projektu

V následující části textu přiblížíme průběh celého projektu. Chceme zdůraznit fakt, že příprava transkulturního edukačního projektu, ve kterém je zapojeno mnoho partnerů, vyžaduje vždy čas a nasazení. Společná umělecká akce musí být plánována i realizována participativně. Stojí na dialogu mezi partnery. Pokud si dovedou vzájemně dostatečně naslouchat a poskytovat si dostatek prostoru, uskutečňují tím avizovanou otevřenost. Transkulturní edukaci není možné realizovat jednostranně.

V roce 2022 jsme se s japonskými partnery domluvili na pokračování předchozí úspěšné spolupráce. Postupně jsme vyjasnili personální složení obou týmů. Počátkem roku 2023 proběhlo několik online schůzek, na nichž byla dojednána organizace celé akce. Postupně se vynořilo společné téma. Říkáme-li vynořilo, máme na mysli, že bylo společně tvarováno v partnerském dialogu, mnohdy klopotně. Jeho vyjednávání sestávalo z mnoha mikrodialogů. V průběhu několika měsíců bylo vedeno na mnoha místech a platformách, při různých příležitostech, de facto mezi všemi účastníky, japonskými i českými. Obecně lze konstatovat, že významová neuzavřenost a tekutost je pro oblast umělecké tvorby a edukace charakteristická. Řetězce významů nejsou a ani nemohou být definitivně ukončeny. Je to i proto, že i kultura, chápaná jako celek, je z podstaty otevřeným systémem.

Umělec a kurátor Raphael Vella hovoří v souvislosti s kurátorstvím o péči o perspektivy druhých (Vella, 2018). Jeho pohled můžeme dobře uplatnit pro popis naší situace. Hovoříme-li dále v souvislosti s transkulturalitou o interakci, kulturních otiscích a vznikajících hybridních formách, myslíme tím právě toto.

Projektu se účastnili umělci ze Scale Laboratory, Šizuoka1: umělecký vedoucí skupiny, pan Daidžiró Kawakami, pan Šúsaku Futamura, paní Sato Oikawa a studenti z College of Art, Tamagawa University. (Rozhovory s umělci naleznete na s. 25) Za českou stranu se účastnili členové Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity

Karlovy: Magdalena Novotná, Marie Fulková, Lucie Jakubcová, Pavla Gajdošíková, Michal Sedlák, Jan Pfeiffer a studenti výtvarné výchovy. Příprava divadelně-vizuální performance včetně tvorby objektů a choreografie zahrnovala deset uměleckých workshopů, které probíhaly jednou týdně od února do května 2023 a byly propojeny se semináři kritického čtení zaměřenými na transkulturní témata výtvarné pedagogiky. Tyto aktivity byly proloženy přednáškami japanologa Jana Sýkory z Ústavu asijských studií Filozofické fakulty Univerzity

Karlovy, které poskytly projektu odborný rámec. Jejich obsah představuje kapitola Hledání japonské kultury, s. 41. Činnost v ateliérech a seminářích završil čtyřdenní workshop, pořádaný v prostorách katedry výtvarné výchovy. Ke společné tvorbě se při něm sešli všichni japonští i čeští účastníci. Dokončili zde vizuální objekty a nacvičili choreografii. Slavnostním vyvrcholením tvůrčího procesu byla společná performance na Pražském Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, konaná v Praze v červnu 2023.

V návaznosti na uvedené aktivity byly na jaře 2023 realizovány tři samostatné workshopy ve školách. Jejich průběh a realizaci představuje kapitola Výzkumná sonda, s. 107.

Obr. 3—5 Společná divadelně-vizuální performance, Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru 2023 © foto: Pavla Gajdošíková

2. Nevšední, rare, mare

Tato kapitola ukazuje, jak se japonské inspirace propsaly do tvorby a uvažování studentů katedry výtvarné výchovy.

Český pojem nevšední v názvu kapitoly označuje klíčovou kategorii výzkumu (více na s. 127). Chápeme jej ve smyslu vzácného, neobyčejného a překračujícího běžné vnímání. Za nevšední považujeme každé autentické setkání s japonskou kulturou, které se v projektu odehrálo. Nevšední jsou pro nás nové obsahy a formy, které tato setkání přinesla.

Anglické slovo rare v názvu kapitoly odkazuje k několika skutečnostem. Jedná se o pojem, s nímž pracovali japonští partneři od počátku projektu. Zároveň je to název letošního ročníku Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, na němž jsme vystoupili.

