Editorial
3
úvodní slovo šéfredaktoky
Nenechte si ujít
4
pozvánky na akce, které by vás neměly minout
Spectabilis, Honorabilis
6
Mgr. Adéla Miškanin Holubová
Představujeme
10
Katedra klávesových nástrojů na HAMU
Z profilu
13
Jaroslav Tůma
Q&A
16
studenti varhan a cembala
Stalo se
21
Naši absolventi
22
„Někdy by se mi hodil osobní řidič s majáčkem, abych všechno stíhal.“ rozhovor s Alfred Habermann
Reflexe
28
Koncert na počest Ivana Štrause
Oddych 2
34
v tomto čísle s názvem Beyond the Keys jsme se rozhodli nahlédnout „pod pokličku“ katedry klávesových nástrojů. V souvislosti s odchodem Alfreda Habermanna z pozice šéfredaktora a jeho úspěšným
EDITORIAL
Milí čtenáři,
absolvováním fakulty (k čemuž moc gratulujeme!) se tak trochu nabízelo, kde začít. Poslední číslo letošního roku se zaměřuje na varhany a cembalo. Přinášíme například rozhovor s prof. Jaroslavem Tůmou, který vypráví nejen o zkušenostech s interpretací klasických děl, ale i o humorných zážitcích z každodenního života na HAMU. Přečíst si také můžete, čemu se věnuje a jaké jsou vize současné prorektorky pro studijní a pedagogické záležitosti Mgr. Adély Miškanin Holubové nebo jak se dá skloubit hudební kariéra s politickou angažovaností v rozhovoru s Alfredem Habermannem. Jménem celé redakce Vám přeji příjemné počtení a do nového roku 2026 jen to nejlepší!
Veronika Tvrzníková šéfredaktorka
3
Nenechte si ujít 1918–1938: První republika
úterý-neděle, 10-18 / Veletržní palác / výstava Sbírková expozice 1918–1938: První republika vznikla ke 100. výročí vzniku Československé republiky a představuje bohatou výtvarnou tvorbu a umělecký provoz mladého státu v letech 1918–1938. Součástí expozice jsou vedle obrazů a plastik předních českých, slovenských, českoněmeckých a karpatoruských umělců (Václav Špála, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Toyen, August Brӧmse, Maxim Kopf, Wenzel Hablik ad. ) také díla z proslulé francouzské sbírky (Gauguin, Picasso, van Gogh, ad. ), kterou československý stát nakoupil krátce po svém založení.
Alej Music Fest vol. 20
9. 1. 2026 / 18. 00 / Rock café, Národní 116/20 / festival vystoupí Bea. K, Almara Lit, Narváno, Polojasno, Pretty Fly a další
4
Frankenstein
7. a 10. 1. 2026 / 19. 00 / Stavovské divadlo / divadlo – činohra První a zároveň nejznámější román Mary W. Shelley z roku 1818 je literární klasikou, avšak většina lidí ho má spíše spojený s popkulturními odkazy, filmovými adaptacemi a variacemi zachycujícími především obraz hrozivého monstra, sešitého z všemožných kusů lidských těl a stvořeného šíleným profesorem Frankensteinem. V inscenaci půjde ovšem především o oživení autorčina originálu, v němž k nám dodnes může promlouvat skrze svůj osobní příběh, nonkonformní život i intelektuální zázemí.
Cyrano
11. a 12. 1. 2026 / 19. 30 / Divadlo v Celetné / divadlo – činohra „Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií… Jak známo, velký nos velkého ducha značí…“ Příběh plný hrdosti a lásky, který rozhodně nezestárnul. Dnes již legendární inscenace Spolku Kašpar, která se hraje od roku 2007.
Český spolek pro komorní hudbu • Jevgenij Kissin
11. 1. 2026 / 17. 30 / Rudolfinum – Dvořákova síň / koncert Rezidenční umělec České filharmonie Jevgenij Kissin se ve Spolku představí také jako sólista. Světová klavírní superstar zahraje ve Dvořákově síni drobnější Mazurky Fryderyka Chopina, ale i velmi komplexní Schumannův cyklus Kreisleriana, věnovaný právě Chopinovi. Recitál ozvláštní sonátou ruského skladatele Nikolaje Mjaskovského.
12. 1. 2026 / 19. 30 / Rudolfinum – Dvořákova síň / koncert souborné provedení Smetanovy Mé vlasti v podání PKF s jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem
Janáček. Kodály. Šostakovič
9. 2. 2026 / 19. 30 / Barokní refektář Profesního domu, Malostranské nám. 2/25 / koncert Hlavními umělci večera budou klavírista Marek Kozák, violoncellista Juraj Škoda, ale především Ševčíkovo kvarteto ve složení Pavla Tesařová, Michael Foršt, Matouš Hasoň a Adam Klánský. Zazní Schumann, Janáček, Kodály a Šostakovič
Kožená & Rattle & BRSO
14. 5. 2026 / 20. 00 / Obecní dům – Smetanova síň / koncert v rámci festivalu Pražské jaro Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu se svým novým šéfdirigentem Simonem Rattlem a pěvkyní Magdalenou Koženou v rámci festivalu Pražské jaro. Zazní Haydn, Adámek a Brahms.
Dialogy karmelitek
4. , 7. a 13. 6. 2026 / prodej vstupenek od 2. 1. 2026 / 19. 00 / Státní opera / opera Do jaké míry máme svůj život ve vlastních rukou a jakou roli v něm hraje strach? I o tom vypráví opera Francise Poulenca. Příběh dívky Blanche, která hledá klid v klášteře karmelitek, odkud ji však osud, boží vůle či absurdita života – jak kdo chce – dovede spolu s ostatními sestrami až na popraviště pod gilotinu, je druhou a jednoznačně nejzávažnější operou tohoto skladatele. Zazní rovněž v rámci festivalu Pražské jaro, a to 21. 5. 2026.
NENECHTE SI UJÍT
Má vlast
Jazz na Jaru
21. 5. 2026 / 20. 00 / DOX+ / koncert v rámci festivalu Pražské jaro Žijící jazzová legenda, držitel sedmnácti nominací na cenu Grammy Fred Hersch poprvé na Pražském jaru se svým triem, nejlepší jazzovou kapelou roku 2019.
Česká filharmonie • Jakub Hrůša
11. , 12. a 13. 2. 2026 / 19. 30 / Rudolfinum – Dvořákova síň / koncert hlavní hostující dirigent České filharmonie provede Pohádku Josefa Suka a Koncert pro housle a orchestr d moll Jeana Sibelia, sólistou večera bude italský houslista Augustin Hadelich
Petra Hajská
5
Spectabilis, Honorabilis Mgr. Adéla Miškanin Holubová 6
SPECTABILIS, HONORABILIS
Jak byste popsala hlavní náplň práce prorektorky pro studijní a pedagogické záležitosti? Pokud se to pokusím popsat stručně, vnímám svou odpovědnost nejen v koordinaci svěřených agend, mezi které patří samozřejmě vše spojené se studiem – přijímačky, poplatky, stipendia, státnice, rozvoj KOS, a je to i agenda celoživotního vzdělávání, ale zároveň (a možná hlavně) v jejich rozvoji. Významnou částí mé práce je komunikace s fakultami při společném hledání jednotných postupů, průsečíků či kompromisů. Jaké jsou pro Vás/Vaší pozici v současnosti největší výzvy? Všechno to zvládnout ;). Novela vysokoškolského zákona z března 2025 nám umožňuje výhradně elektronickou komunikaci se studujícími a toho chceme co nejdříve využít. V současné době tedy s kolegyněmi a kolegy připravujeme náš KOS a potřebné předpisy na přechod do bezpapírového režimu, kdy nejen fakulty budou moci zasílat rozhodnutí a sdělení elektronicky studujícím, ale i studující budou stejnou cestou podávat své žádosti či odvolání. Na to se těším moc. Jaké jsou Vaše priority v oblasti kvality výuky na AMU? Co by se na AMU mohlo v nejbližší době zlepšit? Tento dotaz je velmi dobře načasovaný, neboť v současné době na vedení připravujeme strategické cíle na nadcházejících pět let. Jedním z cílů je reforma podoby závěrečných prací a státních závěrečných zkoušek. Přemýšlíme tedy o tom, že těžištěm závěrečné práce bude případný umělecký výkon a písemná část bude mít i alternativní podobu k té tradiční teoretické, měla by být s uměleckým výkonem i těsněji spjata.
