Oksana Zabužko: Jak si ochočit apokalypsu

UA

Oksana Zabužko

Jak si ochočit apokalypsu

01

Knihovna MAČ

Oksana Zabužko Narodila se roku 1960 v Lucku na Volyni. Studovala filozofii a estetiku v Kyjevě. Na začátku devadesátých let přednášela ukrajinistiku na univerzitách v USA. Je jednou z nejvýznamnějších ukrajinských autorek současnosti, uznání se jí dostalo především jejím románům (Polní výzkum ukrajinského sexu, 1996, česky 2001; Muzeum opuštěných tajemství, 2009, česky 2013), které byly přeloženy do češtiny i mnoha jiných jazyků. Jejím tématem jsou především ženské osudy na pozadí tragické ukrajinské historie. Kromě románů píše poezii, krátké prózy (Sestro, sestro, 2003, česky 2006), věnuje se literární vědě (Ševčenkův mýtus Ukrajiny, 1997) a jako mnoho dalších ukrajinských spisovatelů píše a knižně vydává také publicistiku (Z mapy knih a lidí, 2012).

N. Rudničenko napsala: „Lze bez přehánění říci, že Oksana Zabužko svými knihami otevřela novou stránku v nejnovější ukrajinské literatuře.“

Oksana Zabužko Jak si ochočit apokalypsu

© Oksana Zabužko, 2015 Translation © Rita Kindlerová, 2015 © Větrné mlýny, 2015 ISBN 978-80-7443-134-0

Vychází u příležitosti literárního festivalu Měsíc autorského čtení 2015, čestný host Ukrajina Brno Ostrava Košice Львів Wrocław www.autorskecteni.cz www.autorskecitanie.sk www.misyacavtorskykhchytan.com.ua www.msa.wroclaw.pl

Mediální partneři

The translation was kindly supported by the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam.

Publikace vznikla za finanční podpory International Visegrad Fund, Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury, Nadace Český literární fond.

PLANETA PELYNĚK: DOVŽENKO — TARKOVSKIJ — TRIER ANEB O DISKURZU NOVÉHO HORORU Teprve až bude pokácen poslední strom, teprve až bude znečištěna poslední řeka, teprve až bude ulovena poslední ryba, teprve tehdy zjistíte, že se peníze nedají jíst.

Thatháŋka Íyotake (Sedící býk) ˇ ˇ Vadymovi Skurativskému

*** Dne 26. dubna 1986 začalo v Kyjevě, ve čtvrti Šuljavka sněžit.

Trvalo to minutu nebo dvě. Den už byl téměř letní, slunečný, stromy obsypané květy a kolem třešní a meruněk, které v tuto roční dobu šťastně zahalovaly bílými svatebními kyticemi zmršená sovětská obydlí, bzučely včely v teplých basových tónech na pozadí městského hluku… Vystupovala jsem z přecpaného trolejbusu a první, čeho jsem si všimla, sotva jsem došlápla na chodník, byla změna osvětlení: nad ulicí visel na severní polovině oblohy jak horský hřbet bouřkový mrak neuvěřitelné, nevídané zářivosti — doba předdigitální — jako by byl rozsvícen zevnitř, a západ pod ním hořel studeným, jaksi kovovým leskem — jako v atmosféře jiné planety.

9

„To je krása!“ vydechl mi někdo za zády.

Vzpomínám si na fascinované kolemjdoucí, jejichž tváře zalévala chimérická zář jako na diskotéce. Podobné snímky, jenom „modřeji“ nasvícené, lze vidět v Melancholii Larse von Triera, v epizodě, kde hrdinové vycházejí na verandu, aby pozorovali vražednou planetu: zakloněné hlavy, strnulé široké úsměvy… A náhle se spustil sníh.