Japonský překlad rozšiřuje chápání významu pojmu ještě dále. Užívá těchto znaků: mezurašii vzácný, nevídaný, podivný/podivuhodný, zvláštní (v pozitivním smyslu, např. „podivuhodná krás/k/a“) kimjó na podivný, zvláštní, zajímavý (spíše s negativním přídechem, např. kimjó na otoko — divný chlapík, tj. takový se jen tak nevidí, ale ta divnost je spíše nepříjemná, prostě ten chlap působí podezřele) mare na vzácný, nepočetný, zřídka se vyskytující, mimořádný (např. mare na dekigoto — vzácná/mimořádná událost) nama syrový, nezpracovaný, v přírodním stavu, nepřikrášlený, tak jak je (např. nama zakana = syrová ryba, nama bíru = točené pivo, nama může znamenat např. i nechráněný pohlavní styk) ateliér tušové malby. Pedagogické vedení

Jedním z přínosů transkulturních aktivit je bezesporu vzájemné obohacení toho, jak chápeme pojmy, vztahy a jevy. Výše uvedené ilustruje, jak jsme rozšířili své chápání pojmu nevšední.

V ateliéru tušové malby řešili studenti pod vedením Pavly Gajdošíkové téma Moje místo. Reagovali na představu místa jako něčeho vzácného a jedinečného. To se shodovalo s obsahem japonského slova mare2. Studenti na to téma vytvořili obrazového průvodce pro japonské partnery a využili jej pak při jejich návštěvě Prahy.

V ateliéru prostorové tvorby zkoumali studenti se svým vyučujícím architektonický detail. Nejprve jej vybrali a poté modelováním studovali. Úkolem bylo včlenit ideu detailu v určitém měřítku do konkrétního místa ve fyzickém, nejlépe veřejném prostoru.

2 mare — vzácný, nevídaný, podivný/podivuhodný, zvláštní (v pozitivním smyslu, např. „podivuhodná krás/k/a“).

Obr. 11—14 Téma: Ne-známá věc, ateliér prostorové tvorby. Studenti při tvorbě. Pedagogické vedení Michal Sedlák. © Michal Sedlák

V seminářích kritického čtení se studenti a vyučující zabývali porovnáváním shod a rozdílů mezi kulturami a představami o druhé kultuře a jejích lidech. Reflektovali je a zkoumali, odkud se berou. Následující dva texty představují útržky osobních vzpomínek studentů. Uvádíme je i proto, že dávají odpověď Daidžirovi Kawakamimu, který se v Rozhovorech, s. 25, ptá: jak vnímáte japonskou kulturu? Co si představujete pod pojmem Japonsko/Japonci? Z pedagogického hlediska představují následující reflexe subjektivní, imaginární prekoncepty a východiska pro výstavbu didaktické struktury obsahu, jehož sémantickou dynamiku můžeme sledovat v kapitole Výzkumná sonda.

„Když se řekne Japonsko, tak se mi automaticky vybaví návštěva Japonska s mojí rodinou,“ píše student Š. Jelikož jsem v té době byl ještě dítě, tak to jsou pro mě spíš takové fragmenty, jakési útržky těch nejintenzivnějších zážitků. Vůbec první vzpomínka je přílet do Tokia, měli jsme za sebou 14hodinový let, časový posun a v letadle jsem toho nikdy moc nenaspal, protože jsem nikdy nevěděl, jak se tam poskládat. Vyčerpaní po letu jsme dorazili do Tokia a já na eskalátorech ještě na letišti začal omdlévat, dostal jsem kulturní šok. Ten den se zrovna běžel maraton a ulice byly zaplavené lidmi, všude cedule s písmem, kterému jsem nerozuměl a moře Japonců s černými vlasy, kteří se mi zdáli jako naklonovaní. Zvyknout si na Japonskou mentalitu a celkově na fungování nynějšího systému nám trvalo. Člověk se tak nějak přirozeně snažil, ale jednou za čas třeba udělal přešlap, který byl na tehdejší poměry skandální. Stalo se třeba, že jsem zabodl hůlky do nudlí a nechal je v nich stát. Skoro okamžitě se ozvalo udivené zavytí od vedlejšího stolu. Naštěstí táta věděl, která bije a okřikl mě, ať ty hůlky pokládám vedle misky a pohoršení Japonci se pomalu zklidnili. Další podobná situace byla, když jsme šli do onsenu a sotva jsme vešli k recepci, hnal nás pán s koštětem, že si musíme sundat boty. Věděli jsme, že se skoro všude sundávají boty, také jsme tam už nějakou dobu byli, ale zrovna v tomto onsenu se sundávaly už pomalu na ulici. Takže jsme se takto postupně učili, co se sluší a co ne, a Japonci s námi měli velkou trpělivost, i když jsme pro ně museli být naprostí divoši.

