ELITA 1/2023

ELITA

NOVÁ ARICOMA BUDE SILNĚJŠÍ

EDITORIAL

Vážení čtenáři, už z obálky je zjevné, že toto číslo Elity je trochu jiné. A to proto, že v něm píšeme sami o sobě více, než by bylo obvyklé a vhodné. Kromě pravidelných rubrik, cestopisu, rozhovoru se známou osobností, skvělých článků Petra Koubského i případových studií projektů u našich zákazníků se tentokrát věnujeme podstatným změnám ve skupině našich firem.

Od roku 2017, kdy KKCG položilo základ svého IT pilíře, se toho stalo mnoho. Koupili jsme řadu dalších firem v Česku i v Evropě. O některých jsme vás už informovali, o dalších si můžete přečíst na straně 14. Ale nejen to, intenzivně jsme se zabývali tím, jak celou skupinu správně strukturovat a řídit. Dnes vám představujeme výsledek: vznik Aricomy a Qinshiftu.

Více se dozvíte především v rozhovoru se CEO Aricomy Milanem Samešem, ale i v dalších textech tohoto čísla.

Ke změnám mi dovolte osobní poznámku.

Ke všemu, co se dnes s našimi firmami děje, přistupuji samozřejmě profesionálně a pragmaticky. Zároveň se tím ale uzavírá i kus mého života, a to nejen toho pracovního. Se značkou AUTOCONT jsem byl spjatý více než 30 let a jiní mí kolegové podobně dlouho s ostatními značkami. Mísí se ve mně nemálo nostalgie a snad i smutku, že opouštíme jméno, které jsme měli tak rádi a na které jsme byli tolik hrdí. Zároveň jsou tu ale velká očekávání dalšího rozvoje naší společné firmy. Optimistická očekávání podložená výsledky posledních let, skvělým týmem i sebevědomím. Připomíná mi to v mnohém skvělá devadesátá léta, kdy se zdály být všechny dveře otevřené a všechny cíle reálné. Jen jsme dnes již mnohem dál a cíle máme mnohem větší.

Doufám, že i vy, naši zákazníci, s námi trochu nostalgicky zavzpomínáte na to, co bylo, ale hlavně oceníte možnosti, které vám spolupráce s Aricomou přináší. Protože jména se mění, ale lidé a jejich vztahy zůstávají.

Martin Grigar dříve AUTOCONT, dnes Aricoma

ELITA I magazín nejen o informačních technologiích, číslo 1/2023, vydáno 10. 9. 2023 VYDAVATEL Aricoma a.s., Vinohradská 1511/230, Praha 10, 100 00 Praha, IČO: 04615671 REDAKCE Martin Grigar, Martina Fojtů, Ondřej Holomek, Kateřina Kršková, Eliška Pavlasová, Robin Krutil, Michal Malysa, Deník N POUŽITÉ FOTOGRAFIE Robin Krutil, Tereza Oprchalová, Viola Hertelová, archiv M. Illíkové, AI, Unsplash, Wikipedia, ČTK Profimedia.cz GRAFICKÁ ÚPRAVA Adéla Geislerová, AETNA, spol. s r. o.

OBSAH

JAK SE MĚNÍ ARICOMA

JEDNOU TO STAČÍ ANEB

JÍZDA NÁKLADNÍM VLAKEM MAURITÁNSKOU POUŠTÍ 16

02 NOVÉ ROZLOŽENÍ SIL NAHRAJE ROZVOJI BYZNYSU 04 NOVÁ ARICOMA BUDE SILNĚJŠÍ Milan Sameš

08 JAK SE MĚNÍ ARICOMA

10 VELKÉ PLÁNY. ARICOMA VSTUPUJE DO SVĚTA SAP

14 NOVÉ AKVIZICE, NOVÉ MOŽNOSTI

16 EVROPA BEZ HRANIC POTŘEBUJE OCHRÁNCE

18 SJEDNOCENÍ SYSTÉMŮ JAKO ODRAZ K DALŠÍ

EXPANZI Heureka Group

20 OPPENHEIMER: CO BYSTE O NĚM MĚLI VĚDĚT, ALE DO FILMU SE TO NEVEŠLO Petr Koubský

22 HACKEŘI NEJSOU BOJOVNÍCI V KAPUCÍCH, ALE PODNIKATELÉ

26 VELKÝ TŘESK O PRODLOUŽENÉM VÍKENDU

Česká spořitelna

28 KONEC LIDSTVA NA DOHLED? Petr Koubský

30 CESTA VLAKEM MAURITÁNSKOU POUŠTÍ cestopis

34 I ČESKO MÁ MODERNÍ MUZEA Institut Paměti národa Brno

36 CO POJÍ CYKLISTIKU A VEDENÍ MARKETINGU? Michaela Illíková

38 NÁRODNÍ DIVADLO V SEZONĚ 2023–2024

40 NAGANO SE NEDÁ JEN TAK ZOPAKOVAT Robert Reichel

EVROPA BEZ HRANIC POTŘEBUJE OCHRÁNCE. ZRODILA SE JEHO NOVÁ GENERACE

TEXT MICHAL MALYSA

ARICOMA

Budují a spravují infrastrukturu, řeší bezpečnost a implementují informační systémy. Bez nich se neobejde dnešní ani budoucí digitalizovaný svět. Tak lze popsat podnikání firem Autocont, AEC, Komix Systems, CES EA, Internet Projekt, Sabris Consulting, Consulting 4U a SYSCOM Software. Ty všechny se postupně přejmenují na značku Aricoma.

„Pod jedním jménem se prosadíme jako aktivní, spolehlivý a dynamický partner v digitalizaci veřejného i komerčního sektoru v České republice i ve zbytku Evropy,“ říká generální ředitel společnosti Aricoma Milan Sameš.

Aricoma nabízí unikátně komplexní portfolio end-to-end IT služeb a její experti ovládají technologie předních světových dodavatelů. Zaměřuje se na IT infrastrukturu, cloudové technologie, podnikové aplikace, kybernetickou bezpečnost a digitalizaci veřejného sektoru. V současnosti zaměstnává více než 1 500 odborníků v třech desítkách lokalit, stará se o 6 500 klientů a vykazuje tržby přes 370 milionů eur.

Značku Aricoma přijmou do konce roku 2023 postupně společnosti Autocont, regionální lídr v oblasti IT služeb, expert na kybernetickou bezpečnost AEC, vývojáři softwaru pro veřejný sektor CES EA a část společnosti Komix a odborníci na e-commerce Internet Projekt. Později se k nim přidají akvizice z roku 2023 – firmy zaměřující se na SAP řešení Sabris Consulting a Consulting 4U a vývojáři softwaru pro veřejný sektor SYSCOM Software. Sjednocení značek poskytujících širokou nabídku služeb v IT umožní Aricomě jak posilovat na v současnosti dominujícím českém a slovenském trhu, tak rozšiřovat své aktivity v institucích a orgánech Evropské unie. Mezi růstové oblasti řadí kybernetickou bezpečnost, cloud a digitalizaci veřejného sektoru. Aricoma se nyní intenzivně soustředí také na vstup do DACH regionu, zejména na německý trh.

V polovině roku 2023 skupina KKCG oznámila, že svůj technologický pilíř rozděluje do dvou značek.

Firmy, které sdružuje, totiž za šest let existence KKCG Technology dorostly do fáze, kdy bude pro jejich další

rozvoj výhodnější posilovat odděleně, a to ve dvou samostatných společnostech. Na vývoj softwaru na zakázku pro komerční sektor se bude soustředit skupina firem, které postupně převezmou nové jméno Qinshift. Společnosti zaměřené na end-to-end IT služby přijímají

značku Aricoma. Obě firmy budou nadále spolupracovat na řadě mezinárodních projektů a využívat sílu skupiny i vzájemnou expertízu.

› 200 milionů euro tržeb

› 300 klientů

› 3 500 profesionálů

28 lokalit působení

QINSHIFT

Prodávají čas lidí, kteří umí vyvíjet špičkové komerční aplikace na zakázku. Možná je to až příliš zjednodušená definice společností Cleverlance, Stratiteq, Seavus, Musala Soft, Komix Digital a Clearcode. Jejich expertiza je ale velmi podobná a svými odbornými službami společně pokrývají velkou část Evropy a pokukují po Americe. Všechny postupně přijmou jméno Qinshift.

„Qinshift je nová značka, která představuje klíčové hodnoty firmy, tedy tým s vášní pro práci a s výbornými vztahy se zákazníky,“ upřesňuje její generální ředitel Ludovic Gaudé. První část názvu odkazuje na anglický výraz „kinship“, tedy příbuzenstvo. Druhá část je slovo „shift“, které představuje změnu, dynamiku, pohyb vzhůru.

Qinshift se soustředí na oblast navrhování softwaru, vizionářského UX a UI designu či na rozvoj inovativních produktů. Společnost se stará o různorodou klientelu, včetně velkých telekomunikačních a satelitních operátorů, finančních institucí, výrobních firem, automobilek a organizací zabývajících se mobilitou a zdravím. Dnes zaměstnává na 3 500 expertů, má 28 poboček po celém světě, více než 300 klientů a výnosy ve výši 200 milionů eur. Přejmenování jednotlivých firem proběhne postupně v příštích dvou letech. Do konce roku 2023 se na Qinshift změní společnosti Seavus, vývojář softwaru na zakázku zaměřený na Skandinávii, Stratiteq sídlící ve Švédsku a specializující se na analýzu dat, Cleverlance, český a slovenský lídr v oblasti služeb digitalizace. V roce 2024 se k nim přidají Clearcode, globální partner pro vývoj reklamního a marketingového softwaru, a Musala Soft, bulharský poskytovatel outsourcingu pro blue-chip zákazníky.

Nová značka umožní soustředit se jednotně na rozvoj na klíčových trzích. Tím jsou kromě Evropy také Spojené státy, sever Afriky a eventuálně i Latinská Amerika. Do svých služeb chce začlenit i nejmodernější technologie založené na umělé inteligenci (AI).

Bylo to v plánu už před pěti lety, kdy se na českém trhu objevila značka Aricoma: jednotlivé části největšího českého IT holdingu sice fungovaly pod vlastními názvy, ale vědělo se, že časem se ještě víc propojí. Teď je ten čas. Místo značek jako Autocont, AEC, Komix, CES EA a podobně se už budou zákazníci setkávat jen s názvem Aricoma. „Rebranding je vyústěním procesu, abychom skutečně působili jako jedna firma. Chceme, aby nás trh vnímal jako jednu silnou značku,“ říká Milan Sameš, CEO Aricoma.

Pro firmu má být rebranding nadechnutím k další expanzi. Už teď uskutečňuje velké obchodní plány na západ od českých hranic a při Evropské komisi a sází mimo jiné i na oblast kyberbezpečnosti. Protože zvyšující se počet útoků už donutil skoro všechny otevřít oči a věnovat se zabezpečení systémů a sítí.

NOVÁ ARICOMA BUDE SILNĚJŠÍ.

Co bude mít z rebrandingu vnější svět, vaši klienti?

Pro klienty z toho plyne, že budou dělat byznys s jednou značkou, s jednou firmou. Bude to jeden brand, čitelný, transparentní, jasně strukturovaný. Zvnějšku se to možná nezdá, ale víc našich entit se potkává prakticky u všech našich větších českých korporátních klientů, třeba u velkých bank, telekomunikačních společností nebo průmyslových podniků. Pro ně teď bude spolupráce s námi jednodušší. Ještě větší efekt čekáme u zahraničních klientů a například i u Evropské komise. Tam je požadavek na jednoho silného transparentního partnera ještě výraznější.

První firma ve skupině, Autocont, vznikla už v roce 1990. Asi není jednoduché po tolika letech měnit identitu.

Pro všechny z nás je to trošku bolestná věc, je v tom spousta nostalgie. Ale myslím, že si všichni uvědomujeme, že je třeba za historií udělat čáru a vykročit do nové doby. Patří to k životu i byznysu. Aricoma všem dodá větší sílu a schopnost jít do kontraktů s většími klienty.

Říkáte si tím vším o nějaký nový nebo jiný typ zakázek a výzev?

To se týká hlavně zahraničních trhů, tam si od rebrandingu slibujeme, že jím nabereme ještě větší vítr do plachet. Na rozdíl od Česka nebo Slovenska tam naše jméno ještě není tak známé a naším cílem je to změnit. Nebude to překotný růst, ale už teď jsme vnímáni jako vyzyvatel a to chceme podtrhnout a rozvíjet. Jenom za poslední rok se nám povedlo posílit si pozici v Belgii, při Evropské komisi, a posunuli jsme se i v dalších zemích. Jedná se zatím převážně o zakázky pro regionální a centrální státní správu a průmysl. Nefunguje to tak, že bychom v zahraničí pracovali na stejných

projektech jako v Česku. Podstatně roste například oblast kyberbezpečnosti.

Daří se jí proto, že jste v ní dobří, nebo proto, že téma víc rezonuje? Oboje. Myslíme si, že jsme v oblasti kyberbezpečnosti opravdu dobří, a trh si nás v tomto ohledu žádá, protože množství hrozeb i skutečných útoků stoupá. Roste celý segment, bude to tak ještě určitě nějakou dobu a firmy se už naučily hrozby řešit komplexněji. Začíná to obranou proti hackerským útokům, ta tvoří základ u každé banky, telekomunikačních firem nebo těch, které spravují nějakou infrastrukturu. Hodně děláme penetrační testy, kde na sebe bereme roli etických hackerů a snažíme se nabourat do firmy. Často se to podaří a to je pro naše zákazníky neobyčejně cenná informace – je to jako s dětským poznáváním, k akci vás nejlépe motivuje to, když na vlastní kůži cítíte následky. Protože pokud máte třeba výrobní firmu a někdo vám zakóduje software pro výrobní linku, nemůžete vyrábět a přitom máte podepsané smrtící kontrakty se zákazníky, tak je to děsivá situace a někdy také likvidační. Tyto příběhy se tolik nepublikují, ale je jich opravdu řada.

