Studenta – 70 – Listopad 2019

JAKUB KÖNIG, ZVÍŘE JMÉNEM PODZIM A ROZHOVOR, K TERÝ NENÍ LE TNÍ 30 LE T OD REVOLUČNÍHO LISTOPADU | KDY Ž NEVÍTE CO BY, ZAČNĚ TE STUDOVAT PORNO 70. číslo | Listopad 2019 | Zdarma | www.studenta.cz

TM&©DC (s19)

12/21

4000 0012 3456 1899 JAN KARTÍK

TM&©DC (s19)

Vyberte si vlastní design karty z edice k 80. výročí Batmana. Jen u Komerčky na mojekarta.cz.

5000 0012 3456 1899 JAN KARTÍK

12/21

5000 0012 3456 1899 JAN KARTÍK

TM&©DC (s19)

TEĎ KARTY ROZDÁVÁ BATMAN

TM&©DC (s19)

SM000333-3

12/21

4000 0012 3456 1899 JAN KARTÍK

12/21

70. ČÍSLO / LISTOPAD 2019

KDO TO SPÍSKAL? Šéfredaktorka: Veronika Vimmerová Web editorka: Pavla Gabrhelíková Design: Alena Palečková, Adam Roller Copywriterka: Markéta Paráčková Titulní fotka: Štěpán Svoboda Korektorka: Tereza Ladová

REDAKČNÍ ČETA Studium, vzdělávání: Jana Langová Cestování, lifestyle: Tereza Kovandová, Stanislava Wolfová

Kariéra, osobní rozvoj: Andrea Soukupová Věda, technika: Petr Cieslar, Matěj Višňa Politika, veřejné dění: Jiří Komárek, Nikol Mudrová, Hana Grohová E-mail vždy ve formě JMENO.PRIJMENI@STUDENTA.CZ

OFFICE (DÍKY!) Kapitán projektu: Tomáš Hybeš Projekt Manager: Irena Rákosová Social Media Manager: Michaela Vavřinová Account Manager: Miroslav Ševčík Distribuce: Jan Schönfeld

CHCETE NÁS POCHVÁLIT? DÁT NÁM TIP? NAPSAT PŘIPOMÍNKU? Ozvěte se na: REDAKCE@STUDENTA.CZ 24/7 jedeme on-line na: WWW.STUDENTA.CZ Nezapomeňte nás sledovat na:

STUDENTACZ

Vydavatel: Economia, a. s.

Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 IČO: 28191226 Tisk: Europrint, a. s.

Adresa redakce: Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 ev. č. MK ČR E 16630 © Economia, a. s. 2019 Obchodní sdělení jsou označena.

→

Kultura, společnost: Magdalena Hlízová, Mojmír Sedláček, Dominik Čech, Jan Faltus

EDITORIAL Třicet let… čeho vlastně?

Toho, že za pár dní oslavíme třicet let od sametové revoluce, jste si z médií už asi stačili všimnout. V souvislosti se všemi články a reportážemi se ve veřejném prostoru objevují otázky, co jako společnost cítíme a jestli za to ta změna režimu vlastně stála. My, parta studentů a lidí kolem třicítky, kteří tvoříme obsah magazínu Studenta, bychom si nedovolili pochybovat. I přesto, že minulý režim známe jen z fotek nebo vyprávění, a je nám proto jasné, že se naše vnímání doby před rokem 1989 sráží na obecnější témata – víme, k čemu byly bony, viděli jsme (bohužel) Kamaráda do deště, pochopili jsme, že komunisti byli (a jsou) zvířata, a sem tam se zasmějeme frontám na banány. A rozhodně bychom neměnili.

Z několika průzkumů, které před důležitým výročím v Česku vyšly, je ale vidět, že ne všichni to mají stejně, a bohémská optika nás, zpovykaných mileniálů, je jen jedním úhlem pohledu. Podle údajů organizace Post Bellum má 52 % lidí zapojených do jejich aktuálního průzkumu pocit, že za komunismu jim bylo lépe. Demograficky jsou to lidé nad čtyřicet let se základním nebo maximálně středním dosaženým vzděláním. „Jak je to sakra možný?!“ honí se mi hlavou v kanceláři uprostřed Karlína, zatímco srkám kafe za šest pětek z Esky. Vzhledem k tomu, že nohy v teple máme rádi všichni, si nemyslím, že by v naší zemi žila část lidí, které se stýská po těžbě uranu. Určitě u nás ale žijí lidé, kteří mají pocit, že se na ně během těch třiceti let tak trochu zapomnělo.

Nedokážeme si představit, že bychom přišli o pas a nemohli cestovat, že by nám stát nedovolil studovat vysokou školu nebo založit start-up. Na druhé straně barikády stojí ti, kteří jako svoje hlavní životní hodnoty berou alespoň nějakou střechu nad hlavou a pravidelnou práci, ať už je jakákoli. Což byly jistoty, které jim minulý režim spolehlivě dal. Přestože jsem z povahy spíš pravičák a ráda kopu za „self-made man“ příběhy, je mi jasné, že startovní čára není pro všechny stejná a prožít život v jiných podmínkách, než do jakých se člověk narodí, není sport pro každého.

Do dalších porevolučních let bychom se proto měli snažit nezapomínat na „ty ostatní“ a najít způsob, jak udělat demokracii dobré jméno ve všech sociálních bublinách. Pro naše vlastní mileniálské dobro – nejspíš se to totiž projeví i ve volbách.

VERONIKA VIMMEROVÁ

šéfredaktorka

Listopad 2019 STUDENTA 3

OBSAH

→ CO NAJDETE V LISTOPADOVÉ STUDENTĚ?

ROZHOVOR S Jakubem Königem o zvířatech, podzimu, obřích broskvích a návratech do kuchyně

→ str. 34

PROČ ZKOUMAT PORNO

TÉMA

Nevíte co by? Zapište se na předmět porn studies

TEN NEJDŮLEŽITĚJŠÍ LISTOPAD

30 let od událostí, které změnily úplně všechno

FOOD NOT BOMBS

Když chcete dělat dobro, ale porušujete tím zákon

4 STUDENTA Listopad 2019

→ str. 51

→ str. 14

SEMANTIC VISIONS

→ str. 24

Jak nebýt za blbce a nenaletět dezinformacím

→ str. 44

MILION CHVILEK ZE ZÁKULISÍ

Vzniká dokument, který mapuje přípravy největších demonstrací od roku 1989

→ str. 57

SM000350

→ NÁZORY

Mental breakdown a nová barva vlasů?

V holčičím světě to spolu souvisí

Kterak jsme vyměnili svobodu za konzum Tuhle mě jeden neomarxisticky smýšlející chlapec přivedl na zajímavou myšlenku. Když jsme řešili téma Marxovy odcizené práce a svobody, argumentoval: „Ty si myslíš, že volby dneska někoho zajímají kvůli demokracii? To je přece nesmysl. Volby se staly jen prodlouženou rukou ekonomiky.“ Než jsem se nadechla, že budu rozporovat, došlo mi, že je to pravda.

Pokud se necháme oblbnout levnějšími poplatky za popelnice, bez větší námahy pustíme ke kormidlu největší zrůdu Pro mě, jako pro člověka pohybujícího se mezi novináři a umělci, je podstatou mé sociální bubliny hejtování všeho, co nám hází vidle do svobodného vyjadřování nebo široké veřejnosti předkládá „nepatrně“ pozměněné informace. Bohužel je to tak malá bublina, že se do ní nevejdou všichni.

Rozumím uvažování „zvolme toho, kdo nám dá víc peněz, abychom se měli dobře“. Jenže je to neuvěřitelně krátkozraké. Pokud se necháme oblbnout vyšším důchodem nebo levnějšími poplatky za popelnice, bez větší námahy pustíme ke kormidlu největší zrůdu v rouše beránčím. Generace před námi se po revoluci rychle naučila, že peníze znamenají moc a svobodu (pokud jste je příliš ostentativně nenakradli a nechce vás za to někdo zabít). A taky bezpečí. Jenomže už Benjamin Franklin tuhle navoněnou zdechlinu prokoukl, když řekl: „Kdo se vzdá svobody, aby získal bezpečí, ztratí nakonec obojí.“ Jenže nepřemýšlet o podstatě a budoucnosti je překvapivě snadné. Jen kloužeme po povrchu na zlatých kreditkách. A podepisuje se to na všem. Máme problém číst dlouhé texty a chvíli se soustředit, na videa na YouTube koukáme ve dvojnásobné rychlosti.

Nejposlouchanější kapely znějí, jako by interpreti jenom projeli Insta nějaké patnáctky a přidali pár citoslovců. A koho budeme volit, rozhodujeme ne podle demokratických pilířů a morálního kodexu, ale podle toho, jestli si pak za důchod budeme moct koupit bez problémů v obchoďáku o mixér navíc. Jenže tenhle led je dost tenký.

Tomáš Sedláček na svém Facebooku nedávno napsal, že jsme vyšší, bohatší a chytřejší. Já bych tak optimistická nebyla. Myslím, že jsme se s tou prodlouženou ekonomickou rukou chytili, navzájem si o sebe omyli prsty upatlané od koblih a hrdě kráčíme vstříc cestou, o které se dávno ví, že je slepá… A je úplně fuk, jestli u toho jsme vysocí, chytří nebo bohatí.

Pavla Gabrhelíková

→

6 STUDENTA Listopad 2019

Pokud se vám v posledních týdnech dostala do ruky mobilní aplikace TikTok, pravděpodobně jste zaznamenali videa Mental breakdown check. Krátká třicetisekundová videa, kde si holky ze všech koutů světa barví vlasy. Hlavní roli v tom samozřejmě hrály zesvětlovače z drogerie a barevné spektrum neznalo mezí.

Jeden fakt je, že se v tu dobu samozřejmě jednalo o trend té aplikace, díky kterému spousta z nich získalo spoustu views a lajků. Zvlášť v případě, že změna nedopadla zrovna podle představ. Druhý fakt je, že holky mají doopravdy tendenci radikálně změnit účes, když osobní život, řekněme, nefunguje.

Coco Chanel za svůj život pronesla několik trefných citátů, ale abych připomněla ten nejznámější: „Žena, která si ostříhá vlasy, je připravena změnit svět.“ Právě v něm se může ukrývat celé jádro.

Abychom mohli změnit svět, nejprve musíme udělat změnu u sebe. A vlasy? Ty mají největší vizuální dopad na okolí.

Pamatuji si sama sebe v roce 2016, kdy jsem se posadila u kadeřnice do křesla se slovy, ostříhejte mě na krátko. A o půl roku později, když jsem dala výpověď v práci, jsem si koupila první růžovou barvu, kterou jsem potkala. Důvod? Protože jsem prostě mohla. Neměla jsem žádné klienty, na které bych špatně působila. Jen pár profesorů ve škole, kteří mě zas tak netrápili.

Nedávno jsem se u kadeřnice do křesla posadila znovu. „Proč myslíte, že ženy mění radikálně účes, když mají nějaký mentální breakdown?“ protože koho jiného se zeptat než člověka, který zvládne i třicet účesů za den. Její odpověď byla prostá. „Největší změny u mě dělají ženy, které se zrovna s někým rozešly.“ Jsou to tedy muži, kteří mohou za naše spálené vlasy od peroxidu, nebo za tím vězí něco jiného? Mezi nejčastějšími důvody pro změnu účesu podle výzkumu britského kadeřnického salonu Andrewa Collinge jsou rozchod, porod, důležité narozeniny, posílení sebedůvěry nebo šedivění, což jsou poměrně racionální důvody, které se o mental breakdown vždycky opírají.

I Rachel v přátelích si ostříhala mikádo krátce před svými třicátými narozeninami.

Vraťme se zpátky k TikToku. Je naprosto očividné, že holky ve videích žádný mental breakdown nemají. Prostě jsou ve druhém ročníku na střední, omylem se ocitly v Déemku a zastavily se před regálem, kde na ně koukala Colorista. „Jak bych asi vypadala, kdybych měla modré vlasy, stejně jako ty ostatní holky?“ Za tři stovky a o dvě hodiny později už výsledek znají – jejich nový look vypadá většinou dost špatně, ale odpoledne strávily líp, než kdyby ležely u televize. A těch komentářů!

Pořád se ptáte, jak by tedy měly vypadat vlasy holky, která prožila pořádný mental breakdown? Možná jako účes Britney Spears před dvanácti lety.

Tereza Jednička

→

NÁZORY Foto: Adam Roller

Chceme Jiřího Ovčáčka ve StarDance!

V páru s Jaromírem Soukupem Vypukla další jubilejní 10. série pořadu StarDance. Jupí! Ale ani po desáté v ní není Jiří Ovčáček a ani Jaromír Soukup. Můžeme se jen ptát – není to škoda?!

Jiřího Ovčáčka je možné si představit hned na několika postech soutěže. Jednak by mohl být zajímavým a nemilosrdným porotcem, u něhož vůbec nevíme (což by dávalo pořadu atmosféru mystična až thrilleru), jestli mluví přímo za prezidenta, sám za sebe, nebo právě dělá tiskového mluvčího Čínské lidové republice.

Určitě by se vyjímal i v roli moderátora (promiň Marku Ebene, ale Ovčáček má určitě k dispozici lepší historky z natáčení). Zkušenosti už nějaké má, ostatně nabral je třeba v televizi Barrandov. Pravda, moderování talk show mu zatím moc nejde, tréma z něj sálá jako z lokomotivy poháněné uhlím, ale přece jen jde v rámci žánru bizár a v úrovni kvality audiovizuální tvorby televize Barrandov o příjemný duchaplný pořad s ambicí na nějakou tu televizní cenu, anebo rovnou na Českého lva (a to i přesto, že se nejedná o film). A pokud by Český

lev nevyšel, nějaké to státní vyznamenání za kulturu tam nakonec může padnout vždycky.

Poslední role, kterou by Jiří Ovčáček mohl v soutěži zastávat, je role soutěžícího. Přece jen taneční kroky už po letech strávených v roli (tragi)komického mluvčího musí trochu znát – vždyť má ve zvyku tančit, jak prezident píská. Otázkou ale zůstává, zda by pak produkce pořadu StarDance nemusela zařadit do vysílání i speciální čínský díl (v rámci kulturní osvěty, proč vlastně ne?).

Jako taneční partner se pak nejpříhodněji jeví Jaromír Soukup. Lze si představit, že tento mužský pár by zcela jistě předčil očekávání úplně všech, působil by požehnaně a účast v soutěži by zvedla i sledovanost televize Barrandov. A to je win win situace, ne?

P. S. V jaké roli ve StarDance byste nejraději Jiřího Ovčáčka viděli vy? Dejte nám vědět třeba na Fejsíčku nebo na Instagramu. Nejlepší návrhy předáme produkci StarDance.

Petr Cieslar

→

Listopad 2019 STUDENTA 7

VIETNAMCI ZVLÁDNOU NA DVOU KOLECH ODVÉZT ÚPLNĚ VŠECHNO Ať už se rozhodnete krásy Vietnamu prozkoumat jakkoli, jednomu dopravnímu prostředku se rozhodně nevyhnete – na motorce tu totiž jezdí úplně každý. A když říkám, že každý, tak myslím fakt úplně každý. Dalo by se hádat, kolik lidí tady má doopravdy řidičák, není totiž výjimkou, že vás na silnici předjíždí desetiletý chlapec. Kromě toho, že na dvou kolech místní převážejí sebe, mají často ve zvyku přidat ještě nějaké to zavazadlo, a my jsme tak jen žasli, co všechno jsou Vietnamci schopní na titěrných strojích převézt.

Z

místní dopravy si umějí dělat legraci i místní. Ve městech často narazíte na obchody s tričky, která vtipkují právě na účet chaosu na silnicích. Domů si tak můžete odvézt třeba tričko se semaforem a nápisem: zelená – můžu jet, oranžová – můžu jet, červená – stále můžu jet. Což vlastně není vtip, ale realita. Pokud je na šestiproudé křižovatce červená, znamená to jediné – chodník se stává novou silnicí a odbočit doprava už není problém. Ve Vietnamu reálně žádná silniční pravidla neplatí. Je tu jen jedno: právo silnějšího. Pokud jste rychlejší, větší nebo máte auto, máte přednost. Jenže pro většinu obyvatel je, vzhledem k průměrné mzdě, která se ve Vietnamu pohybuje okolo 3400 korun, auto nedostižný bod. A tak všichni drandí na motorkách. Obvykle na nich jezdí vpravo a obvykle ve směru provozu, ale ani to není pravidlem.

PŘECHODY JEN PRO OKRASU

Mezi tím vším chaosem občas zahlédnete přechody, ale řekla bych, že ty jsou tu jen na ozdobu. Svou funkci určitě neplní. Ať už přecházíte po přechodu, nebo ne, čeká na vás to stejné – takový vietnamský ninja faktor. Přiskočit, uhnout, rychle popoběhnout doleva, doprava a hezky prokličkovat mezi desítkami v plné rychlosti projíždějících motorek, které neustále troubí. To abyste věděli, že jedou. Troubení je takový univerzální signál a znamená všechno: jedu, předjíždím, zpomaluju, zrychluju. I když jedete v horách, v noci, kde není nikde nikdo, i tam si místní řidič rád pořádně zatroubí. Možná ze zvyku, aby to do rána nezapomněl.

8 STUDENTA Listopad 2019

A STĚHOVÁCI NEBUDOU MÍT CO ŽRÁT

Podobně překvapující je i schopnost převážet na motorkách vážně úplně cokoli. Možná bych mohla začít počtem lidí – pokud má někdo tři děti, není rozhodně třeba jezdit pro ně do školy více než jednou motorkou, čtyři se tam přece vejdou. Jedno dítě za, dvě před, nejmenší doprostřed. U převážených věcí pak neexistuje hranice a fantazii se meze nekladou.

Do jedné ruky vezmete dvě židle (normální těžké dřevěné) a jedete. Během cest přes Vietnam jsem viděla na motorkách převážet tyče mnohonásobně delší, než byla samotná motorka, celé květinářství, přes které nebyl vidět řidič (několikrát), stovky klobouků, kolečko, židle, stoly, skříně, psa, trámy.

Stěhováci jsou tady asi bez práce. Nebo možná sami jezdí na motorkách.

PRO TURISTY PRAVIDLA PLATÍ

Přes veškeré nedodržování pravidel a říši divů na viet­ namských silnicích tu vy jako turisté podle zákona musíte mít mezinárodní řidičák. Ač se na některých fórech dočtete, že to není potřeba a na motorce tam jezdí přece každý, není to úplně pravda. V některých městech se můžete setkat se zkorumpovanou policií, která mnohdy ani mezinárodní řidičák neuznává a bude po vás požadovat pokutu. My jsme od člověka, který nám motorku půjčil, naštěstí dostali dokumenty, ve kterých bylo napsáno, že je zde mezinárodní řidičák platný, a tak nás policie pustila.

Nebudu vám lhát, na cesty po Vietnamu je potřeba mít nervy ze železa, špunty do uší v batůžku a každý večer věnovat nějaký čas meditaci. Je to ale neskutečně krásná země, kterou určitě stojí za to vidět.

Text: Stanislava Wolfová, foto: Unsplash, Shutterstock

DOBRODOŠLI

→ ČTYŘČLENNOU RODINU, PSA NEBO KVĚTINÁŘSTVÍ

Listopad 2019 STUDENTA 9

YouTube přímo přetéká videi, která vás mají naučit, jak se chovat v Japonsku. Z nějakého důvodu se chce spousta cizinců zrovna v Japonsku chovat slušně a zapadnout do místní společnosti, i když to je doslova nemožné. Japonsko je extrémně homogenní a v některých ohledech hodně rasistická společnost (dokonce víc než ta česká) takže cizinec nehledě na to, jak moc domestikovaný, bude vždycky cizinec. Dá se to ale vzít z opačné strany, a tak vám dneska ukážu, jak přesně se v Japonsku nechovat.

S

TOMEK JE BYTOSTNĚ PŘESVĚDČENÝ, ŽE UMÍ JAPONSKY. VTIP JE V TOM, ŽE NEUMÍ 10 STUDENTA Listopad 2019

eznamte se, tohle je Tomasz, Poláci by řekli Tomek. Tomek má v životě jednu obrovskou vášeň – Japonsko. Na první pohled je jasné, že je Tomek weeb, což je anglický slangový termín označující (především) mladého bělocha, který ostentativně a mnohdy hodně povrchně miluje všechno, co je japonské. Zatímco se chystám tohohle hňupa nejvíc poplivat, on sedí vedle v pokoji (samozřejmě že ze všech pěti kolejí musí bydlet zrovna na té mojí, a ještě k tomu vedle mě) a tetelí se z toho, jak žije svůj největší životní sen. Pro neštěstí všech, kteří ho musejí v životě potkat, to zvládl a je tady.

Poprvé jsem Tomka potkal hned druhý den po příjezdu a musím zpětně říct, že to byl jeden z nejhorších v mém životě. Celý den, který jsem trávil s tímhle hňupem, jsem se snažil vybavit si člověka, který by mi byl víc odpudivý a který by ve mně vyvolával takové opovržení jako on. Nikdo další mě nenapadl. Bydlel jsem v jedné buňce s oplzlým francouzským fašistou, který se týdny nemyl a smrděl na celý byt, znám lidi, kteří jsou skutečný lidský odpad, a dokonce jsem jednou naživo viděl Tomia Okamuru a stejně si myslím, že jsem nikdy necítil větší odpor. Říká se, že první dojem dvakrát neuděláte. Tenhle člověk by měl mít na první dojem zbrojní pas v kategorii bazuk a takových těch obrovských rotačáků z prvního Predátora. Tučný, bledý a upocený žok s blond přelivem, pod nímž se roztéká myší obličej, na který někdo plivnul dvě malá, korálkovitá očka. To celé drží pohromadě trojitá brada, která se nadýmá v nikdy nekončícím povzdechu. Tomek vypadá jako mladý Ralph Wigum smíchaný s Peterem Pettigrewem.

Chápu, že si nevybíráme, jak vypadáme, a soudit za to někoho je povrchní a nízké. A není tady žádné ale.

Kdyby Tomek nebyl Tomkem, ale někým jiným, nejspíš se s ním dokážu normálně bavit nebo vedle něho alespoň koexistovat. Všechny tyhle naděje ale berou zasvé, když Tomek otevře pusu.

Tomek je bytostně přesvědčený o tom, že umí japonsky. Vtip je v tom, že neumí. Někdo jako já, kdo viděl spousty hodin anime (takže samozřejmě každý mladý Japonec) hned pozná, že tenhle lidský slimák jenom opakuje sérii naučených anime hlášek, díky kterým připomíná generickou postavu z japonského animovaného porna, která plácá jednu frázi za druhou, až se nakonec dostane k tomu, že ji někdo znásilní.

Svým pištivým hlasem a afektovanou úlisnou japonštinou reaguje Tomek téměř na cokoli, co se stane.

Je nikdy nevysychající studnou těch nejdebilnějších keců a reakcí na věci, které byste normálně přešli nebo o nich minimálně nemluvili. A samozřejmě, jak to většinou u tohoto typu lidí bývá, si o sobě samotném myslí, že je neuvěřitelně zábavný. Pro případ, že se v tomhle popisu poznáváte – je rozdíl, když se někdo směje tomu, co říkáte nebo děláte, a když se směje vám. Japonci jsou v tomhle hodně nečitelní, ale i já dokážu poznat, že ho mají za šaška. Tomek navíc všechno tohle mentální svinstvo řve. Nemluví zvýšeným nebo výrazným hlasem, prostě křičí jako dítě, co zrovna spadlo z kola.

Pokud něco Japonci nemají rádi, tak když cizinci křičí a strhávají na sebe pozornost. Součástí jejich mentality je splynutí s davem a touha po smíru mezi lidmi.

Tomek, ačkoli sám sebe považuje za experta v oblasti japonské kultury, je hašteřivý a útočně zoufalý řvoun, který se nedá poslouchat.

První den po našem setkání jsme seděli na městském úřadě, kde nás instruovali o zdravotním pojištění a přispívání do penzijního systému (který se sice na zahraniční studenty nevztahuje, což nakonec dobře ilustruje ten známý demografický problém se stárnutím populace), a přísahám, že na nejhodnější a nejochotnější úřednici, která se ke mně chovala lépe než leckteří členové mé vlastní rodiny, ten hňup doslova křičel nějaké zbytečné komentáře k vyplňování jednoduchého formuláře. Na to, jak často ho způsobuju,

Text: Dominik Čech, foto: Shutterstock

NUDA V JAPONSKU

→ SOUSEDA NA KOLEJI SI NEVYBEREŠ

jsem na cringe vlastně dost háklivý. Ale tohle bylo něco jiného – za všechny bělochy v Japonsku jsem se cítil zostuzený.

Vrchol dne přišel, když jsme se vyčerpaní vraceli autobusem směrem k naší koleji. Ptal jsem se Francouze sedícího vedle mě, co by mohl znamenat název nejbližší stanice (Gomo-tenjjin) a chtěl jsem vědět, jestli náhodou „tenojin“ neznamená anděl (tenshin). Místo souseda mi však odpověď napůl zaprděl a napůl zacvrlikal Tomek, který ke mně otočil svou prasečí hlavu, aby mi vysvětlil, že se jedná o japonskou kastu z 18. století. Na závěr nezapomněl uštěpačně dodat: „Znáš ty vůbec japonskou historii?“.

