Issuu

Ze vzpomínek pamětníků

na dvacátá až šedesátá léta

20. století na Brněnsku i jinde

Jakub Fišer (ed.)

Mám to před očima, jako by to bylo dnes

Ze vzpomínek pamětníků na dvacátá až šedesátá léta 20. století na Brněnsku i jinde

Jakub Fišer (ed.)

Mám to před očima, jako by to bylo dnes

Ze vzpomínek pamětníků na dvacátá až šedesátá léta 20. století na Brněnsku i jinde

Jakub Fišer (ed.)

Nádvoří domu pánů z Kunštátu, Dominikánská 9, po r. 1954

ISBN 978-80-7443-534-8

Vzpomínky osob, jež zaznamenal Jakub Fišer a které jsou publikovány v této knize, se týkají našich moderních dějin od časů první a druhé Československé republiky, protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu, třetí republiky a částečně též takzvaně lidově-demokratického Československa a posléze Československé socialistické republiky. Vzhledem k tomu, že i v současné době probíhá, byť s kolísavou intenzitou a kompetencí, diskuse o naší minulosti, která se nezřídka stává i nástrojem aktuálních politických zápasů, je namístě přivítat texty obsažené v této publikaci. Jedním z problémů našeho vyrovnávání se s minulostí a ideologických a politických výkladů, jež s ní souvisí, je černobílé vidění mnoha klíčových událostí českých, slovenských a ve spojitosti s nimi i evropských dějin, které dnes někteří historikové, politologové, ale i ﬁlozofové podporují a šíří. Černobílé vidění a jemu odpovídající interpretace historie – a to nejen moderní! – posiluje stále expandující proces názorové polarizace naší společnosti, který ztěžuje či úplně znemožňuje najít potřebný společenský konsenzus na řešení ekologických a sociálních problémů, jež v posledních desetiletích nebezpečně eskalují.

Jsem přesvědčen, že vyprávění obsažená v této knize napomohou čtenářům mnohé aspekty černobílého vidění naší historie překonat a vytvořit tak i podmínky k ideologicky a politicky nezaujaté debatě o ní.

Prostřednictvím líčení nejstarších pamětníků si uvědomíme, v jaké míře bídy a lidského ponížení byli ve dvacátých a třicátých letech minulého století vystaveny osoby pocházející ze sociálně nižších vrstev a jak naléhavé byly požadavky na jejich lidskou emancipaci a sociálně spravedlivější společnost. Bohužel, antidemokratické, stalinistické pojetí socialismu plány a snahy, jež měly směřovat k její realizaci, tragicky zkompromitovalo.

Pamětníci, líčící své osudy za druhé světové války, nám konkretizují nejen nejrůznější represe ze strany německých okupantů a tehdejších českých kolaborantů, ale setkáme se v jejich svědectvích i s tím, jak se němečtí občané, ale dokonce i příslušníci nacistických silových složek zachovali lidsky a někomu i zachránili život. Barvitě jsou líčeny i zkušenosti se sovětskými vojáky v prvních dnech a týdnech po porážce Hitlerovy třetí říše a obsazování Československa postupující Rudou armádou. Převažují pozitivní zkušenosti s jejími příslušníky, ale líčeny jsou i zážitky, které naše osvoboditele nelíčí zrovna v růžových barvách, v jakých se je pak po celá desetiletí snažila vykreslovat naše komunistická, ale i sovětská propaganda. V této souvislosti bych jen připomenul, jaké reakce a emoce vzbudil koncem padesátých let Škvoreckého román Zbabělci. Zajímavé je i vyprávění Čechů, kteří za první republiky žili na Slovensku, ale v prvních měsících po vzniku samostatného