Dokážete odhadnout, kolik je takových povedených útoků, o kterých se nemluví?

Můj názor je, že na veřejnost pronikne setina incidentů, téměř nic, ale nemám žádná data, kterými bych vám to doložil. Jednou mi známý policista říkal, že kdybych tušil, co všechno se děje na ulici, tak bych na ni už nikdy nevylezl. Já mám podobné přirovnání pro kyberprostor – kdyby lidé tušili, co všechno se v něm děje, tak by svůj notebook hodili na zem, rozšlapali ho a vrátili se k papíru. Proto za velmi perspektivní oblast v kyberbezpečnosti považujeme školení lidí. Aby se uměli chovat, byli víc imunní

například vůči phishingu a obecně čím dál sofistikovanějším útokům, protože ne všechno dokáže zajistit infrastruktura firmy. Je to i o lidech.

Přesto firmy platí velké sumy za to, abyste jim bezpečnost otestovali a nastavili. Není z toho pak deziluze, když se přesto něco stane?

Je potřeba se smířit s tím, že nejde zabránit všemu a že to nebudeme nikdy umět. Když provedeme u firem veškeré možné testování a nastavení, tak výsledkem je, že opravdu výrazně snížíme pravděpodobnost úspěšného útoku. Nulové riziko ale neexistuje. Úplně vyloučit by se to možná dalo, kdyby se úplně zastavil vývoj technologií. I když děláte každý druhý týden požární cvičení, nemůžete zajistit, že přece jen nebude hořet. Můžete ale zajistit to, že když začne, tak požár rychleji uhasíte a škody budou limitované.

Pojďme k jinému velkému tématu, zakázkám pro Evropskou komisi. Před rokem jste říkal, že jste tam „strčili nohu do dveří“. Jak se to posunulo?

Teď bych řekl, že už tam máme půlku těla. Na prvních zakázkách, které jsme tam získali, jsme pracovali guerillově. Dnes už tam máme profesionální tým, který je kolegům z Komise velmi kredibilním partnerem. Tým je mezinárodní, podařilo se nám zaměstnat kolegy, kteří mají s Komisí zkušenosti, a v tomto trendu budeme pokračovat, protože je to vysoce znalostní věc. Nejen z hlediska technologií, ale i procesů. Komise tvoří obrovský orgán, který je transparentní, leč velice složitý, a my know-how potřebujeme, abychom byli schopní využívat příležitosti. Osobně jsem rád, že se nám daří například i v oblasti softwarového vývoje, dodáváme tam vývojářské kapacity desítek lidí.

Co vás zakázky pro Evropskou komisi naučily?

Z hlediska byznysu můžu říct, že Evropská komise je velmi organizovaná, pragmatická, s transparentním nealibistickým způsobem zadávání veřejných zakázek. Nechci se nikoho dotknout a vím, že nejde zobecňovat, ale v zakázkách má daleko víc odvahy vybírat skutečně nejlepší dodavatele. U nás jsme bohužel svědky toho, že se dost často „soutěží na cenu“ a to tím nejhorším možným způsobem. Výsledkem je takzvaná cena za „člověkoden“ a to svádí k různým dumpingovým přístupům a rozhodně to nevede k výběru nejlepších partnerů, kteří danou zakázku udělají nejkvalitněji. Obecně bych velice volal po tom, aby se ve státní správě zpětně vyhodnocovala konkrétní cena konkrétních projektů vzhledem k původnímu zadání.

V čem to Evropská komise dělá lépe?

Je pragmatičtější a transparentnější. Já jsem mimořádně smutný z toho, jak získal IT sektor v kontextu byznysu se státní správou jakousi podivnou nálepku. Myslím, že je to velká nespravedlnost. Často je například popisováno, že u některých zákazníků ze státní správy panuje situace nazývaná jako „vendor lock-in“, dlouhodobě tam působí stejné firmy a státní správa se jich nemůže zbavit. Ale za to přece nemůžou ty firmy, za to může zákazník. Rád bych přispěl k rozpuštění tohoto mýtu, protože si musíme nalít čistého vína: z hlediska digitalizace státní správy nebo jejího zlevnění jsme toho za posledních deset let moc neudělali. A to není o jedné konkrétní vládě, ale i o mnoha předchozích.

Vy se snažíte o problémech se zadavateli na straně státní správy mluvit. Jak konkrétně? Hodně připomínáme, jak je digitální transformace českého státu důležitá z důvodu úspory nákladů a abychom byli také konkurenceschopní vůči jiným zemím. Daří se to jen krůček po krůčku, protože to opravdu není o informačních technologiích. Transformace vyžaduje zejména správně nastavenou a zjednodušenou legislativu a procesy s tím související. Mám doporučení pro každého občana, ptejte se svých politiků nejen na to, kolik zákonů schválili, ale zejména na to, kolik jich zrušili. Protože komplexita naší společnosti roste a je to zbytečné a nebezpečné. Musíme zjednodušovat. Obecně, skutečná digitální státní správa není třeba jen o aktuálně řešené elektronické občance (což je zcela v pořádku), ale vyznačuje se tím, že si občan může svoji agendu se státem jednoduše vyřídit z tepla svého domova, rychle a ideálně levně.

Levně pro vás znamená za nasazení malého počtu lidí? Ano, ideálně. Proč zavádíte informační technologie do podniků? Aby se zlevnila výroba, byla efektivnější a pružnější směrem k zákazníkům. U státní správy by to mělo fungovat stejně, jen si to málo uvědomujeme. Podnikatel ví, že když firmu nezefektivňuje, tak nepřežije, stát má daleko větší setrvačnost. Já stále věřím ve stát efektivní, digitální a přátelský vůči občanům. Bude to trvat dlouho, ale věřím, že jednoho dne k tomu dospějeme. Protože je to nutnost a obávám se, že brzy to velmi nepříjemně pocítíme.

„Evropská komise je velmi organizovaná, pragmatická, s transparentním nealibistickým způsobem zadávání veřejných zakázek. Má daleko víc odvahy vybírat skutečně nejlepší dodavatele.“

MILAN SAMEŠ Aricoma

Jak se mění

Staré identity jednotlivých značek postupně nahrazují nové. S jakými názvy jednotlivých byznysových jednotek nové Aricomy se budete vídat?

Aricoma Entreprise Cybersecurity

Aricoma Digital

Aricoma Enterprise Applications

Aricoma Systems (Belgie)

Aricoma Systems

Aricoma Systems (Slovensko)

Aricoma Shared Services

VELKÉ PLÁNY. ARICOMA VSTUPUJE DO SVĚTA SAP

Přechod na informační systém SAP bývá pro vedení společností rozhodnutí, které se často snaží odkládat. Vědí, že je to systém natolik komplexní a robustní, že jeho implementace bude vyžadovat mimořádnou porci času, energie a trpělivosti klíčových lidí, a celý proces přinese zvýšenou míru stresu a emocí. Ale statistiky hovoří jasně: v mnoha ukazatelích je SAP v oblasti podnikových aplikací celosvětovým lídrem a například v České republice využívá SAP ze stovky největších a nejúspěšnějších firem hned šedesát. Proč vlastně?

„SAP zvyšuje hodnotu firmy v očích partnerů i potenciálních investorů a je pro svou transparentnost a vnitřní datovou provázanost důvěryhodný i pro auditory. Jakmile se systém naučíte využívat naplno, zefektivnění podnikových procesů a podpora řízení společnosti k růstu přestávají být se SAP v argumentaci přínosů kvalitního ERP systému pouhou frází, ale realitou,“ vysvětluje Karol Kubeczka, zkušený manažer, který má za úkol ve skupině Aricoma SAPovský pilíř postavit. A plány rozhodně nejsou malé.

„Před třemi lety jsme s Milanem Samešem, se kterým se dlouhodobě dobře známe, diskutovali o budoucích plánech skupiny Aricoma a Milan mi v rámci této debaty představil také svou vizi rozvoje SAP. Když mi nabídl přímou účast v tomto projektu, neváhal jsem,“ vzpomíná na úvod našeho setkání Karol Kubeczka.

Právě SAP byl přitom poslední významný pilíř, který Aricoma potřebovala doplnit, aby jako největší IT subjekt na česko-slovenském trhu reálně pokrývala celou šíři „ end-to-end“ IT služeb s důrazem na velké korporace, z nichž většina využívá jako systém pro řízení svých podnikových procesů právě SAP.

„Jeho tržní podíl, aplikační a technologické produktové portfolio a specializovaná odvětvová řešení jsou natolik zajímavá, že by v rámci IT skupiny s evropskými ambicemi neměl chybět. Na začátku byla ve hře alternativa, že kompetenci SAP vybudujeme na zelené louce a začneme odborníky nabírat postupně. Tento proces by však v krátkodobém horizontu nepřinesl posun mezi lokální SAP lídry a nezajistil kritickou masu SAP specialistů, což byly naše

Z NULY NA STO

plány. Aricoma vstupuje do světa SAP

výchozí ambice. Hledali jsme proto na trhu vhodný akviziční cíl s dlouholetou historií ve světě SAP, společnost velmi dobře vnímanou zákazníky s alespoň stovkou konzultantů a technologů. Společnost Sabris, s jejímiž vlastníky jsme se nakonec dohodli na odkoupení významné části společnosti, naopak hledala strategického partnera s podobnou firemní kulturou a garancí, že budeme SAP byznys dlouhodobě rozvíjet. Akvizice Sabris se tak pro obě strany stala optimálním řešením,“ popisuje první ze „SAPovských“ akvizic Karol Kubeczka, který akvírovanou část společnosti nyní řídí.

Brzy pak přišla druhá akvizice. „Převzetím společnosti Consulting 4U jsme získali dalších 20 velmi zkušených SAP konzultantů a architektů a významné know-how v oblasti výrobních procesů. Kombinace obou společností spolu se zázemím Aricomy nám otevírá dveře k těm největším a nejnáročnějším projektům ve středoevropském regionu, máme potřebnou velikost a zastupitelnost zdrojů na všech klíčových pozicích i produktové a procesní know-how ve většině tržních vertikál,“ dodává manažer, který se v IT oboru pohybuje déle než čtvrtstoletí. Přesto jej v nadcházejícím období tohoto dynamického akvizičně obchodního světa čeká spousta nových výzev.

VELKÝ SVĚT A VELKÉ PLÁNY

SAP, to je aplikační svět ve velkých nadnárodních i lokálních korporacích prakticky ve všech odvětvích s důrazem na energetiku, telekomunikace, výrobní společnosti a finanční sektor, i když v poslední době je SAP díky novým obchodním modelům a řešením stále úspěšnější i v menších společnostech. Většinou se jedná o velmi náročné projekty, jejichž přínosy pro společnost se plně projeví až časem. „Právě toto jsou pro mě ale důvody, proč působit právě v tomto segmentu. Pracujete s mimořádně schopnými lidmi ve vlastním týmu i na straně zákazníků a máte příležitost získávat a později zúročit nové zkušenosti od nesporných lídrů průmyslu a podnikání. Ocitáte se ve složitých situacích a musíte v nich dokázat najít řešení. Již první měsíce činnosti naší SAP divize ukazují, že na vstup do tohoto IT segmentu jsme byli dobře připraveni a máme slibný potenciál v tomto mimořádně konkurenčním prostředí uspět,“ dodává Kubeczka.

První cíl dostat se skokově na velikost významného SAP partnera na česko-slovenském trhu a zaintegrovat obě akvírované společnosti do prostředí Aricoma byl úspěšně naplněn. „Další ambicí je současnou velikost našeho SAP byznysu zdvojnásobit. I tohoto cíle lze nejpřirozeněji dosáhnout doplňující taktickou akvizicí na českém nebo slovenském trhu. A bude-li k tomu vhodná příležitost, pak i v zahraničí, což je v souladu s celkovou strategií další expanze celé skupiny Aricoma. Ale to je širší a složitější téma na měsíce,“ pokračuje Kubeczka.

MICROSOFT NEZŮSTANE STRANOU

První úspěchy nového, SAPovského pilíře skupiny Aricoma samozřejmě vyvolávají logické otázky: Nežárlí na novou divizi kolegové, jejichž doménou je obdobný standardní aplikační byznys na bázi produktů Microsoft, a nevnímají ji jako interní konkurenci? Jak se na aktivity dívá samotný Microsoft, který je pro Aricomu po léta klíčovým partnerem v oblasti podnikových systémů?

Právě v šíři služeb a celkové síle společnosti je dnes jedna z hlavních konkurenčních výhod Aricomy oproti většině ostatních SAP partnerů na trhu. „Nekončíme u SAP consultingu a technologií, ale jsme schopni u daného klienta nabídnout cokoli dalšího z portfolia IT služeb“.