Po celodenní dávce otrávení jsem vážně myslel, že ho v tom autobuse plném japonských důchodců vypnu.

Myslím, že si mého vzteku všiml i Francouz, který se na mě otočil. V ten moment se ale ve mně něco zlomilo a místo rány pěstí jsem na Tomka jeho otázku jen zašišlal zpátky s výrazem mentální retardace…

Přiznám se, že většina tohohle textu vznikla hned poté, co jsem vystoupil z autobusu a došel do svého pokoje. Byl jsem toho zážitku tak plný, že kdybych si neulevil agresivním bitím do Wordu, nejspíš zdemoluju svůj pokoj. Během několika dalších dní, když jsem někde v dálce Tomka zahlédl, jsem přemýšlel nad tím, proč se nechávám tak intenzivně strhávat negativními emocemi. Došel jsem k závěru, že bych se ve svém věku už možná mohl naučit chovat a některé věci prostě vypouštět. V návalu tohohle sebezpytování jsem mu dokonce jednou zamával. Zamával zpátky.

Od té doby jsem Tomka skoro nepotkal, a když už jsme se viděli, jen jsme se pozdravili. V pokoji byl taky potichu, a tak jsem v sobě celou záležitost uzavřel s tím, že jsem prostě jen moc přecitlivělý hater. Zenový stav mi vydržel několik týdnů, kdy jsem pod tlakem pocitu, že úplně ignoruju místní společenské události, organizované japonskými studenty, jednu z nich navštívil.

Možná to bylo tím, že mě přidělili ke stolu (ano, Japonci mají na parties zasedací pořádek) plnému těch největších normies, kteří se chtěli bavit jenom o škole.

Možná tím, že jsem s těmi lidmi v pětadvaceti letech musel hrát šarády a kámen-nůžky-papír, které po nějaké době přešly ve vláček. A dost možná taky tím, že byl na té události zakázaný alkohol. Ať už to bylo jakkoli, když jsem ten večer viděl vedle u stolu Tomka předvádět tu nejepičtější parodii na lidskou bytost bez kousku slušnosti a sebeúcty, uvědomil jsem si, že chyba nejspíš nebude ve mně.

Moje jediná rada pro ty z vás, které zajímá Japonsko a chcete se do něj vypravit, je jednoduchá: uklidněte se. Kulturní úlisnost, vlezdoprdelkování a násilná snaha o humor se tady vždycky setká s opovržením, které je navíc místními maskováno za smích a komplimenty. Buďte otevření a spíš se tu věci odnaučujte, než abyste si sem přijeli něco potvrdit nebo vyvrátit.

A nikdy nebuďte jako Tomek – kdekoli.

Listopad 2019 STUDENTA 11

BREAKING NEWS

Nezaměstnanost vysokoškolských absolventů je téměř nulová, firmám často stačí jen bakalář

→ CO SE DĚJE?

Práci hned po škole si najde 99 procent absolventů, většina z nich ve svém oboru. Jejich nezaměstnanost je tak skoro na nule. Podle údajů ministerstva školství už také firmy tak často nevyžadují magisterský nebo inženýrský titul a mnohdy se u absolventů spokojí s bakalářem. Dvě třetiny studentů pracují ještě před tím, než školu dokončí. Rok po škole dosahují průměrného platu 30 tisíc korun.

Najít práci ale není stejně snadné pro všechny absolventy. „Podle našeho zjištění nejlépe nacházejí uplatnění absolventi v oblasti IT nebo ve zdravotnických oborech, stejně tak i v učitelských oborech. Co se týče problematičtějších směrů, jsou to zemědělské a lesnické obory, které bohužel vykazují nejhorší výsledky ve většině ukazatelů,“ uvedl pro server iRozhlas.cz mluvčí ministerstva školství Ondřej Macura.

Britské univerzity řeší nárůst mentálních problémů a stresu Britští studenti čím dál více zažívají úzkosti, duševní selhání a deprese. Mnohem více lidí studium na univerzitě ukončí už během prvního roku. Roste také počet sebevražd vysokoškoláků, v průměru dojde ke smrti každý čtvrtý den, píše Guardian.

Do médií se krize duševního zdraví studentů dostala právě kvůli vysokému počtu sebevražd na univerzitě v Bristolu v roce 2017. Za osmnáct měsíců ukončilo svůj život dvanáct lidí. Vysokoškoláci z bristolské univerzity proto vyšli do ulic a požadovali lepší přístup k psychologické pomoci. Univerzity sice mají vlastní poradny, čekací doba ale může být dlouhá i čtyři až pět týdnů.

Během nového tisíciletí stouply poplatky za rok studia, z tisíce liber se vyšplhaly na částku přes devět tisíc. „Provozovat univerzity jako byznys nejen kazí radost ze vzdělávání, jsme kvůli tomu také duševně nemocní,“ napsal v roce 2018 do magazínu Red Pepper student University College London Mark Crawford.

Mentální problémy mileniálů nejčastěji způsobují sociální sítě, nedostatek spánku způsobený elektronickými přístroji, nejistota pracovního místa nebo studentské dluhy.

12 STUDENTA Listopad 2019

Foto: Reuters

Stáže ve švýcarském CERN budou českým studentům dostupnější Dostat se na stáž do Evropské organizace pro jaderný výzkum bude jednodušší díky smlouvě, kterou s CERN uzavřelo Ministerstvo školství. Ministerstvo bude sponzorovat několik pozic ve studentském programu, šance na úspěch ve výběrovém řízení proto bude vyšší.

Ve švýcarské organizaci, která se pyšní třeba největším urychlovačem částic na světě, aktuálně pracuje patnáct Čechů. Klesl ale počet českých účastníků ve studentských programech, což by se mělo díky dohodě změnit. Stáž bude dostupná pro zájemce z bakalářských, magisterských i doktorských oborů. Do CERN budou moct studenti techniky, financí, práva nebo tlumočnictví. „Pobyt v CERN mi dal spoustu zkušeností, a to nejen pracovních. Zajímavá je pro mě i možnost žít dlouhodobý život v jiné zemi a v jiném prostředí,“ řekl Radiožurnálu Tomáš Vaňát, který v organizaci pracuje třetím rokem.

Univerzita Karlova chtěla zavést home kredity. Kvůli vlně kritiky ale firma od smlouvy s univerzitou odstoupila

Foto: Designblok

Ahoj, Future! Proběhl další ročník Designbloku, tentokrát na téma budoucnost Předposlední říjnový víkend se na pražském Výstavišti konala výstava současného designu. Hlavní cenu získala Lucie Koldová, která zároveň vytvořila koncepci výstavy Designerie. Designblok každoročně představuje stovky módních návrhářů, designérů, výrobců a škol. Letošním hlavním tématem byla Budoucnost.

Designblok prezentuje tvorbu nezávislých autorů, často ještě studentů.

Tvůrci se letos zaměřili především na udržitelnou výrobu a experimenty s materiálem. Přehlídka se podle její ředitelky Jany Zielinské snažila odpovědět na otázky, zda může design přispět k řešení klimatické krize a jestli může nastavit bariéru přebujelému konzumu. „Celým Designblokem budou letos jako leitmotiv procházet úvahy o budoucnosti,“ uvedla pro server ČT24 Zielinská. Cenu za nejlepší módní kolekci si odnesla Tereza Rosalie Kladošová, která zaujala svými udržitelnými modely.

Santiago de Chile v plamenech.

Studentské protesty za drahé jízdenky přerostly v celostátní demonstrace Napětí, které v hlavním městě Chile začalo jako studentská demonstrace proti zdražení poplatků za hromadnou dopravu, přerostlo během posledních dní v nejsilnější vlnu nepokojů za poslední desetiletí. Stovky tisíc lidí napříč celou zemí se přidaly k demonstracím, požadují ekonomické a společenské reformy v zemi. Oficiální zdroje v době uzávěrky tohoto vydání uvádějí ve spojení s protesty více než dvacet mrtvých. „Nemáme dobrý systém veřejného zdravotnictví, výplaty jsou nízké. Politici si plní kapsy na úkor obyčejných lidí,” uvedla pro Al Jazeera News místní publicistka Jacinta Urivi.

Společnost Home Credit, která poskytuje nebankovní půjčky a patří do finanční skupiny PPF miliardáře Petra Kellnera, zrušila spolupráci s Univerzitou Karlovou pár dní po jejím uzavření. Proti smlouvě se totiž strhla kritika ze strany akademické obce.

Firma měla škole vyplatit celkem milion a půl korun, podporovat studentský výzkum a shánět další sponzory. Podle smlouvy se mohla Kellnerova společnost označovat za hlavního partnera univerzity. UK se zavázala, že se zdrží všeho, co by mohlo poškodit dobré jméno Home Creditu. „Je to v příkrém rozporu s akademickými svobodami,“ řekla pro server iRozhlas.cz členka akademického senátu Olga Lomová.

Akademikům také vadila netransparentnost firmy. „Home Credit patří mezi společnosti, které podle neprůhledných rozhodčích doložek stále vymáhají nezákonné exekuce, což považujeme za neospravedlnitelnou praxi,“ uvedl pro Respekt Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni.

Vysoké školy zvažují, jestli mají studenty dál dusit u státnic Některé školy se chystají změnit podobu státních závěrečných zkoušek. Studenti si stěžují, že státnice jsou psychicky náročné a daleko obsáhlejší než ostatní zkoušky během studia.

Institut ekonomických studií na Univerzitě Karlově je jedním z mála oborů, na kterých vysokoškoláci studium zakončují pouze obhajobou závěrečné práce. Inspirovali se na britském Oxfordu, kde něco jako státní zkoušku studenti vůbec neznají a na většině ekonomických oborů tu nemusejí odevzdávat ani závěrečnou práci.

Po loňské sebevraždě studenta, který byl u státnic neúspěšný, se ukončení studia chystá změnit pražská Právnická fakulta. Od příštího akademického roku začne platit nový studijní program. „Naším záměrem jsou náročnější průběžné kontroly studia jako postupové zkoušky a klauzurní práce. Závěrečná státnice zůstane jen potvrzením znalostí a dovedností, které student v průběhu studia získal,“ uvedl garant nové akreditace Právnické fakulty UK Radim Boháč pro server Seznam Zprávy.

Listopad 2019 STUDENTA 13

→ OBRNĚNÉ TRANSPORTÉRY, OBUŠKY A PANIKA

KRVAVÝ ZÁSAH NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ JAKO DAŇ ZA DEMOKRACII

Pro spoustu lidí byl 17. listopad 1989 úplně obyčejný den. Někdo se večer chystal na Albertov, někdo bral povolenou manifestaci za prorežimní událost, které nepřikládal důležitost. I když to možná nebylo úplně zřetelné, něco se přece jen měnilo. Režimy v okolních zemích východního bloku se hroutily a Češi už toho měli taky dost. Když večer do té doby poklidný dav na Vyšehradě spontánně změnil kurz a neohlášeně vyrazil do centra města, začaly se psát demokratické dějiny naší země. 17. listopad změnil úplně všechno.

Následující text je výňatkem z knihy Ten den – 17. listopad 1989, kterou letos v říjnu vydali autoři Michal Beck, Matouš Hartman,

N

Alžběta Ambrožová a Anna Palánová.

aši rodiče to v osmašedesátém nezvládli. Přijely ruské tanky, jejich sny rozšláply a zkřivily jim páteř. Tihle lidé měli děti, jako jsem byl já. O dvacet let později jsme dorostli do věku, kdy jsme měli chuť věci měnit. Ulice byly plné plakátů a různých hesel, kreslilo se šedesát osm obráceně, aby to vypadalo jako osmdesát devět.

Sametovou revoluci jsme vnímali jako dokončení roku šedesát osm. Nevěděli jsme, jak bude vypadat nový režim, až padnou komunisti, jenom jsme chtěli, aby tady nebyli,“ vzpomíná Daniel Malý, student Vojenské školy ve Vyškově, který se o manifestaci na Albertově, naplánované na večer 17. listopadu, dozvěděl z oznámení v Mladé frontě.

Názory na shromáždění na Albertově se mezi lidmi rozcházejí – někteří ho měli za protirežimní akci, jiní naopak za prorežimní událost organizovanou Socialistickým svazem mládeže (SSM). A samozřejmě byli i lidé, kteří Albertov považovali za akci poplatnou režimu, ale následně změnili názor, když bylo jasné, že se z oficiální události stává nepovolená demonstrace. Tehdy pětadvacetiletý historik Literárního archivu Památníku národního písemnictví Petr Buriánek vzpomíná: „Šel jsem na Albertov, jen na konec. Potom s průvodem na Vyšehrad a na Národní třídu. Chtěl jsem si připomenout památku studentů z roku 1939. Nepočítal jsem s tím, že průvod dojde až na Národní třídu, že tam bude takový počet lidí a že se vše změní v demonstraci proti režimu. Nicméně postupně se to stalo, a proto jsem zůstal až do konce.“ Fakt, že se jednalo o původně povolenou demonstraci, dodal odvahu i těm, kteří proti režimu v ulicích běžně neprotestovali. Což potvrzuje i Radek Dětinský: „To, že 14 STUDENTA Listopad 2019

Edit: Veronika Vimmerová, foto: ČTK, Reuters

ZAČALO TO ROMANTICKY

byla demonstrace povolená, jen odbouralo pochybnosti, zda jít, či nejít. Předtím jsem na žádné demonstraci nebyl, protože jsem se bál.“ Studenti, kteří na Albertov vyrazili, se tak nedopouštěli nezákonné činnosti. Osmělili se a rozšířili řady demonstrantů. „Přes velké srocení lidí jsem se skoro nedostal ani pod schody na Albertově. Stál jsem až někde vzadu,“ říká Robert Tamtycha.

Podle oficiální krátké zprávy, otisknuté i v tehdejších novinách, si měli účastníci manifestace přinést květinu a svíčku, což většina z nich udělala. Plán toho večera byl jasný – po proslovech na Albertově průvod zamíří na Vyšehrad, kde květiny a svíčky položí na hrob Karla Hynka Máchy. „Člověk neviděl lidi, jenom svíčky. Stráně na Vyšehradě jimi byly poseté. Úplně přízračná atmosféra. To bylo nádherné, fakt úžasné. Potichu se zpívalo, hymna, Ach synku, synku a tak. Byl to takový zážitek, až má člověk pocit, že i kdyby pak nezačala stávka a všechny ostatní události, většina lidí by na demonstrace dál chodila. Bylo to silné jako droga,“ popisuje do té doby ještě romantický průběh manifestace studentka ate­ liéru keramiky na UMPRUM Petra Kapičáková.

Vzhledem k tomu, že k setkání na Albertově přistupoval každý jinak, se v některých hlavách rodily radikálnější myšlenky. To dokazuje fakt, že kromě transparentů s odvážnými hesly s sebou mnoho lidí doneslo taky Československé vlajky. Jednu z nich vzal taky Robert Elva Frouz: „Tohle u předchozích demonstrací vůbec nebylo,“ vysvětluje. Nebyl jediný, kdo cítil, že státní symbol má velkou moc, lidé ho zastavovali už po cestě na Albertov. „Měl pořadatelskou pásku a říkal mi něco jako ‚Ty máš vlajku? Lidi za tebou půjdou. Na Vyšehradě to oficiálně končí, dál se nejde. Tak aby nebyl průser, tak tě jenom prosím, abys dál nešel.‘ Nevím už, co jsem na to řekl, asi jsem něco neurčitě zabručel. Ale potom na Vyšehradě, jak rostlo odhodlání, že se jde na Václavák, nezapochyboval jsem, že tuhle prosbu nevyslyším,“ líčí tehdy jednadvacetiletý pomocný stavební dělník, toho času nepřijatý na vysokou školu.

ZAKÁZANÁ NÁRODNÍ

Účastníků manifestace byla ten večer spousta, Prahu však úplně neovládli. O tom se na vlastní oči přesvědčil i Stanislav Hrabal. „Mám intenzivní vzpomínku, která svědčí o tom, že se v žádném případě nejednalo o celonárodní vzpouru, že to byl spíše celonárodní klídek a pohodička. Když jsme šli po nábřeží z Vyšehradu směrem na Národní, manželce se chtělo na záchod. Vlezli jsme tedy do jedné z hospod. Moje žena odešla na toaletu a já zůstal zkoprněle zírat do sálu. Vládla tam naprostá pohoda a hosté se velmi dobře bavili, zatímco zvenčí doléhalo skandování průvodu. Zdálo se mi, že je jim ten ruch z ulice spíš na obtíž,“ vybavuje si tehdy jednačtyřicetiletý projektant.

Ne každý se chtěl protestů účastnit, ale ti kteří se do průvodu přidali, se nebáli ukázat, že už mají tehdejšího režimu dost. Zvlášť v nepovolené části demonstrace, kdy se mnohatisícový dav spontánně

vydal z Vyšehradu na Václavské náměstí, se oficiálně povolené setkání k uctění památky studentů z roku 1939 otevřeně obrátilo proti komunistickému režimu.

Průvod demonstrujících dorazil do centra města, kde se táhl od křižovatky u Máje až k Národnímu divadlu. Lidé provolávali hesla, zvonili klíči, všude stáli lidé, kteří dávali nenásilně najevo svůj postoj vůči režimu. „Na Národní, asi v úrovni Topiče, si jeden kluk vzal nějakou holku na ramena, aby se podívala, jak to vypadá za námi.

A ona řekla: ‚Je to dobrý, je nás moc!‘“ vybavuje si situaci tehdy dvacetiletá studentka Petra Ondřejíčková. „Strach jsme neměli do chvíle, než se došlo k Máji, pak se atmosféra změnila, byla divná, opravdu divná. Lidi si sedli na zem, zapálili svíčky. Policajti to uzavřeli a stáli před námi s pendreky. Báli jsme se, že vezmou obušky a začnou nás řezat. Šlo jen o to, jestli jim dá někdo rozkaz.

Bylo jim jedno, jestli nás zbijou, nebo ne. Měli přilby, ale byli mladí jako my. Byli to kluci, kteří čekali na rozkaz.

Vypadali zle. Já jsem takhle ozbrojenou složku nikdy předtím neviděl. Byl jsem z toho nervózní, ale lidi byli jinak v pohodě, měli kytky, zpívala se československá hymna,“ popisuje situaci tehdy dvacetiletý Pavel Heřman.

Situace začala být vyhrocená a karty v tu dobu už rozdané – proti sobě stáli lidé, kteří by jindy mohli být klidně dobrými přáteli. „Šli jsme dopředu a nakráčeli před kordon těch mladých kluků se štíty. Viděla jsem jim do tváře.

Viděla jsem mladého policajta, kterému tekly slzy. Nebyli nijak nadšení, že nás seřežou, ti kluci byli stejně zoufalí jako my. Připadalo mi hrozné, že režim poštve mladé lidi proti sobě,“ vypráví Vendula Novotná, která v té době studovala prvním rokem žurnalistiku na Karlově Univerzitě.

Studentka matematicko-fyzikální fakulty UK Eva Nováková má na věc osobnější pohled: „Kluk, se kterým jsem tenkrát chodila, přišel zhruba měsíc předtím Listopad 2019 STUDENTA 15

brečím. Oni byli ostřílení, já ne. Někdo pak přišel k tátovi a řekl mu, že na konci kordonu ještě pouštějí rodiče s dětmi ven. Lidi už volali známé ‚Máme holé ruce‘, zatímco my jsme se celá rodina prodírali davem ven. V duchu jsem se modlil, ať už jsme pryč. U zástupu policistů se štíty a obušky táta jednomu z nich řekl: ‚Pusťte nás, máme děti!‘ a on jakoby zázrakem na chvilku ustoupil padesát centimetrů stranou, a my tak vyšli ven ve chvíli, kdy napětí uvnitř davu houstlo.“

DEMONSTRANTI VS. POLICIE

TEN DEN – 17. LISTOPAD 1989 Všechny výpovědi v článku jsme si vypůjčili z knihy Ten den – 17. listopad 1989, která nás v redakci svým obsahem dostala. Na jejích stránkách najdete více než dvě stovky přímých svědectví zkušených demonstrantů i lidí, kteří ten den vyšli do ulic vůbec poprvé.

Díky knize máte možnost se na události nejdůležitějšího dne v naší novodobé historii podívat optikou známých i neznámých lidí, kteří se manifestace a následného masakru na Národní třídě přímo zúčastnili.

Kniha Michala Becka, Matouše Hartmana, Alžběty Ambrožové a Anny Palánové vyšla pod vydavatelstvím Kalich a najdete ji ve spoustě knihkupectví.

16 STUDENTA Listopad 2019

z povinné vojenské služby a vyprávěl, jak tam nacvičovali na zásahy při demonstracích a že se modlil, aby nic nevypuklo. Vůbec nevěděl, co dělat – kdyby odmítl zasahovat, zavřeli by ho za neuposlechnutí rozkazu, a kdyby neodmítl, šel by proti vlastním lidem. Byla to hnusná doba.“ Sama stála na konci průvodu u Národního divadla. „Shodou okolností jsme se ocitli v předposlední řadě té části průvodu, která se ještě dostala na Národní třídu. Tam nás uzavřeli ‚žampióni‘ v bílých helmách se štíty a obušky. Zůstali jsme kousek od křižovatky s Mikulandskou ulicí, tam jsme postávali, posedávali a čekali, co bude dál. Všimli jsme si, že před kavárnou Slavia se seřadily obrněné transportéry, které měly vepředu takové pluhy na lidi místo na sníh. Zpoza řady ‚žampiónů‘ sem tam nenápadně vyráželi příslušníci v civilu, kteří se snažili vmísit mezi studenty a pak útočili na policajty.

Snažili se strhnout i lidi kolem sebe a vyprovokovat nějaké roztržky, aby byl důvod k ‚pořádnému‘ zásahu.“ Když začali lidé zjišťovat, že jsou na Národní ze všech stran obklíčení, nastala panika a spousta z demonstrantů hledala z davu cestu ven. Odcházely hlavně rodiny s dětmi, ale i mladí lidé, kteří prostě jen dostali strach. Odejít se podařilo i Štěpánce Šimlové, třiadvacetileté studentce AVU: „Byla jsem natlačená do Mikulandské ulice, kde jsem se ocitla tváří v tvář jednomu z příslušníků zasahující jednotky. Chytila jsem se jeho štítu a řekla mu: ‚Pusť mě!‘ a on mě chytil a odhodil za sebe.

Sice dost hrubým způsobem, ale unikla jsem mlácení.

Mohla jsem odejít. Za sebou jsem slyšela jen křik lidí.“ „Lidi byli nervózní. Tlačili se. Já jsem to víceméně celé hystericky probrečel. Myslel jsem, že nás tam zabijou.

Pamatuju si, jak jsme vběhli do nějakého domu a klepali na dveře, aby nás někdo schoval,“ popisuje situaci tehdy osmiletý Jan Látal, který se v davu demonstrantů ocitl spolu s rodiči a dvěma staršími sestrami. „Ve vchodu jsme potkali nějaké děti disidentů, které se mi smály, že

Chvíli potom dostali policisté povel k útoku. „Stál jsem na schodech u vchodu do kavárny Slavie, ale nejdřív nás číšníci nechtěli pustit dovnitř. Zabušil jsem na skleněné dveře a křičel na ně, ať okamžitě otevřou. Dodal jsem, že venku policajti mlátí lidi, ať je pustí dovnitř se schovat. Číšníci trochu váhali, ale nakonec lidi dovnitř pustili. Po chvíli začaly po Národní velkou rychlostí najíždět směrem k demonstrantům obrněné transportéry s radlicemi na tlačení davu – to už jsem pozoroval zevnitř kavárny. Stáli jsme u skleněných dveří Slavie a nevěřili svým očím,“ popisuje svůj zážitek malíř David Cajthaml.

Ne všem se podařilo uniknout do bezpečí, většina demonstrantů zůstala v davu uvězněná. „Za kordon policistů směrem k Národnímu divadlu začaly couvat antony.

Tehdy jsem pochopil, že půjde do tuhého, a začal mít strach.

Začala tlačenice a snaha dostat se co nejdál od kordonu, zaslechl jsem i první nárazy pendreků do lidských těl. V očích lidí okolo mě bylo vidět slzy a strach, stáli jsme tam takto asi patnáct minut, při tom bylo slyšet výkřiky, údery pendreky, štěkot psů, motory aut, a navíc se při tom nedalo téměř dýchat. Najednou přijel do ulice obrněný transportér. Náš shluk se dal do pohybu a začal přebíhat na druhou stranu, kde byl jediný východ ven. Když jsem se rozhlédl kolem, viděl jsem několik ležících těl a pobíhající ‚bílé přilby‘, mlátící vše, co jim přišlo pod ruku,“ vzpomíná na policejní brutalitu student gymnázia Martin Červinka.

Student žurnalistiky UK Martin Bartůněk pozoroval zásah na sklem výlohy jednoho z barů. Měl nohu v sádře a chodil o berlích, doslova na poslední chvíli ho tam proto dostal jeho spolužák, který sám zůstal při zásahu za zavřenými dveřmi venku. „I přes tlusté sklo výlohy jsem slyšel řev a křik. Viděl jsem kameramana zahraniční televize na přenosných schůdcích, všechno snímal do doby, než ho srazili dolů a kamera se rozbila o zem.

