UNIE 07-08/2023

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

7-8/2023 • ročník XXVII • 59 Kč

J sme nad věcí aneb ptačí pohled ze skály: ALEXANDR ZVONEK A PETR ZBOŽÍNEK,NESLYŠÍCÍ LEZCI

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, léto už je tady, začínají letní prázdniny, dovolené, děti odjíždějí na letní tábory. I my v redakci se těšíme, až si na dovolených oddechneme od pravidelného shonu nebo zorganizujeme své vlastní prázdninové akce. O letošních dětských táborech vám tradičně podáme zprávu v zářijovém vydání, na které si ale budete muset počkat o něco déle než například na toto číslo.

Doufám, že jste si všimli nového obsahu na našich sociálních sítích. Pokud jste to nezaznamenali, máme jak instagramový (@časopis.unie), tak facebookový účet (@časopisunie), kde se můžete dozvědět zajímavé detaily z článků či různé informace ze světa Neslyšících.

Společně s příchodem léta přišlo léto i do našeho časopisu, ve sportovní sekci se dočtete něco od našich beachvolejbalistů, kteří vyrazili až do dalekého Japonska na charitativní turnaj. Sportu se budeme věnovat také v hlavním článku, který je o našich neslyšících lezcích a instruktorech lezení na skalách nebo na umělých stěnách Alexandru Zvonkovi a Petru Zbožínkovi. Ti vám představí základy lezení a ukážeme si i vybavení, které člověk pro takový sport potřebuje.

Ještě jednou se podíváme do Nepálu za Scottem a Shaynou, neslyšícími horolezci, kteří se rozhodli zdolat Mount Everest, a dozvíme se, jak to vlastně dopadlo. Nahlédnout do velké mezigenerační rodiny neslyšících budete moci v rubrice Senioři, kde se vám představí rodina Peřinových. V rubrice Živíme se rukama vám odhalíme malou část fungování UNIE, v tomto případě tisk a znalost polygrafie. Ještě jednou se vrátíme k polské kultuře a pokračujeme také v seriálu CODA.

4 ČUN/ČMUN

5 Z DOMOVA

8 JSME NAD VĚCÍ ANEB PTAČÍ

POHLED ZE SKÁLY: ALEXANDR ZVONEK A PETR ZBOŽÍNEK, NESLYŠÍCÍ LEZCI

14 SENIOŘI: PEŘINOVI –MEZIGENERAČNÍ RODINA

18 ŽIVÍME SE RUKAMA: POLYGRAFIE

22 NESLYŠÍCÍ VE SVĚTĚ: FILM SINCE AUGUST

25 KULTURNÍ OKÉNKO:

MALUJ MIGIEM! MALUJ OKAMŽIKEM!

28 CODA: JEDEN SVĚT

PRO VŠECHNY A BARVITĚJŠÍ SVĚT NESLYŠÍCÍCH

32 SPORTOVNÍ OKÉNKO: BEACHVOLEJBALOVÝ TURNAJ V JAPONSKU

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

/Kde na síti nás najdete?/

WEB

www.cun.cz

ISSUU

www.issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich

www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/

Cena jednoho výtisku: 59 Kč

Roční tištěné předplatné: 259 Kč

včetně poštovného

Kontakt: redakce@cun.cz

V časopise UNIE najdete dva typy QR kódů. QR kódy s logem UNIE obsahují odkaz na video na YouTube, kde najdete vybraný článek nebo informace přeložené do českého znakového jazyka. QR kódy s černou ikonou obsahují externí odkazy na další zajímavé informace, o které se chtějí naši redaktoři podělit se čtenáři. Za obsah externích odkazů nenese redakce UNIE žádnou zodpovědnost. Vysvětlení, jak QR kódy fungují, najdete zde:

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:

REDAKCE

/zleva/ Anna Pulkrabová, Jan Semerád, Ivana Hay Tetauerová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Eva Vavříková, Petr Bogner, Jan Šimůnek, Aneta Braunová, Barbora Flusserová, Vendulka Šírová, Martin Jarůšek

UNIE • 7–8/2023, ročník XXVII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz

vedoucí redakce: Anna Pulkrabová

šéfredaktor: Jan Semerád

zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová

redakční tým: Barbora Flusserová, Vendulka Šírová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Petr Bogner, Eva Vavříková

tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek

externí spolupracovníci: Jan Kubík

jazyková korektura: Kateřina Hrabětová

foto na titulní straně: archiv Petra Zbožínka a Alexandra Zvonka

foto na zadní straně: Mluvící ruce 2023

grafický design, sazba: Petra Tůmová

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987

SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

1. Ve svém mobilu otevřete aplikaci fotoaparátu

2. Namiřte kameru telefonu na QR kód, který chcete oskenovat

3. Klikněte na vyskakovací okno, které se v aplikaci fotoaparátu objeví

4. Prohlížejte si zobrazený obsah

Arteterapie pro neslyšící dospělé v ČUN

TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová

Již od loňského září se v pražské ČUN pravidelně jednou za 14 dní setkávají neslyšící dospělí v uzavřené arteterapeutické skupině. Vede ji neslyšící lektorka Mgr. et Bc. Ivana Hay Tetauerová, která absolvovala dvouletý výcvik z arteterapie a artefiletiky.

Skrz výtvarnou činnost zde probíhá sdílení, uvědomování si sebe sama a svých potřeb, posílení své identity a vzájemnosti. Neslyšící nemají z hlediska přístupnosti tolik vzdělávacích či seberealizačních možností jako slyšící, proto je pro ně arteterapie další vítanou činností z nabídky SAS ČUN Praha. Mohou na ni docházet i ti, kteří výtvarnou činnost nikdy „nemuseli“. Cílem není totiž krása výsledného výtvoru, ale prožitek.

Arteterapie je psychoterapeutická práce s využitím výtvarné tvorby klienta jako prostředku k sebepoznání a k cestě psychického posunu a rozvoje. Samotný proces výtvarné tvorby a vzniklý umělecký výtvor jsou významným prožitkovým kanálem pro vhled do vlastního psychického nitra. Výtvarné vyjádření psychických obsahů je současně vyjádřením nevědomých pohnutek, motivů a potřeb.

Praha

V arteterapii nejde o výtvarnou hodnotu vytvořeného díla, ale o jeho osobní význam pro každého účastníka terapeutické skupiny. Není důležité, zda účastník umí, či neumí malovat. Zúčastnit se může každý, kdo se rozhodne tuto terapeutickou cestu pro sebe využít. Arteterapie zúčastněným rozšiřuje pohled, učí je využívat i jiné způsoby vidění sebe a světa. Vytvořená výtvarná díla odráží osobní témata, osobnostní charakteristiky i momentální vyladění svých autorů.

Návštěva zaniklého Podskalí v Praze

V sobotu 13. května 2023 jsme s průvodcem Tomášem Vlčkem vyrazili na prohlídku pražského Podskalí, zaniklé osady na pravém břehu Vltavy mezi dnešním Jiráskovým a Železničním mostem. Tehdejší obyvatelé pracovali hlavně jako voraři, ledaři či obchodovali se dřevem. Místo tak nese odkazy na tuto éru – například motivy a busty na různých domech, ale i výrazné sochy na rozích Ladovy ulice.

Procházeli jsme místem, které se ale výrazně proměnilo. Na začátku 20. století totiž většina domů v Podskalí zanikla. Důvod? Regulovaly se vltavské břehy a stavělo dopravní spojení přes Vyšehradský tunel. Původní podobu Podskalí tak dnes připomíná jen malá celnice na Výtoni, kde je výstava věnovaná historii života u řeky.

Zastavili jsme se i u památníku československých legionářů. Původní pomník zvaný „Praha svým vítězným synům“ byl postavený na počest obětí první světové války. Pomník nepřežil nacistickou okupaci a po roce 1948 o něj nebyl zájem. Až o padesát let později, 28. října 1998, se dočkal svého obnovení. Nepřehlédnutelný obelisk je ozdobený sedmi legionáři. Jedním italským, dvěma ruskými a čtyřmi francouzskými. Nad postavami legionářů jsou vytesána jména bojišť: Zborov –Bachmač – Volha, Terron – Vouziers – Champagne, Doss Alto – Piave – Dobrudža.

Prohlídky s průvodcem pro neslyšící a nedoslýchavé budou pokračovat i tento rok, vždy jednou za měsíc. Nejbližší bude 4. června a jejím tématem bude pražská část Karlov.

TEXT A FOTO: Jana Nováková

Návštěva libereckého podzemí

TEXT A FOTO: Veronika Burešová

ČUN Ostrava se podívala do České televize

Ve středu 17. 5. jsme s ČMUN vyrazili na soukromou komentovanou prohlídku s tlumočením do největšího krytu civilní obrany v Liberci.

Společně jsme měli možnost projít si zhruba kilometr chodeb a nahlédnout do hrozivé historie 20. století. Dozvěděli jsme se například informace o tom, jak kryt vznikal a jak se v průběhu času proměňovala jeho funkce ze silničního tunelu na protiletecký kryt a následně kryt civilní obrany. Zároveň jsme si mohli prohlédnout původní vybavení krytu, plynové masky a další funkční techniku, jejíž fungování nám průvodce dokonce názorně předvedl. Díky tomu všemu jsme si mohli udělat představu o tom, jak by to vypadalo, kdyby se obyvatelé Liberce do krytu opravdu museli jít schovat. Naprosto děsivé. Z bludiště chodeb, které si celý rok drží chladnou teplotu 11 °C, jsme vyšli asi za hodinu a půl, a to na úplně jiném místě, než kde jsme do něj vstoupili. Prohlídka byla velmi zajímavá a nezbývá nic jiného než se těšit na další akce!

Čarodějnice a Den matek

V sobotu 29. dubna se v Kroměříži všichni převlékli za čaroděje a ježibaby a uspořádali jsme společné pálení čarodějnic s tancem kolem ohně. Na ohni jsme si pak také opekli špekáčky a následně se v dobré náladě rozešli domů.

O dva týdny později, 13. května, se konala pro členy ČMUN oslava Dne matek. Připomněli jsme si, jak důležité jsou pro nás naše maminky a jejich role. Program jsme zahájili vynikajícím obědem, po kterém následovaly zákusky a naše zúčastněné maminky dostaly květinu a tabulku čokolády. Odpoledne následoval volný program zpestřený všelijakou zábavou a různými vtípky. Akce se účastnilo šest dětí a čtrnáct dospělých.

V dubnu jsme se zúčastnili exkurze v televizním studiu Ostrava České televize. Byla to velká skupinová akce, kterou navštívilo třicet osob a tlumočily ji dvě naše tlumočnice. Paní redaktorka Tereza Nováková z České televize nás provázela prostory studia, odkud se pravidelně vysílá zpravodajství a některé oblíbené pořady jako Dobré ráno, Sama doma, Šikulové apod. Zjistili jsme, kde zprávy vznikají, odkud se informace do zpravodajství získávají a co všechno je potřeba připravit, aby se dostaly na televizní obrazovku. O patro výš jsme měli možnost nahlédnout do střižny, kde jsme se dozvěděli, co a jak při své práci řeší režisér, technik nebo střihač. Zjistili jsme zajímavé informace o tom, jak televizní vysílání funguje. O tuto prohlídku byl velký zájem, plánujeme ji zopakovat opět v příštím roce.

TEXT A FOTO: Klára Zaoralová

TEXT: Zuzana Dluhošová

FOTO: archiv ČUN

VII. setkání neslyšících pedagogů a lektorů ČZJ

V sobotu 1. dubna 2023 se konalo VII. setkání Asociace neslyšících pedagogů a lektorů (ANEPL). Výbor ANEPL ve složení Veronika Rafflerová (předsedkyně), Žaneta Pe-

traturová (místopředsedkyně), Kateřina Klofáčová, Robert Milíč a Ivana Hay Tetauerová pro neslyšící pedagogy a lektory českého znakového jazyka připravil zajímavé přednášky. Akce se konala v prostorách Pevnosti v Praze.

První přednášející byla Zuzana Hájková, která přítomné seznámila s aktivitami spolku KukátkOO v oblasti převodu uměleckých textů mezi češtinou a českým znakovým jazykem. Radka Nováková a Romana Petráňová ve své přednášce shrnuly výstupy projektu Národního pedagogického institutu (NPI) – tj. popisy referenčních úrovní A1–B2 pro český znakový jazyk. Na jejich příspěvek navázal lektor Thomas Geissler z Německa, který přítomné seznámil s vlastními zkušenostmi s novým přístupem ve výuce německého znakového jazyka podle CEFR zaměřeným na rozmanitost a též na způsoby hodnocení. Na akci zavítalo kolem čtyřiceti účastníků z celé naší republiky, včetně přednášejících a tlumočníků mezinárodního znakového systému.

Dne 24. května 2023 se na náměstí Václava Havla v Praze konala akce s názvem „Hlas proti násilí: podporujeme přijetí Istanbulské úmluvy“. Akce měla za cíl vyjádřit odpor vůči domácímu násilí a naléhat na přijetí opatření na jeho potlačení.

Na místě se shromáždilo mnoho lidí, z nichž většina byli aktivisté, oběti násilí, zástupci organizací zaměřených na boj proti domácímu násilí a zainteresovaní občané –včetně neslyšících.

Účastníci se shromáždili s transparenty, na nichž byly napsány vzkazy jako „Stop domácímu násilí“ a „Respekt a bezpečí pro všechny“. Během akce byly pronášeny proslovy, v nichž bylo zdůrazněno utrpení obětí a důležitost prevence a ochrany obětí domácího násilí. Jednou z vystupujících byla také neslyšící Pavlína Spilková ze sdružení Neslyšící ženy, která svým proslovem jasně ukázala a vysvětlila specifika neslyšících obětí domácího násilí a žádala veřejnost, aby tyto oběti neignorovala a nepodporovala sociální izolaci, do níž se často kvůli jinému jazyku, českému znakovému jazyku, a tudíž neporozumění ze strany slyšící společnosti dostávají. Na akci vystoupilo také KukátkOO.

