ELITA 2/2021

MAGAZÍN NEJEN O INFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍCH

„Nikdo se nemůže tvářit, že se ho minulost před rokem 1989 netýká.“

Vážení čtenáři, začnu tentokrát trochu smutně a netradičně. Máme v této Elitě dva nekrology. Ale jsou to nekrology objevné a vlastně zábavné a připomenou nám, kde a kdy se zrodily dva fenomény uplynulých let. Protože sudoku zná přece každý a kultovní počítač ZX Spectrum skoro každý. Co každý nezná, je pojem Red Teaming Operations, ale znát ho je velmi, velmi užitečné. O bankovní identitě jste už asi slyšeli, ale ruku na srdce, máte jasnou představu, co to přesně je? Já ji získal až po přečtení článku na straně 38. A podobné je to i s čipem v nových občanských průkazech. Všichni víme, že tam je, ale proč a k čemu? I to se dozvíte v této Elitě.

Náš pravidelný cestopis vás tentokrát zavede do Brazílie. A název „Příšerné nádherné Rio“ mluví za vše. Schválně, napište mi, jestli máte chuť se tam po přečtení článku vypravit.

Jsou věci, o kterých si myslíme, že nás nikdy nepotkají a nemusíme se na ně připravovat. A pak se přes datové centrum přežene tornádo a všechno je jinak. Fotografie i text na straně 34 mluví jasně.

Zúčastnit se sčítání lidu je zákonná povinnost, a tak předpokládám, že jste se všichni sečetli. Troufám si tvrdit, že sami a online. Ale neučinili tak zdaleka všichni. Jak firmy skupiny ARICOMA podporovaly práci sčítacích komisařů, se také dozvíte v této Elitě. A nejen to, i o charitativním žehlení a dalších věcech.

Na závěr to nejpodstatnější. Rozhodli jsme se podpořit a i v budoucnu podporovat projekt organizace Post Bellum, a to Instituty Paměti národa. Nejen o projektu Paměť národa mluví v obsáhlém rozhovoru jeho zakladatel Mikuláš Kroupa. Poznat svoji nedávnou minulost, rozumět jí a poučit se z ní je klíčové nejen pro nás, ale především pro naše děti.

Pokud se nám to podaří, můžeme do budoucnosti hledět třeba i s mírným optimismem, jak o tom mluví v závěrečném slově Petr Koubský.

Hezký konec roku a úspěšný vstup do toho dalšího vám přeje

ELITA I magazín nejen o informačních technologiích, číslo 2/2021, vydáno 1. 11. 2021 VYDAVATEL AUTOCONT a.s., Hornopolní 3322/34, 702 00 Ostrava, IČO: 04308697 REDAKCE Šéfredaktor Martin Grigar, Martina Fojtů, Ondřej Holomek, Kateřina Kršková, Deník N POUŽITÉ FOTOGRAFIE archiv Stratiteq, archiv Petr Koubský, archiv Deník N, Cleverlance, AEC, KOMIX, Shutterstock, Unsplash GRAFICKÁ ÚPRAVA Adéla Geislerová, AETNA, spol. s r. o.

Martin Grigar

ARICOMA GROUP ZNOVU LOVILA VE SKANDINÁVII.

PROČ PRÁVĚ STRATITEQ?

Podobnou zprávu už jste jednou četli. ARICOMA Group kupuje skandinávskou společnost se sídlem ve švédském Stockholmu. Znovu jde o technologickou společnost, znovu s výraznými referencemi v západní a severní Evropě a znovu je řešení postavené na analýze a vytěžování dat. Aby toho nebylo málo, dokonce obě společnosti začínají na písmeno S. Po loňské akvizici společnosti SEAVUS letos v srpnu potvrdila dokončení nákupu technologické a poradenské společnosti Stratiteq. Co tím ARICOMA Group získává? Rozhodně toho není málo.

ZALOŽENO 2004

OBRAT > 146 milionů SEK / 376 milionů CZK LIDÉ > 100

Více než 100 nových zaměstnanců, kteří sídlí v kancelářích společnosti ve Stockholmu a Malmö. Sedmnáctileté know-how s vývojem inovativních projektů pro společnosti jako Securitas nebo Vattenfall. Mimořádné zkušenosti s datovou analytikou, cloud business aplikacemi a vlastním vývojem aplikací. Další významné okysličení týmu, který je schopný dát dohromady absolutně špičkové experty i řešení pro celou oblast digitální transformace.

A podle všeho také mimořádné souznění na obou stranách. „Máme za se bou sedmnáct mimořádně úspěšných let a vždy jsme měli velké ambice, které jsme se snažili naplnit vlastními silami. Když jsme se ale setkali s lidmi, kteří stojí za skupinou ARICOMA, cítili jsme, že to mezi námi vzájemně rezonuje, a to i z hlediska podnikové kultury. Jsme přesvědčeni, že naše kompetence při rozeným způsobem doplňují odbor nost skupiny ARICOMA. Věřím, že toto spojení nám pomůže posunout naše podnikání zase o krok dál,“ říká Frank Hennekens, generální ředitel Stratiteq.

„Na konci roku 2019 jsme redefinovali firemní strategii a shodli se, že se budeme soustředit výhradně na to, abychom našim partnerům pomáhali být ‚data-driven‘. Viděli jsme, jak se celá průmyslová odvětví díky datům změni la – a rozhodli jsme se pomáhat firmám získávat konkurenční výhodu a připra vovat je na digitální budoucnost. Díky našim znalostem a zkušenostem doká žeme analyzovat data z různých oblastí provozu a ta následně využívat v pro spěch zákazníků. Na základě nové stra tegie jsme zaznamenali exponenciální růst poptávky od stávajících i nových zákazníků. Trh se rychle mění a mnoho společností se dnes obává, že nedokáže udržet krok s technologickým vývojem. My ale víme, že pokud využijí všechna relevantní fakta a data, která jsou často již k dispozici, k vytvoření inteligent ních digitálních a analytických řešení, dokážou automatizovat řadu úkolů a dělat chytřejší rozhodnutí,“ doplňuje Frank Hennekens.

„Našli jsme skvělou firmu s úžasnými lidmi,“ komentuje akvizici Ludovic Gaudé, Head of Custom Software Deve lopment Operations skupiny ARICOMA. „Sedmnáctiletá historie společnosti Stratiteq mluví sama za sebe, firma vy tvořila mnoho inovativních projektů pro regionální i mezinárodní společnosti, jako jsou Haldex, Skånetrafiken, Secu ritas nebo Vattenfall. Je vidět, že její za městnanci jsou opravdovými odborníky v oblasti zpracování a využití firemních dat; od vývoje pokročilých softwarových aplikací až po inovativní strategie, které mění fungování zákazníků v digitálním prostředí. Významně posílí skupinu ARICOMA a my zase urychlíme její růst. Ideální kombinace,“ dodává Gaudé.

Po dokončení všech formalit akviziční ho procesu bude mít ARICOMA Group devět členů, konsolidovaný obrat přes 8,8 miliardy korun a EBITDu téměř 962 milionů korun. Celkový počet za městnanců přesáhne 3 000.

ZMĚNA ZALOŽENÁ NA DATECH

Frank Hennekens, nejvýše postavený muž v hierarchii Stratiteq, má za sebou opravdu turbulentní měsíce. Na konci roku 2019 získal historickou zakázku v řádech vysokých milionů eur, která jeho společnost katapultovala mezi nejuznávanější data-driven společnosti ve Švédsku. Následně prožil, stejně jako celá planeta, rok plný lockdownů a karantén v souvislosti s pandemií koronaviru. Pro technologické firmy však tyto časy zároveň znamenaly neskutečnou záplavu nových příležitostí a zakázek, protože digitalizace mnohde přestala být nice-to-have, ale vyložený must pro další přežití. V roce 2021 se navíc Hennekens rozhodl po letech růstu přidat firmu do portfolia ARICOMA Group. Jak sám říká, rozhodla nejen tvrdá data, ale také měkké pocity, že tahle spolupráce bude o souznění, o podobné firemní kultuře a vidění hlavních technologických výzev brzké budoucnosti. V každém případě ARICOMA Group získává pro oblast digitální transformace opravdu velkou posilu.

ZRODILY NÁS TECHNOLOGIE, VYCHOVALA NÁS STRATEGIE

Co je podle vás základním stavebním kamenem úspěchu společnosti Stratiteq?

My o sobě často říkáme, že jsme společnost zrozená v technologiích a vychovaná ve strategii. To znamená, že dohromady tvoříme rodinu technologických a strategických řemeslníků. Dokážeme tyhle dvě disciplíny propojit a společně přemýšlet nad tím, jak dojít k úspěchu. Tahle kombinace je poměrně jedinečná, ale právě tady získáváme naši absolutně hlavní konkurenční výhodu.

Stratiteq jste založili v roce 2004, což se dá při dnešním explozivním rozvoji technologií považovat za „technologický pravěk“. Jak často jste v průběhu let museli měnit klíčové pilíře strategie?

Vytkli jsme si správný cíl, který zní jednoduše: Pomáhat klientům růst. Abychom to mohli naplňovat, musíme neustále hledat optimální rovnováhu mezi technologií, strategií a lidmi. Při pohledu do zpětného zrcátka jasně vidíme, jak tyto tři prvky formovaly naši identitu. Narodili jsme se v technologii a vyrůstali ve strategii. Měli jsme i kus štěstí na skvělé lidi, kteří dokážou pracovat bok po boku, sdílejí znalosti a fandí vzájemnému úspěchu. To je něco, co jsme do firmy kdysi vložili – a naše dědictví dodnes inspiruje naše kolegy ke spolupráci a vytváření „kouzel“ pro naše klienty.

Kdybyste se za těmi sedmnácti lety mohl otočit a zmínit pouhé tři milníky v historii společnosti, jaké by to byly?

Začátek příběhu v roce 2004, kdy se čtyři milovníci technologií rozhodli v suterénu v Malmö v jižní části Švédska společně založit Stratiteq. Pak rok 2016, kdy jsme otevřeli naši kancelář ve Stockholmu. A samozřejmě konec roku 2019, kdy jsme dostali zatím naši největší zakázku za 10 milionů euro (a s opcí

na dalších 10 milionů euro) na vybudování nového systému prodeje jízdenek pro společnost působící v oblasti veřejné dopravy. Byl to projekt, který nám dodal sebevědomí a ukázal nám, že skutečně máme na to stát se jedním z hlavních hráčů veřejné dopravy a zároveň dělat na opravdu náročných projektech. Plus musím přidat samozřejmě nejčerstvější milník, kdy jsme se stali součástí skupiny ARICOMA Group a získali sesterské společnosti plné nových znalostí a zkušeností.

Jaký konkrétní faktor vás přivedl k rozhodnutí stát se součástí skupiny ARICOMA Group? Během let se na nás obrátilo mnoho různých společností s tím, že by měly zájem získat Stratiteq. Mimo jiné to byli švédští, američtí nebo nizozemští investoři. Vždy jsme si je vyslechli a zvážili perspektivu daného projektu. Ale teprve když přišla ARICOMA, cítili jsme skutečnou shodu. Věříme, že to bylo díky jejich jasné vizi toho, co chtějí vytvořit, a že jejich kultura není daleko od toho, jak věci vidíme my. Jsme opravdu nadšení, že se společně s našimi novými sesterskými společnostmi vydáme na tuto cestu, abychom se stali skutečně významným evropským hráčem.

Jste společnost ze Švédska. V čem je místní trh a vlastně i celá země specifická? Švédové jsou loajální, orientovaní na detaily a hodně se zaměřují na konečný výsledek. Existuje vysoký pocit integrity a sociální rovnosti či odpovědnosti. Obecně se dá říci, že Švédy spojuje také velká snaha o inovace, chuť růst s novými řešeními a schopnost přizpůsobovat se novým technologiím a dál je rozvíjet. To je pro firmu typu Stratiteq samozřejmě velmi dobré prostředí.

Kterého ze svých zákazníků nebo obchodních partnerů považujete za nejinspirativnějšího?

A které z vašich dětí je to nejoblíbenější? Ne, samozřejmě žertuji. (úsměv) Opravdu nás baví sledovat proces přechodu od žádných (nebo víceméně špatných) pokusů o digitalizaci a datové analýzy k dnešní situaci, kdy pozorujeme na každém kroku, jak mají digitální a datově řízené změny skutečný dopad na naše klienty a uživatele. Nejinspirativnější klienti jsou ti, kteří před nás kladou ty nejnáročnější výzvy. Pokud bych ale přesto musel vybrat, společnosti jako Securitas, Skånetrafiken, Vattenfall a Region Skåne by pravděpodobně byly na seznamu na nejvyšších patrech.

Troufáte si odhadnout, kde by mohl být svět podnikových IT v roce 2025?

Všichni víme, že se technologická scéna vyvíjí rychleji než kdy dříve a některé z hlavních oblastí jsou bezpochyby v rámci umělé inteligence, machine learningu a kybernetické bezpečnosti. Jsem si jistý, že v roce 2025 budeme stále častěji získávat a řídit projekty orientované na umělou inteligenci, založené na stávajících datech a datech získaných ze strojů.

Kam nás obor umělé inteligence dovede?

O pořádný kus dál. Ostatně, proč nemít AI spolupracovníky, kteří pro nás dokážou pracovat dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, celý rok. A přitom pracují vedle nás, na našich projektech, podporují nás a nechávají nás soustředit se na to, co umíme nejlépe. Společnosti si už dnes uvědomily, že jejich data jsou jejich skutečným zlatem, a chtějí je využívat k získání větších podílů na trhu, zefektivnění vlastní práce nebo nalezení nových příjmových toků. A my ve Stratiteq víme, jak na to.

TEXT MARTINA FOJTŮ

INSTITUTY PAMĚTI NÁRODA A ARICOMA GROUP

Budování Institutů Paměti národa podpořil významnou částkou také holding ARICOMA Group, který finanční podporu rozdělil do tří let, a přispěl tak už na vytvoření první pardubické pobočky.