Brutalita útoků byla dosud největší, jakou jsem viděl, byl jsem přesvědčený, že tentokrát budou mrtví… Policajtům bylo jedno, jestli mlátí ženu nebo muže, mladého nebo starého. Jen pár metrů od výlohy ležel na zemi zraněný člověk, který se nehýbal. Skláněli se k němu lidé, za chvíli byla slyšet sanitka. Teprve až mnohem později mi došlo, že na chodníku nejspíš ležel ‚mrtvý student Šmíd‘ kterého podle všeho hrál poručík SNB Ludvík Zifčák,“ dodává Martin Bartůněk s tím, že ještě té noci začala mezi jeho spolužáky padat první slova o studentské stávce.

Pohár jejich trpělivosti právě přetekl…

→ NA ZAČÁTKU JSEM HAVLA JAKO LÍDRA NEVNÍMAL

Text: Honza Faltus, Jirka Komárek, foto: Honza Faltus

Pro mladší ročníky je složité představit si události sametové revoluce. Kdo jiný by nám je proto mohl přiblížit než bezprostřední účastník listopadových událostí, který zprostředkoval jednání mezi vládou a disentem.

S Michalem Horáčkem jsme mluvili o odkazu, průběhu a osobnostech revoluce.

V předmluvě vaší knihy Jak pukaly ledy píšete, že pro dnešní osmnáctileté je obtížné na vaši tehdejší situaci nahlédnout, natož ji pochopit. Chápe dnešní mladá generace odkaz revoluce? Žádná mladá generace nemůže nikdy úplně pochopit něco, co se stalo o třicet let dříve. Já jsem se narodil v roce 1952 a už jenom to, že byla sedm let před tím válka, pro mě bylo vzdálené a nepochopitelné. Třicet let zpátky je velký rozdíl. Většinou se člověk dívá do budoucnosti, ale úplně to ignorovat je nesmysl.

Existuje citát Václava Klause: „Když řídíte auto, potřebujete přední okno, nezdržujte se zadním zrcátkem.“ Myslím ale, že když se někdo nedívá do zadního zrcátka, tak nedojede ani moc dopředu.

Náš český případ je specifický, revoluce se odehrála za třináct dní, což je neuvěřitelně rychle. 17. listopadu 1989 to začalo průvodem mladých lidí na Národní třídě a brutálním zásahem policie proti nim, o třináct dní později Národní shromáždění ovládané komunisty zrušilo vedoucí úlohu komunistické strany. Jak je možné, že se to tak rychle stalo? O tom právě dneska potřebujeme mluvit.

Jak se to dá vysvětlit?

Lidé, shromáždění v obrovských počtech na náměstích, měli různé požadavky, které nebyly diktovány nikým. Říkali dvě hesla, která byla podivuhodná už tenkrát. První bylo: V jednotě je síla! A druhé: Nejsme jako oni! Co to znamená? Kdo jsou to MY a kdo jsou to ONI? Většinou ti MY, kteří říkali, že nejsou jako ONI, byli ještě včera, ale doslova včera, právě ONI. Pořád měli legitimace komunistické strany. Co znamená požadavek: Nejsme jako oni! V té chvíli se říkalo: „Hele my do tý revoluce půjdem, už máme po krk toho komunistickýho systému, kterej nám přináší jenom chudobu.“ Předchozí moc prováděla občanskou genocidu všech vrstev společnosti, které považovala za zpátečníky, ať to byla demokraticky laděná inteligence, kněží, nebo podnikatelé. Ti všichni byli odsunuti ze svých pozic někam jinam a v brutálních případech to bylo tak, že tehdejší univerzitní profesoři pracovali třeba jako topiči. Toho se lidé na náměstích obávali – aby se jenom nezměnil režim a nepřišli noví mocipáni, kteří zase udělají genocidu všech komunistů a těch, kteří proti režimu extra nebojovali, což byli prakticky

KDO JSME MY A KDO JSOU ONI? Listopad 2019 STUDENTA 17

TÉMA

ZÁKULISNÍ HRÁČ REVOLUCE MICHAL HORÁČEK

TÉMA

všichni. V Československé socialistické republice bylo milion šest set tisíc členů strany. Proto říkali: Nejsme jako oni! A jenom díky tomu mohla revoluce tak rychle uspět. Těch, kteří si přáli pokračování komunistického režimu, bylo málo, a to včetně vysoce postavených komunistů. Všichni cítili, že to umírá.

Taky tomu napomohl mezinárodní kontext, kdy se hroutily okolní režimy a my byli jedni z posledních.

Ano. Tušilo se, že už to u nás takhle dál nepůjde. Ale hlavně ten požadavek „nejsme jako oni“ znamená, že nesmíme mít žádné nové preskripce, žádné pronásledování. Cítil jsem, že v tom nesmí být ani výčitky. Kdo může něco vyčítat? Ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny, a bez viny tu není vůbec nikdo.

MICHAL HORÁČEK Michal Horáček se často uvádí jako jeden z hlavních představitelů revolučního dění v roce 1989. Společně s Michaelem Kocábem založili iniciativu Most, skrz kterou se jim podařilo sejít s tehdejším komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem a předložit mu požadavky takzvaného 5. dokumentu iniciativy. Žádali naplnění ústavního článku o svobodě shromažďování nebo třeba distancování od všech forem represivního používání moci (například ve vztahu k brutálnímu zásahu na Národní třídě 17. listopadu nebo k invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968).

18 STUDENTA Listopad 2019

Myslíte, že se to po revoluci povedlo? Neukazuje se na lidi a společnost si nic nevyčítá?

Jestli se to podařilo, takové slovo bych nevolil, ale stalo se to. Všechno má svou cenu. To, že jsme se odmítli hluboce zabývat tím, co jsme předtím prožili, má své důsledky. Dobré byly ty, že se revoluce podařila rychle.

Nicméně ono to spíš nežli odpuštění bylo zapomnění a to je velký rozdíl. Klíčový moment revoluce byl pro mě příchod členů zvláštního oddílu, kteří potlačovali studentskou demonstraci a bili mladé lidi, k mikrofonu na letenskou pláň. Přišli a řekli: Nám je to líto, žádáme vás o odpuštění. Aby bylo odpuštění, tak ten viník musí vyznat svou vinu a požádat o něj. Tihle to udělali, ale zůstali jediní. Dokonce ani komunistická strana

nepožádala o odpuštění. A právě proto, že nejsme jako oni, noví vítězové nezrušili komunistickou stranu.

Souvisí s tím i nedávný průzkum, kdy každý třetí Čech tvrdí, že za socialismu bylo lépe?

Spíš je to nevědomostí. Je to šokující, že třetina lidí je schopna tohle říct. To je náš problém, důkladně a poctivě jsme se neseznámili s tím, kdo vlastně jsme.

Naše minulost tvoří nás, naši současnost a má velký vliv na naši budoucnost.

ANI KOMUNISTÉ, ANI DISIDENTI

Proč textaře a rockera napadlo založit politickou iniciativu Most?

Byli jsme nešťastní, jak s námi režim nakládá. A v roce 1989 to začalo vypadat, že by se něco změnit mohlo.

Tři roky byl u moci Gorbačov se svou perestrojkou a glasností, v SSSR se děly bezprecedentní věci. Když jste pod nadvládou utlačovatele, který vás dokáže kdykoli zničit, tak ani o změně nesníte. Ale jakmile se ukáže nějaká naděje, tak je to úplně jiná situace.

S Michaelem Kocábem jsme si říkali, že se něco odehrát musí, a Most jsme založili hlavně ze dvou důvodů – zaprvé jsme si nepřáli, aby došlo ke krveprolití, a zadruhé jsme věděli, že totalitní moc funguje, dokud zůstává totálem. Kdyby nějaká část totality přistoupila na dialog s někým jiným, pak nastává úplně nová situace, kdy se totalita začne sama hroutit. Tohle se podařilo v případě Ladislava Adamce, tehdejšího komunistického předsedy vlády.

Ladislav Adamec byl svým způsobem výjimečný. Jako jeden z mála komunistických politiků byl otevřený jednání s opozicí. (Foto: Reprodukce Československé televize)

Proč se nebavil s disentem, ale s vámi ano?

Zásadní rozdíl byl v tom, že jsme přece jenom představovali jiné postavy. Já jsem byl redaktor Mladého světa, Kocáb byl rocker a ani jeden z nás nikdy nebyl komunista ani svazák, takže jsme mohli být důvěryhodní pro disent a současně jsme nebyli žádní disidenti. To lidi okolo Adamce ocenili a ocenil to i Adamec sám, protože ze své pozice nemohl jednat se žádným disidentem.

Jak na vás Adamec působil?

Nám Pražákům se jevil se svým ostravským přízvukem trošku jiný než intelektuálové, se kterými jsme se stýkali, ale to neznamená, že byl hloupý nebo neschopný. Později se ukázalo, že to byl Gorbačovův člověk. Vsadil na to, že tuhle starou pakáž, Jakeše, Biľaka a další, je potřeba vyměnit. Věděl, že režim nefunguje, ale chtěl ho lepší, nechtěl dramatické represe, jen aby to fungovalo v rámci komunistické myšlenky.

On se jevil jako Gorbačovec a zdálo se, že by ho tady mohl zastupovat. Možná že jedním z důvodů, proč nám vyšel vstříc, bylo, že tohle považoval za dobrý krok. Mohl vždycky říct: Já jsem první, kdo tady jednal s občanskými iniciativami a vyslechl jejich požadavky.

Kdy jste se setkal poprvé s Václavem Havlem?

Poprvé jsem ho viděl, když jsme zakládali Občanské fórum, a na první dobrou na mě nepůsobil jako revoluční lídr. On byl debatér – nechal mluvit i lidi, kteří se toužili nějak prezentovat a žvanili obecnosti, místo toho, aby se začalo řešit, co uděláme konkrétně. Havel je pokorně vyslechl a v tom bylo jeho umění. On to řídil, ale nebylo to vidět. Proto jsem to ocenil až mnohem později. Byl ve svetru, tak se tam tak ploužil a byl to takový spíš plyšový medvěd než vůdce jako třeba Lenin.

Jak na revoluci působila falešná zpráva o smrti studenta Šmída? Vybouřilo to lidi k tomu, aby šli do ulic?

To je moc dobrá otázka v tom smyslu, že na ni odpověď neznám. Je to opravdu těžké. V té chvíli to opravdu hrálo velkou roli. Ale společnost byla tak nazrálá, že se čekalo na poslední kapku. Tenkrát to mělo velký význam.

OPRÁVNĚNÝ POCIT NEÚSPĚCHU

Revoluce proběhla bez internetu, jak se šířily informace o demonstracích? Pro nás je to dnes vzhledem k technologiím trochu nepředstavitelné?

Když se na to podívám dnešníma očima, tak je to nepochopitelné i pro mě. Ale já už předtím zažil podobnou věc. Jako redaktor Mladého světa jsem vybojoval tady na Pragokoncertu, což byla hudební komunistická agentura, která sem tam přivezla interprety ze zahraničí a našim občas dovolila vystoupit jinde, že v Česku

Jednání Václava Havla s premiérem Ladislavem Adamcem (Foto: Pavel Štěcha)

uspořádají koncert Depeche Mode. Bylo to, jako by přijelo něco z Marsu. Co mě udivilo, bylo, že lidi na koncert dorazili všichni v černém. Nebyl internet, mobily, lidi neměli ani telefonní linky. Jak si to sdělili, že se tam má přijít v černém, to netuším, ale podle mě, když je to silné, nějak se to roznese.

V knize píšete, že šlo hlavně o prolomení bariér mezi mocnými a poddanými. Když se podíváme na devadesátá léta, která na vlně euforie z demokracie přinesla privatizaci a nejrůznější podvody, dá se říct, že se ty bariéry povedlo prolomit?

George Orwell v románu 1984 uvádí zajímavou věc. Představitel moci O‘Brien tam kreslí pyramidu a přes ni dvě čáry – zespodu jsou lidé C, těch je nejvíc. Uprostřed jsou lidé B a nahoře, v nejmenším počtu, lidé A, kteří mají moc. Když přijde revoluce, říká Orwell, tak se stane to, že aspiranti B si vymění místa s lidmi z A. A ti Áčkoví se propadnou do pole B. Jen lidé C vždycky zůstanou C. Myslím, že se to dá aplikovat i tady, protože revoluce proti komunismu se rozhodně nedotkla komunistů. A když, tak jedině v dobrém. Byl program privatizačních projektů, a kdo jiný si mohl podat privatizační projekt třeba na papírny ve Štětí než ten, kdo tam pracoval a rozuměl jejich chodu? To byl ředitel, náměstek, politruk. Ti se spolu domluvili a dostali to zadarmo na úkor ostatních, kteří u toho nebyli. A jak jsme říkali, všichni byli komunisti. Bylo to zjednodušeně předání majetku komunistům. Ne komunismu, už to byl kapitalismus, ale komunistům. My jsme říkali: Nejsme jako oni, tak jsme to dovolili. A lidi z C, kterých je nejvíce, na to právem koukají s pocitem, že se tady něco nepodařilo.

SILNÉ INFORMACE SE MEZI LIDMI ROZNESOU I BEZ INTERNETU Listopad 2019 STUDENTA 19

→ DOBA SE MĚNÍ, CÍL VYSÍLÁNÍ ZŮSTÁVÁ STEJNÝ

„Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa...“ Jak jinak by měl začínat článek o legendárním rádiu než větou, která uváděla jeho vysílání v Mnichově v roce 1951. Rádio Svobodná Evropa znamenalo zdroj informací pro mnoho lidí žijících v autoritářských a totalitních režimech a hrálo zásadní roli při historických událostech, včetně naší sametové revoluce. Mise tohoto média ale neskončí, dokud nepadnou všechny režimy, které utlačují lidské svobody a cenzurují informace. Úkoly stanice jsou tak i po letech stále aktuální.

P

rotože nejlépe se informace shánějí přímo v centru, rozhodli jsme se navštívit sídlo Svobodné Evropy na Hagiboru v pražských Strašnicích a vyzpovídat Jefima Fištejna, který v rádiu pracuje od roku 1981. U vchodu nás vítá pomalu přísnější kontrola než na letišti, dveře i stěny jsou tlusté a člověku je hned jasné, že se ocitl na dobře střeženém a důležitém místě.

20 STUDENTA Listopad 2019

REPORTÁŽ Z TELEFONNÍ BUDKY

Svobodná Evropa hrála klíčovou roli při informování místního obyvatelstva, ke kterému se běžné informace skrz cenzuru jen těžko dostávaly.

Nejdůležitější úkol měla v revolučním roce 1989 – samotné sametové revoluci předcházel v lednu téhož roku Palachův týden, který de facto spustil cestu z nadvlády komunistického režimu. Poukazoval na

Text: Jiří Komárek, foto: Tomáš Kouba

RÁDIO SVOBODNÁ EVROPA HÝBALO REVOLUCÍ, ON AIR JE DODNES

dvacet let uplynulých od upálení studenta Karlovy univerzity Jana Palacha a spustil velkou vlnu protestů, která byla státem silně potlačena.

Jefim Fištejn vzpomíná, jak tou dobou moderoval publicistické programy a mluvčí Občanského fóra Jan Urban byl jeho dopisovatelem. Během protestů na Václavském náměstí stál Urban v telefonní budce kousek od sochy sv. Václava a popisoval přesně to, co se kolem něho dělo: „Posluchači měli pocit, že je rádio ve středu dění. Občas se ovšem zastavil a sdělil, že ho zasáhli vodním dělem, a tak musí počkat, než steče voda dolů po skle budky. Měli jsme naprosto bezprostřední informace z první ruky.“ Signatáři Charty 77 poskytovali rádiu v Mnichově informace o tom, co se v zemi děje. Nejen skrze telefony, ale posílali i pohlednice nebo dopisy, které obvykle putovaly přes Vídeň.

V REVOLUČNÍCH DOBÁCH JE OVĚŘOVÁNÍ TĚŽKÉ

Ve středu dění byla stanice i při sametové revoluci. Tehdejšímu řediteli československého vysílání Pavlu Pecháčkovi se podařilo dostat vízum do Československa a režim od něj čekal, že se setká s některými disidenty, ale neudělá nic, co by ohrozilo jeho pobyt v Československu. Navzdory tomu aktivně pokryl veškeré revoluční dění – stál třeba na balkoně Melantrichu při Havlově prvním výstupu a dalších. Česká televize a rádio se tehdy neodvážily pokrýt tyto události objektivně a Pavel Pecháček vzpomíná, že byl tenkrát jediný česky mluvící novinář na Václavském náměstí. Svobodná Evropa tak mohla přinést nezkreslené informace, což bylo důležité také pro lidi mimo Prahu, pro které byla stanice po nějakou dobu jedním z mála informačních kanálů, díky kterým se mohli o dění v hlavním městě dozvědět objektivní informace.

O popularitě rádia v té době svědčí i fakt, že když Pecháček dorazil do hotelu Evropa na Václavském náměstí, kde po dobu návštěvy země bydlel, a prozradil recepční své jméno, adresu a povolání, dala mu lepší pokoj s okny přímo na náměstí. Řekla mu, že si musí pospíšit, protože venku se něco děje a trvala na tom, že to rozhodně nesmí říct jejímu šéfovi. Na náměstí bylo přes sto padesát tisíc lidí a Pavel Pecháček první den reportoval přímo z hotelového okna.

Reportáž Pavla Pecháčka vysílali z Václavského náměstí do celého Československa. Kromě popisu situace okolo se soustředil také na nahrávání zvuků a projevů. Lidé mohli slyšet demonstranty provolávající slogany a všeobecné vzrušení. Podle dopisu, který dostal od slovenského studenta, bylo prý jeho hlášení jako oheň, který se šířil. Díky tomu se opravdové dění z Prahy dostalo i na Slovensko, což lidi v zemi motivovalo udělat totéž. „Svobodná Evropa byla v trvalém (víceméně korespondenčním) styku se vším, co se dělo v ČSR. Před listopadem

jsme měli velmi jasnou představu o tom, co se odehrává tady, a tušili jsme, že jsme i zdrojem informací pro spoustu lidí doma. Že to byla až taková spousta lidí, to jsme mohli jen doufat. Realita ale předstihla všechny naše představy – po našem příjezdu se ukázalo, že nás lidé znají podle jmen a hlasu. V té době jsme se nacházeli ve stavu takřka euforickém. Téměř nepřetržitě jsme vedli kulaté stoly, selektovali jsme informace a komentovali dění, které se na nás řítilo jako lavina,“ vzpomíná Jefim Fištejn.

Informační lavina byla při revolučním dění opravdu velká. Jedna z nejzásadnějších informací, která byla pro dění celé Sametové revoluce klíčová, byla zpráva o úmrtí studenta Martina Šmída při zásahu na Národní třídě. Zpráva to byla falešná a dodnes kolem ní zůstává spousta otázek. Ověření takové informace bylo v událostech revoluce podle Fištejna velmi těžké.

První, kdo do Svobodné Evropy tuhle zprávu zavolal, byla Východoevropská tisková agentura: „Pro Svobodnou Evropu vždy platil princip dvou zdrojů, ale zkuste při revoluci najít na sobě dva nezávislé zdroje.

Informace popisovala prohlášení účastnice demonstrace, která prý na vlastní oči viděla studenta Šmída, jak leží u zdi na chodníku a je očividně zabitý. Ukázalo se, že ověřit takovou věc bylo nesmírně složité, protože studentské skupiny byly v té době silně infiltrované agenty StB. Je ale potřeba říct, že Svobodná Evropa nebyla první novinářská autorita, která zprávu pustila. První byla Východoevropská agentura, od které přebíraly zprávy mnohé další zahraniční agentury,“ popisuje Fištejn.

SVOBODNÁ EVROPA SE VRACÍ DO EVROPY

Svobodná Evropa, kterou založil Kongres USA, začala vysílat v roce 1951. Po revolučním roce 1989, kdy padla většina evropských režimů, ztratila spousta Listopad 2019 STUDENTA 21

TÉMA

redakcí svůj smysl a jedna po druhé se postupně uzavřely. Rádio má pravidlo, že nevysílá do zemí, které jsou v přátelském vztahu s USA. Zavřely se východoevropské redakce počínaje Maďarskem, Polskem, Pobaltím, československá redakce skončila jako jedna z úplně posledních. Dnes ze všech původních redakcí zbylo jen pár Balkánských, sídlících v zemích, které nejsou členy EU. Aktuálně se vysílá v dvaadvaceti zemích a v šestadvaceti jazycích, rádio hospodaří s rozpočtem sto dvaceti čtyř milionů dolarů. Paradoxní je situace v Maďarsku – tamější redakce sice vysílání odstavila jako jedna z prvních, vzhledem k aktuálním událostem v zemi se však čeká na jeho obnovení. Krok už schválil Kongres USA, teď jde jen o to přenést plán do reality.

Podle prvotních odhadů by se vysílání mohlo spustit na jaře příštího roku. Rádio tak reaguje na současnou

situaci na maďarské mediální scéně, kdy většinu informací ovládá Orbán a jeho lidé.

Jefim Fištejn podotýká, že rádio nikdy nedělalo propagandu. Snažilo se a stále se snaží do zemí, ve kterých vysílá, dostávat jen informace o tom, jak funguje demokracie: „Jak fungují spolky a spolkový život, jak fungují náboženství a jaký je jejich vztah se státem, jak by měly být nastavené vztahy zaměstnanců s podnikateli. Dneska se to může zdát banální, ale tehdy to bylo v Sovětském svazu a v zemích východního bloku neznámé. Jaké jsou instituce demokracie, systém voleb, rozdíly mezi volebními systémy… Ukázalo se, že i dnes jsou tyto věci v zemích, kam vysíláme, velmi málo známé. Aktuálně máme aktivní redakce v Ruské federaci, na Ukrajině, v Albánii a v zemích Orientu – Írán, Irák, Afghánistán. Tam je jedna z největších redakcí, ze které se vysílá ve třech jazycích. A ani tam lidé nemají ponětí, jak fungují instituce.“ Cílem rádia je vzdělávat v otázkách demokracie a otevřeně informovat. Fištejn jako příklad uvádí zmíněnou afghánskou redakci Rádio Svobodný Afghánistán, jehož poslechovost je nejvyšší na světě.

Když probíhá souboj prezidentských kandidátů, probíhá právě v tomto rádiu, protože žádná z místních stanic nedokáže být tak objektivní a neutrální.

NOVINÁŘEM NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ

Novinařina rozhodně není nejbezpečnější profese a práce ve Svobodné Evropě už vůbec ne. Kromě výhružek či napadení můžou skončit novináři i ve vězení.

Na konci října byl na Ukrajině doněckými separatisty odsouzen novinář Svobodné Evropy Stanislav Asejev na patnáct let vězení za údajnou špionáž ve prospěch Kyjeva a za výzvy k extremismu. „Jsem stoprocentně přesvědčený, že je to pořád velmi nebezpečné. Třeba v Rusku jsme tolerováni, protože tam funguje oficiální kancelář, která je přihlášena u cenzorského úřadu. Ten si všechny obsahy bedlivě čte a dbá na to, aby nebyl porušen ruský zákon. Stát se to může nechtěně, například když opakujeme některé pořady, a do etéru se tak den před volbami dostane rozhovor, který se nahrál už v předvolebním období. V Rusku mají takzvané volební ticho, a tak je podobná věc porušení zákona. Strašně taky závisí na atmosféře a na rusko-amerických vztazích.

Rusko naši kancelář nicméně nezavřelo hlavně proto, že ono má v USA vlastní vysílání Russia Today a nechce přijít o silný propagandistický nástroj,“ vysvětluje Fištejn, jak snadné je dostat se do problémů.

I dnes ale existují země, kde není možné vysílat nebo dělat dopisovatele vůbec. Turkmenistán nebo Írán spolupráci se Svobodnou Evropou zakazují a lidé to dělají na vlastní pěst a riziko. „Jediný postup je vyřvávat to na celý svět. Přitáhnout pozornost publika i médií. Pozice našich novinářů v dané zemi je určená podle toho, jak silný je její režim. Jakmile sklouzává k autoritářství, vždycky tahle práce začíná být nebezpečná,“ uzavírá Fištejn.

22 STUDENTA Listopad 2019

Vydejte se s Respektem stopem po Evropě K předplatnému v digitální a tištěné verzi na 6 měsíců dostanete jako dárek knihu Prázdniny v Evropě od Ladislava Zibury.

Speciální cena pro studenty

jen 121 Kč za měsíc Objednávky a další nabídky na www.respekt.cz/studenta.

Nabídka platí pro nové nebo navýšené předplatné do 5. 1. 2020 nebo do vyčerpání zásob.

SM000348

KDYŽ CHCEŠ DĚLAT DOBRO, ALE PORUŠUJEŠ TÍM ZÁKON

Ačkoli jsme neustále upozorňováni na to, jak hrozně jídlem plýtváme, a jedna třetina potravin na světě se vyhodí, zachránit jídlo není vůbec snadné. Legislativa to neumožňuje a na aktivisty, kteří se snaží zachraňovat stále konzumovatelné potraviny z kontejnerů, čekají kamery, zamčené popelnice a mnohdy i policie. S mnohem většími problémy se pak potýkají ve chvíli, kdy chtějí jídlo darovat lidem v nouzi – obvinění ze zabírání veřejného prostoru, návštěvy policie i možné pokuty jsou jen zlomkem komplikací, které na dobrovolníky čekají.