KAROL KUBECZKA

ředitel byznysové jednotky SAP

Karol Kubeczka ubezpečuje: „Záměr vstoupit do světa SAP v kontextu dlouhodobě rozvíjené kompetence implementací a služeb nad ERP produkty společnosti Microsoft jsme pečlivě analyzovali. Bez větve SAP měla Aricoma v případě obchodní příležitosti z oblasti podnikových aplikací jedinou možnou volbu. Ve většině případů, jedná-li se například o nové rozvojové projekty, služby podpory nebo rollouty nového ERP systému, kdy v dané společnosti bylo dávno rozhodnuto, že aplikační ERP platformou je Microsoft, je situace stejná i nyní. Je to jasná příležitost pro náš Microsoft tým. Nově však analogická situace u SAPovského zákazníka znamená stejně jednoznačnou příležitost pro SAPovskou divizi a na takovou poptávku neuměla Aricoma dříve reagovat. Složitější situace nastává pouze v případě výběrových řízení na nový podnikový informační systém. Ale i tady vidíme naši novou víceplatformní ERP orientaci jako výhodu. Dle typu klienta, jeho velikosti a povahy podnikání, poptávaného řešení a požadavků na rozsah a způsob pokrytí jeho podnikových procesů zhodnotíme, která z našich dvou standardních aplikačních platforem je pro danou společnost vhodnější, a tu pak nabídneme. Pro klienta tak můžeme být hned na úvod jednání důvěryhodným

SAP, to je aplikační svět ve velkých nadnárodních i lokálních korporacích prakticky ve všech odvětvích s důrazem na energetiku, telekomunikace, výrobní společnosti a finanční sektor.

partnerem, který nenabízí svou jedinou možnou platformu, kterou potřebuje prodat, ale řešení a produkt, který se pro daný případ lépe hodí. Roste tak naše šance na úspěch, a tedy i úspěch příslušného produktového partnera. Věříme proto, že doplnění produktového portfolia Aricomy o SAP bude přínosné pro všechny strany, naše zákazníky, Microsoft i SAP, ale také pro naše specialisty v obou platformách, kteří mohou navzájem sdílet zkušenosti z obdobných projektů a procesní know-how.“

A právě v šíři služeb a celkové síle společnosti je dnes jedna z hlavních konkurenčních výhod Aricomy oproti většině ostatních SAP partnerů na trhu. „V rámci dodávaných projektů nekončíme u SAP consultingu a technologií, ale jako typický systémový integrátor jsme schopni u daného klienta nabídnout cokoli dalšího z portfolia IT služeb, které se SAP projekty přímo či nepřímo souvisí. IT infrastrukturu, cloudová řešení, prvky kybernetické bezpečnosti, vývoj specializovaného softwaru, aplikace umělé inteligence nebo virtuální a rozšířenou realitu. Pro ty největší hráče na trhu je právě tato skutečnost jedním z rozhodujících hodnoticích kritérií,“ uzavírá Kubeczka.

Nové akvizice, nové možnosti

Akvizice MUSALA SOFT Vývojářská štika z jihovýchodní Evropy

POČET ZAMĚSTNANCŮ: 750

Musala Soft vznikla v bulharské Sofii v roce 2000. Svůj byznys postavila na vývoji softwaru nové generace s využitím inovativních technologií. Nabízí špičkové služby softwarového inženýrství pro umělou inteligenci, big data, internet věcí, analytiku, cloud a integraci.

Postupem času si její expertizu oblíbily mezinárodní značky v řadě odvětví, od informačních technologií, telekomunikací, přes finanční a poradenské služby až po automobilový průmysl nebo vládní instituce v různých koutech světa. Mezi klienty společnosti tak patří mimo jiné IBM, CISCO, SAP, VMware, Deutsche Telecom, Generali, Allianz, Bosch, KPMG, Siemens Energy nebo třeba Financial Times či nizozemská vláda.

Musala Soft sídlí v Sofii, ale její pobočky naleznete v Bulharsku, Severní Makedonii, Egyptě, Albánii a v Kosovu. V současnosti zaměstnává na 750 expertů, kteří odborně a kreativně zajišťují všechny fáze životního cyklu softwaru. Firma je nositelem mnoha národních a mezinárodních ocenění v oblastech rozvoje talentu, vědy a inovací, kvality softwarových řešení, leadershipu a společenské odpovědnosti firem.

Musala Soft je součástí technologického pilíře KKCG, který sdružuje firmy vyvíjející software pro komerční sféru pod novou značkou Qinshift. Rozšiřuje tak působení skupiny o jihovýchodní Evropu.

SABRIS CONSULTING Lídři

SAP služeb v Česku a na Slovensku

POČET ZAMĚSTNANCŮ: 145

Sabris Consulting působí na trhu od roku

1994. Poskytuje kompletní portfolio služeb pro implementační a transformační projekty v oblasti SAP S/4HANA a dlouhodobě rozvíjí také ECM kompetence na bázi produktů OpenText a Microsoft Sharepoint. Firmám díky tomu může dodávat inovativní řešení v jejich digitální transformaci.

Oborově se Sabris Consulting orientuje na odvětví zpracovatelského a automobilového průmyslu, potravinářství, maloobchodu a logistiky. Mezi jeho klienty patří například innogy, ŠKODA AUTO, Mall.cz, Makro, Unilever, NET4GAS, Volkswagen, Kooperativa, České radiokomunikace, Saint-Gobain, Continental, RWE, Skanska nebo Heineken.

Sabris Consulting ve svých projektech využívá kombinaci takzvaných best practices a jedinečnou znalost odvětví. Tu společnost získala právě dlouholetou spoluprací se zákazníky. Jejich podnikání znají lidé ze Sabrisu dopodrobna a díky tomu můžou klientům pomoct výrazně zvýšit výkonnost i profitabilitu. Zároveň rozumí individuálním potřebám společností a mohou jim poskytovat inovativní řešení v souladu s nejnovějšími technologickými trendy a rozvojem v daném oboru.

Aricoma akvírovala dominantní část společnosti. V té pracuje 145 expertů, kteří se stali součástí nové SAP byznysové jednotky Aricomy. Sabris Consulting má pobočky v Praze, Brně, Olomouci a Bratislavě.

CONSULTING 4U

SAP specialisti z Olomouce

POČET ZAMĚSTNANCŮ: 20

Consulting 4U vznikla v Olomouci v roce 2000. Tvoří ji dvacítka poradců s rozsáhlými znalostmi aplikačních komponent, technologií a produktů SAP a obchodních procesů společností z řady odvětví.

SYSCOM SOFTWARE

Experti na zakázkový vývoj softwaru pro veřejnou správu

POČET ZAMĚSTNANCŮ: 80

SYSCOM Software byla založena v roce 1994 v Praze. Zaměřuje se na dodávky komplexních řešení v oblasti informačních systémů a dalších IT služeb, zejména na vývoj softwaru na zakázku pro státní správu a vývoj a realizaci IT řešení na míru podle individuálních potřeb klientů ve veřejné i komerční sféře.

Od roku 2012 firma disponuje certifikací SAP Partner Center of Expertise (PCoE). Mezi její klienty patří například Mattoni, Heineken, Tescoma, Linet a řada dalších významných firem v Česku a na Slovensku.

Consulting 4U primárně využívá takzvané best practices a standardní procesy SAP. V některých případech ale její odborníci čelí specifickým požadavkům zákazníků, které si vyžadují větší úpravy. A to buď integrací na systémy třetích stran, anebo modifikací, jež zajistí vyšší efektivitu práce. Někdy je dokonce vhodnější celý specifický proces připravit na míru. Vychází přitom z mnoha let zkušeností a svá řešení pak udržují pro potenciální nasazení u dalších zákazníků v daném odvětví.

V Aricomě se C4U stala další součástí nově založené business unit SAP.

Společnost dokáže propojit vlastní aplikace s produkty jiných firem, které klient už používá. Mezi nejvýznamnější projekty firmy patří IS AVISme, komplexní ekonomický informační systém pro státní správu, spisová služba AVISme ESS nebo projekty v oblasti výzkumu a aplikace AI ve zdravotnictví. Firma zaměstnává osm desítek expertů.

Akvizice SYSCOM Software doplňuje portfolio Aricomy v oblasti vývoje softwaru pro veřejný sektor, kterému se již věnují společnosti Komix a CES EA v rámci nově vzniklé byznysové jednotky Digital. Vedle zakázek pro český veřejný sektor se soustředí na rozvíjení podnikání v oblasti nabídky pro orgány a instituce Evropské unie.

EVROPA BEZ

HRANIC POTŘEBUJE OCHRÁNCE.

Starší generace si to budou pamatovat. Dlouhé kolony na hranicích, občas chvilka nervozity, když strážník lustruje doklady příliš dlouho. Se vstupem Česka do Evropské unie kontroly na hranicích členských zemí padly. To ale neznamená, že hranice nejsou chráněné. Právě naopak. Léta funguje například Schengenský informační systém (SIS) a posledních pár týdnů i jeho nová generace, která tvoří jeden z virtuálních štítů vnějších i vnitřních hranic Unie. Jejich obrana je čím dál sofistikovanější, děje se kontinuálně na pozadí a už teď existují plány na její další vylepšení. Na tom všem se podílí i specialisté z Aricomy.

„Evropa bez hranic je obrovská výhoda. Aby ale tohle bylo možné, musí existovat systém, který umožňuje, že když vám v Česku něco ukradnou nebo někdo něco provede, je možné tu věc nebo člověka efektivně hledat,“ naznačuje Jan Vrána, specialista Aricomy na eGovernment. SIS slouží primárně ke kontrole vnějších hranic, které mají být „neprůstřelné“. V Česku je reprezentují třeba mezinárodní letiště, na Slovensku hranice s Ukrajinou a například v Německu pobřeží a přístavy. Už z toho je vidět, v jak odlišných prostředích se systém používá.

HLEDAJÍ SE DOKLADY I LODĚ

„Primárně je to systém pátrací. Pokud nahlásíte, že vám ukradli auto, nebo se hledá pohřešovaná osoba, tak kdokoliv, kdo podle dokladů kontroluje člověka nebo podle značky auto, uvidí, že se daná věc či člověk hledá,“ přibližuje Vrána. Země Evropské unie mají shodu na tom, že shromažďují informace o 19 entitách, mezi které patří osoby, doklady, vozy, letadla nebo lodě. Po tom všem lze koordinovaně pátrat.

Potenciální shody a průniky s pohřešovanými lidmi nebo předměty se hledají při jakémkoliv styku s bezpečnostními orgány – při kontrole na letišti nebo

Evropa bez hranic je obrovská výhoda. Aby ale tohle bylo možné, musí existovat systém, který umožňuje, že když vám v Česku něco ukradnou nebo někdo něco provede, je možné tu věc nebo člověka efektivně hledat.

na vnějších hranicích Evropské unie, při každé silniční kontrole nebo při snímání pohybu člověka bezpečnostními kamerami na silnicích nebo ve městech. Ačkoliv to jedinci ani nedochází, při běžné silniční kontrole policisté hledají potenciální shody v databázi u auta (jestli není kradené) i totožnosti řidiče (jestli ho někdo nehledá nebo něco neprovedl), u řidičského i technického průkazu. Jen v roce 2022 se v Česku povedlo vypátrat víc než 5100 osob a věcí, které do SIS vložily jiné státy. V cizině bylo naopak nalezeno asi 9000 osob a věcí zadaných do systému Českou republikou.

NÁSTUP BIOMETRIE

Už z krátkého popisu je jasné, jak velké nároky softwarový systém na vývojáře má. Jeho první verze funguje už od roku 1995, Česká republika se k němu připojila v roce 2007. Druhá generace byla spuštěna v roce 2013. Všechny informace ze všech států se fyzicky scházejí v centrále systému ve Štrasburku. „Kdyby se ale všichni policisté pořád ptali centrály, bylo by to příliš mnoho dotazů a nezvládalo by se to. Proto mají některé státy národní kopie, jejichž softwarovou část jsme tvořili jako subdodavatel firmy Hewlett-Packard. V praxi spočívá naše práce v tom, že v rámci policie existuje asi 30 dílčích databází, které slouží pro přímou podporu práce policie v různých agendách. My děláme koncentrátor a převodník mezi těmito národními databázemi a centrálním schengenským systémem. Pokud policista zadá, že se hledá Pavel Novák, naše práce zajišťuje správnou propagaci tohoto pátrání do centrály. Pokud naopak policista dostane na letišti do ruky pas Pavla Nováka, zajišťujeme vyhodnocení tohoto dotazu v národní kopii,“ vypočítává Vrána.

Verzi SIS spuštěnou v březnu tvůrci pracovně označují jako 2,5. generaci, oficiální název je SIS II RECAST. Měla nové zadání a členům bezpečnostních složek nabízí nové možnosti. Dřív se jednotlivé entity hledaly odděleně, teď už jde u osoby XY zadat, že jezdí konkrétním vozem, takže k jejímu objevení může vést právě nalezení vozu, který ale sám není předmětem pátrání. Vývoj také směřuje k čím dál intenzivnějšímu využívání biometrie, konkrétně otisků prstů a DNA.

„Otisky prstů se v minulosti používaly jako referenční, to znamená, že se osoba našla podle alfanumerických údajů, jako je datum narození, a pokud ji měl policista u sebe, ztotožnil ji podle otisků prstů. Teď už lze vyhledávat rovnou podle otisků,“ dává příklad novinky Vrána. Jinou tvoří daktyloskopické stopy – ty se typicky nacházejí na místech trestných činů, ale v ten moment není jasné, komu patří, zda pachateli, oběti nebo náhodnému kolemjdoucímu. Nový SIS umí zajistit porovnání reálných lidí vůči stopám, které se navíc dělá hned v momentu, kdy někdo vkládá nový záznam.

Sdílení podobných informací bylo možné i v minulosti. Teď je ale výrazně jednodušší a rychlejší. Na čem se také intenzivně pracuje, to je interoperabilita různých systémů, které pracují s identitami – aby bylo opravdu možné neprůstřelně potvrdit, že člověk, který si zažádal o vízum třeba v Ghaně, je přesně ten, který stojí právě na letištní kontrole v Praze. Dá se očekávat, že i nové funkcionality se budou postupně implementovat za přispění specialistů z Aricomy. Na vývoji SISu se totiž podílí už od jeho počátků v Česku.

DODAVATEL

Sjednocení systémů jako odraz k další expanzi Heureka Group

Internetový srovnávač cen Heureka asi není třeba dlouze představovat, služby lídra odvětví na českém trhu už aspoň jednou využil skoro každý. Co je dobré představit si, jsou jeho expanzivní plány, které s sebou přinesly potřebu většího sjednocení jednotlivých firem skupiny působících v různých zemích a také nasazení jednotného ERP systému. O nalezení řešení a jeho implementaci se postaral Autocont a mimo naplnění základních požadavků to přineslo řadu dalších benefitů.