Zuzana Lazarová
Vidíte nějaké specifické potřeby nebo problémy, které mají studenti uměleckých oborů ve srovnání s jinými VŠ? Nejsem seznámena s konkrétními potřebami studujících na jiných vysokých školách, nedokážu tedy říct.
7
Zuzana Lazarová
Adéla Miškanin Holubová – vystudovala výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy – působila jako lektorka vzdělávacího oddělení Národní galerie Praha – v roce 2016 nastoupila jako studijní koordinátorka a zástupkyně vedoucího na FAMU International – projektová manažerka OPVVV a metodička akreditací na FAMU – vedla 2 roky Studijní oddělení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy – pravidelná návštěvnice Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary – 13 let spolupracuje na produkci hudebního festivalu Brutal Assault
8
Existují nějaké projekty či iniciativy, které studentům mohou usnadnit studium? Jakým způsobem může vedení školy studentům nejvíce pomoci? To bych potřebovala já vědět od studujících, jakým způsobem jim můžeme nejvíce pomoci. Za jakýkoliv návrh budu ráda (adela.miskaninholubova@amu.cz). Co byste doporučila studentům, pokud mají pocit, že se ve studiu „ztrácejí“, nebo se potýkají s náročností kombinace studia a umělecké práce? Aby o tom hovořili se svými pedagogy, pedagožkami či katedrami, navrhovali případná řešení, která by jim průchod studiem mohla usnadnit. Chápu, že nejen skloubení studia a umělecké činnosti, ale také zajištění stoupajících životních nákladů není pro studující snadné. Z hlediska organizace studia je možnost individuálního studijního plánu v podobě rozložení ročníku. Pro případnou odbornou psychologickou pomoc lze využít i kapacity nabízené fakultami či rektorátem. Zároveň je možné se obrátit na krizové linky, krizová centra nebo neziskové organizace jako např. Nevypusť duši. Mění se podle Vás vztah student – pedagog v posledních letech? Jednoznačně se mění a měnit se musí. Vnímám postupný přerod ze vztahu hierarchického, kdy je pedagog autoritou nesoucí i větší část odpovědnosti za vzdělávací proces,
více k partnerství. Je třeba ale říct, že to obnáší i jiné, rovnoměrnější rozložení zodpovědnosti za vzdělávání mezi studující a pedagogy či pedagožky. Co považujete na AMU za unikátní? Možnost velmi individuálního přístupu ke studujícím. Jsme malá škola, výuka probíhá v menších skupinách, někdy i individuálně, to mi přijde jedinečné. Značně unikátní je i prostředí našich paláců, zároveň rozumím, že to má své limity například v přístupnosti ke studiu. Co Vás přivedlo k této práci? Náhoda. Po poměrně dlouhém působení na lektorském oddělení Národní galerie v Praze jsem hledala zajímavou práci spojenou s kulturou a vzděláváním. Našla jsem ji na FAMU, postupně jsem se z místa koordinátorky mezinárodního studia a zástupkyně vedoucího FAMU International, přes metodičku akreditací a projektovou vedoucí operačního programu také na FAMU ocitla na tomto místě, kde jsou mé veškeré předešlé zkušenosti velice příhodné. Je něco, co Vás v poslední době ve studentské či pedagogické oblasti výjimečně potěšilo?
SPECTABILIS, HONORABILIS
Obecně si myslím, že kombinace vysokoškolského studia a vlastní, ať už odborné nebo umělecké činnosti je více než výzva.
S potěšením jsem sledovala listopadové promoce, každá absolventka a každý absolvent znamená úspěšně ukončené studium. A to je vždy důvod k radosti. Co byste ráda vzkázala současným studentům AMU? Že jsem ráda, že si pro své studium vybrali zrovna AMU.
9
Představujeme:
Katedra klávesových nástrojů na HAMU Katedra klávesových nástrojů sdružuje tři obory – klavír, varhany a cembalo. Výuka je založena především na individuální práci studentů s pedagogy. Studenti se věnují nejen klasickému repertoáru, ale také soudobé hudbě či historicky poučené interpretaci. Cílem studia je připravit vysoce kvalifikované hudební umělce s vysokým stupněm dovedností v oblasti interpretace sólové a komorní literatury.
10
PŘEDSTAVUJEME
archiv HAMU
11
O úspěšný chod katedry se zasloužilo mnoho významných osobností. Mezi klavíristy to byli profesoři Ilona Štěpánová-Kurzová, František Maxián, Josef Páleníček, František Rauch, Pavel Štěpán, Valentina Kameníková, Zdeněk Jílek, Jan Panenka, Josef Hála a řada dalších; mezi varhaníky především Bedřich Antonín Wiedermann, Jiří Reinberger a Milan Šlechta, v oboru cembala Zuzana Růžičková.
archiv HAMU
12
Katedra pravidelně zve zahraniční lektory a organizuje mistrovské kurzy. Studenti tak mají možnost konfrontovat své zkušenosti s různými interpretačními tradicemi a obohacovat svůj přístup k hudbě. Absolventi katedry působí jako sólisté, komorní hráči, korepetitoři, pedagogové nebo varhaníci a uplatňují se jak v Česku, tak v zahraničí.
