Omlatina 2/2025
Autorské čtení edice Mlat: Uvedení svazků 15 a 16
Jan Musil
Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti
Frede Calo
Skleněný Mist
22. 10. Praha • 19.30
23. 10. Brno • 20.00
Paměti národa 29. 10. Ostrava • 19.00
centrum Provoz 30. 10. Olomouc • 18.30
Omlatina je platforma autorských čtení, která stejně jako edice Mlat dává prostor mladým básnířkám a básníkům — zavedeným i nezavedeným, z Česka i ze zahraničí.
Především chce být ale svobodným tvůrčím místem, volným kolektivem bytostí, které v zájmu o druhé a o stejnou věc (poezie? život? my?)
čelí jako kmen současnému, stále nepoučenému světu, kde je rozdílnost více než podobnost, kde je jeden*jedna rovnější než druhý*druhá, kde je mechanické zaplňování tabulek víc než překvapení, zisk víc než život, kde jsou archaismy a chiméry jako národ nebo výkon přednější než my tady a teď. Umělecké i politické ismy a manifesty jsou přežitkem. Zbývá jen my a poezie.
Kolektivně. Spolu.
Omlatina je mladý alternativní sourozenec Mače, Měsíce autorského čtení, tedy malé „máče“.
Poezie i básnictvo tady pořád jsou — z masa a kostí, zvuků, obrazů, těl, duší, virtuální reality, umělé inteligence… Většinou je to jedno.
Jenom se zastavit. 4
Omlatina probíhá pravidelně několikrát do roka — na jaře a na podzim — v Praze, Brně, Ostravě a Olomouci. Nové hlasy české i zahraniční poezie.
Sledujte Omlatinu na Instagramu (@omlatina) a na Facebooku (Větrné mlýny). Pokud sdílíte poezii mladého autorstva, označte nás a (když to stihneme) přesdílíme.
Tento druhý díl roku 2025 uvádí patnáctý a šestnáctý svazek edice Mlat — básnické debuty Jana Musila a Frede Calo.
Výmlat čili Staří mladí básníci to starší, etablováné básnictvo reflektuje to mladší.
Dialog napříč generacemi a poetikami. Knihu
Jana Musila reflektuje básnířka a publicistka
Božena Správcová, knihu Frede Calo reflektuje najdete ukázky z obou
probíhá básnický rozstřel — otázky vycházející nejen z veršů uváděných knih.
Dozvíte se, z čeho jsou upleteny provazy vědomí je nejlepší nebo co je poezie…
VÝMLAT ČILI STAŘÍ MLADÍ BÁSNÍCI
Můžeme to dělat spolu
O šprušli výš
Božena Správcová
Poslední život? Výstižný název. Trochu herní, trochu sarkastický a trochu jako existenciální rána pěstí — přesně jako celá kniha.
Je to debut, ale vymyká se této „kategorii“. Debuty se mohou vyznačovat jistou nevycválaností a naléhavostí, ego jde do světa s nabroušenými drápy a bere se velmi vážně — ať už miluje, zuří nebo lká. Tato poezie je ale v dobrém slova smyslu dospělá: drápky má sice též ostré, ale menší, čisté a s pečlivou manikúrou. Používá sofistikovanější nástroje, než bychom u debutu čekali — zaplacené, pravda, částí té debutantské vervy.
Myslím si však, že ona drobná ztráta stojí za to.
Knihu je možné číst jako básnickou skladbu — tak je ostatně deklarováno v podtitulu (Bildungspoema z minulosti a budoucnosti ), lze ji ovšem číst i jako básnickou sbírku — protože i jednotlivé části poemy samy o sobě obstojí. Dávám přednost druhé variantě — poemu bych si představovala výrazněji provázanou, zatímco jako sbírka je kniha vystavěná výborně.