P

odle statistik OSN se každý rok na světě vyhodí 1,3 miliardy tun jídla, tedy zhruba jedna třetina všech potravin. To odpovídá množství, které by dokázalo nasytit až tři miliardy lidí. Na světě přitom stále devět set tisíc lidí hladoví a trpí podvýživou. Plýtvá se v celém řetězci, ať už se jedná o zemědělskou výrobu, nebo spotřebu v domácnostech. Právě tam se prý dle odhadů Evropské unie vyhodí více než polovina celého objemu potravin, které místo snědení letí do koše. V zemích EU průměrně každý člověk za rok vyhodí 173 kilogramů jídla.

V České republice jsou čísla naštěstí nižší, i tak ale stále vysoká: „Ministerstvo zemědělství průběžně zjišťuje ztráty v jednotlivých článcích potravinového řetězce, v České republice každý člověk průměrně vyhodí přes 80 kilogramů jídla ročně. Vyhazuje se především pečivo, ovoce a zelenina. Dále často končí v koši mléčné výrobky a uvařená jídla, která se nestihnou včas zkonzumovat,“ uvádí tiskový mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý.

FOOD NOT BOMBS MIMO ZÁKONY

Změnit osud potravin se pokouší nejedna organizace. Jednou z nich je i celosvětová iniciativa Food Not Bombs, sdružení na sobě nezávislých skupin lidí, kde dobrovolníci rozdávají zdarma veganské a vegetariánské jídlo těm, kdo si ho sami nemůžou dovolit. Projekt vznikl v roce 1980 v Americe, kde státní sociální systém moc nefunguje a kdo propadne sítem, musí si pomoct víceméně sám, rozšířil se ale po celém světě.

Veganské a vegetariánské jídlo se rozdává nejen z etických důvodů, ale taky kvůli tomu, že z rostlinných produktů se nají mnohem víc lidí. „Na přípravu pokrmů se snažíme používat suroviny, které by se jinak vyhodily.

Jedná se o potraviny, které buď přímo pocházejí z kontejneru (takže musely být z kontejneru vybrány a vyčištěny), ale jsou stále v pořádku, anebo potraviny, které to mají skoro spočítané a hrozí jim vyhození,“ vysvětluje původ potravin Markéta, jedna z členek skupiny (která si vzhledem 24 STUDENTA Listopad 2019

Text: Stanislava Wolfová, foto: Unsplash

KONTEXT

→ FOOD NOT BOMBS VS. ZBYTEČNĚ VYHOZENÉ JÍDLO

k nezákonnosti projektu nepřeje být jmenována a v celém článku proto budeme používat falešné jméno). „Food Not Bombs se objevuje v šedé zóně zákona.

Když nad tím člověk přemýšlí, vytahovat potraviny z kontejneru sice legální z právního hlediska není, morální ale rozhodně ano. Pokud někdo vyhodí potraviny, které jsou stále konzumovatelné, je opravdu v pořádku je vyhodit?

Přinejmenším je morální je z té popelnice vytáhnout a dát jim druhou šanci. Odpad je stále ve vlastnictví někoho – supermarketu, svozových složek – a pokud vyhozené věci z popelnice vezmeš, právně jim kradeš odpad. Chápeš, jak je to absurdní? “ dodává dobrovolnice.

Do kontejnerů se z pultů obchoďáků dostanou například potraviny, které nevypadají z hlediska spotřebitele lákavě, třeba starší ovoce a zelenina. Získávání potravin z popelnice se pak anglicky (a oficiálně) říká dumpster diving. Někteří dobrovolníci ale nemusejí sahat na dno odpadu a jsou schopní si domluvit třeba zbytky z místního marketu nebo trhu. Někde pomáhají i studenti, kteří můžou dát na konci týdne do bedýnek na kolejích potraviny, které jim před odjezdem domů zbyly. „Schraňuješ potraviny a ty rozdáváš dál bez rozdílu.

Je tam ale spousta faktorů, které ti záchranu potravin z popelnice znepříjemňují. Není to zákonné, všude jsou kamery, zamčené popelnice, ochranka i policie. Může to být taky nepříjemné, protože ta popelnice může být delší dobu nevyvezená a smrdět. Člověk taky musí přemýšlet a brát opravdu jen to, co je neotevřené. Jde nám v první řadě o to, zachránit ty potraviny, dává nám smysl je posílat dál. Vaří a rozdávají se samozřejmě jen potraviny, u kterých jsme si jistí, že jsou v pořádku – nejsou plesnivé nebo jiným způsobem nekonzumovatelné. Často také ti, co vaří, s těmi lidmi jedí,“ popisuje záměry iniciativy Markéta.

Sama se na svém Erasmu setkala s tím, že je možné se na získání potravin domluvit. Seznámila se s paní, která byla domluvená se supermarketem a přebírala vyřazené ovoce a zeleninu, které si brala pro zvířata na statek. „Říkala mi: ‚Holčičko, to nedělají kvůli našim hezkým očím, to dělají kvůli penězům, kvůli tomu, že na tom ušetří. Když zeleninu nehodí do kontejneru, tak za jeho vývoz nebudou muset platit.‘,“ vypichuje důležité téma Markéta. A takhle to prostě je. Celou dobu jde jen o peníze. Za svoz odpadu se musí platit a peníze jsou i důvod, proč se kontejnery zamykají. „Když ho necháš otevřený, tak se vždycky najde někdo, kdo si pro ty potraviny přijde. A když si pro ně přijde, tak to znamená, že si je nekoupí,“ upozorňuje dobrovolnice.

Nutno podotknout, že Food Not Bombs operují hlavně s ovocem, zeleninou a jinými potravinami, které kvůli rozhodnutí některého zaměstnance supermarketu skončily v odpadcích, přestože nemusely. K trvanlivým potravinám realita v tomto ohledu naštěstí tak neúprosná není a v Česku se je dnes už z obchodů daří zachraňovat. Všechno díky novele, kterou před třemi lety přijal parlament a která obchodům

s prodejní plochou větší než čtyři sta metrů čtverečních ukládá povinnost dávat neprodejné, ale stále bezpečné potraviny do potravinových bank. „Darované můžou být potraviny s deformovanými obaly, potraviny nesplňující minimální velikost písma, potraviny s blížící se exspirací atd. Do okamžiku, než byla přijata zmíněná novela zákona o potravinách, musely být tyto potraviny staženy z trhu, přeznačeny nebo zlikvidovány. Pro srovnání, v roce 2012 potravinové banky získaly pouze 93 tun potravin, v roce 2018 už si ale přišly na 4000 tun,“ vysvětluje mluvčí Ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý.

JÍDLO BEZ PAPÍRŮ NEDARUJEŠ

Teď ale zpátky k Food Not Bombs. Pokud už dobrovolníci potraviny získají, velkým problémem je pro ně taky to, jak je lidem darovat. Zákon číhá na každém kroku, a tak i uvařit a dát někomu něco zadarmo, není úplně jednoduché. „Darovat hotové pokrmy samozřejmě lze, pokud má tuhle možnost provozovatel potravinářského podniku nastavenou v rámci HACCPu (systém kontrolních kritických bodů ve výrobě, kde jsou zohledněna všechna rizika při produkci potravin). Pokud pravidlo někdo poruší, jsou tu nastaveny sankce. Při uvádění nebezpečných potravin na trh hrozí pokuta až do výše padesát milionů korun. Mezi nebezpečné potraviny patří například potraviny neznámého původu, potraviny neoznačené či nedostatečně označené a potraviny s prošlým datem použitelnosti,“ přibližuje Vojtěch Bílý.

Podle něj je na ty, kteří rozdávají jídlo zadarmo potřebným, nutné pohlížet jako na regulérní provozovatele potravinářského podniku. S tím je pak spojena spousta povinností, které je nutné splnit. Třeba právě dosledovatelnost použitých surovin a potravin, odpovědnost za potraviny, které uvádějí na trh, registrace u dozorového orgánu při zahájení činnosti a vhodná provozovna. Takových podmínek s potravinami sebranými z kontejneru docílíte jen těžko. „Pokud chceš někomu něco darovat, musíš jít na veřejné prostranství, aby se k tobě lidé v nouzi dostali. Ale pokud si s várnicí s polívkou někam stoupneš, už takzvaně zabíráš veřejný prostor a dostáváš se do sporu se státem.

Zábor prostoru by dal vyřešit povolením, to ale určitě nedostaneš v případě, kdy rozdáváš jídlo, které nevzniklo ve specializovaném zařízení. Zlegalizovat to je aktuálně nemožné,“ přibližuje začarovaný kruh dobrovolnice Markéta a doplňuje jeden příklad za všechny: „Když si uděláš s kamarády piknik, rozhodně k vám nepřijde policajt a neřekne ti: ‚Vy si tady navzájem rozdáváte jídlo?

Kde jste ho vzali, z čeho jste ho uvařili? A máte hygienický průkaz?‘“ Podle ní se za pojem piknik dá schovat ledasco a Food Not Bombs si tak našli svou cestu.

S tím ale mají lidé často problém, protože vnímají lidi bez domova jako něco nežádoucího a odporného, často na ně nekoukají jako na lidské bytosti. „Policii pak přivolávají stížnosti lidí, že se jim v poledne uprostřed parku scházejí bezdomovci. Ve chvíli, kdy dostane pár

VYTAHOVAT POTRAVINY Z KONTEJNERU SICE NENÍ LEGÁLNÍ, MORÁLNÍ ALE ROZHODNĚ ANO Listopad 2019 STUDENTA 25

telefonátů, musí konat a nemá na výběr. Je potřeba, aby si lidi uvědomili, že skončit na ulici není až tak složité a stát se to může třeba i jim. Když se s lidmi ulice bavíš, zjistíš, že to neměli v životě lehké – spousta mužů bylo vyhozena svými manželkami z domu, někteří lidé mají psychické problémy, anebo jsou to senioři, kteří ve svém věku už ani pracovat nemají, jejich důchody jsou ale tak malé, že normální život nezvládají,“ vysvětluje dobrovolnice.

OSVĚTA OD ZACHRAŇ JÍDLO

V ČESKU KAŽDÝ ROK VYHODÍME PŘES 80 KILO JÍDLA NA OSOBU 26 STUDENTA Listopad 2019

Nejen supermarkety jsou zdrojem plýtvání, velkou měrou mu přispíváme my sami. Dřív si lidé jídla vážili a v domácnosti nepřišlo nic nazmar. Určitě nejsem jediná, jejíž babička sní úplně celé jablko, ze kterého zbyde jen šťopka. Nebyla zvyklá vyhazovat celý ohryzek. Jenže dnes už nám nejsou po chuti mrkve, které nejsou rovné jak pravítko. A právě tím se zabývá organizace Zachraň jídlo. „V průběhu posledních let děláme různé akce pro veřejnost – jezdíme třeba na pole, kde po sklizni sbíráme zbytky pro potravinové banky. Teď máme za sebou křest naší kuchařky Zachraňme jídlo v kuchyni, na kterém jsme rozdali tři sta žemlovek uvařených ze surovin, které by se jinak nevyužily. Konkrétně šlo o croissanty, které měly smůlu kvůli tomu, že měly špatný tvar, a hrušky ze sadu,

které se už nestihly posbírat,“ uvádí mluvčí Zachraň jídlo Anna Strejcová. Při akci se ale na rozdíl od Food Not Bombs nepohybovali na hraně zákona, jelikož jídlo uvařili ve spolupráci s profesionální cateringovou společností a všechny potraviny skladovali v takových podmínkách, jaké zákon vyžaduje.

Rozdávání potravin totiž není jejich primárním cílem. „Většina našich aktivit se odehrává v on-line prostředí.

Chceme veřejnost hlavně informovat, jak neplýtvat potravinami. A chtěli bychom se jako organizace do budoucna věnovat spíše prosazování systémových změn. V průběhu let také vidíme, že jsou firmy ochotné se do takových akcí zapojovat, je to pro ně vlastně už prestižní. A to je to, o co jsme se snažili. Aby to lidé začali vnímat jako důležitou věc,“ popisuje zkušenosti organizace Zachraň jídlo její mluvčí.

Sama Anna Strejcová považuje za hlavní důvod pro plýtvání potravinami to, že jich máme hodně a je možné si je koupit na každém kroku. Člověk pak často zapomene, co má doma a co by měl zpracovat. A jak by se dali lidé motivovat? „Určitou skupinu lidí lze motivovat ekologickým aspektem – produkce jídla totiž úzce souvisí se snižováním počtu obalů, čímž se lidé teď dost zabývají. Tahle skupina ale bude vždycky menší a dlouhodobě z průzkumů vychází, že pro lidi hraje hlavní roli ten ekonomický aspekt, tedy jestli můžou ušetřit,“ uzavírá mluvčí.

KONTEXT

→ OCENĚNÉ EKO ZLEPŠOVÁKY

NEPLÝTVAT, ZNOVU VYUŽÍVAT & UČIT TO I DĚTI

Bylo by lepší, kdyby projekt nemusel existovat.

To o sobě říkají zakladatelé Nesnězeno, který pomáhá restauracím zbytečně neplýtvat jídlem.

Prakticky to samé by se dalo říct i o programu Včelí stráž, který vysvětluje dětem, jak potřebné je dnes chránit včely. Oba nápady (a nejen tyhle dva) si za pomoc životnímu prostředí odnesly letošní cenu E.ON Energy Globe.

J

e spousta projektů, organizací a firem, které by nemusely existovat, pokud bychom jako lidstvo byli k sobě, ke druhým i k prostředí, ve kterém žijeme, ohleduplnější. Jenže to je čistá utopie, a tak je důležité tyhle myšlenky alespoň podporovat a pomáhat jim přežít. Je fajn vidět, že lidí, kteří se aktivně snaží řešit své okolí, přibývá.

NEPLÝTVAT JÍDLEM

Nesnězeno Michaely Gregorové a Jakuba Henniho umožňuje restauracím doprodat všechno, co v daný den uvařily. Tedy i ty porce, které by se jinak vyhodily.

Provozovatelé zapojených restaurací a bister svoje zbylá meníčka jednoduše vyvěsí se slevou v aplikaci, odkud si je hladoví strávníci ještě jednodušeji koupí.

Oběd za půlku k večeři? No jasně, to chceš!

Od svého startu už projekt zachránil přes sedmnáct tisíc porcí a jejich cílem je dosáhnout milionu. „Plánujeme také rozšíření do obchodů, které prodávají zboží s exspirací, a dále jsou na řadě hotely,“ říká Michaela, která společně s Jakubem za svou snahu získala v soutěži titul Absolutní vítěz a odvezla si mimo jiné i první čistě elektrickou Škodovku Citigo iV.

Kromě Nesnězena E.ON ocenil i další zajímavé a potřebné projekty. V kategorii vzdělání zvítězila inicia­ tiva Včelí stráž, která spojuje děti z celé republiky

E.ON ENERGY GLOBE Už jedenáctým rokem oceňuje společnost E.ON ty nejlepší nápady, které šetří nejen energii, ale hlavně životní prostředí, a to jakýmkoli způsobem.

Ať jde o záchranu včel a nesnědeného jídla, anebo o efektivní znovuvyužívání odpadu, všichni letošní vítězové tak mají společné jedno – jejich projekty jsou šetrné, inovativní a nám všem by měly sloužit jako velká inspirace.

Přečíst si o nich víc můžete na energyglobe.cz Listopad 2019 STUDENTA 27

SM000352

ADVERTORIAL

K ČEMU JSOU VČELY?

a učí je o důležitosti včel a včelstev pomocí seminářů, setkávání a kroužků. Jak se starat o včely, jak jim pomáhat a jak obecně dát pozor na to, aby nás neopustily nadobro, se tak díky nim učí i ti nejmenší, což je bezpochyby fajn.

Další ocenění si odnesla energeticky úsporná školka v Sedlejově nebo dva projekty zaměřené na to, jak zbytečně nevytvářet, efektivně sbírat a ideálně i znovu využít odpad, kterého každý z nás produkuje požehnaně. Oba jsou z Moravy – město Vsetín, které v současnosti patří mezi ta nejzelenější v republice a Institut cirkulární ekonomiky v Brně.

Vsetín vybudoval nová logistická centra pro zpracování odpadu, limitoval v celém městě použití igelitových tašek a plastových lahví nebo kelímků a nově také přichází s podzemními kontejnery na třídění odpadu. V Brně zase do ulic vyjel historicky první autobus městské hromadné dopravy poháněný čistě biometanem, tedy plynem, který je vyráběn z odpadní biomasy – bus jezdí na plyn vyrobený v místní čistírně odpadních vod z čistírenských kalů a v testovacím provozu najezdil přes pět tisíc kilometrů.

Pokud máte pocit, že by si podobné vítězství zasloužil projekt ve vašem okolí, není nic jednoduššího, než ho přihlásit do dalšího ročníku. Nebo se rovnou pusťte do díla a zkuste vyplnit díru na trhu. Protože nakonec to můžete být třeba i vy sami, kdo si ocenění příští rok odnese.

KONTEXT

→ SUPERŽENY VE VEDOUCÍCH POZICÍCH

Martina za sebou měla zajímavou sbírku manažerských pozic napříč financemi a telekomunikacemi, když se rozhodla změnit cestu a rekvalifikovat se na IT. Prostě ji to bavilo a chtěla se dozvědět víc, i když už byla ve věku, kdy kariérní zaměření mění málokdo. „Pevně věřím, že když chcete něco změnit, tak nikdy není pozdě,“ říká.

28 STUDENTA Listopad 2019

Žena ve vedoucí pozici je často popisovaná jako jednorožec nebo jako Columbova manželka – všichni o ní mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Realita přitom není tak vyhrocená. I když jsme stále pod průměrem EU, počty žen ve vedení společností v poslední době pomalu rostou. „Setkávám se často s tím, že firmy by do vedoucí pozice ženu uvítaly, nenašly ale odpovídající kandidátku,“ říká Martina Lovčíková, seniorní manažerka ze společnosti Accenture, která má sama nejednu vedoucí pozici za sebou. Čím to je, že je ve vysokých pozicích stále tak málo žen?

Těžko se mi to hodnotí, protože jsem se pohybovala ve společnostech, kde byly ženy ve vedení vítány. Potkala jsem se se spoustou inspirativních žen v top pozicích jako CEOs, CIOs nebo CFO a byly úžasné. Také jsem se setkala s tím, že byly měřítkem pro superschopnosti

ostatních žen a pomáhaly jim jako mentorky. Mně osobně to vyhovovalo, protože když od vás někdo hodně očekává a věří vám, je jednodušší očekávání naplnit. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by ženy byly vnímány jako méně kvalifikované pro vysokou manažerskou pozici.

Foto: Lukáš Bíba

ADVERTORIAL

MARTINA LOVČÍKOVÁ

KDYŽ VÁM NĚKDO VĚŘÍ, ZVLÁDNETE HODNĚ

Statisticky to tak ale je.

Možná je to i tím, že vrcholový management je dost specifická disciplína a ne každý touží vést armády lidí a přijmout i tlak a velkou zodpovědnost. Pevně ale věřím, že každý může v práci dělat to, co ho baví, a když si za tím jde a zdraví mu slouží, má dobrou šanci svého snu dosáhnout. To platí pro muže i pro ženy.

Je potřeba brát v potaz i fakt, že ženě do kariéry ve velké většině případů vpadne mateřská.

Anebo muži rodičovská – na dítě jsou v ideálním případě dva. Myslím ale, že před tím už většina firem oči nezavírá a naopak se snaží rodiče a jejich návrat do práce podporovat, vytvářet speciální programy a pracovní režimy, budovat firemní školky atd. Kvalitní pracovníci jsou totiž strašně důležití a firmy o ně nechtějí přijít. Znám spíše případy, kdy firmy mají zájem s maminkami zůstat v kontaktu i při mateřské. A v posledních letech jsem nezažila, že by byl po mateřské problém znovu nastartovat.

Vy sama jste na mateřské byla jen čtyři měsíce.

Proč tak krátce?

Mě moje tehdejší práce hrozně bavila, pracovala jsem s úžasnými lidmi na zajímavých projektech a já se toho nechtěla vzdát. Firma mi umožnila flexibilní pracovní dobu a měla jsem zázemí doma.

Neměla jste pocit, že vám doma něco utíká, zatímco jste v práci?

Neměla. Vždycky jsem se snažila – a stále se snažím – každý den neošidit ani práci, ani rodinu. Je to ale neustálý boj, to přiznávám. I kvůli tomu musím říct, že rodina mi pomohla zlepšit time-management. Mám to potvrzené i od kolegyň a kamarádek – strašně vás to zefektivní a každou minutu pak dokážete využít naplno.

Každému, kdo bojuje s time-managementem, doporučuji pořídit si rodinu. To vás perfektně vyškolí. (smích) Takže pro vás dítě nebyla v kariéře překážka, ale spíš prostředek ke zlepšení?

Tak bych to asi úplně neřekla. Překážka určitě ne a rozhodně to doporučuji! (smích) Vždycky je zároveň možnost začít sbírat pracovní zkušenosti už při škole, a to i v případě, že je váš sen velká rodina. Při škole nebo v první práci si můžete spoustu věcí vyzkoušet, zjistit, co vás baví a co ne, kde si dokážete sebe představit a kde naopak, jaká firemní kultura vám vyhovuje atd. Třeba se díky tomu dostanete do kontaktu se zajímavou firmou a lidmi a svoje životní plány ještě rozvinete dalšími směry.

Vám se to stalo?

Jasně. Já nikdy nechtěla pracovat ve financích, pak jsem při vysoké šla do finanční instituce v létě na

brigádu a tak mě to chytlo, že jsem pak z oboru odcházela až po deseti letech. (smích) Do IT? Do telekomunikací, o kterých jsem toho mnoho nevěděla, a musela jsem se pořád učit. IT přišlo až později, když šla dcera do školky a já si říkala, že je život strašně krátký, a hledala jsem něco nového, co by mne bavilo a uživilo. Informační technologie bych doporučila studovat všem, ať už se později chtějí pohybovat v jakémkoli oboru.

I holkám?

Zejména holkám! (smích) Řekla bych, že ženy dokážou do technických oborů, které byly historicky spíše mužské, přinést svěží myšlenky, kreativitu a nové vize. Přece jen jsou ty naše levé a pravé hemisféry naprogramované trošku jinak a právě ty odlišnosti můžou vést ke skvělým výsledkům. Byla by škoda se omezovat jen na polovinu populace v momentě, kdy potřebujete stále více kvalifikovaných lidí, což je realitou většiny firem. A proto je potřeba podpořit dívky a ukázat jim, že jsou v oboru velmi vítané a najdou bez problému uplatnění.

Diverzita, tedy rozmanitost a nejen genderová, vytváří příjemné pracovní prostředí a na Accenture se mi líbí, že o tom nejen mluví, ale na každém kroku je vidět, že je nedílnou součástí firemní kultury.

Co je podle vás při budování kariéry úplně nejdůležitější?

Nejen pracovat, ale taky se umět radovat ze života a odpočívat. Nezapomenout na svoje zdraví, fyzické i psychické. Vím, o čem mluvím. Všechno není vždycky dokonalé a podle plánu a člověk by se tím neměl nechat zlomit, když něco nevyjde. Velkoryse tolerovat nedokonalosti světa a nebrat si věci moc osobně – tak bych to formulovala.

Dobře, že to zmiňujete. Spousta mladých lidí má právě s tím psychickým zdravím docela problémy už dnes.

To je mi moc líto. Ono to souvisí i s dobou, která dává příliš velké množství příležitostí a zároveň nabízí nekritické srovnávání také díky sociálním sítím. To je velký tlak na sebevědomí a může se projevit negativně na zdraví. Pokud už se nějaké problémy vyskytnou, je potřeba je řešit – v Accenture jsme například vytvořili speciální program Mental Health Allies, který pomáhá řešit psychické problémy zaměstnanců prostřednictvím technologií ale i samotných kolegů. Jestli mám tedy mladým na začátku kariéry něco poradit, tak bych řekla: dělejte především, co vás baví a naplňuje, protože práce vám má dělat především radost.

ACCENTURE Zatímco mnoho jiných firem o diverzitě jen mluví, v Accenture jde o každodenní realitu. Nejen v jejich IT odděleních tak najdete hromadu chytrých a šikovných žen, ale také různých národností, etnik, kultur a pohledů na svět. Šanci dávají každému, kdo je dostatečně nadšený a má chuť na sobě pracovat, a to i když třeba zrovna nemá žádné předchozí pracovní zkušenosti. Své největší talenty si totiž rádi vychovávají sami. V čem se u nich můžete uplatnit třeba právě vy, najdete na accenture.com/ cz-cs/careers Listopad 2019 STUDENTA 29 SM000330

KONTEXT

→ ZAČÍNAJÍCÍ PRÁVNÍCI, NEDEJTE NA FILMY

Největší globální právní firma Dentons a její pražská kancelář patří mezi ty nejprestižnější v Česku. I koncipienti, kteří možná jinde trochu strádají, tu mají dost spokojený život.