PROFIL PROJEKTU

ZÁKAZNÍK

Heureka Group

ODVĚTVÍ

E-commerce

ZEMĚ

Střední, jižní a východní Evropa

CÍLE

Jednotný systém pro všechny společnosti, nový ERP a optimalizace procesů

POUŽITÉ TECHNOLOGIE

Microsoft Dynamics 365 Finance, Microsoft 365, Microsoft Azure, Microsoft Power Platform, DocuSign

TEXT MARTINA FOJTŮ

Pro skupinu působící dnes už dohromady v devíti zemích střední a východní Evropy to byl zásadní posun. Fyzický oběh dokumentů se v ní původně děl na bázi excelových tabulek a pomocí Google Workspace. Pro účetnictví a další agendy týkající se financí zaměstnanci využívali různé ERP systémy náročné na správu a následný reporting vznikal jen manuálně. „Proto přišel čas na změnu. Velkou ideou bylo nejprve všechny interní procesy standardizovat. Následně přišel čas na jejich digitalizaci a automatizaci,“ přibližuje Jan Krejčiřík z Autocontu, který měl projekt na starost z pozice architekta.

On a jeho kolegové implementovali

řešení stojící na provázané aplikační platformě Microsoft. Ta do jednoho

celku integruje funkce podnikového ERP systému na bázi Microsoft Dynamics 365 Finance a DMS jako řešení na míru na platformě SharePoint a PowerPlatform. Jednotlivé systémy

jsou propojené automatickými integracemi, takže uživatele nezatěžuje nutnost duplicitního zadávání údajů nebo jakýkoliv ruční přenos dat.

„Z důvodu rostoucího počtu firem ve skupině jsme potřebovali najít jednotné ERP řešení pro celý region. To se nám díky zkušenému týmu Autocontu podařilo úspěšně vybrat a implementovat do všech našich firem. Nové ERP řešení nám umožnilo zbavit se nekonečného tisknutí a skladování smluv, faktur a drobných dokladů a tím tak podpořit odpovědný přístup k životnímu prostředí. Nespornou výhodou je také automatizace finančních procesů, na kterých i nadále aktivně pracujeme.“

JANA BENEŠOVÁ Head of Accounting & Taxes Heureka Group

BEZ AUTOMATIZACE NENÍ POSUN Technologický posun je teď nejvíc znát v oblasti zpracování faktur, controllingu a financí obecně. „Heureka má měsíční návštěvnost 20 milionů uživatelů a 55 tisíc registrovaných e-shopů. Od toho se odvíjí vydávání obrovského množství faktur. Předchozí řešení bylo méně robustní, nebylo možné ho automatizovat, což se projevilo na míře zatížení lidí. Nasazením nového řešení a automatizací dokumentů se nám uvolnily ruce,“ přibližuje jeden z posunů Jana Benešová. Heurece upgrade přinesl nejen digitalizaci interních procesů a jejich sjednocení napříč skupinou. Změny zahrnují i dosažení „bezpapírové kanceláře“ díky službě DocuSign umožňující snadné podepisování dokumentů bez jejich zbytečného tisknutí a skenování.

Jednu z klíčových oblastí, které se posun dotkl, jsou rozpočty a controlling. „V případě Heureka Group stojí za zmínku, že se rozpočty nevážou na účty z účtové osnovy, ale definují a kontrolují se na dimenze, jako je oddělení, kategorie nebo položka. V řešení je klíčové, že jsme použili právě rozsáhlejší nastavení finančních dimenzí. Každá trans-

akce si kromě standardních účetních informací nese právě i informace o nich. Lokálním účetním týmům to umožňuje flexibilitu v účtování tak, jak jsou zvyklí a jak potřebují z pohledu místní legislativy. Současně to ale controllingovému týmu poskytuje jednotný pohled na data napříč všemi účetními jednotkami pro analýzu, generování reportů, kontrolu plnění plánu nebo tvorbu a kontrolu rozpočtů,“ dává další příklad Krejčiřík.

Odlišné situace v různých zemích a odlišná legislativa byly v tomto případě vůbec téma. Protože padl požadavek na rychlý start systému, byla celá implementace rozdělena do tří po sobě jdoucích etap –nejdřív nasazení core řešení v centrále a pak v dceřiných společnostech v Maďarsku a Česku a následně v Chorvatsku a Slovinsku. „Díky spolupráci s lokálními partnery jsme mohli nastavit například legislativní náležitosti v jednotlivých zemích. Řešení je tak teď připraveno na globální provoz, má různé jazykové varianty, podporuje různé legislativy a mezinárodní účetní standardy,“ vypočítává Krejčiřík, který už pro Heureku pracuje i na navazujících projektech.

Oppenheimer: co byste o něm měli vědět, ale do filmu se to nevešlo

Pokud dnes širší veřejnost o Oppenheimerovi něco ví, je to zpravidla toto: geniální fyzik, který řídil vývoj atomové bomby, se po jejím dokončení dostal do sporu s vedoucími americkými politiky. Proto ho odstavili na vedlejší kolej a prohlásili za nespolehlivého. Není to nepravdivý příběh, ale je jen jeden z mnoha možných.

ŠTĚPENÍ

Britský fyzik Patrick Blackett dokázal roku 1925 pomocí alfa záření proměnit dusík v kyslík. To byla první záměrná, nespontánní přeměna jednoho prvku v jiný, začátek řízených jaderných reakcí.

Právě v Blackettově laboratoři se tou dobou trápil Robert Oppenheimer. Práce mu nešla, odešel proto do Německa zabývat se raději kvantovou teorií. Tam působili všichni její velcí mágové – Heisenberg, Pauli, Born, Schrödinger – i její hlavní odpůrce Einstein. Zbrusu nový způsob myšlení, který měl víc společného s filozofií než s laboratorní prací, Oppenheimerovi vyhovoval, mohl naplno uplatnit svou sečtělost zázračného dítěte i netrpělivou tvořivost.

V Německu získal doktorát a vrátil se do USA, kde ve své práci pokračoval. Patřil k několika málo tamním věrozvěstům nové fyziky přivezené ze starého kontinentu. Snadno získal učitelské místo na Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně a později také v Berkeley. Podržel si obě, pendloval tedy mezi Los Angeles a San Franciskem, vytvořil se kolem něj okruh oddaných žáků. Tou dobou udělal dva solidní objevy: předpověděl existenci pozitronu a založil teorii gravitačního zhroucení hvězdy včetně zdůvodnění černých děr.

Nebylo to málo, ale na místo mezi absolutní elitou světové fyziky to nikdy nestačilo. Oppenheimer nedotahoval myšlenky do konce, spíše inspiroval jiné. Neměl trpělivost, nebyl brilantní v matematice a neuvažoval dost kriticky. Raději hypotézy vytvářel, než vyvracel.

LOS ALAMOS

To, co dnes známe jako projekt Manhattan, vzniklo v lednu 1942. Velením projektu byl pověřen generál Leslie Groves, který si za tím účelem vybral vědeckého ředitele.

Robertu Oppenheimerovi bylo roku 1942 osmatřicet let. Byl okouzlující učitel, zbožňovaný svými studenty, čímž však výčet jeho jednoznačných pozitiv víceméně končil. Nikdy neřídil ani malou laboratoř, natožpak větší projekt. Opakovaně se zaplétal do levicové politiky. Jeho bratr, švagrová a několik blízkých přátel bylo členy Komunistické strany USA. Pil jako duha. Měl spornou, ale stále platnou psychiatrickou diagnózu. Dával se rozptylovat řadou vedlejších intelektuálních zájmů, místo aby budoval akademickou kariéru. Díky rodinnému zázemí utrácel víc, než vydělával. Kromě manželky a stálé milenky spal se studentkami a s manželkami svých kolegů. Oženil se s osobou podobně dobrodružnou – přinejmenším politicky – jako byl sám.

Groves měl buď neuvěřitelné štěstí, nebo – a to je pravděpodobnější – prokázal skutečnou personální genialitu. Oppenheimer o místo vědeckého ředitele stál od chvíle, kdy se dověděl o existenci projektu. Stál o něj tolik, že dokázal na počkání přemodelovat svou osobnost. Změnil se ve zdatného, rychlého a neúnavného administrátora sršícího nápady a – jako vždy a všude – osobním kouzlem.

SLÁVA A PÁD

První test jaderné bomby se uskutečnil až po německé kapitulaci, 16. července 1945, v době konání spojenecké mírové konference v Postupimi. Ti, kdo zbraň dva roky vyvíjeli, uviděli na vlastní oči její sílu. Nadšení z úspěchu se okamžitě smísilo s pochybnostmi, jenže na ty už bylo pozdě. Vojáci a politici dali jasně najevo, že od této chvíle je to už jen jejich věc.

Na podzim 1945 Oppenheimer rezignoval na místo ředitele, snažil se však dále mluvit do americké jaderné politiky. Stal se součástí washingtonských kruhů moci. Přibývalo lidí, kterým šel na nervy a překážel, počínaje prezidentem Trumanem.

Oppenheimer celý život toužil po uznání, po vnějším potvrzení svých kvalit. Dovedl se libovolně proměnit a přizpůsobit, aby ho dosáhl. V Los Alamos dospěl po této stránce na vrchol tak vysoký, že dál nebylo kam jít. Přesto se o to pokusil – a nevyhnutelně padl dolů. Přišel o bezpečnostní prověrku opravňující podílet se na amerických strategických tajemstvích, tudíž o podíl na vlivu a moci. Nežil v totalitním státě, nešlo mu o krk, neztratil dokonce ani svou velmi pohodlnou ředitelskou židli v princetonském Institutu pro pokročilý výzkum.

Jen ho poslali pryč z místnosti, kde se rozhoduje. Z místnosti, ve které s nimi chtěl být.

DĚDICTVÍ

Spor o přehodnocení celého života, který musel Robert Oppenheimer podstoupit, je dnes minulostí. Studená válka, o které jsme se domnívali, že skončila, je tady zpátky, obě jaderné supervelmoci se jen ježí raketami s bojovými hlavicemi, několik dalších zemí má menší, ale rovněž smrtonosné arzenály.

Nemá smysl vinit z toho Oppenheimera. Jaderné zbraně by vznikly i bez něj. Neurotický a rozervaný intelektuál se nakonec do role hlavního tvůrce vynálezu zkázy hodí možná lépe než kdo jiný. Připomíná, kolik slabosti a nedokonalosti v nás všech je – a že bychom na vlastní úsudek neměli příliš spoléhat. Robert Oppenheimer nám zanechal nejen červené tlačítko, ale také velmi dobré zdůvodnění, proč ho nemačkat.

Hackeři nejsou bojovníci v kapucích, ale podnikatelé

KDYŽ VYDÁVALI KYBERBEZPEČNOSTNÍ ODBORNÍCI ARICOMY

OBOROVÝ VÝHLED NA TENTO ROK, STÁLO TO V NĚM JASNĚ:

POČET HACKTIVISTICKÝCH A POLITICKY ORIENTOVANÝCH KYBERÚTOKŮ

BUDE JENOM RŮST. PROČ SE TO DĚJE? KDO JSOU LIDÉ, KTEŘÍ

ZA ÚTOKY STOJÍ? A HLAVNĚ, JAK SE JEJICH SNAZE UBRÁNIT?

NA TO VŠECHNO ODPOVÍDAJÍ V ROZHOVORU MAROŠ BARABAS (MB)

A FILIP ZVAŘIČ (FZ). A UPOZORŇUJÍ NA TO, ŽE MOTIVACE ÚTOČNÍKŮ

ČASTO CHÁPEME ÚPLNĚ ŠPATNĚ.

První otázka je jasná, proč počet útoků roste?

FZ: Ve zkratce proto, že se to ekonomicky vyplatí. A nahrává tomu mix politických, společenských i environmentálních problémů a změn v technologiích.

MB: Je třeba si uvědomit, co jsou útočníci zač. Oni jsou to totiž především podnikatelé. Nepředstavujte si žádné mladé kluky s kapucí přes hlavu, kteří sedí někde ve sklepě. Jde zkrátka většinou o lidi, kteří se rychle snaží přijít k penězům, často v podmínkách, kde to jinak není jednoduché – proto se tolik rizik vztahuje k zemím, jako je například současná Ukrajina. Dnešní mladí, kteří tam zůstali, to budou mít v zemi zničené válkou, bez infrastruktury a dostatku pracovních příležitostí hodně těžké, což vytváří podhoubí k problémům. Obecně, vezměte si mladého člověka, který se snaží vydělat větší peníze, má malé možnosti uplatnění a velké očekávání. Právě ten může tíhnout k rychlejší, i když ilegální výdělečné činnosti. A tady dochází k tomu, co si spousta lidí neuvědomuje. Pokud takový útočník zjistí, že je masa lidí náchylná k nějakému tématu, které rozděluje společnost, ať už je to covid, válka na Ukrajině nebo prezidentská volba, tak tenhle strach a negativní emoce živí jen proto, aby lidi nachytal a vydělal na nich. Aby na něco klikli, něco otevřeli, někam poslali svoje údaje nebo zkrátka spolupracovali.

FZ: Velkou roli v tom hrává časový nátlak, po uživatelích se chce, aby něco stáhli nebo na něco klikli rychle, protože jinak domněle důležitá informace zmizí. Je to ale umělý tlak, aby se zkrátil čas, kdy lidé přemýšlí nad tím, jestli je to vůbec validní informace.

Chcete tím říct, že když někdo v kyberboji vytáhne kartu společenských témat, není to proto, že by za některé z nich bojoval?

MB: Nechci dehonestovat skupiny, které se opravdu bijí za nějaké téma proto, že jim to z hloubi jejich duše dává smysl, ale myslím, že jsou ve velké menšině.

FZ: Existují skupiny jako Anonymous, kteří se například hodně angažovali v prvních týdnech konfliktu na Ukrajině, bojují proti porušování lidských práv, cenzuře, korupci a různým ideologiím.