Vzpomenete si na nějaký zábavný zážitek z prostředí HAMU? Takové jsou na denním pořádku. Zažívám je třeba jako přísedící u zkoušek včetně státnic, nebo zajdu-li do některé z našich kanceláří. I se studenty je to někdy zábavné. Třeba jsem si vyslechl hlášku: To se ti to hraje, když ti to jde! Z počátku svého působení pedagoga si zase vybavuji situaci, kdy jsem v sekretariátu tehdejšího pana děkana zcela vážně vyhlásil osobní jednodenní stávku, protože mě jakýsi dělník opravující dveře a práh pod nimi nepustil do chodby vedoucí k varhanní třídě! Na počítači paní sekretářky, ke které jsem se vnutil, jsem vyťukal písemné znění vyhlášení stávky, které ona po počátečních nedůvěřivých pohledech s pobaveným úsměvem zanesla na právě probíhající schůzi vedení fakulty. Já mezitím odešel domů a docela by mě i po letech zajímalo, co tomu tehdy říkali a zda ten dokument někde leží zařazen do análů. Jak se proměnil obor od dob vašich studií a jak vidíte náš obor za deset let? Co zůstane stejné a co se podle vás změní? Veškeré strachy z používání umělé inteligence mě míjejí. Když jsem kdysi zjistil, že se dá cokoli kopírovat z Wikipedie
Z PROFILU
Jaroslav Tůma
apod., tak jsem ze dne na den přestal vyžadovat po studentech písemné seminární práce typu Max Reger – jeho život a tvorba. O čemž se prý nyní jedná už i na rektorátě. Spíše děláme různé testy, a pokud žádám text, tak něco, co intošuměláč nezvládne. Doktorandům schvaluji témata, která nám zaplní bílá místa v našich vědomostech a zkušenostech. A že takových je… Interpretace samotná? Ta se v čase samozřejmě vyvíjí, nicméně v zásadě se neliší interpretace Buxtehudeho v okamžiku, kdy student na fakultu přijde a kdy z ní o pár let později odchází. Základ je stejný, jen páťáci bývají suverénnější a mají větší nadhled. Ale jinde? Nové metody a hloubka poznání se inovují tak rychle, že pokud se něco student např. na začátku studia přírodních věd nadrtí, tak při jeho absolutoriu už některá moudra zase neplatí. Z tohoto hlediska mě náš obor naplňuje optimismem, protože jednak zůstává stabilní v rychle se vyvíjejícím světě, jednak víme, že hudba a její provozování způsobuje pozitivní změny na mozku, a to dokonce i u lidí, kteří se začnou pokoušet na něco brnkat třeba až v důchodovém věku. Jaký vliv to musí mít na mladé? Přece ohromný! Kdo umí něco zahrát, ten se uplatní všude. Z řad našich absolventů se nezaměstnaní nerekrutují. Skoro bych řekl, že za pár let bude chtít každý hrát na varhany, protože nebude mít smysl studovat nic jiného. Nástroj zvládáme nejen rukama, ale dokonce i nohama, navíc třeba u pneuma-
13
tické traktury musíme hrát napřed, protože znění hudby má zpoždění, což nás nesmí vykolejit. To vše nahrává naprosto geniálně současným trendům v podobě požadavků na zvyšování kvality kritického myšlení a kognitivních funkcí každého vysokoškolského jedince. Zkrátka hra na varhany představuje výborný trénink k čemukoliv, co kdy budete v životě dělat. Učíte na HAMU, věnujete se sólové koncertní činnosti, jste porotcem některých soutěží, nahráváte a věnujete se historickým nástrojům. Je nějaká oblast ve vašem oboru, které byste se chtěl věnovat více? Do porot soutěží už v posledních letech odmítám chodit, můj vztah k různým bodovacím systémům a jejich dopadům je velmi kritický. S údivem a nechutí vnímám také všechny aktivity, díky nimž je dosahováno dílčích úspěchů ne zcela čistým způsobem. Zcela spravedlivý svět ale neexistuje, spoléhat lze jen na boží mlýny. Diplomky napsané někým jiným za úplatu a různá šulení všeho možného se nevyhnou žádné škole, nedělejme si iluze, ani v zahraničí to není vždy křišťálové. Věnuji se nyní více kompozici, kterou jsem kdysi na Pražské konzervatoři také vystudoval, nedostižnými vzory jsou mi ti, kteří komponovávali „pro příští neděli“. Jak říká Jirka Stivín: „Dnes všichni komponují pro věčnost, zatímco pro příští neděli komponoval třeba Bach!“ A zejména fenomén tzv. „kleinmeistrů“ mě inspiruje. Vyskytují se u nich banální harmonické chyby a naivní melodika, ale i po staletích se dají s chutí hrát a poslouchat. Potřebujeme je. Tak chci taky přispět, seč se dá. Očekáváme v sále Martinů nové varhany. Mohl byste nám o nich něco říci? Zájemci mohli nahlédnout do budoucnosti na naší Konferenci pro varhany, která se konala na svátek sv. Cecílie
14
21. listopadu. Tam jsme představili nejen budoucí varhany pro sál Martinů, ale i další dva nové nástroje, které pořizujeme. Nové varhany pro sál Martinů jsou prioritou HAMU už dávno, verbálně od vedení fakulty i na různých dokumentech ale stále odkládanou. Celou akci je tak nutné chápat ne jako nynější preferenci varhaníků před ostatními, ale naopak jako splátku dluhu vůči nim. Díky kvalitním nástrojům budeme konkurenceschopní vůči jiným zemím, výrazně napřed jsou nyní nejen Němci, Francouzi…, ale i Maďaři a Poláci. Máte pro studenty nějakou radu či doporučení? Nasměrujte svůj zájem ke klavichordu, jemu vděčím za mnohé. Když jsem se na něj alespoň trochu naučil, vzpomněl jsem si na dávný bonmot Jana Rokyty staršího, kterým mě počastoval kdesi v Německu na turné Pražských madrigalistů po mém bouření na varhanní pléno: „Nauč se na cimbál, to teprve budeš frajer!“ A ještě jedna věc na závěr. Buďte slušní! Před časem vzbudil velké emoce na půdě fakulty anketní příspěvek jednoho našeho absolventa, který se neuctivě vyjádřil o pedagozích a vůbec o atmosféře na této půdě. Byl uveřejněn v tomto časopise, půl roku se nic nedělo, pak se stal virálním. I ke mně se dostal, vzpomněl jsem si přitom na svá studijní léta. Ovšemže jsem byl tehdy kritickým, mnohé je ostatně stejné dodnes, ale i tak na všechno vzpomínám v dobrém. Nejdřív jsem se anketnímu příspěvku od plic zasmál, ale pak mi došlo, že formulace odpovědi na anketní otázku byla tak trapná a nevkusná, že o úrovni této školy sdělila jen to, že se jí nepodařilo dotyčného elementárně vychovat. Že takové odpovědi vrhají špínu především na ty, kteří je vysloví. A špína že neopadne ani v případě, kdy se dotyční stanou členy České filharmonie, která je dnes skvělá. im
Z PROFILU archiv J. Tůmy
15
Q & A studenti varhan a cembala Jaké je vaše oblíbené prostředí pro koncert a jak ovlivňuje váš prožitek ze hry i vztah k nástroji? Nejoblíbenějším místem pro koncert je pro mě určitě prostředí chrámové – k varhanám neodmyslitelně patří. Myslím si, že v kostele člověk prožije daleko hlubší atmosféru než v koncertních sálech. Osobně jsem zatím nenarazil na sál, ve kterém bych se cítil tak niterně ponořený do hudby. Domnívám se, že nástroje v českých koncertních sálech nedosahují takových kvalit jako ty, které stojí v kostelích. V našich končinách je tudíž volba jasná, v zahraničí velmi závisí na nástroji daného sálu. Lukáš Dvořák Na varhanách je krásné to, že každý nástroj je naprostý originál. Člověk nikdy neví,
16
