#hamu č. 2

V říjnovém čísle jsme se hodně rozjeli a vyzpovídali jsme více lidí, než bylo plánováno. A ti lidé měli více myšlenek, než jsme očekávali. Proto je nové číslo obsáhlejší a o to zajímavější. Tentokrát jsme se zaměřili na katedru jazzu, která je v mnoha ohledech oproti ostatním katedrám HAMU specifická (a to nejen proto, že implementace této katedry do chodu fakulty je zatím v plenkách). Co je vlastně jazz a jak takový jazz vypadá? Pojetí je mnoho, ale jak řekl jeden z nej známějších jazzových trumpetistů dnešní doby Laco Deczi, který radši slovo jazz ze jména své kapely vymazal: „Lidi mají dojem, že jazz je taková smutná hudba. Poláci to hrajou, že je to uplakaný všecko, i tady je to hodně plačtivý. V Americe je to jiný. Je to zábava, ne nějaký zadumaný filozofie.“

A proto #bejazzy a užijte si start nového akademického roku i v začínajícím sychravém podzimu.

Eliška Zamouřilová šéfredaktorka

POZVÁNKY NA AKCE, KTERÉ BY VÁS NEMĚLY MINOUT

NENECHTE SI UJÍT

MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ: TAK TIŠE AŽ

Hudba k opeře z pera skladatele Slavomíra Hořínky. Na opeře se dále podílejí Orchestr Berg, divadelní soubor Spitfire company a mezzosopranistka Markéta Cukrová.

10. 10. a 11. 10. 2022, 23. a 24. 1. 2023 / 19.30 / Divadlo Komedie –opera

ENVIRONMENTÁLNÍ DEN HAMU

11. 10. 2022 / 15.00–22.00 / Nádvoří HAMU

JAZZ GOES TO TOWN

11.–15. 10. 2022 / Hradec Králové – festival

KONFERENCE PRO VARHANY – 7. ROČNÍK

12. 10. 2022 / HAMU, Sál Martinů – konference

PŘEDÁVÁNÍ ČESTNÉHO DOKTORÁTU

KARLU PAUKERTOVI

Na návrh Hudební a taneční fakulty bude dne 13. října 2022 od 14 hodin v Sále Martinů Hudební a taneční fakulty udělen čestný titul doctor honoris causa varhaníku Karlu Paukertovi. Karel Paukert titul obdrží za svůj zásadní přínos v oblasti rozvoje oboru varhanní hry a šíření a propagace české hudby v zahraničí.

13. 10. 2022 / 14.00 / HAMU, Sál Martinů – ceremoniál

ĐR Ө NESCAPE

Nový autorský koncertní audiovizuální projekt skladatele Tomá še Reindla. Jedná se o cyklus meditativních skladeb ve stylu drone music, postavených na racionálně propočtených interva

lových poměrech a strukturách. Poslechový zážitek bude umoc něn i interaktivní videoprojekcí Ivety Kratochvílové, aka Bionic. Koncert je míněn i jako pocta praotci hudebního minimalismu La Monte Youngovi, který ten den oslaví své 87. narozeniny. Kromě autora, který bude obsluhovat živou elektroniku, klari net, trumšajt, didžeridu a hlas, vystoupí studenti HAMU.

14. 10. 2022 / 19.30 / Galerie HAMU – koncert

ENSEMBLE TERRIBLE: EROICA > RE:DESTRUCTED

17. 10. 2022 / 19.30 / Gabriel Loci – koncert

PKF, CYKLUS SOUDOBÉ HUDBY: JOHN CAGE – ELLIOTT CARTER

19. 10. 2022 / 19.30 / Experimentální prostor NoD – koncert

420PEOPLE: EVER

19. 10. 2022 / 19.30 / La Fabrika – tanec

HAMU + PKF CYKLUS „TI NEJLEPŠÍ“

21. 10. 2022 / 19.30 / HAMU, Sál Martinů – koncert

PRAGUE SOUNDS: SNARKY PUPPY

23. 10. 2022 / 20.00 / Velký sál Lucerny, Praha – koncert

MLADÍ LADÍ JAZZ: JAZZBOIS (HU) + JAKOB GUNNARSSON QUARTET (INT)

26. 10. 2022 / 20.00 / Jazz Dock – koncert

HYB4 HUDBA: HYBRID SESSIONS –ŠTĚPÁNKA BALCAROVÁ A ANEŽKA MATOUŠKOVÁ

Hybrid Sessions jsou měsíční večerní improvizační koncerty, které se konají v Kampusu Hybernská. Každou akci zahájí vždy hostující duo zavedených improvizátorů.

27. 10. 2022 / 19.30 / Kampus Hybernská – koncert

SOUTĚŽ V MELODRAMU

29. + 30. 10. 2022 / Praha – soutěž

JAZZFESTBRNO: JACOB COLLIER

31. 10. 2022 / 19.30 / SONO centrum, Brnoá – koncert

30 LET KONZERVATOŘE DUNCAN CENTRE

11. 11. 2022 / 19.30 / Divadlo Ponec – tanec

FRED WESLEY & THE NEW JB´S

Funkový génius, jehož si vybral James Brown, Funkadelic i Van Morrison. Mistrovský trombonista a aranžér, který byl vždy na správném místě, ale až donedávna se držel v pozadí.

11. 11. 2022 / 19.30 / Palác Akropolis – koncert

KONCERT PROTI TOTALITĚ

17. 11. 2022 / 19.30 / HAMU, Sál Martinů – koncert a výstava

JAZZ NEJTEK SELECTION: TOKDAT

Koncertní série Jazz Nejtek Selection v Divadelním jazz baru, jejíž dramaturgii má na starost pedagog HAMU Michal Nejtek, představuje čerstvý výběr progresivní hudby.

21. 11. 2022 / 20.30 / Palác Akropolis – koncert

PKF, CYKLUS SOUDOBÉ HUDBY:MARIÁN LEJÁVA – DIRIGENT, NEBOSKLADATEL? PORTRÉT PLNÝ PREMIÉR

22. 11. 2022 / 19.30 / Experimentální prostor NoD – koncert

ČESKÝ SPOLEK PRO KOMORNÍ HUDBU: HAMU PERCUSSION ENSEMBLE

V minulé sezoně se posluchačsky osvědčil koncert věnova ný trochu opomíjenému oboru, perkusím. Daniel Mikolášek

je členem České filharmonie, kromě toho ale vede oddělení bicích nástrojů na pražské HAMU. Sestavil se svými kolegy a studenty zajímavý program. Připravit bychom se měli na pódium plné nástrojů a akustický i vizuální zážitek.

22. 11. 2022 / 17.30 / Rudolfinum, Sukova síň – koncert

ČESKÁ FILHARMONIE: SIMON RATTLE

23.–25. 11. 2022 / 19.30 / Rudolfinum, Dvořákova síň – koncert

NOVÁ GENERACE

25. 11. 2022 / 19.30 / HAMU, Hartigovský palác – festival – tanec

NOVÁ GENERACE

26. a 27. 11. 2022 / 19.30 / divadlo DISK – festival – tanec

KOLAPS – LOSERS CIRQUE COMPANY

29. 11. 2022 / 19.00 / Divadlo Bravo! – nový cirkus

MA FEST

Festival nezávislého vydavatelství vydávající jazzovou, impro vizovanou a experimentální hudbu.

1.–2. 12. 2022 / Divadlo Archa, Unijazz – festival

DAN BÁRTA & ENDRU & JEN FEAT. LOSERS

7.–8. 12. 2022 / 19.00 / Divadlo Bravo! – představení

THE WATCHER: 420PEOPLE

Nenechte si ujít taneční událost podzimu 2018! Taneční show souboru současného tance 420PEOPLE a rockový koncert kapely Please The Trees je opět tady! Ověřená spolu práce tvůrců Václava Kuneše & Václava Havelky přináší opět nezapomenutelný taneční zážitek.

11. 12. / 19.30 / La Fabrika – tanec

PŘED STAVUJEME KATEDRA JAZZOVÉ HUDBY

VÝUKA JAZZU NA HAMU BYLA ZAHÁJENA V ROCE 2011 DÍKY INICIATIVĚ PROF. JIŘÍHO HLAVÁČE, BÝVALÉHO DĚKANA ŠKOLY A DLOUHOLETÉHO PODPOROVATELE JAZZOVÉ HUDBY V ČR. VEDOUCÍM JAZZOVÉHO ODDĚLENÍ A OD AKADEMICKÉHO ROKU 2016/17 SAMOSTATNÉ KATEDRY JAZZOVÉ HUDBY JE OD POČÁTKU KONTRABASISTA JAROMÍR HONZÁK, KTERÝ STÁL PŘED LETY ROVNĚŽ U VZNIKU JAZZOVÝCH STUDIÍ NA VOŠ JAROSLAVA JEŽKA.

Během prvních pěti let existence oddělení bylo zřízeno pět hlavních oborů (bicí, klavír, kontrabas, kytara a saxofon), které je možné studovat jak na bakalářské, tak i na magister ské úrovni. Akreditace těchto oborů ale nyní dobíhá, jelikož od roku 2019 byl zaveden nový program Jazzová hudba, který umožňuje přihlásit se ke studiu na jakýkoliv nástroj či zpěv, a v roce 2024 tak plně nahradí daných pět oborů.

Studijní program poskytuje kompletní vzdělání, týkající se základních aspektů jazzové tvorby. Je tvořen skupinovými předměty zaměřenými na jazzovou historii, jazzovou teorii a improvizaci, sluchovou analýzu a transkripci, rytmickou stránku různých světových hudebních tradic či specificky za měřenou ansámblovou hru. Program je doplněn individuální výukou orientovanou na hru na nástroj dle volby studenta

foto: Max Vajt

nebo na zpěv. V magisterském studiu jde pak především o prá ci na individuálním tvůrčím projektu. Výuka probíhá v rámci povinných a volitelných předmětů, které dále rozvíjejí hudební obzor posluchačů.

Pravidelnou výuku doplňují volně přístupné workshopy především zahraničních umělců, na kterých se již představili např. Maria Schneider, Doug Hammond, Kneebody, Adam Nussbaum a Jay Anderson, Rory Stuart, Antonin-Tri Hoang, Rudy Linka a další.

Každý rok jazzová katedra organizuje koncerty pro veřejnost v rámci prostor HAMU, kde se představují jak studentské ka pely, tak i mimoškolní ansámbly či hostující zahraniční lektoři. Vrcholem jazzové sezony je festival „Jazzové nádvoří“, kde pod otevřeným nebem vystupují všechny studentské kapely. zdroj: www.hamu.czz

JAZZOVÉ NÁDVOŘÍ

JAZZOVÉ NÁDVOŘÍ JE JEDNODENNÍ HUDEBNÍ AKCE, KTERÁ TENTO ROK OSLAVILA 7. NAROZENINY.

Zakladatelem je pedagog jazzové katedry HAMU působící rovněž na katedře jazzové interpretace JAMU Jiří Slavík. Série vystoupení studentů a pedagogů jazzových kateder HAMU a JAMU se koná každoročně (vyjma covidového roku) nejen v Praze, ale i v Brně. Zde se představují jak studentské ansámbly obou škol, tak i dlouhodobě fungují cí projekty. V minulých letech si proto bylo možné poslech nout například ansámbl Davida Dorůžky či Luboše Soukupa, Rytmický ansámbl HAMU (pod vedením Jiřího Slavíka), B/Y Organism, TRIPlay, 2in2out, Behind the Door, kapelu SUS, Ensemble Radost, Treetop nebo Cyrille Oswald Ensemble. V Praze se akce koná vždy na nádvoří HAMU, v Brně je mís to variabilní – letošní rok patřil nádvoří Staré radnice. Akci zaštiťují nejen obě fakulty Akademie múzických umění, ale i brněnský mezinárodní jazzový festival JazzFestBrno. ez

Katedra jazzové hudby

Z PROFILU JAROMÍR HONZÁK

Jak jste se vůbec dostal k vedení katedry jazzu na HAMU? K vedení nově vzniklého jazzového oddělení (samostatnou katedrou jsme se stali až po nějaké době) si mě vybral pro fesor Jiří Hlaváč, který vznik jazzového oddělení inicioval. Důvodem bylo zřejmě to, že jsem do té doby vedl jazzové oddělení VOŠ při Konzervatoři J. Ježka, a měl jsem tedy s vedením jazzového oddělení zkušenost. S vedením HAMU jsem byl v kontaktu, protože jsem sondoval, zda by HAMU nemohla zaštítit jazzový program VOŠ, což by vošce umožnilo udělovat bakalářský titul. Tento záměr mi nevyšel, zato se jazzové oddělení otevřelo přímo na HAMU...