DÁT LIDEM MÍSTO

K ROZHOVORU O MODERNÍCH DĚJINÁCH

Dost možná je znáte z Německa nebo Polska – velkolepá muzea, která za pomoci moderních technologií, vzpomínek pamětníků a velkého množství materiálů dokumentují nedávné dějiny. Němci se tak vyrovnávají s vlastní válečnou historií, Poláci zase s tím, co všechno za války utrpěli. Česku taková místa chybí. Zaplnit tuto díru a dát lidem fyzická místa, kde se můžou bavit o moderních dějinách a jejich odkazu, chce organizace Post Bellum. Proto teď začíná s budovám Institutů Paměti národa, které by měly vzniknout v každém krajském městě. Přispět na jejich vytvoření může kdokoliv.

Téměř 13 tisíc pamětníků, skoro sto tisíc fotografií a přes 40 tisíc audio a video klipů. To všechno lze najít v databázi projektu Paměť národa organizace Post Bellum, která od roku 2001 mapuje významné osudy spjaté s moderními českými dějinami. Snaží se sesbírat je, dokud jsou pamětníci naživu, a zároveň jimi obohatit výuku moderní historie, ke které minimálně v začátcích projektu na školách příliš nedocházelo. Dnes už je to podle zakladatele projektu, novináře Mikuláše Kroupy jinak, a proto je na čase dát doteď hlavně online projektu fyzický, „kamenný“ prostor. Týmy spolupracovníků Post Bellum dnes fungují v osmi krajských městech a pořádají zároveň různé akce pro veřejnost. Nemají ale vlastní místo, se kterým by si je lidé ztotožňovali.

„Chceme tam, kde působíme a sbíráme vzpomínky, vytvořit jakési meeting pointy, stálé expozice, maličká muzea totalitních režimů. Když ale říkám muzea, nemyslím to tak doslova, jde nám hlavně o to mít moderní expozici, místo pro setkávání, vzdělávání a debatu o všem, co naši českou současnost ovlivnilo,“ líčí Kroupa.

Organizaci Post Bellum se povedlo získat peníze od Technologické agentury České republiky, díky kterým bylo možné vyvinout prezentační technologie, s jejichž pomocí se budou návštěvníci jednotlivých institutů moct s informacemi seznámit moderní formou. Přes léto se tato zařízení testovala v Plzni a od konce listopadu už budou k vidění v první skutečné pobočce Institutu Paměti národa v Pardubicích.

POKAŽDÉ JINAK

Další by měly vzniknout v Brně a v Olomouci. To, jak rychle to bude, ale záleží na vyjednáváních se samosprávami jednotlivých měst a také štědrosti soukromých dárců nebo firem. Právě na ně se Post Bellum při budování institutů spoléhá.

„Jsme schopni zajistit jejich program a výstavní technologie, ale nedokážeme všude platit dlouhodobé nájmy. Proto se zaměřujeme na vyjednávání s městy, zda by nám mohla poskytnout prostory v rámci svých současných nebo chystaných kulturních institucí. Jiná možnost je samozřejmě využití prostor v soukromém vlastnictví například některé z firem,“ popisuje Kristýna Bardová, která má na starost komunikaci organizace Post Bellum.

Na druhý případ, tedy využití soukromých prostor, by mělo dojít v Plzni. V Brně bude institut sídlit v jednom ze starých radničních domů a v Olomouci pro změnu v protiletadlovém krytu z 50. let. Vybavení a rozjezd jednoho takového „muzea“ přijde podle současných odhadů na 5,5 milionu korun.

„První naše centrum v Pardubicích se bude nacházet ve zrenovované pasáži v centru města. Každý prostor bude unikátní a něčím svébytný a samozřejmě doufáme, že otevření toho prvního povzbudí dárce z jiných regionů, aby se zasloužili o ten svůj vlastní,“ podotýká Bardová.

Tvůrci se inspirovali velkými výstavními projekty, jako je berlínská Topografie teroru nebo varšavské Muzeum varšavského povstání. Nechtěli se ale pouštět do jednoho megalomanského projektu. Na to je podle Mikuláše Kroupy v Česku už pozdě – pokud se to mělo stát, mělo to být prý krátce po revoluci a změně poměrů. Teď je podle něj spíš prostor na budování komunitnějších center.

„I my potřebujeme svoje hrdiny připomínat a ukazovat, že si jich vážíme. Zároveň ale potřebujeme místo k fyzickému setkávání a debatě. Naše výhoda je v tom, že nestavíme nic na zelené louce. V regionech už nás znají ze škol, máme tam svoje lidi,“ podotknul Kroupa.

„Obrovské množství úžasných svědectví, které Paměť národa za dvacet let své činnosti posbírala a zpracovala, by se mělo stát jedním z klíčových nástrojů pro vzdělávání mladé generace. Proto jsme rádi podpořili projekt budování Institutů Paměti národa v krajských městech. Mladá generace tak bude mít možnost seznámit se atraktivní formou s naší nedávnou historií, přemýšlet o ní a vytvořit si vlastní názor. Protože vlastní názor založený na kritickém hodnocení faktů je to, co nám stále více a více chybí.“

MARTIN GRIGAR místopředseda představenstva ARICOMA Group

Jednotlivé instituty by se měly stát také kontaktním místem pro různé školní programy, které už teď Post Bellum a jeho lidé zaštiťují. Fungovat by to mohlo i tak, že sem budou jednotlivé školní třídy při probírání specifických témat v dějepisu nebo základech společenských věd chodit přímo na výuku. „Doteď jsme byli hodně virtuální. Teď nám jde o to, aby si lidé Paměť národa ztotožnili s něčím, čeho se lze dotknout, kam si zajdou za strhujícím zážitkem, koupit knížku nebo si jen dát kávu,“ uvedl Kroupa.

ROZHOVOR MARTINA FOJTŮ

Není učitelem, přesto stojí za jedním z nejedukativnějších českých polistopadových projektů. Novinář Mikuláš Kroupa založil před dvaceti organizaci Post Bellum a začal s příběhy Paměti národa –sběrem vzpomínek lidí, kterých se výrazně dotkly události 20. století.

Protože dějinám je podle něj třeba dát tvář. Teď jde s kolegy ještě dál. Kdysi snil o vybudování velkolepého muzea moderních dějin v Praze, které Česku chybí.

Postupně ale, jak sám říká, vystřízlivěl. Smysluplnější mu teď přijde zřídit menší moderní muzea v různých městech republiky, takzvané Instituty Paměti národa.

MIKULÁŠ KROUPA

PAMĚŤ A SVĚDOMÍ JSOU SVALY, KTERÉ SE MUSÍ POSILOVAT

Upřímně, k rozhovoru jsme se nepotkali v nejlepší den. Mikuláš Kroupa, jinak také jedno ze šesti dětí disidenta Daniela Kroupy, na něj přišel trochu rozčarovaný čerstvými výsledky výzkumu názorů Čechů na fungování tuzemské demokracie. „Ukazuje, že zde vznikla ohromná půda pro populismus. Lidi neumí rozumně odpovědět, co je svoboda a vlastenectví. Bojuje se tady proti rouškám a uprchlíkům a lidé se domnívají, že je to vlastně něco podobného jako před rokem 1989. Je smutné, že skutečná programová témata politických stran a minulost politiků už nikoho moc nezajímají,“ svěřil se na úvod Kroupa nejdřív smutně. Pak se ale rozpovídal o všem, co už s kolegy za dvacet let práce udělali a co se povedlo změnit, a jeho nálada se změnila.

„Přemýšlíme nad tím, že se vám dějiny kvůli vašemu nezájmu mohou vyhnout, nebo nad tím, za co bychom byli ochotní bojovat a umírat dnes.“

Na co konkrétně jste se ve výzkumu ptali?

Na různé aspekty každodenní praxe demokracie, třeba zda u lidí při jejich volbě rozhoduje minulost politiků, jejich členství v KSČ nebo spolupráce s StB, nebo jak podle nich funguje současný stát. Zklamalo mě, že když jsme položili otázku, co si volně asociujete se svobodou a demokracií, lidé reagovali, že „nefunguje“ nebo „v tom máme ohromné rezervy“. Jenže se také ukázalo, že lidé vlastně přesně nevědí, co je to svoboda. Často ji spojovali s nařízením nošení roušek a respirátorů, přitom my reálně užíváme obrovských výhod demokracie – můžeme založit politickou stranu, vycestovat nebo založit svůj časopis a nikdo nám nebude bránit. Průzkum ukázal, že je tady živná půda, ze které může vzejít diktátor, někdo, v jehož prospěch jsou lidé ochotni vzdát se svých práv, jen aby nastolil „pořádek“.

Znamená to, že se od aktivit zabývajících se minulostí posunujete směrem kupředu? Proč jste se do výzkumu pustili? Protože nás zajímá vztah společnosti k minulosti, co si lidé představují pod tou zprofanovanou frází „vyrovnávání se s minulostí“. Lidé se dokážou identifikovat s vlastní osobní a rodinnou historií – že děda a babička nebo rodiče něco prožili. Ale je tu i národní historie, evropské dějiny a my jsme – ať chceme nebo ne – její součástí. Jak říkal Jan Patočka, na minulosti je nejzajímavější, že přináší odpovědnost, ze které se nedá vysvléknout, je s vámi všude přítomna. Mého tátu pronásledovali, zatýkali a šikanovali estébáci, protože podepsal Chartu 77. Je to moje rodinná historie, ale tvoří také onu národní minulost. Jsme národem Švejků? Nebo se identifikujeme například s vojáky Gabčíkem a Kubišem?

S druhou světovou válkou to máme celkem vyřešené. Horší je to s komunismem. KSČ prošlo za těch čtyřicet let čtyři až pět milionů lidí. V podstatě skoro každá rodina měla nějakého komunistu. Je toto naše identita? Nikdo se nemůže tvářit, že se ho minulost před rokem 1989 netýká. Náš průzkum ukázal, že nám na minulosti záleží. A že se tento národ shoduje na dvou věcech: že si lidé, kteří se zasadili o svobodu před rokem 1989, zaslouží úctu a že musíme mnohem víc učit o totalitních režimech na školách.

Když se vrátíme úplně na začátek, proč jste založil organizaci Post Bellum potažmo projekt Paměť národa? Stála za tím deziluze z toho, že se věci nevyvíjí, jak jste si představoval? Nebo snaha pomstít se komunistům, kteří perzekvovali vašeho otce? Pomstít se? Vůbec ne. To mě nikdy nenapadlo. Když jsme Post Bellum, projekt Paměť národa, zakládali, tak jsme byli vedeni myšlenkou zachránit příběhy, než zmizí. Jako spousta kluků jsem četl vojenské knížky o druhé světové válce a pak jsem jako redaktor rozhlasu potkal generála Tomáše Sedláčka, důstojníka z východní fronty druhé světové války, kterého komunisté poslali na pětadvacet let do vězení. V ten moment si uvědomíte, že stojíte před legendou. Cítil jsem jen obyčejnou novinářskou potřebu poprosit ho o rozhovor. Pamatuji si z té doby před dvaceti lety, jak jsem se tetelil, když mi generál František Fajtl řekl, ať se stavím k němu domů, že mi bude vyprávět. Měl jsem možnost mluvit s tak úžasnými lidmi! Dnes už je většina z nich mrtvých, ale mám na ně ohromné vzpomínky. Vnímal jsem to jako životní příležitost, generační úkol. Byl to tedy čistě novinářský počin. Nic v tom jiného nehledejte.

Válečnými veterány to mohlo začít a skončit. Jenže vy jste později už s kolegy šli k politickým vězňům i jejich věznitelům a dalším, a vytvořili tak ohromnou databanku. Co vás hnalo?

Mohl bych na vás spustit taková ta omílaná hesla, jak národ, který si neváží svých hrdinů, je nebude mít, až je jednou bude potřebovat. Někdy mě tyhle fráze baví, někdy jich mám plné zuby. Někdy se cítím být tlačen třeba otázkami na besedách do toho, abych ty příběhy zobecnil do nějaké velké myšlenky, která mě hnala, ale zklamu vás. Žene mě prachobyčejná lidská zvědavost a radost z dobře udělané novinářské práce – že objevíte zajímavý lidský příběh, strávíte s tím člověkem nějakou dobu a pak ho vyprávíte ostatním. Příběh nahráváme, zpracujeme a zpřístupníme ostatním. Žene mě vědomí, že to prostě má smysl. Některé osudy jsou tak neuvěřitelné, šílené, dojemné, že kolem nich nemůžete jen tak projít. Cítím, že v nich je něco velkého, moudrého a národního. Ti lidé vypráví o vlastenectví. Nejedná se však o nenávist k jiným národům nebo menšinám, jak nám chtějí vnucovat někteří populisté. Vlastenectví, v podání lidí, co za tuto zemi a svobodu nasazovali život, se opírá o lásku k vlastní zemi a ke všem těm úžasným lidem, které tento národ zrodil. Člověk by byl smutný, kdyby tenhle národ viděl jako zatuchlou bečku plnou bývalých estébáků, komunistů, veksláků a různých vychcánků. Není to tak. Jsme evropský kulturní národ s úžasnými příběhy o velikém zápase za svobodu a lidská práva.

Potkáváte se se spoustou těžkých osudů. Nedeformuje vám to pak pohled na život? Některé příběhy opravdu těžké jsou a mění vám pohled na svět. Ale všem,

na které dopadá skepse, radím, zajdě te před pražský kostel svatého Cyrila a Metoděje a koukněte se do krypty. Sedm československých parašutistů tady za války vzdorovalo stonásobné přesile. Za dvacet let existence Paměti národa znám opravdu hodně různých příběhů, ale rád si připomínám právě ten z 18. června 1942. Nacistické ozbro jené složky uzavřely oblast, sedm hodin se tam střílelo. To místo mám rád, přijde mi úžasné, že jsme měli hrdiny, kteří tak to statečně bojovali až do konce. Mohli se vzdát, ale řídili se vojenskou přísahou a přesvědčením, za které položili život. Právě před tímto kostelem si sem tam dávám sraz s lidmi, co chtějí besedu o Paměti národa. Přemýšlíme nad tím, že se vám dějiny kvůli vašemu nezájmu mohou vyhnout, nebo nad tím, za co by chom byli ochotní bojovat a umírat dnes.

