UNIE 7-8/2018

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú.

7–8/2018 • roč. XXII 45 Kč

str. 16

str. 20

Inkluze ztracená v překladu

Rozhovor s manželi Macháčkovými

Alexandr Zvonek Každý může dosáhnout svých výšin

str. 14

ÚVODNÍK ŠÉFREDAKTORKY

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících, na Gallaudetově univerzitě v USA je již zcela běžné mít v čele školy neslyšícího ředitele, děje se tak však pomalu i jinde.

U nás bylo poslední dobou ožehavým a nekončícím tématem to, zda komise ve výběrovém řízení na nového ředitele školy pro žáky se sluchovým postižením (SP) v Brně dá konečně šanci i kandidátovi se SP. Kandidátovi, který je spřízněn se svou komunitou neslyšících, kterou dobře zná, a který ví, co tato komunita potřebuje…

Bohužel, letos se tomu tak nestalo. Proč?

Více se dozvíte v tomto čísle v rozhovoru s neslyšícím pedagogem, Bc. Mgr. Alexandrem Zvonkem, Ph.D., který právě kandidoval na pozici ředitele školy pro SP v Brně. Tímto mu i děkujeme za zasvěcení do problému. V této souvislosti si můžete přečíst článek Andrey Hudákové INKLUZE ztracená v překladu v rubrice Z domova na str 8.

Tématem inkluze se zabývá také neslyšící pedagog a lektor, Mgr. Petr Vysuček. O inkluzi přednášel letos na jaře v proslulé Znakovárně a mnohé neslyšící tam překvapil doposud jim

neznámými informacemi o problematice vzdělávání neslyšících, o rozdílných přístupech učitelů k inkluzi neslyšících (jak v běžných školách, tak i ve školách pro SP) a také o fungování školní inspekce. I Petr Vysuček přispěl článkem do našeho časopisu U nás v ČR je stále o co bojovat.

Pojďme se zaradovat z léta a načerpat nové poznatky z něj. O pestrém cestování nám vyprávěla pro mnohé již známá malířka neslyšících, Věra Macháčková, spolu se svým manželem, Václavem Macháčkem.

V poslední době celou naši redakci velmi těší, že naše videa přeložená do ČZJ mají stále vyšší sledovanost. Nejčastěji se jedná o články z rubrik Psychokoutek a Eko. Vážíme si toho a děkujeme.

Krásné léto vám za celou redakci přeje

Lucie Sedláčková Půlpánová šéfredaktorka UNIE

Naše redakce

Monika Ťuláková

Lucie Štefková

2

Lenka Hejlová

Milena Brožová

Ivana Hay Tetauerová

Eva Kastnerová

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

Kristina Pánková Kratochvílová

Martin Jarůšek

Kristýna Kučerová

Dominik Mac Henzl

Petr Pánek

Irena Maňáková

Barbora Flusserová

OBSAH

Obsah 4

ČUN/ČMUN PRAHA

5

ČUN/ČMUN BRNO

6

ČUN/ČMUN LIBEREC

7

ČUN/ČMUN KROMĚŘÍŽ

9

Z DOMOVA

10

ROZHOVOR:

Mohlo by vás zajímat…

9

Mezinárodní den neslyšících / znakového jazyka

30

Jak žít bez odpadu nebo jej aspoň minimalizovat?

KAŽDÝ MŮŽE DOSÁHNOUT SVÝCH VÝŠIN ALEXANDR ZVONEK 16

I INKLUZE U NESLYŠÍCÍCH DĚTÍ MÁ SVÁ ÚSKALÍ

20

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI: KDYŽ SI SVĚTOBĚŽNÍCI ŘEKNOU „ANO“ DVAKRÁT…

24

SESTRA PAULINA

26

PSYCHOLOGIE: INTERNET A DĚTI

28

SPORT

30

EKO: JAK ŽÍT BEZ ODPADU NEBO JEJ ASPOŇ MINIMALIZOVAT?

31

KALENDÁRIUM

Můžete si nás předplatit Roční tištěné předplatné: 210 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

Kde nás v síti najdete…

WEB ISSUU www.cun.cz www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie • 7–8/2018, roč. XXII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Sedláčková Půlpánová • zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová • redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová překladatelka do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová figuranti: Eva Kastnerová, Dominik Mac Henzl externí spolupracovníci: Petr Pánek, Kristýna Kučerová • jazyková korektura: Lucie Štefková • redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: archív AZ grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o.

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 Vydáno za podpory:

Česká unie neslyšících

3

ČUN/ČMUN PRAHA

RETRO TÁBOR PRO SENIORY SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM TEXT: Kamila

Spěváková / FOTO: archív TDN

T

ichý dům neslyšících, z. s. uspořádal v červnu 2. letní tábor, tentokrát pro seniory se sluchovým postižením. Letošní novinkou bylo propojení osob se sluchovým postižením spolu se seniory s jiným typem zdravotního postižení.

Naše „táborová“ skupina, složená z dvanácti lidí a jedné tlumočnice ZJ, byla skvělá a nesla bojový pokřik: „Z ulity ven!“.

Zvládla vzájemné poznávání nových lidí včetně seznamování, překonala stres a úspěšně se zapojila do integrace. Společné aktivity a práce na úkolech pomohly naší partě zvýšit soudržnost a přizpůsobivost.

4

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

Spolupráce TDN se spolkem Tábory v Beskydech, a to s hlavní vedoucí, paní Ivankou Zelinovou, a jejím týmem byla úžasná!

Díky velmi bohatému programu měly osoby se sluchovým postižením možnost vytvářet prostor vzájemné pomoci pro posílení, růst sebeúcty a sebedůvěry, např. společným výletem na Bílou, Pustevny a do Rožnova, společnou Seniorskou olympiádou, společným vystoupením na Spartakiádě, společnou bitvou o vlajku apod.

V programu nechyběla ani zdravotní cvičení, přednášky o spartakiádě a dvou seniorech, kteří s batohy procestovali Ameriku, tvorba mandal z písku, tanec, večerní stezka odvahy, hledání pokladu, soutěž Talentmania, bodové hodnocení na pokojích, posezení u táboráku apod.

Vřelý dík patří Chartě 77 – Kontu Bariéry za finanční příspěvek na tlumočení z/do ČZJ a na přepis, dalším sponzorům za finanční příspěvek na jízdné, dopravné a výlety, tlumočnici Bětce Novákové za úžasné tlumočení a Báře Stejskalové za profesionální přepis „na dálku“.

Naše skvělá parta se vrátila domů s dalšími nezapomenutelnými zážitky, s diplomy a v pořádku.

Na závěr bych ráda vzkázala všem neziskovým organizacím, aby také organizovaly tábory pro své členy – seniory. Opravdu je to balzám pro duši!

ČUN/ČMUN PRAHA | ČUN/ČMUN BRNO

MIŠÁK A LÉTO TEXT A FOTO:

Ondřej Jeřábek

S JARNÍ PROHLÍDKY ČMUN PRAHA VE SPOLUPRÁCI S PUN PLZEŇ TEXT: Kamila

Č

Spěváková / FOTO: archív ČMUN Praha

MUN p. s. Praha ve spolupráci s ČUN Praha a Plzeňskou unií připravily na jaře 2018 škálu vzdělávacích a poznávacích činností pro neslyšící zájemce, a to dvě prohlídky v Praze – ve Staré čistírně odpadních vod (15. 3.) a v Čokoládovém domě (17. 5.), a dvě prohlídky v Plzni – v pivovaru Pilsner Urquell (11. 4.) a ve firmě Sekt Bohemia (13. 6.). Všechny akce byly zajímavé a poučné. Čokoládový dům, respektive Ateliér Cocoa, se nachází v historickém jádru Prahy, a to v Husově ulici číslo 7. Neslyšící účastníci měli mož­ nost zhlédnout výstavu v podobě sběru his­torických obalů cukrovinek a surovin z da­ lekých zemí. V programu nechyběla ani přednáška formou prezentace o historii čokolád a jejich putování z Ameriky do Evropy, o pěstování kakaovníku, dále o minulosti a současnosti českých výrobců, nechyběla degustace (ochutnávka) a ukáz­ka výroby pralinek. Neslyšící měli možnost vyrobit vlastní pralinky a odnést si je domů. Zaujalo nás motto „Den bez čokolády je jako den bez slunce“.

Na podzim jsme pro vás připravili dvě akce – prohlídku Národního divadla v Praze (viz pozvánka) a návštěvu Technomanie v Plzni (14. 11.). Neváhejte se přihlásit a pojďte s námi získat další vědomosti a zážitky. Bližší informace a přihlášky: kamila.spevakova@cun.cz (pro zájemce z Prahy a okolí) a posta@pun.cz (pro zájemce z Plzně a okolí).

posledním Mišákem v tomto školním roce přišlo také rozloučení před nadcházejícími letními prázdninami. Rozhodli jsme se zakončení uskutečnit mimo prostory naší pobočky ČUN v Brně.

Pro tuto příležitost jsme vybrali dětský park Šaškárna v Brně-Řečkovicích, kde se nachází obří čtvercové bludiště, malý okruh pro dětské šlapací motokáry a počítačová virtuální střelnice.

Kouzlo obřího bludiště si vyzkoušely nejen děti, ale dokonce také samotné maminky – a že se pořádně zapotily! Na závěr jsme dětem rozdali dárkové balíčky jako poděkování za hezké a vzorné chování po celý rok.

Také bychom chtěli touto cestou poděkovat všem, kteří během roku pravidelně navštěvovali náš klub Mišák, a popřát nádherné prožití letních prázdnin a spoustu nezapomenutelných a bohatých zážitků.

Česká unie neslyšících

5

ČUN/ČMUN LIBEREC

ZÁCHRANKA TEXT A FOTO:

Renata Šedivá

D

ne 16. května 2018 jsme se v nové základně Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje (ZZLK) zúčastnili zajímavé prezentace o aplikaci Záchranka.

Neslyšící se dozvěděli, jak mají aplikaci použít, jaké důležité údaje si mají v aplikaci nastavit, aby operátoři věděli, že se jedná právě o neslyšícího pacienta. Po prezentaci jsme se přesunuli přímo do dispečinku ZZSLK, kde jsme viděli, jak operátoři fungují v praxi. Věděli jste, že současné technologie již umožní zaměřit pacienta s velkou přesností, pokud sám nemůže sdělit, kde se právě nachází?!

Ze záchranky jsme odcházeli s novými informacemi a především s respektem a úctou před prací záchranářů.

Velký dík všem!

„VÝZNAMNÉ OSMIČKY“ TEXT A FOTO:

Renata Šedivá

D

ne 31. května 2018 jsme byli již na třetí komentované prohlídce městem, tentokrát na téma „Významné osmičky“. Neslyšící se seznámili s historií města Liberec v souvislosti s významnými roky 1918, 1938, 1948 a 1968.

Starší generace si zavzpomínala a vzájemně sdílela zážitky z roku 1968, ta mladší si připomněla historické události.