Popravdě jsem si myslela, že jazzová katedra na JAMU je mnohem starší než ta hamácká, ale ona je starší jen o rok (vznikla roku 2010). Nemyslíte, že je škoda, že se jazz na vysokoškolské úrovni nevyučoval mnohem dříve? Je to samozřejmě škoda, zejména když uvážíme, že ve vět šině okolních zemí existují jazzové katedry několik desetiletí. Ale jak se říká – lépe pozdě než nikdy.

Zaujalo mě, že jste stál i u zrodu jazzového oddělení na VOŠ KJJ. Dalo by se říci, že jste průkopníkem jazzového vzdělávání. Je vyučování a obecně předávání know how to, co jste vždycky chtěl dělat?

Zvenčí to tak asi opravdu vypadá, ale jde spíš o shodu okol ností. Zrod svého působení na HAMU jsem popsal výše. Na KJJ jsem začal učit hned po skončení mé tehdy povinné vojenské služby. Dlouhodobě mi vadilo, že tam výuka jazzu nemá systematičtější koncepci. Opakovaně jsem během let marně chodil za vedením školy s různými návrhy, takže když po letech vznikl konečně záměr vytvořit skutečné jazzo vé oddělení v rámci nově založené vyšší odborné školy, byl jsem vedením KJJ vybrán, abych vytvořil koncepci jazzové ho studia včetně personálního obsazení. Abych odpověděl na druhou část otázky – vždycky jsem se cítil víc jako hu debník než jako učitel. Učení nicméně vnímám jako inte grální součást existence jazzového hudebníka a způsob, jak zůstat v kontaktu s mladými lidmi, což považuji za důležité.

Když jsem procházela studijní programy jazzové katedry, zarazilo mě, že konkrétním nástrojům končí nebo dobíhá

Tománek

Jaromír Honzák

akreditace a nahrazuje je studijní program jazzová hudba. V čem se to liší a proč vůbec k takové změně dochází?

O tuto změnu jsme sami usilovali, neboť nám umožňuje při jímat talentované uchazeče bez ohledu na to, na jaký nástroj hrají. A dokonce hrát nemusí vůbec, stačí když zpívají.

Nezdá se vám, že je jazzová katedra zbytečně moc odříznutá od zbytku fakulty?

Přijde mi jako zázrak, že se jazz začal na HAMU učit – v době, kdy jsem studoval na teplické konzervatoři, sdílela tato myšlenka žánr např. s Marťanskou kronikou nebo Futu rologickým kongresem. Nepochybně jsme v rámci HAMU novým prvkem, který se navíc zabývá hudbou, jejíž historie netrvá tisíc let, ale jen sto, a jejíž kořeny nejsou v Evropě, ale v Americe a v Africe. Když toto vše uvážíme, ušli jsme v inte graci velký kus cesty. Kus cesty nás stále čeká a nepochybně povede směrem k většímu zapojení do organismu školy, do rušení bariér mezi žánry a jejich studenty. Tu hlavní iniciati vu čekám právě od studentů, ti formují budoucnost. Nějaké

impulsy už existují – např. naše studentka Klára Pudláková vytváří hudbu, která z jazzu vykračuje směrem k evropské hudbě, a čekám, že i někteří studenti klasických oborů vykročí směrem k jazzu.

Když se nyní přesuneme k vám a vaší hudební dráze, v jazzové kategorii ceny Anděl jste vyhrál pět sošek za nejlepší jazzová alba roku. Jaký to je pocit mít doma na poličce několik těchto ocenění? Tato ocenění samozřejmě potěší – máte jistotu, že ta alba skutečně někdo slyšel, a navíc se mu líbila. Na druhou stra nu to není třeba přeceňovat. Hudba není sport a pozornost veřejnosti, i té tzv. odborné, ovlivňují různé trendy a nálady. Asi největším přínosem těchto cen je určité momentální zviditelnění, které si na současné jazzové scéně zaslouží celá řada mladých hudebníků.

V osmdesátých letech jste získal stipendium na bostonskou Berklee College of Music. Takovou příležitost nemá jen tak

foto: Zuzka Bonisch

někdo. Jak na tuto životní etapu vzpomínáte a co jste si ze studií odnesl? Doporučil byste studium na Berklee dalším studentům?

Studium na Berklee College of Music bylo určitým životním zlomem, umocněným skutečností, že jsem odjel v září 1989 a vrátil se v září 1990. Bylo mi třicet a před Berklee jsem hrával se staršími hudebníky a po ní už převážně s mladšími, zcela v duchu té známé rady. Zásadní zkušenost začala v letadle z New Yorku do Bostonu – tam už nebyl nikdo, kdo by mluvil česky. Kulturní zkušenost byla stejně zásadní jako ta hudební. Člověk se samozřejmě dozvěděl spoustu věcí, zahrál si s mnoha úžasnými, dnes slavnými hudebníky a hlavně získal realistické sebevědomí, pokud jde o jeho schopnosti. Studium na Berklee bych určitě doporučil, na dru hou stranu v Evropě jsou dnes skvělé jazzové školy a studium v Evropě je logisticky i finančně praktičtější. Na vysvětlenou –před revolucí poskytovala americká strana pro studium na Berklee Fulbrightovo stipendium, díky kterému mě škola nestála ani korunu. Dnes Fulbright finančně podporuje pouze univerzitní studium.

Vaše kapela Jaromír Honzák Quintet, troufám si říct, že asi váš aktuálně nejosobnější projekt, je takřka all star team (David Dorůžka, Vít Křišťan, Luboš Soukup a Martin Novák). Luboš Soukup, pokud se nemýlím, žije již několik let v Dánsku. Je těžké se domluvit na zkouškách a jak moc se se spoluhráči ovlivňujete a navzájem čerpáte inspiraci? Luboš střídá pobyt v Kodani s pobytem v Praze v poměrně krátkých intervalech, což mu umožňuje učit i na naší katedře. Takže v tom problém není. S tím all star týmem máte ale prav du – každý ze jmenovaných hudebníků je silnou a vyzrálou hudební osobností, což by ale samo o sobě ještě nazaručova lo fungující kapelu. Podstatné je, že máme podobné hudební cítění, které není úplně uzamčené v domnělé jazzové krabici. Všichni moji spoluhráči mají velkou hudební empatii a největší radost pro mě nastává v okamžiku, kdy přinesu novou skladbu, které vdechnou život.

Je nějaká hudební událost, na kterou byste rád upozornil a pozval čtenáře? Koncert mojí kapely bohužel zatím v Praze naplánovaný ne

máme, ale mohu čtenáře pozvat na koncert s Ivou Bittovou do žižkovského Atria 3. 11., případně na koncert kvintetu Marty Kloučkové do Jazz Docku následujícího dne, nebo na křest CD Andrey Šulcové také do Jazz Docku 28. 11.

Jaromír Honzák

OKÉNKO Jaromíra Honzáka

Interpret: Scott LaFaro

Kniha: Děvčátko Momo a ukradený čas

Album: Heavy Weather (Weather Report)

Píseň: Kissed by a Rose (Seal)

Místo: New York, Litoměřice, pobřeží Baltu

Film: Panelstory

Upozornění: zítra bych odpověděl jinak.

SLAVÍKEM

JIŘÍ SLAVÍK JE ZNÁMÝ JAZZOVÝ MULTIINSTRUMENTALISTA A SKLADATEL. JE OTCEM JAZZOVÉHO NÁDVOŘÍ A V RÁMCI PEDAGOGICKÉ ČINNOSTI VEDE NA JAZZOVÉ KATEDŘE RYTMICKÝ ANSÁMBL. JIŘÍHO SLAVÍKA VYZPOVÍDALA STUDENTKA KATEDRY NELA DUSOVÁ.

Podstatnou část života jsi strávil v zahraničí, konkrétně v Římě, Londýně a Paříži. Jaké to bylo studovat v cizích městech? A kde to pro tebe bylo nejhezčí? Studoval jsem v Římě a v Londýně, v Paříži už ne. Tam jsem si řekl, že do školy už nevkročím, což bylo pravidlo, které jsem dodržel pouze dva roky, protože pak jsem tam vkročil jako pedagog. A to je, jak dobře známo, taktéž škola, protože pedagog se neustále učí nejen svému řemeslu, ale i hudbě. Když jsem ve čtrnácti letech náhodou přistál v Římě, tak jsem si vůbec neuvědomoval, co to vlastně znamená, jakého štěstí se mi dostalo. To si člověk uvědomí až mnohem později. Tře ba před pár měsíci jsem měl možnost Řím znovu navštívit na víkend a vybavoval jsem si sám sebe jako toho čtrnáctiletého kluka, který tam je. Pocházím z Havířova, tak to není úplně srovnatelné, co se kulturního bohatství a dědictví týče. Takže to bylo velké štěstí. Nejdřív jsem tam chodil na mezinárodní školu a až od druhého roku pobytu jsem zároveň navštěvoval i Konzervatoř svaté Cecílie, na které probíhala výuka v ital štině. Mezinárodní škola byla v angličtině. Já ani jeden jazyk neovládal, když jsem se tam přistěhoval, takže to nebylo nejlehčí. Díky povaze místního obyvatelstva jsem měl ale vždycky pocit, že to půjde, že mi pomůžou, a když jsem se někde snažil ze sebe vysypat větu, hlavně v italštině, tak všichni trpělivě čekali a pomohli. V tomhle ohledu jsem byl jako houba, nevěděl jsem, co je dobře, co je špatně, co se mi líbí a co ne, každou věc jsem vstřebal. Zatímco když jsem se přestěhoval do Londýna, tak už jsem měl svoji identitu, něco se mi zdálo zajímavější, důležitější, a začal jsem se dostávat do prvních konfliktů, ať už se sebou samým nebo s některými svými učiteli, kteří měli jiné estetické směřo vání a s nimiž jsem nesdílel vnímání hudby. Tehdy to zača lo být trochu náročnější, ale to je taky přirozená část vývoje, že v určitém momentu holt muzikant začne být někde více doma a sám si v tom obrovském světě možností musí vybrat to, co mu nejvíc sedí. U mě to bylo dáno tím, že jsem pocho

pil, že ze mě nebude klasický muzikant, ačkoli primárně jsem měl za sebou klasická studia. Chtěl jsem hlavně psát vlastní hudbu a podílet se na tvůrčím procesu, čímž pádem mě to při studiu přirozeně vedlo spíše k jazzu, neboť všichni stu denti jazzové katedry museli zároveň něco vytvářet, skládat. Bylo poměrně jednoduché najít kumpány, kteří posloužili k tomu, aby člověk realizoval nějakou svoji hudební vizi. Když jsem se dostal do Paříže, chtěl jsem se umělecky podí let na tamním životě, ale už tam na mě nečekala žádná kon krétní mise. Nejel jsem tam studovat, jenom jsem tam přistál.

Kolik ti bylo, když jsi přišel do Paříže?

Dvacet jedna let.

A do Londýna?

