ZJEVENÍ
ČASOVÁ OSA
583 př. n. l.
Jeruzalém dobyt
Babyloňany
536 př. n. l.
Zahájení obnovy chrámu a její přerušení
520–515 př. n. l.
Znovuzahájení obnovy chrámu a její dokončení
167 př. n. l.
Antiochos Epifanés znesvěcuje chrám Matatiáš zahajuje makabejské povstání
63 př. n. l.
Římský generál
Pompeius znesvěcuje chrám
Kniha Zjevení (známá též pod řeckým názvem Apokalypsa) přináší působivé poselství o spáse v Ježíši Kristu. Spis je pojat jako napínavé symbolické drama, které dosvědčuje Boží svrchovanou moc nad dějinami. Jan ve svém vidění líčí utrpení křesťanů i Boží soud nad jejich pronásledovateli a předkládá věčnou naději těm, kdo vytrvají ve své věrnosti Bohu.
Dobový kontext
Janovo Zjevení bylo sepsáno během pronásledování křesťanů v 90. letech 1. století za vlády císaře Domitiana, případně už v 60. letech za císaře Nerona. Raní křesťané zásadně odmítali vzdávat hlavě státu božskou poctu, což na řadě míst vedlo k jejich útlaku, zejména v provincii Asie (dnešní západní Turecko), kde byl císařský kult mimořádně významný. Po zboření jeruzalémského chrámu v r. 70 navíc vznikla rabínská škola v Jamnii (Javné), kde se postupně zformoval ortodoxní judaismus a vymezil se mj. vůči novému mesiánskému hnutí. Křesťané tak přišli o ochranu, kterou v Římské říši dosud požívali jako součást legálně tolerovaného židovství. Kniha Zjevení připomíná pronásledovaným křesťanům zdroj jejich naděje a nabádá je k věrnosti. V očích světa vypadali slabí a bezmocní, Jan jim ale připomíná, že jejich Bůh je všemohoucí, vládne nad dějinami, bude v nich mít poslední slovo a obhájí ty, kdo mu patří.
Shrnutí
Kniha začíná prologem, v němž Jan svůj spis označuje za „zjevení Ježíše Krista“, „Boží slovo“, „svědectví“ a „proroctví“ (1:1–3). Následuje pozdrav adresátům, tj. sedmi církvím v Malé Asii (1:4–8). Po zmínce o svém vyhnanství na ostrově Patmos (1:9–11) Jan uvádí celou knihu viděním vzkříšeného Krista (1:9–20). Následují dopisy sedmi církvím, v nichž jednotlivá společenství oslovuje přímo Ježíš a vyjadřuje se k jejich duchovní situaci (2:1–3:22). Samotné drama knihy Zjevení začíná pohledem do nebeského trůnního sálu (k. 4–5). Jan zde líčí Boží vznešený majestát, vykresluje Ježíše jako Lva i Beránka a popisuje uctívání, jež se mu dostává od nebeských bytostí. V sedmi následujících obrazech pak Beránek otevírá sedm pečetí ohlašujících sedm Božích rozsudků nad světem (6:1–8:1). Napětí před zlomením poslední pečeti je umocněno vsuvkou (k. 7) vykreslující 144 000 vyvolených z Izraele a nesčíslný zástup spasených ze všech národů. Závěrečný rozsudek sedmé pečeti je zřejmě tak hrozný, že není ani popsán – dozvídáme se jen, že celé nebe o jejím rozlomení v úžasu ztichne (8:1).
t Geografický kontext knihy Zjevení. Kniha Zjevení vznikla v době pronásledování křesťanů v římské provincii Asie (2. polovina 1. stol.). Autor spisu, podle rané křesťanské tradice apoštol Jan, sepsal ve vyhnanství na ostrově Patmos poselství sedmi církvím v Malé Asii, kde dříve působil (na mapce označeny hvězdičkami).
V následující části troubí sedm andělů na sedm polnic ohlašujících Boží soudy (8:2–11:19). Po šesté polnici je děj znovu přerušen, tentokrát vyprávěním o andělu s otevřenou knížkou, kterou měl Jan sníst (k. 10) a o umučení a vzkříšení dvou Božích svědků (11:1–14). Závěrečná sedmá polnice pak ohlašuje příchod nebeského království a jeho vítězství (11:15–19).