Dozvěděli jsme se také spoustu zajímavých informací o některých dnes již architektonických skvostech města ve spojitosti s těmito roky. Pokud se příští rok bude konat další zajímavá akce na toto téma včetně komentované prohlídky, rádi půjdeme znovu.

ZUMBA PRO NESLYŠÍCÍ TEXT A FOTO:

Lena Marx

Č

UN Liberec dne 4. května 2018 poprvé uspořádala taneční cvičení zumby pro neslyšící. A co je zumba? Jedná se o velmi dynamické cvičení při puštěné hudbě, založené na tanečních krocích salsy a merengue. Zumba taktéž zahrnuje základní principy aerobiku. Neslyšící byli velmi nadšeni. Hlavní je dobře se pobavit a zacvičit si. Přijďte příště také! Těší se na Vás lektorka Lena Marx.

6

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

AEROBIK A CVIČENÍ NA BOSU TEXT A FOTO:

D

Lena Marx

ne 20. května 2018 pořádala ČUN Liberec pro neslyšící členy i pro veřejnost cvičení aerobiku. Aerobic je kondiční cvičení při poslechu hudby, zaměřené na vytrvalost a výkonnost. BOSU – nafukovací balanční podložka, kterou lze používat z obou jejích stran. BOSU je výborná pomůcka pro rehabilitaci a zlepšení rovnováhy. Zapojte se i vy.

ČUN/ČMUN KROMĚŘÍŽ

IN VINO VERITAS TEXT A FOTO:

Martina Latíková

D

ne 19. května 2018 se ve Velkých Pavlovicích konala akce Vinný sklípek. Program se nám velice podařil, krásné počasí nám přálo a my konečně mohli venku degustovat různé druhy vína. Dostalo se nám i bohatého občerstvení místních specialit, které nám sám pan vinař podomácku připravil. Těšíme se na příští rok a věříme na ještě hezčí počasí.

ÚVĚRY A HYPOTÉKY TEXT A FOTO:

Martina Latíková

D

ne 25. května 2018 proběhla u nás přednáška na téma Finanční gramotnost, aneb kde jsou moje peníze se speciálním zřetelem k problematice úvěrů a hypoték. Následně dne 8. června 2018 se konala přednáška na téma Pojištění majetku, kde jsme byli zároveň zasvěceni do pojištění odpovědnosti.

Tímto začínáme spolupráci s odborníkem v oboru a plánujeme mnoho dalších přednášek na téma Finance, jdoucích po sobě každý měsíc.

Celý maraton přednášek s námi uběhne pan Petr Vašík z firmy EXPLICIT INVEST. Zároveň nám představí svůj projekt „Typicky česká rodinka“. Těšíme se na novou spolupráci, zajímavé informace a na to, že se naučíme, na co si dát pozor ve světě financí.

DEN MATEK TEXT A FOTO:

Martina Latíková

D

ne 5. května 2018 proběhl Den matek, kdy jsme roz­ dali spoustu dárečků od firmy AVON. Maminky soutěžily ve vě­ domostní soutěži o ceny a zkoušely přijít na záhady hry zvané Kufr. Tým kroměřížské Unie tak vzdal holt maminkám a touto cestou jim tak po­dě­ko­ val.

Česká unie neslyšících

7

Z DOMOVA

Online tlumočení na úřadě MČ Praha 10 TEXT:

Lenka Hejlová

O

d června 2018 zavádí nově Úřad městské části Prahy 10 ve spolupráci s Tichým světem o.p.s. službu pro neslyšící – online tlumočení prostřednictvím Tiché linky. V současné době probíhá zkušební provoz, kdy se neslyšící, komunikující českým znakovým jazykem, mohou s žádostmi obrátit na svého úředníka, který jim pomůže záležitosti vyřídit (občanské průkazy, cestovní pasy, sociálně-právní záležitosti, bytovou agendu apod.).

Neslyšící se po domluvě s pracovníkem úřadu (e-mailem, online tlumočením přes Tichou linku či jak je zvyklý) dostaví na úřad v daném termínu. Pro tento termín bude pověřeným zaměstnancem úřadu (celkem pět úředníků) zamluveno online tlumočení přes službu Tichá linka, která se spustí, jakmile se klient na konzultaci dostaví. Zavedení této služby je dalším krokem k bourání komunikačních bariér mezi úřady a neslyšícími klienty.

Jak připravit neslyšící na budoucnost

V

pátek 8. června 2018 se konala odborná konference, kterou u příležitosti 150 let od založení Podpůrného spolku hluchoněmých pořádal Svaz neslyšících a nedoslýchavých v ČR, z. s. (SNN ČR).

Konference nazvaná Jak připravit neslyšící na budoucnost se týkala především vzdělávání a zaměstnávání neslyšících a konala se v nádherném Brožíkově sále Staroměstské radnice v centru Prahy. Na místě, kde byl v březnu 1458 zvolen českým králem Jiří z Poděbrad.

Konference byla určena především všem neslyšícím a dále odborníkům na vzdělávání a zaměstnávání neslyšících. Zajímavá byla i z tlumočnického hlediska – na tlumočení všech odborných příspěvků pracoval sedmičlenný tlumočnický tým (pět neslyšících a dva slyšící tlumočníci).

Mezi hosty byli i ředitelé ze škol Ječná (Olga Maierová), Smíchov (Václav Chmelíř), Olomouc (Martina Michalíková) a početná delegace učitelů ze škol v Hradci Králové a Brně.

Každý si během konference našel to, co jej zrovna nejvíce zajímalo. Z pohledu středoškolského učitele to byly především velmi zajímavé příspěvky Saši Zvonka (zamýšlel se velice originálně nad vlivem kompenzačních pomůcek na kulturu neslyšících), Radka Červinky (o SPC

8

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

TEXT:

Petr Pánek

Duháček v Hradci Králové), Jaroslava Milicha (o bilingválním vzdělávání na speciálních školách pro SP) a Andrey Hudákové (o pomaturitním studiu na VŠ).

V ranním bloku se vyskytovaly příspěvky určené především samotným neslyšícím a jejich organizacím. Zatímco Jaroslav Paur a Pavel Šturm mluvili především o minulosti, Gergely Tapolczay (viceprezident EUD), Ludwig Herb a Simon Bak z EUDY především o vizích a trendech evropských organizací neslyšících a o odhadech dalšího vývoje vzdělávání a zaměstnávání neslyšících v Evropské unii.

Odpolední blok byl již věnován zaměstnávání neslyšících. Vystoupilo tam několik zaměstnavatelů neslyšících, např. Tichý svět nebo Amazon.

Zajímavé byly svým způsobem i příspěvky respektovaného ekonoma a poslance parlamentu Patrika Nachera, socioložky Lenky Vokáčové a lektorky soft skills, nebo lékaře z Kliniky ORL v Hradci Králové, prof. Viktora Chroboka, o screeningu sluchu.

Druhý den, v sobotu 9. června 2018, následoval workshop Jak se stát úspěšným neslyšícím?

Videa z konference i workshopu si můžete prohlédnout na www.snncr.cz.

Z DOMOVA

HandiCamp XII. TEXT:

H

Lucie Sedláčková Půlpánová / FOTO: archiv LSP

andiCamp, každoroční víkendová akce určená lezcům/horolezcům se zdravotním postižením se letos konala již podvanácté.

Hlavním organizátorem byla firma Singing Rock, kterou zastupuje marketingový manažer Jan Zámečník, známý všem pod přezdívkou Zámek. Tradičními pomocníky jsou mu horští vůdci Tonda Volk a Vít Novák, ale také neslyšící Alexandr Zvonek za Teiresiás při MU BRNO – „otec“ neslyšících (horo)lezců.

Letos akce probíhala po delší době na skalách na Vysočině (Drátník a Pasecké skály).

V minulosti se lezlo na pískovcích v Suchých skalách a v Tisé, dále na Rabštejně a Čertových kamenech v Jeseníkách, na Studentských skalách v Orlických horách a jednou také v jižních Čechách – malebném údolí řeky Lužnice pod Táborem.

Skalními účastníky jsou např. jednoruký Petr Zuch, neslyšící Marek Bartošek, nevidomý Honza Hegr, ale každoročně se přidávají noví (horo) lezci. Již poněkolikáté z/do ČZJ tlumočila Radka Kulichová, která sama je příznivkyní lezení.

Jak vlastně vznikl HandiCamp? Podívejte se na YouTube, na pořad pro Tiché zprávy, který natočila lezkyně Marie Pangrácová s Janem Zámečníkem: https://youtu.be/ASmlBRnCMy8.

Zaujala vás tato akce? Příští rok se můžete přidat i s dětmi.

Mezinárodní den neslyšících/ znakového jazyka letos opět

A

SNEP ve spolupráci s CDY pořádá MDN- MDZJ Kdy: sobota 22. září 2018 Kde: školy pro SP v Holečkově ulici na Praze 5 – Smíchově Program: od 10 do 19 hodin.

Náplň programu: dopoledne přednášky od CDY, od 13 hod. hlavní program od ASNEPu, stánky vystavovatelů. Bodem programu bude předání ocenění osobnosti, která bude oceněna za svůj dlouholetý osobní přínos.

Česká unie neslyšících

9

ROZHOVOR

Každý může Promoce – se svými rodiči

Jméno Alexandr Zvonek je jistě známé většině neslyšících čtenářů. Působí v komunitě neslyšících již dlouho, ačkoli jeho cesta k neslyšícím nebyla zcela tak přímočará, přestože – paradoxně – má ve své rodině další neslyšící. Já znám Sašu, jak mu rodina a ostatní říkají, již ze školy Ječné.

Byla jsem ještě na základce, zatímco on již brázdil chodby našeho gymnázia o patro výš.

Tento muž se sportovní a vypracovanou postavou, který za svůj dosavadní život dokázal všelicos a pro komunitu neslyšících udělal hodně, byl a stále je vzorem mnoha neslyšících, kteří prošli jeho „rukama“. Z vlastní zkušenosti i z vyprávění lidí mu blízkých vím, že je spolehlivý, férový, umí si vytyčit své hranice a stojí si za svými názory.

Ivana Hay Tetauerová FOTO: archiv Saši Zvonka TEXT:

10

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

Sašo, vím o Tobě, že máš slyšící rodiče, ale máš také neslyšící sestru a i další členové Tvé širší rodiny jsou neslyšící. Čím to, že ses dostal do komunity neslyšících později a český znakový jazyk ses naučil relativně pozdě, i když sám neslyšíš?

Tak nejprve si dovolím upřesnit mé sluchové postižení. Já, stejně jako moje starší sestra, jsme se narodili nedoslýchaví. Sluchová vada se u nás postupně zhoršovala. Přestal jsem prakticky slyšet okolo 15 let. Jsem tedy, přesněji řečeno, ohluchlý. Jelikož jsem v dětství mohl využívat sluch, byť omezeně, chodil jsem na běžnou základní školu. Bylo to ale také kvůli rodičům, kteří mne odmítli dát do speciální školy, abych nemusel být na internátě. Tudíž nebyla příležitost se dostat do kontaktu s neslyšícími a se znakovým jazykem.

