VACHEK
foto David Konečný
foto David Konečný
VACHEK
MAKING OF VACHEK: ŘÁDKY PŘES CELOU ŠÍŘI STRÁNKY /Radim Procházka/ — 13
MEZI SLOVEM A OBRAZEM /Miloš Kameník / — 17
KAREL VACHEK, DAGMAR URBÁNKOVÁ-VACHKOVÁ, PETR VACHEK, LUDMILA VACHKOVÁ-DRHOVÁ /Ludmila Vachková-Drhová/ — 35
SCÉNÁŘE /Karel Vachek /
MORAVSKÁ HELLAS /plakát a fotografie z filmu/ — 41
HRDINA BOHEMIA /scénář/ — 45
KDO BUDE HLÍDAT HLÍDAČE? /scénář/ — 59
LÉTAJÍCÍ BLÍŽE NEIDENTIFIKOVATELNÉ ČESKÉ PŘEDMĚTY /první verze scénáře/ — 83
LÉTAJÍCÍ BLÍŽE NEIDENTIFIKOVATELNÉ ČESKÉ PŘEDMĚTY /druhá verze scénáře/ — 109
SPŘÍZNĚNI VOLBOU /plakát a fotografie z filmu/ — 135
ČESKÁ REGURGITACE /scénář/ — 139
ROM /scénář/ — 151
BOHEMIA DOCTA /scénář/ — 167
CO DĚLAT? A CESTA SVĚTLA /námět/ — 287
NOVÝ HYPERION ANEB VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ /plakát a fotografie z filmu/ — 293
CO DĚLAT? (CESTA Z PRAHY DO ČESKÉHO KRUMLOVA
ANEB JAK JSEM SESTAVOVAL NOVOU VLÁDU) /autorská explikace/ — 297
CO DĚLAT? (CESTA Z PRAHY DO ČESKÉHO KRUMLOVA
ANEB JAK JSEM SESTAVOVAL NOVOU VLÁDU) /výpověď před dokončením stejnojmenného filmu nejen o něm/ — 301
CO DĚLAT? (CESTA Z PRAHY DO ČESKÉHO KRUMLOVA ANEB JAK JSEM SESTAVOVAL NOVOU VLÁDU) /plakát a fotografie z filmu/ — 311
BOHEMIA DOCTA ANEB LABYRINT SVĚTA A LUSTHAUZ SRDCE (BOŽSKÁ KOMEDIE) /plakát a fotografie z filmu/ — 315
KDO BUDE HLÍDAT HLÍDAČE? DALIBOR ANEB KLÍČ K CHALOUPCE STRÝČKA TOMA /autorská explikace/ — 319
KDO BUDE HLÍDAT HLÍDAČE? DALIBOR ANEB KLÍČ K CHALOUPCE STRÝČKA TOMA /plakát a fotografie z filmu/ — 323
OBROZENCI A OBRODITELÉ /autorská explikace/ — 327
OBROZENCI A OBRODITELÉ /scénář/ — 331
ZÁVIŠ, KNÍŽE PORNOFOLKU POD VLIVEM GRIFFITHOVY INTOLERANCE A TATIHO
PRÁZDNIN PANA HULOTA ANEB VZNIK A ZÁNIK ČESKOSLOVENSKA (1918—1992) /plakát a fotografie z filmu/ — 661
TMÁŘ A JEHO ROD /námět/ — 665
TMÁŘ A JEHO ROD ANEB SLZAVÉ ÚDOLÍ PYRAMID /plakát a fotografie z filmu/ — 669
KOMUNISMUS /scénář/ — 673
KOMUNISMUS A SÍŤ ANEB KONEC ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE /plakát a fotografie z filmu/ — 795
RUKOPISY A STROJOPISY /náměty a scénáře školních filmů, ukázky scénářů připravovaných filmů, diplomy ad./ — 801
NOVÁ VLNA V ČESKÉM FILMU A KAREL VACHEK / Vratislav Effenberger/ — 846
FILMOGRAFIE KARLA VACHKA — 849
OCENĚNÍ FILMů K ARLA VACHKA — 852
BÁSNĚ /Karel Vachek /
BÁSNĚ /z knihy 3 a ½ podruhé a z Filmu a doby 4/1993/ — 857
BÁSNĚ SEŘAZENÉ PODLE LET VZNIKU A BÁSNĚ BEZ DATACE /vybrala a seřadila Ludmila Vachková-Drhová/ — 875
POZNÁMKY, ÚVAHY A PŘEDNÁŠKY /Karel Vachek /
TEXTY A ÚVAHY /60. léta , vybrala a seřadila
Ludmila Vachková-Drhová/ — 1163
1988—1989 — 1195
PSEUDOTEOLOGIE — O VNITŘNÍM SMÍCHU / báseň, docentova přednáška/ — 1279
PSEUDOMODLITBA — O ROZDVOJENÍ MYSLI / báseň, profesorova přednáška/ — 1307
PŘEDJAŘÍ NOVÉ VLNY /Dagmar Urbánková-Vachková/ — 1335
EGO — K UCHAŘSKÁ KNIHA /Ludmila Vachková-Drhová/ — 1359
MÁLO, ALE DOST! /František Dryje/ — 1448
VLASTNÍ ŽIVOTOPIS /Karel Vachek / — 1453
OBRAZY VACHKOVÝCH — 1507
„VACHCI“ A VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Zuzana Všetečková/ — 1508
FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA — 1661
EDIČNÍ POZNÁMKA — 1729
SUMMARY — 1731
MAKING OF VACHEK: ŘÁDKY PŘES CELOU ŠÍŘI STRÁNKY Vydání sebraných spisů bylo mým „producentským projektem“. Nechci se chlubit, píšu to hlavně proto, že vše ostatní, co se nám za těch téměř dvacet let spolupráce s Karlem Vachkem podařilo dokončit, bylo iniciováno jeho uměleckým záměrem. A současně je anabáze vzniku spisů dobrou studií Vachkova přístupu ke světu i k tvorbě.
Nejvíce mne vždy zajímaly jeho nerealizované scénáře ze 60. a 70. let. Nešlo mi však o knižní vydání, přesvědčoval jsem pana režiséra, aby některý z nich zfilmoval. On o tom se mnou rád hovořil, ale postupem času mi docházelo, že se mu do toho nechce. Během čtyř dekád, které uplynuly od jejich vzniku, úspěšně rozvíjel originální tvůrčí metodu, jež by se ale na dané texty nehodila. A taky zestárnul a chtěl se jako příslovečný švec držet svého kopyta. Sem tam ovšem něco částečně použil. Třeba ze scénáře Bohemia docta, který psal v letech 1975 až 1979, sám sobě „ukradl“ název a dal ho filmovému románu z roku 2000. I když má scénář úplně jinou formu i historický kontext než film, obojí portrétuje představitele dobové intelektuální a umělecké elity.