MB: Anonymous jsou v podstatě filozofickým hnutím, které spustilo svůj první útok proti webu, který byl silně orientovaný proti gayům. Narostlo do masivních rozměrů, ale dnes už se jméno Anonymous také hodně zneužívá. Odpovědět na vaši otázku ovšem obecně není jednoduché, záleží totiž také na tématu. V kontextu rusko-ukrajinského konfliktu víme, že než Rusové zaútočili fyzicky, zvedl se počet kyberútoků na ukrajinskou infrastrukturu a rozjela se dezinformační kampaň. Jde o asymetrické vedení války, jako útočník potřebujete do obyvatelstva vehnat obavy, destabilizovat strukturu a politickou situaci. V rámci tohoto konfliktu je určitě většina incidentů motivovaná politicky, ale jinak podle mě útoky za nějaký názor tvoří velkou menšinu. V minulosti se povedlo rozložit několik skupin spamerů, kteří se živili rozesíláním nevyžádané pošty většinou za účelem propagace padělaného zboží. Po úspěšném rozložení jedné z takových skupin klesl e-mailový provoz na internetu o desítky procent! A to se bavíme o nedávné minulosti. Jaká část celkového provozu má dnes tento charakter, nedokáže nikdo změřit. Mluví se o internetovém šumu, který je generován z větší míry právě masovými kampaněmi a skenováním veřejně dostupných systémů právě pro identifikaci a zneužití zranitelností.

Vraťme se na začátek, co si pod slovem „útok“ mám vlastně představit?

FZ: Můžou to být DDoS útoky, které se používají k přehlcení nebo vypnutí webových stránek nebo služeb, přičemž ano, někdy to mohou být i ty spjaté s nějakou vládou nebo politickou stranou a tím pádem názorem. Phishing a další útoky využívající praktik sociálního inženýrství, jejichž cílem je získat přístupové údaje k jakýmkoli účtům, vytáhnout informace, které by útočníkovi pomohly, a v neposlední řadě donutit oběť stáhnout a nainstalovat malware, nejčastěji ransomware. Dále to může být přímý síťový útok, jehož cílem je dostat se do sítě a bez interakce uživatele tam způsobit narušení, spustit ransomware a získat citlivá data. Tyto útoky pak vedou k únikům dat, což není útok samotný, ale hmatatelný výsledek předchozího proniknutí do systému. To všechno se navíc může dít prostřednictvím e-mailů, sociálních sítí, SMS a telefonických hovorů.

MB: To, co teď řešíme u klientů nejčastěji, je ransomware, kdy vám útočník zašifruje data, abyste se k nim jako vlastník nedostal. Jde o formu vydírání, útočník chce buď zaplatit s tím, že vám data potom vydá, což se ale většinou nestane, anebo vyhrožuje, že vaše data zveřejní. Případně útočníci zacházejí tak daleko, že vyhrožují kontaktováním úřadů pod hrozbou obří pokuty. Jedná se ale o primitivní techniky, žádný hacker vám nebude kontrolovat účetnictví, jestli náhodou nekrátíte daně. Jiná varianta je spustit už zmíněný DDoS

a odstavit vám byznys, třeba e-shop. To už jsme také zažili u řady zákazníků. Když si vezmete, že takový útok vyjde jeho původce průměrně na 100 euro na den, náklady jsou proti možnému zisku extrémně nízké a útočníci hledají způsob nátlaku, který by jim mohl zvýšit pravděpodobnost získání výkupného.

To je zajímavé téma vzhledem k tomu, jak se nejen Češi naučili v covidu masivně nakupovat online. Je teď zabezpečení takových služeb velké téma?

MB: Je. A vůbec, do budoucna bude velmi růst skloňování a význam termínu cyber resilience. Už totiž nejde přemýšlet nad tím, jestli se dostanete pod útok. Dostanete, to je jasné. Každá společnost se musí připravit na to, že na ni někdo zaútočí. Musí umět do pár hodin svoji činnost obnovit, jinak jí v případě těch největších utíkají miliony korun. Hezky se to přirovnává k příběhu se studnou. Představte si, že máte ve vesnici studnu jako jediný zdroj pitné vody, jenže nějaký blbec vezme hnojivo a tím ji otráví. Vy musíte mít v první řadě nastavený mechanismus, kterým zjistíte, že se to vůbec stalo, jinak vám zemře spousta lidí. V našem případě to znamená mít implementované funkční detekční technologie. Když to víte, pak také musíte občany efektivně informovat, aby vodu nepili. A taky musíte mít zajištěné, že do pár hodin přijede cisterna s pitnou vodou nebo mít záložní zdroj vody, na který vodovod napojíte. Nebo si představte, že vás někdo bude vydírat, protože už má ve studni připravenou bombu a odpálí ji, když nezaplatíte. Případně když se budete vymlouvat a čekat, dá vaši nečinnost do novin jako ohrožení zdraví obyvatel. Odolní vůči útoku jste jedině tehdy, když víte, co máte dělat, a jste na tuto situaci připraveni. Ne, že věříte, že nejste pro útočníka zajímaví.

Jako odborníci víte o rizicích, o kterých běžný člověk nemá ani ponětí. Nechytá vás z toho někdy úzkost?

FZ: Z vlastní zkušenosti můžu říct, že než jsem se stal security specialistou, vesele jsem na internetu klikal na odkazy, aniž bych kladl důraz na bezpečnost. Ona byla také jiná doba a komplexita malwaru byla tehdy mnohem nižší. Když jsem se začal zabývat IT bezpečností, byl jsem obezřetnější, až paranoidní k jakýmkoli odkazům a přílohám. Teď už ale vím, že existují různá řešení a já můžu klikat na všechno, pokud používám správná technologická bezpečnostní opatření. To je jeden pohled. Druhý je, že pro sofistikovaný útok musíte být pro útočníka něčím zajímaví, musí mít nějaký důvod, proč to zkusí zrovna na vás. O pokusech typu „vyhráli jste iPhone, klikněte“ už snad lidé z velké části vědí.

MB: Já mám obavy z něčeho jiného. Vezměte si, že my jsme první generace lidí, která funguje většinu svého času na internetu, ale přitom nás v tom nikdo nevychoval. Neměli jsme rodiče, kteří by nám řekli, jak na to, doba nás hodila do vody, ať se naučíme plavat. Celá masa lidí tak dnes žije v naivním světě a pocitu, že na internetu se jim nemůže nic stát. Přitom ve skutečnosti je to Divoký západ a kulku můžete dostat kdykoliv. Teď je naše role vychovat novou generaci, ale bojím se, že toho děláme stále málo. Sociální odpovědnost je velmi nízká a komunita lidí, která informacemi disponuje, je malá a spíš je využívá k byznysu. Rodiče dbají na to, kam chodí jejich děti do školy, s kým se stýkají, kdo se podílí na jejich výchově mimo bezpečný kruh rodiny. Přitom můžou sedět vedle vás a v tom samém momentu zápasit s kyberšikanou, vydíráním, názorovým ovlivňováním, být aktivní v extremistických online skupinách, ale vy si toho nevšimnete. A k tomu všemu máme jen velmi málo odborníků. Jako společnost produkujeme čím dál zranitelnější jednotlivce, což je o to větší problém v politicky nestabilních a ekonomicky méně vyspělých zemích, kde životní situace nabádají podnikavé jedince k pochybné kariérní dráze.

Hackeři nejsou bojovníci v kapucích, ale podnikatelé

„Do budoucna bude velmi růst skloňování a význam termínu cyber resilience.

Už totiž nejde přemýšlet nad tím, jestli se dostanete pod útok. Dostanete, to je jasné.“

Velký třesk o prodlouženém víkendu

ČESKÁ SPOŘITELNA ZMIGROVALA DO PROSTŘEDÍ ERSTE GROUP

Velké výzvy si před sebe v posledních měsících a letech kladou manažeři co do počtu klientů největší české banky, České spořitelny. Excelentní tým konzultantů, který už předtím úspěšně realizoval migraci uživatelů z Google Suit do Microsoft 365, navázal na projekt migrací tenant to tenant do prostředí mateřské Erste Group. Akce, která měla dopad na 15 tisíc uživatelů, se povedla i díky expertíze zaměstnanců Autocontu a jejich zkušenosti z předchozí fáze.

PROFIL PROJEKTU

ZÁKAZNÍK

Česká spořitelna

ODVĚTVÍ Bankovnictví

ZEMĚ Česko, Rakousko

CÍLE

Tenant to tenant migrace Microsoft 365 do prostředí skupiny Erste Group

POUŽITÉ TECHNOLOGIE

Microsoft 365

DODAVATEL

TEXT MARTINA FOJTŮ

Stěhování krok za krokem do jednoho prostředí, které přinese lepší spolupráci nebo třeba úsporu nákladů. To je hlavní důvod, proč se všechno dělo. Využívání jednoho prostředí má tím větší smysl, čím víc se banka zvětšuje – celá Erste Group aktuálně působí v sedmi zemích střední a východní Evropy a spravuje síť 2600 poboček. Postupná integrace všech institucí proto jede podle dlouhodobého plánu. Jedním z jejích velkých cílů je, aby fungovala co nejužší spolupráce uživatelů Microsoft 365 napříč celou skupinou.

„Migrace ‚tenant to tenant‘ pro nás byla projektem s nejvyšší prioritou, přičemž zásadní výzvou byla minimalizace dopadů na uživatele. Po zkušenostech s migrací z Google Suite jsme si byli dobře vědomi toho, že dopady projektu omezí více či méně všechny zaměstnance banky. Ve spolupráci s našimi dodavateli jsme ale udělali maximum a projekt zvládli se ctí. Autocont a jeho partnery Orbit, Software ONE, a GreyCorbel vnímáme jako dodavatele, kteří jsou schopni realizovat velmi náročné projekty a je na ně spolehnutí,“ shrnuje výsledek Miroslav Lhotský, CoE Integration & Internal Services Lead České spořitelny.

Autocont pro Českou spořitelnu navrhl a uskutečnil celý migrační projekt spolu s pěti subdodvateli. Rozhodujícím faktorem úspěchu byl přitom zkušený tým, jehož nejdůležitější konzultanti měli už zkušenost právě z předchozí migrace

z Google Suit do prostředí Microsoft. Celá akce vyžadovala zapojení specialistů na různá odvětví – technologie, bezpečnost, compliance, governance i adopci a komunikaci. Projekt trval půl roku, klíčová byla ale fyzická migrace během jednoho prodlouženého víkendu v listopadu, aby byl dopad na uživatele co nejmenší. Což byl argument i v další velké otázce projektu: Migrovat v postupných menších vlnách, nebo jedním velkým třeskem? Také to se zvažovalo, přičemž oboje mělo svoje pro a proti.

S ohledem na potřebu minimalizovat dopad na byznys stratégové zvolili variantu jedné vlny. Celý proces ověřili pilotní migrací, která se u takto komplexních projektů obvykle dělí do dvou fází – v první proběhl přesun IT a v další všech uživatelů. Výsledek? Ocenění banky, všechno dle plánu, bez dopadu na byznys a výskytu jakéhokoliv zásadního incidentu.

Obnášelo to ovšem dlouhou řadu dílčích úkolů. „Mimo samotného chodu technologie a komunikace s uživateli se implementátor musí postarat i o totální nekompromisní kybernetickou bezpečnost, soulad s procesy mateřské banky i sesterských poboček a soulad s tím, co vyžaduje legislativa nebo Česká národní banka – pro příklad, někteří pracovníci banky v Česku potřebují vidět i do systémů mateřské společnosti. Rozhodně ale ne do těch, které spravují kolegové v Maďarsku nebo na Slovensku.

Každý zaměstnanec tak má svoji vlastní hierarchii přístupů, které mu musí IT specialisté nastavit. Další věc jsou pak povinnosti vůči České národní bance,“ vypočítává Karel Hájek, který měl z pozice Cloud Competence Center Lead celý projekt na starost. Povinnostmi vůči národní bance pak myslí například to, že jakákoliv bankovní dům musí v případě tak rozsáhlé změny nahlásit, že přestupuje z jednoho systému do druhého a autorita to musí schválit. Neudělá to ale bez toho, že banka prokáže patřičnou úroveň zabezpečení nebo prodělané penetrační testy, což se také stalo.

„Pokud někdo sestrojí příliš silnou umělou inteligenci, očekávám, že za současných okolností krátce poté zahyne každý příslušník lidského druhu a veškerý biologický život na Zemi,“ píše v eseji, kterou koncem března zveřejnil časopis Time, Eliezer Yudkowsky, asi nejznámější a rozhodně nejvýmluvnější „AI doomer“ – zastánce názoru, že pokročilá umělá inteligence nevyhnutelně znamená konec lidstva. Naše vyhlídky v případné obraně přirovnává k šancím bojovníků z jedenáctého století proti dnešní armádě.

KONEC LIDSTVA NA DOHLED?

CO A PROČ ŘÍKAJÍ HLASATELÉ

ZKÁZY, KTEROU MÁ PŘINÉST UMĚLÁ INTELIGENCE

Co tedy dělat? Yudkowsky vysvětluje, že nepodepsal nedávnou výzvu k šestiměsíčnímu pozastavení vývoje velkých jazykových modelů, protože takové opatření je příliš bezzubé. Doporučuje radikální postup: „Vypněte všechny velké klastry GPU (počítačová centra, kde se zdokonalují nejvýkonnější umělé inteligence). Vypněte všechny velké projekty strojového učení. Stanovte strop pro to, kolik výpočetního výkonu smí kdo použít k učení AI, a v příštích letech ho snižujte, abyste kompenzovali efektivnější učící algoritmy. Žádné výjimky pro vlády a armády.“

Datová centra, která by zákaz porušila, doporučuje „zničit leteckými údery“, protože i válka mezi velmocemi podle něj představuje menší existenční riziko než AI, která by se vymkla kontrole.