Později, na gymnáziu pro sluchově postiženou mládež v Praze Ječné, jsem zase byl v kontaktu spíše s nedoslýchavými a jen okrajově jsem něco zaznamenal o nějakých „mávátkách“, jak tam někdo s despektem mluvil o neslyšících uživatelích znakového jazyka.

První přímý kontakt se světem neslyšících a znakovým jazykem se u mne tedy odehrál až v prvním ročníku na vysoké škole. Tou byla brněnská JAMU v roce 1993. Byl jsem najednou obklopen studenty, kteří používali jen znakový jazyk – mezi nimi i moje budoucí manželka Lucka, ale to nás tenkrát ani jednoho nenapadlo :-).

Tam vlastně došlo k takovému prvnímu seznamování se znakovým jazykem a také ke změně pohledu na komunitu neslyšících jako celek. Nedělo se tak ale ze dne na den :-).

Pokud jde o moji sestru, znakový jazyk vlastně ani moc neovládá, to spíše její nedoslýchavý manžel. A jejich neslyšící dcera, tedy moje neteř Kamila, je přímo lektorkou znakového jazyka.

ROZHOVOR

dosáhnout svých výšin Zmínil jsi JAMU v Brně. Vím, že jsi byl mezi prvními studenty oboru VDN (Výchovná dramatika neslyšících) – jaké jsou Tvé vzpomínky na dobu vysokoškolských studií?

Tento obor si mezitím vybudoval své pevné místo ve vzdělávání neslyšících a existuje dodnes. Jaký jsi měl pocit, když jsi dostal možnost tamtéž vyučovat?

Nepatřil jsem k těm úplně prvním studentům oboru. Byli jsme až druhý ročník daného oboru, který se kdy otevřel. On vlastně ani otevřen být neměl, plánovalo se, že se otevře jednou za dva roky. Musím přiznat, že význam toho oboru jsem docenil až dodatečně, s odstupem řady let. Vzpomínky mám asi jen hezké, i když zase právě s tím odstupem času mne mrzí, že jsem nevyužil všechny možnosti, které se v souvislosti s tím studiem v té době nabízely. Ať již jde o další znalosti, další lidi, další prostor atd.

Příležitost sám učit na JAMU jsem právě využil a jsem za ni rád. Kolik mi za ty roky prošlo rukama studentů, to už bych musel dlouho vzpomínat a počítat. Ostatně to platí i pro základní školu, kde jsem deset let působil. Přesto si i zde při pohledu zpět uvědomuji, že jsem se měl v oboru více zdokonalovat a posouvat dále, hledat nové zdroje, inspiraci…

Také jsi absolventem Pedagogické fakulty MU v Brně – magisterského oboru Speciální pedagogika. Rovněž jsi obhájil doktorát na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na jaké téma ses zaměřil při psaní své disertační práce?

Ve své disertační práci jsem se zaměřil na oblast e-learningového vzdělávání neslyšících,

Saša s manželkou Lucií a dětmi Patrikem (13) a Veronikou (15)

Česká unie neslyšících

11

ROZHOVOR

Zvonkovi na vodě

kte­ré v té době prodělávalo takový boom. Souviselo to do jisté míry i s tím, že jsem se e-learningu věnoval v té době v rámci své práce ve Středisku Teiresiás Masarykovy univerzity a také v rámci projektu „E-learning pro sluchově postižené žáky“, na kterém měla velkou zásluhu dr. Burianová ze sdružení Labyrint Brno.

Máš letité zkušenosti s výukou neslyšících na ZŠ, na VŠ – JAMU v Brně a nyní pracuješ ve Středisku pro pomoc studentům se

12

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

specifickými nároky, Teiresiás na Masarykově univerzitě v Brně, v Oddělení vizuální komunikace. Tvoje manželka je učitelkou v MŠ pro neslyšící v Brně. Jste zkrátka učitelská rodina :-). Co bys doporučil neslyšícím, kteří by se chtěli vydat na dráhu pedagoga neslyšících?

Pokud učitelská rodina, tak to jsme hlavně z manželčiny strany, tchyně je také učitelka :-). U dcery Veroniky však také pozoruji sklony k pedagogické práci. Co doporučit těm, kdo se

ROZHOVOR

chtějí vydat na dráhu pedagoga? Tak především vybrat si vhodný obor, ke kterému mají dotyční nějaký vztah, a také vhodnou školu pro studium :-). Větší šanci na uplatnění mají vždy ti absolventi, kteří mají širší portfolio znalostí a obsáhnou tedy více oborů, po kterých je poptávka. Vždy je lepší mít nějakou specializaci, aprobaci. Doporučuji být hodně v kontaktu s praxí, se školami, zapojovat se již v době studií do aktivit školy (např. na dobrovolnické bázi) a nebát se být otevřený novým výzvám.

Nedávno jsi zkusil kandidovat na ředitele školy pro neslyšící, sloučené ze SŠ Jundrov s MŠ, ZŠ, SPC na Lesné v Brně. Nakonec to nedopadlo. Jaká by byla Tvoje vize? Jak vidíš vzdělávání neslyšících v dnešní době a co bys rád změnil a zlepšil, pokud by to bylo ve Tvých silách?

Co se týče konkurzu na místo ředitele školy, říkáš, že to nedopadlo. Záleží na tom, jak se to vezme a kdo to říká. Z určitého pohledu je to tak třeba i dobře, že jsem se ředitelem nestal. Rozhodně to však já sám neberu jako prohru nebo neúspěch, ale naopak jako další životní zkušenost. Prostě jsem se rozhodl, že to zkusím, měl jsem nějakou vizi a věřím, že i upřímnou podporu.

Můj přístup byl pragmatický, byl jsem si vědom toho, že mám na tuto pozici určité předpoklady, ale stejně tak i četné slabé stránky. Popisovat vše, co jsem zamýšlel, by bylo na dlouho.

Nebylo toho málo, což byl svým způsobem

Ve škole v akci

i důvod, proč to, jak říkáš, nedopadlo :-). Škola by jako celek měla mít jasno v tom, co chce, kam směřuje, jak toho dosáhne, jaké nástroje a postupy bude využívat. Vize má být srozumitelná nejen autorovi, vedení školy, ale měla by být srozumitelná a hlavně blízká také učitelům a především rodičům. Není důvod se bát nabourat určité zažité postupy a stereotypy, protože i vzdělávání se vyvíjí. A chce-li být škola moderní v pojetí výuky a nabízet kvalitní vzdělávání, bez určitých změn to nejde, i když si uvědomuji, že ne vždy je to snadné. K naplnění toho všeho škola podle mne nutně potřebuje vlastní otevřenost, stejně tak i podporu zřizovatele.

Vzdělávání dětí se sluchovým postižením má svá specifika, které si mnohdy řada lidí „mimo obor“ (a někdy bohužel i „v tom oboru“) ani neuvědomuje. I na to se dá při vlastním realizaci záměru narazit a je třeba se s tím popasovat. Je třeba být otevřený společnému vzdělávání. To není jen „inkluze“ tak, jak je v tom povrchnějším pojetí vnímána. Společné vzdělávání je mnohem širší záležitost, která nabízí příležitosti i dětem a žákům se sluchovým postižením, a neznamená automaticky zánik nebo odklon od specializovaného vzdělávání. To bude ostatně potřeba vždy. Ona „inkluze“ je určitou formou specializovaného vzdělávání, ať chceme nebo ne.

Teď k Tvé nynější práci – popiš nám prosím, jak vypadá Tvoje pracovní náplň ve Středisku Teiresiás. Co vím, tak pro studenty organizuješ i různé sportovní akce?

Ve Středisku Teiresiás se věnuji sportovním aktivitám výrazně méně než v minulosti. Souvisí to jednak s interními univerzitními změnami, ale i se strukturou studentů atd. Ne že by nebyly žádné sportovní aktivity, ale předtím to zkrátka bývalo veselejší. Nyní se naopak více věnuji realizaci různých projektů, např. aktuálně máme rozjetý mezinárodní projekt se zkratkou LangSkills, který je zaměřený na jazykové vzdělávání a zahraniční studijní mobilitu studentů se sluchovým postižením. Pracujeme také na slovníku Dictio (www.dictio.info), zapojuji se částečně i do studijní agendy a jiných úkolů.

Česká unie neslyšících

13

ROZHOVOR

Ve skalách

Ale abych ty sportovní aktivity zcela neopomenul, tu a tam něco pořádám, ať již sám, nebo ve spolupráci s někým dalším, např. s Czech Deaf Youth. Na podzim chystáme víkendové via-ferraty a inline akci. No a třeba se vrátím i k těm táborům a možná jednou i na základní školu? Kdo ví…

Osobně znám dost mladých neslyšících, pro něž jsi jako jejich bývalý pedagog vzorem. A to je velká pocta :-) Oni se nyní snaží pokračovat v Tvých šlépějích – např. jako táboroví vedoucí, ve Skautu, organizátoři sportovních a outdoorových akcí pro neslyšící apod.

Nejsem příliš společenský člověk, ale nedávno jsem měl možnost potkat se na maturitním plese v Brně se svými bývalými žáky ze základní školy. U mnohých jsem si už ani nebyl jist jmény, museli se mi připomenout. Uvědomil

14

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

jsem si však při tomto setkání jednu věc. Že většina z nich na mne působila strašně pozitivně. Byli takoví slušní (i ta kdysi elita třídních darebáků), mluvili o své práci, která byla poměrně pestrá co do oborů, o svých rodinách atd. Měl jsem z toho velice dobrý pocit. Stejný, jako když vidím své bývalé žáky, nebo ty neslyšící, které jsem potkal jako děti na táboře – jak jsou v životě a v práci úspěšní, že rozumí svému řemeslu, nebo jak říkáš, vedou skauty nebo nějaké organizace, jsou tam aktivní, organizují různé akce… Že se prostě v životě neztratili, jak se říká, i když to neměli tak snadné jako třeba já. Mnozí z nich jsou již v ledasčem lepší a v ledasčem dál než já sám. A i v této věci jsem si uvědomil, že mne to těší. Je svým způsobem i milé sledovat jejich překvapení nebo počáteční rozpaky, když po nich třeba chci, aby mi s něčím poradili, nebo mi něco vysvětlili v oboru, kterému rozumí, kdežto já ne.

A to platí i o těch, kteří studují nebo studovali na Masarykově univerzitě (a nemálo z nich je vlastně z brněnské základní nebo střední školy).

K tomu bych jen dodal, že u nás na Masarykově univerzitě evidujeme již přes 115 úspěšných sluchově postižených absolventů různých oborů všech devíti fakult, což je také skvělé.

Jsi sportovně založený a tato skutečnost se odráží i v tom, jak s manželkou vychováváte své děti. Jak vypadá Tvůj klasický rok, co vše ve sportu děláte a jak trávíte prázdniny?