Vachek Radim Procházka
Karel
V době, kdy jsem Karla Vachka nadšeně přesvědčoval, že spolu natočíme „hraňák“, jsem chtěl knižně vydat jeho poezii. Tu začal psát, když ho z FAMU poslali na rok do továrny v tehdejším Gottwaldově. Dokonce jsme měli s jeho spolužákem a celoživotním přítelem, básníkem Petrem Králem předjednáno, že se ujme editorské role. Vachek to ale odmítl. Jednak měl pochybnosti, zda jsou básně dostatečně dobré na publikování, jednak se chtěl přípravy knihy případně ujmout sám.
Během dokončování filmu Komunismus, který se měl stát režisérovým posledním opusem a jenž definitivně potvrdil, že Vachek dopředu sepsané dialogy inscenovat nechce, jsme se o sebraných spisech začali bavit vážněji. Příprava knihy se tak stala jeho dalším tvůrčím počinem. On se ale vždy dokázal soustředit jen na jeden projekt. Dokud byl ponořený v Komunismu, nebyla šance v práci na knize pokračovat. Už v té době jsem oslovil publicistu, pedagoga, filmaře a znalce Vachkova díla Miloše Kameníka, aby se ujal role editora, či spíše Vachkova „pomocňáka“, jakéhosi editorského asistenta. Tuto roli přijal pokorně a trpělivě. Jeho čas měl teprve přijít…
Vachkovy pochybnosti týkající se kvality textů se vrátily. Nebyl si jistý zejména tím, zda publikaci unesou scénáře, které vznikají primárně jako utilitární text k dalšímu použití. V některých případech navíc šlo o pouhé rozpracované náměty. Já — a nejen já — jsem však byl přesvědčen, že mají i literární hodnotu, a samozřejmě také nepopiratelný význam historických pramenů.
Vachek si tedy na nás i na spisy vymyslel léčku. Rozhodl se, že sazbu rozdělí do tří sloupců a v každém z nich „poteče“ jiný text. Takto se budou horizontálně potkávat zcela nečekané věci a tímto „střihem“ se vytvoří nové kontexty a kvality, čímž se překonají dílčí nedostatečnosti jednotlivých děl. Trochu jsem nad tím skřípěl zuby, dokonce jsem nahlas vyjádřil pochybnosti, ale slovo Mistra bylo svaté. Jako vždy se postupovalo podle jeho plánu. Tímto
způsobem jsme tedy na spisech nějakou dobu pracovali. Dokonce vznikl návrh patřičného layoutu, do kterého se mělo začít sázet.
Komunismus měl světovou premiéru na konci října 2019 v Jihlavě, koncem ledna 2020 byl uveden v Rotterdamu — a Vachkův tvůrčí zápal se mohl plně napřít do spisů. Na začátku února jsme se s Milošem vypravili do Vachkova bytu, kde nám autor předal rukopisy scénářů. Básně si však zatím ponechal s tím, že je nejdřív sám pročte.
V březnu vypukla pandemie covidu. Svět a s ním i příprava spisů se zastavily…
Začátkem prosince nás Vachek najednou povolal k sobě do kanceláře na katedře dokumentární tvorby. Tlačil na to, aby spisy vyšly co nejdříve. Řekl nám, že už netrvá tak striktně na třísloupcové podobě knihy a ať se stavíme u něj doma, že nám vydá i ostatní rukopisy. Asi už tušil, že se blíží konec.
K předání textů už za jeho života nedošlo. Dostali jsme je až na začátku roku 2021 od jeho syna Karla Vachka mladšího.
Byl jsem velmi sklíčený z odchodu svého učitele; režiséra a člověka, který změnil můj pohled na kinematografii i na život. Ale zároveň se mi ulevilo, alespoň ve vztahu k sebraným spisům. Teď si je budeme moci vydat tak trochu podle svého, samozřejmě se vší empatií k autorovi. Někdy přece může být váš postup vhodnější, i když si dotyčný myslí něco jiného, ne?
Teď už to bylo hlavně na Miloši Kameníkovi. S podporou nakladatelství Větrné mlýny, s pomocí svojí ženy Adély, Vachkovy sestry Ludmily, Vachkovy žákyně Heleny Všetečkové a její matky Zuzany dokázal knihu připravit k vydání, a ještě o Vachkově literární pozůstalosti napsat do odborného časopisu Iluminace (č.2/2021). Dokonce se podařilo dohledat některé texty, které byly považovány za ztracené.
Sebrané spisy tak obsahují jak Vachkovy přednášky a scénáře, tak i básně, deníkové záznamy a texty ke scénářům, tzv. explikace tvůrčího záměru. Máme tedy nyní k dispozici celé Vachkovo písemné dílo.
Vachkovým záměrem bylo, aby spisy „zaknihovaly“ i tvůrčí činy jeho nejbližších příbuzných: manželky Dagmar, sourozenců Ludmily a Petra a syna Karla. To kniha, kterou právě držíte v rukou, naplňuje. Najdete v ní ukázku z diplomové práce Dagmar Vachkové, knihu Ludmily Vachkové-Drhové a obrazy všech jmenovaných, zejména Vachkova bratra Petra.
Přeju si, aby úspěch sebraných spisů potvrdil, že pravdu jsem měl tenkrát já — že Vachkovu písemnou pozůstalost unese i klasický zlom s řádky přes celou šíři stránky.
Radim Procházka, prosinec 2023
Karel Vachek Miloš Kameník
MEZI SLOVEM A OBRAZEM Vydáním knihy Vachek se uzavírá dílo Karla Vachka. Filmovými historiky a publicisty je Vachek obvykle řazen k československé nové vlně, byť bývá často zmiňován na jejím okraji. On sám se k této příslušnosti stavěl rezervovaně, stejně jako k řazení mezi dokumentaristy, případně ke zmínkám o „Vachkově škole“ v souvislosti s jeho pedagogickým působením na FAMU (1993—2020). Pracovně jsme si knihu s filmovým producentem Radimem Procházkou, iniciátorem vydání, pojmenovali „sebrané spisy Karla Vachka“, protože na veřejnost se dostávají nejen již publikované texty, ale i množství dosud nezveřejněných prací. Stěžejní část svazku tvoří (převážně nerealizované) scénáře, doplňují je autorské explikace, teoretické práce, bohatý výběr poezie, úvah a poznámek. Kniha by se ale mohla jmenovat i „Vachkovi“, neboť veřejnosti nejznámější Karel pociťoval silnou osobní i uměleckou spřízněnost se svou ženou Dagmar, sestrou Ludmilou, bratrem Petrem, ale i se synem Karlem a jeho rodinou.
