#hamu č. 1

DUBEN 2022 / ČASOPIS HUDEBNÍ A TANEČNÍ FAKULTY AMU / PRVNÍ VYDÁNÍ

OBSAH

EDITORIAL

úvodní slovo prof. Ivan Klánský a BcA. Eliška Zamouřilová / 3

NENECHTE SI UJÍT / 4—5 pozvánky na akce, které by vás neměly minout

PŘEDSTAVUJEME: Katedra skladby / 6—9

„A na počátku bylo…“ rozhovor s vedoucím katedry skladby doc. MgA. Slavomírem Hořínkou, Ph.D. / 10—12 „Mám štěstí na ty, kteří se snaží dát šanci mladým“ rozhovor se Soňou Vetchou, studentkou katedry skladby / 13—15 Skladatelské Q&A otázky a odpovědi studentů skladby / 16—17

STALO SE

co se událo v posledních měsících / 18—19

CHALLENGE ACCEPTED?

Troufni si na mezinárodní mládežnický orchestr! článek o mezinárodních mládežnických orchestrech / 20

SEZNAMTE SE… studijní oddělení / 21—22

ČLÁNEK

Antidiskriminační platforma / 22—23

NAŠI ABSOLVENTI

rozhovor s Jakubem Hrůšou / 24—27

KONCERTNÍ REFLEXE / 28—29

ODDYCH / 30

Tématem našeho historicky prvního čísla je počátek. Ať už se jedná o počátek časopisu, nebo jak zjistíte z rozhovoru s vedoucím katedry skladby doc. MgA. Slavomírem Hořínkou, Ph.D., o počátek skladby, vždy je to známka něčeho nového. Nápad vytvořit propojení celé naší fakulty koloval už dlouho a já jsem nesmírně potěšena, že jsme měli možnost tuto myšlenku zhmotnit.

V časopise, se kterým se zatím setkáte v elektronické podobě, si budeme postupně představovat nejen jednotlivé katedry HAMU, ale i jejich pedagogy, studenty nebo absolventy. Pozveme vás na zajímavé akce, o kterých budeme následně i psát. Vysvětlíme, jak naše fakulta funguje a na koho se obrátit v případě studijních problémů. Doufám, že si s námi zpříjemníte jízdu tramvají, čekání na vlak nebo jen polední pauzu v Café HAMU.

Tak na úspěšný (nejen) hudební rok!

Eliška Zamouřilová, katedra hudební produkce

Vážené a milé studentky, studenti, kolegyně, kolegové a přátelé Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, nejprve si vás dovoluji všechny srdečně pozdravit.

S radostí jsem využil možnosti přispět do prvního čísla #hamu a pokládám si za čest, že u příležitosti vydání historicky prvního časopisu Hudební a taneční fakulty AMU v Praze budou hned na úvod uvedena právě má slova.

Byli to naše studentky a naši studenti, kteří s poukázáním na situaci, že fakultě nějaký časopis či newsletter schází, přišli s myšlenkou tento stav napravit. Jejich vize sestavit redakční tým a začít pracovat na realizaci prvního čísla okamžitě získala celofakultní podporu, a já bych jim chtěl zde za jejich úsilí jménem fakulty poděkovat. Právě jejich cílevědomost má zásluhu na tom, že stojíme u zrodu platformy, která má skvělé ambice – informovat o věcech týkajících se studia, sdílet radost a nadšení z úspěchů našich studentů a pedagogů, zvát na koncerty a další umělecké počiny, upozorňovat na důležitá data a termíny, komentovat dění na škole, zkrátka celkově prezentovat fakultu, a to nejen tzv. dovnitř, ale i ven. Budu rád, přispěje-li tento časopis ke vzájemné informovanosti a komunikaci, k další a větší mezioborové spolupráci, v ideálním případě ústící ve společný projekt několika kateder nebo i fakult.

Věřím, že se tento časopis stane příjemnou součástí fakultního života, že po atraktivním a čtivém magazínu s chutí sáhnou studenti, pedagogové i neakademičtí pracovníci a že se do něho s oblibou začtou jak „domácí“, tak i přátelé a příznivci fakulty, a třeba i široká veřejnost. Upřímně mu přeji, aby první krůčky proběhly tou správnou nohou a další kroky byly už jen pevné a jisté.

Přeji všem klidné a příjemné dny.

Srdečně prof. Ivan Klánský, děkan HAMU

POZVÁNKY NA AKCE, KTERÉ BY VÁS NEMĚLY MINOUT

NENECHTE SI UJÍT

HUDEBNÍ FESTIVAL A. DVOŘÁKA

12. 4.–7. 6. 2022, Příbram a okolí – festival

JAZZFESTBRNO – PAT METHENY: SIDE EYE

26. 4. 2022, SONO Centrum – koncert

HYBRID SESSIONS #19 JAN PISKLÁK + MICHAL ZBOŘIL

Hybrid Sessions jsou měsíční večerní improvizační koncerty, které se konají v Kampusu Hybernská. Každou akci zahájí vždy hostující duo zavedených improvizátorů.

28. 4. 2022, Kampus Hybernská – koncert

KONCERT KATEDRY JAZZU LUBOŠ SOUKUP

28. 4. 2022, Divadlo Inspirace – HAMU – koncert

MLADÍ LADÍ JAZZ OPEN AIR

30. 4. 2022, Karlovo náměstí, Praha – festival

SOMA FESTIVAL PRAHA

Přednášky a workshopy na téma somatických přístupů v pohybu, práci s dotekem, tanci, terapii, umění a filosofii. 30. 4.–1. 5. 2022, HAMU – festival

JAZZFESTBRNO – GOGO PENGUIN

1. 5. 2022, SONO Centrum – koncert

PRAŽSKÉ JARO

12. 5.–3. 6. 2022, Praha – festival

CLASSICAL: NEXT Celosvětová síť, jejímž účelem je propojit hudební profesionály v klasické hudbě. Může se jednat o manažery, muzikanty, promotéry, orchestry, labely, PR manažery apod., kteří se navzájem poznají a obohatí. Jedná se o několikadenní konferenci, jenž obsahuje i debaty a showcase hudebních těles. Studenti HAMU si mohou zažádat o finanční příspěvek na mezinárodním odd. HAMU u Anny Poppové. 17.–20. 5. 2022, Hannover, Německo – konference

KONCERT KATEDRY JAZZU VOJTĚCH PROCHÁZKA

18. 5. 2022, Divadlo Inspirace – HAMU – koncert

PŘED STAVUJEME KATEDRA SKLADBY

KATEDRA SKLADBY SE ZABÝVÁ UMĚLECKOU VÝCHOVOU SKLADATELŮ ZA ÚČELEM JEJICH PROFESIONÁLNÍHO PŮSOBENÍ V OBLASTI SOUDOBÉ VÁŽNÉ HUDBY.

Novodobá historie katedry skladby se začíná psát po roce 1989, kdy padly ideologické limity. Katedra se otevřela pluralitě tvůrčích estetik a názorů, postupně také začala stále více reflektovat vývoj oboru v zahraničí, rozvoj soudobých kompozičních směrů a hudebních technologií. Tyto inovace započaly v době, kdy byla katedra vedena prof. Václavem Riedlbauchem, a k prudkému rozvoji došlo zejména v době jeho nástupce prof. Ivana Kurze. Pracoviště katedry byla postupně vybavena špičkovou technikou pro tvorbu notových materiálů a elektroakustické hudby, což poskytuje skladatelům zázemí srovnatelné s předními evropskými vysokými školami. Na katedře působili po roce 1989 jako pedagogové například Svatopluk Havelka, Petr Eben, Ivana Loudová a další významní tvůrci. Hlavním cílem poskytovaného vzdělání zůstává autonomní hudební tvorba, ale výuka zároveň reflektuje praktické požadavky kladené na současné hudební tvůrce. Proto se koncepce studijního oboru vyvíjí od jednotného studijního plánu k větší variabilitě, zejména na magisterském stupni s řadou volitelných předmětů a možností volby specifického zaměření studia. Studenti tak mají stále větší možnost ovlivnit své studium podle svých preferencí a předpokladů. zdroj: www.hamu.cz

foto: archiv katedry

Katedra skladby

foto: Zuzana Lazarová

PŘED STAVUJEME KATEDRA SKLADBY

foto: Zuzana Lazarová

Katedra skladby

foto: Karel Cudlín

„A na počátku bylo…“

...ROZHOVOR S VEDOUCÍM KATEDRY SKLADBY HAMU SLAVOMÍREM HOŘÍNKOU O TOM, JAK VZNIKÁ

SKLADBA

Když musíte napsat skladbu na objednávku, jak postupujete, pokud vás múza zrovna nepolíbí?

