__MAIN_TEXT__

Page 1

MARKÉ TA KUTILOVÁ , LENK A KLICPEROVÁ A PŘÍHODY Z FRONTOVÉ LINIE TIPY A TRIK Y, JAK PŘEŽÍT APOK ALYPSU | ČESK Á COSPL AY SCÉNA OBJEVUJE SAMA SEBE 71. číslo | Prosinec 2019  | Zdarma | www.studenta.cz


SM000347-1

kb.cz/mobilniplatby

ZVOLTE SI VLASTNÍ STYL PLACENÍ S Komerčkou teď můžete platit i mobilem nebo hodinkami. KB podporuje všechny platby dostupné v ČR: Apple Pay Fitbit Pay Garmin Pay Google Pay


71. ČÍSLO / PROSINEC 2019  ČÍ JE TO PRÁCE? Šéfredaktorka: Veronika Vimmerová Web editorka: Pavla Gabrhelíková Design: Alena Palečková, Adam Roller Copywriterka: Markéta Paráčková Korektorka: Tereza Ladová Titulní fotka: Štěpán Svoboda

REDAKČNÍ ČETA Studium, vzdělávání: Jana Langová Cestování, lifestyle: Tereza Kovandová, Stanislava Wolfová

Kariéra, osobní rozvoj: Andrea Soukupová Věda, technika: Petr Cieslar, Matěj Višňa Politika, veřejné dění: Jiří Komárek, Nikol Mudrová, Hana Grohová E-mail vždy ve formě JMENO.PRIJMENI@STUDENTA.CZ

OFFICE (DÍKY!) Kapitán projektu: Tomáš Hybeš Projekt Manager: Irena Rákosová Social Media Manager: Michaela Vavřinová Account Manager: Miroslav Ševčík Distribuce: Jan Schönfeld

CHCETE NÁS POCHVÁLIT? DÁT NÁM TIP? NAPSAT PŘIPOMÍNKU? Ozvěte se na: REDAKCE@STUDENTA.CZ 24/7 jedeme on-line na: WWW.STUDENTA.CZ Nezapomeňte nás sledovat na:   

 STUDENTACZ

Vydavatel: Economia, a. s. Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 IČO: 28191226 Tisk: Europrint, a. s. Adresa redakce: Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 ev. č. MK ČR E 16630

Kultura, společnost: Magdalena Hlízová, Mojmír Sedláček, Dominik Čech, Jan Faltus

EDITORIAL Vánoce horší než apokalypsa Z nějakého důvodu hodně mluvíme o tom, že nejčastěji si lidé sahají na život okolo Vánoc. A mají proč – cítí se osamělí, dopadá na ně stres a pochmurné počasí, uvědomují si, že celý rok nebyli zrovna nejlepšími stvořeními, a tak nejspíš pod stromkem nenajdou ani ponožky. Těžko říct, kde tahle návaznost vznikla, pravda to ale není. Aspoň podle čísel Českého statistického úřadu. Prosinec je naopak měsícem, kdy lidé ke své vlastní smrti docházejí z celého roku nejmíň, a sebevražedný peak přichází až v březnu a dubnu. S vánoční depkou to nakonec asi nebude tak hrozné, jak si všeobecně rádi myslíme. A když by bylo nejhůř, vždycky si v telce můžeme pustit Macaulayho Culkina a vybavit si, jak před pár lety vypadal. V aktuálním čísle Studenty jsme se ale pro jistotu rozhodli nedat depresivním tendencím žádnou šanci a Vánoce jako téma jsme (skoro) vynechali. Místo toho jsme kopli hloub, ať je to letos trochu větší jízda. Na následujících stránkách proto najdete (post)apokalypsu, přírodní katastrofy, blackout, zombies a válku v Sýrii. Doufám, že myšlenky na vlastní konec vás právě teď přešly a cukroví vám letos bude chutnat jako pohádka. Přece jenom s vědomím, že za oknem (zatím) neběhají zombies, utíká život tak nějak bezstarostněji. Dobrá a dost účinná rada na to, jak se vyrovnat s jakoukoli katastrofou, je připravit se dopředu. Fyzická zdatnost se hodí vždycky, ale pár kilo konzerv a pitnou vodu ve skříni při několikadenním blackoutu určitě oceníte. Ve většině obchodů to teď vypadá, jako by nás taková pohroma čekala zhruba pozítří, o osud lidstva se proto nebojím. Se zásobami z Vánoc bychom nejspíš v pohodě přežili až do března, kdy už je statisticky v pohodě hodit si mašli. Ale nebojte, spoustu vánočních článků pro fanoušky svátečního cynismu chystáme na webu, takže pokud máte fóry na Krista raději než apokalypsu, o nic nepřijdete. VERONIKA VIMMEROVÁ

šéfredaktorka

© Economia, a. s. 2019 Obchodní sdělení jsou označena.

Prosinec 2019 STUDENTA 3


OBSAH

→ CO NAJDETE V PROSINCOVÉ STUDENTĚ? TÉMA TIPY A TRIKY, JAK PŘEŽÍT APOKALYPSU Zombie nákaza se nás asi netýká, blackout nebo přírodní katastrofy už by mohly

→ str. 14

VYRAZILI JSME DO TŘÍDÍRNY ODPADKŮ

ROZHOVOR

Reportáž z místa, kam se nikomu nechce

ZBRANĚ A PARANOIA ZA HRANICÍ KOMFORTNÍ ZÓNY

Markéta Kutilová, Lenka Klicperová a příhody ze syrské frontové linie

→ str. 35

→ str. 38

KOSTÝMY ZA TISÍCE A VÍKENDY V TRAPU

KDO JE SAKRA DARIA?

Česká cosplay scéna hledá sama sebe

→ str. 24

4 STUDENTA Prosinec 2019

Nový český film balancuje na hraně mezi šílenstvím a realitou

→ str. 59

JAK SE VYPOŘÁDAT S DRAHÝM BYDLENÍM

Je spousta věcí, které můžeme dělat i my sami

→ str. 20


SM000362


→ NÁZORY Nejlepší Vánoce jsou ty, které si nepamatuju „To si ze mě děláte prd*l? Vždyť není ani půlka září!“ Přesně takhle jsem křičela na svoje autorádio, když jsem se těsně po konci léta snažila dostat do práce ve společnosti vánoční kampaně Alzy. Je smutné, jak se člověku pozmění vnímání Vánoc, když zjistí, že Ježíšek neexistuje. Všechno začíná být otravné, především adventní kalendáře a čokoládoví Mikulášové z kraje podzimu. Vánoční kampaně jsou strašákem nejen pro jejich příjemce, ale především pro jejich tvůrce. A pak se postaví strom na Staromáku a nám zbývá snad jen reklama od Kofoly s novým koncem. Vánoce jsou pro mě každoročním stresem. Vydělávám peníze a mentálně jsem dozrála, takže ode mě příbuzní neočekávají DIY sádrový ozdobičky, který jsem vyráběla ve školní družině a balila je do bílého papíru. A zatímco je po mně u příbuzných i v mých třiadvaceti letech vyžadován dopis Ježíškovi, já se musím nenápadně plížit kolem jednotlivých členů rodiny a nenápadně sondovat jejich tajná přání. Zvlášť kolem táty, kterému jsem v průběhu šesti let koupila snad všechny hlavolamy světa, ale on stejně zůstává tím největším pro mě. Přijde mi líto, že můj mozek potlačuje spíš ty hezké vzpomínky namísto těch špatných. Pamatuju si, když jsem se poprvé snažila najít dárky a taky jak mě u toho poprvé a naposled doma chytli (pak jsem to už radši nezkoušela). Pamatuju si, když jsem nedostala pejska Bobbyho s píšťalkou, kterého jsem si moc přála, ani domeček Sněhurky a sedmi trpaslíků a že každý rok proběhla minimálně jedna hádka, která trochu pokřivila atmosféru. A přitom jsem se jako malá na Vánoce těšila… no, jako malá. To „pravé kouzlo Vánoc“ nám nejspíš sebrala dnešní konzumní doba. Dává to smysl a rozhodně si nestěžuju. Sama jsem materialistické povahy a ti, kdo tvrdí, že nejsou, nosí batikovaná trika. Pokud vás odrazují současné zpopularizované svátky, prožijte Vánoce plné konzumního obžerství, protože není nic lepšího než se po milionté podívat na Tři oříšky pro Popelku s pusou plnou chlebíčků, potajmu ujídat bramborový salát ke štědrovečerní večeři a druhý den po ní si ho dát k snídani. Je trochu smutné, že šťastné vzpomínky blednou a nahrazují je nové s Alzákem. Vzpomínky na jídlo ale naštěstí neblednou nikdy.

→ Tereza Jednička 6 STUDENTA Prosinec 2019

Ministryně Schillerová nabízí k Vánocům mnohem víc než jen páčidla a hroby Pokud nevíte, co komu pod stromeček, zasponzorujte státní kasu a darujte blízkým něco pěkného z portálu nabidkamajetku.cz. Jasně, bezelstný tip ministryně Schillerové, která radí, jak vyzrát na letošní Vánoce s fištrónem, jste už nejspíš v médiích zaznamenali. Na zmíněném webu můžete sehnat ledasco – elektroniku, páčidla, sochu Ježíše nebo několik hrobů, u kterých je podle fotek fakt těžké posoudit, jestli si je nepřeberete i s původním majitelem. Položky na státním „e-shopu“ mají dost divoký původ, většinou jsou to policií zabavené věci z krádeží, exekucí, případně se jedná o pozůstalosti po lidech, po kterých už neměl kdo dědit. Jestli tedy chcete tyhle Vánoce zkusit něco morbidnějšího, směle do toho. Pod tlakem všeobecného zájmu jsem se web rozhodla navštívit i já. Co kdyby tam nakonec přece jen bylo něco, co by udělalo radost mojí mámě nebo babičce?! Nebylo. Překvapivě. Moje duše latentního pejskaře (sama čtyřnohého živočicha nevlastním, psy mých kamarádů a často i úplně cizích lidí venku na ulici ale obtěžuju víc, než je zdrávo) se ale roztesknila při zjištění, že jsou na webu k mání taky chlupatí kamarádi, které stát kvůli týrání odebral původním majitelům. Jsem ráda, že uplatňování zákona o týrání zvířat funguje, i když buďme upřímní a přiznejme si, že jde jen o velmi malé procento opravdu trpících němých tváří. Na spoustu z nich jsou české úřady často krátké, a přestože jsou zbídačená zvířata všem na očích a od normálního světa je někdy dělí jen plot pozemku, může trvat proces jejich odebrání měsíce a roky. Když už jsme u toho, možná by se paní ministryně mohla namísto pitomých podstromečkových rad přimluvit spíš za to, aby v Česku nevznikaly množírny, abychom nedrželi slepice ve velkochovech v klecích nebo aby stát konečně zakázal zvířata v cirkusech (protože bez medvěda na koloběžce se už myslím zvládneme obejít). Ale nechci být jen škarohlíd. Někteří psíci štěstí měli a ze špatných podmínek se díky zákonům dostali. Pro takové je možná pobyt v útulcích, kde po odebrání původnímu majiteli skončili, už teď něco mezi splněným snem a malým psím rájem, nicméně pořád to může být lepší. Teplý gauč se vyhřátém obýváku bude asi vždycky lepší nebe než studený venkovní kotec. Pokud se tedy poohlížíte po psím parťákovi, zkuste i tyhle. Třeba vás některý z nich vezme za srdce a uděláte jemu i sobě hezčí Vánoce. Myslete jen na to, že pes není věc, kterou na Štědrý den předáte v krabici s mašlí, psa by si měl každý pořídit sám. Předpokládám, že kojence byste pod stromek taky nikomu nestrčili. To, že vám osobně vaši prarodiče připadají osamělí nebo že se vaše děti potřebují naučit zodpovědnosti, není důvod ani omluva. Po Vánocích skončí v útulcích spousta nových chudáků, kteří si svátky nejspíš představovali trochu jinak. Zkuste v tomhle případě zapřemýšlet spíš nad ponožkami, páčidlem nebo hrobem, kterými uděláte daleko víc parády. Veronika Vimmerová


NÁZORY Zdroj: Léto s kovbojem, Bohemia Motion Pictures

Vánoce jako svátky oslavující znásilnění duše? Ne, díky, raději klid V první řadě chci říct, že Vánoce mám ráda. Ne kvůli dárkům. Ne proto, že se uvidím s rodinou. Ani proto, že bych měla děti, se kterými je to zábavné. Vánoce miluju právě proto, že všichni ostatní ve středu Evropy jsou zaměstnaní některou z těchto tří věcí, takže mi dají konečně pokoj. Vánoce pro mě jsou něco jako nechat se dobrovolně znásilnit slizkým chlapem, co se koupal v kolínské Eau de Skořice a Jehličí jenom proto, že si to pár dní v roce nechají líbit všichni. Je proto lepší zůstat dál od všeobecného veselí. Stejně je vždycky podkreslené něčím zrádným. Vánoce navíc mám, možná jako většina devadesátkových dětí (nevím, dělám pár let jen osobní průzkum ve své bublině), zafixované jako bludiště společenských norem a pravidel, do kterého příbuzní rádi míchají vyděračské komploty a podlé kličky, kvůli kterým se máte cítit provinile. Všechno se schovává do kostýmu milých rodinných návštěv a nostalgického pitvání starých šrámů nad pivem a ultra sladkým cukrovím. Jídlo. To je další kapitola. Pocházím z Moravy, kde přijít k někomu na návštěvu a okamžitě nevyluxovat talířek s cukrovím, jednohubkami a jitrnicemi, se rovná společenské sebevraždě – spouští to lavinu otázek, na které nejspíš nechcete odpovídat. Vůbec se nedivím, že kolem Vánoc rostou počty sebevražd. Celé svátky jsou totiž všichni ve sladkém cukrovém kómatu a pak najednou BUM: nemilosrdná realita vystrčí po svátcích svou tvář plnou němých výčitek, směřujících k číslům na ciferníku váhy. Nálada spadne, mozek už

se nekoupe v hormonech povzbuzených cukrem a vy máte pocit, že na tom krásném stromku v obýváku bude nejlepší hodit si mašli. Další zvláštní kapitolou jsou hadry. Dodnes slyším matku, jak mě už odpoledne Štědrého dne žene se převléct do něčeho společensky přijatelného, nepohodlného a nejlépe tak slavnostního, aby na mě mohla ještě u rozbalování dárků vřískat, že jsem si to pokydala bramborovým salátem. Na návštěvu se taky nesluší přijít v teplácích a pan farář v kostele vás taky jistě neuvidí rád v roztrhaných kalhotech. Přehlídka nepohodlnosti jménem Vánoce prostě 24. prosince začne a jen tak neskončí. Když v ulicích slyším naříkat všechny ty kapry v příliš malých kádích, když vidím rodiče s další vráskou na čele, jak se táhnou z obchoďáku s obřími krabicemi pro své rozmazlené děti, a když nakonec stojím frontu v obchodě, kde si všichni dělají na tři dny bez sámošky zásobu jako před třetí světovou válkou, odmítám se toho konzumního cirkusu účastnit. Můj plán je jasný. Až se budou všichni topit ve svátečních klišé, já si pustím na plný koule topení, obléknu si dost pohodlné letní šaty, hodím bosé nohy na stůl, vezmu tu neprasáčtější zmrzlinu, kterou v obchodě najdu a zapnu si Léto s kovbojem. Možná budu nakonec patřit k těm, kteří budou mít ty nejvánočnější Vánoce – v totálním nerušeném klidu a příjemně osamělém míru. Pavla Gabrhelíková

Prosinec 2019 STUDENTA 7


JAK SE DĚLÁ ŠKOLSTVÍ, VE KTERÉM CHCE STUDOVAT KAŽDÝ Pojem jako finské školství nebo finský zázrak jste už možná zaslechli. Říká se mu tak nejen díky tomu, že se Finové umísťují několik let na předních příčkách ve výsledcích Programu pro mezinárodní hodnocení studentů (PISA), ale taky proto, že vypouští do světa zvídavé lidi toužící po studiu. A tak když moje kamarádka v létě dorazila do knihovny v Helsinkách, nenašla v ní jediné volné místo. I o prázdninách si totiž přece můžete sepsat eseje nanečisto a nebo se doučit to, co jste přes rok nestihli.

F

insko do vzdělání investovalo nemálo peněz a množství změn se začalo v zemi objevovat před více než čtyřiceti lety, kdy se celé, dnes tak opěvované školství, začalo transformovat. Podle studentů pramení hodnotné finské vzdělávání hlavně z vysoké kvality učitelů, dobře naplánovaných učebních osnov a skutečnosti, že mnozí mají pocit, že je škola ve studiu i při volbě povolání dost výrazně podporuje. Oproti našemu školství, kde chce být pedagogem málokdo, je ve Finsku učitel jedno z nejprestižnějších povolání. A velice dobře placených. Na jedno vypsané místo se tak nakupí desítky zájemců. Finové si myslí, že to má co dočinění s tím, že vysokoškolské vzdělání je nutné pro mnoho profesí. Je také považováno za důležitou součást společnosti, jelikož i chudý člověk může prostřednictvím vzdělávání zlepšit svou životní úroveň. Lidé navíc učitele tradičně vnímají jako vzory.

8 STUDENTA Prosinec 2019

MÍŇ TESTŮ, VÍC DISKUSÍ

Ve Finsku studenti začínají den výrazně později (někde mezi devátou a desátou hodinou) a mají taky o dost delší přestávky, klidně i půl hodiny. Úkolů studenti taky moc nemají, i když to záleží i na učiteli. Ti totiž mají při plánování výuky dost svobody, i přesto, že v zemi existuje národní vzdělávací program. Ten jim ale neříká, jak učit. „Lidé se nedokážou soustředit na jeden úkol delší dobu, takže nemá smysl pokoušet se věci učit příliš dlouho bez přestávky. Volný čas a odpočinek jsou také životně důležité věci, takže příliš mnoho domácích úkolů by jednoduše zničilo možnost odpočinku. Ve vzdělávání jde o kvalitu nad kvantitou,“ vysvětluje finská studentka Aino-Maija Muntila z University of Helsinki. Podle ní je jejich systém postavený na důvěře – nemají tolik testů, zkoušek nebo esejí a nejde ani tak o známky a diplomy, jako spíše o důvěru a radost

Text: Stanislava Wolfová, foto: Unsplash, Shutterstock

DOBRODOŠLI

→ VE FINSKU JE V KNIHOVNÁCH PLNO I V LÉTĚ


z učení. „Povzbuzují nás k tomu, abychom během kurzů diskutovali o určitých tématech. Zároveň máme s učiteli vzájemný respekt, což dělá studium uvolněnějším a produktivnějším,“ dodává student Samuli Tyyskä také z univerzity v Helsinkách. Mezi svými vrstevníky v Česku nejspíš najdete málokoho, kdo by po poslední hodině upaloval do knihovny zopakovat si právě probranou látku. Studium je pro nás z velké části povinnost a u spousty předmětů zaslechnete někoho tvrdit klasické: „Nechápu, k čemu mi tohle jednou bude“. V zemi, kde na vás na některých místech v zimě čekají jen tři hodiny světla denně to mají naopak – ani tma studentům v efektivitě nebrání. Vzdělávají se ve svém volném čase a někteří i během prázdnin navštěvují letní kurzy. „Kromě jízdy na kole a běhu si obvykle čtu historii a rád sleduju světové zprávy. Funguje to jako forma pasivního učení a přináší mi to další informace pro studium,“ říká Samuli. Aino-Maija školu miluje už od mala. „Díky ní se ze mě stal zvídavý člověk, který se chce každý den učit víc. To je ale samozřejmě moje osobní zkušenost a mezi školami jsou rozdíly. Pro mě bylo štěstí, že jsem měla inspirující učitele, kteří mi věřili. Myslím, že to výrazně ovlivnilo moje sebevědomí a ambice v životě,“ popisuje. Stát se taky ve vzdělávání snaží smazat sociální nerovnosti, a tak děti dostávají jídlo zdarma, na vysokých školách pak za malý poplatek, který ale může pokrýt finanční podpora, na kterou má každý vysokoškolský student nárok.

NAJDOU SE I STINNÉ STRÁNKY

Ani finské školství ale není bez mráčku. V poslední době se potýká s problémem šikany, proti které se hodně lidí snaží bojovat. Podle Samuliho taky Finsko nesmí usnout na vavřínech, pořád sledovat inovace a zlepšovat se, protože by se taky mohlo stát, že se kvalita finského vzdělávacího systému drasticky sníží. Velkou výzvou pro vzdělávací systém v zemi je i imigrace – přistěhovalci většinou s ne úplně jednoduchou finštinou bojují a učitelé nemají prostor je jazyk ve třídě plné finsky mluvících dětí učit. Někteří „přespolní“ rodiče se proto stěhují do oblastí se specifickou školou, což bohužel vytváří ještě hlubší rozdíly mezi jednotlivými národy. Pokud je ve Finsku ještě něco komplikované, pak je to řešení otázky: „Co s nadanými studenty“. Školní systém podporuje myšlenku, kdy všechny děti sdílejí stejnou učebnu bez ohledu na své dovednosti nebo talent. „To způsobuje, že se některé talentované děti chovají neklidně a jsou frustrované, protože nemají dost výzev. Systém samozřejmě zvyšuje rovnost ve vzdělávání, ale může to být také problematické. Některé školy a učitelé tak třeba nechávají více talentované děti učit druhé, což nakonec vytváří výzvy pro všechny.“ uzavírá Aino-Maija. Prosinec 2019 STUDENTA 9


NUDA V JAPONSKU

→ PODZIMNÍ MELANCHOLIE V KÓBE Začal prosinec a studený pivo už nechutná tak dobře jako před měsícem. Občas si musím nasadit svoje nepohodlný, ale krásný boty z umělý kůže, protože vracet se nad ránem domů v keckách už dost studí. Slunečné dny jsou stejně studené jako ty zamračené, a i když je tu prosinec barevnější než podzimní šeď mého rodného města, zůstávám poslední dobou doma častěji, než je asi zdrávo. Vidím to všude okolo sebe a taky v sobě – nastalo období melancholie.

ZAČÍNÁM PŘIJÍMAT A SMIŘOVAT SE S TÍM, ŽE JSEM PRO VĚTŠINU JAPONCŮ TROCHU BIZÁR 10 STUDENTA Prosinec 2019

Přirozeně miluju města, skrz která teče řeka a Ósaka v tomhle není výjimkou. Kóbe je dost civilní, prosté, ale příjemné. Ósaka je mnohem honosnější, grandióznější. Všechno je tu v trochu větším měřítku. Budovy jsou vyšší a větší, ulice širší, a když projíždíte v černé Toyotě Comfort městem, ve kterém se právě koná festival světla, cítíte, že jste na dost výjimečném místě. ... Natáčení klipu představuje kromě běžných problémů, jako je vyhnání ochrankou z pozemků muzea, ještě jedno úskalí – jak tohle celý zachytit a co vlastně ukázat? Chtě nechtě nad tím tak trochu přemýšlím pokaždý, když tady fotím nějakou fotku nebo natáčím story na Instagram. Pochopitelně nechcete být normie a dávat tam všechno, co vidíte. Chcete ukázat něco speciálního, ale některá místa, jako třeba Dotonbori (což je nejživější a nejosvětlenější část Ósaky), podle mě už tohle kouzlo ztratila. Procházeli jsme se jí celý večer a celou noc, ale po určité době všechno vypadá stejně a vy se nakonec cítíte taky stejně. Už vás to nevytrhne jako dřív. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli některá ta extrémní videa, která Japonci točí, nejsou reakcí právě na tohle. Možná je tohle ta wabi-sabi melancholie. Všechno se omrzí. Neznamená to, že bych si nedokázal užít pohled na krásný chrám nebo na park, ale namísto radosti z neznáma už člověk cítí jenom uspokojení z harmonie, která na tom daném místě panuje. Myslím ale, že to je tak i dobře, tyhle nájezdy štěstí totiž většinou končí ve zklamání a depresi. Už jsem o tom mluvil dřív a cítím to pořád stejně. ... Melancholie pro mě taky znamená víc chlastání. Není to ten nejzdravější přístup, ale na druhou stranu, jestli my Češi s Japonci něco skutečně sdílíme, tak je to

Text: Dominik Čech, foto: Petr Pochman

P

řemýšlím, jestli je tohle to wabi-sabi, o kterém se mluví v knihách o japonské kultuře a v několika románech, které jsem tu stihnul přečíst. Wabi-sabi je označení pro přirozenou nedokonalost a nenaplnění a spousta věcí v japonském umění a kultuře se točí kolem tohohle pojmu. Bonsaje, japonský básně, ikebana (hodně zjednodušeně aranžování květin) a čajové obřady jsou nedokonalé a to je na nich to krásné. Člověk nemůže být nikdy dokonale šťastný, protože je nedokonalý, a tak to má vlastně asi být. Umění má za cíl přivést člověka do stavu melancholie spojené s harmonií s jeho okolím. Minulý týden jsem tady poprvé dokončil svoje „umění“, když jsem v Ósace točil klip. Trochu mě mrzí, že jsem tak hned při první příležitosti zradil moje domácí Kóbe, ale věci se vyvinuly takto. Trochu ostud­ ně to taky bylo poprvé, co jsem vyjel do Ósaky, a to navzdory tomu, že to není ani hodinu cesty tím nejpomalejším vlakem. Důvodem nebylo nic jiného než moje předpojatost. Spousta lidí jezdí do Ósaky skoro každý víkend, protože je tam víc klubů a město obecně je oproti Kóbe skutečnou metropolí se všemi výhodami i nevýhodami. Pro mě spíš převažovaly ty nevýhody. Možná to je mojí českou povahou, ale přelidněnosti a ruchu metropolí si neužívám. Nevzrušují mě záběry na japonská města, kde se jak v mraveništi lidé hrnou jeden přes druhého, z jedné strany přechodu na druhou. Když přijedete na jednu z hlavních vlakových zastávek, okamžitě vás to praští do obličeje. Všude jsou lidi, a to v takovém měřítku, že je doslova nemožné se prostě jenom zastavit a stát na místě, zatímco něco hledáte na telefonu. Okamžitě do vás někdo narazí nebo se musíte někomu vyhýbat. Kóbe je oproti tomu takovým příjemným kompromisem mezi řekněme Prahou a Ósakou. Ne moc malé na to, aby to tu bylo úplně mrtvé, ale ani ne moc velké na to, abyste si přišli úplně utlačení. Jakmile se ale z tohohle vymaníte a dostanete se trochu víc do města, je Ósaka neuvěřitelně nádherná.


láska k chlastu. Japonci ho milují, protože představuje společenský rituál, který jim do jisté míry umožnuje se bavit. Japonci znají dva pojmy, které dost ovlivňují jejich chování ve společnosti: honne a tatemae. Hodně zjednodušeně řečeno, honne je to, co si skutečně myslíte a chcete, a tatemae je to, jak jste nuceni se chovat a vyjadřovat ve vztahu ke svému postavení ve společnosti. Chlastání je hlavní způsob, jak lidé přecházejí z tatemae do honne. Když si tedy chcete vyslechnout, co si Japonci skutečně myslí, a ve výsledku zjistit, jací skutečně jsou, musíte chodit ven lejt. Většina setkání, která jsem takhle zažil, byla docela příjemná. Teda alespoň pro mě. Začínám plně přijímat a smiřovat se s tím, že jsem pro většinu Japonců trochu bizár, protože si říkám, co chci (a dost často jsou to středně až hodně ošemetný záležitosti). Někteří mí kámoši by řekli, že se chovám jako lopata. Pro některé Japonce to je příjemné, protože vědí, že se mnou můžou mluvit o všem a já s nimi, pro některé, obzvláště když ještě nejste plně v neformální náladě, je to trapné. Nepomáhá tomu ani fakt, že moje japonština zůstává katastrofální, a to především slovní zásoba. Další můj problém je, že si nepamatuju jména, což je v Japonsku dost velký problém. Když s někým mluvíte, měli byste ho oslovovat jménem, ale já dost často říkám „anata“ (ty). Není to úplně urážlivé, ale když se to používá hodně, lidé z vás nadšení nejsou. Jeden z pravidelných zákazníků v místním baru si ze mě dělá prdel a říká, že bych mohl vyučovat „aho nihongo“, což volně přeloženo znamená „hlupákova japonština“. Vždycky mě ale rád vidí a ptá se, kdy přijdu zas. ... Na závěr bych chtěl něco říct o duševním zdraví. Nedávno se mi jeden člověk svěřil se smutkem, který ho prý v tomhle období přepadává. Připomnělo mi to, že se lidé obzvlášt na začátku zimy, kdy přicházejí Vánoce, cítí mnohem smutnější a osamělejší než jindy během roku. Chtěl bych, abyste věděli, že spousta z vás není skutečně „sama“, protože nejste v Japonsku, tisíce kilometrů od své rodiny, feláků a dalších milovaných. Tady bych dal smějící se emoji, kdyby to šlo. Jsou různé druhy samoty. Emocionální a mentální vzdálenost mezi lidmi nám navíc občas připadá větší než ta fyzická. Trochu mi to připomíná Lost in Translation. Dokud jsem sem nepřijel, nikdy jsem ten film neviděl celý. Pořád si myslím, že to je docela nadhodnocený, ale některé věci, které tam Bill Murray a Scarlett Johansson prožívají, vám dojdou, až když žijete v kulisách toho filmu. Spousta věcí se ztratí v překladu. Nejenom v překladu mezi jazyky, ale taky v překladu vlastních myšlenek a pocitů. Prosinec 2019 STUDENTA 11


BREAKING NEWS

Univerzity za klima. Studenti obsadili filozofickou fakultu a rektorát UK

→ CO SE DĚJE?