Dostanou se k velkým klientům, podílejí se na spoustě zajímavých případů a s papírováním jim pomáhají asistenti k tomu určení. Pokud tak chcete i vy ze své právní praxe vytěžit maximum, doporučujeme mrknout na dentons.com a napsat jim.

30 STUDENTA Listopad 2019

REÁLNÁ PRAXE JE VÝRAZNĚ MENŠÍ DRAMA

Dlouhé hodiny v práci, minimum volného času a plat, co nepokryje ani nájem, i tak může vypadat kariérní praxe začínajícího právníka. Podle Šárky Smolkové a Petra Müllera ale realita dost záleží na advokátní kanceláři, kde pracujete. Oni dva si v pražské kanceláři Dentons rozhodně nestěžují. „Práce je určitě náročná, ale jednou jsem si ji vybral, tak by nebylo fér si na ni teď stěžovat,“ říká Petr.

Spousta lidí popisuje koncipienturu jako hodně práce za málo peněz, jak to vidíte vy? Šárka: To dost záleží na tom, v jaké kanceláři pracujete a na jaký obor se soustředíte. Minimální standardy toho, co byste jako koncipient měli dělat, totiž nijak přesně stanovené nejsou a z rozhovorů s některými kamarády vidím, že jsou místa, kde může praxe být skutečně taková, jak říkáte.

Petr: Koncipient může být leckde docela zahlcen administrativou. Musí si skenovat dokumenty, kopírovat a zajišťovat běžnou administrativu sám. My tady máme schopný tým asistentů, kteří tohle dělají za nás. Můžeme se tedy věnovat hlavně tomu, o čem by koncipientura měla být – aby si člověk osvojil praxi tak, že bude připravený na advokátní zkoušky.

Foto: Honza Mudra

ADVERTORIAL

DENTONS

Takže poměr výkon–odměna je v Dentons pro vás vyhovující?

Petr: Rozhodně. A nemyslím tím jen finanční odměnu, ale i možnost podílet se na opravdu velkých věcech s odborníky v oboru. Šárka: Přesně. Pracujeme tu s odborníky na různé oblasti, což je podle mě skvělé. Pokud řeším nějaký specifický problém, můžu se přímo tady v kanceláři obrátit na někoho, kdo je opravdu špička v daném oboru. On si na mě udělá čas a poradí mi. Získávám tu know-how, ze kterého budu velmi pravděpodobně čerpat po zbytek své kariéry. Člověk si podle mě také jednodušeji vybuduje v oboru dobré jméno, když pracuje v renomované kanceláři.

Petře, říkal jsi, že se podílíte na velkých věcech.

Petr: Těch je opravdu mnoho. De facto každý den se podílíme na těch vůbec největších transakcích v České republice s klienty z celého světa. Denně tedy komunikujeme v angličtině a spolupracujeme s našimi kolegy v zahraničí. Naše firma má kanceláře ve více než sedmdesáti zemích světa, což je pro nadnárodní klienty velice přínosné.

Co u takových transakcí jako koncipienti konkrétně děláte?

Petr: Velká část koncipientské praxe souvisí s draftováním smluvní dokumentace. Když se prodávají nemovitosti nebo velké společnosti, je s tím spjato velké množství dokumentů, které se musí připravit. Je samozřejmě spousta dalších činností, na kterých se jako koncipienti podílíme. Například před prodejem i nákupem společnosti děláme její právní prověrku. Šárka: Právní prověrka se provádí i před plánovanou koupí nemovitosti, při ní se zjišťuje, jestli stávající vlastník danou nemovitost skutečně vlastní, zda má nemovitost příslušná povolení od stavebních úřadů, co je obsahem nájemních smluv na prostory v nemovitosti atd.

Petr: Cílem v podstatě je, aby klient nenabyl toxický asset, u kterého se za pár let ukáže nějaký právní problém, a to ať jde o společnosti, respektive nabytí podílů v nich, které primárně řešíme my v rámci obchodního práva, nebo o nemovitosti, o kterých mluví Šárka.

Věděli jste, na co se chcete specializovat, už na škole, nebo to přišlo až tady v Dentons? Šárka: Oblast práva nemovitostí mě oslovila už v průběhu studia. Líbí se mi, když má naše práce hmatatelné výsledky a reálný dopad na okolí. Například nová výstavba může často pozitivně ovlivňovat charakter celých městských částí a usnadňovat nebo zpříjemňovat životy těm, kteří v postavených budovách žijí nebo pracují.

Petr: Mně se na obchodním právu líbí spolupráce s velkými nadnárodními společnostmi a to, že se můžu

podílet na opravdu velkých transakcích, o kterých si můžete běžně přečíst v novinách. Specializoval jsem se ale až tady v průběhu koncipientury. V rámci praxe při studiu jsem pracoval pro právníky ze všech oborů práva, které v kanceláři máme. Šárka: Je to tak, že student nebo paralegal, jak jim v Dentons říkáme, se na začátku zabývá všemi obory, aby si jich co nejvíce vyzkoušel, a specializuje se postupně.

Je něco, co vás po nástupu do praxe překvapilo, na co jste nebyli připravení? Šárka: Pokud studenti právnických fakult zakládají své představy o praxi koncipienta (popř. advokáta) na právnických filmech nebo seriálech, pravděpodobně budou z reality trochu překvapení. Náplní práce je spíše pečlivá příprava nebo revize různých dokumentů. Vyjednávání plná křiku a emocí opravdu nejsou naším každodenním chlebem.

Petr: No, před signingem, tedy podpisem smluvní dokumentace, nebo closingem, tedy vypořádáním celé transakce, mi někdy přijde dramatu až moc. (smích) Šárka: Je fakt, že některé momenty jsou akčnější než jiné. (smích) Pokud ale máme mluvit o tom, na co nás škola nepřipravila, tak rozhodně na to, jak v praxi aplikovat získané znalosti. Výuka na pražské právnické fakultě je dost teoretická a z mého pohledu se tak trochu počítá s tím, že si praktickou část student doplní v průběhu studia sám. Zároveň ale v Praze není nejmenší problém při studiu získat práci v oboru a studenti právnických fakult by s tím měli začít co nejdříve.

Petr: I následný přechod ze studentské praxe na pozici koncipienta vás v lecčem překvapí, a to hlavně s ohledem na zodpovědnost za výstupy a práci, kterou odevzdáváte či zasíláte klientovi. A práce koncipienta je samozřejmě časově náročnější.

Co je na vaší práci momentálně nejzajímavější? Šárka: Já v současnosti trávím dva dny v týdnu na tzv. secondmentu u jednoho z našich významných klientů, developera komerčních nemovitostí. Znamená to, že docházím přímo do kanceláře klienta a pomáhám s kaž­dodenní právní agendou. Připravuju smlouvy s různými dodavateli, vlastníky sousedních nemovitostí atd. Výhodou je, že pracuji přímo s projektovými týmy klienta, a získávám tak daleko praktičtější přístup k různým právním problémům.

Petr: My teď s kolegy v rámci našich pro bono aktivit, tedy právních služeb, které poskytujeme bez nároku na odměnu, pracujeme pro Nadační fond Eduzměna. Pro fond jsme vymýšleli vnitřní uspořádání, na jakém bude fond fungovat. Projekt má ušlechtilý cíl, a to změnit systém vzdělávání v České republice. To mi přijde jako naprosto zásadní a potřebná věc pro celou společnost a nadačnímu fondu v tomto velice fandím.

ŠÁRKA & PETR Šárka Smolková i Petr Müller vystudovali Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a v advokátní kanceláři Dentons začali působit už při škole. Šárka se ve své praxi zabývá nemovitostmi a Petr se zaměřuje na obchodní právo. Protože ale jeden obor s druhým ve spoustě věcí souvisí, často spolupracují a zkušenosti začínajících právníků ve velké mezinárodní kanceláři tak sbírají společně.

Listopad 2019 STUDENTA 31 SM000354

KONTEXT

→ ŽÍT ŽIVOT DO 150 LET

VĚDCI ŠLAPOU CESTU K VYSNĚNÉ DLOUHOVĚKOSTI Klimatické změny, nevyléčitelné nemoci a další biologické limity našeho organismu – zdravotnické společnosti dnes stojí před obrovskými výzvami, které musejí začít řešit co nejdřív. A některé už začaly. Například lidé z Johnson & Johnson se už dávno nezabývají jen výrobou ikonických dětských šamponů. Naopak, řeší i dost závažné a komplexní otázky naší budoucnosti

DEVĚT Z DESETI LIDÍ NA PLANETĚ DÝCHÁ ZNEČIŠTĚNÝ VZDUCH 32 STUDENTA Listopad 2019

Tím nejdůležitějším faktorem, který přímo ovlivňuje zdraví a život každého člověka, je prostředí, ve kterém žije. A naše planeta dostává poslední dobou docela zabrat. Lidský organismus je tak například daleko více vystaven výkyvům počasí, a zejména vzrůstající tepelné zátěži, infekční nemoci mění své typické chování a ve vzduchu létá daleko víc alergenů.

Devět z deseti lidí dýchá vysoce znečištěný vzduch a sedm milionů lidí na následky toho ročně umírá, což je obrovské číslo. „To, co ovlivňuje naše zdraví, není zdaleka jen kvalita zdravotní péče, které se nám dostává,“ říká Phil Dahlin, šéf globální divize Johnson & Johnson, která se zabývá udržitelností rozvoje. „Naše stravování, náš životní styl, ale i životní prostředí v tom hrají naprosto klíčovou roli. Proto jestliže chceme zdraví lidstva ovlivnit, co nejpříznivěji dovedeme, musíme se zabývat i těmito faktory.“ Některé lesnické a zemědělské praktiky například ovlivňují šíření infekčních chorob, Dahlin a jeho tým se o nich proto snaží zjistit maximum informací. Jednou z typických situací, které zkoumají, je proto kompletní obměna krajiny a to, jak se ve vší své komplexnosti projevuje na okolí. Například jaká je skutečná cena změny, při které se z tropického lesa vytvoří plantáže na palmový olej (a nemluvíme teď o penězích).

POROZUMĚT KONEČNĚ AUTISMU

I když podle statistik postihuje autismus globálně jedno dítě ze sta, pořád o této poruše dost věcí nevíme, a to například včetně toho, co ji způsobuje, což je poměrně klíčová informace, která nám chybí. „Na vině je zejména to, že většina dat, se kterými můžeme pracovat, pochází ze zpráv a poznatků rodičů nebo ošetřujících lékařů. Jde tak pouze o tradiční ‚tužka a papír‘ metody, neexistují napřidlad žádné krevní testy nebo jiné diagnostické mechanismy, které by nám pomohly nemoci lépe porozumět,“ vysvětluje Gahan Pandina, který se svým týmem stojí za unikátním projektem JAKE®.

Právě JAKE® se snaží tenhle nedostatek napravit a poskytnout vědecké komunitě dostatek objektivních dat k tomu, aby mohla poruchu skutečně hloubkově studovat, pochopit a ideálně do budoucna i redukovat její výskyt.

Projekt zahrnuje webový a mobilní systém, který monitoruje každodenní chování lidí s autismem, a také biosenzor, co dovede do detailu sledovat výrazy obličeje, pohyby očí a další potenciální znaky autismu.

A veškerá shromážděná data Pandina samozřejmě také poskytuje svým kolegům z oboru k rozsáhlému klinickému testování. Momentálně je tak například jedním z poradců skupiny AIMS-2-Trials, která obdržela historicky největší grant na výzkum vývojových duševních poruch.

Foto: Unsplash, Shutterstock

ADVERTORIAL

ZDRAVÍ PLANETY = ZDRAVÍ NÁS VŠECH

LEPŠÍ DIAGNOSTIKA, ÚSPĚŠNĚJŠÍ OPERACE

Kromě autismu se v Johnson & Johnson intenzivně zabývají také zkoumáním dalších závažných poruch a chorob od tuberkulózy přes Ebolu, HIV a Alzheimera až po jednu z nejzákeřnějších a nejrozšířenějších příčin úmrtí dneška – rakovinu, které opravdu ani v nejmenším nezáleží na tom, jak jste staří, chudí, bohatí nebo vlivní. Na svědomí má dnes jedno úmrtí ze šesti, a to globálně.

Některé typy rakovin jsou více zmapované než jiné, u spousty případů ale není příčina zjevná vůbec. Je toho tak dost, co o této nemoci stále ještě nevíme. Právě to se vědci v Johnson & Johnson snaží napravit. „Ze všech sil se snažíme výrazně změnit naše šance v boji proti rakovině a to nejde jinak než kolaborací napříč obory a zaměřeními od vědců až po lékaře,“ říká Joe Erhardt, který ve společnosti onkologický výzkum vede. „Naším cílem je dodat na trh nové a lepší možnosti léčení a nové a lepší typy léků.“ Vzhledem k tomu, že jednou z nejběžnějších cest, jak rakovinu eliminovat, je dnes operace, vyvíjí Erhardtův tým například fluorescentní barvy, které dovedou zacílit a opanovat nádor a celý ho obarvit a rozsvítit tak, aby chirurg, který ho odstraňuje, lépe viděl, kde nádor je a jak je veliký. A protože pacienti s rakovinou mají pětinásobně vyšší šanci vzniku sraženiny v plicích nebo ve větších žilách (a pacienti při chemoterapii dokonce ještě vyšší), vyvíjí se tu například i nový typ léků na ředění krve, který by s těmito statistikami dokázal dramaticky zatřást. A v klinických testech se už teď ukazuje, že potenciál léku je opravdu slibný.

3D TIŠTĚNÉ BUŇKY

„Od kovů přes polymery až po biologické materiály, které vypadají a chovají se jako živá tkáň, to vše už se dnes dá vytisknout na 3D tiskárně,“ vysvětluje Sam Onukuri, vedoucí švýcarského centra 3D tisku společnosti Johnson & Johnson. „Mluvím o chirurgických nástrojích a medicínských implantátech pro pacienty s různými problémy. A v budoucnu budeme velmi pravděpodobně tisknout i léky.“ Léky z 3D tiskárny v sobě budou mít senzor, který ošetřujícímu lékaři na telefon zvládne poslat upozornění, že byly polknuty. To je výborné řešení situací, kdy lidé (třeba i kvůli své nemoci) na své léky pravidelně zapomínají.

V současné době centrum tiskne hlavně specifické a vysoce personalizované chirurgické nástroje. To znamená, že každý pacient může být operován nástrojem, který přesně odpovídá jeho anatomii, což je nejen rychlejší a levnější, ale taky daleko preciznější.

Univerzální velikost totiž jen velmi zřídka sedne všem. „Kromě toho ale samozřejmě vyvíjíme i další zajímavé věci, aktuálně například prototyp tkáně chrupavky kolenního kloubu, která by pacientům mohla být voperovávána místo vlastní poškozené, a urychlila tak léčení,“ říká Onukuri. „Tohle pro mě má i osobní význam. Moje tchyně měla nedávno operovaná obě kolena, a kdybychom už měli tenhle prototyp hotový, mohl jí výrazně pomoct od bolesti a zkrátit dobu léčení.“ Dámy si zase díky 3D tisku brzy budou moct vyzkoušet pleťové masky na míru – obličej si jednoduše naskenují pomocí appky od kosmetiky značky Neutrogena v iPhonu, která jim podle typu pleti a specifických problémů, které kde na tváři mají, nakombinuje masku, která padne jako ulitá.

MEDICÍNA BUDOUCNOSTI Zapomeňte na dětské šampony, společnost Johnson & Johnson dnes patří mezi klíčové inovátory na globálním medicínském a kosmetickém poli.

Svou pobočku má i v Praze, kde najdete všechny její divize a taky středisko sdílených služeb, které podporuje pobočky firmy v rámci Evropy, Středního východu a Afriky. Pokud vás láká práce v oboru, který pomáhá lidem žít lépe, a zároveň hledáte pozici ve Financích, HR, Nákupu, Sales nebo v zákaznickém servisu, kde naplno využijete cizí jazyky, určitě koukněte na careers.jnj.com Listopad 2019 STUDENTA 33 SM000351

ROZHOVOR

→ STAHUJE KŮŽI ZVÍŘETE, OBLÉKÁ MASKU KITTCHENA

JAKUB KÖNIG O NOVÉ DESCE I BUDOUCNOSTI KUCHAŘE Jeho hudba je temná a naléhavá, jeho život protkaný světlem. Alespoň teď. Jakub König, autor úspěšných hudebních projektů Zvíře jménem Podzim a Kittchen, o sobě dal vědět novou deskou Září. Jsme tak svědky dalšího dílku projevů Jakubovy melancholické mysli, která zasazuje démonům v jeho životě ránu mezi oči a zároveň oslavuje všechno dobré, co se mu stalo. Jak deska vznikla a proč je to ideální hudba pro lidi trpící úzkostí?

34 STUDENTA Listopad 2019

Listopad 2019 STUDENTA 35

ROZHOVOR Hudebník, spisovatel a výtvarník Jakub König vypustil do éteru poslední desku projektu Zvíře jménem Podzim.

Teď se chystá vrátit jako Kittchen, kterého si možná pamatujete v černé kuchařské čepici přetažené přes obličej.

Zároveň má ambice oživit svou první kapelu Obří broskev. Velkým tématem je pro něj boj s démony, holotropní dýchání, kterým se mu daří je porazit, a všudypřítomný motiv psa.

36 STUDENTA Listopad 2019

Takže posluchači jsou vlastně pořád součástí tvého procesu.

Ano, protože to je výsledek nějakého mého hrabání se ke světlu. Ta cesta k lehkosti, radosti a lásce často vede přes spoustu těžkých věcí – nejdřív těch, které se ti staly zvenku, pak ale i těch, které se staly zevnitř.

To jsou věci, které ses sama naučila dělat, aby ses vyhnula bolesti. A všechny tyhle věci musíš znova projít a ty zrezivělé zámky odemknout a podívat se na strašidla v těch místnostech. Často jen proto, abys zjistila, že to třeba nejsou ani strašidla, ale jen prostěradla

nebo omyl. A že ten, kdo na tebe křiknul, to tak nemyslel a ty nejsi ve skutečnosti slabá a špatná. Tím jsem si důsledně procházel na první desce Kittchena a objeví se to i na té další, kterou chystám.

Ve tvých písničkách je často skloňovaný motiv psa. Proč?

Někdy v jednadvaceti přišel můj táta o nohu při nehodě na motorce. V nemocnici se seznámil s pánem, který do Česka vozil chrty. A taky se tam seznámil s mou mámou, takže jsem tady vlastně díky tomu, že táta přišel o nohu. No a táta bez nohy si pořídil ty strašně rychlé psy a jezdil s nimi na závody, kde hrozně vyhrávali. Zároveň byl ale pankáč, takže postupně přišel o bydlení a stal se z něj v podstatě bezdomovec. Ale psi hráli v jeho životě extrémně důležitou roli. Když se naši rozvedli, chodil jsem k tátovi do jeho velkého domu, který byl úplně prolezlý těmi velký chrty, kteří všude drápali a spali a lezli, a to bylo moje dětství.

Konkrétně k songu Psí sny jste točili i klip. Kdo jsou tedy ti psi, co jdou za kořistí? A kdo jsou malí psíčci?

Představoval jsem si malé pejsky, jak sedí u okna a koukají na ulici, kterou běží vlci. Ptal jsem se sám sebe, co

Text: Pavla Gabrhelíková, foto: Štěpán Svoboda

JAKUB KÖNIG

Zvíře jménem Podzim i Kittchen reflektují nějakou úzkost, smutek, naštvanost… Tvoje nejnovější deska Září je ale plná naděje. Co se změnilo?

Hudba pro mě byla způsob, jak se vypořádat s negativními zážitky. První deska Zvířete vyšla v době, kdy se mi začal měnit život díky holotropnímu dýchání a dalším věcem. Tudíž jsem objevil určité východisko v tom, jak pracovat s radostnými podněty, což jsem do té doby jako umělec moc neuměl. Zároveň je deska Září tak trochu pro lidi v úzkosti. Psal ji totiž týpek, co si prošel podobnýma krajinama jako oni, a dost překvapivě našel něco pěkného a zářivého.

asi cítí. A podle mě je to touha být jako vlk. Je to, jako když se malý kluk dívá z okna na kapelu, jak nakládá nástroje do dodávky a odjíždí. A on si říká: Jo jo, takhle jednou budu jezdit taky! Ale ty sny zůstanou nenaplněné… Jsou to sny lidí, kteří se nevydají na cestu, protože se bojí a necítí se silní. A vlky si hrozně idealizují, jak jsou krásní a šlechetní. A vůbec nevědí, jaké je být ve tři ráno na benzince a mít před sebou ještě další hodiny cesty.

Jaké je v pět ráno stěhovat nástroje a za dvě hodiny jít do práce. Nebo jaké je hrát v klubu ve městě, které je ještě u dalšího města, co je tak malé, že ani nemá jméno a na koncert nepřijdou lidi, ale ty stejně musíš hrát. Takže je to vlastně písnička o lidech, kteří chtějí být vlky, ale kdyby to znamenalo, že přijdou o tu svou misku, tak to zas jako ne, to jako pr.

Na FAMU jsi studoval scenáristiku. Tvoje songy jsou dost vizuální. Je to právě kvůli FAMU? Na FAMU nám vtloukali do hlavy, že nemůžeme napsat, že je někdo smutný, musíme to napsat tak, aby divák sám poznal, že je smutný. Takže když mě po roce vyhodili, začal jsem psát povídky tak, abych nemusel psát: Viktor byl toho dne smutný. A od té doby přemýšlím hodně obrazově. FAMU mě taky naučila používat princip toho, že každý záběr by měl pokládat otázku, na kterou odpoví další záběr. Taky mě baví posílat v textech lidem obrázky tak, aby si řekli: Aha! To je vana plná pěny! A já pak řeknu: Ne, ne, ne, to je Antarktida! A když to pak poslouchají víckrát, řeknou si: No jo! To je jasná Antarktida!

Nechal ses slyšet, že bys chtěl znovu oživit projekt Obří broskev, i když je vlastně dost dlouho uzavřený.

Proč ti to dává smysl?

Přijde mi totiž, že těch patnáct let práce a písničky zůstaly jako staré fotky v albu v bytě, do kterého nikdo nechodí. A měl jsem měsíc, kdy za mnou lidi chodili, že si na to vzpomněli nebo to na ně někde vypadlo nebo že jim to někdo pustil, a mě napadlo, že bychom mohli udělat nějakou krátkou sérii koncertů. Obří broskev navíc končila v blbé době, kdy jsem byl nemocný se štítnou žlázou a všechno mi přišlo zbytečné, a bylo osvobozující mít moc to uzavřít. Teď mi to ale přijde škoda.

S tím souvisejí taky tvé country ambice, které jsi zmínil v jiném rozhovoru. Tenhle styl mi k tobě ale nějak nejde.

Jedna ze skvělých věcí, které se nám s Broskví staly, byla ta, že jsme se skamarádili s lidmi z Druhé trávy.

Jsou to úžasní hudebníci a zajímaví lidi. Tak mě napadlo vybrat deset písniček a udělat je s nimi. Zároveň jsem se ale s Lubošem Malinou deset let neviděl, tak nevím, co na to řekne. Ze začátku se mi jako country moc nelíbilo, ale pak jsem nějak pronikl do zvuku těch akustických nástrojů a je to super!

Zpátky ke Zvířeti – projekt ses rozhodl ukončit a pokračovat dál v Kittchenovi. Jak se do něj desky se Zvířetem promítnou?

U desky Zvířete jsem se seznámil s Aid Kidem a pustili jsme se do hudebních experimentů, které nás tak baví a těší, že v nich budeme u Kittchena pokračovat.

U desky Kontakt jsem se vracel k akustické tvorbě, další deska bude zase jiná, vlastně jsem sám zvědavý, co z toho nakonec vyleze. Určitě se do Kittchena promítne i kus světla prosakující Zvířetem.

Listopad 2019 STUDENTA 37

ROZHOVOR

Moc si to neumím představit, protože v Kittchenovi se dost snoubí motivy filmů Larse von Triera, tedy temnota, násilí, sex…

Já jsem vlastně zatím taky dost zvědavý! Ale nenechám si to pokazit strachem, že se to nepovede.

Jaký je kontrast mezi tím, utvořit si desku doma sám v GarageBandu, tedy tak, jak vznikla první deska Kittchena, a prací na desce s partou silných osobností?

V době, než vznikl Kittchen, jsem byl jako hudebník a umělec velmi nejistý. Stačilo mi říct, že je něco špatně, a já jsem souhlasil: Ok, je to špatně, vy to víte líp. Pak jsem spolupracoval s Tomášem Neuwirthem, který je hodně opatrný, a dost jsme si vycházeli vstříc.

Se Zvířetem se musím znovu konfrontovat s kamarády, což je pro mě jeden z největších životních problémů – stanovit si hranice mě stálo hodně sezení u terapeuta. Posledních pár let se proto snažím neuhýbat a vím, že pokud ustupuji, měl bych k tomu mít dobrý důvod.

Jako třeba to, že je před důležitým koncertem, tak by nebylo dobré poštěkat se jako psi. Pak jsou okamžiky, kdy bych tím, že ustoupím, vlastně poškozoval svou tvorbu a lhal sám sobě. Ale pořád to není jednoduché.