Akce „Hlas proti násilí: podporujeme přijetí Istanbulské úmluvy“ poslala veřejnosti, médiím a vládě jasný vzkaz,

že domácí násilí je nepřijatelné a musí být aktivně řešeno. Účastníci měli možnost se spojit, sdílet své zkušenosti a vyjádřit podporu obětem. Celá akce byla tlumočena do českého znakového jazyka.

TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová

TEXT: Iveta Melichar / FOTO: České ženské lobby

Hlas proti násilí: podporujeme přijetí Istanbulské úmluvy

Centrum pro dětský sluch Tamtam uspořádalo setkání rodin

TEXT: Lucie Křesťanová, CDS Tamtam

FOTO: archiv CDS Tamtam

znakového jazyka, vyráběly rekvizity, muzicírovaly, hrály hry, učily se říkanky a rodiče měli mezitím čas si popovídat a vyměnit si zkušenosti. Tříhodinové setkání si v Ústí užilo třináct dětí i se svými rodinami.

Malí i velcí účastníci se sešli v prostorách Centra pro rodinu Ovečka. V první, společné části programu si rodiče a děti vyslechli pohádku Hrnečku, vař! Pohádka byla vyprávěna v mluveném jazyce s využitím prvků znakového jazyka tak, aby všichni rozuměli – malí i velcí, slyšící i neslyšící. Poté si společně vyrobili velký kouzelný hrnek a zahráli si na vaření kaše i s pomocí říkanky.

Druhá část setkání poskytla rodičům prostor pro povídání s psycholožkou PhDr. Marií Chudožilovou Bendovou. Mohli s ní konzultovat svoje aktuální potřeby a sdílet zkušenosti s tím, jak to „chodí“ u nich doma.

Centrum pro dětský sluch Tamtam uspořádalo 15. května setkání v Ústí nad Labem, kterým se přihlásilo k probíhající kampani Týden rané péče. Setkání se zúčastnily rodiny z Ústeckého kraje, které v Tamtamu využívají nebo využívaly službu rané péče. Děti si vyslechly pohádku s využitím prvků

Piknik aneb konference jinak…

TEXT: Iveta Melichar / FOTO: archiv Neslyšících žen

Dne 20. května 2023 se v areálu SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené, Holečkova 4, Praha-Smíchov uskutečnila konference pro neslyšící ženy. Tato významná událost přilákala účastnice z neslyšící komunity, které se sešly, aby si vyměnily zkušenosti, osvojily nové dovednosti a inspirovaly se navzájem.

Během konference byly prosloveny přednášky a také byl prostor pro diskuze zaměřené na témata, která jsou relevantní pro ženy. Mezi přednášejícími byla například Darja Čablová, která představila Českou ženskou lobby, Julia Kulda Hroch

V poslední části programu se všichni sešli na společné posezení, během něhož měli rodiče možnost sdílet své dojmy ze setkání, vyměnit si různé postřehy, nápady, navázat nebo prohloubit vzájemné vztahy a tím vytvořit prostor pro další neformální setkávání.

se svým tématem „Pět jazyků lásky“, Rani Radka Sochorová, jež přednesla příspěvek na téma „Jak naplnit svůj život hojností lásky“, a Miroslava Vokounová Křepčíková z NF Propolis33 s přednáškou „Psychohygiena“.

Důležitou součástí konference byla také cvičení, která nabízela praktické dovednosti a techniky pro zlepšení komunikace, sebevědomí a sebeprosazení.

Konference pro neslyšící ženy byla prostředím otevřenosti, porozumění a solidarity. Účastnice získaly nové informace, navázaly cenné kontakty a odcházely s pocitem posílení a motivace k dosažení svých cílů.

Na konferenci byl poprvé představen merch Neslyšících žen v podobě triček a látkových tašek. Grafické návrhy zpracovaly neslyšící ženy Veronika Bočková a Iva Hay.

s neslyšícími dětmi z Ústeckého kraje

JSME NAD VĚCÍ aneb ptačí pohled ze skály:

Alexandr Zvonek a  Petr Zbožínek,

neslyšící lezci

V České republice máme krásné hory a lezení se v dnešní době stává oblíbeným sportem nejen na profesionální úrovni, ale i na té rekreační. Skoro v každém větším městě lze nalézt umělou stěnu nebo boulder, na nichž si zájemci o lezení mohou tento krásný sport vyzkoušet. Máme to štěstí, že zde máme mnoho oblastí, kde se vášnivě praktikuje i skalní lezení. Naším nejznámějším a úspěšným lezcem je Adam Ondra, kterému se podařilo vyhrát mistrovství ČR i mistrovství světa. Tento sport si našel své fanoušky i mezi neslyšícími a dva z nich vám nyní představíme. Jsou jimi ALEXANDR ZVONEK a PETR ZBOŽÍNEK, kteří dokonce absolvovali akreditované kurzy lezení (kurz instruktora lezení na umělé stěně a na skále – pozn. red.) a nyní nám o tomto koníčku prozradí více.

Mohli byste se našim čtenářům představit?

AZ: Už nejsem nejmladší, za chvíli mi bude padesát. Jsem od narození těžce nedoslýchavý a v pubertě mě dohnala úplná hluchota. Nejraději mám sport, pobyt v přírodě, vůni kvetoucích stromů a čistou vodu.

PZ: Jsem nedoslýchavý a používám sluchadlo. Mezi moje koníčky patří manuální práce, sport, turistika a krásné lesy. Těch je ale poslední dobou méně, protože se všude rozšiřují cyklotrasy, hodně se v lesích kácí a tím se lesy zmenšují.

Máte nějaké oblíbené místo, kam se rádi vracíte?

AZ: Nejraději se vracím domů k rodičům. Těch míst, kam se rád vracím, je spousta a také mám hodně míst, kam bych se rád někdy vrátil, ale nemám tolik volného času, kolik bych potřeboval, abych se tam dostal.

PZ: Nejraději mám Jeseníky, je to krásné pohoří.

Máte nějaké vysněné místo, kam byste se chtěli dostat, co byste chtěli zlézt?

AZ: Já mám spíš plány než sny. Většinou to bývá tak, že si prostě naplánuji, že někam pojedu, a pak už je to jen o příležitostech. Všechno záleží na tom, jestli se sejde volno v práci, počasí, zdraví…

PZ: Rád bych zdolal Matterhorn (slavná, ikonická hora v Rakousku, známá svým tvarem a krásnými scenériemi – pozn. red.). Moje ostatní sny jsou vždycky otázkou, záleží na tom, jak mi to dovolí práce nebo jestli mám zrovna chuť a motivaci si je plnit.

Co musí mít lezci za vybavení?

AZ: Pokud jde vysloveně o horo/lezecké vybavení, pak je pro lezení na umělé stěně i venku základem horolezecké lano, lezecký úvazek, karabiny, jisticí pomůcka, expresky a lezečky. Pro bezpečnost se doporučuje i lezecká přilba. Na umělé stěně jsou už ale často expresky připravené, popř. i lana, zpravidla je tam možné vše zapůjčit. Naopak ven do skal toho člověk potřebuje o něco víc, např. smyčky, jisticí pomůcky – vklíněnce, hexy, abalaky, friendy, v horách i skoby, kladivo, v zimě mačky, cepíny… Někdo bere navíc jako standard i magnézium (pytlík s magnéziem), které má snížit pocení rukou a zlepšit tření. Sám ho prakticky nepoužívám.

PZ: Je to přesně tak, jak popsal Saša, a také bych doplnil, že i když je vybavení důležité, hlavní je chuť do lezení.

Jaká je vaše nejkrásnější lezecká vzpomínka?

AZ: To opravdu nedovedu říct, obecně je to radost z krásného dne stráveného s kamarády v přírodě ve skalách nebo ty chvíle, kdy sedím na vrcholku skály, koukám do kraje, svítí sluníčko a jsem prostě „nad věcí“.

PZ: Pro mě je to první lezení v Berouně na táboře. Byl jsem asi 12letý kluk a poprvé lezl na skále. Vzpomínám si, že v té době úchyty ve skále ještě tolik neklouzaly, ale teď je to tam jiné, většina chytů už je časem ohlazená a leze se tam hůře.

ALEXANDR ZVONEK

Sašo, o tobě je známo, že jsi velký sportovec. Jak sis dokázal i po tolika letech udržet chuť k lezení?

Mě to prostě pořád ještě baví. Pochopitelně věk mě už limituje, brzy už to nepůjde úplně dobře, možná vůbec, ale stále mám radost z toho pohybu a pobytu venku v přírodě.

Co tě vedlo k tomu, založit firmu věnující se lezení pro neslyšící? Proč zrovna název „Sonorilo“?

Upřesním, že nejde vysloveně o firmu, je to spíše pracovní označení a nevěnuji se jen neslyšícím a lezení. Bylo to v době, kdy jsem si v práci zkrátil úvazek, abych měl trochu více pro -

aktivně nabízel. Máme za sebou tábory (nejen horolezecké a dětské), jedno- i vícedenní horolezecké a via-ferratové akce u nás i v zahraničí. A mám toho v živnostenském portfoliu více než jen lezení. Název Sonorilo je z latinského slova a znamená „zvonek“, popř. „zvon“.

Co je na lezení pro tebe tak zajímavého?

Už jsem zmínil, že jde o radost z pohybu a pobytu venku, také z překonání fyzických a psychických limitů. Radost z toho, když se mi podaří vylézt hezkou cestu, logickou, nejlépe vzdušnou linii se zajímavými kroky.

Mohou na skálu i začátečníci? Jak se k lezení dá nejlépe a nejsnáze dostat?

Určitě mohou, ale pochopitelně raději pod dozorem někoho zkušeného, pokud nemá být to jejich první lezení zároveň i posledním. (smích) Nejlepší je domluvit se s někým zkušeným. Může to být jednorázová záležitost, nebo pravidelnější lezení a zdokonalování se, učení se všemu, co lezec potřebuje.

Je lezení pro neslyšící bezpečné? Jak se dorozumíváte na dálku, když je nahoře neslyšící lezec? Absence jakéhokoliv smyslu vždy zvyšuje riziko nějakého maléru, nejen na skále či při lezení, ale i v běžném životě. Tady si není co nalhávat. Např. když padá kámen a neslyšící parťák se zrovna nedívá, můžu si křičet, jak chci, a k ničemu to nebude. Ale když si člověk to riziko uvědomuje a takovou možnost předvídá, může učinit potřebná opatření. To platí obecně –vím, že je horolezectví či lezení riziková aktivita, a snažím se na to myslet a riziko potřebným opatřením minimalizovat. Svým chováním, pozorností, používáním bezpečnostních pomůcek atd. Na dálku, nejen mezi neslyšícími, je možná komunikace vizuálními signály. Se zkušeným spolulezcem komunikujeme signalizací přes lano, i když na sebe nevidíme. Máme domluvená určitá pravidla pro takovou komunikaci a signály si několikrát potvrzujeme, abychom měli co největší jistotu, že si rozumíme.

Jisticí pomůcky – friendy, vklíněnce, hexy, abalaky: friendy a vklíněnce patří k tomu nejpotřebnějšímu vybavení pro vytvoření postupového jištění na skalách a v horách. Vkládají se do skalních spár a puklin, aby prvolezec mohl vytvořit místo, kam založí karabinu a expresku, do které zacvakne lano. Friendy jsou složitější mechanické vklí něnce složené z pohyblivých dílů, ale fungují na stejném základním principu.

Lezecký úvazek: lezecké úvazky slouží ke správnému a bezpečnému navázání lezce na lano. Rozlišujeme tři druhy úvazků: celotělový, prsní a sedací. Na běžné lezení se používá pouze sedací.

Horolezecká lana: ho rolezecké lano slouží lezci k jištění při výstupu v těžkém horském teré nu, při sportovním lezení na cvičných stěnách, lezení na ledu atd. Lana jsou využívána i pro slaňování tam, kde nelze bezpečně sestoupit bez zajištění.

Jisticí pomůcky – kyblík a gri gri s karabinou: Jedná se o prostředky sloužící k jištění prostřed nictvím lana. Většina z těchto prostředků se dá využít i pro slaňování. Kyblík je jedna z nejpopulárnějších jisticích pomůcek. V horolezectví se využívá pro jiš tění i slaňování a u většiny jeho verzí lze použít dvě lana najednou. Funguje na manuálním principu a jistič ho musí mít neustále pod kontrolou. Gri gri patří do skupi ny tzv. poloautomatických jisticích pomůcek. Brzdný účinek na lano vykonává v určitých situacích mechanismus, který je v pomůcce zabudován. Ač to vypadá, že je gri gri vhodné pro začátečníky, není tomu tak, protože má tendenci k vytvoření špatných návyků při jištění. Gri gri se používá pouze pro jištění s jedním lanem.

Co bys doporučil těm, kteří by chtěli lezení zkusit? Jak začít, popřípadě kde se zájemci dovědí o vašich aktivitách?

Informace jsou většinou na facebooku nebo mě stačí kontaktovat a domluvit se. Podle povahy se akci věnuji sám, nebo s Petrem, popřípadě s dcerou, která se také lezení intenzivně věnuje. A netajím se tím, že už leze mnohem lépe než já sám. Pokud si to někdo chce vyzkoušet, tak určitě v doprovodu někoho zkušeného. Začít může opravdu každý, já sám mám třeba kompletní horolezecké vybavení pro několik osob, pro děti i dospělé, takže není třeba mít ani svoje vlastní věci.

Je u nás hodně lezeckých lokalit? Kam bys doporučil jet nezkušeným lezcům či začátečníkům?