Čeští absolventi požadují po zaměstnavatelích nástupní plat 31 tisíc korun  Švédská společnost Universum zjistila, že mladí lidé hledají především zaměstnání, kde by jim nabídli flexibilní podmínky, pracovní školení nebo možnost rozvoje. Zvýšily se nároky na výši první mzdy, průměrně chtějí absolventi dostávat třicet jedna tisíc korun. Průzkum objevil nejenom rozdílné představy o výši první mzdy, ale i o tom, co je pro mladé lidi důležité. „Pro absolventky je při výběru zaměstnání nejdůležitější přátelské pracovní prostředí, možnost ovlivňovat věci a až na třetím místě výše mzdy. Pro mladé muže je právě výše mzdy nejdůležitější,“ uvedla pro server Aktuálně.cz Maria Berezovskaya ze společnosti Universum. U studentů ekonomických oborů se skokanem roku stala Česká pošta, která si polepšila o 33 míst. „Snažíme se z velkého molochu proměnit v efektivní firmu a to platí i pro oblast péče o zaměstnance. Mezi nejviditelnější kroky, které v poslední době vedení společnosti udělalo, patří desetiprocentní navýšení mzdy každému pracovníkovi s tarifní mzdou,“ řekl serveru Aktuálně.cz personální ředitel České pošty Ivan Feninec. Studenti IT by chtěli pracovat ve společnosti Google, přírodovědci v Akademii věd ČR a právníci na soudech. Vysněným zaměstnavatelem vysokoškoláků na humanitních oborech je Česká televize, u techniků zase Škoda Auto. 12 STUDENTA Prosinec 2019

Studenti Karlovy univerzity stávkovali za klima a odstoupení rektora, Zima ale v úřadě zůstává. Okupační stávku zahájili v budově Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha, o den později se přesunuli do vestibulu Karolina, na rektorát Univerzity Karlovy. Po necelém týdnu stávku ukončili – dohodli se s akademickým senátem, že se univerzita bude víc věnovat řešení klimatických změn. Požadovaného odstoupení Tomáše Zimy se studenti nedočkali. Vadí jim spolupráce univerzity s úvěrovou společností Home Credit, která od smlouvy s univerzitou kvůli kritice odstoupila. Z řad vysokoškoláků se na stávku ozývaly souhlasné názory: „Jako studentka si sama uvědomuju, že studenti často byli, jsou a měli by být hybnou silou v otázce řešení společenských problémů. Je tedy vcelku ostudou, že zapojení vysokoškolských studentů do řešení otázky klimatu trvalo tak dlouho a předběhli nás i žáci základních a středních škol. Jsme to my, kteří by neměli mlčet,“ uvedla pro Echo24 studentka a členka Akademického senátu Pedagogické fakulty Tereza Marešová. Našli se ale i tací, kteří své kolegy nepodpořili: „Té stávce moc nerozumím. Jestli ochrana životního prostředí, včetně klimatu, něco potřebuje, je to racionalizace celé debaty. O to se myslím naše univerzita snaží,“ řekl pro Echo24 Jan Pačes z přírodovědecké fakulty.

Konec Česko-čínského centra na UK. Jeho aktivity financovala čínská ambasáda Česko-čínské centrum na Univerzitě Karlově končí. Jak zjistil server Aktuálně.cz, konference, které centrum pořádalo, totiž financovala čínská ambasáda. Podle sinologů měly pročínský a propagandistický ráz. Akce spolupořádal výkonný tajemník Česko-čínského centra Miloš Balabán, který si k nim založil i soukromou firmu Středisko bezpečnostní politiky, s. r. o. Do té přitekly čínské peníze. Rektor UK Tomáš Zima uvedl, že o ničem nevěděl a čínské peníze univerzita nepoužila. „V důsledku negativní publicity, která se na centrum snesla a významně jeho obraz poškodila, mohou zcela nešťastně a nezaslouženě utrpět i aktivity připravované fakultami UK, což považuji za velmi nešťastné a nežádoucí,“ vysvětlil Zima pro server Seznam Zprávy.


„Hanba!“ křičeli lidé na Andreje Babiše u piety na Národní. I tak probíhaly oslavy 17. listopadu

Policie v Hongkongu vtrhla do studenty obsazené budovy Polytechnické univerzity Policie po dvou týdnech vtrhla do budovy Polytechnické univerzity v Hongkongu, kde se zabarikádovali místní studenti. Protestující uvnitř nenašla, zbyly po nich jen osobní věci a zbraně (především zápalné lahve). Během vyhrocených protestů policie v okolí budovy zadržela stovky lidí, kteří se snažili utéct, další zůstávali opevnění uvnitř budovy. Situace se vyostřila poté, co 8. listopadu zemřel jeden ze studentů na následky pádu z druhého patra parkovacího domu. Snažil se uniknout před zásahem, při kterém policie použila slzný plyn. Demonstranti se po události zabarikádovali na univerzitách, ze kterých se staly válečné zóny. Pro boj s policií použili luky, šípy, oštěpy a molotovy. Všem, kteří na univerzitě zůstali po 17. listopadu, hrozí podle policie až deset let vězení za výtržnictví. Studenti píší domů dopisy na rozloučenou. „Přicházíme o generaci nejvzdělanějších lidí a prohráváme válku, kterou nemůžeme vzdát. I když Hongkong přežije, nikdy nebude stejný,” uvedl pro Respekt hongkongský vysokoškolský profesor.

Koleje nemají pro studenty místo, musejí proto bydlet v předražených bytech Největší přetlak zájemců o ubytování je na České zemědělské univerzitě. Podle ČTK se tam letos nenašlo místo pro víc než třetinu uchazečů. Univerzita Karlova žádosti neeviduje, podle šéfa kolejí ale odmítla asi desetinu studentů. „Zájem o koleje tu nebyl vždycky takový jako dnes, roste až v posledních letech. Až teď vidíme, že jsou další kapacity potřeba,“ vysvětlil Respektu Jiří Macoun z Univerzity Karlovy. Kvůli nedostatku míst na kolejích musejí studenti bydlet v nevyhovujících a často předražených bytech. Například David sehnal pokoj v bývalém sklepě. „Je tam vlhko a někdy je cítit plyn z plynoměru ve skříni, zas taková hrůza to ale není,“ popisuje. Za dvacetimetrový pokoj platí 7500 korun.

Letos jsme si připomněli třicet let od sametové revoluce. Oslavy se neobešly bez politických projevů, na Adreje Babiše skandovali lidé na Národní třídě „hanba!“, Václava Klause mladšího zase vypískali. Na Albertově skupina studentů a akademiků požadovala odstoupení rektora Karlovy univerzity Tomáše Zimy. „Jestli zhruba patnáct studentů vyjadřuje svůj názor, tak je to hezké a oslavme dneska svobodu a demokracii,“ řekl v reakci pro server Seznam Zprávy Zima. 17. listopad ale patřil i spoustě zajímavých akcí. Platforma Festival svobody pořádala oslavy v Praze. Už pošesté se tak lidé mohli projít po Korzu Národní, poslechnout si četbu Havlových děl v Obýváku Václava Havla. Navštívit mohli i Koncert pro budoucnost na Václavském náměstí. Novinkou k třicátému výročí byla především rekonstrukce průvodu z Albertova, který šli (nejenom) studenti 17. listopadu 1989.

Znovu plná Letná. Tentokrát u příležitosti třiceti let od sametové revoluce Den před 17. listopadem přišlo na Letnou necelých 300 tisíc lidí. Spolek Milion chvilek pro demokracii na ní opět pořádal demonstraci, na které chtěl připomenout třicet let od pádu železné opony a zároveň vyjádřit nesouhlas s aktuální politickou situací v naší zemi. Podle předsedy spolku Mikuláše Mináře by se měli občané zapojit do veřejného dění. „Chci vyzvat vás mladé a plné elánu i vás, kteří jste na vrcholu sil a jde vám o budoucnost vašich dětí, i vás, kterým už děti vylétly z hnízda, zvažte, zda nevstoupit do politiky,“ řekl Minář na demonstraci. Milion chvilek pro demokracii taky představil novou petiční výzvu, kterou může na stránkách spolku podepsat každý. Pokud Andrej Babiš do konce roku nevyřeší svůj střet zájmů a nezbaví se Agrofertu, plánuje Milion chvilek 7. ledna oznámit datum další demonstrace. Prosinec 2019 STUDENTA 13


CO SI POČÍT, KDYŽ DOJDE NA APOKALYPSU Asi to všichni známe z popkultury. Zprvu se nic neděje. Pak se něco stane a začnou umírat lidé. Pak k nim přibudou další, až nakonec zůstane jen hrstka přeživších a spousta problémů. Současnému světu sice nehrozí scénář založený na zombie viru, i tak se ale najde celá řada hrozeb, na které je lepší se připravit. Co když na dveře zaklepe několikadenní výpadek energie? Víte, co dělat? Rozhodně je potřeba dávat bacha na výtah a taky se vyplatí investovat do bohatě zásobené spíže. 

Z

atímco Austrálie je v plamenech, v Arktidě tajou ledy doslova před očima. Počasí blázní, milostpán Trump zavelel k ústupu od Pařížské klimatické dohody a v Česku frčí greténismus. Ne, tohle není začátek kultovní postapokalyptické ságy zvané Ekoteror, ale drsná klimatická realita. Vyhajpované krize spojené se změnou klimatu si všímá i taková instituce, jakou je Světové ekonomické fórum. To za jednu z nejrizikovějších hrozeb pro lidstvo považuje selhání CO2 diplomacie a nečinnost národních vlád v otázce zelených politik. Nesnižování CO2 v atmosféře a následné oteplování planety totiž může vést k poměrně temné řetězové reakci – extrémní proměnlivosti a nestabilitě počasí (což už se vlastně tak nějak děje, že jo), k velkým vlnám migrace, nedostatku vody a potravin i občanským nepokojům. Pokud k tomu přičteme navíc i robotizaci a automatizaci, tedy procesy, které reálně ohrožují statisíce pracovních míst, je na místě si připustit, že budoucnost ještě nikdy nebyla tak nejednoznačná.

CO BY BYLO, KDYBY…

Hurikán Katrina zasáhl Spojené státy v roce 2005. Za sebou nechal zničený prostor o rozloze 230 tisíc čtverečních kilometrů, což je oblast zhruba tak velká, jako celá Velká Británie. Bez elektřiny zůstaly asi tři miliony lidí. 14 STUDENTA Prosinec 2019

Jako modelový příklad pro to, co by se dělo v případě různých katastrof, nám může dobře posloužit takzvaný blackout, tedy dlouhodobý a plošný výpadek elektrické energie. Podle portálu KRIZPORT, zřizovaného Hasičským záchranným sborem Jihomoravského kraje, je možné vývoj tak mimořádné situace rozdělit do tří fází (velmi podobné fáze jde v různých variantách aplikovat i na jiné katastrofické události): V první fázi (ihned po blackoutu) nepojedou přístroje, které ke svému provozu nutně potřebují připojení do elektrické sítě. V praxi to znamená třeba nedostupnost veřejného a domácího osvětlení, nefunkčnost výtahů (takže fakt bacha na výtah) a nefunkční zabezpečení budov. Pozastaveno by ale bylo i fungování bankomatů, ledniček, semaforů a stanic s pohonnými hmotami, což by v důsledku způsobilo kolaps dopravy. Ve druhé fázi výpadku (v řádu hodin od blackoutu) by nastaly problémy s dodávkou pitné vody, plynu i tepla. K tomu všemu by se zřejmě přidal i výpadek signálů

V PŘÍPADĚ APOKALYPSY ODTRHNĚTE

TÉMA

→ BLACKOUT, OBČANSKÁ VÁLKA A DALŠÍ KATASTROFY


mobilních operátorů a ztráta internetového připojení. Ve třetí fázi (v řádu desítek hodin od blackoutu) by se začaly objevovat ještě závažnější problémy. Vázlo by veškeré zásobování (od potravin, léčiv až k pohonným hmotám), velká část populace by kvůli nefunkčnímu signálu neměla dostatek informací o aktuálním stavu (což by, jak se známe, nejspíš vyvolalo paniku) a velmi pravděpodobně by začalo docházet i k narušování veřejného pořádku (rabování, drancování a tak dále).

Text: Petr Cieslar, foto: Shutterstock

FUNKČNÍ TĚLO, DOKLADY A ZÁSOBY JSOU ZÁKLAD

Pokud vypukne jakýkoli, alespoň z poloviny apokalyptický, scénář (blackout, občanská válka, extrémní sucho, výjezd Noemovy archy…) nejpravděpodobněji přežijí ti, kteří jsou v nadprůměrné tělesné kondici a vládnou dostatečnou fyzickou silou (v případě záplav, jaké známe z Noemovy archy, je nutná i ta archa). Jestli tedy někdo hledá dobrý důvod k dosažení svalnaté postavy, možná je na čase si přiznat, že za pár let se kilometry naběhané parkem a břišáky zocelené sedy lehy můžou fakt hodit. Pokud ale dáváte před cvičením přednost sjíždění novinek z Netflixu a HBO, případně vám váš zdravotní stav nedovoluje cvičit, položte si otázku, zda se vám náhodou nemůže hodit zbrojní průkaz. Fyzickou sílu totiž nahradíte jen silou palebnou. Kombinace dobré kondice a těžkého kalibru rozhodně taky není k zahození. Dřív nebo později po vypuknutí soudného dne se na 100 % budete potřebovat identifikovat úřadům (možná

spíš vojákům, kdo ví, jak jsou na tom s fyzickou a palebnou silou na úřadech) a je dost možné, že doklady nebudete mít po ruce, případně je v návalu hysterie někde ztratíte. Vytvořte si proto složku (ne v počítači, off-line!) s kopiemi důležitých dokumentů – občanský průkaz, pas, rodný list sebe, psa i ostatních členů rodiny a případně i stručný výpis ze zdravotní karty – a vše pro jistotu zalaminujte. Když už se odhodláte všechno kopírovat, přihoďte do složky i kopii nouzového kontaktního listu, který by měl obsahovat telefonní čísla, adresy a e-maily jak od členů rodinného krbu, tak raději i od přátel. Čistě pro jistotu a pro případ masivního deště zalaminujte i tenhle kontakt list. Dalším krokem pro úspěšné zvládnutí katastrofy je disponovat dostatečnými zásobami. Pokud žijete ve městě a hodláte se z něj během apokalyptického běsnění co nejrychleji dostat pryč (což se doporučuje, protože ve městech bývá katastrofa i postapokalypsa nejdrsnější), vytvořte si tzv. BOB (z anglického BugOut Bag). Jedná se o batožinu první záchrany, ve které by nemělo chybět jídlo a voda na 72 hodin, desinfekce, hygienické pomůcky, vaše léky i obecná lékárnička, zalaminované kopie dokumentů, mapa, zapalovač, baterka a spacák. V případě, že žijete na vesnici nebo víte, že město opouštět nebudete, vám nic nebrání v tom, udělat si mnohem větší zásoby pitné vody, zapalovačů, svíček, baterek, hygienických potřeb, léků, konzerv, fazolí a rýže. Tenhle zásobovací materiál se jen tak nezkazí a nadbytek zboží můžete snadno

Zombie apokalypsa jako z World War Z nám na Zemi zatím nehrozí (pokud vás zajímá proč, na webu k tomu máme dost podrobný rozbor od naší medičky Jany), ale jak se říká – kdo je připraven, není překvapen. Zdroj: Paramount Pictures

KRIZPORT: Nevolejte zbytečně na linky tísňového volání (112, 150, 155, 158)! Tyto linky neslouží jako informační služba veřejnosti, proto je používejte jen v případě stavu ohrožujícího život Prosinec 2019 STUDENTA 15


prepperů se datují už do 40. a 50. let 20. století, kdy se obyvatelé západního (ale i východního) bloku obávali jaderného běsnění dvou tehdejších supervelmocí – USA a SSSR. Po rozpadu sovětského bloku počátkem 90. let se sice situace ohledně preppingu trochu uklidnila, po teroristických útocích z 11. září roku 2001, hurikánu Katrina a dnes taky pod stínem klimatického alarmismu je tento životní styl opět na vzestupu. Prepping vás mimo jiné dovede k širokému portfoliu dovedností a schopností nutných k exkluzivnímu přežití. Pochopíte, že je nutné zdokonalovat se v zahradnictví, konzervování, pečení chleba, lovení nebo spaní v lese. Při četbě pokročilé preppingové literatury zjistíte, jak důležité je tvořit si osobní postapokalyptickou knihovnu s různými publikacemi o lékařství, elektřině, vodě a vůbec se všemi manuály nutnými pro přežití a následnou obnovu civilizace (místo knihovny můžete chtít pod stromeček třeba tablet se solární nabíječkou). Na příležitost si manuály a své prepperské skilly vyzkoušet raději nečekejte, konec civilizace prý není sranda.

Zdroj: World Economic Forum

zobchodovat za jiné věci, které budete ve světě bez zákonů zrovna potřebovat.

KOMUNITNÍ DOMOBRANA

KRIZPORT: V takových situacích se vždy najdou osoby, které začnou šířit ničím nepodložené poplašné zprávy, proto takovýmto informacím nepodléhejte a dále je nešiřte! 16 STUDENTA Prosinec 2019

Nejde o to, být hned v nějakém spolku přátel apokalypsy, případně se pro jistotu napojit na ruské nebo balkánské gangy (i když velmi pravděpodobně by se právě tyto komunitní struktury dokázaly s apokalypsou docela úspěšně vyrovnat). Mějte ale na paměti, že i když disponujete fyzickou a palebnou silou, přežití v rámci nějakého početnějšího střetu osob závisí i na množství vašich souputníků. Obecně pak platí rovnice, že čím více osob, tím více síly. Proto využijte šedou kůru mozkovou k navržení sítě kamarádů a kamarádek, kteří jsou schopni se relativně rychle sejít a společně se opevnit třeba v Albertu, Kauflandu, Lidlu nebo v bezpečné koloně odjet z města. Velmi užitečné by asi bylo vyzkoušet si tyto koordinační manévry dopředu a doladit chyby. Čistě pro jistotu ale dejte o takových manévrech vždycky vědět vedení daného supermarketu.

ŽIJTE PREPPINGEM

Pokud přijmete život s vidinou soudného dne za svůj, nabízí se jako ideální aktivita pro volný čas tzv. prepping (též survivalismus). Jedná se o životní styl, který natvrdo počítá s příchodem apokalypsy. Počátky lifestylu

Katastrofy v Česku

Podle webu Přírodní hrozby, zaštítěného Akademií věd ČR, patří naše republika mezi země s nižším výskytem přírodních katastrof. I tak si ale za posledních dvacet let vyžádala desítka nejničivějších přírodních katastrof 509 lidských životů. Škody přesáhly hranici 113 miliard Kč a v součtu poškodily různým způsobem na 1 620 000 lidí.

Největší blackout ever

Ve dnech 30. a 31. července roku 2012 zasáhly většinu severní a východní Indie dva závažné výpadky elektřiny. Bez proudu se tak ocitlo více než 700 milionů lidí.

Hurikán Katrina

Hurikán Katrina v srpnu roku 2005 udeřil na Floridě a v Louisianě, přičemž dosahoval páté kategorie, tedy nejvyššího stupně Saffirovy–Simpsonovy stupnice. Katrina napáchala katastrofické škody a záběry zničeného města New Orleans šokovaly svět. Počet obětí tehdy přesáhl 1200.

Zemětřesení na Haiti

V lednu roku 2010 zasáhlo Haiti katastrofické zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály. Následovaly desítky dalších menších, avšak i tak ničivých otřesů. Počet obětí katastrofy přesáhl číslo 160 000. Podle údajů haitské vlády se během zemětřesení zhroutilo 250 000 rezidencí a 30 000 komerčních budov.


TÉMA

SOUDNÝ DEN MÁ PŘÍCHUŤ KANIBALISMU

Text: Petr Cieslar, foto: Tomáš Kouba

POSTAPOKALYPSA PODLE KOTLETY Píše se rok 2050. Česká republika neexistuje, zůstala jen rozbořená Praha plná násilí, šílenství a zbraní. Pak je tady ještě překvapivě dobře fungující Brno, a hlavně spousta problémů přeživších. Tak nějak začíná nedávno dokončená knižní série bruntálského spisovatele fantastiky Františka Kotlety, který má na svém kontě bezmála tři desítky knih nejen o apokalypse, ale třeba i o upírech bojujících s mimozemšťany za pomoci brazilského komanda transsexuálů nebo čarokněžkách a démonech. S Františkem Kotletou jsme hodili řeč o psaní postapokalypsy, škváru i jeho domácím skladu léků, jídla a vody ve sklepě.  Přijde vám, že současná česká (vlastně i západní) společnost prahne po (post)apokalypse? Třeba v Česku se pořádá festival Junktown, různé postapo larpy, zároveň vznikají pořád nové postapo seriály, knihy, filmy a spousta lidí všechen ten obsah miluje a hltá. Ve skutečnosti to tak není. Svět po apokalypse pro

autora i čtenáře představuje místo plné nebezpečí a tím pádem i dobrodružství. Takový svět klade na hrdiny vysoké nároky, a v takových kulisách se proto může stát hrdina skutečným Hrdinou. Dřív byl podobným literárním a filmovým hřištěm western, kde muž s revolverem mohl srdnatě bránit slabé v divokém světě bez pravidel, teď je to svět po apokalypse.

ATOMOVEK MAJÍ NĚKTERÉ STÁTY TOLIK, ŽE BY DOKÁZALY UDĚLAT POŘÁDNÝ POSTAPO Prosinec 2019 STUDENTA 17


TÉMA

A všechny ty festivaly nebo larpy (realtime hraní na hrdiny, pozn. red.)? Co se týče festivalů nebo postapolarpů, tam jde hlavně o zábavu. Nikdo z jejich účastníků se ve skutečnosti na reálnou apokalypsu netěší. Samozřejmě jsou lidé, kteří na stará kolena očekávají zánik světa, ale to je běžný duševní stav od nepaměti. Tady se nabízí slavný úryvek dochovaný z třetího tisíciletí před naším letopočtem, který jistý asyrský úředník na hliněné tabulce zaslal svým nadřízeným: „Naše země se v těchto dnech zvrhává. To jsou známky, že se svět rychle blíží ke konci. Úplatkářství a korupce jsou běžné.“ Ostatně husité také čekali na konec světa. Nepřišel. On si dává na čas a je to tak správně.

FRANTIŠEK KOTLETA František Kotleta je pseudonym novináře, publicisty a spisovatele sci-fi/fantastiky Leoše Kyši. Kyša mimo jiné externě přednáší na Slezské univerzitě v Opavě a na pražské Vysoké škole kreativní komunikace. Ve svém volném čase pak vysvětluje veřejnosti, proč nevěřit konspiračním teoriím nebo léčitelství. Je taky hrdým iniciátorem a koordinátorem Paranormální výzvy Českého klubu skeptiků Sisyfos, která nabízí provedení vědeckého experimentu každému, kdo věří, že může prokázat své případné paranormální schopnosti. Takže kdyby byl zájem… 18 STUDENTA Prosinec 2019

V knižní sérii Spad popisujete apokalypsu po česku. Svět v roce 2050, výbuchy atomových bomb, rozbořená Praha, „demokratické“ Brno a technologiemi oplývající Japonsko. Vycházíte při psaní z nějakých reálných krizových scénářů? Třeba jak by dopadla Praha, kdyby byla atomová bomba shozena na Berlín? Praha by nejspíš vypadala jako v mé knize. V troskách by se snažili přežít nějací lidé a až na pár idealistů by většina snědla své bližní, kteří neměli dost síly nebo jim došly náboje. Vaše „radioaktivní“ série obsahuje i občanskou válku, spoustu násilí, otroků, otrokyň a sexu. Myslíte, že v časech apokalypsy by se společnost vrátila k vládě fyzické a palebné síly? Obecně se říká, že civilizaci od barbarství dělí dvě teplé večeře. Já věřím, že lidstvo vydrží i tři, ale jsem optimista, tak mě berte s rezervou. Když se podíváme třeba na válku v Jugoslávii, zjistíme, že stačí vypustit džina z lahve a pak už se k moci skutečně dostane barbarství. Ostatně postapo literatura je právě skvělá v tom, že můžeme tyhle možnosti domýšlet do detailů a historie nám ukazuje, že by to nejspíš bylo ještě horší, než třeba já ve svých knihách popisuji. Je vůbec možné v postapo světě zajistit vládu zákona namísto fyzické síly? Jasně. Tím, že budeš mít hromadu dobře ozbrojených lidí a zákon prosadíš. A nebo prosadíš svůj zákon, který pro ostatní bude bezprávím. Tak to prostě je. Jakou roli ve vašich knihách hraje sex? Je to metafora? Sex je důležitou součástí života. Literatura, která o životě píše, nemůže sex pominout. A jakou roli by podle vás hrál v postapokalypse? Obchodní?

Sex je skvělá věc. Můžete si jím získat přízeň a samozřejmě je to i služba jako každá jiná, která se dá zpeněžit. V Praze je takových podniků spousta, ani nemusí nastat apokalypsa.

Tím, že máte ve sklepě hromadu zbraní, konzerv, čisté vody a léků, nemůžete nikdy nic zkazit Existuje celá řada směrů, kterými se dá (post)apokalypsa vyvolat – pandemie neznámého viru, oživlá umělá inteligence, mimozemšťani nebo starý dobrý soudný den a povstání Zla. Proč jste si vybral zrovna jadernou energii a občanskou válku? Protože mi válka přijde reálnější než andělé troubící na polnice. A těch atomovek mají některé státy tolik, že by s nimi dokázaly udělat vážně pořádný postapo. Souvisí postapokalypsa s konspiračními teoriemi? Když se dívám na výčet možností u předchozí otázky, ke každé položce dokážu minimálně jednu konspirační teorii přiřadit. Není tedy postapo jen vtipná pseudokonspiračka pro přemýšlivé lidi? Jak pro koho. Lidé, kteří za každým pšoukem vidí blížící se pád civilizace, samozřejmě tu apokalypsu s různými konspiračními teoriemi spojují. Pro mě je to ale jen hra, literární hra a věřím, že pro mé čtenáře taky. Ale třeba mi časem hrábne a začnu to brát vážně. V kontextu postapokalypsy se skloňuje i pojem prepperů (banda lidí připravujících se na den D, soudný den, někdy též jako TEOTWAWKI, pozn. red.). Patříte mezi ně? Tím, že máte ve sklepě hromadu zbraní, konzerv, čisté vody a léků, nemůžete nic zkazit. Navíc je to užitečné v případě prudké inflace. V dějinách se literární sci-fi a postapo díla často označovala jako braková literatura, možná ještě vhodněji jako škvár (odtud i Tarantinem proslavený termín pulp fiction). V současné době jsou ale sci-fi i postapo díla na piedestalu, svým způsobem odrážejí budoucnost a slouží jako inspirační zdroje vědě. Jak vnímáte svá díla vy? Je to jen vaše potřeba se vypsat, nebo píšete něco většího? Případně chcete varovat? Autoři české fantastiky svá díla rádi označují jako brak. Hlavně proto, že nemáme sílu někomu vysvětlovat, že i fantastika může být kvalitnější literaturou než běžná beletrie, a navíc jsme tohle slovo prostě vzali hrdě za


své. S tím piedestalem je to složitější. V českém prostoru je to tak, že zahraniční fantastika je cool a zajímavá a o tu českou by si mainstreamoví novináři vesměs ani boty neotřeli. Tuzemští čtenáři to naštěstí vidí výrazně jinak. Co se „poselství“ týče, já píši dobrodružné příběhy, nejsem kazatel. Jestli si čtenáři v mých knihách ale něco najít mohou, pak univerzální touhu po svobodě. Kdo jsou vaši čtenáři? Koho postapo více fascinuje? Muže, nebo ženy? Dělíte to takhle vůbec? Moji čtenáři jsou hlavně lidé, co se rádi baví, smějí a užívají si příběhy. Statistiku nemám, píšou mi holky od čtrnácti po vážené pány v důchodu. Myslím, že je to proto, že potřeba prožití literárního dobrodružství jde prostě skrz věk a pohlaví. Když jste zmínil pohlaví, nedá mi to se nezeptat, co postapo a gender/feminismus. V posledním díle vaší tetralogie se na rozdíl od těch předchozích stává hlavní hrdinkou příběhu vojačka Alice, drsná a de facto humanisticky založená žena (nechci spoilovat proč). Podle pravidel apokalypsy jsou ale obecně nejohroženějšími lidmi v takové situaci staří lidé, poté děti a pak ženy. Co vás tedy vedlo k napsání téhle postavy? Kolem sebe mám spoustu silných žen, které by se i v drsném světě dokázaly prosadit. Já nad tím nepřemýšlím z hlediska nějaké ideologie nebo politického záměru – když mám pocit, že si daný příběh žádá silného muže, napíšu jej tam, když tam sedne silná žena, prostě ji do příběhu přivedu. A to platí i o homosexuálech či lidech různých ras. Ostatně v Bratrstvu krve se mezi čtenáři stalo velmi oblíbeným mé upíří komando brazilských transsexuálů. Ve vaší postapokalyptické sérii jsou hlavními hrdiny vojáci. Očekává se, že právě tohle povolání by mělo při jakékoli krizi lidstva nad ostatními na vrch. Jaká další povolání by přežila? A jakou roli by měl spisovatel? Kronikáře? Já mám hlavně ten sklad zbraní a konzerv, takže bych určitě zvládl víc než psát kroniku. Ale je jasné, že vycvičení a ozbrojení lidé budou mít vždycky větší šance než manažeři z KFC. Které postapo vnímáte jako naprosto zásadní dílo žánru, co to všechno odstartovalo? Bavíme se třeba už o bibli a knize Zjevení Janovo? Filmy o šíleném Maxovi a samozřejmě Cesta krve od českého spisovatele Jiřího Kulhánka. Jaké dílo je podle vás (post)apokalypticky nejrealističtější? Přece to moje… Prosinec 2019 STUDENTA 19


KONTEXT

PROJEKT DOSTUPNÉ BYDLENÍ NABÍZÍ NĚKOLIK ŘEŠENÍ, KTERÁ BY MOHLA TRHU S BYTY POMOCT 20 STUDENTA Prosinec 2019

NENÍ TO NEMĚNNÉ, DOST TOHO MŮŽEME UDĚLAT I SAMI Spousta z vás nejspíš pochází z menšího města, i když za studiem přesídlila do některé z českých metropolí, ať už do Prahy, Brna, nebo třeba Olomouce. Když jste vysokou začínali, řešili jste zdánlivě nevyřešitelný problém – kde sakra bydlet. Nájmy ve velkých městech dosahují astronomické úrovně a koleje nejsou žádná sláva. Ve Studentě jsme se podívali na současnou situaci v Praze a taky na to, jak ji můžeme sami změnit, abychom konečně měli kam složit hlavu.

