Brno 2025
© Adéla Knapová, 2025
Illustrations © Kostiantyn Zorkin, 2025
© Větrné mlýny, 2025
ISBN 978-80-7443-571-3
Krvavý kompot
Krvavý kompot
Adéla Knapová
Děkuju Kostiantynu Zorkinovi, Lucii Řehoříkové, Tetianě
Pelypčuk, přátelům z Charkovského literárního muzea a projektu
Rezidence Slovo. Bez vás bych nebyla v Charkově a tato kniha by nevznikla. AK
Poprvé jsem do Charkova přijela před patnácti měsíci a příliš se mi nechtělo. Hned první noc mě přivítal vzdušný útok na město a jedna z raket dopadla nedaleko domu, kde jsem bydlela. Strávila jsem vyděšená několik hodin v chodbě bytu na zemi mezi dvojitými vstupními dveřmi, v prostoru, kam jsem se vešla se skrčenýma nohama právě tak já, kbelík, smeták a mop. Zemřít v noci v cizím městě, v zemi, kde je válka, navíc úplně sama, bylo víc než možné.
Druhý den vyšlo něžné slunce a všichni se tvářili, že je běžný den. Byl.
Chodila jsem rozbombardovaným, tiše úpícím slepencem modernistických a konstruktivistických skvostů, které se objímají s domy poznamenanými stalinským barokem a desetiletími sovětského budovatelství. Nikde žádný kopec, Charkov je stepní město, jeden velký horizont. Nekonečné nebe a lačný vítr v širokých bulvárech, neviditelný mazlavý černý prach, který večer nejde smýt. Vzdušné poplachy rychle přestanete vnímat. Je jich i osm denně a trvají hodiny. Lidí tu bylo tenkrát méně než dnes a když, tak hlavně ženy, staří lidé a vojáci – více či méně zranění nebo s protézami… Lapala jsem po dechu a kroužila ulicemi. A pak se otevřela skrytá dimenze města. Najednou jsem potkávala jiné lidi, snad nový druh. To, o čem jsem jen četla a považovala za trapně romantickou nadsazenou legendu, se mi odehrávalo před očima. Místní drží své město a zemi doslova na ramenou, přesto – kosti i vazy se jim lámou stejně snadno jako mně.
Mám zlomený nos a Charkov pod kůží. Nestála jsem o to. Plánovala jsem žít u moře v Řecku, místo toho částečně bydlím ve městě kousek od frontové linie. Pořád mám občas strach. Stále sem dopadají bomby a rakety, nad hlavami létají vraždící drony. Smrt je všude, ráno v čaji, v ještě teplém chlebu, ve zprávách od obránců města vysílaných do mobilních aplikací, v pohledu sousedky, které Rusové zabili syna. Nikde jinde jsem
necítila víc života a síly, smutku, beznaděje, ale taky štěstí. Netuším, jestli to tak bude i zítra. Bude zítra?
Adéla Knapová, Charkov, leden 2025
Pro Petrovy oči na zdi
Postavila jsem si fotku Petra Lysovyho na psací stůl. Místo, na
kterém drží a nepadá, mám přímo před očima, když sedím a píšu. Ale kouká na mě, ať se hnu po místnosti kamkoliv. Přímo zírá. Je to jeho neznámější fotka. Se směšným knírkem a buclatými tvářemi. Nejspíš taky jediná, která se dochovala. Nevypadá na ní nejlíp. Nelíbí se mi.
Petro, nejsi mi sympatický. To jsme si vyjasnili hned, když jsem do tvého bytu v Domě Slovo loni přijela bydlet poprvé. Tehdy jsem po tobě jen přejela pohledem a hotovo. Nechala jsem tě zavřeného v šuplíku. I když už tenkrát jsem s tebou mluvila, většinou v noci, když jsem seděla na zemi v chodbě a bála se při otřesech dopadů bomb. Samozřejmě že jsem tě žádala o ochranu. Co si budeme povídat, oba víme, že tu jsi. Tvůj dech, pot, šupinky kůže i kapky krve ve zdech a podlahách. Otisk tvého tragického bytí všude a nikde. Jako většiny tvých souputníků z Domu Slovo, které nechal před sto lety
stalinistický režim umučit, zavraždit, odvléct do pracovních lágrů…
Jako tebe. Odsoudili tě na pět let nápravných prací daleko na východě, píše se ve tvém jako okousaný oschlý ohryzek stručném životopise. Pak tě v roce 37 zastřelili. Nebo taky ne. Někde se píše, že jsi byl nezvěstný a měl jsi zemřít až na konci druhé světové války. Každopádně poté, co tě z tohoto bytu odvlekli do lágru, protože jsi byl příliš proukrajinsky ukrajinský spisovatel a novinář, tě už nikdo z tvých blízkých nebo známých neviděl.
