UNIE 11-12/2025

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú. 11–12/2025 | roč. XXIX | 80 Kč

MEZINÁRODNÍ TÝDEN NESLYŠÍCÍCH

Kde na síti nás najdete?

WEB www.cun.cz

ISSUU issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

Můžete si nás předplatit

Cena jednoho výtisku 80 Kč Roční tištěné předplatné 400 Kč včetně poštovného Kontakt redakce@cun.cz

UNIE 11–12/2025, ročník XXIX ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce Česká unie neslyšících, z. ú.,

Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 e mail

redakce@cun.cz

vedoucí redakce

Magda Jandusová

šéfredaktor

Jan Semerád zástupce šéfredaktora

Ivana Hay Tetauerová redakční tým

Klára Zaoralová, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová, Kateřina Bímová tým pro zpracování překladů a videí Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Vladimír Šimon, Martin Jarůšek

správce sociálních sítí

Ivana Hay Tetauerová jazyková korektura

Kateřina Hrabětová

titulní strana

Jan Crkovský

zadní strana

Martin Jarůšek

grafický design , sazba Šimon Sedláček

Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987

SSN (print) 2464-7705

ISSN (online) 2464-7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

4 ČUN / ČMUN / Z domova

6

8

10

12

19

22

Neslýchaná akce v Brně

Deaf Day 2025

Oceněné sociální pracovnice

ZnakoFest 2025

3. festival Neslyšících mužů

Společnost: Bezbariérové nemocnice

24

Chata na Tesáku: 50 let existence

28

32

Živíme se rukama: Výroba čokolády

Editorial

36

Senioři: Domovy seniorů a neslyšící

Terapie: Mindfulness

Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, na prvním místě bych chtěl velmi poděkovat Magdě a celému redakčnímu týmu za to, že se uplynulých několika měsíců zhostili se ctí. I přes moje občasné absence způsobené novou pracovní rolí to společně zvládáme a jsem na tým opravdu hrdý. Na druhém místě bych se všem čtenářům chtěl jménem celého týmu omluvit za zpoždění, se kterým vyšlo minulé číslo 9–10/2025. Bohužel se nám sešlo několik nepříznivých okolností, ať už technických, zdravotních, či organizačních, které způsobily, že jsme číslo nemohli vydat dříve. Omlouváme se.

Zima už nám rozrazila dveře, Vánoce se blíží a s nimi i další číslo našeho časopisu. Oproti minulým letům bude pro pozorné čtenáře největší změnou absence dosud tradičního velkého tématu – Mluvících rukou. O nich se více informací dozvíte v rubrice ČUN/ČMUN. Namísto Mluvících rukou jsme se rozhodli naši pozornost zaměřit na další, taktéž tradiční akci ZnakoFest, ze které vám přinášíme velkou reportáž a rozhovory. Naše starší čtenáře budou zajímat zkušenosti Kamily Spěvákové a také reportáž o bezbariérových nemocnicích. Do historie nahlédneme v článku o chatě na Tesáku, kterou spravují neslyšící a která letos oslavila 50 let své existence. Rubrika Živíme se rukama se tentokrát podívá pod zlaté ručičky výrobce čokolády, což přijde jistě velmi vhod v předvánočním čase. Na další ročník festivalu Neslyšících mužů se podíval redaktor Honza Panský, a abychom byli před Vánoci všichni v míru a v pohodě, můžete se inspirovat v článku o mindfulness od Ivy Hay.

Příjemné čtení a prožití vánočních svátků vám přeje

Jan Semerád

Letošní psychorehabilitační pobyt v Teplicích byl pokračováním úspěšného loňského pobytu na stejném místě. Z deseti letošních účastníků bylo šest na pobytu i v loňském roce.

Ubytování bylo opět zajištěno v hotelu Richmond, který leží v centru teplických lázní. Účastníci tak měli vše na dosah – lázeňské domy, krásné parky, vodotrysky, zastávku městské dopravy, restaurace, kavárny i obchodní centra. Po příjezdu a ubytování jsme se vydali na společný oběd do restaurace Krušnohorský Maskaron. Zde proběhlo vzájemné seznámení a naplánování turistických cílů. Následovala společná procházka městem, kterou jsme zakončili v příjemném prostředí Cafe restaurant Beethoven.

V neděli nás autobus odvezl do města Osek, kde se nachází cisterciácký klášter. Na nádvoří kláštera jsme ochutnali pivo Ossegg z místního pivovaru. Odpoledne jsem se zájemci navštívila pravidelnou nedělní akci u Zahradního domu, které se říká Malá Paříž.

Následující den jsme se vydali pěšky do Aquacentra Teplice. Po vodních radovánkách jsme poobědvali přímo v restauraci Plavecká. Pěšky jsme pokračovali do Pohádkového lesa v Janáčkových

Rehabilitační pobyt organizovaný ČMUN Brno

26. 7. – 2. 8. 2025 text a foto

Renáta Pražáková

sadech. Krásných výhledů na město Teplice jsme si moc neužili, neboť nás zahnal déšť.

V úterý nás čekal celodenní výlet. Vyrazili jsme do Ústí nad Labem, kde jsme měli zajištěnu plavbu lodní linkou T 91 (Ústí nad Labem – Křešice, Nučnice). Počasí bylo zpočátku deštivé, tudíž jsme pozorovali okouzlující krajinu z kajuty. Cestu nám zpříjemňovala milá posádka lodi, předem objednaný chutný oběd a popíjení různých nápojů. Na zpáteční cestě nám již svítilo sluníčko a mohli jsme si užívat krásných výhledů na palubě

lodi: přístaviště, zdymadla, nádherné skalnaté svahy.

Ve středu jsme navštívili zámek Teplice a po prohlídce jsme se vydali ze Zámeckého náměstí objevovat další pěkná místa lázeňského města. Déšť nám sice procházku zkrátil, ale i tak bylo odpoledne velmi příjemné.

Ve čtvrtek jsme se po příjezdu vlakem do Děčína dopravili autobusem k zoo a následně si vyšlápli asi 200 m na Pastýřskou stěnu. Procházkou kolem řeky Labe a přes Tyršův most s výhledy na Pastýřskou stěnu a zámek Děčín jsme navštívili Infocentrum Knihovna. V pátek jsem se zájemci navštívila fotbalový stadion AGC Aréna Na Stínadlech, kde nám byla umožněna účast na tréninku domácího klubu FK Teplice.

Některým účastníkům pobytu se v Teplicích natolik zalíbilo, že uvažují o soukromé návštěvě města i příští rok. Já příští pobyt jako vedoucí již neorganizuji. Účastníkům dalšího pobytu ČMUN mohu jen přát, ať naleznou příjemné destinace a milé lidi kolem sebe.

25

let Komory: co nás čeká na podzim a v zimě

text ČKTZJ foto ČKTZJ

Komora v prosinci oslaví 25 let od svého vzniku. Přípravy na oslavy se rozbíhají. Už nyní je jasné, že se 1. prosince uskuteční již tradiční vánoční večírek v Rybárně Skautského institutu, který se tentokrát částečně ponese i ve výročním duchu. Bude to příležitost se před Vánoci setkat a zavzpomínat nad starými fotkami, chystáme i doprovodný program, včetně kvízu či dalších her. Komora zároveň připravuje podzimní sérii příspěvků na facebooku s historickými zajímavostmi. V plánu je také beseda o vzniku a historii Komory. Velkou novinkou bude nový web, na který hledáme způsoby financování.

Mluvící ruce představují nové logo a pokračují v přípravě

28. ročníku

text Jan Semerád foto archiv Mluvících rukou

Divadelní přehlídka neslyšících Mluvící ruce má od letošního roku nové oficiální logo. Symbolicky propojuje dva hlavní prvky přehlídky – divadlo a znakový jazyk. Dvě stylizované ruce vykukující mezi oponami evokují jeviště a zároveň vizuální krásu komunikace v českém znakovém jazyce. Logo vzniklo jako výsledek snahy o sjednocení vizuální identity akce a nahradí rozmanité grafické prvky používané v předchozích ročnících.

Organizační tým, složený ze zaměstnanců České unie neslyšících, intenzivně pracuje na přípravách dalšího ročníku. Ten se uskuteční v roce 2026, protože nově bude mít přehlídka dvouletý cyklus. Tato změna přináší více času na pečlivou přípravu a umožní organizátorům vylepšit kvalitu celé akce.

Další informace budou zveřejňovány průběžně na sociálních sítích ČUN a v časopise UNIE.

Neslýchaná akce

oživila Brno!

Během slunného dne 11. září 2025 se Moravské náměstí v Brně stalo centrem pozornosti všech, kdo se zajímají o svět Neslyšících. V rámci kampaně „Brno bez bariér“ zde proběhl již čtvrtý ročník osvětové akce s názvem Neslýchaná akce! pořádané statutárním městem Brnem ve spolupráci s organizací Tichý svět, o. p. s., a dalšími odbornými partnery.

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Tichého světa

Cílem akce bylo přiblížit veřejnosti každodenní život lidí žijících ve světě ticha a upozornit na bariéry, které jim komplikují komunikaci i zapojení do společnosti. Zároveň nabídla prostor pro setkávání, sdílení zkušeností i inspiraci

k většímu porozumění mezi slyšícími a neslyšícími.

Informace, zážitky i měření sluchu

Návštěvníci si mohli prohlédnout

informační stánky více než dvaceti organizací, které se dlouhodobě věnují lidem se sluchovým postižením – od dětí až po seniory. Dozvěděli se o službách tlumočníků českého znakového jazyka (ČZJ), o možnostech vzdělávání,

moderních kompenzačních pomůckách i o aktivitách komunitních center. Velký zájem vzbudilo orientační měření sluchu pomocí přenosného audiometru a možnost vyzkoušet si různé pomůcky, které usnadňují komunikaci.

Bohatý kulturní program

Program zahájili žáci MŠ, ZŠ a SŠ Gellnerka Brno. Na pódiu se vystřídala vystoupení Divadelního spolku Oukej, souboru Hands Dance s písněmi tlumočenými do ČZJ a skupiny Spálený sušenky, která bubnovala ostošest. Studenti Ateliéru divadlo a výchova pro

Neslyšící (DF JAMU) předvedli hravé představení Námořníci. Zároveň zde probíhaly tři panelové diskuse, kterých se zúčastnili zástupci různých organizací. Diskuse na témata „Přirozená kultura Neslyšících“, „Zpřístupňování kultury neslyšícím“ a „Umění slyšet“ nabídly hlubší vhled do kulturní identity Neslyšících a možností, jak zlepšovat přístupnost umění i veřejného prostoru.

Celá akce byla tlumočena do ČZJ a simultánně přepisována do češtiny. Na akci se podíleli i další partneři a organizace, kteří ji svou účastí podpořili a zároveň zde formou prezentací, workshopů či prostřednictvím informačních

posterů a letáků prezentovali svoji činnost. Těmito partnery byly: Tichý svět, o. p. s., Hands Dance, Divadelní spolek OUKEJ, JAMU –Ateliér divadlo a výchova pro Neslyšící, Centrum pro dětský sluch Tamtam, SPC Gellnerka Brno, Teiresiás MU, Alfons VUT, Česká unie neslyšících, Spolek uživatelů kochleárního implantátu, ASNEP, Deafland, Trojrozměr a Transkript online, s. r. o.

Neslýchaná akce! se i letos velmi vydařila a znovu potvrdila, že svět neslyšících je pestrý, otevřený a sdílný. Brno tak opět ukázalo, že slyšet neznamená pouze vnímat ušima, ale především očima a srdcem.

Praha zažila první

DEAF DAY a DEAF PRIDE

Praha v roce 2025 poprvé zažila DEAF DAY a DEAF PRIDE –událost, která nejen oslavila jazyk a kulturu Neslyšících, ale především spojila lidi napříč světy zvuku a ticha

Dne 12. září 2025 ožilo pražské Rašínovo

nábřeží barvami, kulturou a energií komunity Neslyšících. Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP, z. s.) uspořádala poprvé v historii

DEAF DAY 2025, celodenní akci věnovanou jazyku, kultuře a životu neslyšících.

text Ivana Hay Tetauerová foto Jan Crkovský

Od 10.00 do 18.00 hodin zde probíhal program plný inspirativních příběhů, setkávání, přednášek a uměleckých vystoupení, který přiblížil široké veřejnosti svět neslyšících, nedoslýchavých a osob s hluchoslepotou. Akce představila jejich jazyk, historii a kulturní bohatství a ukázala, že komunikace může mít mnoho podob.

Setkání, vzdělávání i umění

Dopoledne patřilo dětem, rodinám a organizacím, které představily svou činnost formou prezentací a interaktivních aktivit. V rámci bloku od 10.00 do 13.00 hodin se představily například Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, SNN, Hands Dance, ANEPL, Tichý svět, Weblíčko, SUKI, CDY, Dětský lesní klub Šalvějka, Kukátkoo a Abionic, s. r. o.

