Rozhovor s Michalem Sedlákem

Charakterizujte svoji uměleckou činnost. Co je pro vás v umění důležité?

V mé tvorbě je hmota a fyzický rozměr objektu ve veřejném prostoru velmi důležitý, ale ne vždy a za každou cenu. Proto kromě realizací považuji za důležité uvažovat kresbou. Modely testuji své ideje. Podstatou umění je pro mě vzájemná komunikace v nejširším slova smyslu. Svoji roli v ní má člověk — aktér, stejně jako člověk, který pasivně přijímá. Oba jsou důležití, stejně jako pomlky v mluveném projevu. Považuji také za důležité, že člověk skrze uměleckou činnost vyjadřuje svůj náhled na svět, postoj k němu. Výtvarná tvorba o nás prozrazuje, jací jsme.

Co pro vás znamená setkání s neznámými lidmi a kulturou?

Setkání s neznámými lidmi je vždy něco nového. Jsem rád, když je v setkání s neznámým možné rozpoznat i něco důvěrně známého, a to lidskost. Poznání, že ten druhý není o tolik jiný než já, protože spolu dokážeme sdílet „věci každodennosti“. Setkání s neznámou kulturou ve své autenticitě, tedy ve svém prostředí, je vždy velmi inspirativní. Záleží na každém, jak empaticky dokáže neznámou kulturu vnímat. Kulturu od člověka nelze oddělit. „Kulturní kód“ společnosti se podle mého načítá postupně. Asi tak, jak se nám neznámá kultura otevírá prostřednictvím vzájemné komunikace.

Popište a reflektujte tvorbu studentů v našem projektu. Nejprve jsem musel zasadit téma projektu do tématu celého semestru. Tím byl detail v architektuře. Nenutil jsem studenty, aby za každou cenu pracovali s japonským narativem. Chtěl jsem, aby si uvědomovali vztah vlastního pojetí detailu a konkrétního místa. Aby jej transformovali do konkrétní formy v materiálu. Úkolem bylo včlenit ideu detailu v určitém měřítku do konkrétního místa ve fyzickém prostoru (nejlépe veřejném). Výsledkem mohla být drobná intervence, objektová událost, instalace v reálném prostoru, nebo vizuální návrh v kombinaci s fyzickým, pracovním modelem situace.

Téma bylo obecně vztaženo k vlivu cizího v určitém prostředí. Uvažovali jsme o včlenění, identitě a geniu loci místa. Současně i o kulturních odlišnostech projevujících se ve sdíleném prostoru. Studenti pátrali po tušených inspiracích Japonskem v architektuře v Čechách, především v Praze, více na s. 70—73. Projekt je stále velmi živý, zatím jej nelze podrobně popsat a reflektovat, ale už teď se ukazují zajímavé způsoby uvažování.

Jak zprostředkováváte japonskou kulturu svým studentům? Motivuji studenty například literaturou. Netvářím se, že znám Japon- sko, protože jsem ho navštívil. Předkládám studentům konkrétní podoby architektury a prostoru západních architektů, např. F. L. Wrighta, kteří vstřebali japonské prvky. Vybírám motivy, které je možné studovat v jejich kulturní autenticitě. Jsou to například: traktování interiéru domu, posuvné stěny (paraván, s. 45), osvětlení, vnímání krajiny, horizontalita, dočasnost, sakrální a profánní, prostor spojený s každodenním rituálem (čajový dům).

Které prvky japonské kultury a umění využíváte? Jak s nimi pracujete ve vlastní tvorbě?

Záměrně s prvky japonské kultury ve vlastní tvorbě nepracuji, ale určitou paralelu vidím například v užití různých měřítek krajiny v rámci určité ideje. Uvědomil jsem si ale, že v mém nejnovějším projektu pracuji s motivem minikrajiny, takové japonské zahrady.

Jak chápete pojem transkulturalita?

Já tento pojem chápu jako vzájemné poznávání, prolínání různých kultur. Přejímání, inspirace kultur navzájem vytváří nový „tvar“, který přispívá k bohatší struktuře transkulturality.

Co považujete za výsledek naší spolupráce?

Za prozatímní výsledek považuji proces komunikace mezi partnery.

Chcete se na něco zeptat japonských partnerů? Jak definujete/ vysvětlujete performativní přístup ve své tvorbě? Jak se promítá do vaší pedagogické praxe? Prosím popište konkrétní momenty své umělecké i pedagogické práce.

Uvedl bych to konkrétním příkladem: když jsem vytvářel přímo na jezeře model plovoucího ostrova, vstupoval jsem svojí přítomností v krajině a interakcí s náhodnými příchozími do performativního dialogu. Někdo si mě nevšímal, jiný se mnou zapředl hovor. Tehdy mě překvapilo, že pán, který chodil pravidelně k jezeru se psem, rozpoznal mou činnost jako umění. Pozorovat autora při tvůrčím aktu může divákovi dílo přiblížit…

V pedagogické praxi používám běžné performativní taktiky.

