září 2020
První promítání Jean-Michel Basquiat Moc digitálních dat 10 KČ
září 2020
Editorial
září 2020 Šéfredaktor se loučí
Jo. Je to tu. Tampa Bay vyhrála poprvé od sezóny 2003/04 Stanley Cup. Miami se neočekávaně dostalo až do finále play-off v NBA, kde nastoupí proti favorizovaným LA Lakers. A já odcházím z funkce šéfredaktora. Byla to dlouhá jízda. Do Truňku píšu teďka čtvrtým rokem, ale ve funkci jsem teda nebyl ani rok. Popravdě jsem to všechno přestal zvládat a taky potřebuju více času na přijímačky, a poté i na maturitu. Musíme to pomalu předat mladší krvi. Mladší krvi plné nápadů a elánu. Můj následovník bude náš redaktor Šimon Gogola, takže příští editoriál už očekávejte od něj. Abyste to chápali – já nekončím úplně – články hodlám psát nadále a do tvorby taky každý měsíc něco hodím. Taky nepřestanu chodit do školy. Vlastně teďka jo. V den, co editoriál píšu, ohlásili nouzový stav od pondělí, takže teď vlastně i nebudu chodit do školy. Každopádně v tomto čísle máte opět truňkovsky kvalitní články i tvorbu a já jsem rád, že to můžu předat zrovna Šimonovi, páč věřím, že to povede dobře. Přijemné čtení přeje David Mišťúrik, exšéfredaktor
3
Noviny studentů GUH
Obsah září 2020
6 10 12 15
4
Čím pozitivním tě nakazil koronavirus? Anketa První lásky, první promítání, první nasranosti David Mišťúrik Cassavetes, Tváře a Stíny Alžběta Blahová Digitální data jako zdroj moci Ondřej Stránský
21 22 25 28 Tvorba Článek Šimon Gogola
Jean-Michel Basquiat Same old shit? Anna Mráčková Fe(s)ťák Adam El Chaar
Noviny studentů GUH
Čím pozitivním tě nakazil koronavirus? Anketa Michaela Mitáčková; 4.D
Řekla bych, že můj osobní seznam pozitiv a negativ celé koronavirové situace je dosti nevyvážený. Negativních věcí bych na něm našla více než těch pozitivních. (I když fakt, že mám pozitivní test na SARS – CoV2 celou mou předešlou větu poměrně znehodnocuje :-D) Nemyslím si, že by mi celá situace přinesla něco, co nedonesla nikomu jinému, přesto to však považuji za velmi důležité. Jsem člověk, co má potřebu mít neustále plný diář všemožných aktivit, divadel či přednášek, tudíž když se začal utahovat opasek naší svobody a většina akcí byla kvůli nařízeným opatřením zrušena, vyskytlo se mi poměrně hodně volného času. Čas, který je pro nás všechny tak důležitý a cenný. Takže můžu říct, asi jako velká většina, že mě koronavirus nakazil schopností zpomalit – a díky tomu se mi konečně vrátila vášeň ke čtení, kterou jsem poslední měsíce dosti postrádala. Jako druhé velké pozitivum vnímám to, že jsem neměla potřebu odjet někam do zahraničí, a volno, které se díky situaci naskytlo, jsem strávila čundrováním a poznáváním nových krásných míst tady u nás, a zažila tak skvělé léto, na které budu ráda vzpomínat.
6
září 2020
Aneta Maňásková; 4.B
Při zmínce o koronavirové situaci, či vyloženě nouzového stavu, se mi vybaví spíše ty negativní aspekty než ty pozitivní. To, jak se někteří naučili vařit, pekli chleba a další takové dobré věci, se mně vyhnulo. Já se spíše věnovala psaní esejí v nejrůznějších jazycích a psát už tak deprimovanou existenciální esej není zrovna pozitivní zkušenost. To jsem prokládala nejrůznějšími formami prokrastinace, což je pro mě odteď už i procházka se psem. Zvládla jsem alespoň zhlédnou pár hodnotných filmů, ale o to více těch, které bych určitě nikomu nedoporučila. Trávit tolik času s rodinou pro mě taky nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Takže když se mě někdo zeptá, co pozitivního mi dal koronavirus, tak nemám bohužel moc co říct, možná až na to, že aspoň už vím, že vláda dokáže zvládnout takové krizové situace, ale asi jenom první čtyři měsíce. Potom, co se lidi začali vracet z dovolenkování v Chorvatsku, v Řecku a kdoví ještě odkud a hlavně po situaci v Techtle Mechtle, to už vlastně všechno šlo z kopce.
7
Noviny studentů GUH
Andrea Máčalová; 7.OB
Přemýšlením. Může to znít zvláštně, uznávám. Ale mám pocit, že dost dlouhou dobu před karanténou jsem zvládala myslet, ale ne přemýšlet. Připadala jsem si každý den tak zaměstnaná, že když mi přišla na mysl nějaká věc, nad kterou by stálo za to se pozastavit, sama pro sebe jsem ji odbyla. „Nad tím se zamyslím jindy. Teď nemám čas nad tím přemýšlet.“ Ale když jsem musela zůstat doma se svou vlastní hlavou, už mi nezbývalo nic jiného. Některé z těch myšlenek prostě neodešly a já si je musela sama v sobě vyřešit. Myslím, že nám všem dala tahle doba možnost přemýšlet. Přestože to zní jako klišé, je to tak.
Vděčností. Uvědomila jsem si, jak moc vděčná jsem za všechny volnočasové aktivity (no dobře, za školu taky) a neskutečně jsem se těšila, až všechny zase znovu začnou. A když po uvolňování opatření znovu začaly, byla jsem nadšená, že zase můžu být tak zaměstnaná jako před karanténou – ovšem přibylo k tomu i to přemýšlení. A taky jsem byla vděčná za všechen ten lidský kontakt, především s kamarády.
8
září 2020
Adéla Vaňková; 6.OA
Koronavirus nás vlastně nakazil všechny, i když někteřé udělal vnitřně negativními. Měli jsme možnost se vrátit sami k sobě a zjistit, co všechno máme – to totiž člověk zjistí většinou až ve chvíli, kdy o to přijde. Já osobně jsem přišla o trochu mentální vyrovnanosti a myslím si, že nejsem jediná – ona karanténa dokáže s lidmi zamávat. Ale nakonec jsem na „povinnosti zůstat doma“ našla i něco pozitivního. Život se zpomalil a najednou byl čas na to všechno, co člověk odkládal. Řadu lidí tato situace donutila vrátit se k sobě samým, a to je vždycky jedině dobře. Alžběta Blahová
9
Noviny studentů GUH
První lásky, první promítání, první naštvanosti V pátek 11. úspěšně (?) proběhlo první promítání Filmového klubu GUH tohoto školního roku. Promítali se Ostře sledované vlaky od Jiřího Menzela jako vzpomínka na zesnulého velikána (5. 9. 2020). Pan Menzel byl podle mého názoru kvalitativně naprosto srovnatelný třeba i s Formanem, ten se samozřejmě stal slavnějším ve světě a Menzel se stal zas (podle mě) uznávanějším a slavnějším tady. Samozřejmě tady nechci vůbec zabíhat do srovnávání těcto dvou osobností - to se snad ani nedá. Na úvod a následnou minibesedu přijal pozvání režísér Saša Gedeon, který režíroval filmy Indiánské léto (letos na LFŠ) a Návrat idiota, který byl nominovaný za Českou republiku na Oscara, vyhrál české lvy za režii, scénář a další (konkurovali mu v tom roce Pelíšky) a byl nominovaný na European Film Awards, což je takový evropský Oskar. Kdo se kouká na Novu na zprávy, tak si mohl i všimnout, že jsme se po projekci objevili ve zprávách, jak pijem pivo. Nádhera. Dělali tam s náma i rozhovor – ten se ale bohužel do zpráv potom nedostal. Saša nám na zahrádce Dobrého piva vykládal například o tom, jak to bylo po revoluci s tím tzv. vyštváním Menzela z FAMU. Abyste chápali – nám o tom povídal náš nejmenovaný profesor semináře Moderních dějin, že prostě tehdejší studenti FAMU naprosto hloupě a nevyspěle vyštvali pana Menzela z postu profesora z důvodu, že jakože když učil a natáčel i za komunistů, tak je komunista. Když jsem to slyšel, tak jsem si říkal, že to byli fakt tupí idioti, ALE věřil jsem tomu, páč jsem o tom samozřejmě nic nevěděl. Saši jsme se na to zeptali a on nám pověděl o tom jak Menzel, když už mohl, natáčel různě i v zahraničí a dělal věci a učitelství prostě nezvládal, tak si najal asistentku, která to za něj na FAMU vzala. Takže - studenti ne, že by nechtěli Menzela (oni si ho právě strašně moc vážili a chtěli, aby je někdo takový učil), ale nechtěli onu asistentku, takže se chtěli s Menzelem normálně domluvit (což se nakonec taky nepovedlo, páč se to úplně nafouklo..). Každopdádně závěr je, že lidi (i učitelé) šíří drby, co přečtou na netu a pak vlastně totálně ztrapní ty tehdejší studenty. Protože toto by bylo opravdu neuvěřitelně hloupé..