Jsme opravdu sportovní rodina. Zrovna nedávno jsme se bavili s manželkou, že naše největší výdaje souvisejí se sportem. Ať již se jedná o dovolenou v zimě či v létě na horách, u moře či jinde, nebo o aktivní víkendy, nebo nákupy sportovního vybavení. Pro čtyři lidi to jsou kola, koloběžky, inline i lední brusle, lyžařské vybavení na sjezd i běžky, máme dvě lodě, horolezecké vybavení, vybavení na „malé sporty“ jako je badminton, stolní tenis, míčové hry – volejbal, basketbal, vybavení na potápění, na turistiku – spacáky, stany, karimatky, hamaky… No, mohl bych pokračovat, nebo otevřít půjčovnu. Ještěže máme garáž :-).

ZAMYŠLENÍ

Takže už jen podle toho vybavení si asi každý udělá obrázek o našem sportovním roce.

Hory, skály, voda, kola, inline stezky, lesy… Pořád je dost možností a nebráníme se ničemu novému. Rádi dětem umožňujeme získávat nové sportovní zážitky a zkušenosti, např. přístrojové potápění, let na větroni, jízdu na kajaku, speleologii… Nějak to jde, protože nekouříme, nepijeme alkohol a kavárny jsou nám také cizí. Máme nejraději sporty a pobyt v přírodě, tedy outdoor, jak se říká. Dcera je aktivní horolezec, leze již lépe než já, dokonce již vyráží i do zimních hor, do Tater nebo Alp. Syna výšky nelákají, věnuje se hlavně jízdě na freestyle koloběžce. Já sám chodím víceméně pravidelně do posilovny, ale to je spíš taková automatická povinnost, říkám tomu „provozní údržba“.

Jinak často jezdím na horském kole, a to i do práce, mám hodně rád skály, skalní lezení. Ne ani tak kvůli výkonu, síly ostatně již ubývají, ale kvůli tomu pocitu si tam nahoře sednout a rozhlížet se do kraje.

To je úžasné. Určitě jsem pro to, aby dnešní děti trávily co nejméně času u počítačů, televize a na internetu. Vzpomínky a zážitky s námi jako s rodiči už jim nikdo nikdy nevezme :-). A na závěr ještě otázka – letos ses stal prvním autorem, který v literární soutěži Internet a můj handicap zvítězil dvakrát. Pověz nám k tomu něco víc :-) Do soutěže jsem se poprvé přihlásil v roce 2016. Příspěvek měl název „Časosběr“ a ve zkratce byl o vývoji a zdokonalování technologií ve vztahu k neslyšícím. Že jim nejprve moc nesloužily, ale pak se to změnilo…

Začínalo se telefonem, pak přišel mobil s SMSkami, po něm dnešní vymoženosti a tak to šlo až do daleké budoucnosti. Podle někoho není ten příspěvek moc optimistický, protože vlastně končí tím, že neslyšící jednou nebudou.

Právě díky tomu rozvoji technologií a dalších oborů budou všechny sluchové vady „opravitelné“, „nahraditelné“, „řešitelné“.

Ale že bude tento literární příspěvek nejlepší, to jsem jaksi nečekal. Naopak u druhého

Ve středisku Teiresiás

příspěvku, který jsem nechával záměrně dozrávat dva roky, už jsem si byl vítězstvím jistý. To si dovolím přiznat neskromně. Měl jsem z něj zkrátka dobrý pocit. No, ten se potvrdil.

O čem je, to neprozradím, ale přečíst si jej budete moci v příštím čísle UNIE. Pro zajímavost jen dodám, že pro mne bylo nejtěžší se vejít do limitu 600 slov. Časosběr měl slov 599 a ten letošní přesně 600.

To si ráda přečtu :-) Jen tak namátkou, když už jsi zmínil ten telefon, připomnělo mi to Skota Alexandra Bella, který měl neslyšící matku i manželku a paradoxně díky nim vynalezl telefon. A Ty jsi vlastně jeho český jmenovec – a to doslova. :-) (bell = zvonek). Děkuji Ti moc za velice inspirativní a motivující rozhovor a držím Ti palce do dalších Tvých aktivit a životních plánů!

Česká unie neslyšících

15

ROZHOVOR

ROZHOVOR PŘIPRAVILA:

Lucie Sedláčková Půlpánová ZE ČZJ PŘEPSALA:

Milena Brožová FOTO:

archív Petra Vysučka, internet a Jan Wirth

I inkluze u neslyšících dětí Aneb u nás v ČR je stále o co bojovat Jak vypadá dnešní vzdělávání neslyšících a nedoslýchavých žáků? Pokročilo od revoluce v něčem? Jaké jsou jejich možnosti?

Zda se změnilo? Ani ne. Sice se od revoluce něco málo zlepšilo, pak ale přišel nešťastný zákon o inkluzívním vzdělávání (vyhláška č.

27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných), který vyšel v platnost teprve nedávno – v září 2016. Jakmile začal platit, okolnosti pro vzdělávání neslyšících dětí se spíše zhoršily. Slyšící rodiče neslyšících dětí jsou jistě rádi, že mohou své děti dát do integrace. Těší je, že děti nemusí být ve „speciálních“ školách. To způsobilo, že na těchto školách dětí se ztrá-

16

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

tou sluchu ubývá. Zamysleme se ale nad tím, jaká může být kvalita vzdělání u neslyšících dětí, které jsou integrované mezi slyšící vrstevníky? Nikde není garantována kvalita tohoto vzdělání. Slyšící učitelé totiž nevědí, jak mají takové děti vzdělávat, a podle jaké metodiky by měli vyučovat. Dokonce ani neznají potřeby, které mají neslyšící, nedoslýchavé děti a taktéž děti s kochleárním implantátem.

Stává se, že po dvou až třech letech problémů s těmito dětmi v integraci se domlouvají přestupy na speciální školy. Tyto školy se poté musí vypořádat se situací, kdy se děti vyznačují různými úrovněmi znalostí. Nelze tyto děti pak učit podle stejných osnov. Toto vše způ-

ROZHOVOR

sobili rodiče svými rozhodnutími, protože mají právo „posledního slova“. My, pedagogové, jim nemůžeme přikazovat (jen doporučovat).

Podle mého názoru u nás v České republice je hodně škol pro žáky se sluchovým postižením. Celkem je jich 14. A vnímám to jako ožehavý současný problém. V praxi se setkávám s faktem, že tyto školy přijímají žáky s kombinovaným postižením, protože se potřebují tzv. udržet. Otvírají tak své dveře dalším zájemcům, a to na úkor neslyšících dětí. Dovedete si představit, jak vypadá výuka ve třídě, kde jsou žáci s různým postižením? Je jasné, že nemůže být použita jen jedna metoda výuky a že ani jeden komunikační způsob nestačí. Učitelé toto nemohou zvládnout. Je velmi náročné učit podle různých metodik, dělit komunikační způsoby a do toho všeho přistupovat k žákovi individuálně. Jak toto mají učitelé zvládat?

A to ještě k tomu připočtěme fakt, že v jedné třídě jsou s dětmi s přidruženým postižením

má svá úskalí žáci s různým stupněm ztráty sluchu? Jako další otázka se nabízí, na jaké úrovni zvládá pedagog komunikaci ve znakovém jazyce?

A jak probíhá taková komunikace mezi žákem a učitelem?

Z výše uvedených důvodů se situace na těchto školách zhoršila. Vzdělávání neslyšících dětí není na dobré úrovni. A bohužel mě o tom utvrdily případy, se kterými jsem se setkal např. při inspekci.

Pravdou je, že škola (v Hradci Králové, pozn. redakce) se snaží vytvářet třídy pro žáky s podobnou ztrátou sluchu, komunikačním způsobem a držet se stejných vyučovacích metod.

Odmítá vytvořit třídy s dětmi s odlišnými komunikačními potřebami a podmínkami.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT)?

Odpovědnost? (zamyslí se a přikyvuje). Rodiče, ano rodiče především. Nicméně odpovědnost za kvalitu mají mít ředitelé škol. A ti mají žádat od MŠMT koncept vzdělávání, ve které jsou uvedeny podmínky a představa, co by vzdělávání mělo vše zahrnovat a co by mělo být jeho cílem.

Problémem je však to, že tento koncept MŠMT nemá. Chybí konkrétní pokyn, podle kterého by se mělo na těchto školách vzdělávat.

A tak si každá škola jede podle svého konceptu. Jinými slovy „dělá si, co chce“. Není jasné, jak má vzdělávání neslyšících vypadat. A to je opravdu velký problém. V tomto případě mají odpovědnost ne ředitelé, ale MŠMT. Pokud je zřizovatelem školy kraj, obec, či MŠMT, nese pak odpovědnost zřizovatel školy. Ale hlavní odpovědnost leží na rodičích, ti by měli vznášet případné námitky. Jenže ani rodiče netuší, jak by mělo vypadat takové vzdělávání. Také neví, na koho se v případě nesouhlasu se vzděláváním obrátit. Suma sumárum, za koncept vzdělání má odpovědnost MŠMT. Jak mají rodiče postupovat, když vidí, že jejich dítě ve škole neprospívá, nebo zažívá nějaký stres ve škole (třeba tím, že se mu nechce jít do školy)? Má se v těchto případech obrátit na ředitele školy?

Ne, v prvním případě by se rodiče měli obrátit na třídního učitele či třídní učitelku. A společ-

Kdo je vlastně zodpovědný za vzdělávání žáků se ztrátou sluchu? Je to ředitel školy, nebo

Česká unie neslyšících

17

ROZHOVOR

nými silami zjistit, kde je problém, nebo z čeho plyne žákův stres. Pátrat např., zda žák nemá se svými spolužáky nějaký problém apod. V případě, že výuka a metodika nefunguje, pak by se měl obrátit na ředitele a požádat jej o vysvětlení, přiblížení představy a poté o tom diskutovat. Může se však stát, že překážky jsou i jiného druhu, že dítě má problém s učením, v tom případě by se měli obrátit na Speciálně pedagogické centrum (SPC) a řešit to tam.

V situaci, kdy selhává spolupráce mezi rodiči, třídním učitelem a ředitelem školy, je dobré spojit se se SPC a hledat společnými silami příčinu problému. Ta se může nacházet mezi spolužáky, nebo i v metodě výuky pedagoga. V této situaci pak kontaktovat konkrétního učitele a řešit to přímo s ním. A pokud není s pedagogem rozumná domluva, pak už nezbývá, než se obrátit na ředitele školy. Může se také stát, že ani s ředitelem nebude rozumná domluva, potom rodiče

musí svou stížnost směřovat na zřizovatele školy. Ten to pak vyřeší přímo se školou.

Kdo vzdělávání na školách kontroluje?

Existuje nějaký tým odborníků? A jak funguje?

Kontrolu provádí primárně Česká školní inspekce, která má hlavní sídlo v Praze a další pobočky na krajích.

Jaké mají inspektoři povinnosti?