38 STUDENTA Listopad 2019

Věřím ale, že tento život žijeme, abychom se některé věci prostě naučili, i když se nám to vlastně nikdy tak úplně nepovede.

Pracuješ na částečný úvazek v T-Mobilu. Není pro tebe jako muzikanta chození do kanclu ubíjející?

Nebo sis to nastavil tak, že je to prostě nezbytnost?

V současné době je to fér deal. Jako člověk se sklony k úzkostem bych nezvládl spoléhat na to, že uživím rodinu jen uměním. Bojím se taky, že by mi to zasahovalo do lehkosti v tvorbě. A mám velké štěstí, že mám v tak mamutí firmě super šéfa. Na druhou stranu, jak je to fakt velká společnost, tak je to svět ve světě. Uvnitř žijí lidé svoje životy a řídí se rytmem firmy. Většina zaměstnanců chodí na oběd mezi jedenáctou a druhou a nadává na jídlo v kantýně, ale stejně je tam pořád plno. Nikoho ani nenapadne, že se z toho procesu dá vystoupit a dělat něco jiného. Takže jsem vděčný, že mám klíč od kouzelné zahrady, a i když mi je občas v práci trudno, vím, že to není skutečný svět, není to opravdové. Je to jen jedna z mnoha variant. A vím, že až dokončím práci tam, vrátím se zase do světa, kde je to kouzlo na kouzlo a magie na magii.

Speciál

ON-LINE SVĚT POD PALBOU HACKERŮ A DEZINFORMACÍ

Listopad 2019 STUDENTA 39

KYBERBEZPEČNOST

→ INTERNETOVÁ VOZIDLA POD BEZPEČNOSTNÍM DOHLEDEM

NABOURAT CHYTRÉ AUTO JDE I Z NOTEBOOKU Většina nehod na českých silnicích je podle policejních statistik způsobena nepozorností řidičů. Lidé při řízení telefonují, dívají se na displeje mobilů nebo prostě koukají, kde co lítá, místo toho, aby dávali pozor. Alespoň částečně autonomní auta by velkému procentu podobných nehod mohla zabránit.

Zase ale přinášejí vlastní rizika – například, že si tak jednou pojedete v klidu a v pohodě po dálnici a někdo vás nabourá na dálku. Třeba z úplně jiného kontinentu.

U

ADVERTORIAL

ž se stávající úrovní automatizace v automobilech aktuálně na silnicích byli bezpečnostní výzkumníci schopni na dálku zastavit jedoucí vůz. Úvaha, že nás teoreticky někdo může na dálku nabourat, je tak správná,“ souhlasí Tomáš Trávníček, Architekt informační bezpečnosti z týmu Škoda Connected Car. „Stačí jen, aby najednou zastavil vůz jedoucí v určité rychlosti s vozy před a za ním, a nehoda je nasnadě.“ S nárůstem komunikace prostřednictvím kooperativních systémů tak začínají být automobily napadnutelné zvenčí – všichni výrobci automobilů totiž používají diagnostické systémy pro sledování různých parametrů motoru, vyhledávání poruch a diagnostiku při údržbě a připojené rozhraní těchto systémů je veřejně dostupné. Studie Michiganské univerzity tak například relativně nedávno popsala způsob převzetí 40 STUDENTA Listopad 2019

řízení velkého nákladního automobilu i školního autobusu pomocí přímého připojení k tomuto systému přes notebook, což určitě nezní dobře.

Jenomže odemykat auto na dálku mobilem a dovolit naší chytré domácnosti, aby otevřela garáž, zatímco se auto samo nastartuje, zahřeje sedačky, naladí náš oblíbený song a přijede až před dveře, zní pro spoustu řidičů tak pohodlně, že na všechna možná negativa s auty připojenými k internetu nechtějí myslet. Na rozdíl od Tomáše a jeho kolegů, kteří se přesně těmi nejhoršími scénáři zabývají na denní bázi. „Musíme myslet na všechny možné hrozby, které by se mohly vyskytnout, protože vyvíjíme software, který s nimi musí počítat a nějakým způsobem se s nimi i vypořádat,“ říká Tomáš s tím, že k zabezpečení těchto „internetových“ aut je potřeba použít celé sady bezpečnostních

prvků s několika stupni, aby v momentě, kdy jeden zklame nebo je napaden, bylo na jeho místě ještě x dalších. „Pravděpodobnost, že by zklamaly všechny, je pak velice nízká.“

AUTO MÍSTO MOBILU

Všechna nově vyrobená auta v sobě stejně jako jakýkoliv mobil mají SIM kartu, která jim umožňuje připojit se k internetu a k mobilní síti. Od konce minulého roku jsou simky v nových autech dokonce povinné – a to kvůli SOS volání. Ve vozech už je dnes tolik senzorů, že dokážou samy rozpoznat svoji účast v dopravní nehodě a řidiči zavolat pomoc.

Automatizace a konektivita systémů v autech tak neslouží jen naší pohodlnosti, je zároveň důležitá také z pohledu bezpečnosti. Když jedete po dálnici a auto před vámi náhle zabrzdí, nemusíte stihnout reagovat dostatečně rychle. Stejně jako lidé s telefony budou ale i auta díky svým konektivním systémům brzy mluvit jedno s druhým o tom, kde jsou, jak rychle jedou, nebo si třeba zvládnou předat zprávu, že auta kilometr před nimi najednou rychle brzdí. Když takovou zprávu pošle auto jedoucí vepředu tomu vašemu jedoucímu za ním, může to vaše začít brzdit dřív, než si vy stačíte nebezpečné situace vůbec všimnout, a kolizi se tak nejspíš vyvarujete. „Řekl bych, že v roce 2035 budou už auta ve velké míře komunikovat mezi sebou a budou využívat spoustu funkcí, které máme dnes spojené hlavně s chytrými telefony. A to nejenom v rámci infotainmentu,“ podotýká Tomáš Trávníček.

Vozy navíc nebudou komunikovat jen jeden s druhým, ale také s vozovkou. Už teď se na některých dálnicích v Česku testují komunikační uzly, skrze které si silnice předává informace s autem a naopak. To povede k větší informovanosti řidiče o tom, co se před ním děje, k obecně efektivnějšímu cestování i k rychlejšímu řešení dopravních nehod.

NENÍ TO HUDBA BUDOUCNOSTI

To, co se v autech děje, sleduje Škoda Auto už dnes. „V Mladé Boleslavi máme speciální centrum, které 24 hodin denně v reálném čase sleduje jakékoli anomálie u našich vozů, změny infrastruktury, možné útoky a tak dále,“ vysvětluje Tomáš. „Cokoli by se mohlo stát, bychom tak měli odhalit hned v zárodcích.“ A netýká se to čistě jen IT systémů, ale celých vozů, každého zvlášť.

Reagují také na každé možné riziko – šifrují komunikaci mezi prvky konektivního světa, mezi autem a jeho softwarem nebo ověřují identitu uživatelů. „Zkoušíme a testujeme různé systémy a různé scénáře, abychom byli připraveni na jakékoli riziko, které může svět autonomního řízení přinést,“ vypočítává Tomáš Trávníček. „Ačkoli jsme tak reálně na silnicích teprve na druhé úrovni autonomního řízení, tedy u částečné automatizace, ve Škodovce už se

zabýváme technologiemi úrovně čtyři, což je předposlední stupeň vedoucí k plné autonomii.“

ÚPLNĚ BEZ NEHOD?

Spousta různých studií a předpovědí ještě donedávna uváděla, že zavedení autonomních aut na naše silnice povede k výraznému snížení nehodovosti. Objevovaly se hypotézy s osmdesáti i devadesátiprocentním snížením. „Teoreticky to určitě možné je, protože spousta škod je skutečně způsobena lidskou chybou,“ podotýká Tomáš. „Je ovšem otázkou, jestli můžeme napsat tak dobrý software, který bude počítat s každou situací a dokáže vyloučit skutečně jakoukoli nehodu. O tom mám pochyby. Nemyslím si, že budeme schopni dosáhnout stavu nula, tedy že autonomní auta nebudou žádné nehody způsobovat, ale věřím, že určitě přinesou významné snížení. Jestli to bude osmdesát nebo devadesát procent, to zatím těžko říct.“ Plně autonomní řízení ale rozhodně nepřijde najednou a všechna manuálně ovládaná auta jen tak ze dne na den ze světa nezmizejí. To vzali v potaz vědci z britské Laboratoře dopravního výzkumu (TRL), když nedávno odhadli, že takový úvodní „smíšený“ provoz automatizovaných a manuálně řízených vozidel může do roku 2040 vést ke snížení počtu nehod „jen“ o 22 procent. Důvodem jsou hlavně různé reakční doby strojů a lidí a taky to, že lidští řidiči zůstávají ve spoustě věcí pořád ještě dost nepředvídatelní, na což se automatické reakce programují špatně. I když ke stovce nás tak ještě asi čeká dlouhá cesta, i dvaadvacet procent je změna, která se počítá.

ŠKODA AUTO Mladoboleslavská Škodovka intenzivně pracuje nejen na zabezpečení aut budoucnosti, ke kterému se jim hodí schopní ajťáci, ale třeba i na vývoji nových a lepších elektromobilů, kde se zase neztratí žádná chytrá technická hlava. Pokud vás svět automotive láká a ještě jste nezjistili, kde konkrétně v něm můžete najít uplatnění, doporučujeme mrknout na skoda-kariera.cz.

V Mladé Boleslavi taky tradičně nabízejí dost zajímavé stáže, kdybyste na úvod tak úplně nevěděli kudy.

Listopad 2019 STUDENTA 41 SM000351

→ STUDENTA CYBER PARTY 2019

SONDA DO SVĚTA HACKERŮ A NEJNOVĚJŠÍ TRENDY KYBERBEZPEČNOSTI

amysleli jste se někdy nad tím, kolik svých údajů sdílíte jen od probuzení po cestu do práce? Tiskový mluvčí Bezpečnostní informační služby České republiky (BIS) Ladislav Šticha ano a neváhal se o to podělit s účastníky konference ve své úvodní řeči. Svěřil se, že využívá 147 hesel, což je sice dobrý stav, i tak ale dává útočníkům mnoho možností k jeho napadení. Jediná stoprocentní obrana je totiž na internetu vůbec neexistovat. Což je v současném světě trochu komplikované. „V globálním měřítku se jedná o ještě větší hrozbu než v případě jednotlivce. Jeden z nejhorších faktorů je právě to, že jsou útoky pro laickou veřejnost neviditelné a neuchopitelné, na rozdíl třeba od tanků, které by překročily hranice státu,“ popsal.

nástroje, jak společnost dál rozněcovat. Státní služby jako BIS stojí na pomyslné hranici, na stráži, na barikádě a každý den zemi proti takovým útokům chrání. Pokud se budete chtít na tu barikádu postavit společně s námi, určitě budete vítáni,“ zakončil svou přednášku tiskový mluvčí naší zpravodajské služby.

Za BIS ale promluvil i jeden z „bojovníků první linie“. Svou totožnost musel skrýt pod pseudonymem Lukáš T. a účastníkům konference představil různé sofistikované způsoby kyberšpionáže. Jedním z nich jsou například kyberšpionážní kampaně sponzorované samotnými státy. Nezapomněl připomenout, že největší hrozby pro ČR představují Čínská lidová republika a Ruská federace.

LETARGICKÁ SPOLEČNOST A NEVIDITELNÉ NEBEZPEČÍ

KDYŽ SE STŘED HROUTÍ ZEVNITŘ

Přitom napadení České republiky na úrovni jedniček a nul jiným státem by mohlo fatálně zasáhnout do infrastruktury. Šticha uvedl příklad na přístupu k našim penězům přes bankomaty nebo v řízení dopravy. „Kvůli kyberútoku by mohlo dojít například k vypnutí všech semaforů nebo bychom si nemohli vybrat peníze z bankomatu. Co se bude dít dál? Nastane totální chaos,“ řekl.

Problém ale vidí i v současné politické situaci. „Lidé přestávají politikům věřit a jsou letargičtí. To je ideální doba pro to, rozbít společnost zevnitř. Takový lid se totiž bude těžko bránit a zahraniční aktéři toho využívají jako 42 STUDENTA Listopad 2019

Jak se chránit proti zneužití našich hesel? A je to opravdu tak jednoduché, dostat se fyzicky do našeho telefonu nebo počítače? Pokud si nedáváme pozor, tak ano. A právě na toto téma promluvil ředitel Accenture Cyber Fusion centra Michal Merta. „Nejde jen o ohrožení jedinců, ale i firem. Pro ně je největším problémem paradoxně to, že nakoupí drahé technologie, drahý software i hardware, ale lidi, kteří by je uměli obsluhovat, už bohužel nemají,“ vysvětluje. „Šedesát procent útoků je navíc interních, tedy páchaných samotným zaměstnancem.

A na to je třeba taky myslet.“

Text: Pavla Gabrhelíková, foto: Zbyněk Pecák

Z

To, že vám někdo ukradl peněženku nebo rovnou vybílil celý dům, zjistíte docela snadno. Odhalit zločiny ve virtuálním prostoru už ale tak snadné není. Přitom tu sdílíme osobní informace a ohroženi nejsou jen jedinci, nýbrž celý stát. Odborníci, kteří nás můžou před nebezpečím ochránit, jsou ale nedostatkovým zbožím.

Proto jsme se rozhodli uspořádat konferenci, která si dala za cíl to změnit.

JAK ZVÍTĚZIT NAD DEZINFORMACEMI?

Konference o kyberbezpečnosti se nemohla nedotknout tématu dezinformací. Ty si dávají za cíl šířit záměrně nepravdivé informace a manipulovat tak s názory občanů na jiný stát, státní složky nebo média. „Náš systém přečte zhruba milion článků denně.

Informace z nich dává do souvislostí v mnoha dalších vrstvách a sémanticky analyzuje rozpoznané entity,“ popsal Július Rusnák, CTO za Semantic Visions, proces odhalování dezinformací na nepřehledném poli internetu.

„V naší společnosti se soustředíme na produkt, kterému se říká detekce rizik. Jeho prostřednictvím dokážeme detekovat rizika spojená s miliony různých entit zájmu v reálném čase, a to ať už jde o lidi, společnosti nebo produkty.

Děláme to ne proto, že nás to živí. Ale proto, že věříme, že je potřeba na dezinformace poukázat a umět se jim ubránit,“ vysvětlil.

Konferenci ukončila řeč Ondřeje Lukáše, výzkumného pracovníka ČVUT, který dodal mladým talentům kuráž k tomu, aby se nebáli při studiu získávat praxi. Už při studiích začal pracovat ve výzkumném týmu Centra umělé inteligence na katedře počítačů FEL ČVUT, konkrétně v kyberbezpečnostní laboratoři Stratosphere. (Rozhovor s ním jste si mohli přečíst v minulé Studentě nebo ho najdete na našem webu studenta.cz, pozn. red.)

Když už někomu realita plná hackerů a zákeřných kliček v kybernetickém prostoru připadala příliš naléhavá, mohl uniknout až do vesmíru. Jak? Prostřednictvím virtuální únikové hry od společnosti Torch VR. Na konferenci nechyběly ani hlavolamy, které prověřily schopnost analytického myšlení návštěvníků. Nezbývá tak než doufat, že výsledkem bude naše bezpečí a více odborníků v oboru. Tak uvidíme.

KYBERBEZPEČNOST

Petr Janda, Product Owner pro oblast Cyber Identity v Komerční bance, popsal rizika, která podstupuje každý, kdo nemá peníze nacpané doma v matraci.

Představil motivace kyberzločinců i zbraně, kterými se nabourávají do systému bank. Jednou z nich je například sociální inženýrství. To funguje na principu přesvědčení oběti o tom, aby udělala, co po ní útočník chce. Může jít o kliknutí na odkaz v e-mailu, stažení zavirovaného souboru, zprávy posílané na sociálních sítích zdánlivě prostřednictvím profilu některého z přátel nebo útoky, při nichž se hacker vydává za finančního ředitele firmy, ve které oběť pracuje, a požaduje zaplatit poplatek na podvodný účet.

SOCIÁLNÍ INŽENÝRSTVÍ FUNGUJE NA PRINCIPU PŘESVĚDČENÍ OBĚTI. TA DOBROVOLNĚ UDĚLÁ, CO ÚTOČNÍK CHCE

Listopad 2019 STUDENTA 43

→ JAK NEBÝT ZA BLBCE A NENALETĚT DEZINFORMACÍM

NEBÁT SE CIZÍCH NÁZORŮ A PŘEMÝŠLET

Před několika lety si lidé z malé české firmy Semantic Visions všimli, že díky svému softwaru dokážou téměř v reálném čase detekovat dezinformační narativy. A o zábavu na dlouhé zimní (i letní) večery měli postaráno. Dnes svým know-how pomáhají důležitým světovým institucím a český internet je překřtil na lovce fake news. S Júliusem Rusnákem, šéfem informačních technologií Semantic Visions, jsme probrali internetovou realitu ze všech stran.

44 STUDENTA Listopad 2019

Text: Veronika Vimmerová, foto: Zbyněk Pecák, archiv Fakescape

V prostoru českého internetu nám tedy působí dvě desítky prokazatelně lživých webových stránek. Co s tím můžeme dělat?

Primárně bychom měli učit děti i dospělé, aby při kontaktu s informacemi používali hlavu a nenechali se strhnout každou zprávou. Taky není dobré uzavírat se do jediné sociální bubliny, které sama o sobě utvrzuje náš názor. Měli bychom se naučit být konfrontováni s tím, s čím nesouhlasíme, hledat si souvislosti a přemýšlet. Část odpovědnosti padá i na zadavatele reklamy.

Pokud existuje veřejný seznam webů, které jsou považovány za dezinformační, pak je namístě nesponzorovat je reklamou. Když nebudou mít tyhle weby legitimní příjem z reklam, bude pro ně těžší vysvětlovat, odkud jsou placené. Z části se to už děje – když přijdete na weby tohoto typu, vidíte, že to reklamní prostředí je tam jiné. Reklama tvoří prostor, ve kterém žijeme, takže pokud najednou někde vypadá jinak, je to vodítko, že něco není v pořádku.

Pokud bychom se měli bavit o tom, co můžeme dělat s dezinformacemi obecně – co takhle vymyslet způsob, díky kterému dokážeme realitu předat i lidem, kteří toho o dezinformacích moc nevědí.

Tohle je docela těžké. Když berete lidi mimo jejich sociální bublinu a informační základnu, začnou odmítat. Je to podobné, jako by se nás teď tady někdo snažil přesvědčit o pravdivosti nějaké dezinformace.

Je to těžké, ano, proto bychom měli dát hlavy dohromady a vymyslet způsob, jakým lidi přesvědčit a poučit ve formě, kterou přijmou. V rámci Česka několik takových programů probíhá, čím víc jich ale bude, tím líp.

KYBERBEZPEČNOST

Podle oficiálních statistik v Česku funguje 21 dezinformačních webů (jejich úplný seznam snadno vygooglíte, najdete v něm Parlamentní listy, Aeronet a spoustu dalších starých známých). Tyhle weby jsou často psané českými rádobynovináři, nesou ale (nejčastěji) ruské dezinformace. Kdo má stránky na svědomí? Rusko, nebo Češi, kteří lživým informacím uvěřili?

Sám sebe bych nekladl do pozice experta na dezinformační weby, náhodou jsem ale stál u zrodu systému, který s nimi umí pracovat, a tak mám tyhle informace před očima. Můj osobní názor je ten, že je to obojí. Ruská strana promyšleně vybírá lidi, kteří se na šíření podobných informací hodí a vhodným způsobem je podporuje, třeba finančně. Na české straně to jsou z části lidé, kteří dezinformacím podlehli a jsou přesvědčení, že mají pravdu. Takovým to ale nakonec ani nemůžeme mít za zlé, protože publikují to, čemu sami věří.

Váš systém projde 1,2 milionu zpravodajských textů z celého světa denně. Dalo by se spočítat, kolik procent z nich spadá do krabičky dezinformace?

Zaprvé je velmi těžké rozeznat názor od dezinformace. Nikomu nemůžeme upřít jeho vlastní názor, například na blogu nebo v komentáři. Snažím se být velmi kritický vůči oficiálním webům, které se tváří jako zpravodajské, ale vůči jednotlivci bychom se takhle stavět neměli. Zároveň se nesnažíme sledovat informace a říkat, že tahle je správná a tahle zase špatná. Místo toho detekujeme témata, která se dají rozdělit do konkrétních oblastí – protievropská, proti NATO, proruská… Nepočítáme procenta z celkového počtu, jen statisticky ukazujeme, že některé zdroje se těmto narativům opakovaně a intenzivně věnují.

Jakou podobu ty narativy dneska mají? Do jaké míry protékají jen přes zpravodajské weby, které sledujete? Na ovlivňování posledních prezidentských voleb v USA se například velkou měrou podílely i memy.

Zpravodajské weby jsou pořád základem, který dezinformace tvoří. Na sociálních sítích se jejich působení zesiluje a informace se znova protáčejí v jednotlivých sociálních bublinách. Články na webech a blozích, které zastupují to klasické tvoření informací, jsou pořád podhoubím, ze kterého čerpají právě sociální sítě. Dělali jsme technickou analýzu toku informací při prezidentských volbách v USA, zajímalo nás, jak rychle se věci objevují na sociálních sítích, versus jak rychle se objevují na webech. Rozdíl tam byl v minutách – stejně tak, jako lidé postovali informace na Twitteru, se objevovaly i články na ta samá témata.

PROPAGANDA 2.0 DOTAŽENÁ K DOKONALOSTI

V souvislosti s dezinformační válkou se často objevuje spojení s Ruskem. O co Rusku jde? Chce prostě jen vypadat lépe v očích ostatních zemí, nebo se snaží rozpoutat opravdový konflikt? Máme čekat třetí světovou?

Dmitrij Kiseljov, který je mnoha lidmi považován za jednoho z hlavních představitelů ruské propagandy, uvedl, že „ovlivňování názorů je mnohem levnější vedení konfliktu než zabíjení vojáků.“ Stačí se podívat na oficiální výroky ruských představitelů – oni oficiálně říkají, že vedou informační válku a ani se tím nijak zvlášť netají.

To znamená, že by taková válka mohla nahradit (nebo už nahradila?) klasické konflikty?

Bylo by to nakonec lepší – je určitě milejší psát než zabíjet. I když tohle psaní nakonec taky zabíjí lidi…

Myslím, že tudy cesta prostě nevede.

JÚLIUS RUSNÁK Július Rusnák začal svou kariéru v marketingu, brzy se ale zaměřil na sektor obrany a bezpečnosti. V rámci projektu Ministerstva zahraničních věcí USA pro pomoc zemím střední Evropy se vstupem do NATO se stal na Ministerstvu obrany Slovenské republiky konzultantem a pak i analytikem pod hlavičkou společnosti Cubic Defense Applications. Ve společnosti Semantic Visions je zodpovědný za informační technologie, operace produkčního systému a inovace v oblasti IT. Listopad 2019 STUDENTA 45

Facebook je gigant, který má obrovské zdroje a velké množství zaměstnanců. Pokud my jako firma o pětadvaceti lidech dokážeme rozeznat a detekovat všechny dezinformační narativy, které máme, je až podivné, že by oni s jejich prostředky nemohli dokázat to samé. Nemyslím si, že dělají dost pro to, aby dokázali oddělit dobré od špatného.

Nabízí se otázka, proč by Facebook nemohl disponovat podobnou technologií, jakou máte vy.

Proč ne dokonce lepší?! Proti nám mají nekonečné prostředky. Jenže do jejich byznysového modelu se to nehodí – nakrájí uživatele na kusy a rozprodají ho na reklamu. A on s tím zřízením účtu souhlasí. Jejich zájem není dělat věci správně nebo morálně, ale dělat věci tak, aby z toho měli peníze. Stačí se podívat na výrok Marka Zuckerberga: „You can be unethical and still legal.

That’s the way I live my life.“

DOBRO NEMÁ BYZNYSOVÝ POTENCIÁL

Dobrým způsobem, jak předat povědomí o dezinformacích, je únikovka Fakescape. Vytvořila ji parta studentů z Masarykovy univerzity.

SEMANTIC VISIONS Core podnikání téhle malé české firmy neleží primárně v oblasti fake news, na „full time“ se věnují byznysovým analýzám pro velké nadnárodní společnosti.

Postupem času si však lidé ze Semantic Visions všimli, že jejich software dokáže kromě obchodních rizik detekovat i dezinformační narativy, a to téměř v reálném čase.

Už několik let se tak mimo svůj vlastní byznys plán věnují i práci s těmito daty, která se v rámci boje v dezinformační válce snaží dostávat mezi lidi.

46 STUDENTA Listopad 2019

O kolik jednodušší je dnes šířit mezi lidmi propagandu? Je jí opravdu víc, nebo jsou moderní technologie jen další kanál a realita je podobná jako kdykoli předtím; třeba za dob Sovětského svazu a zemí bývalého východního bloku? Šířit propagandu v dnešním světě je určitě výrazně jednodušší, existují složité algoritmy, které zvládnou najednou pokrýt obrovské plochy. Je to nebezpečné, protože celá ta situace je silně vyprofilovaná – ten, kdo je v těch věcech dobrý, je úplná špička. Vedení dezinformačních kampaní je de facto věda a existují organizace, které ji dotáhly k dokonalosti. Pro jednotlivce je zároveň těžké to detekovat a vnímat, celý ten systém je dost nenápadný.