Odpoledne následoval hlavní program s bohatou škálou přednášek a vystoupení. Na pódiu se střídali osobnosti a umělci, kteří otevřeně sdíleli své zkušenosti, výzvy i úspěchy.

Zazněla vystoupení Marie Horákové (Jaké to je, zasvětit se do života neslyšících), Františka Půlpána a NEPANTO (Poznávat svět bez bariér), Ivany Hay a Vojtěcha Kovařovice (Jak se mi podařilo dostat se tam, kde jsem nyní), Majky Basovníkové a Weblíčka (Umělecký přednes v ČZJ), Marty Höferové (Jak se žije s hluchoslepotou) či Jana Šimůnka z ANEPL (Vzdělávání neslyšících pedagogů a lektorů ČZJ).

Představili se také Veronika Slámová s Hands Dance (OUKEJ), Leona Pejcharová a SUKI, Markéta Plas Zelenková, Abionic, s. r. o., Sergej Josef Bovkun a Kukátkoo s poezií v ČZJ a Veronika Skohoutilová, která přiblížila historii neslyšících.

Vyvrcholením byl průvod DEAF PRIDE

Zlatým hřebem dne se stal první český DEAF PRIDE –slavnostní průvod Prahou, který symbolicky vyjádřil hrdost komunity Neslyšících, její jazyk, kulturu i právo na rovnoprávné postavení ve společnosti.

„Chtěli jsme ukázat, že neslyšící lidé nejsou izolovaní, ale tvoří živou komunitu se svým jazykem, kulturou a bohatou historií. Deaf Day byl příležitostí, aby nás veřejnost poznala zblízka a společně s námi oslavila naši identitu,“ uvedli organizátoři z ASNEP.

Podpora a spolupráce

Akci pořádal ASNEP, z. s., ve spolupráci s hlavním městem Prahou, projektem Světluška – svítíme ve tmě a společností Abionic.

DEAF DAY 2025 se stal významným mezníkem pro českou komunitu Neslyšících – ukázal, že jejich jazyk a kultura mají své pevné místo ve veřejném prostoru a že sdílením příběhů lze bourat bariéry i předsudky.

Jana Tučková během vyhlašování soutěže Zdravotně postižený zaměstnanec roku 2024

Neviditelná, ale přesto velmi potřebná pomoc

Letošní rok byl pro sociální pracovnice Janu Tučkovou a Lenku Doušovou úspěšným – za svou práci v sociální oblasti získaly ocenění. Ač jsou samy neslyšící, aktivně pomáhají osobám se sluchovým postižením. Nedoslýchavá konzultantka z pražské pobočky Tichého světa, o. p. s., Jana Tučková v květnu převzala ocenění Zdravotně postižený zaměstnanec roku 2024. Neslyšící sociální pracovnice Mgr. et Bc. Lenka Doušová působící v Unii neslyšících Brno a ve Spolku neslyšících Břeclav byla v březnu oceněna Cenou Gratias 2025 (od MPSV) v kategorii Sociální poradenství. Za zmínku stojí také nominace in memoriam na cenu MOSTY 2024 pro zesnulou slyšící tlumočnici Naďu Dingovou, která svým nasazením podporovala komunitu Neslyšících. Takové osobnosti jsou stále potřebné, neboť díky jejich obětavé péči

mohou neslyšící získávat potřebnou podporu a mnohdy se posouvat jak v pracovním, tak v osobním životě.

V článku vám přinášíme rozhovor s oceněnými sociálními pracovnicemi Janou Tučkovou (JT) a Lenkou Doušovou (LD).

Co vás k práci sociální pracovnice přivedlo?

(JT) Vše začalo náhodou. Od dětství jsem pomáhala svým neslyšícím rodičům s různými záležitostmi, jako byly návštěvy úřadů a lékařů. Když Tichý svět hledal novou konzultantku, zkusila jsem to a vyšlo to. Jako konzultantka zde pracuji od roku 2016 a práce mě velmi baví. Mým cílem je pomáhat neslyšícím, nedoslýchavým a ohluchlým lidem. Kladu jim na srdce, že na to nejsou sami a že se na nás mohou vždy obrátit s žádostí o pomoc nebo podporu.

(LD) Jsem sama neslyšící, od mala jsem chodila do speciální školy pro sluchově postižené, takže dobře vím, jaké je to žít ve světě neslyšících. Původně jsem chtěla pracovat ve školství, ale osud mě zavedl jinam – do sociálních služeb. Cítila jsem ale, že právě tady mohu být užitečná a pomáhat druhým. Práce mě naplňuje, protože

text Eva Vavříková zdroje a foto archiv Jany Tučkové, archiv Unie neslyšících Brno, archiv MPSV

rozumím potřebám neslyšících z vlastní zkušenosti.

Jaké problémy nejčastěji s neslyšícími klienty řešíte? (JT) Působím v sociální rehabilitaci. S klienty nejčastěji řeším hledání práce či pronájmu, dále doprovody na úřady a k lékařům. S kolegy hledáme různé aktivity pro seniory, aby se necítili sami a mohli se někam zapojit. (LD) Řeším s neslyšícími situace, které slyšící běžně zažívají – rozdíl je v tom, že neslyšící často narážejí na komunikační bariéry. Týká se to úřadů, lékařů, práce i každodenního kontaktu s okolím. Každý klient má jinou životní situaci a vyžaduje individuální přístup. Často se na nás obracejí i lidé, kteří nejsou informováni o tom, na co mají nárok – například na kompenzační pomůcky nebo dávky. Právě tato různorodost mě na práci baví – nutí mě dívat se na věci z různých úhlů pohledu.

Co byste si přály, aby se v sociální oblasti pro neslyšící v budoucnu zlepšilo?

(JT) Přeju si, aby se neslyšícím dařilo najít práci, protože najít v dnešní době vyhovující zaměstnání je pro ně opravdu těžké.

(LD) Přála bych si, aby sociální služby pro neslyšící – sociální práce, tlumočení i poradenství – byly dostupné ve všech větších městech. Klienti by tak nemuseli složitě dojíždět. Chybí také více škol pro tlumočníky znakového jazyka. Ne všichni neslyšící ale znakový jazyk používají – někteří potřebují přepis řeči, který je často opomíjen, ačkoliv je pro ně klíčový. Proto je důležité systémově podpořit všechny komunikační formy jako rovnocenné.

Co pro vás ocenění, které jste získaly, znamená?

Mgr. et Bc. Lenka Doušová přebírá Cenu Gratias 2025 z rukou Ing. Mariana Jurečky, ministra práce a sociálních věcí ČR

(JT) Byla jsem dost překvapená, že jsem byla zvolena. Pro mě to znamená, že má moje práce smysl a že se mi podařilo podpořit ty, kteří to potřebují. Ať už jde o hledání práce nebo řešení situace s bydlením atd. Jsem na to hrdá.

(LD) Bylo to milé překvapení a zároveň velká čest. Vnímám to jako ocenění nejen pro mě, ale i pro naši organizaci. Naše práce není moc vidět a toto ocenění ji dostalo do povědomí širší veřejnosti. Motivuje mě to pokračovat dál. Je to také povzbuzení, že má naše práce smysl.

Je něco, co vás ve vaší práci v poslední době potěšilo?

(JT) Mám radost, že letošní jarní nábor neslyšících zaměstnanců do společnosti Amazon dopadl velmi úspěšně – ve spolupráci s Tichým světem se podařilo přijmout všechny naše klienty.

(LD) Líbí se mi pestrost mojí práce – každý neslyšící přichází s jiným příběhem a zakázkou. Neustále se musím vzdělávat a hledat nová

řešení. Mám radost, když klient odchází spokojený a ví, že na problém není sám. Potěšila mě zpětná vazba od klientky, která díky naší pomoci získala větší sebevědomí. Těší mě i to, když vidím, že se klient stává samostatnějším a zvládá věci, na které si dříve netroufl. To je pro mě důkaz, že sociální práce má smysl.

Děkujeme oběma sociálním pracovnicím za jejich odpovědi a za veškerou obětavou práci, kterou vykonávají.

ZNAKOFEST 2025

Festival ZnakoFest se letos konal již poosmé, a to v Praze v termínu od 22. do 27. září v rámci Mezinárodního týdne neslyšících (22.–28. září).

Týdenní oslavu znakových jazyků, identity a kultury Neslyšících uspořádalo komunitní centrum

Znakovárna v čele s Janem Wirthem, který nám poskytl rozhovor. Tato společenská a osvětová akce nabídla účastníkům bohatý program. Letošní ročník byl však výjimečný tím, že přinesl i novinky. Vůbec poprvé se do těchto oslav zapojila i česká města a instituce: na mnoha veřejných místech zavlála vlajka

Neslyšících a různé architektonické objekty se rozsvítily tyrkysovou barvou. Mimořádnou událostí byl

Pochod pro neslyšící za rovnost, uznání a respekt. Mezinárodní týden neslyšících letos podpořil i prezident ČR Petr Pavel. V článku kromě rozhovoru s Janem Wirthem najdete také fotogalerii zachycující bohatý program letošního ZnakoFestu.

text Eva Vavříková, Jan Wirth foto a zdroje Jan Crkovský, Ivana Hay Tetauerová, FotoMaly, facebookové stránky ZnakoFestu

„Cílem ZnakoFestu je zviditelnit krásu a hodnotu znakových jazyků, posílit hrdost neslyšící komunity a ukázat, že kultura Neslyšících má své pevné místo ve společnosti. Festival je pro mnohé z nás nejen oslavou identity, ale i setkáním, kde cítíme sounáležitost, porozumění a radost ze sdílení. Nabízí prostor pro umění, přednášky, výstavy, divadelní vystoupení, workshopy i aktivity pro děti – zkrátka živé a otevřené místo, kde se každý může cítit bezpečně.“

Festival se každoročně otevírá všem, nejen neslyšícím či CODA (slyšící potomci neslyšících rodičů), ale i slyšícím zájemcům, kteří chtějí poznat svět neslyšících a znakových jazyků. V průběhu týdne se návštěvníci zúčastnili řady zajímavých akcí na různých místech po Praze – uskutečnily se přednášky, workshopy, minikurzy znakového jazyka, vzdělávací výstavy, umělecká vystoupení, aktivity pro děti, dny otevřených dveří a mnoho inspirativních setkání na různá témata. Veškeré akce probíhaly ve spolupráci s jednotlivci a organizacemi pro neslyšící i s partnery zapojenými do festivalu.

Metro,

vlajka a tyrkysová

barva

Kromě pozvánek a zpráv zveřejněných na webových stránkách, sociálních sítích a plakátech se poprvé ve veřejném prostoru objevily vizuální informace o ZnakoFestu ve formě reklamních spotů. V průběhu týdne se mezi stanicemi metra Vltavská a Florenc promítala LED reklama s upoutávkou na festival.

Totéž bylo k vidění i na eskalátorech stanice metra Národní třída. Na některých zastávkách MHD se také objevily billboardy informující o této akci.

K velké radosti neslyšící komunity zavlála tzv. Deaf Flag nejen v hlavním městě, ale i v dalších městech po celé republice. (Vlajka Neslyšících, nazývaná také Sign

Union Flag, je mezinárodním symbolem komunity Neslyšících a uživatelů znakových jazyků, psali jsme o ní v UNII 1–2/2024 – pozn. red.) Letos byla poprvé vyvěšena na mnoha úřadech, radnicích, školách a dalších institucích. Také Filozofická fakulta Univerzity Karlovy se připojila k oslavám a vztyčila vlajku na střeše hlavní budovy na náměstí Jana Palacha. Vyvěšení vlajky je symbolickým vyjádřením respektu k jazykové a kulturní identitě Neslyšících.

Během večerních hodin se u příležitosti Mezinárodního dne znakových jazyků, jenž připadá na 23. září, rozsvítily různé objekty v českých městech tyrkysovou barvou. V Praze to byly Petřínská rozhledna a Žižkovská televizní věž, v Brně kašna Parnas a v Plzni radnice.

Podpora a uznání od společensky významných osobností

hlavního města Prahy. Zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková ve svém prohlášení uznala práva, důstojnost a rovnost osob se sluchovým postižením a vyzvala veřejnost, aby k neslyšícím přistupovala jako k plnohodnotným členům společnosti.

Zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková podpořila neslyšící

Osvěta v médiích

Prezident Petr Pavel a jeho zdravice

Mezinárodní týden neslyšících se dostal do povědomí veřejných institucí, jejichž podpora přispívá k lepšímu vnímání komunity Neslyšících a znakových jazyků v běžné společnosti. Znakovárna letos oslovila prezidenta Petra Pavla, který svou podporu vyjádřil formou zdravice (o tomto kroku vypráví Jan Wirth v rozhovoru na straně 15 – pozn. red.). Toto gesto velmi potěšilo nejen neslyšící komunitu, ale i organizace zastupující osoby se sluchovým postižením.

Záštitu nad akcemi Mezinárodního týdne neslyšících, které pořádal Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR (SNN), převzali Eva Pavlová, manželka prezidenta republiky, a Bohuslav Svoboda, primátor

Díky osvětovým aktivitám se letošní ZnakoFest dočkal mediální pozornosti. Studio brněnského pořadu Dobré ráno v České televizi se hned první den Mezinárodního týdne neslyšících na jeho počest rozsvítilo v tyrkysové barvě. Pořadatel festivalu Jan Wirth a jeho manželka Michala Wirth, tlumočnice českého znakového jazyka, kteří byli hosty Dobrého rána, informovali diváky o této akci i o Mezinárodním dni znakových jazyků.

Oba také vystoupili v online rozhovoru pro Studio ČT24. Vysvětlili, proč se slaví Mezinárodní týden neslyšících a co představuje ZnakoFest.

Dále hovořili o nejčastějších mýtech týkajících se znakového jazyka. Diváci se také dozvěděli, jak dnes vypadá integrace neslyšících do společnosti a co by se mohlo zlepšit.

O průvodu neslyšících informoval Pražský deník článkem s titulkem „Prahou prošel Pochod pro neslyšící“ a s fotogalerií. Atmosféru pochodu neslyšících natočila reportérka televizního kanálu CNN Prima News.

Televizní kanál CNN Prima News natáčí rozhovor s Janem Wirthem

Pochod pro neslyšící a hlavní

část ZnakoFestu

Hlavní část festivalu vyvrcholila v sobotu 27. září v Divadle X10. Ještě před jeho otevřením se poprvé v rámci ZnakoFestu uskutečnil Pochod pro neslyšící za rovnost, uznání a respekt. Jednalo se o symbolické zahájení hlavního festivalového dne, jehož cílem bylo upozornit na význam znakových jazyků, posílit komunitu Neslyšících a dát prostor jejich tvorbě i vyjádření. Účastníci pochodu hrdě nesli vlajku Neslyšících po trase Můstek – Václavské nám. – Obecní dům – Revoluční –Dlouhá – Staroměstské nám. – Kaprova – nám. Jana Palacha (Rudolfinum) – Křižovnická – Smetanovo nábř. – nám. Václava Havla – Národní – Divadlo X10. Po skončení průvodu pokračoval bohatý program v prostorách tohoto divadla, které se nachází v podzemí Domu uměleckého průmyslu. Letošní Deaf Expo 2025 překonalo rekord – objevilo se zde celkem 19 vystavovatelů! Stánky plné pestrých a zajímavých výrobků z dílen neslyšících autorů nebo i nabídky služeb návštěvníky lákaly. Mnozí se u nich zastavovali, aby nahlédli, jiní dokonce nakupovali. Na pódiu během hlavního programu probíhaly divadelní hry neslyšících, vystoupení zahraničních neslyšících umělců a rozhovory s osobnostmi z komunity Neslyšících. V dalších prostorách divadla byl pro děti nachystán dětský koutek, hry, fotokoutek a další aktivity. Nechyběla zde ani výstava obrazů a fotografií neslyšících umělců. Festival byl zakončen volnou zábavou ve stylu party, kterou svou muzikou okořenil neslyšící DJ Totalmachine.

Rozhovor s Janem

Wirthem, předsedou

Znakovárny a zakladatelem

festivalu ZnakoFest

Letošní, již osmý ročník festivalu ZnakoFest byl úspěšný. Čím se lišil od předchozích ročníků?

Velkou novinkou bylo slavnostní rozsvícení Petřínské rozhledny. Pod rozhlednou proběhlo setkání s uznávanými odbornicemi, jako jsou prof. Alena Macurová, Mgr. Lenka Okrouhlíková a Mgr. Radka Nováková. Setkali jsme se také s úředníky a politiky. Společně jsme sledovali samotný okamžik rozsvícení přímo z terasy restaurace A La Petit Eiffel nacházející se pod rozhlednou. Dalším momentem bylo nasvícení Žižkovské televizní věže tyrkysovou barvou symbolizující komunitu Neslyšících. Na mnoha místech také poprvé zavlály vlajky Neslyšících a znakového jazyka, jejichž autorem je hluchoslepý designér Arnaud Balard. A letos jsme do programu poprvé přizvali hned dva zahraniční hosty: Jalaniho Saleema z Německa (původem z Pákistánu) a performera Chaviho ze Španělska.

Minulé ročníky ZnakoFestu trvaly jeden den, poslední dva ročníky se rozšířily na celý týden. Souvisí to s Mezinárodním týdnem neslyšících? Uvědomil jsem si, že pořádat jednodenní ZnakoFest v takovém rozsahu opravdu nestačí. Chtěl jsem neslyšícím nabídnout bohatý program. Teprve vloni jsme festival poprvé prodloužili na týden. V tomto duchu pokračoval i letošní ročník, ale tentokrát v jiném termínu – naplánoval jsem ho na dobu, kdy celý svět slaví Mezinárodní týden neslyšících. V Česku se totiž tato tradice na několik let vytratila, protože ji nikdo neorganizoval. Rozhodl jsem se proto termín přizpůsobit mezinárodnímu kalendáři. Cílem je posílit solidaritu, zvýšit osvětu a především přinést kulturní program, který ukáže bohatství a rozmanitost naší komunity.

Do letošního programu jsi zařadil i pochod pro neslyšící. Jaký je jeho cíl?

Myšlenku na pochod jsem měl už několik let – dokonce jsem měl plány dávno připravené na papíře.

Teď když festival vyrostl, přišel ten správný čas. Cílem je ukázat, že i neslyšící mají být vidět a slyšet. I přes dnešní pokrok se neslyšící a osoby se sluchovým postižením stále potýkají s předsudky, bariérami a bohužel někdy i s posměchem či ponižováním. Pochodem chceme šířit respekt, bourat bariéry a zviditelnit neslyšící. Také chceme ukázat, že znakový jazyk je plnohodnotný, krásný a důležitý komunikační systém pro mnoho lidí, a upozornit na potřebu zpřístupňovat informace v tomto jazyce.

Tvá osvětová činnost letos zaznamenala neuvěřitelný úspěch – vlajky Neslyšících na krajských úřadech, upoutávka v metru i zdravice od prezidenta Petra Pavla. Jak se ti to podařilo?

Oslovil jsem mnoho úřadů a institucí po celé republice s informací o Mezinárodním týdnu neslyšících a nabídl jsem jim možnost připojit se – například vyvěšením vlajky Neslyšících. Většina skutečně reagovala pozitivně a podpořila nás, což mi udělalo obrovskou radost. Nedalo mi to a obrátil jsem se také na Kancelář prezidenta republiky – komunikace byla vstřícná a prezident Petr Pavel veřejně vyjádřil

podporu. Pro mě i pro celou komunitu Neslyšících to byl nesmírně silný a dojemný moment.

A jak to bylo s upoutávkou v metru? Oslovil jsi

PR oddělení metra, aby tam pouštěli reklamu na ZnakoFest?

Ano, obrátil jsem se na PR oddělení pražského metra a snažil se jim vysvětlit, jak velký dopad může mít osvětová reklama na veřejnost. Větším oříškem bylo, jak reklamu natočit tak, aby oslovila slyšící cestující.

Naštěstí byli z PR oddělení velmi vstřícní – upoutávka na ZnakoFest se pak objevila na obrazovkách ve stanicích metra, což byla skvělá příležitost k oslovení i široké veřejnosti.

Jak skládáš dohromady celý týdenní program festivalu? Máš na to tým lidí, nebo vše zvládáš sám? Musí to být obrovská práce!

Je to velmi náročné a zabere to několik měsíců intenzivních příprav. Všechno dělám dobrovolně, bez nároku na honorář – je to moje srdcová záležitost.

Každá maličkost, která se podaří, mi dělá radost. Naštěstí v tom nejsem sám: mám kolem sebe skvělý tým

a úžasné dobrovolníky, bez nichž bych to nezvládl. Obrovské poděkování patří také mé manželce Míše, která mě podporuje a pomáhá mi, i když to často není jednoduché.

Ozývají se ti sami neslyšící s nabídkou workshopů a přednášek, nebo je oslovuješ ty?

Ano, oslovuji organizace i jednotlivce. Zbytek programu pak sestavuji sám. Často přijdu s nápadem na téma a navrhnu

jej konkrétním lidem, kteří se ho pak rádi ujmou. Inspiraci čerpám z aktuálních témat v komunitě

Neslyšících i z toho, co lidem podle mě chybí. Vlastně je často „tahám“ do akce, protože věřím, že mají co nabídnout, jen třeba sami váhají.

Jak letošní ročník ZnakoFestu hodnotíš?

Myslím, že letošní ročník byl zatím za poslední roky nejpovedenější. Nejvíc mě potěšila zdravice od prezidenta – měla obrovský dopad na komunitu, lidé cítili hrdost, že nám někdo v nejvyšší politické funkci naslouchá a bere nás vážně. Dalšími silnými momenty bylo slavnostní rozsvícení budov v tyrkysové barvě a také pochod pro neslyšící, který měl velký ohlas. Samozřejmě je pořád co zlepšovat – třeba v organizaci a technických detailech – ale celkově mám z letošního ročníku skvělé dojmy.

Jaká je tvoje vize pro budoucnost ZnakoFestu?

Nápadů a plánů mám ještě spoustu – ale zatím je nechám jako překvapení. (usmívá se) Můžu jen prozradit, že chci, aby festival dál rostl, přinášel nové zážitky a posiloval hrdost i solidaritu naší komunity.

Honzo, děkujeme za poskytnutí inspirativního rozhovoru a přejeme, ať se ti nadále i v příštích ročnících ZnakoFestu daří.

Profesorka Alena Macurová během setkání v restauraci A La Petit Eiffel

V ČUN proběhla přednáška a zábavní kvíz o časopisu UNIE, které vedly Iva Hay a Eva Vavříková

V prostorách ČUN se konal minikurz českého znakového jazyka

Účastníci přednášky Petra Pánka se dozvěděli přínosné informace o historii českých Neslyšících

Pavel Válka a Mirek Gavelčík připravili zajímavosti o historickém úseku metra C

CODA jako zdroj inspirace – vyprávění a debata s Karlem Redlichem, zakladatelem občanského sdružení CODA v ČR

Neslyšící průvodkyně Markéta Spilková a Andrea Krajčíková Kalců provedly děti po výstavě „Večerníček slaví 60 let” ve Strahovském klášteře. Akce mezi dětmi slavila úspěch

Přednáška Ivy Hay o Skotsku, krásné zemi plné tradic, hradů, symbolů a legend

Koordinátorka přístupnosti Hana Rabasová provedla neslyšící návštěvníky budovou CAMPu. Představila jim prostory, služby, přístupná opatření CAMPu a program pro neslyšící. Prohlídka pokračovala výstavou Propojené město

Tento plakát lákal zájemce na zhlédnutí filmu o Ježíši

Jako každý rok i letos Iva Hay zorganizovala tradiční výstavu neslyšících umělců, kteří na ZnakoFestu vystavili své kresby, malby a fotografie. Večer se konala aukce vybraných obrazů

Divadelní spolek OUKEJ zahrál poetický příběh o malé sově, která chtěla být denní sovou

Vystoupení s názvem „Dopis” v podání Zlaty Kurcové a Františka Půlpána

Kameraman a CODA Martin Štěpánek vedl skupinový workshop na téma filmová tvorba neslyšících

Neslyšící emigrant Jalani

Saleem povyprávěl své strhující zážitky z útěku pěšky z Kašmíru do Německa

Neslyšící španělský komik

Chavi zapojoval diváky do zábavné improvizace o hollywoodských filmech

Mac Henzl připravil umělecké vystoupení „Levné peníze”

V rámci festivalu

ZnakoFest proběhl rozhovor se čtyřmi významnými osobnostmi neslyšící komunity – Šárkou

Prokopiusovou, Zlatuší Kurcovou (zde na fotografii), Ivetou Melichar a Monikou Boháčkovou

Samuel Pavelka pobavil publikum

svým vystoupením „Není můj kufr”

3. ročník festivalu Neslyšící muži

text Jan Panský foto Jiří Klein

Ve dnech 17.–19. října 2025 se v rekreačním zařízení Tramtáryje v Ostřetíně uskutečnil další ročník festivalu Neslyšící muži. Poprvé byl festival uspořádán v roce 2022, o rok později proběhl podruhé a letos se po dvouleté pauze konal již třetí ročník této akce.