10
září 2020
Na promítání přišlo asi 14 lidí (včtně nás i hosta) a na konci nás tam bylo myslím 8. Asi chápete proč to píšu. Úplně upřímně - my chtěli udělat první promítání jako největší bombu se vzácným hostem a všechno a nepřijde prakticky nikdo. Nikdo, ani učitel žádný. Kor, když se našli i takoví, kteří říkali, jak je to strašně skvělé, že to pořádáme a že přijdou a že se teší a že vezmou žáky. Pak se našel jeden takový na kterého jsem ještě po posledním semináři, když o tom mluvil, tak naštvaný, že to radši nebudu psát, abych odmaturoval. Teda, abych učitelskému sboru nekřivdil došel náš odpovědný redaktor Březina (hvězda prázdninového čísla). Takže se prostě zpátky uchýlíme k promítání akorát pro nás. Každé promítaní je samozřejmě veřejné (a vy můžete dojít na film s úvodem a občerstvením), ale nebudem ztrácet čas (teda minimálně já už ne) zbytečně velkou propagací atd. Pokud teda nějaké promítaní ještě budou že jo. Závěrem už asi teda jenom velké poděkování Sašovi Gedeonovi i Jiřímu Menzelovi. David Mišťúrik
11
Noviny studentů GUH
Cassavetes, Tváře a Stíny Když jsem před nějakým týdnem zpátky vycházela z kina Hvězda a rezonovala mnou výpověď čerstvé novinky Šarlatán, přes všechny úžasné pocity vyvolané snímkem jsem se musela podrážděně ptát: Proč je ta kamera tak rychlá? Pamatuji se, že i když jsem před sebou měla celé filmové plátno a kolem sebe podmínky blížící se skoro ideálu, nemohla jsem pochytit celou estetiku tak, jak by si zasloužila. Nemohla jsem zaostřit. Filmy amerického režiséra Johna Cassavetese, o kterých budu psát, sice nepostrádají rychlost, působí na mě ale dojmem, že je ona rychlost opodstatněná a jde v souladu s náladou a záměrem. Konkrétně jde o díla Shadows (1959) a Faces (1968). Ty se svou podstatou mají vymykat tehdejším trendům Hollywoodu, být živé a opravdové a poskytovat divákovi drama, po kterém touží. Cassavetes totiž patří mezi průkopníky amerického nezávislého filmu a svým režijním přístupem se blíží fenoménu Direct cinema (podobnému francouzskému Cinema verité). Ten můžeme v jeho filmech rozpoznat třeba ve využití herecké improvizace a v lehké kameře, díky níž se záběr přirozeně a mobilně pohybuje. Postavy jsou taky natáčeny tak trochu dokumentárně – žijí si svůj vlastní život a my jako bychom stáli přímo u nich v kuchyni a potom hned zase s nimi přešli do obýváku. A zaznamenávali záchvěvy a intimnosti vztahů. John Cassavetes se narodil roku 1929 v New Yorku. Po absolutoriu na American Academy of Dramatic Arts se intenzivně věnuje psaní scénářů a hraní, kterým si vydělává na vlastní filmovou tvorbu. Později provozuje i herecký ateliér, kde se v některých vzniklých improvizacích rodí motivy do jeho filmů. V jednom z rozhovorů se zápalem říká, jak nikdo z jeho přátel v jednu dobu do ateliéru nechtěl přijít, a tak si dal inzerát do New York Times – a pracoval pak s obyčejnými lidmi, policisty, úředníky, nadšenci, studenty. V jiném se zase vylévá ze svého naštvání na průměrné měšťácké diváctvo, které žije z názorů ostatních a žije uměním podbízivosti. Rozhovor po gradaci končí slovy „Television sucks!“ No, pod to bych se podepsala. První Cassavetesův celoverčerní film Shadows z roku 1959 sleduje denní realitu tří sourozenců žijících v beatnických dobách Manhattanu. Prolínají se scény z kaváren, klubů, ulic i citlivé scény z bytů a postelí za doprovodu jazzových improvizací Charlese Minguse Jr. a tenorsaxofonisty Shafi Hadi. Tyto improvizace, stejně jako hrubé střihy připomínající až nedodělanost, vytváří nové vrstvy ukazovaného světa a poukazují na jeho plynulost, přirozenost, proud. Hrátky se střihem vytváří taky určitou diváckou náročnost, stejně jako nesourodé délky scén.
12
září 2020
Jde o to se ponořit do životů postav jako do lidí kolem nás a nečekat explicitní charaktery, které film vysvětlí. Film je ukáže, dá jim prostoročas a nechá je zase odejít. Snímek je ze značné části sice postaven na improvizacích, je třeba ale zmínit, že režisér na poslední chvíli hodně scén přetočil. Film tak není zkomponován jen improvizačně, jak to působivě tvrdí titulky. (Třeba zmínit taky to, že si Cassavetes ve svém filmu i zahrál. A taky to, že Shadows je ke zhlédnutí volně na YouTube!)
Film Faces z roku 1968 provází krizí manželství, kdy se obě strany snaží hledat štěstí u jiných, mladších partnerů. Sledujeme osoby ve vší své kráse i trapnosti, opilé nechutnosti (která vyplavuje bahno osobnosti o to víc, když je někomu přes čtyřicet), euforii ledově přelévané do vztahové deprese i ponory do hlubokých traumat. Jízlivě sekané rozhovory navíc nikoho nešetří – ani toho, kdo je sleduje (z mých průběžných poznámek: trapnost, smích a psycho tyranie). Kamera je věrná názvu filmu – nejenže zblízka vidíme vnitřní boje postavy, ale někdy se zdá, že se díváme jejím okem a zaostřujeme v souladu s její pozorností. Často kamera simuluje prudké otáčení hlavou za zvuky a vyjadřuje tak myšlení, směr soustředění a motivy postav. Viditelná je vzájemná manipulace, stísněnost ve vztahu k druhému a vědomí bezvýchodnosti vlastní pozice. Je jasné, že sledovat tohle všechno dvě hodiny chce trpělivost, bez ní z toho člověk nic nemá. Nemůžu totiž tvrdit, že by film byl ve všech místech zrovna poutavý. I když jsou některé scény k dívání víc než nepříjemné, myslím ale, že se to vyplatí (názorová pozn.: poslání umění není příjemnost a pohodlnost) – na konci filmu je totiž smíření hlavní dvojice, která je vyčerpaná bojem se svou nespokojeností (spojenou s pokročilým věkem a vztahovou rutinou), ukázáno krásně a elegantně.
