Na obou březích
Každému, kdo má, bude dáno
numeri 26:1—4a, 52—56, 63—65 176—177
Ženy, které tvoří Tóru
numeri 27:1—11
Jak předávat žezlo
numeri 27:12—23 182—183
Pravidelně nevšední numeri 28:1—15
Osmý den
29:1—16, 35—38
Na mou duši
30:1—17
Když do války, tak s Bohem
numeri 31:1—12 190—191
Sláva a bída válečných veteránů
numeri 31:13—24 192—193
Spaste svoje duše
numeri 31:25—54 194—195
Nečernobílý svět
numeri 32:1—23 196—197
Posvěť se jméno mé!
numeri 32:33—42
Zastávky numeri 33:1—49 202—203
Vyžeňte je ven!
numeri 33:50—56 204—205
To
numeri 34:1—28 206—207
Aby měli kam utéct
numeri 35:1—15 208—209
Člověk – země – krev
numeri 35:16—34 210—211
Hospodin potřebuje statečné a silné
numeri 36:1—12 212—213
Příkazy a rozsudky
numeri 36:13 214—215
Psát text pro biblionskou edici Dennodenně je výzva. Předchozí autoři nastavili laťku nemilosrdně vysoko. Je třeba psát minimalisticky, vtipně, a přitom neztratit hloubku ani kontakt se současnou realitou. Měl jsem za to, že existuje území, kam se nikdo neodváží, ani kdyby se rozeběhl sebevíc – například knihy Leviticus a Numeri: tam končí každý vtip, pod perem umíněného pisatele bere jakákoli duchaplnost za své. Čtenář se brodí nekonečnými rodokmeny, naráží na podivné zvyky praotců a na zákony, které jsou někdy matoucí, jindy pohoršují. Předpokládal jsem, že tomuto nesnadnému terénu se edice minikomentářů raději taktně vyhne – vždyť kdo by se do něčeho takového pouštěl?
A přece se jeden odvážlivec našel. Josef Sýkora si Numeri zvolil sám. Čtenáři neunikne, že Josef se textem nebrodí – kráčí jím s lehkostí, jako by uměl chodit po vodě. Vtipně nahozeným háčkem dokáže vytáhnout hluboký smysl i z těch nejúmornějších pasáží. Josef zkrátka takové texty miluje. Kdo ho zná, ví, že se v něm snoubí klidná pozornost zenového mnicha s hravou duší chasidského rabína.
S vděčností jsem přijal velkorysou nabídku doprovodit jeho komentář svými voskovými pastely a barevnými akrylovými tušemi. S Josefem nás spojuje dlouholeté hluboké přátelství. V kostele v bratislavské Cukrové ulici jsme spolu prožili nádherná léta. Dnes nás dělí chladné vlny Atlantiku.
Josefovy komentáře jsem četl s potěšením. Dozvěděl jsem se například o ženách, které svým odvážným smyslem pro spravedlnost vychýlily pero svatopisců. Ačkoli jim samým toto pero svěřeno nebylo, zásadně přispěly ke znění některých biblických textů.
Josef psal ve Spojených státech a já jsem to, co napsal, četl na Slovensku. Malířská představivost mě přitom tu a tam zanesla do běloruského Vitebsku. Komu jinému než malíři s duší zasněného chasida jsem měl při tvorbě ilustrací svěřit roli našeptavače? Josefovy komentáře mají dětskou hravost Chagallových obrazů – a k té, jak aspoň doufám, přispějí i moje ilustrace. Přeji knize, aby ty, kdo ji budou číst, zavedla na veselou slavnost.
Díky Biblionu se hlas komentátora a ilustrátora, dnes rozdělené oceánem, mohly v této knize znovu spojit v pozapomenutém dvojhlasu – v troufalé naději, že osloví mysl a představivost českého čtenáře.
Daniel Pastirčák
předmluva
Vzhůru na poušť!
Na Sinajské poušti, prvního dne druhého měsíce druhého roku po jejich odchodu z Egypta, promluvil Hospodin k Mojžíšovi ve Stanu setkávání.
Cože? Na druhé straně svaté hory je zase poušť?
Svitek, který právě otevíráme a který v podstatě posouvá Tóru do druhé poloviny, se stejně jako ostatní její knihy v hebrejštině jmenuje podle prvního významného slova v první větě. Tedy: „Na poušti“. Kniha je jakýsi manuál, příručka pro cestu pouští jakéhokoliv druhu. Může se proto stát naším průvodcem v letech nedostatku, v obdobích vnitřních i vnějších zápasů, v časech hluché prázdnoty. Podobně jako Izrael, i my si poušť většinou nevybíráme. Jsme na ni hozeni vírem událostí silnějších, než jsme my sami. Než se nadějeme, duše nemají co jíst a zlí duchové klepou na dveře našich srdcí.
