UNIE 1-2/2018 by casopisunie

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú. 1–2/2018 • roč. XXII 45 Kč

str. 4

str. 14

Představení pracovníků Centra zprostředkování simultánního přepisu

Konference WFD v Budapešti – Full Inclusion with Sign Language

Lidská práva jsou mým cílem str. 16

ÚVODNÍK ŠÉFREDAKTORKY

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících, hned zkraje nového roku si k vám dovolím otázku: Víte, že oslavy znakového jazyka se konaly zatím jen v šesti státech a v jejich zvolených dnech? Nyní Organizace spojených národů (OSN) schválila Mezinárodní den znakového jazyka, který připadá na 23. září, a který se může slavit ve všech zemích. Něco o těchto oslavách můžete zjistit například zde ve videu (v mezinárodním znakovém systému): https://vimeo.com/245920575. Máme z toho velkou radost! Tímto svátkem se na konci listopadu v Budapešti zabývala i konference WFD (World Federation of the Deaf). Podrobněji se o tom rozepisuje Ivana Hay Tetauerová ve svém článku v rubrice Svět. Konference se zúčastnila i Jana Havlová prezentující se s posterem, kde se zamýšlela nad tématem diskriminace neslyšících při přijímání do zaměstnání, jemuž věnovala svou výzkumnou práci. Jana pro náš časopis totiž laskavě připravila souhrnný výstup této práce, tudíž máte možnost se o tomto dozvědět více.

Další zajímavou zprávou ze zázemí redakce je, že pro vás připravujeme nové články. Jaké? Nechte se překvapit. Jen napovím, že se budou týkat ekologie. Letos bychom se také rádi více zabývali sociálními tématy – v aktuálním čísle si v našem Psychokoutku můžete přečíst o domácím násilí. Následovat bude již výše zmíněná diskriminace neslyšících neboli audismus. Nalistujte si stranu 32, na které najdete soutěž o nej …?  Neostýchejte se a posílejte nám vaše náměty ve formě videí nebo textů tak, jak jste zvyklí. Budeme se na Vaše nápady velice těšit; ty nejlepší budou předány Radce Staré (roz. Faltínové), která je zpracuje do podoby svých báječných komiksů. Možná se přidají i další neslyšící ilustrátoři. Líbilo by se vám to? 

Přeji vám dobré žití v novém roce 2018.

Lucie Sedláčková Půlpánová šéfredaktorka UNIE

Naše redakce

Monika Ťuláková

Lenka Hejlová

Ivana Hay Tetauerová

Kristina Pánková Kratochvílová

Kristýna Kučerová

Irena Maňáková

Lucie Štefková

Milena Brožová

Eva Kastnerová

Martin Jarůšek

Petr Pánek

Dominik Mac Henzl

časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

OBSAH

Obsah 4

ČUN/ČMUN PRAHA

ČUN/ČMUN BRNO/LIBEREC

ČUN/ČMUN OSTRAVA

KALENDÁRIUM

Z DOMOVA

ZE SVĚTA

ROZHOVOR:

Mohlo by vás zajímat…

Deset let se Clonou

Soutěž

LIDSKÁ PRÁVA JSOU MÝM CÍLEM

JANA HAVLOVÁ

Můžete si nás předplatit

PROBLÉM DISKRIMINACE OSOB

Roční předplatné: 210 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM

Kde nás v síti najdete…

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI:

WEB ISSUU www.cun.cz www.issuu.com/casopisunie

BABIČKO, MINULOST SE UŽ NEVRÁTÍ 27

SPORT

PSYCHOLOGIE: DOMÁCÍ NÁSILÍ NENÍ NORMÁLNÍ

40 LET SPORTOVNÍ STŘELBY NESLYŠÍCÍCH

FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicích www.facebook.com/CasopisUnie • 1–2/2018, roč. XXII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Sedláčková Půlpánová • zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová • redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová překladatelka do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová figuranti: Eva Kastnerová, Dominik Mac Henzl externí spolupracovníci: Petr Pánek, Kristýna Kučerová • jazyková korektura: Lucie Štefková • redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: Jaroslav Klein • foto na zadní straně: Eric Masur grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o. Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802

Česká unie neslyšících

ČUN/ČMUN PRAHA

PŘEDSTAVENÍ PRACOVNÍKŮ CENTRA ZPROSTŘEDKOVÁNÍ SIMULTÁNNÍHO PŘEPISU TEXT:

Milena Brožová / FOTO: archiv ČUN SAS Praha

V čísle UNIE 9–10/2017 byli představeni pracovníci Sociálně aktivizační služby (SAS) v Brně. V podobném duchu bych ráda na toto seznamování navázala a více tak přiblížila Centrum zprostředkování simultánního přepisu (CZSP) poskytující ambulantní služby v Praze nebo terénní služby kdekoliv po celé ČR. Vedoucí služby a zároveň sociální pracovníci je Bc. Jana Lapčáková. O projektu, u jehož zrodu byl i sám tehdejší předseda pražské pobočky ČUN, Ing. Martin Novák, jsem jeho i další přepisovatele požádala, aby nám tuto užitečnou službu více přiblížili.

Martine, jak vzniklo toto Centrum? Kdo se na něm podílel?

mi převažují ti, kteří preferují písemnou formu českého jazyka. Takže tento velký okruh osob Martin: Centrum vzniklo v roce 2010. Předchási tlumočníka znakového jazyka neobjednává. zel tomu projekt Simultánní přepis mluvené řeči, Tito lidé dávají přednost informacím v písemné který jsme realizovali v letech 2007 až 2010 podobě českého jazyka. a který podpořila Nadace Vodafone. Jeho cílem Ohluchlým lidem bylo líto, že zatímco neslyšíbylo vytvořit optimální komunikační prostředí cí uživatelé znakového jazyka mají tlumočníka, pro osoby, které neslyší a preferují komunikapro ně žádná podobná služba neexistuje. Poci v českém jazyce. Ukázalo se, že je o přepis ciťovali to jako diskriminaci a vadilo jim, že pro mezi klienty velký zájem. ně neinformovaní slyšící lidé objednávají tlumočProto jsme hledali možnost, jak bychom mohli níka znakového jazyka. To byl důvod, proč jsem v projektu pokračovat. Jednou z variant bylo zao zavedení této služby usiloval. Začátky byly obvést tuto službu jako sociální; tak jako je tomu tížné, protože jsme tehdy neměli přepisovatele u tlumočení do znakového jazyka. Tato služba a první přepisy jsem se snažil dělat sám. Později se od tlumočení do znakového jazyka liší mimo jsem našel další lidi, které to zaujalo, takže jsme jiné i tím, že je zapotřebí předem zajistit i techmohli začít projekt zdárně rozvíjet. A dnes je nické zázemí; zpravidla to bývá notebook, zpětz toho kvalitní a velmi potřebná sociální služba. ný projektor na promítání a plátno, na Simultánní přepis využívají nekterém se objevuje text, který přepijen lidé ohluchlí a nedoslýchaví, ale sovatel ve svém notebooku píše. jako doplňkovou službu též uživatelé znakového jazyka, protože při náProč jsi chtěl mít tuto službu? ročnější přednášce je zapotřebí znát Kdo nezná problematiku světa i některé odborné výrazy, názvy neslyšících, si pomyslí, že a jména, pro něž dosud znaky neetlumočník znakového jazyka by xistují. Martin Novák

měl stačit…

Martin: Moc mě mrzelo, když si většina slyšících osob myslela, že při komunikaci stačí jen zajistit tlumočníka znakového jazyka. To ovšem nestačí, protože například osoby ohluchlé uživateli znakového jazyka nejsou, a my musíme pamatovat též na jejich potřeby. I mezi osobami nedoslýchavý-

časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

Kdy a kde ses poprvé setkal s přepisem mluvené řeči?

Bc. Jana Lapčáková

Martin: Poprvé jsem se s ním setkal v zahraničí už před rokem 2005. Líbilo se mi, že simultánní přepis mi umožnil získávat plnohodnotné informace. Měli jsme jej i na Summer Campu v roce 2005, který jsme jako

ČUN/ČMUN PRAHA

Česká unie neslyšících realizovali u nás v České republice. Ještě před zavedením této služby u nás jsme simultánní přepis vyzkoušeli i v pražské pobočce České unie neslyšících na akcích pro ohluchlé členy. Osvědčilo se to, proto jsme začali uvažovat o zavedení této služby u nás.

rý byl nezávislý na dotacích od státu a různých podmínek. Například cílem bylo poskytovat simultánní přepis v bankách s tím, že by to banky samy hradily. Jednalo se už o „podnikání“, odlišné od toho, co poskytuje CZSP České unie neslyšících.

S jakými překážkami se teď Centrum potýká?

Jano, prosím mohla bys stručně popsat služby CZSP?

Martin: Při realizaci se setkáváme s velmi složitými dotačními podmínkami na sociální službu. První čtyři roky nám Ministerstvo práce a sociálních věcí nechtělo dát ani korunu, museli jsme to rozjíždět s pomocí různých darů, svépomocí apod. Až později se na nás usmálo štěstí. Ze strany klientů se setkáváme s překvapením, co vše se musí v sociální službě povinně řešit. Nicméně se snažíme najít jednoduchá řešení. Jana L.: V Centru se potýkáme s nedostatkem přepisovatelů. Praha je ještě dobře pokryta, ale ostatní města jsou na tom hůře. Je tam horší dostupnost přepisovatelů. Snažíme se intenzivně hledat nové zájemce, ale ne každý zvládá daný počet úhozů na klávesnici. To je ale potřeba, protože někteří mluvčí mluví hodně rychle a přepisovatel musí jeho projev stíhat přepisovat.

Co by mohlo vaši službu zdokonalit?

Martin: Snažíme se postupně službu adaptovat na různé situace, například v terénu, ve venkovním prostředí, do mobilů apod. Velmi by službě pomohlo, kdyby existovaly různé možnosti. Proto se snažíme nabízet různé typy přepisu (viz tabulka).

Proč vznikla podobná služba Transkript?

Martin: CZSP bylo koncipováno převážně jako sociální služba; pokud to nespadá pod zákon, tak je to poskytováno jako fakultativní služba (pozn. redaktorky: služba, za kterou se platí). U některých situací ale nemohl být přepis poskytován, jelikož je to podnikatelská aktivita. Proto vznikla organizace a v jejím rámci projekt, jehož cílem bylo poskytovat aktivitu hrazenou soukromým sektorem, přičemž pro klienta bude vše zdarma. Takto vzniknul sociální podnik, kte-

Jana: Centrum jako registrovaná sociální služba poskytuje od roku 2010 simultánní přepis, což je služba, při které je v reálném čase mluvená řeč převáděná do písemné podoby jazyka. A jak to vypadá ve skutečnosti? Přepisovatel má notebook, na který ve Wordu či podobném programu píše to, co mluvčí v mluveném jazyce právě říká. Neslyšící klient, který v komunikaci preferuje psanou formu češtiny, sedí vedle něj a čte, co píše. Takto se pak dozví vše, co je v dané situaci řečeno, a může podle toho reagovat. Přepis si klient může objednat v CZSP a využít jej v jakoukoli dobu, kdy ji potřebuje a kdy

Typy přepisů v nabídce •S přepisovatelem na místě na notebook přepisovatele nebo na plátno pomocí systému Polygraf – uživatel si může na mobilním zařízení zobrazit přepis mluvčího, powerpointovou prezentaci mluvčího nebo obojí. •P omocí Text on Top zařízení – zobrazuje simultánní přepis formou titulek na stejné plátno, na kterém přednášející promítá svou prezentaci. •P omocí chodícího přepisovatele – umožňuje přepisovat za chůze; přepisovatel má speciální soupravu s popruhy. •S přepisovatelem na dálku – on-line pomocí aplikace eScribeDroid – přepisovatel přepisuje přes internetové nebo telefonní připojení. •S automatickým rozpoznávačem mluvené řeči v rámci aplikace eScribeDroid. www.czsp.cun.cz/index.php?clanek=27

Česká unie neslyšících

ČUN/ČMUN PRAHA

může i přepisovatel. Doporučuje se, aby se služba objednávala s předstihem (nejlépe tři týdny předem). Objednávky se posílají do CZSP, kde jsou operátoři ve všední dny v pracovní době od 10 do 17 hodin.