13
Noviny studentů GUH
Johna Cassavetese jako herce můžeme vidět třeba ve známém Polanskiho hororu Rosemary má děťátko (1968) nebo v jeho několika vlastních filmech. Za své herecké i režijní výkony byl několikrát nominován na Oscara. Na závěr zmiňuji, že rád tvořil kolektivně – film podle jeho názoru vytváří celá skupina lidí a režisérova starost je, aby atmosféra nebyla nikdy stejná. Někdy ví prý jenom herci, co se bude dít. A taky si přál, aby třeba někomu mohl předat kameru a jít si zahrát sám. A na úplný závěr zmiňuji, že letošní školní rok se opět otevírá studentský filmový klub na GUH. Tak sledujte nástěnky anebo facebook Studentského parlamentu a přijďte něco zkouknout do S-Klubu. Bude se promítat např. zmíněný film Faces, ale taky třeba film o Jean-Michelu Basquiatovi – článek o něm je rovněž v tomto čísle. Když bude přízeň Boha a společenské situace, jednou za dva týdny, vždy v pátek ve dvě hodiny. Alžběta Blahová
14
září 2020
Digitální data jako zdroj moci Žijeme ve světě sociálních sítí, jež nás do jisté míry formují. Zásady a ideály, na kterých byly vybudovány, se ovšem v posledních letech začínají ztrácet. Po aféře spojenou s britskou společností Cambridge Analytica a jejího zneužití obrovského množství dat z Facebooku, jež ovlivnilo výsledek amerických prezidentských voleb a referenda o Brexitu, se otevřela nová otázka – Jakou cenu mají digitálních data a nakolik jsme díky nim zranitelní?
Manipulace sociálních sítí
Na sociálních sítích nejen trávíme množství času, ale v mnohých případech je aktivita na nich naší první a poslední denní činností. Nutkání najít něco nového, co nás zaujme, bývá někdy zcela neúprosné. Sociální sítě by se daly do jisté míry přirovnat k hracím automatů, do kterých závislí hráči nevhazují mince z důvodu potenciální výhry, ale kvůli samotnému vzrušení, které zmáčknutí spouště přináší. Takový nával dopaminu nás může odtrhnout i od sebedůležitějších povinností. Řekněme, že zítra píšete písemku, po nějakou dobu se učíte, poté si dopřejete krátkou pauzu a zapnete si Instagram. Nejprve na něm strávíte 10 minut, potom je z toho půlhodina, a nakonec se vám podaří z tohoto transu vytrhnout až po dvou hodinách. Co jste chtěli stihnout, je v nedohlednu, a jen se sami sebe ptáte: „Co se to sakra stalo?“. Sociální sítě jsou bezplatné platformy, proto jejich byznysový model stojí a padá na příjmech z reklam. Pro provozovatele sociálních sítí platí jednoduchá úměrnost: Čím déle udrží své uživatele, na obrazovce, (čímž uvidí více inzercí) tím jim přistane do kapes víc peněz. Původně byly vymýšleny různé vylepšováky, jak udržet naši pozornost (například „lajky“, díky nimž sociální sítě získaly interaktivní prvek), ovšem v posledních letech se dostaly do praxe i o dost rafinovanější způsoby, a to v podobě propracovaných algoritmů. Tyto algoritmy neměří pouze
15
Noviny studentů GUH
to, co lajkujeme, komentujeme, či sdílíme, ale i například jak se dlouho u jakého příspěvku zdržíme nebo jakou rychlostí právě scrollujeme. Podle těchto nasbíraných dat nám personalizují obsah – respektive vytváří avatary nás samotných, pomocí kterých předvídají naše budoucí chování. Tyto algoritmy neberou žádný ohled na to, co by mohlo pro nás být prospěšné, jelikož k tomu nejsou naprogramovány. Řekněme, že se díváte na YouTube na video politiků, kteří se přou, jestli je globální oteplování reálným problémem. Algoritmus okamžitě začne hledat nejlepší možnost, jak nadále udržet vaši pozornost. Jelikož je to poprvé, co u vás zaregistroval zájem o toto téma, rozhoduje se, jestli vám doporučí jako další zhlédnout některou z „nudných“ analýz, kde je vše poklidně a věcně vysvětleno, nebo video hájící konspirační teorii. Co si algoritmus z těchto dvou možností vybere, si můžete domyslet sami. Potom není divu, že se dezinformace na sociálních sítích šíří asi šestkrát rychleji než fakta. Personalizace obsahu s sebou obnáší i několik dalších nepříjemných důsledků. Jedním z nejviditelnějších je uzavírání jejich uživatelů do sociálních bublin, což vede k následné polarizaci společnosti. Co se týká naší psychiky, mnoho času stráveného na sociálních sítích na ni též nemá kdovíjak dobrý vliv. Například v USA od roku 2008, kdy začaly sociální média být k dispozici nově i na mobilních telefonech, vzrostl počet sebevražd na milion amerických dívek mezi patnáctým až devatenáctým rokem o 70 % a u dívek mezi 10 až 14 lety až o 151 %.
Veřejné soukromí
Naše veškerá aktivita na sociálních sítích se soustřeďuje do obrovských databází, z níž jen tak nezmizí. Díky zneužitelnosti těchto informací k manipulaci nejrůznějšího druhu mají digitální data obrovskou cenu. Sociální sítě si v poslední době už nevydělávají jen skrze reklamy, ale i obchodováním s těmito daty. Jejich transakce ovšem probíhá kompletně za našimi zády. Teprve skandál spojený s Facebookem a společností Cambridge Analytica ukázal, jak tyto machinace s našimi údaji a jejich následné zneužití může značně naleptat principy, na kterých stojí demokratická liberální společnost.
Jedna z praktik získávání dat z Facebooku spočívala podle svědectví bývalého člena společnosti Christophera Wileyho ve sběru skrze facebookové aplikace. Ty dostaly zvláštní povolení nashromáždit veškeré informace nejen o uživatelích, kteří je používali, ale taky ode všech jejich „facebookových přátel“. I pomocí této metody se podle
16
září 2020
oficiálního vyjádření Facebooku podařilo Cambridge Analytica nashromáždit data asi o 87 milionech lidí. Data byly následně použity k manipulaci zejména váhavých voličů, a to nejenom v Británii a USA, ale po celém světě. (Cambridge Analytica údajně působila i v tuzemsku) Klíčovou roli v objasnění případu sehrála bývalá ředitelka rozvoje podnikání Cambridge Analytica Britanny Kaiser, jež se po svém tříletém působení ve firmě mezi lety 2015 a 2018 rozhodla odejít. Její svědectví poskytlo detailní náhled do nekalých metod vrcholového manažerského týmu, kde pracovala i po boku generálního ředitele společnosti Alexandra Nixe, na jehož přání se stala součástí společnosti. I když existuje množství přímých i nepřímých důkazů o zneužití digitálních dat Nixovým týmem, tak i přesto zůstali jeho členové bez jakékoli právní újmy. Jako odůvodnění, proč se tak stalo, se běžně uvádí dva hlavní důvody: firmě se povedlo zahladit své stopy a sofistikovanější zákony o ochraně digitálního soukromí v dnešních legislativách jednoduše chybí – sám britský parlament, který vyšetřoval tuto záležitost po dobu 18 měsíců, ve své závěrečné zprávě o případu uvedl, že „britská volební práva pro tyto účely nejsou vhodná“. Na aféru nejdůrazněji zaraegovala Evropské unie, a to prosazením (u nás ne zrovna populárního) nařízení Evropského parlamentu a Rady o GDPR.
17
Noviny studentů GUH
Ani Facebook nevyšel z této kauzy nejlépe. I když věděl, že se s jeho daty i po skončení lhůty jejich možného užití nadále pracuje, teprve až po výpovědi Britanny Kaiser v britském parlamentu a následném nátlaku ze strany veřejnosti začal o spolupráci s Cambridge Analytica mluvit. Navíc je velice pravděpodobné, že mnohé informace, které by ho ještě víc zdiskreditovaly, záměrně zamlčel. Nebýt Britanny Kaiser jako jednoho ze dvou bývalých pracovníků Cambridge Analytica, jež se rozhodli vypovídat o svém bývalém zaměstnavateli, je možné (ne-li pravděpodobné), že by případ zůstal nevyjasněný dodnes. V roce 2018 společnost Cambridge Analytica oficiálně ukončila svou činnost, avšak velká část jejího aparátu vyměnila barvy za čínskou společnost Emerdata, ve které se sám Alexander Nix stal generálním ředitelem. Podobné podniky pracující s digitálními daty, jako je Emerdata, v Číně nejsou kdovíjakou novinkou.