Hlavním tématem letošního ročníku byl „Mužský kruh“ – účastníci se zaměřovali na otázky: Kdo je to muž? Jaký by měl být? Co se od něj dnes očekává? Festival nabídl neslyšícím i těžce nedoslýchavým mužům prostor pro sdílení názorů, pocitů a zkušeností. Na co se mohli účastníci těšit? Kupříkladu na přednášky, workshopy a sdílecí setkání, na nichž se probírala témata jako role muže, partnerství, otcovství, osobní rozvoj, psychohygiena a zdraví. Duchovní či kontemplativní workshopy a sdílení v kruhu daly

účastníkům možnost aktivněji se zapojit a navázat kontakty s muži v podobné životní situaci.

Pro zajištění plného zapojení všech účastníků a přístupnosti byl festival připraven s tlumočením do českého znakového jazyka. Akce byla cílená na dospělé neslyšící a těžce nedoslýchavé muže, kteří komunikují v českém znakovém jazyce a mají zájem o osobní rozvoj, téma mužství a sdílení v kruhu. Věk ovšem nebyl rozhodující, jak se ukázalo při sdílení vlastních zkušeností.

V sobotu dopoledne se konal program s mentorem Janem Čermákem, který nás pozval na přednášku na téma Jak poznat sám sebe. Program začal tím, že jsme se správně uvelebili na svých židlích, abychom se mohli lépe soustředit. Následně jsme lovili ve své paměti a vzpomínkách a hledali své vlastní vzory a inspirace. Byť by bylo pěkné žít stejně jako náš vzor,

naše životy nejsou stejné. Život každého z nás se ubírá odlišnou cestou. Důležité je, že naše cesta je jen naše. Tato cesta se nachází v pralese naší duše, kterou také známe jen my.

Přednášející nás poté zavedl k Sigmundu Freudovi a jeho rozdělení na superego (ideál na jednom rameni), ego (já) a id (pudový čertík na druhém rameni)

Jan Šimůnek

Jsi na této akci poprvé?

Teď jsem tu podruhé. Poprvé jsem se zúčastnil před dvěma lety.

Když porovnáš minulý ročník a tento, jak se ti tu zatím líbí?

Mám z toho dobrý pocit, líbí se mi toto místo, i proto, že je tu jedna velká budova, ve které je všechno. Je tu tepleji, můžeme si společně sednout v kruhu. I přednášející mají co říct, mají dobrá témata, zajímá mě to. Jak přednášky, tak workshopy se mi líbily.

Takže po návratu domů budeš s tím, co sis odtud odnesl, dále pracovat?

Samozřejmě o těch tématech budu přemýšlet. Festival mi ukázal další cesty, takže si doma sednu a budu přemýšlet nad tím, co mě trápí, hledat problémy a jejich řešení. Díky některým z témat jsem si uvědomil, že se mě to také týká, takže to začnu řešit.

a navázal tak na cesty v pralese naší mysli – rozhodnutí netvoří ti dva na našich ramenou, ale my sami. Rozhodnutí, která v životě činíme, se dají chápat i jako pozvánky – vybíráme si, jak na ně budeme reagovat, včetně možnosti nereagovat vůbec. Důležité však je, že neexistuje správná nebo špatná cesta, protože teprve až si jednu z nich vybereme, ta se stane tou správnou.

Tomáš Slezák

Ty jsi přijel poprvé? Ano.

A jak ses o akci dozvěděl?

Našel jsem informace na facebooku v české skupině, navíc mi o této akci řekl jeden kamarád od nás ze Slovenska. Na minulém ročníku totiž byl, takže se se mnou podělil o vlastní zkušenosti. Ptal se svých známých, kdo by chtěl letos jet, tak jsem se přidal.

Takže už jsi měl nějaká očekávání. Naplnila se?

Čekal jsem, že to bude dobré, a zatím jsem spokojený, nemám si na co stěžovat. Včera jsme začali spíš

seznamováním a dnes už máme za sebou i první část oficiálního programu.

Jak se ti tento víkend zatím líbí?

Dostali jsme už nějaké informace předem a já navíc už od kamaráda věděl, co nás asi čeká. Tady jsem dostal další balík informací, ponořili jsme se hlouběji do různých témat, mohu se podívat do svého svědomí a ptát se sám sebe, jak si v životě vedu.

To zní skvěle! Takže příští rok zase?

Pokud bude možnost, samozřejmě bych se rád zapojil.

Jiří Procházka –

organizátor akce

Začal bych od úplného začátku –o čem vlastně festival Neslyšících mužů je?

Mužský festival se koná už potřetí. První ročník byl v roce 2022, druhý v roce 2023 a třetí je letos. Mým hlavním cílem bylo zprostředkovat neslyšícím mužům informace, ukojit ten jejich hlad. Mám na mysli takové informace, díky kterým si můžeme říct: Jsem muž, kdo jsem? Co mohu dělat, abych byl dobrým mužem? Zároveň jde také o to, abychom měli dobrý vztah s manželkou a dětmi, s kamarády, s rodinou a příbuznými, abychom si uvědomili důležitost vztahů a pomohlo nám to zpátky k lepšímu životu. Celý život se učíme. Neměli bychom to brát tak, že dokončíme školu a pak zabředneme do stereotypu, to pak mysl zakrní. Je potřeba se vzdělávat, abychom rostli. Takže to je můj cíl.

je super. Do budoucna tomu určitě nechci bránit, naopak! Chtěl bych, aby se festivalu v budoucnu účastnilo více neslyšících i z jiných zemí, aby celá akce postupně rostla. Mým snem je jednou uspořádat mezinárodní setkání neslyšících mužů. Ta myšlenka mě přitahuje i z toho důvodu, že to vypadá, že my Češi jsme s tímto typem setkání, s touto myšlenkou první. Samozřejmě uspořádání mezinárodní akce je ještě daleko a jistě by to bylo hodně práce.

A daří se festivalu v průběhu let tyto informace a zkušenosti předávat?

To záleží. Tématem letošního ročníku je „Mužský kruh“. Toto nové téma jsem přinesl, protože jsem si všiml zcela odlišného přístupu žen a mužů. Ženy jsou zvídavé, rády sbírají informace samy od sebe, ale my muži to nemáme zapotřebí, často jen nad věcmi pokrčíme rameny.

Ale já si myslím, že pro muže je důležitá komunita – vždyť se setkáváme u ohně v kruhu, v kruhu si povídáme, kruh značí i důvěru k sobě navzájem, kdy se jeden druhému můžeme svěřit. Je zapotřebí se toto sdílení naučit, ať své problémy můžeme probrat a nedusit je v sobě. Protože když je v sobě dusíme a nikomu je neřekneme, můžeme nakonec vybouchnout. Mužským kruhem chci ukázat, že to jde i jinak.

A třeba si více lidí v budoucnu uvědomí, že sdílení v kruhu funguje a pomáhá, a neslyšící založí své vlastní skupiny, své kruhy a budou se scházet.

Myslíš si, že například skupina účastníků ze Slovenska může tuto myšlenku přenést i k nim?

Poprvé k nám jeden Slovák přijel před dvěma lety, na druhý ročník festivalu. Teď už jsou tady čtyři. To

Jak vypadá tvůj organizační tým? Kolik vás v tuto chvíli je?

Nejsem sám, jsme čtyři a máme rozdělené role a úkoly. Já jsem ten, kdo zajišťuje ubytování, jídlo, lektory a podobně. Kolega zase vymýšlí program a náplň víkendu, aby se účastníci nenudili. Další zase fotí a stará se o média. Takže jsme tým.

A jaká jsou tvá přání a představy ohledně budoucnosti festivalu? Zmínil jsi rozšíření o hosty z jiných zemí, přál by sis ještě něco?

Na to mám jednoduchou odpověď. Přeji si, aby se setkávání neslyšících rozrůstalo. Nechci samozřejmě nikoho nutit, chci, aby se ti, co přijdou, cítili dobře. Mám radost z každé nové tváře a všechny rád uvidím. Naopak nechci, aby si lidé říkali: „Proč ten a ten nepřijel? Ten je divný.“ Nic takového. Ale těší mě, když lidé přijedou, a těm, kdo váhají a mají z účasti obavy, chci říct, ať se nebojí a dorazí, máme tady pohodu. Je to sice vzdělávací víkend, ale záměrem je i trochu přepnout, odpoutat se na víkend od rodiny a kamarádů a být tady jako muž mezi muži, ve společenství. Abychom pak mohli jet domů spokojení.

Bezbariérová komunikace

jedním kliknutím

text Eva Vavříková, Romana Bicanová foto a zdroje Tichý svět, Tichá linka

Komunikace s personálem v nemocnicích či s úředníky bývá pro osoby se sluchovým postižením náročná. Organizace Tichý svět, o. p. s., díky podpoře Ministerstva zdravotnictví ČR (MZ ČR) a projektu „Bezbariérová zdravotnická zařízení“ umožňuje neslyšícím a nedoslýchavým bezbariérovou komunikaci prostřednictvím aplikace Tichá linka. Mgr. Romana Bicanová, vedoucí tlumočnických služeb organizace Tichý svět, o. p. s., přiblížila, jak tato služba funguje. Podobný projekt v ČR provozuje Unie neslyšících Brno pod názvem „Bezbariérová nemocnice“ ve spolupráci s online tlumočnickou službou DEAFCOM.

Projekt „Bezbariérová zdravotnická zařízení“ a služba Tichá linka v kostce

MZ ČR dlouhodobě přispívá na úpravy a provoz aplikace Tichá linka. Díky tomu je ve zdravotnických zařízeních neslyšícím a nedoslýchavým osobám umožněna bezbariérová komunikace a minimalizuje se riziko neporozumění či zkreslení předávané informace.

Klient se sluchovým postižením si v aplikaci zvolí podle svých preferencí přepis mluvené řeči nebo tlumočení do českého znakového jazyka (ČZJ), případně ukrajinského znakového jazyka (UZJ). S přepisovatelem se spojí prostřednictvím chatovacího okna a audiokanálu a sleduje simultánní přepis řeči slyšícího na obrazovce mobilního telefonu nebo tabletu. S tlumočníkem se spojí prostřednictvím videohovoru.

V aplikaci Tichá linka poskytujeme službu tlumočení a přepisu 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Od 22.00 do 7.00 je v provozu SOS služba tlumočení pro případy ohrožení zdraví a života (záchranka, komunikace na pohotovosti, policie, hasiči...). Služba je poskytována zdarma v rámci sociálních služeb –její kvalita je zaručena, tlumočníci i přepisovatelé dodržují Standardy kvality sociálních služeb, etický kodex a jsou pravidelně vzděláváni.

Rozhovor

s Mgr. Romanou Bicanovou

Jak se neslyšící s Tichou linkou (TL) spojí, když potřebuje komunikovat s lékařem nebo úředníkem?

Letos jsme zprovoznili novinku v podobě nálepek s QR kódy a každá instituce, která je u nás v aplikaci zaregistrovaná, má svůj jedinečný QR kód, který si může ve formě letáčku nebo nálepky umístit na místa, kde je klienti využívají (např. recepce nebo ordinace). Nálepky dostanou buď od nás, nebo si je mohou sami stáhnout a vytisknout ze svého účtu.

QR kód stačí načíst mobilním telefonem nebo tabletem a spojit se s přepisovatelem nebo tlumočníkem. QR kód může využít sám klient nebo personál. Případně, pokud mají klient nebo instituce aplikaci ve svém zařízení, je možné samozřejmě požadavek na tlumočení nebo přepis zadat v ní. Nicméně díky QR kódům je služba mnohem lépe dostupná.

Mají klienti o tuto službu zájem?

Dle statistiky, kterou vedeme, počet klientů a jejich žádostí o tuto službu vzrůstá. V roce 2024 se přes Tichou linku uskutečnilo více než 48 000 požadavků.

Zájem o službu stále stoupá, obrací se na nás čím dál více institucí, úřadů a nemocnic, které chtějí být pro svoje klienty přístupné.

Jak se mohou organizace, které mají zájem pomoct neslyšícím, do projektu zapojit? Nebo si je sami vytipováváte a nabízíte jim spolupráci?

Organizace, úřady a nemocnice se o nás dozvídají díky skvělé práci našich vedoucích konzultantů z kontaktních míst ve 14 krajích v ČR a jejich síťování. Také

o našich službách informujeme jak na našich webových stránkách, tak i na sociálních sítích. Snažíme se o našem projektu co nejvíce informovat a zřejmě se to daří, protože se nám čím dál častěji ozývají instituce i samy.

Jak probíhá registrace institucí nebo organizací do TL?