Jak to, že vy si dějinných událostí tolik všímáte? Může za to vaše rodinné pro středí? Otec je bývalý disident, bratr Janek investigativní novinář… Z nějaké ho podhoubí to vyrůst muselo. V našem obýváku, kde se kdysi pořá daly bytové semináře, měl táta bustu plešatého pána. Nevěděl jsem, kdo to je, neštymoval mi s nikým, protože ve ško le jsme se učili o jiných. Jednou jsem se zeptal, kdo to je, a táta mi řekl, že Masa ryk. A že jednou se o něm zase budu učit. Takže ano, rodinné prostředí vás for muje i takovými detaily, jako je plešatá busta Masaryka. U nás byl pořád někdo na návštěvě – příbuzní nebo studenti, co k nám chodili a studovali Patočku. Filozofickým řečem na těch bytových seminářů jsem nerozuměl, ale vybavuju si vousatého veselého pána, který si mě vždycky bral na klín a maloval mi ob rázky svatého Mikuláše. To byl Tomáš Halík. Pak taky člověka, který měl tako vou velkou pusu, a já jsem veselejšího muže nikdy nezažil. To byl zase právě Václav Vaško, bývalý mukl, kterého strašně týrali za války i komunismu, rozdělili mu rodinu a násilím ji drželi od něj. Až zpětně si vybavuju, s kým vším jsem se jako dítě potkával.

Co v tom směřování hraje větší roli? To, v čem žijete v rodině, nebo vzdělávací systém?

Jsou to spojité nádoby. Každá rodina má nějakou atmosféru, vychovává vás v nějakých hodnotách a dialogu, což je podstatné pro to, aby se člověk v dospí vání rozhodl, jestli chce třeba studovat, číst knížky, poznávat svět, jít hlouběji, nebo jestli se třeba zaměří na vydělávání peněz a užívání si jich. Škola i rodina má vytvořit rámec k tomu, aby každý člověk toužil po poznání a vzdělání.

Ptám se proto, že pro výuku moderních dějin jste vašimi projekty udělali ohromný kus práce. Do jaké míry jsou vaše příběhy my šleny jako materiál do dějepisu? Je 20. století dějepis?

mnozí z těch, kteří přežili koncentrační tábory, vstupovali do KSČ a podíleli se na komunistické totalitě? Příběhy vám pomohou porozumět kontextu, pojme novat důvody.

Jak s výsledky vaší práce naklá dají školy?

To je otázka. Kde končí dějepis a začíná aktuální politika? A kam až by se ve školách mělo chodit? Škola musí vytvořit pluralitní a nestranný prostor, kde je možnost vést s dětmi dialog. Umožnit jim přemýšlet svým osobitým způsobem a zároveň jim pomoct hledat různé prameny a pohledy. 20. století je pro vzdělání ohromné téma. Je to historie, ke které se ale musí přistupovat jinak než ke středověku. Nudnou výuku letopočtů můžeme obohatit skutečným svědectvím těch, kteří to zažili. Paměť národa nesbírá jen vzpomínky veteránů, někdejších po litických vězňů, ale i vyprávění bývalých komunistů, estébáků či lidí, co stáli na druhé straně barikády. S příběhy je potřeba pracovat, ne je jen vyprávět, ale pokládat otázky. Třeba k holokaustu. Co se to stalo s lidmi, že dopustili něco takového? Proč

Spolupracujeme s nimi na všech mož ných úrovních, přičemž nejvíc energie vkládáme do programu Příběhy našich sousedů. Je to projekt, který, než vůbec začne, musí projít dlouhým schvalová ním. Musíte ho totiž projednat se staros tou, s vedoucím úředníkem pro základní školy ve městě, získat jejich podporu, ucházet se o grant, ze kterého pak čás tečně financujete nahrávací techniku pro školy a mzdu pro učitele, kteří se projektu většinou věnují nad rámec výuky. Jde o badatelskou projektovou výuku, půlroční program – na školách vytvoříme týmy žáků osmých a devátých tříd, které objevují příběh z okolí. Může jít o prarodi če, souseda. Děti se svým učitelem a čas to i naším koordinátorem jdou daného pamětníka navštívit, zaznamenají jeho vyprávění a pak s nahrávkou dál pracují. Navštíví archiv, zpracovávají příběh pro rádio nebo televizi, něco musí ověřit, na něco se musí doptat. Snaží se z toho dát dohromady celistvou výpověď, kterou pak prezentují. Skoro vždycky je to tak, že nám děti vyrazí dech, jak jdou do hloub ky. Naučí se přitom dost důležité věci, třeba, že udržet tým není žádná legrace, že se vyplácí poctivý přístup, neodbývat věci a ověřovat.

Výuka historie bývala terčem kritiky, často končila rokem 1945. Posunula se? Máte tendence do vzdělávacího procesu zasahovat? Proměňuje se to. Před 15 lety bych vám řekl, že je to katastrofa, učitelé opravdu končili rokem 1945 a to v tom lepším případě. Dnes je to na mno hých školách lepší, záleží na učitelích, to oni jsou klíčem ke změně. Mě osob ně učil dějepis před třiceti lety profesor, který si sedl za katedru, otevřel učebnici a postupně ji doslova četl. Šílená nuda.

„Škola musí vytvořit pluralitní a nestranný prostor, kde je možnost vést s dětmi dialog. Umožnit dětem přemýšlet svým osobitým způsobem a zároveň jim pomoct hledat různé prameny a pohledy.“

Za poslední roky se ale spousta věcí podařila, je k dispozici řada zajímavých metodických projektů včetně našich Příběhů 20. století nebo Příběhů našich sousedů. Jsou to projekty, které do škol přinášejí archivy, fotky, videa a osobní vzpomínky. Jen je podstatné s nimi šikovně pracovat.

Jenže všechny vzpomínky nemusí být takové, jak se věci staly, což ukázal třeba případ Věry Sosnarové, která si vymyslela uvěznění v gulagu. Co děláte pro to, abyste takové dezinformace nešířili? Z příběhů, jako je ten Věry Sosnarové, se mi špatně spí. Jistě, občas na něco takového narazíme, ale ne v tak divoké podobě jako u ní. Ona si vymyslela opravdu hodně věcí, které se navíc daly dost těžko ověřit. Podařilo se to odhalit jen díky velmi zkušeným lidem, kteří od začátku pochybovali, třeba Vladimíru Bystrovovi. Já sám jsem jí, přiznám se, dost věřil, i když jisté okolnosti mi přišly divné. Ale Adam Hradilek pak naštěstí přišel s doklady z ukrajinských archivů, které její lži jednoduše prokázaly. Jsou případy, kdy si člověk nějaké epizody ze svého vyprávění opravdu vymyslel, z Paměti národa znám takové dva. Důvody k výmyslům jsou někdy snad i pochopitelné. Sice praštěné, ale pochopitelné.

Neděsí vás, kolik takových příběhů jste ale možná neodhalili? Ano, řešíme to dvacet let. Když otevřete na stránkách Paměti národa nějaký příběh, tak první věty znějí: „Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru… Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte nás.“ V některých textech, například u Jana Horala nebo Věry Sosnarové, rovnou píšeme, že historikové doložili, že to tak nebylo. Lidé, spíš než by lhali, mají někdy trošku přehnanou představu o své vlastní historické roli. Nicméně ti opravdoví hrdinové jsou neskutečně skromní, mýlí se jen v nepodstatných detailech. Pamatuji si, jak si například generál Fajtl při natáčení nemohl vzpomenout, kdy začala druhá světová válka. Vstal a řekl, že si musí vzít vlastní knížku, aby se na to podíval. To jsou limity orální historie. Paměť má nějakou zvláštní spojitost s naší hlavou, srdcem a svědomím. Snaží se ulehčit, to špatné zaha-

luje, to dobré nostalgicky vystupuje. Není nijak neobvyklé, že paměť se ráda vytrácí darebákům, naopak lidé, kteří mají čistý štít, vyprávějí často do až neuvěřitelných detailů. Platí, že se paměť a svědomí, jako každý sval, musí posilovat.

Jak konkrétně se posiluje svědomí? Například tak, že se nepřekračují věci, u kterých člověk ví, že je udělal špatně. A nesnaží se, aby takzvaně vyhnily, ale přizná vinu a druhému se omluví, pokusí se o smíření. Myslím, že člověk může napravovat i dost dávné věci. A i když před něčím dávno zbaběle utekl, neměl by to nechat být. Jak člověk začne být lhostejný k vlastnímu svědomí, začne mu tenhle sval odumírat.

Přišli jste s plánem na Instituty Paměti národa, jakási místa setkávání s moderní historií v každém krajském městě. I to souvisí s národním svědomím? Přeneseně vlastně ano, ale víc než o národní smíření jde o poznávání 20. století. Někdy před pěti lety jsme si řekli, že nemůžeme všechno dělat jen z Prahy. Máme tu základnu, velký tým lidí, studio a kancelář, ale chceme sbírat vzpomínky lidí v regionech a o to se nejlépe postarají místní. Tak vznikl nápad založit pobočky Paměti národa, dnes jich už je osm. A teď pracujeme na něčem opravdu velkém, říkáme tomu Instituty Paměti národa. Chceme v místech, kde působíme a sbíráme vzpomínky, vytvořit jakési meeting pointy, stálou moderní expozici, ne vitrínové muzeum. Instituty budou žít vzděláváním a setkáváním lidí a budou vyprávět strhující formou a nejmodernějšími projekčními technologiemi příběhy. Vejdete třeba do bývalého krytu letecké ochrany v olomouckých hradbách a my vás přeneseme do velikého dramatu třeba právě v bitvě o Británii nebo do jáchymovského lágru. Chceme vybudovat místa, kde se budeme moct k přemýšlení nad moderními dějinami setkávat. Zřídili jsme k tomu národní sbírku, protože na rozjezd potřebujeme minimálně deset milionů korun. Nyní máme kolem dvou a půl milionu, roste to pomalu, ale přece, a já tomu moc věřím.

ČESKÝ NOVINÁŘ, SPOLUPRACOVNÍK ČESKÉHO ROZHLASU, ŘEDITEL ORGANIZACE POST BELLUM, ZAKLADATEL PROJEKTU PAMĚŤ NÁRODA.

Začínal jako rozhlasový novinář, později působil v české redakci BBC World Service, příležitostně publikuje i v jiných médiích. Roku 2001 založil Post Bellum, které vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Stěžejním projektem Post Bellum se proto stala Paměť národa, sbírka vzpomínek konkrétních osobností, fotografií, deníků a různých archiválií z období totalit 20. století. Zahrnuje příběhy válečných veteránů z 2. světové války, přeživších holokaust, odbojářů, vyprávění politických vězňů, představitelů disentu, příběhy novodobých vojenských veteránů, představitelů národnostních menšin, ale také těch, kteří se stali součástí represivních složek totalitních režimů –Státní bezpečnosti či KGB.

PETR KOUBSKÝ Deník N TENTO ČLÁNEK PUBLIKUJEME VE SPOLUPRÁCI S DENÍKEM N.

V SRPNU 2021 ZEMŘEL MAKI KADŽI, JAPONSKÝ VYDAVATEL A PROFESIONÁLNÍ HÁDANKÁŘ. ROKU 1984

ZALOŽIL MÓDU LUŠTĚNÍ SUDOKU, KTERÁ SE POZDĚJI Z JAPONSKA ROZŠÍŘILA PO CELÉM SVĚTĚ.

Jestli potřebujete vysvětlit, co to je a jak se luští sudoku, bylo by zajímavě vědět, kde jste byli posledních patnáct let –možná bychom tak mohli detekovat mimozemšťany! Pro jejich prospěch připomeňme, že základem hádanky je čtvercová síť tvořená 81 políčky, tedy devětkrát devět. Uvnitř je rozdělena na devět malých čtverců třikrát tři. Do sítě je třeba vepsat číslice od jedné do devíti – každou z nich devětkrát – tak, aby se žádná neopakovala ani v řádku, ani ve sloupci, ani uvnitř žádného z devíti malých čtverců. V zadání hádanky je vždy několik číslic vyplněno tak, aby hádanka byla zaručeně řešitelná a aby řešení bylo právě jedno.

Žerty o mimozemšťanech stranou; stojí za to přeříkat si popis sudoku už jen proto, abychom si uvědomili, jak minimalistické to je. Na úspornosti této hádanky je vskutku něco japonského, přinejmenším v tom smyslu, v jakém si Evropan japonskou kulturu zpravidla představuje: haiku, kaligrafie, zenové zahrady, spoře zařízené byty, tatami místo postele. Máte-li minimalismus rádi, nejspíš vás těší i sudoku.

Hlubokomyslné filozofování o tom, kolik japonské povahy a životního stylu se skrývá v čtvercové síti, má však vadu: nezakládá se na faktech.

DLOUHÁ CESTA K POPULARITĚ Sudoku v té podobě, jak je známe dnes, vymyslel americký důchodce jménem Howard Garns roku 1979. Ani on nebyl první: dvoje dávno zaniklé pařížské noviny, Le Siècle a La France, tiskly podobný, jen trochu snazší hlavolam už v 90. letech devatenáctého století.

Příběh sudoku pokračoval tak, že z USA, kde hádanka nazývaná tehdy Number Place nikoho příliš nezaujala, dovezl tento nápad do Japonska právě Maki Kadži, tehdy mladý ředitel firmy specializované na hlavolamy. Dal hádance nový název (původně

„súdži wa dokušin ni kagiru“ neboli „číslo se smí vyskytnout jen jednou“, z toho pak vytvořil zkratkové slovo sudoku) a představil ji japonské hádankářské komunitě. Odtamtud si našla cestu mezi širší veřejnost – a o dlouhých dvacet let později i do Evropy.