Velký bratr
Čínská ekonomika zejména díky technologickému rozvoji roste nebývalým tempem a je jen otázkou času, kdy předběhne i tu americkou. Čínský lídr Si Ťin-pching v posledních letech navíc prohloubil vzájemnou spolupráci se soukromým sektorem technologických podniků a startupů, jejichž inovace pomáhají upevňovat moc režimu efektivněji, než se dařilo jakémukoli Siho předchůdci. Čínské inovativní prostředí se sice prozatím s americkým protějškem nemůže srovnávat, avšak Peking se s tím nechce smířit. Nejviditelnější důkazem o předehnání svého geopolitického konkurenta je budování „čínského Silicon Valley“ v Deltě Perlové řeky – aglomerace zahrnující technologické středisko Šen-čen, finanční centrum Hong-Kong a hazardní ráj Makau –, jež patří mezi nejdynamičtější střediska
18
září 2020
ekonomické činnosti světa. Technologické odvětví, na které klade Čína obzvláště veliký důraz, je umělá inteligence, v jejíž rozvoji chce čínský prezident nabýt do roku 2030 dominantního postavení. Už dnes AI značně pomáhá k markantnímu zlepšení shromáždování dat a jejich následného užití.
Největší pokusnou laboratoří čínského režimu na provádění nejnovějších a nejšpinavějších špionážních praktik je bez pochyb provincie Sin-ťiang, jež je domovem většiny ujgurského etnika. Více než milion islám vyznávajících Ujgurů bylo kvůli nepokojům v roce 2008 proti utlačování a konfiskaci majetku posláno do koncentračních táborů, kde mnozí vězni podstupují krutá mučení a vykonávají otrockou práci. V těchto „nápravných zařízeních“ dokonce dochází i k násilnému odebírání orgánů, s kterými čínský režim posléze obchoduje. Ujguři, kteří nejsou vězněni v převýchovných táborech, i tak musí snášet důkladný dohled „velkého bratra“, jež má zejména digitální podobu. Na Ujgury číhá nebezpečí doslova na každém kroku, a to například v podobě AI senzorů strčených do peněženek či kapes kalhot. Používání chytrých zařízení jako mobil nebo počítač též obnáší rizika. Jakýkoli pokus obejít režimem nainstalované sledovací softwary se považuje za ilegální činnost. Dokonce i nízká online aktivita je úřady vnímána jako podezřelé chování.
19
Noviny studentů GUH
Čínské špionážní systémy prozatím nejsou dostatečně syntetizovány a centralizovány, ale jejich jednotlivé produkty dosáhly ve světě značného věhlasu. Jedním z těchto příkladů, kterým se Čína často chlubí, je sledovací systém kamer, jichž se po celé Číně nachází na 200 milionů a podle plánů čínského prezidenta má jejich počet koncem letošního roku vyšplhat na 626 milionů. Díky propojení s umělou inteligencí budou moct kamery v blízké budoucnosti rozpoznat téměř kohokoli během několika mikrosekund. Čínské sledovací systémy nezůstávají pouze doma, ale jsou prodávány do zemí po celém světě, a to zejména do jiných autoritářských režimů. Kromě viditelnější hrozeb, jaké například představuje nákup čínských 5G stanic, patří mezi rizika i používání zdánlivě nevinných čínských aplikací (jakou je například TikTok), do jejichž databází má čínský režim volný přístup.
Jedinec proti systému
Co můžeme proti velkým hráčům vlastnících množství a množství dat, jež neváhají zneužít ve svůj prospěch, dělat? Prvně se musíme pokusit o omezení trávení času na sociálních sítích a hlavně co nejlepší sebepoznání. Firmy jako Facebook či Google toho dnes o nás ví častokrát více než my sami. Jestli nechceme být vlečeni, musíme se sami rozběhnout. Je to běh na dlouhou trať, ale pro zachování vlastního nezmanipulovaného já je to potřeba. Ovšem soustředit se pouze sebe nestačí, a to už jen z toho důvodu, že okolí je právě jedním z hlavních faktorů, jež nás značným způsobem ovlivňují. Nastal čas se spojit a společně zatlačit na vlády, aby prosadily zákony, jež budou zaručovat ochranu našeho digitálního soukromí. V demokraciích klademe důraz na ochranu vlastního soukromí, tak proč si nevážit i toho digitálního?
Podle harvardského profesora Edwarda O. Wilsona „problém lidstva spočívá v tom, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a božské technologie.“ Využijme času, který nám ještě zbývá, a nedovolme, abychom se stali pouhým produktem. Jestli vás téma článku zaujalo, doporučuji zhlédnout dokumetární filmy The Social Dilemma a The Great Hack (oba dostupné na Netflixu), jež podle mě představují skvělý úvod do probírané problematiky. Ondřej Stránský
20
září 2020
Článek Sedím doma, nic mě nenapadá – nebo spíš nikdo. Tak otevřu okno, oko a ven se podívám, podivím se nad tím, že zatím jsem nic nenapsal a že za tím oknem se taky nic neděje, tak ho začnu zavírat, potom ho zavřu, zařvu si z té beznaděje, v tomto případě spíše bezděje, páč už dlouho se nic neděje, tak zatahuju žaluzie a v tom žalu lžu sám sobě, že napíšu prózu, či poezii nebo možná obě, ale když nemáš fantazii, tak se směješ jen své osobě, že ten papír je furt bílý, pocit šílenství sílí, síly ubývají, ti za oknem to neznají, pocit bez citu, kvílející ticho – Ginsberg v hlavě, hlavně ale sucho, tiká ti čas, zas, zas, zas, zas, zas, už mě to sere, hodiny letí z okna, někam do prdele, elegantně se rozbíjejí o chodník, po kterém nikdo nejde, nejde mu tak tedy říkat, kat není katem, když nikoho nepopraví, pravý chodník je chodníkem, až když po něm někdo chodí, tak tohle se mi hodí, hodím venek za hlavu a za oknem dál sedím, hledím na papír a nevím, ne – vím! ne, nakonec nevím, papír krčím, křičím, mlčím… mlčím… mlčím… čumím, umím nebo neumím psát? osobnostní krize, ryze noční záležitost, všude tma, klid a tma, nekonečný řetězec otázek – když jsou bratři jen dva, říká se jim bradva? momentální mentální zhroucení, chytáme se s kytarou a hrajeme: D E F D GFCDEFAAAFEFDFDEFCHGFDAEGHGECGHGTE H F A F G H – ideální terapie, piju a jdu psát trošku poezie, dopíjím, ale nedopisuju – sklenice je prázdná, ve skle nic, píšu krasopisně písně o ztrátě tratě k cíli, sentimentální odpad, druhý krčený papír, nakonec skrčený určený k vyhození, čím je koš plnější – čím je koš plnější? papírem, čím jiným? proč ho vyhazuješ, když byl prázdný? připomínal mi ten nápad, mám strach aby mě zase nenapadl… ale doma tě nic napadnout nemůže – teda spíše nikdo. Tak aby tu nebyl prázdný papír: toaletní tapír
Šimon Gogola
21
Noviny studentů GUH
Jean-Michel Basquiat Same old shit? Basquiat je jedním z mých nejoblíbenějších malířů vycházejících z expresionismu (konkrétně se v jeho případě jedná o neoexpresionismus) a jednou z mnoha skvělých osobností konce popartového hnutí. Tento Newyorský malíř s kořeny na Haity a Portoriku začal svou kariéru jako grafity a během jeho tvorby obrazy neztratily počáteční náladu. V jeho malbách po celou dobu doslova žije chaotika Newyorku a krev undergroundu. Co ale stejné nezůstává, je podpis, Basquiat se pod grafity podepisuje jako SAMO shit = same old shit (pořád ty samé sra*ky), kdežto na obrazech zůstává jen jeho ikonická korunka. Ve svých 18 letech Basquiat odchází z domu s nedokončenou střední školou a svoji tvorbu prodává jako suvenýry a pohlednice. Jako umělec se dostává do povědomí v červnu 1980, kdy se zúčastní výstavy The Times Square Show. O rok později o něm napsal článek do Artfora umělecký kritik Rene Richard známý jako The Radiant Child, a tím byl Basquiat mezinárodně představen.