Jde o jakési album nenápadných, avšak formujících životních situací. Podobné okamžiky zažilo jistě mnoho lidí, málokdo však postřehne jejich důležitost a přizná jim symbolickou hodnotu. Z někoho je možná časem vypáčí psychoterapie nebo jiné dušezpytné či umělecké praktiky, pro většinu však zůstanou pod hladinou vědomí, aby pak o to mocněji cvičily s jejich životy. Jan Musil pomocí těchto scén dokázal přesvědčivě uchopit vývoj a charakter svého básnického „hrdiny“.
není jistá ani hranice mezi minulostí a přítomností, mezi snem a realitou, není jisté, zda mluvčím
je muž, nebo žena
Už to je samo o sobě skvělé, básníkovi se však nadto podařilo těmito scénami vystihnout i krutý a znepokojivý kontext — svět, ve kterém žijeme. Vytváří patřičně tekutou a znepokojivou poetiku: proud řeči bez interpunkce, ve kterém ani „konce řádků“ neposkytují jasné hranice. Čtenář je nucen významové celky z textu tak trochu dobývat, vracet se k nim a znovu je osahávat. Zpomaluje to čtení, což zde hraje důležitou roli — slova získávají větší váhu, čtenář se na této poezii podílí aktivněji, než kdyby se po verších jen tak hladce vezl. Není jistá ani hranice mezi minulostí a přítomností, mezi snem a realitou, není jisté, zda mluvčím je muž, nebo žena, zda je to stále táž osoba, nebo jich je několik. To všechno zde zdárně odvádí pozornost od autorského ega a ukazuje ke světu, k situaci nás všech. Kamil Bouška získává v Janu Musilovi důstojného kolegu.
Zdánlivě nestrukturovaně a prolínavě plynou zde nejen slova a verše, ale též jednotlivé básně a témata — aby opsaly kruh a ocitly se znovu ve školní tělocvičně na žebřinách, ale o šprušli výš. Odtud se opět spouštějí do světa, ještě zapeklitějšího a nepřehlednějšího, nad kterým se navzdory cykličnosti vznáší čím dál zřetelnější vědomí konečnosti — nervozita, zodpovědnost, nutnost se životem už něco udělat, protože je to ten poslední… To je důležitý moment nejen kompoziční (aby kniha držela pohromadě), ale i symbolický. Na autorovi a jeho způsobu psaní pak oceňuji především jistý druh nadhledu, který souvisí s pokorou, osvobozuje od vlastní důležitosti a umožňuje vidět celek.
Poslední život je zkrátka po všech stránkách velmi povedená kniha a věřím, že se jí dostane zasloužené pozornosti.
Non solum corpus, sed etiam sonus Martin Poch
I
Mám rád knihy o čtyřech kapitolách. Čtyřka je dokonalá, obsáhne vše, celý svět. Její odvrácená stránka: ráda se uzavírá do sebe a klame tělem.
II
Podobně uniká začátek Skleněného Mistu: probuzení v jakési primordiální mlze, ohledávání, které buduje prostor pro letmé setkání neukotvené, jakoby nenahlášené figury jménem Plný Deště s oneirickým živlem-postavou Sen, jenž*jež — zdá se — obnovuje pramen života. Z jejich spojení vzniká živel básně, který si napříč oddíly uchovává ambivalenci plného a prázdného, „smrti zaživa“.
A protože jde o ambivalenci mytického řádu, postava Plného Deště se ustavičně obrozuje v cyklech nočního a denního snění o sněhových vločkách.
Vločky, kapky či slzy jsou znakem křehkosti, ale také vitality. Mystérium zrození Skleněného Mistu odkazuje k paradoxu maskulinity vyjadřované v jazyce zkornatělém k prasknutí: „Haló, pane, zdá se mi, / jako byste nevěděl, / že bez slz zamrznete!“
Toto papírmašé utěsňuje vzpomínky na raná zranění, na „šedost odpolední / prosezených ve strachu“. Na všechny ty jizvy, které se jitří ve druhém oddílu, v jakési reminiscenci ( přesýpání paměti) animálního stádia, jež kdysi dávno zatuhlo v nešťastnou grimasu: „Kde byl kdysi samozřejmý domov, / rozmlacuje člověk / hlavy prasat / o beton.“
pokus o zachycení člověka nezávisle na běžných, například sociálních
či biologických kategoriích
Ve třetí části knihy se zamražená slova vyřinou jako déšť, který padá zevnitř. Mist nachází pojmy pro své určení, hmatá po přetržených provazech vědomí, které napínají stan vnitřního kosmu, kde se tělo může obrodit: „Život ve mně mě překvapil. / Dnes jsem viděl své zranění / viset v prostoru / a řezat provaz.“ Iniciace jako řemen.