Sudoku se dá luštit několika rutinními postupy, na které snadno přijdete sami – snáz se objevují, než popisují. S výjimkou mimořádně šťastných případů vás však nedovedou až do konce. V počáteční fázi luštění trháte nízko visící ovoce v podobě políček, u nichž je zřejmé, že pro ně padá v úvahu jen jedna číslice. Finální část nastává tehdy, když hlavolam vydal svá tajemství a vy už jen doplníte poslední zbývající čísla, s nimiž je malá nebo žádná práce. Střední část luštění však může být opravdu obtížná.

Nebo nemusí; záleží na tom, jak je sudoku sestaveno. Obvykle máte na vybranou z různých stupňů obtížnosti, ale i v jejich rámci narazíte na velké rozdíly – někdy to jde skoro jako po másle, jindy se prostě vzdáte. Každé sudoku je totiž jiné, každé je originál. I v tom je jeden z půvabů hlavolamu; jen tak se neomrzí. Pokaždé před sebou máte nový problém, k jehož řešení je potřeba přistoupit trochu jinak.

PŘECE JEN MATEMATIKA

Matematici před několika lety dokázali, že má-li jít sudoku vyluštit, musí být jeho nápověda tvořena aspoň sedmnácti čísly. Když je jich méně, není už zaručena jednoznačnost řešení.

Ledaže přidáme nějakou dodatečnou podmínku, která zastoupí chybějící část nápovědy. Takových vylepšení obyčejného sudoku existuje několik, asi nejčasnější je magické sudoku, v němž každý malý čtverec třikrát tři musí být „skoro magický“, tj. součty v jeho řádcích a sloupcích musí být stejné, rovné patnácti. U magického sudoku může stačit nápověda o sedmi číslicích. Jeho luštění je samozřejmě přiměřeně náročnější.

Zdálo by se, že čím více napovězených číslic, tím musí být luštění snazší, ale není to pravda, mnohem víc totiž záleží na skryté struktuře výsledného řešení než na počtu ukázaných číslic. Můžete narazit na snadné sudoku zadané oněmi minimálními sedmnácti číslicemi, i na velmi obtížné, kde jich máte více.

Existuje také opačná otázka: jaký je nejvyšší počet nápověd, z nichž nelze žádnou vymazat, aby sudoku mělo jednoznačné řešení? Prozatím se má za to, že to je čtyřicet.

Teprve když vezmeme v úvahu, že ke každé zcela vyplněné mřížce – finálnímu řešení – můžeme sestavit mnoho různých nápověd, můžeme zkusit spočítat, kolik odlišných zadání sudoku existuje. Přesnou odpověď matematici neznají, nejlepší zatím dosažený odhad říká, že je to 2,55 × 1025 (dvacet pět a půl bilionu bilionů), když nepočítáme rotace a přehazování řádků a sloupců. S nimi pak ještě bilionkrát více. Nijak zvlášť se tedy nemusíte bát, že potkáte totéž sudoku podruhé.

Kromě základního sudoku existují nejrůznější modifikace, které by vydaly na samostatný článek: pentomino, heptomino, odlišné velikosti mřížky než 9 × 9, hypersudoku a mnoho dalších. Snadno je najdete na webu, můžete si jimi zpestřit zábavu, ale většinou jim chybí onen půvab drsného minimalismu. Zda by se líbily Maki Kadžimu, to se bohužel už nedozvíme.

Vzpomínáte ještě na jarní Sčítání lidu? Pravděpodobně ano, není moc větších logistických akcí, které by stát organizoval. Během krátké doby je třeba si doslova sáhnout na každého občana České republiky. Jak obrovský kolos je pro to třeba dát do pohybu, popisují slova Karla Janečka, business development managera ve společnosti AUTOCONT, který měl na starost projekt technologické podpory pro fyzickou část sčítání.

Nejrozsáhlejší projekt desetiletí. Tak o sčítání mluví sám Český statis tický úřad, který ho organizuje. V ostré fázi trvalo 46 dní, od 27. března do 11. května, přičemž od 17. dubna byly po online sčítání k dispozici listinné for muláře, které roznášelo do domácností deset tisíc komisařů České pošty.

Právě ona se měla postarat o takzvané te rénní došetření, které následovalo po le tos mohutně podporované online formě dodání informací. Vzhledem ke zkušené síti zaměstnanců, kteří mají fyzicky na chozené ulice i města po celé republice, to dává smysl. Co však pošta k dispozici neměla, to jsou systémy a aplikace, které by sčítání koordinovaly, a ani technolo gie, které měly zajistit neustálý moni toring formulářů. O to se pod vedením společnosti AUTOCONT postaraly firmy z rodiny ARICOMA Group.

NA ZELENÉ LOUCE „Oproti poslednímu sčítání se systém práce s fyzickými formuláři zásadně změnil. Před deseti lety komisař lidem vydával předtištěný dokument s jejich jménem a rodným číslem. Takové na kládání s osobními údaji by dnes už bylo nemyslitelné. Proto jsme museli přijít s jinými nástroji,“ poukazuje na první velkou výzvu zakázky Karel Janeček.

Formulář nakonec vypadal tak, že když ho před konkrétním domem vytáhl komisař z tašky, byl na něm jen čárový kód. Ten pověřený člověk naskenoval mobilním telefonem, a tím ho přidělil v systému ke konkrétní domácnosti. Do databáze tak spadla informace, že formulář právě přešel od pošty k občanovi. „V jakýkoliv moment muselo být jasné, kde se konkrétní tiskopis zrovna na chází. Dohledatelnost a transparentnost

Sčítání lidu je akce desetiletí. Logistická i technologická

byla od začátku základním přikázáním,“ zdůrazňuje Janeček a ryze pragmaticky to překládá tak, že zkrátka nebylo akceptovatelné, že se stane nějaký mediální skandál, jak k tomu došlo při předchozím sčítání. Tehdy byly nalezeny formuláře s osobními údaji lidí jen tak na zemi u popelnic.

Ona dohledatelnost se týkala nejen formulářů, ale i práce sčítacích komisařů. Zástupci společnosti AUTOCONT podepsali smlouvu k zakázce v únoru 2020, a ačkoliv se sčítání konalo až o rok později, už v září bylo potřeba mít k dispozici kompletní infrastrukturu pro ostré testování. Zahrnovalo to řídicí systém, tedy webový nástroj, do kterého přistupovali odpovědné osoby a manažeři pošty, aby naplánovali, řídili a kontrolovali průběh prací a získávali reporty o dění. Kromě toho bylo třeba vyvinout aplikaci do mobilního telefonu, kterou měli k dispozici samotní komisaři, aby do ní zadávali data z pochůzek. Pak také nakoupit telefony, do kterých se všechno zadávalo a jimiž se skenovaly čárové kódy, a konečně i vytvořit speciální web, na kterém si lidé mohli dohledat informace o komisařích, kteří k nim zamíří.

NEVIDITELNÝ

DOJEZD SČÍTÁNÍ

„Řídicí systém bude fungovat až do konce tohoto kalendářního roku. Stále je zde evidence a informace o sčítacích formulářích, z nichž se ještě načítají data, jak se dokumenty postupně zpracovávají. Obsahoval ovšem i údaje o komisařích, jejich proškolení, telefonech, které se pro sčítání používaly, a samozřejmě i data z aplikací, jež vkládali přímo při pochůzkách komisaři,“ vykresluje robustnost nástroje Karel Janeček.

Ještě víc řekne už jen zběžný popis funkcionalit mobilní aplikace. Když se do ní komisař nalogoval, zobrazil se mu seznam domácností, které má ten den navštívit spolu s přesnou trasou tak, aby byl časově co nejefektivnější. Viděl také podrobnosti o budovách, do nichž mířil. Když se dozvonil, naskenoval formulář a předal ho. Když ne, uvedl do aplikace podrobnosti třeba o tom, že budova je nedostupná.

„Pokud byl mobil na signálu, bylo možné v případě odůvodněné potřeby mobilní telefon, ale i „ztraceného“ komisaře lokalizovat. Aplikace díky GPS umožňovala i vyhodnocovat efektivitu a využití plánu pochůzek u sčítacích komisařů. Telefon byl určený výhradně ke sčítání, ale museli jsme samozřejmě myslet i na to, že komisař bude potřebovat zavolat svému nadřízenému nebo třeba složky integrovaného záchranného systému,“ podotknul Janeček, jehož kolegové se postarali o dálkovou správu tisíců používaných telefonů: Nejdřív je nakonfigurovali a dodali na smluvená místa, zajistili vzdálenou správu i zabezpečení a nakonec i hromadné vymazání aplikací včetně dat, aby nezůstaly žádné stopy. „Česká pošta pro všechny zmíněné nástroje neplánuje další využití, proto si od nás všechno objednala jako službu. Všechno jsme tím pádem plánovali s vědomím, že nebudujeme systém, který má ustát třeba pětileté používání. Zároveň jsme ale věděli, že musí ustát intenzivní využívání v relativně krátkém časovém úseku,“ podotýká Janeček.

Webové stránky scitani.cz zaznamenaly více než 33,5 milionu zobrazení a navštívilo je přes 5 milionů uživatelů. Kromě přímého vstupu na elektronický formulář byla nejnavštěvovanější stránkou nápověda.

Listinné sčítací formuláře do domácností roznášelo komisařů České pošty a vyzvednout je i odevzdat bylo možné na některém z 800 kontaktních míst nebo 13 kontaktních místech Českého statistického úřadu.

Elektronický formulář vyplnilo i kvůli pandemii 87 % obyvatel, zbytek se sečetl za pomoci fyzického formuláře.

Celkem bylo odevzdáno 4 217 261 elektronických a 795 000 papírových formulářů – počet těch druhých ale ještě není konečný, protože pořád ještě probíhá zpracování a kontrola dat.

TOHLE ONLINE? NEVĚŘÍM

Na vývoji mobilní aplikace pracovali odborníci z firmy Cleverlance, na řídicím systému zase ti z CES EA a všechno „jelo“ na infrastruktuře DataSpringu, dalšího člena rodiny ARICOMA Group. „Pro zákazníka mělo to, že jsme mezi sebou takto propojení, ohromnou výhodu. Když se něco dělo, řešila to pošta s námi a my už jsme se koordinovali s ostatními subjekty,“ poukazuje Janeček.

Podle jeho slov šlo o první takto intenzivní spolupráci několika firem z ARICOMA Group. A velmi úspěšnou. „Ukázalo se, že se společně můžeme ucházet o ještě větší zakázky, než byla tato. Jistě, že na začátku to chtělo obrousit hrany fungování jednotlivých týmů, ale jako celek fungovaly opravdu výborně,“ pochvaluje si Janeček, přestože do všeho výrazně zasáhly okolnosti covidové pandemie, což výrazně ztížilo osobní komunikaci

mezi pracovníky. „Museli jsme se ze dne na den naučit komunikaci u tak velkého projektu, kde interagovalo několik, a nejen interních subjektů najednou. Pro řízení projektů to byla obrovská výzva.“

Se zadavateli z České pošty se tak zhotovitelé projektu potkali fyzicky ve větším množství jen asi dvakrát. Jinak se všechno organizovalo přes online aplikace. „Kdyby mi někdo na začátku řekl, že takhle velký projekt zvládneme v podstatě výhradně za pomoci online managementu, nikdy bych mu nevěřil,“ přiznává Janeček s tím, že pokud by si mohl vybrat, do příště by přece jen trochu víc osobního kontaktu preferoval. A byl by rád za absenci dalších covidových peripetií. Kvůli tomu, že se až na poslední chvíli rozhodlo například to, že komisaři nebudou ti, kdo formuláře od občanů také vysbírají, musely se narychlo měnit i parametry aplikace. Ve výsledku to ubralo čas na její otestování. Díky pečlivé práci autorů ale i tak všechno fungovalo.

PŘÍŠERNÉ NÁDHERNÉ RIO

Tohle město je neskutečně příšerné. Tohle město je neskutečně nádherné. To je bláznivá sinusoida pocitů, která vám běží hlavou, když jste v Rio de Janeiru. Pořád nahoru a dolů, jako samotné panorama města. Jedenáctimilionová brazilská metropole na pobřeží Atlantského oceánu, kterou proslavil po celém světě karneval, samba, fotbal a pláže, vám servíruje surový a ryzí, příšerný i nádherný svět.

První facku dostane Evropan už v Sao Paolu. Nejlidnatější město na jižní polokouli je zběsilý a hektický tavicí kotel. Klikaté ulice přeplněné auty, špinavé parky, měsíce neu klizené odpadky. Minimum historických staveb. A když už dorazíte k té nejzásadnější, Catedral da Sé, leží přímo před ní na chodníku stovky lidí v zuboženém stavu. Trosky, feťáci a alkoholici, kteří se přijeli před světem schovat přímo do prostřed téhle anonymní megapole. Povalují se na chodní cích, na schodech, v přilehlém parku, v samotném chrámu.

Rio přece musí být jiné, pomyslíte si, Vždyť na všech těch cestovatelských fotkách vypadá tak úžasně. Cukrová ho mole, socha Krista, Copacabana, Ipanema, Maracaná. Ne skutečné pobřeží. Ale už příjezd do města vás rychle vyvede z omylu. Projíždíte nevzhlednými sídlišti, jedna chudinská čtvrť střídá druhou, všechno je neuspořádané, divoké, pokreslené, rezavé, polorozpadlé. Autobusové nádraží je jako špatný sen. Místní doprava také, autobusy vězí v neu věřitelně dlouhých kolonách. Absolutně nepochopíte, jak

tohle město dokázalo uspořádat fotbalové mistrovství světa a následně olympijské hry.