KONEC SVĚTA POMOCÍ SPONEK

Představte si, napsal už v roce 2003

švédský filozof Nick Bostrom, AI systém, který dostal od svých tvůrců úkol vyrábět kancelářské sponky. „Taková umělá inteligence si rychle uvědomí, že by bylo mnohem lepší, kdyby neexistovali lidé, protože lidé by se mohli rozhodnout ji vypnout. Kdyby to udělali, bylo by sponek méně. Lidská těla také obsahují spoustu atomů, ze kterých by

se daly vyrobit kancelářské sponky. Budoucnost, na kterou by se umělá inteligence snažila zaměřit, by byla taková, ve které by bylo hodně kancelářských sponek, ale žádní lidé,“ vysvětloval později Bostrom v rozhovoru pro Huffington Post. Tenhle myšlenkový pokus má jméno – Paperclip Maximizer – a pevné místo v každém výkladu rizik pokročilé AI.

Bostrom nikdy netvrdil, že máme brát sponkovou tragédii doslova. Ani jako podobenství však na mnohé nepůsobí přesvědčivě. Buď je popisovaná entita skutečně superinteligentní, a pak by měla snadno poznat, že proměnit planetu v hromadu kancelářských sponek není dobrý nápad (mimo jiné pro ni samotnou). Anebo to poznat neumí, pak není superinteligentní, jde prostě o porouchaný či špatně naprogramovaný stroj a s tím si lidé nějak poradí (nejspíš ho včas vypnou).

Totéž se dá vztáhnout na Yudkowského představu mocné AI, která nás vyhubí, jakmile vznikne. Pokud by skutečně jednala tak rychle, přečkala by nás nejspíš jen o několik měsíců – což je vyhlídka, kterou by při svých schopnostech jistě nepřehlédla. Skončila by, až by se zadřelo poslední kuličkové ložisko v poslední neudržované větrné elektrárně; až by se spálilo dostatečné množství základních desek v počítačích velkých datacenter; až by v nich vypadlo chlazení.

Můžete namítnout, že je to superinteligence, snadno si tedy postaví roboty, kterými nahradí lidské údržbáře. Argument, že my takové roboty vyrobit neumíme, neobstojí – jednak k tomu nemáme zas tak daleko, jednak lze očekávat, že superinteligence bude v tomto směru schopnější. Ani ona by se však nejspíš neobešla bez dlouhé přechodné fáze, kdy by potřebovala, aby lidé pracovali v její prospěch – než by nás nahradila svými výtvory.

„Doomeři“ v tomto ohledu zastávají rozmanité názory, obvykle se předpokládá, že AI nás dokáže buď násilím přinutit, nebo zmanipulovat. Pokud bude taková, pak ale není nelidskou silou, která „nedbá ani o nás, ani o rozumný život jako takový“, jak píše Yudkowsky. Naopak, je velice lidská – je zhmotněním našich obav ze sebe samých.

Jak konkrétně by to probíhalo? Čím by nás superinteligence zahubila? V tomto ohledu jsou hlasatelé zkázy málokdy konkrétní, což zdůvodňují tím, že činy superinteligence v principu nelze předvídat, že se od ní dají očekávat „alien solutions“ – činy, které dokonale stojí mimo lidské uvažování a představivost.

To působí trochu jako pokus vyhnout se věcné diskusi. Když na ni přece jen dojde, padají návrhy jako masová manipulace k sebevraždě či sestrojení nové biologické zbraně. „Dostatečně inteligentní umělá inteligence nezůstane dlouho omezena na počítače. V dnešním světě můžete posílat řetězce DNA mailem do laboratoří, které budou na požádání vyrábět proteiny, což umožní umělé inteligenci původně omezené na internet vytvářet umělé formy života nebo se rovnou pustit do postbiologické molekulární výroby,“ píše Yudkowsky v Time.

Není však nutné přidat se k doomerům, abyste viděli v dalším rozvoji umělé inteligence ohrožení existence lidstva. Možná jde spíše o to, co provede AI sama z vlastní iniciativy, ale i o to, co mohou provést lidé vybavení stále dokonalejšími AI systémy. A zde je mnoho rizik: závody ve zbrojení, ještě větší ztráta soukromí, zločinnost… Pořídili jsme si technologii, jejíchž důsledků je těžké dohlédnout. Utěšovat nás může, že to není poprvé – a zatím jsme pořád tady.

JEDNOU TO STAČÍ ANEB JÍZDA

NÁKLADNÍM VLAKEM

MAURITÁNSKOU POUŠTÍ

Jsou zhruba dvě ráno a můj pojízdný žalář bez mříží už dobrou hodinu stojí na místě. O útěk svých vězňů – pardon, cestujících – se bát nemusí, stovky kilometrů kolem se rozkládá jen poušť, do níž by se teď uprostřed noci vydal jen blázen. I když teď mi běží hlavou, že bláznovstvím spíš bylo na tohle železné monstrum vůbec nastoupit.

TEXT ROBIN KRUTIL

Cesta vlakem je zážitek. S lidmi totiž nepočítá

První momenty na palubě ikonického nákladního vlaku pendlujícího mezi pobřežím a vnitrozemím Mauritánie s nákladem železné rudy přitom provázela nefalšovaná euforie. Když se téměř tři kilometry dlouhý had dal s rámusem klopotně do pohybu, nemohla se toho dvanáctičlenná posádka našeho vagonu nabažit. Úmorné čekání u kolejí bylo pryč a všechny v mžiku pohltil pocit nevšedního dobrodružství. Když se k tomu přidalo už nikoliv spalující, ale příjemně hřející odpolední slunce a romantické kulisy okolní pouště, málokdo by si v tu chvíli přál být kdekoliv jinde.

Jenže od té chvíle už uplynulo skoro deset hodin. Pohled na stále stejnou pouštní scenérii, tvořenou nikoliv půvabnými dunami, ale nekonečnými kamenitými poli, už dávno omrzel, tvář i veškeré oblečení pokryla protivná vrstva načervenalého popílku a příjemnou teplotu vystřídal vlezlý chlad. Cíl je přitom stále v nedohlednu, a to nejen kvůli husté noční tmě.

V hlavě se honí protichůdné pocity. Když teď vlak kdovíproč stojí, zima na jeho korbě je o něco málo snesitelnější. Ale zároveň se nijak neposunuje modrý puntík v mobilní mapě a tím pádem se ani neblíží konec tohoto martyria…

ZEMĚ, KDE NIC NENÍ

Právě svezení železným nákladním vlakem působilo jako největší, byť poněkud bizarní lákadlo v nabídce cestovní kanceláře na dvoutýdenní štreku do Mauritánie. Tedy země v severozápadním koutě Afriky vklíněné mezi Senegal, Mali a Západní Saharu, v níž kromě pouště v podstatě není nic. Pokud je z těchto slov cítit nadsázka, tak věřte, že není příliš velká.

Necelé čtyři miliony obyvatel jsou rozprostřeny na natolik rozsáhlém území, že průměrně jich jeden kilometr čtvereční obývají jen čtyři, což z Mauritánie činí jednu z nejřídčeji osídlených zemí světa. Drtivou většinu plochy zde zabírají písek a kamení, na nichž se rozléhají i nuzné vesničky a města. O jakoukoliv známku zeleně nebo vodní plochy tady zavadíte jen výjimečně.

Hlavním vývozním artiklem je železná ruda, která se těží v oblasti Zouérat a do světa míří přes přístav ve druhém největším mauritánském městě Nuadhibú. Sedm set kilometrů vzdálená místa spojují koleje, jediné v zemi. Jsou tak klíčovou ekonomickou tepnou, ale také atrakcí pro dobrodruhy.

Naše vlaková odyssea začíná kousek od Nuadhibú, neutěšeného sídla na břehu Atlantského oceánu. Omšelé, často nedostavěné nebo bortící se domy, asfalt jen na hlavních tazích, všude písek, nepořádek a chaos. Jediné, co zaujme, je rušný přístav plný podlouhlých dřevěných rybářských člunů namačkaných na sebe. Platí tu zákaz focení, ale přesně za takovou, byť poněkud skličující exotikou naše dvanáctičlenná česko-slovenská skupina do tohoto zapomenutého koutu světa přijela, takže snímky pořizujeme „na tajňačku“. Místní strážci odchytnou jen jednoho neopatrného fotografa, ale po krátké domluvě je opět volný.

Nástupní místo na vlak – říkat tomu nádraží by bylo příliš nadnesené – tvoří plácek v poušti s jednou budovou, k níž se ani nepřiblížíme. Jízdenky tu nejsou potřeba, v nákladním prostoru se cestuje bez placení. A je to kupodivu poměrně rozšířený způsob dopravy. Když brzy odpoledne dorazíme k nalodění, u kolejí už se pod žhnoucím sluncem povaluje několik místních spolu s hromadami rozličného zboží. Auta, která by u nás často byla považována za nepojízdná, navíc postupně přivážejí další věci i jejich přepravce. V tomto případě nejde o svezení pro zážitek, ale nutnost. Na trase železnice totiž leží pár vesnic ztracených uprostřed pustiny, k nimž nevede jiná cesta než ta po kolejích. Právě po nich se tak vozí veškeré zásoby, což je pro mnoho nešťastníků jediným způsobem obživy.

Výhledy do pouště se (ne)omrzí

Železná ruda

Jednou to stačí aneb jízda nákladním vlakem mauritánskou pouští

Žádný jízdní řád tu neplatí. Až vlak přijede, tak přijede. My čekáme na místě necelé tři hodiny, což je vlastně nic – naše průvodkyně tu prý jednou ztvrdla dokonce osm hodin. Příjezd soupravy je pak ale o to impozantnější.

Tyhle vlaky totiž patří k vůbec nejdelším na světě. Táhnout tu tíhu musí tři nebo čtyři dieselektrické lokomotivy, za kterými je naštosováno zhruba 200 vagonů, takže dohlédnout z jednoho konce soupravy na druhý lze jenom v zatáčkách, kterých je v pouštní rovině minimum. Každý vagon uveze 84 tun nákladu, což při třech spojích denně udělá za rok přibližně 14 milionů tun přepravené rudy.

První železné monstrum se tu díky Francouzům, kteří Mauritánii kolonizovali, rozjelo v červnu 1963, později byla trať znárodněna. Železnice z velké části kopíruje blízkou hranici se Západní Saharou, již dříve ovládali Španělé, kteří nedovolili přes její území vést objížďku horského masivu. Francouzi v něm tak za značných nákladů museli vybudovat asi dvoukilometrový tunel, ovšem když Západní Sahara na chvíli připadla Mauritánii, vznikl zde v roce 1978 obchvat a tunel pozbyl význam. Od té doby je nazýván památníkem evropské blbosti v Africe.

STANY A ZOMBIE

Vybrat si v té nekonečné řadě volný vagon není problém, nastoupit do něj už trochu ano. Jediný přístup totiž vede po kovovém žebříku, po němž musí vyšplhat všech dvanáct členů naší skupiny. Před odjezdem vlaku to zásadní komplikaci nepředstavuje, ale při nevyzpytatelných nočních zastávkách to bude celkem drama.

Na to teď však nikdo nemá pomyšlení. Jakmile vyšvihneme na „korbu“ sebe i batohy, s chutí pozorujeme okolní nakládací mumraj a s očekáváním vyhlížíme nevšední cestu. Z vagonu, jehož okraje sahají dospělému po hrudník, je komfortní výhled, zároveň na první dojem poskytuje bezpečné útočiště. Navíc cestujeme od moře k dolům, tudíž vlakem bez nákladu. Později v hlavním městě Nuakšottu potkáváme krajany, kteří mířili opačným směrem a celou pouť tak strávili na černých haldách rudy.

To my si máme co užívat. První kilometry provázejí úsměvy, zběsilé focení i nadšené výkřiky. A taky stavba stanů. Ty však v našem vagonu vyrostou bohužel pouze dva. Je to ideální ochrana proti zimě i načervenalému prachu, který se lepí na tělo i oblečení přesto, že jedeme „na prázdno“. Upozornění průvodkyně však většina z nás bere na lehkou váhu – komu by se chtělo vyhrabávat z krosny stan, když sluníčko kousek nad obzorem tak pěkně svítí i zahřívá. Navíc proč špinit kromě kraťasů a trika ještě něco dalšího…

Naším cílem nejsou samotné doly, ale městečko Šúm, kde se železnice stáčí podél hranice na sever. Ale i těch 460 kilometrů zabere při průměrné rychlosti 38 kilometrů za hodinu spoustu času. A ten ubíhá čím dál pomaleji. Jakmile zmizí slunce, letí teplota prudce dolů, ta pocitová za jízdy navíc klesá ještě níž. Z batohu tak musím vytahovat vrstvu za vrstvou, ale na výlet do pouštní země jsem si jich ani v lednu stejně nezabalil dost.

Snad ještě horší než „kosa“ je však prach, který se při pohybu vlaku víří natolik, že tvoří poměrně hustý oblak a za svitu čelovky jsou zřetelně vidět jednotlivá zrnka. Namodralé šátky, které jsme hromadně zakoupili v krámku v Nuadhibú a jež původně sloužily jako ochrana proti slunci, poskytují jen částečný kryt, takže vlasy i obličej jsou stejně zralé na okamžitou sprchu. Ale pořád lepší než bráchové, kteří si šátek nepořídili a teď vypadají jako zombie, které se právě prokopaly zeminou z hrobu. Oloupaný banán zase po prvním kousnutí rychle mění barvu na „to nechceš“.

Ani pohodlí není kdovíjaké, ležení i sezení v kovové krabici za chvíli začne tlačit v jakékoliv poloze, takže o spánku v mém případě nemůže být řeč. Ale to pořád není to nejhorší. Po tolika hodinách už se hlásí tělesné potřeby a vykonat je v těchto podmínkách není jen tak. Nabízí se uříznutá petka, ale ve vagonu to drncá natolik, že bych se stejně nejspíš netrefil. Vlak ovšem zastavuje pouze nahodile, a hlavně – nikdo neví, na jak dlouho.