Například když koriguji modelování studenta či studentky, zároveň se obracím na celou skupinu, učím je zároveň všechny.

Jako performativní akt vnímám předvádění a navádění k opakovaným pohybům při modelování figury podle živého modelu. Záměrně se pohybuji mezi studenty a modelem v pravidelném taktu, abych naučil studenty odstupovat od vlastní práce a pravidelně otáčet modelem, aby uviděli proměny objemů a ploch. Když vnímám hluchá místa v otáčení nebo v neodstupování, „tančím“ mezi modelem a studenty, otáčím, posunuji stojanem, předvádím, jak se dívat…

Michal Sedák. Témata tvorby Michala Sedláka souzní s land-artem inspirovanými formami a s koncepty péče o krajinu. Jeho živoucí objekty z vrbového proutí, subtilní kresby návrhů na remodelaci degradovaných oblastí Českého středohoří a realizace v parku Stromovka prozrazují cit pro krajinu, chápanou jako médium a živou bytost, k níž přináležíme. Veřejný prostor a kulturní paměť ožívají v dílech, jako jsou například Danaé, Lavičky s čítárnou a Plovoucí ostrovy u Čelákovic. Objekty a místa s účastí lidí, to jsou další atributy Sedlákovy tvorby. Tematiku „gesta“ jako činu a otisku člověka ve veřejném prostoru zpracoval v doktorské disertační práci s uměleckým a pedagogickým zaměřením.

Rozhovor s Janem Pfeifferem

Charakterizujte svoji uměleckou činnost. Co je pro vás v umění důležité?

Ve své tvorbě potřebuji pracovat s prostorem, jak fyzickým, tak metaforickým. Nejraději pracuji jako scénograf — věci mají své místo.

Co pro vás znamená setkání s neznámými lidmi a kulturou?

Obohacení, zvědavost, občerstvení, sebepoznání.

Popište a reflektujte tvorbu studentů v našem projektu. Studenti pracovali s principem prekonceptu. Pomocí společné mentální mapy, kterou vytvořili kaligraficky, reflektovali, co o Japonsku a jeho kultuře vědí. Následně pracovali společně na tématech reflexe site-specific a tvorba v rolích.

Jak zprostředkováváte japonskou kulturu svým studentům?

Pomocí přednášek pana Sýkory, hudby, fotografií, vyprávěním.

Které prvky japonské kultury a umění využíváte? Jak s nimi pracujete?

Rituály, klid, pospolitost. V návaznosti na geometrii třídy jsme využili rituálních prvků, jako jsou sezení v kruhu, oblouku či do čtverce. Zadávání a hledání témat jsme pojali jako obřadní iniciaci. Snažil jsem se navodit klidné tempo a plynutí, aby bylo dost času vzájemně si naslouchat. A respekt k tvůrčí práci druhých. Pospolitost jsem vnímal v tom, že bylo vše sdíleno. Na základě společné tvůrčí práce vznikala soudržnost a ochota vzájemně sdílet individuální vyjádření.

Jak chápete pojem transkulturalita?

Transkulturalitu chápu jako oboustrannou inspiraci, jako sebereflexi toho, co má která kultura.

Co považujete za výsledek naší spolupráce?

Přehodnocení strategií kultury, zaběhlých rámců uvažování i estetiky a spolupráce. Všiml jsem si, že představy žáků o Japonsku a japonské kultuře jsou více či méně zřetelným mixem znalostí kultury a popkultury. Tuto kulturní kaši jsme společně vizualizovali, reflektovali i přehodnocovali.

Je něco, co byste chtěl dodat na závěr? Tento typ transkulturality bych zavedl pravidelně — vždy konfrontovat jinou kulturu.

Jan Pfeiffer. Pro dílo Jana Pfeiffera je typická takzvaná otevřená forma. Je to forma performance s dialogickými prvky výtvarných aktivit pro spolupráci s diváky či přizvanými účastníky. Děti i dospělé zapojuje také do edukačních programů, které sám navrhuje. Jeho tvorba se vyznačuje využíváním tradičních médií kresby a malby jako organické součásti výtvarné dramatiky, body-artu, environmentu a site-specific činnosti. Typickou ukázkou jeho site-specific tvorby jsou prostorově i konstrukčně složitá řešení prostoru. V těchto prostředích se na podpůrných konstrukcích, ve vyznačených segmentech podle předem rozmyšlených scénářů pohybují performeři, přizvaní či náhodní aktéři nebo sám autor. Janova klíčová témata, která aktuálně řeší i doktorském projektu, jsou fenomén černé, dotek okamžiku, respekt, překonávání se, návrat k sobě

Rozhovor s Daidžiróem Kawakamim

Jakou uměleckou činností se zabýváte a jak jste se k ní dostal? Čím je pro vás umění důležité?