na co narazí – a občas se i v malé, zdánlivě nenápadné vesnici objeví zapomenutý varhanní poklad. Baví mě tyto nástroje objevovat a hledat pro ně vhodný program. Někdy sice nebývají v ideální kondici, ale i tak se dá vytvořit plnohodnotný koncert. Velkou radost mi vždy udělá, když za mnou po koncertě přijdou lidé a děkují, že po letech mohli varhany opět slyšet. A když se k tomu přidá ještě příjemné zázemí a milé posezení s místními, je to můj koncertní ideál. Ivana Měsíčková Osobně mám nejraději netradiční místa. Ať už jde o koncert venku, kde pozoruji mnoho zajímavostí – jinou akustiku, šum větru a další přírodní vlivy, které mě inspirují. Nebo o nestandardní koncertní sál, například když je nástroj uprostřed a diváci sedí kolem, případně když má koncert volnější atmosféru a posluchači se mohou procházet nebo si sednout kamkoliv. V neposlední řadě jsem také uchvácen vždy, když se pracuje na koncertě s osvětlením. Mám opravdu rád, když
jsou koncerty něčím netradiční a přinášejí divákům nový, zajímavý zážitek. Adam Štefunko Možná ještě víc než samotné prostředí ovlivňuje můj prožitek z vystoupení dramaturgie koncertu, atmosféra v publiku a především kvalita nástroje ve spojení s jedinečnou akustikou. Je pravda, že pocit z koncertu v kostele je úplně jiný než z vystoupení v koncertním sále. V kostele na kůru, skrytá před zraky posluchačů, se dokážu víc propojit s nástrojem, ponořit se do detailů, více Michael Romanovský
Často se nás lidé ptají, jestli hrajeme i na zámcích. Ano, tuto možnost máme, většinou v rámci různých festivalů. Já jsem například koncertoval v Kroměříži v rámci festivalu Hortus Magicus (v překladu „Kouzelná zahrada“). Využití zámeckých prostor pro koncertování je nespočet, často v tzv. sale terreně. V těchto prostorách ale bývá neskutečná zima i v létě – mé bývalé profesorce se dokonce stalo, že se jí při hře začala na klávesách kondenzovat voda. Pro koncertování to tedy není úplně ideální. Když se vrátím k otázce ohledně oblíbeného prostředí, musím říct, že typickou odpovědí cembalistů bývá intimní prostor, kde je interpret obklopen posluchači. Osobně mám ale nejraději koncertní sály, například sál Martinů. Jakub Krutta
Mým oborem jsou varhany – asi jediný nástroj, který je zcela a jedinečně svázaný s prostředím, v němž stojí a spolu s nímž tvoří unikátní a komplexní celek. Často jde o místa nezměrné umělecké a duchovní hodnoty, která samozřejmě umocňují prožitek ze hry. Taková místa mají dokonce schopnost pozvednout v mysli interpreta i hru na nepříliš zajímavé varhany o úroveň výš. Ovšem podobně příjemnou událostí může být i vystoupení v akusticky dobře řešeném koncertním sále s vynikajícím nástrojem. Ideálem asi každého varhaníka, k němuž se často ovšem pouze – někdy více, někdy méně – blížíme, je zahrát si v inspirativním prostoru na vynikající, fungující a dobře udržovaný nástroj. Bohužel se stále ještě nezřídka setkáváme s nástroji nevalných kvalit, případně s nástroji umělecky kvalitními, avšak v nedobré „kondici“. Závěrem bych doplnila, že v širším smyslu lze pod pojem „prostředí pro koncert“ zahrnout i jeho organizátorské zázemí – pokud funguje dobře, stane se pro interpreta celý proces koncertu – od jeho přípravy až po samotné provedení – příjemnějším. Ivana Michalovičová
Jak vnímáte studium na menším oddělení s menším počtem studentů? Vzhledem k tomu, že hraju na varhany odjakživa, vnímám to jako samozřejmost. I při svých zahraničních studiích,
Q&A
naslouchat sama sobě i hudbě. Výsledkem je pak silnější, vnitřní, osobní zážitek. Svoji jedinečnou atmosféru mají i dlouhé večery strávené s velkolepým nástrojem v kostele během příprav na koncert. Jsou to chvíle, které mě skutečně fascinují. Nemohu ale říct, že bych neměla ráda vystoupení v koncertních sálech. Velmi důležitý je pro mě kontakt s publikem. Při každém koncertě se snažím předat posluchačům myšlenku skrytou v hudbě. Pokud se to podaří, cítím, jak se sál naplňuje jejich pozitivními emocemi a energií. Způsob vnímání hudby z koncertního pódia je pro posluchače klasické hudby obvyklejší, proto je podle mého názoru tento „dialog“ v sále o něco snáze dosažitelný. Každý prostor je jedinečný, a právě to mě na tom nejvíc inspiruje. Tetiana Tishchenko
Pablo Kornfeld
ať už to byly větší či menší školy, jsem se vždy pohyboval v podobné skupině 10–15 lidí. Myslím si, že ta rodinná atmosféra, kterou jsem zažil jak na Pražské konzervatoři, tak na AMU, k varhannímu světu patří. Má to samozřejmě svoje pozitiva i negativa, ale já to rozhodně vnímám pozitivně. Lukáš Dvořák Vždycky jsem měla raději menší kolektivy. Myslím, že v nich mají všichni vyrovnanější příležitosti, lépe se navzájem známe a můžeme si kdykoliv ochotně pomoct. Takové prostředí mi je nejbližší. Ivana Měsíčková
17
Pablo Kornfeld
Cembalové oddělení mi přijde velmi rodinné. Jako příklad uvedu náš společný výlet do Lipska, kde jsme navštívili dobové hudební nástroje i Bachovo muzeum. Vztahy mezi námi jsou přátelské. Nevýhodou je, že naše oddělení není tak živé jako jiná větší oddělení, kde se stále něco děje. Naše velikost má tedy své výhody i nevýhody. Mně to ale celkově vyhovuje – cítím blízkost ke svým spolužákům i pedagogům, Monice Knoblochové a Pablovi Kornfeldovi, nebo také k Petře Žďárské, i když s ní nemám žádný předmět. Ke všem zmíněným cítím přátelství, až skoro rodinné pouto. Adam Štefunko
18
Studium na menším oddělení vnímám velmi pozitivně. Myslím si, že menší počet studentů umožňuje lépe se navzájem poznat a více se podporovat, a to je podle mě velmi důležité. Varhanní oddělení mám opravdu ráda a beru ho jako takovou širší rodinku. Tetiana Tishchenko Je to fajn (smích). Samozřejmě to má výhody i nevýhody. Obrovskou výhodou je, že máme víc prostoru ke cvičení oproti například varhaníkům, kteří mají přidělené jen dvě hodiny denně. My můžeme o víkendu cvičit až
čtyři hodiny, pokud neprobíhá víkendová výuka – naši profesoři jsou velmi umělecky aktivní. Mají vlastní hudební soubory nebo jsou jejich součástí (Café crème, Collegium 1704 apod.). Nevýhodou je naopak malý počet účastníků na seminářích. Na cembalových seminářích většinou bývá čtyři až pět posluchačů. Umím si ale představit, že na seminářích, kde bývá dvacet až třicet studentů, se člověk dokáže „vyburcovat“ k vyššímu výkonu pod větším tlakem. Jakub Krutta Domnívám se a považuji za výhodu, že studenty menšího oddělení vede
Q&A
jeho komorní charakter k vyšší míře spolupráce a komunikace mezi sebou. Často zde vznikají i pevnější mezilidské vztahy nežli v kvantitativně větších a ze své podstaty o něco anonymnějších oborech. Ivana Michalovičová
Jaké možnosti uplatnění v oboru varhanní či cembalové hry vás nejvíce lákají? Jedna věc jsou možnosti, které nás lákají, a druhá to, co je v českém prostředí skutečně reálné (smích). Myslím si, že v našem oboru, pokud ho chce člověk dělat poctivě a celý život, je uplatnění vždy kombinací několika aktivit – smysluplného učení talentovaných žáků, provozování chrámové hudby a sólového či orchestrálního koncertování. Co možná největší kontakt se zahraničím je pak nezbytný, český rybníček je totiž příliš malý na to, aby se tu všichni dobří varhaníci uživili. Láká mě tedy kombinace všeho, ale nejvíc sólové a orchestrální hraní. Lukáš Dvořák Varhany nabízejí neobyčejně široké uplatnění – od hraní při svatbách přes pedagogickou činnost až po sólové koncerty. Mohu si tedy práci poskládat, jak potřebuji a chci. Nejvíce mě ale těší hraní partu bassa continua v ansámblu. Každá taková příležitost
Pablo Kornfeld