Slovenského štátu se, zvláště pokud působili ve významnějších funkcích ve státním a hospodářském aparátu, museli i s rodinami urychleně odstěhovat. Spolu s tím se setká čtenář s výpověďmi, v nichž jsou popisovány represe, jimiž bylo postiženo německé obyvatelstvo v letech 1945 až 1947. Je to ona kapitola našich dějin, na niž stále ještě značná část našich spoluobčanů nechce objektivně pohlédnout. V knize slyšíme o bezcitném a krutém zacházení s německými ženami či starci, a dokonce s Němci, kteří v době Protektorátu Čechům pomáhali. Řádění některých našich „vlasteneckých mstitelů“ museli bránit i sovětští důstojníci. Hitlerovské Německo nepochybně způsobilo humanitární katastrofu a jeho zločinecký režim připravil o život desetitisíce našich občanů a systematicky likvidoval elitu našeho národa včetně příslušníků bývalého sboru československé armády, který, jak výstižně napsal Václav Černý, utrpěl vzhledem k důstojnickým sborům ostatních armád protihitlerovské koalice největší ztráty. Že se pak ovšem někteří českoslovenští vojáci podíleli na teroru vůči bezbrannému německému civilnímu obyvatelstvu (jak bylo zdokumentováno v řadě televizních a rozhlasových pořadů v minulých letech) dehonestovalo hrdinství a oběti našeho domácího i zahraničního protifašistického odboje. Jen pro kontext dodávám, že nemám žádné sympatie k německým revanšistům a i moje rodina byla postižena nacistickou represí, protože můj strýc Karel Struška byl za svou odbojovou činnost vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde koncem války zahynul.

Závěrečná část osudů se týká života lidí v takzvané socialistické společnosti a i zde bych vyzvedl plastičnost jejich líčení. Tak jeden z autorů této „orální historie“ jedním dechem líčí ústrky a represe, jichž se mu od režimních úřadů dostalo, ale zároveň vzpomíná i na to, jak ve velkých podnicích fungovaly lékařské kliniky poskytující bezplatnou a – což nás konfrontuje s naší současností – snadno dostupnou lékařskou péči. Aktéři této knihy vyprávějí často též o svých zkušenostech s chováním členů vládnoucí komunistické strany. Jeden z nich v tomto kontextu vzpomíná, že poznal komunisty, většinou ještě původní prvorepublikové členy KSČ, kteří pomáhali lidem zajišťovat sociální jistoty, ale připomíná i dogmatiky, kteří lidem zničili život. Vzpomínky některých pamětníků podnětně dokreslují obraz mnohých klíčových událostí našich dějin, například okupaci Československa sovětskou armádou v srpnu 1968. Jeden muž například vzpomíná, jak s dalšími občany navštěvoval jednotku sovětských vojáků, které přesvědčovali, že jejich pobyt u nás je zbytečný a že se zde žádná kontrarevoluce nekoná, až je natolik zviklali, že vojáci začali pochybovat o názorech svých velících důstojníků a jednotka byla odvolána a nahrazena jinou. Tentýž muž líčí dramatické události před sovětským velitelství v Ústí nad Labem po druhém vyhraném utkání našich hokejistů nad Sověty na jaře 1969, jak před budovou manifestoval dvacetitisícový dav, jak tam byla zapálena sovětská vojenská vozidla, jak byl zmařen pokus požár uhasit, jak se tam v následném zmatku srazily sovětské tanky a jak lidé nad vyjádřením odporu s okupanty jásali. Důsledný

a nekrvavý odpor drtivé většiny Čechů a Slováků proti velkopanské sovětské aroganci bude navždy patřit k důstojným příběhům našich dějin.

Vyprávění publikovaná v této knize byla sice zaznamenána desetiletí poté, co je dotčené osoby prožily, působí však svěžím a autentickým dojmem, což je dáno i tím, že nejsou podávány s nějakou ideologickou či politickou předpojatostí. Do budoucna by bylo vhodné, kdyby byla zaznamenávána a vydávána líčení našich spoluobčanů, která se týkají mladší historie, tj. jak posledního desetiletí normalizace, tak i bouřlivých devadesátých let, v nichž byly položeny základy naší, v mnohém kontroverzní, současnosti.

Pavel Floss

Libuše Marková

roč. 1918

Narodila jsem se roku 1918 – už jsem se lekla, že jsem řekla ještě o sto let dříve. Bydleli jsme tehdy v Nové Vsi u Nového Města na Moravě. Tatínek byl alkoholik, pamatuji si už ze svých tří let, jak moc pil. Nikdy nám nekoupil ani rohlík, vše, co vydělal, hned propil. Jakmile do ruky dostal výplatu, šel rovnou do hospody. Brzy přestal mít i na jídlo a maminka mu musela dávat ze svého, přitom ale do práce chodit nemohla, protože měla děti – jedno za druhým. A tak byla stále v lese, dokonce i v zimě, protože musela natahat dřevo a postarat se o nás. Chodila na břízky, vyráběla košťata a ta pak prodávala. Dřela jako mezek – a já se to naučila od ní.

