© Vladimír Morávek, 2025
© Větrné mlýny, 2025
ISBN 978-80-7443-582-9
Na počátku
bylo SLOvO
A to slovo bylo od Boha — a to slovo bylo: maMinka
MA MAMINKA
VÝBORNÝ PŘÍBĚH
MI VLADIMÍR MORÁVEK
Výborný je takový ten příběh, jak jsem se chtěl mermomocí blýsknout před babičkou Olgou při její první návštěvě Bruntálu léta Páně šedesát osm — Golden Kids si teprve zjišťovali, jak jim to pojede na Bruntál a tatínkovi zbývalo 6 měsíců
života: babička nám všem položí otázku, co jsme si to byli zakoupit v onom obchůdku, jak jsme se z něj čerstvě vrátili — byli následkem toho celí říční. Zchvácení jacísi. Rozjaření. Po velikánském nákupním zážitku.
Přitom: babička Oli nám v oněch svých závějích cigaretového dýmu připadala, jako že je z nebe — sklenice v jejích rukou žhnula tak, že nešlo než zatoužiti se oné nádherné ženě zalíbit. Uhranout ji svou obrovskou schopností formulovat. Dovozovat věci. Býti si jistí v absolutních abstrakcích.
Odvážní v nečekaných slovních spojeních. Ve svobodném používání refrénů. Ve vnímání toho, že čas v moderních evropských dějinách (ne)existuje. Jen se nám pořád dokola
zdá — Evropánkům čtvrt století po válce. Po Hirošimě. Po Nagasaki? Všichni jsme dávno již mrtví a jenom se zdáMe?
Následkem toho jsme — tři malinkatí Morávci s maminečkou po boku — doufali dojít nějaké té větší babiččiny přízně. Dostat od ní konečně pořádný dárek k narozeninám. Ještě o tom bude velikánská řeč. Několikapatrový dort. Angličáka. Tři tříkolky? Alespoň jeden VELOCIpeD?
Pojedeme pak s oněmi novými vozidélky na úžasnou procházku. Pokecáme s babičkou Oli o Janáčkovi. O Berliozovi. O Bulgakovovi.
O Divadle Na zábradlí. Jeho kulisácích, co se ještě stanou dramaturgy.
Čili se nadechnu jako první já — úplně až tak nějak: osudově — a Sláveček mi do toho řekne — „Deset rohlíků!“, babička se usměje — a dá mi druhou šanci. Řekne: „Deset?“ A já se jen na malou chvilinku odmlčím — rozhodit se nenechám — Sláveček i tak pronese na tu svou úplně blbou první dobrou: „My teď strašně žereme.“ — načež se babička usmívat přestane — a brášku napomene. Tím mě potěší.
Dá mi už zase naději: „Ale no tak, Jaroslávku! Žereme se neříká!“ — utře jej, krasomluvku. Navzdory tomu však onen bráška opět zakontruje (na nějakou tu jeho nehoráznou první dobroučkou), dodá: „Ještě jsme si byli zakoupiti kafe pro tátu. Má teď pořád dokola nějaké pošetilé úzkosti — bojí se, že ten Forman byl omyl. Věra Chytilová.“
No a tady se stane ta osudová chyba, mami: Ty jej neutřeš, krasomluvku — Ty se na něj dokonce usměješ, mamulenko — až do chvíle, než vyslovím to své slavné: „Jebu vám to tady! Óóó! Óóó! Óóó!“, hodím k tomu nůžkama, nepřestaneš hladiti. Soucítiti se mnou. Chápati mě. Předjímat můj jarní kříž. Milý synku, je tady zas to moje pondělí a já mám v sobě povinnost pozdravit Tě, popřát Ti v novém týdnu dobré zdraví,
pohodu, lásku, zdar a úspěch ve Tvém konání. Myslím na Tebe a držím Ti palce poŘád a furt. Chachá! Máma Nicméně nepředbíhejme: příběh se pak stane nečitelným. Nepůjde jej dobře milovat (ouha!).
