroužto důvěru jsem velmi vděčná. Nechtěla jsem zařazovat nějaké úplně nejprofláklejší kusy, ráda bych dlouhodobě upozorňovala na hudbu, která z různých důvodů není až tak známá. Proto jsem ráda, že je na programu Jan Novák a jeho Capriccio pro violoncello a orchestr (sólistou bude Tomáš Jamník). O něco známější je veřejnosti Ottorino Respighi, jehož Římské pinie mám už od studií v Norsku v hledáčku… a nejpopulárnější autor i kus zazní v samém úvodu koncertu –Sergej Prokofjev a jeho Suita č. 2 z baletu Romeo a Julie. Premiéra tohoto baletu proběhla v Brně v době, kdy tam Jan Novák studoval na gymnáziu, a s Respighim jej zase pojí italské prostředí, ve kterém se balet odehrává. Je to sice trochu přes roh, ale nějaká spojitost tam je. ah

foto: Martin Straka

foto: Martin Straka

KONCERTNÍ

REFLEXE

HUDBA PETERISE

VASKSE V PODÁNÍ

ŽOFIE HRUBÉ

SOUČKOVÉ JAKO

SUGESTIVNÍ LEITMOTIV

VE Č ERA V NODU

SEVERSKÉ ZEMĚ A POBALTÍ JSOU JIŽ DELŠÍ

DOBU PROSTŘEDÍM, KTERÉ MÁ V OBLASTI

SOUDOBÉ HUDBY MIMOŘÁDNÝ, CELOSVĚ‑

TOVÝ VÝZNAM. NA TUTO SKUTEČNOST

NAVÁZAL I CYKLUS SOUDOBÉ HUDBY ORCHES‑

TRU PKF – PRAGUE PHILHARMONIA, KDYŽ

SKLADATELŮM (A SKLADATELCE) Z TOHOTO

KULTURNÍHO OKRUHU VĚNOVAL CELÝ VE‑

ČER V PRAŽSKÉM NODU. NA KONCERTĚ

4. DUBNA TAK ZAZNĚLA DÍLA PETERISE

VASKSE, ARVO PÄRTA A KAIJI SAARIAHO.

Koncertní řada věnovaná soudobé (nebo možná spíše prostě novější) hudbě má v sezonách PKF své pevné místo. V posledních letech je v rukou dramaturgyně Hany Dohnálkové, která večery zároveň moderuje. Letošní sezoně cyklu dala podtitul „světový“ – v šesti koncertech má publikum příležitost seznámit se s tvorbou skladatelů a skladatelek z různých zemí. „Severský“ díl byl navíc obohacen tím, že jedna z hlavních protagonistek, flétnistka Žofie Hrubá Součková, sdílela s publikem nejen hudbu, ale i zážitky ze svých osobních setkání s Peterisem Vasksem.

Žofie Hrubá Součková, členka orchestrální akademie PKF –Prague Philharmonia, se na koncertě představila hned ve třech skladbách. Zahrála Vasksova díla Ainava ar putniem pro sólo flétnu a Aria e danza pro flétnu a klavír a kratičký kus Estländler od Arvo Pärta. V Ainava ar putniem, v překladu „Krajina s ptáky“, se Žofie Hrubá Součková uvedla jako mimořádně kvalitní hráčka s citem pro Vasksovu jemnou, ale přímočarou poetiku. Dobře zvládala rozšířené techniky (bez problémů zněla frullata, ale například i simultánní zpívání a hraní) a příjemně vedla fráze v této povětšině lyrické kompozici. Druhá Vasksova kompozice pro flétnu Aria e danza stavěla interpretku před výzvu vykreslit dvě kontrastní části: zatímco aria je velmi melodická, v danze se struktura stává rytmičtější a hustší. Žofie Hrubá Součková dobře vystihla charakter obou částí. Zvlášť v exponovaných úsecích v danze jsme mohli ocenit precizní artikulaci a srozumitelnost frází, celek vyzněl kompaktně a i přes náročnost partu byl předveden evidentně s přehledem. Na klavír sólistku velmi dobře doprovodil Jakub Uhlík. Navzdory tomu, že v sále je k dispozici pouze pianino, dokázal vytvořit opravdu plný zvuk, a významně tak přispěl k efektnímu vyznění celé skladby. I v Pärtově miniatuře interpretka předvedla, že má smysl pro plastické vedení frází. Některým místům této průzračně čisté kompozice by však z mého pohledu možná slušel i o trochu jasnější, průraznější tón.