Registrace do naší aplikace je velmi jednoduchá –vyplní se zde jednoduchý registrační formulář a poté se zaměstnancům instituce ozve náš pracovník, který jim vysvětlí, jak služba funguje, probere s nimi technické záležitosti a domluví s nimi školení pro jejich pracovníky. V rámci školení proběhne i praktická ukázka. Domluvíme se s nimi na způsobu využití a ideálním umístění zařízení, jestli chtějí nálepky a informační letáčky s QR kódy, kam je ideálně vylepit atd. Na závěr instituci zaneseme na mapu míst TL.

Podle čeho neslyšící pozná, která místa s TL spolupracují?

Bezbariérové místo se pozná podle vylepených štítků s QR kódy na vchodových dveřích, na recepci, nebo dokonce i v nemocničních pokojích společně s informačními letáky. Další možností je mapa bezbariérových míst na webových stránkách TL.

Je v plánu pokrýt službou TL celou ČR? Jaké jsou vaše vize?

Samozřejmě bychom velmi rádi jednou dospěli do stavu, kdy budou tlumočnické služby dostupné všude a pro kohokoliv, kdo je potřebuje. Pracujeme na tom, ale jsme limitováni počtem tlumočníků a samozřejmě financemi – snažíme se hledat peníze na úpravy a provoz aplikace. Právě díky podobným dárcům, jako je MZ ČR, se nám daří naše služby rozšiřovat. Nyní například v rámci projektu od nadace EP Group můžeme naše síly zaměřit na rozšíření služby přepisu, kde jsme zprovoznili funkci Přepisu osobního hovoru, která je velmi vhodná pro nedoslýchavé nebo ohluchlé, včetně seniorů. Kromě technických úprav v aplikaci je pro nás velmi důležitá také osvěta a šíření informací o službách, aby lidé, kteří je potřebují, a instituce, které s takovými klienty jednají, věděli, že ji mohou využít.

Děkujeme paní Bicanové a celému týmu Tiché linky za rozhovor a přejeme jim hodně úspěchů a spokojených klientů.

Horská

chata Slovan na Tesáku

oslavila 50 let

V srdci Hostýnských vrchů, nedaleko Rajnochovic stojí chata, která má pro komunitu Neslyšících mimořádný

význam. Horská chata Slovan na Tesáku je nejen místem odpočinku a rekreace, ale i symbolem soudržnosti, odhodlání a hrdosti.

Před 50 lety ji totiž postavili sami neslyšící –vlastníma rukama, s vírou, že vytvoří prostor, kde se budou moci setkávat bez bariér.

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv TJ Slovan neslyšících Zlín

Myšlenka postavit vlastní horskou chatu vznikla v 70. letech minulého století v rámci sportovního klubu TJ Slovan neslyšících Zlín. Cílem bylo vybudovat zázemí pro rekreační a společenské akce komunity, která do té doby své vlastní místo neměla. Na stavbě se podíleli nadšení členové klubu – muži i ženy, kteří přicházeli na Tesák po práci a o víkendech, aby budovali svépomocí dům z kamene a ze dřeva. V roce 1975 byla chata slavnostně otevřena a stala se centrem společenského života neslyšících z celého Zlínského kraje i širšího okolí.

Význam chaty pro komunitu Neslyšících

Chata Slovan je víc než jen turistická ubytovna –představuje místo s bohatou historií, kde se po desetiletí setkávaly generace neslyšících rodin a jejich přátel. Chata byla určena i pro veřejnost. Konaly se tu školy v přírodě a tábory pro děti slyšící, neslyšící i CODA – tj. slyšící potomky neslyšících rodičů. Probíhaly zde i sportovní soutěže, školení, oslavy a významné kulturní události. Neslyšící sem dodnes nejezdí jen za odpočinkem, ale i za společenskými akcemi, které spolu takto mohou sdílet v jakémkoli ročním období.

Tradicí se stala především každoroční „Srpnová noc“, která pokaždé přiláká desítky až stovky neslyšících účastníků z celé republiky. Letošní ročník této oblíbené akce byl výjimečný tím, že se zde slavilo 50. výročí existence chaty Slovan

Současnost a budoucnost chaty Slovan

Ačkoli chata Slovan stále patří spolku neslyšících, její současná situace není jednoduchá. Pozemek, na němž stojí, není ve vlastnictví spolku, což komplikuje zajištění stabilního právního i finančního zázemí. Chybí také stálý správce, který by se o chatu dlouhodobě staral. Provoz je proto omezený – zejména v zimních měsících, kdy se netopí a akce se zde již nekonají, výrazně klesá i návštěvnost.

Přesto chata Slovan na Tesáku zůstává silným symbolem společného úsilí a hrdosti komunity Neslyšících. Je důkazem, že i bez sluchu lze dosáhnout velkých věcí, pokud lidé drží při sobě. Zlínská komunita Neslyšících se nyní snaží najít nové cesty, jak chatu udržet a financovat, aby nezanikla tradice, která už 50 let nabízí prostor pro setkávání, přátelství a sdílení.

Položili jsme pár otázek neslyšícím správcům a pamětníkům chaty Slovan – odpovídali paní Božena Egyedová, pan František Moučka, paní Monika Augustinová a paní Kamila Damborská:

Kdy přesně byla chata Slovan postavena a kdo stál u jejího zrodu?

Záměr postavit si chatu vznikl před rokem 1970. Na Gottwaldovsku existovala velká komunita Neslyšících. Neměli však žádný vlastní společný prostor nebo klubovnu, kde by se mohli scházet a diskutovat. Lidé kolem tehdejšího předsedy pana Sýkory měli rádi sport, mj. sjezdové lyžování. Na Tesák jezdili již dříve, pobývali však v jiné chatě. Slyšící myslivec pan Šesták jim nabídl využití tohoto pozemku. Po diskusích se neslyšící domluvili a stavba samotná byla zahájena na podzim roku 1970. V čele této aktivity byli především pánové Sýkora – bývalý předseda, Slováček, Bena, Graca a další. Až později se připojil i pan Bělík.

Jak probíhala samotná výstavba chaty – kdo se na ní podílel a jak dlouho trvala?

Projektovou dokumentaci a podklady, povolení, budoucí provoz apod. vyřizovali slyšící. Samotná výstavba probíhala především svépomocí. Členové spolku na Tesák jezdili ve svém volném čase, o víkendech, a když bylo třeba, čerpali vlastní dovolenou. Na místě přespávali ve stanech nebo ve vedlejší chatě.

Stavba byla financována především z prostředků spolku a dále přispělo i město Gottwaldov a s. p. Svit. Ve Svitu pracovala početná skupina neslyšících. Ředitelství si jejich práce vážilo, a tak stavbu podpořilo i finančně.

Na nadzemní dřevěné části se podílel převážně pan Bělík (tatínek paní Boženy Egyedové), neslyšící stolař z nedalekého Loukova. Dokončena a otevřena byla chata v květnu 1975. Na slavnostní otevření přijelo i mnoho slyšících podporovatelů, zástupci města Gottwaldov či sám pan ředitel s. p. Svit.

Jaké bylo tehdy vybavení chaty a jak se v průběhu let měnilo?

Základní vybavení chaty je původní – veškerý nábytek v jídelně, centrální dřevěný stůl v kuchyni, postele a skříňky na ubytovací části. Postupem času se renovovaly např. sociální zařízení, sprchy. Technické vybavení kuchyně se v průběhu let vyměňovalo za novější, technicky vyspělejší, funkčnější. Již v roce 1993 byl v rámci jídelny přebudován malý salonek na, ve své době, moderní bar. Ten slouží dodnes.

Jaké akce se zde konají dnes a jaké měly mezi návštěvníky největší ohlas?

Nejvýznamnější akcí v posledních několika letech, mimo covidovou dobu, je tradiční „Srpnová

Chata na Tesáku

noc“ – tedy setkání neslyšících z okolí i z celé republiky, ale dojíždějí sem i neslyšící ze Slovenska. Po celý den probíhá nohejbalový turnaj a poté se neslyšící baví prakticky až do rána.

Jaký význam má chata pro současnou komunitu Neslyšících?

Mezi členy současné komunity Neslyšících již pochopitelně není žádný z původců myšlenky založení této chaty. Dnešní členové na chatě trávili svá dětství. Vzpomínky a historické vazby ale přetrvávají a lidé se na Tesák obvykle rádi vracejí.

Jak se chata připravovala na letošní oslavu 50. výročí během Srpnové noci?

Na oslavu 50. výročí chaty jsme se připravovali velmi intenzivně. Během prvního půlroku proběhlo několik dobrovolnických brigád, které měly za cíl po letech obnovit krásu chaty Slovan. Velké opravy a zásahy nejsou z finančních důvodů možné. Inovovaly se nátěry, vyměnily některé věkem zničené části, důkladně se uklidilo. Připravovala se prezentace historie chaty. Přípravy a provozní zázemí zajistili dobrovolníci z řad neslyšících, ale také slyšících, tzv. CODA dětí. Akci v tomto roce navštívilo přes 230 návštěvníků, což považujeme za velký úspěch.

Proč v současnosti chybí stálý správce a jak to ovlivňuje provoz chaty?

Absence správce má negativní vliv především na technický stav nemovitosti.

Potenciální správce musí vzhledem k nutnosti trvalého topení v zimních měsících na chatě prakticky bydlet. To se také jeví jako překážka pro trvalejší nájemní vztah. Provoz chaty je stále velmi náročný, především v zimním období, a to nejen fyzicky. Energeticky již budova absolutně nevyhovuje dnešním standardům. Návštěvníci často vyžadují např. vlastní sociální zařízení na pokoji apod. To Slovan bohužel nenabízí.

Rekonstrukce, která by snad přilákala klienty, by byla velmi náročná a neekonomická. Spolek bohužel nedisponuje prostředky na její financování.

Jaké jsou možnosti zajištění vytápění a zimního provozu do budoucna?

Právě řešíme kompletní výměnu původního kotle na tuhá paliva. Finančně se jedná o investici minimálně 250 tisíc, což bylo zcela mimo možnosti spolku,

ale za pomoci finanční půjčky se nám to nyní podařilo, z čehož máme radost.

Jaké jsou největší překážky spojené s tím, že pozemek nepatří spolku neslyšících?

Pozemek bezprostředně pod chatou patří státnímu podniku Lesy České republiky.

Nájemní vztah trvá již mnoho let bez větších problémů, a i když se nájemné postupně v průběhu let zvyšuje, zatím se nejedná o zásadní problém. Před několika lety proběhla s Lesy ČR komunikace ohledně odkupu pozemku. Nabídnutá cena byla bohužel opět mimo naše finanční možnosti.

Co by podle vás bylo potřeba, aby chata mohla sloužit neslyšící komunitě i dalších 50 let?

Určitě by byla potřeba zásadnější finanční injekce, která by umožnila provést nezbytná energeticky úsporná opatření. Dále také „zapálený srdcař“, který by se s chatou sžil, provozoval ji, spravoval a s péčí se o ni dlouhodobě staral. TJ Slovan neslyšících Zlín

by navíc rád nově nabízel chatu i ke krátkodobému pronájmu jako celou nemovitost. V první fázi se nabídka zaměří především na kluby neslyšících v ČR, jejich členy a širší neslyšící komunitu. Nyní spouštíme propagaci, včetně zaváděcí slevy pro neslyšící. Vše se dozvíte na našich webových stránkách včetně dostupnosti volných termínů: www.chataslovan.cz.

Děkujeme za milý rozhovor i za možnost využít letos chatu Slovan pro náš CODA Tábor Mateřídoušky. Této příležitosti si velmi vážíme. Vedoucí, děti i jejich rodiče zde prožili krásný společný týden plný her, zážitků a přátelství. Na sedm dní jsme proměnili Hostýnské vrchy ve skotskou vysočinu, v jejímž duchu se celý tábor nesl – nechyběly tartany, dobrodružství ani skotské legendy.

Těšíme se na další akce, které se na Tesáku uskuteční pro komunitu Neslyšících, a na další společná setkání v přátelské atmosféře tohoto jedinečného místa.

Emila Sútora

Čokoláda – sladká radost, která dokáže potěšit smysly, uklidnit mysl a spojit lidi napříč kulturami. Výroba čokolády, od kakaových bobů až po jemnou tabulku, je proces, který vyžaduje trpělivost, znalosti i vášeň. A právě vášeň k čokoládě se stala životní cestou Emila Sútora – muže, který díky ztrátě sluchu objevil nový směr a proměnil ticho v prostor pro tvořivost.

Jaký byl váš život předtím, než jste přišel o sluch? Čemu jste se věnoval?