Inspekce funguje na základě rozhodnutí, které je platné pro daný rok. Určí se společný inspekční cíl. Uvedu příklad, tento rok se inspektoři zaměří na školy pro žáky se sluchovým postižením. Další rok se inspektoři rozjedou do škol pro žáky s mentálním postižením. Takto je to naplánované. Konkrétní škola se o návštěvě z České školní inspekce dozví oznamovacím dopisem pět týdnů předem. Inspekce se nemůže provádět přímo. Je to dané zákonem. Každá návštěva ČŠI musí být předem ohlášená.

Inspektoři mají na starost svou oblast, pro kterou byli přijati, a zaměří se na ni. Jeden kontroluje účetnictví, druhý třídní knihy, třetí z nich kontroluje jídelnu, jiný se zabývá vzděláním pra-

INKLUZE ztracená v překladu TEXT:

Andrea Hudáková / FOTO: internet

Š

kola a inkluze – jedno z velmi častých témat posledních měsíců a let. Všichni o něm mluví, ale málokdo ví, co to inkluze vlastně je. Zaprvé: Inkluze není nic nového. S inkluzí se potkává každý z nás, každý den, celý život. Zadruhé: Inkluze se netýká jen vzdělávání. Inkluze existuje jednak v celé společnosti, jednak v každé větší i menší sociální skupině.

Představte si, že máte tři děti ve věku šest měsíců, pět let a patnáct let. Chodí všechny spát ve stejnou hodinu? Nechodí, protože každé má jinou potřebu spánku a jiný denní rytmus.

Když je každé z dětí „správně vyspané“, dobře

18

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

prospívá a je spokojené. A pak je celá rodina v pohodě. To je inkluze.

Představte si, že trénujete české reprezentanty – kanoisty, hokejisty a cyklisty. Trénují všichni stejně, v jeden čas a na jednom místě?

Netrénují, protože v každém sportu je potřeba trénovat jinak. Když každý trénuje podle svých dispozic a „podle svého sportu“, má šanci na dobré výsledky. A Česká republika pak dosahuje mezinárodních sportovních úspěchů. To je inkluze.

Představte si, že jdete na hřiště – babička (73 let), maminka (35 let), dcera (3 roky). Bude-

ROZHOVOR

covníků na školách, zda je dostačující a odpovídající konkrétní pozici, dále zda se dotyčný dále vzdělává, zda jsou pracovníci kvalifikovaní či nikoliv atd. Každý inspektor musí pak vyhodnotit situaci a podat o tom zprávu, která se sepíše do závěrečného formuláře.

A za co inspektoři zodpovídají? Tady vidím problém, že inspektoři často nemají povědomí o oblasti vzdělávání žáků se ztrátou sluchu.

Naštěstí díky ASNEPu se podařilo přes komisi

... bylo by dobré mít sdružení prosazující a hájící vzdělávání neslyšících dětí.

EKOV (Expertní komise na otázky vzdělávání) prosadit, aby se mezi inspektory dostali i odborníci z řad neslyšících odborníků. V současné době jsou v databázi neslyšící inspektoři spolu s tlumočníky do českého znakového jazyka a tvoří přizvaný tým.

te tam všechny dělat to samé?

Budete všechny lézt na prolézačky a houpat se na houpačkách? Nebo si všechny budete číst knížku? Nebudete, každá budete dělat to, co vám dělá radost a k čemu máte nejlepší předpoklady. A tak si všechny tři návštěvu hřiště užijete a budete mít dobrý pocit ze společně stráveného odpoledne. To je inkluze.

Představte si, že chodíte do školy, kde se všechny děti učí v jednu dobu na jednom místě jedním způsobem to samé. Některým dětem to možná vyhovuje. Některé děti to nudí, takže se moc nenaučí. Některé děti se snaží, ale nezvládají to, takže se také moc nenaučí. Ve výsledku se každý naučí jen zlomek toho, co by mohl zvládnout. Rodiče, děti, pedagogové jsou otrá-

A co takový inspektor musí splnit? Vedle požadavků na vysokoškolské magisterské vzdělání musí splnit další podmínky ČŠI. V databázi jsou tedy i neslyšící inspektoři, kteří jsou už automaticky zváni na kontroly do škol i tam, kde jsou v rámci integrace či inkluze začleněny děti se ztrátou sluchu. To už funguje dobře.

Víceméně osobně si myslím, že by bylo dobré také mít tu sdružení, které bude bojovat za vzdělávání neslyšících dětí. Protože MŠMT v současné době nevytváří žádnou aktivitu ke zlepšení vzdělávání neslyšících dětí. Chová se tak i z důvodu, že pokud tu nejsou námitky a protesty, tak proč něco měnit! Například by možná pomohlo založit Klub rodičů – slyšících i neslyšících, který bude nezávislý a bez odborníků z Rané péče, pedagogů a pracovníků ze SPC, apod. Právě z těchto důvodů by bylo dobré, kdyby tu byl zástupce rodičů, který by přijímal stížnosti a vytvářel na MŠMT tlak a to začalo podněty řešit.

Petře, děkuji ti za objasnění aktuálního problému a doufejme v další dobré kroky ke vzdělávání neslyšících!

vení a nespokojení. Společnost je celkově málo vzdělaná. To není inkluze!

Naopak: Myšlenka inkluze vychází z toho, že každý je jiný, vyrůstá v jiných podmínkách, má jiné potřeby. A proto je důležité vytvořit každému dítěti pro vzdělávání takové podmínky, aby se mohlo co nejvíce rozvíjet a maximálně využít svůj potenciál. Proto musí existovat různé možnosti vzdělávání a ke každému dítěti je nutno přistupovat přísně individuálně. Tím se zároveň zvyšuje celková vzdělanost a prosperita společnosti. K tomu máme v České republice dobré legislativní (a více méně i finanční) podmínky.

Problém je, že skoro nikdo z laické – ale hlavně odborné veřejnosti – neví nebo nechce vědět, co to inkluze vlastně je…

Česká unie neslyšících

19

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Když si světoběžníci řeknou „ANO“ dvakrát…

Ivana Hay Tetauerová a Milena Brožová FOTO: archiv manželů Macháčkových TEXT:

Manželé Věra a Václav Macháčkovi spolu tvoří pár již přes úctyhodných šedesát let. Po celou dobu je kromě „neslyšení“ spojují záliby ve sportu a cestování. Jsou rodiči slyšící dcery Věry a syna Romana, prarodiči čtyř vnoučat a čtyř pravnoučat. Paní Věru Macháčkovou (83) většina neslyšících zná především jako výtvarnici, anebo vedoucí MODKRESu – výtvarného kroužku pro děti se sluchovým postižením. Redaktorka Ivana zná Věru více díky kroužku a také ze společných výtvarných výstav a akcí. Je její následovnicí – vede výtvarně zaměřené kroužky a tábory. O panu Václavu Macháčkovi (89) jsme toho věděly podstatně méně. Přitom se také komunitě neslyšících dost věnoval. Byl předsedou komise neslyšících střelců při ústředí Svazarmu a členem výboru Automotoklubu (AMK) neslyšících. Fungoval také jako tlumočník znakového jazyka ve firmě, kde pracoval. V bytě s nimi žije patnáctiletá fenka Jeny.

Začneme tradičně, odkud pocházíte?

Václav: Narodil jsem se jako slyšící slyšícím rodičům ve Voticích, ale od útlého věku žiji v Praze. Po zánětu mozkových blan jsem o sluch částečně přišel. Mezi slyšící žáky jsem chodil až do druhé třídy. Když se mi zhoršil sluch, přešel jsem do třídy pro nedoslýchavé žáky na smí-

20

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

chovské škole pro neslyšící. Poté jsem se vyučil knihařem ve firmě Nepevný.

Věra: Já jsem rodačka z Brna a pocházím také ze slyšící rodiny. Měla jsem dva starší sourozence – slyšící sestru Zdenu a neslyšícího bratra Svatopluka. Právě s ním jsem chodila do jednotřídky ve škole pro neslyšící v Brně.

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Učitel se mi moc nevěnoval, měl ve třídě žáky od 6 do 15 let, kteří jeho péči potřebovali více.

Mně dával papíry, abych kreslila, anebo psala deník. Možná díky tomu se u mne rozvinul výtvarný talent (směje se). Bratr se pak šel vyučit na knihaře. V devíti letech, po válce, jsem se přestěhovala k mé tetě do Prahy, kde jsem rok a půl navštěvovala školu pro neslyšící na Smíchově. Pak jsem ale přešla mezi slyšící, kde jsem musela kvůli náročnosti učiva opakovat 5. třídu. Poté jsem pokračovala v měšťanské škole. Malování mne stále bavilo, rozhodla jsem se proto pro studium na střední uměleckoprůmyslové škole, kam jsem byla přijata a v roce 1955 odmaturovala.

Jaké bylo studium mezi slyšícími? Jistě to bylo vzhledem ke ztrátě sluchu velice náročné?

Věra: Ano, bylo to těžké. Ale také vznikaly úsměvné situace. Například při diktátu mě schválně posazovali vedle nejhorší žákyně, abych nemohla od ní správně opisovat (směje se). Na měšťance jsem musela chodit kvůli absenci sluchu na doučování českého jazyka, matematiky a logopedii.

Učili jste se nějaký cizí jazyk? Třeba ruštinu?

Věra: Bohužel, ruštinu a i ostatní cizí jazyky mi doktor zakázal. Chtěl, abych se věnovala výslovnosti naší mateřštiny. Byl totiž toho názoru, že míchat další cizí jazyk je nezdravé (smích). Ale později jsem se ruštinu sama učila jako samouk, chtěla jsem poznat azbuku.

Václav: Já jsem měl němčinu, která se v té době ve třídě pro nedoslýchavé na ZŠ vyučovala. Na další škole jsem další možnost výuky cizího jazyka neměl.

Kde jste se naučili znakový jazyk? Jak jste doma komunikovali?

Věra: Doma se na nás rodiče snažili hezky artikulovat, a tak jsme odezírali. Později ve škole pro neslyšící a v komunitě neslyšících jsme se naučili znakovat. Bratr Svatík Procházka byl vášnivý šachista a s nedoslýchavým doktorem Mojmírem Švábenským založili šachový klub v Brně. S našimi dětmi mluvíme, ale s manželem na sebe znakujeme, protože odezírání je pro nás náročnější. Naše děti se pár znaků naučily, až když byly dospělé.

Jaká byla vaše profesní dráha?

Václav: Asi osm let jsem pracoval jako knihař.

Dělal jsem vše – tisk, sestavování a kožní vazby.

Později jsem narazil na nábor nových zaměstnanců do firmy Motorlet v Jinonicích, kam mě jako brusiče přijali. Pro dalších 13 neslyšících zaměstnanců jsem tam rád tlumočil. Vzpomínám tak například na paní Věru Novákovou, pana Bezemka a další kolegy.

