Dežo Ursiny Jakub Ursiny
Ahoj Tato — Milý Kubo
Překlad Miroslav Zelinský
Tato kniha vychází s fi nanční podporou
Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava.
© Jakub Ursiny, 2025
Translation © Miroslav Zelinský, 2025
Prologue © Ivan Štrpka, 2025
Epilogue © Miroslav Zelinský, 2025
Photography © David Konečný, 2025
© Větrné mlýny, 2025
ISBN 978-80-7443-574-4
Dežo Ursiny 1947—1995 Jakub Ursiny 1977
Dežo a Jakub, otec a syn, v rozpětí let 1993 až 1995 sdíleli společnou domácnost a střídavě žili v Praze a Bratislavě, kde vznikala také tato korespondence. Je doplněná o Jakubův pozdrav ze současnosti.
Dežo Ursiny a Kubo Ursiny. Otec a syn.
A jejich vzájemná, naléhavě potřebná korespondence, dopisy, které často jen jednoduše putovaly, bez poštovní známky, po dlouhé chodbě z jednoho pokoje do druhého, v jejich bytě na Fedákově 24.
Dežo — v tu dobu vážně a těžce nemocný otec zápasící o život, tvořící, vnímavý muž, který dělá svoji hudbu, zpívá, píše i slova, čte, klade zásadní otázky sobě i druhým, hlavně těm, kteří také podstupují svůj životní zápas v blízkosti smrti — vzpomeňme na jeho dokumentární fi lmy, které, stejně jako hudbu, dělal vlastně až do konce. Až do konce hledající vlastní dobrou plnou životní cestu, měnící zásadně způsob svého života, jídla i pití. A empaticky otevřený mnoha jiným, často neznámým, neztrácel naději a hledal víru v možnost uzdravení & v hlubší život — a úplně samozřejmě ji předával dál. A tehdy o to víc pociťoval také zásadní váhu svého otcovství.
Kubo byl tehdy vážně dospívající senzitivní chlapec, v tom pravém rozevlátém věku, kterým musí projít všichni. Jejich dopisy byly důležitou součástí probíhajícího rozhovoru, který formoval syna i otce a jejich vzájemný vztah. A představy o hodnotách a povinnostech. Vzájemná pedagogie, ke které můžeme úplně vážně připočítat i ostrý dúbravský vzduch i psa Havrana.
V těch dopisech probíhá nenásilný, ale zřejmý proces. Ten nevyhnutelný proces vzájemného stávání se vědomým & milujícím synem a otcem, úplnějším člověkem.
Dežo U. a Kubo U.: ty dopisy jsou důvěrným, intimním zrcadlem otce a syna. A právě proto dnes už nepatří jen jim dvěma.
Deža už možná trochu znáte. A Kubo, už dávno je sám vážným otcem, je vlastně kdesi na počátku — ten skvělý prcek, který kdesi na konci našeho alba Modrý vrch vesele křičí „ještě, ještě!“
Tak ještě!
Ivan Štrpka
21.
10. 1994 — pátek ráno
Můj milý Kubo!
Z důvodů, které zde není třeba rozvádět, jsem se pokusil napsat Ti v oprávněné naději, že se Ti každé z následujících slov vryje do paměti na správném místě.
Především se Ti chci upřímně omluvit za své včerejší chování vůči Tobě. Skutečnost, že jsem včera ukončil čtvrtý týden své hladovky 1 , a zatím, obávám se, bez kýženého výsledku, by mě snad mohla v mých vlastních očích ospravedlnit, jenže jsem si jasně vědom toho, že je mou psí povinností nevěšet svou slabost na hlavy a ramena druhých, tím
1 Dežo během nemoci hladověl celkem třikrát. Jednalo se o hladovku podle švýcarské receptury, která trvá 42 dní. Během této doby hladovějící pije pouze šťávy z mrkve, celeru a červené řepy. Tato hladovka dvakrát zabrala a pomohla, potřetí už ne.
méně na Tebe, kterému bych měl být, pokud je to možné, vždy — a zvláště v nejtěžších chvílích — příkladem. Odpusť mi tedy, Kubo, alespoň Ty, pokud můžeš, když už nedokážu odpustit sám sobě.