Warhol-Basquiat
K prvnímu letmému setkání Basquiata s Warholem došlo už v roce 1978, kdy se Basquiat dozvěděl, že tvář popartu Andy Warhol chodí pravidelně večeřet do jedné s restaurací na Prince street. Se svojí sbírkou nedodělaných skic a vlastnoručně kolorovaných pohlednic šel Basquiat prodávat dovnitř restaurace. Andy si jednu z jeho pohlednic skutečně koupil.
22
září 2020
Ke klíčovému setkání dochází ovšem až roku 1883, kdy je Basquiat zařazen mezi autory biennale pořádaného Whitney Museum of American Art. Díky této události vzniká mezi Warholem a Basquiatem umělecký i přátelský vztah.
Collaborations
Andy Warhol, Jean-Michael Basquiat, Francesco Clemente – V říjnu roku 1883 v Miláně vznikla mezi těmito umělci myšlenka několika společných děl. Průběh tvorby spočíval v tom, že samostatně malovali, aniž by si navzájem sdělovali myšlenku a po nějakém časovém úseku si plátna prohodili. Takto vzniklo asi patnáct prací prezentovaných roku 1884 pod názvem Collaborations. Po nepříliš velkém úspěchu v této technice pokračoval pouze Warhol s Baquiatem a vznikalo několik dalších společných děl. Mezi Basquiatem a Warholem vzniklo opravdu velké přátelské a inspirativní pouto, které bylo ovšem hojně kritizované společností. Dokonce i umělec Ronny Cutrone řekl: „Bylo to jako nějaké šílené manželství ve světě umění a oni byli ten zvláštní pár. Vztah byl symbiotický. Jean-Michel si myslel, že potřebuje Andyho slávu, a Andy si myslel, že potřebuje novou krev Jean-Michela. Jean-Michel poskytl Andymu vzpurný obraz.“ Jejich vztah však neměl ve skutečnosti se slávou nic společného, soudě dle zápisů Andyho deníku, v Basquiatovi oprávněně viděl velkou naději. O jejich soužití vznikla na základech Warholova deníku i kniha Warhol On Basquiat.
23
Noviny studentů GUH
Skoro společný konec
Jejich přátelství trvalo až do roku 1987, kdy Warhol zemřel, což Basquiata uvrhlo do hlubokých depresí, byl dlouhodobě závislý na heroinu, kvůli tomu také trpěl paranoiou, že mu někdo odnáší nedokončená díla z ateliérů. Někdy pracoval v kuse dvacet hodin a poté usínal pomocí marihuany a heroinu. Kvůli téže látce Basquiat roku 1988 umírá na předávkování ve svém původním ateliéru mezi obrovským množstvím předčasně ukončených děl. Anna Mráčková
24
září 2020
Fe(s)ťák Čekám na každý závan energie, a pak čekám na každý závan energie ke zužitkování té energie. Jsem soustavně zvnitřněný, to je ten nejlepší pocit. Když člověk nešuká, začne to šukat v něm. Každý vjem, každý pohyb. Ekosystém nahoty. Na Mišmaši jsem se bavil s lidma o drogách, hodně se tam fetovalo. To prostředí svádělo k určité úctě k fetu. Přišel jsem s teorií, že nefetuju, protože jsem pohodlný. Když člověk fetuje, musí pořád přemýšlet. Když si to dá, kdy si to dá. Co si dá, s kým si dá. Jak si to dá, kolik si dá. Když tohle vyřeší, necouvne a konečně si teda dá, čeká ho nejhorší čekání, než mu to najede. Pak nastane ta úžasná chvíle. Co teď? Je to tady. Co je vlastně tady? „Jo, drogy jsou práce,“ ochotně souhlasí Jiřík. Rozešel se s jednou kámoškou, aby konečně začal něco dělat, konkrétně studovat a fetovat. Takový Timmy Leary. Na dojezd si dává rivotril nebo jiný benzík, jak něžně oslovuje benzodiazepiny. „Hej, jsi v pohodě?“ ptám se. „Mám to pod kontrolou,“ ujišťuje. „Jako vypadáš v pohodě,“ uznávám. „Já bych ho nenechala se v tom nějak ztratit,“ vloží se jeho kámoška. „Jo, je to moje šéfka,“ kývne Jiřík. Dělají SEO marketing. „V marketingu se vždycky fetovalo,“ poznamenám. „Jo, ale spíš koks,“ řekne jiná jeho kámoška. „I éčka a tripy. A chlast,“ oponuju. „To jo, šéf vždycky pije pivo nebo panáky,“ ona na to. Líbí se mi. Její tvář vyzařuje sílu a zároveň bezbrannost, což je mix, který na ženách ceníme. Má akční úsměv s polosmutnýma očima á la Tamara Klusová. Chodí s tou šéfkou. Šéfka je bi, ale ta, co se mi líbí je dřevní. Už jsem se jednou do takové zakoukal. Vyfakovala mě jako nikdo nikdy. Teď mám ten iniciativní pocit kompatibility opět. Dívám se na ni a vím, že to ví. Nevím ještě, že je les. Taky se na mě dívá. Je na mě milá, asi sjetá. Nerochní se v převaze pramenící z uvědomění, že se líbí někomu, kdo se jí nelíbí. Neopájí se tou povznesenou agresí. Nejde z ní žádný přecit. Šéfka jí dá pusu na hlavinku a jdou do maštale. „Vy spolu chodíte?“ ptám se Jiříka. „Holky chodí spolu,“ on na to. „Jo tak.“ „Musím si koupit pivo,“ dodává. Přidám se na mošt. Chybí mi deset korun. Jiřík mi je věnuje. „Nevíš o nějaké em dé em á?“ odchytne mě jeden učitel, když opouštíme bar. „O čem?“ „Em dé em
25
Noviny studentů GUH