Na Vachkovo přání zde představujeme i jejich dílo. Vachek k publikování vybral úryvek z diplomové práce své ženy Dagmar, kterou napsala roku 1967 na FAMU a jejímž tématem je filmová tvorba Vladislava Vančury, konkrétně jde o kapitolu „Předjaří Nové vlny“, věnovanou snímku Marijka nevěrnice (1934). Znovu publikujeme knihu Ludmily Vachkové-Drhové Ego — Kuchařská kniha, která vyšla již v roce 1967, v rozšířené a kompletní verzi pak v roce 2014. Všichni členové rodiny, včetně Vachkova syna a vnučky, jsou pak představeni také skrze svou výtvarnou tvorbu, zejména pak malířskou práci Petra Vachka. Znovu vycházejí Vachkovy přednášky — docentská a profesorská, jež se pod názvy Pseudoteologie (O vnitřním smíchu) a Pseudomodlitba (O rozdvojení mysli) staly součástí Vachkovy knihy Teorie hmoty (2004). Zveřejněny byly již také dva scénáře. V červnu 1968 v časopise Film a doba (6/1968), s úvodem Vladimíra Bora, vyšla poslední verze scénáře k nerealizovanému snímku Kdo bude hlídat hlídače? Předchozí, kratší verze téhož scénáře, byla otištěna paradoxně později, na jaře 1969, a sice v knize Jiřího Janouška 3 a ½ podruhé, kde se nachází i přepis dialogů Moravské Hellas (nejde o původní scénář), několik Vachkových básní a výtvarných prací. Na jaře roku 2021 byl ve Filmu a době (1/2021) uveřejněn scénář k České regurgitaci, filmu, jenž byl v roce 1968 roztočen, ale zůstal nedokončen. Úryvek ze scénáře k tehdy chystanému projektu Komunismus byl publikován v roce 2015 v revue Analagon (č. 77). Kromě básní v Janouškově knize, které vybral a uspořádal Vachek (a Petr Král), pak už vyšla jen jedna báseň ve Filmu a době (4/1993). Po Vachkově smrti byly v roce 2021 uveřejněny, i v souvislosti s přípravou této knihy, další ukázky z jeho básnického díla. 1) Zbývající texty se ke čtenářům dostávají poprvé.
1) Vachek básním nedával názvy, ale většinu z nich opatřil datem vzniku. V internetové dokrevue.cz tak vyšla báseň z 19. března 1967 a ve Tvaru (6/2021) byly formou faksimile otisknuty básně z 29. května 1964, 7. července 1966, 13. února 1966, 10. prosince 1971, 2. ledna 1972, 8. dubna 1968 a 7. srpna 1990.
(NEREALIZOVANÉ) SCÉNÁŘE
Karel Vachek, jenž je znám jako filmový autor díky dokumentárním počinům z 60. let 2) a sedmi rozsáhlým, esejisticky koncipovaným dokumentárním titulům z porevolučního období 3), připravoval i řadu dalších filmových projektů. Napsal několik scénářů, které se neúspěšně snažil prosadit k realizaci — Hrdina Bohemia, Kdo bude hlídat hlídače?, Talíře ve vzduchu/Létající blíže neidentifikovatelné české předměty, Česká regurgitace, Rom, Bohemia docta, Co dělat? a Cesta světla. Kromě nich publikujeme ještě texty Obrozenci a obroditelé a Komunismus, na jejichž základě sice snímky vznikly, ale od psaných předloh se zcela liší.
Ačkoli se Vachek netajil skepsí k dělení kinematografie na hranou a dokumentární, ve svých snímcích, přes veškeré inscenované a performativní vstupy, nikdy nepracoval s iluzivní povahou fikčního vyprávění, jak ji známe z tradiční hrané tvorby. Tím se jeho filmy do určité míry odlišují od nerealizovaných scénářů, v nichž se s těmito postupy setkáváme. Rozšiřuje se nám tak pohled na Karla Vachka jako autora a ukazuje se, nakolik odlišné jeho dílo mohlo být, kdyby u příslušných institucí dostal prostor k jejich realizaci. Vachek vycházel z poválečného étosu „auteurství“, jemuž zůstal po celý život věrný. Principiálně odmítal přistupovat na umělecké kompromisy, filmový tvůrce je v jeho chápání ekvivalentem malíře nebo básníka, jejichž tvorba se rovněž vyznačuje zesílenou subjektivitou ve smyslu autorské vize. Vachek scénárista nespolupracoval s jinými autory, odmítal dramaturgy a ani po roce 1989 si do práce nenechal od producentů a dramaturgů příliš zasahovat. U svých realizovaných projektů se nesnažil dosáhnout jakkoli konvencionalizovaného tvaru, jehož cílem by bylo naplnit předem dané, očekávatelné vzorce. Nikdy nevyprávěl dramaticky vyklenutý příběh. Jeho texty (a filmy rovněž) se skládají z mnoha dílčích příběhů či spíš jejich fragmentů, drobných poznámek, úvah, parafrází, úryvků, historek, komentářů, vyprávění a samostatných situací, jež mají být (nebo jsou) natočeny dokumentární formou či za pomoci performativně uchopených, přiznaně inscenovaných výjevů, blízkých hrané tvorbě. Odmítal film skládat z narativních elementů, jejichž přítomnost podmiňovala pouze jejich kauzální funkce.
I když můžeme pouze spekulovat o případné konečné podobě připravovaných projektů, je patrné, že se scénáře do určité míry vyznačují odlišnou poetikou od děl realizovaných. Vachkovy snímky stojí na stylistické i situační dynamičnosti a montáži, která drobí dialogické i observační pasáže, aby je posléze nově, tj. polyfonicky, strukturovala. Snímané situace vycházejí z non-fikční matérie. Vachkovy filmy ani klasické scenáristické předlohy nemají. Autor se textu buď nedržel ( Moravská Hellas, Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie), nebo jej ani neměl (Spřízněni volbou vznikli
2) Moravská Hellas (1963), Spřízněni volbou (1969).
3) Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (1996), Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) (2000), Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002), Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918—1992) (2006), Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid (2011), Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019).
observační metodou, porevoluční esejistické dokumenty neměly ucelenou literární předlohu). Scénáře však, zejména ty z 60. let, počítaly s výpravnějším a stylizovanějším pojetím mizanscény, včetně výtvarně propracovaných dekorací a rekvizit, s trikovými záběry, častějším využitím fiktivních postav a částečně fixovanými monology či dialogy.
Z textů vyvstávají Vachkova oblíbená témata, motivy, formální či stylistické postupy a jejich variace. V této rovině se scénáři (Hrdina Bohemia, Kdo bude hlídat hlídače?, Česká regurgitace, Rom a Bohemia docta) zabývá Martin Švoma v monografii Karel Vachek etc. (2008) a zasazuje je do kontextu Vachkovy tvorby. 4)
Ve Vachkově pozůstalosti se našlo i několik textů a poznámek z dob studií, například scénáře ke školním filmům Nebe a silnice, Malíř Kamil Lhoták 5) a Pan Pelíšek. Jde o krátké útvary psané na stroji, doplněné o řadu ručně vepsaných poznámek a není jasné, zda se jednalo o jejich konečnou verzi. Některé uveřejňujeme jako faksimile v příloze. Původní scénář k Moravské Hellas, který Vachek, jak často vzpomínal v rozhovorech, během realizace odložil, aby začal točit spontánně okolní realitu, nalezen nebyl. Po dokončení Moravské Hellas (1963) se Vachek pustil do příprav celovečerního hraného filmu, šlo však o látku druhově rozkročenou mezi dílem hraným a dokumentárním. Barrandovská tvůrčí skupina Šebor-Bor ho vyzvala, aby předložil scénář. V roce 1964 tedy Vachek píše námět a později i kratší scénář nazvaný Hrdina Bohemia. Vzápětí vznikl jiný scénář, pojmenovaný
Karel
Vachek Miloš Kameník
Sebevražda, jehož další dvě dochované verze už nesou název Kdo bude hlídat hlídače? (druhá verze nemá v názvu otazník, třetí ano). Projekt byl dán do výroby, ale ještě v době přípravných prací byl bez bližšího vysvětlení zastaven. Do další výrobní fáze se nedostal ani projekt Talíře ve vzduchu, jehož synopsi Vachek odevzdal v listopadu 1967 a v červenci 1968 pak i dvě verze literárního scénáře s pozměněným názvem — Létající blíže neidentifikovatelné české předměty
Na jaře 1968 Vachek konečně mohl opět točit. V celovečerním dokumentu Spřízněni volbou zachytil politické zákulisí z období tzv. pražského jara. Po srpnové okupaci natáčel, taktéž v duchu „cinema-vérité“, další dokumentární materiál zachycující tehdejší dění. Současně s tím píše scénář k České regurgitaci, v němž počítá jednak s materiálem natočeným v ulicích, tak s dalšími, více inscenovanými výjevy (např. stavba modelu města u něj v bytě, rekvizity demonstrující regurgitaci). Výroba ale byla s nastupující „normalizací“ zastavena. Ve stejné době napsal ještě scénář s názvem Rom. V těchto dvou pracích Vachek již počítal s větší mírou dokumentárního materiálu. Za „normalizace“ se po neblahé zkušenosti s výrobou dokumentárního snímku Nový byt 6) z filmového světa nedobrovolně stáhnul. Od poloviny
4) Pomíjí texty Talíře ve vzduchu a Létající blíže neidentifikovatelné české předměty, které byly nalezeny později. S ohledem na dobu vzniku knihy nereflektuje scénáře napsané později (Obrozenci a obroditelé, Komunismus).
5) Tento jediný počin z dob studií se dochoval.
6) Dokument Nový byt vznikl podle jednostránkového námětu a pojednával o rodícím se konzumu. Výsledné dva sestřihy však byly vedením Krátkého filmu odmítnuty a snímek byl, už bez Vachkova přispění, radikálně přepracován, přičemž jeho verze se nedochovaly: Martin Švoma: Karel Vachek etc., NAMU, Praha 2008, s. 87.
70. let, kdy už se živil manuálně, napsal či spíš sestavil text nazvaný Bohemia docta. Poprvé zde využil nové formy literární přípravy filmu. V roce 1979 s rodinou emigroval do USA, kde se bezvýsledně snažil realizovat tři projekty, přičemž se dochoval námět jen jednoho z nich (Co dělat? a Cesta světla). V roce 1984 se z rodinných důvodů vrátil do Československa a k plnohodnotné tvorbě se dostal až po roce 1989. 7) K většině snímků natočených po r. 1989 napsal Vachek pouze explikaci nezbytnou pro žádost o podporu a jinak čerpal z rozsáhlých rešerší (články, úryvky z knih, novinové výstřižky, vlastní útržkovité poznámky), které však do souvislého textu neuspořádal. Některé z těchto „explikací“ uveřejňujeme, např. Kdo bude hlídat hlídače?, Dalibor aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma nebo Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid. Vachek nepočítal s důslednou transformací literárního popisu ve filmové obrazy (konkretizace mizanscény, způsob jejího snímání, postprodukční uspořádání natočeného materiálu ad.), v jeho pojetí má scénář otevřenější tvar, stává se platformou pro promýšlení témat, motivů a vystavění potenciální formy, jíž se lze držet, ale pod vlivem okolností či momentální inspirace se od ní lze i oprostit a využít jí jen jako volné předlohy. V tomto smyslu lze i scénáře natočené po revoluci, z nichž vzešla konkrétní díla, označit za „nerealizované“, protože s výsledným snímkem nemají mnoho společného. Scénáře se v jeho pojetí sice stávají součástí tvůrčího procesu, nikoli však fází realizačně nezbytnou. Vachek opakovaně zmiňoval, že scénáře psal fakticky z nutnosti, když žádal instituce o podporu: „Když napíšete filmový scénář a vyrobíte tzv. střeva, soupis všech lidí (zvířat, někdy i rostlin a hmyzu), staveb a předmětů pro místo a den, včetně filmové techniky, jste zavázáni produkci (vše stojí peníze), že to všechno použijete. Nenávidím produkci a nenávidím scénář.“ 8)
Nejstarším dokladem Vachkovy snahy natočit hraný snímek je projekt s pracovním názvem Hrdina Bohemia (1964). Strojopis se dochoval ve třech verzích. První nese název Oldřich Nový & a má podobu třístránkového, ručně opoznámkovaného námětu či filmové povídky s prvky autorské explikace. Od začátku je zřejmé, že nepůjde o konvenční hraný titul s klasicky vystavěným příběhem. Vachka nezajímá dramatická stavba jednotlivých scén, nesnaží se o vizuální evokaci situací, nebuduje vyprávění jako sled příčin a následků v iluzivním příběhu, ocitáme se v prostoru stylizovaného reálu. Protagonista — herec Oldřich Nový ztvárňuje postavu Casanovy, ale vystupuje i sám za sebe a hovoří o vlastním životě. Témata hovoru jsou jen letmo nahozena („… začíná vzpomínat na svůj uplynulý život“), dochází k fúzi inscenované a dokumentární roviny vyprávění. Vachek spoléhá na okamžik improvizace a momentální inspiraci, počítá i s inscenovanými výjevy, zde ovšem jen rámcově naznačenými. Do vyprávění vstupují i vedlejší motivy, jejichž vztah k základní lince je doplňkový či asociativní. Spojuje tak na základě básnické
7) V roce 1986 realizuje v Krátkém filmu, pro společnost Komenium, čtvrthodinový výukový snímek Správné měření.