OBSAH
1:1–8 Prolog
1:9–20
Vidění Syna člověka
Střed knihy tvoří líčení kosmické bitvy mezi dobrem a zlem, podané v sedmi působivých obrazech. Nejprve Jan vidí rodící ženu, ohrožovanou satanem v podobě draka (12:1–6). Následuje bitva Božích andělů proti drakovi a jeho andělům. Drak je poražen a svržen z nebe na zem, kde se pak nadále snaží bojovat proti Božím věrným (12:7–18). Následují obrazy dvou hrozných šelem, které spolu s drakem na světě vytvoří démonickou trojici svádějící lidstvo k odpadnutí od Boha (k. 13). Proti těmto silám zla stojí v ostrém kontrastu Boží Beránek a jeho věrní zpívající „novou píseň“ (14:1–5). V dalším obrazu tři andělé zvěstují světu výzvu k věrnosti Bohu, radostnou zprávu o pádu Babylonu a varování před uctíváním šelmy (14:6–13). Poslední obraz líčí symbolickou „sklizeň země“ (14:14–20).
2:1–3:22
Sedm dopisů církvím
4:1–8:1
Sedm pečetí
8:2–11:19
Sedm polnic soudu
12:1–14:20
Sedm vidění kosmické bitvy
15:1–16:21
Sedm číší hněvu
17:1–19:10
Sedm písní o pádu Babylonu
19:11–21:8
Sedm vítězných obrazů
21:9–22:7
Vidění nového
Jeruzaléma
22:8–21
Epilog
Další část knihy je jako předehrou uvedena Mojžíšovou a Beránkovou písní, kterou v nebi zpívají Boží věrní (k. 15). Následuje popis sedmi světových pohrom symbolizovaných jako „číše Božího hněvu“ (k. 16). Tyto rány připomínají sedm egyptských ran z knihy Exodus, jsou ale mnohem horší jak v intenzitě, tak v rozsahu.
Úvod další části tvoří obraz „veliké nevěstky“ –Babylonu, symbolizujícího Římské impérium (k. 17). Jan poté uvádí sedm písní ohlašujících pád této světové říše (k. 18), po nichž následuje vítězná píseň Božích věrných o nadcházející svatbě Beránkově (19:1–10).
V následujících sedmi obrazech celé drama vrcholí. Ježíš, označený jménem „Boží slovo“ a titulem „Pán pánů a Král králů“, přijíždí s nebeskými vojsky, aby se ujal vlády nad národy (19:11–16). Anděl stojící ve slunci pak pozve všechny ptáky světa, aby se shromáždili „k hostině velikého Boha“ (19:17–18). Síly zla se shromáždí u Armagedonu, aby bojovaly proti Kristu a jeho vojsku, jsou však poraženy a uvrženy do ohnivého jezera (19:19–21). Ďábel je na tisíc let spoután v propasti (20:1–3), Kristovi věrní jsou vzkříšeni a na zemi nastává tisícileté Kristovo království (20:4–6). Poté však ďábel ještě jednou svede národy k rozhodující bitvě proti Bohu, je definitivně poražen a i on nachází svůj konec v ohnivém jezeře (20:7–10). Následuje poslední soud, při němž je do jezera uvržena i samotná smrt spolu se všemi, kdo „nebyli zapsáni v knize života“ (20:11–15). Triumfálním rozuzlením tohoto dějství i celého dramatu je obraz „nového nebe a nové země“, v němž se naplňuje celý biblický příběh o Božím stvoření a jeho obnově v Kristu (21:1–8).
Tak jako celou knihu otevírá vidění Syna člověka (1:9–20), podobně v jejím závěru nacházíme vidění Nového Jeruzaléma (21:9–27), v jehož středu leží obnovený ráj s Božím trůnem a stromem života (22:1–7). Tato nádherná vize obnovy a uzdravení všeho stvoření je vyvrcholením nejen samotné knihy Zjevení, ale i celého příběhu Bible.
V epilogu knihy (22:8–21) promlouvá podobně jako v prologu opět samotný Jan (sr. 1:1–8) a opět slyšíme hlas Toho, který je „Alfa i Omega, počátek i konec“. Promlouvá také Boží Duch zvoucí spolu s církví všechny čtenáře, aby přišli ke Kristu a přijali jeho dar života. Spis končí starokřesťanským zvoláním: „Přijď, Pane Ježíši!“
27 př. n. l. – 14 n. l.
Augustus prvním římským císařem
7~4 př. n. l.
Narození Ježíše Nazaretského
11–12 n. l.
Tiberius vládne v provinciích
14–37 n. l.