Na šíření dezinformací se velkou měrou podílí Facebook. On sám sice navenek mluví o opatřeních a nějaká už v rámci postování obsahu dokonce zavedl, nezdá se ale, že by fungovala. Dělá Facebook dost?

Core vašeho podnikání je v byznysových analýzách pro nadnárodní firmy, teď se o vás často mluví v souvislosti s fake news.

Přemýšleli jste, že byste otevřeli své pole působnosti víc směrem k dezinformacím? Nebo dokonce že byste byznysové analýzy na úkor fake news úplně opustili?

V tom jsem skeptik. Nemyslím si, že by firma mohla vydělávat na detekci dezinformací, peníze by byly spíš na té druhé straně barikády – firma by vydělávala, kdyby dezinformace sama šířila.

Nedokážu si představit, že někdo zaplatí za vývoj softwaru proto, aby se dělo něco morálně správného, nevidím v tom byznysový potenciál. I proto je potřeba podporovat projekty proti šíření dezinformací, pokud má kdokoli aspoň malé možnosti.

Bylo by možné se, vzhledem k technologiím, jaké má třeba vaše firma, jednoho dne dostat do bodu, kdy bychom byli schopní fake news odhalovat na takové úrovni a tak rychle, že by úplně přestaly existovat?

To asi možné není. Ti, kteří šíří dezinformace, taky používají vědecké postupy, a i když my budeme v nějakém ohledu lepší, oni vymyslí zase něco nového. Pokud veřejně ukazujeme, jakým způsobem data sledujeme, pak tím zároveň nahráváme svým protivníkům. Vysvětlujeme jim, jak to mají dělat líp. Analogií je vir a antivir; nikdy nedojde na situaci, kdy by antivir dokázal virus nadobro odchytit. Povinností technologických firem by však mělo být to, aby vymýšlely, jak dopad dezinformací minimalizovat.

STUDY OR DIE

→ AJŤÁCI & JADERNÉ ELEKTRÁRNY

BIG DATA POMÁHAJÍ I ELEKTŘINĚ Ajťáky si dnes už asi dokážete představit v leckterém oboru, prostředí a odvětví, najít je v jaderné elektrárně se ale pořád zdá spíš jako rarita. Přitom jsou tam dost důležití – na základě dat třeba dovedou v provozu odhalit anomálii, která na první pohled není vidět. Kromě zefektivnění chodu elektráren se ajťáci Skupiny ČEZ navíc momentálně pokoušejí zjednodušit život nám všem.

RYCHLEJŠÍ TEMELÍN

ON-LINE ELEKTŘINA

Digitalizace nepomáhá jen výkonnosti a bezpečnosti elektráren, její efekt můžeme pocítit i my všichni, kdo elektřinu denně využíváme. Skupina ČEZ se totiž v rámci svých digitalizačních snah rozhodla zpříjemnit život i všem svým zákazníkům. „Stále více klientů chce řešit své životní situace on-line, bezpapírově a nečekat dny nebo týdny na vyřízení, což se začíná projevovat i v energetice. Abychom tyhle potřeby ‚digitálního klienta‘ dokázali uspokojit, musíme změnit procesy a převést je do digitálního světa,“ podotýká Václav Horák, garant programu Digi22, což je aktuálně soubor deseti různých projektů, které se věnují efektivnějšímu a příjemnějšímu uzavírání obchodů a obsloužení zákazníka.

Jednoduše řečeno – jakýkoli zákaznický úkon budete moct brzy udělat z pohodlí a tepla domova, protože všechno bude proveditelné on-line. „Pro tyhle účely teď budujeme novou IT architekturu vlastně na zelené louce s využitím moderních technologií a přístupů,“ říká Václav. „Plánujeme budování nových front-endů, nové integrační vrstvy, BPM, datových platforem (ODS, Data lake), různého fungování s IoT a další. Chceme bořit zaběhlé korporátní postupy a nastavit fungování společnosti tak, abychom dokázali rychle reagovat na změnu.

A abychom to dokázali, logicky potřebujeme ajťáky (analytiky, architekty, vývojáře atd.), kteří to s námi vymyslí, nastaví a budou dále rozvíjet.“

AJŤÁCI SEM Pokud zvládáte jedničky a nuly a pokukujete po ne úplně standardních kariérních možnostech, mohla by vás zajímat třeba právě energetika.

Skupina ČEZ v rámci svých digitalizačních snah aktuálně vymýšlí IT architekturu kompletně od základů, příležitost tak může dostat každý dobrý nápad. Pro víc informací klikejte na kdejinde.cz

Listopad 2019 STUDENTA 47 SM000353

ADVERTORIAL

Data ČEZu pomáhají šetřit peníze i čas, do digitalizace všelijakých procesů a postupů tam proto v poslední době hodně šlapou. Na začátku letošního roku k tomuhle účelu dokonce založili úplně novou speciální divizi DigiHub, která má prioritně na starost digitalizaci a inovaci celé firmy, a to z různých pohledů a v rámci různých oblastí. Jednou z těch, kdo v rámci DigiHubu téhle modernizaci pomáhají, je datová analytička Bára Reichmanová. „I když tu pracuji s daty, nejsem původně úplně čistý matematik. Studovala jsem na strojní fakultě VUT v Brně, takže jsem přičichla kromě matematiky i k hydromechanice nebo termomechanice a od toho už energetika není tak daleko,“ vysvětluje Bára, proč ji to táhlo právě do DigiHubu. „Elektrárny, ať už jaderné, vodní, nebo třeba větrné, mi navíc přijdou boží, takže to byla jasná volba.“ Jako datová analytička se každý den probírá obrovským množstvím dat, která třídí, analyzuje a hledá v nich různé zajímavé příležitosti ke zlepšení. „Třeba data z různých systémů v Temelíně nám můžou pomoct – a brzy i pomůžou – zrychlit jeho najíždění, a ušetřit tak náklady s tím spojené,“ říká Bára, „nebo nám umožní hledat anomálie a výpadky, kterým příště můžeme předejít, když budeme znát jejich příčinu.“ Její práce tak rozhodně není jen virtuální, naopak má dost reálný dopad.

MĚKKÉ NEBO TVRDÉ? DÁM ASPOŇ JEDNO, ZBYTEK VYŘEŠÍ KOREKTOR Seminárky, bakalářky i diplomky jsou plné češtinářských chyb. Ne každý českým jazykem vládne a ne každý českým jazykem vládnout potřebuje. U vysokoškolských prací psavého charakteru jsme ale všichni odevzdáni na milost svým schopnostem ťukat do klávesnice v souladu s pravidly češtiny.

Pokud ne, zbývá klávesnice a zrak češtinářsky vyspělejšího kamaráda nebo profi korektury za nemalé peníze. Nová naděje pro chronické hrubkaře by ale měla dorazit na internet do roku 2022.

ČEŠTINA, JAZYK TĚŽKÝ

ČEŠTINA PATŘÍ DO KATEGORIE „HARD LANGUAGES“, TAKŽE PROBLÉMY S NÍ MÁME OPRÁVNĚNĚ 48 STUDENTA Listopad 2019

Říká se, že čeština patří mezi ty těžší jazyky světa, kterými můžete během svého života komunikovat. Například Foreign Service Institute americké vlády vychovávající budoucí diplomaty a zahraniční pracovníky zařazuje češtinu do kategorie „Hard languages“, přičemž průměrná doba na dosažení solidní úrovně mluvení a psaní odpovídá 44 týdnům studia (cca 1100 vyučovacích hodin). Nad touto kategorií ční už jen kategorie „Super-hard languages“, ve které se nachází jen čínština (mandarínská a kantonská), japonština, arabština a korejština.

Holt umět zacházet s českým jazykem na nejvyšší úrovni dělá anglofonním rodilým mluvčím problémy, těm českým ale nakonec taky.

Samé výjimky z výjimek, skloňování, shoda přísudku s podmětem i vysoce prokletá velká a malá písmena straší při psaní čehokoli oficiálního snad všechny studenty a studentky. A to nehledě na skutečnost, že si každý ze studujících nese i nějaké to mluvnické závaží způsobené nářečím a místem, kde vyrůstal. Sen o dokonale psaném projevu se ale začíná zhmotňovat v Brně, kde na vývoji „superkorektoru“ pracuje tým dvaceti lidí složený z lingvistů a ajťáků. „Našim studentům vždycky říkáme, že čeština je vlastně nevhodný jazyk pro počítačové zpracování.

Stejně jako další slovanské jazyky má bohatou morfologii, tzn. velké množství slovních tvarů způsobené skloňováním a časováním. Ve větě se také nemůžeme opírat o pevný slovosled, jako má například angličtina, protože v češtině je slovosled volný,“ popisuje obecné vlastnosti češtiny hlavní řešitelka projektu Dana Hlaváčková z Ústavu českého jazyka FF MUNI.

NADĚJE PRO HRUBKAŘE? UŽ V ROCE 2022!

Celý název programu zní Webový pravopisný, gramatický a typografický korektor pro český jazyk. A jak už ze jména vyplývá, možností automatické opravy chyb bude hodně. Vývoj ale zabere nějaký ten pátek i neděli. Jazykovědci a programátoři s ním sice začali letos, ale v plné polní pravopisné síle by se měl objevit nejdříve v roce 2022. Zato s pořádnými vychytávkami. „Plánujeme dvě úrovně kontroly – bude možné zvolit základní úroveň s jednoznačně rozpoznanými chybami a pokročilou, kdy uživatele upozorníme na chyby potenciál­ní.

Některé chyby jsou totiž závislé na kontextu, záměru pisatele a smyslu sdělení, není tedy možné je automaticky jednoznačně identifikovat, ale korektor může upozornit na pravděpodobnost jejich výskytu,“ popisuje fungování „superkorektoru“ lingvistka Hlaváčková.

Někteří vyvolení budou mít to štěstí, že si korektor vyzkoušejí už v předstihu. „V současné době máme vytvořenu skupinu uživatelů, která se bude podílet na testování první verze. Snažili jsme se o co nejpestřejší složení, zahrnuje akademické pracovníky, žurnalisty, právníky, korektory, copywritery, učitele a studenty,“ popisuje Dana Hlaváčková širokou cílovou skupinu on-line opraváře hrubek. Ve finální podobě se korektor zpřístupní ve formě veřejně dostupného webového rozhraní, do něhož bude možné rovnou psát (případně vložit) text jako do standardního textového editoru k opravě.

CO POUŽÍVAT DO ROKU 2022?

Od roku 2005 mají studenti i všelijací jiní psavci poměrně kvalitního pomocníka v podobě „automatického“ opravování chyb ve Wordu. Softwaru je ale více než čtrnáct let a sám o sobě by potřeboval nakódovat

Text: Petr Cieslar, foto: Unsplash

STUDY OR DIE

→ KONEC CHIB V DYPLOMKÁCH?

korekturu i pořádnou várku aktualizací. „Nástroj ve Wordu už je opravdu staršího data, není nijak udržovaný a aktualizovaný. Na rozdíl od něj bude nový korektor ve větší míře pokrývat chyby ve shodě (např. podmětu s přísudkem) a chyby v interpunkci. Nově bude schopen zachytit nejčastější případy porušení větné stavby, částečně chyby v psaní velkých písmen a ve velké míře chyby typografické. Také kontrola překlepů bude založena na mnohem větším slovníku,“ slibuje Hlaváčková.

Kromě oprav ve Wordu mají psavci i jinou možnost kontroly pravopisu. A to Internetovou jazykovou příručku (mimo jiné i jeden z nejoceňovanějších češtinářských počinů ever, má například Křišťálovou lupu za rok 2014). On-line příručka sice nedisponuje korektorem v pravém slova smyslu, ale zato ví téměř všechno o všech možných slovech a jevech, které jsou uznané Ústavem pro jazyk český AV ČR. Skládá se z gigantické slovníkové části (více než 102 000 slovníkových hesel) a z výkladové části (ta zohledňuje jevy, na které se uživatelé češtiny nejčastěji ptají). Příručka se navíc neustále rozšiřuje, zpřesňuje a doplňuje o nové a nové výrazy a sosat data z ní bude i právě vznikající korektor. „Z příručky čerpáme data pro slovník ke kontrole překlepů, z výkladové části tipy na nejčastější případy, ve kterých lidé v češtině chybují, a řadu dalších informací o jazyce. Ve finální podobě pak bude korektor s příručkou přímo propojen. Pokud bude mít uživatel zájem, bude se moci podívat na vysvětlení, proč konkrétní věc označil korektor v jeho textu jako chybu.“ zakončuje Hlaváčková.

DRUHY CHYB V NAŠICH TEXTECH GRAMATICKÁ CHYBA

→ klasika, jedná se o různé překlepy, fakt hrubé i jemné chyby, ale i problémy s interpunkcí, které jsou

STYLISTICKÁ CHYBA

→ jedná se o nadužívání vycpávkových slov, špatnou plynulost textu, nenavazující věty nebo prostě příliš

TYPOGRAFICKÁ CHYBA

→ jedná se o chyby v mezerách, pomlčkách, uvozovkách, případně i o chyby vzniklé při zarovnávání textu

FAKTOGRAFICKÁ CHYBA

→

v rozporu s pravidly české mluvnice.

časté opakování jistého slova.

do bloku, případně z čiré neznalosti psavce.

jedná se o logicky nevystavěný text, vzájemné protiřečení textu či o klasickou faktografickou chybu jako záměnu jmen, čísla strany atd.

Listopad 2019 STUDENTA 49

STUDY OR DIE

→ FENOMÉN: ELEKTRONICKÉ POHOVORY

JAK POZNAT SÁM SEBE PŘES WEBKAMERU Když spolu dva mluví, mají tendenci se jeden druhému přizpůsobovat. A to často na úkor sama sebe. Člověk je totiž tvor společenský a je v jeho zájmu se zalíbit.

O to víc, pokud mluví s personalistou a na konci pohovoru čeká práce, o kterou hodně stojí. Firmy proto k prvnímu kontaktu s uchazeči stále častěji využívají video interview, díky kterým snadněji poznají skutečnou osobnost zájemců.

S

ADVERTORIAL

VIDEO INTERVIEW V ČVUT Kariérní centrum ČVUT spojilo síly se společností Yoursolution a zájemcům nově poskytuje možnost projít si takzvanou video diagnostikou, jak tomu říkají jejich psychologové.

K testu se můžete připojit odkudkoli a stačit vám bude půlhodina. Na konci získáte nejen zpětnou vazbu o tom, jací jste, jak působíte na druhé a v čem vynikáte, ale taky doporučení, na čem ještě zapracovat, což se hodí nejen v profesním, ale úplně stejně i v osobním životě. Víc info na kariernicentrum.cz

ednete si k počítači, přihlásíte se přes link, který vám společnost poslala, zapnete webkameru a odpovídáte na různé otázky, které se vám na monitoru objevují. To je podstata video interview, které šetří čas a náklady jak vám, tak i vašemu budoucímu zaměstnavateli, protože nikdo z vás nemusí vytáhnout paty z pokoje nebo z kanceláře. Pro někoho ale může být povídání si pro sebe u počítače trochu zvláštní. „Je to nestandardní situace, která může někoho znejistět, což chápeme. Naším záměrem je ale hlavně to, aby člověk vystupoval autenticky a sám za sebe, místo toho, aby se soustředil na to, jak se zalíbit druhé straně, což se při klasických pohovorech běžně děje, i když mnohdy nevědomě. Druhou stranu jsme proto z rovnice úplně vyjmuli,“ vysvětluje psycholožka Marie Součková ze společnosti Yoursolution, která video pohovory vyhodnocuje.

V rozhovoru se objevují otázky na nejrůznější témata od time managementu přes mezilidské vztahy až po míru sebereflexe a celé to zabere cca půl hodiny.

TRÉNINK ZADARMO

Pokud studujete na ČVUT, můžete si podobný pohovor díky Kariérnímu centru ČVUT vyzkoušet sami úplně zadarmo. A rozhodně nevadí, že zrovna teď nehledáte žádnou práci. Video interview není dobré jen v případě, kdy se přímo ucházíte o svůj vysněný job, hodí se i v případě, kdy chcete prostě jen identifikovat svoje silné a slabé stránky a zjistit, jak působíte na druhé.

Na konci cvičného pohovoru v KC ČVUT proto nedostanete vysněnou pozici, ale výbornou zpětnou vazbu – grafy svých kompetencí, srovnání s průměrem,

přehled, na čem byste měli zapracovat, a taky slovní hodnocení psychologa. „Není třeba se nijak specificky připravovat, naopak, člověk by měl být maximálně přirozený a otevřený a jít do hloubky, jak mu jen časová dotace dovoluje,“ říká psycholožka. „My pak hodnotíme hlavně obsah sdělení, ale taky dynamiku projevu, styl vyjadřování, dikci a mimiku.“ Kolikrát o sobě člověk dokáže spoustu věcí říct, aniž by si to uvědomoval, prostě jen tím, jak je zvyklý popisovat situace nebo vzpomínat na nějaké příhody z minulosti. „Například to, zda je člověk proaktivní, poznáme z toho, že o sobě mluví jako o aktérovi dění, mluví o svých rozhodnutích, činech i chybách. Naopak reaktivní člověk se staví do role výslednice okolností, život se mu děje, sám je obětí jednání druhých atd.,“ uvádí Marie jeden z příkladů toho, co může z video interview zjistit.

ZAPRACUJME NA EMOCÍCH

Studenti, kteří si už video interview na vlastní kůži vyzkoušeli, na tom obecně nejsou vůbec špatně. „Většinou jsou si vědomi souvislostí mezi vlastním jednáním a jeho důsledky, nezavírají oči před chybami a otevřeně pojmenovávají své rezervy. Učení a změny berou jako přirozenou a přínosnou součást života a jdou jim naproti,“ podotýká Marie. „Prostor pro rozvoj jim ale určitě zbývá v oblasti pozornosti, tedy utříbení si priorit a soustředění se na to podstatné, a také při zacházení s vlastními emocemi.“ Je to podle ní logické – Čím víc podnětů volá o naši pozornost, tím obtížnější pro nás je zase se obracet dovnitř k našim vlastním potřebám a všímat si toho, co chceme my sami. Je vidět, že trénovat se holt musí všechno.

50 STUDENTA Listopad 2019 cislo!!!

STUDY OR DIE

→ PROČ ZKOUMAT PORNO

OD KLASIKY PŘES TROJKU AŽ PO BDSM Co s námi pornografie dělá? Mění naše představy o sexu a rozkoši? Těmhle a podobným otázkám spjatým se sexualitou se věnuje výzkumný obor Porn Studies a v kontextu dnešní „pornografické“ společnosti získává na důležitosti. Obor neopomíjí ani témata spjatá se znázorněním ženského těla jako nástroje k (sebe)uspokojení muže, pracovní podmínky porno performerů i poznatky aplikovatelné do sexuální výchovy. O tom, jak a proč porno zkoumat, jsme hodili řeč s Michaelou Lebedíkovou z MUNI.

Podle statistik koukají Češi na porno nejraději v pondělí

Text: Petr Cieslar, foto: Ali Kazmi, Unsplash

Jaký by byl sex, kdyby nebyla pornografie?

To je velmi těžké říct, doteď totiž neumíme přesně změřit a oddělit vliv pornografie (ani médií a kultury) na lidskou sexualitu. Z výzkumů víme, že vyšší sledování pornografie je asociované s určitými jevy – s vyšším počtem partnerů, větší touhou zkoušet nové sexuální praktiky či s menší četností používání kondomu při sexu. Na druhou stranu, jak praví oblíbená poučka, korelace není kauzalita, a proto nemůžeme říct, že tato chování jsou pornografií způsobená.

Dostupnost lechtivých i tvrdých snímků se s nástupem internetu rapidně zvýšila, sociologové dokonce často mluví o fenoménu pornografizace společnosti.

Jak říkáš, dostupnost pornografie se rapidně zvýšila – a s tím se i rapidně zvyšuje její používání, což ostatně dokumentuje například blog PornHub Insights, kde jedna z nejnavštěvovanějších pornostránek PornHub publikuje svá data. Ve chvíli, kdy se pornografie stává tak masovou záležitostí, je třeba ji zkoumat. A to nejen její obsah, co zobrazuje za praktiky či jaké stereotypy prezentuje, ale i kdy a za jakých podmínek ji lidé konzumují, její vliv na naše (nejen sexuální) životy. Porn Studies jako takové jsou navíc rozšířené především v euroamerickém prostoru, existuje jen velmi málo studií týkajících se pornografie z Asie nebo třeba Afriky, takže je pořád hodně oblastí, o kterých vlastně vůbec nic nevíme.

Zmínila jsi, že z porna se dnes de facto stala masová záležitost, dostupná všude tam, kde je internet.

Proniká pornografie do životního stylu lidí?

Listopad 2019 STUDENTA 51

Nejde popřít, že konzumace pornografie se zvyšuje a stává se součástí životů mnoha lidí. Například Ševčíková a Daneback, jejichž studie vyšla v roce 2014, zkoumali používání pornografie u 2950 českých adolescentů ve věku 11–17 let a zjistili, že 56,8 % dotázaných dětí pornografii on-line někdy vidělo či sleduje. Nesmíme ale zapomínat, že stále existují lidé, kteří pornografii nesledují, a součástí jejich sexuálních životů není. Nerada bych tedy generalizovala a tvrdila, že používání pornografie se týká každého, jen se o tom nemluví. Určitě ale můžeme říct, že se konzumace pornografie stává více normalizovanou.

Nepodporuje a nenormalizuje sledovanost různých pornostránek právě benevolentní přístup západních společností vůči pornografii? Přece jen v zemích, kde je pornografie zakázaná, většinou liberální demokracie nefungují.

Vypadá to tak a říct, že to tak je, se přímo nabízí, ale ve skutečnosti je to složitější. Německá kolegyně Madita Oeming v současnosti zkoumá mediální diskurzy o pornografii v USA, které můžeme považovat za model liberální demokracie, a nedávno publikovala článek o tom, jak často se tam v souvislosti s pornografií v médiích mluví o morální panice, pornografické epidemii, či dokonce národní zdravotnické krizi.

ČESKÁ PORNHUB NEJ? VÍTĚZÍ KATEGORIE TEEN A SNÍMKY S OZNAČENÍM CZECH 52 STUDENTA Listopad 2019

A co v Evropě?

Příkladem může být Velká Británie, kde se poslední rok diskutovalo o zavedení zákona, který by zpřísnil podmínky sledování pornografie – v platnost by vstoupil tzv. legal ban a pouze lidé, kteří by předtím vždy on-line verifikovali svůj průkaz totožnosti, aby tak opravdu dokázali, že jim je více než osmnáct let, by měli k pornografii přístup. Zprávy o zrušení dohod o tomto zákonu přitom přišly teprve před pár dny. V Británii je také od roku 2014 zakázáno produkovat pornografické snímky obsahující určité praktiky, namátkově například spanking (plácání, např. na zadek), pissing (praktiky zahrnující močení), bondage (svazování a jiné znehybňování) či squirting (ženská ejakulace) a fisting (penetrace celou pěstí). Neřekla bych tedy, že přístup k pornografii je tak benevolentní. To, co máme v Česku, je světový unikát, údajně tady máme jedny z nejliberálnějších zákonů na světě, což je jeden z důvodů, proč jsme v devadesátých letech byli jednou z nejoblíbenějších destinací, kde porno točit a produkovat.

Dělá pornografie společnost svobodnější, tolerantnější? Nebo ji naopak spíš svazuje do stereotypních a nerealistických představ o sexu?

Těžko říct, pornografický průmysl i jeho produkt mají své pozitivní i negativní stránky. Mezi negativní stránky samozřejmě patří nerealistické zobrazování sexu, jsou zde i výtky odpůrců pornografie související se sexuální

objektifikací žen. Nesmíme zapomínat i na pracovní podmínky performerů, protože bohužel stále existují nekalé firmy a agenti, kteří performery nutí do praktik, které jim nejsou příjemné, vyhrožují jim neplacením a podobně. Tyto případy bohužel existují a neměli bychom se tvářit, že ne. Na druhou stranu pornografický průmysl není plný jen těchto „vykořisťovatelů“, existují i produkce, které si opravdu dávají záležet na dobrých podmínkách pro performery, pak je tady také feministická pornografie, která se snaží o realističtější zobrazení sexu a zapojení žen do produkčního procesu.

A pozitiva?

Jak argumentují zastánci pornografie, díky snímkům s různými sexuálními praktikami můžou lidé z pohodlí domova zjistit, co se jim líbí či nelíbí, bez nutnosti to zkoušet v reálném světě. Pornografie je taky způsob jak se uvolnit, prožít rozkoš. Osobně si myslím, že bychom k pornografii měli přistupovat kriticky – uvědomovat si její pozitiva i negativa. Cesta ke kritickému vnímání podle mě leží v otevřené konverzaci a výzkumu, nikoli v zákazech a tabuizaci.

Vraťme se ke zmíněnému zobrazování žen v pornografii. Často se pornografickým snímkům vytýká znázorňování žen v podřízených a podbízivých rolích, v extrémních případech dochází i k násilí.