Centrum zprostředkování simultánního přepisu (CZSP ČUN) Česká unie neslyšících, z.ú Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 e-mail: prepis@cun.cz, telefon: 608 719 001 Vedoucí CZSP ČUN: Bc. Jana Lapčáková Služba je ambulantně poskytována i v ČUN Brno, ČUN Ostrava a ČUN Liberec.

Simultánní přepis mohou neslyšící použít na úřadech, ve vzdělávání a zdravotnictví, na přednáškách a besedách pro veřejnost, u soudů, na konferencích a různých kulturních akcích jako jsou divadelní představení, komentované prohlídky a muzikály. Aby Centrum dobře fungovalo, tvoří ho velký tým. Jeho součástí je vedle 20 aktivních a 35 občasných přepisovatelů již zmíněný ředitel a zároveň sociální pracovník, Ing. Martin Novák, Bc. Jana Lapčáková jako vedoucí a sociální pracovnice, operátorka Jana Vocetková, operátoři Martin Čížek a Bc. Tomáš Portych (ti jsou zároveň i přepisovatelé), ekonomka Ing. Barbora Herzánová, grafik Michael Trousil, strojová stenografka Simona Sedmihorská, pan Jaroslav Winter jako technický správce, a pak maskot Nisinka – pejsek. Některé pracovníky jsem oslovila a poprosila o zodpovězení některých otázek.

Jak jste se dostali k této zajímavé práci?

Jana L.: Měla jsem štěstí. Po mém návratu z Německa se uvolnilo v CZSP místo sociálního pracovníka, na které jsem nastoupila. Jsem ráda, že mi tato možnost byla nabídnuta. Tomáš: Jako „slepý“ k houslím. Ve 13 letech jsem si udělal státnice v psaní na počítači, odtamtud jsem se dostal do republikových soutěží a z těch si mě vytáhla ČUN jako potencionálního přepisovatele. Po dvou letech přepisování jsem se rozhodl v této práci pokračovat a přibral jsem si právě ještě svou současnou pozici – operátor v Centru zprostředkování simultánního přepisu. Jana V.: Již delší dobu jsem měla potřebu lidem pomáhat. Tuto potřebu realizuji až od ledna roku 2017. Karolína: Jako mnoho dalších přepisovatelů jsem se i já dostala k simultánnímu přepisu přes man-

časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

žele Zaviačičovy. To jsou autoři programu psaní všemi deseti s názvem ZAV. Já jsem již od 7. třídy jezdila na různé soutěže v rychlopsaní. Můj první přepis pro ČUN byl shodou (příjemných) náhod a měla jsem zrovna první volný den po maturitě. Volala mi Helena Zaviačičová, že v ČUN potřebují nutně někoho na přepis do Ostravy. Řekla jsem si, proč ne?! A byla jsem vaše. J

Máte v rodině nějakého neslyšícího člena?

Tomáš: Neslyšícího? To ne. Ale zato dvě logopedky, matku a babičku, které čas od času pracují s nedoslýchavými klienty. Jana V.: Ne, v rodině nemáme žádného neslyšícího. Karolína: V rodině nikoho, snad jenom děda často „neslyší“ volání babičky, že má jít umýt nádo-

ČUN/ČMUN PRAHA

bí. Ale tak nějak mi přijde, že to jen hraje, protože na kořalku slyší vždycky. J

Jak dlouho pracujete jako přepisovatel a co jste se za tu dobu naučili?

Tomáš: S přepisováním jsem začal roku 2013 jako občasný brigádník. Dnes, zhruba po pěti letech, přepisuji prakticky každý den. Za tu dobu jsem se „nedobrovolně“ dozvěděl spoustu informací, které by ke mně mimo toto zaměstnání nikdy nedorazily, mimo jiné jsem se třeba přiučil, jak se starat o pokojové květiny a jaká je historie Koreje. Za důležitější ale považuji to, co jsem se dozvěděl tak nějak aktivně, svojí vlastní pílí. Třeba, že člověk musí vždy počítat s tím, že až dorazí do práce na přepis, něco bude jinak, než dal tak odtržený od světa jako jindy a „slyšel“ si představoval, a nezbyde než se podle toho všechno. To mi udělalo velikou radost. zařídit. Během pár nepříjemných přepisů jsem také zjistil, jak dlouhá doba může být pět minut Karolína přepisuje z/do ČJ a také z/do AJ, a že ty se mohou člověku zdát jako půlhodina. proto mě zajímalo, co je obtížnější, Karolína: Poprvé jsem přepisovala přepisovat do ČJ nebo do AJ, někdy v červnu 2016. Přepis mě naa proč? učil mnoho, zejména o komunikaci Karolína: Přepis do anglického jazys lidmi. Musím přiznat, že mě do té ka je určitě obtížnější, protože zatímdoby například ani nenapadlo, že neco čeština je pro mě zcela přirozená, slyšící často vůbec neovládají český v angličtině musím víc přemýšlet, jazyk. Stále se také snažím pracovat o jaké slovo přesně jde, co měl asi na mé komunikaci s neslyšícími či nepřednášející na mysli. Navíc je v anKarolína Foukalová doslýchavými – vzhledem k tomu, že gličtině velké množství homonym pocházím ze severní Moravy, musím s úplně jiným významem, takže nejde se co v rychlosti mluvy a artikulace jen o „prosté“ přepisování, ale docela hodně krotit. Také jsem se naučila i o procvičování rychlého uvažovázvládat stresové situace, umět si poní a přemýšlení přímo v cizím jazyce. radit, psát jen s notebookem na klíně Myslím, že se to dá připodobnit k tlunebo naopak psát pro desítky lidí namočníkům, kteří také nevědí, co jim jednou. V neposlední řadě si myslím, za chvíli „přiletí“ a musí se tomu pože mě tato práce hodně posunula hotově přizpůsobovat a reagovat na Tomáš Portych i osobnostně – probudila se ve mně to. Je ale pravda, že anglický přepis je empatie k lidem, kteří jen proto, že skvělá výzva, obzvlášť když je příležimají určitý sluchový handicap, jsou tost přepisovat delší text. Na druhou často skoro vyloučeni ze společnosti, stranu zase musím přiznat, že když jakoby byli méněcenní. Jednou mi jejsem jednou sama přepisovala konfeden klient po přepise poděkoval za to, renci v angličtině, protože kolega náhže jsem stíhala přepisovat všechno, le onemocněl, tak jsem toho po 11 hoco se kde šustlo – jednalo se o předdinách psaní bez delší přestávky už Jana Vocetková nášku na univerzitě – a on si nepřipaměla plné zuby. J

Česká unie neslyšících

ČUN/ČMUN BRNO/LIBEREC

PLETENÍ ČEPIČEK TEXT A FOTO:

Kateřina Kynclová

oslední čtyři měsíce probíhalo každé úterý v brněnském centru ČUN „Pletení pro radost“, kde jsme s klientkami pletly čepičky pro předčasně narozená miminka. Za tak krátkou dobu se nám podařilo uplést spoustu čepiček a považujeme to za velký úspěch.

Největší zásluhu na tom má naše nejlepší pletařka, paní Ludmila Schináglová, která upletla velkou část z výsledných 30 čepiček. Tyto čepičky poputují na neonatologické oddělení FN Bohunice v Brně. Věříme, že tam udělají radost a pomohou dětem, které přišly na svět předčasně a bojují, aby vše „dohnaly“.

MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA PRO DĚTI TEXT A FOTO:

Lena Marx

o klubu VÉČKO zavítal první prosincový den Mikuláš s čertem, andělem a s plným pytlem balíčků. Účast předčila naše očekávání; akce se zúčastnilo celkem 20 dětí. Než dorazil Mikuláš, připravili jsme pro děti první překvapení, a to v podobě krásného předvánočního dortu, který připravila naše členka, Kateřina Moravcová. Děti

SPOLEČNĚ NEJEN NA JEVIŠTI 2017 TEXT: Lena Marx

/ FOTO: Martin Kubišta

ne 4. listopadu v městském divadle v Jablonci nad Nisou probíhala akce Společně nejen na jevišti 2017. Celý program byl tlumočen do znakového jazyka. K sobotní akci patřily i dopolední workshopové dílny, kde se sešly i děti ze ZŠ logopedické v Liberci. Pod vedením Lenky Marx děti ukázaly, co se dokázaly naučit, a vysloužily si zasloužený potlesk. Potlesk také patřil sesterské trojici tanečnic se sluchovým handicapem – Lence, Veronice a Lucii Šímovým. A tanečnímu číslu Martiny Tomáškové a Veroniky Dlaskové.

časopis unie • 1–2/2018 • ročník XII

si nad dortem smlsly. Poté děti Mikuláši zazpívaly koledy. Mikuláš nezapomněl děti nejen pochválit, ale i pokárat za to nedobré. Abychom také nezapomněli – naše velké díky patří firmám Billa, spol. s.r.o. Liberec – Františkov a firmě MOCCA, spol. s.r.o. za sponzorské dary v podobě cukrovinek.

ČUN/ČMUN OSTRAVA

TICHÝ TALENT V PLZEŇSKÉ UNII NESLYŠÍCÍCH TEXT A FOTO:

Zuzana Dluhošová

pondělí 13. listopadu 2017 se v krásných prostorách Plzeňské unie neslyšících konala vernisáž maleb a ilustrací nedoslýchavé malířky Zuzany Dluhošové (roz. Juřinové). Její výstava byla rozdělena do dvou témat: 1. ilustrace „VZPOMÍNKY“ a 2. malby „MODRO-ŽLUTÉ OBDOBÍ“. Vystavovala s ní i mladá začínající grafička Zlata Plíšková, která měla vystavených pár grafických obrázků. V úvodu vernisáže nás uvítala

paní ředitelka Jaroslava Říhová, poté předala slovo dvěma umělkyním, aby se představily a sdělily něco o své tvorbě. Obdivovat obrazy přišel i neslyšící umělec Michal Štěpánek a jiní neslyšící i slyšící hosté. Vše bylo tlumočené do českého znakového jazyka. Chtěla bych poděkovat paní ředitelce Jaroslavě Říhové a sociální pracovnicí Lídě Baškové za pozvání a organizování události Talent objeven v tichu.