Tiberius římským císařem
Velikonoce, r. 30 nebo 33
Ježíšovo ukřižování
37–41 n. l.
Gaius Caligula římským císařem
41–54 n. l.
Claudius římským císařem
54–68 n. l.
Nero římským císařem
červenec r. 64 Požár Říma
64~65 n. l.
Nero pronásleduje křesťany
69–79 n. l. Vespasián římským císařem
70 n. l.
Pád Jeruzaléma a zboření chrámu
79–81 n. l.
Titus římským císařem
81–96 n. l.
Domitianus římským císařem
135 n. l.
Porážka Bar Kochbova povstání zkáza Jeruzaléma
Apokalypsa
vkládá naději do svého pohledu na dějiny, které jako celek mají smysl, odněkud někam směřují a nevymkly se Stvořiteli z ruky (…).
V rámci tohoto celku dostává smysl i epizoda, která se z našeho pohledu jeví jako nesmyslné utrpení a zlo. Ale především je zde naděje, že je to jenom epizoda.
JIŘÍ MRÁZEK
Zjevení Janovo (2009), s. 12
Svět představ poslední biblické knihy je modernímu čtenáři cizí. Jen ten, kdo si dá tu práci, aby poznal jazyk a styl autorova myšlení, může porozumět poselství Apokalypsy.
Zabývat se jí jen povrchně vede k nedorozuměním.
HEINZ GIESEN
Kniha Zjevení apoštola Jana (1999), s. 11
(aramejsky Maranatha, sr. 1K 16:22) a přáním, ať Kristova milost zůstává „se všemi“.
Přístupy k výkladu Kniha Zjevení je ohromující dílo, s nímž si ale čtenáři často nevědí moc rady. Patrně je to dáno tím, že spis patří do apokalyptického žánru prorocké literatury (viz níže, „Apokalyptické spisy“, s. xx), s nímž nemáme mnoho zkušeností. Švýcarský reformátor Jan Kalvín sepsal komentáře ke všem biblickým knihám vyjma Zjevení, což naznačuje, že si nebyl jistý jejím výkladem. Martin Luther se domníval, že kniha Zjevení dostatečně neučí doktrínu ospravedlnění skrze víru, a proto Apokalypsu ani nezařadil mezi plně kanonické spisy Bible. Měl za to, že Zjevení patří mezi spisy závazné pro křesťanský život, nikoli však pro křesťanské učení. Nejasnosti ohledně výkladu Apokalypsy vedou i dnes mnohé kazatele i laické čtenáře k tomu, že knihu buď zcela opomíjejí, nebo se zabývají pouze jejím úvodem a závěrem (k. 1–3 a 21–22).
Během staletí vykladači přicházeli s mnoha různými pohledy na knihu Zjevení. Někteří dokonce ty, kdo jejich výklad nesdíleli, odsuzovali jako odpadlíky či kacíře. Jiní se neúnavně snažili najít v knize informace o událostech své současnosti či budoucnosti. Komentář v této studijní Bibli vychází z přesvědčení, že Zjevení bezprostředně pojednává o situaci pronásledovaných křesťanů v Římské říši, kterým byl spis původně určen. Dramatické poselství knihy ovšem oslovuje Kristovy následovníky ve všech dobách a je pro ně cennou inspirací k vytrvalosti ve víře a naději.
Struktura Zjevení Kniha není uspořádána jako lineární chronologické vyprávění. Její sedmidílná struktura zarámovaná prologem, epilogem a úvodním a závěrečným viděním Syna člověka a nového Jeruzaléma opakovaně z různých úhlů zobrazuje tutéž skutečnost: zápas mezi Božím lidem a silami zla a závěrečné vítězství Beránka.
Podobnou stavbu nacházíme např. v knize Daniel, kde jednotlivá vidění také paralelně nahlížejí tytéž děje z různých perspektiv. Namísto chronologické logiky tak Zjevení předkládá cyklický, vizionářský proud obrazů, jež společně působí na čtenářovu imaginaci a umožňují mu prožít duchovní drama lidských dějin a Boží spásy.
Povaha knihy
Celé poselství Bible je inspirováno Božím Duchem (viz 2Tm 3:15–17; 2Pt 1:20–21).