Text: Hana Grohová, foto: Jakub Plíhal (Strahov) a archiv amerických univerzit

→ BYDLENÍ V ROCE 2019: VÝBĚR MEZI ŠÍLENOU KOLEJÍ A PŘEDRAŽENÝM BYTEM


S

pousta mladých lidí, kteří míří do Prahy na vysokou, volí bydlení na koleji. Je pro ně levnější, a někdy můžou být dokonce sami na pokoji a mít určité soukromí. „Pro mě je to vlastně kombinace dvou faktorů. Cena a lokalita. Za necelé tři tisíce bydlím v širším centru Prahy. Pokud bych chtěl v téhle lokalitě zůstat, musel bych si několik tisíc připlatit, a pokud bych chtěl bydlet takhle levně v bytě, musel bych nejspíš někam na periferii,“ říká o bydlení na koleji Lukáš. Velká část studentů by ale radši byla v bytě. Někteří z nich mají strach, že budou mít na kolejích společné koupelny pro celou chodbu, nepříjemného spolubydlícího, nenajdou na koleji místo anebo mají přítele nebo přítelkyni, se kterými chtějí být o samotě. „Když jsem se dozvěděla, že mě přijali na Karlovu univerzitu, byly už všechny koleje beznadějně obsazené. Tak jsme se s přítelem rozhodli, že si zkusíme najít spolubydlení. To nám ale moc nevyhovovalo a nakonec jsme si našli byt sami. Můžeme si ho sice dovolit, ale výdaje jsou teď mnohem vyšší,“ uvádí Anička. Obecně se ale nedá říct, co je pro studenty lepší variantou. Záleží to spíš na osobních preferencích. „Neexistují kompletní data o tom, v jakém typu bydlení studenti nejčastěji bydlí. Koleje často nenabízejí tak vysoký komfort, ale cena je relativně nízká. Velmi rozšířené je taky spolubydlení, protože ceny nájmů v krajských městech rostly v posledních letech o desítky procent a pro studenty může být pronájem celého bytu méně dostupný,“ říká Tomáš Hoření Samec ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

PROBLÉM? V BYTECH NIKDO NEŽIJE

Studenti, kteří se rozhodnou pro bydlení v bytě, stojí před problémem, kde vzít na astronomické ceny nájmů. Většina z nich ještě nepracuje a ani rodiče jim nemůžou věnovat celý svůj měsíční plat. Proč jsou ale byty a nájmy tak drahé? Pod hlavičkou Akademie věd vznikl projekt Dostupné bydlení. Jeho tvůrci vidí hlavní problém v tom, že spousta bytů neslouží k životu, ale stává se investicí. „Bydlení by mělo být méně komoditou. Pokud je jeho systém příliš založený na tržní logice, dostáváme se do slepé uličky,“ říká Tomáš Hoření Samec, který se na projektu podílel. Je to jednak případ spekulantů, kteří vlastní několik bytů a s těmi obchodují, ale s trhem hýbou taky služby pro krátkodobé ubytování, jako je Airbnb. Všechno tohle způsobuje, že je čím dál míň bytů, ve kterých se opravdu žije. Velká města zároveň s tím lákají spoustu lidí, protože nabízejí možnost studovat a potom si najít kvalitní práci, takže místa na bydlení je vážně málo. To potvrzuje i ředitel sekce územního plánování z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Jaromír Hainc: „V případě kapacit bytového fondu a nabídky volných bytů čelíme jejich nedostatku a vzrůstajícím cenám prodejním i nájemním. V důsledku toho klesá dostupnost bydlení.“

Společná sprcha, společná kuchyně, společný život se všemi na chodbě. Někdo nedá na koleje dopustit, dost studentů ale hledá něco klidnějšího

Projekt Dostupné bydlení nabízí několik řešení, která by mohla trhu s byty pomoct. Jeho tvůrci navrhují bojovat se spekulanty zdaněním majitelů, kteří vlastní víc než určitý počet nemovitostí. To by je mohlo odradit od jejich „hromadění“, a na trhu by tak bylo více dostupných bytů. Projekt představuje i modely, které u nás nejsou moc časté, ale v zahraničí dobře fungují – třeba různé formy kolektivního bydlení, které jsou postavené na principu spoluvlastnictví. Například v družstvu spolu obyvatelé vlastní dům nebo i celou rezidenční oblast. Družstvo tak má možnost dohlížet na cenu nájmů, ale nemůže spekulovat. Vznik takových projektů by dostupnosti běžného bydlení rozhodně mohl pomoct. Na vzniku družstevního bydlení pracuje i Magistrát hlavního města Prahy. „Přišla jsem s projektem výstavby dostupnějšího družstevního bydlení na pozemcích města,“ říká pražská zastupitelka Hana Kordová Marvanová. Nemusí to ale být úplně ideální způsob pro studenty, jako spíš pro ty, kteří už se plánují úplně osamostatnit a třeba si založit rodinu. „Nechtěl bych říct, že tohle je jen pro mladé rodiny, může to být pro všechny. Ale co mi přijde zajímavé, je, že mladí lidé nebo vysokoškoláci zatím moc otázku bydlení neřeší,“ dodává Tomáš Hoření Samec.

Na americké Rice University si vyperete přes aplikaci v mobilu. Mají tu na to službu

Studenti na americké univerzitě Santa Clara bydlí na kolejích, které připomínají spíš fajn hotel

CHYBĚJÍ SPOLKY A NAŠE VLASTNÍ INICIATIVA

Podle něho bychom si neměli jen stěžovat, jak je aktuální situace hrozná, že platíme vysoké nájmy a na koleji je pro nás málo míst. Pro dostupnost bydlení bychom měli něco podniknout my sami. Pokud by vznikla nějaká iniciativa ze strany vysokoškoláků, mohly by se podmínky výrazně zlepšit. „Chybí tu nějaká studentská organizace, která by z toho udělala politické téma,“ vysvětluje Tomáš Hoření Samec. Zároveň si ale Samec myslí, že něco udělat by měly i samotné univerzity. „Vysoké školy by mohly být trochu více iniciativní. Provozují koleje, ale další příliš nevznikají. Prosinec 2019 STUDENTA 21


KONTEXT

oboru stavebnictví nové lidi, kteří z něj v období finanční krize odešli,“ uvádí Jaromír Hainc z Institutu plánování a rozvoje Prahy. Podle Tomáše Hoření Samce může výstavba určitě pomoct. „Musí být ale zajištěna určitá cenová hladina. Například tak, že byty bude vlastnit hlavní město Praha a to nastaví finančně dostupné nájemné. Za současných cen si studenti nemůžou byty dovolit ani s výraznou hypotékou,“ dodává. Stavby by se taky měly povolovat z jednoho místa. „Praha může soustředit 22 úřadů do jednoho hlavního,“ vysvětluje Hainc. „Samotné stavební předpisy ale musí změnit stát,“ dodává Hana Kordová Marvanová.

AIRBNB VYDĚLÁ VÍC

Strahovské koleje v Praze rozhodně nevypadají jako místo k žití z tohohle století

VYSOKÉ ŠKOLY BY MĚLY BÝT VÍC INICIATIVNÍ. PROVOZUJÍ KOLEJE, ALE DALŠÍ PŘÍLIŠ NEVZNIKAJÍ 22 STUDENTA Prosinec 2019

Mám pocit, že by mohly experimentovat i s nějakou formou komunitního bydlení. Postavily by koleje, kde by bydleli studenti a zároveň třeba senioři a tyhle skupiny by si navzájem pomáhaly. Nájemné by pokrývalo jen výdaje na provoz, a bydlení by tak bylo cenově dostupné,“ říká. Řešením nedostatku místa v Praze je z největší části samozřejmě výstavba. Aby byla jednodušší a rozsáhlejší, je důležité, aby spolupracoval veřejný a soukromý sektor. „Chystáme teď zásady spolupráce mezi developery a městem. Podporujeme určitě uzavírání dohod. Nestačí totiž jenom postavit byty, je potřeba vybudovat i infrastrukturu,“ uvádí Hana Kordová Marvanová. Praha se zároveň snaží urychlit stavební proces, který u nás trvá daleko déle než ve většině zemí Evropské unie. „Pro to, aby ceny bytů nerostly, je potřeba podpořit výstavbu, to znamená zjednodušit procesy povolování, zastavit růst cen stavebních prací, přilákat do

Víc místa by vzniklo i v případě, že by Praha omezila službu Airbnb. „Co by mohlo pomoct rychle, je nějakým způsobem chytře regulovat krátkodobá ubytování,“ říká Tomáš Hoření Samec. Praha se s tím snaží bojovat, není to ale jednoduché. „Majitelům bytů se víc vyplatí byty krátkodobě pronajmout turistům,“ vysvětluje Hana Kordová Marvanová. „My jsme zjistili, že bychom potřebovali, aby se změnil živnostenský zákon tak, aby umožnil Praze vydat vyhlášku nebo nařízení. Nemáme totiž aktuál­ ně žádnou pravomoc regulovat krátkodobé ubytování. Světové metropole naopak běžně platformy jako Airbnb omezují,“ dodává. Druhou stranou stejné mince jsou domy, které sice stojí, ale nikdo je nepoužívá. Kdo bydlí v Praze, si určitě všiml, kolik je v ní prázdných a neobývaných prostor. V hlavním městě je kolem pěti set neobydlených domů, přičemž řada z nich je ve vlastnictví Prahy nebo jednotlivých městských částí. Vzniká tak otázka, jestli by se v těch domech nedalo bydlet. „Nejlepší je využít je pro účel, ke kterému byly určeny při své stavbě. Samozřejmě že se nabízí přeměna na byty, ale taky je potřeba vážit případ od případu, ne vždycky je legislativně a procesně jednoduché do stávajícího objektu umístit byty. Existují hygienické limity, ochrana památek a spousta dalších faktorů, které je potřeba brát v potaz,“ vysvětluje problém prázdných domů Jaromír Hainc.

MŮŽEME BÝT AKTIVNĚJŠÍ

Není úplně snadné vyznat se na trhu s bydlením, a pokud míříte studovat do velkých měst, najít si střechu nad hlavou nebude žádná hračka. Existuje ale spousta možností, jak dostupnost bydlení zlepšit. Do některých tak úplně zasahovat nemůžeme, protože se o ně stará například stát, ale bezmocní rozhodně nejsme. Nemusíme jen nadávat na současný stav, můžeme být o trochu aktivnější a vymyslet, co by se proti němu dalo dělat. Existuje možnost založit studentské organizace, které by se snažily zasadit o dostupnější bydlení. Zároveň můžeme otevřít debatu s univerzitami a chtít, aby se koleje rozrostly o další pokoje a bydlení na nich nebylo noční můrou. Příklad si můžeme vzít i ze zahraničí.


Národní bezpečnostní úřad Bezpečnostní informační služba Policie ČR Partnery speciálu jsou

VE SLUŽBÁCH STÁTU Když je práce posláním

Hrdinové dneška nenosí přiléhavý oblek s pláštěm. Přesto se podílejí na tom, že jsme jedna z nejbezpečnějších zemí světa. Kdo jsou? A co všechno pro to dělají?

www.studenta.cz/specialy SM000360


ČESKÁ COSPLAY SCÉNA OBJEVUJE SAMA SEBE Ještě před pár lety se cosplayi v Česku věnovalo jen několik málo nadšenců, které měli ostatní spíš za blázny nebo nerdy. Dneska je situace jiná a cosplay se stává celorepublikově rozšířenou zábavou. Ve světě tahle „hra na hrdiny“ dokonce funguje jako regulérní práce, na což si u nás budeme muset ještě nějakou dobu počkat. I přesto má za sebou česká komunita velký kus práce. a měla jsem ho ráda. Můj první cosplay byla Yuki Nagato, který jsem měla na Animefestu 2008. Postupně jsem ale svou inspiraci rozšířila i na jiné zdroje mimo anime. V poslední době se snažím vybírat postavy, které se mi nejen líbí, ale které se na mě alespoň trochu hodí charakterem a vzhledem,“ přibližuje mi vybírání vhodné postavy Veronika Kuncová alias Arisu. „Nejdřív mě postava musí zaujmout vzhledem, hned potom se ale dívám na povahu,“ přitakává její sestra-dvojče, Andrea Kuncová alias Ayaku. Veronika a Andrea spolu tvoří vítězné duo, které vyhrálo letošní kvalifikaci na European Cosplay Gathering, která probíhala na českém Animefestu. Předvedly se s cosplayem české Popelky. Šikovně využily své podobnosti, a vytvořily tak kouzelné vystoupení, při kterém nám, starším ročníkům, před očima vystoupila z obrazovky oblíbená postava dětských dnů. Ostatně možnost vidět svoje oblíbence naživo je jedno z kouzel cosplaye.

STOJÍ HODNĚ, TRVÁ DLOUHO Joan Welková – Astrid (Jak vycvičit draka), foto: Savannah Nixon Photography

K

dybych s někým u piva před deseti lety začala rozebírat cosplay, dost pravděpodobně by neměl tušení, o co jde,“ potvrzuje mi Linda Langerová alias Lin, která si svůj první kostým vyrobila v roce 2012. „Když to udělám dnes, většinou je na lidech poznat, že už o tom někdy minimálně slyšeli.“

OD ANIME K POPELCE

VE SVĚTĚ COSPLAYE MŮŽE BÝT KAŽDÝ, ČÍM CHCE 24 STUDENTA Prosinec 2019

Ve svých začátcích býval cosplay především doménou fanoušků anime a mangy, dost rychle se ale rozšířil i na gamery, filmové fandy nebo knihomoly. Výjimkou cosplayových předloh nejsou ani postavy z opravdového světa nebo věci. Ve světě cosplaye může být zkrátka každý, čím chce. „Ze začátku jsem hodně vybírala z anime, které jsem viděla

I když se u většiny cosplayerů jedná „jen“ o volnočasovou aktivitu, berou ji nebývale vážně. Výroba kostýmu v tomhle případě není jenom šití oblečení, drobné doplňky nebo paruka, často je potřeba popasovat se s konstrukcí realistické zbraně nebo třeba brnění. Ke slovu tak přijdou různé tvarovací hmoty a noci strávené vyřezáváním, broušením a lakováním. Vynaložené částky jdou do tisíců korun (a někdy i daleko dál), nehledě na neuvěřitelné množství investovaného času. „Na cosplayi Mercy ze hry Overwatch jsem pracovala asi rok, z toho tři měsíce celkem intenzivně. Materiály mě dohromady vyšly na něco kolem 10 000 Kč. Hodně věcí jsem vyráběla na několikátý pokus, u spousty použitých technik a materiálů to bylo moje poprvé. Dostala jsem se k šití, práci s EVA pěnou a worblou, úpravě paruk, barvení textilu, řezání plexiskla, lepení, pájení, barvení a lakování všemožných materiálů, 3D modelování, práci se dřevem…“ vypočítává Linda Langerová. Pěkně draze můžou vyjít i látkové kostýmy, což potvrzuje Adéla Miklíková alias Rozari, když se pustí do

Text: Jana Langová, foto: archiv cosplayerek

KONTEXT

→ KOSTÝMY ZA TISÍCE A VÍKENDY V TRAPU


popisu výroby cosplaye Philippy Eilhart ze Zaklínače. „Kostým je složený z několika sukní, ta nejsvrchnější je sešitá z dvou set modrých a hnědých pruhů látek. Motiv jsem musela ušít sama, protože látka se stejným vzorem se prostě nedá koupit. Ke kostýmu patří taky vyšívané doplňky, detaily jsou vymodelované nebo vytisknuté na 3D tiskárně a kovové věci, které visí na bocích, jsem odlila z pryskyřice. Vyrobit kostým mi zabralo minimálně 250 hodin v průběhu celého roku. Materiál stál nesmysl. Bojím se to sečíst, ale na pěknou dovolenou by to bylo. Možná na dvě.“ A jak se dozvídám od Andrey Kuncové, ani zmíněná Popelka nepatří mezi levné záležitosti. „Pracovala jsem na ní asi půl roku, většinou o víkendech, a do kostýmu jsem investovala víc než šest tisíc korun.“

SOUTĚŽENÍM K FANOUŠKŮM I ZAHRANIČNÍ REPREZENTACI

Cosplayeři mají během roku hned několik příležitostí předvést svou zručnost, šikovnost a sžití se s postavou. Problematiky znalá porota totiž hodnotí oba aspekty cosplaye – kvalitu kostýmu a hraní, které cosplayer prokáže v připravené scénce. Vítězství v soutěži znamená finanční příspěvek na další výrobu kostýmů, rozšíření povědomí o práci vítězů (tedy nehynoucí slávu) a někdy taky šanci reprezentovat Českou republiku na mezinárodní soutěži. „Největší úspěchy jsem zažívala kolem roku 2017, kdy jsem vyhrála Cosplay debut na Animefestu, což je soutěž pro začínající cosplayery. V reakci na to mě oslovovala spousta lidí kvůli společnému focení, porotcování soutěží, dokonce mi psali i organizátoři akcí, jako je festival živých soch nebo automobilové závody, abych se jejich eventu zúčastnila jako model. Spolu s několika dalšími českými cosplayery jsme taky jeli reprezentovat Česko na European Cosplay Academy v Litvě,“ shrnuje Linda Langerová. Díky nominacím na zahraniční akce si čeští cos­playeři stihli za poměrně krátkou dobu udělat dobré jméno i světě. V roce 2016 vyhrála EuroCosplay Madlenka Moozová známá jako Germia. Mezinárodní zkušenost má i Eliška Lysoňková alias Arashi, která Česko reprezentovala dokonce dvakrát. Na velké soutěže ji ale už moc neužije. „Do větších soutěží jsem přestala chodit před pár lety. Stále mě to láká, ale atmosféra se z rodinné a přátelské změnila na hodně soutěživou a profesionální, což nemusí být nutně špatně, ale taky to není úplně můj styl.“ Eliška potvrzuje, že začátky nemusejí být hned hvězdné. „Začínala jsem v roce 2008 s kostýmem Deidary z Naruta,“ vzpomíná. „Tenkrát se cosplayi moc lidí nevěnovalo, i proto bylo všechno těžce lowcost – vlasy jsem měla své hnědé, čelenku udělanou z alobalu a sandály z tržnice.“

COSPLAYEREM NA FULL TIME

Být cosplayerem na plný úvazek není ve světě vůbec nic zvláštního, v Česku nám k tomu chybí poptávka a možná i lepší znalost celého prostředí. „Většina z nás má cosplay

Linda Langerová alias Lin – Mercy (Overwatch), foto: Butrix Production

Eliška Lysoňková alias Arashi – Evil queen Regina Mills (Once Upon a Time), foto: Caté Photosis

hlavně jako koníček, maximálně přivýdělek,“ potvrzuje Andrea Kuncová. „Klientela na zakázky se dá najít primárně v zahraničí, v Česku je ten rybník malinký a uživí se tu tak jenom absolutní špička. Jen pár vyvolených dostává zakázky i od herních společností či firem,” vysvětluje Joan Welková, která se letos zúčastnila Animefestu i další zahraniční soutěže jako Astrid ze série Jak vycvičit draka. I přesto hodnotí českou komunitu pozitivně. „Česká scéna je podle mě jedna z těch kvalitnějších. Máme tu opravdu mnoho talentovaných cosplayerů.“ Přestože by se mohlo zdát, že větší množství cosplayerů a rozmach sociálních sítí budou pro odvětví spíš výhodou, přinášejí s sebou i stinné stránky vývoje. Veronika Kuncová se v komunitě pohybuje už jedenáct let, a tak může srovnávat: „Za ty roky se dost věcí změnilo. Určitě se zlepšila dostupnost materiálu, informací a návodů na to, jak dobrý kostým vyrobit, zároveň to s sebou nese i stinné stránky – kyberšikana a přehnané hejtování jsou na sociálních sítích docela časté.“

CO JE TO COSPLAY Cosplay je zkratkou anglických slov costume a play, která přesně vyjadřují, o co cosplayerům (tedy těm, kteří se téhle aktivitě věnují) jde. Není to jenom o propracovaném kostýmu, ale taky o vžití se do postavy a o jejím co nejvěrnějším napodobení. Několikrát do roka můžou cosplayeři zkusit štěstí v několika soutěžích a z některých se kvalifikovat dokonce až na evropská pódia. Prosinec 2019 STUDENTA 25


Anketa

KONTEXT

Co tě na cosplayi přitahuje?

Joan: Nejčastěji je to láska k charakteru. Díky tomu jsem schopná dělat kostýmy, které dělat chci, a mít z nich radost, i když je to občas náročné. Joan Cosplay

Adéla Miklíková alias Rozari – Philippa Eilhart (Zaklínač), foto: Hane Iro

Arisu: Seberealizace. Mám ráda pocit, že si umím něco sama vytvořit, že to potom můžu ukázat a vždycky být tak trochu někdo jiný. Těší mě, když mě v kostýmu lidé poznávají a mají radost, že vidí postavu, kterou mají rádi, a chtějí se třeba vyfotit, případně i pochválí. Arisu cosplay Rozari: Je to pro mne zdroj od→ počinku, legrace, určitého naplnění fascinace novými materiály a hledáním možností, co s nimi. Rozari Cosplay

Arashi: Mým hlavním mo→ torem je aktuálně oddech, který

mi tvorba kostýmu přináší. Plus možnost vzdát hold své oblíbené postavě. ArashiCZ cosplay

Lin: Vždycky mě bavilo něco → vyrábět, ale jsem typ člověka, co Andrea Kuncová (Ayaku), Veronika Kuncová (Arisu) – Popelky (Tři oříšky pro Popelku), foto: CoolADN

BÝT COSPLAYEREM NA PLNÝ ÚVAZEK NENÍ VE SVĚTĚ NIC ZVLÁŠTNÍHO 26 STUDENTA Prosinec 2019

I přesto je o co stát. Cosplay je zajímavým a různorodým koníčkem, jehož velká síla tkví ve spojování lidí a vzájemné toleranci. Možná že v běžném životě vyčuhujete z řady, v cosplayi ale vždycky zapadnete. Platí to i přeshraničně. „Česká cosplay scéna se dost propojila s lidmi z jiných států. Cosplayeři už nemají své známé a přátele jen v Česku nebo na Slovensku, ale po celé Evropě. Najít spřízněnou duši, která třeba dělá na tom samém charakteru o tisíc kilometrů dál, je skvělý pocit,“ uzavírá povídání Adéla. Ostatně, vyzkoušet si to můžete sami – do soutěží se může přihlásit kdokoli, kdo zvládne vlastníma rukama sestavit kostým. To je ta nejdůležitější cosplayová podmínka.

u jedné činnosti nevydrží dlouho. Proto se mi líbí, že je cosplay tak široký pojem a že si při něm člověk vyzkouší neuvěřitelnou škálu různých rukodělných činností. Lin Art&Cosplay

Ayaku: Je to můj koníček a jistý způsob seberealizace. Nejdůležitější je pro mě hlavně vědomí, že dokážu něco vytvořit a pak se v tom ukázat a víc se socializovat. Ayaku cosplay


→ POZOR, AŤ SE NEPRODRAŽÍ VÍC, NEŽ JE POTŘEBA

KONTEXT

VÁNOCE JAKO PAST NA PENÍZE

Mladší brácha si přál figurku Iron Mana, táta pije dvacetiletou whiskey a parfém pro přítelkyni stojí patnáct set. Pak taky nezapomeňte na všechny babičky, tety a bratrance, kterým taky povezete spoustu dárků. Předvánoční čas je synonymem nakupování, ale bohužel taky podvodů. Dávejte pozor, jak a kde nakupujete, ať vás dárky nestojí ještě víc, než kolik by musely.

LEVNÉ ALE DIVNÉ

Bráchovu vysněnou postavičku nejspíš pogooglíte na internetu. A u hledání můžete narazit na e-shop, který ji prodává o hodně levněji než ty ostatní. Bingo? Ani ne. Popis zboží je napsaný lámanou češtinou, jako by byl přeložený Google překladačem, v kontaktech chybí adresa nebo jakékoli jiné údaje. Firma nemá profil na sociálních sítích, nikdy jste o ní neslyšeli a nákup vyžaduje platbu předem. Něco tady nehraje. Tak vypadá ukázkový podvodný e-shop, jehož cílem často bývá nasosat vaše informace – jméno, adresu, mail, telefon, údaje z karty – a namastit si kapsu za věc, kterou nikdy neuvidíte. Pokud web neznáte, nedoporučujeme z něj nakupovat. Internet je plný srovnávačů cen a recenzí, kterých můžete při hledání dárků využít. A pozor, podezřele moc pozitivních recenzí na jedné stránce taky nepůsobí úplně přesvědčivě.

RISKUJTE RADĚJI CIZÍ

Jasně, free Wi-Fi sítě jsou super, jsou na každém rohu, šetří vám data a zachrání krk, když vám ta vaše zrovna dojdou. Jenomže jsou veřejné. Málokdo si to uvědomuje, ale když se přes ně (nebo přes veřejně umístěné počítače) přihlásíte do internetového bankovnictví, můžete si rovnou stoupnout na židli a začít svoje přístupové údaje křičet na celou kavárnu. Ke svým financím (i k jakýmkoli jiným důvěrným systémům nebo appkám) proto vždycky přistupujte pouze z vlastního počítače připojeného k soukromé domácí síti nebo z telefonu běžícího na vašich klasických datech.

PIN SE NEŘÍKÁ

Heslo ke kartě nikdy nikomu neříkejte. Dokonce ani vaše banka nemá právo po vás chtít váš PIN. Nejen v e-shopech totiž číhá nebezpečí a většinu škod si člověk stejně způsobuje sám – PIN si napíšete na papírek, přidáte do peněženky ke kartě, abyste ho vždycky našli, peněženka vám jednoho krásného dne vypadne z batohu a je to. Nejlepší lék je PIN nikam nepsat. Pokud se svoje čísla nejste schopní naučit, zkuste si číselnou kombinaci zapamatovat jako soubor směrů jejího zadávání na klávesnici. PIN si taky můžete kdykoli změnit, určitě ale volte složitější kombinaci než 1234, která se sice krásně pamatuje, ale ještě krásněji hádá. U bankomatu nebo terminálu zase používejte obě ruce – zatímco jedna vyťukává PIN, druhá klávesnici zakrývá. V bankomatech taky využívejte bezkontaktní možnosti výběru – nejen že je to „future“, ale zároveň bezpečnější. Karta vám nikdy nezůstane v bankomatu a předejdete i jejímů zkopírování. A kdybyste měli pocit, že vám někdo PIN přece jen vyfoukl, okamžitě kontaktujte banku.

BEZPEČNÉ VÁNOCE Před podvodníky chrání klienty Komerčky nástroj Trusteer rapport, který je v rámci internetového bankovnictví zdarma. Ohlídá, jestli se s vaším účtem neděje něco, co by nemělo, a na jakýkoli útok okamžitě upozorní. PIN ke kartě si zase můžete zobrazit v aplikaci mobilního bankovnictví chráněné heslem, otiskem prstu nebo Face ID. Takže pokud se chystáte zakládat účet, pořizovat kreditní kartu nebo si třeba jen přečíst víc bezpečnostních tipů, mrkněte na web kb.cz. Prosinec 2019 STUDENTA 27

SM000347/1

ADVERTORIAL

Zní to trochu vypočítavě, ale je to pravda – vždycky je lepší riskovat cizí peníze než ty svoje. Zvlášť když jde o peníze banky, která je i od těch nejzarputilejších podvodníků většinou dokáže dostat zpět, což jedinec sám rozhodně nezvládne. Pro všechny platby, u kterých chcete mít 100% jistotu, použijte kreditní kartu spíš než tu debetní. Zatímco u debetní karty platíte vlastními, kreditka čerpá z peněz banky, které jí pak splácíte. Pořízení kreditky je navíc dnes už naprosto normální záležitostí, a dokonce se vyplatí – můžete se díky ní dostat k celé řadě zajímavých slev nebo získat pozáruční servis na zboží, které kreditkou zaplatíte, aniž byste za něj museli připlácet (zpravidla to bývá deset procent z pořizovací ceny). A pokud vše, co jste utratili, splatíte v řádném termínu, neplatíte ani žádné úroky.