Jakousi druhou linii koncertu tvořily smyčcové kvartety. Dramaturgyně Hana Dohnálková zařadila od každého autora jeden: Fratres od Arvo Pärta, Terra Memoria od Kaiji Saariaho a Smyčcový kvartet č. 1 od Peterise Vaskse. Interpretace se ujalo kvarteto složené převážně z hráčů PKF. Post prvních houslí zaujal koncertní mistr Michal Sedláček, druhé housle hrál Jan Adam, violistou byl Jan Čermák a za violoncellem

seděl Balázs Adorján. Ansámbl měl náročný úkol: každý z autorů má osobitý hudební jazyk a všechny tři kompozice tak vyžadovaly specifický přístup. Řekla bych, že nejvíce se kvartetu povedlo provedení Vasksova díla, jež bylo možná nejtradičnější. Zde umělci působili velmi sehraně, první dvě věty byly v jejich podání strhující, energické. Hráči vhodně využili i drsnějšího vyznění – jejich interpretace mi v něčem evokovala Bartóka. Ve třetí, ztišené větě hezky vyzněly subtilní sólové vstupy jednotlivých hráčů. Fratres zněly v interpretaci kvartetu poklidně, podařilo se vystihnout křehkou atmosféru tohoto díla. Zvuk ovšem nebyl zcela homogenní, měla jsem pocit, že první housle faktuře příliš dominovaly, což rovnovážné vyznění trochu narušovalo. V Terra Memoria od jedné z největších skladatelek současnosti, finské autorky Kaiji Saariaho, se kvarteto pohybovalo na bohaté dynamické škále: sama Saariaho přitom o tomto díle na svém webu píše, že ji fascinuje bohatství zvuku smyčcovým nástrojů. Z tohoto hlediska tedy bylo kompozici učiněno zadost. Barevnost, na kterou jsem v tvorbě Kaiji Saariaho zvyklá (a která vychází například i z její inklinace k spektralismu), zde však podle mě nebyla přítomná v plné míře. Obecně se však jednalo o inspirativní a povedený večer – nejvíce snad pro hudbu Peterise Vaskse.

REFLEXE

ODDYCH ↓

VTIPY …O KLAVÍRISTECH

Klavírista se ptá po koncertě přítele: „Co říkáš na ten potlesk?“

„Senzace,“ chválí ho kamarád.

„Kde jsi sehnal tolik příbuzných?“

„Proč zavíráš oči, když hraješ na klavír?“

„Nemůžu se dívat, jak publikum trpí.“

U dveří zazvoní zvonek. „Dobrý den, jsem ladič pian.“ „Já jsem si ladiče neobjednala.“

„Vím, že vy ne. Objednali mě vaši sousedé.“

VÍTE, ŽE…?

…v meditační zahradě HAMU se pěstují bylinky všeho druhu, které jsou volně přístupné a můžete je využívat? …kousek od HAMU, na Tržišti 3, je rodinné bistro Bread gap, kde vám udělají dobré kafe i sendviče se slevou, když se prokážete jako student či zaměstnanec HAMU?

…ve Formanově filmu Amadeus hrál jeden z klavírních pedagogů HAMU? (A pokud vás zajímá který, vyplňte křížovku na vedlejší stránce.)

VÝZVA – BAVÍ TĚ PSÁT A SLEDOVAT HUDEBNÍ DĚNÍ? CHCEŠ SE PŘIDAT DO NAŠEHO REDAK‑

ČNÍHO TÝMU? NEBO MÁŠ JEN NÁPADY, O ČEM BYCHOM MOHLI PSÁT? SVOJE NÁPADY, PŘIPO MÍNKY A POSTŘEHY NÁM MŮŽEŠ NAPSAT NA

NAŠI E MAILOVOU ADRESU redakce@hamu.cz.

Redakce: Alfred Habermann, Gabriela Barillová, Lucia Maloveská, Eliška Zamouřilová

Spoluautoři: Daniela Machová, Daniel Mikolášek

Odborná spolupráce: Adam Halaš, Anna Poppová, Petr Koronthály, Eva Lorencová

Grafické zpracování: Eva Holá

Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a pomoc při realizaci tohoto časopisu.

Redakční uzávěrka: 3. 4. 2023

Malostranské nám. 258/13, 118 00 Praha 1

+420 234 244 101 hamu@hamu.cz

TAJENKA

1. Víte, jakého významného skladatele znázorňuje socha v meditační zahradě HAMU?

2. Příjmení českého umělce, který vytvořil litinové patníky umístěné na Malostranském náměstí

3. Děkan HAMU

4. Bylina, kterou naleznete v meditační zahradě

5. Jaký hudební nástroj lze na HAMU od ak. roku 2023/24 studovat?

6. Jméno fakultního orchestru

jeden z klavírních pedagogů HAMU hrál ve Formanově filmu Amadeus

KDO TO BYL ?