Předtím než jsem přišel o sluch, jsem vlastně žil docela „obyčejný“ život. Po dokončení střední školy jsem nastoupil do komerční pojišťovny v Bratislavě, kde jsem pracoval skoro deset let. Šlo hlavně o administrativní práci. Když mi kolem třicítky začal sluch výrazněji odcházet, rozhodl jsem se z pojišťovny odejít a začal jsem hledat nové možnosti, kde bych se mohl i se svým handicapem uplatnit.

V té době jsem měl velmi bohatý společenský život – chodil jsem na různé party, koncerty, diskotéky, jezdil s kamarády na noční výlety do města... Byl jsem spíše extrovert a užíval si život naplno. To přechodné období, kdy jsem začal ztrácet sluch, bylo pro mě zároveň i změnou, která mě donutila přehodnotit, jak chci svůj život a práci dál směrovat.

Pamatujete si okamžik, kdy jste si uvědomil, že přicházíte o sluch? Jak jste to prožíval?

Nepamatuji si přesný okamžik, kdy bych si to uvědomil. Ztráta sluchu byla spíš postupná a pomalá. Všiml jsem si, že ne vždy rozumím tomu, co lidé kolem mě říkají, ale dlouho jsem to bral s rezervou –myslel jsem si, že třeba jen špatně artikulují nebo mluví nesrozumitelně. Paradoxní je, že moje maminka je neslyšící, její sestra také, máme to tedy v rodině. Jenže já jsem vůbec netušil, že to může být dědičné a že by se to mohlo týkat i mě. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a nepřipouštěl si to.

Až kolem třicítky jsem si začal víc uvědomovat, že problém není v okolí, ale ve mně, že to já sám začínám špatně slyšet. Měl jsem štěstí, že jsem v té době měl po svém boku partnerku. Společně jsme poprvé navštívili lékaře a začali hledat možnosti, co se dá dělat dál. Díky tomu jsem na to nebyl sám, což pro mě bylo hodně důležité.

Co vás přivedlo právě k výrobě čokolády? Byl to váš sen, náhoda, nebo únik od nové životní situace?

Byla to vlastně náhoda. Jak jsem už zmiňoval, když se mi začal sluch zhoršovat, odešel jsem z pojišťovny a hledal, čemu bych se mohl věnovat dál. Nechtěl jsem už pracovat přímo se zákazníky, protože to kvůli mému handicapu nebylo jednoduché. Vrátil jsem se proto do oboru, který jsem vystudoval – do gastronomie. Čtyři roky jsem pracoval v kuchyni, kde jsme vařili celodenní stravu pro děti v soukromých mateřských školkách v Bratislavském kraji.

A právě tam jsem se potkal s kolegou, který dělal zákusky a dorty. Jednoho dne připravoval i pralinky. V té chvíli mi probleskla hlavou myšlenka: Tohle chci dělat taky! Nikdy mě nelákalo stát se cukrářem a péct dorty nebo dezerty, ale práce s čokoládou mě v tom momentě úplně pohltila. Věděl jsem, že to musím hned zkusit.

Jak vám práce s čokoládou pomohla vyrovnat se s novou životní situací?

Já to původně nevnímal jako nějakou „oporu“, spíš jako něco, co jsem chtěl vyzkoušet, naučit se a postupně rozvíjet. Když jsem začínal, nevěděl jsem o čokoládě prakticky nic, takže to byla i velká výzva. Postupně jsem zjišťoval, jak složitý a zajímavý svět to je, od práce s různými druhy čokolády až po samotnou výrobu pralinek nebo tabulek.

Pracuji sám, což mi vyhovuje. Díky ztrátě sluchu jsem se stal spíše introvertem, takže samota a práce o samotě mi dělají dobře. V čokoládě jsem našel prostor, kde se můžu soustředit, tvořit a nechat věci vznikat vlastním tempem.

Výroba čokolády je řemeslo, ve kterém se dá pořád posouvat dopředu, i s mým handicapem. Nemusím zažívat stres z přímé komunikace, většinu věcí se zákazníky řeším elektronicky. Díky tomu mi práce s čokoládou pomohla najít můj vlastní pracovní směr a místo, kde můj handicap nehraje roli, kde se cítím svobodně a kde vidím výsledky své práce. A právě to mi dodává motivaci jít dál.

foto archiv Emila Sútora

text Klára Zaoralová

Jak vypadá váš běžný pracovní den v čokoládovně? Máte nějaký rituál?

Můj běžný den v čokoládovně začíná docela jednoduše. Nejdřív si připravím pracovní stůl, nástroje a suroviny. Mám rád, když je všechno na svém místě a můžu se plně soustředit jen na čokoládu.

Nemám žádný složitý rituál, ale jednu věc přece jen ano. Vždycky si dám kousek čokolády před začátkem práce a pak i na konci dne. Někdo si před prací zapálí cigaretu, já si místo toho vychutnám čokoládu. V tu chvíli se soustředím jen na chuť a na ten okamžik. Je to takový můj malý start i tečka za celým dnem.

Samotná práce je pestrá. Temperování čokolády, lití do forem, plnění pralinek, balení objednávek... Někdy je to víc o tvoření, jindy spíš o přípravě a organizaci. Ale právě ta rozmanitost mě na tom baví nejvíc.

Vnímáte čokoládu jinak díky tomu, že se spoléháte více na jiné smysly než sluch?

Určitě ano. Když člověk přichází o sluch, postupně začíná vnímat svět jinak. Více se soustředí na to, co vidí, cítí a chutná. U čokolády je to vlastně výhoda. Vnímám každou texturu, vůni i chuť mnohem intenzivněji než dřív.

Když temperuji čokoládu nebo plním pralinky, věnuji pozornost každému detailu. Tomu, jak se leskne, jak se táhne, jak se rozpouští na jazyku. Možná díky tomu, že neslyším, dokážu se do těchto drobností úplně ponořit a užít si je naplno. Čokoláda se pro mě stala jakýmsi smyslovým dobrodružstvím. Každý kousek je příležitost cítit, vnímat a soustředit se jen na okamžik.

Jak komunikujete se zákazníky nebo kolegy? Pomáhají vám technologie, nebo jste si vytvořil vlastní systém komunikace?

Pracuji sám, takže s kolegy přímo nepřicházím do kontaktu. Se zákazníky komunikuji převážně elektronicky, přes e­mail, zprávy nebo objednávkový formulář. Díky tomu můžu všechno pohodlně řešit svým tempem a bez stresu, který by mi způsobovala přímá komunikace. Technologie mi hodně pomáhají.

Umožňují mi udržet kontakt se zákazníky, řešit dotazy a objednávky efektivně, i když neslyším.

Co vám při práci s čokoládou dělá největší radost? Máte oblíbený druh čokolády nebo recept?

Největší radost mi při práci s čokoládou dělá to, když vznikne něco poctivého a tradičního, co lidem opravdu chutná. Nemám rád extravagantní trendy jako třeba „dubajskou“ čokoládu nebo přehnané kombinace chutí. Mám rád klasiku, čokoládu spojenou s oříšky, pralinky, kde cítíte poctivý domácí nugát, nebo jednoduché tabulky s kvalitní hořkou čokoládou. Právě v těch tradičních chutích je podle mě kouzlo a zároveň záruka, že každý kousek potěší.

Jsou vaše výrobky z čokolády v něčem specifické? Liší se od ostatních například technologií výroby, využitím bio surovin či vzhledem?

Moje výrobky jsou specifické hlavně kvalitou a osobním přístupem. Vše vyrábím ručně a čokoládu temperuji nad vodní lázní, nepoužívám velkokapacitní stroje jako v továrně, takže mám každý krok pod kontrolou. Používám jen kvalitní suroviny, zejména oříšky, a pečlivě sleduji jejich původ. Nekupuji suroviny z míst, kde by hrozila nucená dětská práce. Horké čokolády dělám ze surovin z Jižní Ameriky a všechna moje čokoláda je belgického typu.

Každý kousek je pro mě důležitý. Musí to být moje dílo, se kterým jsem spokojený. Každý může mít jinou chuť. Někdo má rád sladší čokoládu, někdo 90% hořkou. Ale podstatné je, že vše, co opustí můj stůl, nese mou péči a kvalitu. Chci, aby každý, kdo moje výrobky ochutná, cítil poctivou práci a vášeň, se kterou je tvořím.

Co od vás zákazníci nejraději nakupují?

Největší úspěch u zákazníků mají preclíky v čokoládě. Ty prostě milují. Dále jsou velmi oblíbené mléčné čokolády s nasekanými oříšky nebo s celými lískovými ořechy. Lidé u mě vyhledávají hlavně tradici a klasiku, něco, co znali už od dětství a co je spolehlivě potěší.

Přišlo mi i mnoho dotazů na to, zda dělám i extravagantní „dubajskou“ čokoládu. Ochutnal jsem ji, abych věděl, o co jde, ale mně osobně nic neříká. Já se držím poctivé práce a jednoduchých chutí. Klasika je klasika. Už jako děti jsme měli první kontakt s mléčnou nebo oříškovou čokoládou a právě tyto kombinace pro mě mají smysl a kouzlo.

Vyrábíte i na přání zákazníka?

Když jsem začínal s prvními pokusy, dělal jsem čokoládu prakticky pouze podle přání zákazníků. Neměl jsem vlastní e­shop ani webovou stránku, takže vše bylo na zakázku. To se změnilo, když jsem měl úspěšnou kampaň na Donio Slovensko. Díky podpoře lidí jsem mohl vybudovat vlastní dílnu a e­shop a od té doby už pracuji hlavně podle vlastního plánu a na vlastních produktech.

Dnes už na přání vyrábím jen pro známé a kamarády, protože čas je omezený a práce je náročná. Přesto je pro mě důležité, že i při práci na zakázku můžu nabídnout stejnou kvalitu a péči jako u všech svých výrobků.

Setkal jste se někdy kvůli svému handicapu s předsudky? Jak na to reagujete?

Vlastně jsem se nikdy kvůli svému handicapu s otevřenými předsudky nesetkal. Spíš je to tak, že když lidem řeknu, že neslyším, mají tendenci mluvit hlasitěji. Což mi ale moc nepomůže. (smích) Důležitá je pro mě spíš artikulace a pomalejší tempo.

Největší problém jsem měl během covidu, kdy všichni nosili roušky. Tehdy jsem se obával někam chodit, protože jsem věděl, že nikomu nebudu rozumět. Samozřejmě ne každý hned ví, že neslyším, takže na to musím upozornit. Dřív jsem se občas za svůj handicap styděl a raději jsem mlčel nebo jen přikývl, ale naučil jsem se s tím žít. Vím, že to není moje chyba, a už je to pro mě v pohodě.

Co byste poradil lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci, která nečekaně změní jejich životní směr?

Když se člověk ocitne v situaci, která nečekaně změní směr jeho života, je důležité zůstat otevřený

Zajímavosti:

Kdo je Emil Sútor

Název firmy: Čokoládový Emil

Koníčky: Kromě čokolády mám rád knihy, rád se věnuji sportu a poslední rok pravidelně cvičím ve fitku s trenérem.

Moje motto: „Pro mě je lepší jednou zkusit než stokrát přemýšlet.“

y Jsem neslyšící a k čokoládě jsem se dostal náhodou – úplně mě pohltila a stala se mou životní cestou.

y Moje první pralinka byla se slaným karamelem.

y Díky úspěšné kampani na Donio Slovensko jsem si mohl vybudovat vlastní čokoládovou dílnu a e-shop.

y Čokoládu vyrábím tradičním způsobem – ručně a s maximální kontrolou každého detailu, od temperování až po balení.

y Můj „rituál“ je jednoduchý: místo cigarety si dávám kousek čokolády – na začátku i na konci pracovního dne.

možnostem a hledat, co mi vyhovuje. Někdy přijdou nápady na to, co dělat, nečekaně, tak jako u mě. Asi nelze dát univerzální radu, ale myslím, že je klíčové naučit se pracovat se sociálními sítěmi a využívat je pro svůj prospěch, tvořit něco zajímavého a najít si činnost, která vás baví. Každý má nějaké schopnosti, manuální nebo intelektuální, a je důležité je rozvíjet.

Podstatné je tvořit a nevzdávat se, nezavírat se před světem. Dnes je spousta online kurzů a možností, díky kterým lze dělat opravdu mnoho věcí. Když přišla o sluch moje maminka, bylo to kolem let 1985–1990, neexistoval u nás internet ani počítače – nebylo prakticky nic, co by lidem s tímto handicapem pomohlo. My máme štěstí, že žijeme v době, kdy handicap nemusí být překážkou, ale naopak může být cestou k tomu, najít svůj směr a něco, co nás baví a dokáže i živit.

Jak se říká: „Když ti život dá citrony, udělej si limonádu.“ Pro mě to znamená vzít situaci, kterou nemůžeme změnit, a hledat cestu, jak ji obrátit ve svůj prospěch a přitom si zachovat radost a smysl pro tvoření.