To však nic nemění na tom, že když někomu něco vezmeme, snažíme se mu to vrátit, protože si myslíme, že by to mohl potřebovat i on (například opravit kliku u dveří svého pokoje). Nic to nemění na tom, že když slíbím, že se v určitou dobu zastavím — a od té doby jsem to udělal — a slib nedodržím, tak zdvořilé vysvětlení je opravdu to nejmenší, co se ode mě dá očekávat. A v neposlední řadě — napadlo Tě v posledních třech týdnech vzít Havrana 2 alespoň jednou na procházku nebo se zeptat, jestli je potřeba něco přinést nebo odnést, abys projevil svou účast a ochotu? Nemusíš o tom přemýšlet, od Tebe už vím, že takové věci musí vycházet zevnitř… Ale pozor: je třeba mít na paměti, že nitro každého z nás je závratná neznámá hlubina a může nám sloužit stejně věrně jako krutě vládnout. Jednoduše řečeno — budu-li se založenýma rukama čekat, až pro mě nitro něco udělá, vždycky mě v nestřeženém okamžiku stáhne pod hladinu a nechá mě nalokat svého páchnoucího bahna, ale vyjdu-li mu vstříc jakýmkoli malým činem — krokem dobré vůle, vždycky se mi stonásobně odmění douškem čisté
2 Havran je pes — nalezenec z kopce
Havránok nedaleko přehrady Liptovská Mara. Havránok je známý zejména jako keltské hradiště, kam Dežo rád chodíval na procházky se svým přítelem, básníkem Ivanem Laučíkem. Po Dežově smrti
žil Havran s Kubou ještě dalších osm let a věrně ho střežil.
živé vody, která přináší sebepoznání a jednou možná i nesmrtelnost, jak o tom svědčí ty nejkrásnější pohádky. Stačí vyzkoušet: stojíš vlastně na křižovatce, kde jedna cesta vede k parazitovi, který pod sebe vrhá jen stín, zatímco ta druhá vede k člověku-hvězdě, která nese světlo. Možná neuškodí připomenout si, že tato naše „krizová situace“ už nebude trvat dlouho: přesně za týden jedeme do Prahy a za další týden už budu vesele spěchat „k normalizaci“ tím, že budu zase trochu a tichounce jíst. Do Prahy se s Tebou moc těším, už jen proto, že je tam toho tolik co dělat. A věřím, že už se za Tebe nebudu muset stydět, jako kdysi, když všichni přítomní, kromě samotného císaře, viděli, že císař je nahý. Znáš tu pohádku o císařových nových šatech? Sobecké požitkářství ve vlastních choutkách neobstojí před lidmi, kteří jsou zvyklí spolu vycházet.
A máme tu ty narozeniny, Zdenčino 3 velké jubileum! Víš, ani ona, ani já nepatříme k lidem, kteří by si v této věci libovali ve vnější okázalosti, která je vždycky strašidelná. A tak bych Ti k této věci rád řekl ještě pár slov. Dokud jsme mladí, jsou naše narozeniny příležitostí k tomu, aby nám ti druzí dali najevo, že nás mají rádi, že nás v nejlepším případě milují takové, jací jsme, že si jejich láska k nám neklade podmínky. Ale přihodí se něco jako okamžik — a najednou jsme velcí: a od této chvíle jsou naše narozeniny příležitostí pro nás uvědomit si, že jsme o rok blíž konci svých možností, a abychom se taky přísně sami sebe zeptali, co jsme udělali a co jsme zanedbali, abychom věděli, co můžeme v příštím
3 Zdenka Krejčová je malířka a ilustrátorka pocházející z Prahy. S Dežem se setkali při natáčení fi lmu O rakovině a naději v roce 1991 a poté až do konce tvořili pár.
roce alespoň trochu napravit, a posunout se tak o kousek dál. V mých očích je Zdenka něco jako hrdinka, i když sama sebe hodnotí mnohem přísněji, což jí slouží k ještě větší cti. V každém případě si zaslouží naši hlubokou úctu a pozornost, už jen proto, co všechno pro nás už udělala a co ještě udělá, pokud se o to jen trochu zasloužíme. Dary nerozhodují. Záleží na přístupu, který je ukotven hluboko v srdci.
A ještě něco, Kubo: když se rozčílím, vždycky Ti vmetu do tváře, že na Tebe „dřu“, to samozřejmě není pravda, nesmíš to ani na chvíli brát vážně, já se jen starám o to, abys byl najezený, zdravý, čistý a v pohodlí, a to vlastně nic moc není. Naopak ze všech sil doufám, že mi dáš příležitost udělat pro Tebe mnohem, mnohem víc. Ale co to všechno bude, záleží jen a jen na Tvém nitru. Dej Bože, ať se projeví!!!