Osmnáct. Přestěhovat se do Paříže bylo moje první dospělé rozhodnutí, protože až do té doby byla všechna rozhodnutí podporována někým jiným, samozřejmě mými rodiči. To, že jsem šel do Londýna, bylo dáno mým mezinárodním diplo mem, který byl nejkompatibilnější právě s anglickým škol stvím. Zároveň v tom velkou roli sehrál dnes již můj kolega a velká osobnost HAMU, kontrabasista Jiří Hudec, kterého jsem navštívil během posledního školního roku v Římě. Zva žoval jsem, že se na HAMU zapíšu jako student, něco jsem mu zahrál a on se mě pak zeptal, jestli se budu hlásit ještě někam jinam. Odpověděl jsem, že si taktéž dávám přihlášku do Londýna, načež pan profesor Hudec řekl větu, na kte rou nikdy nezapomenu: „Jestli se do toho Londýna dostane te, tak sem už nechoďte.“ Přijímačky byly v prosinci, ty na HAMU až po novém roce. V Londýně mi u přijímaček řekli, že by o mě měli zájem, takže jsem na HAMU jako student už nepřišel.

Která metropole tě tedy nejvíc oslovila?

V Paříži jsem byl sedm let, což je doba, kterou jsem strávil v Římě a Londýně dohromady. Líbilo se mi tam moc. Samo zřejmě mi některé věci chyběly, ale díky geografické poloze Paříže a její vzdálenosti od Londýna jsem se často do Londý na vracel a měl jsem pořád možnost dělat muziku se svými bývalými spolužáky z akademie. Měl jsem tak trochu oba světy, což byla obrovská výhoda. Nicméně na konci tohoto období mi taky začalo docházet, že mám v sobě dost zásadní

Slavíkem

„češství“, které určuje, jak přemýšlím, kým jsem, nejen jako člověk, ale i jako muzikant. K veškerým hudebním žánrům, kterým jsem se věnoval v zahraničí, jsem přišel až později, ne ve svém dětství, takže to nebylo něco, s čím jsem vyrůs tal. Nebyl to dialekt, kterým jsem mluvil. Dodnes mluvím francouzsky, italsky a anglicky na docela dobré úrovni, ale ne jako rodilý mluvčí, u kterého všichni hned poznají, že je ze stejné země nebo že pochází z vedlejšího regionu. To mi taky začalo chybět. V roce 2012 se otevřela možnost, abych trochu působil i v Česku. Ještě jsem stále žil v Paříži, ale začal jsem učit na HAMU, jednou měsíčně jsem přiletěl z Paříže. Ekonomicky to smysl nedávalo, ale bylo to zajímavé. Po téhle zkušenosti jsem učení musel na rok přerušit, protože jsem to finančně nezvládal. Veškeré peníze vydělané na HAMU spolkla letenka a pobyt v Česku. Během posledního roku v Paříži už jsem intenzivně přemýšlel o tom, kam se bude moje cesta ubírat dál a jestli si třeba zažádám o francouzské občanství, což jsem pozoroval u dalších zahraničních muzi kantů, kteří se v Paříži etablovali, a měl jsem pocit, že začali hrát naplno francouzskou kartu. Mně tohle dělalo trochu pro blém. Rozhodl jsem se, že se vrátím, a měl jsem to štěstí, že mě moje žena následovala a byla tomu otevřena. Už jsme tu osmým rokem.

Je ve hře, že byste se v budoucnu buď vrátili do Francie, nebo vypravili vstříc novým dobrodružstvím?

To ve hře je a ve hře to být musí, tak je to dáno vztahem, kte rý je mezinárodní. Pakliže jednomu začne být ouzko a chce se přesunout, ten druhý tomu musí naslouchat, jinak vztah může velmi rychle skončit. Slavík je pták stěhovavý, takže se nebráním tomu, že bychom zase někam přeletěli. Míst, která by mě zajímala, je vícero, ale ono to většinou samo vyplyne ze životních okolností.

A co cesty za hudbou, kam by ses rád podíval?

Moc rád bych se vrátil do západní Afriky, kde jsem už trochu času strávil. Když jsem tam byl poprvé, moje žena byla v šestém měsíci těhotenství, tak jsem tam nechtěl zůstá vat moc dlouho. Rád bych se tam vrátil, a třeba i s celou rodinou, aby mohli zažít tu energii, která mě tam tenkrát tak uchvátila. Je spousta míst, kam bych se rád vypravil za hudbou. Možná mezi ně nepatří Severní Amerika, neboť tu

foto: Patrick Marek

jsem už několikrát navštívil a povinný jazzový výlet do New Yorku jsem už zažil. Spíše bych se asi podíval na Kubu nebo do Jižní Ameriky. Bylo by fajn zajet do Brazílie nebo třeba do Peru, neboť obě země mě samozřejmě velmi ovlivňují.

Ještě bych se vrátila k tvým zkušenostem se školami v zahraničí. Je jasné, že máš do českého školství vhled zejména z pozice pedagoga, ale mohl bys postihnout benefity českého školství a zhodnotit, v čem je naopak lepší zahraniční vzdělání?

Jsem absolventem ZUŠ Leoše Janáčka v Havířově, kde jsem dokončil první cyklus ve hře na housle. Právě koncept ZUŠ je velmi česká věc, která se v takové podobě v zahraničí moc nenachází. V zahraničí většinou lidé začínají pomocí soukromých hodin nebo i soukromých škol, až posléze se zapisují na státní školy. Ve Francii i v Itálii jsou to dokon ce konzervatoře, na kterých se začíná, studuje se na nich dlouho a v závěru studia už absolventi hrají na velmi vysoké úrovni. Ale chodí na ně třeba v pozdějším věku, začíná se později. V tomhle ohledu máme veliký potenciál, otázkou je, jak často se zúročí. Divím se, kolik dětí stráví řadu let na zušce, a potom na hudbu úplně zanevřou a více nehrají, protože je do toho někdo nutil. Například u kytary se vyučují techniky, které ve finále nejsou potřebné pro to, aby se děti doprovodily u táboráku a zazpívaly si nějakou písničku. Další věcí, která se v Česku moc nenosí, je výuka dospělých stu dentů. V jiných státech už i tohle školy zvládají podpořit. Když jsem začal učit na malinké pařížské konzervatoři, měl jsem hned v prvním roce šestiletou a zároveň pětašedesá tiletou studentku. Potom jsem měl dokonce i otce a syna spolu v rytmickém ansámblu. Bylo zajímavé, jak se vzájem ně podporovali, hlavně syn podporoval otce, protože tomu to opravdu nešlo. Nevím, jestli by se to dalo zažít v Česku.

Ono to v Česku existuje, projekt se jmenuje Akademie seniorů, ale bohužel není dostupný na všech školách. Pedagog by na téhle úrovni měl především umožnit lidem hudbu zažít, ne z nich dělat hned profesionální hudebníky. O to jde a mám pocit, že si to málokdo uvědomuje. Není důležité dělat hudbu na vysoké úrovni, ale dělat ji. Když jsem chodil na ZUŠ, paralelně jsem navštěvoval soubor, který vedli moji rodiče. Mám pocit, že tam jsem se vzdělal mnohem víc. Skoro nikdo z těch, co do souboru chodili se mnou, není

Jiřím Slavíkem

foto: Alexandra Chudá

profesionálním hudebníkem, ale když se s nimi sejdu, nedělá jim problém vytáhnout nástroje a zahrát si ty písničky, které tenkrát znali. Byly to jednoduché věci, ale pořád je to drží aktivně v hudbě. A najednou vidím, že mají vlastní děti a ty vedou k tomu stejnému, taktéž je dávají do toho soubo ru, aby mohli zažít stejnou hudbu jako rodiče. To mi přijde skvělé. To je jedna věc. A druhou věcí je, že když srovnám úroveň akademií, tak si myslím, že zatím trochu pokulhá váme na mezinárodní scéně. Nemáme tu moc zahraničních umělců, kteří zde trvale žijí, ať už starších nebo mladších. Máme relativně málo kvalitních studentů Erasmu. Tam se určitě můžeme zlepšit. Když přijdeme na instituci ekviva lentní HAMU nebo JAMU v Londýně nebo Amsterdamu, je rozdíl okamžitě patrný. Pro jazz je to naprosto klíčové. Vel kým benefitem českého školství je samozřejmě to, že se tady neplatí školné – to je třeba zmínit a je potřeba, aby si toho lidé byli vědomi. I když se platí školné na hudebkách, tak je to pořád suma, která je relativně malá. To má svoje pozitiva i negativa, protože když je něco skoro nebo úplně zadarmo, tak si toho člověk často tolik neváží. Když si platí za každou hodinu padesát eur, tak na hodiny chodí připravený. Jak se říká, všude je chleba o dvou kůrkách, nicméně já bych hlavně rád viděl, aby se muzikanti, kteří zde získají vzdělání, jeli po dívat do světa, a tam pokud možno několik let zůstali nejenom v rámci výměnného programu, ale i na vlastní pěst, aby si udělali vlastní obrázek, něco se tam naučili a potom se s tím nově získaným bohatstvím a vědomostmi vrátili zpátky a něco s tím tady podnikli.

Vyrostl jsi na folklóru, studoval jsi vážnou hudbu a posléze jazz. Před pár lety jsi vydal desku, která je věnována právě folklóru. Ke které hudbě máš opravdu nejblíže, nebo jak se rysy folklóru či vážné hudby promítají do tvé další tvorby?

Album Mateřština vykazuje vliv všech těchto světů. Když se člověk podívá na tvorbu jiných skladatelů, kteří byli ovlivněni folklórem, je tam stále znát vliv vážné hudby a de facto čeho koliv z doby, ve které tvořili. Tím, co je kolem nás, je člověk ovlivněn a bude podle toho přemýšlet. Pak se kritici snaží najít škatulky a říct, tohle je tento žánr a tohle zase onen. Dobře víme, že i přední jazzoví muzikanti poslouchali spoustu jiných žánrů, v určitý moment je třeba zásadně ovlivňovala impresionistická hudba. Skladatelé si vždy půjčovali to, na

co přišli, a vnášeli to do svého světa. To je to, co mě baví. Obrovskou výhodou folklóru je to, že je to hudba hraná citem v tom nejlepším slova smyslu. Notový zápis se zdaleka nedá přesně reprodukovat. Veškeré rytmy jsou nějak ohnuté, urči tým způsobem deformované, a aby se je člověk naučil věro hodně replikovat, musí je opravdu cítit. To mi často v klasické hudbě chybí. Když se podívám na klasické noty a vidím, že je má hrát třeba dvanáctileté dítě, tak mi to přijde jako nato lik komplexní proces, že je jasné, že daný interpret tomu ne může zcela rozumět. Sám jsem hrál skladby, u kterých jsem nevěděl, co se v nich děje. Jenom jsem se to naučil notu po notě jako slovo od slova, a pak jsem to odrecitoval. Někdo mi řekl: tady zpomal, tady zeslab, tady naopak přidej, ale já jsem vůbec nechápal význam těch slov. Načež jsem se věnoval jiným žánrům, kde je zadání mnohem menší. Třeba v jazzu se většinou zapisují pouze lead sheety [melodie a akor dické značky, pozn. red.] a je na muzikantovi, aby ze semínka nechal vykvést strom. Teprve tam jsem viděl, jak se rozvádí akord do jiného, jak se mění tónina, a to potom hned člo věk vnímá i v klasických skladbách a najednou k nim může přistupovat úplně jinak. Líbí se mi, co řekl slavný jazzový pianista Keith Jarett, který ale zároveň hodně hrál jak etnic kou, tak vážnou hudbu: Jazzový muzikant má tu výhodu, že může na klasickou hudbu jít zevnitř jako improvizátor. Jde vyšlapanou cestou od skladatele, ale zároveň přemýšlí nad nějakým přesahem a jinými směry. Zatímco muzikant, který neimprovizuje, většinou zevnitř jít nezvládne a neumí hudbu zjednodušit, neumí umazat noty. To, co napsal skladatel, musí zůstat, maximálně třeba přidá nějaký trylek nebo hudbu deko ruje v rámci určitého stylistického pravidla.

A jaký máš ty osobně názor na jazzové hudebníky, kteří aktivně interpretují vážnou hudbu, jako to dělá např. Brad Mehldau a další?