MIKULÁŠ

VÁNOČNÍ TVOŘENÍ –

TEXT:

Zuzana Dluhošová / FOTO: Irena Přibilová

ANDĚLÉ TEXT:

pátek 8. prosince 2017 jsme ve spolupráci s SSK Vítkovice DEAF připravili mikulášské překvapení pro děti i dospělé. Akce se zúčastnilo přes 50 lidí. Mikulášem byl slyšící student z kurzu ČZJ, andělem pracovnice ČUN, Mgr. Zuzana Dluhošová a čertíky byly další pracovnice ČUN: Stanislava Bartáková a nedoslýchavá studentka Veronika Hartošová.

Zuzana Dluhošová

e čtvrtek 14. prosince 2017 od 16 hodin do 19 hodin se konalo vánoční tvoření v České unii neslyšících. Zúčastnilo se jej asi 15 osob, neslyšící a slyšící studenti. Lektorkou kurzu byla Zuzana Dluhošová. Vyráběli se dva andělíčci ze třpytivých látek a perliček.

VÝLET NA ŠTRAMBERK TEXT:

Zuzana Dluhošová / FOTO ARCHIV: Michaela Kosiecová

a sobotu 16. prosince 2017 jsme měli plánovaný výlet v okolí Štramberka. Plány se nám trošku změnily, protože přišlo méně zájemců. Zvolili jsme proto stezku kolem Národního parku přes hrad Štramberská Trúba až na náměstí. Túru jsme zakončili sladkou tečkou a to ochutnávkou plněných štramberských uší v cukrárně.

Česká unie neslyšících

KALENDÁRIUM

Petr Pánek archiv Petra Pánka

TEXT:

FOTO:

3. ledna 1888

Před 130 lety se narodil Melichar Bednářík (1888–1980), první ředitel Ústavu pro hluchoněmé v Plzni.

30. ledna 1903

Před 115 lety se v Lipovci narodil František Kopřiva (1903–1970), vynikající moravský ohluchlý organizátor. Založil družstva hluchoněmých švadlen a obuvníků a sportovní organizace Sokol neslyšících a Sportovní klub hluchoněmých v Brně (1932). Byl dlouholetým vydavatelem novin Zájmy hluchých.

3. února 2008

20. ledna 1948

Před 10 lety zemřela Eva Houdková Tesárková (1925–2008), zakládající členka pantomimy neslyšících. Je autorkou knihy „Sosna“, v níž popisuje svůj život, a spoluautorkou sbírky básní „Tichý přístav duše“.

22. ledna 1988

Před 275 lety se narodil páter Karel Berger (1743–1806), první ředitel Pražského ústavu pro hluchoněmé, založeného v roce 1786.

Před 70 roky zemřel Richard Poláček (1886–1948), vzdělaný vyučený knihař a první předseda Ústředního spolku židovských hluchoněmých a nedoslýchavých v ČSR.

5. února 1743

Před 30 lety zemřela v Praze Mobi Urbanová (1914–1988), vynikající a populární neslyšící česká tanečnice, úspěšná i v zahraničí. Byla žačkou primabaleríny Národního divadla Heleny Štěpánkové. Poprvé vystoupila veřejně v roce 1925. Žila ve Velké Chuchli, pohřbena je na Vinohradském hřbitově. Narodila se během mobilizace do první světové války, která byla vyhlášena 26. července 1914. Rodiče a přátelé jí proto říkali Mobi a toto jméno používala i ona sama. Její taneční kariéra trvala zhruba třicet let. Při svých vystoupeních nejen tančila, ale i hrála na klavír. Jako tanečnice vystupovala i po 2. světové válce. Od roku 1942 vedla svou vlastní taneční školu pro neslyšící.

23. ledna 1913

Před 105 lety se narodil František Zahradníček (1913–1984), druhý ředitel Národní školy a domova pro nedoslýchavé v Liberci.

10 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

9. února 1868

Před 150 lety se narodil zubní lékař František Svátek (1868–1962), spoluzakladatel a pozdější předseda Efety. Byl prvním zcela ohluchlým absolventem Univerzity Karlovy.

18. února 1943

Před 75 roky se narodila Jana Barešová, ředitelka školy pro neslyšící v Radlicích.

23. února 1883

Před 135 lety zemřel biskup Valerián Johannes Jirsík (1798–1883), zakladatel Diecézního ústavu pro hluchoněmé v Českých Budějovicích.

Z DOMOVA

Deset let se Clonou TEXT:

Lucie Sedláčková Půlpánová / FOTO: archív Clona

rganizace neslyšících, Clona, která se zabývá fotografováním, se po dobu své existence zúčastňovala různých kurzů, např. focení v interiéru/exteriéru nebo focení krajin, kdy navštěvovala různá místa. Clona samotná pořádá kurzy pro zájemce o focení. Loni oslavila již deset let své existence! Oslavy připadly na 11. listopad 2017 a slavilo se celý den. Aby toho nebylo málo, Clona vymyslela tzv. fotomaraton, kdy soutěžící museli postupně fotit na zadaná témata. Témata to byla tato: Dobrou chuť, Nedostatek času, Momentka, Geometrie, Dvojice. Přihlásilo se 15 zájemců. Soutěž byla docela napínavá. V podvečer se všichni sešli a nedočkavě čekali na výsledky, o kterých rozhodovala porota složená z výborných neslyšících fotografů: Markéty Maradové, Jaroslava Kleina a Matěje Kováče ze Slovenska. Hodnotily se tyto kategorie: Nejlepší fotografie z každého tématu a Nejlepší fotomaratón (kde se bojovalo o 1.–3. místo). Během čekání na výsledky nám každý z porotců vyprávěl, jak začínal fotit. Obdivovali jsme také krásné náladové fotografie krajin i měst od Matěje Kováče, profesionálního fotografa. Poté konečně přišla vyhodnocení, která byla překvapivá. Výsledné odměny byly nádherné: obsahovaly poukázky na služby, objednání fotopláten a krásné knížky. Rozdávaly se v látkových taškách s motivy historických fotoapará-

tů. Závěrem jsme se ještě dozvěděli od Marie Basovníkové a Zdeňky Dvořákové o počátcích organizace Clony, která se dříve jmenovala Zavři uši. Marie se Zdeňkou nám taktéž ukázaly jejich realizované výstavy. Na řadu pak přišlo rozkrojení nemalého narozeninového dortu s nápisem Clona a s umně vyvedeným modelem fotoaparátu. Kdo chtěl, mohl se nechat vyfotit ve fotokoutku Clony, prohlédnout si jejich malou výstavu povedených fotografií nebo historických fotoaparátů či i fotoaparátů z poměrně nedávné doby, kdy se ještě neužívaly mobily. Nechybělo ani občerstvení a pití, účastníci se mezi sebou hojně bavili. Atmosféra byla senzační! Za odměny a poukázky děkujeme těmto firmám a osobám: Centrum FotoŠkoda (Milan Škoda – FOTO), Kvik Tisk, s.r.o., Laník, s.r.o, Vyvolej to, Ateliér fotografické praxe a panu Jiřímu Zerzonovi, závěrem i České unii neslyšících za zapůjčení prostorů. Hodnocení nejlepších fotografií z každého tématu: – ve formě bločku: 1. Dobrou chuť – Lucie Sedláčková Půlpánová 2. Nedostatek času – Jitka Dvořáková 3. Momentka – Tomáš Koutný 4. Geometrie – Markéta Zelenková 5. Dvojice – František Smrčka Nejlepší fotomaraton: 1. místo – Lucie Sedláčková Půlpánová 2. místo – Markéta Zelenková 3. místo – Tomáš Koutný

Česká unie neslyšících

Z DOMOVA

Galavečer TEXT:

Kristýna Kučerová / FOTO: Zdeněk Bereza

ak už bývá zvykem, každý rok v listopadu pořádá spolek Dobré místo pro život galavečer pro ZŠ, SŠ a MŠ pro sluchově postižené v Olomouci, proto ani letos tomu nebylo jinak. V pátek 17. listopadu 2017 se všichni sešli v NH Collection Olomouc Congress, aby pokřtili kalendář na rok 2018 a podpořili školu pro sluchově postižené v Olomouci. Patronem letošního kalendáře je herec Jan Antonín Duchoslav, kterého jistě všichni znáte ze známého filmu Sněženky a machři. Na galavečeru hrála kapela Fantime

Music Band a zpívaly děti z Dětského domova Olomouc. Všichni zúčastnění se jistě dobře pobavili a těší se na galavečer v příštím roce.

Festival Obzory TEXT:

Lucie Sedláčková Půlpánová

d roku 2013 se každým rokem pořádá festival Obzory, kde vystupují různí cestovatelé, vyprávějí své zážitky a tímto je předávají dál. Festival se pořádá na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v různých sálech ve všech patrech dle typu aktivit (lezecké, běžecké apod.). Během festivalu je pamatováno i na děti, pro které je zajištěno hlídání, kdy si děti mohou vyzkoušet bubnování či kreslit africké vzory. Na festivalu je i možnost zakoupení outdoorového vybavení, často se slevami, které se nabízí ve všech patrech. Festival pořádá tým nadšenců a jedním z nich je i neslyšící Petr Zbožínek, který již třetím rokem organizuje i tlumočené přednášky pro neslyšící. Nejinak tomu bylo i vloni, kdy se tento festival konal v neděli 12. listopadu 2017.

12 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

Tlumočené přednášky pojednávaly o těchto cestách: Kolem jižní Ameriky na Seakajaku (Freya Hoffmeister), Pakistán (Honza Haráč), Otevřené hranice (sám Petr Zbožínek), přednáškový cyklus zakončil v podvečer Petr Horký s tématem Civilizace. Přednášky byly velmi zajímavé a poslouchání samotných cestovatelů ponoukalo k filosofii nad životem samým.

Z DOMOVA

3D MULTIKINO v Kladně TEXT:

Ing. Michal Muláček (manažer kladenského Domu kultury) / FOTO: archív kladenského Domu kultury

dobře známém kině Hutník na náměstí Sítná se buduje další kinosál s kapacitou až 60 míst, který bude nabízet špičkovou 3D projekční technologii opřenou o zvukovou kulisu DOLBY. Nový rozměr zážitků přinese návštěvníkům se sluchovým postižením technologie indukční smyčky. V České republice žije přibližně půl milionu osob se sluchovým postižením, a právě tento systém umožňuje nedoslýchavým lidem zvuky lépe slyšet a neslyšícím lépe vnímat. Indukční smyčka je zařízení, jež vyzařuje do místnosti magnetické pole, které se mění podle zvuku. Většina sluchadel má ve-

stavěný tzv. indukční snímač, který umožňuje toto magnetické pole zachytit. Navíc tento systém nijak nenarušuje sledování filmů divákům se zdravým sluchem. Zlepšení poslechu se tedy týká všech projekcí v nově vzniklém „malém“ sále. Nový kinosál nabídne své služby také lidem s tělesným postižením, pohybujícím se na vozíku, pro které zde budou vyčleněna tři speciální místa, k nimž je samozřejmostí sociální zázemí. Díky novému pokladnímu systému budou moci v budoucnu návštěvníci sbírat body ve věrnostním programu a získat tak řadu slev na občerstvení a vstupenky zdarma.