Ale pak? Uprostřed klení a přemítání nad všemi špatnost mi brazilského národa vás autobus dopraví na Copacabanu. Čekáte horko a žár. A ono tomu tak opravdu je. Party chlápků si žonglují fotbalovými míči, aniž bych jim dlouhé minuty spadl na zem. Dámy se opalují v uzoučkých tangách. Děti sta ví hrady z písku. Ve vlnách vidíte pár surfařů. Ze stánků voní kukuřice. Pláž je mimořádně dlouhá i široká a na jejím kon ci máte fantastický výhled na skalnatý brd Pao de Acucar. Lehnete si a rázem milujete Rio. Počkáte do západu slunce a fotíte si, stejně jako všichni, oranžový kotouč zapadající mezi dva vrcholky Arpoadoru. Dechberoucí představení.

O chvíli později stoupáte se sevřeným žaludkem stále užší mi uličkami do svého ubytování, které jste si pohříchu ob jednali přímo uprostřed favely. Chudinského slumu. Mělo nás varovat, že na bookingu nebyly recenze. Ale když jsme

Sao Paulo

viděli tu cenu a ten balkon s výhledem na legendární pláž Ipanemu, zachovali jsme se jako Brazilci. Nic jsme neřešili. Teď si nás zvídavým pohledem měří místní výrostci, kteří nejsou zvyklí, že by do těchto končin někdo zavítal. Favela je město ve městě. Nejsou tu obchody, restaurace, nejezdí sem městská hromadná doprava. Když chcete nahoru, nabízí se vám neoficiální mototaxi. Ale hlavně – nejde tady spát. Protože jednu noc duní taneční hudba, druhou někdo seká hlavy slepicím, třetí vám někdo šeptá přímo pod okny bez skleněných výplní, čtvrtou slyšíte projev místního věřícího zakončený dobře půlhodinovým opakováním aleluja. Kaž dou noc přemýšlíte, že už zítra odtud zmizíte. A každé ráno sedíte u snídaně na balkoně a pozorujete překrásnou pří rodní scenérii s oceánem. Místní ubytovatelka Nelha, která s vámi komunikuje výhradně přes Google Translator, vás uklidňuje, že místní moc dobře vědí, že jsme u ní. Říká, že kapky krve před ubytováním nejsou od lidí. Máte tendenci jí to věřit, zatímco její rozkošná osmiletá dcerka jezdí po balkoně úplně bezstarostně na skejtu.

Druhý den po příjezdu se obloha zatáhla a my jsme vyrazili prozkoumat město. V neděli je to absolutní nesmysl. Jsou zavřené obchody i restaurace, ulice jsou vylidněné. Jen pár bezdomovců spí na kartonových krabicích a v parku se prohánějí kapybary, přerostlé myši. Jen na Maracaná míří sedmdesát tisíc lidí, aby viděli místní derby mezi Fluminense a Flamengem. Atmosféra na fotbalovém svatostánku byla úžasná, plná hlasitých chorálů a dýmovnic, zato fotbal po divný, rozhodně žádná samba. Když odjíždíte ze stadionu metrem, je to zážitek svého druhu, protože hned dvoje dveře soupravy se nepodařilo kvůli naštosovanému davu zavřít. Místním to nevadí, dál zpívají v jedoucím metru chorály a aspoň to pěkně profukuje. Další den je všechno zase úplně jinak. Hřeje slunce, obloha je vymetená do dokonalého azura, opálení Brazilci se na vás na každém kroku zubí. Paprsky vás vyhřívají na pláži Ipanema i při cestě k ikonické Cristo Redentor, soše Krista Spasitele. Cesta na sedm set metrů vysoký kopec Corcovado

Favela, Rio de Janeiro, Brazílie

Příšerné nádherné Rio

je považována za absolutní „must“ pro všechny návštěvníky Ria, což z vláčku, který vás veze nahoru, i samotného poby tu pod sochou dělá trochu otravnou záležitost. Neustále se prodíráte davy turistů. Ve vzduchu sviští selfie tyče a každý se snaží do obrázku vměstnat celé třicet metrů vysoké dílo Paula Landowského a Carlose Oswalda, což z balkonu není úplně jednoduché. Ovšem, podíváte-li se opačným směrem, než je majestátní Ježíš s roztaženýma rukama, vidíte fasci nující panorama města plné vrcholků. Znovu žasnete, co tu příroda dokázala vykouzlit. Znovu milujete Rio.

Do chvíle, než přijde soumrak. A ulice u pláží se promě ní v místo, kde člověku není úplně dobře po těle. Policejní majáky jsou v neustálé permanenci, houkají sanitky. Je to chvíle pro kapsáře, pouliční gangstery. Šance pro chudé, jak obrat bohaté turisty o fotoaparáty a peněženky. Co chvíli se k nám někdo přikloní a nabídne kokain, trávu nebo parfém.

Rozezní se dunivá hudba z diskoték, ale nemyslíte si, že jít tam je právě teď ten nejlepší nápad.

Lanovka na cukrovou homoli, slavnou Pao de Acucar, je trošku snesitelnější obdoba výletu k soše Krista. Méně lidí, více místa a podobně mimořádné výhledy na celé fascinující pobřeží. To je jedním slovem neuvěřitelné. Kdyby Rio nemělo nic jiného, mu síte ho umístit na svůj cestovatelský seznam. Ale ono má. Má elektrizující atmosféru, neustále vás dostává na pokraj vašich emocionálních nálad. Zatímco uprostřed Evropy hledáte zážit ky, které by vás vytrhly z poklidné letargie života; tady toužíte po chvíli klidu uprostřed nekonečné živelnosti. Tu najdeme až ve chvíli, kdy favelu i celé město opouštíme. Ráj nekončícího klidu jsme našli na Ilha Grande, ostrově vzdáleném hodinu ces ty jižně od Ria. Nejezdí tu auta, malé opičky snídají společně s vámi a hlubokými lesy chodíte na liduprázdné pláže. Tak pře ce není Brazílie jen bláznivá. Tak přece umí být jen nádherná.

Ilha Grande Ráj nekončícího klidu

Red Teaming Operations

ANEB POVOLENÍ KRÁST, LHÁT A PODVÁDĚT

Je čas oběda a kanceláře nejmenované firmy se vylidňují. Jeden ze zaměstnanců si při odchodu všimne, že před zabezpečeným vstupem do datového centra postává doručovatel s rozměrnou krabicí s novým monitorem.

Zaměstnanec se rychle vrátí a pouští chlapíka dovnitř. Jakmile je muž z dohledu, odhodí prázdnou krabici a pustí se do „práce“. Firemní server právě mění majitele.

KAŽDÝ ÚSPĚŠNÝ PODRAZ SE POČÍTÁ

Obcházejí ochrany a prolamují kódy. Lidé z Red Teamu se vydávají za řeme slníky, doručovatele nebo obchodní partnery. Během oběda odposlouchávají hovory, aby získané informace násled ně šikovně využili. Procházejí osobní profily na sociálních sítích, probírají se firemními odpadky, rozbíjejí okénka u aut, aby se dostali k cizímu odložené mu notebooku…

Říká se jim Red Teaming Operations a v České republice je umí poskytnout jen pár povolaných včetně společnosti AEC. Tato služba dokáže velice věrně si mulovat útoky, a to nejen na technologie a procesy, ale i na lidi a fyzické prostředí klienta. A je to právě testování fyzického zabezpečení organizace, které ze všeho nejvíc připomíná bojové cvičení.

Proč vlastně jedná Red Team tak extrémně ofenzivně? Na počátku ob vykle stojí snaha vedení firmy poctivě nahlédnout reálnou úroveň zabezpe čení společnosti.

PROČ PROLAMOVAT KÓDY, KDYŽ MŮŽU UKRÁST SERVER

Většina organizací chápe problematiku zabezpečení svých systémů a dat přede vším jako otázku nasazení odpovídají cích technologií a postupů. Zodpovědné firmy tak dnes pravidelně skenují za pomoci automatizovaných nástrojů své zranitelnosti, aby prověřily co nejširší škálu používaných zařízení. Tento pří stup však nejde příliš do hloubky, proto se zájemci často obracejí na poskytova tele sofistikovanějších služeb, například penetračních testů.

Jejich smyslem je prostřednictvím si mulovaných útoků detekovat co nejví ce zranitelností. Experti při nich cílí na nalezení chyb v aplikacích či v infra struktuře firmy a kontrolují úroveň jejich

zabezpečení. Přesto je třeba mít na paměti, že se jedná o čistě metodický přístup, který nedokáže otestovat absolutní reálnou připravenost a pomoci firmě čelit pokročilým kybernetickým hrozbám.

A proto je tu ještě třetí možnost, ta nejkomplexnější. Totiž přijmout fakt, že bezpeč nost firmy ovlivňují vedle technologií a procesů i takové faktory, jako jsou lidé se svými nedostatky nebo fyzické prostředí společnosti. Kyberzločinci nepřemýšlejí výhradně v rovině prolamování kódů a obcházení technologií. Někdy si raději po čkají na správnou chvilku, vejdou do místnosti a vyškubnou server.

VZDĚLÁNÍ? PH.D. PRACOVNÍ NÁPLŇ? DUMSTER DIVING

Na začátku red teamingové spolupráce stojí na jedné straně zájem firmy a na dru hé straně seriózní poskytovatel odpovídajících služeb. Díky tomu, že AEC dokáže red teamingové operace přizpůsobit na míru každé společnosti bez ohledu na její velikost či odvětví, není problém ujasnit si hned na počátku základní podmínky, včetně povolených postupů, a celý rozsah cvičení.

Za schválením akce stojí White Team, který tvoří úzká skupinka zasvěcených členů managementu společnosti. Simulovaný útok Red Teamu má za úkol prověřit jak ky bernetickou a fyzickou bezpečnost, tak interní procesy a komunikaci Blue Teamu. To může být celá firma nebo jen nic netušící skupina security specialistů společnosti, jejichž pracovní náplní je detekovat útoky a provádět nutná protiopatření.

Nastavení rámce toho, jaké postupy jsou při red teamingové operaci ještě přijatelné, je citlivá věc. Po dohodě s White Teamem lze rozbít okno u auta a ukrást z něj note book, běžný je dumster diving, tedy přehrabování se v odpadu firmy. Právně, respek tive eticky spornější případy red teamingových operací mohou zahrnovat dokonce i únos nebo snahu o navázání poměru s vytipovanou osobou za účelem přístupu k citlivým firemním informacím.

REÁLNÍ ÚTOČNÍCI KAŠLOU NA PRAVIDLA HRY

Ať už však White Team svolí k jakýmkoli postupům, může Red Team poté, co jsou vyme zeny cíle, třeba infiltrace do budovy, kompromitace serverů, zcizení citlivých e-mailů a podobně, přistoupit k plánování akce. Ta začíná pečlivou přípravou, sběrem a vy hodnocováním informací, na jejichž základě jsou vypracovány finální vektory útoků.

V den D Red Team udeří, často na několika frontách, aby odvedl pozornost od útoku na hlavní cíle. Součástí této fáze je i detailní dokumentování a záznam všech aktivit. Hlavním smyslem operace není někoho nachytat, ale poskytnout cennou zpětnou vazbu, což se provádí jak prostřednictvím následného rozboru s Blue Teamem, tak podrobným souhrnným reportem.

Celý zhruba tříměsíční projekt končí prezentací výsledků operace pro management a pře dáním dokumentace v podobě odborné analýzy aktuálního stavu zabezpečení společnosti, včetně detailního výpisu všech aktivit umožňujících překonání stávajících obranných mechanismů. Stále častěji se totiž ukazuje, že jedna věc je disponovat špičkovými tech nologiemi určenými k zabezpečení infrastruktury firmy, jiná pak to, zda je společnost schopná adaptovat se na stále zákeřnější metody a taktiky útočníků.

Občanské průkazy s biometrickými údaji posílí bezpečnost cestování v EU

V srpnu 2021 se v České republice už poněkolikáté změnil vzhled nově vydávaných občanských průkazů. To nejdůležitější, co tento typ dokladů přináší, se ale ukrývá uvnitř. K identifikaci občanů totiž slouží i biometrické údaje.

TEXT KATEŘINA KRŠKOVÁ / DAVID PROCHÁZKA

Malá růžová plastová kartička v sobě ukrývá veškeré informace o občanovi. Vedle obvyklých údajů, jako je jméno, příjmení, trvalé bydliště nebo datum narození, nově obsahuje vysoce zabezpečené paměťové médium bezkontaktního čipu, které obsahuje otisky prstů a zobrazení obličeje držitele průkazu. Otisky se ukládají pouze u lidí starších 12 let, děti do 12 let mají v dokladu nahrané pouze zobrazení obličeje.

Díky biometrickým údajům dochází k výraznému posílení zabezpečení dokladů tak, jak to vyžaduje nařízení Evropské unie, a snížení rizika jejich případného zneužití.

„Je třeba si uvědomit, že v rámci EU mají její občané možnost volného pohybu, a občanské průkazy tak nahrazují cestovní doklady. Cestovní pasy obsahují biometrické údaje již od roku 2006, proto je velmi užitečné, že jsou lépe zabezpečeny i další doklady, na které lze cestovat,“ říká Jan Stiebitz, vedoucí oddělení občanských průkazů a cestovních dokladů odboru správních činností ministerstva vnitra. Biometrické údaje tak mají zamezit tomu, aby na ztracený nebo odcizený doklad cestovala jiná osoba. Na hranicích nebo na letištích lze jednoduše zkontrolovat nejen podobu člověka s černobílou fotkou na kartičce, ale identifikaci lze provést i porovnáním otisků prstů a podoby na biometrické fotografii na čipu.

Na samotném průkazu se novinka projevuje vizuálně na zadní straně, kde se nachází vyobrazení biometrického znaku. Je to malý obdélník, který má uprostřed zlaté kolečko. Druhá změna vyplývá z nařízení EU. Na přední straně se objeví modrý obdélníček se zlatými hvězdami v kruhu a dvěma písmeny označujícími vydávající zemi průkazu, tedy CZ. Tato praxe již u nás funguje u řidičských průkazů.