Její jednotlivé části ovšem mají odlišný charakter. Některé spisy (např. list Římanům, historické knihy a někteří z Proroků) se obracejí především na intelekt. Jiné (Žalmy a další poetické knihy) se obracejí na naše emoce. Kniha Zjevení se obrací na naši imaginaci (podobně jako některé prorocké texty, např. Ezechiel a části Daniela a Zachariáše). Zjevení promlouvá spíše skrze působivé vize, obrazy a symboliku než skrze logické argumenty. Kniha často pozoruhodným způsobem kombinuje prvky reálné a symbolické. Vzpírá se snahám chápat ji jako systematickou nauku o konci světa, jak často zjistili ti, kdo se ji marně pokoušeli tímto způsobem racionalizovat. Vzhledem k povaze Apokalypsy musí čtenář při jejím čtení zapojit svou fantazii. Kniha zve své adresáty do oblasti snů a vidění, aby jim odhalila své podivuhodné poselství. Místo aby se čtenář snažil vměstnat všechny popisované výjevy do logického systému, má se pokusit přemýšlet v obrazech. Když například Jan říká, že „shořela veškerá zeleň“ (8:7) a o něco dále je řečeno kobylkám, aby „neškodily žádné zeleni“ (9:4), může se zdát, že jde o protimluv. Tento nesoulad ovšem zmizí, když si čtenář uvědomí, že Jan popisuje, co viděl ve dvou různých viděních, a že tato dvě vidění nechtějí sdělit, jaké bude pořadí jejich událostí. Podobně se v jednom z vidění můžeme dočíst, že „se otevřel Boží chrám v nebi“ (11:19), ale v závěru knihy stojí, že Jan v nebeském Jeruzalémě „neviděl žádný chrám“ (21:22). Tato dvě vidění mají odlišný smysl. Místo snahy obě líčení kombinovat by se čtenář měl otevřít výpovědi každého z nich zvlášť. Původní adresáti spisu byli zvyklí na metaforické vyjadřování, a proto jim řeč těchto obrazů nebyla cizí. Podobně jako se nepokoušeli harmonizovat jednotlivá Ježíšova podobenství, nenapadlo by je ani systematizovat Janova vidění.
Autorství
Apokalyptický žánr se v židovské literatuře stal velmi populárním v době řecké a později římské nadvlády. Židé již neočekávali pokračování starozákonního proroctví a Boží slovo tedy hledali především v Zákonu a Prorocích. Autoři apokalyps proto psali pod jmény známých biblických postav, jako byli Ezdráš, Baruch, Enoch, Izaiáš či dokonce Adam, aby svým spisům dodali na důvěryhodnosti a vážnosti. Taková díla se nazývají pseudepigrafa (doslova „falešně nadepsané spisy“), protože byla sepsána pod pseudonymem. V této praxi pokračovali např. i gnostičtí falešní učitelé poapoštolské doby, když své spisy podepisovali jmény prvních Ježíšových následovníků (Petra, Jakuba, Jana či Marie Magdaleny), aby si zajistili větší důvěru křesťanských čtenářů.
Novozákonní autoři naproti tomu psali převážně pod vlastním jménem (viz např. Ř 1:1) a tam, kde autor není uveden, jde přesto o autenticky apoštolské spisy (např. Evangelium podle Matouše). Autor Zjevení se sám označuje jako „Jan“ (1:1,4,9). Raná církev jej identifikovala s apoštolem Janem, který je v evangeliu, jež nese jeho jméno, označován jako „učedník, kterého Ježíš miloval“ (J 13:23; 19:26; 20:2; 21:7). Autor Janových listů se sám označuje titulem „starší“ (řecky presbyter, viz úvod k 1. listu Janovu, „Autorství“, s. xx; též úvod ke 2. listu Janovu, s. xx. a 3. listu Janovu, str. xx). Jan, který zapsal svá vidění do knihy Zjevení, každopádně pobýval na ostrově Patmos (1:9), kam ho Římané poslali do vyhnanství. Tento skalnatý ostrůvek leží poblíž Efesu na západním pobřeží Malé Asie, jež byla působištěm apoštola či presbytera Jana.
Datování
Zjevení bylo sepsáno patrně v závěru vlády císaře Domitiana (r. 94–96) nebo v letech bezprostředně následujících (r. 96–99). Osm králů (17:7–11) zřejmě představuje osm římských císařů od Augusta po Domitiana (viz přehled císařů na s. xx). 1 Není ovšem vyloučeno, že spis vznikl již v 60. letech 1. stol. během Neronova krutého pronásledování křesťanů po požáru Říma. Jisté je, že Janův spis volá křesťany k vytrvalosti a věrnosti uprostřed těžkého soužení (13:10). Podle některých badatelů byla perzekuce spíše otázkou křesťanského sebevnímání, kniha Zjevení ovšem ukazuje na velmi reálné, fyzické pronásledování církve (2:3,10,13).