VEŘEJNÉ WI-FI NEBRAT


→ ČESKÉ PROJEKTY, KTERÉ POMÁHAJÍ, I KDYŽ ZŮSTALY NOHAMA NA ZEMI O klimatických změnách se často píše a mluví spíš negativně – necestujte, nic si nekupujte, nakonec radši ani nevycházejte z domu. Od toho se pak odvíjejí i naše vlastní postoje k celé situaci. V Česku jsme k tématu všeobecně skeptičtí a jen málokdy bereme klimatickou situaci z toho pozitivnějšího úhlu. Přitom je to perfektní impuls k rozvoji nových projektů a technologií a prostor na eko trhu je pořád dost velký. My jsme si vybrali tři české projekty, které potenciál měnícího se podnebí využily ve svém byznys plánu, a pomáhají tak nejenom sobě, ale taky svému okolí. 28 STUDENTA Prosinec 2019

Text: Andrea Soukupová, foto: archiv projektů

BÝT EKO NEZNAMENÁ ŽÍT VE STANU A PÍT Z KALUŽE


Start-up World from Space se stará o to, abychom se v létě neupekli a měli v Česku dostatek zeleně. Využívá k tomu satelitní data, díky kterým pomáhá městům adaptovat se na změnu klimatu nebo radí zemědělcům, jak optimalizovat hnojení. Že je jejich práce smysluplná a jedinečná, dokazuje i výhra v soutěži Copernicus Masters – jen pro představu, je to podobně prestižní ocenění jako získání Oscara. Jak se na ekologii dívá spoluzakladatel start-upu, Jan Labohý? Jaký dopad na životní prostředí má reálně vaše služba? Pomáháme městům a zemědělcům adaptovat se na změnu klimatu. Ostatním pomáháme sledovat stav životního prostředí s pomocí satelitních snímků. Často totiž dopady různých opatření nemusejí mít takové efekty, jaké byly plánovány. Dokud je vyhodnocování pouze na lidech, každý má svůj názor, ale satelit nikdo neukecá. Centrum města se s výsadbou nové zeleně buď ochladí, anebo ne. To dokážeme změřit a říci městu, jestli má smysl se podobným věcem do budoucna dál věnovat, nebo raději investovat do něčeho jiného. Hodně zákazníků je orientovaných na cenu. Jenže ekologičtější řešení může znamenat, že je výrobek nebo služba dražší. Oceňují zákazníci přínos vaší služby a je opravdu ekologičtější řešení vždycky dražší? Firmu jsme nezakládali proto, abychom zbohatli na dodávání nejlevnějších produktů. Je pro nás zásadní dělat na zajímavých projektech, porozumět potřebám klienta a přizpůsobovat jim naše produkty. Ekologické řešení nemusí být nutně dražší. Je ale pravda, že obvykle bývá spojené s dodatečnými náklady nebo dodatečnou prací. Často ale přináší benefity, které se nedají finančně vyčíslit. Když s pomocí zeleně snížíte teplotu na rozpáleném náměstí, peníze do rozpočtu města tím nevyděláte, ale spoustě lidí tím zpříjemníte den. Není možné se zaměřovat jen na finance a hodně lidí už to tak dnes chápe. Ekologie a zdravý způsob života je dneska pro mnoho lidí trendem a vlivy se dostávají i do politiky. Díky tomu vznikají i nové příležitosti pro podnikatele, jako jste právě vy. Velmi málo lidí si ale dnes uvědomuje ekologii jako příležitost. Češi navíc nevěří, že by činy jednotlivce mohly něco ovlivnit. V porovnání se zbytkem Evropské unie je tuzemská skepse největší – to vyplynulo ze studie Vztahu české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí v roce 2018. Co by bylo ve vašich očích potřeba dělat, aby se lidé přestali bát změn a začali myslet inovativně? Myslím si, že bát se změn je přirozená vlastnost lidí a rozhodně nemá jen negativní dopady. Kdybychom byli například v přijímání nových technologií trochu opatrnější, mohli bychom si ušetřit spoustu problémů. V českém prostředí je častý názor, že za ochranu

životního prostředí by měl odpovídat stát. Je to logické, příroda přece patří nám všem, a tak dává smysl ji spravovat společně. Stát je ale ve správě určitých oblastí zoufale neefektivní a zároveň pod neustálým tlakem velkých ekonomických skupin. Proto se nelze divit, že v této oblasti selhává. Člověk, který by nechtěl svěřit všechny své peníze státu a nechat ho s nimi hospodařit, by neměl chtít svěřit státu ani celou oblast životního prostředí. O životní prostředí ve svém okolí by se měl ve vlastním zájmu starat každý rozumný člověk, protože nikdo jiný to za něj neudělá. Rozhodně bych se ale vyhnul snaze měnit ve velkém názory lidí určitým směrem. Režim, který se aktivně snažil, aby všichni lidé mysleli inovativně, jsme už v minulém století zažili a není to cesta, kterou je potřeba zkoušet znova. Máte možnost srovnávat se zahraničními státy? Pohybujete se na jiných trzích než v Česku? Je opravdu cítit rozdíl? Nejlepším příkladem je v této oblasti problematika změny klimatu. V zahraničí se neřeší, jestli změna klimatu probíhá a kdo za ni je odpovědný. To už je deset let vyřešená otázka. Řeší se, jaká opatření dávají větší smysl než jiná a kde mají investice prioritu. Tam bychom chtěli posunout i českou debatu a myslím, že je to na dobré cestě. Ačkoli nechceme být alibističtí, většina faktorů spojených s klimatickými změnami má původ mimo Evropu – USA, které odstoupily od klimatické dohody, Indie. Je určitě skvělé, že v Evropě máme spoustu eko iniciativ, není to ale trochu krátkozraké? Ať se podíváte na jakoukoli zemi nebo jakýkoli sektor, vždy je možné říci, že většina problému vzniká jinde. Klimatické změny mají jasný původ – emise skleníkových plynů. Opatření, která nám emise pomáhají šetřit, tedy dávají smysl bez ohledu na měřítko. Ukazovat na ostatní a říkat, že my něco začneme dělat teprve až začnou všichni ostatní, mi přijde dětinské.

V ZAHRANIČÍ SE NEŘEŠÍ, JESTLI ZMĚNA KLIMATU PROBÍHÁ, ALE JAK JÍ PŘEDCHÁZET Prosinec 2019 STUDENTA 29

KONTEXT – EKO

START-UP WORLD FROM SPACE MONITORUJE ČESKO Z VESMÍRU


PRVNÍ ŽIVÁ HALA NA SVĚTĚ STOJÍ VE SLAVKOVĚ U BRNA Už jste někdy procházeli kolem haly, která na své eko fasádě pěstuje jahody? Pravděpodobně ne, protože jedinou takovou mají zatím ve Slavkově u Brna. Výrobní a stavební rodinná firma LIKO-S se může pochlubit stavbou se zelenou střechou a stěnami z rostlin, které zajišťují „přírodní klimatizaci“. Ochlazují nejen interiér, ale i své okolí, a to až o 10 °C. K závlaze rostlin používají odpadní vodu, která se čistí přirozenou cestou díky vlastní kořenové čistírně. Výhodnost investice do zelených střech jsme probrali s předsedou představenstva Liborem Musilem.

prochází. Když investujete trochu peněz do prostředí pro svůj život, tak se to přece vyplatí. Navíc máme spočítané, že investice do zelených střech a fasád pro byznysové objekty mají finanční návratnost od tří do osmi let. Potom už jenom vyděláváte.

Předchůdce živé haly se jmenuje LIKO Noe

Jaký dopad na životní prostředí mají zelené stavby? Česká republika v uplynulých letech zaznamenala největší oteplení z okolních států. Jeden z ovlivňujících faktorů je výstavba. Každá budova nebo zpevněná plocha pod slunečním zářením vyzařuje teplo. Naše zelené technologie nejenom zakryjí radiační plochy, ale navíc ještě rapidně ochlazují své okolí. Další přidanou hodnotou je, že zachycujeme nejenom dešťovou, ale i odpadní vodu v místě stavby, a tím eliminujeme vysychání krajiny.

Ekologie a zdravý způsob života je dneska pro spoustu lidí trendem a vlivy se dostávají i do politiky. Díky tomu vznikají i nové příležitosti pro podnikatele, jako jste právě vy. Velmi málo lidí si ale dnes uvědomuje ekologii jako příležitost. Češi navíc nevěří, že by činy jednotlivce mohly něco ovlivnit. V porovnání se zbytkem Evropské unie je tuzemská skepse největší – to vyplynulo ze studie Vztahu české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí v roce 2018. Co by bylo ve vašich očích potřeba dělat, aby se lidé přestali bát změn a začali myslet inovativně? Proti strachu vždy funguje povzbuzení. Je třeba lidi, firmy povzbuzovat, aby se nebáli inovací. Na příkladech ukazovat, že se to nakonec všem vyplatilo. A také lidi motivovat k těmto opatřením i finančně – úsporami na daních. Když budeš inovovat, budeš méně platit státu. Ukazuješ směr ostatním a my jako stát ukazujeme, že nám na tom záleží.

Komplikuje vám vaše vize (být eko) v nějakých směrech podnikání? Je takový projekt složitější? Je to stejné, jako když budete sázet stromy. Potřebujete na to pár peněz, dá vám to nějakou práci navíc, musíte se o ně starat. Ale máte z toho užitek. Dříve nebylo nutné sázet stromy, dnes je to nezbytné. Stejné je to se zelenými střechami a stěnami. 

Ačkoli nechceme být alibističtí, většina faktorů spojených s klimatickými změnami má původ mimo Evropu – USA, které odstoupily od klimatické dohody, Indie. Je určitě skvělé, že v Evropě máme spoustu eko iniciativ, není to ale trochu krátkozraké? Naopak. Největší vliv na klima u nás máme právě my sami. Není třeba odvádět pozornost jiným směrem. Je třeba se zaměřit nejprve na to, co může ovlivnit každý z nás. Tam začít a tím si vylepšit to své nejbližší okolí a být také příkladem pro ostatní, ať už v ulici, nebo na světě. Nikdo cizí to za nás nevyřeší a dobré příklady vždycky táhnou.

Hodně zákazníků je orientovaných na cenu. Jenže ekologičtější řešení může znamenat, že je výrobek dražší. Oceňují zákazníci přínos vašeho řešení a je opravdu ekologičtější provedení vždycky dražší? Jedná se o investici do životního prostředí a ta je vždy návratná. To je ta změna myšlení, kterou společnost

Kolik živých hal jste už v Česku postavili? Nebo plánujete postavit v následujícím roce? Kompletně zelené stavby, jako jsou ty dvě naše, zatím u nás nikdo nemá. Dodáváme na mnoho staveb naše zelené střechy, zelené fasády a fasádní kořenové čistírny odpadních vod. Z alternativy se stává trend.

V 30 STUDENTA Prosinec 2019


Na začátku byl sen o budování nových lesů. Tak popisuje svou cestu k udržitelnému a ekologickému oblečení Daniel Kužela. Založil neziskovku Tree Factory, která je nejen opakem světa s rychlou módou, ale navíc přispívá k obnově lesů. Za každý prodaný výrobek totiž vysadí deset stromů. Dan také pečlivě vybírá textil i barvy, kterými trička ručně potiskuje a snaží se zefektivňovat všechny výrobní procesy. Probrali jsme, jaké je plavat proti proudu rychlého módního průmyslu i jaké vnímá rozdíly mezi Českem a USA.

Jaký dopad na životní prostředí má reálně tvůj produkt? Každý produkt je přímo spojen s výsadbou deseti stromů, které přímo ovlivňují kvalitu životního prostředí – kvalita ovzduší, lokální biodiverzita nebo navrácení hodnoty degradované půdě. Výměna oxidu uhličitého za kyslík, kterou strom zajišťuje, je dalším z diskutovaných řešení v souvislosti se změnami klimatu. Komplikuje ti vaše vize (být eko) v nějakých směrech podnikání? Je takový projekt složitější? Když člověk své vizi opravdu věří a není to jen na oko, tak se skutečně snaží dělat další a další kroky k tomu, aby jí dostál. Věci z GOTS biobavlny si dneska koupíte v Lindexu, H&M i Kauflandu, ale věřím, že se mezi námi najdou značné rozdíly. Přemýšlím nad každým krokem, jak ho udělat co nejšetrněji, snažím se minimalizovat odpad, a to postupně i ve výrobě a nakládání s barvami. Myslím, že být eko je komplexní a mnohdy složitá věc, protože vyrůstáme ve společnosti, pro kterou je normální něco jiného. Ekologie a zdravý způsob života je dneska pro spoustu lidí trendem a vlivy se dostávají i do politiky. Díky tomu vznikají i nové příležitosti pro podnikatele, jako jsi právě ty. Velmi málo lidí si ale dnes uvědomuje ekologii jako příležitost. Češi navíc nevěří, že by činy jednotlivce mohly něco ovlivnit. V porovnání se zbytkem Evropské unie je tuzemská skepse největší – to vyplynulo ze studie Vztahu české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí v roce 2018. Co by bylo ve tvých očích potřeba dělat, aby se lidé přestali bát změn a začali myslet inovativně? Když zmiňujeme politiku, tak u ní zůstanu. Já totiž od jisté doby věřím v sílu leadershipu. Věřím, že kdybychom měli správné lídry, měl by správný směr mnohem lepší průběh. Lidé totiž jdou za svým lídrem a věří mu. Někdy je až podivuhodné přes co všechno. Dokážete si představit tu změnu, kdyby se současný premiér chytnul stejné vize jako my a začal by mluvit o tom, že eko je správná cesta? Podle mě je tedy odpovědí správné vedení, informovanost a jistá míra podpory ze strany leadershipu.

Ačkoli nechceme být alibističtí, většina faktorů spojených s klimatickými změnami má původ mimo Evropu – USA, které odstoupily od klimatické dohody, Indie. Je určitě skvělé, že v Evropě máme spoustu eko iniciativ, není to ale trochu krátkozraké? Z jistého úhlu pohledu rozhodně ano. Myslím si ale, že být eko by mělo být o vnitřním pocitu. O tom, že jste sami se sebou spokojení, že děláte to, v co věříte, že je správné. Ano, žijeme v době, ve které často děláme určité kroky jen kvůli pohledu ostatních. Srovnáváme se. Způsob myšlení „proč bych to měl dělat já, když oni to taky nedělají,“ je ale podle mne opravdu alibistický. Strávil jsem v USA víc než půl roku a vím, jak můžou být některé věci z tohoto eko pohledu dechberoucí a úzkostlivé. Pokud eko vizi ale v hloubi duše nevěříte a strávíte čas v USA, tak si těch věcí ani nevšimnete, protože jim jednoduše nevěnujete pozornost. Věnujme raději pozornost sami sobě a nebuďme slaboši ve slovech. Můžete srovnat chování Čechů s občany v USA? Srovnat Česko a stát, kde vám běžně v obchodním domě zabalí nákup přinejmenším do deseti jednorázových tašek, prostě nejde. Vrátil bych se znovu k leader­shipu – současný lídr, prezident USA, prohlašuje, že globální oteplování neexistuje, zvyšuje daně v oblasti obnovitelných zdrojů a další. Chování většiny lidí s tím podle mého pocitu úzce souvisí. Byl jsem v USA poprvé před šesti lety. Už v té době měly banky drive-thru bankomaty. Skutečnost je prostě taková, že se ve společnosti čím dále více směřuje ke komfortu na úkor všeho ostatního, včetně životního prostředí. A USA tento trend nejspíš vede. Za každé tričko zasadíte strom. Kolik jste jich už vysadili a kde? V našem prvním projektu jsme pomohli spustit reforestační projekt na Kostarice, kde jsme financovali první dva tisíce stromů a podíleli se na výstavbě komunitní zahrady. V současnosti spolupracujeme na budování lesních zahrad v Africe, kde jsme se podíleli na výsadbě dvaceti tisíc stromů. Na konci roku budeme někde okolo třiceti tisíc stromů. Přál bych si, abychom v roce 2025 dosáhli jednoho milionu.

Prosinec 2019 STUDENTA 31

KONTEXT – EKO

STROMY ZA TRIČKA, TRIČKA ZA STROMY


KONTEXT - EKO

Bublinkovka, staré bannery nebo vyřazené košile – hlavní materiály, ze kterých vznikají šaty projektu Redekorace

KDYŽ DOSTANEŠ OD ŽIVOTA SKLÁDKU, UDĚLEJ Z NÍ ŠATY Pojem upcyklace se ve světě módy pojí hlavně se second handy a novým designem starého oblečení. Zakladatelka projektu Redekorace Věra Hošková si pro svou práci hledá trochu ošklivější materiály – prostřednictvím upcyklace se snaží upozornit na černé skládky, které jsou stále trvajícím problémem, a své kousky proto vyrábí z odpadků. V jejím portfoliu najdete užitý design, doplňky do domácnosti, ale i večerní šaty.

V ČESKU JSOU DNES ASI DVA TISÍCE ČERNÝCH SKLÁDEK 32 STUDENTA Prosinec 2019

Svým projektem bojuješ proti černým skládkám rozesetým po Česku. Odpadu ale produkujeme pořád hodně. Myslíš, že pro tuhle situaci existuje nějaké řešení? Jedinou cestou, jak tomu předcházet, je snížit spotřebu a množství odpadu eliminovat. Od šílených devadesátek, kdy se nezřízeně konzumovalo a vyhazovalo všechno možné, se už naštěstí nějaké povědomí o nakládání s odpady začíná do společnosti dostávat. Měli bychom si pořizovat méně věcí, které ale budou

kvalitní a vydrží nám klidně i patnáct let. Materiál, ze kterého je věc vyrobená, by se měl dát nejen zrecyklovat, ale mělo by být možné z něj udělat i další výrobek. Snažíme se k tomuto tématu otevírat diskusi a pozitivně motivovat k cirkulárnímu fungování ekonomiky. Víš, kolik černých skládek se v Česku nachází? Ty počty se samozřejmě denně mění, využíváme k tomu aplikaci Zmapuj to. Za šest let fungování bylo nahlášeno deset tisíc nelegálních skládek odpadu

Text: Stanislava Wolfová, foto: Radmil Schneider (šaty) a archiv Věry Hoškové

RECYKLACE JAKO TREND


v České republice. Daří se je ale nějakým způsobem likvidovat a aktuálně je to přibližně dva tisíce nahlášených skládek. Aplikace je fajn v tom, že můžeš vidět aktuální stav skládky a jak je na tom její likvidace. Když jste se o téma začali zajímat, byl to pro vás šok? Dost. V Brně v té době rostly nové luxusní kancelářské budovy, na jedné straně tak vznikal přepych a o pár bloků dál jsme naráželi na menší či větší hromady nelegálně skladovaného odpadu. Bylo to takové šokové období, kdy jsme si uvědomili, jaká je realita. Co lidé na takové skládky nejčastěji vyhazují? Před­ pokládám, že to budou věci, kvůli kterým se jim nechce jezdit do sběrny odpadu, kde se za uložení musí platit. Jsou místa, kde je čistě technický, stavební odpad. Jinde se hromadí elektronika a spotřebiče, od ledničky po mikrovlnné trouby nebo záchodové mísy. Pak to jsou místa v okolí squatů, kde najdeš i běžný obalový materiál. Ta směs je veliká, takže dost často najdeš i nábytek. Je to přesně tak, jak říkáš – lidé raději hodí věci na skládku, než aby je odvezli do sběrného dvora. Prostřednictvím šatů ušitých z odpadu se snažíš na tenhle problém upozornit. Proč sis vybrala zrovna společenské oblečení? S módou se ztotožní každý. A samozřejmě je v tom ten twist, že i z odpadu můžou vzniknout krásné věci, které na první pohled výrobek z odpadků nepřipomínají. Navíc módní průmysl má dnes velké máslo na hlavě – podle aktuálních průzkumů zatěžuje oděvní průmysl životní prostředí víc než letecká doprava. Velké módní řetězce mají obrovskou nadprodukci. Vyrobí deset kusů, tři prodají a zbytek spálí. Je podle tebe reálné, aby se nakupování oblečení z odpadků jednou stalo běžnou součástí našeho života? Respektive že takové kousky seženeme ve velkých mezinárodních řetězcích? Reálné to podle mě je. Vezmi si, že v obchodech se secondhandovým zbožím se taky prodává odpad. Lidé se rozhodli, že tohle oblečení už nechtějí sami dál využívat, ale poslali ho dál a dali mu druhou šanci. Taky už dnes existuje způsob recyklace plastu, ze kterého se utkají nová vlákna k výrobě sportovního oblečení nebo ochranných oděvů. My ale strukturu materiálu neměníme – využíváme ho jako celek a dáváme mu novou formu. Dovedu si představit, že časem vzniknou butiky nebo půjčovny, které by upcyklovaly plastový nebo textilní odpad. Sama jsem nedávno viděla reportáž o jednom krejčovství, které upcykluje své starší modely. Přešívá je do nových kolekcí a vypadá to fantasticky. Takových projektů se ale objevuje víc. Chtít aktivně řešit dopady svého chování na životní prostředí by znamenalo vzdát se svého vlastního

V Česku jsou v současné době asi dva tisíce černých skládek. Vznikají podobně: lidem se nechce jezdit do sběrných dvorů

pohodlí a možností, které máme. Je současná společnost ochotná takové kroky udělat? Já si myslím, že to není otázka pohodlí, jako spíš ignorace toho, co se děje. Samozřejmě bez téhle oběti to fungovat nebude. Je na každém z nás si přebrat, jestli opravdu potřebujeme koupit i tu desátou kabelku. A pokud ji opravdu potřebujeme, proč si ji nekoupíme od lokálního výrobce? Je děsivé, že si dnes během pár minut můžeš na jakémkoliv e-shopu naklikat cokoli, co ti pak dovezou za týden přes celý svět až do obýváku. Levné věci se za chvíli pokazí, a protože cena pořízení je mnohem nižší než cena opravy, koupíme si zase něco nového. Všeobecně mám pocit, že si lidé myslí, že se jich to konkrétně a bezprostředně netýká. Je možné je akcemi, na kterých pracuješ ty, opravdu oslovit? Tyhle věci přirozeně zajímají jen část populace, která se o to už teď aktivně zajímá a vyhledává možnosti, jak se chovat zodpovědněji a vzdělávat se. Já tomu samozřejmě věřím, ale jestli se to podaří, tak to neví nikdo z nás. Abychom zasáhli co nejširší publikum, musíme zvolit co nejpestřejší množství aktivit. Prosinec 2019 STUDENTA 33


KONTEXT - EKO

Globálně se nedá mluvit o náhlém přerodu, jsou to spíš malé kroky, které děláme soustavně. Každý z nás si ale může najít vlastní cestu, na které se začne chovat ekologicky a šetrně. Naštěstí jsou dnes už i firmy, které aplikují tenhle eko mood do svého výrobního procesu. Česká společnost na to začíná být připravená, ale hledá ty správné kroky. Koluje tu spousta dezinformací – na jedné straně omýváme kelímky od jogurtu a hned potom si objednáme zboží z druhé strany světa. Dvě strany té samé mince. Jak náročné je vytvořit šaty, které najdeme ve tvém portfoliu? Úplně stejné jako zakázkové krejčovství – dostaneš objednávku, podle které se snažíš vytvořit oděv na míru. Jen to neděláš z nové metráže, ale z banneru, bublinkové fólie, bantexu či mirelonu. Šaty mají i podšívky, které šiju z odepsaného materiálu velkých krejčovství. Veškerý materiál je tedy odpad. Takový banner nebo bublinkovka se ale nechovají jako běžná látka. Nejsou strečové a k jejich prošití proto potřebuješ speciální průmyslový stroj, který je při výrobě nepoškodí. Tomu všemu navíc předchází dlouhé a důkladné čištění, aby byly šaty hygienicky nezávadné.

VĚRA HOŠKOVÁ Věra Hošková a celý tým jejího projektu Redekorace má za sebou víc než jen šaty z bublinkové fólie. Organizují firemní nebo soukromé eventy, které jsou konstruované tak, aby vyprodukovaly co nejmíň odpadu. Od vytvoření event designu, programu, způsobu prezentace až po realizaci a úklid myslí na to, aby se zdroji nakládali šetrně a nenechávali po sobě zbytečné stopy. A když už někde nějaký odpad vznikne, dávají mu novou, smysluplnou podobu. 34 STUDENTA Prosinec 2019

Kolik toho takový kousek vydrží? Zatím je nemáme ani rok, takže nechci úplně lhát, ale naše představa je, že by se mohly otočit na desítkách eventů ročně. Pokud nevznikne nějaký defekt, který by se musel opravit, nebo se neotře barva, mohly by v nezměněné podobě fungovat několik let. Samozřejmě se může stát, že nositelka hodí šaty na šedesát do pračky, ale to je trochu jiný příběh. V takovém případě jsme schopní zbylý materiál předělat a použít na jiné věci, třeba na batohy a peněženky. Když už ses zmínila o pračce, je na místě se zeptat, jak se podobné šaty čistí? Materiály jsou plastové, tak je stačí jednoduše osprchovat a umýt houbičkou. Není potřeba prát v pračce. Eventuálně se dají dát do čistírny, kde si už dnes umějí s takovými materiály poradit. Už jsi říkala, že je složité takové materiály šít, protože se nechovají jako klasická látka. Jsou vůbec šaty z banneru pohodlné na nošení, nebo je to spíš prostředek, jak vyjádřit svůj postoj, i když u toho budu muset zatnout zuby? Všechny mají ve spodní vrstvě podšívku, což je většinou košilovina, aby byly příjemné na tělo. I švy jsou zapraveny tak, aby nikde neškrábaly. Ty, které v projektu máme, jsou korzetově vyrobené a mají polohovatelná ramínka a zapínání, takže drží tvar. Slečny, které ty šaty měly na sobě, byly dost překvapené, jak jsou pohodlné. Že je neškrábou ani neškrtí.

Kolik by si měly nachystat slečny, které jsme namlsaly a šaty by si chtěly koupit? Prodáváte je vůbec? Na webu jsem našla jen ceny za půjčení. Není problém je i koupit a na objednávky se moc těšíme. První zakázky jsme ale z kapacitních důvodů schopní přijmout nejdřív v únoru, do té doby můžeme zájemkyním zapůjčit šaty, které už máme hotové. Snažíme se je držet cenově dostupné pro běžného zákazníka, výroba se pohybuje od dvou tisíc až do částky přes deset tisíc korun. Záleží na tom, jakou má zákazník představu, jak má být model propracovaný, jaké mají být komponenty a detaily. Ušít jde téměř cokoli a od toho se pak odvíjí i cena. S tvým týmem pořádáte taky workshopy s názvem Dej odpadu smysl!, kde s účastníky upcyklujete odpad a vytváříte funkční výrobky ke každodennímu používání. Co všechno jde z vyhozených věcí vyrobit? To se dost liší podle toho, pro koho jsou workshopy určeny a kolik máme času na společné tvoření. Mezi nejoblíbenější věci patří svítidla, která vyrábíme z pet lahví nebo kartonu, velký úspěch má i výroba kabelek, při které na workshopy připravíme polotovary z banneru, aby účastníci nemuseli sedět u průmyslového stroje a zvládli si věc sami ušít. Na to máme takovou velmi jednoduchou šablonu. Často taky tvoříme různé ukládací boxy, bižuterii a doplňky. Materiály účastníkům poskytujete vy? Zatím je to postaveno takhle. Jsme na trhu teprve krátce a nemáme zatím svoje publikum naučené na to, aby si odpad nosilo samo. Pokud ale děláme akci pro nějakou firmu, snažíme se s nimi domluvit, aby uspořádali sběr odpadu v rámci své provozovny či kanceláře. My ho potom opracujeme a připravíme na jejich workshopy. To je takový ideální model. Spousta lidí klade důraz spíš na vizuální stránku věci než na funkčnost výrobku nebo na podmínky, za jakých vznikl. Jsou produkty z odpadků taky hezké, nebo jde spíš o názor, který podobnou věcí vyjádřím sama k sobě nebo ke svému okolí? Neříkám, že všechny naše výrobky jsou výstřelkem extravagance a posledních trendů. Jde nám hlavně o emočně udržitelný design – ideální je, aby se výrobek líbil i za několik let. Kde jsi vůbec přišla k takovému skillu? Začátky byly hodně o inspiraci. Když si na internetu vyhledáš heslo upcycling, vyskočí ti opravdu velká spousta odkazů. V zemích, kde s odpadem bojují hodně, jsou v tomhle směru víc aktivní na sociálních sítích, lidé tam vydávají blogy nebo podcasty. My se teď snažíme tuhle inspiraci přinášet českému publiku. Se šaty to ale bylo jiné – ty jsme si vymyslely s mojí designérkou, což je zároveň moje máma, která má celý život svoje krejčovství.


SERIÁL – JINÁ PRÁCE

POSLEDNÍ ŠTACE PRO ODPADKY

Text: Magdalena Hlízová, foto: Honza Faltus

NA NÁVŠTĚVĚ SVĚTA, DO KTERÉHO SE NIKOMU NECHCE

Pro většinu z nás končí život odpadků jejich vyhozením do koše. V tom lepším případě se celá akce prodlouží o hledání nejbližších barevných popelnic na tříděný odpad. Kde ale jedna cesta končí, druhá začíná. Dneska jsme se vydali právě po té druhé, která pro většinu z nás zůstává skrytá. Zní to dost poeticky, ale opak je pravdou – s naším fotografem Honzou jsme se vyrazili podívat, jak to vypadá v třídírně odpadu, na místě, kam se většina z nás za dobrodružstvím nežene.

C

elá naše cesta za poznáním začíná kdesi v Praze 9, v ulici s poetickým jménem Pod Šancemi. Jestli jste se někdy chtěli báječně ztratit v Praze, určitě tam vyražte, bude se vám to líbit. Bůh ví proč jsem čekala rozpadlou chaloupku uprostřed skládky, kolem havrany, těžké stroje a postapokalyptickou hudbu. Ze snění mě vytrhli naši dva průvodci – Michal Šimlinger a Radim Mana, kteří rozhodně nebyli vousatí staříci s kárkou a čepicí

poskládanou ze starých novin. No nic, vítejte v centru Pražských služeb dvacátého prvního století. „Tak co byste chtěli vidět?“ ptají se nás pánové při příchodu. Na to je jednoduchá odpověď, chtěli bychom vidět všechno. A tak nás nejprve berou do třídírny papíru. Kupodivu to tady nemá typický popelnicový odér, který jsme čekali. Práce se tříděným odpadem je totiž, na rozdíl od toho komunálního, v rámci možností luxus.

PRAŽSKÉ SLUŽBY

Do svých zařízení ročně navezou zhruba čtyřicet tisíc tun papíru a kolem osmnácti tisíc tun skla. Ačkoli se ve třídírně Pod Šancemi zabývají primárně papírem, protočí se tu i nějakých patnáct tisíc tun plastu. Nápojových kartonů posbírají ročně kolem tisíce tun a kovů, které se teprve učíme třídit, projde rukama pracovníků zatím jen tři sta padesát tun. Nebezpečného odpadu jsou pak desítky tun. Všechna tahle obrovská čísla jsou ale údaje jen pro hlavní město.