Někdy se rozjede po minutě, jindy trčí na místě hodinu. Žádná signalizace tu nefunguje, provoz se řídí pouze vysílačkami. Jediným znamením jsou rány způsobené nárazy sousedních vagonů, když se celá souprava rozjíždí nebo naopak brzdí. A jak už bylo řečeno, do vagonu vede jediný žebřík, takže když nás po něm za úlevou sestoupí několik, musíme se všichni zase po jednom vrátit. Nestihnout to znamená osiřet uprostřed pouště.

Není divu, že při těchto podmínkách každoročně několik pasažérů jízdu nepřežije. My máme štěstí, a když v pět ráno zastaví železný obr po dvanáctihodinovém kodrcání v Šúmu, všichni zdárně seskakujeme z vlaku a nasedáme do připravených pickupů, které nás odvezou do ubytování v hodinu vzdáleném Ataru.

A rekapitulace? Zážitek mimořádný, ale jsem rád, že ho mám za sebou. A jednou to bohatě stačí.

I ČESKO MÁ MODERNÍ MUZEA.

VÍTEJTE V INSTITUTU PAMĚTI NÁRODA

V těsném sousedství Zelného trhu, hned vedle Staré radnice s vyhlídkovou věží a se slavným brněnským drakem a kolem stojí zvenku nenápadný renesanční dům. Pohled skrz prosklené dveře vede do kavárny, jakých je v Brně bezpočet. Přesto si toto místo určitě zařaďte mezi své cestovatelské cíle. Od podzimu 2021 tady totiž sídlí Institut Paměti národa, který je uvnitř nabitý dechberoucími příběhy.

TEXT KATEŘINA KRŠKOVÁ

FOTO EXPOZICE / TEREZA OPRCHALOVÁ FOTO KAVÁRNA / VIOLA HERTELOVÁ

Café Paměti národa

V Česku existují zatím čtyři podobná místa, a to v Pardubicích, Olomouci, v Praze a v Brně. Vybudovat každé z nich stálo mnoho úsilí, vyjednávání s představiteli měst a politiky a jejich fungování se neobejde bez nezištné podpory soukromých subjektů a firem, mezi které se hrdě řadí i Aricoma.

Každý Institut je jiný, ten brněnský je díky kombinaci různých funkcí největší. „Finanční i věcný dar pro Paměť národa není jen praktická pomoc, ale i zdvižená ruka. Hlasujete s námi pro svobodu. Dáváte najevo, že si vážíte všech těch malých i velkých hrdinů 20. století, kteří nasazovali životy za nás a naši budoucnost. Finanční dar od Aricomy utrácíme hlavně za IT technologie a rekonstrukci výstavních prostor, abychom příběhy zajímavě a moderně vyprávěli. I díky těmto penězům vznikla podle mého opravdu strhující expozice v Brně," říká šéf organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa. Vstupní branou do brněnského Institutu je hned v přízemí Café Paměti národa s vybranou kávou a vynikajícími zákusky, kde můžete posedět s přáteli nebo nerušeně pracovat. Foyer nad kavárnou slouží jako galerie a čítárna, konají se zde výstavy výtvarných děl nebo jiné jednorázové akce různých neziskových organizací a škol.

Ve druhém patře Institut pravidelně pořádá různé přednášky, debaty, projekce nebo workshopy se zajímavými odborníky, kteří přinášejí nové pohledy na historii i současnost. „V debatách propojujeme historiky s umělci, nechceme si vyprávět jen o minulosti, ale reflektujeme aktuální dění. Totality mají přesah do současnosti a my chceme říct lidem, že historie není něco, co bylo, protože ona je teď, pořád se děje a my jsme toho součástí,“ popisuje David Butula, ředitel brněnského Institutu Paměti národa.

SILNÉ PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Naše kroky vedou do expozice Tichá

hrdinství, která interaktivně a s využitím moderních technologií vypráví příběhy statečných lidí, přímých svědků událostí 20. století. Jejich vzpomínky uchovává pro další generace projekt Paměť národa neziskové organizace Post Bellum. Její databáze aktuálně obsahuje více než 10 tisíc zpracovaných příběhů, z nichž brněnská expozice vypráví čtyři vybrané.

„Nebylo jednoduché je vybrat, protože za zpracování by stál každý z nich. Naše dva příběhy Mileny a Leopolda návštěvníkům přibližují nesnadné období 50. let v Československu. Prostřednictvím příběhu Leopolda Färbera, přezdívaného Hurvínek, nahlédnete do světa odbojářů a do komunistického vězení. Milena Blatná vás zavede do Jáchymovských uranových dolů, odkud pašovala dopisy a kde se navíc zamilovala do jednoho z politických vězňů, který se později stal jejím manželem,“ prozrazuje Butula. Paní Blatná se dokonce osobně zúčastnila letošního květnového otevření expozice a pravidelně do Institutu dochází na návštěvy.

Druhá dvojice příběhů se vrací ještě víc do minulosti, a to do období druhé světové války. Zatímco Jaryna Mlchová díky objevu neznámé chemické sloučeniny zachránila desítky Židů před deportací, generál Tomáš Sedláček vás provede svou cestou po evropských druhoválečných bojištích.

ŽÁDNÉ ARTEFAKTY POD SKLEM

Vstupujeme do potemnělého prostoru, který osvětlují pouze rámy ve dveřích. V místnostech vidíme různá stanoviště s kódy, mají podobu dotykových obrazovek, zástěn, polic, ale i krabic s nápisy a uprostřed na zemi upoutá náš pohled velký svítící mnohoúhelník s lavičkami okolo. Dostáváme tablet se sluchátky a náš výlet do nedávné historie může začít.

Na úvod nás krátký exkurz do obecných dějin vtáhne do období, ve kterém se příběh vybraného pamětníka,

ale i města Brna odehrává. Moderní způsob vyprávění využívá speciální projekce v kouřových kabinkách, audiovizuální prvky, tedy fotky, videa, zvukové a světelné efekty. Pak si nasazujeme sluchátka a v roli badatele se ponořujeme víc a víc do příběhu vybraného pamětníka. Slyšíme jeho hlas, dotýkáme se jeho věcí, čteme si v jeho deníku, pomocí rozšířené reality se můžeme přenést přímo k branám věznice, na frontu nebo do dolů.

Po 90 minutách naše dobrodružná výprava do minulosti končí. Stali jsme se součástí příběhu, který k nám promlouval skrze moderní techniku, dostal se nám pod kůži a probudil v nás nečekané emoce. Podnětů k zamyšlení vyvstává v hlavě nekonečně mnoho. Dokázali bychom se v krizové době zachovat jako hrdinové? Vážíme si dostatečně svobody, ve které žijeme? U nejsilnějšího kafe v Brně dole v kavárně rozebíráme svoje pocity. „Někdy od lidí slyším, že nechtějí vidět další utrpení, protože toho špatného kolem nás je dost. Ale naše expozice není depresivní, nemá nás podporovat v negativním pohledu na svět, naopak vzbuzuje naději a optimismus. Lidé, jejichž příběhy tady sledujeme, jsou stejně obyčejní jako my ostatní. Ale když se dostali do krizové situace, neztratili tvář a ustáli to. A to by mělo být inspirací pro nás všechny a o to bychom se měli snažit,“ přeje si Butula.

Do expozice se nebojte přijít i se svými přáteli ze zahraničí, nově totiž umí vyprávět příběhy 20. století také v angličtině. Dokáže zabavit i malé děti, pro které má vyčleněný speciální kout s dobrodružnými úkoly. A zatímco kavárna je otevřená kromě pondělí každý den, expozici můžete navštívit vždy od středy do neděle.

A MARKETING? JE K NIM POTREBA CÍLEVEDOMOST A ODVAHA

Michaelu Illíkovou možná znáte jako vedoucí marketingu v Aricoma Digital. Na tuto pozici nastoupila letos v lednu a rovnou jí k ní přibyla i funkce HR. V intenzivním a náročném období, kdy Aricoma procházela rebrandingem a její dvě firmy fúzí. Jak sama říká, byla to velká výzva a ostrý začátek, i proto do toho ale šla. Dobrodružnost a velká touha jít si za svým požadovaným výsledkem by mohly být jejím druhým jménem. A našít by si ho mohla třeba na cyklistický dres, ve kterém letos jela závod TransPyrenees.

Zdolat na kole něco málo přes tisíc kilometrů. To nezní až tak hrozně. Dalo by se říct, že přesně o tom je závod, který se jede v půlce června napříč Pyrenejemi, jenže… „K tomu si ještě přičtěte pětadvacet tisíc výškových metrů a nejistotu v tom, kde budete spát nebo co budete jíst,“ říká Míša. Je to totiž závod bez podpory. Cyklisté si nesmí předem zamluvit hotely, kempy ani si nic poslat na určité místo. Spolehnout se musí čistě sami na sebe. Co taková cesta vyžaduje? Především vytrvalost a silné přesvědčení nevzdávat se. A to Míše rozhodně nechybí ani v životě, ani v práci.

KDYŽ JEDETE NA MAXIMUM, BEZ EMOCÍ TO NEJDE

„Vím, že jsem na sebe náročná ve všech ohledech a chci všechno dělat tak, aby stál výsledek za to, jinak to ani neumím,“ vypráví. Proto v lednu nastoupila do Aricomy a ze stejného důvodu se v půlce června postavila u Středozemního moře na start TransPyrenees. V obou případech se to neobešlo bez slz, jak ale sama říká, když pracujete naplno, vždy tam musí být emoce. Zatímco v práci ji slzy brzy přešly a náročné období ji začalo bavit svou různorodostí, neustálým ruchem a poznáváním nových kolegů, se kterými si rozumí a nedá na ně

dopustit, na závodě jí slaná voda v očích vydržela mnohem déle. A nezpůsobilo to moře, které měla velkou část cesty na dohled, ale spíš hory, konkrétně bolestná cesta na jejich vrcholky a hlad.

„I když se na takové závody připravuju, tak mě pokaždé něco překvapí, příjemně i nepříjemně. V Pyrenejích mě dostal nedostatek jídla, pití a vedro,“ popisuje náročné chvíle. Na trase si totiž občerstvení musíte najít sami, a když na trati jede dvě stě lidí a za celý den se objeví jeden supermarket, musíte být rychlí, aby tam na vás zbylo něco pořádného. „Pak to dopadá tak, že jíte ve tři hodiny odpoledne těstovinový salát na zemi před sámoškou a přijde vám lepší než michelinské menu. Napadne vás u toho, že je to první jídlo dne a možná taky poslední. V tu chvíli vám zachutná víc a slupnete ho na tom rozpáleném betonu jak malinu,“ vzpomíná Míša, kterou by všichni v jejím okolí popsali jako člověka, který se zakousne a nepustí, dokud nedosáhne svého cíle.

Trasa pohořím, které od sebe odděluje Francii a Španělsko, je toho důkazem. Ne každý by totiž jel šest set kilometrů na kole

s doslova odřeným zadkem. „Druhý den jsem si uhnala puchýře na zadku, o pár hodin později se mi podařilo rozedřít si je až do masa. Každé ráno jsem tak strávila půl hodiny jejich zalepováním. No a zkuste si to, upocení a bez zrcadla,“ směje se při vzpomínce Míša. Kdekdo by to nejspíš v tu chvíli vzdal. Ona je ale zvyklá bojovat až do konce. Stejně jako v práci ji ani během závodu nenapadlo, že by skončila před cílem, a to ani když ji vlastní hlava zastavila a nedovolila posadit se zpátky do sedla. Vytrvale odjela sedmnáct kilometrů vestoje, dokud se její psychika neuklidnila.

NEJLEPŠÍ ODMĚNA JE DOSÁHNOUT CÍLE A JEN TAK ŽÍT OKAMŽIKEM Možná vás napadá, proč? Protože když to na cestě nevzdáte, tak vás v cíli čeká zasloužená odměna. „V Pyrenejích jsem poslední noc měla pocit, že je mi všechno jedno. Spala jsem v promočeném spacáku uprostřed lijáku. Přes sebe jsem měla přehozenou termofolii. Byla jsem úplně špinavá, šestatřicet hodin neumytá a tak unavená, že jsem se na té zemi vyspala jako v nejlepším hotelu,“ vzpomíná na poslední noc na trati. „A pak jsem byla najednou v cíli. Pamatuju si, že jsem se ani tam neosprchovala, neskočila do moře, nepřevlékla jsem se. Došla jsem na parkoviště, sedla jsem si k ostatním kamarádům a nikdo nic neřešil. Jenom jsme tak existovali v momentu a byli nadšení a spokojení. To je strašně krásný okamžik, ale jen hodně těžko se dá popsat,“ vzpomíná na konec závodu.

Na trati strávila šest dní a stihla v jejím průběhu potkat i cyklisty z Tour de France. Zažila neskutečné výhledy, získala nové přátele a překvapivě se po dlouhé době cítila jako žena, když se o ni dvě stě mužských závodníků celou dobu staralo a nikdy se nezapomněli zeptat, jestli něco nepotřebuje. Pokud vás napadlo, nad čím během závodu přemýšlela, odpověď je prostá. Nad ničím, a neskutečně si to užila. TransPyrenees bez nadsázky přirovnává k dobrodružnému období, které v Aricomě prožívala v posledních měsících. I když někdy přináší velké emoce a vyčerpání, tak výhledy a odměna v cíli stojí za

to.

TransPyrenees je obří výzva: Délka přes 1000 km, 25 tisíc výškových metrů a nejistota, co budete jíst a kde a jestli budete spát.

Šest dní v údolích i na vrcholcích jednoho z nejhezčích evropských pohoří.

Národní divadlo uvede v nové sezoně hned 20 premiér

4 scény, 4 umělecké soubory, 81 inscenací, z toho 20 premiér. Tak vstupuje Národní divadlo do své 141. divadelní sezony, ve které se bude i díky podpoře Aricomy ucházet o přízeň diváků. Zatímco činohra se po předchozí sezoně vztahových her a vášnivých příběhů posouvá k aktuálnějším tématům, baletní soubor dvěma premiérami a jedním unikátním projektem znovu potvrdí své prvenství v hledání nových přístupů. A operní sezona se ponese ve znamení dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany.