Adresáti
Zjevení bylo sepsáno pro rané církevní obce v římské provincii Asie (v dnešním západním Turecku). Sedm měst zmiňovaných v k. 1–3 bylo propojeno silničním systémem ve tvaru trojúhelníku, který mj. umožňoval poštovní spojení mezi jednotlivými městy. Dnes všechna tato města leží v rozvalinách – s výjimkou Smyrny (turecky Izmir), která se stala moderním rušným přístavním městem. Pořadí zmíněných sedmi měst je dáno geograficky – v tomto pořadí (od Efesu až po Laodikeu) se města nacházela na spojovací trase, po níž musel cestovat posel, který spis církvím doručoval.
Význam a zvěst Kniha Zjevení podává obraz světa, v němž zlo působí skrze mocenské struktury, falešné ideologie i náboženský klam. Dosvědčuje, že Bůh zůstává svrchovaný i uprostřed soužení svého lidu a že právě ukřižovaný Beránek dovede dějiny k vítěznému závěru. Kristus je od začátku do konce knihy představen jako „Alfa i Omega“ (1:8; 22:13) – jako Ten, kdo prochází se svým lidem celými dějinami a má v nich poslední slovo.
Kristovi následovníci čelí v tomto světě soužení a útlaku (2:9,13; 7:13–14; 13:7), jsou však voláni k vytrvalosti a věrnosti (2:10; 13:10; 14:12). Ti, kdo vytrvají, se dočkají vítězství (2:7,11,17,26; 3:5,12,21). Oblečeni bílým rouchem spravedlnosti budou navěky uctívat Boha (7:9–17), jakožto Kristova nevěsta budou slavit svatbu Beránkovu (19:6–9) a navěky s ním sdílet jeho království (22:3–5). Krutý mocenský systém tohoto světa, symbolizovaný Babylonem, bude naproti tomu zničen (18:1–24) a se všemi silami zla skoncuje Boží definitivní soud (20:7–15).
O Ježíšově druhém příchodu toho
nevíme víc, než věděli židovští věřící o jeho prvním příchodu.
I oni si mysleli, že čtou Písmo správně. (…) Při výkladu symbolů knihy Zjevení potřebujeme hodně pokory a vědomí, že prozatím „vidíme jen jako v zrcadle, nejasně…“ (1K 13:12).
GRANT R. OSBORNE
Revelation, s. 16
K DALŠÍMU STUDIU
ÉLIAN CUVILLIER
Apokalypsa byla zítra: Vyznání naděje v Novém zákoně (1999)
HEINZ GIESEN
Kniha Zjevení apoštola Jana. Malý stuttgartský komentář (1999)
WILFRID
J. HARRINGTON a DANIEL
J. HARRINGTON
Kniha Zjevení. Sacra Pagina (2012)
JIŘÍ MRÁZEK Zjevení Janovo. Český ekumenický komentář (2017)
LUDĚK REJCHRT
Apokalypsa aneb Zpěv o naději (1994)
PAUL SPILSBURY
Trůn, beránek a drak: Výklad knihy Zjevení Janova (2005)
RANKO STEFANOVIĆ
1 Tabulka se jmény císařů a dobou jejich vlády není zhotovena. Viz NLT, s. 2191. Pozn. MZ
Zjevení Janovo: Průvodce knihou Zjevení (2017)
ZJEVENÍ 1:1
V závěrečném obrazu nového nebe a země se naplňuje Boží počáteční záměr se stvořením: harmonické společenství s lidmi bez všeho trápení, bolesti a smrti charakterizujících současný svět. Nový Jeruzalém s trůnem Boží přítomnosti, stromem života a řekou života připomíná rajskou zahradu (22:1–2; sr. Gn 2:8–14). Kniha Zjevení tak završuje celý příběh Bible – od ztraceného Edenu v knize Genesis po obnovený ráj ve věčném Božím městě, kde Bůh opět přebývá se svým lidem ve věčné spravedlnosti a pokoji.
PROLOG (1:1–8)
Zjevení Ježíše Krista, které mu svěřil Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. Ukázal je skrze svého anděla, kterého poslal ke svému služebníku Janovi 2a ten vydává svědectví o všem, co viděl – je to Boží slovo a svědectví Ježíše Krista. 3Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a drží se toho, co je v něm napsáno. Ten čas je blízko.