á.“ „To se zeptej tady,“ ukážu na Jiříka. Ten odpoví, že má jen bé cosi. „To jsem kdysi měl. Zeptám se přítelkyně,“ učitel na to. „A jsem dýler,“ strachuje se Jířík. „Ale né, on se tě zeptal, ne ty jeho,“ utěšuju ho. „Tak jo, jdem do toho. Kolik za to chceš?“ „Dvě kila.“ „Óká, víc stejně nemám. Vlastně mám tři,“ šáhne učitel do náprsní kapsy. „Podržíš mi pivo?“ podá Jiřík učitelovi svého Bernarda a loví z dýleráku tabletu. Učitel si ji vezme a přihne si z lahváče. „Vrátíš mi to?“ hlásí se Jiřík o svůj majetek. „Jo, to je tvoje?“ passne mu ho bohorovně učitel, „na jak dlouho to je? Tři hodiny?“ „Čtyři.“ „Óká, noc je mladá. Rád jsem tě poznal. Já jsem Jirka.“ „Já taky.“ Vrága má oči přivřené jako v písečné bouři. Když tripovat na fesťáku, tak na Mišmaši. Nejsou tu ploty, sekurity, plakáty. Program je psaný rukou. Měl před chvílí čtení v Ulitém kafi. „Položil jsem to. Já netvořím.“ „Nemáš ještě?“ „Už ne.“ „Dal jsem si ještě půlku,“ řekne dramaticky, když ho potkám za půl hodiny. „Tys mi nenechal?“ „Zapomněl jsem na tebe.“ Potkám ho za další půlhodinu. „Jsem úplně ztrestaný. Úplné pochopení všeho.“ „Užívej,“ podám mu ruku. „Jak to, žes mi podal ruku?“ Kdysi jsem mu ji nepodal, protože byl ožralý. Teď byl Buddha. „Podle nálady, víš jak.“ Bavím se s jednou zlínskou Kanaďankou, na jakých jsme byli filmech na festivalu. Pamatuju si vždycky jen buď děj filmu nebo název, nikdy obojí. Spadne na mě pankáč. Uskočím, ale trefí mi koleno. Vysmátý se válí pode mnou. Kdybych zůstal stát, kde jsem byl a chytil ho, udělal bych líp. Kanaďanka se začne bavit s pankáčem. Jdu znechuceně pryč a potkám týpka, který ke mně přisedl v parku na filmovém festivalu. Když jsme se pak loučili, řekl jsem, že se třeba zas potkáme a on řekl, že se určitě potkáme na jiném festivalu, a teď se teda potkáváme na jiném festivalu. Bavili jsme se už předtím docela dlouho u ohně a mě ten rozhovor přestal bavit, protože začal být přilitě seriózní. „Jsi skromný?“ zeptal se mě třeba. To byla poslední kvapka. „Nevím. Už půjdu. Trochu se nakontaktovat. Měl bys taky.“ „Tak čau,“ urazil se. Tím mě urazil. Před patnácti lety jsem strávil noc s jeho ségrou. Domluvili jsme se, že druhý den pojedeme spolu stopem na fesťák do Karlových Varů. Když na mě pak zazvonila připravená a natěšená s báglem, řekl jsem, že na to kašlu. Asi mají nějaký gen, který fakuju. „Spadl mi pankáč na nohu. Doufám, že to není nic vážného,“ řekl
26
září 2020
jsem mu. „Pankáč nebo noha?“ „Noha.“ „To jsem si mohl myslet,“ zkřivil tvář. Potácím se s moštem kolem ohně. Zavolá na mě jedna smažka, ať si za ní sednu. Kopne mě gládou do prostředníčku na noze, mám jen žabky. Jednou jsem spolkl piluli, kterou mi dal místní schizofrenik a potípal si ruku cigárem. Teda nechal jsem si ji potípat od jedné holky, co jsem s ní pak tři roky chodil. To byla velká kuřačka, teď nekouří a cvičí jógu. Tu smažku jsem potkal s tou roztípanou rukou. Hrozně se nad ní podivovala a svou měla zase rozpíchanou. Díval jsem se do ohně a myslel na lidi, co uhořeli v Londýně. „Ale nebylo jich moc, jenom osm, ne? To je v pohodě,“ řekla a sjela mi rukou hlavu. „Můžu se napít?“ mrkla na můj mošt. „Ne.“ „Ty jsi super, taky to nikdy nechci mít oslintané. Můžu se tě na něco zeptat? Ty bereš antidepresiva?“ „Neberu. Proč?“ „Že jsi takový apatický. Máš nějakou psychickou poruchu? “ „Nemám. Ty jsi debilní,“ vypěnil jsem, „proto jsem ti nedal napít.“ Poplácala mi nohu bez známky averze a šla za svými přáteli. Bylo mi to líto. Ne kvůli té krávě, ale proto, že jsem padl na čumák ztracené tváře a musel přemýšlet, jestli fakt nemám nějakou poruchu, paruku. Porozhlídl jsem se po jedné holce, se kterou jsem se seznámil o den dřív na poetry slamu v Hradišti. Bylo jí šestnáct, byla totálně rozjívená a zamilovaná do el es dé. Znáte to. Říkala, že přijede, ale asi jí do toho něco vlezlo. Nedorazila ani na sraz druhý den ve Veselí nad Moravou na čtení C.D. Payna. Cestou zpátky jsem zastavil v Ostrožské Nové Vsi, četl si v autě Reflex a svačil. Najednou jede kolem longboardu s Tomem Žertem. Dal jsem si loka mlíka a otočil stránku… Adam El Chaar
27
Noviny studentĹŻ GUH
28
září 2020
**
Chaotická šance zvěčnit tvoje tělo popraskanou pokožku při várce dalšího čaje rychlé pudové trhy když jde o kaštan na stromě který spadne nebo o zahradu o prostý život zářící nad všema ostatníma kapky zahuštěné jasnosti padající na střechy nás všech
ZOo
Ohnivé jiskry tramvaje promítnuté na kraťase se vzorem a krabičky od sirek plné ptačích peříček a odrazu světla od flašky bílého s klokanem andělíček spíš než sněhulák.. na svých zádech měla obří červené škrábance a tečky na spojovačku ve znamení Lva
**
Zapocené hlavy od mýdla a stejně nikdo nemá propisku tisíce papírů data posbírané metodou naschovku padající balón a nahé prsty – co se snaží hrát na baskytaru černobíle MÁŠ NARUBY SVETR David Mišťúrik
29
Noviny studentů GUH
Mám nebo nevnímám?
Sám sálám stíny sťat, ze své role vypadám. Svévole. Semene z temene stéká čůrka víceméně neměnně. Slunné ráno, ráchat se v těle. Večer červeň obzoru vzývat, červa závoru slamu vsuň. Zkrat. Tep vlažně vzkvétá jako vemeno laně, slastně nateče s někým v náruči. Někdo, kdo zaručí, naučí, jak plyne strast a vlast a včas přijde pro poslední tanec. Pro ten pocit zmocnit se vlasy skrytého zoufalství. Rostou. Dočista nezvládám nové podoby. Stejně je dobré, že jste. Jste dobré a já pak nemusím. Dáváte dobrost, konkrétní podobu. Dal jsem a prchám směrován dolů. Ty mě znáš, ale ne jen ty. Vydáváš se za mnou, aniž bych se musel vynasnažit. To je, myslím, vesmír.