Izrael je vržen na poušť po událostmi nabitém pobytu na úpatí Boží hory. Po bolestivém i slavném přijetí Božích slov vytesaných do dvou kamenných desek. Po postavení skvostného svatostánku, jehož podobu Mojžíš zahlédl na vrcholku Sinaje. Po ohromujícím až zázračném oslovení od Toho na(-)hoře. Po tom všem, nad čím se jistě zachvěla srdce mnohých, nastal čas posunout se dál. Po jedenácti měsících na Sinaji, třináct měsíců poté, co unikl zpod otrokářského biče v Egyptě, se Izrael vydává opět na cestu. A zase na poušť!
Podobná dynamika často zasáhne i nás. Copak setkáním s Bohem naše cesta pouští nekončí? Copak prázdno číhá i na ty, kteří se Deseti slovy řídí? Jistěže. Ovšem tak jako Izrael i my můžeme najít útěchu v prosté větě: „Hospodin promluvil ve Stanu setkávání.“ Absence věcí, ze kterých se běžně těšíme, nemusí znamenat nepřítomnost Těšitele. Právě naopak. V tichu pouště se jasněji rozlehne Boží hlas. V prázdnotě našeho nitra se můžeme dotknout skutečné hodnoty. S rozechvěním, avšak s nadějí se tedy můžeme připojit k Izraeli na jeho kamenité cestě. Svatá hora a poušť totiž patří k sobě.
„Sečtěte celou izraelskou obec podle jejich rodů a otcovských domů; pořiďte jmenný seznam všech mužů. Ty a Áron započtete do jejich oddílů všechny bojeschopné Izraelce od dvaceti let výše. Z každého pokolení vám bude pomáhat jeden muž, který je hlavou svého otcovského domu. Toto jsou jména mužů, kteří vám budou stát po boku:
z Rubena: Elicur, syn Šedeurův, ze Šimeona: Šelumiel, syn Curišadajův, z Judy: Nachšon, syn Aminadabův, z Isachara: Netaneel, syn Cuarův, ze Zabulona: Eliab, syn Chelonův, z Josefových synů: z Efraima: Elišama, syn Amihudův, z Manasese: Gamaliel, syn Pedacurův, z Benjamína: Abidan, syn Gideoniho, z Dana: Achiezer, syn Amišadajův, z Ašera: Pagiel, syn Okranův, z Gáda: Eljasaf, syn Deuelův, z Neftalíma: Achira, syn Enanův.
To jsou členové sněmu, vůdcové svých otcovských pokolení, náčelníci izraelských tisíců.“
První Mojžíšův úkol spočívá v soupisu celé izraelské pospolitosti. Nejde však o sčítání lidu, na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Mojžíšovi jde o počet těch, kteří podléhají branné povinnosti. Izrael se chystá na boj a každý muž starší dvaceti let má být připraven narukovat.
Již první křesťané chápali tato slova jako výzvu k zamyšlení nad vlastní „mužností“ a dospělostí bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k mírumilovnému příkladu Ježíše
Krista církev nemůže a nesmí vést žádné militaristické kampaně. To však neznamená, že ti, kteří Krista následují – ostatně jako kdokoliv jiný – žádné boje nesvádějí. Pamatujme, že na druhé straně svaté hory je opět poušť.
Jsme však dostatečně zralí a stateční, abychom mohli, jak pravil již Órigenés, v těchto vnitřních bojích obstát?
Vždyť i Izrael v následujících dobrodružstvích bojoval především se svými vlastními démony.
Mojžíš, který je v biblickém podání představen jako muž Boží, kterému není rovno, na tuto povinnost není sám. Především je mu k ruce jeho bratr Áron, který byl v předcházející knize vysvěcen jako velekněz.
Mojžíšovi však stojí po boku taktéž dvanáct předáků lidu, zastupujících izraelské kmeny. To oni provedou soupis bojeschopných mužů a seřadí je do bojového šiku. Jejich jména jsou pečlivě vepsána do svatého spisku. Elicur – Bůh je skála. Šelumiel – Bůh je můj pokoj.
Elišama – Bůh vyslyšel. Achiezer – Můj bratr pomocník. Mimo pouštní knihu se tito lidé až na výjimky nezmiňují. Ačkoliv tihle „náčelníci izraelských tisíců“ byli v historii Izraele skoro bezvýznamní, pro Mojžíše jsou v téhle etapě nepostradatelní. Bez nich se Izrael nezorganizuje a na pochod se nevydá.