Konference INSPO TEXT:

Monika Ťuláková

družení BMI, nevládní nezisková organizace, jejímž posláním je podpora rozvoje internetu jako globálního komunikačního prostředku, informuje, že v sobotu 7. dubna 2018 se koná 18. ročník konference INSPO (Internet a Informační systémy pro osoby se specifickými potřebami). Významná konference bude probíhat v Kon-

Znakokniha

TEXT:

gresovém centru v Praze a představeny na ní budou nejnovější tuzemské i zahraničí aplikace, programy a pomůcky usnadňující život lidem s různým zdravotním postižením. Registrace na odkazu: www.inspo.cz/zacala-registrace-na-konferenci-inspo-2018.

Monika Ťuláková / FOTO: http://kvkli.cz/

loňském roce byla představena speciální interaktivní aplikace v českém znakovém jazyce – překlad dětské knihy "Český ráj a jeho tajemství“ od autorky Lucie Seifertové. Cílem vytvoření aplikace je usnadnění porozumění textu neslyšícím čtenářům. Slavnostní křest se odehrál 22. listopadu 2017 na liberecké radnici v přítomnosti ředitelky Krajské vědecké knihovny Blanky Konvalinkové, autorky Lucie Seiferto-

vé, realizačního týmu čítajícího neslyšící pracovníky a tlumočníka, náměstka primátora pro školství, sociální věci a kulturu, Ivana Langera, a prezidentky ASNEP, Pavlíny Spilkové. Aplikace je volně k užití na webových stránkách Krajské vědecké knihovny Liberec – http://kvkli.cz/files/cesky-raj/index.html. Přejeme příjemné pobavení.

Česká unie neslyšících

ZE SVĚTA

Konference WFD v Budapešti – Full Inclusion with Sign Language TEXT A FOTO:

Ivana Hay Tetauerová (zdroj: wfdbudapest2017.com)

World Federation of the Deaf (WFD – Světová federace neslyšících) si vytyčila za cíl uspořádat i menší mezinárodní konference, pokud možno, vždy v lichých letech mezi světovými kongresy WFD ve spolupráci s některou ze členských organizací WFD. Konference WFD se tak ve dnech 8.–10. listopadu 2017 konala potřetí, tentokrát v maďarské Budapešti. Tématem byla Plná inkluze se znakovým jazykem. Oficiálními jazyky konference byly mezinárodní znakový systém (International Sign), maďarský znakový jazyk, mluvená angličtina a maďarština.

d roku 1951, kdy byla založena, se Světová federace neslyšících hlásí k lidským právům neslyšících na celém světě. Podkladem pro téma 3. mezinárodní konference Světové federace neslyšících bylo přesvědčení, že plné sociální začlenění neslyšících lidí je možné pouze tehdy, pokud je znakový jazyk uznán a široce využíván ve společnosti. Snahou WFD je začlenění členů komunity Neslyšících v každé zemi tak, aby každý měl právo na užívání znakového jazyka jako prvotního jazyka ve všech oblastech života, a to s ohledem na zachování a rozvoj kultury Neslyšících. Konference, jež měla významnou podporu ze strany maďarské vlády, byla zahájena proslovy australského prezidenta WFD, Colina Allena, a prezidenta Maďarské asociace neslyšících a nedoslýchavých (SINOSZ), Dr. Ádáma Kósy, jenž je i neslyšícím poslancem Evropského parlamentu. V době konání konference měla asociace SINOSZ zároveň své 110leté výročí, tudíž po skončení konference WFD probíhaly oslavy. Ádám Kósa vyzdvihl fakt, že Maďarsko bylo prv-

Naše česko-slovenská delegace

14 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

ní zemí, která podepsala a ratifikovala úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením a její opční protokol v roce 2007. Konferenční přednášky byly rozděleny dle témat: 1. Bilingvální vzdělávání – jasnější budoucnost pro neslyšící děti 2. Znakový jazyk v rodinách 3. Sluchově postižení na trhu práce 4. Komunikační dostupnost aneb nová technologická zařízení Na místě konání konference se sešlo téměř 700 účastníků z 83 zemí. Svojí tematikou byla konference vhodná pro neslyšící publikum, zejména pak pro výzkumníky – akademické pracovníky a jejich zástupce, rodiče neslyšících dětí, učitele, politiky zapojené do vzdělávání neslyšících apod. Přednášky se konaly souběžně ve dvou velkých sálech, takže si účastníci museli vybrat téma, které je zajímalo nejvíce. Společně pro všechny byla určena vystoupení klíčových přednášejících, uvítací a závěrečný ceremoniál a panelové diskuse na téma Účasti v rozhodovacím procesu (Our Rights, Our Votes). Celkem se zde odpřednášelo přes 45 příspěvků. Ve foyeru budovy, kde konference probíhala, bylo vyhrazeno místo pro celkem 28 organizací nebo jedinců, kteří zde měli své postery na různá témata z oblasti problematiky sluchově postižených. Českou republiku prezentovali svými postery Tomáš Sklenák a Alexandr Zvonek ze stře-

ZE SVĚTA

S prezidentem WFD Colinem Allenem

diska Teiresiás na MU v Brně na téma Zvyšování kompetencí ve znakových jazycích jako cesta k inkluzi a Jana Havlová svými poznatky z diplomové práce na téma Diskriminace sluchově postižených při přijímání do zaměstnání. Konference se mj. zúčastnili i světově známí neslyšící představitelé, z Finska Liisa Kauppinen, držitelka ceny OSN za hájení lidských práv a emeritní prezidentka WFD, a Markku Jokinen, bývalý prezident WFD, viceprezident WFD Joseph Murray z USA, Roberta Cordano, první žena –prezidentka Gallaudetovy univerzity, Helga Stevens z Belgie, členka Evropského parlamentu, a Brit Mark Wheatley, výkonný ředitel Evropské unie neslyšících (EUD), sídlící v Bruselu a další. Při závěrečném ceremoniálu konference oznámil maďarský vládní ministr Zoltán Balog, že den 9. listopadu bude od nynějška Dnem maďarského znakového jazyka. Vystoupil zde i maďarský premiér Viktor Orbán a při svém projevu zaznakoval pár vět v maďarském znakovém jazyce. Potvrdil závazek Maďarska podporovat znakový jazyk v Maďarsku a ve světě tím, že Maďarsko nabídne plnou podporu na úrovni OSN pro Mezinárodní den znakového jazyka. Na toto navázal Colin Allen, prezident Světové federace neslyšících, který přítomné podrobně informoval o tom, že OSN nyní uvažuje o vyhlášení Mezinárodního dne znakových jazyků po lobbování ze strany Světové federace neslyšících – což je velmi pozitivní zpráva pro komunitu neslyšících na celém světě. Nyní, kdy píšu tento článek, je již známo, že dne 19. prosince 2017 vyhlásilo oficiálně Valné shromáždění OSN den 23. září za Mezinárodní

den znakových jazyků. Volba dne 23. září symbolizuje datum založení WFD v roce 1951. Tento den znamená zrození právní organizace, která má jako jeden z hlavních cílů zachování znakových jazyků a kultury Neslyšících jako předpoklad pro realizaci lidských práv neslyšících. První mezinárodní den znakových jazyků se tak oslaví dne 23. září 2018 jako součást Mezinárodního týdne neslyšících. Jak organizátoři konference uvádí: „Téma konference Plná inkluze se znakovým jazykem bylo vybráno tak, aby poskytlo velmi silné a povznášející poselství, díky němuž doufáme, že budeme vzdělávat a inspirovat všechny z vás, abyste vyzkoušeli svoje možnosti a shromažďovali informace, které vám umožní zůstat silní a nevzdávat se svých práv neslyšícího. Cílem konference je dát každému z vás příležitost plně se účastnit, sdílet a diskutovat o tom, jak pokračovat ve vaší důležité práci v dosahování lidských práv neslyšících na základě úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Tématem konference je přesvědčení, že plné sociální začlenění neslyšících je možné tehdy, pokud je znakový jazyk uznán a široce využíván ve společnosti.“ To si myslím, že se na konferenci podařilo v příspěvcích patřičně nastínit a ukázat.

Již proběhlé konference WFD:

2005 Helsinky, Finsko Our Rights – Our Future – Naše práva – naše budoucnost 2013 Sydney, Austrálie Equality for Deaf People – rovnoprávnost pro neslyšící Predseda SINOSZ a poslanec Evropskeho parlamentu Dr Ádám Kósa

Česká unie neslyšících

ROZHOVOR

Lidská práva jsou O JANĚ HAVLOVÉ jsem se dozvěděla paradoxně až od svého švagra, který působí v EUD (European Union of the Deaf – Evropská unie neslyšících) v belgickém Bruselu. Jana zde byla na stáži, a protože je Češka jako já, zaujalo mě, že mnozí čeští neslyšící se již také dostávají za hranice. Když jsem se vrátila z Anglie do Čech, měla jsem tu čest se s Janou seznámit i osobně – a to v Brně na akci Colour Run. Jana zde byla se svou přítelkyní a zapůsobila na mne sympaticky a mile. Je neslyšící dcerou neslyšících rodičů, uživatelkou kochleárního implantátu od svých čtyř let. Od doby našeho prvního setkání na sportovní akci uplynuly dva roky, a Jana se během té doby vypracovala ještě dál, na což můžeme být jako čeští neslyšící vlastenci hrdí. :-) Jano, prosím, řekni nám, kdy a kde ses narodila, a jak se vlastně Tví rodiče rozhodli pro kochleární implantát? Narodila jsem se neslyšícím rodičům na Boží hod, roku 1991 v Hradci Králové. Rodiče se pro kochleární implantát rozhodli hlavně z toho důvodu, že v tehdejší době nebyla možnost kvalitního vzdělání v institucích pro sluchově postižené. Bohudík je to nyní o hodně lepší. Do jaké školy jsi chodila? Bylo pro Tebe stresující období, když jsi dostala KI, nebo na to vzpomínáš jen v dobrém? Nejprve jsem navštěvovala mateřskou školu pro děti s vadami řeči v Hradci Králové, poté jsem se integrovala do malotřídní základní školy v Malšově Lhotě na kraji Hradce Králové. V páté třídě jsem se dostala na osmileté gymnázium, kde jsem odmaturovala v roce 2011. V době, kdy jsem dostala kochleární implantát, jsem věděla, že budu muset několikrát ostatním dokázat, že nejsem jen ta implantovaná, popřípadě ta hluchá, ale že musí se mnou počítat jako se sobě rovným člověkem. Vliv na to měla Jana v dětství jistě ta moje soutěživost, ale

16 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

myslím si, že mě to naopak pozitivně naladilo, a proto na takové období ráda vzpomínám.