Myslím, že je velmi znát, kteří hudebníci si vážnou hudbu nastudovali tak, aby ji byli schopni zahrát oběma způsoby. Takoví pro mě mají přidanou hodnotu a vidím tam opodstat nění, protože to je něco, co by vlastně mohl dělat sám skla datel. Myslím, že každý skladatel si se svou hudbou nějak hraje, a teprve pak jí dá finální podobu, která je na papíře. Kdyby tady vedle nás seděl u klavíru Antonín Dvořák a my bychom mu řekli, ať nám zahraje Humoresku číslo sedm, tak

by spustil a možná by ji nezahrál s úplně přesnými sazbami a dekoracemi, protože by je v mezičase zapomněl. Skladatelé zapomínají svoji hudbu, můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Vyučuješ na katedře jazzové hudby. Mohl bys pro čtenáře ve zkratce shrnout, jaké předměty v rámci katedry vyučuješ?

Vyučuji individuální hodiny kontrabasu a jiných disciplín. Nyní už se může stát, že kontrabasista může vyučovat zpě vačku nebo houslistu, orientujeme se komplexně na jazzo vou hudbu, a ne na jednotlivé obory. Vedle individuálních lekcí učím i intonaci. Cílem předmětu je, aby studenti zvládli vytvořit detailní transkripci vícehlasé skladby, ale zároveň i získali strukturální myšlení a uměli ideálně už po prvním poslechu určit formu. Ve druhém semestru se věnujeme úvodu do multiinstrumentalismu, kde si každý student vy bere nástroj jemu pokud možno co nejvzdálenější. Důvodů pro tento přístup je několik. Představuji si, že většina stu dentů bude dříve nebo později učit nějaký ansámbl, kde se jim pod ruce dostanou různí instrumentalisté, tím pádem se nástrojová praxe, kdy člověk umí zahrát něco málo na bicí, něco málo na basu, bude moc hodit. Současně jim to potom umožní lépe vést vlastní kapelu a aranžovat. Mojí hlavní pe dagogickou disciplínou je rytmický ansámbl, který vznikl na můj popud, protože jsem něco podobného zažil v Londýně a přišlo mi to velmi obohacující. Když jsem na HAMU přišel jako pedagog, navrhl jsem, že bych něco takového učil. Ryt mický ansámbl vychází právě z etnických kultur, především afro, ať už brazilských, afroamerických, ale zároveň těch vy loženě afrických ze západní Afriky, které se snažím studen tům dostat pod kůži. Jsem přesvědčen o tom, že pokud afro rytmy lépe poznají, ty ostatní jim potom budou více dávat smysl. Jazz je primárně rytmická hudba, pakliže se člověk podle rytmu neorientuje, pak to velmi rychle lze poznat a je to problém.

Na kolik nástrojů hraješ ty a který je ti v současné době nejbližší? Zatím hraju jenom na kontrabas, u kterého mám pocit určitého ovládnutí. Ten potom hledám i u jiných nástrojů, se kterými si zatím hraju. Takže si hraju s klavírem, hraju si s ostatními smyčcovými i strunnými nástroji. Pak člověk začne chápat,

co to znamená rodina nástrojů. Když z houslí přejde na kytaru, tak je tam něco rodinného, co už zná. Pak začne hrát na nějaký dechový nástroj a najednou nemá z čeho čerpat. V mém případě to byl klarinet. Předtím jsem psal pro de chové nástroje a moji muzikanti mi říkali, že umírají. Byl mi zapůjčen, abych věděl, že dechaři musí dýchat. Začal jsem na klarinet, a když jsem potom objevil saxofon, tak už jsem měl něco rodinného, a proto to člověka motivuje, protože nezačíná úplně od nuly. Je více nástrojů, se kterými si hraji, a tím, který mám jako vzor, je kontrabas.

Vedle výuky stojíš ještě za Jazzovým nádvořím, což je akce, kterou již několik let každoročně pořádá katedra jazzové hudby v polovině června. Jaký je koncept této akce a pro měňuje se během let? HAMU je jedinečný prostor, který nemá obdoby ve světě. Pokaždé, když člověk projde skrz nádvoří, mělo by ho záko nitě napadnout, že takový prostor je skutečně unikátní. Když jsem začal plně vyučovat na HAMU, což bylo v roce 2014, prakticky hned bylo mým záměrem udělat na nádvoří jazzový koncert na konci června, kdy by mohlo být pěkně. První Jazzové nádvoří proběhlo 21. června, byl první letní den, bylo asi dvanáct stupňů a pršelo. Byla to dvoudenní akce skutečně jenom pro skalní fanoušky, protože počasí bylo otřesné. Tenkrát se na tom podíleli pouze studenti HAMU. O rok později jsme se rozhodli tuto myšlenku posu nout dál, do Brna, a započali jsme spolupráci s katedrou JAMU, kde taktéž vyučuji, v čemž nejsem zdaleka jedi ný, dalším je například David Dorůžka [David Dorůžka je rovněž pedagogem HAMU, pozn. red.]. V té době začalo mít Nádvoří stabilní formát studentského festivalu pro stu denty, který bych si přál, aby mu vydržel. Časem by se mi líbilo, kdyby i veškerou logistiku a propagaci zajišťovali studenti, tentokrát ne studenti jazzové katedry, ale produkce nebo zvukové tvorby, na tom teď pracujeme. Ne chci, aby se z toho stal festival, který se bude rozšiřovat rozpočtem nebo tak, že pozveme cizí hvězdy a vezmeme tím festival studentům z rukou. Kéž by se to mohlo rozrůst dále a připojily se i další katedry. Nádvoří HAMU by se mělo využívat mnohem více, je to obrovská škoda, že je tu málo akcí pod hlavičkou HAMU. Doufám, že jednou budeme mít nádvoří úplně plné.

Jiřím Slavíkem

Jazzová katedra ale pořádá během akademického roku i další akce. Kromě workshopů a seminářů to jsou tematické ansámbly, těch je několik v každém semestru. Máte ještě nějaké další plány?

My bychom především chtěli do povědomí veřejnosti dostat ještě jeden skvělý prostor, který na HAMU je a který máme k dispozici, a tím je Divadlo Inspirace. Kéž by se nám poda řilo něco podobného jako na JAMU v Brně, kde vznikl Music Lab, de facto kavárna, hospoda, kam chodí jak studenti, tak i lidé, kteří nemají s JAMU nic společného. Každý večer tam jsou buď studentské, nebo i mimoškolní kapely, někdy třeba i poezie. Moc bych si přál, abychom se tím nechali inspirovat a vytvořili něco podobného. Bylo by vhodné, aby to byl pro stor, který bude každý večer otevřen. Měli jsme pravidelné jazzové akce ve čtvrtek, doufám, že zase budeme mít, a byl to prostor pro studentské ansámbly, mimoškolní projekty studentů nebo prostě jam session.

Jak sám sebe vnímá Jiří Slavík jako učitele a co tě baví na výuce hudebníků?

Myslím si, že jsem se vyvinul. Byl jsem hodně náročný a přísný, což je taková ta obvyklá začátečnická chyba. Člověk chce mít všechno co nejlepší a dokazovat ostatním i sám sobě, že vyždímá ze svých studentů maximum, což nemusí mít dlouhodobě přínosný efekt. Nicméně pořád platí, že mám nějaké nároky, které však nejsou ryze hudebního, ale třeba i lidského charakteru. Je pro mne důležitá komu nikace, aby mi bylo řečeno, že někdo nedorazí, něco neumí nebo nedodá, protože s tím potom člověk odchází do života dál. V tomhle ohledu mě učení velmi baví, když se toto daří, a zároveň taky velmi nebaví, protože musím opakovaně narážet na zdi, které musím bořit. Ale to je nátura učitelského řemesla, že na začátku roku člověk začíná vždy od nuly. Rád by si myslel, že to bude rok od roku lehčí, protože už ví, co ho čeká, má připravené svoje hodiny. Při takovém nastavení lze snadno spadnout do modu autopilota. Je potřeba zpětně analyzovat, co se podařilo a co ne, a adaptovat se podle toho.

Na jakých projektech v současnosti pracuješ?

V současnosti dokončuji vícero desek, které jsem natočil. Letos to byla vánoční deska s Vojenským uměleckým soubo rem Ondráš, která se bude jmenovat Cesta světla. Snad vyjde

na konci roku. Z toho mám obrovskou radost, je to asi můj životní projekt, kde se sešla parta lidí, se kterou jsme spolupracovali pět let. Druhou desku jsem natočil v červenci v Londýně se dvěma skvělými jazzovými mistry, ke kterým jsem velmi vzhlížel, když jsem byl studentem, jsou totiž o generaci starší – s pianistou Liamem Noblem a bu beníkem Paulem Clarvisem. Mimochodem byli taktéž na HAMU, kde vedli workshop. Po docela dlouhé době jsem se vrátil k jazzu, hraju jenom na kontrabas a přinesl jsem lead sheety, kde jsem téměř nic nevypsal, jenom jsem nechal pány, aby to rozehráli. Ani jsem jim k tomu nechtěl moc říkat a mohl jsem sledovat, kolik hudby z toho vykvetlo. To bylo opravdu velké štěstí a jedinečný zážitek.

nd

Slavíkem

foto: Martin Zeman

jazzové Q&A

kterou vnímám jako nekonečnou subverzi „předešlých“ zvyků a pravidel. Je pro mne fascinující poslouchat a vnímat jakési napětí (občas až konflikt) a rozdíly v přístupech mezi inovátory každé předešlé a nastupující generace určitého časového období. Jako nejdůležitější ale vnímám prostor na sebereflexi a poznávání sebe sama. Nejlepší hráči v historii byli vždy právě ti, kdo v sobě dokázali nalézt něco hlubšího a osobního, a pochopili, jak tuto energii skrze umění sdílet s ostatními. Úplně největší radostí je mít možnost tohle všechno sdílet s kamarády v této komunitě a být svědkem, občas také součástí, tolika různých životních cest, názorů, obtíží a úspěchů.

Proč se věnujete právě jazzu?

JENDA PUDLÁK / K jazzu mě přivedl můj táta a mě to chytlo, protože je to žánr, který poskytuje prostor pro rozvíje ní svobodného hudebního ducha.

NELA DUSOVÁ / Takovou otázku jsem si nikdy nepolo žila. Mám ráda jazz, protože obsahuje všechno, co mě na hudbě fascinuje. Jazz reflektuje úplnou prapodstatu hudby, potřebu vyjádřit emoci prostřednictvím hudby, nebo úplně jednoduše potřebu vyjádřit se. Ta hudba je natolik silná, že snese chyby, odchylky i experiment, a přesto si zachová svoje kouzlo. Asi proto jsem zde.

MARTIN DEBŘIČKA / Jazz je spíš jeden z mnoha žán rů, které mě zajímají. To co dělám, jsem vlastně „jazz“ nikdy nenazýval. Spíš se to slovo snažím nějak obcházet. Zajímá mě improvizace, které zrovna „platforma jazz“ hodně dovolu je. Pochopitelně zrovna saxofon je s jazzem tak hodně spojený, že jsem se s velkou dávkou jazzu seznámil už jenom skrze svůj nástroj.

MILOŠ KUNC / Z absolutně iracionálních důvodů.

PETR BALHAR / Věnuji se právě jazzu, protože se mi líbí v rámci tohoto žánru neodmyslitelná interpretační/im provizační volnost. Hodně také obdivuji vývoj jazzové tradice,

DAVID DORŮŽKA / Jazz představuje průsečík všech mých hudebních zájmů a ideálů. Kdo je vaším největším hudebním vzorem?

JENDA PUDLÁK / Můj největší hudební vzor je Keith Jarrett.

NELA DUSOVÁ / Nemám jeden hudební vzor, ale pokud bych měla jmenovat pár, tak je to určitě Sonny Rollins, Joe Henderson, Wayne Shorter, Melissa Aldana, Ben Wendel, z českých hudebníků David Dorůžka a moje kamarádka Kristýna Bártová. Určitě jich ale ve finále bude vícero.

MARTIN DEBŘIČKA / Nevnímám, že bych nějaký měl, ani že bych nějaký chtěl mít. Pochopitelně čerpám z celé řady zdrojů, ale to se v průběhu času hodně mění. Na něco/někoho se upnu a vrtám se v tom tak dlouho, dokud nemám pocit, že jsem pochopil, co jsem hledal, a pak hledám dál a dál.