4Jan sedmi církvím v Asii:
Milost vám a pokoj od Toho, který je, který byl a který přichází, a od sedmi duchů před jeho trůnem, 5a od Ježíše Krista, jenž je věrný svědek, ten Prvorozený z mrtvých a vládce králů země.
1:1–8 Úvod knihy se drží klasické formy antického dopisu: inscriptio (nadpis, v. 1a), propositio (účel spisu, v. 1b–3), proemium (vstupní požehnání, v. 3), adscriptio (uvedení odesilatele a adresáta, v. 4a), salutatio (pozdrav, v. 4b–5a) a nakonec doxologia (chvalořečení, 5b–6). Následuje úvodní hymnus o Kristově příchodu (1:7) a Boží přímá řeč ve starozákonním prorockém stylu: „Já jsem Alfa i Omega“ (v. 8). Autor svůj spis představuje jako „zjevení Ježíše Krista“, „Boží slovo“, „svědectví Ježíše Krista“ a „proroctví“. Napovídá tak čtenáři, jak tento text vnímat: ne jako chronologický přehled budoucích událostí, ale jako duchovní vizi Kristovy vlády nad dějinami, zasazenou do konkrétní situace prvních církví a zároveň univerzálně platnou.
1:1 Zjevení: První slovo knihy (řec. apokalypsis, dosl. „odhalení“, sr. 1K 1:7; 2K 12:1; Ga 1:12; Ef 1:17; 1Pt 1:7) uvozuje prorockou povahu knihy jako apokalyptického spisu (viz Úvod, „Apokalyptické spisy“, s. xx). Boží poselství je v tomto literárním žánru sdělováno prostřednictvím působivých metafor, obrazů, symbolických jmen a čísel. • Ježíše Krista: Ježíš je v knize zároveň tím, kdo zjevuje a je zjevován (jako Syn člověka, Lev z Judy, Boží beránek, Slovo Boží). Celé označení Ježíš Kristus (sr. Mt 1:1; Mk 1:1; J 1:17) se vyskytuje pouze zde v prologu, a to hned třikrát (1:1,2,5). • co se musí brzy stát: Sr. Da 2:28. Apokalyptická očekávání jsou spojená s jejich brzkým naplněním (viz 3:11; 22:6–7,10,20; sr. Ř 16:20). • skrze svého anděla: V SZ bylo Boží zjevení (včetně předání Tóry na Sinaji) často zprostředkováno anděly (viz pozn. u Žd 1:4; 2:2; sr. Ex 3:2; Sd 13:3; Da 9:21). • Janovi: Autor se v úvodu knihy představuje tímto jménem hned třikrát (1:1,4,9); k otázce jeho identity viz Úvod, „Autorství“, s. xx.
1:2 je to Boží slovo: V janovských spisech označení Božího poselství, ale i samotného Krista (sr. J 1:1,14; 1J 1:1; Zj 19:13). • svědectví Ježíše Krista: Klíčový pojem v knize (viz 1:9; 6:9; 12:17; 19:10; 20:4). Může označovat Ježíšovo svědectví o Bohu (subj. genitiv) i svědectví církve o Ježíši (obj. genitiv). Původně právní výraz martyria („svědecká
1:1
Da 2:28–29,45 J 12:49; 17:8 L 2:32; Mt 20:27
1:2
Zj 19:13 1:3
Zj 22:7 1:4 Ex 3:14
1:5 Ž 89:28; Iz 40:2 Ko 1:18; L 2:7
výpověď“) začal v raně křesťanském kontextu označovat věrné vyznávání Krista i v nepřátelském prostředí a postupně nabyl významu „mučednictví“ (viz 2:13; 17:6; sr. Sk 22:20).
1:3 Blaze tomu: První z celkem sedmi blahoslavenství v knize (1:3; 14:13; 16:15; 19:9; 20:6; 22:7,14), sr. devět Ježíšových blahoslavenství v Mt 5:3–11. • proroctví: V biblickém smyslu nejde ani tak o předpověď budoucnosti, jako o inspirované zvěstování Božího slova do situace adresátů (viz 2Pt 1:20–21); ve Zj se výraz vztahuje na celou knihu (22:18–19). • čas je blízko: Řec. výraz kairos („určený čas“) zde označuje rozhodující okamžik Božího jednání v dějinách, den konečného vysvobození i soudu (viz 22:10; sr. Mk 1:15).