V posledním oddílu se na scénu vrací mytické figury v nových konstelacích a interakcích. Setkávají se, vyměňují si slova, teplo a kávu, uvolňují se a nacházejí své místo, svůj domov tam někde uvnitř.
III
Jaký proces nebo ambice stojí za konstrukcí básnického mýtu Mistu , který se jeví být akváriem vývoje larvy v uvědomělého dospělce?
Působí na mě jako pokus o zachycení člověka nezávisle na běžných, například sociálních či biologických kategoriích (samec, falos, lůno apod.). Pokus, který se vymezuje nejen vůči vulgární nebo konzervativní psychologii, ale i proti přílišnému akademismu, včetně gender studies: „Maják Mistu trčel k nebi takovým způsobem / že by akademici tvrdili: ‚Jasný falický symbol!‘ / Ve skutečnosti šlo o prostý příbytek“.
Zdá se mi, že seismickým centrem básně je tedy queerness — ovšem v podobě mystéria, které je vyhrazeno zasvěceným; jako obětiště, které se ztrácí ve snaze o lokalizaci, jemuž jsme nejblíže tehdy, když se gender identifikuje jako produkt čiré imaginace — krasohled zahleděný do výdutě osobního mýtu.
Jenomže jsme v režimu básně, jež může pulzovat, těkat, přesýpat se, tápat i zastírat — neměla by však, alespoň pro mě, ustrnout v „tunelech očí, tryskající tmě, bahně vzpomínek“. Uvěřím všemu, dokud je jazyk básně mým nově osvojeným cizím tělem, duchem, mýtem. Dominantním postupem knihy jsou abstrakce a neurčitost, ze kterých tu a tam vyhřezne výrazný fragment, který bych však v tu ránu podepsal: „Jednoruký člověk pluje v třešňové řece / a do proudu vstupuje jezevec…“
Pokud by ale vzápětí nezmizel za rohem: „… anebo taky vůbec ne“. Asi jako odstraněné tetování.
Mist si svá krásná torza bere zpět, diskrétně je rozpouští a recykluje v rozporech vlastní intimity: „Všechny barvy jsou přehnané, / asi mi lezou oči z důlků — / nevím, protože to konečně / vidím v první osobě“. Zdá se mi, že základní ladění Mistu je natolik osobní, že mi vyhrazuje místo pozorovatele. Čekám tedy, až z té zasklené mlhy vystoupí nejen obrys, nejen obraz, ale také pohyb, zvuk a řeč — totiž zpěv, který mě zasáhne a rozčtvrtí.
ČERSTVÁ ZRNA
Edice Mlat • Svazek 15
chodívali jsme si tehdy hrát do lesa za sídlištěm učitel biologie nám později na střední říkal
že tam žijí nějaké ohrožené druhy mluvil o obrovském tesaříkovi ale roky předtím když jsme si tam hráli na policajty a zloděje jsem narazil na jámu málem jsem tam spadl a pak jsem se podíval dolů a tam ležela taková bytost ani člověk ani pták ani ještěrka mělo to zobáček peří drápy ale takovou jako lidskou postavu to peří jemně světélkovalo
modře a zeleně na hlavě bylo myslím červené kolem zobáku snad do černa už je to dlouho nepamatuju si to přesně ale vím a dodneška si to vyčítám že to stvoření zemřelo naší vinou možná jsme mu dali něco co mu udělalo zle možná přišla zima a umrzlo možná ho někdo otrávil ale my jsme ho chtěli mít jenom pro sebe starat se o něj jako o panenku nebo tamagoči střídali jsme se u něj po škole kradli jsme doma ovoce a zeleninu staré pečivo a sladkosti a jako by se to stvoření postupně uzdravovalo dělalo takové roztomilé krákavé zvuky začali jsme je dělat taky a nikomu jsme o něm neříkali rodiče by ho buď odstranili nebo by nám k němu zakázali chodit nebo by ho nechali odchytit takže by nám ho odvezli a my bychom se o něj už nemohli starat dokonce jsme mu dali jméno chňounek přišlo nám to trefné nevím kde jsme to vzali jednoho dne jsme se k chňounkovi blížili a mezi stromy jsme zahlédli postavu která