MILOŠ KUNC / Fikret Kızılok.

PETR BALHAR / Vzorem jsou pro mě lidi, co dovedou tvořit autentická díla a zároveň se zvládnou uživit a mají i prak tické/manažerské dovednosti.

DAVID DORŮŽKA / Ornette Coleman a Charlie Christian. ez

STALO SE

SHOWCASE KLASICKÉ HUDBY PŘEDSTAVIL NA DVĚ DESÍTKY

NADANÝCH HUDEBNÍKŮ

22.–24. září 2022 proběhl v Rudolfinu a na HAMU show case klasické hudby, který má za cíl podpořit mladé talenty v jejich kariéře. Showcase je organizován hudební kanceláří Soundczech, IDU, HAMU a festivalem Dvořákova Praha. Ga rantem celé akce je hornista a dirigent Radek Baborák. Před pořadateli, dramaturgy, médii a dalšími experty měli možnost vystoupit a upozornit na své výjimečné nadání i vybraní studenti či absolventi HAMU. Mezi nimi např. Matěj Diviš (perkuse), Anna Paulová (klarinet), Miriam Magdalena Haniková (housle), Dora Hájková (violoncello) nebo Alfred Habermann (varhany). Vedle sólistů se představily i soubory Prague Brass Quintet, S.V.A. Trio nebo Alinde Quintet.

HAMU POMÁHÁ UKRAJINSKÝM STUDENTŮM

Do konce července bylo možné pro uchazeče (uprchlíky) z Ukrajiny podat přihlášku do bakalářského a magisterské ho studia určitých kateder HAMU. Do bakalářského studia může být přijato 27 zájemců, do magisterského maximál ně 17. Studium bude probíhat v českém jazyce.

STUDENT DANIEL MATEJČA ZAZÁŘIL HNED DVAKRÁT

Houslista Daniel Matejča, který studuje na HAMU baka láře pod vedením Ivana Štrause, vyhrál na konci červen ce eurovizní soutěž mladých hudebníků Eurovision Young Musicians ve francouzském Montpellier. Zvítězil mezi devíti finalisty z celé Evropy. Soutěž se koná každé dva roky, ale kvůli pandemii se v roce 2020 neuskutečnila. Druhým úspě chem pak bylo sólové vystoupení 13. září v rámci Dvořákovy Prahy pod taktovkou Petra Altrichtera a Symfonického orchestru Pražské konzervatoře.

KATEDRA TANCE OTEVÍRÁ DALŠÍ BĚH KOMBINOVANÉHO PROGRAMU

PEDAGOGIKY TANCE

V roce 2019 se po dlouhých 30 letech znovu otevřelo kombinované studium Pedagogiky tance na HAMU. Přijalo 12 studentů ve 4 specializacích, kteří bakalář ské studium ukončí v tomto akademickém roce. Proto tedy na ak. rok 2023/2024 přijímá katedra tance nové přihlášky, které je možné zasílat do 30. 11. 2022. Bude přijato celkem 14 uchazečů. Program probíbá formou kombinace kontaktní a bezkontaktní výuky, v praxi to tedy znamená 10 prezenč ních setkání a 40 hodin distančního studia. Velkým pří nosem kombinovaného studia je spolupráce a kontakt s profesionálním tanečním světem, který přináší do pedagogické práce inspiraci, pro studujícího pedagoga je zdrojem informací z aktuálního dění na taneční platformě a vybavuje studenty vlastní tanečně pohybovou zkušeností.

foto: Petra Hajská

TAK TIŠE AŽ – OPERA SLÁVKA HOŘÍNKY SE DOČKALA PREMIÉRY

Premiéry intimní komorní opery o ženě, která se rozhodla, že veřejně vypoví vše, co se jí stalo ve chvíli, kdy se z dítěte proměňovala v dívku, proběhly na začátku září – 5. a 6. 9. v Divadle Komedie. Představení je již druhou spoluprací tanečního a divadelního souboru Spitfire Company s Orches trem Berg zabývajícím se soudobou hudbou. K projektu byla přizvána mezzosopranistka Markéta Cukrová, která je pro svou neobyčejnou všestrannost a cit pro styl vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 21. století. Hudbu k opeře složil vedoucí katedry skladby Slavomír Hořínka, libreto napsala Jana Šrámková. Režie se ujal Petr Boháč a Miřenka Čechová. Za dirigentský pult se postavil Peter Vrábel, dirigent Orchestru Berg. Další termíny představení objevíte v sekci „Nenechte si ujít“ nebo na webu https://www.mestskadivadlaprazska.cz/ inscenace/1676/tak-tise-az/.

VE VÝCHODOČESKÉ POLIČCE SE

USKUTEČNIL 11. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU PANTOMIMY MIME FEST

Festival přináší výhradně one man show, v rámci kterých se představili umělci hned ze tří kontinentů – Trygve Wakenshaw z Nového Zélandu, klaun Cenizas-Agustín Catriel Soler z Jižní Ameriky a z Francie přicestoval tamější Mr. Bean Benoît Turjman. Festival zahájil český mim Radim Vizváry, pedagog katedry nonverbálního divadla, v představení Laterny magiky Národního divadla Robot Radius.

NA HAMU PROBĚHLA KONFERENCE

O TANEČNÍM VÝZKUMU

Ústav taneční vědy Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze uspořádal 7. října 2022 mezi národní konferenci na téma ekonomických aspektů tance a institucionálního zázemí taneční vědy a výzkumu, kterou dedikoval prof. Boženě Brodské, taneční historičce a zakla

datelské osobnosti české taneční vědy, při příležitosti stého výročí jejího narození. Konference se zaměřila na otázky ekonomických aspektů existence a provozování tance a jeho výzkumu v historické i soudobé perspektivě, na problematiku institucionálního zázemí taneční vědy a formativní roli konkrétních badatelů.

NOVÁ

CHOREOGRAFŮ

NĚKOLIKRÁT DO ROKA SE NA NÁSTĚNKÁCH HAMU OBJEVÍ MOŽNÁ PONĚKUD ZÁHADNÉ PLAKÁTY –ZPRAVIDLA JEN SE STRUČNÝM TEXTEM, ALE ZATO S TANEČNÍ FOTKOU, DÁLE DVĚMA AŽ TŘEMI NÁZVY DĚL, JMÉNY JEJICH AUTORŮ A NÁPISEM NOVÁ GENERACE. ALE CO VLASTNĚ TA NOVÁ GENERACE JE?

Nová generace je platforma pro uvádění studentské tvorby, kterou před 17 lety pod hlavičkou katedry tance HAMU založila prof. Ivanka Kubicová. Od té doby si ustanovila téměř stálý jízdní řád – přibližně dva komponované večery uvádí na jaře, dva na podzim a na konci listopadu malý festival. Je určena pro studenty katedry tance, katedry nonverbálního divadla a jejich hosty. Nová generace má jednoduché, ale důležité poslání: prezentovat veřejnosti choreografické počiny studentů HAMU. K čemu by totiž choreografie byly, pokud by ni kdy nespatřily světlo světa za tanečním sálem, kdyby je nikdy nikdo neviděl? Uvést na jeviště vlastní choreografii je pro studenty významným okamžikem ze tří důvodů. Za prvé se jejich dílo konfrontuje s diváky, a zákonitě tedy s různými názory, různými úhly pohledu. Tvůrce tak může mnoho informací rozklíčovat už jen z bezprostředních re akcí diváků. A co se nedozví v sále, rozebere s lidmi po představení na baru. Taktéž na představení Nové generace zpravidla přicházejí taneční kritici, tudíž se často choreo grafovi dostane i reflexe v psané formě. Dalším důvodem, proč je jevištní uvádění pro choreografy tak důležité, je jeho samotný proces – komunikace s divadlem, specifika ce technických požadavků, návrh light designu, koordina ce týmu, propagace... Někdy stresující, ale o to víc formující zážitek. A konečně třetí důvod: je to jedna z mála příležitostí k udržení existence studentovy umělecké tvorby. Choreografů je poměrně dost, prostoru a příležitostí k uvádění méně, jenže choreografie přirozeně získává na kvalitě s každým reprízová ním. A vůbec je smutné se věnovat tvorbě jakéhokoli díla půl roku, a nakonec jej provést jen jednou. A proto je tu Nová generace.

Co se týče prostoru, nejčastěji jsou večery Nové generace uváděny v divadle DISK, případně v KD Mlejn. Specialitou je Festival Nové generace, který kromě dvou večerních před stavení v Disku nabízí site-specific performance pro budo vy HAMU. Divák má tak příležitost zažít prostory Akademie zcela jinak – kudy obyčejně chodí, tam se najednou tančí. Speciálním kořením festivalu je také fakt, že se jej účastní studenti zahraničních škol s podobným zaměřením, jako má naše katedra tance. V minulosti to byli např. studenti z Anton Bruckner Privatuniversität z Lince či HZT Berlin.

foto: Michal Hančovský

Projekt Nová generace podporuje dialog mezi tancem, fyzickým divadlem a dalšími uměleckými obory i mezi tvůrci navzájem. V rámci představení se setkávají nejen studenti katedry tance a katedry non verbálního divadla HAMU, ale také interpreti ze stálých soubo rů či současní nezávislí profesionální tanečníci spolupracující se studenty HAMU nejčastěji jako interpreti nebo dramaturgo vé a supervizoři. Běžná je také spolupráce s posluchači dalších oborů a fakult AMU, převážně jde o skladatele, hudebníky, stu denty zvukové tvorby či scénografy a dramaturgy. Ve jménu tako vé mezioborové, a dokonce meziškolní spolupráce se nese i první večer Nové generace této sezony, který se koná 2. 10. 2022 v divadle DISK od 19.30. V něm uvede choreografka Anna Krou pová svou inscenaci Tváří v tvář, pro kterou vytvořila kostýmy a masky studentka UMPRUM. V druhé části večera pak bude uvedena choreografie SHAPƎ Adély Kašparové, která je založe na na videomappingu vytvořeném studentem Institutu intermédií ČVUT. Nová generace (nejen choreografů) se zkrátka dere ven z tanečních sálů a ateliérů, napříč obory společně tvoří a nabízí divákům zajímavá díla. Proč vše neobhlédnout naživo v divadle? Nikdy nevíte, kdy Nová generace polapí i vás… nm

PLÁNOVANÉ AKCE NOVÉ GENERACE DO KONCE ROKU 2022:

2. 10. 2022 / 19.30 / divadlo DISK – Nová generace: Tváří v tvář (A. Kroupová), SHAPƎ (A. Kašparová)

25. 11. 2022 / HAMU, Hartigovský palác – Festival Nové generace, site-specific performance

26. a 27. 11. 2022 / 19.30 / divadlo DISK – Festival Nové generace

NOVÁ HUDBA CO NEJDŮSTOJNĚJI. ENSEMBLE TERRIBLE.

PLATFORMA HAMU PRO SOUDOBOU HUDBU: TAK NĚJAK POPISUJI ENSEMBLE TERRIBLE, KDYŽ JEHO JMÉNEM JAKO PRODUKČNÍ KOMUNIKUJI. CÍLE A VIZE SOUBORU JSOU VŠAK SAMOZŘEJMĚ MNOHEM ROZVĚTVENĚJŠÍ, ZAJÍMAVĚJŠÍ, A MNOHDY CELKEM AMBI CIÓZNÍ: ALE TO UŽ ŘEKNOU V ROZHOVORU UMĚLEČTÍ VEDOUCÍ SOUBORU, STUDENTI KATEDRY SKLADBY PATRIK KAKO A JAN RÖSNER. POKUD BYSTE SI CHTĚLI NA TERRIBLE UDĚLAT NÁZOR SAMI, MŮŽETE TAK UČINIT NA KONCERTECH 17. ŘÍJNA A 7. LISTOPADU.

Kedy ste sa k Terriblu dostali? Prečo vás vlastne tento súbor zaujímal?