Prosinec 2019 STUDENTA 35


SERIÁL – JINÁ PRÁCE

máme hodně obalových materiálů, hlavně lepenkového papíru. Řetězce a obchodníci zatím vybalují zboží, které budou prodávat k Vánocům. Za chvilku tu budou svátky a balicí papíry. Během svátků vždycky naroste množství všech druhů odpadků, to se pak modlíme, aby se nám nic nerozbilo. V létě je zase nejvíc plechovek od nápojů.“ Myslím, že by to byl docela zajímavý sociologický výzkum, ale to tady prý nedělají. Už minulý režim tvrdil, že podle koše poznáš člověka.

CO SE NAJDE V ODPADCÍCH

Než nás pustí do haly, ve které se od sebe třídí všechny možné i nemožné druhy papíru, musíme projít nádvořím, kde se nakládá už vytříděný papír na ka­ miony, které pak míří do papíren. „Mají papírny o tenhle papír zájem?“ ptám se všetečně, když vidím vytříděné hromady. „Musí mít zájem,“ je mi stručně odpověděno. Papír na dvoře se rozděluje podle přísných kritérií – nejčistší je uvnitř nápojových kartonů, z těch se ale dostává špatně ven, takže nejlepší je koupit si mléko ve skle. Taky letáky a některé časopisy se tisknou na hodně kvalitní papír. Naopak ruličky od toaletního papíru nebo plata od vajíček už nemá cenu recyklovat. Obsahují moc krátká vlákna, takže je s klidem v duši můžete vyhodit do směsného odpadu. Za chvilku po nich v přírodě nebude ani stopy. „Obsah popelnic se mění podle ročních období i stavu ve společnosti,“ vysvětluje Michal Šimlinger. „Teď tady 36 STUDENTA Prosinec 2019

Kolem vysokých stěn roztříděného papíru se konečně dostáváme do centra provozu. Máme štěstí. Je čas oběda a nikdo v hale není. Jinak bychom se prý navzájem ani neslyšeli. Jako první naši pozornost upoutá hromada papíru, která sahá až k vysokému stropu místnosti. A mě hned napadá otázka, co všechno by se do té hromady dalo schovat. Ale to už se s námi pánové dělí o historky z natáčení. Jednou tam našli dvoumetrového škrtiče, který už byl ale naštěstí mrtvý. Vypadá to, že ho chtěl majitel zrecyklovat. Největší problém pak ale nastává v zimě. „Minulou zimu, když začalo venku přituhovat, jsme tu párkrát našli i mrtvého bezdomovce. Když si lidé na ulici vybírají, kde stráví mrazivou noc, často si jdou lehnout do kontejneru na papír. V tom totiž bývá nejvíc čisto. Jenže když ráno přijede popelářské auto, vysype popelnici i s nocležníkem.“ Vzhledem k tomu, že uvnitř auta je lis, nemají bohužel bezdomovci šanci. V závozech se ale objevují i další věci. Občas zaměstnanci objeví něco cenného, což se pak musí vrátit majiteli. „Párkrát jsme našli staré pasy, které do popelnice rozhodně nepatří. Občas někdo omylem vyhodí tržbu, to ale většinou hned víme – lidé nám volají a my pak už jen sledujeme, v jakém autě to sem přijede. Jednou jsme ale našli třeba i kusy lidského těla,“ vypráví Šimlinger. „Nebylo to nic příjemného. Zavřeli nám celý provoz a vyšetřovali.“ Na dno popelnice se dá zkrátka schovat spousta věcí.

PRÁCE PRO VĚZNĚ

Nad našimi hlavami se, kromě hromady papíru, tyčí i třídicí linka. „Tak se jdeme podívat nahoru?“ ptá se nás Michal Šimlinger, když zjistí, co nás zaujalo. Po zdolání schodů se ocitáme v malé kabince, kam se vejde osm lidí. Každý má na starosti jiný druh papíru. Úplně na konci už padá jenom nepoužitelný odpad. „Umíme v Česku třídit?“ ptám se hned. „Musím říct, že docela ano. Odpadu, který už nejde recyklovat nebo do modré popelnice vůbec nepatří, je zhruba deset procent. Někdo třídí úzkostlivěji a někdo zase vůbec. Výsledek je ale dobrý. Právě těch zmíněných deset procent pak putuje do spalovny, která je součástí areálu,“ vysvětluje náš průvodce. „Jsme


schopni vyrobit energii na provoz celého prostoru a ještě nám zbyde na vytápění dvaceti tisíc domácností,“ doplňuje ho Radim Mana. Když se vracíme po schodech dolů, hlavní hala se po obědové pauze začíná probouzet k životu. Míjíme několik pracovníků a kvůli naší nepozornosti nás málem přejede nakladač. Celkem v areálu Pražských služeb Pod Šancemi pracuje 1600 zaměstnanců. Kromě klasických zaměstnanců tady pracuje i několik odsouzených vězňů. „Nejsme státní podnik, a tak práci u nás můžou odmítnout. Moc často se to ale nestává. Jsou rádi, že se dostanou ven a vydělají si nějaké peníze, které pak utratí ve vězeňské kantýně. Prací navíc nevzniká odsouzeným dluh. Každý měsíc, který stráví za mřížemi je stojí zhruba čtyři tisíce, které musejí po propuštění splatit.“ Soužití odsouzených s ostatními zaměstnanci je prý bez problému. „Nechtějí si udělat další škraloup a strávit pod zámkem víc času, než je nutné. Vyplatí se to úplně všem,“ vypráví nám o oboustranné výhodě Michal Šimlinger.

Teď už jsme viděli skoro všechno, jako poslední nás čeká sklad nebezpečných odpadů. Kromě různých zbytků chemických hnojiv a dalších záhadných látek v lahvích narazíme na poloprázdnou skříň s použitým olejem. Dost nás to zarazí. „Byly doby, kdy měl každý doma fritézu a smažil v ní, co se dalo. V dnešní době olivových olejů a přepuštěných másel už toho oleje naštěstí tolik nespotřebujeme,“ vysvětluje Michal Šimlinger. Jenže jak správně naložit s použitým olejem? Ideální je přelít ho do lahve a odvézt do sběrného dvora. Do roku 2020 pak budou mít obce povinnost zajistit na sběr použitých tuků speciální kontejnery. „S jakýmkoli odpadem si nevíte rady, zavolejte nám. Není nic horšího než něco špatně vyhodit do směsného odpadu,“ radí pánové závěrem.

TŘÍDÍME, ALE NĚKDY BLBĚ

Naši další cestu tentokrát místo papíru lemují balíky slisovaných plechovek a obalů od konzerv. „Asi jste si na ulicích všimli nových šedivých popelnic. Není to tak dlouho, co jsme to spustili, dřív se plechovky vůbec nerecyklovaly. Byl to docela problém a my i ze společnosti vycítili, že se lidé trochu víc zajímají o to, co a kam vyhazují,“ komentuje poslední počin třídírny Michal Šimlinger. A šedivé popelnice jsou prý čím dál oblíbenější. Měsíc od měsíce roste počet kovů, které obyvatelé hlavního města vytřídí. Bohužel ale roste i počet kovů, které vytřídí špatně. „Když jsme navrhovali nové šedivé kontejnery, chtěl jsem, aby byly schované pod zemí, a nechodili nám je tak vybírat bezdomovci. A taky aby měly malý otvor pro vhazování. Divili byste se, co všechno dokážou lidé nacpat do tak malého otvoru. Mysleli jsme, že jim dojde, že když se to tam nevejde, nepatří to tam,“ směje se Michal Šimlinger. Přesouváme se do další části provozu – třídírny na kovy. A slovy Michala Šimlingera „je to trochu věda“. Celé zařízení se skládá z obrovského magnetu, který vybírá železné plechovky. Následuje další magnet, ten zase dočasně zmagnetizuje ty hliníkové. Oba dva kovy se pak stejně jako papír lisují do balíků a ty se pak dál prodávají. Ačkoli je to s podivem, hliníkové nádobky od deodorantů nebo voňavek do šedé popelnice nepatří. „Je to napsané i na té malé nálepce na kontejneru. Nádoby se působením tlaku při lisování můžou vznítit. Jednou nám taky někdo nacpal do šedého kontejneru prázdnou kempingovou bombu, ze které při lisování vyšlehl oheň.“ Jedinou možností, jak takové obaly recyklovat, je ručně je propichovat. To prý ale zatím není moc reálné. Prosinec 2019 STUDENTA 37


38 STUDENTA Prosinec 2019


ROZHOVOR

→ ZBRANĚ A PARANOIA ZA HRANICÍ KOMFORTNÍ ZÓNY

LENKA KLICPEROVÁ, MARKÉTA KUTILOVÁ & PŘÍHODY Z FRONTOVÉ LINIE Pro reportáže jezdí na místa, odkud ostatní lidé utíkají. Válečné novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová na vlastní kůži zažily spoustu konfliktů, posledních pět let intenzivně pokrývají válku Islámského státu (a teď i Turecka) v Sýrii. Při práci jim jde o život, doma z toho blázní, přesto berou svůj úděl s až překvapivým nadhledem. Vtipkují o tom, že ještě neskončily na popravišti a radují se, že jim sluší oranžová.

Prosinec 2019 STUDENTA 39


40 STUDENTA Prosinec 2019

Pohybujete se v dost extrémních podmínkách, umíte střílet? Nosíte u sebe zbraň? A je vůbec správné, aby ji novináři měli? L: Správné to není. Novinář je na místě proto, aby nezávisle reportoval o tom, co se děje. Jsou ale situace, kdy jde vážně do tuhého a tyhle otázky jdou stranou. Když ti jde o život, musíš se bránit. Potkala jsem spoustu novinářů, kteří mi řekli, že už tuhle hranici překročili a zbraň v ruce měli. Já sama si jdu občas zastřílet s kamarády na střelnici, ale rozhodně nejsme žádné vycvičené vojandy. M: Vždycky jsem říkala, že jako zapřísáhlý pacifista na zbraň nikdy nesáhnu. Podstatou naší práce je ale to, že mluvíme nahlas o citlivých tématech, která se spoustě lidí nemusejí líbit, a teď po té poslední cestě jsem se začala fakt hodně bát. Takže jsem se začala učit střílet. Paradoxně ale spíš kvůli bezpečnosti tady v Česku než v Sýrii. Zážitky z cest se vám tedy dost výrazně promítají i do běžného života. Cítíte ten tlak? Jste v Česku obezřetnější? L: Po naší poslední cestě, kdy jsme na sítích každý den hodně šily do Turecka, jsem se přistihla, že když jdu domů, skenuju prostor, jestli někde neuvidím hlaveň ve křoví. Člověk si začne připadat trochu paranoidně.

Text: Veronika Vimmerová, foto: Štěpán Svoboda, archiv Lenky Klicperové

ROZHOVOR

Čistě hypoteticky – jsem začínající novinářka se zájmem o pokrývání válečných konfliktů. Nevím o tom ale vůbec nic. Jak se můžu na takové místo dostat a co bych měla udělat, aby mě nezastřelili hned na letišti? Lenka: Určitě se nejdřív co nejvíc dozvědět. To znamená nastudovat si úplně všechno o konfliktu, do kterého chceš vyrazit, a zjistit co nejvíc informací od lidí, kteří už tam sami byli. Ideální je se s nimi napřímo spojit a takhle osobně od nich získat všechny dostupné informace. Jsou novináři, kteří ti rádi poradí, hlavně ti lokální jsou často spolupráci otevření. Markéta: Našim cestám předcházejí vždycky aspoň tři měsíce příprav, je to fakt dlouhá doba. L: Než jsme vyrazily na první cestu do Sýrie, sháněla jsem kontakty skoro rok. Vycházela jsem z Iráku, kde jsem měla mezi Kurdy spojky už z dřívějška, přes ně jsem pak hledala cestu do Sýrie. M: Základem přežití na místě je pak dobrý fixer, kterého používá většina novinářů v konfliktních oblastech. To je místní průvodce, někdo, kdo zná bezpečnostní situaci, kdo umí překládat do místních jazyků. Fixera si člověk platí, takže to stojí nějaké peníze a zároveň je potřeba ho mít proklepnutého, aby byl spolehlivý. Často se fixery stávají právě lokální novináři, kteří využijí příležitosti si takhle vydělat.


Na druhou stranu z toho ale nejsme překvapené a tak trochu s tím počítáme. Nemyslím, že by nás někdo vyloženě zastřelil, ale určitě jsme pod drobnohledem spousty lidí, včetně tajných služeb. Jak se vám s tím žije? Nevypadáte, že byste chtěly tuhle kariéru pověsit na hřebík, i když víte, že svou prací budíte někdy dost negativní zájem. L: Ještě to nedošlo tak daleko, že bychom se tak strašně bály o život a chtěly toho nechat. Doufám teda, že se to ani nestane. M: Ale přijde mi, že je čím dál složitější přepínat do toho normálního módu. Obě jsme na prášcích na spaní a po té poslední cestě jsme se při jakékoli vzpomínce rozbrečely. Reportáž pro Reportéry ČT, kterou jsme po návratu připravovaly, jsme ve studiu probrečely skoro celou. Mám pocit, že dřív jsme to zvládaly líp, že jsme byly silnější a dokázaly jsme se z toho rychleji oklepat. L: Dost to ale bude i situací, která je teď v Sýrii jednoznačně nejhorší, jakou jsme kdy zažily. Co vás žene dopředu? Je v tom pořád víc ta novinářská rovina, nebo už je to pro vás za ty roky spíš osobní? L: Z naší poslední cesty jsem přijela strašně naštvaná – na to, co se tam děje i na to, jak reagují, nebo spíš nereagují evropští politici. Takže mě žene tohle naštvání a touha ukázat světu pravdu. M: Věříme, že naše práce má smysl. Často nám někdo píše, lidi nám děkují za to, co děláme, že jim přinášíme kontext a otevíráme oči. Je vidět, že to padá na úrodnou půdu a že to asi někoho zajímá. To je dobrá motivace. L: Pro mě je to dneska z části i satisfakce. Když jsem dřív jezdila do Iráku, hodně lidí nám to dávalo sežrat. Často se ozývalo, že jsme jen modelky s foťákem, které provozují válečný turismus. Dneska už to tak není. Pro mě je hrozně důležitý, že vidím ten posun ve vnímání lidí. Přístup Čechů k ženám novinářkám se mění, což je pozitivní zpráva. Zmiňujete ženství v Česku, co ženství ve válečných zónách? Narazily jste někdy na problémy jen proto, že jste ženy? Nebo naopak, pomohlo vám to někdy? M: Tam je to spíš výhoda. L: Nebo to nikdo neřeší. Samozřejmě při práci v Afghánistánu je to omezení, ale člověk si musí umět najít ta pozitiva – jako žena se lépe dostanu k ženským problematikám, ke kterým se muži z povahy věci prostě nedostanou. Co se ale týče Sýrie a kurdského prostoru, tam žádná výhoda nebo nevýhoda neexistuje. M: V Africe to neřeší už vůbec nikdo. L: Na těch místech jsou lidi zvyklí, že ženský bojují, tak proč by nemohly být ženy novinářky? Ten úhel pohledu je tam úplně jiný. Prosinec 2019 STUDENTA 41


ROZHOVOR

mohla všechno nechat a odjet. Tahle práce nás neživí, obě tady máme svoje joby, rodiny, osobní život. Pokaždé musím všechno poskládat tak, abychom do toho letadla fakt mohly nastoupit a odletět.

LENKA KLICPEROVÁ A MARKÉTA KUTILOVÁ Lenka Klicperová a Markéta Kutilová tvoří sehraný tým, jako válečné reportérky spolu pracují už deset let. Obě mají za sebou bohaté zkušenosti z různých zemí a konfliktů, Markéta jako novinářka pracovala mimo jiné v Demokratické republice Kongo, Íránu, Ugandě nebo Rwandě, Lenka zase strávila nějaký čas v Afghánistánu a Iráku (a taky ve spoustě dalších zemí). Pokrývání syrského konfliktu se intenzivně věnují od roku 2014, za tu dobu přivezly z místa spoustu fotek a reportáží, ve kterých se často věnují ženám a ženským tématům. 42 STUDENTA Prosinec 2019

Vy samy jste s tím nikdy nebojovaly? Přece jen ženy kladou větší důraz na hygienu, jsou celkově slabší než muži... L: Slabší než muži? S tím teda dost silně nesouhlasím! (smích) M: Co vydržíme a sneseme my dvě, to by fakt vydržel málokterý chlap. L: Není to celé jen o tom, že se člověk od rána do večera vyhýbá kulkám na frontové linii. Od rána do večera ale žiješ v nepohodlí – je ti zima, nevyspíš se, pak je ti zase vedro, nic nefunguje. Jsi unavená a do toho ještě musíš řešit všechny ty problémy, a především práci, kvůli které tam jsi. M: A tady už je pak úplně jedno, jestli jsi ženská nebo chlap. Naopak jsme na cestách potkaly spoustu upištěných chlapů, kteří si stěžovali na každé zrníčko písku v botě, kdežto ženy byly často úplně v pohodě. Musím taky říct, že do válečných oblastí jezdí žen čím dál víc. Celé to je jen o osobnosti, vůbec ne o pohlaví. Co se vám honí hlavou, když si balíte a chystáte se na další výjezd? L: Jestli stihnu dojet včas na letiště. (smích) M: Většinou řeším, jak to udělat, abych tady

Vaší prací na místě je zaznamenávat často hodně těžkou realitu. Nemáte problém s tím fotit lidi, kteří se právě nacházejí v nějaké osobní tragédii – zemřel jim někdo blízký, rozsypaly se jim ideály… Nemáte někdy pocit, že byste tu techniku měly zase zabalit do tašky a zmizet? L: Málokdy. Většinou se ocitáme v situacích, kdy lidi chápou účel, kvůli kterému tam jsme. Když točíme osobní rozhovory, tak s tím respondenti dopředu souhlasí, když fotíme na ulici a na někom je vidět, že mu to vadí, tak toho necháme. M: Místní lidé jsou ale z velké většiny rádi, když za nimi do toho shitu někdo ze Západu přijede a věnuje jim pozornost. Mají pak možnost celému světu ukázat tu příšernou realitu, ve které se nacházejí. Byly jsme v rodině, kde měli malou holčičku bez nohou; její rodina chtěla světu ukázat, co válka způsobuje obyčejným lidem. V takovém případě je naší prací to celé zaznamenat a reportáž natočit, i když nám její otec celou dobu brečí před kamerou. Občas brečíš s těmi lidmi, ale to k tomu tak nějak patří. M: Vážně nepříjemný je natáčení pohřbů. Lidi truchlí, hrozně brečí a ty tam stojíš s kamerou. Musíš vychytat tu délku, kdy je ještě OK nějakého člověka točit a kdy se už raději přesunout k jinému. U některých lidí je dopředu jasné, že je nebudeš točit vůbec. Je taky potřeba mít v sobě dost empatie a zavčas zmizet, když už je to přes čáru. Co vás na vaší první cestě do Sýrie nejvíc překvapilo? Je něco, o čem jste si myslely, že to bude úplně jinak? M: Mě překvapilo, že jsme neskončily na popravišti Islámského státu v oranžovém vězeňském munduru. (smích) Když jsme odjížděly, docela jsem počítala s tím, že skončíme v jejich propagačních videích. Tenkrát jsem se Lenky ptala, jaká je pravděpodobnost, že nás někdo z IS unese a uřízne nám hlavu. Lenka říkala, že je to tak pade na pade. Bylo proto milým překvapením, když se to nestalo. Máme dost sarkastický humor, a tak jsme si předem říkaly, že máme kliku, protože nám oběma dost sluší oranžová. L: Nevěřila jsem, jak silné je ocitnout se poprvé v úplně zdevastovaném městě. Co člověk cítí, když projíždí městem a nevidí nic než jen ruiny. Jsou to obrázky, které zná každý z filmů o druhé světové válce, a najednou to máš před očima. M: V Sýrii je pro mě taky hodně překvapivé, jak hrozně jsou válkou poznamenané životy obyčejných lidí. V zemi jsou zničené vesnice, města, každá rodina má někoho mrtvého. Je tam spousta lidí, kteří nemají ruce nebo nohy. Přestože jsme zažily jiné konflikty, takovou míru devastace lidských životů jsme nečekaly.


STUDY OR DIE

Pokud máte rádi architekturu, Humboldt-Universität v Berlíně vás dostane

MENZA BEZ UHO, SUPER NOČNÍ ŽIVOT A AKTIVNÍ PŘÍSTUP K VÝUCE

STUDIUM V NĚMECKU JE SKVĚLÁ ZKUŠENOST

Text: Jiří Komárek, foto: Shutterstock

Všichni jsou už v Německu, auf Wiedersehen, já taky jdu. Německo je pro české studenty atraktivní země. Němci jsou naši sousedé, jejich jazyk se u nás běžně vyučuje a vzdělání je tu kvalitní. Jaké jsou zkušenosti Čechů, kteří do téhle země na nějakou tu školu vyrazili? A na co by se měl člověk, který do Německa plánuje vyjet studovat, připravit?

V

yzpovídali jsme šest studentů, kteří se do Německa vydali buď přes program Erasmus+, nebo na klasické vysokoškolské studium. Ačkoli žijí v jiných městech a spolkových zemích, velká část se shoduje na tom, že přístup Němců ke studiu je mnohem aktivnější než na naší rodné hroudě. Všichni pějí ódy na místní menzu a jedno vědí jistě – studium v Německu je zkušenost k nezaplacení. Student, který se chce za svým vzděláním vydat do Německa, bude mít na vybranou z celé plejády programů. Celkem jich německé univerzity nabízejí nějakých 1800 a velká část oborů se dá studovat i v angličtině (takže nezoufejte, pokud vám němčina ve škole až tak

úplně nešla). Na státních školách se neplatí školné, každého půl roku je ale po studentech vyžadován semestrální příspěvek, který je na každé univerzitě jiný (pohybuje se v rozmezí 70 až 300 eur). Tenhle poplatek ale často zahrnuje třeba i jízdenku na městskou dopravu, takže se to vlastně docela vyplatí. „Pro české studenty je často velkým lákadlem právě to, že jde o kvalitní univerzity. Zejména technické obory jsou v Německu na velmi dobré úrovni, mají vybavené laboratoře a investují do inovací. A výhodou je určitě i vzdálenost od Česka,“ shrnuje pozitiva německého vysokoškolství Kristýna Havlíková, koordinátorka zahraničních konzultantů společnosti Education. Prosinec 2019 STUDENTA 43


STUDY OR DIE

k životu zaplatíte kolem 450 eur, ale je samo o sobě poměrně těžké ho najít. Šance se zároveň snižují, pokud neumíte německy nebo na univerzitu dojedete jen na jeden semestr. Všechno je proto potřeba začít řešit včas a přinejlepším přes známé,“ popisuje situaci Sylva. Všem taky radí dát si pozor na bytové podvody, které jsou vzhledem k trochu komplikované situaci s bydlením v zemi docela časté a sofistikované. David Brýdl, který v Bielefeldu studoval Interna­ tional Business Management, si za ubytování připlatil. Samostatný pokoj o dvaatřiceti metrech čtverečních si ale nemohl vynachválit. Bydlení mu poskytla International Office jeho univerzity a pomohla mu i se smlouvami „Peněz z programu Erasmus jsem dostal docela dost, ale stejně je dobré mít předem našetřeno a vyjet s rezervou. Alespoň moje zkušenost je taková, že když už člověk někde studuje a je mladý, měl by si to tam trochu užít. A to může zkomplikovat třeba účet za piva v centru Kolína nad Rýnem,“ hodnotí situaci David. Vyšší útrata za život a všechno s ním spojené je problém, který se dotkne skoro každého českého studenta v zahraničí. Podle Kristýny Havlíkové, jsou rozdíly západního a východního Německa po téhle stránce i po letech znatelné. Velká města na východě investovala do vzdělání a jejich univerzity jsou dnes na špičkové úrovni, nicméně Východ se do bankovního účtu obtiskne přece jen o trochu míň. Mirek Nosek vyrazil za znalostmi do města Kiel, kde na místní Christian-Albrechts Universität chodil na právnickou fakultu. Celý výjezd absolvoval v rámci Erasmus+, díky kterému dostával měsíční stipen­ dium 450 eur. Podle něj by se s částkou dalo vyžít, ale pokud chce člověk cestovat, poznávat kulturu a chodit do společnosti, peníze ze stipendia mu stačit nebudou.

Jestli jste spíš na knížky, vyrazte studovat do Stuttgartu

AKČNÍ VÝUKA A FÉROVÉ ZKOUŠKY V Berlíně najdete všechny a všechno – kavárny, kebab nebo nejlepší noční život v Evropě

KDE SLOŽIT HLAVU

Pozitivní emoce při odjezdu tu ale může zkazit problém s nedostatkem ubytování. „Počet míst na kolejích je omezený, a je proto důležité o ně žádat s velkým časovým předstihem,“ radí odborná referentka pro social media a poradenství Lisa Korinek z organizace DAAD, která pomáhá studentům se studiem v Německu, a to včetně takových věcí, jako je získání stipendií. Zároveň ale dodává, že nejoblíbenější formou ubytování je studentské spolubydlení, kterému se v Německu říká Wohngemeinschaft nebo zkráceně WG. S ním se setkala i Sylva Schacherlová, která šla studovat Politické vědy do Kolína nad Rýnem. „WG jsou v Německu dost oblíbené. Jsou to sdílené byty, kde má každý svůj pokoj a společné prostory. Za svůj prostor 44 STUDENTA Prosinec 2019

Většina českých studentů narazila v Německu na jinou mentalitu spolužáků, kteří jsou mnohem akčnější, než tomu bývá u nás: „V Německu jsou studenti často v dobrém slova smyslu kritičtí a akční. Není to jenom frontální výuka, člověk se tu naučí i správnou rétoriku, kritický přístup k tématům, a hlavně odvahu říct svůj názor,“ vysvětluje Lisa Korinek. To potvrzuje i Radka Malcová, která chodí na Českoněmecká studia. V rámci jejího oboru je roční pobyt na univerzitě v Regensburgu povinný: „Stejně jako u nás jsou semináře založené na aktivitě, prezentacích a diskusi, ale Němci jsou zvyklí odpovídat na otázky a reagovat na sebe. Jednoduše řečeno to z nich profesor nemusí tahat jako z chlupaté deky, jako se to často stává na našich seminářích.“ Němci jsou známí svým precizním přístupem, Mirek Nosek měl proto na konci semestru strach z ústních zkoušek. Realita se ale nakonec ukázala být přívětivější, než čekal: „Ocenil jsem, že v místnosti byl se mnou a se zkoušejícím ještě doktorand, který protokoloval všechny otázky a odpovědi. U zkoušky jsem navíc mohl mít zákon.


Když jsme skončili, chvíli jsem čekal na výsledek, protože se o mé známce radili společně. Nakonec mě seznámili s tím, jak jsem dopadl, vysvětlili mi, proč jsem dostal zrovna takovou známku, a zeptali se, jestli s ní souhlasím.“ Podle Radky Malcové se zase v Německu daří o dost lépe propojovat teorii s praxí skrz spolupráce s různými firmami, do kterých studenti docházejí. Pozitivně hodnotí i fakt, že ke všem studijním materiálům, ať už z přednášek, nebo seminářů, se tady dostane přes jeden jediný portál: „Je to rozhodně praktičtější než mít část v SISu, část v Moodle, některé texty dostávat mailem a k něčemu mít jen seznam povinné literatury.“ S Radkou se shoduje i David Brýdl: „Jistá nekonvenčnost mě mile překvapila a přístup učitelů k práci se studenty byl vynikající. Poměrně častá dávka case studies a různých simulací byznysu v zahraničí se mi líbila. Do té doby jsem netušil, jak se dá skloubit interakce studentů a jejich přirozený zájem spolupracovat.“

MENZA JAKO HIGHLIGHT DNE

Ke studentskému životu neodmyslitelně patří i men­ za. A ani tady nepřekvapíme, když řekneme, že ta Německá je před naší Českou docela daleko: „Do menzy jsem chodil docela často, protože byla na německé poměry dost levná. Oběd vycházel na tři až pět eur. Když si člověk zvykne na určitou zvláštnost německé kuchyně, bude spokojený,“ říká Mirek Nosek. Studentskou menzu si pochvaluje i Sylva Scha­cher­ lová: „Výběr jídel je velký a vždycky v něm najdete i vegetariánské a veganské možnosti. Pokud vám výběr nestačí nebo vám ten den prostě není po chuti, můžete si poskládat vlastní jídlo v salátovém baru, kde se cena odvíjí od váhy.“ Menzu a její ekologickou stránku si pochvaluje i Tabea Eicher, studentka informatiky na Technické Univerzitě v Berlíně: „Univerzity hodně dbají na zdravou výživu. To sice neznamená, že tu nenajdete hranolky, ale na kampusu máte třeba veggie menu, kde je všechno bio, bez masa a bez lepku. A na výběr je vždycky i několik veganských a vegetariánských jídel. Co se týče kelímků, buď máte svůj vlastní, nebo smůla. Plastové nebo papírové kelímky nikde nenajdete. Všechno se snaží být ekologické.“ Zdravé předpoklady nemá v zemi jen menza, Němci se snaží být fit za všech okolností, což překvapilo Sylvu: „Jsou dost aktivní a kolo je tady oblíbeným dopravním prostředkem. Potraviny jsou zase velmi kvalitní a za podobné ceny jako v Čechách,“ dodává a vyzdvihuje i nabídku sportovních aktivit pro studenty zdarma.