stála v místech hnízda už to nás rozrušilo zrychlili jsme a když jsme přišli ještě blíž viděli jsme že to je taky nějaký malý kluk a stojí nad hnízdem a čůrá do něj a směje se u toho začali jsme křičet a rozběhli jsme se k němu a on začal utíkat pryč určitě si tím leknutím musel počůrat kalhoty nikdy jsme nezjistili kdo to byl ani jak chňounka našel zastavili jsme se u hnízda a koukali jsme na tu napůl lidskou napůl ptačí napůl ještěrčí bytost schoulenou u stěny té jámy jak se třese a slyšeli jsme tiché chrčení zoufalé naříkání leželi jsme na kraji té díry a brečeli jsme nic smutnějšího jsem nikdy neslyšel
vytáhni z kapsy poslední zvonění a rozfoukej ho po střechách domů svých nepřátel
napni se mezi věci které nepřetáhneš na svoji stranu učeš si zuby a hlavně si je přestaň pořád kousat už jsi dost velký na to aby ses nesmál nemožným věcem
vezmi do rukou lopatu a odhazuj nánosy řeči dej se v tichosti do práce
otevři dveře a vykroč jediným možným směrem najde se pro tebe místo prošetři zbytky nedělní sešlosti vzpomínek nečekej až tě opustí hlad křič když nemůžeš získat nic co bys ještě mohl ztratit uchovej vztek jako přítele krm ho očima ušima jazykem prsty čeho se bojíš to ukradni a pověs si na krk zavraždi jazyk svého otce dle uvážení ho zarámuj spal nebo rozžvýkej do pískoviště načůrej bábovky schovej na půdě a až uvidíš posledního člověka zeptej se ho jaké to je o sobě ještě něco vědět světlo na které čekáš dorazí s maskou čerta tmu ponese v pytli budeš to vědět až ti vědomí vykročí z čela budeš to vědět
na skákacím hradu z gumových medvídků nás vyrušil křik
krteček s velkýma skleněnýma očima pískal přijely tanky byl velký skoro jako krtek krťas krťák krt
mával zoufale tlapičkama a plakal hlasem milerovy dcery zem hučela a náš hrad se třásl
všichni na povel zkontrolovali pilulku v kapse a začali zase skákat ostošest kdosi řekl že krteček je předvoj kdosi řekl že za to může dvojitý agent mezi medvědem a orlem ta svině zajíček
Příběhová spirála vinoucí se od já k ty, od minulosti do budoucnosti a zpět. Dovolená v Chorvatsku, táta se láduje, máma mámuje a něčí palec v tvé puse. Rosteš. V práci honička s tajnými agenty, za okny virová rána, dochází voda, hladoví se ještě belhají ulicemi… Vzpomínky se splétají, jako by tě někdo hacknul, jako dívat se do cizího snu, jako kdysi před internetem zírat do tmy. Čekáte napjatě na to malé dítě, co přináší déšť a všechny vás zachrání. To dítě je tvůj rodič, to dítě jsi ty a… řekneš stop. A pak se zhroutíte do sebe. Naštěstí ti zbývá ještě celý jeden život a jdeš vynést odpadky.
Jan Musil (@jenmusil, www.janmusil.net)
Intermediální projekt a alter ego Jany Koukal.
Výřečnost: 9, imaginace: 10, inteligence: 7, upřímnost: 8, poťouchlost: 10, praktičnost: 4, skutečnost: 5, zdrženlivost: 2, počet životů: 1.
Přesvědčení: láskyplná skepse. Zvláštní schopnosti: intelektuální sabotáž, programová naivita, patosový zásah.
Edice Mlat • Svazek 16
Nad útesem se rozrůstá
Skleněný Mist.