J. R.: První zkušenost byla ta, že mi Terrible hrál skladbu, když jsem byl snad ještě v prváku nebo druháku. Zhruba rok nato jsem byl s Kubou Ratajem [zakladatelem ET, pozn. red.] v Japonsku, kde mě oslovil s tím, jestli nechci ansámbl po něm přebrat. Vzal jsem to tenkrát společně s Petrem Horou. Měl jsem chuť dělat koncerty jinak, než jsem byl zvyklý u nás

na katedře a HAMU obecně. Bavilo mě hledat pro soudobou hudbu zajímavé prostory, přidat k ní light design... já totiž klasické koncerty vlastně sám moc nemusím. Chtěl jsem na vázat na Kubu Rataje a navrhovat koncepty, které by soudobé hudbě seděly víc než klasický formát v koncertním sálu. P. K.: Paradoxne, prvé uvedenie mojej skladby v ET nevyšlo a skladbu mi neodohrali (smích). Vyšlo to na druhý pokus, o pár mesiacov, so skladbou .wenn ich schriee (analógia na mi lovaného G. F. Haasa, či Rilkeho?). Tento pokus skončil tým, že som túto skladbu viedol, a práve táto skladba anticipovala ďalšie cesty môjho smerovanie. Myslím si, že ET má výhodu v tom, že priamo ponúka rozšírenie akademického vzdelania (vlastnou hlavou). Vytvára prostredie pre „naučenie sa“ zákla dov a identít súčasného hudobného vyjadrovania – čo je pre mňa jedným z fundamentov hudobnej existencie.

Hovoríme teda o nejakom rozšírení obzorov, či už u publika, interpretov, alebo samotného vedenia Terriblu. Darí sa vám to? Akú má ET odozvu?

foto: Anna Benháková

J. R.: Určitě. Lidé, kteří se na našich koncertech objevují, jsou jiní než ti, co běžně chodí na koncerty v prostorách HAMU. Rozšiřuje to publikum. P. K.: Jedným z výsledkov je podľa mňa to, že sa nám darí zapájať sa a obohacovať komunitu interpretov súčasnej hudby a skladateľov. V Terribli sa vyprofilovalo niekoľko fantastických interpretov, ktorí momentálne pôsobia v iných orchestroch (napr. Berg, PKF). Navyše aktuálne pracujeme na dlhodobej spolupráci medzi študentami. Najviac ma tešia spolupráce, ktoré sa osvedčia, a keď sa z interpretov, ktorí sa boja súčas nej hudby, časom stane stabilný a inšpiratívny subjekt.

Dokázali ste už teda vypozorovať, aké publikum má vlastne o koncerty Terriblu záujem?

J. R.: Nooo... (smích). Ale ne, připadá mi, že je to celkem stan dardní publikum soudobé hudby. Jsou tam samozřejmě klasičtí muzikanti, kteří si k této tvorbě našli cestu lineárně skrze svoje studium, pak jsou to často studenti různých jiných uměleckých škol. Setkal jsem se ale i s tím, že si nás přišli poslechnout

muzikanti, kteří dělají například progresivní rock. Myslím, že soudobá hudba má tento přesah a zajímá lidi z avantgardněj ších populárních směrů. Ti tvoří jeden z výrazných segmentů našeho publika.

Funguje to aj naopak? Inšpirovali ste sa v Terribli niekedy týmto, takpovediac avantgardným, popom?

P. K.: Presne tým sa budeme inšpirovať – v sezóne 2023!

J. R.: Vybavuji si jeden takový koncert, který byl dokonce přímo v Galerii HAMU! (smích) Byl to koncert z velké čás ti elektroakustický, na programu jsme měli autory klasické soudobé hudby, kteří se angažují i v popu a dalších žánrech. Zazněla tam například skladba inspirovaná písní od kapely Rage Against the Machine.

Tento rok chystáte dva koncerty, každý z vás jeden, mohli by ste ich charakterizovať?

J. R.: U mě to bude letos v listopadu relativně klasický pro jekt. Dramaturgii jsem stavěl kolem osobnosti a díle Marka

Görlichová

Hana Görlichová

Kopelenta a centrem je tak jeho skladba, inspirována texty Vladimíra Holana. Není to však vokální dílo, je to instrumen tální skladba, jež vychází z textu, z literárního díla. To mi při padalo velmi zajímavé. Oslovil jsem proto skladatele s tím, aby napsali skladbu inspirovanou literaturou, nebo alespoň jazykem. Koncert proběhne ve Venuši ve Švehlovce, což je jedna z našich oblíbených scén. P. K.: Ja som sa tento rok zameral na Beethovena a jeho odkaz. Beethoven „vykradol“ Mozarta, a my vykradneme Beethovena – tak, ako to už spravili Kagel alebo Cierha. V hudbe je to jednoducho bežné. Na októbrovom koncerte predstavíme alúzie, komentáre či dekonštrukcie prvej časti Beethovenovej Symfónie č. 3. V októbri tak v Gabriel Loci predstavíme šesť pohľadov na dekonštrukciu či rekompozí ciu, a to všetko v kontinuálnej forme, kedy pohľady sklada teľov z rôznych krajín prinesú vzájomnú konfrontáciu.

Keď spomínaš konfrontácie: aj vy dvaja ste dosť rozdielne osobnosti, je to pre súbor prínos?

J. R.: Jednoznačný přínos je to v tom smyslu, že jsou kon certy rozmanité. Že to nezatuchne v jednom stylu, u vkusu jedné osoby. V tomto směru tento tandem funguje, určitě to zvyšuje pestrost. V tomto směru vnímám pozitivně i to, že se umělečtí vedoucí souboru obměňují.

P. K.: Je to priestor na dialóg, aj keď, ako som spomenul v inom rozhovore o ET, je tu riziko, že náš atómový nápad nebudeme môcť presadzovať bagrom. Vždy je náš dramaturgický koncept diskutovaný, resp. negovaný.

Jednoducho by sa v ET nemala výrazne odrážať osobnosť jedného z vedúcich.

J. R.: Přesně tak. To, že pracujeme ve dvojici, mi proto při padá jako vhodný model, i když to samozřejmě má i nevýho dy, koncepce možná není tak konzistentní... ale já preferuji diverzitu.

P. K.: Môj názor je vlastne dosť smerovaný na určité moder nistické tendencie, takže je fajn, že počujem aj iný názor... takto máme šancu vytvárať program, ktorý znie pestro.

S akými problémami sa z vášho pohľadu Terrible najviac potýka?

J. R.: Jako největší problém vnímám finance a jejich zajiš ťování. Jelikož fungujeme skrze granty, rok od roku, je to pokaždé velká nejistota a člověk vlastně nedovede plánovat dopředu. Je těžké říct někomu, aby začal psát skladbu, když ani nevíme, kolik interpretů budeme schopni zaplatit.

P. K.: Skôr ako financie vidím problém s časovými mož nosťami a záujmom. Žijeme v dobe, kedy chceme mať tú najmodernejšiu technológiu, spoločnosť má záujem pozerať tie najmodernejšie filmy, či konzumovať ten najmodernejší tovar – a to v istej miere definuje záujmy prijímateľov aj v niektorých formách a druhoch umenia. Avšak v prostre dí klasickej hudby, resp. jej súčasných štruktúr vnímame veľkú nechuť prijať nové veci... či už z prostredia inter pretov alebo poslucháčov. Dosť ľudí sa tejto hudby bojí. Ona pritom vôbec nie je komplikovaná, často predstavuje to najprirodzenejšie, čo môžeme v súčasnom hudobnom svete nájsť. Hrávame a počúvame mŕtvych skladateľov, ich odkaz tu samozrejme je, ale sú mŕtvi a namiesto záujmu prijímame zhnité plody, ktoré sú často skrivené nevkusnou a neštýlovou interpretáciou.

foto: Anna Benháková

Tým si trochu načrtol otázku hľadania interpretov. Terrible hrá zo zásady v prevažne študentskom obsadení, a, ako hovorí aj Patrik, nie vždy je ale ľahké nájsť ochotných hráčov. Skúsme teda trochu motivovať: čo môže ansámbel ponúknuť, priniesť študentom HAMU?

J. R.: Je to super zkušenost. Ne každému to sedne, samo zřejmě, ale myslím, že to může zaujmout i lidi, kteří doteď netušili, že by je „soudobka“ mohla bavit. Pokud někdo opravdu nemá s novější hudbou zkušenosti, může se naučit přemýšlet o hudbě trochu jinak a dostat se do kontaktu s něčím, co se tvoří teď, v naší době. Jak již zmiňoval Patrik, stalo se nám, že jsme měli v tomto duchu i zpětnou vazbu od hráčů, kteří se díky nám soudobé hudbě trochu přiblížili.

A publikum? Prečo by si mal niekto, kto na súčasnú hudbu nechodí a koho poslucháčske preferencie končia, povedzme, u Martinů, skúsiť vypočuť koncert Terrible? Na čo by ste pozvali?

J. R.: Samozřejmě záleží na programu konkrétního koncertu. Máme klasičtější koncerty, například letošní listopadový, které

se od zaběhnutého formátu koncertů příliš neliší. Mají možná jiný prostor a specifickou atmosféru, ale je to pořád relativně známý koncept. Jediné, co může vyděsit, je tak pouze ta hudba (smích). Pak ale máme i koncerty alternativnější, tře ba s dominancí elektroniky, na nichž to už zabíhá do trochu jiných, možná odvážnějších sfér. Člověk, který je od těchto směrů izolován, by si s tím možná nevěděl rady (smích). Ale naopak pro ty, kteří neznají klasickou hudbu, může právě takový koncert fungovat jako most.

Co je vlastně cílem Ensemble Terrible, dokážete to v struč nosti sformulovať?

J. R.: (přemýšlí) ...řekl bych, že prezentovat novou hudbu a nové autory co nejlépe a nejdůstojněji.

P. K.: A tvorby možností či skúseností pre interpretov a skla dateľov, možnosť objaviť samého seba vo svete preplnenom zvukom.

lm

foto: Vojtěch Kába

SEZNAMTE SE…

ODDĚLENÍ: JAK NA ZAHRANIČNÍ MOBILITU?

představení a katedry tance, nonverbálního divadla a sklad by. Nově mi přibyla agenda PR celé fakulty. Zdá se, že jsou to poměrně nesourodé věci, ale v některých případech jdou tyto činnosti ruku v ruce.

S čím se na vás studenti mohou obracet?

NÁŠ SERIÁL S ADMINISTRATIVNÍMI PRACOVNÍKY HAMU POKRAČUJE NA MEZINÁRODNÍM ODDĚLENÍ S REFERENTKOU STUDIJNÍCH MOBILIT ANNOU POPPOVOU. SPOLEČNĚ SE BUDEME BAVIT O JEJÍM PŮSOBENÍ NA HAMU, STUDIJNÍCH MOBILITÁCH A PROGRAMU ERASMUS+.

Co vše je součástí vaší agendy?

Jsem zodpovědná za studentské mobility v rámci programu Erasmus+ a za různé akce zahraničního charakteru, které se na HAMU konají. Dále zajišťuji produkci absolventských

S veškerými výjezdy do zahraničí, které chtějí uskutečnit, pří padně pokud potřebují jménem HAMU komunikovat s něja kou zahraniční institucí nebo školou. A pokud chtějí zpropa govat nějakou svoji akci.

Jak funguje studentská mobilita a kdy o ní může student požádat?

Asi se budeme bavit o programu Erasmus+, který je nejčastěj ším typem mobility. V rámci Erasmu existují dva základní typy mobility: studijní pobyt a pracovní stáž. Při studijním pobytu plníte předem dohodnutý studijní plán a absolvované předměty v zahraničí jsou vám po příjezdu na HAMU uznány. V rámci pracovní stáže se jedete věnovat věcem, které se už tady nějaký rok učíte, například si zahrajete někde v orchestru nebo můžete

vyučovat na konkrétní škole. Existuje ještě možnost krátkodo bých mobilit v délce 5–30 dnů a absolventské stáže.

Jaký je celý proces podání přihlášky?