1 — JEDNA IZBA, JEDEN PITVOR, JEDNA KOMORA.
HUMNO A DVOR — 19
2 — ZDRÁVAS MÁRIA? — 26
3 — OSTRAŽITÝ MUŽ ČÍSLO 11 — 42
4 — PREKRÁSNY KOSTOL — 62
5 — DORAZILI JIŽ ČÁPUŤOVI? — 79
6 — NEUVĚŘITELNO — A PŘECE PRAVDA: (NE)UVĚŘITELNO — A PŘECE ZÁŽITEK? — 93
7 — TRALALA A CILILINK — 107
8 — RADOSTNÉ VĚCI — 111
9 — NORMÁLNĚ ŘEKNĚTE: DOBRÝ DEN, MY JSME TADY ZÁBIEDOVO! — 121 15
10 — ADORÉMUS IN AETÉRNUM
(MILIARDY + MILIARDY MIXÉRŮ) — 127
11 — OCTY A MOŠTY. KOMPŮTKY — 137
12 — AŤ SE SNAŽÍ: BŮH — 155
13 — POVZBUZENÍ
K VYTRVALOSTI — 165
14 — NEJSME MOC NAHLAS? — 173
15 — RÝŽE! (DĚLÁNÍ OBROVSKÉHO ŠTĚSTÍ —) — 183
16 — PASIENKY? MNOHÁ MILÁ MINULOST! — 191
17 — ŠŤASTNÁ TO ŽENA: (THC) — 204
18 — JANKO + ŠTEFKO, URBANOVÁ + ŠPINARKA (EPILOG) — 212
1 — JEDNA IZBA, JEDEN PITVOR, JEDNA KOMORA.
HUMNO A DVOR
Do našeho táty ses, maminečko drahocenná, zamilovala oním způsobem, že táta byl napřed ještě trošku ženatým — okouzlil Tě svými velkolepými řečmi na soustředění české a slovenské mládeže v Praze l. P. 1959 — konkrétně tatínek zde byl za Brno, Ty za okres Dolný Kubín, rep. Trstená. To je tam, jak Slováčkům teče řeka Orava.
Tvůj otec byl umanutý rolník — poškodili mu hlavu kamením, když kdesi cosi nechtěl podepsat. Miloval svá luka v horách — jezdívalo se tam koňským spřežením — jinak ta sena člověk dolů nedostal. Ani za vola. Zomrel na jeseň („… lebo si netrúfam ďalšieho živobytia, zo statku, ktorý mám, zanechávam jednu kravu v hodnote 35 korún a dve ošípané v hodnote 1040 korún svojmu synovi J. Púčaťovi. Tiež z obilia zanechávam polovicu synovi, 5 meríc ovsa, 19 centov repy — ak by mi syn v zime zomrel, spomenutý majetok aby prešiel na jeho mať. Sestričke odkazujem
300 korún. Pohreb bude stať 3000 korún. Podpisujem triezlivý.“)
Babička Čápuťů byla přísná žena — svému choti ukládala, ať na žádná luka radši nejezdí — musí-li přece, ať jezdí po nocích. Hvězdy jsou pak třeštivé a šmejdi spí.
Šmejdy to však začalo štvát i tak: „… oni tie svoje kotáry obstarávať prestali, dedo Čápuťa tam ďalej trajdá po nociach?
Obcuje so senom?“
Ty hory byly Nízké Tatry a za noci byly modravé, maminka byla ze čtyř sourozenců — a ti nejstarší dva kulihrášci umřeli. („Zosnuli v bolestiach.“)
Vždycky jsi pak mluvívala o tom, kterak Ti malinkaté shořela rodná ves, mami. Jmenovala se Zábiedovo — což prý značí prostor, jenž nachází se nejasno v jakém okrese za bídou. Bylo zas nějaké to úplně blbé ohrožování Zábiedova fašistickýMi vojsky — a z oné vesničky náhle nezbyl ani dům — jen malý kousek ze školy.
Ospalá mrákotnost.
Vyděšenost zvící výšky Ei elovy věže.