Věra: Chtěla jsem kreslit filmy, dělat animaci (jako neslyšící Boris Masník), ale to mi nebylo paradoxně kvůli sluchu doporučeno. Po maturitě v oboru Malování keramiky a porcelánu jsem pracovala jako keramická laborantka a restaurátorka v Archeologickém ústavu.

Později jsem jako vedoucí keramické laboratoře jezdívala na různé vykopávky po naší republice a poznávala jsem různé kultury. Zkoumali jsme třeba slavnou únětickou kulturu poblíž Žlutic nebo na Manětíně. Ale většinou jsme čistili různé keramické střepy a sádrou doplňovali jeho chybějící části. Rekonstruovali jsme tak historické nádoby. Občas jsem malovala vzory výzdob střepů v kreslírně nebo profily půdy na vykopávkách.

To byla moje celoživotní práce.

Svatba Macháčkových

Kde jste se spolu seznámili?

Věra: V Národním domě na Smíchově roku 1953, který

Česká unie neslyšících

21

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

byl tehdy ještě za pana pořádaly i se slyšícími Zemana, předsedy spolreprezentanty v Kobyku neslyšících. Každou lisích, kde se i trénovaneděli se tam pořádaly lo. Věrka byla také jedpřednášky pro neslynou z našich nejlepších šící. Po čtyřech letech střelkyň. randění byla svatba na V roce 1956 naši Staroměstské radnici střelci v italském Lago v Praze a pak ještě drudi Como na prvním Mishý den v Brně v kostele trovství Evropy neslysv. Jakuba. Nebudete šících ve střelbě získali Věra v keramické laboratoři mi to věřit, ale my máme dvě zlaté medaile. První několik neuvěřitelných historek ze svatby. Doza střelbu ve stoje získala právě má paní a drudnes se divím, že jsme ji nakonec zvládli (smích). hou dostalo tříčlenné družstvo B ve složení Věry, Jana Kašpara a Václava Nudného. O rok Proč jste měli dvě svatby? později jsem jel jako tlumočník na olympiádu Věra: To bylo tak – tři měsíce před svatbou dopro neslyšící v Helsinkách. Věrka se pak střelstala moje maminka obrnu obličeje a manželův bě přestala věnovat, protože přednost dostala tatínek mrtvici na půl těla – oba v stejný den! rodina.

Po dlouhém rozhodování jsme do toho šli. Mí věVěra: Se střelbou jsem skončila, když na svět řící rodiče si přáli naši svatbu v kostele. Maminpřišlo naše první dítě. Vzpomínám, jak nám po ka byla ještě v brněnské nemocnici, kde jsme maďarském povstání roku 1956 tehdejší vláda domluvili, aby ji pustili na naši svatbu. Byla to sebrala zbraně. Jednoduše k nám domů vtrhli bláznivá svatba. Měli jsme třeba objednané tavojáci a zabavili nám pušky, které po delším čase xíky, které nás již jako novomanžele odvezly vrátili. Dnes je střelba jako sport moc drahá, domů, ale pak ujely. Přitom jsme s řidiči byli dosportovec si musí vše financovat a zajišťovat mluveni, že na nás počkají. Museli jsme tedy nasám. My od toho měli klub, který nám vše zajistil. rychlo objednávat jiné taxíky na hlavní vlakové nádraží. Rozjíždějící vlak jsme s manželem dobíMilena: Věrko, souhlasím s Vaším názorem, že hali a opravdu jsme do něj za jízdy naskakovali. síla rodiny je nade vše. Děti by neměly být na No prostě šílené! V Brně jsme pak hledali mého internátech. Vnímala jste jako vedoucí kroužku ženicha sedícího v jiném taxíku, který ho zavezl nějaký rozdíl mezi neslyšícími dětmi z rodin k zadnímu vchodu kostela, zatímco já jsem na a z internátu? něj čekala u toho předního (smích).

Věra: Ano, vnímala. Už při zakládání kroužku pro neslyšící děti jsem prvotně myslela na „vysvoTo je jako z filmu :-). Vedle rodinného života bození“ internátních dětí z jejich stereotypu. Ze jste se věnovali i komunitě neslyšících? začátku tvoření byly hodně bázlivé. Třeba při Václav: Ano, mezi mé zájmy patřila i auta. Proto zadání úkolu byl mezi výsledkem vypracování jsem se stal členem Automotoklubu neslyšících rozdíl. Děti z rodin měly větší fantazii a bohatě v Opletalově ulici. Kdysi neslyšící nesměli ze závyprávěly oproti těm z internátu. Ty měly tmu, kona řídit auta. To se změnilo založením AMK, nevěděly, co mají malovat. jehož zakladateli byli Josef Kubík a Vladimír Buberle. Klub se pak stěhoval do pražské Libně.

Milena: To je smutné. Avšak nejen od Ivy vím, Jako předseda komise neslyšících střelců jsem že Váš kroužek byl úspěšný. se každý rok podílel na přípravách mistrovství Věra: Ano, jsem tomu ráda. Kroužek a akce republiky ve střelbě pro neslyšící. Závody se s ním spojené jsem ráda dobrovolně vedla. Díky

22

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

nápadu tlumočníka Ja­ro­slava Švagra, který v té době pracoval ja­ko učitel v Radlicích, začala spolupráce s Praž­ským spolkem neslyšících. Malování jsem vedla mimo školu také právě proto, aby se internátní děti dostaly také ven. Začínali jsme, tuším v roce 1985, v Kul­turním domě na Pražském hradě – úžasném místě. Zpočátku mi také hodně pomáhala paní Laduš – manželka pana Buberleho. Věnovali jsme se malování a jednou za měsíc keramice v keramické dílně na Smíchově. V rámci kroužku jsme se během 15 let několikrát v centru Prahy stěhovali. Jsem moc ráda, že se někteří jeho absolventi z Radlic, Smíchova i Ječné dál věnují umění a prezentují své práce na výstavách apod. Ale největší radost mi dělají ti studenti, kteří se dál uplatnili v práci pro neslyšící a pomáhají jim. Stále o nich čtu a s některými jsme spolu v kontaktu, třeba tady s Ivankou.

jsem na ní ale i bouračku, při které jsem si zlomil levou ruku. Také jsem si pořídil Škodu 1100, tou jsem jezdil za maminkou do Votic, ale také na výlet do Německa. Měl jsem rád i rybaření. S manželkou jsme toho nacestovali. V cizině se mi nejvíce líbila čistá kanadská příroda, v Čechách je mou srdeční záležitostí okolí Votic, Benešova a Tábora. Teď už jen rád čtu knížky s detektivní zápletkou (smích).

Věra: Mně se nejvíce líbilo tam, kde byli Indiáni. Měli vyspělou kulturu ještě dříve než Řekové a Egypťané. Stavby měli dokonalé, stavěli jen z kamenů, nepoužívali žádnou maltu, omítku, prostě nic takového. Domlouvali se skrz provázek s uzly. Z uzlového písma a jejich kultury se bohužel nic nedochovalo, protože španělští kolonizátoři to zničili. Je to velká škoda, mnohému bychom se naučili. V jižní Americe jsme navštívili i spolu se Svatíkem Bolívii, Peru, pak jsme se podívali do Mexika, Ka-

Iva: Ano, moc ráda na akce pod Tvým vedením vzpomínám.

Také na naše úžasné výtvarné tematické Macháčkovi se Svatíkem u Velké čínské zdi tábory nejen v Čechách. Jak jsi s tábory vlastně začala? nady, Japonska, Číny, Ruska, a dalších zemí.

Věra: Úplně poprvé byl tábor pořádaný Svazem V Evropě se mi nejvíce líbí italské Benátky invalidů na Slovensku, kde byly dva tematicky a ostrov Capri, a také nádherná Paříž. Jezdívali zaměřené tábory najednou. Já vedla ten výjsme s cestovkou, mně a bratrovi výklad průtvarný a během 14 dnů jsme prolétli všemi hisvodce tlumočil manžel. Jako mladá jsem také torickými uměleckými obdobími. Další tábory chodila na české národní tance, které vedla jsme pak připravovali s panem Kajem Kostelníneslyšící Mobi Urbanová. Tančili jsme dokonce kem ze SORDOSu v Brně nebo s Alenou Chav Národním divadle. Mým největším koníčkem ramzovou z DDM na Praze 2. Dvakrát se tábor je doposud malování, věnuji se hlavně olejomals tématy Starověké Řecko a Řím a Starověký bě, malování na hedvábí a keramiku a dalším Egypt uskutečnil v Řecku. Další inspiraci jsme technikám, kterým jsem dříve učila neslyšící čerpali například od Indiánů, Slovanů či z biblicv ČUN a ve Stodůlkách. Nyní si to v důchodu kých příběhů… mohu vychutnat dosyta.

Jaké jsou další vaše koníčky? Víme o cestování – kde se vám nejvíce líbilo?

Václav: Já miluji motor­ k y, měl jsem i první svou vlastní krásnou čer­venou Jawu 250. Měl

Děkujeme vám za příjemný rozhovor, vaše životy jsou jeden velký cestovatelský zážitek!

Přejeme vám hodně zdraví a elánu. Mnoho mladých neslyšících by se od vás mohlo učit! :-)

Česká unie neslyšících

23

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

V letech 2014–2016 vycházel v Gongu seriál (Polo)zapomenuté příběhy.

Po zániku Gongu vám nyní v Unii nabízíme jeho volné pokračování.

TEXT:

Petr Pánek / FOTO: archiv autora

Sestra Paulina Jak vzpomínáte na velkolepé oslavy 150. výročí založení ústavu v roce 1936?

„Nejen ředitel Novák s kuratoriem, ale i učitelský sbor se žáky a zaměstnanci se snažili, aby mohl ústav v roce 1936 co nejlépe oslavit své 150. jubileum. Při této příležitosti byla uspořádána celostátní výstava Školství a péče o hluchoněmé a pracovní sjezd učitelů hluchoněmých. Sjezdu se zúčastnilo i mnoho zahraničních hostů. Přišla i manželka prezidenta republiky, paní Hana Benešová, primátor Prahy Karel Baxa, ministr školství Emil Franke a mnoho dalších.

Oslava byla zahájena ve velkém sále v přízemí, které bylo plně obsazeno. Tam hosté, včetně Hany Benešové, zhlédli besídku žáků. Ještě dnes vidím, jak tam paní Hana někomu před jevištěm podávala ruku. Měla zájem i o výstavu a ostatní dění v ústavu.“

Jaká byla ve škole atmosféra během druhé světové války?

„Za druhé světové války byl ústav plně obsazen. Žil tam spolu s námi také Pražský sirotčinec a protektorátní policie.

24

3. DÍL (Polo)zapo menuté pří běhy

díl 2.

Vyučování pro nás i sirotčinec bylo střídavé, buď dopoledne, či odpoledne. Též střídání v jídelně probíhalo bez potíží. Jeden ústav měl jídlo o něco dříve, pak nastoupil druhý. Kuchyně byla společná. V obou ústavech byla snaha žít navzájem v pohodě, takže jsme prožili válku poměrně v klidu.“

Jak vypadala běžná vyučovací hodina?