Zpravidla v polovině ledna je termín podání přihlášky do školního kola. Formulář je možné stáhnout na stránkách ško ly. V přihlášce vyplníte vámi vybrané tři školy, kde byste v ná sledujícím akademickém roce chtěl studovat. Pokud student nemá žádný kázeňský nebo klasifikační problém a disponu jeme dostatkem financí a nemusíme počty nijak redukovat, tak přes školní kolo projde. Poté přichází na řadu posílání přihlášek na jednotlivé školy. Ty je možné podávat zpravi dla v rozmezí března a května, podle termínů jednotlivých škol. To je už ale na zodpovědnosti každého studenta, aby si konkrétní termíny podání přihlášek hlídal. Výsledky, zda byl student přijat či nikoli, většinou přicházejí během června. V průběhu léta nebo zkraje září pak sepisujeme s přijatými studenty smlouvu, sestavujeme studijní plán a chystáme se na samotnou mobilitu.

V rámci programu Erasmus+ je možné taky vyjet do zahraničí i po studiu. Můžete nám tuto mobilitu přiblížit?

Existuje takzvaná absolventská stáž, o kterou musí student požádat v době, kdy je ještě v studentem, to znamená do absolvování státnic. Zároveň stáž musí proběhnout do jedno ho roku od absolvování. Délka stáže je dva až dvanáct měsíců.

Kolik studentů z HAMU ročně vyjíždí do zahraničí s programem Erasmus+?

Vyjíždí asi dvacet až třicet studentů, přičemž do školního kola máme kolem sedmdesáti přihlášek. V budoucím akade mickém roce 22/23 vyjede dle plánu něco málo přes dvacet studentů, což je statisticky o něco méně než v letech před covidem.

Jste tajemnicí Nadace HAMU. Jak Nadace funguje? Účelem Nadace HAMU je nabývání finančních prostředků, které umožňují materiální, profesní a duchovní rozvoj fakulty a podporují snahu studentů o vzdělávání doma i v zahraničí. Takže ten účel je vlastně docela variabilní a záleží na tom, na co chce konkrétní dárce peníze věnovat. Z Nadace vyplácí me například příspěvky studentům na různé zahraniční nebo

mezinárodní umělecké aktivity, což může být reprezentace na soutěži, účast na workshopu nebo konferenci.

Jak dlouho už pracujete na HAMU a co vás na této práci nejvíce baví?

Pracuji zde od května 2017, kdy jsem se starala v zahraničním oddělení o veškeré zahraniční aktivity. A během těch let mi začala přibývat další agenda a některá zase ubyla. A co mě na tom baví? Že jsem v uměleckém prostředí, protože sama se umění amatérsky věnuji. Baví mě ta variabilita, že je zde spousta rozdílných lidí z různých oborů. Také na HAMU vznikají moc zajímavé projekty a je skvělé být toho součástí. Baví mě práce s lidmi a ráda vidím nejen profesní, ale i osobní posun studentů… A jsem ráda, že tomu mohu být do nějaké míry nápomocná.

Jakou hudbu ráda posloucháte?

Já jsem duší folkloristka, což se asi ví. (smích) Tedy mám ráda starou hudbu, zvláště tu lidovou. Ráda si také poslechnu swing nebo blues, ale i kvalitní pop (musím ctít své příjmení ☻).

Co ráda děláte ve volném čase?

Věnuji se folkloru, chodím na živou hudbu, do divadla a také velmi ráda cestuji a poznávám různé kultury, přeci jen jsem vystudovaná socioložka.

ah

KDE NAJDETE MEZINÁRODNÍ ODDĚLENÍ?

Lichtenštejnský palác, místnost č. 1005.

ÚŘEDNÍ HODINY PO–PÁ 10.00–12.00 nejlépe dle předchozí domluvy e-mail: anna.poppova@hamu.cz

KONCEPCE PR HAMU

KAŽDÁ INSTITUCE SE POTŘEBUJE SEBEPREZENTOVAT, A NENÍ TOMU JINAK ANI V PŘÍPADĚ NAŠÍ FAKULTY. WEBOVÉ STRÁNKY HAMU I JEJÍ SOCIÁLNÍ SÍTĚ SE ZAČALY PROMĚŇOVAT A VYLEPŠOVAT. KDO ZA TOU ZMĚNOU STOJÍ A JAK SE BUDE SEBEPREZENTACE FAKULTY NADÁLE VYVÍJET? NA TYTO A DALŠÍ VŠETEČ NÉ DOTAZY ODPOVÍDAL ADAM HALAŠ, PRODĚKAN PRO KVALITU, ROZVOJ A STYK S ABSOLVENTY A VEŘEJNOSTÍ, KTERÝ SI VZAL PR FAKULTY POD SVÁ KŘÍDLA.

Jak byste stručně shrnul, co všechno obsahuje práce „píáristy“ na HAMU? Děkuji vám, že mohu nastínit nápady i témata, kterými se ve vedení fakulty zabývám a které bych rád v tomto funkčním období naplnil, i když nejsem profesně PR manažer. Vnímám každopádně potřebu kreativního propojení umělecké a akademické sféry s životem mimo fakultu, s veřejností, se zájemci o studium, s fanoušky, diváky hudebního a tanečního umění. A i když nejsem PR manažer, věřím, že mé předchozí profesní aktivity a dlouholetá snaha o „zviditelňování“ nonverbálního umění v rámci AMU a současného umění i mimo AMU mi pomáhají k orientaci v této důležité oblasti. Obklopuji se kolegy, kteří se na fakultě o její PR zajímají. O propagaci HAMU diskutujeme na vedení HAMU, spolupracuji s umě leckým provozem, s kolegyněmi ze zahraničního oddělení a z oddělení pro vědu a výzkum. Samozřejmě i na vlastní katedře. Naslouchám starším kolegům, ale nechám si pora dit i od studentů. Nedělám tuto agendu sám, naopak uvědo muji si, že otázka PR u nás na fakultě se musí řešit v týmu, dlouhodobě a koncepčně. Můžu nastartovat určitou vizi

a tento směr v dlouhodobém diskurzu koordinovat, ale sám to nezvládnu. Moje práce obsahuje vše, co se propagace a PR marketingu týče, a to od každodenního čtení moni toringu tisku, aktualizace a naplňování fcb a webu HAMU, spolupráce s katedrami ohledně umělecké činnosti, propa gace úspěchů studentů, absolventů a pedagogů spolupráce v mediální sféře, koordinace grafických vizuálů, realizace tis kových zpráv, vytváření foto a video archivu, zahraniční PR, propagace školních akcí (například Den otevřených dveří, slavnostní akce typu předávání titulu doctor honoris causa).

V případě, že by chtěl někdo ze studentů zpropagovat nějakou událost či důležité sdělení na sociálních sítích či na školním webu, komu se má ozvat? Mým nejbližším spolupracovníkem je v současné době Anna Poppová. Kdokoliv ze studentů či pedagogů se může obrátit na mě nebo přímo na ni. Snažíme se zorientovat v hudební oblasti, zajímají nás všechny umělecké produkce z dílen jed notlivých kateder, projekty studentů i pedagogů, a to nejenom v rámci naší instituce, ale i mimo ni. Já sám jsem neustále

foto: archiv A. Halaše

ve víru událostí, rád se setkám s kýmkoliv, kdo má zajímavé nápady. Vyhledávám takové studenty a pedagogy a naslouchám jim.

Když jste zmínil Annu Poppovou, je jediná, která vám v tomto odvětví pomáhá, nebo má HAMU více „píáristů“? Částečně jsem již odpověděl – ryze PR HAMU koordinuji já

a mám ku pomoci skvělou a profesionální sílu v osobě Anny Poppové, ale nejsem v tom sám, a ani by to tak nefungovalo. Hodně mi taky pomáhají Lada Buzická a Jitka Komrsová z děkanátu. Z pedagogů Michal Rataj, Věra Ondrašíková, Noemi Zárubová a mnoho dalších. Jeden z mých plánů je sestavení neformální PR konzultační skupiny, která se bude pravidelně scházet a řešit otázky spojené s PR HAMU, ze jména s webem a sociálními sítěmi. Chystám se oslovit kromě Anny Poppové moji kolegyni paní proděkanku Sylvu Stejskalovou, Michala Rataje, Veroniku Adamcovou a také někoho z řad studentů. PR je úzce provázáno se všemi další mi oblastmi na HAMU, takže jsem začal vysvětlovat záměry a potřeby HAMU na všech úrovních. Je to jeden z mých cílů získat důvěru akademické obce v oblasti rozvoje PR. Porozu mět těmto aktivitám a proměnám chce svůj čas. Rád bych, aby většina akademiků i studentů vnímala PR jako přiroze nou součást fungování fakulty. Umělecké výstupy, různá oce nění, úspěch našich pedagogů a studentů, reprezentativní medailonky osobností a kateder, funkční a vizuálně přitažlivá grafika, to vše je velmi potřebné pro rozvoj propagace naší fakulty. Spolupracuji s Hankou Šťastnou (PR AMU), s panem prorektorem Janem Hančilem. Spolupráce s PR AMU je pro všechny důležitá a do budoucna bych rád ještě více různé aktivity propojil.

Vnímáte PR jako důležitou součást naší fakulty?

PR vnímám jako nedílnou součást v komunikaci naší alma mater s odbornou i laickou veřejností. Aktivity spojené s PR se snažím neustále na všech úrovních HAMU nabízet, vysvětlovat, postupně prosazovat. Zatím se vše pomalu rozjíždí, startuje motor, který má pod kapotou obrovský potenciál. Názor, že naši skvělí interpreti již nepotřebují PR, je mylný. Musíme komunikovat s veřejností, že jsou to naši umělci, naši pedagogové, naši studenti, vytváření jasné mediální identity je velmi potřebné. Za důležité považuji soustředit se v PR

více dovnitř fakulty, více a lépe vysvětlovat různé informa ce a motivace směrem k akademické obci, pomáhat utvářet dialog a transparentní vztahy mezi studenty a pedagogy, cíle jsou mnohem větší než pouhá informace – pomáhat oživovat zdravé prostředí na fakultě.

Jaké jsou vaše vize do budoucna? Co by se ještě dalo vylepšit?

Máte vytvořený nějaký plán?

Mám a je toho hodně. Snažím se nepřeskakovat přirozený vývoj a být trpělivý, cíl je daleko, ale vidím ho. Dílčí úkoly jsou následující: Vylepšit mediální prezentaci fakulty. Inovace a aktualizace webu, anglická mutace webu. Sociální sítě, větší propojení s PR AMU. Kultivace vzájemné komunikace a prostupnost informací na fakultě.

Jednotný grafický vizuál. Podpora studentských aktivit (například tento časopis HAMU), Vimeo, YouTube prezentace.

Rekonstrukce nástěnek, vitrín, celého vchodu do Lichtenštejnského paláce.

Lépe vyřešit prostory pro setkávání, prostory pro veřejnost. Jeden z mých snů nejen v PR oblasti je vytvoření multižánro vého festivalu, který by propojil všechny katedry na HAMU. Myšlenka mezioborových spojení, propojování uvnitř fakulty a vytváření společných uměleckých hodnot je pro mě neje nom v oblasti PR velkou prioritou. V nejbližší době připravuji kulatý stůl s odborníky, na který pozvu celou akademickou obec, a rád bych tam otevřel i smysluplnou debatu o PR na HAMU v následujících letech.

ez

NAŠI

ABSOLVENTI PETRA SOUKUPOVÁ

ABSOLVENTKA JANÁČKOVY AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ, ALE I AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V PRA ZE, NADŠENÁ MILOVNICE HUDBY A VELKÁ ORGANIZÁTORKA, KTERÁ SE NEBOJÍ MEGAPROJEKTŮ. TO JE PETRA SOUKUPOVÁ.

Jaké byly tvé hudební začátky? Jak ses k hudbě dostala? Pocházím z hudební rodiny, mamka hrála na klavír, děda je velký fanoušek klasické hudby, takže nás odmalička vedli k hudbě. Já jsem začala ve třech letech hrát na klavír a v pěti jsem se rozhodla, že bych chtěla hrát na housle.

Proč zrovna hudební produkce? Co tě na ní baví?