To záleží, o co se jedná. Už jsem několikrát provedení skladby odložil o rok nebo o dva. Většinou není problém v tom, že by mě nic nenapadalo, spíš nemám čas a klid skladbu takříkajíc udělat. Samozřejmě že člověk mívá období, kdy mu to nejde, to je normální a nejde dělat nic jiného než vytrvat. Moje zkušenost je ta, že inspirace přichází spolu s časem, který člověk se skladbou tráví. Když dělám pro divadlo nebo něco podobného a mám málo času, tak prostě sednu a něco

smysluplného napíšu. To je, myslím, určitý znak profesionality. Pravda je, že takové věci moc často nedělám, protože je to pro mě poměrně stresující, nemám z toho dobrý pocit. Spolupracujete s mnoha hudebními tělesy a orchestry (Orchestr Berg, PKF, Moens Ensemble, Bennewitzovo kvarteto, Česká filharmonie a další). Pro koho se vám skládalo nebo obecně skládá nejjednodušeji? Nejlépe se mi píše pro někoho, koho dobře znám, s kým můžu průběžně konzultovat a skladbu i třeba během zkoušení dotahovat. V tomhle ohledu jsem měl obrovskou radost ze spolupráce s Bennewitzovým kvartetem. Oni nejsou žádní specialisté na současnou hudbu, ale mojí skladbě Songs of Immigrant věnovali obrovské úsilí a mraky času. Zčásti proto, že ji sami iniciovali, a asi i proto, že jsme přátelé a věřili mi, že to má smysl. V té skladbě je spousta čtvrttónů, šestinotónů, rozšířených technik a neobvyklých zvuků a je půlhodinová, takže to bylo pořádné sousto. Já jsem se na druhou stranu snažil maximálně vyjít vstříc jejich připomínkám a nápadům. Podobně to mám s Orchestrem Berg, ale to jsou specialisté na soudobou hudbu, takže se nadšení pro věc asi víc předpokládá. Skvěle se mi také spolupracuje se zpěváky, kteří se zabývají starou hudbou. Ať už to byla Tiburtina Ensemble s Barborou Kabátkovou, Cappela Mariana, Tomáš Král nebo Markéta Cukrová.

Máte už v hlavě jasně od začátku dané, kam bude skladba směřovat a jak se bude vyvíjet? Většinou mám nějaký pocit, dojem nebo účinek, kterého chci dosáhnout. V tomhle smyslu často směřuji k nějakému předem danému momentu ve skladbě. Jak k němu dojít, jak toho účinku dosáhnout, ale hledám.

Kde nebo v čem hledáte inspiraci k tvorbě? Vnější inspiraci nacházím nejčastěji ve zvukové krajině kolem sebe a v tom, jak ji já sám subjektivně slyším a prožívám, v poslední době čím dál víc v přírodě a pak v tichu.

Na stránkách Českého rozhlasu jsem se dočetla, že jste skladbu Rány zářící zkomponoval i pomocí nahrávek pořízených z kostelů a ulic Jeruzaléma, který jste v roce 2016

navštívil. Věnujete se tzv. soundscape composition často a je duchovno něco, co vás při skládání ovlivňuje?

Myslím, že žádný tvůrce nemůže popřít, kým vnitřně je. Já jsem praktikující křesťan, takže ano, spiritualita, modlitba a duchovní prožívání světa mě jistě ovlivňuje. Ale je to spíš přirozená součást mojí tvorby, než že bych měl tuhle polohu vytyčenou jako nějaký program. Skladba Rány zářící vznikla jaksi mimochodem. Ty nahrávky během jeruzalémských Velikonoc jsem totiž původně pořizoval jako materiál k analýze pro vokálně instrumentální kompozici, která by se měla provádět po velkopátečních obřadech. K téhle skladbě už mnoho let směřuji a zároveň nevím, jestli k ní nakonec dospěji. Řada děl posledních let jsou v určitém ohledu studie k ní. Loni jsem pro rozhlas vytvořil další kompozici z nahrávek pořízených ve Svaté zemi, která se jmenuje Třísky pod kůží. Tentokrát i se zpěvem, violoncellem a mluveným slovem, takže zase o kousek blíž.

Od roku 1999 působíte kontinuálně na HAMU – nejdříve jako student skladby pod vedením Ivana Kurze, pak Hanuše Bartoně, a nakonec jako pedagog. V roce 2019 jste se stal vedoucím katedry skladby – jak vnímáte svou úlohu vedoucího a pedagoga? Co byste rád studentům předal a co byste chtěl, aby si ze svého studia kompozice odnesli? A dá se v dnešní době skládáním hudby uživit? Předtím, než jsem se stal vedoucím, jsem dělal deset let tajemníka katedry. Být vedoucím katedry je v dnešní době spíš manažerský a úřední post. Z uměleckého či pedagogického hlediska se snažím vytvořit takové prostředí, ve kterém bude možná rozmanitost tvůrčích přístupů. Přijde mi, že v kompozici není nic horšího, než kdyby měli všichni stejný názor. Z téhle jinakosti mezi pedagogy i studenty vyplývá zdravé pnutí, které umožňuje růst a posouvat se dál. Myslím, že v tvůrčí činnosti to je podobné jako v duchovním životě: v momentě, kdy má člověk pocit, že už všechno objevil a nemusí se posouvat dál, tak začíná upadat, jen o tom možná ještě neví.

A jestli se dá v dnešní době skládáním uživit? Kdyby se člověk měl spolehnout jen na objednávky své autorské tvorby, tak je to hodně nejisté. Dokonce ani ti mezinárodně nejúspěš-

nější, kteří studovali na naší katedře (např. Ondřej Adámek, Miroslav Srnka, Kryštof Mařatka nebo Martin Smolka), se neživí výhradně skládáním. V momentě, kdy máte rodinu a potřebujete stabilní příjem, tak spíš většina hledá nějaké stálé zaměstnání, které mu dovolí i komponovat. Ale máme absolventy, kteří jsou na volné noze. Třeba Jiří Hájek, ten dělá hodně filmové hudby a scéniky, nebo Petr Wajsar. Musím ale podotknout, že uplatnění našich absolventů v příbuzných profesích je velmi vysoké, a i když si skládáním nevydělávají vysloveně na živobytí, tak to mívají jako slušný přivýdělek.

Jezdíte často s katedrou na různé výjezdy, každoročně pořádáte soustředění v Poněšicích s oddělením soudobé hudby. Máte pro katedru ještě nějaké cíle a přání? Přál bych si, aby otevřenost a touha objevovat nové věci prosákla z naší katedry do celé fakulty. Nemyslím to tak, že by museli všichni povinně hrát naši hudbu, to vůbec ne, ale ta živost a odvaha otevřít se novým přístupům, celému tomu komplexnímu dění, které o překot kvasí na poli staré i nové hudby všude kolem, mi na naší fakultě někdy schází. ez

OKÉNKO

Mám štěstí na ty, kteří se snaží dát šanci mladým

Doktorandka Soňa Vetchá patří k těm studentům katedry skladby, o nichž je dávno slyšet i mimo zdi HAMU. Stala se držitelkou ceny OSA a stihla již pracovat na řadě zajímavých zakázek. Pozoruhodné je i téma jejího doktorand ské ho výzkumu, v němž spojuje kompozici i s akustikou a percepcí. O své hudební řeči, inspiracích, ale i o tom, jak své studium na naší škole vnímá, prozradila více v našem rozhovoru.

SOŇA VETCHÁ

PŘEDSTAVUJEME: Katedra skladby / ROZHOVOR

Vím, že jsi studovala klavír – jak ses dostala ke komponování? Právě díky času, který jsem trávila cvičením na klavír. Již od mala mě trénování stupnic a etud ne vždy tak úplně bavilo, proto jsem si místo toho začala improvizovat a pohrávat s vlastními hudebními nápady.

Pamatuješ si, co prvního jsi složila? První malou skladbičku jsem složila právě během onoho cvičení na klavír. Později jsem ji nazvala Tanec. Pak jsem si ji, jen tak pro radost, hrávala během každého cvičení.

Jak se tvůj styl a zájem vyvíjel? Je celkem běžné, že skladatelé a skladatelky začnou komponovat ve spíše tradičnějších intencích a až postupně rozvíjejí vlastní hudební řeč; jak tomu bylo u tebe?

U mě to nebylo jinak. Začala jsem improvizovat a později i trošku skládat v tradičním duchu. Časem, po příchodu na konzervatoř, jsem začala objevovat další sféry a možnosti hudební kompozice, do kterých mě zasvětil můj tehdejší pedagog Pavel Zemek-Novák.

Co ti v tomto směru dala HAMU a katedra skladby? Studium na katedře skladby mi dalo mimo vzdělání také praktické zkušenosti, určité komunikační dovednosti, které mohu zužitkovat ve svém budoucím profesním životě, a nepochybně větší rozhled.