Bylo nás celkem pět sourozenců. Jeden z mých bratrů zemřel na otravu krve poté, co ho kousl vzteklý pes. Za doktory se muselo platit, maminka ale nazbyt neměla, a proto zkoušela jít na obec, kde ale nebylo jisté, jestli nárok na lékaře uznají a zákrok proplatí. Bylo to hrozně těžké probojovat.

Když mi bylo pět let, dala mě maminka do služby k jednomu sedlákovi do Branišova. Nikdy jsem jí to nevyčítala, musela, protože nás všechny nemohla uživit. Ostatně, stejně jako mě dala do služby i mé dva mladší sourozence dvojčata, když jim bylo osm. Víte, jak to bylo tíživé! Práce žádná, příspěvky žádné, koruna nikde.

Do rodiny, kde jsem začala sloužit, mě zavedli o Vánocích. Byli to vlastně chalupníci, a nikoli sedláci, a opravdovou služku nebo kočího si dovolit nemohli. Měli malého kloučka, kterému byly dva roky, a mým úkolem bylo si s ním hrát. Jenže i já sama jsem byla ještě děcko. Plakala jsem a jejich děcko taky plakalo. Když jsme oba brečeli, jak jsem ho mohla uklidnit? Hospodář doufal, že si na sebe zvykneme, jenže to vzal za špatný konec. Pohrozil mi: „Když nebudeš poslouchat, zavoláme na tebe četníka!“

Už jsem dříve měla s četníkem špatný zážitek, a proto jsem se jich bála. Proto mě jeho slova tak vyděsila, že jsem si řekla: „Tady nebudu!“

A když domácí odešli poklízet do chlíva, sebrala jsem se a utekla. Vstala jsem z postele, potichu si otevřela dveře, abych nedělala šramot, a utekla jsem. Bylo mi šest a šla jsem jen v noční košilce, skoro nahá a bosá ve sněhu po zmrzlých cestách, po ledové drti, kterou koně podkůvkami rozbili a která pak zase ztuhla. Nohy už jsem měla úplně rozdrásané. Jestli jdu směrem k domovu, jsem nevěděla. Hlavně utéct!

Šla jsem po silnici pryč, a když už jsem nemohla dál, vyšplhala jsem se po mezi k lesu, sedla si pod malý smrček a zahrabávala se, jak mi byla zima, čím dál hlouběji do sněhu. Snažila jsem se zahřívat, ale byla mi taková zima, že jsem pomalu cítila, jak upadám do bezvědomí. Nejspíš od té doby mám na různých místech na těle omrzliny. Vzpamatovala jsem se a rychle z té meze sklouzla zase dolů, ale pro bolavé nohy jsem nemohla skoro vůbec jít. Dobelhala jsem se až do nějaké dědiny a dobouchala se do jedné chalupy, kde mě znali. Posadili mě ke kamnům, paní mi dala nějaké hadry a na nohy škrpále. Jenže doprovodit domů mě nemohla, protože nemohla nechat své děti samotné. Jen mi ukázala směr, kudy mám pokračovat.

Konečně jsem přišla domů. Bydleli jsme v obecní pazderně, v místnosti velké asi jako můj současný pokoj, spolu s dalšími dvěma rodinami. Každá měla v rohu jednu postel a mezi nimi stál stůl, ve čtvrtém rohu pak kamna. Maminka se na mě zlobila: „Co jsem ti říkala! Víš, co z toho bude?! Oplétačky!“

Ještě ten večer přišel hospodář. Byla jsem bita. Maminka povídá: „Nedá se nic dělat, jednou jsme to slíbili, musíš zpět. Víš dobře, že o každý krajíček chleba chodíme prosit do dědiny.“

Musela jsem se vrátit s hospodářem.

Ještě tu zimu pro mě přišel tatínek. Bylo to v noci, když zabouchal sukovicí na dveře. Byl úplně opilý – po cestě vymetl všechny hospody jak v Nové Vsi, tak v Křídlech. Vzal mě a vydali jsme se domů. Ale jak byl ožralý, zapadl cestou do sněhu a nemohl dál. Prosila jsem ho, aby tam nezůstával. Myslela jsem, že ho sníh studí stejně jako mě, jenomže on ve svém stavu nejspíš nic necítil a posílal mě domů samotnou. Tenkrát jsem od něj jedinkrát v životě slyšela dobré slovo: „Já su sviňa, jdi pomaloučku domů. Mě tady nech, já nedojdu.“

Ukázal mi prstem, kudy se mám vydat, a já mu povídám: „Ne, tatínku, já bez Vás nepudu, musíte jít dom, nebo tady taky vostanu.“

Snažil se zvednout, nakonec se mu to podařilo a opravdu jsme se oba domů dostali. Maminka stála na prahu s lucernou v ruce, blížilo se ráno. Měla velkou radost, že jsme se oba v pořádku vrátili.