Tudíž se chodilo spat do lesů. Na kotáry. Do všemožných děr pod stromy. S Tebou hlavně ti Tví dva starší bráškové — Janko se Šte em — vyprávěli Ti pak v oněch dírách vyni-
kající příběhy — princezny zde byly zachráněny od všech možných draků zeměkoule a žádné ohně z hub těm mrchám nešlehaly— „Ani vo sne. Ani za vola“. Maminenku tu a tam polijí slzy, bude však statečně dělat, že ji NIC takového nepolívá. („Ani vo sne. Ani za vola. Nič.“)
1945. Uprchnouti do snů!
Když Vás pak všechny vezmou do školy, co jediná v onom
Vašem prostůrku za bídou nelehla popelem — všech sto
jedenáct dřevěných staveníček vzplálo, jen ona zděná škola ne — přinese to všem macatou úlevu: úplně úlevu všech úlev, maminečko. MaxiÚlevu.
Jakožto i Tvé starší sestře Kristýně to přinese slastné věci — ta se v oné nebetyčné úlevě rovnou i zamiluje. Do pana školníka.
Když ji ten debil opustí kvůli Jendráškové, chválabohu to pěkně přežije. Bude jí v tu chvíli 16 let, no ale přesně se to neví — byl zrovna bordel v matrikách.
1944. Slovenský štát!
Začnete pak bydlet všude možně po třídách. Ty se sestřičkou a s oběma brášky, k tomu ještě asi se šedesáti sousedy dostanete tělocvičný sál — když bude někdo příliš chrápat — no tak se mu zapěje. Pan učitel dá tón — a ostatní se přidají.
Budeš pak spávat s oběma brášky pod bradly — budou Vám tak 2 a 3 a 4 roky — probudí Tě leda, když bude chrapot zábiedovských samečků nesmírný, zpěv zábiedovských mamineček hromový: na záchody se bude chodit výhradně jen na „dievky“ — „chalany“ omylem vypálí nějaká ta spřátelená vojska — čurat budete „po poli“, kadit krásně do potoka.
A to bude obrovská chyba.
Úplně „chýba všetkých chýb“ — přijde nehorázná epidemie tyfu a oba dva ti Tví bráškové to získají. Odvezou je ještě i s Kristýnou do Ružomberoka — dědeček začne celé noci pít a úplně bělounká babička Čápuťů přestane mluvit. Hýbat rukama.
Tobě nebude líno se celé noci modliti: „Otčenáško, ktoré si na nebesiach, odpusť nám famózne naše viny — prosíme Ťa v tomto priestoru za biedou aj tý traja komunisti. Dvacať dva fašisti. Amen.“
1946. Čajíček čajíčků
Čili: když v to nedoufal už lautr nikdo — onu Kristýnku zase přivezou. Úplně zvláštně krásnou.
Vymodlenou a růžolící.
Toliko ji jedinou. Oba dva ti Tví legrační bráškové to v onom svém Ružomberoku získají, mami.
Umřou Vám zde na závažné onemocnění.
Začneš se tu a tam i zachvívati, maminečko. Ukrutně nahlas se furt bát. To kvůli babičce Čápuťů: bude najednou strašně mnoho (ne)věřiti, mamušenko.
Kvůli dědečkovi Ludovítovi: začne ještě více a více pít. Chlastati jako nezavřený.
Kvůli Bohu: začne zřetelněji a zřetelněji (ne)existovati, Aničko z Čápuťů.
1948. Bez Boha
Dědeček bude spoustu lidí štvát — začne umanutěji a umanutěji trvat na tom svém individuálním vlastnění — budeš pro jistotu dělat, že se nikde ani trochu (ne)modlíš. („Ani vo sne. Ani za vola.“) Do vesnice slavně najedou další a další osvobozenecká vojska — přijmou za úkol vzkřísit ves.
Čili Ti pak bude šest — babička s dědou počnou v obrovském stesku po zemřelých ještě jednoho Čápuťu.