8) Karel Vachek: Teorie hmoty, Herrmann a synové, Praha 2004, s. 82.
„licence“ na první pohled nespojitelné a nepřímo spěje ke komentáři společensko-historických otázek. Se všemi těmito prvky se setkáváme i v jeho pozdější tvorbě. Části textu nesou stopy básnické imaginace bez explicitní vazby k „celku vyprávění“, přičemž nejde o rušivý prvek, ale o základ Vachkovy poetiky. Množství různorodých motivů, nikoli nutně souvisejících, může vést k roji subjektivních úvah a myšlenek, pokud na to divák či čtenář přistoupí.
Následující verze, nazvaná Oldřich Nový, je detailnější a nese konkrétnější rysy scénáře, jenž sice ještě není rozdělen do obrazů, ale zejména úvod je popsán velmi podrobně. Jednotlivé scény se rozšiřují a doplňují o nové motivy, další jsou odvyprávěny jiným způsobem. Vachek také poprvé zvažuje vlastní účast před kamerou. 9) Poslední verze, pojmenovaná Hrdina Bohemia, kterou zde publikujeme, využívá dvousloupcové struktury, kde vlevo čteme, co vidíme, a vpravo, co slyšíme, ovšem bez rozdělení na jednotlivé obrazy se známou specifikací — EXTERIÉR/INTERIÉR, DEN/NOC. Ani třetí verze scénáře zřejmě neměla být finální. Ručně psané poznámky ve strojopisu obsahují četné úpravy a útržkovité komentáře. Některé scény jsou přeškrtnuty, několik poznámek je naopak připsáno k obrazové i zvukové části, Vachek přidal zejména několik replik. Objevují se i věty obecného rázu napsané na kraji papíru, ale i letmé nákresy scén a kostýmů. 10)
Vachek Miloš Kameník
Karel
Kdo bude hlídat hlídače? 11) je nejznámějším Vachkovým nerealizovaným projektem. Jednak měl k realizaci nejblíže a také jde o jeho jediný ve své době publikovaný scénář. První verze látky se dochovala ve strojopise pod názvem Sebevražda a se scénářem Hrdiny Bohemie má společnou koncepci antiiluzivní performativní hry a herce Oldřicha Nového v hlavní úloze. Vedle Nového, střídajícího se zde v roli Johana (v dalších verzích přejmenovaného na Kristiána Toma) se svým civilním já, má příběh ještě druhého hrdinu, vojína Viktora Fau. V civilu je artistou a ve scénáři dostává přibližně stejný prostor jako Nový. Skrze tyto figury Vachek zpřítomňuje své „utopicko-poetické“ myšlenky. Ačkoli ani zde nelze hovořit o dramaticky koncipovaném příběhu, narativní struktura je sevřenější. Řada scén připomíná „tradičně“ inscenované obrazy, průběžně ale rozbíjené zcizujícími prvky. Postavy pronášejí nejrůznější teze, úvahy a věty, jež nejsou dialogické povahy. Mnohdy je naznačeno jen téma rozmluvy, aby zbytek mohl vzejít z improvizace. Vyprávění je prokládáno dokumentárními pasážemi, ale i výpravnými a groteskně pojatými scénami. V letech 1965—1966 napsal Vachek další dvě verze scénáře, již pod názvem Kdo bude hlídat hlídače? Třetí verze je rozsáhlejší, a zatímco předchozí dvě byly úzce spojeny s vojenským prostředím jako metaforou reálného světa, ta třetí nabývá, díky přidané linii Totálního města, jež je (anti)utopické povahy, globálnějšího rozměru.
9) Ve scénářích se pak Vachek jako protagonista objevuje i v České regurgitaci, Romovi a Komunismu. Od filmu Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) účinkuje před kamerou pravidelně.
10) Ukázky strojopisu uveřejňujeme v příloze.
11) Vachek se po letech vrátil k názvům některých svých nerealizovaných scénářů. V roce 1996 tak pro svůj film použije název Co dělat?, v roce 2000 název Bohemia docta a v r. 2002 pak titul Kdo bude hlídat hlídače? Tyto filmy však z původních scénářů přímo nevychází.
K DO BUDE HLÍDAT HLÍDAČE?
/scénář/
OBRAZ NULTÝ /černé na bílém/ Titulek: „Kdo bude hlídat hlídače?… (Chaloupka strýčka Toma — madame Beecher-Stoweová)“
Titulek: „Milý diváku! Představuj si! Uvaděčka ti háže horký, mokrý ručník! A ty si otírej ČELO, KRK, UŠI a OČI!“ (Je lépe při promítání tuto akci uskutečnit!)