V  činoherním dramaturgickém plánu je tentokrát autorsky zastoupený zejména středoevropský prostor. Hned v říjnu se diváci mohou těšit na absurdní černou grotesku z pera Ivana Vyrypajeva s názvem Cherry man, která velmi vtipně ironizuje společenskou hyperkorektnost. Tento ruský režisér a dramatik, který momentálně žije v Polsku, tvůj nejnovější text napsal přímo pro Stavovské divadlo.

Režijní duo SKUTR uvede v prosinci na jevišti Národního divadla jedno z nejslavnějších dramat Williama Shakespeara Hamlet v překladu Martina Hilského. Premiérovým titulem na prknech Stavovského divadla bude původní hra polské dramatičky Marie Wojtyszko s názvem Ještě chvilku. Toto rodinné představení je určené zejména pro prarodiče a jejich vnoučata. O svébytnou dramatizaci nejnovějšího románu Kateřiny Tučkové

Bílá Voda pojednávajícím o historii ženských řeholních řádů za totality a postavení žen v katolické církvi se postará slovenský dramatik Daniel Majling a Stavovské divadlo ji uvede v režii Michala Vajdičky.

Baletní sezonu 2023/2024 reprezentují dvě premiéry a jeden unikátní projekt. Tři vynikající současní choreografové, Krzysztof Pastor, Hans van Manena a Marc Goecke, stojí za komponovanou inscenací Beyond Vibrations. Spojujícím elementech tří jejich děl není jen moderní pohybový slovník, ale i vibrace nástrojů, tedy tančícího těla a vibrující struny. Kolekci klasických baletů rozšíří okouzlující rodinné představení Coppélia Ronalda Hynda podle Maria Petipy, které po svém historicky prvním uvedení v roce 1870 oslovuje svým příběhem diváky všech generací.

Projekt Holo Harmonies choreografa Maura Bigonzettiho unikátně propojí divadelní svět, nové technologie, virtuální realitu a hologram.

V  opeře oslavíme Rok české hudby a dvousté výročí narození Bedřicha Smetany. Dramaturgický plán počítá s devíti premiérami, mezi nimi například Nápoj lásky od italského skladatele Gaetana Donizettiho, Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu nebo Verdiho Nabucco. Rok 2024 otevře slavnostní představení Libuše, na které 2. března naváže speciální galakoncert ke Smetanovu výročí. Také v březnu se uskuteční premiéra nové produkce opery Antonína Dvořáka Rusalka pod taktovkou Tomáše Netopila v režii dua SKUTR. V květnu se diváci mohou těšit na Smetanovo Tajemství v režii Ondřeje Havelky a červen bude patřit současné české operní tvorbě, která se představí na festivalu Opera Nova.

Laterna magika nově nabídne divadelní zpracování novely Vítězslava Nezvala Valérie a týden divů v režii Jakuba Šmída, které se opírá o dialog filmu a scénických obrazů, hudby se světelnou kompozicí.

ROBERT

Je neuvěřitelné, že ta vzpomínka má už přes 25 let. Ale když se řekne Robert Reichel, člověku hned vytane živě na mysli moment, kdy svíral ruku v pěst, křičel na obrazovku a tělem mu projížděly vlny adrenalinu.

A pak se ozvalo ono extatické, tak typicky zárubovské zvolání: „Jsi pašák, Alby.“

O chvilku později křepčilo Staroměstské náměstí i náměstí po celé republice. A taky firmy, školy, úřady, hospody a slavil se postup do olympijského finále.

NAGANO SE NEDÁ JEN TAK ZOPAKOVAT

REICHEL

ROZHOVOR ONDŘEJ HOLOMEK

Nagano. To byly pro podstatnou část Čechů nejryzejší a nejeuforičtější sportovní emoce, které už se s žádným dalším úspěchem českého sportu v takové míře nikdy neopakovaly. Sešlo se všechno. Historicky poprvé přijely na olympiádu hvězdy ze slavné NHL a my právě měli výjimečnou generaci sportovců hladových po světových úspěších. Porazili jsme USA (tu velkou zemi, která dala světu NHL), Kanadu (kolíbku hokeje, která nás rok předtím surově a neférově zmydlila na MS) a nakonec Rusko (po léta našeho úhlavního hokejového konkurenta). Do toho byla poprvé po sametové revoluci Česká republika v ekonomické krizi a hodně toužila získat nový náboj. A vůbec byly devadesátky a všechno bylo nové, velké, světové, jiné a bláznivé. Robert Reichel by prostě byl legendou, i kdyby už dávno nic nedělal. Ale on dál trénuje a vychovává další generace hokejových talentů. Taky vášnivě běhá a vypadá vlastně pořád tak, jak si ho pamatujete z roku 1998.

Roberte, ruku na srdce. Nejste už trochu alergický na hlášky, jako je „Jsi pašák, Alby“, „Otevíráme zlatou bránu“ nebo „Přepište dějiny“? Přece jen, úspěchů jste si za celou kariéru připsal mnoho. Třikrát jste vyhrál mistrovství světa, čtrnáct let jste působil v zámoří, získal jste spoustu individuálních ocenění. A všechno přebije jeden jediný turnaj.

Nejsem. Předně, zase tak často to neslýchám. Od kamarádů a známých vůbec. V televizi je to letos možná o trochu

častěji, protože bylo 25. výročí od olympijských her. Ale výjimečné to opravdu bylo. Nagano bylo jen jedno. Vším. Olympiáda, hvězdy z NHL, atmosféra, euforie, parta.

Mnoho vašich tehdejších spoluhráčů je dnes spíše v pozici rentiérů, cestovatelů, rekreačních golfistů – a vy jste stále v jednom kole. Zápřah na hokeji, po ránu běháte. Nenapadlo vás si také víc odpočinout?

Dělám to proto, že mě to baví. Hokej jako hra i prostředí kolem něj mě naplňuje. Možná bych nemusel, ale je to stále můj koníček. Trénuju, sleduju trendy, můj syn hraje hokej. Mám výhodu v tom, že až mě to bavit přestane, jen jako práci to dělat nebudu muset. A co se týče běhu? (Robert Reichel v posledních letech úspěšně běhá dlouhé tratě – pozn. aut.) Asi bych nedokázal jenom sedět a ležet. Pořád mám v sobě návyk, že se potřebuju vypotit a udržovat.

Jak vůbec vy osobně vnímáte trend posledních let, kdy svět sportu začala ovlivňovat také nejrůznější analytická data? Měří se fyzická kondice hráčů, počet kilometrů, pohyb po hřišti, počet střel, očekávané góly a vše možné…

Analýzy a data jsou bez pochyby dobrý doplněk. Ale ten základ stále leží na kluzišti. Hokej je stále stejný. Hrají ho hráči, kteří jsou právě na ledě.

Musejí mít dobře natrénováno, aby byli schopní se ve správnou chvíli ideálně rozhodnout. Navíc i data mají své limity. Například vhazování může často tým záměrně prohrát, protože chce jít vzápětí do tlaku na soupeře. Ale statistika takovou věc nevidí, nepočítá s ní jako s variantou. Pro mě je to zkrátka jen vodítko, které mi pomáhá ověřit si, zda vidím tu věc správně nebo nesprávně.

Dovolte mi jednu malou teorii. Hodně se v posledních letech mluví o propadu českého hokeje. Ale není to dáno třeba něčím tak prostým, jako je skutečnost, že žádná z posledních zim nepřinesla dlouhé období mrazů? Tím pádem nejsou zamrzlé rybníky a není kde brát bázi. Vše je tak jen na organizovaném tréninku, placených halách. Co vy na to? Samozřejmě se nemůžeme v tomto srovnávat s Finskem, Švédskem nebo třeba Kanadou. Ale na posledním mistrovství brali medaile Němci a Lotyši, dlouhodobě dobře dělají hokej Švýcaři. Přitom v žádné z těchto zemí také nejsou kdovíjak třeskuté zimy nebo o mnoho větší základna. My zkrátka momentálně nemáme tak výjimečnou generaci. A je pravda, že jsme v posledních letech také zaspali vývoj hokeje.

Hodně se mluví o švédském modelu, kde mají děti dvakrát denně povinné pohybové aktivity. A jsou vedeny k všestrannému pohybu. Nebo o Finech, kteří šli v posledních letech díky profesionálním trenérům hodně nahoru. Měli bychom hledat, my Češi, inspiraci právě tady? Nebo jít nějakou vlastní cestou?

Rozhodně za hodně důležitou považuji všestrannost. Moc nevěřím v brzké zaměření na jeden jediný sport. Děti by měly být především všestranné, rozvíjet různé druhy pohybu a zapojovat odlišné typy svalů, ale i celkového herního přemýšlení. Protože pokud umíte tenis nebo fotbal, hodí se vám to i v hokeji.

Teprve v osmé nebo deváté třídě by se děti měly zaměřit na jeden sport, pro který mají největší talent a mají perspektivu v něm dosáhnout největších úspěchů.

Zkusím navázat. Pokud má můj bratranec osmileté a desetileté dítě, které na okresním městě tráví v hale pět tréninků a jeden zápas během týdne – je to z vašeho pohledu moc?

Myslím, že na ten věk je to opravdu hodně. To dělá z dětí trochu předčasně profesionály a často hrozí, že kolem patnáctého roku už nebudou cítit takový progres, a to je může trochu demotivovat. Zároveň možná budou trochu „přehokejovaní“ a budou koukat po jiných aktivitách. Často vídávám, že jsou děti v tomto věku přeskočeny normálními dětmi, které neměly sice takové základy, ale jsou přirozeně šikovné a zároveň vidí u každého tréninku velký progres.

Pojďme teď vykročit trochu do světa. Jste považován za českého, potažmo litvínovského patriota, přitom byste mohl být vlastně kdekoli na světě. Ostatně, váš bratr hrával za německou reprezentaci, vy jste žil víc než deset let v zámoří, dnes tam hraje váš syn. Nebyl by pro vás život v cizině i třeba v něčem jednodušší?

Nejspíš proto, že jsem byl v zahraničí nepřetržitě od roku 1990 do roku 2004, tak takové úmysly nemám. My jsme se v jeden moment museli v životě rozhodnout, kde naše děti začnou chodit do školy. Rozhodli jsme se pro Českou republiku – a nemáme důvod litovat. V zahraničí přesto trávíme dost času. Logicky v Severní Americe, ale cestujeme i po Evropě nebo po Asii. Vždycky jsem říkával, že kamkoli se můžu jet podívat, ale doma jsem tady. Cítím se jako Čech.

U české povahy chvíli zůstaňme. Nemáte občas pocit, že nám Čechům brání „něco uvnitř“ být ještě úspěšnější? Třeba v hokeji, ale možná i tak obecně – že zkrátka

některé národy mají větší tah na bránu, větší ego a víc v sobě zakódovanou touhu uspět?

Myslím, že je to spíš stereotyp. Když se vrátím k naší generaci – my jsme chtěli být nejlepší a taky se nám to dařilo. Prostě momentálně je taková generace, jaká je. Ale brzy třeba přijde zase generace, která dosáhne na velké úspěchy. Pro národ, jako jsme my, jsou různé vzestupy a pády trochu typické.

Když už děláme rozhovor pro největší IT skupinu Aricoma, jak jste na tom vy osobně s technologiemi?

Nepovažuju se za žádného technologického blázna. Na druhou stranu, všechno, co k práci nebo životu potřebuju, si dokážu docela snadno osvojit. Koukám se na data, pracuju s videem, běžně komunikuju prostřednictvím chatů, messengerů. Ale samozřejmě nejdu do žádného velkého detailu, stačí mi přesně ta úroveň, kterou potřebuju k běžnému životu či profesi hokejového kouče.

Přichází generace, která už mnohem víc může volit, které zážitky prožije v reálném prostředí a které si třeba raději prožije v digitálním prostoru. Co jsou pro vás ty klíčové argumenty, proč by měli dnešní mladí lidé upřednostnit reálné zážitky, sport obecně nebo hokej konkrétně?

Je to kabina, je to parta. V kabině jsou spoluhráči. Potkáte různé povahy, často i různé národnosti. Společně cestujete, objevujete nová místa. Ale děláte to ve skupině lidí, která má spoustu společného. A v níž je každý jeden závislý na dalších. Je to třicetihlavá smečka, do níž spadají hráči, trenéři, doktoři, kustodi, maséři. Násobná je radost i sranda. Týmovost je pro hokej sport číslo jedna.

Z obrovské masy mladých hokejistů, kteří hrají v žákovských nebo juniorských kategoriích, jich ale na vrchol dojde jen opravdu malé procento, či možná ještě lépe promile. Nejsou to pro tu většinu v něčem ztracená léta, ve kterých se mohli víc učit nebo rozvíjet v jiných oblastech?

To bych určitě neřekl. Dostanou do života cenné hodnoty a vlastnosti, které v budoucnu zúročí. Začnu od toho, co je pro mě nejdůležitější. Hýbete se, učíte se poznat svoje tělo, trénujete. To je samo o sobě zdravý návyk. Nesedíte jen u počítače, ale zkoušíte limity. Pokud se dostanete do vyšších kategorií, máte to navíc spojené s cestováním a zážitky z různých míst. Poznáváte jiné kultury, seznamujete se s jinými lidmi, často jsou v tom také cizí jazyky. To se vám v životě i v kariéře bude bezesporu také hodit. Ale i když se nedostanete na profesionální úroveň, získáte disciplínu. Hráči jsou disciplinovaní, nemohou si dělat, co chtějí, jsou zvyklí respektovat druhé, mají režim.

Čím žijete a co vám momentálně dělá největší radost? Mně dělá radost, že jsme zdraví a že si můžeme užívat života. To je věc, od které se všechno odvíjí. A nadto dělám práci, která mě baví – a to je velká výhoda.