Neuvažovali Tví rodiče o tom, že by Tě dali do školy pro sluchově postižené v Hradci Králové, když tam žijete? De facto jsem tam chodila, v rámci předškolního vzdělávání. Poté se rozhodli pro integraci, když i já sama jsem chtěla chodit do školy společně se slyšícími dětmi. Jak ses rozhodla pro výběr střední školy a posléze pro obor na vysoké škole? Základní škola, kterou jsem navštěvovala, byla jen od 1. do 5. třídy, proto zde byla možnost přestoupit na jinou základní školu, která měla i druhý stupeň anebo zkusit právě to osmileté gymnázium. Já chtěla pokračovat na gymnáziu a byla jsem nadšená, že jsem zvládla jejich přijímací zkoušky. Už někdy ve svých 12 letech jsem se rozhodla pro studium na právnické fakultě, a tudíž jsem ani neváhala o své budoucnosti po absolvování gymnázia. Což se Ti splnilo – vystudovala jsi na Masarykově univerzitě

ROZHOVOR

mým cílem

Ivana Hay Tetauerová FOTO: archív Jany Havlové

TEXT:

Svatební foto Jany a Kristýny

Česká unie neslyšících

ROZHOVOR

Vím, že jsi během studia zkusila stáže v zahraničí. Prosím, pověz nám o těchto Tvých zkušenostech něco víc. Byla jsem na dvou zahraničních stážích, a to v belgickém Bruselu. První stáž byla v roce 2013 u Evropské unie neslyšících (EUD), kde jsem se celé tři měsíce zabývala evropskou politikou zaměřenou na sluchově postižené v celé Evropské unii. Druhá stáž o dva roky později byla opět na tři měsíce, ale tentokrát v Evropském parlamentu, konkrétně v kanceláři belgické neslyšící europoslankyně Helgy Stevens. Z obou stáží jsem si toho hodně odnesla a musím říci, že mi dost pomohly při budování mé kariéry. Opravdu bych takovou zkušenost doporučila všem, kteří se o danou oblast zajímají a kteří se rádi učí něco nového. Hlavně ať se nebojí a jsou otevřeni novým výzvám!

Na konferenci WFD v Budapešti

v Brně magisterský obor Právo a nyní pokračuješ v doktorském studiu. Řekni nám něco o Tvém studiu práv, co Tě na něm nejvíce zaujalo, či naopak zarazilo, překvapilo? Jakou podporu ze Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity během studia využíváš? Nyní jsem v druhém ročníku doktorského studia na katedře pracovního práva. Jak jsem již říkala, právničkou jsem chtěla být již odmala; během magisterského studia jsem se toho hodně naučila – utvrdila jsem se hlavně v tom, že právo nás všechny provází již od narození, dokonce i od té doby, kdy jsme ještě byli jako plod v matčině lůně. Překvapila mě vlastně jedna skutečnost – málo studentů právnických fakult se zajímá o lidská práva, vlastně většina mých spolužáků se chtěla zabývat financemi z právního pohledu – nejspíše hlavně kvůli tomu, že tato oblast je dobře placená. Ve Středisku Teiresiás využívám hlavně služeb v podobě přepisovatele, popřípadě tlumočníka do českého znakového jazyka. Jsem za existenci takových služeb moc vděčná!

18 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

Co přesně takové stáže obnáší, jaká byla náplň Tvého pracovního dne? A jak se na takovou stáž mohou neslyšící zájemci přihlásit a co pro to musí udělat? Já to měla nastavené tak, že jsem pracovala klasických 40 hodin týdně. Úkoly byly různé, buď to bylo psaní článků (v angličtině), sběr informací, příprava materiálů, návštěvy konferencí/seminářů, setkávání s lidmi (například s europoslanci) apod. EUD pravidelně zveřejňuje nabídky stáží, stačí jen sledovat jejich Facebook. Jinak doporučuji na internetu zkoušet různé webové stránky organizací; jistě se tam najde nějaká zajímavá stáž. Je určitě dobré znát oblast, která by dotyčného zajímala – hledání je potom jednodušší. V roce 2015 jsi získala stipendium Cochlear Graeme Clark ve výši 5000 Eur, udílené společnosti Cochlear. Jak se takové stipendium vlastně uděluje a k čemu jeho vítězi získané prostředky musí využít? Stipendium Graema Clarka se uděluje uživatelům kochleárních implantátů, kteří studují a kteří chtějí tyto finanční prostředky využít k vlastnímu vzdělávání.

ROZHOVOR

Napsala jsi diplomovou práci na téma Diskriminace sluchově postižených občanů České republiky při přijímání do zaměstnání. Jaké byly Tvoje zjištění a poznatky? Je někde Tvoje práce publikována? Moje diplomová práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Praktická část je z mého pohledu to nejzajímavější, neboť jsem pracovala na výzkumu, který zjišťoval existenci diskriminace při hledání práce. Chtěla jsem zde ukázat ostatním – jak laikům, tak i svým kolegům právníkům, že je zde rozšířený problém zaměstnávání osob se zdravotním postižením, konkrétně osob se sluchovým postižením. Díky výsledkům z výzkumu se toto povedlo dokázat. S výsledky své diplomové práce jsem seznamovala účastníky na nedávné konferenci WFD (World Federation of the Deaf = Světová federace neslyšících, pozn. red.) v Budapešti. Na nich stojí i má disertační práce, která není tak konkrétní, neboť se zabývá diskriminací sluchově postižených v pracovněprávních vztazích obecně, tedy nejen při hledání práce, ale i během celého pracovního procesu.

hlavně z naší facebookové stránky a zároveň i přes organizaci Czech Deaf Youth (CDY).

V létě roku 2017 jsi byla zvolena prezidentkou EUDY (European Union of the Deaf Youth = Evropská unie neslyšící mládeže). V čem Tvoje úloha zde spočívá a na jakou dobu ji budeš vykonávat? Jak se mohou čeští neslyšící dozvědět více o aktivitách EUDY apod? Mám hlavně na starosti řízení výboru EUDY a zároveň mám pod sebou i naše zaměstnance. Dále reprezentuji naši organizaci navenek. Volební období předsedy EUDY je jednoleté. O aktivitách EUDY se mladí neslyšící Češi mohou dozvědět

Díky svým aktivitám v zahraničí jistě dobře ovládáš mezinárodní znakový systém. Dělalo Ti problém se jej naučit? Jaké jazyky ještě ovládáš? Jak ses je vlastně učila – pověz nám případně nějakou zajímavou historku :-) S mezinárodním znakovým systémem jsem se poprvé seznámila na svém prvním mezinárodním badmintonovém turnaji. Ze začátku to byla hlavně ta základní komunikace s ostatními hráči, až teprve na stáži v EUD jsem pronikla hlouběji do tajů MZS a nyní jej ovládám i na té politické úrovni například. Pokud se nepletu, tak dohromady ovládám osm jazyků a ráda se naučím další. :-) Jak se říká: kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Základ jazyků mám samozřejmě ze školy, ale z větší části je to hlavně díky praxi. Všechny jazyky se naučíte lépe v cizině než přímo ve škole bez možnosti praktických cvičení s rodilým mluvčím. V době mé stáže jsem občas měla problémy s MZS, neboť se mi hlavou honily další jazyky, což potom znamena-

Současný výbor EUDY na oslavách 30. výročí EUDY

Musíš jezdit kvůli tomu často do Bruselu? Nebo vše vyřizuješ na dálku online přes e‑maily, Skype, Whatsapp? A je tento post dobrovolný, nebo je to placené zaměstnání? S výborem a zaměstnanci EUDY máme schůze čtyřikrát za rok, jednou z toho právě v prosinci v Bruselu. Místa volíme tak, abychom jeli tam, kde je potřeba podpořit místní mládež. Po zbytek roku řídím svůj tým formou e-mailů a jiných komunikačních kanálů. Post předsedkyně EUDY je dobrovolný – nedostávám za to finanční odměnu. Vím, že aktivně hraješ florbal a badminton. Jaké koníčky ještě máš a co všechno pro tyto koníčky děláš? Primárně se nyní zaměřuji na badminton, neboť mě v létě čeká Mistrovství Evropy neslyšících badmintonistů. Co se týká mého zbylého času, tak ten využívám pro svoji rodinu, partnerku, našeho psa, čtení knížek a cestování po světě.

Česká unie neslyšících

ROZHOVOR

lo, že jsem musela několikrát zopakovat to, co jsem chtěla říct do kamery – takové vtipné video mohou čtenáři najít na stránkách EUD. :-)

Co a kdo Tě ve Tvém dosavadním životě nejvíce ovlivnil? Jsou to hlavně mí rodiče a prarodiče, kteří se mnou měli snad tu největší trpělivost na světě a pomohli mi dostat se tam, kde nyní jsem. Dále je to moje partnerka a mí blízcí přátelé, kteří mě znají takovou, jaká jsem.

V létě ses provdala, pověz nám něco o tomto Tvém dalším významném životním kroku. Jmenuješ se pořád Jana Havlová? :-) Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. A ano, pořád jsem Jana Havlová, to má partnerka se rozhodla pro mé příjmení :-) Jaké jsou Tvoje plány do budoucna? Nyní jsem začala pracovat jako právnička v Kanceláři veřejného ochránce práv, konkrétně v Odboru ochrany práv osob se zdravotním po-

Problém diskriminace osob se sluchovým postižením v otázce hledání práce je stále aktuální…

ilí čtenáři, ráda bych se s Vámi všemi podělila o své poznatky z diplomové práce, kterou jsem sepsala v roce 2016 v závěru magisterského studia na Právnické fakultě v Brně. Diplomová práce nese název „Diskriminace sluchově postižených občanů České republiky při přijímání do zaměstnání“. Pro toto téma jsem se rozhodla hlavně z důvodu mého sluchového postižení, dále i proto, že jsem měla zkušenosti s odmítáním uchazečů se sluchovým postižením o práci ze strany potenciálních zaměstnavatelů, což ve většině případů znamenalo diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. V teoretické části jsem se zabývala definicí sluchového postižení, diskriminací (z důvodu zdravotního postižení), dále pak možnostmi, jak se proti takové diskriminaci bránit. Cílem teoretické části bylo čtenáře seznámit se světem neslyšících, pochopit, jakým komunikačním bariérám mohou osoby se sluchovým postižením čelit a jak jsou práva osob se zdravotním postižením upravena v českých právních předpisech. Praktickou část diplomové práce jsem pak založila na dvou odlišných výzkumech, pomocí kterých jsem zkoumala problematiku diskriminace osob se sluchovým postižením při přijímání do zaměstnání.