Provazy vědomí světa se zaplétají v lodní uzly, ale nad útesem visí ohraničené prázdno.
Lidé se tu prolamují z vězení ledových ploch, naslouchají loupání poslední slupky cibule, tření řas o polštář.
Velbloudi ve větru překusují kamenné květiny.
Skleněný Mist se rozrůstá vždycky ráno, mezi sedmou a osmou, nad útesem. 33
Sen na sebe ve dne bere podobu ženy s taškami plnými plastových lahví. Postává v koutech, podloubích, podchodech. Občas blýskne nožem, občas zubem.
Přestože Plný Deště tuší, že na něj někde čeká, klopýtne pokaždé, když si jí všimne.
Jako by na něj sáhl život.
Prsty se mi vplétají do krajin, které neznám. Myslím si, že někde začínám, někde končím, a pořád dokola jak nechápavé dítě objevuju, že to je sice pravda, ale že někde je úplně jinde.
Ocelová spojení asociací jsou přerušená litry čerstvého vzduchu, který se lije do rozlomených plic. Připadám si, jako bych byl upleten z ničeho — až je to směšné, jaký omyl.
Střípky kaleidoskopu se zatřásly a probudily k životu nervová spojení, jako náhlý pád z vysoké zdi těsně před usnutím.
„Můj otec je slepá skvrna mého života,“ zašeptal Plný Deště a jeho první slova určila směr.
Kruhové uspořádání se přeskupilo:
Slepá skvrna začala mluvit . Otec mu do zvonku
řekl: „Dobrý den.“
Přesýpání VI
Kde byl kdysi samozřejmý domov, rozmlacuje člověk hlavy prasat o beton.
Chechtá se.
Říká Plnému Deště, že je to přece normální zabíjačka.
Skleněný Mist se rozrůstá každé ráno mezi sedmou a osmou nad útesem. Je v něm nekonečná řada dveří, všechny varianty života, stánek s kávou, Mísa Oliv, Sen — a Plný Deště. Všichni jsme plní téhož deště. Krása i hnus se skládají ze stejných střepů. Skleněný Mist je možná myšlenka, možná podobenství, proměna, kaleidoskop anebo skutečnost, ve které jsme jeden vedle druhého hlavní postavou. Zahlédli jsme se v něm tolikrát, kolikrát vidíme narodit se jaro.
Frede Calo (@fredecalo)
Narozenx 1997 v Moravském Berouně, nyní studuje na FSS MU v Brně psychologii. Na téže fakultě spolupracuje na výzkumu LGBTQIA+ zdraví v Česku. Věnuje se analogové fotografii, vystavovalx v Ostravě (Kvůli tomu jsem tady a Copak chceš být člověkem, že pořád sedíš na židlích), v Brně a Praze (Underneath).
MLATEVNA
Básnický rozstřel
Jak byste popsalx svou knihu pouze slovesy?
Frede: Zatlačit, zamknout, držet, skrývat, zamrzat, tuhnout, kamenět, být pohlcen, trhat, řezat, vyrvat, protáčet, chrlit, praskat, lámat, tát, vracet se, přibližovat, rozrůstat, vydechnout, smát se.
Jan: Šišlá, šilhá, pajdá, kňučí, hihňá se, juchá a jančí, vleče se a chrčí.
Z čeho jsou upleteny provazy vědomí světa?
Frede: Záleží, v jakém místě, ale obecně z tenkých vláken myšlenek, ruminací, nápadů, vnuknutí, záblesků. Já mám nejradši ty stříbrozlaté, které se v momentech melancholie až zoufalství snášejí z nebe, omotají se ti kolem zápěstí a jako malou hadrovou loutku tě vynesou nahoru.
Jan: Z bužírky.
Už vás ty provazy někdy přiškrtily?
Frede: Myslím, že jo, ale jde to i naopak — já je občas dokážu pěkně zauzlovat.
Jan: Ano. Kamarádka mě na nich na táboře jednou málem oběsila.
Bylx jste někdy plní deště?
Frede: To víš, že jo.
Jan: Mám oči plné omáčky.
Minulost, nebo budoucnost?