Je to obdivuhodné, jak velkou sebekontrolu mají, a jak jsou naučení disciplíně. To jsme zažili naplno, když bylo velké zemětřesení, byli jsme tam totiž zrovna v roce 2011, kdy se následkem tohoto zemětřesení stala havárie jaderné elektrárny Fukušima. Doprava kolabovala a my se potřebovali dostat na letadlo, které nám letělo domů, a to jsme ani nevěděli, zda to letadlo vůbec poletí. Chtěli jsme nasednout na metro, které jezdilo přímo na letiště, ale všude byly davy lidí, nikoliv však davy tlačící se u dveří každého nově přijíždějícího metra, ale davy lidí stojících ve spořádaných frontách vedoucích po všech schodech a zastavených eskalátorech až k nástupištím, kde všichni v poklidu a s naprostou disciplínou nastupovali do vagonů metra. Kdybychom stáli tuto frontu stejně spořádaně jako Japonci, nikdy bychom to letadlo nestihli včas. Nastoupili jsme tedy naprosto na hulváty do výtahu pro invalidy, který nás dostal všechna patra dolů do podzemí až přímo na nástupiště Japonci se na nás dívali velmi nevraživě, ale ve finále jsme díky tomu stihli letadlo, které nás dostalo z Japonska. Náš let byl zrušen, ale Lufthansa poslala obří Boeing do Tokia, aby evakuovala co nejvíce turistů ze země. Když jsme přistáli, tak jsme zjistili, že to bylo poslední letadlo, které na dalších 14 dní odletělo z Japonska, kvůli jadernému znečištění vzduchu z Fukušimy.

Později když jsem už byl starší, začal jsem se více zajímat i o Japonské filmy a jejich kulturu. Čím více jsem toho četl a viděl, tak mě začaly napadat stále stejné otázky. Ať už se to týkalo knih, pohádek, japonské poezie, nebo filmů o samurajích, hororů i psychologických dramat. Vždycky z toho doslova kapala silná melancholie a až neskutečně nápaditá brutalita. Nevím, čím to přesně je, ale myslím si, že lidé, jež jsou takto zásadoví a disciplinovaní, schovávají za svou důstojnou tvrdou skořápkou velkou temnotu a smutek. Avšak když se někomu podaří najít v té disciplíně smysl a smutku nepropadnout, tak se z něj stane člověk žijící v harmonii a klidu, což je prvek japonské kultury, který je vyzdvihován mnohem více, ale podle mě by bez toho protikladu japonské deprese neexistoval.“ (Jakubcová, 2023, deník studenta) schopnost sdělit více i v úplném tichu, pomlce, nevyřčeno zde má větší váhu a své jedinečné kouzlo a význam. Celkové smýšlení, tvoření, kreativita se mi zdá mnohem více bez hranic než to naše. Jdou až za hranice ve všech směrech, které mají své pevné základy a soudržnost. Stejně jako těsné a tiché spojení s vnitřním světem, tak i externí projevy se mi zdají intenzivnější.

Studentka E. ve své úvaze čerpá ze zdrojů své imaginace a uvažuje asociativním způsobem: „Jak si člověk představuje svět, který je pro něj zprostředkován čistě skrz pohyblivé obrázky na displejích či na stránkách knih? Myslím, že naše generace vnímá ony kulturní ,rozdíly‘ mezi Českem a Japonskem mnohem méně, jelikož v obou případech se mnohdy stavíme do role nezúčastněných pozorovatelů v našem globalizovaném světě. Avšak mám dojem, že návaznost na tradice budou v Japonsku možná o něco znatelnější než u nás, i po velkém vlivu západních zemí.

Není možná na škodu se zamyslet nad tím, proč jsem již mnohokrát slyšela, že je naše myšlení podobné, že si po určité stránce rozumíme, že nám jsou navzájem naše kultury nějakým způsobem blízké. Nikdy jsem neměla to štěstí Japonsko navštívit ani si promluvit s někým z této země. Budu se tedy opírat čistě o vjemy a pocity a pokusím se je popsat.

Při první představě si vybavím přeplněnou ulici, shon, chaos a řád zároveň.

Barevné blikající banery pro lepší život jedince, barevnost v šedi, šeď v barevnosti.

Samota a anonymita v davu, svět protikladů v jednom.

Orientace na úspěch, intenzivní průbojnost, lačnost po vědění. Tajuplnost a taky neskonalá otevřenost.

Radost z věcí, které naše evropská mentalita nemá dány v podvědomí. Hluboké uvažování, které povznáší a tíží zároveň.

Ano, zkrátka intenzivní země, která mi připomíná hodně náhle zesílenou hudbu, která je vzápětí vypnuta do úplného ticha, pak opět znovu nečekaně zesílena, které navozuje pocit, že jsou bez taktu a bez znatelné lineární postoupnosti. Nenápadné skoky k překvapení.