BERLÍN NIKDY NESPÍ

Německo je známé taky svým bohatým nočním životem. Klubová scéna je pestrá a každý si najde to svoje: „Funguje tady něco, čemu říkám ‚kiosková kultura‘ – v částech města, kde se pohybují studenti, najdete na každých padesáti metrech kiosek. A taky kebab. V kiosku se prodává hlavně pivo nebo jiné druhy alkoholu, tabák nebo malé snacky a na dveřích většinou visí otvírák a zapalovač.

Před každým kioskem popíjejí hloučky lidí. Dopité pivní lahve se pak pokládají venku vedle koše. To je taková symbióza s místními bezdomovci, kteří lahve sbírají a jejich vrácením si aspoň něco málo vydělají,“ vysvětluje Sylva Schacherlová. Opravdu bohatý studentský život můžete čekat v hlavním městě Německa a Tabea Eicher si Berlín po této stránce nemůže vynachválit. Podle jejích slov nikdy nespí: „Najde se tu pro každého něco. Občas je těžké si zvyknout na rozumný režim. Berlín je město neskutečné svobody, ať je člověk kdokoli, odkudkoli, věří v cokoli, miluje kohokoli, nebude vyčnívat a vždycky si najde svoji partu.“ To, že je Berlín živé město, potvrzuje i studentka práv Amálie Evgenieva: „Berlín můžu pro mladé lidi jenom doporučit.“ Amálie studuje na jedné ze starších univerzit Humboldt-Universität, což má podle ní jedno pozitivum – prostory, ve kterých tráví čas, jsou podle jejích slov krásné a velkolepé. U našich sousedů si tak každý najde svoje, a jak se shodují naši respondenti, studium v Německu je vážně cenná zkušenost. David Brýdl je toho názoru, že Erasmus a vůbec život v zahraničí je jedna z nejlepších investic do budoucnosti: „Obecně vzato studium v Německu je opravdu parádní. S odstupem času to hodnotím jako jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě.“

ČESKÝM MENZÁM CHYBÍ DO TĚCH NĚMECKÝCH JEŠTĚ PÁR SVĚTELNÝCH LET inzerce

Studujte u sousedů Technická univerzita Bergakademie Freiberg v Německu byla založena roku 1765 a je nejstarší vzdělávací institucí v oboru hornictví na světě. Nabízí prakticky orientované studium (bakalářské, magisterské a doktorské) v nás-ledujících oborech: • • • • •

Geovědy, nauka o Zemi Inženýrství Přírodní vědy Matematika a informatika Ekonomie

www.tu-freiberg.de

SM000357


V ZEMI, JAKO JE TAHLE, BUDE ČLOVĚK VŽDYCKY CIZINCEM Rozhodli jsme se vám ukázat trochu jiný pohled na full-time studium v zahraničí a mrknout za oponu netradičnějších studijních destinací. Jak se studuje v Asii, Jižní Americe nebo v arabských zemích? To nám prozradí odvážní Češi, kteří se nebáli vyzkoušet něco jiného. Prvním z nich je Matěj Voslař, který se před pěti lety odstěhoval do japonské Cukuby (cca 80 km severně od Tokia), kde po čtyřletém bakaláři naskočil ještě na magistra. Japonsko nepatří mezi nejtypičtější studijní destinace a věřím tomu, že spoustu lidí taková možnost ani nenapadne. Jak se může Čech na studia v Japonsku dostat? Velvyslanectví Japonska v Česku pořádá každý rok přijímací zkoušky na stipendijní kurzy financované japonským ministerstvem školství. Na stránkách teď mají dokonce přehledný letáček s informacemi, do kterého jsem taky přispěl. U undergraduate studies (bakalářské studium) se přijímací proces liší mezi uchazeči o humanitní a přírodní vědy. Já jsem dřív studoval na průmyslovce a měl jsem v přírodních vědách v plánu pokračovat. Když jsem ale zjistil, jak vysoké jsou nároky na znalost přírodních věd u písemných zkoušek, změnil jsem názor a rozhodl jsem se přihlásit ke studiu humanitních věd. U těch jsou zase vyšší požadavky na znalosti japonštiny a angličtiny, japonštinu jsem se v té době učil už ale skoro čtyři roky. Písemné zkoušky a po jejich zdolání i pohovor jsem absolvoval přímo na ambasádě v Praze. Bylo to zrovna v době, kdy jsem dokončoval střední školu. O nějaký půlrok později jsem dostal informace o přijetí a na jaře 2014 jsem odletěl do Japonska. Japonsko je poměrně drahá destinace, a tak se dá počítat s tím, že i studium bude finančně náročné. Co všechno zahrnuje tvůj stipendijní program? Je v něm školné, živné a jeden pár letenek z a do Japonska. Živné je dost vysoké na to, aby člověk pokryl výdaje spojené s bydlením i stravováním a ještě mu zbylo něco na zábavu. Pokud tedy nechce žít sám na bytě v Tokiu, kde bývají mnohem vyšší nájmy. Studenti, kteří si zařídí povolení, můžou při studiu sedmadvacet hodin týdně pracovat na brigádách. Zmínil jsi, že jsi dělal přijímací test z japonštiny, což je dost náročný jazyk. Jak probíhala tvoje výuka? Chodil jsi na nějaké kurzy, nebo jsi samouk? Učil jsem se kompletně sám, jen s pomocí internetu. 46 STUDENTA Prosinec 2019

Text: Jana Langová, foto: archiv Matěje Voslaře, Unsplash

STUDY OR DIE

→ #STUDY_ABROAD: NA PĚT LET V JAPONSKU


Ale jazyku jsem věnoval po čtyři roky každý den minimálně hodinu, což jsem si mohl dovolit, protože jsem většinu střední stejně neměl moc sociálního života. Dokázal bys říct, jak dlouho by se měl člověk japonštině věnovat, než se pokusí o získání stipendia? Pokud se chce dostat na humanitní obor, měl by vynaložit stejné úsilí jako já. U přírodních oborů se znalost jazyka neočekává, ale pro velký zájem o program určitě není na škodu mít nějaké základy. Není ale potřeba se obávat, že to člověk kvůli nízké znalosti japonštiny nedá. V mém kurzu jsme na univerzitu nenastoupili hned, místo ní jsme rok chodili na intenzivní jazykové kurzy v Ósace. I studenti přírodních věd, kteří přiletěli s nulovou znalostí jazyka, se za rok v Ósace naučili japonsky dost dobře na to, aby mohli od následujícího roku pokračovat ve studiu na univerzitě. Vzpomeneš si ještě na to, jaké byly tvoje pocity po prvním týdnu v Japonsku? Co tě na místní kultuře nejvíc překvapilo? Prvních pár týdnů jsem nemohl uvěřit, že jsem fakt v Japonsku. Často se mi stávalo, že jsem se probudil ve svém pokoji na ubytovně a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že neležím v Česku. Dřív jsem dost koukal na japonské kreslené seriály, na japonské zvyky jsem byl proto z velké části připravený. Naopak mě překvapili lidi, kteří se místním stereotypům vymykali. Asi největší zvláštnost, které jsem si po příletu všiml, je to, že Japonci často tají před ostatními své zájmy, obzvlášť pokud jsou těmi zájmy komiksy nebo hry. U nás se lidi spíš snaží, aby to na nich bylo na první pohled poznat. O Japoncích se říká, že jsou uzavření a cizinci se jim těžko dostávají pod kůži. Vzali tě hned mezi sebe, nebo to trvalo? Jsi na škole spíš mezi mezinárodními studenty, nebo máš víc japonských kámošů? V Ósace jsem byl ve třídě s dalšími sedmi zahraničními studenty. Po nástupu na univerzitu se to obrátilo a často jsem byl jediný cizinec v učebně. Všichni Japonci, které jsem kdy potkal, ke mně byli vřelí a vždycky jsem se tady cítil vítaný. Po nějakém půl roce jsem si ale uvědomil, že navázat s Japonci bližší vztah je pro mě téměř nemožné. Neřekl bych, že jde o čas, je to prostě o tom, že naše kultura je diametrálně jiná. To zní trochu strašidelně. Takže se ti tady ani za těch pět let nepodařilo vybudovat nějaké pevnější vztahy s lokály? S Japonci, kteří žili delší dobu v Evropě nebo Americe, je to o něco snazší. Jinak se ale musí člověk smířit s tím, že to bude vždycky on, kdo napíše první nebo kdo ponese váhu celého vztahu. I proto, i když žiju

tady, trávím většinu času mimo školu se studenty z Evropských zemí. Wow! No, zpátky k tvým studijním zážitkům. Jaká je výuka v Japonsku? Dokážeš porovnat místní styl výuky s tím českým? Strávil jsem na české výšce jen jeden semestr, ale dost jsem slyšel. Skoro všichni kantoři na vysoké škole v Česku vám nejprve vypráví, jak jste kolegové a že jsem na stejné úrovni, ale pak vás pěkně povaří u zkoušek. V Japonsku se na něco takového nehraje. Vyučující jsou ti s titulem a vy jste ještě ničeho neznalí studenti. Nejsme tu ale hodnocení podle toho, jak se kantor zrovna vyspal, většinu kreditů jsme dostali za referáty a prezentace. Nemuseli jsme se bát, že neodstátnicujeme jenom proto, že jsme si nebyli schopní něco zapamatovat. V Japonsku je to rozhodně snazší. Věřím tomu, že by za to spousta českých studentů byla ráda. Výsledná známka se u vás tedy skládá z celoroční práce? Jak vypadají závěrečné zkoušky, jsou ve formě testů, nebo ústní? Některé předměty hodnotí za práci po celý semestr, některé za referát nebo písemný test. Ústní zkoušku jsem neměl ani jednou. Teda pokud nepočítám divadelní představení v hodině angličtiny. Měli jsme několik povinných předmětů, ale nikdo nám neříkal, v jakém ročníku je máme dokončit, což byla docela záchrana pro studenty, kteří je neudělali napoprvé. Jeden z klasických zažitých stereotypů je východoasijský tlak na výkon a rivalita mezi studenty. Kdysi jsem četla o situaci, kdy si studenti mezi sebou nepůjčovali výpisky, aby dostali lepší známku. Máš pocit, že je podobný tlak a konkurence i kolem tebe? Na vysoké škole jsem takový tlak nebo rivalitu mezi studenty necítil vůbec. Pokud taková rivalita vůbec existuje, tak bych si ji dokázal představit na střední škole, kdy se všichni snaží dosáhnout co nejlepších výsledků, aby mohli jít na svou vysněnou univerzitu. Když jsme byli v Ósace, moje spolužačky z Koreje se pomlouvaly před učiteli, protože na tu nejprestižnější univerzitu brali jen omezený počet lidí z našeho programu. Japonsko je země plná zvláštností, ať už se jedná o podivné televizní show, netypickou módu, nebo zálibu v anime a manga komiksech. Řekl bys, že jsou díky tomu Japonci tolerantnější k lidem, kteří se něčím odlišují? Pro Japonce je důležité neztratit tvář a nevyvolávat konflikty. Co dostanou nařízeno, to většinou poslušně splní. Hezky to ilustruje případ Japonky, která si celou střední školu musela své přírodně hnědé vlasy

MATĚJ VOSLAŘ Z technického lycea se rozhodl zkusit štěstí a přihlásil se na stipendijní program japonské vlády. Úspěšně prošel testy, a tak teď Matěj pátým rokem studuje na Cukubské univerzitě nedaleko Tokia. Zvládnul tu už čtyřletý bakalářský obor zaměřený na japonský jazyk a kulturu a teď pokračuje na magistru v pedagogice japonštiny. Odjezdu do Japonska určitě nelituje, ale jak sám říká, podruhé by nejel na tak dlouho. Prosinec 2019 STUDENTA 47


STUDY OR DIE

JAK NA STUDIUM V JAPONSKU Pokud byste chtěli následovat Matějovu cestu a pokusit se o získání stipendia japonské vlády (MEXT stipendia), přijde vám vhod zmíněný letáček japonského velvyslanectví. Najdete na něm všechny nejdůležitější informace. Odkaz je trochu krkolomný, ale to dáte! Udělali jsme vám BIT.LY: bit.ly/jak-sedostat-do-japonska 48 STUDENTA Prosinec 2019

barvit na černo, protože školní pravidla jinou barvu nepovolovala. Až po maturitě se odvážila s tím jít k soudu. Zároveň ale tahle kultura znamená, že od lidí na stejné úrovni neschytá člověk příliš narážek. Nikdo se neodváží dělat vlny, takže se raději budou tolerovat odlišnosti. Podle toho, v jaké pozici se člověk zrovna nachází, jsou Japonci více, nebo naopak méně tolerantní.

co by mohly být romantické, ty si ale na veřejnosti skoro nikdy otevřeně lásku neprojevují. Ze způsobu, jakým se Japonci v mém věku vyjadřují o vztazích, je slyšet až toxické přesvědčení, že vztah je něco, co úplně každý potřebuje ke štěstí. Znám ale spoustu jiných, kteří o vztahy zájem neprojevují. Jedna moje spolužačka se zase rozešla s přítelem, protože zjistila, že tráví raději čas s postavami z mobilní hry.

Která kulturní odlišnost tě za ty roky nejvíc překvapila? Japonsko je izolovaným ostrovem i co se týče internetu a médií. Povědomí o západní hudbě u spousty lidí končí u One Direction a Michaela Jacksona. Je lepší raději nečekat, že tu někdo pochopí narážku na Pána prstenů. Japonci mají prostě svoje vlastní memy. Zajímavé ale je, že zatímco my se bavíme citováním desetiletí starých filmů, v Japonsku se citování rok staré reklamy setká s reakcí „to je teda pěkně starý“.

Na závěr bych tě poprosila o klasické bilancování: co hlavního ti studium v Japonsku dalo? Doporučil bys ho ostatním? Mezi mnoha věcmi mi dalo především deprese. Těžko ale odhadnout, jak by můj život vypadal, kdybych do Japonska neletěl. Rozhodně bych se jen učením na internetu nebo ve škole nedostal na úroveň japonštiny, jakou mám teď. A taky bych se připravil o možnost poznat Japonsko zblízka. Nechci nikoho odrazovat, ale myslím, že pokud se člověk chystá do země, jako je Japonsko, musí se připravit na to, že tam bude cizincem a ničím jiným než cizincem. A podle toho by se také měl rozhodnout, jak dlouhou dobu tam zvládne strávit.

Hodně se řeší, že Japonci málo randí a následkem toho vymírají. Jak jsou na tom s milostnými vztahy z tvého pohledu? Japonci mezi sebou rádi hrají hru, kdy se člověk ve vztahu snaží to, že je ve vztahu, dávat co nejmíň najevo. A lidi okolo se pak podle jeho chování nebo podle fotek na Instagramu snaží dopídit, jestli někoho má, nebo ne. Pokud člověk není extrémně všímavý, je docela těžké říct, jestli je někdo z jeho okolí zrovna zadaný, nebo ne. Na ulicích dost často zahlédnu páry,

Šel bys do toho znova? Po roce v Japonsku si lidi většinou přejí, aby se nemuseli vrátit zpátky. Ale kdo tu byl několik let, už má často jiný názor. Kdybych před tím rozhodnutím stál znova já, asi bych udělal to samé jako před pěti lety – řekl ano. Určitě ale ne na tak dlouho.


STUDY OR DIE

→ TESTOVALI JSME OSOBNÍ KOUČE

PSYCHOLOG NEBO EZO BLÁZEN? KDO VÁM POMŮŽE ZORGANIZOVAT ŽIVOT Studie od společnosti Global Metrix LLC tvrdí, že koučování jejich zaměstnanců vedlo k 529% návratnosti investice. Ať se to může zdát jakkoli nereálné, pravdou zkrátka je, že mít svého osobního lektora je dnes zatraceně populární. Kouč je někdo, kdo vám (prý) pomůže s plánováním rozvoje nebo řešením nejrůznějších problémů, které divoký kapitalismus tam venku staví do cesty. Dřív to šlo zvládnout i bez nich, dneska zaplatíte klidně i čtyři a půl tisíce za hodinu, abyste poznali sami sebe. Jestli je koučing opravdu tak užitečný, jak o něm říkají čísla a studie, jsem vyzkoušela na vlastní kůži.

N

ejspíš to jde poznat už z perexu, i tak vám sem ale raději ještě jednou napíšu, že mezi příznivce koučování rozhodně nepatřím. Řadím se spíš do skupiny, která trend sleduje zpovzdálí a u toho kroutí hlavou, za co jsou lidé ochotni utrácet peníze. V redakci jsem si proto prožila menší osobní drama, když jsem se na poradě dozvěděla, že jsem ta vyvolená, která se má jít nechat zkoučovat od hlavy až k patě. Naštěstí mám výzvy ráda, a tak jsem se pár dní nato objednala ke třem různým koučkám. Vybírala jsem tak, abych měla zastoupené dvě s certifikací od Mezinárodní federace koučů (ICF), která zaručuje určité postupy, a jednu bez osvědčení. Jenže pozor! Certifikace od ICF rozhodně neznamená, že je kouč kvalitní. Získat ji může klidně zedník, který si certifikát zaplatí, odkroutí sto cvičných hodin s klienty a složí test. Továrna na kouče schramstne padesát až sto tisíc korun za výcvik a voilà – odborník je na světě. Z toho důvodu jsem vybírala i podle dalšího kritéria – jak profesionálky s psychologickým vzděláním, tak i bez něj. Ať je co srovnávat.

Text: Andrea Soukupová, foto: Unsplash

KOUČ-PSYCHOLOG VĚDĚL, JAK NA MĚ

První sezení jsem absolvovala u koučky, která má certifikaci ICF, MŠMT a zároveň je vystudovaná psycholožka. Přišla jsem za ní s tím, že potřebuju snížit stres z práce. Hned na začátku mi vysvětlila, že koučování stojí na principu otázek, a nemám proto od ní čekat konkrétní rady a tipy, jak na to. Opravdu jsem dostávala jednu otázku za druhou, kdy jsem odůvodňovala, proč se cítím ve stresu a jak proti němu bojuju. Připadala jsem si trochu jako na střední, kdy mě rodiče každý večer v obýváku začali zpovídat – jak bylo ve škole, jaké jsou známky, cos měla na oběd. Na stupnici od jedné do desíti jsem pak měla na papír zaznačit, jak jsem v práci šťastná a kam bych se chtěla posunout do budoucna. A taky konkretizovat, Prosinec 2019 STUDENTA 49


„Vysoké požadavky na efektivitu ženou lidi do kouta. Často se obávají jít za psychologem a rodina nebo kamarádi nedokážou pomoci tak, jak by si přáli. Proto je tu role kouče. Nikoho nesoudí a je tu od toho, aby vás pomohl nasměrovat k nejlepšímu možnému řešení.“ Pavla Horáková, firemní koučka a psycholožka jaké pocity a touhy mě dělí od cílové rovinky. Ptala se mě, co dělám a co můžu dělat pro to, abych si od stresu pomohla. Vymyslela jsem asi deset tipů, jak se ho zbavit (ano, vymýšlíte si tipy sami pro sebe). Během půlhodiny jsme se od hlavního tématu nakonec dostaly úplně někam jinam – k osobnímu problému, který mě už hodně dlouho trápí, ale já o něm moc nemluvím. Když jsem na sezení šla, říkala jsem si, že o tomhle za žádnou cenu mluvit nebudu… a najednou to ze mě koučka vytáhla. Doteď mi vrtá hlavou, jak ze mě všechny ty informace dostala, protože o nich fakt nerada mluvím, a navíc nemám v kouče důvěru. Až tady mi ale došlo, že stres z práce s tím tématem souvisí. Na konci koučka shrnula výsledky, naplánovala mi úkol na doma a pochválila mě za super práci. Musela jsem si přiznat, že setkání mělo něco do sebe a psychologické vzdělání tady bylo rozhodně poznat. Připadala jsem si, jako kdyby mě koučka projela nějakým neviditelným psychologickým skenerem a bylo hotovo. Problém vyřešen. Jenže co sakra budu řešit na dalším setkání?! Hodnocení: → Domů odcházím se seznamem tipů, jak snížit stres,

takže cíl mého koučování byl splněn. Měla jsem pocit, že koučka hodně uplatňovala své zkušenosti z psychologie, a díky tomu viděla i „za roh“ problému, se kterým jsem

50 STUDENTA Prosinec 2019

za ní přišla. Nehasila důsledek, ale šla k jeho příčině a pomohla mi naplánovat kroky k tomu, abych se ho zvládla sama zbavit. Takže velký dobrý.

ŠÍLENÝ ZÁŽITEK ZA PÁR TISÍC

Druhou schůzku jsem si naplánovala s koučkou, která má certifikaci ICF, ale chybí jí psychologický back­ ground. Jen co jsem přešla práh, věděla jsem, že tady to klapat nebude. Ze všech koutů se na mě díval Buddha a výzdoba kanceláře dávala jasně najevo, že v ní úřaduje ezoterický nadšenec. „No, třeba mi k tomu koučování ještě vyvěští budoucnost,“ říkala jsem si, když jsem v rozpacích vcházela do místnosti. Přišla jsem na takzvanou nultou hodinu, která oproti mému předchozímu reálnému koučování měla sloužit jen ke zjištění, jestli si sedneme (v tom jsem ale měla jasno už během prohlídky výzdoby kanceláře.) Takové nulté hodiny obsahují i ochutnávku toho, jak by taková spolupráce vypadala. Měly by být úplně zdarma, ale samozřejmě to tak někdy v praxi není. Naštěstí jsem narazila na ezo paní, která pravidla dodržovala. Začátek proběhl podobně – vysvětlovala mi, co je a není koučování. Pak jsem jí popsala svůj nový problém, tentokrát jsem se rozhodla zabývat nízkou motivací. Hádáte správně, problém byl kompletně vymyšlený, a tak jsem čtvrt hodiny před schůzkou pochodovala sem a tam po chodníku, vsugerovávala si ho a snažila se problém přijmout za svůj. Ale zpátky k lekci. Když jsem popsala důvody, proč chci pracovat na vyšší motivaci, spustila se lavina chvály – jak jsem vyspělá, jedinečná a jak unikátní uvažování mám oproti ostatním lidem v mém věku. Nikoho takového, jako jsem já, koučka ještě nepoznala… No, vsugerovala jsem si to evidentně hezky, a ještě jsem u toho asi vypadala chytře. Bohužel chvála, které se mi dostalo, byla laciná, otřepaná a cvičená. Bylo to horší, než když vám kluk v baru po lahvi vodky před pátou ráno vyznává lásku. Co by neudělal pro to, aby si užil večer. A co


by „profesionál“ neudělal pro další objednanou a konečně už i zaplacenou hodinu. Odhalit moji jedinečnou povahu trvalo koučce celých deset minut. Následovala ochutnávka koučování a nakonec i dotaz, jak se cítím. Necítila jsem se moc dobře a nedokážu si představit, že by někdo jiný mohl. Koučka mi po mé negativní odpovědi nabídla cvičení na zlepšení nálady – čímž odjistila největší bombu dne. Měla jsem před sebe natáhnout ruce a představit si, že v nich držím hrnek s čajem. Pak se mě zeptala, co cítím. Nejsem člověk, který by se vyžíval v imaginacích, takže jsem popravdě odpověděla, že nic. Lektorka s mou odpovědí spokojená nebyla a svou otázku důrazně zopakovala. Trošku jsem si připadala jako Nastěnka, kolem které lítal Mrazík a pořád se jí ptal, jestli už jí je konečně teplo. Abych měla klid, raději jsem začala cítit to teplo, které vyzařoval imaginární hrnek. Bohužel to teplem neskončilo. K hrnku jsem musela ještě několikrát přivonět, určit jeho vůni a svírat ho pevněji. Připadala jsem si jako blázen. A od tohohle pocitu mi rozhodně nepomohlo, když lektorka setkání shrnula s tím, že mám několik vážných problémů (A je to tady! Psychiatrická léčebno, odvezte si mě.) a vzhledem k jejich šířce by mi doporučila minimálně šest lekcí, odhadem za 15 000 Kč. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo plakat. Takhle se dělá business. Holt ten koučovací výcvik se sám nezaplatí. Hodnocení: → Přišla jsem spokojená a bez problémů, aby se mě na

konci lekce koučka snažila přesvědčit, že můj život není v pořádku a potřebuji si koupit další lekce. Zajímalo by mě, v jakém stavu odcházejí lidé, kteří opravdu hledají pomoc. Tyhle chudáky se paní taky snaží psychicky rozložit, aby se cítili ještě hůř a raději si objednali víc lekcí? Kouč by se měl přizpůsobit různým typům osobnosti, a pokud řeknu, že jsem racionální člověk, cvičení s imaginárním teplým hrnkem pro mě jaksi není to pravé. Nelíbilo se mi ani využívání manipulace pomocí lichotek. Psychologické vzdělání koučce rozhodně chybělo. Nicméně se lektorka při koučování držela postupů definovaných ICF, takže bod dávám aspoň za to.

UNIVERZITNÍ KOUČ – HOT OR NOT?

Třetí volbou byl univerzitní kouč, který je pro studenty zdarma. Jako absolventka jsem se svěřila do rukou Institutu celoživotního vzdělávání MENDELU, který nabízí profesní a poradenské služby. Na téhle schůzce jsem chtěla řešit time management, konkrétně jak lehce stíhat pracovní a osobní život. Koučka sice neměla certifikaci ICF, zato měla vystudovanou psychologii a psychoterapeutický výcvik. Po předchozí ezoterické zkušenosti jsem tuhle věc obzvlášť ocenila. Na začátku mi (jako ostatní) vysvětlila, o čem je koučování, a pak se šlo na věc. Ptala se mě na současný stav věcí – jaké aktivity

„Spousta studentů neví, co je to koučování. Myslí si, že je hlavně pro sportovce. My ho ale už dávno pro ně máme zařazené v nabídce služeb, které jsou úplně zdarma. Kouč pomůže vyřešit problémy s prokrastinací, studiem, koordinací školy a osobního života nebo klidně i s plánem, jak si získat životního partnera.“ Zdenka Vykoukalová (Hort), koučka na Institutu celoživotního vzdělávání MENDELU

dělám a co bych chtěla změnit do budoucna. Opět jsem hodnotila spokojenost se svým time ma­ nage­mentem na stupnici jedna až deset a určovala, kam se chci dostat. Jakmile jsem vše vyčíslila, měla jsem uvažovat nad tím, co mi k cílovému stavu chybí. Jmenovala jsem víc času na koníčky a kamarády. Koučka se pak zaměřila na řešení, jak si na tyto aktivity zvládnu udělat víc času, aniž by mi to rozhodilo nastavený program. Přišlo mi zvláštní, že řešíme, jak do už tak nabitého denního programu přidat ještě další položky, čekala jsem, že ho budeme spíš zefektivňovat. Nakonec mi shrnula nápady, které jsem sama vymyslela a pochválila mě za dobrou práci. Doplnila taky, že kdybychom měly více času, zadala by mi ke kreslení koláčové grafy – na jednom by bylo časové rozvržení mých současných aktivit a na druhém to, jaké bych si přála. Díky tomu bych si lépe uvědomila, které aktivity omezit a které přidat. Lekce byla od těch předchozích něčím speciální – koučové vám při sezení můžou nabídnout, že na chvíli vystoupí ze své role a sdělí vám osobní názor, který je podle nich důležitý. Vy můžete přijmout, anebo odmítnout s tím, že chcete ryze koučovat. Já samozřejmě nabídku přijala. Tipy, které jsem dostala takto napřímo mi přišly užitečnější než koučování. Hodnocení: → Ačkoliv koučka neměla certifikaci ICF, držela se na-

definovaného postupu. Jen škoda, že jsme se tolik zaměřovaly na hledání času na kamarády a koníčky a vůbec jsme se nedostaly k technikám plánování a time managementu. Chápu ale, že v tak krátké lekci se nedalo stihnout všechno, a proto oceňuju tip s koláčovými grafy, který jsem si mohla vyzkoušet sama doma. V hodnocení taky zohledňuju, že jsou tyhle služby pro studenty úplně zdarma. Univerzitního kouče bych doporučila všem, kteří o této metodě uvažují, ale odrazuje je vysoká cena. Já osobně bych však raději využila jinou službu, a to poradenství.

MODEL GROW Vyzkoušejte si koučování i vy sami. Model GROW nabízí univerzální návod, jak na to. Písmeno G značí goal, tedy cíl. Může být krátkodobý, ale klidně i dlouhodobý. Čeho chcete dosáhnout? Jak bude vypadat období, kdy budete maximálně spokojení? Potom následuje zhodnocení reality (R). Sesumírujte si, v jaké situaci se nacházíte nyní. Do jaké míry ji můžete ovlivňovat, jaké jsou překážky a jestli ze současného stavu neplyne nějaké ponaučení. Další částí jsou options (O), tedy možnosti. Vymyslete co nejvíce alternativ, jak můžete dosáhnout cíle. Máte na papíře všechny? A opravdu vyřeší všechny překážky? Poslední částí je rozhodnutí, co uděláte a kterou možnost si vyberete (W – jako what, when, who). Zaměřte se na řešení, které můžete sami ovlivnit a dejte se do jeho plnění! Prosinec 2019 STUDENTA 51


STUDY OR DIE

→ NEVÍTE, CO NA VYSOKÉ S ČASEM?

ZALOŽTE STUDENTSKÝ KLUB! Nebo se zapojte do nějakého už existujícího. Vysoká škola přece není jenom o přednáškách a seminářích. Navíc kde jinde než na výletech a akcích potkat v novém městě kámoše na basket, spoluzakladatele tvého budoucího start-upu nebo frontmana tvé budoucí kapely? To, že volný čas je důležitý, dobře vědí i na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. A všechny studenty tu vybízejí: „Nenechte se limitovat ničím než vlastní představivostí.“

M

ístní studenti se už šestým rokem sdružují ve studentské unii (SUJU), která mimo jiné pořádá všemi oblíbený Seznamovák pro prváky, jednu z největších akcí na škole, kterou každý rok navštíví víc než tři stovky prváků ze všech osmi fakult. Kromě toho, že tu potkáte nové spolužáky a dozvíte se víc o fakultě a o studiu, si tu můžete vyzkoušet i celou řadu aktivit. Program je plný kultury, přednášek, sportu i adrenalinových zážitků, po hlavě se tak můžete pustit třeba do swing jump, bumperballu nebo paintballu. Večer často patří show Na stojáka v podání rezidentních komiků, pravidelně tu vystupuje třeba Karel Hynek, Arnošt Frauenberg nebo Nasty.