Mojí uměleckou tvorbou je performance. Všechno začalo tím, že jsem byl dojatý, když jsem pozoroval velký ohňostroj společně se skupinou lidí, kteří v tu chvíli prožívali stejné emoce. Vzpomínám si, jak krásné bylo vidět tolik lidí, kteří najednou cítili totéž.

Co je na umění důležité? Je to reakce. Reakce účinkujících a štábu, když je záměr sdělen, reakce diváků, když je dílo prezentováno, a to, jak to, co jste vytvořili, změnilo svět kolem vás. To je to, co je důležité.

Co vás přivedlo do České republiky?

Navedl mě k tomu blízký přítel, režisér. Říkal, že by se mi v České republice určitě líbilo. A měl pravdu.

Co pro vás znamená setkání s neznámými lidmi a kulturou?

Stručně řečeno, vede to k sebepoznání. Poznání odlišností nám otevírá nové perspektivy. Pohled na svět z více úhlů znamená také vnímání sebe sama z více úhlů.

Jak studentům zprostředkováváte českou kulturu?

Nejsem sice učitel, takže se možná nejedná o přímé zprostředkování zkušeností, ale chci se se studenty aspoň trochu podělit o to, co spojuje Českou republiku a Japonsko, a naopak o to, v čem se naše kultury liší. Například svatý František Xaverský na Karlově mostě a masopustní zvyky.

Které prvky české kultury a umění využíváte? Jak s nimi pracujete?

Mám pocit, že Česká republika velmi podporuje múzická umění.

Turistům nabízí úžasné prostředí, kde mohou za velmi příznivé ceny sledovat operu a divadlo. Opery a divadelní hry, které jsem tu viděl, pro mě byly velkým zážitkem a také obrovskou inspirací pro mou tvůrčí činnost.

Mám pocit, že Češi jsou k cizincům tolerantní. Proto jsem schopen napsat tento článek.

Jak chápete pojem transkulturality?

Rozšíření internetu s sebou přineslo spoustu nových možností. Svět, kde se můžete setkávat s kulturami z celého světa a sledovat obsah z celého světa, má potenciál posunout kulturu z regionální úrovně na úroveň individuální. Za pozitivní důsledek považuji to, že se usnadnila výměna s různými kulturami, a také to, že se aktivizovaly chemické reakce, které byly výsledkem této výměny. Na druhou stranu tu existuje riziko, že může dojít k devalvaci hodnot kulturního přenosu na regionální úrovni nebo k přeměně kulturních rozdílů v diskriminaci.

Musíme proto podporovat jak kontinuitu regionálních kultur, tak změny, které s sebou přinášejí nová setkání a zkušenosti.

Co pro vás v roce 2019 znamenala spolupráce se studenty Univerzity Karlovy?

Splnili jste mi nádherný sen. Přestože jsme se setkali jen krátce, byl jsem ohromen kreativitou studentů i učitelů. Během workshopu jsme vymysleli čtyři taneční pozice, v nichž se v každé objevily symboly, které by Japonce nikdy nenapadly. Nevím, jestli by se tance zúčastnilo takové množství lidí, kdybychom vystupovali jen my. Jsem za to velmi vděčný.

Proč jste se rozhodli ve spolupráci pokračovat?

Díky návrhu Japonské asociace scénografů jsme konečně mohli něco podniknout. Naše touha jet do České republiky byla kvůli předchozí situaci COVID-19 a válkám oslabena, ale znovu jsme vše zvážili a uvědomili si, jak důležité je zvláště v této době spojení s lidmi a modlitba.

Co je podle Vás výsledkem naší spolupráce?

Jedním z úspěchů roku 2019 bylo, že s námi tančilo mnoho diváků.

Kromě toho byla performance natočena jako video, které jsme sdíleli jako svědectví naší kulturní výměny na různých místech. Originální byla také choreografie a lampiony vytvořené studenty, které nám poskytly mnoho inspirace. Lituji však, že jsem se po performanci nemohl podělit o zpětnou vazbu se studenty a učiteli. Doufám, že letos bude naše výměna pokračovat i po skončení performance.

Je něco, co byste chtěl dodat na závěr? Tématem letošního setkání je modlitba. Velmi si cením toho, že jsme se mohli opět takto setkat uprostřed tolika pohrom.

Prosím, položte jednu otázku některému z českých partnerů. Povězte mi, prosím, bez toho, abyste se opírali o jakékoli materiály, jak subjektivně vnímáte Japonce a japonskou kulturu. Myslím, že je velmi zajímavé, že se pohledy liší. Děkuji vám za váš čas.

Daidžiró Kawakami je uměleckým šéfem souboru Scale Laboratory, který propojuje scénická umění a komunitu. V roce 2018 se stal Velvyslancem dobré vůle. Na jevišti vystupuje již od doby svých studií na univerzitě Kokugakuin. Jako umělecký vedoucí skupiny se pohybuje na pomezí žánrů japonského tance, současného tance, divadla a komedie. V současnosti působí také jako koordinátor zahraničních představení.