„To nebylo vždy stejné. Jiná byla, když se žáci teprve začali učit vyslovovat první hlásky a slova – to je práce s každým žákem zvlášť. Na začátku jsme společně procvičili dechová cvičení a ukázali, co se budeme učit. Aby se žáci ve volném čase nenudili, měli jsme pro ně připravené „tiché zaměstnání“, buď si něco kreslili, nebo vybarvovali omalovánky. Pokud měli žáci už více znalostí ve výslovnosti a odezírání slov, procvičovali jsme naučená slova a vylepšovali jejich výslovnost.“

Jak to tehdy vypadalo ve škole?

Sestra Paulina 1947 s ředitelem Aloisem Novákem

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

„Mohu říci, že vhodně a pěkně. V místnosti levého křídla v přízemí se nacházela mateřská školka. V 1. poscho-

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

dí nad mateřskou školkou byla velká místnost – pracovna pro dívky, dále internát pro dívky, umývárna, WC, pokojíky sester. Ve 2. poschodí bylo vše podobně zařízeno, ale pro chlapce.“

Sestra Paulina 40. léta 20. století

Jak vypadalo v té době okolí ústavu?

„Před budovou bylo velké ústavní hřiště a spádová cesta vedoucí do Holečkovy ulice. Hřiště bylo nad Holečkovou ulicí asi o 3 m vyšší a pro bezpečnost na konci ohrazeno drátěným pletivem. Po pravé straně ústavu je Kinská zahrada, za ústavem je ústavní zahrada, po levé straně bylo zahradnictví.

Vzpomínám si na jednu událost z hřiště před ústavem. Toho času se v pletivu udělala díra. Chlapci si tam na hřišti hráli fotbal. Vášnivý fotbalista Tonda Juda běžel za míčem, proletěl dírou a spadl z hřiště na chodník Holečkovy ulice. Pádem si polámal obě ruce i obě nohy.

Tehdy měla u chlapců službu sestra Aglaja.

Když to uviděla, běžela ihned na ulici a i přes svou tělesnou křehkost přenesla na svých rukou chlapce až do ústavu a zařídila ihned převoz do nemocnice. Byla to ústavní zdravotní sestra.“

A jak to bylo dál, po roce 1955?

„Když nám bylo v roce 1955 přikázáno ukončit učitelskou činnost, rodiče neslyšících dětí se hned začali starat, aby k tomu nedošlo. Jejich dvouměsíční snaha však byla bezvýsledná.

Při stěhování 22. listopadu 1955 jsem byla

určena ještě se sestrou Miluší, Kalasancií, Konstancií a Prokopií do Oseka u Duchcova, do kláštera, který patří cisterciákům. Tam jsem byla zaměstnána jako vychovatelka oligofrenních dívek (měly mentální retardaci, pozn. redakce).

Též jsem začínala tuto práci bez zkušenosti, ale s pomocí Boží jsem se zacvičila a měla tyto dívky ráda a se spokojeností u nich pracovala, i když jsem na pražský ústav a žáky často vzpomínala. Oni na nás také nezapomněli.

Někteří nás v Oseku se svými rodiči navštívili a tím nám udělali velkou radost.“ Sestra Paulina byla Pánem života a smrti povolána do věčného domova 29. ledna 2015 ve věku 100 let. Pochována je na hřbitově v Kardašově Řečici. O rok později ji následovala ve věku 94 let sestra Prokopie, úplně poslední žijící řádová sestra. Navždy se tak uzavřela kapitola školských sester, které na Pražský ústav pro hluchoněmé pozval ředitel Václav Koťátko léta Páně 1870. Životopis sestry Pauliny si můžete prohlédnout na webu Paměť národa, kde ji najdete pod jejím civilním jménem Růžena Doušová. Věnovány jí jsou také Televizní kluby neslyšících, které se vysílaly v roce 1992 a 24. ledna 2013.

Příště: Břetislav Veselý Sestra Paulina 1955 s ředitelem Františkem Šromem

Česká unie neslyšících

25

KOUTEK PSYCHOLOGIE

Kristina Pánková Kratochvílová ILUSTRACE: Ivana Hay Tetauerová TEXT:

SERIÁL Koutek psycholog ie

Internet a děti Jsou tu prázdniny! Zajistit dětem program na celé léto není pro mnoho rodičů jednoduché, protože nemají tolik dovolené. Ne každý má hlídací babičky nebo možnost poslat děti na tábor. Bojíme se pouštět děti samotné ven. A tak stále více dětí o prázdninách sedí u televize nebo u počítače (mobilu, tabletu…).

S

ama mám tři děti (7 let, 5 let a 2,5 let).

Doma nemáme televizi, děti nemají tablety ani mobily. Nemají přístup na náš počítač. Maximálně jim na něm občas pustíme pohádku. O to více si hrají a povídají spolu. Léto si užíváme na chalupě, kde není ani signál. Respektuji rodiče, kteří to dělají jinak a dávají svým dětem tablet nebo mobil. I to je v pořádku. Jen bych chtěla upozornit na rizika a ukázat, že to jde i jinak.

Téma navazuje na článek z minulé Unie o nebezpečí internetu a sociálních sítí. Žijeme v „digitální“ době. Naše děti se bez digitálních médií (počítače, tablety, mobily…) v budoucnu neobejdou. Naopak, média budou stále více součástí našeho života. Je důležité, aby se je děti naučily používat rozumně.

Aby na nich nebyly závislé a uměly je využívat ke svému prospěchu. Pozor, je potřeba začít u sebe. Pokud jste sami pořád přilepení k mobilu, nezlobte se na vaše dítě, že dělá to samé.

Odkoukalo to přece od vás. Když jste s dětmi, odložte si mobily a věnujte se jim naplno!

Názory psychologů, do jaké míry by měly děti používat digitální média, jsou různé. Podle mě je předškolní děti nepotřebují vůbec. U dětí školního věku odborníci obvykle doporučují jednu, max. dvě hodiny denně. Děti by měly být aspoň pár dní v roce úplně bez technologií.

Prázdniny jsou k tomu ideálním obdobím!

Pro rodiče je často nejjednodušší posadit potomka před tablet nebo počítač, případně mu dát mobil a zabavit ho pohádkou nebo počítačovou hrou. Dítě bude spokojené a rodič bude

26

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

mít klid. Digitální média však mají i hodně rizik (viz Unie 5–6/2018). Je to pasivní zábava, která má negativní vliv na rozvoj myšlení a schopnost hrát si. Děti se potřebují rozvíjet ve skutečném světě, s opravdovými předměty, vše si „osahat“, komunikovat naživo s jinými lidmi. Co je podle vás lepší – sezení u přístrojů nebo pohyb v přírodě a společné hry?

Dvouleté holčičce maminka při jídle pouští pohádky na tabletu, aby lépe jedla. Dívenka si na pohádky zvykla a vyžaduje je při každém jídle, jinak se vzteká a nejí. Pokud to maminka včas nezmění, vytvoří u holčičky nezdravý návyk, bude mít problém jíst bez zábavy v tabletu.

V autobuse často vidím, jak rodiče dávají dítěti v kočárku mobil na zabavení, aby bylo dítě v klidu a nemuseli se mu věnovat. U takto malých dětí to není vůbec vhodné.

Souhlasím s tím, že interaktivní výukové programy nebo kvalitní počítačové hry mají přínos pro rozvoj dětí, zejména těch neslyšících.

Důležité je nepřehánět to. Stanovte si pro ně pravidelný čas a ten dodržujte. Nemají sloužit k zahnání nudy. Připojujte se k dětem, hrajte si s tabletem společně, popisujte si, co tam vidíte. Nezapomínejte s dětmi dělat společně i jiné věci – číst si, hrát hry atd. Čím mladší děti, tím větší je vliv rodičů na jejich budoucí vztah k digitálním technologiím.

Někdy si rodiče včas neuvědomí, že dítě je na mobilu/pc příliš často – jsou naopak rádi, že děti nezlobí. Až začnou problémy, už může být

KOUTEK PSYCHOLOGIE

pozdě. Dospívající děti se už se rodičům moc nepodřizují. Zákazy taky nepomůžou – „puberťáci“ je mohou porušovat tajně a akorát to zhorší vzájemný vztah i důvěru.

Doporučení:

O tom, kolik času stráví děti na internetu, by měli rozhodovat rodiče (u mladších dětí). U dospívajících bývá lepší společně vytvořit dohodu, kterou dodržují všichni.

Někdy se však rodiče nedohodnou mezi sebou. Otec, který od rodiny odešel, dal dětem tablet. Když jsou u něj, mají volnost v hraní her.

Matce se nelíbí, že si i u ní pořád hrají. Nechtějí dělat domácí úkoly, ani pomoct s večeří a vymlouvají se, že táta jim hraní na tabletu dovolil.

Co s tím? Nejlepší je, když se rodiče spolu domluví. Ne vždy se to podaří. Zejména pokud nežijí v jedné domácnosti. Pak můžou být u každého z nich jiná pravidla. Třeba u tatínka je možné hrát si na tabletu kdykoliv. U maminky pouze po splnění ostatních povinností a hodinu denně, ale zase s dětmi víc tvoří a vypráví pohádky. Pokud si jsou rodiče jistí svým rozhodnutím, děti to pochopí a nebudou mít raději tatínka jen kvůli tomu, že u něj můžou být déle na tabletu.

Zaveďte si doma pravidla, kdy se můžou používat komunikační technologie. V ostatní časy si třeba dejte všichni svoje mobilní zařízení do společné krabice a tu odložte.

Dvanáctiletý chlapec si pořád hraje na mobilu a nechce dělat nic jiného. Nedá se s ním vůbec domluvit, hned se vzteká. Rodiče byli na konzultaci u psychologa. Dohodli se, že si i se synem stanoví pravidla používání mobilů. Začali si je každý den od 17 do 18 hodin odkládat a syn musel svůj telefon vy-

pnout nejpozději ve 20 hodin. Zato směl o víkendu být o půl hodiny déle vzhůru (to mu pomohlo lépe přijmout nová pravidla). Každou sobotu si všichni udělali volno a začali jezdit na výlety. Syn se mohl podílet na výběru, kam pojedou. Je spokojenější a mobil mu nechybí.

Zajímejte se o to, co vaše děti dělají na internetu a povídejte si s nimi o tom. Mluvte s nimi o nebezpečích sociálních sítí. Měly by vědět, že nesmějí posílat soukromé informace ani svoje fotografie neznámým lidem. Internet může také podporovat agresi. Máte právo děti kontrolovat (přiměřeně k věku – u starších může nadměrná kontrola zničit vzájemnou důvěru), případně nastavit ochranu, aby se nedostaly k nevhodnému obsahu.

Dvě třináctileté neslyšící dívky si na facebooku dopisovaly s chlapcem, kterého osobně neznaly. Posílaly mu svoje fotografie i videa.