Když jsme u vlivů: jaké jsou tvé inspirace? Mezi mé hlavní inspirační zdroje patří psychoakustika, sluchové iluze, nejednoznačnost a subjektivní vnímání posluchačů. Velmi inspirativní je pro mě také, obzvláště v této etapě, hudba Steva Reicha.

Žen skladatelek v minulosti moc nebylo – inspiruje tě třeba i některá žena skladatelka? Mění se vůbec situace pro ženské autorky?

Je to určitě nesrovnatelně lepší, než to bylo v minulosti. Stále si však myslím, že to není vždy a všude tak úplně zažité. Setkala jsem se se spoustou vstřícných lidí i kolegů, kteří to nikdy nerozlišovali, avšak občas, v některých životních situacích, jsem pocítila i méně příjemné jednání. Záleží tedy na

tom, na koho zrovna narazíte. Jinak mou ženskou inspirací vždy byla paní profesorka Ivana Loudová.

Na katedře jsi už vlastně celkem dlouhou dobu, jelikož jsi doktorandka. Lze si za takový čas všimnout nějaké změny tendencí v tom, jak jsou studenti, co sem přicházejí, zaměření?

Myslím, že naše katedra se vyznačuje poměrně velkou rozmanitostí. Každý z nás je úplně jiný a má svůj vlastní originální jazyk, který se pokouší rozvíjet, jak nejlépe umí.

Dnes se věnuješ především fenoménu zvukových iluzí: mohla bys toto téma trochu přiblížit?

Ve své dizertaci se věnuji vlivu sluchových iluzí na vjemy posluchače v rámci hudební kompozice. Pokouším se pracovat se sluchovými iluzemi jako s hlavním kompozičním prvkem. Baví mě na tom zjištění, že naše subjektivní vnímání vyhodnocuje u specifických stimulů něco jiného, než je ve skutečnosti zapsáno v notovém zápise – tj. objektivní průběh akustického signálu se neslučuje s tím, co slyšíme.

Můžeš prozradit, co zatím tvůj doktorandský výzkum naznačuje?

V současné době pracuji na poslechových experimentech. Provádím je ve dvou verzích: jednak s laiky, a jednak s hudebně zkušenými posluchači. Předmětem výzkumu je princip multistabilního, tedy víceznačného vnímání. To je, jak se v průběhu experimentů ukazuje, ovlivněno řadou aspektů: například specifické spektrum akustických nástrojů, konkrétní druhy akustických nástrojů, zvuková kvalita tónů apod. Díky vhodné kombinaci těchto parametrů je možné s poslechovou víceznačností stimulů cíleně manipulovat tak, abychom dosáhli předvídatelnosti. Výzkum probíhá ve spolupráci s MARC (Musical Acoustics Research Centre).

Získala jsi cenu OSA – co takové ocenění znamená, má to i nějaký „praktický“ přesah, máš pocit, že jsi teď „více vidět“?

V prvé řadě to vnímám jako milé gesto podpory pro mladé autory. Právě nyní spolupracuji na jednom projektu OSA spolu s Martinem Klusákem. Výstupem by měla být audio -

vizuální kompozice, věnovaná profesoru Marku Kopelentovi k oslavě jeho 90. narozenin. Premiéra by se měla uskutečnit v červnu na slavnostním předávání výročních cen OSA.

Jak se dnes vlastně mladý skladatel/skladatelka může prosadit? Umíš sama popsat ten proces, jak ses dostávala k novým objednávkám, k zajímavým příležitostem? Toto je myslím hodně individuální. Já jsem měla většinou štěstí na renomované osobnosti z hudebního prostředí, které se snaží dávat možnost a šanci mladým skladatelům – tak, aby se jejich hudba mohla rozeznít i na prestižních koncertních pódiích.

Je z tohoto hlediska HAMU dobrým základem? Nebo by mohla své absolventy skladby připravit lépe?

Já za sebe mohu říci, že HAMU dobrý základ poskytuje. Za velký přínos například považuji to, že máme možnost setkávat se v rámci studia s různými osobnostmi: například formou masterclass, přednášek či spolupráce na společném projektu.

Co v blízké době chystáš? Můžeš nás na něco pozvat? V následujícím období by měl zaznít můj smyčcový kvartet na koncertě Umělecké besedy, skladba na téma Vesmír pro Orchestr Berg a zmíněná audiovizuální kompozice – Pocta Marku Kopelentovi. lm

foto: Henri Kliment

SKLADATELSKÉ Q&A

Jak jste se dostali ke skládání? Co vás k tomu inspirovalo?

PAVEL NESIT

Jelikož nejsem z hudební rodiny, tak mě obecně k hudbě přivedl až Formanův film Amadeus . Díky tomu jsem našel zalíbení v klasické hudbě a chtěl se věnovat skládání. Ve dvanácti letech jsem začal navštěvovat hodiny klavíru a následně i skladby. Za pár let mě přijali na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a pak už byl jen krůček od studia na HAMU. Ke svému rodnému kraji mám ale stále vřelý vztah, a když chci ve svých skladbách vyjádřit pocit domova, tak do nich vkládám kryptogram města Brušperk, odkud pocházím.

JAN JIRUCHA

To už si přesně nepamatuji, je to hodně dávno. Začal jsem skládat (pokud se to tehdy skládáním vůbec dalo nazvat) pro moji první kapelu. Zhruba okolo roku 2002.

DARIA KUKAL MOISEEVA

Už od mala jsem vyrůstala v hudebním prostředí – má maminka je hudebnice. Učila mě hrát na klavír, zpívala se mnou

a časem jsem začala komponovat své první skladbičky, které maminka zapisovala, a dodnes mám s nimi někde uložený notový sešit. Komponování mě bavilo čím dál víc, pak jsem se dostala na Pražskou konzervatoř a teď už třetím rokem studuji na HAMU.

JAN RÖSNER

Sám tvořit jsem chtěl od dětství, což se projevovalo zakládáním různých, víceméně nefunkčních art rockových až metalových kapel. Během studia zpěvu na konzervatoři, kdy jsem se musel učit také harmonii, mě napadlo začít zapisovat své nápady také do not. K dotáhnutí těchto nápadů do podoby skladeb bylo přitom rozhodující seznámení se se Svěcením jara od Igora Stravinského a s klavírní tvorbou Alexandra Skrjabina. To v té době byla totiž poprvé „klasická“ hudba, která mě skutečně zaujala a kdy jsem si uvědomil, že „klasická“ hudba může být opravdu zajímavá.

MARTIN KLUSÁK

Přirozenou cestou – zájem. Po všeobecném gymnáziu jsem začal studovat zvuk na FAMU, kde jsem se tomu hodně přiblížil a chodil na HAMU na některé přednášky. Nedlouho poté jsem začal paralelní studium skladby na HAMU. Inspiroval mě poslech vážné hudby (klasické i současné), kterou jsem rád poslouchal už od gymplu, etnomuzikologie, stará hudba. Z nehudebních inspirací především příroda a krajina, ale třeba i kinematografie, fotografie, barvy, vizuální vjemy.

MICHAL NEJTEK

Když mi bylo asi čtrnáct let, nahrával jsem si kratší klavírní improvizace a časem jsem dospěl k tomu, že bych to chtěl trochu fixovat, dát tomu pevnější podobu. No a vzhledem k tomu, že na konzervatoři se začala vyučovat nepovinná kompozice, bylo rozhodnuto.

MICHAL RATAJ

Komponování mi vlezlo do života přes improvizaci, už celkem jako malý kluk jsem vždy rád hrál spíše podle sebe než podle druhých. Prakticky mě začalo postupně motivovat a inspirovat hlavně nejrůznější experimentování s elektronickými hudebními nástroji, velké množství nahrávek současného

jazzu (což pro teenagera v devadesátých letech vůbec nebyla samozřejmost – dostával jsem je na kazetách od tatínka mé kamarádky) a později už pak studium hudební vědy na FF UK, které bylo mojí branou do světa hlubšího studia hudby v širokém kontextu.

Co pro vás bylo největší kompoziční výzvou?

PAVEL NESIT

Určitě skladba Za sklem, která byla součástí mé bakalářské práce. Téma jsem věnoval japonské tradiční hudbě, zejména tomu, jak se jí nechávají skladatelé inspirovat. Napsání práce i skladby předcházela rozsáhlá rešerše, jelikož pro mě bylo toto téma zcela nové. Byla to výzva. Musel jsem si nastudovat nejen tradiční japonskou hudbu, ale pro lepší pochopení kontextu také náboženství a řeč. Nejvíce mě zaujalo japonské pojetí času, práce s jednoduchými prvky a to, jak se tradiční hudba po malých, téměř nepatrných změnách postupně vyvíjí. Právě tento princip jsem použil i ve své bakalářské práci.

JAN JIRUCHA

Každá nová kompozice je pro mě výzvou.