20 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

První výzkum byl prováděn formou dotazníku, který byl pro lepší porozumění přeložen do českého znakového jazyka a který byl rozeslán lidem s různým typem sluchového postižení, různých věkových kategorií a různého stupně vzdělání. V dotazníku jsem zjišťovala jejich zkušenosti s diskriminačním jednáním ze strany potenciálních zaměstnavatelů. ¨ Závěrem bylo zjištěno, že většina účastníků dotazníku zažila diskriminaci při hledání zaměstnání. Mezi nejčastějšími důvody pro nepřijetí uchazeče se sluchovým postižením patřily jejich sluchové postižení, ztížená komunikace, nemožnost telefonování a možné ohrožení bezpečnosti práce na pracovišti. Druhý výzkum byl dle mého názoru zajímavější, neboť jsem zde použila dva podobné životopisy, přičemž jeden životopis patřil fiktivnímu slyšícímu uchazeči (Jan Novotný) a druhý fiktivnímu neslyšícímu uchazeči (Petr Novák, u něhož jsem pro zajímavost uvedla více pracovních zkušeností než u fiktivního slyšícího uchazeče). Tyto životopisy jsem posílala ze dvou e-mailových adres, které jsem založila za účelem výzkumu. Zaměřila jsem se hlavně na nabídky práce pro svářeče. Cílem druhého výzkumu bylo zjistit, zda opravdu osoby se sluchovým postižením čelí bariérám při hledání práce, a potvrdit tak názo-

ROZHOVOR

stižením, a ráda bych zde rozvíjela své schopnosti a znalosti. Samozřejmě doufám v to, že z této pozice mohu pomáhat všem zdravotně postiženým chránit jejich lidská práva. Dále doufám v zajímavý úspěch na Mistrovství Evropy neslyšících badmintonistů. A další plány? Uvidím, co se objeví…

Chtěla bys čtenářům UNIE něco vzkázat? Chtěla bych všem vzkázat, že pokud se chtějí něco nového naučit, tak ať se nebojí a jdou do

ry účastníků předchozího dotazníku. Dohromady bylo odesláno od každého fiktivního uchazeče o práci 17 odpovědí na inzeráty s nabídkou pozice svářeče, jednalo se tedy o nabídky 17 potenciálních zaměstnavatelů. Slyšícímu odpovědělo 12 firem s pozvánkou k pohovoru (popřípadě s nabídkou práce na jiném pracovišti, s žádostí o doplnění telefonního čísla). Pouze 5 firem neodpovědělo. Neslyšícímu uchazeči kladně odpověděly pouze 3 firmy. Ostatní firmy buď neodpověděly vůbec, žádaly o telefonní číslo nebo ho rovnou odmítly. Druhý výzkum tak zjistil diskriminaci uchazeče se sluchovým postižením z důvodu zdravotního postižení. Výsledky obou výzkumů tak potvrdily, že problém diskriminace sluchově postižených osob při přijímání do zaměstnání je stále aktuální a rozšířený. Případná existující opatření a právní kroky proti takové diskriminaci téměř vůbec nejsou využívány. Cíl mé diplomové práce byl jasný – uvést čtenáře do problematiky přijímání osob se

ANO – 80 % NE – 20 %

Odmítli Vás přijmout do zaměstnání z důvodu Vašeho sluchového postižení?

toho. I kdyby byl pokus neúspěšný, tak se nic neděje, neboť jistě přijde jiná příležitost, možná dokonce i lepší než ta předchozí. Vím, že je mezi námi několik šikovných a talentovaných neslyšících a určitě bychom měli všechny takové podpořit! A Tobě děkuji moc za příjemný rozhovor :-)

Především děkuji já Tobě za inspirativní a produktivní povídání a přeji Ti mnoho úspěchů v dalším pracovním i soukromém životě :-)

sluchovým postižením do zaměstnání. V komunitě osob se sluchovým postižením se jedná o častý a závažný problém, se kterým se setkávají skoro všichni členové komunity. Vnější svět o této problematice moc neví, protože se nejedná o téma, které by se probíralo v médiích. V problematice diskriminace sluchově postižených osob v pracovní sféře nadále pokračuji a to v rámci doktorského studia. Budoucí disertační práce ale bude obsáhlejší, neboť se bude týkat několika oblastí pracovního práva, které se přímo dotýkají života neslyšících lidí a ve kterých též dochází k diskriminaci sluchově postižených osob. Chci tak ukázat na to, že se tato problematika objevuje i v jiných oblastech, jako například odměňování za práci, ukončování pracovního poměru apod. Oblastí práce a zaměstnávání se zabývám i v pozici právničky Kanceláře veřejného ochránce práv, konkrétně v novém odboru ochrany práv osob se zdravotním postižením. Pokud by byl z Vaší strany zájem o přednášku ve vaší organizaci, městě, škole či jinde, tak určitě neváhejte mě oslovit. Ráda Vás seznámím s touto problematikou, neboť jsem pevného názoru, že by o tom měli vědět všichni, ať už slyšící, kteří se tak seznámí s bariérami v životě neslyšících, nebo neslyšící, kteří se seznámí s různými možnostmi, jak se proti takové diskriminaci bránit a dále i s jejich právy. Mgr. Jana Havlová

Česká unie neslyšících

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Kristýna Kučerová FOTO: archív manželů Pastrnkových TEXT:

Babičko, minulost se už nevrátí Jindřiška a Josef Pastrnkovi, prarodiče, rodiče a manželé, kteří letos spolu oslaví 47. výročí svatby, jsou pro mnohé páry velkým vzorem. Základní škola na svatém Kopečku v Olomouci se jim stala osudnou, ale cesta ke společnému životu nebyla příliš lehká. Společně vychovali dvě skvělé děti, dceru Naděždu a syna Pavla, který je známým a úspěšným cyklistou. Na obě své děti jsou náležitě pyšní.

22 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Zdravím Vás, jak jste si užili Vánoce? Josef: Dobře. Jindřiška: Na Štědrý den jsme byli sami doma, ale na další svátky přijely děti s vnoučaty. A už mi to stačilo. Josef: Bylo nás celkem deset, musel jsem donést talíře a příbory ze sklepa a někteří seděli na zahradních židlích. Ale nám to nevadí. Povězte mi prosím něco o vašem dětství a vašich rodinách? Josef: Narodil jsem se v Olomouci slyšícím rodičům, ale většinu života jsem prožil v Hlubočkách. Mám tři starší sestry, dvě slyšící a jednu neslyšící stejně jako já. Oba neslyšíme od narození. Moji rodiče si moc přáli mít syna, což se jim povedlo až napočtvrté. Táta to s kamarády pořádně oslavil, proto jsem tak zdravý. Jindřiška: Já jsem se narodila v Šumperku, ale žila jsem ve vesnici Libina. Přišla jsem na svět jako slyšící, ale po operaci jsem přišla o sluch. Mám mladšího slyšícího bratra Vítka. Vítek vystudoval vojenskou školu a hodně cestoval jako voják. Dlouho byl ředitelem hotelu Volareza na Ovčárně. Musím se pochlubit, že můj synovec je teď provozovatel restaurace na Pradědu. Jsem na něj pyšná. Kam jste chodili na základní školu? Josef: Já jsem navštěvoval základní ško lu pro sluchově postižené na svatém Kopečku, chodila tam také moje sestra. Komunikovali jsme znakovým jazykem i mluvenou řečí. Učitelé na nás mluvili a minimálně znakovali, ale mezi sebou jsme více znakovali. Musím říct, že učitelé se snažili mluvit pomalu a dobře artikulovat.

Někteří se snažili i trochu znakovat. Vůbec netuším, kde jsme se znakový jazyk naučili. Asi od starších spolužáků, prostě tak nějak to přišlo. Jindřiška: Chodila jsem nejdříve na základní školu pro nedoslýchavé do Kyjova. Byla to škola spojená s normální školou pro slyšící a tehdy to byla škola malá. Rodiče si přáli, abych dobře mluvila. Bydlela jsem na internátě a jezdila jsem domů dvakrát ročně, o Vánocích a o letních prázdninách, které jsem nejraději trávila u babičky v Prostějově. Ve škole na nás jen mluvili, sice velmi pomalu, ale jen mluvili. Znakový jazyk se neužíval vůbec a my, děti, mezi sebou hlavně mluvily. Jenomže škola byla jen do 5. třídy, potom jsme všichni museli jinam. Rodiče mě dali na základní školu pro sluchově postižené na sv. Kopečku.

Páni, to musel být šok, ve dvanácti letech jít na školu, která je úplně jiná než ta, na kterou jste chodila předtím, že?! Jindřiška: Ano, byl. Naštěstí jsem nebyla sama, společně se mnou šli mí tři spolužáci. Pamatuji si, že první momenty v nové škole byly hrozné, všichni se na nás koukali, znakovali a my jim vůbec nerozuměli. Moc se mi líbily prostory, ve kterých se nacházela škola; byl to bývalý klášter. Když nás zavedli na pokoj, společně s kamarádkou jsme tam seděly a jen jsme se na sebe koukaly. Začátek byl těžký. Na obědě jsem seděla s kamarády z Kyjova a povídali jsme si, byli jsme hodně uzavřená skupina.

Krátce po seznámení na svatém Kopečku

A co střední škola? Josef: Chodil jsem na Střední školu technickou a obchodní v Kosi-

Česká unie neslyšících

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

nově ulici v Olomouci, Josef: Měl jsem čtyři obor Elektromontér. fajn kolegyně, které Mám výuční list. Všichmě toho hodně nauni tam byli slyšící, jen já čily. Dělal jsem tam sám byl neslyšící. Bylo elektrikáře. Když to hrozné, ale na drujsem nastupoval, bylo hou stranu mě to bavinás tam osmdesát na lo. Učitelé měli špatnou stejné pozici, a když artikulaci, vůbec jsem jsem šel do důchodu, jim nerozuměl. Hodně bylo na téže pozici mi pomáhal kluk, který jen osm lidí. Doba se seděl vedle mě. Opisomění. Práce byla bezval jsem od něj látku. va, ale finančně nebyUčitelé nebrali ohled na la dobře ohodnocena. moji sluchovou vadu, Když jsem nastoupil, zkoušeli mě stejně jako vydělával jsem 1000 jiné žáky. Kč, v průběhu let se Jindřiška: Pověz také plat zvyšoval, ale ne o té matematice. o moc. Později jsem Josef: Ano, matemazjistil, že mladší koletika. To byla hrůza. gové vydělávají více Svatba 7. 8. 1971 V prvním pololetí jsem peněz než já. Firma dostal pětku. Musel to obhajovala tím, jsem se naučit věci, které jsem na základní že mám částečný invalidní důchod. No a pozškole nikdy neviděl. Neprobírali jsme Pythagoději se bránili tím, že ostatní mají noční služby, rovu větu, odmocniny atd. Nikdy na to nezapohavarijní pohotovost a tak dále. A já nedělal menu. Několikrát jsem odevzdal prázdný test. žádnou z těchto služeb. Snažil jsem se s nimi Spolužáci se mi to snažili vysvětlit, vůbec to o tom mluvit, ale nepomohlo to. nepomáhalo. Maminka mi sehnala doučování u souseda, seděl jsem s ním několik hodin nad Jindřiško, kam jste po základní škole učením, ale ani toto mi moc nepomohlo. Připokračovala vy? znám se, že jsem v druhém pololetí měl o stuJindřiška: Po základní škole jsem šla rovnou peň lepší známku díky doučování, ale také díky na zaučování do firmy Moravolen v Sudkově. opisování. Více mě bavila praktická část oboru, Maminka mi říkala, že střední škola je zbytečtam jsem měl vždycky jedničky. I přes komuniná a že musím začít pracovat. Již dříve jsem kační bariéru se mi mistr věnoval a vše mi vytam chodila na brigádu, proto mě tam znali. světloval. Moje maminka tam pracovala taky. Jako první jsem dělala soukání, což byla práce s tkalcovSlyšela jsem, že jste za celý život byl věrný ským stavem, ale po nějaké době jsem musela jedné práci, je to pravda? změnit pozici. Tkalcovský stav bouchal a naráJosef: Ano, celý život jsem pracoval v Mora žel, to mi nedělalo dobře. V noci jsem se budila Moravia v Mariánském údolí. Celkem 45 let. a třepala se z toho všeho hluku a vibrací. Proto Moc mě to bavilo. Sehnal mi ji táta, také tam jsem potom dělala snování – to je práce s nipracoval. těmi. Na první pozici se mi líbilo více, byla to Jindřiška: Bral si práci i domů, tam mu pak zajímavá práce, i když náročná. U snování bylo chodily další zakázky. hodně prachu.