Lokalit je u nás více, než by se mohlo zdát. Jsou to často menší skály, tzv. „lokálního významu“, ale já právě takové rád navštěvuji, protože mám lezení spojeno s cestováním a pozná-

váním nových míst. Co se týče výběru pro nezkušené lezce, je otázka, co znamená „nezkušený“. Pokud je to někdo, kdo třeba dlouho leze na umělé stěně a chce to zkusit ve skalách, doporučím mu lokalitu, kde jsou lezecké cesty dobře zajištěné. Existují dokonce lokality, kterým se říká „lezecké školy“ a jsou určeny začátečníkům a dětem – jsou tam lehké a dobře zajištěné cesty. Naopak pokud jde o někoho, kdo nemá s lezením vůbec zkušenosti, musí začít lézt s někým zkušeným, jak už jsem řekl. Já sám pak postupně učím základy a vybírám lokality s lehkými, ale delšími či vyššími cestami, aby si začátečník něco vylezl a užil si to. Asi je zbytečné být konkrétní, napadá mě řada možností napříč republikou.

Jak ses k lezení dostal?

Pokud pominu dětské pokusy o horolezecké výstupy ve starém lomu se šňůrou na prádlo, poprvé jsem lezení zkusil na táboře a později na gymnáziu na jedné akci, kam mě pozval

Lezecké boty (lezečky, lezačky): spojení „lezecké boty“ je nejobvyklejší název pro speciální obuv využívanou při skalním le zení a boulderingu. Pro zlepšení přilna vosti mají obvykle lezečky na vnější straně vrstvu z gumy zvyšující tření se skálou.

Horolezecká přil ba: přilba je jednou z nejdůležitějších ochranných pomůcek, protože chrání hlavu a mozek. Při lezení často hrozí velké riziko úderu do hlavy, ať už od pa dajícího kamene, nebo při vlastním pádu.

Expresky: expreska, celým názvem expresní smyčka, je krátká sešitá plochá smyčka spojující dvojici karabin (pojmem expres ka bývá označován také celý komplet obou kara bin se smyčkou). Slouží ke spojení lana a jisticího bodu při lezení.

Pytlík na magnézium (maglajzpytlík, maglajzák, mágo): pytlík, ve kterém je magnézium. V lezení se jako magné zium označuje látka, jejíž vlastnosti omezují pocení rukou (pohlcuje pot) a zamezují klouzání rukou na chytech.

Smyčky: smyčkou se v horolezectví na zývá krátké lano či popruh spojený uz lem nebo švem do uzavřeného okruhu. Také se tak říká všem krátkým lanovým nebo popruhovým částem lezecké vý zbroje, ať už jsou, nebo nejsou svázané do okruhu.

jeden z profesorů. Díky tomu mě to docela chytlo, koupil jsem si nějakou literaturu k horolezectví a postupně si začal pořizovat vybavení. Byl jsem spíše samouk, až později jsem absolvoval akreditované kurzy.

Dokázal bys porovnat domácí a zahraniční lezení či vysvětlit, jaké typy lezení jsou u nás dostupné? Horo/lezeckých disciplín je celá řada. Vedle tradičního horolezectví, pod kterým si asi každý představí velké hory, sníh, led a skály, je to také sportovní lezení ve skalách, lezení na umělé stěně, bouldering – lezení v malé výšce bez jištění –, ale třeba i urban climbing, což je lezení po budovách a různých stavebních konstrukcích postavených člověkem. Dále pak ledolezení (leze se v ledu s cepíny a mačkami), mixové lezení (leze se opět s cepíny a mačkami, ale v ledu a ve skalách), drytooling – lezení s cepínem a mačkami na skále nebo umělé stěně. Někdy se lezení dělí i podle toho, kde se leze:

např. pískovcové lezení, big walls (lezení na stěnách vysokých i stovky metrů), DWS (deep water solo) – lezení bez jištění nad vodou atd. Specifickou aktivitou, kterou už ale někteří nepokládají za horolezeckou disciplínu, je lezení po zajištěných cestách, tzv. via-ferraty. Pokud jde o soutěžní lezení, to se dělí na lezení na obtížnost, lezení na rychlost a bouldering. Česká republika patří k zemím, které jsou rodištěm mnoha špičkových lezců i lezkyň. Tím nejznámějším je v posledních letech Adam Ondra.

Měl jsi při lezení někdy strach? Pamatuješ si na nějaký moment, kdy ses zapotil, zažil perné chvíle? Nebo máš naopak nějakou úsměvnou historku?

Strach mám v podstatě pořád a je to dobře. Uvědomuji si tím to riziko a snažím se s ním nějak pracovat. Ale nesmí to být strach, který člověka sváže a nedovolí mu dělat věci správně. Je

to spíše respekt než strach, ale záleží i na situaci, v jaké člověk je. Jako neslyšící mám třeba nevýhodu, že neslyším padající kamení a nemohu na to reagovat. Sice používám přilbu, ale ani ta zdaleka není zárukou 100% bezpečí. Není to tak dávno, co jsem v Rakousku málem sletěl i s uvolněným kamenem. Zážitků je více, ale těžko se přibližují těm, kteří mají s lezením málo zkušeností a stěží by si to dovedli představit.

Podělíš se s námi o zkušenosti z organizace horolezeckého tábora pro neslyšící a CODA děti – jaké to bylo?

Bylo to moc fajn a věřím, že nejenom pro nás, ale i pro děti. Potvrdili jsme si, že člověk opravdu musí mít oči úplně všude a důsledně předem nastavit pravidla a trvat na jejich dodržování. Jinak hrozí malér, třeba že někdo bez jištění vyleze někam, kde už je to nebezpečné.

Pomáhá vám s aktivitami někdo další?

Jak jsem již zmínil, pokud je třeba, mohu požádat dceru nebo někoho z lezeckého oddílu Lezčata, v němž dcera působí jako vedoucí kroužků.

Máš v lezení nějaký vzor?

Na to už jsem starý. (smích) Lezu pro sebe, pro radost. Kdybych hledal vzor, asi by to nebylo o tom, že je to někdo super výkonný, ale spíše o tom, že má z lezení radost, užívá si pohodu ve skalách, pobyt v přírodě atd. V devadesátkách jsem si koupil knížku Rock stars o nejlepších lezcích a lezkyních té doby, tím jsem byl tehdy fascinovaný. Pořád ji mám doma, i dcera si v ní občas listuje, i když je už úplně jiná generace.

PETR ZBOŽÍNEK

Petře, kdy jsi se začal věnovat lezení?

Poprvé jsem se do krás lezení ponořil na táboře v Berouně jako puberťák a aktivně jsem začal lézt od vysoké školy pod vedením Saši Zvonka, nyní už spíše spolupracujeme.

Lezl jsi někdy v zahraničí? A kde?

Jednou jsem si vyzkoušel via-ferraty v Rakousku a jednou jsem lezl i v Chorvatsku. V budoucnu chci v zahraničí lézt více, ale občas je to těžké naplánovat kvůli jiným povinnostem – pracuji jako OSVČ, takže samozřejmě nemám žádnou dovolenou.

Co všechno máš za vybavení? Plánuješ ho ještě rozšířit?

Mám tři úvazky, několik karabin, vklíněnce, čtyři různé typy jisticích pomůcek, zásobu různých velikostí lezeček, tři lana

dynamická a dvě lana statická, tři horolezecké přilby, několik smyček atd. Vybavení určitě plánuji dál dokupovat a přemýšlím o koupi pracovního horolezeckého vybavení, ale není to úplně nejlevnější záležitost, takže si to musím ještě rozmyslet.

Jaký je rozdíl mezi lezením v létě a v zimě? Leze se stejně?

Největší rozdíl je samozřejmě samotná teplota okolí. V zimě je potřeba obléci více vrstev oblečení, což může někdy omezovat v pohybu. Většina lezců v zimě leze hlavně na umělých stěnách, a pokud počasí dovolí a jsou dlouhodobé mrazy, tak se dá vyrazit i na ledolezení. Ledolezení je typ lezení, při němž člověk leze na ledu s mačkami a cepínem, u nás se nacházejí dvě hlavní lokality, jedna ve Víru nedaleko Brna a druhá je v Krkonoších. V létě se leze hlavně na venkovních boulderech nebo na skalách, ale v principu je to pořád podobné.

Lezeš raději na skále, nebo na umělé stěně?

Nejraději lezu na skále, protože poznávám různá místa a zdolávám nové výzvy a odměnou na vrcholu skály je krásný výhled, který se dá popsat jako „ptačí pohled“. (usmívá se)

Pracuješ jako výrobce a stavitel lanových překážek v lanových centrech, co tě na tom nejvíc baví?

Spolupracuji jako externí pracovník se dvěma firmami. V Lanovém centru PROUD pracuji jako instruktor lezení na umělých překážkách, dříve jsem jezdil hodně i do lanového centra v Praze, protože tam bylo hodně objednávek, ale poslední dobou zájem z Prahy upadá. Ale v případě zájmu a objednávek se dá vždy něco domluvit. Druhou společností je Project Outdoor, sesterská firma LC PROUD, kde stavím a vyrábím překážky právě do lanových center. Většinou překážky podle návrhů jen vyrábím, ale občas je jezdím i stavět různě po republice. Nejvíc mě na tom baví samotné stavění, protože pak mám možnost vidět dokončené dílo. (usmívá se)

Co bys doporučil začínajícímu neslyšícímu lezci?

Důležité je nebát se a hlavně si to vyzkoušet. Kdo to nezkusí, tak nepochopí. Vím, že někteří si stěžují, že nemají sílu nebo jsou moc těžcí, ale podle mě je to o nastavení v hlavě. My instruktoři se snažíme, aby si klient vychutnal krásu lezení a moc netrpěl. Dokážeme najít i lehčí cestu, aby vylezl nahoru. Stává se, že se někteří bojí výšky, ale dá se na to zvyknout, chce to trpělivost.

Alexandr Zvonek

• Jeho rodným městečkem jsou Bojkovice, ale prakticky celou svoji profesní kariéru má spojenou s Brnem.

• Narodil se v roce 1974.

• Bydlí s rodinou v Kuřimi, pár kilometrů na sever od Brna.

• Pracuje jako vedoucí Sekce jazyka a kultury neslyšících ve Středisku Teiresiás Masarykovy univerzity, dále ve společnosti Transkript online s.r.o., je také OSVČ.

• Má dvě plnoleté, sportovně zaměřené děti, dceru Veroniku a syna Patrika.

• Jeho záliby jsou sport, příroda, cestování, zahrada, příležitostně literatura, film, fotografie atd.

Petr Zbožínek

• Narodil se před 39 lety na Moravě.

• Vyrůstal ve vesnici jménem Spytihněv na Slovácku.

• Nyní žije v Olomouci, malebném a krásném městě v centru Hané.

• Má maturitu.

• Nyní pracuje jako OSVČ a ve firmách Project Outdoor a Lanovém centrum PROUD.

• Mezi jeho záliby patří kolo, turistika, manuální práce, cestování v zahraničí, lezení, běhání.

• Zajímavost: je začínajícím včelařem se vším všudy.

• Ve svém volném čase pomáhá s vedením skautského oddílu neslyšících Potkani.

Babička je maják

Kdo má v rodině babičku a dědečka, nalezl poklad. Ale musel

také ujít dlouhou cestu – za dobře fungující vícegenerační rodinou zpravidla stojí léta

vzájemného porozumění, respektu a úcty.

Při narození dítěte se prarodiče obvykle stávají jakousi pojistkou rodiny. V případě, že rodiče potřebují podporu, jsou těmi nejbližšími, kdo nabízí pomocnou ruku. Tu, která zvládne uklidit, navařit, ale také pohladit: umí rozvíjet emoční inteligenci. Nechce se po nich, aby vydělávali peníze, aby hledali uplatnění v práci, aby rodili děti, v podstatě jejich nejdůležitějším úkolem je vytvářet citové bezpečí pro rozvoj malých dětí v rodině. Partneři rodičů se mohou střídat, prarodiče však zůstávají až do své smrti stále na stejném místě.

V případě dětí se sluchovým postižením mohou prarodiče – pokud jsou toho sami schopni – pomoci s důležitým úkolem: rozvíjení jazyka, kterým hovoří většinová společnost, tedy češtiny. Vyprávění příběhů, pohádek, nejrůznějších historek z rodiny je to, co je nejstarší generaci vlastní. Kdo jiný má tolik zkušeností, vzpomínek a postřehů? Děti rády naslouchají a prarodiče si také snáze najdou na povídání čas.

TEXT: Karolína Peroutková / KRESBA: Andělka Bubínková

Babičky mohou dětem číst, povídat si s nimi nebo i zavařovat meruňky

Dnešní doba takto společně prožitému času opravdu přeje: díky internetu se můžeme lehce poučit o možnostech „jiného“ vyprávění, pokud se setkáme s bariérou sluchových obtíží. Ne vždy tomu tak bylo.