DARIA KUKAL MOISEEVA

Největší kompoziční výzvou pro mě bylo zkusit se nad kompozicí zamyslet jinak, než jsem na ni v minulosti pohlížela. V té době mi osobně už na mé tvorbě vadilo, že nebyla jaksi osobitá a hudební jazyk, který jsem používala, byl předvídatelný. Teď se také zkouším více zaměřovat na to, abych se nespokojila s prvotní myšlenkou a zkoušela hudební nápady vylepšovat.

JAN RÖSNER

S kompozičními výzvami se setkávám stále, přičemž můj pocit je, že jsou stále větší a náročnější. Osobně považuji za nejnáročnější vymezit se vůči tomu, co je od skladatele a jeho hudby očekáváno. A to jak z pohledu „komerční“ tvorby, tak z pohledu toho, jak by měla vypadat dnešní –řekněme západní – „soudobá hudba“. To je něco, co považuji za velmi aktuální a těžké téma, se kterým se stále ve své tvorbě potýkám.

MARTIN KLUSÁK

Magisterská audiovizuální kompozice Předjaří – ambientní orchestrální skladba/vlastní autorský film. Tam mám pocit, že jsem naplnil to, s čím jsem na FAMU i HAMU šel. Pracoval jsem na tom s přestávkami několik let. Pak také skladba Eclipse pro smyčcový orchestr, kterou jsem v hlavě nosil spoustu let, než jsem ji realizoval a jejíž dokončení bylo velmi náročné. Tyhle dvě skladby mám ze své tvorby nejradši a asi nejvíc reprezentují pociťované představy.

MICHAL NEJTEK

Každá skladba je svého druhu výzvou a nemusí jít nutně o tříhodinové oratorium. Výzvou je vždy to, o čem mnoho nevíte, a přesto se do toho (někdy i po hlavě) pouštíte. Největší výzvou poslední doby pro mne bylo zhudebnění původních okcitánských textů Trubadúrek, které zazní v podání Tiburtiny a instrumentálního ansámblu na Pražském jaru.

MICHAL RATAJ

Každá nová skladba je úplně novou výzvou. Kdybych měl být ale konkrétnější, vybavují se mi dvě zvláštní situace z poslední doby: Hledání notového zápisu velké orchestrální partitury, který by umožnil orchestru hrát určitá místa v partituře delší nebo kratší dobu – zkrátka se v čase přizpůsobit improvizujícímu sólistovi (to byl klavírní koncert MOVIS, který letos uvede Česká filharmonie se sólistou Ivem Kahánkem).

Druhá výzva byla při komponování hudby k šestidílnému TV seriálu Bohéma, v níž se míchala dobová hudba třicátých let, populární písničky té doby, velká orchestrální hudba i elektronika, ale nahrávání muselo z produkčních důvodů probíhat dávno před tím, než existoval střih prvního dílu... Ty filmy jsem si tenkrát musel spíš představovat –úplně jiná výzva, která snad celkem dobře dopadla...

PETR KOTÍK ZÍSKAL AMERICKOU

CENU JOHNA CAGE

Dirigent, hudebník a zakladatel Ostravského centra nové hudby, které pořádá od roku 2001 Ostravské dny a od roku 2012 Dny nové opery Ostrava, se stal šestnáctým laureátem John Cage Award. Tato prestižní cena je udělována vždy jednomu umělci každé dva roky za mimořádný úspěch při práci odrážející ducha Johna Cage a Petr Kotík je prvním evropským umělcem, který tuto cenu získal.

ZEMŘEL SKLADATEL JURAJ FILAS

Významný slovenský skladatel Juraj Filas se narodil před 66 lety v Košicích. Od sedmdesátých let žil dlouhodobě v Praze, kde v roce 1981 absolvoval HAMU pod vedením skladatele Jiřího Pauera, a od roku 1985 až do své smrti vyučoval na katedře skladby. Má na kontě přes sto skladeb včetně Requiem Oratio Spei (Modlitba naděje), kterou složil jako vzpomínku na oběti teroristického útoku 11. září 2001 v New Yorku. Tam také tato skladba několikrát zazněla. O jeho skladatelském úspěchu svědčí i mnohačetné provedení jeho skladeb v americké Carnegie Hall. Jeho život vyhasl v poslední den roku 2021. Rozloučení se skladatelem proběhlo 26. února v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

HUDEBNÍ ROZHLEDY SKONČILY

České hudební periodikum Hudební rozhledy ukončilo ke konci roku 2021 svoji činnost. Informovala o tom redakce časopisu. „Bohužel, přes veškeré úsilí se nepodařilo vyřešit ani personální, ani finanční situaci tohoto nejdéle vycházejícího

hudebního časopisu v České republice a Hudební rozhledy musí k 31. prosinci 2021 ukončit svoji více než sedmdesátiletou činnost,“ uvádějí Hudební rozhledy , které vycházely nepretržitě od roku 1948. Redakce také informuje, že se dál jedná o možnostech pokračování tohoto periodika – pravděpodobně pod hlavičkou některého z hudebních portálů.

NORMÁLNÍ ČLOVĚK – nic z něj nevypadne ANEB PERPETUUM MOBILE

V Kampusu Hybernská proběhly na začátku února klauzury katedry nonverbálního divadla HAMU s názvem Normální člověk – nic z něj nevypadne aneb Perpetuum mobile. Studenti připravili klauzurní projekt na témata z vězeňských textů Václava Havla. Tento projekt vznikl ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla.

IS THIS ENOUGH? / THE FUCKING COLONIZERS

19. ledna se uskutečnil letošní první večer festivalu Nová generace – Is This Enough? / The Fucking Colonizers. Festival představuje práce studentů a absolventů katedry tance a nonverbálního divadla. Program byl složen z choreografie kolektivu studentů programu Erasmus Los ibéricos a ročníkové práce studentky Adély Kašparové. Pojítkem obou choreografií bylo čistě mužské obsazení.

HAMU VOLILA (staro)nového DĚKANA

V listopadu 2021 se konaly volby na post děkana. Jediným kandidátem byl současný děkan prof. Ivan Klánský, který byl zvolen senátem HAMU v tajné volbě s dostatečným počtem hlasů na další funkční období, tedy na léta 2022–2026. Gratulujeme!

HAMU PRO UKRAJINU

I naše fakulta a její studenti se rozhodli vyjádřit podporu Ukrajině. Z iniciativy studentů proběhl 6. března v Humpolci varhanní koncert s názvem Koncert pro Ukrajinu, na kterém se představili právě studenti HAMU. O pár dnů později se uskutečnila v klubu HAMU ukrajinská párty v rámci jarmarku, kde bylo možné zakoupit ukrajinské speciality a drobné předměty, a kde vystoupili v doprovodném programu různé katedry HAMU. Ve spolupráci s PedF UK se konal 12. března v Celetné Benefiční koncert pro Ukrajinu a čtvrtek 17. března patřil koncertu Stojíme za Ukrajinou, který byl naopak iniciativou fakulty. HAMU tak kromě oficiálního vyjádření vyslovila touto formou svůj postoj k současné politické situaci na Ukrajině. Všechny akce měly benefiční povahu a jejich výtěžky šly organizacím podporujícím Ukrajinu.

TANEČNÍ PRODUKCE JAKO NOVÁ

SPECIALIZACE KATEDRY TANCE

Od října tohoto roku bude možné studovat v navazujícím magisterském programu oboru choreografie nově dvě specializace – Choreografie a režie a Taneční produkce a organizace. Cílem je pochopení a řízení organizace práce a vedení choreografických projektů v oblasti dějového i abstraktního tance. Toto nové zaměření má ambici vyplnit díru na tanečním trhu,

kde chybí specializovaní produkční. Studenti mohli zasílat přihlášky od 15. března do 15. dubna 2022.

PROBĚHL DALŠÍ ROČNÍK SETKÁNÍ HUDEBNÍCH MANAŽERŮ – SYMPOSIUM: ARTS MUSIC MANAGEMENT

Mezinárodní setkání studentů, pedagogů a odborníků z oblasti hudební produkce a uměleckého managementu vzniklo v roce 2013 na JAMU. Místo konání a pořadatel se každý rok mění - přesouvá se mezi JAMU, HAMU a VŠMU. Kvůli covidovým opatřením se akce dvakrát posouvala, ale nakonec proběhla na začátku dubna 2022 na půdě HAMU. Tématem symposia byla Krize jako příležitost a Jak příjemně komunikovat nepříjemné.

CHALLENGE ACCEPTED? TROUFNI SI NA MEZINÁRODNÍ MLÁDEŽNICKÝ ORCHESTR!

V roce 2020 Petra Soukupová [absolventka katedry hudební produkce a „máma“ Police Symphony Orchestra – pozn. red.] ve své diplomové práci vytvořila ucelený přehled mezinárodních mládežnických orchestrů. Rád bych vám její práci představil. Jsem přesvědčen, že její přehled vám usnadní se zorientovat v aktuální nabídce mezinárodních mládežnických orchestrů. V práci porovnávala podmínky přijímání a potvrdila svou hypotézu, že studenti Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze nevyužívají těchto příležitostí v dostatečné míře.