Když to nezvládl Mojžíš, divokou pustinou sám neprojdu ani já. Kdo mi stojí po boku? Stačí se rozhlédnout kolem a jistě pár jmen najdu. Bětka – to je fakt skála, na kterou se dá vždycky spolehnout. Tonda – ten mne snad pokaždé spolehlivě uklidní. Kolega Frantík, který nikdy neodmítne pomoc. Nejsou to žádné celebrity, ale co by byl můj život bez nich! Někdy stačí sestavit si v hlavě podobný jmenný seznam náčelníků a hned se jde líp.
Zdlouhavá,
Mojžíš s Áronem tedy vzali jmenované muže a prvního dne druhého měsíce shromáždili celou obec ke sčítání. Tolik jich bylo:
Synové Rubena, Izraelova prvorozeného, podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů, uvedení ve jmenném seznamu všech bojeschopných mužů od dvaceti let výše: pokolení Ruben čítalo 46 500 mužů.
Synové Šimeona podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů, uvedení ve jmenném seznamu všech bojeschopných mužů od dvaceti let výše: pokolení Šimeon čítalo 59 300 mužů.
Synové Gáda podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Gád čítalo 45 650 mužů.
Synové Judy podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Juda čítalo 74 600 mužů.
Synové Isachara podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Isachar čítalo 54 400 mužů.
Synové Zabulona podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Zabulon čítalo 57 400 mužů.
Synové Josefovi:
Synové Efraimovi podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Efraim čítalo 40 500 mužů.
Synové Manasesovi podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Manases čítalo 32 200 mužů.
Synové Benjamínovi podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Benjamín čítalo 35 400 mužů.
Synové Danovi podle jejich pokolení, rodů a otcovských domů ve jmenném seznamu, všichni bojeschopní od dvaceti let výše: pokolení Dan čítalo 62 700 mužů.
…
Úhrnem bylo sečteno 603 550 mužů.
Naučte se počítat, říkám si, když čtu obrovské počty
Izraelců shromážděných na Sinajské poušti. 46 500 mužů starších dvaceti let patřících kmeni prvorozeného
Rubena. Dokonce 74 600 bylo odvedeno z pokolení
Judova. Podtrženo, sečteno, celkově 603 550 mužů připravených k boji. To je ale numero! Nepřepočítali jste se náhodou?
Vždyť tak velký počet bojovníků předpokládá lid čítající přes dva miliony duší! Copak tohle je možné?
Nejde jen o to, že pohyb takové masy lidí včetně dobytka by byl jen těžko realizovatelný, ale tak vysoké číslo především protiřečí vlastnímu biblickému vyprávění, které vytváří dojem o mnoho menší skupiny pastevců.
Podle něho se celý Izrael rutinně shromažďuje okolo
Stanu setkávání, Mojžíš jejich spory nejprve posuzuje sám a celou pospolitost nasytí jeden pramen vody.
I v dnešním vyprávění Mojžíš a Áron shromáždí celou obec na jednom místě a soupis provedou v jeden den. Jak by se mohlo něco podobného podařit v případě obyvatelstva dvakrát většího, než je Praha?
Jak tedy těmto číslům rozumět? Z jiných míst ve
Starém zákoně vyplývá, že slovo pro tisíc nevyjadřovalo jen počet, ale znamenalo i vojenský oddíl. Náčelníci izraelských „tisíců“ tedy byli vůdci vojenských uskupení, která zřejmě čítala mnohem méně bojeschopných mužů.
Obrovské počty izraelských šiků však nejsou jedinou překážkou, kterou pasáž před čtenáře staví. Unavuje i monotónnost, v níž si kněžský spis, tu i jinde, přímo libuje. Jako by nebylo dost uvést všechna čísla. Musí se vždy též zaznamenat, jak se k výsledku došlo. A znova a znova.
Stereotypní vyprávění člověka doslova přivede do krajiny nekonečného písku a kamení, kde všechno vypadá na chlup stejně. Monotónnost a poušť však patří k sobě i v jiném ohledu. Život v pustině totiž vyžaduje rytmus. Rutina a stereotyp mne podrží, když se písek propadne pod nohama. Rutina a stereotyp jsou podhoubím pro tvořivost a originalitu. Než vykročím do nehostinných krajů, musím se nějak zorganizovat. Inu, zachovej řád a řád zachová tebe.