Nebuďte samotáři a pusťte se do vlastní aktivity! KAZMA, MAJÁLES A MEZINÁRODNÍ PŘESAH

ADVERTORIAL

SUJU pořádá ve městě spoustu dalších velkých kulturních, sportovních a charitativních akcí včetně přednášek (měli tu Petra Ludwiga, Jana Krause nebo Kazmu), hokejových derby, welcome semestr parties nebo třeba soubojů fakult, které jsou dnes už samozřejmostí. To všechno je doplněno o fotbalové turnaje nebo spolupráci na legendárním Budějovickém Majálesu. Novinkou letošního roku je mezinárodní spolupráce – místnímu mezinárodnímu studentskému klubu se podařilo vstoupit do organizace Erasmus Student Network (ESN), jejímž cílem je pomoc zahraničním studentům se vším, co by je mohlo trápit nebo zajímat při studiu na univerzitě nebo při jejich pobytu v Česku. Snahou

organizace je mimo jiné zlepšit vzájemné mezikulturní porozumění a umožnit cizincům poznat českou zemi, její kulturu a historii. Není to samozřejmě první přičichnutí místních k mezinárodnímu prostředí, na univerzitě sídlí i největší studenty řízená organizace na světě AIESEC, díky které mohou mladí lidé z kterékoli země zvýšit své sebevědomí, získat různé potřebné zkušenosti a navzdory počátečním chybám se rychle učit zlepšovat v celé řadě věcí.

MÍSTO PRO KAŽDÉHO

K2 v Českých Budějovicích není hora, ale především školní rádio. A další ze spolků na Jihočeské univerzitě, který si svým neotřelým stylem vysílání umí bez problémů získat srdce posluchačů. Rozhovory a našlapané playlisty se staly na rádiu, které vysílá už od roku 2012, velkým hitem. Pokud jste spíš na vážnější témata a rádio vás úplně nebere, můžete zase zkusit kandidaturu do fakultního či univerzitního akademického senátu a ovlivnit studium na škole vlastními nápady. Nebuďte samotáři a pusťte se do vlastní aktivity! Víc informací o většině studentských spolků najdete na webovkách univerzit a na jejich profilech na sociálních sítích nebo se zkuste poptat okolo a trochu pogooglit. Jestli u vás na škole žádná aktivita, kterou byste si chtěli vyzkoušet, není nebo nefunguje, jak by měla, zkuste ji vylepšit, anebo si rovnou založte něco úplně jiného. I samotná SUJU v Budějovicích vznikla jako nápad dvou kamarádů, kteří vymysleli místní Seznamovák. Stačí mít nápad a dotáhnout ho do konce. Za odměnu kromě vděčnosti spolužáků získáte i zkušenosti, co se vám v budoucnu neztratí – vedení lidí, zvládání time managementu, základy marketingu a spoustu dalšího. Co může být větším zadostiučiněním než spokojené úsměvy všech těch, které jste svým nápadem potěšili, namotivovali, anebo jim dokonce změnili život.

52 STUDENTA Prosinec 2019 SM000364


STUDY OR DIE

→ BÝT O KROK NAPŘED SE VŽDYCKY HODÍ

PŘEDBĚHNĚTE SPOLUŽÁKY S MEZINÁRODNÍ CERTIFIKACÍ

T

akovým papírem je třeba certifikace ACCA, a pokud studujete finance a účetnictví, možná jste už o ní slyšeli. Zpozornět by ale měli i ostatní byznysově orientovaní z vás, protože certifikace ACCA se nevztahuje jen k účetním, i když to tak může na první pohled vypadat (zkratka ACCA v překladu znamená Asociace certifikovaných účetních). Jejich kvalifikace je totiž něco jako MBA právě pro finančně orientované obory. „Náš vzdělávací systém je postavený hodně motivačně. Hned po třech zkouškách mají studenti na dosah první diplom zvaný Diploma in Accounting and Business, který je naučí v praxi využívat to, na co je škola připravila jen na teoretické úrovni. Seznámí je s celou řadou praktických příkladů a metod kalkulací nákladů, počítání odchylek od plánu a podobně. Osvojí si taky mezinárodní terminologii. Řekla bych, že právě v tom je náš vzdělávací program skutečně unikátní,“ říká Viera Kučerová, ředitelka ACCA pro Česko, Slovensko a Maďarsko.

ŠKOLA O NÍ NEMLUVÍ, PRÁCE JI VYŽADUJE

zaměstnance pracující na svém rozvoji a kariéře,“ vysvětluje generální ředitel Atlas Copco Services Brno Roman Pavloušek. „V současné době tak máme v programu přes stovku zaměstnanců, což nás podle počtu studentů řadí do top 5 hned za velkou auditorskou čtyřku.“

ZAČÍT MŮŽETE PŘI ŠKOLE

I když je certifikace nejpopulárnější mezi čerstvými absolventy, po kterých ji vyžaduje zaměstnavatel, můžete jít věci naproti už ve škole. Do testování se můžete zapojit už od šestnácti let a jedinou jeho podmínkou je dostatečná znalost angličtiny. Postupovat navíc můžete vlastním tempem. Když se vám zkoušky zrovna nehodí, prostě přijdete příště. Zkoušková období probíhají čtyřikrát ročně, čemuž se zvládne přizpůsobit snad úplně každý. „K přípravě na zkoušky můžou studenti využít naše akreditované partnery, se kterými v Česku i celosvětově úzce spolupracujeme. V jejich nabídce jsou kurzy s lektorem, intenzivní procvičování praktických příkladů, on-line kurzy i kombinované možnosti přípravy,“ říká Viera Kučerová. „Studenti se ale můžou připravit i úplně sami například studiem z knih nebo z dalších on-line zdrojů. Na ACCA stránkách pro ně máme zvláštní sekci, která zahrnuje řešení minulých zkoušek, doporučení hodnotitelů, technické novinky nebo studijní tipy. Začít studovat můžou i zrychleně, v rámci programu accelerate, ke kterému se dostanou přímo na univerzitách.“ Pokud se vám koncept líbí, ale nejste si jistí, jestli na to máte, můžete si na webových stránkách vyzkoušet cvičný test, který vám to pomůže zjistit. Nanečisto a zadarmo. Tak jen směle do toho.

OTESTUJTE SE NANEČISTO

Pokud si nejste jistí, jestli je certifikace ACCA pro vás, není nic jednoduššího než si ji vyzkoušet. Zdarma a nanečisto. Na stránkách kariera-finance.cz najdete cvičný test, který vám pomůže zjistit, jak jste na tom se znalostmi. Ukáže vám i to, jak takové ACCA testování vlastně funguje a jestli je to něco, s čím si dokážete poradit. Stačí jen zadat e-mail a můžete začít.

Prosinec 2019 STUDENTA 53 SM000358

ADVERTORIAL

I když je certifikace přínosná a globálně respektovaná, studenti na vysokých školách o ní často vůbec nevědí. Firmy ji ale naopak vyžadují. Využívají ji třeba ke sjednocení úrovní znalostí absolventů různých univerzit nebo k dalšímu profesnímu rozvoji svých zaměstnanců. „Studium ACCA přináší skvělou kombinaci technických znalostí účetnictví, finančního reportingu a business procesů, ale také například pokročilé angličtiny. V kombinaci s dalšími jazykovými kurzy a soft skills školeními nám proto pomáhá budovat kvalitní špičkové týmy a motivované

Sebevzdělání není nikdy dost. Nejen proto, že někdy škola prostě nemá možnost naučit vás všechno, co do života potřebujete, ale taky z toho praktického důvodu, že čím víc toho víte, tím lepší pak většinou najdete na trhu práce uplatnění. Zvlášť pokud na své znalosti budete mít i „papír“, ideálně mezinárodně uznávaný a v oboru respektovaný.


STUDY OR DIE

→ NOROVÉ TVOŘÍ KOMUNITY, ITALY ZASE ULOVÍTE NA KAFE

PATNÁCT LET V MEZINÁRODNÍ FIRMĚ VÁS NAUČÍ HODNĚ NEJENOM O KULTURÁCH

Lidé v juniorních pozicích mají podle průzkumů tendenci měnit práci zhruba po roce a půl, v těch seniorních pak po čtyřech letech. Zůstat v jedné firmě třeba patnáct let jako Barbora Pavlíčková se dnes už tak často nevidí. O změně ale Bára ani po takové době neuvažuje a stejné to má i její kolega Milan Chalupníček, kterému momentálně v Accenture táhne na šestý rok. Se společností si totiž rozumí nejen profesně, ale také osobnostně. A to na trhu práce pořád ještě neplatí všude. specifika, potřeby a nároky. Norové potřebují tvořit komunity, Němci zase jasná pravidla a řád, Italové dobrou kávu, to všechno pak musí člověk implementovat, zvlášť v mé pozici.

ADVERTORIAL

Co všechno vás těch posledních patnáct let naučilo? Bára: Všechno. Co se týče mých profesních zkušeností, naučil mě Accenture všechno, co znám. A co se týče nějakých řekněme víc osobnějších věcí, tak tam mě firma naučila třeba úplně jinak přistupovat k ekologii nebo k tomu, jak se chovat k lidem z různých kultur. V kuchyňkách tu není slyšet jenom čeština, ale často taky cizí jazyky, přičemž každá národnost má jiná 54 STUDENTA Prosinec 2019

Studovala jste ale původně finance, to máte trochu mimo obor, ne? Bára: Trošku ty finance pořád používám při rozpočtování, ale máte pravdu, oborově mě škola na praxi příliš nepřipravila, všechno jsem se musela naučit až tady. A vlastně jsem i zastáncem spíš toho učení v praxi. Na druhou stranu doba jde tak strašně dopředu, že co jsem se učila ve škole, už stejně dávno neplatí. Nechci to ale určitě nijak hanit, studium na VŠE jsem si hodně užívala a škola mi dala řád, naučila mě dodržovat termíny a připravila mě na přechod do toho dospělého života, i když ne přímo konkrétními znalostmi. Milan: Já bych řekl, že mě škola na praxi připravila tak z 80 %. Nikdy vás totiž nikdo nepřipraví na to, že přijdete do nového prostředí, na druhé straně telefonu se

Foto: Radek Vebr

To je jaká? Bára: Momentálně sedím na dvou židlích. Na té jedné, vždycky říkám, jsem taková lepší provozní. (smích) Mám na starosti dvě lokality, Prahu a Bratislavu, a starám se o organizační věci a zázemí, takže v podstatě o všechno od toho, aby si tu člověk měl kam sednout a aby se měl jak spojit s klientem, až po to, aby v kuchyňce byla ta zmíněná dobrá káva. Prostě zařídit a nastavit všechno tak, aby tu lidé mohli dobře a efektivně pracovat. A ta druhá židle jsou právě ti lidé. Na pozici location leada pomáhám s people agendou a engagementem, tedy s tím, aby naši zaměstnanci viděli i jiný smysl v práci, než jen že tu musejí osm hodin sedět. Pořádáme proto různé aktivity, mítinky a tak dále.


ozve angličtina a vy musíte odpovídat a mít zodpovědnost za to, co řeknete. O čem konkrétně si s klienty povídáš, Milane? Milan: Jsem v Business Process Operations (což je místní obdoba centra sdílených služeb, pozn. red.), kde se aktuálně staráme o klienta, který poskytuje globálně unikátní produkt – katetrizační laboratoře k vyšetření srdce. Naším úkolem je to, aby měli veškerý materiál, který potřebují, a aby ho měli, když ho potřebují. Jde o kompletní životní cyklus materiálu od objednávky, přepravy a doručení až po fakturování nemocnici. Zajišťujeme taky komunikaci se subdodavateli, a pokud je problém s nějakým produktem, podílíme se na jeho stahování z nemocnic. Proč sis vybral zrovna tuhle práci? Milan: Byla to velká příležitost naučit se něco nového. Původně jsem vlastně ani nevěděl, že něco takového existuje. A začátky byly fakt těžké, moc se nedařilo, ale všichni jsme se kousli a šli do toho a teď si troufám tvrdit, že je to jeden z nejlepších projektů v Praze. Je zrovna tohle typický projekt centra sdílených služeb? Bára: Podle mě lidi normálně nenapadne, že se tady dá dělat něco podobného. Každý si to spojí spíš s nějakým call centrem nebo s finančními službami, ale byznys se neskutečně vyvíjí. My jsme taky začínali na financích, ale to by nás už dávno neuživilo. Kromě toho, co dělá Milan, ve zdravotnictví zpracováváme třeba hlášení o nežádoucích účincích léků. Máme tu tým složený z překladatele, farmaceutů, a dokonce i několika lékařů a sester, kteří podobná hlášení vyhodnocují. Těch činností je opravdu celá škála a je zajímavé vnímat, jak se náš byznys v čase vyvíjel. Vaše kariéra se taky docela vyvíjela, začínala jste na recepci. Měla jste už tehdy manažerské ambice? Bára: Vůbec! Vždycky jsem si myslela, že budu hlavně maminka s mnoha dětmi, budu doma okopávat záhonky a pěstovat tulipány, ale ten drive firmy a lidi okolo mě tak strhli, že jsem se chtěla pořád posouvat dál. A jasně, ta maminka stejně jsem, jen na ty tulipány holt ještě nedošlo, no. (smích) Neměla jste za těch patnáct let někdy pocit, že je čas na změnu? Bára: Neměla. Kdykoli jsem se začala na nějaké pozici nudit nebo jsem měla pocit, že už všechno umím a je čas na změnu, vždycky jsem tu možnost dostala. Dělala jsem v marketingu, přeskočila jsem do HR, na projektového manažera atd. Pokud je člověk schopný, rádi mu tu vyjdou vstříc, proto já naopak vůbec

nevnímám, že jsem tu už patnáct let. Už jsem toho vystřídala tolik, že jsem nikdy neměla pocit, že bych stagnovala. Člověk může z pozice do pozice, z oddělení do oddělení, dokonce z divize do divize, a to i mezinárodně. Accenture je tedy dobrá příležitost pro člověka, co má rád výzvy. Bára: Nejenom pro něj. Já osobně nemám ráda, když nejsem ve své komfortní zóně, ale když jsem v ní zase až moc dlouho a pracuju na něčem, co umím, už mě to nebaví. Takže já se snažím vlastně být permanentně v takové spíš diskomfortní zóně, kdy můžu dělat věci, co neznám, a můžu se neustále něco učit. A taky jsem samozřejmě víc vystresovaná, ale zase když se to pak podaří, daleko víc mě to uspokojuje. Milan: Mě baví obecně ta různorodost práce – ráno, než stáhnu data, vlastně nevím, co se bude ten den dít. Komunikuji s celým světem. A jak jsme říkali na začátku, díky práci tady jsem získal nejen ve vztahu ke klientům, ale i vůči svému okolí schopnost být nejen kamarádem, ale i proaktivním partnerem, který podpoří a pomůže, když je potřeba. A to je podle mě dobrá životní filozofie.

CENTRA SDÍLENÝCH SLUŽEB Už dávno nejsou jen o telemarketingu nebo evidenci faktur. Klientům pomáhají i s věcmi, které by vás možná nenapadly – se zařizováním katetrizačních laboratoří v nemocnicích nebo evidováním nežádoucích účinků léků. A to mluvíme jenom o zdravotnictví, oblastí se tu ale řeší celá řada a Accenture patří mezi ta nejznámější jména v oboru. Víc o tom, co dělají, najdete na accenture.com/cz-en/ careers Prosinec 2019 STUDENTA 55 SM000359 2/1


TECHNOLOGIE

V Dolních Břežanech makají na laserech od nevidím do nevidím. Ale teď vážně, v Česku patříme ve vývoji laserů mezi světovou špičku

→ SVĚTLO PROTI RAKOVINĚ, PRO GRETU ZA KLIMA I K 3D TISKU Řada z nás má z období školní docházky zafixovanou vzpomínku, kterak učitelstvo světelným nástrojem vehementně ukazuje na tabuli, kterým směrem se máme dívat. Další část z nás si pak lasery zamilovala díky videím, ve kterých splašené kočičky neúnavně a roztomile pronásledují světelný paprsek s jediným cílem – unavit se a zahnat domácí kočičí nudu. Když se ale mluví o laseru, mluví se vlastně o dost chytré věcičce, která umí mnohem víc než jen zabavit znuděné kočky.

P

rvní světelné udělátko sestavil v roce 1960 americký fyzik Theodore Harold Maiman. Od té doby pronikly lasery snad do všech oblastí vědy, průmyslu, zbrojení, medicíny i kosmetiky. Prostě všude. Co ale takový laser technicky vlastně je? V hodně zjednodušené formě jde 56 STUDENTA Prosinec 2019

o zařízení, které dokáže vysílat (fyzikální hantýrkou: emitovat) elektromagnetické záření (rozuměj světlo) v ucelený paprsek (fyzikálně řečeno: v proud fotonů se shodnou fází, směrem šíření a vlnovou délkou). O tom, že laser patří mezi hodně vysokou vědu, která je ale zároveň dostupná téměř komukoli (i kočkám)

Text: Petr Cieslar, foto: archiv ELI Beamlines

LASEROVÁ ZÁŘE NAD ČESKEM


v různých barvách a velikostech, svědčí i skutečnost, že se při jeho konstrukci využívá zákonů kvantové mechaniky a termodynamiky. Za laserové vychytávky byla dokonce v roce 2018 udělena nobelovka za fyziku. A to Arthuru Ashkinovi za vývoj optických pinzet a Gérardovi Mourou s Donnou Stricklandovou za metodu generování velmi intenzivních ultrakrátkých optických pulzů.

Československo bylo na začátku 60. let třetí zemí, která postavila vlastní funkční laser

ČESKO, DOMOV SUPER-LASERŮ

Jen kousek od Prahy v hi-tech vesnici Dolní Břežany sídlí hned dvě laserová výzkumná centra světově proslulá výzkumem světelných paprsků. Jedná se o centrum HiLASE, které se soustřeďuje na vývoj unikátních nových laserů, a o centrum ELI Beamlines, ve kterém se momentálně pracuje na spuštění nejintenzivnějšího laserového systému na světě. Obě vrcholná pracoviště české vědy ve vesničce navazují na dlouholetou tradici výzkumu laserů v Česku. „Československo bylo na začátku 60. let hned po USA a Sovětském svazu třetí zemí, která postavila vlastní funkční laser a vývoji laserových systémů se systematicky věnuje od 80. let až do současnosti,“ popisuje české zkušenosti s vývojem laserů Zdislava Lojdová, která má v ELI Beamlines na starosti komunikaci s okolním světem. Od roku 2018 pracují vědci a vědkyně v ELI Beamlines na spuštění nejvyspělejšího laserového systému na světě. Mega laser, stojící rovnou ve dvou velkých halách, nese jméno L4. Pokud si výzkum žádá pořádnou energetickou dávku, zvládne systém L4 generovat výkon až 10 petawattů, čímž jen tak mimochodem na velmi krátkou dobu předčí jakoukoli jadernou elektrárnu na světě. Výjimečnost laserového systému potvrzuje i Zdislava Lojdová: „Laser L4 je technologicky nejvyspělejším výkonovým laserovým systémem na světě. Zvládne poskytovat výstupní pulsy s četností až jedenkrát za minutu, což je nejméně třicetkrát více, než je potenciál srovnatelných výkonových laserů existujících v několika málo světových výzkumných centrech.“ Očekávaný ultravysoký výkon 10 PW (1 petawatt = 1 000 000 000 000 000 wattů, normální varná konvice ve vaší kuchyni má 1800 wattů) umožní vědcům v laserovém centru stát se průkopníky v úplně nových možnostech výzkumu, a to včetně simulace podmínek na jiných planetách. „Pomocí L4 zvládneme v laboratoři

zkoumat extrémní fyzikální jevy, třeba simulovat a zkoumat prostředí uvnitř obřích planet, jako jsou Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Laser se bude využívat i k výzkumu fyziky plazmatu a dějů uvnitř hvězd. Kromě toho je možné část výkonu super-laseru přeměnit v rentgenový paprsek, kterým pak budeme moct extrémní prostředí – laboratorní hvězdu/planetu – přímo pozorovat, a to s velkým časovým a prostorovým rozlišením,“ vypočítává ty nejzajímavější možnosti výzkumu Zdislava Lojdová. A obyčejnému smrtelníkovi tak zbývá jen doufat, že se bádání nad lasery netransformuje do podoby pověstné Hvězdy smrti ze Star Wars.

PROTI RAKOVINĚ, NA POMOC KLIMATU

Pigmentové skvrny, akné, šedý zákal, odstranění nádorů, křečových žil, ale i nechtěného tetování a hemeroidů. To je jen malý výčet toho, do čeho všeho se za pár desítek let své existence stihly lasery v boji za lepší zdraví zapojit. Světelné zdroje totiž mají z lékařského hlediska velmi specifické výhody – laser je vysoce sterilní, je přesný a dokáže vaporizovat (tedy doslova nechat zmizet) poškozenou tkáň. Možnosti zapojení „světelných“ metod do zdravotnictví navíc neustále narůstají. Mezi aktuální trendy v užívání laserů patří medicínské zobrazování, laserem buzené urychlování částic pro nové lékařské metody i diagnostika vnitřní stavby buněk. Ani centrum ELI Beamlines v medicínském výzkumu nezaostává – badatelé tu používají experimentální zařízení ELIMAIA. „Díky němu budeme moct provádět předklinický výzkum při budoucí léčbě rakoviny, třeba ozařování biologických vzorků krátkými svazky protonů či iontů, urychlených laserovým systémem L3-HAPLS,“ popisuje možnosti experimentů v léčbě rakoviny Lojdová. Lasery by svými schopnostmi mohly kromě mediků oslnit i Gretu Thunberg a hnutí #Fridaysforfuture. Současná touha mladé generace po zelené energetice dostává do popředí hořkosladkou problematiku jaderných elektráren. Ty sice nevypouštějí do atmosféry CO2 a další nechtěné a zdraví nebezpečné částice, jejich největší problémovost ale spočívá ve vytváření radioaktivního odpadu. Podle webu Správy úložišť radioaktivních odpadů se „smetí“ z jaderných elektráren může rozpadat od dvanácti let (např. izotop vodíku 3H) až po čtyři a půl miliardy let (např. uran 238U). Již zmíněny nobelista a obecně guru hi-tech laserových technologií Gérard Mourou ale vyvíjí laserovou technologii, která by vehnala slzu do oka i panu Burnsovi – rozpad radioaktivního odpadu by totiž jednou měla podstatně urychlit. „Chceme přeměnit jaderný odpad, protože jaderná energie je pro budoucnost nejlepším kandidátem. Jenže po sobě nechává nebezpečný odpad, takže je na čase začít dělat záchodovou vědu a pořádně po sobě uklidit,“ řekl Mourou ve své nobelovské přednášce. Proces, kterým chce Mourou a jeho kolegové

VZHŮRU ZA LASERY! Laserové centrum ELI Beamlines mívá své dveře poměrně často otevřené i pro veřejnost. Takže pokud vás už omrzely hrady, zámky, hospoda i kostel a chcete si třeba pohladit laser, nebo s ním mít alespoň selfíčko, vemte to hopem do Dolních Břežan. Prosinec 2019 STUDENTA 57


Řežou, krájejí, svařují, pomáhají v léčbě rakoviny a zabaví i kočky. Lasery mají daleko víc využití, než jste si nejspíš doteď mysleli

radioaktivní „smetí“ uklidit , se označuje jako trans­ mutace. V podstatě jde o to, že radioaktivní částice se přemění na méně radioaktivní, případně na částice, které radioaktivitu ztratí úplně. Aby k takové přeměně došlo, musí se vymyslet a postavit extrémně výkonný laserový systém, který by dokázal nukleární odpad v rychlém sledu „bombardovat“ částicemi. Takový útok by následně snížil vyzařování odpadní radioaktivity ze stovek a tisíců let na dny, případně hodiny. „Taková technologie není daleko. A může v tom pomoci třeba ELI Beamlines,“ uvedl vědec v jednom z nedávných dílů pořadu HydePark Civilizace.

ZVLÁDNOU TISKNOUT KOVY NEBO ŘÍDIT AUTA

V MEDICÍNĚ A PRŮMYSLU VYNIKAJÍ LASERY PRO SVOU PŘESNOST, RYCHLOST ŘEZÁNÍ A TAKY PRO ČISTOTU ŘEZU 58 STUDENTA Prosinec 2019

Obdobně jako v medicíně, i v průmyslu vynikají laserové technologie pro svou přesnost a rychlost řezání i pro čistotu a kvalitu řezu (lidská ruka už prostě není, co bývala v minulém století). Světelné zdroje si tak pohotově nařežou kde co (trubky, plechy, dřevo, plast, prostě proti laseru žádný dišputát), posvařují, co je potřeba, a dokonce zvládnou i (mikro)obrábění gravírování. Pro ilustraci laserové přesnosti při gravírování si stačí představit hlavičku sirky. Zatímco rukou byste sirku minimálně nalomili, laser na ní vypálí cokoli, aniž by se rozlomila nebo vznítila. S lasery se ale v průmyslu počítá i pro tisk kovových součástek, případně rovnou celých automobilových karoserií. 3D tiskárny na kov se ještě před nedávnem pohybovaly spíš ve snech všech nerdů, geeků a lasermaniaků, pokrok v technologiích kovového tisku umožnila mimo jiné výzkumná centra jako ELI Beamlines. „Vývoj laserových systémů pro ELI Beamlines

nepřímo významně pomáhá technologickým firmám s vývojem vysoko-výkonových laserů pro 3D tisk kovů litografickou cestou (litografie je metoda, která vytváří 3D modely za využití 2D metod, tedy nanášením vrstvy po vrstvě, pozn. red.). Podobné systémy, které vznikly pro nás jako čerpací lasery, se používají v průmyslu, mimo jiné při litografickém 3D tisku kovů.“ popisuje Lojdová. Při takovém 3D tisku taví laserový paprsek prášek z kovů, ten se pak postupně mění na potřebný model či prototyp výrobku. Inu jak prosté, milý Watsone, stačí laser a kovy můžeme tisknout do dřív nepředstavitelných tvarů i forem. Díky laserům dokážou vidět i moderní auta, přičemž tahle schopnost se hodí obzvlášt těm samořiditelným. Auto dostane na střechu zařízení (tzv. LiDAR), které neustále vysílá několik tisíc laserových pulzů. Jejich zpětný odraz umožní měřit vzdálenosti různých objektů na základě výpočtu doby šíření pulsu (a to třeba i pod vodou). Palubní počítač pak z odrazů od různých objektů, třeba okolo jedoucích aut, pobíhajících krav, dětí a vůbec všeho, co na cestě můžete potkat, vyhodnocuje možná rizika a snaží se vyvarovat nechtěným srážkám. LiDAR technologie ale využijí taky archeologové k mapování terénu a zvládne měřit i vlastnosti atmosférických jevů.

LASERY JAKO ZBRAŇ

Nejenom kočičky mají rády světelnou zábavu, často na ní ujíždějí i lidé. V roce 2008 spustili organizátoři venkovního rave večírku nedaleko Moskvy laserovou show. Technici ale podcenili výkon zařízení a o několik dní později ruské úřady potvrdily dvanáct případů slepoty způsobené... laserem. A některým dalším účastníkům rave party lékaři diagnostikovali až osmdesátiprocentní ztrátu schopnosti vidět. Nešťastné použití laserové technologie během večírku vysvětluje nasazení světelných paprsků ve zbrojním průmyslu. Lasery totiž představují taktické výhody – vyzařovaný paprsek se pohybuje rychlostí světla, zvládneme ho velmi přesně zaměřit na cíl a zároveň regulovat i energetický výkon. Laserové zbraně tak můžou nepřítele z masa a kostí buďto trvale oslepit, nebo ho dočasně dezorientovat (pro klid v duši, zbraně se schopností oslepit člověka už zakázal Protokol OSN). Pokud jde o nepřátele ze železa a oceli, dokážou extrémně výkonné lasery, takticky rozmístěné třeba na letadlových lodích kolem pobřeží, svým paprskem sestřelit malé letadlo, dron a v budoucnosti nejspíš i potopit jinou letadlovou loď. Do vývoje evropské verze laserové obrany se zapojila i Česká republika skrze Ústav fotoniky a elektroniky Akademie věd ČR, konkrétně jde o projekt TALOS. Ústav fotoniky a elektroniky v něm hraje roli koordinátora vývoje thuliového laseru a zároveň vyvíjí thuliové optické vlákno. Hotový laserový efektor by měly mít evropské armády připravený k integraci do svého arzenálu v roce 2025. 


KULTURA

→ KDO JE SAKRA DARIA?

Text: Veronika Vimmerová, foto: Jan Hromádko

NOVÝ ČESKÝ THRILLER HLEDÁ HRANICI MEZI ŠÍLENSTVÍM A REALITOU Vypadá to, že v novém českém filmu Daria najdete úplně všechno – peklo, steampunk, lásku, realitu nebo psychiatrickou léčebnu. O poznání víc v něm chybějí klasické české motivy jako komedie z hor nebo ze vsi. Co si o tom myslet, zatím nevíme. Tvůrci nás napínají jak kšandy a evidentně si budeme muset počkat na premiéru 30. ledna. Než ta doba přijde, pokusili jsme se aspoň vytáhnout pár rozumů z režiséra Matěje Pichlera a hlavní herečky Kláry Miklasové.