V dotazníkovém šetření zjistila, že 75 % studentů HAMU chce být členem nebo již je členem orchestru. Většina studentů vyhledává všechny možné orchestrální příležitosti pro praxi orchestrální hry, ovšem 77,8 % dotázaných studentů se nikdy nestalo členem mezinárodního mládežnického orchestru. Na základě osobních rozhovorů navíc Petra zjistila, že všichni čeští účastníci mezinárodních mládežnických orchestrů tuto zkušenost vřele doporučují! Nejvíce studenti HAMU slyšeli o evropských mládežnických orchestrech, a to o European Union Youth Orchestra a Gustav Mahler Jugendorchester.

Průzkum ukázal, že studenti HAMU znají pouze 38,8 % z celé nabídky mezinárodních mládežnických orchestrů. Informovanost studentů HAMU je velmi malá.

Pojďme to změnit! Jako studenti HAMU se můžete hlásit do těchto mezinárodních mládežnických orchestrů:

European Union Youth Orchestra (EUYO)

Gustav Mahler Jugendorchester (GMJO)

Lucerne Festival Academy (LFA)

Pacific Music Festival Orchestra (PMFO)

Schleswig-Holstein Festival Orchestra (SHFO)

Verbier Festival Orchestra (VFO)

New World Symphony (NWS)

Tanglewood Music Center (TMCO)

Aspen Music Festival and School (AMFS)

Orchestry jsou seřazeny podle nákladů spojených s účastí od nejmenších po největší. U většiny orchestrů však pro přijaté uchazeče vzniká pouze minimální finanční zátěž. U všech orchestrů je potřeba projít buď živým, nebo online konkurzem, popřípadě kombinací obou variant. Věková hranice se u každého z orchestrů liší (maximální hranice se pohybuje od 22. do 30. roku). Zajímavé je, že americké mládežnické orchestry nestanovují maximální věkovou hranici, ale průměrný věk účastníků nepřesahuje 30 let. Časové vytížení se téměř u všech orchestrů pohybuje od 16 do 68 dní v roce. Vymyká se orchestr New World Symphony, u kterého je časové zatížení opravdu velké, od října do června, až po dobu tří let.

Na webových stránkách lze najít aktuální informace o podmínkách, konkurzech i finanční a časové náročnosti pro účastníky. Podrobnější informace o zmíněných orchestrech si můžete přečíst v diplomce Petry Soukupové. https://dspace.amu.cz/jspui/handle/10318/14443?mode=full Přeji všem hodně štěstí u konkurzů! jš

SEZNAMTE SE… STUDIJNÍ ODDĚLENÍ

SERIÁL „SEZNAMTE SE“, KTERÝ PŘIBLÍŽÍ PRÁCI ADMINISTRATIVNÍCH PRACOVNÍKŮ HAMU, ZAHÁJÍME NA STUDIJNÍM ODDĚLENÍ, BEZ KTERÉHO SE ŽÁDNÝ STU DENT NEOBEJDE. CO VŠE MÁ NA STAROSTI STUDIJNÍ ODDĚLENÍ? S ČÍM VŠÍM SE NA NĚJ MŮŽETE OBRÁTIT? V ROZHOVORU ODPOVÍDÁ DNES JIŽ BÝVALÁ VEDOUCÍ STUDIJNÍHO ODDĚLENÍ KATEŘINA ČEPICKÁ.

Co vše je součástí vaší agendy a s čím se na vás mohou studenti obracet?

Na studijním oddělení to všechno začíná přijímacím řízením a končí promocemi, v horším případě zanecháním studia. Často se staráme o studenty, kterým to takzvaně „ulítlo“, a snažíme se pro ně vymyslet strategii, jak celou situaci ještě zachránit, bohužel někdy už cesta není. Jako prevenci proti tomu průběžně kontrolujeme jednotlivé semestry a snažíme se studenty na případný problém včas upozornit. Zpracováváme různé druhy žádostí, stipendií, připravujeme podklady ke státním závěrečným zkouškám, řešíme odvolání, archivujeme a tak dále a tak dále, nenudíme se!

Co všechno kromě těchto běžných agend máte na starosti? Jsou to například imatrikulace nových studentů nebo organizace promocí bakalářských, magisterských i doktorských

absolventů. Obnáší to zhruba měsíc příprav, a když vše proběhne „bez nehody“, upřímně si všechny oddychneme, ale zároveň je nám vždycky líto, že se se studenty, které jsme několik let pravidelně vídaly, loučíme.

Jsou věci, které mohou studenti řešit online? Velkým pomocníkem studenta HAMU by mohl být studentský systém KOS, který každý rok nabízí nové „vychytávky“ a při jehož správném užívání by studenti téměř neměli mít potřebu navštěvovat studijní oddělení fyzicky. Jen namátkou, už druhým rokem fungují online zápisy do vyššího ročníku, lze provádět průběžné kontroly studia, nově si student může vygenerovat potvrzení o studiu za akademický rok a chystá se i varianta potvrzení za rok kalendářní. To, že se tak neděje, si vysvětlujeme tím, že student HAMU je osobnost, která si nenechá poroučet nějakým KOSem a raději si přijde na studijní oddělení popovídat. Pokud to není ve vypjatých obdobích, jakými jsou zápisy prváků, přijímačky nebo státnice, tak nás to vlastně těší.

Zleva: Halka Klánská, Kateřina Čepická a Martina Fialová.

foto: Alfred Habermann

SEZNAMTE SE

Kolik vás zde pracuje?

Dvě a půl. To znamená já, kolegyně Martina Fialová a Halka Klánská, která je hlavním oborem klavíristka a statečně pendluje mezi katedrou klavírní spolupráce a studijním oddělením. Když nekorepetuje, pomáhá na studijním oddělení a naopak. Některou agendu máme rozdělenou, ale v podstatě každá musíme zhruba umět všechno.

Takže by bylo potřeba více lidí?

Určitě by se nějaká ruka hodila, třeba archiv studijního oddělení je celá místnost, kterou má kolegyně Martina za zády, a je to trochu naše noční můra.

Jakou hudbu ráda posloucháte?

Prostě mám ráda dobrou hudbu. Poslouchám převážně klasiku, miluji operu, ráda si poslechnu šanson, jazz, folklor, měla jsem i folkové období, nepohrdnu kapelami Queen, Beatles, Rolling Stones. Posledních pár let mám ještě jednu speciální zálibu, a to barokní opery, a mým největším favoritem je kontratenor Jakub Jozef Orlinski, doporučuji si ho poslechnout.

Jaký koncert jste v poslední době navštívila? Byl to koncert, na kterém hrálo trio Ivan Klánský, Leoš Čepický a Michal Kaňka. Hráli Haydna, Smetanu a Mendelssohna v kostele sv. Vavřince. Byli skvělí! ah

ANTIDISKRIMINAČNÍ PLATFORMA

ŠIKANA, DISKRIMINACE, NEVHODNÉ CHOVÁNÍ PEDAGOGŮ, ŠKATULKY NEBO DEMOTIVACE. TO VŠE VYTÝKALA OKOLÍ NOVĚ VZNIKLÁ INICIATIVA NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET , SLOŽENÁ ZE STUDENTŮ A STUDENTEK DAMU, NA HAPPENINGU, KTERÝ SE USKUTEČNIL NA KONCI ČERVNA MINULÉHO ROKU PŘED BUDOVOU DAMU. INICIATIVA CHTĚLA UPOZORNIT NA CITLIVÉ, STRUKTURÁLNÍ A ETICKÉ PROBLÉMY, KTERÉ VNÍMÁ JAKO ZÁSADNÍ PŘI STUDIU NA UMĚLECKÉ ŠKOLE.

KDE NAJDETE STUDIJNÍ ODDĚLENÍ?

Lichtenštejnský palác, místnost č. 1006. ÚŘEDNÍ HODINY ÚT – ST 10.00–13.00 ČT 10.00–12.00 a 14.00–16.00 e-mail: studijni@hamu.cz

Na konci srpna pak zasedl akademický senát DAMU a dohodl se spolu s vedením fakulty i školy, že po vzoru Akademie výtvarných umění (AVU) vznikne tzv. antidiskriminační platforma či platforma rovných příležitostí. Ta na AVU funguje od června 2021 s cílem kultivovat studijní prostředí na Akademii a předcházet nevhodnému chování a diskriminačním systémovým postupům. Platforma se bude skládat ze zástupců studujících, pedagogů i externích odborníků v oblastech podpory a vytváření bezpečného prostředí v rámci umělecké vysoké školy.