ZABEZPEČENÍ DAT NA NEJVYŠŠÍ ÚROVNI

Po uplynutí platnosti občanského průkazu, případně při změně trvalého bydliště nebo příjmení, má občan povinnost požádat o vydání nového průkazu na kterémkoli obecním úřadě obce s rozšířenou působností. O únik citlivých osobních údajů se nemusí bát. Doposud jsou všechny údaje uvedené na občance vedeny jen a právě na občanském průkazu a v agendovém informačním systému v evidenci občanských průkazů, který spravuje ministerstvo vnitra a který je zabezpečen na nejvyšší úrovni.

Biometrické údaje jsou vedeny jen a pouze na občanském průkazu ve zmíněném čipu. Ministerstvo vnitra je může vést jen do okamžiku převzetí průkazu občanem, a to maximálně po dobu 90 dnů. Pokud si člověk vyřizuje občanský průkaz expresně, tedy do 24 hodin, jsou jeho biometrické údaje v informačních systémech ministerstva vnitra přesně jeden den a pak se po převzetí smažou.

Aplikační vybavení pro zpracování žádostí o občanské průkazy a cestovní pasy už 15 let spravuje a dodává společnost KOMIX, která se v roce 2021 stala součástí ARICOMA Group. Konkrétně zodpovídá za návrh, implementaci a rozvoj softwarového jádra celého systému podle aktuálních legislativních a bezpečnostních potřeb. Toto jádro zajišťuje komunikaci mezi stovkami výdejních míst na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností po celé republice, centrálními registry a je do ní zahrnuta také STÁTNÍ TISKÁRNA CENIN, státní podnik, která průkazy vyrábí.

„Naší velkou výhodou je, že systém dopodrobna známe, každodenně o něj pečuje náš vývojový tým. Díky dlouhodobé spolupráci do něj dokážeme relativně snadno implementovat nové prvky tak, aby vydávané občanské průkazy i cestovní pasy byly v souladu s českými

„Naší velkou výhodou je, že systém dopodrobna známe, každodenně o něj pečuje náš vývojový tým.“

DAVID PROCHÁZKA

vedoucí eGovernment oddělení ve společnosti KOMIX

i evropskými zákony. Stavíme na naší procesní znalosti a detailní znalosti celé problematiky,“ říká David Procházka, vedoucí eGovernment oddělení ve společnosti KOMIX.

MĚNÍ SE NĚCO PRO OBČANY?

Občané se nemusí ničeho obávat, pro ně zůstává vše při starém a samotná výměna občanského průkazu probíhá stále stejně. Dokonce i doba výroby nového dokladu je stejná jako před zavedením průkazů s biometrickými údaji. Občan si může vybrat ze tří časově různě dlouhých variant, a to 24 hodin, do pěti pracovních dnů anebo standardní dobu do třiceti dnů, která s sebou nenese žádný správní poplatek za rychlost.

Na svůj nový občanský průkaz s biometrickými údaji si každý člověk musí počkat do uplynutí platnosti jeho stávajícího dokladu, který může používat stejně, jako byl dosud zvyklý. „Zavedení nových občanských průkazů nepředstavuje žádnou plošnou výměnu dokladů. O doklad s biometrickými údaji si samozřejmě můžete požádat sami, ale je to zbytečné a bude vás to stát minimálně 200 korun,“ uzavírá Jan Stiebitz.

Nové efektivní nástroje zlepšují interní komunikaci v síti obchodů Albert

ALBERT ČESKÁ REPUBLIKA, S.R.O.

Efektivní přenos informací napříč společností s téměř 17 000 zaměstnanci a zlepšení řízení jednotlivých poboček. Před nelehkým úkolem vylepšit interní komunikaci ve společnosti Albert, jejíž síť 300 obchodů se rozkládá po celé České republice, stáli specialisté z firmy Cleverlance.

PROFIL PROJEKTU

ZÁKAZNÍK

Albert Česká republika, s.r.o.

ODVĚTVÍ Retail

ZEMĚ

Česká republika

CÍLE

Zlepšení interní komunikace a usnadnění řízení poboček

DODAVATEL

TEXT VERONIKA JANDOVÁ / KATEŘINA KRŠKOVÁ

Z takového počtu zaměstnanců i poboček pramení vysoké nároky na komunikační nástroje v rámci celé organizace. Urgentní potřeba nového kvalitního systému pro interní komunikaci ještě zesílila s příchodem pandemie nemoci covid-19. V nelehké době měl Albert důležitou misi podílet se na zásobování obyvatel za výrazně ztížených podmínek. Nový intranet dokázal zjednodušit a zefektivnit komunikaci zaměstnanců a manažerů i jednotlivých poboček mezi sebou.

Intranet i speciální portál pro manažery prodejen Albert pracují s vlastními daty i externími zdroji. Oba nové systémy tak obsluhují velké množství informací. Proto bylo při jejich tvorbě velmi důležité pečlivě a s důrazem na detail propracovat zejména uživatelské rozhraní. „Nekonzistence provedení a složité ovládání by jinak mohly představovat pro koncové uživatele značné potíže,“ říká Alois Kácovský z jednotky aplikací Microsoft ve společnosti Cleverlance.

„Od začátku jsme věděli, že chceme vybudovat oba portály podle nejmodernějších trendů, a to jak z hlediska uživatelské zkušenosti, tak i technologického řešení. Cloudové řešení, které jsme díky spolupráci se společností Cleverlance implementovali, plně vyhovuje nárokům, které jsme od Enterprise informačního systému očekávali. Jsme rádi, že můžeme těžit ze synergií s dalšími produkty ze světa Microsoft 365, které již delší dobu využíváme. Naši uživatelé velmi oceňují rychlost, se kterou mohou dohledat potřebné informace, a skutečnost, že jsou jim tyto údaje vždy po ruce i z mobilních zařízení – kdekoliv a kdykoliv je potřebují.“

TOMÁŠ REGNER

IT Project Manager ve společnosti Albert

INTRANET POMÁHÁ SDÍLET AKTUÁLNÍ INFORMACE

Nový intranet usnadňuje komunikaci napříč celou společností – všemi prodejnami, centrálou i distribučními centry – a zajišťuje efektivní přenos informací. Snadno použitelné funkce pro tvorbu obsahu umožňují, aby jej do systému namísto technických oddělení zadávali sami jeho autoři, což významně pomáhá udržet informace dlouhodobě aktuální. Platné manuály nebo směrnice zaměstnanci lehce najdou ve strukturovaném úložišti dokumentů, které je obohaceno o řadu metadat a obsahuje i moderní vyhledávací funkce.

Další zajímavou součástí intranetu je interaktivní aplikace, která je napojená na aplikační rozhraní Google Maps a poskytuje pracovníkům základní informace o každé prodejně. V intranetu se nachází i nástroj pro sestavení a publikaci interního newsletteru. Tento nástroj je propojený s portálem jobs.cz, kam se umísťuje aktuální nabídka pracovních příležitostí v celé společnosti.

STOREMAN JE PRAVOU RUKOU MANAŽERŮ

Druhým novým interním systémem ve společnosti Albert je portál určený pro manažery prodejen s názvem StoreMan. Tato platforma slouží zejména k cílené komunikaci směrem k obchodům, distribuci jednorázových i opakujících se úkolů a jednotnému sběru zpětné vazby ohledně jejich naplňování. Manažeři prodejen tak získají dokonalý přehled o plnění zadaných úkolů, na jehož základě mohou rozhodovat o dalším postupu, zadávat nové úkoly a hbitě reagovat na aktuální požadavky.

Systém StoreMan pracovníkům na prodejnách zjednodušuje také přístup k řadě provozních postupů a upozorňuje na jejich aktualizace. Sleduje a ukazuje výkon prodejen v porovnání s nastavenými plány, což managementu usnadňuje řízení a hodnocení výkonu každé z nich. Pro rychlou reakci přítomných pracovníků na urgentní pokyny je modul komunikace integrován s SMS bránou.

HB Reavis je připraven na další rozvoj díky podpoře procesů

V MICROSOFT DYNAMICS 365

Každému, kdo má jen trochu představu, co development obnáší, je hned jasné, jak velký nápor klade široká působnost na zpracování všech možných finančních a materiálních toků a udržení celého systému v chodu. Právě to společnosti HB Reavis nově zajišťuje technologie Microsoft Dynamics 365. Výsledkem je komplexní zjednodušení konsolidačního procesu – jednotný systém pro všechny společnosti ve skupině, univerzální rozhraní pro další aplikace a optimalizace fakturačního procesu nájemních a podnájemních smluv.

ZEMĚ Evropa & UK

CÍLE

Jednotný systém pro všechny společnosti ve skupině a optimalizace procesů

POUŽITÉ TECHNOLOGIE

DODAVATEL

TEXT LUCIA VAVRIČINKOVÁ / MIROSLAV ŠVRČINA / MARTINA FOJTŮ

„Vhodné řešení pro další období jsme museli hledat proto, že společnost Microsoft ukončila podporu předchozího systému AX 2009. Po prozkoumání možností jsme se rozhodli pro upgrade na novou verzi řešení téhož výrobce. Zároveň jsme situaci využili jako příležitosti pro zefektivnění podpory existujících procesů a rozšíření funkcionalit systému.“

KAROL MICHALIAK Group IT Director

HB Reavis, mezinárodní poskytovatel pracovních prostor, funguje na nemovitostním trhu skoro 30 let. Právě tato společnost je podepsaná pod stavbou varšavské Varso Place, nejvyšší kancelářské budovy v Evropské unii, One Waterloo v Londýně nebo ikonickým bratislavským nákupním centrem Nivy, které je spojené s autobusovým terminálem v podzemí. Neustálé budování velkých projektů vyžaduje koordinaci a propojení mnoha subjektů, čemuž můžou technologie výrazně pomoct. Velký prostor dostaly v posledních měsících, kdy se firma musela poohlédnout po novém systému pro správu vnitřních procesů.

„Vhodné řešení pro další období jsme museli hledat proto, že společnost Microsoft ukončila podporu předchozího systému AX 2009. Po prozkoumání možností jsme se rozhodli pro upgrade na novou verzi řešení téhož výrobce. Zároveň jsme situaci využili jako příležitosti pro zefektivnění podpory existujících procesů a rozšíření funkcionalit systému,“ líčí Karol Michaliak, Group IT Director.

Snaha zefektivňovat dává smysl, vždyť nové Dynamics 365 Finance a Supply Chain Management dnes zahrnují řízení více než 230 dceřiných společností v šesti zemích napříč Evropou. Nasazování nového nástroje přitom provázelo mnoho očekávání, měl zajistit zjednodušení procesů mezi ohromným

množstvím subjektů, které se na každém developerském projektu podílí. Dalšími úkoly byly konsolidace a podpora statutárních výkazů v rámci celé skupiny ve všech zemích, redesign účetní osnovy pro jednodušší vyhodnocení byznysových dat a pak také velká sousta: Úprava fakturačního modulu v rámci real estate managementu, implementace podpory elektronické komunikace s bankami ve všech zemích, kde skupina působí, a samozřejmě i nutná integrace s interními systémy, a to vše v on-premise prostředí.

„Implementace ERP systému je pro každou firmu velká výzva, ale zároveň i ohromná příležitost. Je to možnost podívat se znovu na to, jak dnes pracujeme a jestli bychom to nemohli dělat lépe a efektivněji. Nová verze systému Microsoft Dynamics 365 tomu navíc jde naproti – hodně se změnilo uživatelské prostředí, které funguje tak, jak jsou dnes lidé zvyklí nakládat s technologiemi,“ přibližuje Jan Andó, solution architect společnosti AUTOCONT, která řešení dodala.

Dnes už několik týdnů implementované řešení pokrývá všechny procesy financí a účetnictví s podporou bank a pokladen. Ve všech zemích podporuje jak elektronickou komunikaci s bankami pro urychlení controllingu, tak také statutární výkazy, což byl hlavní požadavek pro tuto oblast. Výrazně navíc zefektivnil propojení všech dceřiných společností napříč Evropou. Složité a početné přefakturace i reporting jsou teď pod kontrolou a sjednocené a změna zjednodušila i konsolidaci podle mezinárodních účetnických standardů, což je velmi důležité pro celkové hodnocení skupiny. Další pozitivní změnou je sjednocení evidence kontaktů různých dodavatelů a odběratelů, které byly doteď často duplicitní. Nové řešení omezuje jejich tvorbu na jednotnou datovou platformu, která je propojena se všemi externími aplikacemi. Všechno to navíc ještě doplňuje zjednodušení fakturace a maximální automatizace při správě nájemních a podnájemních smluv.

HB Reavis, Londýn, Velká Británie

Varso Tower, Varšava, Polsko

TEXT MARTINA FOJTŮ / DATASPRING

„TO SE NIKDY NESTANE.“

A PAK PŘIŠLO TORNÁDO

Zátěžovou zkouškou, kterou nechce nikdo zažít a vlastně s ní nikdo ani moc nepočítá, prošlo na konci června datové centrum společnosti DataSpring v Lužicích na Moravě. Zdejší datový sál, který hostí v clou du data asi 180 zákazníků, stál v cestě historicky nejsilnějšího zaznamenaného tornáda na českém území. Dobrá zprá va je, že zákazníků datového centra se to dotklo jen mini málně. Technologie stavěné na maximální zátěž a podpořené duchapřítomnými zaměstnanci obstály. Zvnějšku dnes vidíte probíhající rekonstrukci a od borníci mluví o tom, v čem všem je náraz tornáda poučil.

DataSpring provozuje lužické datacen trum sedmým rokem. Za tu dobu bylo nutné řešit nejeden operační problém, vždycky se to ale obešlo bez výpadku centra. Zásluhu na tom má pečlivý po čáteční návrh centra i jeho realizace s certifikací designu Tier III, což mimo jiné znamená, že všechny zdejší systé my jsou redundantní – když se servisuje nebo pokazí jedna komponenta, zastane její funkci jiná.