Padal a okamžitě tál. Vzpomínám si, jak sněhové vločky dopadaly na výložky mého saka, sako bylo bílé a já jsem se překvapeně smála stejně jako všichni kolem (to je třeba: sníh uprostřed jara! „Sníh na zeleném listě“, v 60. letech byl takový ukrajinský hit, la lala lala!), ještě jsem zalitovala, že sněhové vločky na bílém podkladě nejsou vidět: bylo mi pětadvacet a o sněhu jsem věděla jen, že sníh mi sluší minulou zimu mě muž, do nějž jsem byla zamilovaná, políbil v padajícím sněhu a snažil se přitom nesetřást sněhovou nadílku z mých vlasů. V tu chvíli jsem se viděla jeho očima. A cítila jsem se jako krasavice.

Ale hned v dalším okamžiku jsem si všimla, že sněhové vločky na ramenou saka zmizely a nezanechaly po sobě kupodivu ani náznak vlhkosti…

Byla-li bych požádána, abych vyjmenovala všechny případy absolutní, „nadlidské“ krásy, které jsem kdy v životě viděla, té krásy, po níž toužili romantici a kterou Rilke tak přesně nazval „počátkem hrůzy, jejž právě že snesem“ 1, pak by se na prvním místě neobjevila milánská katedrála, žádný Taj Mahal ani výhled z lanovky nad nějakým alpským údolím, ani západ slunce nad Atlantikem z okna letadla, ale těch pár minut radioaktivního sněhu na kyje-

1

Rainer Maria Rilke: Obrazy a elegie, Praha 2007, s. 76 (Duinské elegie, První elegie, přel. Pavel Eisner). Pozn. překl.

10

vském Vítězném náměstí dne 26. dubna 1986. Nikdy předtím ani potom jsem takové nebe neviděla — a dala bych hodně za to, abych ho už nikdy nespatřila. Zde se hodí citát z Evangelia: „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (Žd 10‚31) To nebe tak i vypadalo — jako by se na něm už už měl ukázat živý Bůh.

Jen nikdo ještě nevěděl, že On v tu chvíli zvažuje, jaká část živé země dole má zemřít. „Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.“ (Zj 8‚10–11) Pelyněk, „černobýl“, Artemisia vulgaris: první slovo ukrajinského jazyka, které se naučili na všech kontinentech — pět let před tím, než se na mapě Evropy objevilo slovo Ukrajina (obě události spolu přímo souvisejí, neboť i dnes lze směle tvrdit, že právě v ten den, 26. dubna 1986, byl sovětskému impériu vynesen konečný verdikt; jakoby se někde na počítači dějin zapnula neviditelná tabulka „do konce Sovětského svazu zbývá xx let yy měsíců zz dnů“). A za 25 let pod stejnou hvězdou přišly „vody“, jen na opačném konci euroasijského kontinentu, v Japonsku. Kolik těch vod bylo „otráveno“ a kolik lidí kvůli nim „poumíralo“, to v současné době nikdo živý neví, stejně jako jsme to tehdy nevěděli ani my v Kyjevě.

Takže Rilke měl pravdu (básníci se vůbec zřídkakdy mýlí, jen jim málokdo naslouchá): byl to skutečně začátek. Hrůza přišla později.

Brzy se pak ukázalo, že s hrůzou — dokonce s tou „poslední“, apokalyptickou — je člověk schopen naučit se žít.

A to je podle mého názoru to nejdůležitější v celém tomto příběhu. Nebo možná i v celé historii 20. století. Staré knihy o tom nepsaly a až donedávna na to v kulturní výbavě lidstva vůbec „nebyla slova“. My, celá naše současná civilizace, nakažená „me-

11

lancholickým“ očekáváním vlastního konce jako organismus radiací, je sotva začínáme nahmatávat — obsazovat zónu němoty.

Vypadá to, že bychom si měli pospíšit.