30
září 2020
Teď je všechno fluidní. Budoucnost se hýbe jako moře. Světlo se střídá. Stéká pod okap. Hope is dope. Hodiny nesou zřetelný impuls času. Dřívko v ohni hoří. Oheň je v oku pozorovatele. Žádné ale, mám na mále. Dávám vale, láska je strange game. Fyziologický roztok následuje tma. Ve tmě vyniknou hvězdy. Epochální ohňostroj. Pocit závazku z prvotního okouzlení. Pocit viny z nerozvíjení poupátka. Pocit povinnosti pokračování zenového růstu-půstu. Důvod vnitřního konfliktu a předstírání lásky a tiku k moci. Ženy jsou fet nebo jsou v něm obsaženy. Jet v něm nebo nejet? Čekat až budou obsazeny? Hledat jiné uplatnění? Jizva způsobí místní znecitlivění a mírné zohyzdění, které může být i cool dle míry zjizvení. Hlavně všechno nechat být, jít, plynout bez útoku, potoků krve, které smyjou i poslední zbytky étosu. Nebuď labuť patosu. Adam El Chaar
31
Noviny studentů GUH
Velryba Artur
Oceán mohutně duněl a vlny se navzájem pohlcovaly. Každým dnem sílil vítr. Pluli do studenějších vod, to alespoň tvrdil Starosta a ten o tom něco věděl. Artur stál na pobřeží, pohledem fixovaný na hladině za bariérou. Trvalo dobrou půlhodinu, než konečně uslyšel kroky. „Promiň, trošku jsem se tam zasekl. Moc se vyptávali,“ vymlouval se Ben. Ulít se mu pokaždé dělalo problém. Vymykal se oproti starším rybářům. Byl stále nováček a minulost si pamatoval podrobněji než jiní. Často vyprávěl o svém životě předtím, než se dostal na Velrybu. Ti tupci mu museli závidět. Město se konečně začínalo potápět. Přišel čas vyrazit. Přes bariéru mohli pozorovat postupně tmavnoucí vodu. Dostávali se hloub a hloub. Brzy k nim už ani žádné přirozené světlo nepřicházelo. Nebýt záře z domů občanů, neviděli by vůbec nic. Bena ten úkaz vždy nadchl. Pro Artura se dávno změnil v obehranou záležitost. „Nezdržuj, ano? Zbývá necelá hodina a já ji nechci promarnit,“ napomínal. Oba se museli soustředit. V průchodu jim bránily vysoké balvany. Ještě nad hladinou by je mohli jednoduše přeskákat, ale teď stěží spatřili jejich siluety. Ve tmě se navíc nejednomu povedlo zabloudit až k bariéře. Takovým nešťastníkům hrozila jistá smrt. „Měl jsem jít dřív a bez tebe. Ušetřil bych si hodně trápení,“ řekl Artur, když mu noha podklouzla nebezpečně blízko k jakési díře. „Náhodou je to výhoda,“ protestoval Ben. „Takhle nás nikdo neuvidí.“ Artur pochyboval, že by ho za něco takového vůbec trestali. Hůl nad ním zlomili velmi dávno. Zrovna se vysápal na jeden obzvlášť obrovský kámen, když si všiml blikajících hradeb. Město nechali daleko za sebou. „Dobře, stihnout to ještě můžeme,“ uznal potěšeně. Na lidi Velryba působila jako kruté místo. Některé přímo doháněla k šílenství. Pro Artura to neplatilo. Za léta tady se naučil obstojně lhát. Jeho prohnanost mu dala svobodu pohybu. Mohl objevovat zapovězená místa. Mohl hledat bájný tunel, jako dělal dnes. Velrybu znal nejlépe z měšťanů. Žil tu naprosto volný. A dosud ho to neomrzelo. 32
září 2020
Derek
Otevřely se všechny brány. Dovnitř proudili rybáři, zemědělci, každý, kdo nechtěl při ponoru riskovat. Starosta měl tragicky nízkou postavu, šedivé chřadnoucí vlasy a hranaté brýle s tlustými čočkami. Najít ho v takovém davu lidí byl mimořádně složitý úkol. Nakonec si Derek všiml jeho malého modrého klobouku. „Nemohlo by to chvíli počkat,“ prosil ten drobný děda a sledoval ho skrz zamlžené sklíčka. „Snad vidíš, že mám práci.“ “Přece jsme se už domlouvali. Taky bych měl zrovna dělat něco jiného.“ Kdysi si Derek myslel, že Velrybu chápe. Trvalo dlouho, než ho pár událostí vyvedlo z omylu. Uvědomil si, kolik promarněného času tady vlastně strávil. Začal mít jediný, celkem jednoduchý, cíl. Dostat se odsud. A ani to se mu nedařilo. Ve Městě žila spousta lidí na malém prostoru. Všechny ty vysoké domy namačkané na sebe působily výhružně. Dvojice se postupně proplétala úzkými uličkami. Mířili za Marií. Bydlela u hradeb, na samém konci chodníku. Derek se zeptá na pár důležitých věcí. A Starosta následně ochotně zaznamená každé slovo do Kroniky. Dělali to tak už poněkolikáté. Dnes poprvé ale Starosta promluvil svým nepříjemně vyčítavým hlasem. „Já vím, že je to pro tebe důležité,“ řekl a pak se na chvíli zamyslel nad další větou. „Přesto… Nechceš spíš řešit své vlastní Problémy?“ Derek se málem zasmál. Uvnitř skrýval vztek, o kterém předtím nevěděl. „Můj Problém je přece to, že jsem stále tady. V tomhle zpropadeným Městě. Myslel jsem, že to naznačuju dost jasně.“ Starosta si povzdechl, jako by snad Derek něco nechápal. Změnili téma, ale nepomohlo to. Nakonec přestali mluvit úplně. Byli skoro u cíle, když Starosta pohlédl na bariéru. „Vida, už se vrací světlo. Za chvíli se Velryba znovu vynoří.“
33
Noviny studentů GUH
Marie
Kdysi, snad před začátkem zimy, Marie pracně spočítala, že jí je kolem 160 let. Zpočátku si tím číslem nebyla zcela jistá. Věděla, že čas se v těchto místech chová ošemetně. Ale čím déle o tom přemýšlela, tím více to znělo jako pravda. Proudy sem Marii zatáhly už jako stařenu, muselo jí být sedmdesát nebo osmdesát. Zabydlela se tu, zatímco roky zběsile letěly kolem. Na ni působit přestaly. Pravý věk ukazovaly jen její oči. Občas se sama dívala na svůj odraz v zrcadle a fascinovalo ji, jak unaveně působí ta osoba na druhé straně. Nepřipadala si tak. Ostatní si pamatovali, jak je čilá. Někdy za ní přicházeli s různými otázkami. Žili společně v divném světě. Za ty roky si na něj přivykla. K pochopení proč a jak funguje se ovšem ani nepřiblížila. Dnes nikdo naštěstí nezaklepal. Stejně měla jinou práci. Vytírání ji šlo dobře, alespoň dokud nespatřila ten deník. Ležel pohozený na jedné z poliček, celý opotřebovaný a špinavý. Nikdy ho tady neviděla, ale nezdál se jí cizí. Podívala se na něj zblízka a poznala písmo na obalu. Docela určitě bylo její. Než stihla cokoliv přečíst, přišla si pro ni bolest hlavy. Myslela, že to zapije čajem, jenže… Prostředí domu se vypařilo během několika sekund. Věděla, že by měla být vyděšená, nic takového ale necítila. Kolem bylo bílo, snad pára. Náhle zaslechla jinou bytost. „Vítej,“ začal. Marie se rozhlížela, ale zdroj Hlasu se jí nedařilo najít. „Máte to tu hezké,“ řekla. „Tohle není mé místo,“ odpověděl on, stále schovaný. Něco na tom ho pobavilo. „Zde se skladují vaše vzpomínky… Alespoň některé z nich, tedy.“ Marií to probíhalo hlavou. Zřejmě je mrtvá. Už nějakou dobu v ní sílilo podezření. Když o tom přemýšlela, i její idylický život na Velrybě se velmi podobal snu. Dlouhému snu. „Měli bychom vyrazit. Čeká nás toho opravdu hodně,“ naléhal Hlas. A tak se vydali na cestu.
34
září 2020
Artur
Zabloudili. Postupně ztratili směr i orientační body. Tma prostě zcela zmátla jejich smysly. Zpočátku si to Artur nechtěl připustit, ale nakonec to pochopil i on. Přesto odmítal zastavit. Nebyl připravený přijmout prohru. Trápili se dlouho, než Ben řekl své pochybnosti nahlas. „No, nic z toho by se nestalo, kdybys nepřišel pozdě,“ odpověděl mu Artur a pokračoval tvrdohlavě dál. Krajině vládlo ticho, jen výjimečně doplňované zvuky z Města. Hradby na obzoru nyní vypadaly doslova směšně. Velryba dosud nikdy nepůsobila tak rozlehle. Jako by najednou vyrostla. Dělo se tu něco divného. „Nezvládneme to.“ Ben promluvil věcně a zcela bez varování. „Tohle nebyl dobrý nápad. Vracím se do Města. Cestu si najdu sám.“ Artur chtěl říct něco na svoji obranu, ale nevyšlo z něj jediné slovo. Zůstal opuštěný. Zazněl děsivě hluboký zvuk. Velryba se začala vynořovat. Do krajiny proniklo oslepující světlo. Odhalilo balvany, pusté pláně a v dáli rostoucí borovice. Artur pozoroval okolí. Ukázalo se, že stál nebezpečně blízko bariéry. Rybáři se pomalu vraceli na svá stanoviště. Poznal mezi nimi známou postavu. Ben se už změnil v neškodnou tečku. Splynul s ostatními. Na nebi ubylo mraků. Mlha zmizela neznámo kam. Artur se procházel po pobřeží a přemýšlel. Dnes se k tunelu nedostal, ale času má dost. Při dalším ponoru to může zkusit znovu. Několik metrů před ním ležela hromádka promočených hadrů. Zprvu nevěděl jistě, co vlastně vidí. Pak si všiml nepatrného pohybu. Přistoupil blíž. Pod oblečením se skrýval člověk. Nový Příchozí na Velrybu. Byla to žena s černými vlasy a bledou kůží. Působila nemocně. Najednou zvedla hlavu a otevřela oči. Chvíli si zmateně prohlížela okolí, než si konečně všimla Artura. Něco zamumlala. A pak začala křičet. Křičela dlouhé, nepřetržité věty. Křičela cizím jazykem.