mě neskutečně naplňuje a baví a cítím, že to je něco, v čem se chci i nadále zlepšovat, i když jsem teprve na začátku své cesty. Ivana Měsíčková Řekl bych, že existují dvě kategorie, které se dají i kombinovat. Cembalista se může věnovat sólové hře – a to buď historické interpretaci předbarokního, barokního a klasicistního repertoáru, nebo se zaměřuje na moderní a soudobou hudbu autorů jako například Martinů nebo Kalabis. V mém životě se to teď odráží třeba v uvedení skladby soudobého slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Cembalista se tedy pohybuje někde u těchto dvou protipólů. Romantický repertoár, který patří ke klavíru, u cembala totiž nemáme. Druhou oblastí je orchestrální a komorní hra, kde cembalo převážně hraje basso continuo, a zřídka i plně vykomponované obligátní cembalo. Hraní
continua je vlastně každodenní chléb cembalisty. Mě tato cesta láká možná ještě o něco víc – continuo miluju a fascinuje mě. Navíc mě spolupráce s ostatními hudebníky naplňuje a mám pocit, že mi přináší hodně nových možností. Se svými kolegy Amálií Dobšíkovou (housle), Lukášem Hrnčárkem (violoncello) a Soňou Mindovou (zobcová flétna) jsme se například jako ansámbl zúčastnili kurzů ve Francii vedených slavnou houslistkou Amandine Beyer. Hraju i s různými soubory v Česku a na Slovensku. Za všechny uvedu nedávnou spolupráci s brněnským souborem Czech Ensemble Baroque na uvedení Händelovy opery Julius Caesar v Egyptě v Ostravě a ve Znojmě. Nejvíce mě láká organizace vlastních projektů staré hudby – studium repertoáru, ale také objevování nových či málo hraných skladeb, které stojí za to posluchačům představit. Nemohu
19
nezmínit plánovanou premiérovou nahrávku díla slovenského skladatele 18. století Jozefa Pantaleona Roškovského. A myslím, že právě v této činnosti je smysl nás, kteří se věnujeme historické interpretaci staré hudby. Adam Štefunko Pokud mluvíme o uplatnění v oboru, na prvním místě bych samozřejmě zmínila koncertní vystoupení, která mi přinášejí nejhlubší emoční zážitky. Pocit z dobře odehraného koncertu je v našem oboru nenahraditelný, bez koncertů bych své uplatnění nevnímala jako plnohodnotné. Líbí se mi také objevovat novou hudbu a sdílet ji s ostatními lidmi. Čím dál víc mě ale láká i pedagogická činnost, kterou považuji za velice zodpovědnou a důležitou. Uvědomění si, že svou prací vychováváme budoucí generaci a prohlubujeme její vztah
Pablo Kornfeld
20
Pablo Kornfeld
k hudbě a kultuře obecně, mi připadá velmi motivující a krásné. Tetiana Tishchenko Kromě toho, že jsem nadšeným pedagogem (smích), je největším uplatněním v našem oboru hra continua v různých souborech. Málokdo se dokáže prosadit pouze sólovou hrou. V rámci continua se cembalisté uplatňují i na varhanní nástroje – především pozitivy. Jakub Krutta Od začátku svých studií jsem velmi oceňovala šíři možností, které studium varhanní hry skýtá, ať jde o samotnou koncertní činnost, spolupráci s nejrůznějšími sbory či jinými nástroji, práci chrámového varhaníka ad. V současnosti je pro mě stále podnětnější a sympatičtější působení ve varhanním duu či možnost spolupracovat na hudebně-literárních projektech. Ivana Michalovičová mš
Pablo Kornfeld
Klasika na letních festivalech
Letní měsíce patří neodmyslitelně festivalům jak populární, tak klasické hudby. A že bylo z čeho vybírat. Už v polovině června (14. 6.–6. 7. 2025) ohromila svým bohatým programem Smetanova Litomyšl. Světoznámá díla zavítali do Litomyšle předvést světoznámí umělci jako Boris Giltburg, Alisa Weilerstein nebo např. Pavel Haas Quartet. Velkého finále se zhostil SOČR spolu se zpěváky Vojtou Dykem, Soňou Godarskou a dirigentem Wayne Marshallem. Ani Festival Krumlov (11. 7.–2. 8. 2025) nezůstal pozadu. Zahájil hudbou barokních mistrů s hledištěm mezi korunami stromů, tancem na vodní hladině a ohňostrojem na závěr. K zástupcům staré hudby patří např. Letní slavnosti staré hudby (17. 7.–5. 8. 2025) a na své si přišli též příznivci soudobé vážné hudby na festivalu Ostravské dny (21. 8.–30. 8. 2025), pořádaného jednou za dva roky.
EXPO 2025
Světová výstava EXPO 2025 v japonské Ósace s mottem „Navrhování budoucí společnosti pro naše životy“ trvala od dubna do října. Jejím cílem bylo představit vize udržitelné společnosti prostřednictvím technologií, kultury i mezinárodní spolupráce více než 150 zemí. Česká republika se prezentovala pavilonem „Talent a kreativita pro život“. Stavba z dřevěných panelů se spirálovitým tvarem a skleněnou fasádou spojuje českou kreativitu s tradicí českého sklářství. Národní den Česka, který připadl na 24. července, přinesl bohatý kulturní program. Vystoupil zde Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, soubor Cirk La Putyka, Česká filharmonie a zpěvačka Aiko. Kromě jiných zahráli na EXPO klavírista Ivo Kahánek, Filharmonie Brno či Plzeňská filharmonie. Hudba se tak stala jedním z nejsilnějších prvků české prezentace v Ósace.
STALO SE
Stalo se
Novým děkanem hudební a taneční fakulty AMU se od 1. 2. 2026 stane doc. MgA. Adam Halaš, Ph.D.
Akademický senát rozhodl 5. 12. 2025 o vítězi ve dvoukolové volbě, která následovala po veřejném představení koncepcí tří kandidátů. Srdečně gratulujeme a děkujeme všem kandidátům za jejich vizi, práci a energii.
Přehlídka mladé virtuozity na Concertino Praga
59. ročník mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga se uskutečnil 12. a 13. září ve dvou kategoriích: kategorie dechových nástrojů a kategorie klávesových a strunných nástrojů. Obě kategorie ovládly účastnice z Jižní Koreje, a to hobojistka Raeun Hong a teprve jedenáctiletá houslistka Yeonah Kim. I přesto, že na housle hraje teprve sedm let, stala se s Houslovým koncertem D dur op. 35 od P. I. Čajkovského nejmladší laureátkou soutěže v historii. Druhou cenu ve stejné kategorii a zároveň cenu publika získal český akordeonista Viktor Stocker. Mezi dalšími českými účastníky byli oceněni klarinetista Otakar Antonín Štefan (čestné uznání 1. stupně) a violoncellistka Naďa Strnadová (čestné uznání 2. stupně). foto: Petra Hajská tz
21
Naši absolventi
Alfred Habermann
„Někdy by se mi hodil osobní řidič s majáčkem, abych všechno stíhal.“ Alfred Habermann studoval hru na varhany na Pražské konzervatoři, HAMU i ve Stuttgartu. Kromě toho je spoluzakladatelem festivalu Varhanní Vysočina, věnuje se pedagogické činnosti a angažuje se v politice. Jak souvisí politika s hudbou? Proč vyhrály varhany nad hokejem? Co by jako bývalý šéfredaktor časopisu #hamu a absolvent naší fakulty škole popřál? Když jsem zadala do Googlu tvoje jméno, dozvěděla jsem se, že Alfred Habermann byl česko-německý umělecký kovář, sochař, restaurátor, designér a pedagog. Máte spolu něco společného? Ano! Je to můj praděda. Vždy, když někdo slyší mé jméno, tak se mě na to ptá, protože byl opravdu velkou osobností v oboru uměleckého kovářství. Založil kovářský festival Hefaiston na hradě Helfštýn kousek od Lipníku nad Bečvou. Na Vysočině máme kovářskou pověst, děda i strejdové jsou kováři. Táta se z této linie odklonil, je podkovář a kove koně. Je to docela fyzicky náročná práce, proto už to v současnosti nedělá tolik, ale dříve koval koně olympionikům na Dukle i v Kladrubech. Já už jsem úplně mimo tento obor, i když stále zůstávám v uměleckém oboru.