A já jsem tady proto, milý Petro s krysíma očima přibitýma na zdi, že se Putin snaží o totéž, po čem toužil Stalin. Po sto letech opět vymazat ukrajinskou kulturu, zlomit ukrajinskou duši, porobit si ukrajinský lid. Charkov byl už tehdy a zůstal do dneška zdrojem síly Ukrajiny. Magickým místem. Úhelným kamenem. Kdo získá Charkov, podřeže tvé zemi žíly.
Ale Charkov bude vždycky Ukrajina, říkáte mi vy, Charkovani.
A není o tom pochyb. Vidím vaše vysílené oči už dávno bez slz, úhel zad nesoucích příliš těžký náklad, až slyším praskat kosti a vrzat sedřenou kůži, pěsti zaťaté do krve, nehty do masa, do šlach. Moct jen tak padnout do černozemě a stát se chlebem.
Fibrilující srdce k prasknutí naplněná bolestí, ztrátou, taky nadějí, přes to všecko… No a pak, bože, láska. Nade vší tou hrůzou váš sebevražedný dron lásky. Leť výš, ať tě Rusáci nesundají!
Vidím vás, slyším, objímám a dusím se vámi. Lapám po dechu. Vašem i svém. Držím (se) vás, a přece jste jinde. Nejsou slova, která by dosáhla až k vám. Živým i mrtvým. Tak zase zavřu pusu.
Buď zticha. Jen buď. Tady a teď. Třeba žádný dron, střela, raketa ještě nezaměřily tvůj mobil.
Co, můj rozmilý Petro? Můžu dnes spát, nebo zase v hrůze z raket nezamhouřím oči, zatímco zbytek Charkova statečně přijal svůj osud a nad mými obavami se jen chápavě pousměje s převahou hrdinů, pro které jsou výbuchy novou kulisou spánku a bytí?
Zkusím být jako oni. Jako ty, Petro. Byl jsi taky statečný Charkovan? Zůstanu v naší posteli, i když uslyším dunění exploze.
Samozřejmě že i v posteli kousek od psacího stolu mám Petra pořád na očích. Nebo to Petro má na očích mě?
Spím s ním v jeho posteli – ovšemže míněno obrazně, jeho sto let stará matrace už dávno shnila někde na smetišti. Chodím jeho bytem. Přiložím tvář na zeď. Je tam, někde pod čerstvým nátěrem. V třískách vrzajících oken. V potrubí vedoucím ze záchodové mísy. Hlavně ať mě nezabije výbuch, zrovna když na ní budu sedět. Taky se směješ mojí trapnosti, Petro? Ale co už, žijeme spolu, tak si zvykni.
Oba víme, že mezi námi to nebyla láska na první pohled. Rozhodně ne z mé strany. Pořád se mi nelíbíš. Ale asi tě začínám mít ráda. Jako jsem se zamilovala – ale v tomto případě hned první den – do, nic si nenalhávejme, nehezkého, ale fascinujícího Charkova. Petro, zvráceným způsobem mě tvá malá, jako uhlíky pichlavá očka ztracená v tučném obličeji přitahují. Spoléhám na tebe. Viď, že mě nezradíš? Něco jako stockholmský syndrom, milý Petro. Až na to, že jsem k tobě přijela sama, já vím, že to přirovnání pokulhává. A přece ne. Když jsem byla ve tvém bytě v Domě Slovo poprvé, v téhle černé díře, místě hrůz a beznaděje, smrti a bolesti, nebyla jsem schopná napsat jedinou větu. Říkala jsem všem místním, že příště už budu
v Charkově (o tom, že se vrátím, nebylo pochyb – proč? A jak to mám vědět?) bydlet jinde. Přesto jsem nakonec chtěla zase právě sem, všichni se tomu divili. Vážně? Tam, kde se ti nelíbilo? Kde jsi nedokázala myslet, psát, spát, kde ses bála? Kde se budeš každou noc budit strachem?
Sama ve velkém bytě slavného, rozlehlého, zpola rozbitého domu hrůzy. Živá mezi mrtvými, doufající, že se ani tentokrát nepřidám k jejich stínům.
Jenže oni neví, že jsem tady s tebou, Petro; obejmi mě pevněji, víc! Ani já to ještě před pár dny netušila. Kruh se uzavírá, můj milý. Chyceni v časové smyčce opakující se historie, jež je současnější než online zpravodajství. Nahnala mě sem novinářská lačnost? Válka o ukrajinskou duši? Nebo tvoje oči?
Vždyť je to jedno. Zatluču ti mezi ně hřebík, ať sebou v průvanu nemeleš. Právě zase někde na město dopadla bomba, slyšíš?
Můžeš s tím už konečně něco udělat?