Frede: Chtělx bych říct budoucnost, protože to zní víc cool, ale vzhledem k velikosti prostoru, který v mém životě zabírá nostalgie, musím říct minulost.
Jan: Přítomnost?
Jakou superschopnost byste si vybralx?
Frede: Schopnost fotit očima nebo vidět celé elektromagnetické spektrum.
Jan: Jednoznačně psaní vítězných grantových projektů.
Za co jste bylx na posledním zvonění?
Frede: Za Hermionu, ale nikdo to nepoznal, protože jsem mělx niche outfit z prvního dílu Relikvií smrti — rifle a mikinu. (A jinak jako Hermiona asi taky moc nevypadám.)
Jan: Za člena pedagogického sboru (učitele fyziky).
Oblíbený díl Krtečka?
Frede: Žádný, ale mám oblíbenou scénu: Krteček otáčí hlavou a střídavě okusuje jídlo, které drží v levé i pravé pacičce (koláče, hrušky, jabka nebo krajíce?). Jan: Krtek ve městě.
Zjistilx jste už taky, že jste kaleidoskop? Pokud ano, kdy, jak a jaké to bylo?
Frede: Ano, zjišťuju to kontinuálně, zhruba každý měsíc. Je to zároveň nejhorší a nejlepší okamžik
v životě. Můj básnický hrdina, který přijde zazvonit v příští otázce, by ten pocit popsal takto: „Až je to směšné, jaký omyl.“
Jan: Bylo mi tehdy dvacet tři let. Seděl jsem na břehu nějakého rybníku nebo jezera. Vlastně asi na lavičce. Hospoda v kempu. Bývalá přítelkyně mi tiskla ruce na oči. Viděl jsem ty obrazce a připadal jsem si jako ta trubka.
Kdyby na vás v deset večer zazvonil básnický hrdina z vaší knihy, ať jdete ven, co byste mu odpovědělx?
Frede: Ok.
Jan: Jen na sebe něco hodim a hned jsem dole.
Kdyby z vaší knihy měla vzniknout trilogie, přičemž tato vaše kniha je v pořadí knihou druhou — jaký díl by knize předcházel a jaký by následoval, o čem by byly?
Frede: První díl by se jmenoval Vzadu za garáží je Titanic — byl by o jednom velkém šedivém odpoledni a realitách vyrůstajících z květináče strachu, hlasů za zdí, ponorky v obýváku — a třetí díl Jsi malé kosmické zrcátko — finální blýskavá odpověď na to, kdo jsi a proč jsi.
Jan: Předposlední život a Nahrát hru. Víc nemůžu prozradit, protože už to píšu.
Vzpomínka na vaše první čtení?
Frede: Úvodní večer festivalu MAČ v Ostravě, asi před šesti lety v Divadle 12. Bylo tam fakt horko
a fakt narváno. Děsilo mě to tak moc, že jsem si v hledišti muselx vybrat jednu osobu, které to čtení věnuju, abych neuteklx. Byla to Elli Tiliu Motýlová (neví o tom).
Jan: To bylo s babičkou, nejoblíbenější byla pohádka o Jirkovi a třech psech. Pokud tomu něco předcházelo, nepamatuju si to.
Je něco, co vás v poezii vždy naštve?
Frede: Nevím, jestli se to počítá, ale básnické/literární beefy na Facebooku (zároveň se jimi čas od času dobře bavím). A když někdo vznáší otázku, co je poezie.
Jan: Smrt genitivní metafoře!
Je něco, co vás v poezii vždy zaujme, nějaký básnický fetiš?
Frede: Kombinace více jazyků a divný, nesmělý humor. Taky když někdo dokáže číst poezii tak, že neperformuje (ať vědomě, nebo nevědomě), ale prostě v ní v tu chvíli je. Jan: Básničky neohrabané, neuměřené, nepovedené; texty zjevně diletantské; lidové výkřiky na sociálních sítích; dělnická ústní slovesnost; autoinzeráty z internetových seznamek; uživatelské recenze knih, restaurací a regionálních bordelů.