Doma jsem zůstala jen nakrátko a poslali mě k sedlákovi v Nové Vsi.

Dojila jsem krávy, poklízela, dělala dřevo, myla nádobí. Než jsem šla ráno do školy, musela jsem vodu pro dobytek nanosit z rybníka v kýblu. To bylo starostí!

Do deseti let jsem sloužila jen za oblečení a jídlo, pak jsem vydělala za rok čtyři sta korun. Za celý život jsem nebyla tak ohromně šťastná, jako když jsem si koupila za třicet korun boty – baťovky v Novém Městě. Do třiceti korun jsem sehnala látku na šaty, a ještě jsem z vydělaných peněz posloužila i mamince. Od čtrnácti let jsem už začala pracovat jako dospělá – dělala jsem, jak se říkalo, statnou děvečku. Roky utíkaly. Takto jsem sloužila do jednadvaceti. Na dva roky jsem vstoupila do komunistické strany, slibovali, jak prý nám mladým bude dobře.

Od šesti let se mnou šla poctivost: nelhat nebo se k tomu okamžitě přiznat. Když jsem udělala něco špatně, za chvíli jsem to na sebe řekla. Byla jsem hloupá. Ale jsem ráda, že jsem taková byla.

Život byl špatný, ale vydržela jsem všechny těžkosti. Děti jsem měla zdravé a sama jsem se taky celkem držela. Nyní, když sedím celé dny sama, si v hlavě přebírám každou kapitolku svého života a každého člověka, na které si vzpomenu. Už je to všechno pryč.

Zasněžená vysočina v okolí Nového Města na Moravě, třicátá léta 20. st.

Marie Kaňová

roč. 1928

Josef Kaňa

roč. 1920

Marie Kaňová: Narodila jsem se v Rumunsku v obci Scăiuş, okres KarašSeverin. Dědo, kam spadala oblast, kde jsme bydleli?

Josef Kaňa: Do Banátu. Já jsem chodil do rumunské školy, kam byli povoláni učitelé ze starého Rumunska, ale vůbec jsem učiteli nerozuměl, protože jsme byli rumunští Slováci. Začal jsem se tedy učit a na druhý rok už jsem uměl obstojně rumunsky. Do školy jsem chodil sedm let, když jsem ji skončil, pásl jsem krávy a ovce. Bačoval jsem čtyři roky.

Marie: Nás bylo šest sourozenců. V obci žili jak Slováci a Češi, tak Rumuni.

Dva roky jsem chodila do rumunské školy a učila se rumunsky, ale potom už přišli i slovenští učitelé, takže jsem se tři roky učila slovensky. Dobře jsem se proto nenaučila ani jeden jazyk. Pověz, dědo, jak vypadala naše vesnice.

Josef: Byl to konec světa. Čtyřiadvacet kilometrů to bylo jen k hlavní silnici. Ale dělala se tam dobrá slivovice. Nikde na světě není taková jako tam.

Marie: Od malička jsme s rodiči chodili pomáhat na pole. To bylo naše. Přišli jsme ze školy a šlo se. Když byly žně, táta, děda a chlapi kosili, ženy sbíraly klasy, děti nosily povřísla, která se dělala ze slámy brzo ráno, dokud byla rosa a klasy byly ještě měkké. Nesla jsem v náručí povřísla, mamka se srpem sbírala klasy a dělala snopy. Když bylo pokoseno, skládalo se vždy čtrnáct snopů do kříže. Tak se pokračovalo přes celé pole. Strnisko se pohrabalo, sláma se dovezla domů slepicím na dvůr. Pak se s mlátičkou šlo postupně ke každému domu a zrno se oddělovalo od stonků a plev.

Josef: Jednou jsem pásl ovce a usnul jsem přitom. Ovce zatím vlezly do čerstvé zelené kukuřice a všechnu ji vypásly. To bylo nadělení! Můj strýc se s majitelem naštěstí dohodl a nemuseli jsme škodu zaplatit. Jen mu pomohli dovézt tašky na střechu. Ale měl jsem nahnáno, co z toho bude.