35
Noviny studentů GUH
Stál tam jen on, úplně sám. Věděl, že by asi měl říct něco uklidňující nebo aspoň chytrého. Jeho hlavu ale náhle zachvátilo naprosté prázdno. Připadal si hrozně, jak tak strnule čekal, až ho někdo zachrání. Nakonec se otočil. „Přivedu pomoc,“ zašeptal a ujišťoval tím spíš sebe než Příchozí. „Přivedu pomoc.“ Nejprve kráčel pomalu. Jakmile se dostal dál, přidal na rychlosti. Pospíchal skrz pole. A jak běžel, dospěl ke dvěma důležitým pravdám. Došlo mu, že lže až příliš často. Ale hlavně si uvědomil, že Velrybě vůbec nerozumí. Derek
Mariin dům se tísnil na drobném pozemku, přilepený ke hradbám. Nedosahoval takové výšky jako jeho sousedé. Zblízka se zdál starší. Bílá omítka se začínala loupat a okna nevypadaly nejlépe. Jinak byl ale udržovaný ukázkově. Derek zaťukal na nízké dřevěné dveře. Nedostalo se mu odpovědi. Čekali přede dveřmi únavné minuty, zatímco Město se vrátilo nad hladinu. „Trvá jí to příliš dlouho,“ postěžoval si Derek. „Ta tvá posedlost časem je nezdravá,“ napomenul ho Starosta. „Není důvod to řešit. Nikdo tu přece nestárne.“ Derek ho ignoroval a soustředil se na dům. Nevycházelo z něj nic, ani nejmenší zvuk. „Co se to tam děje?“ přemýšlel Derek nahlas. „Myslíš si, že si někam vyrazila?“ Starosta zakroutil hlavou. „Určitě ne. Dům skoro neopouští. Spíš se bojím, že se jí něco stalo.“ Všechna okna zůstala otevřená. Stejné to bylo se zadními dveřmi. Starosta se už ani neobtěžoval zaklepat. Vešli do žlutě natřené chodby. Marie ji zaplnila soškami, sbírkou obrazů a hromadou knih. Pokračovali opuštěnou kuchyni. Na zemi se povalovaly poházené utěrky. Derek zkontroloval další pokoje, ale byly stejně bez života jako ty předchozí. „Není tu,“ naříkal Derek. Starosta vypadal nejistě. „Řekni, Dereku, nevisela tady před chvílí malba?“ Derek se na něj zmateně podíval. „Jistě, něco si s ní udělal nebo…“ 36
září 2020
Najednou se vypařil stůl. Zmizel. Přímo před jejich očima. Následoval ho hrnec. A pak postupně začaly zanikat stěny, propadaly se do neznáma. Ztrácely se sošky, knihy i poličky. V jediném krátkém okamžiku. Zbyla jen prázdná zem. Derek se stihl vyděšeně podívat na Starostu. A celý proces se náhle obrátil. Z ničeho se vynořily nové židle, dveře i nábytek. Dům se vracel zpět, ale s Marií už neměl nic společného. Vybavení dopadalo na pečlivě vybraná místa. Vše bylo podezřele cizí. Derek vydechl. „Marie je pryč.“ „Její dům připravili pro někoho jiného,“ řekl Starosta. „Nikdy… nikdy jsem to neviděl na živo.“ A prohlížel si čerstvě dodanou skříň. „Jak ji teď položím všechny ty otázky?“ Derek se ztrácel. Něco v něm odmítalo posledních pár minut pochopit. Starosta se na něj překvapeně otočil. „Copak ti vypadl mozek? Sám si to přece řekl. Marie Velrybu opustila. Čekal jsem, že budeš mít radost. Konečně víš, že se to může povést i tobě.“ Po Městě sílili jakési výkřiky. Rozezněly se zvony. „To bylo rychlé,“ poznamenal Starosta. „No, přeji ti hezký den. Já musím jít přivítat nového Příchozího.“ A nechal ho tam sedět na podlaze. Derek si připadal ztracený. Dlouho netušil, co má vlastně dělat. Nakonec se zvednul. Odkráčel najít ostatní. Marie
Marie stála bez nejmenšího hnutí. Slyšela šumění, jako by se blížila bouře. Kolem prolétaly vzpomínky. Její vzpomínky. Připomínaly listy papíru v silném větru. Objevovaly se znenadání. A mizely s takovou rychlostí, že se jen stěží daly zachytit. Každá byla napěchovaná zapomenutými místy a lidmi. Kvůli Velrybě se Marii kdysi vytratily z mysli. Nyní se všechny draly zpět. Jedna po druhé plnili Mariinu hlavu. Až se jí z toho dělalo špatně. Konečně proud ustal. Marie se vyčerpáním téměř svalila na zem. Navrácené vzpomínky se zdály cizí a podivné. Připadala si v nich ztracená. Hlas se vrátil, dunící odkudsi z výšky. „Čeká nás poslední exponát,“ oznámil. Nechtěla něco takového prožít znovu. Přesto se vzchopila a vyšla vstříc neznámu.
37
Noviny studentů GUH
Po cestě potkávala duby a buky. Rostlin postupně přibývalo, až se Marie nakonec octla v hustém lese. Tráva zářila světle zelenou barvou, takovou, jakou na Velrybě nepotkávala. Stín tvořil pocit chladu a cikády mu dodávaly letní klid. Na lavičce seděla stará žena. Snažila se o soustředěný výraz, občas se rozhlédla. S někým se tu měla setkat. Hůl opřela o nedaleký kmen. Trpěla špatnými klouby. Ruce jí už také nefungovaly správně. A tvář nosila posetou vráskami. Marie si prohlížela samu sebe. Takřka se od té doby nezměnila. Její minulé já právě sledovalo okolní cesty. Někdy zabloudilo pohledem k nedalekým křovím. Stromy shazovaly první listí a tiše při tom šustily. Kroky se ovšem neozývaly. Nikdo nepřicházel a nikdo ani nepřijde. Zapomněli na ni. Krajinu zahalily světlemodré mraky. Zůstala opuštěná a zdrcená. Nezasloužila si to, ale komu si mohla stěžovat? Svým potomkům dala vše, co chtěli. Brzy nemohla nic nabídnout. Tehdy o ni ztratili zájem. Nenavštívili zdejší les, ani na malou chvíli. Nechali ji tu tiše zemřít, mezi osamělými domy. Současná Marie odvrátila zrak. Pamatovala, jak dlouho trvalo, než se z té lavičky zvedla. Seděla tam celé hodiny. Hlas vzpomínku přerušil. Cikády zamrzly na místě. Listy už na zem nedopadly. „Pověz, co si o tom myslíš,“ zeptal se. Marie nevěděla, co říct. Vše se odehrálo před mnoha a mnoha lety. Příbuzné nejspíš měla dávno po smrti. Třeba skončili podobně. A pak jí napadla správná odpověď. „Odpouštím jim.“ Les se rozplynul. Opět stála v zemi nikoho, obklopena pouze párou. „Výborně,“ ozval se Hlas. „Tím naše cesta končí.“ Z páry se vynořily šedivé dveře. Měly zašlý, oprýskaný lak. Opírala se o ně silueta, pouhý stín člověka, nic víc. Byl to Hlas, poprvé viditelný okem. „Jiná cesta ven není,“ řekl. Marie tušila, že mluví pravdu. Z hloubi se nadechla. A prošla skrz. Vojtěch Papuga
38
Tiráž
šéfredaktor: David Mišťúrik redaktoři: Alžběta Blahová, Adam El Chaar, Šimon Gogola, Anna Mráčková, Ondřej Stránský odpovědný redaktor: Jaroslav Březina grafika, sazba: Ondřej Stránský korektury: Alžběta Blahová úvodní obrázek: Šimon Tureček tisk: Agentura NP
vydávaný od roku 2007