JAK ZLEPŠIT

ŽIVOT

NESLYŠÍCÍM

SENIORŮM

V DOMOVECH

SENIORŮ

Neslyšící lidé v důchodovém věku, kteří se ocitnou v domovech seniorů, to nemají jednoduché. Většinou mají potíže s komunikací s personálem i s ostatními spolubydlícími. Ne každý slyšící pečovatel nebo sociální pracovník ovládá znakový jazyk, případně zná pravidla správné komunikace s osobami se sluchovým postižením. Tyto osoby se často ocitají v izolaci a ztrácí zájem o okolí. Kamila Spěváková, předsedkyně Tichého spolku neslyšících, která je sama neslyšící, povyprávěla o svých zkušenostech i o životě neslyšících seniorů v domovech. Poukázala také na důležitost poskytování podpůrných a společenských aktivit, které jim mohou pobyt zpříjemnit.

text Eva Vavříková, Kamila Spěváková foto archiv TDN (Tichý dům neslyšících)

Jaké máš zkušenosti s neslyšícími klienty v domovech seniorů nebo podobných zařízeních?

Ráda s nostalgií vzpomínám na čtyři již zesnulé neslyšící klientky, které mi moc pomohly utvořit si ucelenější vhled do problematiky seniorů se sluchovým postižením a získat tolik praktických zkušeností. Než jsem odešla do penze, spolupracovala jsem v období 2018 až 2022 s pražským Domovem pro seniory Chodov jako předsedkyně­dobrovolnice. Posláním našeho zapsaného spolku Tichý dům neslyšících byla hlavně podpora volného času neslyšících klientek domova. První klientku jsem poznala v roce 2015 jako matrikářka pobočného spolku Českomoravské unie neslyšících v Praze v doprovodu sociálního pracovníka Františka Šmolíka z České unie neslyšících. Měla tehdy totiž narozeniny. Časem jsme pozorovali změnu v jejím chování –ztrácela chuť jezdit speciální dopravou do pražského klubu Unie, zůstávala v domově sama. Z tohoto důvodu se mi v roce 2018 podařilo vyjednat s vedením domova založení klubu Modrobílé ucho (později se klub přejmenoval na Spolu), kam neslyšící klientky docházely a věnovaly se vlastním činnostem, na které byly zvyklé.

Zajišťovala jsi neslyšícím klientkám tlumočníky do ČZJ, abyste jim usnadnili komunikaci s okolím (s lékaři, personálem v nemocnici, domově seniorů apod.)?

Ano, zajišťovala jsem klientkám tlumočení do ČZJ například v rámci Týdne komunikace osob se sluchovým postižením pořádaného neziskovou organizací Orbi Pontes, na besedě s chovatelkou sibiřských huskyů v sále domova. Světy neslyšících a běžných obyvatelů domova se díky canisterapii (léčbě se psy) krásně propojily. Je to balzám na starší bolavou duši.

Dvěma klientkám jsem také zařídila jedinečný zážitek na celé stáří díky návštěvě Zooparku Zájezd u Kladna za přítomnosti ošetřovatele i pečovatelky se znalostí ČZJ. Babičky sedící na vozíku tak měly možnost vidět zvířata zblízka a pohladit si dokonce živého chameleona nebo hada. Nechyběla ani přednáška o zvířatech tlumočená do ČZJ.

To je krásné, že seniorky měly takové zážitky, z nichž určitě dlouho čerpaly. Ty jsi pro ně tedy připravovala různé terapeutické programy nebo společenské aktivity. Jaké například?

Ano, zajišťovala jsem spolkovou činnost nebo terapie přímo na míru neslyšícím. Šlo například o tradiční mikulášské besedy s pantomimickým vystoupením (v podání neslyšících osobností Zlatuše Kurcové,

Antonína Zralého a Františka Půlpána), povídání u narozeninového dortu, činnostní terapii, arteterapii, vzpomínkovou terapii (ta byla nejoblíbenější) atd. Pro neslyšící je bezesporu důležitá i tiskoterapie, tedy předčítání textů. Pomáhá jim změnit jejich zkreslené myšlení, rozšířit vědomosti a porozumět obsahu prostřednictvím znakového jazyka. Je to metoda komunikativního charakteru.

Vzpomínám také například na práci s vlnou. S klientkou jsme řešily námět pro háčkování. Seznámila jsem ji s projektem „Háčkované chobotničky pro nedonošená miminka“, který ji nadchl. Uháčkovala jsem chobotničku, kterou jsem jí poté dala jako předlohu. Před ukončením mé činnosti jsem jí dala za úkol uháčkovat několik připravených hraček, které by potom darovala neslyšícím dětem během návštěvy a prohlídky školy pro neslyšící ve Výmolově ulici v Radlicích, kterou sama kdysi navštěvovala. Bohužel se návštěvy už nedočkala... Mezi klientkami byla i paní se sníženými kognitivními schopnostmi. Aktivity pro ni probíhaly individuálně na jejím pokoji. Vyzkoušela jsem například formu terapie hrou. Za pomoci pexesa jsem jí pomáhala spoluvytvářet a sdílet společnou slovní zásobu prostřednictvím znakového jazyka. Tématem

bylo ovoce a zelenina. Výsledky byly překvapivé – pojmy ve znakovém jazyce si pamatovala, její dlouhodobá paměť vztahující se ke znakovému jazyku byla na slušné úrovni, ale na slova z češtiny si vzpomínala obtížně. Například na obrázku poznala malinu a dokázala ukázat její znak, ale na jazyku měla jen počáteční písmeno „M“, na celé slovo si nevzpomněla. Pomáhala jsem jí ho doplnit, z čehož měla velkou radost.

Potřebovaly klientky podporu při vyřizování osobních záležitostí?

Nastaly situace, kdy nebyla k dispozici pečovatelka se znalostí ČZJ nebo nemohla pomoci rodina, a tak jsem dělala mezi neslyšící klientkou a její klíčovou sociální pracovnicí prostředníka já. Jedna z klientek mě vnímala jako důvěryhodnou osobu. Dokonce se mnou chodila za pokladní domova vybírat peníze. Pomáhala jsem jí vše vysvětlit a splnit její potřeby, například jsem pro ni v obchodě vybírala novou televizi vhodnou pro osoby se sluchovým postižením nebo v hale domova nové prádlo atd.

Jednou se stalo, že jsem klientku zastihla vystresovanou v cizím pokoji s jinou slyšící klientkou. Od pracovnice jsem se dozvěděla, že na pokoji, kde bydlí, se vyměňovala podlaha. Snažila jsem se jí situaci vysvětlit a uklidnit ji s tím, že se na svůj pokoj vrátí ještě dnes. Vzhledem k její rozporuplné náladě jsem jí nabídla, aby se mnou šla na relaxační skupinové

cvičení. Toto cvičení pod vedením aktivizační pracovnice jí pomohlo uvolnit svalové napětí a odbourat stres a únavu. Z tělocvičny již odcházela s lepší náladou.

Mají neslyšící senioři a jejich rodinní příslušníci dostatečné informace o tom, kam se obrátit při vyřizování sociálních dávek nebo zajištění domácí péče?

Z vlastní zkušenosti doporučuji obrátit se na úřad práce, který vás celým procesem provede. Já a moje slyšící maminka jsme měly velké štěstí na ochotné zaměstnance úřadu práce v Kolíně, kteří nám vždy předali dostatek poučných informací. Vzpomínám, co všechno jsme řešili, když těžce onemocněl můj tatínek, který měl stařeckou nedoslýchavost – to bylo vyřizování žádostí o podrobení se vyšetření a předložení podkladů k posouzení zdravotního stavu, návštěva u praktické lékařky, provedení sociálního šetření v domácím prostředí, přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na mobilitu a příspěvku na péči 3. stupně závislosti, vydání parkovacího průkazu a prostudování jejich poučení, oznámení o zastavení výplaty příspěvků na mobilitu a na péči z důvodu zdravotní péče během pobytu v nemocnici atd. Vyřizování všech náležitostí proběhlo rychle a hladce. Měli jsme i terénní sestru z kolínské nemocnice, která docházela za mým tatínkem domů. Máme výborné zkušenosti i se společností Spirála pomoci, například s pronájmem invalidního vozíku na

procházky a s objednávkou přepravní služby HandiTransport, když tatínek potřeboval odvézt k lékaři.

Máš recept na to, jak zlepšit život neslyšícím seniorům a jak jim zajistit důstojné stáří v domovech seniorů nebo podobných zařízeních?

Kéž by recept na šťastný a bezbariérový život mohl existovat... Podle mého názoru neslyšící senior v řadě ohledů lépe přijme spolupráci či pokyny od neslyšícího zaměstnance než od slyšícího. Spojuje je sluchové postižení i společný jazyk, dokážou se jeden do druhého lépe vcítit a mají tak k sobě blíž.

jsem s ní v parku přes dvě hodiny, ani se jí nechtělo vracet do domova. Příběh dokazuje, že neslyšící zaměstnanci mohou být pro slyšící personál velkou oporou. Dokážou jim ulehčit nesnadnou spolupráci s náročnými neslyšícími seniory.

Poslední dobou ve společnosti rezonuje téma důstojného konce života a snahy zařídit si jej co „nejsnazší“. Mnozí si přejí dožít doma v kruhu rodiny. Skutečnost je bohužel odlišná, ne každý tuto možnost má. Slyšela jsem, že ne všem v tomto ohledu bylo vyhověno a pozůstalí si to pak někdy kladou za vinu. Jak to vidíš ty?

Dobrá otázka. V době nouzového stavu byly kvůli koronavirové epidemii dveře domova uzavřené. Myslela jsem tehdy na klientku paní Mikulášovou. Naštěstí nebyl problém se domluvit s její pracovnicí a naplánovat videohovor přes Skype. Stihla jsem jí popřát k 95. narozeninám a popovídat si s ní formou vzpomínkové terapie. Jsem ráda, že se mi povedlo zajistit jí důstojnou poslední aktivitu v závěru jejího života, než tiše odešla...

Kamile Spěvákové děkujeme za přínosné sdílení zkušeností. Věříme, že péče o neslyšící seniory v domovech se bude nadále zlepšovat.

Vyzkoušela jsem si to na stáži v Domově Palata u jedné seniorky s hluchoslepotou. Paní seděla v pokoji u stolu. Opatrně jsem ji pohladila po ramenou, vzala jsem ji za obě ruce a pomocí taktilního znakového jazyka jsem se jí představila a naznačila jsem jí, že jsem také neslyšící. Sociální pracovnice mi ale řekla, že se paní necítí dobře a že nemá chuť jít na procházku, tak jsem ji ten den nechala v klidu. Druhý den jsem se ale od sociální pracovnice dozvěděla, že seniorku prohlédl lékař a že je úplně v pořádku a včera to byla jen výmluva. Navštívila jsem ji tedy znovu v doprovodu robustní slyšící asistentky. Ta klientce pomocí taktilního znakového jazyka naznačila, že půjde ven. Paní odmítavě kroutila hlavou a začala se bránit. A tak asistentce nezbylo nic jiného než ji silou uchopit za ruce a posadit ji na invalidní vozík. Ale vše bylo marné – paní kladla odpor dál. Sociální pracovnice mi řekla, že se jedná o náročnou klientku. Rozhodla jsem se tedy převzít roli asistentky. Snažila jsem se paní jemně pohladit po ramenou a taktilním znakovým jazykem jí naznačit, že spolu půjdeme ven. Paní si mě pamatovala ze včerejší návštěvy a ihned mi své ruce podala. Pomohla jsem jí posadit se na vozík a vyšly jsme ven do slunného podzimu. Byla

Mindfulness a terapie

v komunitě

Neslyšících

Ve světě, kde jsou služby duševního zdraví pro neslyšící a osoby se zdravotním postižením stále často nedostupné, vyniká Trudi Collier jako odvážná a průkopnická osobnost. Trudi, neslyšící psychoterapeutka žijící ve skotském Edinburghu, zasvětila svou kariéru propojení terapie, mindfulness a přístupnosti. Svou prací pomáhá neslyšícím a lidem se zdravotním postižením nejen získat podporu v oblasti duševního zdraví, ale také objevovat tělesně zakotvenou všímavost způsobem, který skutečně rezonuje s jejich životní zkušeností.

V tomto článku a rozhovoru s Trudi se zaměříme na její profesní cestu, filozofii i na výzvy a příležitosti v oblasti propojení mindfulness a terapie v komunitě Neslyšících.

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Trudi Collier, www.mindful.org

Co je to mindfulness?