Paní Eva Holubová se s námi podělila o svůj příběh: „Narodila jsem se před 68 lety, už jako neslyšící. Ve třech měsících se mamince něco nezdálo, protože jsem nereagovala na zvuk, ale doktoři její nejistotu odmítli s tím, že je ještě brzo. Po půl roce připustili, že měla maminka pravdu, a po roce už to bylo potvrzeno definitivně. A co dál? V té době nebyly v podstatě žádné informace, a aby se babičky o mě postaraly či si se mnou hrály, bylo skoro nemožné, protože nevěděly jak. Díky péči mé maminky (byla v té době pokroková) se ale postupně naučily se mnou komunikovat. Ve třech letech jsem už s jednou babičkou chodila do školky na pražském Smíchově. Ta druhá se neodvážila, tak se mnou občas chodil dědeček. A později – to už jsem chodila do školy, naučila se mluvit, odezírat a znala jsem spoustu slov – jsme spolu normálně komunikovaly. Ale bylo to složité, ani jsme neukazovaly (jen částečně), jen jsme mluvily.“

Dnes máme díky technologiím doslova „po ruce“ mnoho potřebných informací a prarodiče mají tak daleko více možností, jak s dítětem navázat vztah. Psycholožka Viera Škopová, která má zkušenosti se špatně slyšícími klienty, toto potvrzuje: „I přes sluchový handicap si každý člověk najde způsob, jak plně vnímat a fungovat v rámci vzájemných vazeb. I když dítě nemůže slyšet, je velmi citlivé na dotek, zrak a vnímání vibrací prostřednictvím hmatových podnětů.“

Na babiččino objetí se nezapomíná po celý život. Její přítomnost může být majákem, který nás vede ve všech nejistotách a bouřkách. Jak dál říká psycholožka Škopová: „Prarodiče přinášejí do rodinného života nejen zkušenosti a perspektivu, ale i otevřenost, podporu. Mívají pro děti větší pochopení.“

Také díky tomu, že si leccos pamatují, mohou mladší generaci předat osobitým a jedinečným způsobem historii nejen rodinného života. V učebnici se sice dočteme o 1. světové válce, ale od babičky se dozvíme, že praděda byl dezertér. Co to slovo znamená? Před kým děda utíkal a proti komu nakonec bojoval? Kresba rodinných kořenů, zakládání rodinných kronik, popis starých fotografií – tento jedinečný úkol připadá právě prarodičům. A jak nakonec dodává psycholožka Škopová, k tomuto ani nepotřebujeme sluchový aparát. Jen naše zkušenosti, vizuální vnímání, pozitivně prožívané emoce a úsměvy. Ty hlavně vytváří celkovou podporu pro rozvoj dítěte, vztahů v rodině a pozdější zakotvení ve společnosti.

CO MOHOU PRARODIČE PŘEDAT DĚTEM DÍKY POHÁDKÁM?

Nepodceňujme čtení pohádek dětem. Prostřednictvím našeho vyprá vění příběhů se k nim dostávají tato poselství minulých generací:

• těžkosti, bolesti a strachy, které prožíváš, mají i ostatní, i když to tak na první pohled nevypadá;

• ty těžkosti, bolesti a strachy se dají překonat, musíš se jen snažit a všechno zvládneš;

• všichni si prožijeme smutek a hluboký žal ze ztráty matky a krásného dětství;

• navzdory tomu, že si to přeješ a že tomu věříš, nelze vývoje dosáhnout tím, že se budeš věčně držet matky;

• toto zklamání lze proměnit ve zralé hledání vlastního životního partnera;

• jedna z nejdůležitějších věcí je poznat sám sebe, nalézt sám sebe;

• toho můžeš dosáhnout jedině tím, že se vydáš „do světa“;

• jakmile se ale vydáš „do světa“, budeš se bát a budeš mít pochybnosti a na tvé cestě se začnou objevovat překážky;

• budeš li se ale řídit svojí intuicí, budeš li mít hlubokou vnitřní důvěru v sebe sama a ve správnou cestu, budeš li pilný a vytr valý, dosáhneš svého;

• v tomto světě můžeš najít bezpečné místo, kde ti může být dobře – opravdu je to možné;

• stejně tak je možné, abys našel někoho druhého, s nímž budeš moci dlouho a spokojeně žít;

• strach ze smrti je přirozený – to, co ti může pomoci jej překo nat, je vztah k milovanému člověku;

• každý z nás máme svoje slabá místa, ale dají se překonat;

• budeš li to potřebovat, dostane se ti pomoci – jen naslouchej své intuici;

• v okamžiku, kdy budeš následovat svoji intuici, nedbej na výsměch ostatních.

(Podle knihy Marka Hermana Najděte si svého marťana, vydalo vydavatelství Apak v roce 2014 v Olomouci.)

Vždycky jsme si hodně vyprávěli

TEXT: Karolína Peroutková

FOTO: archiv Marcely Peřinové

Každé dítě potřebuje příběhy. Trpělivé vyprávění pohádek a nejrůznějších historek je důležité pro porozumění jazyku, životu kolem a vlastně i celému světu. MARCELA PEŘINOVÁ je maminkou i babičkou, která už takto odvyprávěla tisíce příběhů.

Umíte příběhy zjednodušovat?

Ano, řekla bych, že za ta léta už to umím. Mám dobře natrénovanou schopnost najít v textu hlavní myšlenku, tu zjednodušit a převyprávět, přehrát třeba i s pomocí pantomimy dětem. Každému samozřejmě jinak – podle věku, vyzrálosti, slovní zásoby. Až se postupně dostaneme k plné verzi příběhu.

Začněme od začátku. Kolik máte dětí?

S manželem máme čtyři děti. Oba dva jsme slyšící, ale naše děti jsou – podle dělení sluchových vad – dvě neslyšící a dvě nedoslýchavé.

Když jsme zakládali rodinu, netušili jsme ani jeden, že jsme přenašeči mutace genu Connexin 26. A děti jsme měli poměrně rychle za sebou: než se tato diagnóza zjistila, třetí děťátko už bylo na cestě.

Jsme taková statistická zvláštnost. Neznám žádnou jinou rodinu, kde by všechny čtyři děti po sobě měly sluchovou vadu. Vím tedy o jedné rodině v podobné situaci, ale ty mají takové děti jen tři.

Oba dva jste slyšící. Jak jste zvládli ty začátky, kdy jste se museli naučit jiné komunikaci s dětmi?

Když jsme na začátku získávali od lékařů první informace, říkali jsme si: je to nadějné, naše dítě se pomalu naučí mluvit. Postupně jsme ale do té problematiky začínali vidět víc a došlo nám, že „to nebude žádná hračka“. Ani pro ně, ani pro nás.

Asi jste se museli rychle naučit znakový jazyk…

Ze začátku jsme věřili odborníkům, kteří byli zastánci orální metody, a měli jsme to štěstí, že naše děti začaly poměrně brzy skvěle odezírat. Se znakovým jazykem jsme se seznámili až později, časem. Nebylo nám ze začátku známo, jak znakový jazyk používat, ani jsme nevěděli, kde se s ním seznámit.

Obrátili jsme se nejprve na kamarády, kteří znali neslyšící rodiny, a vůbec jsme se začali zajímat o komunitu neslyšících lidí. Bylo nám jasné, že naše děti sem jednou budou patřit.

Marcela Peřinová (třetí zleva) s rodinou na společné vycházce.

A s dětmi jste se tedy ze začátku domlouvali jak?

Jen přes odezírání, a to po docela dlouhou dobu. Až když bylo staršímu ze synů 5 let, začali jsme se s manželem učit znakový jazyk.

Měli jsme velké štěstí. Schopnost odezírání je totiž vrozená. Dá se sice trochu trénovat, ale kdo ji nemá, cvičí si ji jen velmi těžce. Je to podobné jako s hudebním sluchem. Naše děti nám tedy v počátcích velmi pomohly, než jsme se naučili znakovat.

Takže to vaše děti měly od začátku těžké – ale výhodou bylo, že se od mala učily komunikovat v mluvené češtině. Ano, byly schopné odezírat ode mě i od manžela mluvenou češtinu tak, že se stala jejich primárním jazykem. A znakový jazyk si pak přidaly až jako druhý, věděla jsem, že ho budou v životě potřebovat.

Všechny děti se pak naučily znakový jazyk. Všechny také používají mluvenou češtinu. Ve svých rodinách používají to, co jim při komunikaci s jejich partnerem a dětmi vyhovuje.

Umět od mala mluvenou češtinu je velká výhoda. Ano, schopnost dobře vnímat český mluvený jazyk, chápat docela obtížnou gramatiku pak umožnila to, že se všichni mohli dobře vzdělávat a postupně i samovzdělávat. Hodně četli, uměli číst s porozuměním, zvládali a zvládají číst i složitější nebo odborné texty.

Spoustu let už s tím nemáme žádnou práci. Jsem ráda, protože tento úkol jsem vnímala jako opravdu důležitý: naučit děti dobře český mluvený jazyk. To je předpokladem, aby se dobře orientovaly ve slyšící společnosti.

Pojďme si říct, jak konkrétně jste postupovala. Hodně jsme si samozřejmě vyprávěli, nejprve o tom, co je kolem nás, co se děje, co jsme zažili. Později přišly pohádky, říkanky, jednoduché čtené příběhy. Ale každé slovo muselo být vysvětleno, u každého slova jsme museli objasnit jeho význam. Pohádky a příběhy jsem nejprve vyprávěla ve zjednodušené formě, co nejvíce to jen šlo. Postupně jsem ale dodávala detaily, aby děti nabíraly slovní zásobu. Pak už vlastně byly schopné číst. Kontrolovala jsem i texty, které přinesly ze školy – když třeba přišly s nějakou básničkou, co se mají naučit, vyptávala jsem se: „Víš, co tohle a tohle znamená?“ Museli jsme poskytovat daleko širší zázemí pro češtinu, než mají slyšící děti. Ty češtinu „nachytají“ mimoděk.

Museli jsme mít dobrou představu o slovní zásobě dětí a postupně ji rozšiřovat, aby nová slova zapadla do toho, co už znaly, co běžně používaly, a mohly na to navázat.

To je pracné, musela jste pořád mluvit, mluvit a mluvit…

To ano. Nedá se také dělat víc věcí najednou. Dokud byly děti malé, nemohla jsem třeba vařit a u toho mluvit. Musela jsem všeho nechat, přidřepnout k dítěti, navázat oční kontakt, aby mohlo odezírat.

Také to znamenalo, že sotva jsem domluvila s jedním, přišlo druhé a zeptalo se: „Co jste říkali?“ A celý proces se odehrál podruhé. A pak přišlo třetí… I když byly věkově blízko u sebe, přece jen se jejich úroveň odezírání a slyšení lišila.

Pomáhala jsem si, jak to jen šlo – pantomimou, přehráváním příběhu, později jsme přidali znaky. Bylo dost náročné číst text z knížky a zároveň si pomáhat znaky. Musím zdůraznit, že nešlo o znakový jazyk. Ten jsem neumě-

la. Ale pomocí znaků jsem „zviditelňovala“

řeč. Když jsme třeba večer četli společnou knihu, četl už někdo z dětí a já pro ostatní artikulovala a znakovala text.

Děti naštěstí zajímaly příběhy. Nejen ty v knížkách, ale co kdo zažil během dne, co se mně stalo cestou do obchodu. Také moje vzpomínky na dětství, jak to bylo tenkrát. Povídání večer bylo každodenním rituálem.

Vaše děti vyrostly, samy mají děti. Kolik máte vnoučat?

Zatím dohromady osm vnoučat. Jeden klouček je neslyšící (brzy podstoupí kochleární implantaci), jedna holčička je lehce nedoslýchavá a jedna je ještě malé miminko a podrobné vyšetření sluchu ji teprve čeká. Ostatní jsou slyšící. S vnoučky mě to velmi baví, ráda je hlídám. Ale ani v jedné rodině není potřeba, abych pomáhala s vývojem řeči. Všechny moje děti je zvládají učit samy. Já si to jen užívám.

Neslyšící vnuk také výborně odezírá. Má to ale složitější. Jeho maminka je Italka, a tak musí odezírat i italštinu. Oba rodiče používají také své národní znakové jazyky. Ale má moc rád vyprávění příběhů, a tak si už sám říká tatínkovi o vyprávění v češtině a mamince o vyprávění v italštině. Nejstarší dcera má zase slyšící děti. Všechny naučila mluvit i znakovat. Nevím přesně, jak to udělala, ale má můj obdiv.

V čem je výchova babičky jiná než ta maminkovská?

U vnoučků si hodně užívám jejich osobitost. Pozoruju, jací jsou, co je baví. To mě velmi těšilo i u mých dětí, ale tam jsem cítila velkou zodpovědnost za jejich „vyslání“ do života. Z vnoučat mám jenom radost.

Tisknu, tiskneš, tiskneme

aneb polygrafie v praxi

Tématem prázdninové rubriky Živíme se rukama je zajímavý a dynamicky se rozvíjející výrobní obor zvaný polygrafie. Neslyšící tiskař ROBERT HLAVATÝ vám ukáže, jak tiskne nejenom časopisy, noviny nebo katalogy, ale i obaly. Vedle klasických tiskovin představuje obalový průmysl specifické odvětví. Moderní tiskařské technologie dokáží v současnosti potisknout například fólie, kelímky od jogurtů, různé sáčky, obaly pro stavební materiály, samolepicí štítky nebo obaly na krmiva pro zvířata. V návaznosti na téma o tisku jsem poprosila také neslyšícího kolegu MARTINA JARŮŠKA z naší redakce, aby nám pověděl, jak se tiskne časopis UNIE.

TEXT: Eva Vavříková / FOTO: archiv Roberta Hlavatého a firmy Martin Peroutka, archiv Martina Jarůška

Robert sleduje průběh tisku čajových sáčků značky Eilles. Na počítači je vidět grafická předloha čajových sáčků

Roberte, jsi původně vyučený automechanik a nyní pracuješ jako tiskař. Proč tato změna?

Po vyučení jsem nemohl najít práci v oboru, protože tehdy v autoservisech vyžadovali 3–5 let praxe, což jsem nemohl splnit, když mi sotva zaschnul inkoust na výučním listu… Tuto nepříznivou situaci jsem vyřešil změnou oboru – nastoupil jsem na pozici pomocníka tiskaře. Myslel jsem si, že si pak časem najdu práci v autoopravně. Ale asi tomu osud chtěl jinak – nakonec jsem zůstal v oboru tiskařství, ve kterém pracuji již 23 let. Později jsem si doplnil dálkově nástavbu s maturitou na oboru provozní technika, to se mi také hodilo.

Jaké byly tvé začátky v oboru tiskařství?