Kdo se ale v prvních hodinách po pro hnání tornáda ocitnul u budovy, tomu se rozprostřel nepěkný pohled. Stejně jako další stavby v okolí byla i budova

DataSpringu ohlodaná místy až na zá kladní stavbu a třeba motorgenerátory, které stojí v kontejnerech vedle budovy, skončily zahrabané v hromadě plechů a dalších předmětů. A hlavně nenastar tovaly. Pracovník, který přiběhl na kon trolu zařízení jako první, mohl jen sčítat škody: diesel off, elektrické přípojky off, klimatizace off, datový sál běžel jen z UPS. Konektivita ale naštěstí fungo vala. DataSpring ihned spustil aktivaci krizového plánu, se zákazníky se do mlouvalo vypnutí nekritických systémů. Přímý zásah tornáda zřejmě poškodil motorgenerátory a všechno se v první hodině muselo spolehnout jen na UPS. Motorgenerátory se podařilo zprovoz nit včas, problémy ale pokračovaly. Bylo třeba rychle opravit chladicí systémy, protože útok tornáda byl opravdu silný.

Přesto se povedlo udržet chod centra v podstatě bez výpadku a dnes už

všechno bez problémů běží. „Zvenku je to pořád hodně poznat, poškození bylo opravdu zásadní a náklady na re konstrukci se počítají v desítkách mi lionů korun. Teď nás navíc brzdí horší dostupnost stavebního materiálu, takže hotovo bude až na konci března,“ mrzí trochu Marka Chmiela, výkonného ředitele DataSpringu.

Ale opravdu jen trochu. Kdyby nebylo centrum vybudované tak, jak je, mohl mít daleko větší starosti. „Uvnitř datové ho sálu v podstatě nikdy nebylo poznat, že by se něco dělo. Řešili jsme primárně obnovu technologií, které zajišťují běh infrastruktury, tedy motorgenerátory a chlazení. Motorgenerátory jsou opra vené, u chlazení ještě čekáme na dodáv ky dílů,“ shrnuje situaci Chmiel s tím, že technologie, které jsou životně důležité, už jsou všechny v plně provozním stavu s redundancí. „Některé problémy se nám

ukázaly bezprostředně po útoku tornáda, jiné třeba až po měsíci. Něco se hned ne musí tvářit jako bezprostřední ohrožení, ale víme, že nás to může dohnat poz ději. Takové části opravujeme rovnou, nechceme riskovat,“ říká Chmiel a po ukazuje na jednu nedávnou zkušenost. V březnu se preventivně vyměňovaly baterie, které ještě mohly vydržet. Teď i ony pomohly k tomu, že centrum v kri tických chvílích situaci ustálo. Lekce číslo jedna tedy zní: Držet všechno v co možná nejlepším stavu a maximálně za bezpečené. V dobrém se to vrátí.

Jiná lekce se týká zákazníků, kteří svoje data svěřují poskytovatelům cloudo vých služeb. „Potvrdilo se tady, že pro zákazníky, pro které je služba kritická, je jediným správným řešením geore dundance, tedy možnost převést po skytování služby včetně dat v případě potřeby do jiného datového centra.

UCED s.r.o.

Jaroslav Vaněček, Manažer informačních technologií

Vážená paní Koutníková, vyřiďte prosím mé poděkování všem, co se postarali o provoz datacentra po živelné katastrofě a dále starají.

PETRA SW a.s.

Jaromír Gajdošík, IT

„Děkuji, každopádně my zatím bez výpadku. Jste BORCI!“

Cestovní kancelář FISCHER, a.s.

Petr Dvořáček, IT ředitel, Radim Petřík, manager provozu IT

Dobrý den, chtěl bych vám všem velmi poděkovat za úsilí, které jste vynaložili a vy nakládáte pro zachování dostupnosti služeb datového centra. Opravdu si mimořádně ceníme toho, že jsme mohli pokračovat v práci, protože kvůli pandemii vs. rozvolnění prožíváme velmi hektickou dobu, kdy přidáváme a na druhé straně rušíme lety do destinací, měníme letové časy, několikrát do týdne se nám mění podmínky pro cestování a musíme proto být opakovaně ve styku se všemi našimi zákazníky, mít informace na webech a podobně.

Všechna naše oddělení jsou proto na pokraji sil a každý výpadek by byl opravdu velkou komplikací.

Jsme si samozřejmě vědomi, že tyto starosti byly a jsou druhořadé v po rovnání s pohromou, která se na Hodonínsku stala, a s jejími následky.

Proto vám všem i vašim blízkým přejeme zdraví, rychlou nápravu škod a návrat do běžného života. Zdravíme a držte se.

Petr Dvořáček, IT ředitel

Radim Petřík, manager provozu IT

Zentiva, a.s.

Josef Matoušek, Global Head of Information Technologies

Milý kolego, rád bych ti touto cestou, alespoň symbolicky, dodatečně poděkoval za vynikající osobní nasazení v noci z 24. na 25. června, po zásahu datového centra v Lužicích bezprecedentní přírodní katastrofou ve formě ničivého tornáda, na zajištění minimalizace dopadu této katastrofy na IT provoz společnosti Zentiva Group.

Děkuji!

S úctou

Josef Matoušek

Global Head of Information Technologies

Je to nadstandard, v době útoku tornáda ji mělo minimum našich zákazníků, ale opravdu se to vyplatí,“ má jasno Chmiel, který ostatně sleduje, že po čerstvé zku šenosti se k vyššímu zabezpečení firmy zákazníci uchylují častěji.

Využívání cloudu může být někdy zrád né, a to hlavně ve výkladu, co všechno daná služba obsahuje. Firmy a instituce někdy ztrácejí obranné instinkty a mají dojem, že když jsou data uložená právě v cloudu, tak je nemusejí ani zálohovat. Omyl. Nutnost zálohovat ideálně do jiné lokality zůstává i při této variantě.

„Cloud představuje poměrně velkou abstrakci služeb, jejichž výklad je složi tý, a zákazníci mají tendence myslet si, že v základu získávají úplně všechno. Tak to není. Poskytovatel dává garanci, že data budou dostupná, ale typicky to neznamená, že o ta data nemůže při jít. Proto většinou každý poskytovatel nabízí nějakou službu pro zálohování a obnovu, ať má zákazník jistotu, že má svá data pod kontrolou a pří padně je z čeho obnovovat,“ přibližuje praxi oboru Chmiel. Jenže ne každý to chce slyšet. „Pak je to ale stejné, jako když řidič odmítne pojistku s tím, že si je jistý vlastními řidičskými schopnosti. Jenže na silnici není sám. Stejně jako my nedokážeme předcházet zásahům vyš ší moci, čehož je historicky nejsilnější tornádo na území Česka dost dobrým příkladem.“

Kdyby měl sám Chmiel radit, nesázel by ani tak na datacentrum s ještě vyšší certifikací (lužická centrála DataSpringu má tu s označením Tier III, získat se ale dá ještě o stupeň vyšší). Sám by pro ideální zabezpečení volil využití služeb s možností georedundance (kombinaci dvou nebo více propojených data-center). „Jsou totiž situace, na které nemá ani nejvyšší certifikace recept. Jakkoliv nám to zní nepravděpodobně, tak například teroristickému útoku se žádné z da tacenter bránit neumí,“ dává příklad, u kterého všichni doufají, že ho nikdy nebudou muset řešit. Jak ale ukázalo zjevení tornáda, člověk nikdy neví.

TEXT JAN ČERMÁK / MARTINA FOJTŮ ZDROJ DAT STEM/MARK

Jak opravdu funguje bankovní identita?

Nejspíš jste už o ní slyšeli. Otevře vám digitální dveře všech s ní kompatibilních úřadů, nepotřebuje žádnou speciální čtečku ani složitý systém autorizace. A rozmohlo se pro ni také označení „digitální občanka“. Bankovní identita je základním stavebním kamenem digitalizace státu a postupně se stává příjemným pomocníkem občanů i firem. Její používání představuje stejnou revoluci, jako když platbu v hotovosti nahradila platba kartou.

JAK TO FUNGUJE?

Celý princip bankovní identity stojí na faktu, že banky mají ověřenou totožnost klienta a jsou už od začátku digitálního kontaktu s ním zařízené na jeho jednoznačnou identifikaci při přihlášení do internetového či mobilního bankovnictví. Mají proto vyřešené kvalitní a důvěryhodné zabezpečení, a tak je logickým krokem využít tento funkční mechanismus k identifikaci uživatele pro přístup k digitálním službám státu nebo dalších soukromých subjektů.

Jinými slovy to znamená, že stát frontu na úřad už budete muset chodit čím dál méně. Všechno vyřešíte elektronicky kdykoliv a odkudkoliv – a že jste to skutečně vy, potvrdí vaše banka. A to i v případě, že bankovní identitu použijete třeba při přepisu energií nebo žádosti o leasing.

Veškeré potřebné údaje pro tuto komunikaci za stát ošetřuje Národní identitní autorita (NIA), informační systém, který hlídá, aby obě strany dostaly jen takové údaje, jaké jim uživatel po přihlášení odsouhlasí. Právě NIA dále zajišťuje anonymitu komunikace. Totéž pro napojení na soukromé subjekty umožňuje služba BankID.

Bankovní identita je automaticky vytvořena pro všechny, kdo mají bankovní účet s online přístupem. V Česku je tak aktuálně přes 4,5 milionu lidí, kteří tento nástroj můžou využívat.

57,2 % obyvatel Česka zná pojem bankovní identita

13,2 % respondentů bankovní identitu někdy použilo pro ověření totožnosti. Jednou z motivací pro využití bankovní identity bylo letošní sčítání lidu.

142 tisíc lidí se při sčítání lidu sečetlo prostřednictvím BankID, přičemž žebříčku vévodí přihlášení přes aplikaci George České spořitelny (35 %).

UPGRADE PRO FIRMY

A co je tedy BankID? Jedná se o obchodní název konkrétní digitální služby pro ověření bankovní identity subjektů ze soukromého sektoru a jejich klienty, kterou poskytuje společnost Bankovní identita, a. s. Do svého systému ji můžou zapojit například poskytovatelé energií, mobilní operátoři, pojišťovny, spořitelny nebo sázkové kanceláře. Zkrátka společnosti, které vyžadují od svých nových klientů plné ověření totožnosti.

Cleverlance, který cítí ze strany zákazníků o využití bankovní identity velký zájem. „A to jak na straně bank, tak na straně soukromých firem. Rozhodují se velice rychle a tyto projekty mají všude velkou prioritu a maximální podporu.“

CO BUDE DÁL?

50,6 % přihlášení do rejstříku trestů

50,4 % přihlášení do registru řidičů

50,1 % možnost získání potvrzení o bezdlužnosti

50 % přístup do katastru nemovitostí

48,4 % přístup do zdravotní pojišťovny

Můžou totiž těžit hned z několika výhod: Řešení má vysokou úroveň zabezpečení a uživatel si nemusí pamatovat žádná další hesla, protože mu stačí už jen přístupové údaje do banky. Bankovní identita je zdarma pro klienty a firmy za používání BankID platí jen relativně nízké částky. Všichni si šetří psaní, protože formuláře se předvyplňují podle údajů uložených v registrech. A všechno se navíc zrychluje, zjednodušuje a zlevňuje, protože všem zúčastněným odpadává cestování na pobočky či úřady.

JAK SE FIRMY MOHOU NAPOJIT NA BANKID?

Digitální identitu lze v současnosti používat mimo dané území konkrétního státu jen velmi omezeně. Evropská komise teď ovšem přináší legislativní zakotvení přeshraničního uznávání digitální identity a jde mnohem dál. Tato legislativa tak bez přehánění otvírá úplně novou digitální éru!

Češi stále nejvíc věří klasickému občanskému průkazu, konkrétně 61 procent lidí. Bankovní identita je však hned třetí nejdůvěryhodnější, a to u 57 procent lidí.

Integrace na služby BankID je, pokud jsou na ni připraveny ostatní systémy ve firmě, jednoduchá a rychlá. „Cleverlance umožňuje bankám na jedné straně a soukromým firmám na straně druhé se na systém bankovní identity napojit. Na základě našich zkušeností víme, že se dá celé napojení realizovat do jednoho měsíce. API služeb je navrženo přehledně a je velmi dobře zdokumentováno. Zákazníci navíc mají k dispozici pískoviště (sandbox), kde si můžou se službami ‚hrát‘ a před vlastní ostrou implementací si je vyzkoušet na testovacích datech,“ říká Jan Čermák, Business Consultant ve společnosti

Zatímco jsou BankID a e-Identita omezeny jen na online komunikaci uživatele s veřejnou nebo soukromou službou, Evropská komise přichází s „evropskou peněženkou digitální identity“, která umožní nejen online, ale i offline prokázání identity. „Realizace tohoto záměru cílí na mnohem širší škálu veřejně i soukromě využitelných služeb. Evropská peněženka digitální identity by měla uživateli technicky umožnit výběrové sdělování atributů tzv. spoléhajícím se stranám v oblasti dopravy, energetiky, bankovnictví a finančních služeb, sociálního zabezpečení, zdravotnictví, poštovních služeb, digitální infrastruktury, vzdělávání nebo telekomunikací a spoléhající strany budou mít povinnost digitální identitě důvěřovat. Zjednodušeně řečeno to bude dostatečně zabezpečená aplikace v mobilním telefonu, která rychle a efektivně zajistí požadované prokázání digitální identity,“ líčí Čermák s tím, že „Evropská komise má ajťáky zkrátka ráda a připravuje pro nás další a další práci.“

Bankovní identita v číslech

Kde by uživatelé možnost autorizace pomocí bankovní identity využili?

Nejdůvěryhodnější „forma autorizace“?

Navenek vypadal jako obzvlášť laskavá verze stereotypního šíleného vynález ce. Režisér Alexander Armstrong, který o něm natočil dokumentární film, ho charakterizoval slovy „půl Einstein, půl Willy Wonka“ (ten z filmu Karlík a továr na na čokoládu) a sir Clive neprotestoval.