Dnes ráno jsem v hloubi modlitby v časných ranních hodinách přijal Tvůj pozdrav a hned jsem Ti srdcem odpověděl, ale pozdrav vyslaný srdcem se srdcem zase přijímá, takže si nejsem úplně jistý, jestli už dorazil… pokud ne, tak je tu teď: „Ahoj, drahý Kubo. Ještě jednou Ti ze srdce přeju vše nejlepší. Táta.“
Ahoj Tati, je večer a já začínám psát první řádky. Dlouho jsem přemýšlel, o čem ten dopis vlastně bude, ale nic mě nenapadlo. Tak píšu, jak mě napadají myšlenky, a vybírám z nich to, co bys měl vědět. Jsem velmi rád, že věci ohledně mého přisouzení 4 dopadly tak, jak dopadly. Zpočátku jsem měl hodně pochybností, hodně jsem srovnával, ale to není dobře. Člověk se musí přesvědčit sám. Když jen srovnáváš, vybereš si to nejlepší z jedné strany a zase to nejlepší z druhé, nebo
4 Dežo se během nemoci snažil uspořádat si také osobní věci, a protože žil už patnáct let v podstatě sám, rozhodl se rozvést, což se po dlouhých tahanicích v roce 1993 podařilo. Jedním z výsledků rozvodového řízení bylo i přisouzení tehdy šestnáctiletého Kuby do péče otce.
naopak. To nikam nevede. Teď jsem se sám přesvědčil, že je to takhle dobré. Moje myšlenková hladina se ustálila, přemýšlím o věcech, na které jsem tehdy ani nepomyslel, a hlavně mě ani nenapadly. Myslím, že postupně najdu správnou cestu a všechno bude v pořádku.
Co se týče těch pozdních příchodů. Mám přítelkyni a vlastně ani nevím proč, ale neřekl jsem Ti to. Ale myslím, že je to tím, že když přijdu domů v osm večer, tak myslím jen na učení, na to, jak jsem unavený a tak.
Ta holka je hodně zvláštní a myslím, že se mi vyrovná nebo má podobné myšlení jako já. Sám toho o ní zatím moc nevím, takže ji tu nechci chválit, ale cítím a opravdu cítím, že je fajn.
Taky bych Ti chtěl říct něco o Tvých výkyvech nálad. Budu Tě poslouchat a o všem přemýšlet a zvažovat to, ale doufám, že po té hladovce budeš milejší. Nemyslím tím, že mi už nebudeš nadávat, ale myslím tím, že by se ti měla zlepšit nálada. Vím, že to tak nechceš, ale vždycky se to na mně podepíše a pak máme špatnou náladu dva.
Jinak je to asi všechno, co jsem Ti chtěl napsat. Jsem Ti opravdu vděčný za to, co jsi pro mě za poslední tři měsíce udělal. Myslím, že toho bylo opravdu hodně, a vážím si toho, i když někdy ne tak, jak bych měl. Oba se budeme muset naučit spolupracovat a já pevně věřím, že se nám to podaří.
Tvůj Kuba
11. 11. 1994
Milý Kubo!
Dnes nadešel čas, kdy již nemůžu odkládat naplnění vnitřní potřeby odpovědět na Tvůj dopis, který jsi mi k mé velké radosti napsal a předal v Praze, když jsem už začínal trochu pochybovat, zda Tě od tohoto záměru neodvede řada jiných rozptýlení… a mezitím se událo dost věcí, aby to nebyla „jen“ odpověď, ale také jakýsi pokus o další krok vpřed.