24 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Po svatbě s Pepou jsem se přestěhovala za ním do Hluboček a začala jsem pracovat v Mora Moravii jako montážní dělník, to mě bohužel nebavilo.

Jak začala vaše velká láska? Jindřiška: Poznali jsme se na základní škole na sv. Kopečku. Já tehdy nastoupila poprvé do 6. třídy na jinou školu a Pepa byl v 7. třídě. Josef: Nikdy nezapomenu na to, když jsem ji poprvé uviděl. Byla to nová holka na naší škole. Byla krásná, štíhlá a měla bujné vlasy. Hned jsem se do ní zamiloval. Jindřiška: Ano, tak to začalo. A chodili jsme spolu do doby, než Pepa vyšel školu. Potom jsme se rozešli, už si moc nepamatuji proč. Asi jsme se odcizili a každý si šel svojí cestou. No a co bylo dál? Josef: Po nějaké době jsem dostal dopis od Jindřiščina bratra, v dopise byla fotka Jindřišky s jejím mladším bratrem Vítkem a bylo tam napsáno, abych přijel na návštěvu. Jindřiška: Já o tom vůbec nic nevěděla. Ta fotka mi chyběla a já se každého ptala, kde je. Všichni říkali, že neví. Josef: Tak jsem nasedl na vlak a jel jsem do Libiny. Vystoupil jsem na nádraží a tam nikdo nebyl. Uvědomil jsem si, že vlastně nevím, kde bydlí. Chvíli jsem počkal a potom jsem se vydal z kopce dolů do vesnice. Jindřiška: Já čekala s tátou pod kopcem. Vlak zastavil, lidé vystoupili a nikdo známý nešel,

proto jsme šli domů. Táta mi neřekl, že čekáme na Pepu. Myslela jsem si, že přijede teta nebo babička. Josef: Tak jsem šel do vesnice a ptal jsem se lidí, jestli neví, kde bydlí. Vysvětloval jsem, že mají neslyšící dceru. Ptal jsem se asi tří lidí a nikdo je neznal. Ale potom jsem narazil na moc milého pána, který je znal a byl tak hodný, že mě zavedl k obchodu. Bydleli totiž nad obchodem. Vyšel jsem nahoru a zaklepal jsem. Jindřiška: Máma mě poslala otevřít dveře. Když jsem je otevřela a uviděla Pepu, nějakou dobu jsem na něj zírala. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Josef: Rodiče mě pozvali dál, a tak nějak to opět začalo. A 7. srpna 1971 jsme se vzali. A Jindřiška se přestěhovala k nám do Hluboček.

Když jste byli mladí, existoval nějaký klub, kde jste se jako neslyšící scházeli? Josef: Možností moc nebylo. Scházeli jsme se ve škole a po škole jsme se scházeli na pivu. Takové akce začaly vznikat, až když jsme měli děti. A když děti povyrostly, chodili jsme na volejbal, fotbal, ping-pong, grilovali jsme a tak. Jak to bylo s vašimi dětmi, přáli jste si slyšící děti? Jindřiška: Bylo nám jedno, jestli slyšící nebo neslyšící. Hlavně, aby děti byly zdravé. Což se povedlo. Naše dcera Naďa se narodila se zbytky sluchu, chodila do běžné MŠ, ale potom z ničeho nic dostala nějakou nemoc, asi zánět středního ucha. Jeli jsme do nemocnice a tam přišla o většinu sluchu. Byli jste v nemocnici sami dva? Jak jste komunikovali? Josef: Museli jsme se domluvit. Bojovali jsme. Nevyužívali jsme tlumočníky. Kdysi nám oběma pomáhali rodiče, ale pak už jsme byli dospělí a museli jsme si poradit sami. A zvládli jsme to.

Rodinná fotografie z roku 1977, Pavel (1), Naděžda (5)

Vím, že obě vaše děti chodily na základní školu do Kyjova… Vnímali jste rozdíl mezi

Česká unie neslyšících

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

školou tehdy a teď, když ji navštěvovaly vaše děti, Jindřiško? Jindřiška: Rozdíly byly minimální. Když jsem školu navštěvovala já, tak jsme jen mluvili a později naše děti už trochu znakovaly. Ale díky škole jsou na tom s řečí opravdu dobře. Josef: Naše dcera vychodila školu v Kyjově, ale náš syn Pavel si prošel třemi školami v republice. Nejdříve jezdil se sestrou do Kyjova, bohužel škola v Kyjově se musela opravit, takže Pavel půl roku navštěvoval školu v Ostravě. A když nám odrostla dcera, přišlo nám zbytečné jezdit s jedním dítětem každý týden tak daleko, proto Pavel začal chodit do školy na svatém Kopečku. Tam začal sportovat a velice jej to bavilo; to mu zůstalo až dodnes.

a zábavné akce chodí stále stejní lidé a těch je méně než dříve.

Máte dvě neslyšící děti, ale slyšící vnoučata, jak u vás vypadá komunikace? Jindřiška: Se svými dětmi znakujeme. Děti mezi sebou také znakují. Ale vnoučata mezi sebou mluví, takže jim málo rozumím. Dříve, když s námi mluvila, snažila se znakovat. Teď už moc ne, navíc každé z nich je jiné. I se svými rodiči spíše mluví a komunikaci doplňují znaky, mimikou a gesty. Ale jak říkám, každé z nich je jiné. Josef: Ano, máme čtyři vnoučata a každé komunikuje jinak. Jindřiška: Teď už jsou vnoučata v pubertě, proto je komunikace složitější. Strašně rychle rostou, vždy když přijedou, prosím je, ať přestanou růst. A moje vnučka Laura mi říká: „Babičko, minulost už se nevrátí.“

Vnímáte rozdíly mezi dnešními neslyšícími a tehdejšími neslyšícími? Josef: Rozhodně ano. Dříve neslyšící byli diskriminováni. Teď se mají lépe. Jindřiška: Ano, souhlasím. My všichni jsme se Teď jste již oba v důchodu, co děláte celé scházeli velice často v TJ Sokol v Olomouci dny? a tam jsme grilovali Josef: Já dělám obnebo chodili na záčas v Oblastní unii bavy. A když naše neslyšících v Oloděti dospěly, hrály mouci údržbáře. volejbal, fotbal atd. Jindřiška: A já mám Jenže dnes nic taalespoň klid a mohu kového v Olomouci s kamarádkami chonení. Hodně to upadit na kávu. dá. Neslyšící si mezi Josef: Jinak se věsebou vytvořili skunujeme vnoučatům, pinky a ty se schájezdíme na výlety, zejí na kávu a postaráme se o zahradobně. Ale žádné du… takové velké akce, které si pamatujeDěkuji za rozhovor, me my, již nejsou. přeji hodně zdraví Josef: Je pravda, a plno lásky že se občas schái nadále. Ještě zíme v Oblastní unii děkuji Bc. Lence neslyšících v OloKučerové za pomoc mouci. Ale hlavně při rozhovoru. chodíme na předNaše děti se svými partnery dnes, zleva: Pavel, Mojmír, Martina, Naděžda nášky. Na grilování

26 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

SPORT

Sportovní galavečer TEXT:

Irena Maňáková / FOTO: SKN Brno

KN Brno ve spolupráci s ČSNS uspořádali dne 25. listopadu 2017 v brněnské restauraci Hvězda sportovní galavečer při příležitosti výročí 85. výročí založení klubu SKN Brno. Program večera byl spojen především s vyhlašováním anket jak v rámci SKN Brna, tak i ČSNS. První slovo měl předseda brněnského sportovního klubu, pan Jiří Bělohlávek, který v krátkosti představil celou historii brněnského sportovního klubu formou krásné prezentace, doplněné pamětními fotografiemi. Jako poděkování nejstarším sportovcům bylo jejich uvedení do brněnské „Síně slávy“, která byla nově vytvořena pro tento účel.

Poctěni byli tito sportovci:

1. Žamboch Svatopluk 2. Jeglík Miroslav 3. Maňák Jiří 4. Sklenák Milan 5. Šváb Vladimír (in memoriam) Poté prezident ČSNS, pan Ota Panský, zhodnotil práci ČSNS za celý rok 2017 a přistoupil k vyhlášení NNSR 2017, tj. Nejlepší neslyšící sportovec za rok 2017. Byly předány ceny pro první tři vítěze, a to i v juniorské kategorii.

Výsledky ankety:

1. Matoušková Lenka 2. Šmédek Jaroslav 3. Bartošek Marek 4. Janošcová Kateřina 5. Nosek Jakub 6. Kmochová Tereza 7. Žídek, Boček 8. Votípková, Žídková 9. Orság Milan 10. Hartig Jiří

Nejlepší neslyšící sportovec: Lenka Matoušková

Výsledky ankety juniorů:

1. Šmédek Jaroslav 2. Votípková Ivana 3. Hartig Jiří

Zasloužilí sportovci a funkcionáři. Zleva: Žamboch, Jeglík, Maňák, Sklenák

Krásné bylo i ocenění dvou osobností neslyšícího sportu uvedením do „Síně slávy ČSNS“. • Macháčková Věra (psali jsme o ní v předchozím čísle Unie) • Panský Otto (in memoriam) Došlo i na vyhlášení výsledků a předání pohárů sportovcům, kteří se v průběhu dne zúčastnili sportovních turnajů ve futsalu a stolním tenise. Večer pak pokračoval volnou zábavou a tombolou se slosovatelnými vstupenkami. Těšíme se opět na příští galavečer, který se bude konat v Plzni!

Čeští futsalisté postoupili na ME TEXT:

Monika Ťuláková / FOTO: Jaroslav Klein

e dnech 17.–18. listopadu 2017 se konala kvalifikace ve futsalu neslyšících o postup na Mistrovství Evropy. Celou akci pořádali v Praze čeští organizátoři. Dvoudenní turnaj se odehrál v Aréně Sparta Podvinný mlýn. Zúčastnily se jej čtyři evropské státy: Česká republika, Bělorusko, Maďarsko a Irsko.

Náš tým se celkově umístil na druhém místě a postupuje na Mistrovství Evropy ve Finsku, které bude probíhat v prosinci letošního roku. Výsledky ze zápasů: Česko – Bělorusko (2:8), Irsko – Maďarsko (5:4), Bělorusko – Irsko (9:7), Česko – Maďarsko (9:3), Maďarsko – Bělorusko (2:5), Irsko – Česko (2:6).

Česká unie neslyšících

KOUTEK PSYCHOLOGIE

SERIÁL Koute psycholokg ie

Kristina Kratochvílová Pánková ILUSTRACE: Ivana Hay Tetauerová TEXT:

Domácí násilí není normální Lidí, kteří zažívají domácí násilí, je více, než si myslíme. Jen to o nich nevíme. Svěřit se a vyhledat pomoc je pro oběti domácího násilí dost těžké. Pro neslyšící to bývá ještě těžší: horší přístup k informacím, obavy z „drbů“, nedostatek tlumočníků a nechuť hovořit o citlivých věcech před „známým“ tlumočníkem“. Větší riziko domácího násilí je i u neslyšících seniorů nebo u osob s kombinovaným postižením, kteří se hůře brání.

Co vlastně je domácí násilí?