D

ostupná videa k filmu, který sám sebe označuje jako thriller, řeší dost tajemně jednu jedinou věc. Na rychlém sledu neurčitých záběrů problikává věta: „Nepoznáš pravdu, dokud nezjistíš, kdo je Daria.“ Působí to mysticky, děsivě, zatraceně hororově a nakonec ti v hlavě zůstane dost jasná otázka. Kdo je sakra Daria?! „Daria je krásná, chytrá holka, která neví, jestli blázní, nebo ji někdo sleduje. Nikdo jí nevěří, dějou se jí zvláštní věci a to všechno ji dohání k šílenství. Její postava není v rámci filmu skoro vůbec čitelná, což v lidech kolem ní

vyvolává divný pocity a doslova jim to mění životy.“ V realitě všedního světa může hlavní hrdinka ztělesňovat řadu úplně běžných problémů, které dnes a denně zažívá každý z nás. A přebrat si to evidentně můžeme každý po svém. Režiséra Matěje třeba děsí reklamní bannery na internetu (zdravíme do mediálních agentur), Kláru zase vlastní nerozhodnost. „Daria je holka, která ví, co chce. Aspoň na začátku filmu, než se jí všechno začne rozpadat pod rukama. Je to úplně jinej člověk než já, protože Klára rozhodně není sebevědomá a rozhodně neví, co chce. Bylo ale příjemný takovou postavu

Nový český film Daria žánrově balancuje někde mezi kriminálkou a thrillerem. Už z traileru je jasné, že půjde o snímek pro fanoušky temnější kinematografie. Kromě hlavní hrdinky Kláry Miklasové v něm uvidíte Míru Noska a spoustu dalších známých tváří. Svou roli si střihli Jiří Schmitzer, Karel Dobrý, Norbert Lichý, Martin Sitta, Jana Šulcová nebo Pawel Dellago. Čekat můžete asi úplně cokoli od steampunku přes peklo až po podnikatelské baroko. A možná nakonec zjistíte, kdo je to vlastně ta Daria. Prosinec 2019 STUDENTA 59


pacienty, kteří se na nás sem tam koukali. A na to, jak jsme byli jinak vtipnej tým, nás tady ten humor docela přešel. Musím ale říct, že hrát blázna v blázinci jde tak nějak samo.“

ZAHRÁT SI BLÁZNA

hrát. Když jsem sama za sebe, kolikrát ani nevím, jak na některý věci reagovat. Když se ale vžiješ do cizího charakteru, můžeš si najednou dovolit úplně všechno. Hrát postavu, která je něčím podobná Kláře, by mi asi nebylo příjemný.“ Celé to tak nějak dává smysl, zvlášť v případě, že má tvoje postava psychické problémy a část filmu prožije za dveřmi psychiatrické léčebny. Dát průchod svému internímu šílenství bychom někdy potřebovali všichni, protože co si budem, žít život ve 21. století může být občas svazující. „Situace byla ještě umocněná tím, že jsme natáčeli v areálu bohnického sanatoria, kde na tebe ta atmosféra dopadne, ať chceš, nebo ne. Z naší lokace jsme viděli pavilon s některými 60 STUDENTA Prosinec 2019

Obsazení herců do rolí v mysteriózním thrilleru vyžaduje určité charakterové předpoklady, roli magora prostě nejspíš jako konzervativní spořádaný introvert nedostanete. (I když se nám Klára při rozhovoru svěřila, že by si jednou ráda zahrála princeznu. Může prý být i zlá, když by to jinak nešlo.) Kláru do role Darii nominoval její filmový kolega Míra Nosek, který se ve filmu sám představí jako její nová známost. „Do hlavní role jsme chtěli obsadit někoho neprofláknutého, z koho bude už od pohledu vyzařovat tajemství. Klára se na postavu skvěle hodila a dodala jí ten potřebný prvek sex-appealu a napětí. Na kamerových zkouškách jsme měli několik dalších hereček, ale Klára to nakonec s přehledem vyhrála.“ Klára v tomhle článku zatím působí víc jako sériový vrah než jako mladá milá herečka. Je tedy potřeba uvést na pravou míru některé informace. I když Matějovi s producentem Michalem Theerem do scénáře sedla, objevily se scény, ve kterých jí podepsané smlouvy možná bylo trochu líto. Přestože jí námět ze startu připadal fajn. „Při natáčení jsem si zažila docela dost strachu. Mám panickou hrůzu z výšek, přičemž jedna ze scén je o tom, že ležím přikurtovaná k posteli vysoko nad zemí. U té scény mi bylo nepříjemný snad úplně všechno – jsem tam ve výšce, polonahá a k tomu všemu je tam se mnou herec ve vážně děsivým kostýmu ďábla. Protestovat ale moc nešlo, Matěj si tu scénu docela logicky obhájil, a tak mi nezbylo než do toho jít.“ Nebylo to ale naposled, kdy si Matěj svoje hlavní herce málem přizabil. Klára docela živě vzpomíná i na scénu, která se točila pár dní po Silvestru, při minus sedmnácti stupních, v noci uprostřed lesa na Vysočině. Tam už nešlo o strach z výšek, jako spíš o zápal plic. Takovej klasickej „Survivor: Director’s cut“. I když režisér herce povzbuzoval Leonardem DiCapriem, který si za válení ve sněhu v The Revenant odnesl Oscara, na place to příliš nepomohlo. „Naštěstí to je hodně vypjatá scéna, kdy vůbec nevadilo, že jsme byli na place vystreslí a že nám byla zima. Právě naopak. Takže jsme tam běhali v obrovský spoustě sněhu, nevím jak dlouho, dneska mi to připadá jako celej den. Ale kostýmní výtvarnice se fakt snažily nám to udělat hezký, moc pěkně se o nás staraly. Mezi střihy nás vždycky pořádně oblíkly, dostali jsme takový ty zahřívátka na ruce… A pak nás zase vypustily do závěje.“ Jak říká Matěj: „Maminka a pan režisér mají vždycky pravdu.“ Což naznačuje hodně. Především to, že herci ve vypjatých situacích moc argumentů z rukávu nesypali. Podle podkladů je ale Daria „film o strachu a o tenké hranici mezi šílenstvím a normalitou“, takže nezbývá než přiznat, že všechny strasti k natáčení tak nějak přirozeně patří. Co když se ale tahle hranice na place začne stírat?


Předloha k tomuhle psycho filmu existuje už docela dlouho, povídku o problémové holce s ofinou, které se dějí divné věci, napsal scenárista už na střední škole. Po nějaké době příběh rozpracoval do literární předlohy a z ní se nakonec stala Daria na plátnech kin. Dalo by se proto říct, že jde tak trochu o tvůrcův „celoživotní projekt“. Jak to tak ale bývá, režisér má často i svoji vlastní představu. „Bylo to složitý, protože Daniel nechtěl dělat příliš ústupky a něco přepisovat, ale vždycky se nakonec nechal přesvědčit. Nejvíc času na scénáři s námi strávil Míra Nosek, pro kterého se, stejně jako pro mě, stal z filmu srdcový projekt.“ Jako by nestačilo, že je teaser k filmu prošpikovaný detaily z různých žánrů, prostředí a nálad, autoři do toho všeho zakomponovali ještě komiks. Matěj se netají tím, že vyrostl na tvorbě Káji Saudka a vždycky si prý přál nějakou jeho předlohu zfilmovat. A ilustrace nakonec protlačil i do Darii. „S tím jde ruku v ruce moje fascinace žánrovými filmy, ať už Marvelovkama, nebo severskýma detektivkama, a tam se asi vzala touha dělat filmy takhle výtvarně. Určitě jsem nechtěl natočit ‚laskavou českou komedii‘, ale žánrový film, kde je ta vizuální složka naprosto klíčová, což se nám pevně doufám povedlo.“

Pokud na sychravé zimní dny hledáte event, který vás vytrhne z reality plné dospěláckých povinností, až do 20. ledna můžete v holešovickém Centru současného umění DOX navštívit výstavu Petr Sís: O létání a jiných snech, která vás nechá nahlédnout do světa tohoto mezinárodně uznávaného umělce, autora knih pro děti, ilustrátora a grafika. Jak se sám Petr Sís několikrát vyjádřil, létání pro něj vždy bylo a bude synonymem svobody. Pravděpodobně proto není náhodou, že se u příležitosti třicátého výročí sametové revoluce objevila ve výstavním plánu DOXu právě tato expozice, která na ilustracích z autorových dobře známých knih, jako je například Ptačí sněm, Zeď – Jak jsem vyrůstal za železnou oponou nebo Tři zlaté klíče, přináší skoro vždy příběhy o svobodě – o jejím hledání, ztrátě, a především důležitosti. Stejně jako autorovy knihy, pro které je u nás Petr Sís patrně nejvíce známý, je i výstava prezentována jako vhodná pro dětské nebo mladší publikum. Což je nepochybně pravda, jelikož snový, fantazijní svět je dětské duši pravděpodobně o něco bližší než té dospělé. Navíc výstav, které samy, bez pomoci galerijních pedagogů a edukačních programů, osloví malé diváky, nebývá v našem českém prostředí mnoho a jedná se spíše o světlé výjimky. V realitě ale záměr působí trochu nevyužitě a výstava zůstává někde na půli cesty, jako by se neuměla nebo nechtěla rozhodnout, pro koho má vlastně být a komu je určena. Z úchvatných ilustrací Petra Síse totiž při pohledu z dětské perspektivy mnoho vidět není, obrazy bohužel visí ve výšce očí dospělého člověka a tam ty dětské prostě nedohlédnou, zvláště ne v případě tak precizní a detailní práce, jako to platí u tohoto autora. Možná by nebylo na škodu pověsit obrazy níže, přiblížit je těm nejmenším, a zároveň tak trochu donutit dospěláky podívat se na chvíli na svět očima dítěte. V tom jsou totiž práce Petra Síse naprosto výjimečné a jedinečné, protože o tenhle způsob vidění světa v dospělosti nepřišel, a vytváří tak svými knihami i nadále most mezi dětmi a jejich rodiči či prarodiči. Nejen díky výběru knih, ale i díky ukázkám z nově připravovaného dokumentárního filmu o Petru Sísovi Sny o toulavých kočkách je výstava hodně biografická. Tento fakt ještě navíc podtrhuje série děl s názvem Deníky (1998), která je souborem více než dvou desítek koláží z nejrůznějších účtenek, pohlednic, exotických střípků a ilustrací. Ty vznikaly pro americká periodika, ale po jednadvacet let zůstaly skryté v umělcově rodném domě na Malé Straně. Výstava tak hravě naplní očekávání všech generací – těm nejmenším umožní „vidět“ a těm starším „uvidět“, těm mladším dopřeje zážitek z touhy po svobodě, těm starším zase na chvíli vrátit se do nesvobody doby minulé.

Text: Natálie Brzoňová, 8smička – zóna pro umění, foto: Jan Slavík (DOX)

SCÉNÁŘ ZE STŘEDNÍ

KEEP DREAMING KULTURA

„Ten pocit jsem párkrát doopravdy měl. Pro všechny to bylo dost vyčerpávající natáčení, pro mě ale asi dvojnásob. Jednak to byl můj celovečerní debut, druhak jsem jako výkonný producent ručil za to, že se všechno včas natočí, což v momentu, kdy jsem sám sobě škrtal nápady, aby nepřekračovaly budget, působí trochu schizofrenně. Navíc jsem možná až příliš velký detailista, který je vždycky rád připravený, takže jsem si každý večer po šestnácti hodinách na place sednul do kanclu a pokračoval v přípravě na další den. Někdy jsem si vážně připadal jako v blbým filmu.“

Prosinec 2019 STUDENTA 61


KULTURA

→ KAM VYRAZIT?

Psychologie masových vrahů @ celá ČR Advent s masovými vrahy? No proč ne! Psycholog Andrej Drbohlav se už dlouhé roky noří do temných hlubin duše sériových a masových vrahů, o čemž také napsal několik knih. Několika prosincovými zastávkami končí jeho přednáškové turné, s nímž objíždí republiku a povídá si s lidmi o tom, jak se to tak stane, že vás někdo proti vaší vůli zabije. Začátkem prosince se bude vražedný opar vznášet nad Hradcem Králové, Opavou, Ostravou a symbolicky v geografickém srdci republiky, Jihlavě, bude 18. prosince debatní šňůra zakončena. Třeba se dozvíte i to, na které své známé si dát pozor!

Bert & Friends @ MeetFactory, Praha V listopadu a prosinci oblétá republiku projekt, který podle všeho přilétl z úplně jiné dimenze. Uskupení Bert & Friends zakončí zimní šňůru koncertem v pražském MeetFactory 11. prosince (což je přesně v den, kdy vychází tohle číslo Studenty!). Už před pár lety se česká YouTube scéna složila z klipu Plody moří, od té doby vydali kamarádi Alberta Romanuttiho několik dalších hudebních perel. Fláky jako Lambaláda či Lupanárium se objeví na krátké, ale o to údernější desce s všeříkajícím názvem Supr. Snový pop bez jakéhokoli vztahu k realitě si postupem času získal množství příznivců, a tak pokud chcete v sychravém středoevropském prosinci nasát trochu halucinogenní atmosféry letního optimismu, Bert a jeho přátelé vás odpálí někam hodně daleko.

Mutanti feat. Berenika & TMBK @ Fuchs2, Praha Podivný prostor Fuchs2 stojí na pražské Štvanici na místě bývalého zimáku. 19. prosince bude tohle místo ještě podivnější než obvykle, protože se v něm potká skupina hodně svébytných individuí. Pražské duo Mutanti hledaj východisko už více než půldekáku šokuje kombinací nekonvenčního rapu, drásavých elektronických linek a pořádně kousavých textů. Pro letošní předvánoční koncert si navíc připravili spolupráci s vizuálním umělcem TMBK, který tentokrát nechá doma Photoshop a místo něj vezme kytaru. A objeví se i Berenika Kohoutová, od níž sice kvůli těhotenství nemůžeme čekat stojky, i s blížícím se termínem ale zapaří určitě solidně. Tahle party bude stát za to! 62 STUDENTA Prosinec 2019

Kafka Band + Šimansky & Niesner @ Kabinet MÚZ, Brno Necelý týden před Vánoci budete moci objevit Ameriku. V Brně. Do tamějšího Kabinetu MÚZ totiž zavítá superkapela Kafka Band, která svou letošní deskou Amerika zfilmovala už druhý text svého literárního zdroje, Franze Kafky. Oproti pět let starému debutu Zámek se sedmero muzikantů tentokrát nebálo využít víc elektroniky a popustit uzdu své kreativitě. A že jí mají na rozdávání – vždyť v téhle sestavě můžeme najít jména jako Jaromír 99, Jaroslav Rudiš, Jiří Hradil či bratři Dušan a Tomáš Neuwerthovi. Cítíme tedy záchvěvy Tata Bojs, Umakartu, Priessnitz, Tomáše Paluchy a dalších originálních kapel. 18. prosince se k nim navíc přidá kytarové duo Šimansky & Niesner, takže o magickou atmosféru bude dozajista postaráno.


Juraj Herz @ Bio Oko, Praha Pojďte se krásně bát. Ke sklonku roku si letenské kino Bio Oko připravilo filmovou přehlídku mistra hororového žánru a od 9. do 14. prosince uvede šest titulů Juraje Herze. Od nejznámějšího a digitálně zrestaurovaného Spalovače mrtvol přes automobil poháněný krví ve snímku Upír z Feratu až po Ivu Janžurovou v její životní roli-dvojroli ve filmu Morgiana. Dojde i na strašidelné pohádky Panna a netvor a Deváté srdce i neprávem zapomenutý bizarní a lechtivý titul Straka v hrsti. Pro kompletní program koukněte na www.biooko.net.

Knihex 9½ @ Studio ALTA, Praha Kdo nechce nechat nákup dárků na standardní termín 23. prosince a chce letos strávit poslední předvánoční týden bez stresu, může nabrat inspiraci na knižním trhu Knihex 9½. Ten se uskuteční 14. a 15. prosince v pražském Studiu ALTA. Tématem je především podpora menších nakladatelů, nečekejte proto žádnou masovku. Spíš přičichnete k troše alternativy, která vám na pultech knihkupců většinou nejspíš uniká. Můžete se tu setkat i s autory a vedle nákupu taky potlachat o moudrých věcech. Prostě, kdo má rád kvalitní četbu a bojí se ježíškovských povinností, může zabít dva Santy Klause jednou ranou a navštívit tenhle knižní (mini)trh. inzerce

SM000346-2


LIDI TAM VENKU ROZHODNĚ NEJSOU DOBROVOLNĚ Dokumentarista Filip Štoček si nevybírá jednoduchá témata, ale o to spíš je potřeba na ně upozornit. Z perspektivy zvídavého sluníčkáře zpovídá lidi na okraji společnosti, kteří mají k tématu hodně co říct. Naposledy jste mohli narazit na seriál Bez domova, který bez příkras ukazuje úděl lidí na ulici. Proč si mladý filmař vybírá zrovna tahle témata?

Proč zrovna téma lidí na okraji společnosti? Co to pro tebe znamená? Ještě před pár lety mě lidé bez domova hrozně štvali. Bydlím na Smíchově a ten je vyhlášený několika místy, kde se shromažďují bezdomovci. Kdykoli jsem jel z práce, potkával jsem je a vadilo mi, že tam dělají ostudu. Jenže moje přítelkyně je psycholožka a je přesvědčená, že svět není úplně černobílý. I proto jsem si říkal, že na tohle téma mám nejspíš příliš zjednodušený pohled, tak se o to radši budu víc zajímat a poptám se. Před seriálem Bez domova jsem už ale dělal dokument o prostituci Jiné tváře lásky, takže to téma vyděděnců je mi tak nějak blízké. Zároveň pocházím z konformistické maloměšťácké rodiny a od 64 STUDENTA Prosinec 2019

dětství jsem poslouchal, s kým se mám bavit a s kým ne. Vždycky jsem šel proti tomu, ale pak jsem se přistihl, že to dělám úplně stejně, aniž bych se do těch lidí snažil nějak vcítit. Chtěl by ses v sociálních tématech pohybovat i do budoucna? Hodně mě baví témata, která hýbou společností. Dřív jsem s Gabrielou Zvonkovou pracoval na dokumentu o pornografii Porno je můj život a zjistil jsem, že mě hrozně baví tahle šedá zóna, nad kterou lidé zavírají oči. Ve slušné společnosti se prý o některých věcech nemluví, ale já o nich mluvit chci. Lidé dělají rychlé soudy, aniž by se zamysleli nad souvislostmi. Takže

Text: Mojmír Sedláček, foto: Michaela Danelová

KULTURA

→ FILIP ŠTOČEK V DOKUMENTU BEZ DOMOVA UKAZUJE DRSNÝ SVĚT ULICE


teď se vyskytlo několik projektů sociálního ražení a uvidíme, co bude dál. Slyšel jsem, že plánuješ dokument o transgenderu. Jsem předběžně domluvený s lidmi z Trans*parentu, ale je to ve stádiu plánování. Zatím si sám potřebuji říct, jakým směrem půjdu. Nechci řešit, co mají lidé v kalhotách – nezajímá mě, jak probíhá samotná tranzice, tedy jak to probíhá, když člověk podstupuje operace. Pro mě jakožto cis muže je spíš zajímavé, že se někdo může ocitnout v genderovém nesouladu, a tomu bych se právě chtěl věnovat. Zatím tvoříš z docela sympatické pozice nezávislého filmaře. Myslíš, že je dlouhodobě udržitelná? Zatím je to nutnost. Ne všem se vždycky líbí, co jim nabízím, navíc je moje kariéra přece jen krátká – doufám, že nejsem prskavka, která za chvíli dohoří. Kdyby se našel někdo, kdo mi dá peníze za naplňování mojí vize, tak bych do toho hned šel – vždyť to je splněný sen každého autora, ne? Zase by ti mohl začít diktovat, co máš nebo nemáš točit. Nebál by ses pak ztráty nezávislosti nebo nutnosti „zaprodat se“? To se podle mě může stát v komerční sféře, hlavně v reklamách a videoklipech. V oblasti dokumentů je vždycky možné se s tím zadavatelem nějak domluvit. Před dobrým dramaturgem ale ohnu hřbet, protože si té profese vážím, a podvolím se. Ještě se mi ale nestalo, že by se mi do toho někdo snažil moc kecat. Je tohle situace podobná pro většinu mladých filmařů? Řekl bych, že ze základního lidského hlediska by chtěl mít stálý příjem a jistoty každý. Freelancing je v tomhle nebezpečný a otravný, člověk nikdy není úplně svobodný. Vždycky se musí něčemu podvolit – látce, divákům nebo třeba producentovi. Z rozhovorů s kolegy vím, že spousta z nich přemýšlela o práci na plný úvazek v reklamní agentuře. Lovit zakázky je přece jen vyčerpávající, jenže leckdo má profesní hrdost a neřekne to nahlas. Těžko říct, jak to vlastně je. Pokud by ale opravdu někdo přišel, dal mi peníze a řekl: „Teď pro nás budeš dělat deset let svoje dobroserský dokumenty,“ tak to podepíšu. Zpátky k dokumentu Bez domova. Zaujalo mě, že druhá řada má mnohem větší tematické rozkročení než ta první. Během natáčení dokumentu jsem se sám učil, co je bezdomovecký život. Na první dobrou se člověku vybaví špinavý muž v kabátě, který se prohrabává popelnicí. Postupně jsem zjišťoval, že se to téma rozevírá a realita je mnohem bohatší. Přišlo mi hrozně důležité říct, že se to netýká jen mužů, ale i žen. Pod tím

brutálním a ošklivým světem lidí bez domova je ještě jedna hlubší rovina, která se týká žen, a ty se mají ještě o něco hůř než muži. Už z principu jsou o něco křehčí a mnohem závislejší na hygieně, což se na ulici řeší velmi těžko. O tom by ale měly mluvit především holky z organizace Jako doma, které se o ženy na ulici úžasně starají. Zůstal jsi s protagonisty seriálu v kontaktu i po natáčení? Dalo by se mluvit o přátelství? Občas se na různých místech v Praze promítá speciál­ ně sestříhaná verze první série, která má ucelený, asi padesátiminutový tvar. Na těch promítáních se s protagonisty občas potkávám, jinak mám toho času poslední dobou fakt málo. Vašek Bural, se kterým jsem točil první sérii a bez něhož by to vůbec nevzniklo, bydlí půl hodiny za Prahou, do města skoro nejezdí, tak je těžké se potkat. Ale řekl bych, že v mnoha případech k navázání přátelství došlo. Lidé bez domova totiž často potřebují hlavně pomoc psychického rázu. Není nutné jim nosit jídlo nebo oblečení, ale bavit se s nimi jako s obyčejným člověkem. To jim leckdy chybí nejvíc. Nejmenší, co pro ně můžeme udělat, je zeptat se, jak se mají. Možná si budou při odpovědi vymýšlet, ale určitě jim to psychicky pomůže. Proto se za nimi snažím chodit. Třeba pan Andrej, který v dokumentu vystupuje, má rád kafe a svého psíka – tak mu vždycky něco dobrého vezmeme a popovídáme si s ním. Zrovna u něj jsem si poprvé uvědomil, že i když je bezdomovec, je to vlastně normální člověk. Na mnoha lidech se ta ulice podepíše, stanou se z nich divočáci, hodně pijí. Zrovna pan Andrej si ale pod mostem vytvořil domácnost, snaží se mít uklizeno a žít co nejnormálnější život. Ten člověk patří do vyhřátého obýváku, a ne pod most. Je to smutné. Ale to platí skoro pro všechny – Česko není zrovna chudý stát, tak jak to, že je vůbec někdo na ulici? Jaký je podle tebe největší předsudek, který o bezdomovectví vážně neplatí? Bezdomovectví určitě není volba. To si říká společnost, aby se nemusela cítit zodpovědná za lidi, kteří venku mrznou. Jsou to berličky, kterými sami sebe uklidňujeme. Peer pracovnice Zuzka z Jako doma hezky řekla, že bezdomovectví je soubor problémů, které člověk neustojí. A s tím naprosto souhlasím. Byli taky lidi, kteří mi tvrdili, že prý je bezdomovcům na ulici dobře. To je úplná blbost. Za dobu natáčení jsem poznal jen pár lidí, kteří si to na ulici dokázali docela dobře zařídit. Stačí jim málo a vyhovuje jim nebýt v područí systému. Obvykle starší lidé, kteří rezignovali. V naprosté většině se ale jedná o lidi, co nevědí, jestli se ráno probudí s botama na noze. Nevědí, jestli je někdo každou chvíli nevykopne z lavičky – ve tři ráno policajti, v pět opilý kamarád, v sedm zase policie. Lidi na ulici spí maximálně pár hodin denně a pořád

FILIP ŠTOČEK Nezávislý filmař natočil několik dokumentů pro Televizi Seznam (dříve Stream) či iDnes Kino. Vedle dvou sérií o životě na ulici s názvem Bez domova se jedná třeba o témata prostituce (Jiné tváře lásky), pornografie (Porno je můj život) či historie (Krvavá léta). V roce 2016 také spoluzakládal originální Pidikino v pražských Holešovicích. Prosinec 2019 STUDENTA 65


Jaká pomoc dává největší smysl? Třeba projekty jako Nocleženka? Nocleženka je sice důležitá, ale neřeší problém. Zařídí, že v jeden konkrétní den ten člověk neumrzne, pak to ale musí řešit znovu. Já sice nejsem odborník na bezdomovectví, to by bylo lepší se ptát Pavla Pěnkavy, Jakuba Marka a podobných expertů, ale můj názor sluníčkářského hipstera ze Smíchova je, že Housing First je dobrá cesta. V Brně se o to pokoušeli, tamější ODS to teď chce zrušit, ale jiná města se snaží projekt zavést. Uvidíme, jak to v Brně dál bude – politici se jasnému zrušení dost vyhýbají, protože by to bylo velmi nepopulární. Chtějí to zrušit a zavést spíše zásluhový systém; v rámci Housing First nemusí člověk udělat nic. Nemusí splnit žádné podmínky jako třeba přestat pít, brát drogy atd. Co brání zavedení Housing First v Praze? Problém je prý v jinak nastavených dotačních programech. Prostě jiná byrokracie. Praha má nějaké sociální byty, ale dost se to tu prolíná s krizí bydlení – a na to rozhodně nejsem odborník. Chtěl jsem se zaměřit jen na Housing First, protože jsem zjistil, že ve Finsku je to celonárodní strategie. Povídal jsem si s místostarostkou Helsinek a ta to vychválila. Tak uvidíme časem.

musejí něco řešit. Je jim zima, ostatní se na ně dívají přezíravě, shánějí jídlo… V takovém světě nemůže být dobře snad nikomu. Pár dní se to asi dá vydržet, ale po týdnu přijde zhroucení, když si člověk uvědomí, že ho společnost nechce. Taky existuje docela rozšířený předsudek, že se jedná o alkoholiky, kteří se propili až na ulici. Jenže pro leckoho z nich je to jediný způsob, jak usnout. Nemůžou spát v klidu a nejjednodušší je zahnat myšlenky i únavu alkoholem. Sami si uvědomují, že neuspěli, což k tomu jejich propadu ještě přispívá. Uvědomil jsem si, že ode mě jako někoho, kdo jde každý večer spát do vyhřáté peřiny, by bylo opravdu nechutné tyhle lidi soudit. Takhle to ale bohužel dělá většina společnosti. Je to nepatřičné, jako soudit vozíčkáře, že neuběhl maraton. 66 STUDENTA Prosinec 2019

Vyzkoušel sis bezdomovectví i na vlastní kůži? Od začátku jsem zhruba věděl, co to obnáší, ale neměl jsem ambice to zkoušet. Třeba výtvarník Epos 257, který pro Muzeum hl. m. Prahy pracuje na projektu Dýmová hora, kde mapuje bezdomovectví napříč republikou, to právě na měsíc vyzkoušel – v létě si dal takovou neobvyklou dovču. Já bych to nezvládl. Proto taky obdivuju lidi, kteří to zvládají. Nakonec ani morálně mi nepřijde správné, že bych si na něco takového hrál. Epos 257 k tomu měl jiné motivace, ale pro mě by to nebylo. Už při natáčení jsem se bál, jestli nedělám moc velké sociální porno, a musel jsem si připomínat, že chci prostě ukázat lidi, jako jsme my. Nechtěl jsem tím dokumentem šokovat. Jak těžké je pohybovat se na hranici mezi tím, co je dostatečně divácky výrazné, ale zároveň příliš nezjednodušuje komplexní problémy? Neustále přemýšlím nad tou hranou – abych nesklouzl k bulváru, ale zároveň to nebyla nuda. Nechci z toho dělat safari a přehlídku divnolidí, kteří jsou na ulici. Doufám, že jsem je dokázal představit jako lidské bytosti a že se divák může sám zamyslet, jestli by něco takového dokázal. Kdyby výsledkem téhle mé asi rok a půl dlouhé práce bylo, že si pár lidí uvědomí, o čem svět bez domova je, budu spokojený. Tady nejde o moje kecy, ale o to, co říkají ti, kteří tak musejí žít. Celý dokument je postavený na rozhovorech, ale je to důležité, protože oni mají co říct a zaslouží si prostor.


Dentons. Transforming the practice of law around the world. Dentons. The world’ s largest global elite law firm.*

dentons.com Š 2017 Dentons. Dentons is a global legal practice providing client services worldwide through its member firms and ailiates. Please see dentons.com for Legal Notices *Acritas Global Elite Law Firm Brand Index 2013-2017 SM000356


MÁME PRO TEBE NÁVRH

Vytvářej s námi svět technologií.

TOMÁŠ JAROŠ KONSTRUKCE A MODELOVÁNÍ

ŠKODA AUTO Kariéra

@WeAreSKODA

ŠKODA AUTO a.s.

ŠKODA AUTO - Career

SKODA-KARIERA.CZ SM000246

Profile for Studenta

Studenta – 71 – Prosinec 2019  

Studenta – 71 – Prosinec 2019  

Profile for studenta
Advertisement