Mindfulness, česky často označovaná jako všímavost, bdělá pozornost nebo plné uvědomění, je praxe vědomého, záměrného a nehodnotícího zaměřování pozornosti na přítomný okamžik s otevřeností a soucitem. Nejde o soustředění na jeden bod, ale o vnímání toho, co se právě odehrává v těle i mysli, bez posuzování a bez snahy o okamžitou změnu. Tato dovednost, kterou lze rozvíjet tréninkem, prokazatelně pomáhá snižovat stres, úzkost i depresi a vede k větší rovnováze a sebereflexi. Pro neslyšící a osoby se zdravotním postižením může mindfulness představovat jedinečný způsob, jak znovu navázat spojení s vlastním tělem, vizuálním vnímáním a vnitřním klidem – nezávisle na mluveném jazyce. Trudi ve své práci tuto praxi přizpůsobuje vizuální a tělesné komunikaci, její sezení probíhají v britském znakovém jazyce (BSL) a kladou důraz na vizuální ukotvení, uvědomění těla a srozumitelný průvodní jazyk místo zvukových podnětů.

Přizpůsobení mindfulness pro neslyšící účastníky

Nedávno Trudi vedla pilotní projekt tří večerních sezení mindfulness na Zoomu vedených výhradně v BSL. Tato online setkání vytvořila bezpečný a podpůrný prostor, kde mohli neslyšící účastníci zkoumat mindfulness bez jazykových bariér.

Každý večer se zaměřoval na uzemnění, přítomnost a soucit – vyjádřené vizuálně i emocionálně prostřednictvím BSL. Projekt představoval první krok k vytvoření pravidelnějšího a strukturovanějšího programu pro komunitu Neslyšících.

Zpětná vazba byla pozitivní – účastníci popisovali pocity klidu, propojení a úlevy díky tomu, že konečně mohli zažít mindfulness ve svém vlastním jazyce. Povzbuzená touto odezvou chce Trudi dále rozvíjet přístupné iniciativy, které propojují její klinické zkušenosti s hlubokým porozuměním kultuře Neslyšících.

Kromě své terapeutické praxe se Trudi aktivně podílí na několika komunitních a vzdělávacích projektech v Edinburghu i po celém Spojeném království. Školí slyšící odborníky v oblasti povědomí o neslyšících v rámci duševního zdraví, konzultuje s organizacemi neslyšících programy pro duševní pohodu a spolupracuje s kulturními institucemi na tvorbě inkluzivních uměleckých zážitků pro neslyšící publikum. Prostřednictvím těchto aktivit podporuje nejen povědomí o duševním zdraví, ale také hrdost, propojení a posílení komunity Neslyšících.

Trudi jako BSL

průvodkyně v galeriích

Trudi při přednášce o mindfulness

Propojení mindfulness a terapie

Trudin přístup často kombinuje mindfulness s terapeutickými metodami založenými na důkazech, jako jsou CBT (kognitivně­behaviorální terapie), ACT (terapie přijetí a odhodlání) či schématerapie. Její sezení zohledňují kulturní i smyslové odlišnosti – klienty povzbuzují k nalezení klidu, vyjasnění a sebepřijetí v jazyce a formě, které jim skutečně vyhovují.

Také školí slyšící terapeuty, aby lépe rozuměli specifickým potřebám neslyšících klientů spojeným s jejich identitou, komunikací a přístupností.

Trudina práce ukazuje, že inkluze v péči o duševní zdraví není jen technickou otázkou, ale otázkou spravedlnosti a empatie. Mindfulness, jak ji učí, není jen ticho – je to pozornost, tělesná přítomnost a propojení.

Jejím cílem je rozšiřovat přístupné programy mindfulness pro neslyšící, vytvářet zdroje v BSL a stavět pevnější mosty mezi terapeuty, komunitami a kulturou.

Jste neslyšící terapeutka žijící v Edinburghu – jak vaše osobní zkušenost ovlivnila vaši

profesní cestu a inspirovala vás k tomu stát se psychoterapeutkou?

Sama mám neslyšící rodiče i další neslyšící příbuzné a v komunitě Neslyšících jsem vyrůstala. Moji rodiče byli velmi aktivní v klubech neslyšících – otec se účastnil sportovních aktivit pro neslyšící, maminka zase pomáhala jako dobrovolnice, zajišťovala občerstvení, organizovala bingo atd.

Už jako dítě jsem díky těmto zkušenostem pochopila, co znamená být součástí komunity Neslyšících. Ve svých 18 letech jsem se zapojila do projektu AIDS AHEAD vedeného Britskou asociací neslyšících (BDA), který podporoval lidi s HIV/AIDS. Tam jsem absolvovala školení a poprvé se začala zajímat o poradenské dovednosti. O mnoho let později jsem vystudovala postgraduální program v oboru psychologického poradenství a zároveň pracovala jako zdravotní advokátka.

Jak vaše identita Neslyšícího ovlivňuje váš přístup k terapii a mindfulness?

Díky tomu, že sama vím, jaké je to být neslyšící, dokážu klientům lépe porozumět. Přizpůsobila

jsem několik školicích materiálů, aby byly přístupné neslyšícím studentům, využívají je různé organizace, například Breast Cancer Care či Interpsyche. O mindfulness jsem se začala zajímat, když mně samotné pomohla zvládat těžké životní situace. Uvědomila jsem si však, že pro uživatele BSL není plně přístupná. Proto jsem založila facebookovou skupinu Trudi’s Mindfulness for Deaf Community, kde sdílím videa, která mohou pomoci jednotlivcům zvládat jejich potíže.

Jak definujete mindfulness tak, aby byla smysluplná a přístupná pro neslyšící, a jak ji pro uživatele BSL přizpůsobujete?

To je skvělá, ale těžká otázka! Některá cvičení mindfulness jsou založena na zvuku, což pro neslyšící není přístupné. Proto hledám jiné způsoby, jak zapojit naše smysly – čich, chuť, dotek, zrak – a kladu důraz na vizualitu. Vytvořila jsem videa o dechových cvičeních v BSL, podobně jako slyšící poslouchají hlasové nahrávky. Každý člověk je jedinečný, a proto neexistuje jedno univerzální řešení – je důležité hledat, co komu nejlépe vyhovuje.

Nedávno jste vedla třídenní pilotní projekt online sezení mindfulness v BSL – jak na něj reagovala komunita?

Ano, šlo o úvod do mindfulness pořádaný Oxford Mindfulness Foundation. Použila jsem jejich materiály a zjistila, že fungují i pro neslyšící účastníky.

Každé sezení trvalo hodinu a poskytlo účastníkům příležitost mindfulness vyzkoušet. Zpětná vazba byla skvělá – všichni ocenili, že jsme používali BSL a nepotřebovali tlumočníky.

Plánujete v tomto projektu pokračovat nebo jej rozšířit? Jaké další aktivity ve Velké Británii podporují duševní zdraví neslyšících?

Ano, plánujeme pokračování. Existují i další organizace, například Sign Health, Deafinitely Women nebo Deaf Action, které nabízejí různé služby zaměřené na wellbeing neslyšících.

Jak s vaší terapeutickou praxí souvisí vaše práce v oblasti přístupnosti umění (např. prohlídky muzeí v BSL)?

K tomu jsem se dostala náhodou! Vždy jsem se zajímala o dějiny umění, navštěvovala galerie a prohlídky v BSL. Jednoho dne mě oslovila místní galerie, zda bych nechtěla dělat průvodkyni – a od té doby se tomu věnuji, už asi osm devět let. Vedu nyní v umělecké galerii mindfulness workshop, kde propojuji mindfulness s uměním.

Jak je možné propojit mindfulness s uměním v galeriích?

Na webových stránkách National Galleries Scotland je zveřejněna série krátkých videí v BSL, která vznikla na objednávku této instituce. V těchto videích

představuji přínosy mindfulness pro zdraví a vysvětluji, jak může zlepšovat duševní pohodu. Při zamyšlení nad různými uměleckými díly ze sbírek zkoumám propojení mezi mindfulness a uměním a ukazuji, jak může rozjímání nad uměleckými díly nabídnout únik od tlaku moderního života tím, že poskytuje prostor pro zpomalení a sebereflexi.

Jak se jako terapeutka staráte o vlastní duševní pohodu a jakou radu byste dala neslyšícím, kteří chtějí praktikovat mindfulness, ale odrazuje je slyšící způsob výuky?

Je snadné propadnout hektickému životnímu stylu, proto se snažím najít čas jen pro sebe a dobít energii prostřednictvím mindfulness. Je také důležité vnímat, kolik času trávíme u technologií. Mindfulness nemusí být složitá ani časově náročná – stačí si například na telefonu nastavit dvouminutový časovač, sednout si někam v klidu a soustředit se na vlastní dech. Později můžete dobu postupně prodlužovat až na pět minut denně – i to dokáže hodně pomoci.

Měla byste prosím tip, jak využít techniky mindfulness v předvánočním shonu?

Vánoce mohou být velmi rušným obdobím, a proto je důležité každý den si najít alespoň pár minut na odpočinek. Zkuste si tato jednoduchá mindfulness cvičení, která vám mohou pomoci se soustředit, uvědomit si vlastní myšlenky a pocity a obnovit klid: věnujte pět minut tomu, abyste si všimli pěti věcí ze svého dne, které obvykle přehlížíte – může jít o předměty, lidi nebo události z vašeho běžného života – například teplý kabát v zimě, ticho rána po sněžení, pohled na mraky, váš horký nápoj nebo pozorování ptáků venku.

Vyhraďte si chvíli, abyste tyto věci ocenili, a položte si otázky:

Uvědomili jste si někdy, jak tyto věci prospívají vašemu životu nebo životům ostatních?

Jaký by byl život bez nich?

Mindfulness je důležitou praxí pro každého, zejména pro ty z nás, kteří zažívají úzkost. Pravidelným cvičením se dokážeme lépe naladit na své prostředí a pocity v přítomném okamžiku, místo abychom se soustředili na negativní pocity či obavy z budoucnosti. O Vánocích se často naše denní rutina rozpadne –máme spoustu povinností, událostí a plánů, které je těžké všechny sledovat. Zkuste si do své vánoční rutiny naplánovat i chvíle pro mindfulness.

Trudi Collier

y pochází z neslyšící rodiny, vyrůstala v Londýně; nyní žije v Edinburghu ve Skotsku y akreditovaná psychologická terapeutka (MBACP) s více než 20 lety

praxe v různých klinických i vzdělávacích prostředích

y přednáší o mindfulness pro organizace a skupiny neslyšících a v britském znakovém jazyce (BSL) prezentuje témata týkající se zdraví a duševní pohody, podílí se na projektech podporujících kulturu, dědictví a wellbeing neslyšících

y pořádá umělecké prohlídky v BSL v galeriích a muzeích po celém Skotsku a spolupracuje s institucemi na zpřístupnění kulturních akcí pro neslyšící

y jejím posláním je zpřístupňovat duševní zdraví, vzdělávání a umění neslyšícím a lidem se zdravotním postižením

y její dvojí identita – neslyšící ženy a terapeutky – jí dává jedinečné porozumění tématům duševního zdraví neslyšících v převážně slyšícím světě

Kde najdete Trudina videa v BSL o mindfulness?

Trudi’s Mindfulness for Deaf Community www.trudicollier.com

Trudi Collier

Pokud potřebujete čerstvý vzduch a klid, můžete zkusit tzv. vědomou procházku. Když jdete, všímejte si svého okolí a zapojte všech pět smyslů, abyste se plně soustředili na to, co se děje kolem vás. Začněte tím, že se zaměříte na své nohy a na to, jaký je to pocit, když se dotýkají země. Pak pomalu přesuňte pozornost od nohou směrem k hlavě a vnímejte pocity ve svém těle. Cítíte se těžce, nebo lehce? Je vám teplo, nebo chladno? Brní vás tělo, nebo je ztuhlé? Nyní se začněte uvolňovat s každým nádechem a výdechem. Pokud cítíte, že byste potřebovali vedení, podívejte se online, kde najdete též spoustu tipů, které vám mohou pomoci.

My z redakce UNIE vás srdečně zdravíme!

Přejeme vám krásné a klidné Vánoce,

ať je u vás doma teplo, pohoda a jistota.

Přejeme vám úsměv, radost a dobrou náladu,

ať jsou vaše svátky plné světla a porozumění.

Rodina, přátelé, být spolu a v klidu – to vámpřejeme,

ať se vaše přání a sny splní.

Děkujeme vám, čtenářům, za vaši podporu,

Naše práce má přinášet radost i užitek

Ať nový rok přinese nové přiběhy a nová témata

moc si vážíme toho, že nás celý rok sledujete a děkujeme vám za všechny reakce, zprávy a podněty

Přejeme vám zdraví, sílu a pokoj. KrásnéVánoce a šťastnýNovýrok2026!