„V součinnosti s rektorátem plánujeme ustanovit antidiskriminační platformu, která by obsahovala až 15 členů. Z každé fakulty by bylo větší množství zástupců, kteří by mohli reagovat na podněty z jednotlivých škol. Budeme mít styčnou osobu přímo na naší fakultě, a to bude pozice ombudsmanky nebo ombudsmana. Ti by fungovali na bázi etické mediace, rozhovorů nebo konzultací, jakou by měl jít daný člověk, který se na ně obrátí, cestou,“ vysvětlovala na podzim loňského roku pro ČRo Vltavu funkci platformy proděkanka pro vědu a výzkum na DAMU Alice Koubová. Podle paní proděkanky je důležité rozeznat, kde končí humor a začíná urážení. Platforma by měla mít charakter poradenský, podpůrný a mělo by být jasné, jaký je vztah platformy k již existujícím orgánům.

Na DAMU v péči Alice Koubové také začaly probíhat od poloviny února roku 2022 takzvané Pondělky o etické kultuře . Únorové přednášky byly vedeny Martinem Sedláčkem, psychologem DAMU, a Klárou Laurenčíkovou, ombudsmankou FAMU. Následující tři březnové pondělky byly věnovány kandidátům na ombudsmana DAMU, jehož volby se uskutečnily na konci března.

Na FAMU byla na začátku tohoto roku napodruhé zvolena výše zmíněná ombudsmanka Klára Šimáčková Laurenčíková, jež na fakultě nepůsobí pedagogicky, ale je poradkyní děkanky FAMU a rektorky AMU. Jejím úkolem je vytvářet prostor pro důvěrnou pomoc studujícím a zaměstnancům FAMU.

AMU již nyní má etický kodex, který jasně formuluje zásadní věci a který byl aktualizován v roce 2020. Najdete jej na https://www.amu.cz/cs/vse-o-amu/organy-amu/eticka -komise/. Podle Alice Koubové je velmi kvalitně zpracován, jelikož zahrnuje všechny „měkké“ typy překračování etiky – krytí nebo omlouvání jednání druhého člověka, což není v českých etických kodexech časté.

Na škole už několik let funguje i etická komise, jež je poradním orgánem rektora a má za úkol posuzovat dodržování etického kodexu členy akademické obce a ostatními zaměstnanci AMU. Tento antidiskriminační orgán je určen komukoliv, kdo studuje či je zaměstnaný na AMU a má pocit, že má podnět týkající se právě etického kodexu a jeho porušení.

Proč tedy vzniká další platforma? „Je to vzdálené od lidské stránky. Když řeším nějaký problém, který se mě bude emočně dotýkat, a nejsem si jistá, co to pro mě osobně znamená, jaké to bude nebo jak mám problém formulovat, když tam půjdu, je navrhovaná platforma v tomto ohledu dobrým krokem v tom smyslu, že se tahle asymetrie mezi systémem a jednotlivcem sníží,“ řekla pro ČRo Vltava v podcastu Akcent Marie Luisa Purkrábková, bývalá studentka herectví DAMU a zástupkyně iniciativy Ne!musíš to vydržet.

A jaká je situace na HAMU? Na hudební a taneční fakultě představila v říjnu 2021 paní rektorka Ingeborg Radok Žádná platformu rovných příležitostí zahrnující studenty i pedagogy na zasedání akademického senátu, kde byla tato činnost v usnesení odsouhlasena většinou. S novým funkčním obdobím děkana Ivana Klánského byli jmenováni i noví proděkani, mezi nimi i Sylva Stejskalová, mimo jiné jako proděkanka pro ochranu lidské důstojnosti a rovného zacházení. Kromě ní se ještě před realizací platformy na úrovni celé univerzity mohou studenti obracet i na senátory zvolené za studentskou komoru HAMU. Současně bude v nejbližší době probíhat v akademickém senátu fakulty nominace zástupce HAMU do etické komise na další funkční období. ez

NAŠI ABSOLVENTI

JAKUB HRŮŠA

Jakub Hrůša je jedním z nejaktivnějších a nejvlivnějších reprezentantů české hudební kultury a české dirigentské školy ve světě. Pravidelně hostuje u předních orchestrů v Evro pě i USA. V současné době působí jako šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent České filharmonie a římského orchestru Santa Cecilia. Z jeho nejdůležitějších angažmá lze jmenovat opakované pozvání k Vídeňským filharmonikům, Berlínským filharmonikům, do Newyorské filharmonie, Orchestre de Paris, lipského Gewandhausu či k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Stejně blízko jako ke koncertnímu repertoáru má Hrůša i k operní tvorbě. Pravidelně hostuje na Glyndebournském operním festivalu, ve Vídeňské státní opeře, v londýnské Královské opeře, v Opéra national de Paris nebo Frankfurtské opeře a příležitostně na českých operních scénách. V roce 2022 získal s Bamberskými symfoniky prestižní ocenění International Classical Music Award za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie.

JAKUB HRŮŠA PRO NÁŠ ČASOPIS ODPOVÍDAL NA OTÁZKY ALFREDA HABERMANNA O SVÝCH HUDEBNÍCH ZAČÁTCÍCH, STUDIU NA HAMU I O TOM, JAK SLOŽITÉ UPLATNĚNÍ MÁ HUDEBNÍK PO ABSOLVOVÁNÍ ŠKOLY.

Jaké byly vaše hudební začátky? Hrál jste v dětství na nějaký hudební nástroj? Od dětství jsem hrál na několik hudebních nástrojů – vždy u mě dominoval klavír, od začátku jsem ale tíhl také k dechovým nástrojům, nejdříve k zobcové flétně a potom k žesťům, mezi kterými mě nakonec zaujal trombon; s ním jsem pak muzicíroval v nejrůznějších typech ansámblů: v žesťovém kvintetu, dechovém orchestru, „brass-bandu“, jazzovém „big-bandu“, ve kterém jsem si tu a tam zahrál i nějaké to improvizační sólo, ano i s moravskými lokálními dechovkami v okolí Brna jsem měl co do činění; nejvíce mi ovšem ve výsledku dal mládežnický orchestr symfonický, v němž jsem se

foto: Marian Lenhard

jako trombonista, pianista a příležitostný začínající dirigent definitivně a velmi entuziasticky rozhodl, že se stanu umělcem z povolání. Velkou roli ve všech těchto zajímavých aktivitách vždycky hráli skvělí lidé, kteří se pohybovali v mém okolí. Jim vděčím za to, že moje dráha se pak vyvíjela mimořádně přímočaře a pěkně: samozřejmě že v základu stála celá velká rodina, potom celé osvětí projektu „rozšířené výuky hudební výchovy“ na základní škole v mém rodném Brně, v končících osmdesátých letech naprosto úžasný projekt, který shromáždil v jedné třídě docela „běžné“ děti, jež však měly to neuvěřitelné privilegium, že v jejich vyučování hrála hudba zcela centrální úlohu, privilegium, které bych ze srdce přál všem dětem světa. Nakažlivý elán našich třídních učitelek, mých učitelů nástrojů a posléze vedoucího Mladých brněnských symfoniků Tomáše Krejčího, v té době studenta dirigování na pražské HAMU u Jiřího Bělohlávka, sehrál v mém vývoji zásadní roli. On to byl, kdo především uviděl a uvěřil, jak planu pro hudbu a dirigování a že se jim chci v životě oddat naplno a bezvýhradně, jakkoli to pro (tehdy již studenta všeobecného gymnázia) bylo ambiciózní – mým plánem bylo „přeskočit“ za pilného soukromého studia hudebních disciplín konzervatoř a udělat přijímačky rovnou na HAMU.

Proč jste si vybral právě dirigování? Jak jste se k němu dostal?

Něco jsem už zodpověděl před chvílí. Těžko zpětně říct, co přesně mě k této disciplíně táhlo nejvíc. Od začátku mě fenomén orchestru fascinoval, miluji zvuk orchestru, jeho bohatství, barvy, sílu, komplexnost, variabilitu; ale také sílu lidské sounáležitosti v něm. Miluji zrovna tak kodifikaci toho všeho, nádheru zápisu nejskvělejší (ale vlastně vší) hudby v partituře, realizaci smělých uměleckých myšlenek na papíře – dělá mi téměř fyzické potěšení se tím dennodenně zabývat. A pak: poznal jsem další inspirativní lidi, kteří orchestrem a hudbou obecně žili – z nahrávek i naživo – a u kterých jsem viděl odraz svých vlastních tužeb (nebo snad naopak – ve svých tužbách jsem viděl se zrcadlit jejich celoživotní zaujetí). Ostatně nemusel jsem si tuhle ideu nějak extra probojovávat – moje okolí mi v podstatě od začátku přikyvovalo, že by to „bylo pro mě“, nebo mě k dirigování dokonce ponoukalo; skoro jsem

spíš já nejdřív váhal, jestli něco takového stojí za celý život. Někdy v prvních letech na gymnáziu, kam jsem se uchýlil, protože jsem prostě pochyboval, mě to však chytlo už napořád. Díky tomu, že jsem se mohl relativně brzy přičiněním velkorysosti staršího kolegy, již zmíněného Tomáše Krejčího, dostat i prakticky k taktovce, se velmi záhy ukázalo, že mi to sedí; i já jsem to cítil – sice bylo reálné dirigování přece jen trochu jiné, než jsem myslel, že bude, když jsem o něm snil, ale přesto jsem se v něm cítil od začátku jako ryba ve vodě. A strašně mě bavilo – to je asi nakonec to nejhlavnější. Řekl jsem si: pokud se mám celoživotně zabývat hudbou (po čemž jsem toužil), dirigování by pro mě bylo zřejmě nejpřípadnější.