Ve dvaačtyřicátém roce, bylo mi dvaadvacet, jsem narukoval na vojnu. Rumunsko bylo spojencem třetí říše, takže jsme bojovali spolu s Němci proti Rusům. Na frontě jsem ale dlouho nepobyl, jen asi čtrnáct dní. Nejdřív jsme čekali v zákopech na útok. Nic se nedělo. Asi za týden Rusové zaútočili –a hnali nás. Jak jsme utíkali, ostatní vojáci kolem jen padali, jak dostali zásah. Bylo to hrozné. Mě střelili jen do ruky. Stále jsem držel lehký kulomet a s ním jsem padl na zem. Pak se objevili zdravotníci a odnášeli raněné. Ruku mi dali do dlahy, na druhý den ráno přistavili dobytčáky a celou noc jsme jeli od fronty. Dostal jsem tehdy košili, z níž jsem chytil vši. Veš šatní přenáší zákopovou neboli volyňskou horečku. Nedalo se nic dělat, musel jsem vydržet až do příjezdu do města Sibiu. Pobyl jsem tam tři měsíce v nemocnici a poslali mě domů. Chodil jsem na kontroly a asi ještě rok jsem marodil, než mě uznali za uzdraveného. Na vojnu mě znovu neposlali a konečně mi dali modrou knížku. To nejdůležitější jsem však ještě neřekl: ve čtyřiačtyřicátém roce, když jsem marodil, jsme se se ženou vzali! Kolikátého to bylo?

Marie: 12. listopadu 1944. Od té doby žijeme spolu.

Josef: Konala se zábava, uviděl jsem Marii, vzal ji tancovat – a už to bylo.

Marie: Je to srandovní. A stále jsme tu.

Josef: V těch časech rodiče hodně určovali, kdo si koho vezme. Nechodili jsme spolu, hned jsme se vzali.

Marie: Vdávala jsem se, když mi bylo šestnáct. V sedmnácti se mi narodila dcera a ta sem za námi stále chodí. Už jí je třiasedmdesát.

Dědo, povídej, jaká byla naše svatba?

Josef: Naše svatba byla škaredá, pršelo, ba i sníh padal. Museli jsme do kostela, který byl daleko, všude bláto, prostě moc pěkné to nebylo. Svatby začínaly vždy v sobotu večer, kdy se konal družbovský tanec. Mládež u ženicha uspořádala zábavu. V neděli pak začala samotná svatba. Nejprve se jelo k nevěstě na oběd a pak do kostela.

Marie: Než jsme zamířili do kostela, poklekli jsme před rodiči i prarodiči, kteří nám dávali požehnání chlebem nad hlavou. Pak jsme jim dali pusu a šlo se do kostela. V kostele čekali družičky a družbové, novomanželé se postavili před oltář, farář jim podal bibli, vyměnili si prstýnky a slibovali si věrnost až do smrti.

Josef: Z kostela se pak šlo k ženichovi a tam se celý večer tancovalo.

Marie: Když jsem přišla k novomanželovi domů, probíhalo čepení. K začepení se zpívala písnička. Měla jsem krásné dlouhé vlasy v copu, rozpustili mi je a upravili pěkně kolem hlavy. Čepec, šátek – a nevěsta byla začepená.

Dědo, prý jestli nás to netáhne do Rumunska. Jak to vidíš?

Josef: Kdepak, do Rumunska už ne. Na Moravu jsme přišli ve dvaapadesátém. Už je to šestašedesát roků.

Marie: Začali jsme žít v Troskotovicích u Znojma. Jedni staří lidé se chtěli přestěhovat ke svým dětem, tak jsme od nich dům koupili a pěkně si ho opravili. Žili jsme tam až do chvíle, než jsme se odebrali sem do domova seniorů.

V domě jsme měli šrotovník a Josef pro celou dědinu šrotoval krmení pro zvířata. Pořídili jsme si také kravičku, prasátka a slepice. Živili jsme se stejně jako v Rumunsku prací na poli, hospodařili, starali se o zahradu a ovocné stromy.

Pak vzniklo JZD, pojmenovali ho Partyzán a nám všechno sebrali. Mohli jsme se jen dívat a plakat. Malinká prasátka cupitala po ulici za prasnicí, nakládali je do nákladního auta, krávu vyvedli za provaz. Ještě dnes bych brečela. Pak se říkalo, že jsme vstoupili dobrovolně. Pravda je, že jsme se museli podřídit.