Jako pomocník tiskaře jsem měl za úkol údržbu tiskáren, přípravu papírových rolí a barev na tisk nebo ořez papíru. Dělal jsem též falcéra neboli řezače v knihárně. Součástí tiskárny, ve které jsem byl zaměstnaný, totiž byla i knihárna (v knihárně se provádí úkony typu řezání, skládání, vysekávání, šití či lepení knih a jiných publikací – pozn. red.). Zjistil jsem, že mě to baví, a proto jsem se chtěl posunout dál na pozici tiskaře. A abych ji mohl vykonávat, pro začátek jsem pracoval s tiskárnou na jednobarevný tisk. Rychle jsem si tuto práci osvojoval. Poté jsem tiskl na ofsetovém stroji, například vizitky, letáky, autoatlasy, kalendáře, knihy, bloky, samolepky, časopisy, plakáty, obaly na DVD a CD nebo papírové obaly. Cenné zkušenosti a bohatou praxi jsem získal díky svému kolegovi, který mě do všeho zasvěcoval.

Co přesně děláš ve svém současném zaměstnání?

Jsi tam spokojený?

Již 3 roky jsem zaměstnaný v polygrafické tiskárně Martin Peroutka. Ta se nachází v Buštěhradu blízko Kladna a zabývá se zejména průmyslovou výrobou potiskovaných obalů s širokým využitím. A ano, jsem tady spokojený, neměnil bych. Je to pro mě moc zajímavá práce.

Nyní pracuji jako tiskař na flexotisku. Po nástupu to pro mě byla nová zkušenost a musel jsem zde získat další praxi. Je to vlastně úplně jiný princip tisku než tisk na ofsetovém stroji, se kterým jsem pracoval v předešlé firmě 20 let.

A moje práce? Mojí hlavní náplní je tisk obalů určených na potraviny, nápoje, kosmetiku, tabák, farmaceutické výrobky nebo zemědělská hnojiva. Pro představu: tisknu například etikety na nápoje, fólie na láhve, obaly na krmiva pro zvířata, obaly na kávu, různé sáčky s uzavíratelným zipem, čajové krabičky, obaly na prací prášky či čisticí prostředky, samolepky, visačky, vstupenky s perforovanými oddíly (dírky na odtržení části vstupenky) i parkovací lístky. Potiskovaných výrobků je opravdu hodně.

Tiskařský minislovníček pojmů

• Polygrafie je výrobní obor, který zpracovává a tiskem rozmnožuje textové a obrazové předlohy.

• Tisk je způsob rozmnožení textové a obrazové předlohy. Tisková barva se přenáší (tiskne) na jakýkoliv potiskovaný materiál, např. na papír, plast či karton. Nyní se tisk provádí pomocí tiskárny a pokročilých tiskových strojů či věží s tiskovými válci. Podle způsobu tisku se vydělují jeho různé techniky.

• Ofsetový tisk je technika tisku z plochy, při níž se barva nejprve plošně přenáší na gumový přenosný válec a z něj potom teprve na samotný potiskovaný materiál. Tato nejběžnější technika se používá například při výrobě novin, časopisů, letáků nebo knih.

• Flexotisk je technika tisku z výšky. Funguje na stejném principu jako razítko – vyvýšená místa na gumové formě razítka obtisknou barvu na papír, zatímco nevyvýšená místa ne. Flexotisk je propracovanější, během tisku pracuje celá soustava válců. Tato technika se využívá hlavně v obalovém průmyslu. Příkladem je potisk plastových fólií, lepicích pásků, etiket, kartonu nebo lepenky.

Tisk pomocí soustavy jednotlivých válců na flexotisku

Zaujalo mě, že tiskneš potravinové obaly. Z jakého materiálu jsou?

Materiály, rozměry, design a povrchová úprava potravinových obalů – to vše záleží na zákazníkovi. Vím o zákaznících, kteří také využívají možnosti tisku ekologických a recyklovatelných variant obalů, což je fajn s ohledem na životní prostředí. Například jsem nedávno tiskl čajové sáčky pro čaje z bioprodukce. Během tištění jsem použil zdravotně nezávadné barvy, certifikované pro přímý styk s potravinami, a recyklovatelný papír. U obalů potravin, nápojů nebo drogistických výrobků se k tisku používají různé směsi z papíru a plastu, aby dobře a bezpečně uchovávaly jejich obsah. Takových materiálů je mnoho – například obalové směsi složené z papíru, polyethylenu a hliníku. Tiskne se též na PVC nebo PET fólie.

Obsluhuješ tiskařské stroje?

Ano, obsluhuji již tři flexotiskové stroje, jejichž tiskové formáty měří 300 mm, 400 mm a 600 mm. (Formát v tomto případě znamená šířka papíru nebo jiného tiskového výstupu v milimetrech – pozn. red.) Tyto stroje jsou opravdu veliké a skládají se z jednotlivých částí, kterým se říká tiskové věže a navazují na sebe. Papír nebo obtisky z fólií se tisknou povětšinou v rolích o délce cca 7000 metrů. Také záleží na gramáži papíru, pokud je materiál slabší, výsledná vytištěná role měří 10 000 metrů, pokud je silnější, role mívají např. „pouze“ 4000 metrů.

Jak probíhá tisk?

Zjednodušeně to popíšu na příkladu tisku fólie na láhev pro dětský šumivý nápoj. Většinou dostávám od grafika zpracované zakázky s textovou a obrazovou předlohou. Předloha pro tuto fólii obsahuje text „Dětský šampus s jahodovou pří-

chutí“ a barevný obrázek krtečka s jahodou. Podle barevnosti „namíchám“ barvu, to znamená, že propočítávám množství barev v procentech na dané ploše, a vyberu vhodný typ tiskové barvy. (Pro obaly existují např. tiskové barvy na vodní bázi, na bázi rozpouštědel, UV barvy, rychleschnoucí nebo ekologické barvy – pozn. red.) Ještě předtím než začnu tisknout ve více nákladech, provedu tzv. nátisk. To je zkouška před tiskem, jak bude výsledek vypadat na fólii. Když je všechno v pořádku, zadám tisk na stroji. Barevná fólie se začne tisknout pomocí soustavy válců na flexotisku. Obtisky fólií projíždí během tisku skrze tiskové věže. V každé věži se fólie suší buď vzduchem, nebo UV lampou, aby nebyly rozmazané. Výsledkem jsou zhotovené mnohametrové role natištěných fólií, které se pak teplem zformují podle tvaru láhví pro dětské šumivé nápoje.

Za tu dobu tiskařské stroje pokročily a stále se zdokonalují. Účastníš se školení na jejich ovládání? A jak je to s dodržováním pracovních předpisů?

Ano, technologie se neustále vyvíjí a zdokonaluje. Vidím to na svých získaných zkušenostech a dlouholeté praxi. U strojů v naší tiskárně máme malý jeřáb určený k manipulaci těžkých tiskových válců na výsek a perforaci (dírkování). Abychom mohli jeřáb ovládat, zaměstnavatel zajistil pro všechny kolegy včetně mě školení na jeřábníka. Navíc každý rok povinně všichni chodíme na přezkoušení dovedností jeřábníka. Vzhledem k tomu, že se pohybuji u tisku potravinových obalů, nosím ochrannou čepici. Je to uvedeno v pracovních předpisech.

Je tato práce náročná jen na pozornost nebo i na fyzičku?

Záleží na složitosti zakázky. Náročnější je tisk se složitými obrázky. Bedlivě dohlížím na správně provedený výsek okrajů nebo přesnou perforaci. Obecně tato práce vyžaduje hodně pozornosti. Neustále sleduji průběh tisku, zda všechno probíhá tak, jak má. Výsledek tisku musí být přesný, čistý a bez fleků. Během tisku nesmí dojít barvy. Některé typy barev je potřeba po ukončení tisku z válců na tiskařském stroji omýt. Naší povinností je udržovat stroje čisté, aby v nich nezaschla barva. Posledně jsem tiskl 140 km dlouhou roli papíru během tří dnů a musel jsem stále dávat pozor, aby tisk došel do zdárného konce. Není to kancelářská práce, zde je člověk v neustálém pohybu.

Jak komunikuješ se svými kolegy?

Komunikuji pomocí odezírání, moji kolegové i mistr jsou ochotní na mě hezky artikulovat. Většinou pracuji se stroji sám, nevyžaduje se tady tolik komunikace jako v jiných profesích. Když něčemu nerozumím, kolegové mi to vždy vysvětlí nebo ukážou na stroji. Pokud potřebuji před tiskem poradit ohledně barev, není problém se ozvat. Stejně stroje dělají dost veliký hluk, takže na povídání tu není moc prostoru. (smích)

Pohled do tiskařské dílny

MARTIN JARŮŠEK: TISK ČASOPISU UNIE

Vlastnoručně vyrobená panenka

Martine, jako Robert ses také vyučil v jiném oboru. Slyšela jsem, že jsi poté pracoval v polygrafii. Co jsi přesně dělal?

Po vyučení na čalouníka jsem 5 let působil v oboru. Po čase jsem cítil, že potřebuji změnu. Dostal jsem tedy příležitost pracovat v reklamní branži. Pracoval jsem například s lepicími fóliemi, plakáty, polepy, samolepkami nebo reklamním textilem.

Hodily se ti zkušenosti z předchozího zaměstnání tady v redakci?

Ano, co se týče přesnosti a kreativity – to se hodí u tisku časopisu i u práce s fotografiemi nebo s grafikou.

Jak probíhá tisk časopisu UNIE?

Než jde číslo UNIE do tisku, musí ho nejprve schválit šéfredaktor. Ten mi předává výsledný grafický náhled, který vypracoval tým redaktorů včetně korektorky a grafičky. Před samotným tiskem je samozřejmostí kontrola tiskárny a barvy. Poté potvrdím tisk v počítači a začnou se tisknout jednotlivé stránky časopisu.

Během tištění musím kontrolovat, zda je celý proces plynulý. Stránky se nakonec automaticky sešijí pomocí sešívačky, která je součástí tiskárny. Tímto je časopis hotov a může putovat ke čtenářům.

Martin s vytištěnými časopisy, konkrétně již vydaná letošní čísla 5–6/2023

Co Martin dělá v redakci:

• tiskne časopis UNIE

• zajišťuje a zpracovává videočlánky v českém znakovém jazyce

• dále se věnuje grafické práci, kameře, střihu a fotografii

Kontrola vytištěného časopisu

SINCE AUGUST

Since August je filmový, hluboce intimní příběh uzdravení a snahy o vyrovnání se s minulostí natočený v americkém znakovém jazyce.

TEXT: Petr Bogner

FOTO: archiv Sinceaugustmovie

Since August je neobvyklý film, který nám ukazuje, jak moc silný vizuální příběh může být. Film se odehrává téměř výhradně v americkém znakovém jazyce (ASL), což mu poskytuje neobyčejnou identitu a intimnost. Příběh se zaměřuje na dvě ženy – Elizabeth a Vedette, které spojuje hluboká bolest a touha po uzdravení.

Elizabeth trpí vnitřním konfliktem a obrovským pocitem viny kvůli událostem, které se staly v její minulosti. Je myšlenkami o své minulosti posedlá a přemýšlí, jak by se mohla očistit. V jednu chvíli začne sledovat Vedette, která prochází velkým traumatem po ztrátě svého syna. Elizabeth je fascinována tím, jak Vedette dokáže překonávat svůj smutek, a rozhodne se, že se s ní musí spojit. Když zjistí, že Vedette je neslyšící, začne se učit ASL, aby s ní mohla komunikovat. Navštěvuje dokonce i Vedettinu hereckou třídu a dělá vše, co může, aby s ní navázala kontakt. Po tom, co se jí podaří překonat svůj strach a Vedette oslovit, začne se mezi nimi tvořit silné pouto. Otevřou se jedna druhé a začnou si vzájemně vyprávět o svých bolestech, což pro Elizabeth znamená ještě větší vnitřní konflikt při rozhodování, zda se má s Vedette podělit o své nejskrytější tajemství.

Celý film je natočen v ASL a doplněn anglickými titulky, téměř se v něm nevyskytuje mluvený dialog. Hlavní postavy jsou jak slyšící, tak i neslyšící, ovšem všechny neslyšící postavy jsou ztvárněny neslyšícími herci. To je nejenom absolutní unikum na poli filmografie, ale také to přitahuje pozornost publika po celém světě.

Since August je film, který otevírá dveře k těžkým tématům, jako jsou ztráta, smutek a naděje. Je to jedinečná a intimní cesta k uzdravení a odpuštění s upřímným a přesvědčivým závěrem. Film je důkazem toho, že neexistují hranice pro to, jak přenést svůj příběh na filmové plátno, pokud se člověk drží svých hodnot a přesvědčení.

Tvůrci filmu si kladou za cíl nejen oslovit publikum po celém světě, ale také inspirovat diváky k přemýšlení o svých vlastních vztazích a zároveň uvědomění si, jak křehké naše životy jsou a jak jsou v nich zakořeněná naše niterní tajemství.

Režisérka Diana Zuros chtěla, aby byl film co nejvěrnějším odrazem života neslyšících lidí, aby ukázal jejich svět a přístup k němu. Proto se rozhodla, že postavu Vedette, ženy truchlící po smrti svého syna, obsadí skutečnou neslyšící herečkou, Antoinette Abbamonte, a celý film bude téměř výhradně natočen v ASL. Tato volba nebyla vůbec snadná. Zuros se musela obrátit na komunitu neslyšících a hledat vhodnou herečku. Nakonec se jí podařilo najít právě Antoinette, která se stala nejen skvělou herečkou, ale i učitelkou ASL pro ostatní herce a členy štábu. Film byl natočen nezávisle, bez finanční podpory velkých filmových společností.

Financovala ho sama Zuros s pomocí rodiny a přátel a jeho natáčení trvalo osm měsíců. Vzhledem k omezeným finančním prostředkům byl štáb velmi malý, často se skládal jen ze dvou lidí, a natáčení probíhalo na různých místech v Los Angeles, kdykoli bylo možné sehnat vhodné lokace a herce. Štáb často pracoval bez nároku na honorář, někdy jen za poskytnutou stravu.