22
Jak jsi se k varhanám dostal? Proč zrovna varhany? Všechno to začalo tím, že ze mě táta chtěl mít hokejistu. Jenže když mě poprvé postavil na brusle, tak jsem řekl, že to moc klouže a že hokej hrát nebudu. Pak mi naši koupili klavír, na který jsem hrál od pěti let. Chodil jsem na soukromé hodiny a také do sboru, kde naše vedoucí hrála na varhany. Velmi se mi to zalíbilo, úplně mě uchvátil ten zvuk a líbily se mi ty zvukové možnosti. V devíti letech jsem přišel domů a řekl našim, že budu hrát na varhany, a tak mě přihlásili do jihlavské ZUŠ, kam mě nejprve nechtěli vzít, protože jsem byl moc malý a nedosáhl pořádně na pedály, ale nakonec jsem dostal výjimku.
NAŠI ABSOLVENTI
archiv A. Habermanna
23
jede do neznáma a dost často je překvapen tím, jak je to super a co všechno dané varhany nabízejí. Vždycky je to takový adrenalin. V současnosti učíš na ZUŠ Jana Hanuše. Jaký je o varhany zájem na zuškách? Jaké příběhy stojí za dětmi, který si tento nástroj vyberou?
archiv A. Habermanna
Pro mě je to nástroj vyžadující asi největší všestrannost. Co je v hraní na ně nejtěžší? Každé varhany jsou jiné, na světě nejsou dvoje stejné, a vždycky se liší prostorem, do kterého jsou vsazeny, a svou velikostí. Nejtěžší je naučit se dobře hrát na různé typy varhan a umět si rychle poradit s přípravou rejstříků a barev na koncert, abychom dokázali ten nástroj co nejvíc ukázat a co nejlépe ovládat. Zároveň je to na tom to nejhezčí, protože člověk nikdy neví, co ho čeká. Kolikrát
24
Přijde mi, že zájem docela je, a na spoustě ZUŠ se na základě velké poptávky varhany nově otevírají. My jsme na ZUŠ Jana Hanuše obor otevřeli před šesti lety. Byl jsem první pedagog, který tam varhany učil. Zájem o to byl velký, první rok jsem měl šest studentů, což bylo dost, na to že kousek od nás, na Veleslavíně, se varhany učí také. Zájem o varhany určitě je, postupem času možná lehce slábne, ale spíš tím, že se příležitosti ke studiu tohoto oboru nabízejí na více ZUŠ a poptávka se tak rozprostře. Vím o spoustě pedagozích, kteří mají třídy plné, zvlášť v krajských městech, kde je třeba jediná ZUŠ vyučující varhany. Děti se k tomu většinou dostanou, protože se jim zalíbí ten zvuk v kostele. Mám teď žáčka, který přišel v šesti letech, že chce hrát na varhany, a protože miluje vesmír, jeho snem je postavit je na Měsíci. Vždycky řešíme, jak se to tam bude realizovat a jak to bude fungovat. Zatím spolu hrajeme jen na klavír, na varhany občas. V tomto věku hrát ještě moc nejde, protože varhaníci musí mít nějakou klavírní průpravu, aby to dostatečně technicky zvládli. U nás mají povinné minimálně čtyři roky klavíru. Jaké varhany jsou tvé nejoblíbenější a proč? To je těžké, protože na každý typ hudby mám oblíbené jiné. Nejraději mám asi francouzskou hudbu 19. a 20. století a mého oblíbeného skladatele Louise Vierna, kterého je těžké v Česku interpretovat, protože varhany tohoto typu zde spíš nejsou. V Kolíně a v kostele na Barrandově, kde jsem měl absolventský koncert, máme varhany, které se tomu přibližují. Než tyto varhany byly, tak jsem hrál u sv. Ignáce na Karlově náměstí. Moc rád mám také varhany na Spořilově, které jsou spíš na německou romantiku. Kdybych
V rozhovoru pro Klasiku Plus jsi zmiňoval, že jsi byl dva semestry ve Stuttgartu, kde byla škola vybavena třinácti druhy varhan a v kombinaci s přístupem pana profesora Laubeho to byla zkušenost, která tě velmi posunula. Co bys ze Stuttgartu rád přenesl na HAMU? Určitě vybavenost školy. Tam na každé období a zemi je autentický nástroj. Prý to vzniklo trochu omylem. Škola je poměrně nová, stavěla se v roce 1997 a v té době měli napsat seznam požadovaných nástrojů, které by v ideálním případě chtěli. Někdo to nechtěně všechno schválil a zadal do výroby. Ve chvíli, kdy se zjistilo, kolik to bude stát, to chtěli zrušit, ale už to nešlo. Pak je to budova. Naše škola má krásnou historickou budovu, ale za mě nepraktickou. U školy ve Stuttgartu je vidět, s jakým účelem byla stavěna. Jsou tam odhlučněné učebny, místnosti na cvičení, má to dvě patra do podzemí, kde jsou kvůli hluku umístěny zrovna třeba varhany. Na poměrně malém prostoru, rozlohově podobně velkém jako HAMU, je to asi 3x větší. Bylo vidět, že to je budova určená přímo pro to, a to bych HAMU někdy přál. Se svým studijním souputníkem Lukášem Dvořákem jsi založil festival Varhanní Vysočina. Můžeš nám festival trochu představit, vypíchnout některý z koncertů, který se obzvlášť povedl, a ohlédnout se za uplynulým ročníkem? Letos se konal pátý ročník. S Lukášem spolu dvanáct let studujeme a pocházíme oba z Vysočiny. Řekli jsme si, že
bychom mohli založit varhanní festival, protože na Vysočině nic takového nebylo. Naší myšlenkou je každoročně střídat místa, takže jezdíme do větších měst i obcí a snažíme se hledat varhany zajímavé a unikátní. Musím říct, že se za těch pět let festival slušně vyvinul. Lidé si už na něj zvykli a koncerty jsou hojně navštěvovány. Začínali jsme se čtyřmi koncerty, letos jich máme devět a snažíme se to rozšiřovat i o další aktivity, jako jsou masterclassy pro studenty, orchestrální koncerty a zároveň na Vysočinu dovézt velké hvězdy varhanního světa. Před dvěma lety tu byl pan profesor Laube, u které jsem studoval, což je jeden z nejvýznamnějších varhaníků své generace. Letos jsme hostili francouzského varhaníka Thomase Ospitala, který je také velkým jménem, a zájemci mohli navštívit i jeho masterclass. Mám radost také z toho, že dáváme prostor studentům, kteří pravidelně na festivalu hrají. Celý projekt je něco, co určitě dává smysl, i když je to s počtem přibývajících koncertů organizačně stále náročnější. Pořád to děláme jen ve dvou.
NAŠI ABSOLVENTI
měl říct varhany vhodné na starou hudbu, tak určitě týnské na Staroměstském náměstí nebo u křižovníků u Karlova mostu. V Praze těch skvostů je samozřejmě spousta. Mimo Prahu, na Vysočině, máme Polnou, Žďár nad Sázavou – to jsou restaurované barokní skvosty evropského významu, z nových staveb je to Humpolec nebo Třebíč, kde je nástroj univerzálnější a dá se na něj hrát téměř vše. V zahraničí jsem si užíval varhany stavitele Cavaillé-Colla ve Francii, tam ta moje oblíbená hudba zní úplně jinak.
Co považuješ za svůj největší prozatímní kariérní úspěch? Nedávno jsem odstátnicoval, takže jsem rád, že můžu říct, že jsem po šesti letech úspěšně dokončil studium na HAMU. Byla to dlouhá etapa. Zároveň určitě nějaké ceny ze soutěží, ale také založení festivalu, zahájení opravy varhan… Jsem hrozně roztříštěný mezi spoustu věcí, ale zároveň to do sebe všechno zapadá. Asi neumím říct nějaký konkrétní úspěch, jsem obecně rád, když se věci daří posouvat kupředu. Myslím, že se to daří jak s festivalem, tak s dokončením studia. Jsem vděčný i za nakouknutí do politiky, protože je to výborná zkušenost podívat sez druhé strany, jak věci fungují a jak se řeší. Také posouvám vpřed opravu varhan u nás ve Studnicích, odkud pocházím. Daří se to na všech frontách a jsem rád za každou příležitost a výzvu. Snažím se podstupovat všechny výzvy, i když si občas říkám, že už bych měl trochu brzdit, abych se z toho nezbláznil. Projektů je opravdu spousta a jedním z nich byl samozřejmě i časopis #hamu, což byla velká výzva.