OBRAZ PRVNÍ /exteriér — střed Totálního města/ Blyštivý oltář v bělobách; skleněná dóza v jeho nitru je naplněna lidským embryem. Nápis na dóze: „Když se směje jedinec Vašeho druhu, Můj člověk se nesměje!“ Oldřich Nový klečí na nejvyšším stupni pod oltářem a promluví: „Ljóžka, ljóžka, ljóžka byla…“ Titulek přes obraz: „Ljóžka = zimní spánek obyvatelstva. Důvod: úspora potravin!“ Je obklopen sádrovými sochami v životní velikosti — dělník, rolník, inteligent, matka a děti; všichni jsou asijského typu a v sádrových rukou drží transparent s nápisem: „Škrkavky žijící v útrobách podvyživeného jakéhosi 750mil. národa váží 130 tisíc tun!“ Oldřich Nový strhává se sebe masku strýčka Toma, na způsob srnce shazujícího paroží. Titulek přes obraz: „MUDR — Muž Určený k Dalšímu Růstu.“ O dva oltářní schody níž klečí dvě ženy v róbách, mladinká a padesátnice (budou podstatné později), drží mezi sebou vzpínajícího se srnce na blankytných stuhách. Oldřich Nový: „Obrovská pumpa instalovaná v USA saje vědecké kádry z Evropy a Latinské Ameriky. Vzduchoprázdno, které tak v Evropě vzniká, vstřebává kádry z Mého Totálního města!“ Oltář se chvěje ve zvuku dusajícího davu, který se probouzí se zpěvem: „Česká mše vánoční, Jakub Jan Ryba — pasáž Hej, mistře, vstaň bystře…“ Oldřich Nový postaví stojku, detail obličeje, který má už zcela odmaskován. Zaznívá šťastné volání Viktora Faua: „Maršál, Vůdce a Tvůrce Státního Náboženství, Dobrodinec Vlasti, Obnovitel Finanční Nezávislosti, První Novinář Republiky!“ Dav: „Kristián Tom!“ Oldřich Nový v civilním obleku natahuje ruce od oltáře dolů z balkónu k davu a prvnímu muži tiskne ruku. (Jde o pozdějšího důstojníka pyrotechnika.) První muž vykřikne: „Totální tajný číslo jedna!“ První muž tiskne nyní ruku nejbližší ženě. Nejbližší žena: „Totální důvěrnice číslo dvě!“ Stisk Oldřicha Nového (Kristiána Toma) se takto šíří davem a číslo stoupá. Na nebi jsou přibodnuti živí motýli. (Trik.) Stručný popis středu Totálního města: Náměstí rozpadajícího se kamenného města, zarostlé neporušenou travou i v oknech. (Lze nalézt v pohraničí.) Na čelném místě balkón s oltářem, pod ním královny krásy. Napříč náměstí jsou rovnoběžné hliněné náspy, mezi nimiž je vždy prostor obsazen. V příkopu pod balkónem jsou různá zvířata, v dalším ryby, v dalším plazi. Přes náspy jsou dřevěné můstky, ze kterých lze havěť pozorovat, a po nich se pohybuje dav. Nad balkónem je voliéra s ptáky. Nad domy visí velké stříbrné balóny. Jeden z náspů je upraven jako kolejová dráha, po které se pohybuje ohnivý stroj, který se po každé jízdě — obsazen Prvním mužem — roztříští o zeď. Druhý násep je upraven jako cesta pro koně obtížené bílými balíky. Je zde zakrytá jáma, vysázená uvnitř otrávenými
bambusovými kolíky, miny a vosí hnízda! Hroby i polní kuchyňka. Jsou zde zvláštní stroje podivných funkcí, jež jsou sdružené. Mučidlo — cukrářství — lázeň milostnic atd.! Před vchody stojí strážní. Všechno musí být umístěno logicky a musí mít skutečnou funkci. Nic zde není pro jakési výtvarno, ale pro stavění, používání a ničení. Viktor Fau, přízemní akrobat, triumfálně vjíždí v čele svého malého cirku do středu Totálního města, obklopen cizokrajnými zvířaty a artisty (každý mluví jiným jazykem); nápis na voze: „Cirkus na atomový pohon.“ Nějaký slovenský artista: „Ve Francii je cirkus Francouzův (Francouz přitaká), v Rusku Rusův (Rus přitaká), v Indii Indův (Ind přitaká), na Slovensku je můj, a tak jsme vždy k vládám loajální!“ V příkopech leží hladoví, ústa plná trávy, ti nejmenší cucají kosti a jedí hlínu u hrobů. Mají na nosech obvazové roušky, jako později všechny děti; dítě: „V zimě proti rýmě, v létě proti prachu a bacilům.“ Ti ve stínu jsou oblečeni v bohatých kožiších, ti na slunci v letních šatečkách a naboso. Fillovské koně vytrhávají v papírovém dole za pomoci vojska obrovské cáry bílé papírové hmoty, žerou je a koně, kteří doposud nepřetržitě vlekli balíky přes náměstí, pomalu mizejí. Jeden z maličkých horníků: „Uran dochází, došel, bude nyní jen pro koně, kteří zničí válku válkou!“ Slovenský artista: „Hledáme sněžného muže!“ Dav: „Špióni!“ Viktor Fau volá z vozu k davu: „Su doma, bývalý dělník na uranu, do gatí sem si strkal smolinec a sem sterilní, bral sem nemocenskou, dobrá, než ste mě zavřeli, vrací se vám umělec!“ Titulek přes obraz: „MUKL — Muž Určený K Likvidaci“. Přerušuje ho potlesk z tlampačů. Zdálky je slyšet rachot spousty poklic a hrnců. Sledujeme-li dav, který se neustále, od začátku scény, pohybuje v poklusu (zavěšení ve dvojicích vytvářejí zástupy, které se různě proplétají), vidíme, jak se stisk Kristiána Toma po davu rozšířil, protože každý z těch klusajících důvěrnic a tajných drží svou ruku, když si ji stiskl s někým, kdo si stiskl, drží ji vzhůru! Viktor Fau se nakloní k artistovi z Itálie: „Petrarca řekl Karlu IV.: Doba je nejhorší z dob, co bývaly! Když v Totálním městě nezískáme energii pro cirkus, protože ono je To, co bývalo kdysi pro cirkusy Rumunsko, je třeba zabít zvířata a rozejít se; s medvědy a opicemi na řetězech válkou projdeme.“ Vynořují se žabí muži a tlačí celý cirkus do postranní ulice. (Je pravděpodobné, že cirkusový vůz bude mít vzhled trojského koně.) Kristián Tom z balkónu promlouvá: „Děti Totálního města dostanou čichnout ke krvi; jsou ochotny žít v míru, bez válečných činů, bez malých provinění; kdo se proviní, snaží se navždy udržet při vládě ty, kterým posloužil, aby nedošel trestu! Máme svůj kalendář, své historiky!“ Po straně sedí státní děti, jsou oblečeny za prasátka. Na pokyn starší ženy (starší žena v róbě, která klečela u oltáře), slzící štěstím, volají: „Nu, ňu, ňu, chro, chro, chro…“; a odbíhají šťastně do protiatomových pytlů s okýnky. Kristián Tom: „Ty zrzavé bestie, rohlíčci!“ Výbuch — a nad náměstím se vznáší atomový hřib. Kristián Tom na schodech kaple křtí jedno ze státních dětí, které drží na rukou žena (mladší z obou v róbách, jež klečely u oltáře), a říká: „Kristiánko, navržené jméno, které poneseš, není jménem žádného svatého, nýbrž výrazem určité politické orientace!“ Do středu Totálního města vbíhají spousty orvaných dětí,