Imponují krásnou a bujnou obrazotvorností, která jde napříč všemi disciplínami, od literatury po hudbu a veškeré vizuální umění. Pocit ,jinakosti‘ se dostává i do samotného vnímání intimity.

Melancholie.

Některá díla a myšlenky z japonského prostředí mi jsou velice blízká, vyznačují se konfrontací vnitřního a vnějšího světa. Kdesi uzavřené pocity stísněnosti a beznaděje a naléhavé myšlenky na zpřetrhání vazeb mezi sebou a společností se vzájemně proplétají a jakoby protáčejí naprázdno.

Asociací mám bohužel spousty, hlavně ve směru, kde do sebe naráží a vznikají vnitřní rozpory mezi západní kulturou a jejich vlastní. Ale to sem asi nepatří.“ (In Jakubcová, 2023, deník studentky)

3. Rozhovory s českými a japonskými umělci

„Umění není jen formou akce, ale je formou sociální akce. Neboť umění je formou komunikace, která poté, co se stane součástí prostředí, vyvolává stejné účinky jako jakákoliv jiná akce.“

(Rothko, 2004, s. 10)

Umění je setkáním. Je způsobem vzájemného poznání, propojení a výměny. V této části nabízíme rozhovory se šesti participujícími umělci, třemi japonskými a třemi českými. Všem jsme nabídli podobné otázky a podobné podněty, na něž odpovídají upřímně a promyšleně. Proč zde tyto texty uvádíme? Jsme totiž přesvědčeni, že jejich uvažování o tvorbě významně rámuje předmět našeho zájmu — transkulturalitu.

Rozhovor s Pavlou Gajdošíkovou

Charakterizujte svoji uměleckou činnost. Co je pro vás v umění důležité?

Zajímají mě zdánlivě tradiční pozice — média kresby a malby. V dřívější práci byla pro mě zásadní otázka vnímání architektonických forem kolem nás. Podobně důležitý je pro mě ale i prostor vnitřní, interiér domova a soukromí. Aktuálně navazuji novým cyklem, pro který jsou stěžejní proměny forem, materiálů. Zaměřuji se na prostor kolem sebe, nejbližší okolí, na krajinu — vnější i vnitřní. Krajina je pro mě událostí. Je to časově a místně podmíněný tělesný, intelektuální i citový prožitek světa, který je do značné míry sdílený a spoluutvářený.

Hledám průniky mezi přírodou a kulturou či společností, mezi přírodou a jedincem. Více na s. 68—70.

Co pro vás znamená setkání s neznámými lidmi a kulturou? Je to pro mě příležitost vstřebávat nové informace, zážitky, prožitky a obohatit se o nové umělecké vjemy.

Popište a reflektujte tvorbu studentů v našem projektu. Se studenty jsme se snažili určitým způsobem čerpat z prvků kaligrafie a japonské malby a využívat je v tvorbě. Nejsem v kaligrafii zkušená, proto říkám: nechali jsme se ovlivnit prvky japonské kultury. Zkoumali jsme specifické materiály, jako jsou japonský papír waši, štětce, tuše. Tuše jsme míchali. Potom jsme společně studovali tahy štětcem v kaligrafii i v japonské malbě sumie. Studenti zpracovávali japonskou báseň haiku. Pracovali jsme v blocích 3 x 3 hodiny a postupně se seznamovali s materiály i s teorií japonské malby. Studenti navštívili výstavu Zenga a seznámili se s tématem místa a fenomenologií architektury. Vytvořili společný cyklus prací na téma My Place. Pro některé studenty bylo zjednodušování a abstrahování náročné. Zajímavé bylo prolínání s přednáškami Jana Sýkory a s prostorovou tvorbou. Myslím, že nás setkání s japonskou kulturou obohatilo.

Jak zprostředkováváte japonskou kulturu svým studentům? Prostřednictvím tvorby.

Které prvky japonské kultury a umění využíváte?

Kaligrafii, japonskou malbu.

Jak chápete pojem transkulturalita?

Nepracuji s ním.

Co považujete za výsledek naší spolupráce?

Zpracování tématu My Place na české i japonské straně a společný workshop.

Pavla Gajdošíková využívá ve své tvorbě tradiční prostředky kresby a malby, v nichž médium a materiál přímo vyjadřují aktuální city. Zabývá se vnímáním a citlivostí k architektonickým formám světa kolem nás i k vnitřnímu prostoru domova a soukromí. Nezajímá ji jenom to, jak vnímáme prostředí, ale ve své tvorbě hledá průniky mezi přírodou, kulturou a společností, mezi přírodou a jedincem. Pro její uvažování je typická výzkumná pozice, kterou propracovala během řešení doktorského disertačního projektu na téma fenomén architektury ve vlastním uměleckém a pedagogickém díle.