Přestože celý film neměl velký rozpočet a šlo o nezávislý projekt, podařilo se mu už nyní získat pozornost i ocenění. Film byl přijat pozitivně na různých festivalech a obdržel několik cen, včetně ocenění za nejlepší kameru a nejlepší herečku na festivalu Indie Fest USA v roce 2021.

Tento film je nejen unikátním dílem, které ukazuje svět neslyšících lidí a sílu vizuálního vyprávění, ale také je dokladem toho, že je možné vytvořit kvalitní film s omezenými finančními prostředky a nezávisle na velkých filmových společnostech. Zuros se rozhodla následovat své srdce, prosadit svou vizi a dokázala, že se vyplatí riskovat a dělat věci jinak.

Již zanedlouho se snímek bude promítat v kinech a my se těšíme a doufáme, že bude ke zhlédnutí i v České republice. Neslyšícím divákům přináší tento film úžasnou příležitost prožít jedinečné zážitky přímo z filmového plátna, a to bez nutnosti překladu a rychločtení titulků. Pokud tedy hledáte nový způsob, jak prozkoumat jiný, a přesto náš svět, může být film Since August tou správnou volbou.

Diana Zuros se rozhodla film distribuovat sama, což byla obrovská výzva a náročná práce. Ale i přes skromný rozpočet na marketing se jí podařilo získat pozornost a dostat svůj film do kin po celém světě. Pokud i vy chcete pomoci rozšířit povědomí o tomto úžasném snímku, sdílejte jej s neslyšícími přáteli a rodinou nebo sledujte jeho profil na instagramu (@sinceaugustmovie), facebooku nebo twitteru.

Filmový svět má před sebou ještě stále dlouhou cestu k tomu, aby byl skutečně inkluzivní a reprezentativní pro všechny skupiny lidí. Nicméně filmy jako Since August ukazují, že je to možné a také nutné pro budoucnost filmového průmyslu. Doufejme, že tento film bude inspirací pro další tvůrce a pomůže vybudovat svět, ve kterém jsou umělecká díla dostupná všem, bez ohledu na jejich schopnosti či jazykovou bariéru. Since August je důležitým krokem k vytvoření rovnocenného zastoupení a přístupu k uměleckému vyjádření pro neslyšící komunitu a je jedinečným příkladem toho, jak může filmová tvorba spojovat lidi a překonávat jazykové bariéry. Tento film by měli vidět všichni, kdo chtějí mít příležitost objevovat jiné kultury a jazyky skrze umění.

Diana Zuros se tímto svým počinem pro mě stala hrdinkou ve svém vlastním příběhu. Mám pocit, že v dnešní době je naše společnost přesycena různými vzory a očekáváními, a tím spíš je obdivuhodné potkat jedince, který jde odvážně svojí vlastní cestou. Ti, kteří dokáží vybočit z davu a udělat věci, na něž si před nimi nikdo netroufnul, jsou pravým zdrojem inspirace a obdivu.

Tato odvaha a jedinečný přístup k životu jsou zvláště pozoruhodné ve světě filmového umění, který je často ovládán bohatými filmovými a televizními společnostmi. V tomto přesyceném průmyslu je nesmírně obtížné prosadit se s novým a originálním příběhem. Nicméně právě ti, kteří se odváží vybočit z tradičních šablon a nebojí se riskovat, mohou přinést neuvěřitelnou inspiraci a osvěžení. Je obdivuhodné, že i v dnešní době, kdy jsou dominantními hráči velké korporace a hollywoodská studia, existují filmaři, kteří si zachovávají svou nezávislost a tvůrčí

svobodu. Tyto jedince bychom měli vítat a podporovat, protože díky nim je filmové umění živé, pestrobarevné a plné překvapení.

Nechme se inspirovat těmi, kteří jdou vlastní cestou, ať už ve filmovém průmyslu, nebo v jiných oblastech života. Ať nám jejich odvaha připomíná, že i v dnešní době je možné dosáhnout neuvěřitelných věcí, pokud se nebojíme vybočit z davu a následovat svou vlastní vášeň.

Splněný sen

TEXT: Petr Bogner

FOTO: archiv Scotta a Shayny

V minulém čísle jsme pro vás připravili článek o americkém neslyšícím páru, který se chystal zdolat nejvyšší horu světa Mount Everest.

Motivace a odhodlání jsou klíčovými faktory, které nám pomáhají v životě dosáhnout našich snů a cílů. Je důležité nalézt v sobě tu vnitřní sílu, která nás pohání vpřed a dává smysl našemu úsilí. Ačkoli někteří lidé mají v životě snazší podmínky než jiní, existují jedinci, kteří se musí vyrovnávat s nepřízní osudu a překonávat mnoho překážek, aby dosáhli stejných úspěchů jako ostatní. Je fascinující, když lidé s nějakým handicapem dokážou dosáhnout nejen srovnatelných výsledků, ale dokonce překonají očekávání a stanou se průkopníky ve svém oboru. Mnoho takových inspirativních příběhů je spojeno s neslyšícími jednotlivci. Ti se dennodenně potýkají se svými fyzickými omezeními a musí se přizpůsobit tomu, co je považováno za normu. Ale namísto toho, aby se vzdali svých snů, snaží se ještě více a neúnavně pracují na dosažení svých cílů.

A dnes můžeme říct, že jedním takovým příkladem neuvěřitelného úspěchu jsou Scott a Shayna, americký neslyšící horolezecký pár, který nyní už skutečně dosáhl vrcholu nej-

vyšší hory světa – Mount Everestu. Stalo se tak 22. 5. 2023 v 6.00 ráno.

Je důležité si uvědomit, že to není jen obrovský úspěch jednotlivců, ale i skutečný triumf lidské vůle a odhodlání a důkaz nezlomného ducha těchto horolezců. Jejich příběhy nám ukazují, že neexistují nepřekonatelné překážky, pokud věříme ve své schopnosti a jdeme si pevně za svým snem. Je naší povinností, jako společnosti, respektovat a podporovat osoby s různými schopnostmi, aby měly rovné příležitosti a aby jejich úspěchy byly stejně ceněny jako úspěchy ostatních.

Výstup na Mount Everest Scotta a Shayny nám může připomenout, že osobní hranice jsou jen iluzí a že každý člověk, s jakýmkoli handicapem, může dosáhnout neuvěřitelných výšin, pokud věří v sebe a své síly a neustále se snaží. Jejich úspěch by měl všem sloužit jako inspirace a připomínka toho, že v životě neexistují limity, které by nás měly zastavit. Je naší společnou odpovědností vytvářet svět, který je otevřený a respektuje všechny formy komunikace a schopnosti, abychom tak mohli dosáhnout skutečné rovnosti a inkluzivity.

Dnešní osobností, kterou hledáme, je španělský malíř a grafik, který žil v 18. a 19. století a je považován za jednoho z nejvýznamnějších španělských malířů vůbec.

V této souvislosti musíme ale také zmínit nebezpečí a rizika, která jsou s tak náročnými cíli spojena. Překonávání hranic vlastních i lidských možností je nejen obrovskou výzvou a motivací, ale někdy je též spojeno s fatálními riziky. My ale doufáme, že příběh neslyšícího malajského horolezce Muhammada Hawariho Bin Hashima, který také dosáhl vrcholu nejvyšší hory světa, a to pár dní před Scottem a Shaynou, bude mít šťastný konec. Poté, co 18. května kolem půl čtvrté vystoupal na vrchol, započal svůj sestup do základního tábora. Jenže tam nedorazil a nyní je považován za pohřešovaného. Záchranné týmy zatím našly jeho bundu se záchranným vyhledávacím majákem, ovšem po samotném horolezci se i nadále pátrá. Držíme palce a věříme v zázrak.

Narodil se 30. března 1746 ve městě Fuendetodos ve Španělsku. Původně se vyučil malířem a byl ovlivněn tehdejšími uměleckými styly, jako bylo rokoko a neokla sicismus.

V roce 1786 se na nějaký čas stal také malířem španělského krále Karla IV. a jeho manželky Marie Luisy. Marie Luisa byla obdivovatelkou umění a významně tohoto malíře podporovala v jeho práci. Vyvinul se mezi nimi velmi blízký vztah, který měl vliv na mnoho jeho děl.

Jedním z nejslavnějších portrétů, které namaloval, je právě portrét královny Marie Luisy nazvaný La Familia de Carlos IV (Rodina Karla IV.). Tento obraz zobrazuje královskou rodinu v přirozené podobě, se všemi nedokonalostmi a charakteri stickými znaky jejích členů. Zvláště výrazné jsou portréty královny Marie Luisy a jejích potomků.

Avšak vztah mezi ním a královskou rodinou se postupně zhoršoval, protože byl svědkem politických intrik a rozkolů u dvora, což ovlivnilo i jeho uměleckou tvorbu. Po politických změnách a nástupu krále Ferdinanda VII. se dostal do nepřízně pa novníka a musel Španělsko opustit. To bylo také důvodem, proč zemřel ve Francii.

Během svého života se věnoval různým malířským žánrům, včetně portré tů, historických a mytologických obrazů, zátiší a temnějších obrazů s politickým a sociálním podtextem. Jeho styl se v průběhu umělecké kariéry vyvíjel, přičemž pozdější práce byly často temnější a měly expresivní charakter.

Jeho nejznámějším dílem je pravděpodobně série obrazů nazvaná „Černá série“ (Los Caprichos), která byla satirickou kritikou společnosti a mocných. Dalšími významnými díly jsou například obrazy Nahá Maja (La Maja Desnuda) a Oblečená Maja (La Maja Vestida).

Pokud víte, o kom je řeč, napište nám. Vylosovaného výherce odměníme.

V důsledku ztráty sluchu se stal uzavřeným, samotářským a v jeho obrazech se začaly objevovat děsivé fantaskní, až paranoidní rysy. V roce 1819, ve snaze se izo lovat, koupil dům na venkově u Madridu. Dům byl znám jako „Dům hluchého muže“, ovšem nebyl takto pojmenován po našem umělci, ale po svém předchozím majiteli.

Náš malíř zemřel 16. dubna 1828 ve věku 82 let ve městě Bordeaux ve Francii. Jeho dílo mělo velký vliv na další generace umělců a jeho význam přetrvává dodnes.

TEXT: Petr Bogner

V loňském roce vydalo Slezské muzeum v polských Katovicích jedinečnou publikaci s názvem Maluj migiem! – volně přeloženo Maluj okamžikem! Publikace je zacílena na mladší čtenáře, kteří se zajímají o umění a zároveň se díky této publikaci mohou dozvědět i něco o kultuře a komunitě Neslyšících. Autorkou tohoto průvodce uměním a kulturou Neslyšících je neslyšící umělkyně KLAUDIA WYSIADECKA , která nejen napsala texty knihy, ale též ji ilustrovala. V knize však najdeme také obrazy americké neslyšící malířky NANCY ROURKE doprovázející kapitolu věnovanou slavným neslyšícím osobnostem.

Průvodce je rozdělen do dvou částí. Na začátku najdeme instrukce, jak knihu používat tak, aby z ní v praxi co nejvíce vytěžily jak děti, tak i jejich průvodci – pedagogové nebo rodiče. Též je zde zahrnut krátký úvod do světa Neslyšících – seznámení se se znakovým jazykem a kulturou Neslyšících. Dozvíme se, že ve světě existuje přes 300 znakových jazyků, že někteří neslyšící mohou nosit i sluchadla nebo mají kochleární implantát, kniha nám také poradí, jak s neslyšícími komunikovat, pokud neumíme znakový jazyk. Jak je například můžeme zavolat, když nás neslyší?

V první kapitole jsou abecedně seřazeny slavné osobnosti ze světa a komunity Neslyšících, které ve svém životě něčeho dosáhly a svým úspěchem se tak zapsaly do historie. Autorkou jejich portrétů je již zmíněná malířka Nancy Rourke, tak známá svými typickými obrazy, které jsou malovány ve třech základních barvách – červené, žluté a modré – doplněných černou nebo bílou barvou. Každou osobnost doprovází krátká biografie a každé písmeno je též doplněno odpovídajícím znakem z polské jednoruční prstové abecedy.

Druhá část knihy je věnována malířským technikám a konceptům ze světa umění. Ty jsou opět seřazeny abecedně od A do Z a písmena jsou doplněna příslušnými znaky z jednoruční polské prstové abecedy. Každý pojem je obohacen praktickými nápady, ilustracemi a jednoduchými radami, jak na příslušné téma mohou děti vytvořit své vlastní výtvarné dílo. Zároveň jsou pojmy doprovázeny krátkým odstavcem, který čtenáře seznamuje s neslyšícími umělci, již tvořili ve stylu nebo za pomoci techniky, o nichž je právě řeč.

Umění, jak známo, nezná bariéry a je společným jazykem pro všechny bez ohledu na jejich odlišnosti. Tato publikace je jedinečnou cestou, jak zasvětit mladší čtenáře spolu s jejich rodiči nebo pedagogy do umění obecně a skrze něj zároveň i do světa Neslyšících. Starší čtenáři mohou publikaci a inspiraci v ní využívat již samostatně a mnohé si z ní odnést do praktického života, zvláště co se týče pohledu na „jinakost“. A naopak pro neslyšící děti může být tato publikace inspirativní tím, že jim otevře oči a podpoří je v tom, aby se obeznámily s neslyšícími vzory a získaly tak motivaci k tomu, stát se jedněmi z nich a být hrdé na svůj znakový jazyk a svoji kulturu.