Jak vzpomínáte na svá studia na HAMU? Co vše vám tato škola dala? Mohl bych tu jmenovat desítky a desítky věcí. Víte, vstupoval jsem na HAMU jako čerstvý student vysněného životního oboru – hudby. Ocitl jsem se v osmnácti letech (!) najednou v prostředí, ve kterém jsem si tolik přál být – a sledoval jsem občas až s rozpaky některé předčasné deziluze starších spolužáků, kteří si každodenně našli milion věcí na škole ke kritizování. Mně se právě splnil sen! Myslím, že zde je základ pro to, že vzpomínám na čas na HAMU jako na veskrze po všech stránkách šťastný. Dnes bych byl jistě kritičtější, ale jsem přesvědčen, že i objektivně aspoň nám studentům dirigování tehdy dala nesmírně mnoho – a to i když budeme srovnávat s vyučováním toho oboru na jiných, například zahraničních školách. Především chci zmínit plejádu profesorů, kteří podle mého soudu učili s mimořádným osobním nasazením, a mnozí nám předali nemálo ze své životní moudrosti a zkušenosti. Důležité také bylo, že nás všechny učili postupně téměř všichni. Měli jsme samozřejmě svého profesora hlavního oboru (byť v dirigování ten hlavní obor není zase tak jasně daný jako u houslí nebo klavíru – spíše se postupně proměňuje, nejdřív je zacílení na sbor, pak na orchestr, operu, kantáty atd.), ale byli jsme v neustálém kontaktu i s ostatními. Přiznávám, že jednou z hlavních motivací jít na HAMU do Prahy byla přítomnost Jiřího Bělohlávka na katedře. Vůbec však zpětně nelituju, ba naopak, že jsem se ve svých prvních krocích dostal k Radomilu Eliškovi. Snad

jsem ten rok s ním (do kterého spadá i pro mě tak podstatný úspěch v dirigentské soutěži Pražského jara 2000) dostal do vínku jako ten nejlepší možný základ. Nikdy mu nezapomenu, jak velkoryse a souhlasně přijal mou prosbu, abych od druhého ročníku, když se pro to uvolnilo místo a nastala dobrá vůle, přešel k prof. Bělohlávkovi. V té době jsem si právě díky již zmíněné soutěži a snad celkovému přístupu ke škole i práci mimo ni (začal jsem vést Pražský studentský orchestr Mirko Škampy) už na Akademii vydobyl, skoro bych řekl, výjimečné postavení, které jsem cítil v podpoře a uznání kolem sebe (to je také to, co škole nezapomenu) a které mě neslo celým dalším studiem. V centru mých studií však stáli pánové Eliška a Bělohlávek – a oběma chci vyseknout poklonu také za to, co všechno pro nás posluchače tehdy vydobyli: základem byly pravidelné orchestrální koncerty s profesionálními filharmoniemi z celého státu, kde jsme všichni v Sále Martinů pravidelně získávali první ostruhy pro svůj další život. Václav Riedlbauch, tehdejší šéf koncertního oddělení HAMU a pozdější ředitel České filharmonie, mě posléze k tomu oslovil s asistenturou u našeho prvního orchestru, kde jsem zblízka sledoval práci obou tehdejších šéfdirigentů – Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala: bylo to skvělé doplnění zkušeností. Celé studium vyvrcholilo přitakáním školy, abych absolvoval Sukovým Asraelem se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu – tato událost mi otevřela bez nadsázky dveře do světa. Jak bych neměl být škole vděčný za tak úžasně strávený čas a podporu!

Kam vedly vaše první kroky po ukončení HAMU? Bylo lehké se uplatnit po absolvování studia?

To není úplně lehké nikdy, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že v mém případě to byla nějak extra obtížná sága. Měl jsem velké štěstí – a snad jsem se k němu taky dostatečně přičinil. A znovu opakuju: byl jsem obklopen fantastickými lidmi. Studoval jsem po absolutoriu (to mi bylo dvaadvacet let!) ještě chvíli dál – chtěl jsem dělat postgraduál. Tím, jak jsem byl mladý a teprve postupně se během vysokoškolského studia orientoval v celé té zvláštní džungli klasické hudby, a hlavně protože jsem si tak rozuměl se svým profesorem Jiřím Bělohlávkem, jsem netoužil odcházet nikam ven. Po absolventském koncertě (to už jsem byl šťastlivcem, který

podepsal smlouvu s agenturou IMG Artists, u které jsem dodnes) jsem chtěl ale vyjet, a tak jsem se vydal na stáž do Berlína (Universität der Künste) a díky vítězství v mezinárodní soutěži také do Paříže k Orchestre philharmonique de Radio France, kde jsem jednu sezonu asistoval, a to (na rozdíl od časů v ČF) i velmi činně. Určitého úspěchu jsem dosáhl také na dalších soutěžích. Již v posledních ročnících na škole jsem měl opakovaná pozvání k profesionálním orchestrům u nás, kterým se líbila moje práce a chtěly ji znovu. Ve Zlíně, kde se naše vztahy vyvíjely obzvlášť krásně, jsem se v roce 2005 stal šéfdirigentem; podobně hezky se rozvíjel kontakt s Pražskou komorní filharmonií a dalšími tělesy. Takže jsem měl v těch nějakých třiadvaceti či čtyřiadvaceti letech už dost plný kalendář a postgraduál jsem nakonec z nedostatku času opustil. Dnes se mi to zdá až neuvěřitelné, ale uplatnil jsem se tudíž vlastně okamžitě. Měl jsem vždycky zdravé ambice, abych byl nejlepší, jak to půjde, ale zároveň díky souhře věcí v mém životě i jistou lehkost vědomí, že jsem ve správný čas asi na správném místě. Každému bych tenhle pocit ze srdce přál. Znovu opakuju: je velké životní štěstí umět rozpoznat v lidech svého okolí inspiraci a vždy téměř bezbřehé možnosti se od nich učit; ještě větším darem však je, jestliže oni (jakkoli je to pokaždé obousměrný vztah) uvidí nadání ve vás a jsou ochotni se mu věnovat a inspirovat je. Těchto dvou obdarování se mi dostalo vrchovatou měrou. Jsem za ně vděčný.

Co byste doporučil začínajícím umělcům, dirigentům? Co je nejdůležitější pro to, aby byl člověk úspěšným dirigentem, umělcem? Jsem na rozpacích, abych něco konkrétního doporučoval. Nechci mluvit v klišé. Věci, které jsou nad slunce jasné, snad není třeba zmiňovat: píli a životní zaujetí, svéhlavé nasazení i chápavou otevřenost, soustředění i uvolněnost atd. To víme asi všichni. Důležité je, myslím, si od začátku aspoň rámcově uvědomit, že daní za to, že se člověk ideálně vrhá do životní činnosti, která mu bude naprostým osobním vyžitím a radostí, je, že bude muset obětovat mnoho ze svého pohodlí „obyčejného života“. Mladí entuziasti si tyhle věci asi dost dobře neuvědomí (plně jsem si je neuvědomoval asi ani já), ale pokud nenastane mimořádně příznivá, vzácná