25
Jak se dá skloubit hra na varhany s cembalem, klavírem, pedagogickou činností, organizací festivalu a politickou kariérou? Máš vůbec nějaký osobní život? Čím rád trávíš volný čas? Moc nevím, co to znamená. Neumím odpočívat a trochu mě to dohání. Občas se cítím dost unavený, hlavně teď, když rozhovor nahráváme, je září a předvolební kampaň je v nejostřejší fázi. Kromě toho, že pracuji jako asistent poslance, tak jsem se nechal ukecat, abych kandidoval do Poslanecké sněmovny. Těch aktivit je poměrně dost, snažím se to vyvažovat i s osobním životem. Relaxuji třeba při řízení, hrozně mě to baví a jezdím poměrně hodně pracovně i za koncerty po republice. Někdy by se mi ale hodil osobní řidič s majáčkem, abych všechno stíhal. :-) Taky bys mohl jezdit sanitkou. Stal se ti někdy v souvislosti s hraním na varhany nějaký bizarní úraz? Pamatuji si, že jsme se seznámili v době, kdy jsi měl zlomenou nohu, což z pozice varhaníka vlastně trochu bizarní je. Ano, to je bizarní úraz, bylo to fakt hrozné. Kupodivu to nebylo z varhan, ale ze snahy tancovat. Špatně jsem došlápl, vyvrkl si kotník a měl jsem šest neděl nechodící dlahu a pak ortézu. Bylo to o to veselejší, že jsem se potřeboval připravovat na svůj absolventský koncert. Cvičil jsem tak, že jsem měl jednu nohu položenou na lavici, aby se dostatečně prokrvovala, a druhou na pedálu, abych občas zahrál nějaký tón. Některé naslibované koncerty jsem odehrál jen rukama a při hraní mi noha trochu odumírala. Nejhorší bylo vylézt nahoru na kůry s těma dvěma berlemi. To byl docela výkon! Pár dnů zpátky jsi byl v anketě Bold News 30 pod 30 kandidátů do Poslanecké sněmovny zvolen jako mladý politický talent. Kandiduješ za SPOLU na Vysočině – co tě vedlo k angažovanosti v politice? Co má společného hudba s politikou? Na co by ses chtěl nejvíce zaměřit v rámci svého politického působení? Myslím, že všechny obory souvisí s politikou, i hudba.
26
Není vždy jednoduché vyvážit dostatečně širokou kulturní nabídku se státními rozpočty, které jsou poslední léta napnuté. Možná by stálo za to se do budoucna zamyslet, zda je ten model financování vůbec udržitelný. Myslím, že to bude velká otázka, a je to jedna z věcí, kterými bych se chtěl potenciálně zabývat, kdybych byl zvolen (pozn. red.: V následujících volbách mandát nezískal.). Politika mě zajímala vždycky, vždycky jsem se aktivně zajímal o veřejné dění a nebylo mi jedno, co se kolem děje. Mé působení ve sněmovně na pozici asistenta mě do toho ještě víc vtáhlo. Tím, že jsem z Vysočiny, byla jasná volba, jaký kraj reprezentovat, protože mi Vysočina rozhodně není jedno a snažím se tam nějak kulturně působit, a zároveň jsem si chtěl vyzkoušet, jak funguje volební kampaň, co všechno se řeší a jak moc je to intenzivní. Ankety 30 pod 30 si velmi vážím, protože jsem to opravdu nečekal. Z každé politické strany byli nominováni kandidáti do třiceti let a veřejnost poté hlasovala, kdo se dostane do těch třiceti. Myšlenkou celé ankety je, aby byl ve sněmovně více slyšet hlas mladé generace, protože v minulých volbách byli zvoleni pouze tři poslanci pod třicet, z nichž v současné době už v této kategorii není ani jeden. Tvým zakončením studia se uzavřela i kapitola šéfredaktorství časopisu #hamu a my tak navazujeme na předchozí rozhovor s Eliškou Zamouřilovou, která ho zakládala a šéfredaktorkou byla před tebou. Co tě v roli šéfredaktora překvapilo a co nového ses naučil? Organizace, vedení, směřování. Nejvíc jsem se naučil organizovat větší tým lidí. Hodně často se věci snažím dělat sám a mám rád věci pod kontrolou, a tady bylo jasné, že všechno sám dělat nemůžu. Jsem rád, že tato iniciativa vznikla, byl to nápad hlavně Elišky, nechci si nic přivlastňovat, ale byl jsem u toho od začátku. Také mě překvapilo, kolik práce musí šéfredaktor zastat, než časopis vznikne – od vymýšlení, co všechno tam bude, aby to bylo zajímavé, aby to nebyly jenom rozhovory, ale i jiné formáty, grafika, korektury, zadání tisku, distribuce. Proces jednoho čísla trvá několik měsíců a tohle si člověk z role řadového redaktora
NAŠI ABSOLVENTI
nedovede představit, nebo ne úplně. Zároveň práce v týmu je někdy složitá. Zjistíte třeba, že někteří lidi jsou méně spolehliví, než si myslíte, jak je těžké odhadnout míru, jak někoho „komandovat“, protože je to pořád zájmová aktivita. Zároveň se jedná o úplně jiný typ práce, než na co jsme asi všichni zvyklí, a k tomu všemu každý máme spoustu svých věcí. Byla to velká zkušenost, za kterou jsem rád, a doufám, že se bude dařit časopis dál držet a posouvat. Věřím, že jsme vybrali ideálního kandidáta na šéfredaktora. :-) Co podle tebe časopis znamená pro komunitu HAMU a co by pro ni mohl znamenat do budoucna? Máš nějaké nevyslovené přání nebo sen, kam by měl časopis směřovat? Myslím, že by měl přinášet různé názory z akademického prostředí, včetně těch kritických, a měly by o tom být vedeny diskuse. Měl by současně dávat podněty k tomu, kam školu do budoucna posouvat a jak to vidí jednotliví respondenti, kteří jsou dost často akademičtí pracovníci, studenti či absolventi, ne ji adorovat v tom, jak je úžasná, abychom za dvacet let nezjistili, že se nikam neposunula a ujel jí vlak. Časopis má také sloužit k prezentaci instituce navenek veřejnosti, mapovat, jaké má úspěchy, jak se jí daří, jaké absolventy vychovala. Je jasné, že nikdy nic nemůže fungovat stoprocentně, ale myslím, že bychom se všichni měli snažit posouvat školu k tomu, aby měla dobré jméno, kvalitní absolventy a kvalitní pedagogy. Kdybys měl vybrat jedno číslo, článek nebo moment, který by byl tvůj nejoblíbenější? Rozhodně první číslo – bylo to něco nového, čekali jsme, jak bude vypadat a jaký bude mít ohlas. Pamatuji si, jak jsme vybírali grafiku, logo a všechny články, co tam budou. Byl to takový malý zázrak. Za mě byl rozhodně zajímavý rozhovor se správkyní budov paní Haladovou, která věci vidí z trochu jiné perspektivy než z té umělecké. Dále rozhovor s paní rektorkou po jejím znovuzvolení, kdy jsme se bavili o tom, kam školu posouvat a jaké výzvy přináší její nad-
archiv A. Habermanna
cházející období, digitální technologie, změna vysokoškolského zákona apod. Nedá se vypíchnout jedna věc, je jich spousta. Myslím, že všechna čísla stála za to. Vše, co tam bylo, bych napsal a zveřejnil znovu a nechal tak, jak jsou. Myslím, že vznikaly v nějaké době, v nějakém kontextu, my jsme se s ním také vyvíjeli a posouvali. Na to, jaké občas byly podmínky, že nebyl dostatek lidí a na začátku jsme pořádně nevěděli, jak na to, tak se to povedlo a věřím, že se to bude dařit i dál a že časopis bude tou věcí, která školu bude spojovat a prezentovat. Přeji mu hodně úspěchů! vt
27
Reflexe
Koncert na počest Ivana Štrause
Ani v létě mladí umělci neusínají na vavřínech a prohlubují své schopnosti na rozličných interpretačních kurzech v Čechách a zahraničí. Mezi již tradiční patří Interpretační kurzy Litomyšl, známé také jako Setkávání přátel komorní hudby, které fungují přes půl století. Letos se konal 52. ročník těchto letních kurzů, kde byla možnost navštěvovat lekce hry na housle, violu, violoncello, kontrabas, klavír a flétnu pod vedením významných a inspirativních pedagogů.