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: archiv Klaudie Wysiadecké, archiv Slezského muzea v Katovicích

ZDE PŘINÁŠÍME ROZHOVOR S KLAUDIÍ WYSIADECKOU, AUTORKOU PUBLIKACE:

Kdo přišel s nápadem na knihu? Dostala jsem nabídku na spolupráci se Slezským muzeem a byla jsem pověřena tvorbou knihy pro děti, která by byla o umění a obsahovala by prstovou abecedu z polského znakového jazyka. Řekla jsem si tedy, že by to mohla být skvělá příležitost „propašovat“ do ní nějaká fakta o komunitě Neslyšících, přiblížit mladým účastníkům, co je kultura Neslyšících, naučit mladé generace empatii a otevřenosti

Klaudia Wysiadecka (26) – neslyšící grafička a autorka animovaných filmů Rodinný pes a  Blue 52, které si získaly uznání diváků. V současné době žije v polských Katovicích. Je absolventkou designu na Akademii výtvarných umění v Katovicích. Je autorkou a ilustrátorkou publikace pro děti Maluj migiem!, její původní texty byly zařazeny i do publikace Głusza. Ve Slezském muzeu vede workshopy polského znakového jazyka pro děti a rodiny. Ráda jezdí na kole, je milovnicí psů, filmovým nadšencem a také ráda cestuje. Sní o tom, aby všichni neslyšící měli stejná práva jako slyšící a nemuseli o ně každý den bojovat. Doufá, že se jí podaří přesvědčit co nejvíce lidí o síle a hodnotě znakového jazyka.

k jinakosti. Projekt se tedy trochu rozšířil a zahrnuje nejen prstovou abecedu a pojmy z uměleckého světa, ale je obohacen i o portréty slavných Neslyšících, kteří v životě dokázali hodně, abychom tak mohli čtenářům, a nejen slyšícím, ukázat, že Neslyšící mohou také dosáhnout všeho.

Jaký je koncept a cíl knihy?

Cílem knihy je seznámit mladé čtenáře se základy znakového jazyka, prstové abecedy a prostřednictvím definic a ilustrací jim přiblížit svět umění. První část publikace s názvem „Abeceda Neslyšících“ obsahuje kapitolu věnovanou neslyšícím osobnostem. Jejich portréty jsou namalovány Nancy Rourke, neslyšící malířkou z Ameriky, a řazeny abecedně podle jejich příjmení. Ke každé osobnosti jsem připojila krátké informace o životě a dosažených úspěších. Těmito příklady jsem chtěla mladým čtenářům ukázat, že i Neslyšící mohou dělat vše, že nás v tom sluchová vada neomezuje a nedefinuje, kdo jsme. Prostřednictvím krásné práce Nancy jsem chtěla čtenáře povzbudit k prozkoumání zbytku knihy. Vedle portrétu je vždy znak prstové abecedy z polského znakového jazyka od A do Z, odpovídající prvnímu písmenu příjmení osoby na obraze.

Druhá část publikace nese název „Umění od A do Z“ a jsou v ní uvedeny definice různých uměleckých disciplín doplněné úkoly souvisejícími s touto oblastí, aby mohl mladý čtenář popustit uzdu své kreativitě a inspirován uvedenými osobnostmi si sám vyzkoušel malování a ruční práce. Ke každé definici uměleckého stylu nebo techniky jsem zařadila i krátkou poznámku o neslyšícím umělci, který v daném uměleckém směru tvořil či se mu svou tvorbou přibližoval.

Nazvala jsem to „Seznamte se s umělcem“. Znalosti společnosti o úspěších Neslyšících jsou mizivé, nemluví se o nich, děti se o nich ve školách neučí. Kniha je proto malým průvodcem po světě Neslyšících a světě umění. Myslela jsem na to, aby si slyšící děti začaly budovat povědomí o jinakosti a otevíraly se jí, aby si zapamatovaly, že když se setkají s někým, kdo je neslyšící, nemusí podlehnout zažitým předsudkům a stereotypům. Také jsem při tvorbě knihy myslela na neslyšící děti, které nevědí nic o úspěších a zásluhách Neslyšících. Chtěla jsem, aby po přečtení knihy věřily v sebe a své schopnosti, aby měly nějaké vzory ze světa kultury, aby se nebály snít a dosáhnout svých cílů. Aby věděly, že mohou zvládnout všechno a sluchová vada jim nestojí v cestě k dosažení kýžených cílů.

Pro koho je tato kniha určena?

Kniha je určena všem dětem bez rozdílu věku, protože v každém z nich je duše umělce. Publikace vybízí děti k cestování světem umění, během kterého se z nich stanou umělci, designéři, malíři, sochaři atd. Děti mohou při používání knihy požádat o pomoc dospělou osobu a společné učení znaků ze znakového jazyka se jim v budoucnu vyplatí.

S kým jste konzultovala obsah knihy?

Celý projekt vznikl také ve spolupráci s Akademií výtvarných umění v Katovicích, za což jsem velmi vděčná. Tematiku znakového jazyka jsem konzultovala s neslyšícím umělcem, mým kamarádem Michalem Justyckim (kurátor výstavy Głusza ve Slezském muzeu, psali jsme v UNII 3–4/2023 – pozn.

red.). Co se týče portrétů a informací o životě Neslyšících, zde mi poradila neslyšící malířka Nancy Rourke (o tvorbě americké neslyšící malířky Nancy Rourke jsme psali v UNII 3–4/2022 – pozn. red.). Oba pro mě byli velkou inspirací při tvorbě tohoto projektu, kdybych je neznala, nestal by se projekt skutečností.

Jaká je vaše nejoblíbenější část v této knize?

Mojí oblíbenou částí knihy jsou mé ilustrace, protože jejich vytvoření mi zabralo nejvíce času a úsilí a s výsledkem jsem spokojena. Snažila jsem se ukázat jednotlivé etapy výtvarných

úkolů krok za krokem co nejnázorněji a doufám, že se tento záměr podařilo splnit a že kniha inspiruje mladé čtenáře k tomu, aby se vydali po stopách umělců.

Používáte knihu v praxi v rámci workshopů ve Slezském muzeu?

Ano, již mám zkušenost s workshopy, kde jsem knihu využila v praxi. Během workshopů jsme pracovali rukama s barvami. Ptala jsem se dětí například, jestli vědí, jak se znakuje písmeno „A“. Děti měly za úkol ukázat tvar ruky v prstové abecedě – znak písmene „A“. Pak jsem jim řekla, aby tento tvar ruky držely jako vzor a namalovaly ho štětcem na papír. Na papíře též obtiskovaly razítka s písmenem „A“, navrhla jsem, aby z nich poskládaly obraz melounu nebo ananasu, protože názvy tohoto ovoce v polštině začínají písmenem „A“ (arbuz a ananas). Totéž jsme prováděli i s jinými písmenky. Děti mohly obrázky dotvářet, razítkovat, kreslit pastelkami, co chtěly, aby se jim jejich výsledný výtvor líbil.

Otázka pro Dagmaru Stanosz, kurátorku výstavy Głusza (psali jsme v UNII 3–4/2023 –pozn. red.).

Používali jste knihu Maluj migiem! v praxi v rámci výstavy Głusza ve Slezském muzeu?

Knihu jsme v praxi ve výstavním prostoru Głusza nepoužili, protože umění bylo jedním z mnoha témat výstavy a pro plno workshopů bylo velmi málo prostoru k realizaci. Rozhodli jsme se však vzít jeden obrázek – Neslyšící Monu Lisu namalovanou Nancy Rourke –jako příklad a vzor uměleckých stylů Deaf Art a rourkeismu v malbě. Žáci základních škol mohli tento obraz využít při svých aktivitách. Knihu Maluj migiem! jsme představili návštěvníkům na praktickém workshopu po návštěvě výstavy Głusza. Protože je kniha věnována především dětem a jejich rodičům, představili jsme ji na autorských workshopech Klaudie Wysiadecké určených nejmenším návštěvníkům. Přemýšlíme i o workshopech pro učitele, abychom je proškolili v tom, jak tuto knihu využít při aktivitách ve škole pro neslyšící děti a jak vytvořit výukový program o kultuře a umění Neslyšících.

Můžete se nám představit?

Jsem matkou čtyř již dospělých dětí, mám tři vnuky. Pracuji jako vedoucí Speciálně pedagogického centra pro děti s kombinovaným postižením ve Zlíně. Moje profesní dráha začala relativně před pár lety, kdy jsem po poslední mateřské dovolené (v r. 2009) nastoupila jako asistent pedagoga do speciální školy. Tehdy jsem měla pouze středoškolské vzdělání. Práce s dětmi s kombinovaným postižením mě natolik zajímala, že jsem se rozhodla pro studium na vysoké škole. Poté jsem začala pracovat v SPC jako speciální pedagog. Pak se mi naskytla nová příležitost a byla jsem vybrána, abych pracovala jako vedoucí sociálně terapeutické dílny a sociální rehabilitace v Naději. Měla jsem možnost sledovat návaznost sociálních služeb na školství, protože uživateli této služby byli i někteří mí bývalí žáci. Po krátké době jsem se však znovu vrátila do školství, do SPC, kde působím doposud. Od dob studia na střední škole se určitou měrou podílím i na zajišťování tlumočnických služeb pro neslyšící na Kroměřížsku, vzdělávala jsem se ve znakovém jazyce, byla lektorkou znakového jazyka a dle možností jsem se podílela na aktivitách spolku CODA.

V jakém momentě jste si uvědomila, že máte neslyšící rodiče, a díky čemu?

Ten moment si už úplně nevybavuji, od mala jsem byla prarodiči upozorňována na to, co a jak můžu nebo nemůžu, na to, že maminka s tatínkem neslyší a jak mám dohlížet na staršího bratra, který také neslyší. Takže tu asi nebyl žádný moment, byla jsem na to prarodiči připravována.

Váš mateřský jazyk je český jazyk, nebo znakový jazyk?

V raném dětství mě vychovávali slyšící prarodiče, takže bych řekla, že primární byl český jazyk, pak se k tomu přidal jazyk znakový.

Jaké bylo vaše dětství? Ovlivnila v něm něco skutečnost, že máte neslyšící rodiče?

Myslím, že každého z nás jistou měrou ovlivní dětství a rodina, do které se narodil. Takže ano, i moje rodina a prožité dětství v ní mě do značné míry ovlivnilo. Byla jsem od mala postavena do role pomáhajícího člena rodiny, tak jsem si to udržela i v pracovním životě – věnuji se pomáhající profesi. Moje dětství bylo ještě výrazněji ovlivněno ztrátou táty v mých osmi letech. Táta byl vůdčí člen rodiny, byl ten, kdo v manželském páru zajišťoval komunikaci s okolním světem, měl zbytky sluchu, na rozdíl od mámy. S jeho úmrtím jako by mi skončilo dětství a já byla hozena do světa dospělých, kterému jsem mnohdy nerozuměla. Díky těmto zkušenostem jsem byla pro život mnohem lépe připravena než mí vrstevníci, dokázala jsem si spousty věcí zařídit sama, nikdy jsem nespoléhala na pomoc někoho jiného. Věděla jsem, že jediný, kdo mi cestu ušlape, budu já samotná.

Pomáhala jste rodičům s tlumočením?

Ano. Bydlíme na vesnici, tlumočnické služby nebyly tolik dostupné. A tehdy to také bylo běžné, že dítě tlumočilo rodičům.

Jak vnímáte rozdíl mezi světem neslyšících a světem slyšících?

Já nevidím dva světy, pro mě je to jeden svět pro všechny.

Používají vaše děti znakový jazyk, aby se mohly dorozumívat s prarodiči?

Moje děti při komunikaci s babičkou používají spíše totální komunikaci, nemají takovou potřebu znakovat, protože ve většině případů jsem někde poblíž, když je nějaké nedorozumění. Máma žije obklopena slyšícími lidmi, každý den se musí přizpůsobovat slyšícímu prostředí, vždy se nějakým způsobem s okolím domluví a takto to vnímají i děti. Možná kdyby máma jen znakovala a vůbec nemluvila, pak by byla situace jiná, ale kdo ví.

TEXT: Klára Zaoralová / FOTO: archiv Moniky Augustinové a Kláry Studýnkové

Ve Vysokých Tatrách

Celá rodina i s vnoučaty

S rodiči a neslyšícím bratrem

Povíš mi něco o sobě? Co máš ráda?

Mé jméno je Klára Studýnková, narodila jsem se před 16 lety neslyšícím rodičům. Mou velkou láskou jsou koně, vlastním již tři a starám se i o psy. Dále mám ráda cestování. Navštěvuji hotelovou školu - obor Chovatel koní a jezdec v Kroměříži.

V jakém momentě sis uvědomila, že máš neslyšící rodiče, a díky čemu? Kolem 12 let. Celé to začalo, když se mí spolužáci i děti ze školy začali vyptávat na to, že maminka neslyší, že mává rukama a jestli umím taky mávat rukama jako ona. Tehdy mi došlo, že jsem CODA.

Jak komunikuješ s rodiči? Znakujete spolu, nebo spíš odezírají? Jaký máš vztah s bratrem?

S taťkou se normálně bavím, ale občas, když mi nerozumí, tak mu dopomůžu znaky. Tatínek dokáže normálně telefonovat, ale upřednostňujeme videohovor pro lepší porozumění. Na mamku znakuji a ona na mě mluví. Občas když potřebujeme někoho pomluvit, tak na mě znakuje. (smích)

Cítila jsi, že jsi „jiné dítě“ než ostatní?

Neřešila jsem to, jsem ráda, že jsem něčím odlišná a umím o jazyk více.

Jaké jsi měla dětství?

Bylo fajn, plné výletů a dobrodružství, hlavně s rodinou. Před šesti lety jsem se začala věnovat pejskům, pak přišli koně, kterých se stále držím. Na základní škole to bylo těžší a do toho přišly neshody v rodině. Asi jsem moc zlobila, ale vždy tu pro mne byla o rok mladší sestřenice Nathaly, která mi se vším pomohla. Velký dík patří jí, protože se mnou prošla, a vlastně stále prochází, celé dětství. Měla jsem moc ráda diskotéky a to stále platí.