Jožku. („Josí a“). Načež pak Tvého otce přepadne obrovská spousta blbců s kameny — ještě o nich bude řeč — v životě již s nikým nepromluví. Přestane jíst a pít. Začne se bát jakéhokoliv doteku. Levitovat, když ho o to nikdo nepožádal. Umře jen pár let po onom přepadení.
V podstatě za chvíli.
Za chvilenku—
Budeš zase celé noci (ne)spati, maminečko.
V nastalé úzkosti vyprávět Jožkovi („Josí ovi“) ty Jankovy a Šte ovy slavné pohádky. Draci, jak u Vás na okrese nebudou mít šanci — leda na chvíli. Krása, jak v tom slavném Ustrnutí za bídou spasí svět.
1948. Odpuštění mraky
OhroMení úsvity. Do čehož budou furt řvát nějací ti ptáčci urvaní z řetízků: děda Čápuťů začne mlčet ve svém pokoji — už brzy Vám pak zahyne v družstevních državách.
Jožko („Josífek“) se bude leckdy bát, až se z toho počůrá — Ty mu začneš ve věku 11 let lhát — tvrditi mu, rarachovi: „Bombardování neexistuje — přísahám Ti. Slibuji!“
Načež babička začne jezditi pro všecka ta dědou pokosená sena klidně i ve 3 hodiny zrána.
1949. V 5 hodin zrána. Ve dvacet šest!
— dostane se Vám krásné nové krávy jménem Charlo ka — na vrub oné nádhery začneš, mami, slýchati: „To meno prosím nevyzraďme — bolo onomu tvoru dané ilegálne. V pominutí mysli československého národa.
Keby sa ukázalo, že v zábiedovských dŕžavách ktokoľvek zastáva sa Masaryka — uprú mu tam najskôr bývanie! Pôjde pod pne. (Půjde pod pařízky).“
Pak ale zemře ještě i onen drahocenný děda Čápuťů — nebudeš náhle schopna mluvit, maminečko. Chodit, hýbat rukama — Kristýnka přijde s myšlenkou dát onoho hýkavého raracha do družstva dobrovolně.
Uplně klidně bez ptaní.
Aby to byl triumf zábiedovské mládeže.
Popravdě: byla tou dobou zamilovaná do jednoho pařeza, co tam kdesi na Zábiedovsku stavěl lešení — získal si ji svou impozantní sbírkou odznáčků a rovněž prý měl vyholené ohanbí —
1953. Když ji ten debil opustí kvůli Lídě Š. —
— chvála Bohu to zas přežije — měla ve svém lůně úplně malé děťátko. Ale to už ne s tím „EsEsEseR pařezem bez ochlupení“ — ten zas jel — ani se školníkem: toho přeložili — s jedním hřebcem z Terchové.
No — a tak přišla v padesátém čtvrtém na svět Tonička —
když Kristýnce zdrhne i ten debil z Terchové, opatříte tetě Kristýnce strýčka Martínka.
Ten bude obrovským zastáncem idejí kolektivního vlastněníčka — čili pak dáte do onoho družstva již lautr vše — i ty nádherné dědečkovy pozemky na kotárech, i ty mraky babiččina sena pod střechami, i ta Charlo ina milovaná telátka dvě: „Daduli“ a „Prnduli“ — Ty nastoupíš do družstva, že tam budeš dělat programy, mamulenko. Ranní pozdraveníčka—
V srpnu l. P. 1959 zažijete úplně legendární výlet do Prahy — ze Zábiedova Vás tam pojede pět, z Tvrdošína tři kousky, jedenáct svých kousků pošle Ružomberok.
Budeš pak do oné komodity jezdit dva roky spřádat tkaniny.
Za trest i za úkol.
Že si v oné své Praze l. P. 1959 troufneš někoho milovat: chachachá! Našeho tatínka: cha!
„Čo povieš, Kristínka? Nie sú trošička blbé — tieto šatičky? Do Prahy?“
(pauza asi tak 20 sekund. Z dáli začnou vřít vzrušené hlasy.)