a šťastná okolnost, že například i v osobním životě potkáte člověka, jehož pochopení a vlastně částečně (nebojím se říct naplno) i zřeknutí se některých vlastních ambicí umožní, abyste tuhle náročnou činnost dělali s nadhledem a dostatkem energie a času, ukáže se často až příliš brzy, ještě než se věci dají dostatečně harmonicky do pohybu, že je téměř neřešitelné skloubit pracovní život s osobním. V tomto ohledu asi platí, obzvlášť v dnešní době, že to vážné rozhodnutí do uměleckého povolání jít naplno by nemělo přijít ani příliš brzy, ani příliš pozdě. Ve věku konzervatoře to někdy bývá předčasné – pak třeba v hudbě uvíznou i lidé, kteří by vzkvétali spíš jinde. Po třicítce se to dnes podaří také už málokomu. Chtěl bych snad říct jako radu toto: Běžte za svým vysněným cílem s maximálním myslitelným nasazením (ale ne upachtěně – s lehkým srdcem, bez týravého připoutávání), dělejte vše pro to, abyste jako umělci uspěli; zároveň se ale dobře dívejte kolem sebe, vnímejte přiměřeně kritiku druhých, zkušenějších, reakce vrstevníků. Pokud zaznamenáte pravidelně byť jen menší, ale rozhodné střípky úspěchu, jste asi na správné cestě – pak na ní setrvejte, ať se ukáže. Pokud se úspěch ale ne a ne dostavit, prosím zamyslete se nad tím, jestli vaše pracovní vášeň nemůže být nasměrována trochu jiným směrem (nebo dokonce úplně odlišným). Na tohle vše myslím teď u praktického dirigování; má-li někdo tvůrčí inklinace a chce umělecky tvořit nová díla navzdory všem možným životním okolnostem, je to něco jiného – například skladateli bych se takhle nikdy neodvažoval radit (pokud má se čím živit, jeho dílo se může zaskvět třeba až v pozdním věku). Dirigování bez orchestrů či sborů, které s vámi chtějí účinkovat, však nedává sebemenší smysl. V tomto oboru činnosti se bez pocitů a názorů ostatních lidí (včetně publika) prostě neobejdeme – což sebemíň neznamená, že tento vnější názor naše konání zásadně určuje. Ale ostatně je to prosté: jako dirigenti jsme tu pro ostatní lidi: žijící i mrtvé skladatele, muzikanty, posluchače, celou společnost – a ne pro sebe sama.

V současné době jste šéfdirigentem Bamberských symfoniků, se kterými jste získal několik prestižních ocenění. Jaká je práce českého dirigenta v zahraničí a jak ho hráči orchestru vnímají?

Myslím, že naše spolupráce je dokonale krásná; jsem poctěn a každý den rozradostněn, když si uvědomím, jak fantasticky si rozumíme a jak kvalitně se vzájemně můžeme hudebně obohacovat. Platí to ale zrovna tak pro Českou filharmonii –nebo nově Akademii svaté Cecilie v Římě, kde mám všude hostovské pozice. Vaše otázka předpokládá, že by měl snad být nějaký otazník u „českého“ dirigenta v zahraničí? Máme velké privilegium, že nad rámec světového repertoáru, který je nekonečně velký a báječný, se můžeme těšit na úspěch naší národní hudby – ve světovém měřítku v porovnání s velikostí naší země bezprecedentně bohatém. V tomto ohledu zažívám nejen v Bamberku, ale po celém světě, ať v Berlíně či Vídni u filharmoniků, ať v USA, jako tento rok v Clevelandu, Chicagu, Bostonu a New Yorku, ať v Japonsku či Austrálii, hrdost na prostředí, ze kterého jsem vzešel a které bezvýhradně rád reprezentuju. Je to hřejivý pocit – plný vděčnosti a respektu. ah

foto: Marian Lenhard

KONCERTNÍ REFLEXE

NOVÁ HVĚZDA KOMORNÍ SCÉNY. KUKAL QUARTET A JEJICH FAMÓZNÍ DVOŘÁK

„Je to náš první samostatný pražský koncert,“ překvapil violoncellista Vilém Vlček, když nenuceně uváděl koncert Kukal Quartetu, proběhnuvší 21. února 2022 na Novoměstské radnici. Kvarteto, založené teprve v roce 2020, si pozornost vydobylo především třetím místem na loňské Mezinárodní soutěži Pražského jara. Soubor hraje ve složení Eliška Kukalová (1. housle), Klára Lešková (2. housle), Šimon Truszka (viola) a Vilém Vlček (violoncello) a pro svůj, v jistém ohledu debutový, pražský koncert si vybral výsostně dvořákovský program. Slyšeli jsme tak skvělou interpretaci jeho smyčcových kvartetů č. 12 a 13.

Nespornou devízou souboru Kukal Quartet je přitom fakt, že se skládá z absolutně špičkových mladých interpretů (na této platformě můžeme hrdě zmínit i to, že Šimon Truszka je studentem HAMU). Při jejich poslechu tak zcela opadá „povinnost“ soustředit se na technické parametry, intonaci či kvalitu tónu. V tomto ohledu je Kukal Quartet naprosto suverénním tělesem. Můžete jednoduše poslouchat: a rozhodně máte co. Tito interpreti jsou totiž pro své posluchače schopni připravit velmi atraktivní, mnohovrstevnatý zážitek, založený na jasném uměleckém názoru, nápaditosti a jedinečné chemii mezi jednotlivými hráči.

I když zazněla díla od jednoho skladatele, odlišný charakter skladeb umožnil tělesu představit se v několika rovinách. Myslím, že v tomto ohledu byla dramaturgie zvolena velmi důvtipně. Zatímco Smyčcový kvartet č. 12 F dur „Americký“ dal vyniknout jednotlivým osobnostem ansámblu (již v nádherném, vroucím úvodu ve viole, jenž byl následně citlivě převzat prvními houslemi), ve Smyčcovém kvartetu č. 13 G dur se hráči více ukazovali jako jeden organický a mimořádně funkční celek. Hned na začátku Vilém Vlček avizoval, že „Americký“ kvartet těleso nestudovalo u českého pedagoga a pojetí tak může představovat jistý odklon od tradice. Možná tomu tak v některých ohledech je: především jsme ale slyšeli velmi tvořivé hraní, které podtrhlo specifickou Dvořákovu melodiku, obohacené jedinečným smyslem pro detail a citem pro průběh skladby v čase. Důležitá byla také komunikace mezi hráči, díky níž například velmi tvárně vyznívaly imitační úseky. Nejvíce strhlo snad Finale, velmi intenzivní bylo ale i druhé Lento, v němž se tragičnost spojovala s jakousi naléhavostí až tvrdošíjností.

Ještě více jsem si pak užila interpretaci Kvartetu G dur . Skladba trvá kolem čtyřiceti minut – a není úplnou samozřejmostí slyšet ji s tak jasným tahem a tak přesvědčivě vystavěnou jako v podání Kukal Quartetu. Tato skladba navíc umožnila tělesu naplno se pustit i do expresivnějších rovin, které si v případě „Amerického“ snad přece jen nechávali trošičku v rezervě. Do třetí věty promítli až zemitou, rustikální dravost, druhá věta byla nesmírně sugestivní, přirozený klimax pak nastal v členitém Finale

Kukal Quartet možná nepůsobí na koncertních pódiích dlouho, cestu ke svému osobitému zvuku si ale evidentně již našel. Zněli plně, plasticky a přímočaře. Jelikož je každý z hráčů kvalitním interpretem, zaznívají všechny party velmi plnohodnotně. To se ve výsledném zvuku odráží například i v rovnováze jednotlivých rejstříků. Ve svém medailonku má Kukal Quartet uvedeno, že na Pražském jaru zaujalo živelností a přirozeností svého ansámblového projevu. Přirozenost je nezpochybnitelná a živelnost rozhodně také nechybí: osobně mi ale bylo sympatické i to, že to není živelnost bezbřehá, která by vylučovala eleganci, kultivovanost či delikátní detaily. Kukal Quartet večer zakončilo bravurním, jiskřivým přídavkem z Haydnova Smyčcového kvartetu C dur „Ptačího“ – a já text snad ani nemohu ukončit jinak než doporučením, abyste na Kukal Quartet co nejdřív zašli osobně.

lm

ODDYCH ↓ VTIPY

…O VIOLISTECH

Co dělá violista na stromě? Čte z listu.

Co závidí violisti harfistům/tkám? Že hrají jen pizzicatem na prázdných strunách.

Jaký je rozdíl mezi prvním a posledním pultem viol? 1 až 2 doby.

VÍTE, ŽE… SI MŮŽETE NA HAMU ZAHRÁT PING-PONG?

Stůl na vás čeká u vchodu do Hartigovského paláce a pálky a míčky si půjčíte oproti ISIC ve vrátnici Hartigu. Pak už stačí jen vybrat vhodné místo, kde se stolem zakempit, a vzhůru do hry! autor redakce

BAVÍ TĚ PSÁT? CHCEŠ SE PŘIDAT DO NAŠEHO REDAKČNÍHO TÝMU? NEBO MÁŠ JEN NÁPADY, O ČEM BYCHOM MOHLI PSÁT? SVOJE NÁPADY, PŘIPOMÍNKY A POSTŘEHY NÁM MŮŽEŠ NAPSAT NA NAŠI E-MAILOVOU ADRESU redakce@hamu.cz.

Redakce: Eliška Zamouřilová, Alfred Habermann, Lucia Maloveská Spoluautoři článků: Jitka Ženíšková, Jakub Šandera Odborná pomoc: Radka Prošková, Adam Halaš, Lukáš Prokop, Petr Koronthály, Eva Lorencová Grafika: Eva Holá

Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací. Redakční uzávěrka: 20. 3. 2022

Malostranské nám. 258/13, 118 00 Praha 1 +420 234 244 101, hamu@hamu.cz