Jak vnímalo tvoje okolí, že jsi CODA?

Byly časy, kdy mě děti provokovaly, smály se, že mám hluchou mámu. Bylo to dost otravné, než to maminka vyřešila návštěvou školy. To samé se stalo i mému staršímu bratrovi.

Jak vnímáš rozdíly mezi slyšícím světem a světem neslyšících?

Svět neslyšících je emotivnější, je v něm více mimiky a také je pestřejší.

Ke kterému světu máš blíže?

K neslyšícím, protože to vnímám tak, že jim je ve světě slyšících více ubližováno.

Vidím, že umíš znakový jazyk. Pomáháš rodičům tlumočit?

To já moc ráda, ale maminka to většinou chce zvládnout sama, nijak nezasahuji. Pomůžu jí, až když mou pomoc potřebuje.

Jsi ráda, že máš neslyšící rodiče?

Jak kdy. Například když jsme byli na oslavě na chatě, všechny děti a jejich rodiče se bavili. Já se rodičům snažila pomoci, a tak jsem jim vždy tlumočila, co jiní rodiče říkají.

Jak trávíš volný čas s rodinou?

Bydlíme na vesnici, takže jsme většinou všichni zaneprázdněni pracemi okolo domu, v domě a na velké zahradě, já ještě veškerý čas po škole věnuji koním. Jednou za čas ráda s tatínkem chodím na lezení do Zlína.

Co bys chtěla v budoucnu dělat?

Moc bych si přála zůstat u koní, ale je to moc práce a za malý peníz, tak to beru jako hobby. A moje maminka si přeje, abych studovala a pracovala jako tlumočnice. Já s tím problém nemám.

S neslyšícími rodiči a slyšícím bratrem

Klára se životními parťáky

Klára (vpravo) se sestřenicí Nathaly

Beachvolejbalový turnaj v zemi vycházejícího slunce

Naši neslyšící beachvolejbalisté se o víkendu 18.–19. března účastnili charitativní akce v dalekém Japonsku ve městě Oita. V rámci ní se na pláži Tanoura odehrál turnaj v beachvolejbalu slyšících a poté i turnaj neslyšících. Akci pořádala Japonská asociace beachvolejbalu.

TEXT: Jan Semerád FOTO: archiv Šimona Bambase a Jana Žídka ml.

ŠB: Měli jsme pravidelné tréninky u nás v nafukovací hale, ale kvůli tomu, že turnaj v Japonsku se odehrával pod širým nebem, museli jsme letět o několik dní dříve, abychom se aklimatizovali. Intenzita tréninků se před odletem stupňovala, protože jsme měli nejvyšší cíl – 1. místo.

Když to porovnáte s loňskou deaflympiádou v Brazílii, odkud si odvážíte větší zážitek?

A jaký?

Do Japonska odletělo celkem pět Čechů: trenér Jan Žídek starší a dvě dvojice hráčů – Jan Žídek mladší, Šimon Bambas, Oldřiška Žídková a Anna Pavlovová. Naši beachvolejbalisté oba turnaje vyhráli a odvezli si tak celkem čtyři zlaté medaile. UNIE vám nyní s našimi nadějnými mladými hráči přináší rozhovor.

Jak jste se o turnaji dozvěděli a proč jste se rozhodli tam letět, i přes takovou dálku?

JŽ: Pozvali nás přímo sami Japonci, dokonce nám nabídli i to, že nám kromě letenek proplatí veškeré náklady a výdaje. To byla příležitost, která se neodmítá.

Mohli byste našim čtenářům přiblížit, jak je příprava na takový turnaj náročná? Co všechno jste museli před odletem zařídit?

JŽ: Zaprvé se musely zajistit letenky, pak si všichni museli zařídit v práci dovolenou nebo omluvenku ze školy. Doporučovali nám, abychom si také přečetli, jak to v Japonsku chodí, co dělat a co nedělat atd., abychom se co nejlépe přizpůsobili tamější kultuře a vyhnuli se nedorozuměním.

JŽ: Zážitek z Japonska byl určitě příjemnější, jak cesta, tak i celková organizace. Zázemí kurtů bylo také mnohem lepší, byli jsme u pláže Tanoura u Beppu Bay. Sice někdy hodně foukalo, ale to k beachvolejbalu patří, zvlášť když se hraje na takovém místě.

ŠB: Z obou zemí si odvážím neskutečné zážitky, jsou to velmi rozdílné kultury. Snažím se vidět na každé zemi pouze pozitiva, ty negativní věci vždy rychle zapomenu. (smích) V Brazílii byl sportovní význam celé akce samozřejmě větší, na deaflympiádě je krásné to, že se sjedou sportovci z celého světa. Těžko se to porovnává, Japonsko nám také hodně dalo.

Část evropských účastníků

Jaká byla v Japonsku konkurence? Hráli jste celkem dva turnaje, jeden s neslyšícími, jeden se slyšícími, který byl pro vás těžší?

JŽ: Řekl bych, že celková konkurence je podstatně nižší než u nás v ČR, a také nám hrálo do karet, že jsou Japonci zpravidla nižšího vzrůstu. Nejsme spolu se Šimonem Bambasem úplně nejvyšší postavy a v beachvolejbalu je to na vyšší úrovni celkem podstatný faktor, který může ovlivnit celkový výsledek zápasu.

ŠB: Ano, hráli jsme dva turnaje a v obou turnajích byla úroveň protivníků podobná. Momentálně nejsou Japonci tým, který by nám měl v turnajích dělat problémy, takže porazit je byla pro nás vlastně povinnost. Zdůrazňuji ale, že říkám „momentálně“, protože jsme viděli, že se jejich výkonnost zlepšuje a začínají se objevovat nové tváře, které jsou příslibem budoucí konkurence.

Co vás v Japonsku nejvíc překvapilo, co jste vůbec nečekali?

JŽ: Nejvíc mě překvapila japonská kultura celkově a také to, jak moc jsou Japonci milí, ochotní, čistotní. Jejich auta jsou poměrně malá a spíš krabicovitého tvaru. Typické popelářské a hasičské auto je tak 2x menší než u nás. Na ulicích nejsou odpadkové koše a všechny odpadky se musí brát na hotel nebo domů.

ŠB: Překvapil mě japonský smysl pro pořádek a jejich disciplinovanost. Z jejich péče o přírodu bychom si měli vzít příklad, není divu, že jsou oproti nám ve všem o krok napřed.

Jak se vám v Japonsku líbilo? Přece jen je to velmi odlišná kultura.

JŽ: Bylo to skvělé, určitě bych se tam rád podíval znovu a navštívil i Tokio. Jídlo je tam úplně jiné, takže jsme pořád ochutnávali nové pokrmy a zkoušeli nové věci. Byl to někdy docela adrenalin. Sice jsme potom nemohli nějakou dobu vidět čínské restaurace u nás v Česku, ale myslím, že to je úplně normální. (smích) Ke konci turnaje už jsme se hodně těšili na naše tradiční česká jídla, která nám chyběla.

ŠB: Japonsko jsem zařadil ve svém žebříčku na 1. místo, protože je to země s krásnou přírodou. Města tam mají moderní, velmi čistá a celkově se mi tam moc líbilo. Těch deset dní strávených v Japonsku byl opravdu šok.

Vyhlášení turnaje slyšících

Podařilo se vám v Japonsku navštívit i nějaké kulturní nebo přírodní památky? Jak se vám líbily?

JŽ: Bohužel jsme toho moc neviděli, místo, kde jsme pobývali, bylo kolem dokola obklopené samými obchodními domy, hotely, restauracemi a na nějaké cestování už také nezbývalo moc času.

ŠB: Čas na cestování moc nebyl, jakžtakž jsme si to vynahradili typickými japonskými uličkami. Samozřejmě byla škoda, že jsme se nedostali na nějaká známější místa, ale snad si to někdy vynahradíme.

Oba jste letos nastoupili na vysokou školu, jak je těžké skloubit studium s tréninky a přípravou?

JŽ: Naštěstí jsem si našel takovou vysokou školu, kde pro tento typ aktivit a reprezentaci mají pochopení a pomáhají mi společně najít takové řešení, které všem vyhovuje. Je to samozřejmě celkově náročnější, ale že by se to nedalo zvládnout, to se říct nedá.

Honza a Šimon s japonskými studenty

ŠB: Vloni mě na vysokou školu bohužel nepřijali a nastupuji až v letošním školním roce, ale i tak je to občas těžké, protože dojíždím do Prahy na tréninky z Příbrami, kde bydlím. Do toho mám ještě tréninky šestkového volejbalu za slyšící klub VK Příbram.

Jakými třemi slovy byste popsali Japonsko?

JŽ: Ochota, vlídnost, zážitek.

ŠB: Příroda, moderní, poctivost.

Pokus o přelobování protihráče

Sportovci z letní deaflympiády v Brazílii navštívili Poslaneckou sněmovnu

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová-Adamová a místostarostka městské části Praha – Dolní Měcholupy Jana Doláková přijaly v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR rok po konání 24. letních deaflympijských her výpravu sportovců, kteří Česko v Brazílii reprezentovali a získali mnoho cenných sportovních úspěchů. Paní předsedkyně s paní místostarostkou zúčastněným sportovcům, trenérům a funkcionářům poděkovaly za jejich reprezentaci, ocenily jejich výkony a popřály všem mnoho úspěchů do dalších let.

Nejlepší para lyžař roku 2023

TEXT: Jan Semerád / FOTO: archiv Jiřího Hartiga

V pátek 12. 5. 2023 se uskutečnilo vyhlášení Krále bílé stopy roku 2023 a na prvním místě se umístila snowboardistka Eva Adamczyková. Naše čtenáře ale určitě bude zajímat jiné ocenění, a to nejlepší para lyžař roku 2023, které se v letošním roce vyhlašovalo vůbec poprvé. Toto ocenění získal náš neslyšící reprezentant v alpském lyžování Jiří Hartig. Obdržel jej za své úspěchy v uplynulém roce, kdy se mimo jiné umístil na 3. místě na Mistrovství ČR v alpském lyžování ve slalomu mezi slyšícími a stejné umístění získal i v celkovém hodnocení Českého poháru lyžařů.

TEXT: Jan Semerád

FOTO: David Soeldner

Paní předsedkyně s paní místostarostkou byly také uvedeny do světa a problematiky financování sportu neslyšících, za což byly obě vděčné a přislíbily svoji pomoc. Po setkání dostali jeho účastníci možnost prohlédnout si prostory Poslanecké sněmovny a přilehlé místnosti, o nichž se dozvěděli mnoho zajímavostí a detailů. Setkání se uskutečnilo díky práci viceprezidenta Českého deaflympijského výboru Jana Žídka staršího a Petra Pelce.

1. kolo Českého poháru

neslyšících v orientačním běhu

ZDROJ A FOTO: facebook Český OB Neslyšících

MČR ve sprintu

v orientačním běhu

Kdy: 13. 5. 2023

Pořadatel: SK SKIVELO Olomouc ve spolupráci

s KOB Konice a TJ Sokol Ptení

Kde: Ptení

Kdy: 6. 5. 2023

Pořadatel: SK Olympia Praha SPS

Kde: Göteborg, Švédsko

Ženy: (4,2 km, 130 m převýšení, 12 kontrol)

1. Anna Pangrácová (SK SKIVELO Olomouc) 45:48

2. Marie Pangrácová (SK Olympia Praha SPS) 50:30

3. Martina Vaňková (SK SKIVELO Olomouc) 77:03

4. Lenka Hornová (SK SKIVELO Olomouc) 85:38

Muži: (4,9 km, 160 m převýšení, 14 kontrol)

1. Marek Spilka (SK SKIVELO Olomouc) 52:38

2. Jan Semerád (SK SKIVELO Olomouc) 54:12

3. Kamil Klíma (SK Olympia Praha SPS) 77:46

4. Tomáš Halbrštát (SKN Hradec Králové) 106:57

Pražský turnaj smíšených dvojic, dvojic mužů a dvojic žen

Kdy: 13. 5. 2023

Pořadatel: I. PSKN Praha

Kde: Praha

Výsledky:

1. Pavla Černá, Martin Jarůšek (I. PSKN Praha) 2398 bodů

2. Dáša Vohryzková, Pavla Černá (I. PSKN Praha) 2264 bodů

3. Jaromír Vohryzka, Dáša Vohryzková (I. PSKN Praha) 2233 bodů

Ženy: (2,8 km, 62 m převýšení, 14 kontrol)

1. Anna Pangrácová (SK SKIVELO Olomouc) 12:29

2. Marie Pangrácová (SK Olympia Praha SPS) 13:03

3. Lenka Hornová (SK SKIVELO Olomouc) 17:53

Muži: (3,2 km, 64 m převýšení, 21 kontrol)

1. Marek Spilka (SK SKIVELO Olomouc) 13:36

2. Jan Semerád (SK SKIVELO Olomouc) 13:54

3. Pavel Pastrnek (SK SKIVELO Olomouc) 15:22

4. Kamil Klíma (SK Olympia Praha SPS) 15:58

5. Josef Procházka (SK SKIVELO Olomouc) 17:32

6. Mário Červinka (SKN Hradec Králové) 17:49

7. Jaroslav Vondrouš (SK SKIVELO Olomouc) 22:43

8. Tomáš Halbrštát (SKN Hradec Králové) 24:09

ZDROJ A FOTO: facebook Český OB Neslyšících

ZDROJ A FOTO: Jiří Chrpa

KDEKOLIV NA SVĚTĚ SE MŮŽEME DOROZUMÍVAT ZNAKOVÝMI JAZYKY

Kdy: neděle

24. 9. 2023

16:00

Předprodej vstupenek na pokladně divadla Rokoko a nebo na www.mestskadivadlaprazska.cz

Kde: divadlo Rokoko

Václavské náměstí 38

Praha 1