*** Za celých těch dvacet pět let jsem o tom nikdy nepsala. A nikdo z mých krajanů se mě nikdy nezeptal proč. Na takové věci se ptají (celkem pravidelně) pouze cizinci. Mí krajané moc dobře vědí, co to je „zóna mlčení“ a jak těžké je se z ní dostat. Když ruský režisér A. Mindadze v Kyjevě představil film V sobotu, natočený v koprodukci s Ukrajinou a Německem, k „25. výročí černobylské katastrofy“, jak bylo oznámeno, kino bylo narvané k prasknutí, ale diskuse se nekonala: po 20 minutách začali lidé masově odcházet. Ty „kriminální vášně v ruské provincii“, které zuřily na obrazovce, měly s událostmi našeho jara 1986 společného asi tolik, kolik nějaký hollywoodský Taras Bulba s Yulem Brynnerem s historií záporožských kozáků, a Kyjevané, převážně středního a staršího věku (ti, kteří si pamatují!), „hlasovali mlčky nohama“. Když se rozsvítilo, v hledišti sedělo asi tucet duší. A já si vzpomněla na jednu televizní reportáž z konce 80. let: novináři se v třicetikilometrové zóně vyptávali rodiny, která se po roce putování vrátila „po partyzánsku“ do své rodné vesnice. Přísná, odměřená stařena ve vyšívané zástěře seděla před svým domkem bez pohnutí jako samuraj. K ní se tulil chlapec asi šesti- nebo sedmiletý. Dialog, fatální pro nemožnost pochopení se, vedly dvě civilizace, usedlá a nomádská: nomádská ústy novinářů ženě vysvětlovala, že jí přinesla smrt a že jediný způsob, jak té smrti uniknout, je stát se také nomádkou. Stařena

12

odpovídala krátce — místo ní jasně promlouvala její tvář: byla v ní vepsána nevyslovitelnost prožité zkušenosti a bezbřehé pohrdání lidskou tupostí, která vládne světu. Ve chvíli, kdy definitivně ztratila naději na to být vyslechnuta, mávla místo odpovědi rukou: „Tse!“ Zvedla se a vzala vnuka za ruku: „Pojď, chlapče!“ Zmizela v domku a zavřela za sebou dveře; také „odhlasovala nohama“.

Odmítnutí mluvit je v obou případech (jak je typické, ukrajinský tisk film V sobotu zdvořile ignoroval) čistě morální akt. Jak režisér, který se schovává za „černobylské téma“, aby si řešil své vlastní umělecké problémy, tak novináři, kteří přijeli, aby natočili atraktivní reportáž o cizím neštěstí, v prvé řadě jasně porušují jisté morální normy. Zároveň však ještě vytvářejí a reprodukují svůj vlastní, bez ohledu na realitu lidského prožitku, „černobylský diskurz“: simulakrum, které hluše skrývá onu oblast nevyslovitelné zkušenosti jako pod betonovým sarkofágem a které každým rokem svým samotným nabýváním hmoty (knihy, filmy, básně, hry…) snižuje šance kultury vůbec kdy se dobýt té zkušenosti. Prorážet zeď mlčení je někdy jednodušší než kopec lží. Tak jak ta hora roste, morálně přitažlivější volbou se stále více stává mlčení. Myslím si, že i proto se toho na samotné Ukrajině kromě dokumentaristiky řeklo o „černobylském tématu“ poměrně málo. Ve srovnání se Západem rozhodně méně. Ty, kteří mohli a měli by to udělat (včetně mě), zadržel čistě hygienický „strach konjunktury“: strach z nechtěného splynutí s falešným sborem vykradačů, kteří se vždy objeví na místě neštěstí. Mlčení bylo poctivější — tak nějak čestnější, řekla bych.

Chápu, že to všechno může znít jako pokus o sebeospravedlnění. Ale já jsem o tom opravdu nemohla psát. Tolikrát jsem se do toho pouštěla, a zas toho nechávala: nebylo to „ono“ a nic mi „nešlo“.

13