1:4 sedmi církvím: Symbolické číslo zastupující všechny církevní obce v Asii (římská provincie v dnešním západním Turecku); kromě sedmice jmenované v kap. 2–3 známe i církve např. v Troadě (2K 2:12), Kolosách (Ko 1:1) a Hierapoli (Ko 4:13). • Milost… a pokoj: Typický křesťanský pozdrav (viz pozn. u 2K 1:1–2; 2Te 1:1–2).
• který je, který byl a který přichází: Obdobná rozvinutí posvátného Božího jména (viz Ex 3:14) jsou doložena i v rabínské literatuře; zdůrazňují Boží vládu nad minulostí, přítomností i budoucností (sr. 1:8; 4:8; 11:17; 16:5).
• sedmi duchů: Lze chápat jako sedm andělů jednotlivých církví (viz 2:1,8,12,18; 3:1,7,14) – protože zde však výraz stojí mezi odkazem na Otce (1:4) a Syna (1:5), jde spíše o označení Ducha svatého, podobně jako na jiných místech zmiňujících osoby Boží trojice (sr. Mt 28:19; J 14:26; 15:26; 1Pt 1:2). Číslo sedm by pak symbolizovalo plnost a dokonalost Ducha (viz 3:1; 4:5; sr. Za 4:2,6,10).
1:5a Ježíš je tu označen třemi tituly: věrný svědek (viz pozn. o svědectví u 1:2; sr. J 3:31–32; 5:31–37; 8:14,18; 18:37), Prvorozený z mrtvých (zásadní christologický titul, viz 1K 15:20; Ko 1:18) a vládce králů země, tj. svrchovaný pán nade všemi (viz 17:14; 19:16; sr. Ž 89:28; Da 7:14).
V Římské říši náležel tento čestný titul císaři; raní křesťané mnohdy pokládali život za své vyznání, že jejich nejvyšším Pánem je pouze Ježíš (viz Ř 10:9; 1K 12:3).
1:6
Ex 19:6
Iz 61:6
1Pt 2:5,9
1:7
Da 7:13
Za 12:10
Mt 24:30
J 19:34,37
1:8
Am 3:13; 4:13
Zj 4:8
1:9
Fp 4:14
2Tm 2:12
1:11
Zj 5:1
1:12
Za 4:2
1:13
Da 7:13; 10:5
ZJEVENÍ 1:13
Tomu, který si nás zamiloval, který nás osvobodil od našich hříchů svou vlastní krví 6a který nás učinil králi a kněžími svému Bohu a Otci – jemu buď sláva a moc na věky věků. Amen.
7 Hle, přichází s oblaky a spatří ho každé oko, i ti, kdo jej probodli. Všechna pokolení země se pro něj rozpláčí. Ano, amen.
8„Já jsem Alfa i Omega,“ praví Pán Bůh, který je, který byl a který přichází, ten Všemohoucí.
VIDĚNÍ SYNA ČLOVĚKA (1:9–20)
Tvář jako slunce
9Já Jan, váš bratr a společník v Ježíšově soužení, království a vytrvalosti, jsem se kvůli Božímu slovu a kvůli svědectví o Ježíši ocitl na ostrově zvaném Patmos. 10V den Páně jsem byl ve vytržení Ducha a uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk polnice, 11jak říká: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efesu, do Smyrny, do Pergamonu, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“
12Obrátil jsem se tedy, abych viděl ten hlas, který se mnou mluvil. Když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů 13a uprostřed těch svícnů jakoby Syna člověka, oděného dlouhým rouchem a přepásaného na prsou
1:5b–6 Úvodní doxologie vyzdvihuje Kristovu lásku k lidem, jeho vykupitelskou oběť a ustanovení věřících do role „králů a kněží“. Toto označení navazuje na Boží vyvolení Izraele jako „královského kněžstva“ (viz Ex 19:5–6; Iz 61:6; sr. 1Pt 2:9). Doxologie jako obvykle vrcholí potvrzujícím „Amen“ (viz Ř 11:36; Fp 4:20). 1:7 přichází s oblaky: Odkaz na Da 7:13–14, kde Syn člověka přichází nastolit své království na zemi (sr. 1Te 4:16–17). • spatří ho každé oko: Druhý Kristův příchod bude zjevný všem, na rozdíl od jeho prvního příchodu ve skrytosti (viz Mt 24:27). • i ti, kdo jej probodli: Odkaz na Za 12:10, vztažený na Krista (J 19:34,37). • se pro něj rozpláčí: Citace Za 12:10–12; sr. Mt 24:30 (dosl. „budou se bít v prsa“ – ustálený výraz pro akt truchlení, sr. L 23:48). 1:8 Alfa i Omega: První a poslední písmeno řec. abecedy symbolizují, že Bůh má první i poslední slovo v dějinách stvoření (viz 21:6; 22:13). • Všemohoucí: Řec. titul Pantokratór se ve Zj objevuje devětkrát (1:8; 4:8; 11:17; 15:3; 16:7,14; 19:6; 19:15; 21:22; jinak v NZ pouze 2K 6:18); v LXX je ustáleným překladem výrazu JHVH Ceva'ot („Hospodin zástupů“, např. Za 1:3–4).