28
Josef Dočekal
REFLEXE Josef Dočekal
Jedním z pedagogů, který stál za vznikem kurzů, je Ivan Štraus, současný vedoucí katedry strunných nástrojů a renomovaný český houslista. Slavnostní večer na HAMU 16. září byl uspořádán právě k jeho poctě a také jako symbolická tečka za letošními letními kurzy. Koncert byl hudební událostí a silným symbolem uznání celoživotní práce Ivana Štrause. Program spojil vybrané účastníky kurzů, kolegy i současné studenty a vytvořil pestrou paletu, v níž se střídala energie mládí s mistrovskou zkušeností. Koncert nabídl široký výběr skladeb, přitom vždy zůstá-
vala v popředí perfektní souhra a radost z hudby. Zaujaly jak sólové výkony mladých interpretů, tak čtyřruční klavírní vystoupení nebo souznění smyčcového ansámblu Bez dirigenta pod uměleckým vedením pedagoga HAMU Leoše Čepického. V úvodu se představil violoncellista Adam Klánský, který s lehkostí předvedl Sedm arabesek, H. 201 B. Martinů. Na pódiu ho následně vystřídala houslistka Natálie Toperczerová a s procítěným tónem zahrála známou skladbu Z domoviny, dvě dua pro housle a klavír od Bedřicha Smetany. Oba tyto výkony doprovodil dlouholetý
29
Josef Dočekal
30
REFLEXE Josef Dočekal
Josef Dočekal
lektor kurzů a pedagog HAMU Miroslav Sekera, který dále pokračoval spolu s klavíristkami Darinou Pišlovou a poté Miroslavou Caithamlovou se dvěma Slovanskými tanci č. 2 a č. 7 Antonína Dvořáka. Sestry Terezie a Klára Graffovy otevřely druhou půli koncertu také Bohuslavem Martinů, dílem Etudes Faciles. Vrcholem večera byl bezesporu Bachův Koncert pro dvoje housle a smyčce d moll, kde se na jednom pódiu potkali Štraus a jeho současný žák Daniel Matejča, kterého vede prakticky od dětství. Setkání těchto dvou generací působilo až symbolicky. Jako poslední dvě skladby večera zazněly suita Z časů Holbergových, op. 40 od E. Griega a poté Amoroso pro housle a klavír L. Fišera
31
Josef Dočekal
v podání sólistů Ivana Štrause a Miroslava Sekery za doprovodu ansámblu. Výjimečná atmosféra večera spočívala právě v propojení profesionálů, studentů, rodiny a přátel, a to nejen na pódiu, ale také v publiku. Večerem provázela ladně a s humorem dcera prof. Štrause Michaela Štrausová, která je rovněž
32
výborná houslistka, pedagožka a neodmyslitelně patří k letním kurzům v Litomyšli. Ta na konci věnovala potlesk své mamince Evě Štrausové, neboť po organizační stránce vedla kurzy přes třicet let. Koncert tedy nebyl pouze poctou jednomu muži, ale současně připomínkou, jak důležitá je kontinuita, sdílení zkušeností a vzájemná inspirace.
REFLEXE
Josef Dočekal
Josef Dočekal
33
Vtipy ... Klavírista se ptá po koncertě přítele: „Co říkáš na ten potlesk?“ „Senzace, kde jsi sehnal tolik příbuzných?“
„Dobrý den. Jsem ladič pian.“ „Já jsem si ladiče neobjednala.“ „Vím, že vy ne, objednali mne vaši sousedé.“
Na vesnici onemocněl varhaník. Farář s kostelníkem se tedy radí, kdo by mohl v neděli odehrát mši svatou. Kostelník navrhuje: „Tady na vsi žádnej jinej varhaník není, ale občas slyším z hospody hrát Jožku na tahací harmoniku, a ten teda není vůbec špatnej.“ Farář souhlasí, a vydají se Jožky zeptat, zda by zvládl mimo hospodského hraní i mši svatou. „Jo, pánové, to neni žádnej problém. Já su nadanej od Pána Boha, ani noty nepotřebuju. Víte, já se dycky vcítím do té melodie, a pak se přidám.“ Farář se pak s Jožkou domluví, že až bude třeba, aby hrál, kývne jeho směrem. Nastane neděle. Pan farář po úvodní modlitbě zpěvně předčítá: „Pane, přijď už k nám…“ Jožka se po jeho kývnutí připojí: „A jááá ti za klobouček pírko dám.“
Výzva
Baví tě psát a sledovat hudební dění? Chceš se přidat do našeho redakčního týmu? Nebo máš jen nápady, o čem bychom mohli psát? Svoje nápady, připomínky a postřehy nám můžeš napsat na naši e-mailovou adresu redakce@hamu.cz.
Redakce: Veronika Tvrzníková, Ivana Měsíčková, Tereza Růžičková, Monika Šnorbertová, Tereza Zahradníková Odborná spolupráce: Adam Halaš, Anna Poppová, Eva Lorencová Grafické zpracování: Miloš Tancibudek – ATELIER13 Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací Redakční uzávěrka: 10. prosince 2025
34
1
1
2
2
3
3
4
4
5
5
6. označení souzvuku/tónu na 5. stupni stupnice
6
6
7. patronymum skladatele Čajkovského
7
7
8
8
8. mechanický hudební nástroj kombinující klasické piano a automatofon
9
9
10
10
11
11
ODDYCH
1. hlavní postava královny Kartága z opery H. Purcella 2. synonymum pro ústní harfu (Jew‘s harp) 3. symbol spojující více not stejné výšky
4. křestní jméno českého teoretika Risingera 5. nejvyšší mužský hlas
9. příjmení amerického skladatele, autora Angels či Men and Mountains 10. tragická opera G. Verdiho, příběh kurtizány doufající ve štěstí opravdové lásky, La … 11. publikace K. Janečka; také hudebně-teoretická disciplína nauky o stavbě skladeb
1. hlavní postava královny Kartága z opery H. Purcella 2. synonymum pro ústní harfu (Jew‘s harp) 3. symbol spojující více not stejné výšky 4. křestní jméno českého teoretika Risingera 5. nejvyšší mužský hlas 6. označení souzvuku/tónu na 5. stupni stupnice 7. patronymum skladatele Čajkovského 8. mechanický hudební nástroj kombinující klasické piano a automatofon 9. příjmení amerického skladatele, autora Angels či Men and Mountains 10. tragická opera G. Verdiho, příběh kurtizány doufající ve štěstí opravdové lásky, La … 11. publikace K. Janečka; také hudebně-teoretická disciplína nauky o stavbě skladeb
Digitální podoba časopisu
35