• Odehrává se mezi blízkými osobami. Jeden z nich ubližuje tomu druhému. Patří sem fyzické útoky (např. facky, bití, kopání, znásilnění) a psychické útoky (nadávky, ponižování, zastrašování, vydírání, zákazy…). • Domácí násilí se většinou zhoršuje. Často končí trvalými zdravotními následky způsobenými fyzickým nebo psychickým týráním. Může dojít k vážnému zranění, dokonce i ke smrti! • Obětí domácího násilí může být kdokoli! Nejen ženy a děti, ale i muži!

Různé příklady domácího násilí:

1. Slyšící syn v pubertě se chová ošklivě ke své neslyšící matce. Když ji jednou zmlátí, protože mu matka nechce dát peníze, vyhledá matka pomoc psycholožky. Syn začne pravidelně docházet ke kurátorovi pro mládež a oba společně navštěvují rodinnou terapii. Syn už si nedovolí matce ublížit a jejich vztah se zlepší. 2. Neslyšící žena žije s manželem, který ji fyzicky i psychicky týrá. Trápí se a zhoršuje se jí zdraví, ale nedokáže od něj odejít. 3. Temperamentní neslyšící manželé se často hádají. Jednou žena zavolala na muže policii, protože ji prý napadl. Obvinila ho z domácího násilí a chtěla ho vykázat z bytu. Policie však zjistila, že se napadali oba dva navzá-

28 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

jem a poprali se. Takže nešlo o domácí násilí (manželka nebyla v roli oběti) a manžel mohl v bytě zůstat. Brzy se usmířili.

Co s tím?

• Čím dřív odejdete, tím jednodušší to bude. • Vyhledejte pomoc – intervenční centra a další poradny pro oběti domácího násilí, případně poradny pro neslyšící (poradí a zprostředkují další kontakty + tlumočení). • Pokud se rozhodnete ve vztahu zatím zůstat, zjistěte si informace, jak postupovat v případě ohrožení. Připravte si bezpečnostní plán. • Svěřte se někomu, komu důvěřujete.

Kontakty:

• Nonstop Linka pomoci obětem – 116 006, můžete si zavolat prostřednictvím online tlumočení (Tichá linka, Skype). • V případě nebezpečí okamžitě pošlete SMS na 603 111 158 (Policie ČR – tísňová linka pro neslyšící). Uložte si toto číslo do telefonu!

Rozhovor s obětí domácího násilí Sympatická neslyšící žena (jméno z důvodu její ochrany nezveřejňujeme) zažila domácí násilí na vlastní kůži. Před nějakou dobou se dvěma dětmi odešla od manžela do azylového bytu. Ženám v podobné situaci vzkazuje: „Hlavně se nebojte vyhledat pomoc a odejít!“

KOUTEK PSYCHOLOGIE

Kdy začaly problémy? Když se narodilo první dítě. Měli jsme každý úplně jiné názory na výchovu. Měli jsme čím dál větší spory a manžel na mě začal být ošklivý. Doufala jsem, že se to s narozením druhého dítěte zlepší, ale bylo to pořád horší. Manžel byl na mě zlý a ubližoval i dětem.

daje a pak přemýšlíme, kde bych mohla ušetřit. Také jsem musela změnit práci. Sociální pracovnice mi vysvětlila, že vydělávám tak málo peněz, že by nám to nestačilo na bydlení a jídlo, až se přestěhujeme z azylového bytu jinam. Pomohla mi najít práci v jiné firmě, kde dostávám větší výplatu.

Co jste dělala? Chtěla jsem to řešit, ale manžel odmítal jít k psychologovi. Tak jsem sama chodila k psycholožce do psychologické poradny pro neslyšící. Ještě jsem chodila k dětské psycholožce, se kterou jsem řešila děti a jejich problémy v chování. Viděla jsem, že děti trpí tím, jak se jejich otec k nám chová. Dlouho jsem neměla odvahu od něj odejít. Bála jsem se jeho pomsty a také toho, že to sama s dětmi nezvládnu. Neměla jsem kam jít.

Mají děti kontakt s otcem? Řešili jsme to na OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, tzv. „sociálka“). Zatím bylo vydáno předběžné opatření, že děti navštěvují tátu každý druhý víkend. Manželovi to nestačí a odmítá se dohodnout. Takže čekáme na soud, který rozhodne o péči o děti.

A jak se vám nakonec podařilo odejít? Díky kamarádce. Zařídila mi setkání s pracovnicí z poradny, která pomáhá týraným ženám, a doprovodila mě tam. Sraz byl na neutrálním místě a bez tlumočníka, kamarádka mi pomáhala s komunikací. Pak jsem chodila do poradny sama s tlumočníkem. Pomohli mi zařídit azylový byt, a když bylo všechno připravené, napsali mi adresu bytu a čas, kdy tam máme přijít. Počkala jsem, až manžel odejde do práce, pak jsem sbalila všechny důležité věci a odešli jsme z domova. Sociální pracovnice na nás již čekala, dala mi klíče a všechno mi v azylovém bytě ukázala a vysvětlila.

Myslíš, že to máš v něčem těžší než slyšící ženy v podobné situaci? Musím mít vždycky tlumočníka. Je nevýhoda, že tlumočí pořád někdo jiný, ale už jsem zvyklá. Když mě manžel napadl a chtěla jsem to nahlásit na policii, řekli mi, že mě bez tlumočníka nemůžou vyslechnout. Musela jsem čekat do druhého dne, než se podařilo někoho sehnat. Také je pro mě obtížné získat různé informace. Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že všechno zvládám bez pomoci rodičů. Nechci, aby mi zasahovali do života.

Jak se vám bydlí v azylovém bytě? Dětem i mně se ulevilo. Manžel neví, kde bydlíme. Musíme dodržovat pravidla, například u nás nesmí nikdo přespat. Můžeme tu zůstat maximálně jeden rok a za tu dobu si musíme najít jiné bydlení. Pomáhá vám někdo? Jednou měsíčně mám schůzku se sociální pracovnicí. Pomáhá mi sestavit plán do budoucnosti. Musím si zapisovat všechny příjmy a vý-

Česká unie neslyšících

SPORT

40 let sportovní střelby neslyšících Petr Pánek FOTO: archív Petra Pánka TEXT:

1954–1994 (2. DÍL)

V UNII 9 – 10/2017 vyšel článek „40 let sportovní střelby neslyšících“. Přinášíme vám, čtenářům, druhý díl…

Devátá letní deaflympiáda – Helsinky 1961

Jedenáctá letní deaflympiáda – Bělehrad 1969

Ve střelbě z malorážky 3x 20 ran na Střelci byli doplněni o nové talenty, terč vzdálený 50 metrů se náš renapříklad mistryni Evropy z Plzně prezentační tým střelců (Jaroslav 1967, Karlu Kyselovou. Její vzpomínky Dědič, František Kala, Václav Nudný) na Bělehrad můžete vidět v Televizumístil na druhém místě. V jednotlivním klubu neslyšících, v díle nazvaMistři Evropy Václav Nudný, cích byl Dědič bronzový. V disciplíně ném Historie a současnost špičkoJaroslav Dědič, Bohumil 20 ran z malorážky vleže se deaflymvého sportu českých neslyšících Navrátil, 1956 pijským vítězem stal Dědič, v pozici (vysílán 14. dubna 2005). Také z Běle20 ran malorážkou ve stoje zvítězil Nudný před hradu, při své třetí deaflympijské účasti, přivezdruhým Kalou. V pozici 20 ran z kleku byl Nudný li naši střelci deaflympijské medaile. Družstvo stříbrný a Bohumil Navrátil bronzový. Největšístřelců z ČSSR (Jaroslav Dědič, Josef Pernica, ho sportovního úspěchu ve Finsku jsme dosáhli Karla Kyselová) se stalo vítězi v disciplíně střelv trojkombinaci střelba z malorážky leh – klek – ba z malorážky 3x 20 ran vleže. Mezi jednotlivci stoj, kdy se tým ČSSR (Dědič, Kala, Nudný) stal byl ve stejné disciplíně Dědič stříbrný a Pernica deaflympijským vítězem. Mezi jednotlivci v této bronzový. disciplíně zvítězil Nudný. Poslední dva větší úspěchy našeho reprezentačního týmu sportovních střelců byly meMistrovství Československa ve střelbě – dailové účasti na mistrovství Evropy ve střelPlzeň 1963 bě v Helsinkách (1972) a na další deaflympiádě Jaroslav Dědič se v roce 1963 zúčastve švédském Malmö (1973). Z našich nil mistrovství Československa ve střelců se ho zúčastnili Štefan Hustřelbě – mezi slyšícími. V konkurenci dec, František Kala, Eduard Manďok, 41 slyšících sportovců, mezi nimiž byli Bohumil Navrátil a Josef Pernica. Jataké špičkoví armádní střelci, zvítězil roslav Dědič už z politických důvodů Dědič jako jediný neslyšící v disciplíně nesměl. ve střelbě z malorážky 60 ran vleže. Ani účast střelců na této deaflymJaroslav Dědič Neslyšící se stal mistrem ČSSR! piádě však již nezadržela postupný a Marek Bartošek, 2013

30 časopis unie • 1–2/2018 • ročník XXII

SPORT

Mistr sportu Jaroslav Dědič (uprostřed)

výkonnostní ústup ze slávy. V roce 1994, kdy se měly konat oslavy 40. výročí Svazarmu neslyšících, střelecký oddíl pro nezájem neslyšících zanikl. V rozhovoru pro časopis Unie na to jeho poslední předseda Jiří Wohlmuth vzpomínal: „Je to velká škoda, protože střelba byla nejúspěšnější sportovní disciplínou československých neslyšících. Na deaflympiádách a mistrovstvích Evropy jsme ve střelbě získali během 20 let okolo jednoho sta (!) medailí. Dobrou polovinu z nich nasbíral Jarda Dědič (Unie 1999, č. 5, s. 4).“ Naštěstí sportovní střelba u nás nevymřela. Posledních osm let nás výborně reprezentuje mladý neslyšící střelec ze Zlína, Marek Bartošek. Jeho největším úspěchem jsou dvě stříbra a bronz na 22. letní deaflympiádě v bulharské Sofii (2013). Víte, jak dopadl vloni v červenci v tureckém Samsunu?

Jaroslav Dědič v roce 2008

Česká unie neslyšících

• Zažili jste trapné chvíle s tlumočníkem? • Stala se vám někdy v komunikaci se slyšícími legrační příhoda? Např. záměna slov, která vyústila ve změnu významu sdělení? • Nebo přihodilo se vám nedorozumění v důsledku neznalosti potřeb neslyšících ze strany slyšících? Např.: Potřebovali jste vidět text než dokola opakovat to, co říkal slyšící. Ten přesto trval na svém a hlasitě na vás dál křičel?

S OUTĚ Ž Prosím podělte se o vaše zážitky s námi! Posílejte nám vaše příhody do naší redakce buď ve formě psaného textu, nebo ve formě videonahrávky ve znakovém jazyce

do 31. 3. 2018 na adresu redakce@cun.cz Hlavní odměnou za nejlegračnější příběh je roční předplatné časopisu Unie! Vítězný příběh a další veselé příhody budou postupně zveřejněny v komiksovém seriálu od Radky Staré (Faltínové)!!! Těšíme se! Vaše redakce časopisu Unie