Připadalo jim to jako výborná zábava. Nenapadlo je, že to může být nebezpečné, rodiče je na to neupozornili. Když chlapec chtěl, aby mu poslaly fotografie bez podprsenky, málem to udělaly. Naštěstí to z jejich rozhovoru postřehla neslyšící učitelka. Když si o tom začala s dívkami povídat, byly v šoku, co všechno by se mohlo stát. Okamžitě s chlapcem přerušily kontakt.

Pětiletý chlapec ve školce kope a bouchá ostatní děti. Je agresivní i ke svým neslyšícím rodičům. Doma pořád běží TV a táta rád hraje na PC „střílečky“. Syn má svůj tablet, na kterém hraje různé hry, v některých je i násilí.

Rodiče to neřeší, neuvědomují si, že chlapec to pak napodobuje.

Česká unie neslyšících

27

SPORT

STRÁNKY PŘIPRAVILA:

Monika Ťuláková

Smíšený volejbal v Brně

MČR v malé kopané žáků

Roman Kaut Dne 14. dubna 2018 pořádal sportovní klub SKN Brno 24. výročí mezinárodního volejbalového turnaje smíšených družstev, který se uskutečnil v Brně. Na stupních vítězů stanul tým SK Olympia Praha SPS, na 2. místě skončili Poláci v týmu Ondra Racibórz a na 3. místě se umístil GSV Zwickau z Německa.

FOTO:

FOTO:

Monika Ťuláková I.PSKN uspořádal na pražském hřišti Motorlet Mistrovství ČR v malé kopané neslyšících žáků.

Během jedné soboty 19. května 2018 se tak odehrálo množství zápasů v tzv. dvojkolech. Kopané se zúčastnily sportovní týmy čítající hráče-žáky ve věku do 16 let. Umístění: • 1. místo: I. PSKN Praha, • 2. místo: SSK Vítkovice, • 3. místo: SK Olympia Praha SPS.

Mistrovství ČR v atletice Jitka Mazuchová V brněnské metropoli pořádali organizátoři ze SKN Brno v sobotu 2. června 2018 Mistrovství ČR v atletice neslyšících. Zúčastnilo se jej 81 atletů z celé republiky. Výsledky naleznete zde: www.csns-atletika.wz.cz/vysledky/2018/ mcr2018.pdf FOTO:

MČR v kopané juniorů Jana Mejzrová V neděli 20. května 2018 pokračoval I.PSKN v organizování mistrovství, tentokráte v Mistrovství ČR v kopané neslyšících juniorů. Akce se přesunula na Prahu 5–Řeporyje. Zápasy se hrály po dobu 2 × 40 minut stylem každý s každým. Umístění: 1. SSK Vítkovice, 2. I.PSKN Praha a 3. SKN Brno. Skóre: I. PSKN Praha – SKN Brno 5 :2 (3:0), SSK Vítkovice – I. PSKN Praha 9:1 (4:1), SKN Brno – SSK Vítkovice 1:10 (0:6).

FOTO:

28

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

SPORT

Fotbalová soutěž neslyšících 2018 Jan Crkovský V období od dubna do června 2018 se konala, s nadsázkou, fotbalová liga neslyšících. Přihlášené sportovní kluby: I. PSKN Praha, SKN Brno, TJ Slovan Zlín a SSK Vítkovice. Každý tým hrál s každým, buď doma, nebo „venku“. Finální výsledek: 1. místo SKN Brno s 15 body, 2. SSK Vítkovice (12b.), 3.

I.PSKN Praha (9b.) a 4. TJ Slovan Zlín (0b.).

FOTO:

Kvalifikační zápasy ve fotbale Jaroslav Klein Dne 24. dubna 2018 se čeští neslyšící reprezentanti zúčastnili prvního kvalifikačního zápasu v Anglii, kde prohráli 1:4. Za dva měsíce, dne 16. června 2018, zahráli čeští fotbalisté v Praze druhý kvalifikační zápas proti Turecku, které vyhrálo nad Českem za stavu 1:0. Česko tak bohužel nepostupuje na ME ve fotbale v roce 2019.

FOTO:

ME v kuželkách neslyšících Karel Sviták Český neslyšící tým se vypravil na 2. mistrovství Evropy v kuželkách. Závody se v rakouském Ritzingu odehrály ve dnech 18.–23. června 2018. Celá výprava získala celkem osm medailí: Janošcová – čtyři medaile (jedno stříbro a tři bronzy), Findejsová – dvě (jedno stříbro a jeden bronz). Dvojice ve složení Findejs a Sviták získali stříbro. Reprezentace se také zúčastnili Milan Sklenák, Milan Kučera a Zdeněk Pavelka.

FOTO:

ŠŠŠ Wake Camp Merkur Iveta Melichar Ve dnech 20.–24. června 2018 se v areálu Wake Merkur na Pálavě konal ŠŠŠ Wake Camp pro neslyšící. Zúčastnilo se jej celkem 18 neslyšících.

Nutno podotknout, že tyto campy se konají již úctyhodných 11 let. Děkujeme tímto sponzorům: Snowboard Žežula, Mystic a Warmpeace. Pro velký zájem bude wake camp i v září.

TEXT A FOTO:

Česká unie neslyšících

29

EKO

Jak žít bez odpadu nebo jej aspoň minimalizovat?

TEXT:

Lucie Štefková, Eva Kastnerová / FOTO: internet

Čísla statistik jsou varovná! Lidstvo ročně vyprodukuje 1,3 miliardy odpadu. Šílené číslo. Sice se něco zrecykluje, ale ne vše. Když se podíváme na drastická videa, jak jsou moře zaplavena plasty a ryby umírají, protože se dusí, nemůže vás to nechat chladnými. Nás teda určitě ne. Můžeme s tím něco dělat my? Podívejme se tomu blíž na zoubek.

Terminologie

Zero Waste v překladu znamená „nulový odpad“, tedy snížení produkce odpadu. Jde o životní styl. O způsob, jak zachovat planetu zdravou a předat ji tak dalším generacím. Existuje pyramida (viz obrázek), která stručně ukazuje pravidla života bez odpadu. My si teď krok za krokem vysvětlíme, o co jde.

1. Refuse – odmítat

Co můžeme odmítat? To, co nepotřebujeme.

Například plastový sáček. Koupíme jej, dáme do něj pečivo nebo zeleninu a doma jej pak vyhodíme. Toto vážně chceme? Koupit něco a vyhodit to? Existují jiná řešení! Látkové pytlíky, dírkované pytlíky, do kterých lze potraviny dát a opakovaně používat. Samozřejmě, musí se na to myslet předem, je to ale otázka zvyku. Stejné je to například i s elektronikou. Je opravdu nutné Bezobalový obchod

Materiály, které lze opakovaně použít.

Látky, kov, bambus a další..

pořizovat si každé dva roky nový mobil? A mohly bychom pokračovat dál a dál.

2. Reduce – zredukovat

Opravdu používáte všechny věci, které máte doma? Zkuste přemýšlet. Máte půdu nebo sklep zaplněný věcmi? Kdy jste ty věci naposledy použili? Máte deset vařeček? Používáte opravdu všechny? I nad tím se zamyslete, a věci, které jste nepoužili minimálně dva roky, byste měli dát pryč. Buď je někomu darovat, nebo je vytřídit do odpadů či do ekodvorů.

3. Reuse – znovupoužít

Využívejte věci, které máte! Například prázdné skleničky od kompotů, protlaků atd. Udělejte si z nich vázičky, noste v nich svačinky – jogurt s ovocem třeba. Pytlíčky bavlněné – na svačinky, na zeleninu, na bylinky. Skleněné láhve použijte na pití místo těch plastových. Máte staré, seprané džíny? Ušijte z nich něco!

30

časopis unie • 7–8/2018 • ročník XXII

KALENDÁRIUM

4. Recycle – zrecyklovat

Co všechno lze recyklovat? Sklo, papír, kovy.

Ale třeba i plasty, ovšem ne všechny. Tam je to složitější. Když už chcete koupit plasty, kupujte jen takové, které se dají recyklovat. Například bambusové nebo z přírodních materiálů, třeba z kukuřice apod.

5. Rot – zkompostovat

Jde o bioodpad. Kam všude jej můžeme dát?

Kdo má zahradu, jednoduše ho hodí do kompostéru. Kdo ji nemá, může si koupit do bytu vermikompostér, kde bioodpad sní žížalky. Nebo jej

lze odvážet do ekodvora. A co všechno tam patří? Zbytky zeleniny, ovoce, kávová sedlina, čaje, listí, plevel, ale i třeba zrecyklovaný papír nebo bambus. Nepatří tam maso, uzeniny. Vše je třeba si předem dobře prostudovat.

I neslyšící o tom začínají přemýšlet!

Na facebooku byla založena skupina ZeroWaste pro neslyšící. Založily ji dvě milé maminky, Eva Sattler a Eva Kastnerová. Rozhovor s nimi bude někdy v dalších číslech UNIE. Rozhodně náš časopis sledujte :)

FOTO:

TEXT: Petr Pánek archiv Petra Pánka a internet

3.–10. července 1928

21. července 1848

Před 170 lety se narodil Josef Václav Myslbek (1848–1922), významný český sochař, autor pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Po roce 1880, podobně jako Bedřich Smetana, úplně ohluchl.

18. srpna 1923

Před 95 lety se narodil Boris Masník (1923– 2011), vynikají neslyšící kameraman, animátor a grafik. Podílel se na výrobě více než 100 filmů.

V roce 1945 spolu s Jiřím Trnkou založil později světoznámé studio kresleného a trikového filmu „Bratři v triku“. Slavné logo studia, tři uklánějící se chlapečky v pruhovaných tričkách, navrhl pozdější autor slavného Krtečka Zdeněk Miler.

Těmito třemi chlapečky jsou právě bratři Boris, Vojen a Ivan Masníkovi.

Před 90 lety se v Praze konal Mezinárodní sjezd hluchoněmých. Uskutečnil se u příležitosti 60. výročí založení Podpůrného spolku hluchoněmých. Hlavní organizátorkou tohoto úspěšného sjezdu byla Jitka Haunerová-Staňková (1880–1948).

Do Prahy přijelo 1000 účastníků z 63 zahraničních spolků neslyšících z 21 zemí. Účast českých učitelů neslyšících byla minimální. Protože však část přednášek byla pouze v mluvené češtině, požadovali neslyšící, aby si další sjezdy řídili oni sami. Vyzvali k ustanovení Mezinárodní ligy neslyšících. Sjezd dodal našim neslyšícím potřebnou sebedůvěru, uvědomili si znovu, jak je pro ně znakový jazyk důležitý.

31. srpna 1873

Před 145 lety se narodil Karel Závodský (1873–1935), předseda Podpůrného spolku hluchoněmých SFS v Praze a později i Východočeského spolku hluchoněmých v Hradci Králové. Místopředseda Svazu spolků hluchoněmých. Od roku 1915 profesionální fotograf s vlastním ateliérem.

Česká unie neslyšících

31