které tlukou do poklic a hrnců; všechny tyto děti, na rozdíl od státních dětí, mají na nosech obvazové roušky a přinášejí velké standarty s fotografiemi Oldřicha Nového — Kristiána Toma, navlečeného do kosmonautického skafandru. Přes fotografie jsou nápisy: „Astronaut“, „První a poslední“, „Náš“; dále přinášejí fotografie a plakáty s různými kosmickými záhadami, nápis: „Marťané přinášejí Řešení.“ Muž (pozdější pyrotechnik) se opět se svým vozidlem poháněným raketou rozjíždí proti zdi a roztříští je; zraněn vylézá a hlásí Kristiánu Tomovi: „Je třeba získat zkušenosti pro medicínu kosmických katastrof!“ Odrané děti polévají unavené cirkusáky, kteří právě krmí opice a medvědy masem ostatních zvířat, petrolejem a podpalují je. Hořící cirkusáci prchají, vlekouce za sebou opice a medvědy na řetězech. Jako živé fakule vbíhají mezi klusající dav a zběsile se točí. Kristián Tom šlápl omylem do konvičky, v jejím plechovém objetí nechal nohu, a znervóznělý se točí zrovna tak. Hlouček dospělých, uvězněný mezi dětmi, černé čepice na hlavách, na krku tabulky s černými nápisy: „Jsem kontrarevolucionář“, „Jsem černý živel.“ Z velkého stroje, ve kterém se tiskne brožura s názvem „Cesta“, vytahuje pár dětí kopírovací papíry a vážně šeptajíce: „Kopírovacím papírem natírá Američan svůj obličej před bojem ve vietnamském pralese!“, natírají skupině dospělých s černými čepicemi na hlavách obličeje na černo. Ostatní děti vytahují z kapes knížečky „Cesta“ a vpadají mezi klusající dav dospělých; každé si jednoho vybírá. Dospělí, kteří už počali zpaměti skandovat „Cestu“, zvolna umlkají. Děti jim ji začínají předčítat z knížeček a dospělí poslušně opakují text, i když ho zřejmě znají. (Text „Cesty“: „V mládí žij u svého učitele v pohlavním odříkání a studuj. Za druhé. Založ rodinu a užívej si, dokud nebudeš mít vnuků, a nashromáždi majetek. Za třetí. S prvními stříbrnými vlasy se uchyl se svou ženou do ústraní a medituj. Před koncem života se vydej na pouť a buď asketou. To za čtvrté.“)
Dospělí nějak ztratili radost z manifestování, jeden si trhá vlasy, druhý mu pomáhá, aby vypadal dost žalostně, nakonec mu ještě nastaví zrcátko. Děti se svými knížečkami pronásledují dospělé po lávkách a mizí s nimi i ve výtahu, kam se snažili ti moudří utéci. Viktor Fau vyjíždí z uranového dolu se svým trojským koněm a další důlní koně se ženou za ním postranní ulicí pryč. Nad nimi se zjevuje atomový hřib. D. trav, které divoce pučí, rostou atd. Komentář Viktora Fau: „Američtí imperialisté a chruščovovští revizionisté straší revoluční národy, že jaderné zbraně zničí lidstvo, že zničí všecko, ale jak se ukazuje, život může znovu vzklíčit!“ Přichází náhle šero; tma taková. Všichni se zavěšují za sebe a jako řady slepců mizí v děrách rozbitých domů, tápajíce a padajíce. Náš jezdec na ohnivém stroji se vrhá do bazénku s rybami, poslepu jednu chytí, rve jí játra a přikládá si je na oči. Křičí: „Slepota, vlčí mha, hemeralopie, nedostatek vitamínu A, podle Hippokrata přikládejte rybí játra na oči.“ Část davu se za ním vrhá do vody a loví ryby; lov slepců. Rozhovor slepců při lovu ryb. — První: „Dvě třetiny lidstva mají hlad!“ Druhý: „Když má myš ve stravě 10 % živočišných bílkovin, vrhne 23,3 mláděte. Když má kvalitní stravu — 22 % živočišných bílkovin, vrhne už jenom 13,8 mláděte!“ Třetí:
„Hlad způsobuje, že jsou na svět vrhány lidské bytosti v nadměrném množství, ale podřadnější kvality!“ Čtvrtý: „Chovatelé dobytka nechávají neplodné kusy hlady, aby se plodnost obnovila!“ Pátý: „Vypalujem si vnitřnosti pepřem, abychom dostali chuť na cokoliv. Předcházíme tak hladovému běsnění!“ Šestý! „Hlad po jódu je struma; hlad po sodíku — krajní svalová únava a nervové deprese; hlad po vitamínech — beri-beri, pellagra, kurděje atd.“ Sedmý: „Shetlandské ponny odvezli do USA jako zvláštní koňskou rasu. Po několika dobře živených generacích byli velcí jako ostatní koně!“ Osmý: „Když nemáme sílu bojovat venku, tak bojujeme proti vnitřnímu nepříteli. Když je slabý, je třeba ho nafouknout!“ — Devátý: „Získáváme veškerou potravu z půdy, musíme jí vracet i své fekálie a později jsme do ní uloženi! Tento nehygienický zúrodňovací proces působí ročně smrt tolika lidem, kteří by bez hnojení fekáliemi umřeli hlady!“ Desátý: „Jediná zvěř, která žije mimo střed Totálního města, jsou psi, vepři a krávy. Krávy jsou posvátné, psi si najdou potravu sami, ty zabíjíme při hladomorech, vepř je nádobou na odpadky, protože vrací po zabití až dvacet procent toho, co sežere!“ Jedenáctý: „Činí-li průměrná váha Číňanů 55 kg, kdežto Evropanů 63 kg, je to spíš hladem než rasou!