Kdybyste se odteď nemohlx vyjadřovat jazykem, ani psaným, ani mluveným, jak byste dělalx poezii?
Frede: Fotografií nebo filmem. Vlatsně mám občas pocit, že obrazem to jde líp.
Jan:
Na co by kritik*kritička píšící o vaší knize neměl zapomenout?
Frede: Na kafe v kelímku se správným nápisem.
Jan: Napsat si o recenzní výtisk.
Na co by měl*a rozhodně zapomenout?
Frede: Na psychoanalýzu.
Jan: Že recenze často prozradí mnohem víc o recenzujícím než o knize.
Na co se obecně u poezie často zapomíná?
Frede: Na smích.
Jan: Zálohovat na cloud.
Nezachrání to záloha poezie na cloud?
Frede: Možná, já na cloud nezálohuju, a taky se pak moc nesměju, když mi básnické dokumenty zmizí.
Jan: Viz výše.
Co je poezie?
Frede: Nevím. Cítím se u téhle otázky, jako když se mě na gymplu během zkoušení z fyziky profesor zeptal, co je to volný pád, a já jsem to předvádělx pantomimou.
Jan: Brebentění světa.
Co je?
Frede: Hora hnoje.
Jan: Co?
Co?
Frede: Vajco.
Jan: Děkuji za rozhovor.
EDICE MLAT
Edice básnických debutů mladých autorek a autorů. Výmlat a zpracování hrubého obilí cepy — než bude posláno do Větrných mlýnů.
Již vyšlo:
1. František Hruška • Převážná doba • 2021
2. Dominik Bárt • Spodoby • 2021; přepracované a finální třetí vydání 2025
3. Anna Sedlmajerová • Bizarrum multiflorum 2022 • nominace na Cenu Jiřího Ortena a Magnesii Literu v kat. debut
4. Kateřina Koutníková • Nechte mě bigbít • 2022
5. Tomáš Štiler • Odpálím, přepálím, zamiluju se 2022
6. Filip Klega • Andrstán • 2022 • druhé, rozšířené vydání 2025 • Cena Jiřího Ortena
7. Eva Marie Růžena • Křížeček na čelo • 2023
8. Martin Dytko • Epocha žárovky • 2023
9. Ondřej Krystyník • Dům U Orobinců • 2023 nominace na Cenu Jiřího Ortena
10. Krista Kašpar • London Calling • 2023
11. Sufian Massalema • Možnosti přehlíženého 2024 • druhé, upravené vydání 2025 • nominace na Cenu Jiřího Ortena
12. Olga Wawracz • Komunitní rozměr • 2024
13. Alžběta Králová • Protékání ohrožených druhých 2024
14. vanjek • Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody • 2024
EDICE PŘEMLAT
Edice překladových debutů mladých básníků a básnířek. Básnické dvojice ze zahraničí.
Již vyšlo:
1. Laura Osińska • Výmysl[ ]smysl přeložil Dominik Bárt • 2025
2. Justyna Kulikowska • Hejt a jiné bangery přeložil Dominik Bárt • 2025
Všechny knihy vyšlé v edici Mlat i Přemlat jsou dostupné online na profilu Větrné mlýny na většině streamovacích platformách — Spotify, Soundcloud, Apple Music, YouTube Music a dalších — k poslechu zdarma vždy půlroku po knižním vydání. Knihy jsou načteny přímo autorstvem.
Omlatina 2/2025
Platforma autorských čtení pro mladé básnictvo
Redakce Dominik Bárt (@dominik.bart),
Filip Klega (@rozmarynzlatohlavek)
Grafická úprava Čumlivski a Horváth
Sazba Kateřina Wewiorová
Ilustrace Anna Sedlmajerová (@andrea.chadimova)
Fotografie David Konečný
Větrné mlýny, s. r. o.
Dominikánská 9, 602 00 Brno www.vetrnemlyny.cz
Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR
Kontakt: bart@vetrnemlyny.cz
Sledujte nás na Instagramu (@omlatina) a Facebooku (Větrné mlýny), kam pálíme aktuální a podrobné informace o čteních, knihách a dalších záležitostech, ježto na poezii záleží.
ISSN 2788-2667