1:9–20 Vidění vzkříšeného Krista představuje hlavní postavu knihy a spolu se závěrečným viděním nového Jeruzaléma (21:9–22:7) celý spis rámuje. Jazyk a obraznost pasáže odkazuje na Danielovu vizi Božího trůnu a Syna člověka (viz Da 7:9–14; 10:4–6).
1:9 Já Jan: Viz pozn. u 1:1; sr. 22:8. Autorova výrazná sebeidentifikace nápadně připomíná styl Danielova proroctví (např. Da 7:2; 8:1; 10:7). • společník: Řec. synkoinónos („ten, kdo má podíl/ účast/ společenství“, sr. 1K 9:23; Fp 1:7). • Patmos: Asi 16 km dlouhý skalnatý ostrov v Egejském moři nedaleko přístavu Milétos, využívaný Římany jako místo vyhnanství. • Božímu slovu a Ježíšově svědectví: Charakteristicky janovský zdvojený termín pro věrné zvěstování evangelia (viz pozn. u 1:2; sr. 6:9; 20:4).
1:10 den Páně: Tj. neděle, první den týdne, kdy si křesťané připomínali Kristovo vzkříšení (viz Mk 16:2; J 20:1,19; Sk 20:7; 1K 16:2; sr. též Didaché 14:1). V Římské říši se výraz „den Páně“ obecně užíval pro výročí císařova nástupu na trůn (dies imperii), křesťané jej však vztáhli na Krista. • ve vytržení Ducha: Řec. výraz en pneumati („v Duchu“, viz 4:2; 17:3; 21:10) označuje prorocký stav uchvácení Božím duchem (sr. 1S 10:10; 19:23–24; Ez 2:2; 3:12,14; sr. Sk 10:10; 2K 12:2–4). • zvuk polnice: Typický motiv spojený se zjevením ohromující Boží přítomnosti (sr. Ex 19:16,19; viz pozn. u 1Te 4:16). 1:11 Co vidíš, napiš: Sr. Ex 17:14; 34:27; Iz 8:1; 30:8; Jr 30:2; Abk 2:2. Tyto příkazy představují zárodky vzniku Písma jako zápisu Božího slova. Ve Zj se tento motiv opakuje jako refrén (viz 1:19; 14:13; 19:9; 21:5). • do knihy: Řec. biblion, tj. svitek papyru, příp. pergamenu; kniha v dnešní podobě (kodex) se prosadila až od 2. stol. n. l. • sedmi církvím: Viz pozn. u 1:4. • Efesu … Laodikeje: Pořadí sedmice měst odpovídá okružní trase, po níž je mohl navštívit posel z ostrova Patmos se svitkem Zj (viz Úvod, „Adresáti“, s. xx; sr. Ko 4:16). 1:12 sedm zlatých svícnů: Sedmiramenný svícen (menora) osvětlující izraelskou svatyni byl symbolem Boží přítomnosti uprostřed jeho lidu (viz Ex 25:31–39; Lv 24:1–4; sr. Za 4:2,10b). Vidění sedmice svícnů tento tradiční obraz výrazně umocňuje. 1:13 jakoby Syna člověka: Dosl. „podobného Synu člověka“. V evangeliích jde o Ježíšovo nejčastější sebeoznačení (viz Mt 8:20; 24:30; Mk 2:28; L 19:10; J 3:14; 5:27; 12:23). Běžný semitský idiom takto označuje „lidskou bytost, smrtelníka“, v souvislosti s Da 7:13–14 jde ovšem o skrytý mesiánský titul. • dlouhým rouchem a … zlatým pásem: Odkaz na další Danielovo vidění (viz Da 10:5) evokující velekněžský oděv (viz Ex 28:2–5); sr. též mesiánský obraz v Iz 11:5.