“ Dvanáctý, Viktor Fau, který se k nim přidal: „Jednotlivé fáze hladu jsou: nenormální nervové vzrušení, krajní hněvivost, prudké vzrušení smyslů, apatie, deprese, dávení, stav, při kterém je nemožné se jakkoliv duševně soustředit!“ První: „Nedostatek bílkovin způsobuje tukovou degeneraci jater a sklon k cirhose, tím klesá funkční schopnost jater neutralizovat přebytky estrogenů (folliculinů), čímž se zvyšuje reprodukční schopnost ženy (plodnost a fertilita)!“ Druhý: „25 % dětí v Indii umírá v prvním roce, 40 % dětí umírá do pěti let, 20 let se dožívá jen 50 % Indů.“ Třetí: „Mít přebytek dětí! Budou-li zahubeny nemocemi, válkami, epidemiemi, hladomory či náhodou — aby nějaké zůstalo, které bude obdělávat půdu kolem Totálního města a uctívat jméno společného předka!“ Čtvrtý: „Polovina lidského potenciálu umírá Indům dříve, než začne pracovat!“ Pátý: „Reprodukce je národní sport!“ Šestý: „Chronický hlad zesiluje pohlavní pud, na rozdíl od hladu akutního, kdy člověk nejí vůbec nic, například koncentrační tábory třetí říše. Koncentráčník měl omezenou hormonální činnost právě svým soustředěním na hledání potravy!“ Sedmý: „Ztráta mužského pohlavního hormonu vyvolává zženštění antropologických rysů — řídnutí vousů, zjemnění kůže, vývoj prsů!“ Osmý: „Chci-li dát vepře na trh, nesu ho, aby neztratil energii čili část své váhy!“ Devátý: „Přírůstek obyvatelstva se omezí — trestem smrti za jakýkoliv přestupek, ponecháním starých lidí bez potravy, úmrtími rodících žen, zákazem vdavek pro vdovy a vdát je dřív, než dosáhnou patnáctého roku, kanibalismem!“ Desátý: „Ze dvou miliónů zvířat slouží člověku k výživě jen 50 druhů, z tří set padesáti tisíc rostlin pěstuje člověk jen šest set druhů!“ Jedenáctý: „Nejvyšší index porodnosti má Dálný východ, Latinská Amerika, Afrika — kde je v potravě jen 5 % živočišných bílkovin — 17 % živočišných bílkovin obsahuje potrava obyvatel západní Evropy, 25 % v USA, 36 % v Austrálii a na Novém Zélandu. Úměrně klesá porodnost!“ Dvanáctý, Viktor Fau: „Celé národy v zimě 4—5 měsíců spaly (ve středověku),
tento zvyk se udržel ještě na počátku minulého století v Rusku pod názvem ‚ljóžka‘… leželi, pohybovali se co nejméně a jen z naprosto nutné potřeby…“ (Po celou tu dobu, co dvanáct slepců chytalo ryby v příkopu a vedlo svou „hladovou rozmluvu“, kamera občas sledovala Kristiána Toma, který si se dvěma ženami v róbách připravoval u oltáře různá jednoduchá a chutná jídla.) Kristián Tom pokleká a začíná se modlit. Titulek přes obraz: „2000 let př. n. 1., faraón Tozorthrus, Egypt, hladový kámen.“ Kristián Tom: „Z výše svého trůnu oplakávám velké neštěstí: Za mé vlády po dobu sedmi let nebylo záplav na Nilu. Klasy jsou slabé, úroda špatná a všech potravin je nedostatek. Lidé okrádají jeden druhého. Chtěli by utíkat, ale nemohou chodit. Děti pláčou. Mladíci chodí jako starci; jejich duše jsou zlomené, zchromlé nohy se vlekou po zemi, ruce složeny na prsou. Rada Velkých je opuštěna. Sýpky jsou otevřené, ale obilí tam není žádné. Je v nich pusto a prázdno. Všechno bylo do dna spotřebováno.“ Při jeho projevu se místo okolí Totálního města ukazuje prostor, kde se odehrála bitva u Hradce Králové. — Kříže, mohyly, památníky, pomníky, úvoz mrtvých, kde za 20 minut padlo 10 000 vojáků, muzeum na výšině u obce Chlumec, kde byly instalovány zbraně, uniformy a jiný vojenský materiál, písnička: „U kanónu stál a pořád ládoval…“ Titulek přes obraz: „Bitva u Hradce Králové, kde za jeden den padlo 40 tisíc lidí, 3. července 1866; její příčiny a průběh.“ Hlas Viktora Faua: „Prší!“ (Šeptem.) Na bojišti u Hradce Králové počínají z čistého nebe padat sekyry a trakaře. Déšť sekyr a trakařů dopadá i na střed Totálního města, slepí muži prchají z vodního příkopu do úkrytu pod balkón, kde křídou na stěnu každý píše svůj strastiplný osud. (Jednoduše.) Pak se každý z nich posadí pod svůj nápis a s nataženou rukou jako žebráci čekají, až kolem půjde Kristián Tom. Ten sestupuje s balkónu spolu s oběma ženami v róbách, čte si jednotlivé nápisy a nakonec háže měďáky do dlaně Viktora Faua, dojat až k pláči. Kristián Tom: „Váš osud mne zajímá!“ Nyní vystoupí opět na balkón a zvolá: „Ljóžka, ljóžka, ljóžka… bude!“ Na náměstí se z nebe řítí několik posledních trakařů a sekyr za svištění rachotu a blesků — jsou to zvuky pohádkového stroje.
OBRAZ TŘETÍ /exteriér — tereziánská pevnost v současném stavu/ Volný pád kamery k zemi. Vidíme tereziánskou pevnost s kostelem, adaptovanou na současná kasárna. Vojsko, vojenský materiál. Kamera propadá vrstvou, hejnem ptáků. Hlas vojína Faua: „Smrtelných ran je dvanáct, neznáš-li je, jsi okamžitě v prdeli, marně voláš na pánaboha…“ (Má slangovou výslovnost artistů, jako konečně už v minulém obraze. Neúnosná slova jsou oslabována zvukovou kulisou výstřelů.)
OBRAZ ČTVRTÝ /interiér — kasárenská ložnice/ Prolnutím se ocitáme v bývalé secesní kapli, adaptované na kasárenskou ložnici. Padesát postelí, padesát vojáků, všichni něco hledají, vytrhávají prkna, rozebírají postele, pářou slamníky. Nad nimi, na krátkém strmém schodišti (zbytek kazatelny), stojí vojín Viktor Fau, mladý, devatenáctiletý,
detaily z obrazu Via Lucis
Karel Vachek
Ludmila, Dagmar, Karel, Karel ml.
Karel se synem
Dagmar Urbánková-Vachková
Dagmar s otcem Dr. Otakarem Urbánkem
Ludmila Vachková
Karel Vachek ml.
Petr Vachek