Začnu proto stručnou rekapitulací svých zdravotních problémů, jak se nyní jeví různým lidem, neboť na jejich vývoji bude jistě hodně záviset naše společná budoucnost. Jednoduše řečeno: odborníci — stomatologové — tvrdí, že jde o „jasný případ“ a jedinou možností záchrany mého života je okamžitá operace. 15. listopadu budu mít v Praze v nemocnici lůžko. Operace by však znamenala, že bych po ní nebyl schopen ani srozumitelně mluvit, a představa takového konce, kdy bych žil z invalidního důchodu a byl vydán na milost a nemilost bližních, mi připadá nedůstojná,
tím spíše, že nádor u kořene jazyka (tam, kde je nyní) má velmi špatnou prognózu (odhad dalšího vývoje), takže bych z hlediska délky holého života nic nezískal a v každém případě bych z hlediska jeho kvality hodně ztratil. Proto jsem se rozhodl poděkovat za laskavé přijetí v Praze a zákrok nepodstoupit. Vzpomínka na to, co mi Zdenka řekla, se mi stále vnucuje: „Nevadilo by mi, kdybys nemluvil…“ Ale mně ano, Kubo, myslím, že hodně, a žít s člověkem, který je už předem odsouzen jen k tomu, aby si zvykl na méněcennost, by taky nemusela být procházka růžovým sadem… A ještě něco: dneska jsem mluvil s MUDr. Jonášem, který to domluvil s profesorem stomatologie v Olomouci na středu, mluvil jsem s ním před chvílí a domluvili jsme se, že tam budu v pondělí v 11.00. A pak jsem se s ním domluvil, že mě vezme do nemocnice. Tak uvidíme, co ještě řekne, mohlo by to být trochu jiné, protože je to Jonášův přítel a má velmi dobrý vztah k neoficiálním léčebným metodám, ale to všechno uvidím a budu vědět, až tam budu. A to by bylo zatím, co se týče oficiální medicíny, všechno.
Jenže jsem navštívil i druhý tábor, několikrát na různých místech, a tady mi všichni, Jonášem počínaje, řekli, že „ta věc“ se zatím nechová jako nádor, jen jako silný zánět; předepsali mi určitou léčbu, kterou, jak můžeš sám pozorovat, se snažím dodržovat, a co je hlavní, zatím mě od operace odrazují. Vysvětluji si to tím, že hladovka sice nádor utlumila, ale neodstranila, a protože zánět pokračuje, může se to kdykoli zase zhoršit, protože hladovět se nedá donekonečna… A do třetice, někde uprostřed mezi těmito tábory lékařů a léčitelů je doc. MUDr. Dolejší, autor injekcí, které dostávám a po kterých je mi pořádně zle: z rozboru mé moči usoudil, že můj stav je vážný… Co by sis tedy z celého toho guláše vybral Ty? Když jsem dnes ráno mluvil s Jonášem a zmínil se mu
o Filipínách, zajásal, řekl, že se o ně už léta zajímá, a i když se o nich obvykle mluví velmi zjednodušeně a zázraky se tam také nedějí, rozhodně mě povzbuzuje, abych to zkusil. To mě potěšilo… Podaří se to, nebo ne? Co z toho všeho teď vyplývá, jsem říkal už v Praze — v měřítku několika měsíců až zázraku je možné všechno. Je to tvrdá pravda, ale člověk se jí musí postavit čelem a bojovat ze všech sil. Co se dá dělat?
Největší roli v tomto boji hraje psychika, pokud mi dáš pocit, že se na Tebe můžu spolehnout, uděláš pro mě hodně. Hodně. Hodně a tím spíš, že to všechno přišlo v době, kdy nás běh událostí konečně svedl dohromady. Vždycky jsem po tom toužil, a teď, když to zákon této republiky vyslovil, mám se urychleně odebrat do věčných lovišť? Teď, když byl můj život obohacen o nový smysl, o novou příležitost splatit svůj dluh tobě, svému svědomí a před tváří Boží? Když můžu jako zralejší člověk vykonat ještě trochu práce pro druhé? Proto chci, abys věděl, jak moc si vážím toho, že jsi překročil hranici srovnávání toho, co je Ti příjemné nebo nepříjemné, ve svých hodnotících soudech o lidech, jak moc si vážím toho, že jsi rád, že jsi se mnou, a že Tě to nedělá horším ani hloupějším, jak moc si vážím toho, že mi dokážeš otevřeně vytknout i to, co se Ti na mně nelíbí… Mimochodem, nezdá se Ti, že se moje takzvané nálady trochu stabilizovaly?
Jsem nesmírně rád, že se — jak říkáš — hladina mých myšlenek ustálila, a budu i nadále napomáhat tomu, aby se stabilizovala ještě víc a víc, protože čím klidnější je toto zrcadlo duše, tím hlouběji do studny vidíš; a skutečně mi můžeš věřit, že je v Tobě uložena veškerá moudrost tohoto světa od jeho počátku až do konce. A klid mysli je jedinou cestou, jak ji postupně vytáhnout na denní světlo, aby řídila náš život namísto naší hlouposti, rozmarů počasí a náhody. Bůh nám v tom pomáhej.