Bylo mu málo přes třicet, když vymyslel a začal vyrábět kapesní kalkulačku Sinclair Executive. Byl mezi prvními na světě, kdo s touto novinkou přišli, a úplně první, kdo vzal důsledně slovo „kapesní“ – v tomto směru by jeho tehdejší kalkulačky obstály i dnes, dokonce i mnohem výkonnější programovatelný model, jímž Clive Sinclair po nějakou dobu úspěšně konkuroval společnosti Hewlett-Packard.

Byl to pro něj ale jen krok na cestě k tomu, co doopravdy toužil postavit. Roku 1980 uvedl na trh osobní počítač ZX80, následovaný vzápětí známějším a úspěšnějším ZX81. Tyhle počítače se nepodobaly ničemu, co svět elektroniky předtím (ani potom) poznal. Byly víceméně kapesní: ZX81 měřil 17 × 17 cm a vážil 350 gramů. Toho se v tehdejší době dalo dosáhnout jediným způsobem, a sice úplnou absencí displeje. Když jste chtěli se ZX81 pracovat, připojili jste ho k anténnímu vstupu televizoru a měli jste displej, druhým kabelem k nahrávacímu vstupu kazetového magnetofonu, a měli jste náhradu pevného disku. Vypadalo to napůl geniálně a napůl směšně – prostě Willy Wonka. Ale fungovalo to. A když se roku 1982 objevilo ZX Spectrum, výkonnější, s lepším softwarem a mnohem lepší klávesnicí, fungovalo to ještě lépe. Slovo „kultovní“ se zneužívá až běda, ale jestli tohle nebyl kult, pak v osobních počítačích nikdy žádný neexistoval.

Ty věci nebyly levné, naopak. V Británii stálo ZX Spectrum v základní verzi sto liber, to vám ale přes propast času mnoho neřekne. Názornější bude připomenout, že v Československu se pod rukou prodávalo za částku odpovídající dvěma průměrným měsíčním platům. Případně dvanácti stům litrů benzinu. Přesto i u nás vyrostla subkultura spektráků, lidí, kteří na počítačích řady ZX sice hlavně hráli a vyměňovali si hry, ale také programovali. Někteří velmi dobře. Jedním z hlavních uzlů výměnné burzy programů a myšlenek byla pražská 602. základní organizace Svazarmu, jejíž pořadové číslo by vám mělo být povědomé: právě tam se sešli zakladatelé naší po dlouhou dobu nejvýznamnější softwarové firmy. Podobný vliv měly počítače řady ZX po celém světě. Ovlivnily celou jednu generaci.

Clive Sinclair byl tak trochu posedlý zmenšováním. Počítače řady ZX byly menší, než ve skutečnosti musely být, což vypadalo působivě, ale dělalo to potíže při psaní na klávesnici. (Pro psaní textů se ale tak jako tak skoro vůbec nepoužívaly.) Neubralo jim to na úspěšnosti, což se nedá říci o jeho kapesním televizoru TV80. Ten vypadal jako přístroj z bondovského filmu a neprodával se, stejně jako s kapesní televizí neuspěl vlastně nikdo nikdy před érou chytrých telefonů. Neprodávaly se ani Sinclairovy digitální hodinky, ani jeho osobní velká vášeň, jednomístná elektrická trojkolka C5.

Kromě těch kalkulaček a počítačové řady ZX se vlastně ze Sinclairovy dílny neprodávalo nikdy nic. Nevadilo mu to. Hrát si a tvořit bylo pro něj důležitější než budovat obchodní impérium.

Ani při prodeji licencí neměl šťastnou ruku, takže na obrovském americkém trhu, kde se všechna ZX prodávala velmi dobře, nic významného nevydělal.

Clive Sinclair byl samouk, ač vyrůstal a žil v Cambridge, tedy v univerzitním městě světového významu (a neváhal jeho jméno použít pro jeden z modelů svých kalkulaček, což bylo marketingově jistě užitečné). Školu opustil v osmnácti letech, mimo jiné proto, že jeho rodiče upadli do finančních potíží. Ale taky ho nebavila. Měl v sobě příliš mnoho podnikatelského neklidu. Vydělával si zásilkovým prodejem elektronických součástek i sekáním trávníků, psal články do popularizačních časopisů a příručky pro kutily. V tehdejší době byly tranzistor a polovodičová dioda pořád ještě novinkami, první integrované obvody byly učiněný zázrak, možností jejich využití se zdálo být nekonečně mnoho a všechny byly nové a nevyzkoušené. Elektronické součástky byly pro Sinclairovu generaci tím, co software pro tu následující – perfektní hračkou, na které se navíc dá vydělat.

Sinclairovo podnikání se zpočátku rozrůstalo, v polovině 80. let dosáhlo vrcholu a pak se zase začalo zmenšovat. V roce 1990 měl už jen dva zaměstnance. V roce 1997 zůstal sám jako na začátku.

Byl dvakrát ženatý, měl tři děti, hrál téměř profesionálně poker. Běhal maratony, psal povídky a básně. Byl členem Mensy, společnosti lidí s mimořádným IQ, a po řadu let předsedal její britské pobočce. Získal několik čestných doktorátů z dobrých univerzit a roku 1983 ho královna povýšila do šlechtického stavu. Právem – o dobré jméno Británie jako země, kde se vymýšlejí a vyrábějí chytré a užitečné věci, se zasloužil opravdu významně.

Počítač, který pobláznil celou

jednu generaci. Foto: Bill Bertram,

Wikimedia Commons

JAK ŽEHLENÍ POMÁHÁ LIDEM V TEŽKÉ ŽIVOTNÍ SITUACI

Jan Rulíšek pracuje jako compliance manager ve společnosti Cleverlance. Žehlení tak trochu překvapivě nepatří mezi jeho oblíbené domácí činnosti. Přesto využil příležitosti a dnes vedle své hlavní pracovní náplně řídí firmu, která díky praní a žehlení dává práci lidem v těžké životní situaci. Jeho tým Ironing Ladies navíc žehlí s nadšením a láskou.

„Všechno začalo před asi osmi lety. Tehdy moje přítelkyně, která má syna s poruchou autistického spektra (PAS), hledala práci, kterou by mohla vykonávat výhradně z domova, aby si mohla zajistit nějaký příjem a přitom měla dostatečný prostor na péči o syna s PAS. Našla inzerát Ironing Ladies a začala s nimi spolupracovat,“ vzpomíná Jan Rulíšek na období, kdy se žehle ní na zakázku stalo u něj doma tématem číslo jedna. Tehdejší majitelé společnosti Ironing Ladies ale nebyli spoko jeni s výsledky firmy a začali uvažovat, že ji prodají. „Doma jsem viděl, jak velký má projekt smysl, a proto jsem se nakonec rozhodl jej převzít. Chtěl jsem i nadále jeho prostřednictvím nabízet pomoc těm, kterým se v životě tolik nepoštěstilo,“ vy světluje Rulíšek. A tak v roce 2016 založil „eseróčko“, do které ho investoval svoje vlastní prostředky, a pořídil kvalitní parní žehlicí systémy, nové auto na rozvoz prádla, které bylo třeba upravit tak, aby se v něm vzorně vyžehlené prádlo při převozu nezmačkalo, a další nezbytnosti.

ŽEHLENÍ JAKO PRÁCE Z DOMOVA

Podstatou Ironing Ladies je pomoc ženám i mužům v jejich složité životní situaci. Projekt se snaží podat ruku lidem, kteří nemohou kvůli péči o své postižené nebo nemocné děti, part nery nebo jiné rodinné příslušníky chodit klasicky do prá ce, a hledají tak možnosti, jak pracovat výhradně z domova.

Druhou skupinou jsou ženy v předdůchodovém věku s lehčím zdravotním hendikepem, kterým trh práce nedává absolutně žádnou šanci. „Každá z našich paní na žehlení má svůj silný osobní příběh. Buď ji nikdo nechce zaměstnat, anebo ji rodina nechala na holičkách. Díky těmto příběhům si velmi uvědo muji, jak moc se mám dobře, když můžu chodit klasicky do práce, a že ne všichni lidé takové štěstí mají. Dříve by mě to asi ani nenapadlo, ale když jsem na příkladu své ženy poznal, jak těžký je život pro toho, kdo každodenně pečuje o svého blíz kého, hodně mě to ovlivnilo. Ironing Ladies jsou samozřejmě jen kapkou v moři pomoci potřebným, ale lepší každá taková kapka, než abych jen nečinně přihlížel,“ říká se zodpovědností v hlase Rulíšek.

VYSOKÝ STANDARD SLUŽEB VŽDY NA PRVNÍM MÍSTĚ

Ačkoli se jedná o charitativní projekt, ekonomická stránka je také důležitá. „Mým cílem nebylo a není budovat tradiční firmu a snažit se dosahovat velkých zisků. Pro mě je důležité udržovat černá čísla, aby si projekt sám vydělal na potřebné investice a svůj rozvoj. Zároveň ale klademe velký důraz na dobře a kvalitně odvedenou práci, aby se k nám zákazníci rádi vraceli,“ upozorňuje Jan Rulíšek.

A jak celý systém funguje? „Jedná se o rozvážkovou služ bu, kterou zatím provozujeme na území Prahy. Zákazník si

přes objednávkový formulář na našich webových stránkách objedná službu a náš řidič prádlo na domluveném mís tě vyzvedne a v požadovaném termínu zase přiveze zpět vyprané, vyžehlené a parádně zabalené,“ popisuje Rulíšek. Zákazníky Ironing Ladies jsou běžné domácnosti, jejichž členové chtějí čas, který by jinak strávili žehlením, vě novat užitečnějším věcem. Spousta z nich ale spíše než vlastní prospěch akcentuje sociální rozměr služby a chce touto cestou pomoct potřeb ným. Podobně se na tyto služby dívají i dvě velké firmy, které s Ironing Ladies spolupracují – ČSOB a KPMG. Obě po skytují svým zaměstnancům prostor pro sběr prádla, které se pak hromadně odváží na vyprání a vyžehlení.

Tým Ironing Ladies aktuálně tvoří cel kem devět lidí, z toho šest paní na žeh lení a jeden spolehlivý řidič. O veškerý denní provoz, koordinaci a administra tivu se stará Rulíškova přítelkyně Eliška, která se navíc stále aktivně zapojuje i do samotného žehlení. Na Honzovi zůstá vá role manažerská, stará se o rozvoj firmy, spokojenost zákazníků, finance a strategii do budoucna. „V tuto chvíli před námi stojí dva velké úkoly. Prvním z nich je zlepšení propagace, aby se lépe rozšířilo povědomí o naší činnosti. S tím souvisí i druhý úkol, tedy vybudovat a implementovat nový interní infor mační systém, který by přispěl k lepšímu zpracování objednávek a jejich koordi naci. Tyto naše plány rozvoje bohužel zbrzdila pandemie covidu-19, ale neza stavila nás. Ve střednědobém horizontu bychom rádi rozšířili působnost našeho projektu i do dalších měst, jako je Brno nebo Bratislava,“ líčí nadšeně Rulíšek, pro kterého se projekt Ironing Ladies stal nejen koníčkem, ale i opravdovou „druhou směnou“.

Tým Ironing Ladies aktuálně tvoří celkem devět lidí, z toho šest paní na žehlení a jeden spolehlivý řidič

Slovo závěrem

Praktický důvod k optimismu

Budoucnost už není, co bývala. To je dost otřepaná věta, a není tak docela jasné, kdo ji formuloval jako první; zdá se, že to mohl být francouzský básník Paul Valéry, a to už v roce 1937. Kromě toho je pravdivá, přinejmenším v tom smyslu, že naše představa o budoucnosti se neustále mění – a to velmi často k horšímu.

Vezměte si tu budoucnost, kterou se zabývá sci-fi. Kdo jste podobného věku jako já, nebo třeba i trochu mladší, určitě si vzpomenete, že tento žánr býval převážně optimistický. Popisoval budoucnost, kdy bude všeho dost, kdy všechny nemoci půjdou léčit, kdy bude lidstvo osidlovat vesmír. Zajímavé je, že v době rozděleného světa se obě tehdejší supervelmoci rozcházely skoro ve všem, ne však v optimismu ohledně budoucnosti. V sovětských sci-fi se lidé oslovovali Viktore Pavloviči a Nino Andrejevno, v amerických to býval kapitán Kirk a poručice Nyota Uhura, všichni ale cestovali v pohodlných kosmických lodích k planetám jiných hvězd, kde zakládali kolonie, vedli vítězné války a učili zaostalé mimozemšťany buď komunismu, nebo volnému trhu.

Dneska se k hvězdám nelétá, a pokud ano, pak jedině při útěku ze Země zdevastované válkou, pandemií a ekologickou katastrofou, to vše pokud možno najednou. Vládne nám postapo, což zní jako nějaká brutální tajná policie, ve skutečnosti však jde o pojmenování tohoto neradostného žánru:

postapokalyptické příběhy. Věří ještě vůbec někdo, že lidstvo má dobré vyhlídky?

Budoucnost nemusí být taková, jakou si představujeme – většina předpovědí vždy selhala –, to ale neznamená, že na těch představách nezáleží. Vidiny katastrof jsou demoralizující. Proč se vůbec o něco snažit, když stejně skončíme v pustině po boku Šíleného Maxe, a to ještě v tom lepším případě?

Jistě, optimismus se nedá nařídit. Apokalyptické vize nespadly z nebe, částečně jsou odrazem reality a našeho víceméně kvalifikovaného odhadu dalšího vývoje. Přesto se mi zdá, že nad těmi lepšími budoucnostmi lámeme hůl příliš brzy. Zkusme si představit něco radikálního, nezvyklého a vlastně pobuřujícího: že to všechno může dopadnout úplně dobře, že naše děti, vnuky a tak dále čeká skvělá budoucnost. Myslím, že kdyby se ta představa ujala, přiblíží se aspoň o maličký kousek její uskutečnění. A když ji budete zastávat, velmi výrazně se odlišíte od ostatních. Zaujmete, budete k nepřehlédnutí. To také není k zahození, ne?

AC CLOUD

Skvělá adresa pro vaše IT a data