„Ale čistú pravdu, sestrička! Tieto šatičky do Prahy: hej, alebo nie?“
(— trváš na zaplašení svých obrovských pochybností, mami — a my v tom bordelu za hledáním pravdy rozeznáme sem tam souvislou větu. Například větu: „ANEŽKA ČESKÁ, AŤ POČKÁ!“ Například větu: „A TADY MÁME TOHO, KOMU
UMŘELA MÁMA, KDYŽ MU BYLO 17? VÝBORNĚ, JOHNE LENNONE!“
Například větu: „BABIČKA OLI?! VÍTÁME JI! BUDEME SMĚT ZAČÍT, DRAHOCENNÁ TCHYNĚ?! Popravdě: znejistí nás to.)
„Absolutně úprimne, Hani…“
(— praví pak na závěr všeho toho bordelu teta Kristýnka a na Zábiedovsku l. P. 1959 zhoustne vzduch. Jakožto pak i na oné maminčině Duchovní útěše o spoustu let později — ještě i na tento příběh někdy dojde. Slibujeme. Slibuji —
Ohromujícím způsobem zazní tenory, úchvatným basy. To, že se Kristýnka rozhodne říci sestřičce pravdu — s obrovskou láskou pravit: „… je žiaľ absolútne blbý: tento model do Prahy!“)
2 — ZDRÁVAS MÁRIA?
Zamilovala ses pak do našeho velkolepého tatínečka tím způsobem, že Tě okouzlil svými řečmi na soustředění socialistické mládeže tam, jak je teď Divadlo Fidlovačka — byla jsi v oné Praze l. P. 59 za Slovensko, táta za Moravu plus za Čechy. (Na rozhranie kotára Zábiedovo a masíva Skorušiná bude onej noci zmeraná rýchlosť vetra zodpovedajúca orkánu — tj. 125 km za 1 hodinu — a vo vsi vydochne odhadom 80 % sliepok — a 2 kohútkovia d o…).
1974. Radost zvící závrati
Co na Tobě, Daduli, bude dále převelice zvláštní, skoro až monumentální: jak jsi uměla pořád dokola někoho milovat. Úplně klidně se mu odevzdat.
Bez alibi.
Bez obav.
Obětovati se mu klidně i o půl čtvrté v noci.
U oběda ve dvanáct.
Tedy — naprosto bez obav to samozřejmě býti (ne)mohlo. (Ne)bání bývá nejvíce touha dotýkati se. Sytiti se, krmiti se.
Sykati ohromením z doteku — Ty jsi raději v oné obrovské obavě, aby některý z Tvých doteků nebyl infekční, přímý fyzický kontakt s milovanou osobou vyloučila — kdykoliv jsi měla solit guláš — brala sis na to rukavice. Bála ses, abychom z té Tvé soli něco nechytili.
Z Tvého pepřeníčka.
„Prosím — posypte mě vápnem! Polijte mě octem. Louhem. Kyselinou! Dejte na mě trojí silné navlečení!“
A stejně tak to bylo i s naším tatínečkem.
První, co jsi s onou osobou velkolepě (ne)zažila, tak, že sis na ni (ne)troufla: mělo to vydatnost pornografického fi lmu a trvalo to noc a den.
Celý úsvit až do aktu zatčení.
Totiž: přijeli jste do Prahy l. P. 1959 nesmyslně brzo — kdo tohle plánoval, budiž poslán do Ružomberoka!
1959. To byla vůně!
Tak nějak zvláštní to bude — ocitnete se na svém úhlavním nádražíčku před půl dvanáctou — přičemž: mohli jste tam býti ještě i se skvostným příjezdem za 5 minut pravé poledne — to byste ovšem nestihli slavné tatínkovo uvítání ve dvanáct.
Přijít později jste si netroufl i.
Kategoricky jste takové řešení smetli ze stolu: Slováčci z Oravy. Požádali o nějaké trojí přesednutí. Cestu z noci do noci! Trmácení 1 noc a 1 den! (Zábiedovo vtedy čítalo 528 obyvateľov, z toho bolo 245 mužov a obec patrila do zdravotného