Na poli, kam se zasela řepa cukrovka, určili každému družstevníkovi pás lánu, zapíchli kolík se jménem a dotyčný musel pás projednotit. Víte, co je to za práci? Řepy rostly v řádku blízko sebe a musely se vykopat a rozesadit. Šlo třeba o hektar. Já s manželem a ještě jeden pár jsme měli na starost také porodnu prasnic – každý šedesát kusů. Nebo se sázel tabák. Traktor táhl stroj, který dělal pravidelné jamky, a vzadu jsme seděly dvě ženy, na klíně dřevěnou krabici se sazeničkami a každá sázela z jedné strany.

Tabák narostl do velké výšky, někdy byl i vyšší než člověk. Zdola až nahoru měl velké, krásné a široké listy. Jak dozrával, postupně jsme je trhali. Ve vsi postavili tabačárnu, sušičku tabáku, a my jsme v ní listy navazovali

→ Banátský venkov

a věšeli. Pomáhaly nám i děti, když přišly ze školy. Suché listy se vozily někam na Slovensko, kde z nich vyráběli cigarety. Pár let si zpracování tabáku chválili a pak ho najednou zrušili. Snad proto, že se nevyplatilo.

Úroveň družstva, k němuž patřily tři vesnice, se postupně zlepšovala. Chovali jsme drůbež, krůty. Když byly žně, pracovala mlátička, sklízela se kukuřice a řepa. V začátcích jsme dojili ručně, až pak přišly dojicí stroje. Očistili jsme vemeno a připojili čtyři struky, stroj podojil, zatímco my se starali o čistotu, shrnovali hnůj, výtahem ho vyváželi ven na hnojiště, špinavé krávy umývali a česali.

Časem se ale chod družstva začal zase zhoršovat. Říkali jsme, že za zhoršení můžou papaláši. Kancelář družstva byla sice ve vedlejší vesnici, ale páni byli páni, poroučeli a my jsme jen dělali. Jeden mudroval tak a druhý zas jinak, a než se domluvili –však to byli jen obyčejní lidé z vesnice.

Tak jsme žili. A opravdu jsme se dost nadřeli. Jsme tu už skoro sto roků.

↑ Násyp rybniční hráze rybníka pod Hádkem, padesátá léta 20. st.

Alžběta Julie Křivánková

roč. 1926

Mi nombre es Isabel Julija Janik, vivía en Argentina. Pocházím z Březové pod Lopeníkem. Můj otec odtamtud utekl před svými rodiči, kteří byli alkoholici, do Argentiny. Do Argentiny tehdy odcházelo za prací hodně Čechoslováků. Bylo mi asi osm let, když otec odjel, a s maminkou jsme se odstěhovaly k jejím rodičům. Na setkání s tatínkem jsme čekaly dva roky. Pluly jsme s maminkou, která měla cestou na starost ještě dvě další děti, jejichž rodiče už byli v Argentině, z Hamburku. Pluly jsme celý měsíc na velkém parníku s první, druhou i třetí třídou. Cestovaly jsme pochopitelně druhou.

Když jsme přijely do Argentiny, nastěhovali jsme se s tatínkem v Buenos Aires do domu jedné bohatší rodiny. Maminka jim dělala kuchařku a tatínek majordoma. Začala jsem chodit do civilní školy, v níž všichni mluvili španělsky. Musela jsem si nový jazyk rychle natlouct do hlavy – a šlo mi to celkem dobře. Doma jsem dostala snídani a šla do školy. Po návratu ze školy jsem psala úkoly a pak mohla jít lajdačit – třeba do kina, pokud jsem dostala od otce nějaké peníze.

Rodiče mne pak dali do kláštera mezi řádové sestry. Výchova v klášteře byla drahá, ale rodiče říkali, že lajdačím, že v klášteře mi bude lépe. Jednou za měsíc si mě tatínek vyzvedl. To víte, že mi bylo smutno, ale myslela jsem si, že to tak být musí. Ráno jsme se vždy oblékly do tmavomodrých uniforem a šly nejdříve do kostela a teprve potom na snídani. Poté nás vyučovaly řádové sestry. Říkaly jsme jim „madre“, tedy matko. Školu jsem stejně nakonec nedokončila, lajdačila jsem.

Když mi bylo dvaadvacet, potkala jsem svou první lásku. Byl to Argentinec, ale žádný povaleč, student. Jmenoval se Alberto Gido a byl moc hezký. Rodiče se chystali na cestu domů do Československa, ale já zpět nechtěla. Oni však zaveleli a jelo se. To mě opravdu zasáhlo. Řekla jsem si, že takto se ke svým dětem nikdy chovat nebudu.

↗ Buenos Aires