Nikdy jsem nechtěla být výkonný umělec, protože jsem se bála, že ztratím nadšení a lásku k hudbě. A když jsme zalo žili společně s mým bratrem Police Symphony Orchestra, tak jsem se v tom, jak se říká, „našla“. Proto jsem následně šla studovat hudební produkci na JAMU do Brna s cílem poznat nové lidi, kteří působí v kultuře.

Svá magisterská studia jsi ale absolvovala na pražské HAMU. Jak vzpomínáš na svá studia zde?

Velmi dobře. Jsem moc ráda, že jsem se mohla potkat s tolika inspirativními lidmi, ať už pedagogy nebo studenty. Během studia jsem cítila podporu i v mých mimoškolních aktivitách souvisejících s oborem, což je podle mého velmi důležité pro studenty hudební produkce. Praxe a praktické zkušenosti jsou nutné, aby se vše dalo propojit s teorií.

Byla jsi zařazena do žebříčku 30 pod 30 magazínu Forbes. Jak se tohle člověku poštěstí?

To si jdu takhle jednou po schodech na HAMU a volá mi nějaké cizí číslo, že mě zařadili do žebříčku časopisu Forbes. (smích) Nejdřív jsem si myslela, že si mě s někým spletli, protože jméno Petra Soukupová není zase tak neobvyklé. Ale ukázalo se, že tomu tak není. Vůbec nevím, jak jsem se tam ocitla, ale velmi si toho vážím a beru to s pokorou.

V roce 2010 jsi založila společně s bratrem Jakubem Police Symphony orchestra. Co byl prvotní impuls, že sis

foto: Michal Bareš

v patnácti letech řekla „chci orchestr“?

Myslím, že s první myšlenkou přišel brácha ještě rok předtím, než byla první zkouška. Já jsem hrála na housle ve smyčco vém orchestru a on zase na bicí v big bandu. A přišel s tím, že to propojíme a zapojíme studenty i pedagogy, budeme mít velký orchestr a budeme si hrát, co chceme. Nedávno se mě ptal někdo, zda jsme přemýšleli, kam to můžeme dotáhnout. Upřímně v patnácti letech nad tím nepřemýšlíte, byli jsme rádi, že jsme mohli hrát a koncertovat, a nikdo netušil, kam až se celý orchestr dostane.

Když bys měla vyjmenovat největší úspěchy za dvanáct let fungování, co by to bylo?

Pro mě osobně je asi největším úspěchem, jaké lidi to naše společenství sdružuje a propojuje. Kéž by to minimálně takto vydrželo dalších dvanáct let. Ale také jsem ráda, že pořád někam rosteme a směřujeme. Úspěchů je spoustu a také záleží, jak se na to asi kdo kouká. Pro mě v poslední době bylo úspěchem Velké finále Smetanovy Litomyšle, kde jsme vystoupili s francouzskou zpěvačkou ZAZ, a ještě se nám

foto: Martin Kábrt

Michal Bareš

podařilo utajit její vystoupení, což bylo velmi náročné. Dále bych také ráda zmínila přenos z broumovského kláštera, co jsme dělali během covidové doby.

Během přípravy na tento rozhovor mě zaujalo PSO v číslech, zvláště pak částka 2 miliony korun, kterou jste darovali. Kam obvykle putují peníze z vašich benefičních koncertů?

Je to různé, ale je pro nás důležité přispívat nějakému tématu v regionu, odkud pocházíme. Pět let jsme přispívali na Nadač ní fond Hospital Broumov, který se stará o zlepšení podmínek v nemocnici Broumov. Nyní jsme se rozhodli pomoci pečova telským službám, protože u nás v regionu je velké množství seniorů, kteří bydlí v odlehlých vesnicích, a rádi bychom pečo vatelským službám pomohli, aby dokázaly kvalitněji a rych leji pomoci všem, kteří to potřebují. Od ledna také věnujeme z každé prodané vstupenky 10 Kč na přírodu, protože chceme upozorňovat i na tato témata.

Letos v březnu jste založili taky sbor. Co vás k tomu vedlo? Je pravdou, že myšlenka na vlastní sbor je tady už nějakou dobu ve vzduchu. Poprvé s ní přišel David Ostružár před několika lety. Zatím jsem tomu ale nevěnovala pozornost, protože máme co dělat s plánovanými projekty. Do toho ale přišli ještě nadšenci Karel Telecký a Lukáš Hrubeš z Litomyšle, že mají partičku zpě váků, která chce zpívat nejen projektově, ale přes celý rok, že Lukáš bude sbormistr, a jestli nechceme udělat pěvecký sbor. A je tady. Pro mě je to nejkrásnější odraz naší dvanáctileté práce, protože jací lidé se sešli na jeden FB příspěvek, je až k neuvěření. A k neuvěření je práce Lukáše Hrubeše, který od března dokázal dostat sbor na úroveň, o které se nám ani ne snilo.

V roce 2023 vstoupíte také do kin. Můžeš nám představit tento projekt?

Jde o celovečerní dokument, který se natáčí od roku 2019 v koprodukci s Českou televizí a za podpory Státního fondu kinematografie. Režisérem je Dominik Kalivoda, který bude s filmem o PSO debutovat. Má kolem sebe výborný tým lidí a moc se těšíme na výsledek! Připravujeme k doku mentu i turné a plno dílčích projektů.

ah

foto: Michal Bareš

KONCERTNÍ REFLEXE

PKF – PRAGUE PHILHARMONIA MEZI FRANCOUZSKÝM EXOTISMEM A KLASICISTNÍ JISKŘIVOSTÍ

PKF – PRAGUE PHILHARMONIA ZAHÁJILA VE STŘEDU 7. ZÁŘÍ SVOJI 29. SEZONU. NA ČELE SE ŠÉFDIRIGENTEM EMMANUELEM VILLAUMEM A SE VZÁCNÝM HOSTEM V PODOBĚ SÓLISTKY AILYN PÉREZ ZAHRÁL ORCHESTR DÍLA RAVELA, MASSENETA, SAINT-SAËNSA A MOZARTA.

Program večera stavěl na repertoáru, který je PKF nejbližší. Zatímco Mozartově hudbě se orchestr věnoval od samých počátků své existence, s francouzskou hudbou měl možnost detailně se seznámit díky svému současnému šéfdirigentovi. Trochu nevšední nádech pak celé dramaturgii dodávalo

zaměření na skladby inspirované mimoevropskými náměty –nejvýraznější byl v tomto kontextu Ravelův písňový cyklus Šeherezáda

Večer rámovaly skladby Wolfganga Amadea Mozarta. Na úvod zněla předehra k Únosu ze serailu, posledním číslem byla jeho Symfonie č. 40 g moll. Každá ze skladeb má jiný charakter –a PKF tedy stála před úkolem vystihnout jak energickou předehru, tak i komplexní, pochmurnou symfonii. Pro díla Wolfganga Amadea Mozarta má tento orchestr přirozené po chopení, lépe ale podle mě vyzněla právě předehra. Skvěle zde působila především velmi kompaktní sekce smyčco vých nástrojů, která se navíc v jiskřivé předehře ukazovala jako velmi pohotová, schopna artikulovat drobné hodnoty i v rychlejším tempu. Co se týče závěrečné Symfonie, tempa, která Villaume zvolil, byla z mého pohledu už trochu na hra ně. Kvůli rychlejšímu, expresivnějšímu plynutí jako by nebyl prostor na to, aby se každá fráze rozvinula ve své plné šíři. Tento nedostatek jsem vnímala zejména v první větě, která vyzněla trochu ploše. Orchestr se pak skvěle představil v Bakchanáliích z opery Samson a Dalila od Camilla Saint-Saënsa. Toto mimořádně strhující dílo působilo v podání orchestru skutečně sugestivně. Celek je vystavěn jako taneční hudba – jedná se ale o velmi divo kou, až syrovou zábavu, která předchází hrozivému konci opery. Tuto náladu podle mě zvládl Villaume velmi dobře vykreslit. Dostal z orchestru maximum: a to hlavně co se týče zvukovosti, se PKF ukázala jako těleso, které dovede znít opravdu opulentně. Za zmínku stojí i úvodní, orientálně zdobné sólo hoboje, jež velmi plasticky a s citem přednesl Jan Souček. Po pauze se pak PKF – Prague Philharmonia předvedla ještě v jednom čistě orchestrálním čísle, v Antickém menuetu Maurice Ravela. Ten sice zazněl velmi barevně, v celkové dramaturgii večera ale nebyl tak výrazným jako jiné kompozice.

O vrcholné momenty večera se podle očekávání postarala sopranistka Ailyn Pérez. Ta přitom s orchestrem nevystu povala poprvé – díky své časté spolupráci s Emmanuelem Villaumem se s PKF zná již z minulých projektů. Tentokrát se publiku představila ve dvou velmi rozdílných skladbách: jednak v árii Dis-moi que je suis belle z Massenetovy Thaïs , jednak v Ravelově Šeherezádě . Sólistka se ukázala jako

nesmírně bezprostřední interpretka, která svůj projev do vede přizpůsobit jak velkolepé operní árii, tak i tajemnější mu, subtilnějšímu jazyku Ravelových písní. Její hlas zněl ve všech rejstřících velmi zvučně, mimořádně mě zaujaly i její hlubší, tmavší polohy. Zejména v Thaïs, která patří ke klíčo vým rolím Ailyn Pérez, pak okouzlila i suverénně nasazovaný mi tóny ve vysoké poloze a pohyblivostí hlasu. V Šeherezádě pak užívala mnohem střídmějších prostředků a nezklamala ani v nižších dynamikách. Celkově bylo její pojetí velmi pod manivé, podepřeno sólistčiným obdivuhodným smyslem pro detail. Protagonistku zahajovacího koncertu si tedy PKF –Prague Philharmonia vybrala skvěle: snad to předznamenává úspěšnou, podnětnou sezonu.

lm

ODDYCH ↓

VTIPY

Jaký je rozdíl mezi varhaníkem a zpěvačkou?

Asi půl tónu.

Víte, kolik tenorů potřebujete k výměně žárovky v lustru?

Jedenáct. Jeden balancuje na stole, pokouší se ji našroubovat a ostatní stojí okolo, pokyvují hlavami a říkají: Je to pro něj moc vysoko!

Operní pěvkyně: „Nejlépe zpívám, když zívám.“

VÍTE, ŽE…

…HAMU má 134 interních pedagogů? Do 40 let jich je 19, ve skupině 41–60 let 66 a v rozmezí 61–80 let celkem 49. …pokud máte jakýkoliv námět na vylepšení chodu fakulty nebo nějaký problém obecného rázu, můžete se obracet na akademický senát HAMU. Senát je složen ze 13 členů – 8 akademických pracovníků a 5 studentů. Funkční období členů AS HAMU je tří leté, a to i u náhradníků. Činnost senátu materiálně i administrativně zajišťuje děkanát HAMU. Od října 2022 je složení senátu následující:

Za studentskou komoru: Haštal Hapka (místopředseda za studenty), Johanna Haniková, Milica Ivanič, Anna Paulová a Natálie Podešvová.

Za akademické pracovníky: Jan Bartoš, Ivo Kahánek, Lukáš Klánský, František Malý, Daniel Mikolášek, Noemi Zárubová-Pfeffermannová, Michal Rataj (místopředseda za pedagogy) a Ondřej Urban (předseda senátu).

VÝZVA

BAVÍ

Tak se neváhejte ozvat. Senát vaše náměty projde a případně předá dál.

NÁM

NAPSAT

NAŠI E‑MAILOVOU ADRESU redakce@hamu.cz.

Redakce: Eliška Zamouřilová, Alfred Habermann, Lucia Maloveská Spoluautoři: Nela Dusová, Natálie Matysková Odborná pomoc: Adam Halaš, Petr Koronthály, Eva Lorencová Grafické zpracování: Eva Holá

Děkujeme všem za poskytnutí rozhovorů a informací. Redakční uzávěrka: 26. 9. 2022

Malostranské nám. 258/13, 118 00 Praha 1 +420 234 244 101 hamu@hamu.cz