S tím argumentem přišly takzvané antipornografické feministky, které následně usilovaly o zakázání pornografie v USA a Kanadě. Je pravda, že existuje část pornografie, která zobrazuje ženy jako sexuální objekty, které jsou non-stop po chuti svým mužským partnerům.

Původní argument zakladatelek antipornografického hnutí Andrey Dworkin a Catharine MacKinnon se ale týkal především BDSM pornografie (praktik), ve které jsou všechny aktivity, i ty, které mohou být pro některé šokující, jako fyzické znehybnění či působení bolesti, předem domluvené a žádoucí, a jsou zdrojem vzrušení a rozkoše pro všechny zúčastněné, což ony nebraly v potaz. Navíc BDSM se rozhodně netýká jen „podřadného“ zobrazení žen – existují samozřejmě i role opačné, ve kterých je žena dominantní a muž submisivní.

Jenže ve videu jde v tomhle případě jen o fantazii, ne?

O jakýsi scénář?

Ano. Musíme ale rozlišovat, zda se jedná o předem domluvené, konsensuální praktiky, nebo o jednání, které je proti vůli někoho ze zúčastněných – pak jde samozřejmě o sexuální zneužívání. Jedna věc je, že pornografie představuje sexuální fantazii, idealizovanou verzi sexu, nikoli návod; druhou věcí je pak to, jak k pornografii přistupujeme jako konzumenti. Existují výzkumy, které tvrdí, že lidé si při sledování pornografie neuvědomují, že koukají jen na fantazii, kterou někdo zrežíroval a vymyslel, ale berou to jako reálný

sex. Proto je důležité vést o pornografii otevřenou konverzaci a zohledňovat jak její pozitiva, tak negativa, případně mluvit o takovém zákonném ošetření produkce pornografie, které by performerům zajišťovalo bezpečné pracovní podmínky.

Ve své bakalářské práci ses primárně zaměřila na sexuální scénáře nejsledovanějších videí na serveru PornHub za rok 2017. Spojovalo něco ty snímky?

Ne, byly poměrně různorodé – od „klasiky“ v podobě sexu syna s nevlastní matkou až po fetiš video, ve kterém žena kope do mužova penisu. Předpokládala jsem, že sledovanost videí bude ukazatelem jejich oblíbenosti, ale podcenila jsem algoritmus PornHubu – ten totiž populární videa propaguje na hlavní stránce a generuje jim tak ještě větší sledovanost. Konverzace s okolím pak ukázaly, že jedním z důvodů, proč uživatel klikne i na video, které ho nevzrušuje, je zvědavost a touha po objevení něčeho bizarního.

Máme nějaká data o české společnosti? Jak česká kotlina vnímá pornografii? Jaké jsou preference diváků a divaček?

Kontinuální výzkum českého sexuálního chování dělá Sexuologický ústav co pět let, již od roku 1993. Nicméně jde o výzkum sexuality obecně, a pokud vím, položky zahrnující pornografii tam představují pouze pár otázek. Co se týče diváckých preferencí, určitým vodítkem mohou být data pro Českou republiku, která publikoval PornHub v roce 2015.

Co o nás vypovídají? Češi podle nich nejraději koukají na porno v pondělí, 25 % přístupů je od žen, nejpopulárnější kategorií je Teen a nejvyhledávanější jsou snímky s „Czech“ v názvu. K datům z PornHubu však musíme být kritičtí, jak poukazuje italská vědkyně Silvia Rodeschini, PornHub nepublikuje metodologii (takže například nevíme, zda pohlaví odečítá z analytických nástrojů jako Google Analytics, nebo třeba podle přihlášených uživatelů, kteří si na profilu vyplní své pohlaví a že jsou z Česka). Kritičtí musíme být i k tomu, jaká data PornHub nepublikuje. Například se nikde oficiálně nedozvíme, kolik lidí, kterým ještě nebylo 18, tento web navštěvuje – přitom je jasné, že jich určitě nebude zanedbatelné množství, už jen proto, že PornHub se při přístupu neptá na potvrzení věku a jde o nejrozšířenější pornografickou síť, na kterou jsou odkazy i v populárních seriálech a filmech.

Co všechno vůbec obor Porn Studies zahrnuje? Bizáry, veškerou audiovizuální porno produkci? Pokračuje dál, třeba k výzkumu závislosti na pornu? Může poskytnout podklady k výuce sexuální výchovy?

Porn Studies mají nesmírně široký záběr. První debaty,

které oboru položily základ, se odehrávaly v 70. letech minulého století během takzvaných feministických Sex Wars. To je označení pro debatu, ve které jedna strana argumentovala pro zakázání pornografie, která z žen dělá sexuální objekty, a druhá byla pro přijetí pornografie, protože umožňuje prožívat rozkoš a svobodně objevovat své sexuální touhy. Co začalo studiemi obsahu pornografie a experimentálními měřeními vlivu pornografie na násilí u mužů, se pak díky filmové teoretičce Lindě Williams v 90. letech přehouplo ve zkoumání téměř všech oblastí spojených s pornografií. Dalším důležitým milníkem bylo založení akademického časopisu Porn Studies v roce 2014 pod vydavatelstvím Routledge. Za těch několik desítek let se zkoumal dost široký záběr: od toho, jak funguje žánr pornografie a jaké má konvence, přes zkoumání historie pornografie, jejího vlivu na sexuální život nebo toho, jak pornografie mění sexuální výchovu. Porn Studies ale řeší i to, jak funguje pornografický průmysl, jak jsou ve společnosti vnímáni performeři, věnuje se hrozbě deepfake pornografie (realistické videomontáže) nebo třeba zkoumání homosexuální či VR pornografie. A i v tomhle výčtu jsem určitě na něco zapomněla.

MICHAELA LEBEDÍKOVÁ Michaela se na magisterském studiu sociologie na Fakultě sociálních studií MUNI věnuje výzkumu pornografie.

Ve své bakalářské práci se věnovala problematice sexuálních scénářů v současné pornografii. Cílem bylo zjistit, jaké sexuální scénáře jsou mezi námi Čechy a Češkami v současnosti nejoblíbenější.

Listopad 2019 STUDENTA 53

TECHNOLOGIE

→ POČÍTAČOVÉ HRY PRO VOJÁKY ZACHRAŇUJÍ ŽIVOTY

BOJ PROTI ROZPÍNAVÝM MOCNOSTEM SE VEDE I Z CENTRA PRAHY

Dobrá zpráva pro všechny, které Petrova práce zaujala – můžete ji dělat taky! V Bohemia Interactive Simulations totiž zrovna hledají C++ programátory, herní designéry a front end developery. Každý rok taky otevírají stážové programy, které určitě stojí za to si vyzkoušet.

Všechno info najdete na webu bisimulations.com 54 STUDENTA Listopad 2019

Začneme zeširoka: k čemu armády potřebují vojenské simulace?

Představte si to třeba v kontextu aktuální politické situace – ruská armáda organizuje prakticky kousek za našimi hranicemi rozsáhlá vojenská cvičení, která určitě plní tu zastrašující funkci, ale kromě toho jsou taky neskutečně drahá. Jen to, že z garáže vyjede tank, nasednou do něj tři vojáci, vyjedou na cvičiště a vystřelí na cvičný cíl, stojí desítky tisíc dolarů.

Co je na výjezdu jednoho tanku tak drahé?

Nafta, údržba tanku, munice, jeho opětovné zakonzervování, když dojede zpátky. Vojáci zase neudělají za celý den nic jiného, než že nasednou a párkrát vystřelí – v lepším případě, pokud třeba cestou na střelnici špatně neodbočí a cvičení se nemusí opakovat.

Náklady jsou pak opravdu vysoké. V simulaci si vojáci celé tohle cvičení můžou vyzkoušet nanečisto a mnohem levněji.

Jak takové cvičení v simulaci vlastně vypadá?

Například jako klasická střílečka z pohledu první osoby. Vojáci vedle sebe sedí ve třídě, mají sluchátka, myš a hrají. Někdy se trénuje i tak, že třeba tým čtyř vojáků sedí dva a dva za sebou jako v autě, aby to budilo dojem reálné akce. Komunikovat můžou přes interkom přímo v simulaci, ale je možné využít i reálné kusy vojenské techniky, třeba hardwarové zašifrované rádio, které se tak učí ovládat. V simulaci pozorují dalekohledem, a když uvidí siluetu nepřátelského tanku, zapíšou ho do papírové mapy a přes rádio dají vědět dělostřelcům.

Foto: Honza Mudra

ADVERTORIAL

PROGRAMÁTOŘI WANTED!

Kvalitní propaganda nebo tanky – to není jen realita při pohledu na východ, ale taky každodenní připomínka, že práce lidí z Bohemia Interactive Simulations má smysl. Vyvíjejí sofistikované vojenské simulace, díky kterým armády vyspělého světa trénují ostré operace, aniž by musely utrácet desítky tisíc dolarů nebo zbytečně ohrožovat zdraví svých vojáků. Z pražského Karlína tak zachraňují životy po celém světě. S vývojářem Petrem Máchou jsme se bavili nejen o tom.

Vypadá to, že se učí hlavně komunikační protokoly, tzn. co, komu, kdy a jakou cestou sdělit.

Učí se komunikaci, ale i takovou tu situation awareness – aby si dokázali dobře všímat okolí, zaregistrovat nepřítele, vybrat správné místo k útoku na konvoj atd.

Záleží ale samozřejmě na tom, pro koho je konkrétní simulace určená. Generála nebudete cvičit v poli, ale spolu se štábem důstojníků a na dost komplexnější úrovni s desítkami jednotek o stovkách a tisících vojáků.

A ti všichni jsou připojení a simulují s ním?

Jde to. K simulaci, která běží na centrálním serveru, můžou přistupovat jednotky odkudkoli. Třeba vojáci v Afghánistánu vědí, že zítra budou útočit na hnízdo teroristů, tak si tu operaci den předtím desetkrát až dvacetkrát zkusí, než skutečně vyrazí do terénu. V případě zmíněného generála může být část jednotek simulována umělou inteligencí. To taky umíme.

Jak tady v Karlíně víte, na co budou zítra útočit vojáci v Afghánistánu?

To my samozřejmě nevíme. Nevymýšlíme konkrétní mise, poskytujeme zákazníkům jen rozhraní, kde je mohou realizovat. Takový sandbox, který jim umožňuje nadesignovat si misi podle toho, co potřebují.

Doplní si satelitní fotky přesného místa, vyberou, kolik a jakých jednotek se jí bude účastnit, jaké mají vybavení, kolik a jakých nepřátel můžou očekávat. Za těch skoro dvacet let, co existujeme, jsme dali dohromady tak rozsáhlou databázi veškeré armádní techniky i různých s armádou nesouvisejících objektů, že nás konkurence těžko dohání.

Kdo jsou vaši zákazníci, pokud to není tajné?

Nic, co děláme, není tajné. Záměrně na tajných věcech nepracujeme, protože je to moc drahé. Podstatnou část našich zákazníků tvoří země NATO, dlouhodobé spolupráce ale udržujeme se všemi nejdůležitějšími armádami světa, tedy těmi, které jsou NATO friendly.

Paradoxně česká armáda, pokud vím, si od nás nikdy nic nekoupila. Ti čeští vojáci, kteří na naší simulaci cvičí, se k ní dostali přes programy NATO. Jak se simulace liší od klasických her, které si večer zapařím na PlayStation?

Jsme trochu ošklivější, ale umíme toho víc než hry, což je dáno tím, že u hry se chcete bavit, zatímco simulace musí člověka správně připravit na realitu a být edukativní. Z hlediska programování je to velmi podobné, dost se liší ta designérská složka, což si spousta lidí, co k nám nastupuje, na úvod neuvědomuje a pak jsou docela překvapení.

Taky jsi byl překvapený?

Já jsem vystudoval novinařinu, takže jsem byl připravený na všechno. (smích)

Vizualizace dynamického generování bezpečných míst (coverů) pro umělou inteligenci ovládající vojáky

Jak ses z novinařiny dostal k designu her?

Ve volném čase jsem programoval hru a souběžně s novinařinou jsem ještě studoval Matfyz, kam jsem chtěl pokračovat na magistra. Jenže mi tady ve firmě dali příležitost podílet se na vývoji umělé inteligence vlastně na zelené louce, což byla příležitost, která se neopakuje, a tak jsem se rozhodl navýšit úvazek a ukončit studium.

Byl jsi tu už při škole jako stážista. Jak to tu s těmi stážisty máte?

I ten poslední stážista tady může svými nápady směřovat celou společnost, což se jinde moc nevidí. Nikdo mi neříkal, co můžu a co ne, měl jsem nějakou vizi, tu jsem realizoval a ostatní mě podporovali. Myslím, že obecně, když přijde člověk, co něco umí a má drive, může tu leccos ovlivnit. Když bude zažraný do VR, můžeme víc dělat VR, poptávka po tom určitě je. V simulačním průmyslu teď vznikají celá malá odvětví a stává se, že se hobby projekty mých kolegů překlopí do produktu, který je pak ve svém oboru na špičce. To je na tom tady asi nejzajímavější.

Proč bych měla jít makat zrovna k vám, a ne třeba do designového studia, které vyvíjí hry? Jak mě nalákáš?

Já to vnímám tak, že jsme tu vlastně součástí hybridní války proti rozpínavým mocnostem a zachraňujeme životy. Sice nepřímo, ale je to tak. Každá chyba, kterou voják v ostré akci neudělá, protože si ji předem vyzkoušel v simulaci, se počítá. Děláme něco, co má obrovský smysl a co je důležité. To podle mě dneska může říct v oboru jen málokdo.

PETR MÁCHA Petr sice původně vystudoval žurnalistiku, v posledních pěti letech se ale intenzivně věnuje vývoji tréninkových simulací pro armádu.

Ve společnosti Bohemia Interactive Simulations začínal jako stážista a teď vede celý tým, zaměřený zejména na vývoj umělé inteligence.

O své práci nejen rád mluví, s kolegy z Matfyzu taky například vede kurz umělé inteligence.

Listopad 2019 STUDENTA 55 SM000345

TECHNOLOGIE

→ POZNAJÍ LIDI, POZNAJÍ ZNAČKY

AUTA BUDOUCNOSTI Z AUTOŠKOLY NEVYLETÍ

Představa umělé inteligence, která se sama zdokonaluje a učí, děsí část populace už dlouhé roky.

Postapokalyptické scénáře ze sci-fi filmů teď ale nechme stranou. Na vylepšení strojového učení se ale usilovně pracuje a možností, kde ho využít ve prospěch lidstva, je celá řada – třeba v systémech autonomních aut, které díky učení zvládají vyhodnocovat překážky na cestě. Auta chytřejší než jejich řidiči vznikají dokonce i Praze, v jednom z největších výzkumných a vývojových center společnosti Valeo.

D

ADVERTORIAL

VALEO

Společnost Valeo v Praze provozuje své největší výzkumné a vývojové centrum, zlaté české hlavičky totiž mají světu automotive hodně co dát. Pokud vás proto zajímá nejen autonomní budoucnost dopravy, bude vás zajímat i práce u nich. Víc informací o tom, kdo z vás k nim nejlépe zapadne, najdete na valeo.cz

řív musel všechny možné situace a kombinace předpovídat programátor a manuálně každou ošetřit nějakým tím řádkem kódu.

Dnes stačí, když naprogramuje algoritmus, který určí, jak se stroj bude učit, a ten už si pak všechno důležité vyřeší sám. V angličtině se takovému postupu říká machine learning a představuje základní kámen pro umělou inteligenci, která se díky učení stává stále více samostatnou a široce využitelnou.

Nejde úplně tak o učení, jaké známe ze školy, i když princip zůstává – na základě dříve získaných dat si stroj všímá souvislostí a pak se je snaží rozpoznávat ve všech možných formách a kombinacích. Podobně, jako když se učíme číst. Už dnes se jednoduchý machine learning používá třeba ve spam filtrech e-mailu nebo v retušovacích programech pro dokreslování fotek. A taky v nových autech, zejména při rozlišování čehokoli, co se může objevit na silnici.

CHODCI, SEMAFORY, CYKLISTÉ

Když jedete po silnici, jste jako řidiči zvyklí všímat si chodců, cyklistů, svodidel, aut před vámi i za vámi, máte ale jen jedny oči, a kdyby to za vás zvládl dělat lépe stroj, určitě byste to uvítali. Ve Valeu to vědí, proto se svými testovacími vozidly vybavenými kamerami stovky hodin křižují silnice, aby nasbírali co nejvíc dat v podobě videozáznamů. Protože právě kvalitní data jsou klíč k co nejpřesnější výsledné klasifikaci objektů.

Data z kamer se nejdříve podrobně zpracovávají (anotují) a každý objekt na záznamu dostane

přiřazenou hodnotu: toto je člověk, toto zelená na semaforu. Pro každý z nich se určí také specifické vlastnosti, které ho v reálné situaci identifikují – auto má čtyři kola, lidé hlavu, trup, dvě ruce atd. Pak se určí poloha všech těchto objektů jako bodů ve vysokodimenzionálním prostoru. Machine learning algoritmus spočívá v tom, že se snaží hledat body se společnou vlastností a proložit je matematickou funkcí. „Šlo by samozřejmě ručně napsat klasifikační algoritmus, který by na základě jednotlivých vlastností rozpoznal konkrétní typ objektu. To je ale velice těžké, vyžaduje to expertní znalost a stejně by to bylo těžkopádné a špatně generalizovatelné,“ vysvětluje Michal Uřičář, expert na machine learning ze společnosti Valeo. „Machine learning algoritmus si tato rozhodovací pravidla najde sám.“

A UČÍ SE DÁL

Počítač si ukládá informace o objektech, na které postupem času naráží, a bodů tak stále přibývá, což slouží k tomu, aby stroj dokázal daný objekt rozpoznat ve všech možných podobách a polohách, ve kterých se může na silnici vyskytnout.

Pomocí machine learningu se chytrá auta dneška učí držení v jízdních pruzích, rozpoznávání dopravních značek a jejich zobrazování na palubní desce nebo třeba automatické brzdění před překážkou.

Auta budoucnosti vybavená umělou inteligencí se pak budou muset zorientovat v jakékoli standardní i nestandardní situaci. Protože pokud jim máme svěřit život, měli bychom si být jistí, že vždycky vědí, co dělají.

56 STUDENTA Listopad 2019 SM000326

KULTURA

→ Text: Mojmír Sedláček, foto: Nikol Mudrová, Radek Bartoníček, Amálie Kovářová

JEŠTĚŽE MIKULÁŠ MINÁŘ NENÍ DIKTÁTOR

DEMONSTRACE JSOU DŮLEŽITÉ, SPOLEČNOST VÝMĚNU NÁZORŮ POTŘEBUJE Mladá filmařka Amálie Kovářová má za sebou úspěšný podzim – její krátký snímek Naděje zlátne, který mapuje pocity a obavy šéfa Milionu chvilek pro demokracii před červnovou letenskou demonstrací, zvítězil v soutěži My Street Films. Díky tomu se dostal i na plátno jihlavského festivalu. S Amálií jsme mluvili o těžkých začátcích českých filmařů, o tom, jak je důležité vést mezi lidmi dialog, a protože jsme zapřisáhlí lepšolidi, dostalo se i na Masaryka s Havlem. Klasika.

Jak ses dostala k natáčení s Mikulášem Minářem, předsedou spolku Milion chvilek pro demokracii?

Krátce po prezidentských volbách jsem objevila Chvilku pro Andreje. Pár mladých lidí se tehdy rozhodlo, že budou hlídat, zda Andrej Babiš dodržuje sliby ze smlouvy s občany ČR, kterou lidem rozesílal do schránek před volbami. Chtěla jsem se také zapojit, a tak jsem napsala e-mail a potkala se s Mikulášem Minářem. Hned jsme si

padli do oka a začali spolupracovat. Chvíli potom vznikl spolek Milion chvilek pro demokracii a petice za odstoupení premiéra. A já se stala jedním ze zakládajících členů. Projekt mi dával smysl, protože jsem nechtěla jen nečinně přihlížet tomu, co se u nás děje. Když se začalo schylovat k těm velkým demonstracím, uvědomila jsem si, že je to zároveň dobrý námět na zfilmování, a tyhle své dva zájmy jsem spojila.

Listopad 2019 STUDENTA 57

a konzultuje s dalšími lidmi, rozhodně není diktátor. Ze své pozice by mohl šířit spoustu hysterie a agrese, což by ale jen blokovalo diskusi, kterou rozdělená společnost určitě potřebuje, aby se zase mohla spojit.

V dokumentu Naděje zlátne se hodně zaměřuješ na Mikulášovy pocity na úkor vykreslení organizačních starostí s přípravou demonstrace. Je tohle tvůj styl, který hodláš držet i v další tvorbě?

Každý si dokáže představit, jak se staví stage. Ale pocity daného člověka vytvářejí příběh. Být v kůži někoho, kdo nese očekávání téměř tří set tisíc lidí, to už je mnohem zajímavější. Proto jsem chtěla ukázat, co asi takoví lidé prožívají. V podobném duchu chci určitě pokračovat – chystám celovečerní film, ve kterém bych se právě těmi pocity chtěla dál zabývat a zmapovat i ostatní členy blízkého organizačního kruhu Milionu chvilek.

BUDE CELOVEČERÁK

AMÁLIE KOVÁŘOVÁ Vystudovala režii na FAMO v Písku a za sebou má spoustu režisérských projektů. Stojí třeba za sérií videí Zvěd pro Akademii věd a na kontě má i řadu studentských filmů. Je autorkou textu ke knize TGM: Komiksový příběh, která vypráví životní příběh našeho prvního prezidenta.

Spolupracuje s organizací Milion chvilek pro demokracii. Její krátký dokument Naděje zlátne, který mapuje události těsně před letenskou demonstrací, byl oceněn 2. místem v soutěži My Street Films 2019, a podle slov autorky se můžeme těšit na celovečerák.

58 STUDENTA Listopad 2019

Z dokumentu nepůsobí zakladatelé Milionu chvilek jako lidé s ucelenou koncepcí, jasnými plány a záměry, ale spíše jako zapálení aktivisté, kteří prostě nechtějí sedět doma, když se děje něco špatného. Dá se to tak říct?

Má to postupný vývoj. Na začátku byla iniciativa, snaha nespokojit se se stavem společnosti, v níž se Andrej Babiš chová jako všemocný diktátor. Postupem času ale naše aktivity začaly nabírat na vážnosti, viděli jsme, že je nás mnohem víc.

Demonstrace jsou pak způsobem, jak v rámci našeho demokratického systému vyjádřit nesouhlas s jeho směřováním a vlastně i ohrožováním.

Jaká byla atmosféra demonstrace ze zákulisí?

Vnímala jsem ji jako přátelskou, tvůrčí a pozitivní. Lidé chtěli hodně diskutovat a společně řešili, jak se dá dosáhnout změny. Je důležité, že se na ní lidé mohli potkat a vzájemně konfrontovat své názory; třeba o tom, kam má naše země směřovat.

Další velká demonstrace je plánovaná na 16. listopadu. Budeš tam osobně?

Určitě bych to chtěla zase zažít, bude to velká a důležitá akce. Pro nás je 17. listopad historicky zásadní datum, takže v tom vidím i ten symbolický přesah.

Letos jsme si připomněli výročí padesáti let od upálení Jana Palacha. Jaká míra občanské angažovanosti je podle tebe ještě v pořádku?

Myslím, že právě v tomhle ohledu je Mikuláš Minář jedinečný a má dobré pojetí aktivismu – zachovává si chladnou hlavu, vychází z ověřených informací, nešíří paniku ani fake news. Všechna svá rozhodnutí pečlivě zvažuje

Je možné tvou účast v soutěži My Street Films považovat za odrazový můstek?

Bez téhle soutěže bych projekt nejspíš ani nezačala natáčet. Byl to pro mě impuls, že bych mohla nějaký film z ulice udělat – řekla jsem si, že mám blízko k Milionu chvilek a začala natáčet. Až následně jsem si uvědomila, že tohle téma obstojí i ve větším formátu než jen v krátkém filmu. Proto chci sledovat Milion chvilek i příští dva roky. Obávám se, že nás čeká poměrně krušné období do dalších voleb, u kterého se vyplatí být ve střehu. Druhé místo v soutěži a promítání na jihlavském festivalu je určitě lepší pozicí, než kdyby tenhle základ celovečerního filmu nikdy nikdo neviděl. My Street Films mi tedy pomohly hodně.

Hodláš se dál zaměřovat jen na dokumenty, nebo si pohráváš i s myšlenkou na hrané filmy?

Vystudovala jsem hranou režii a baví mě obojí. Pro Akademii věd natáčím YouTube kanál Zvěd, který je na pomezí dokumentu a hrané tvorby. Balancuju tedy na hranici. Do toho zároveň připravuju hraný celovečerní film, ke kterému píšu scénář. Chtěla bych se věnovat obojímu a věřím, že je to slučitelné – jednou jsem filmařka a můžu točit cokoli právě tak, jak to cítím.

Je u nás těžké se jako začínající filmařka prosadit? Úplně jednoduché to není, hlavní je výdrž. Největší šok přichází ve chvíli, kdy člověk dokončí školu. Do té doby je totiž v bezpečném prostředí, neustále má zadání a může něco dělat. Po škole si sice člověk může dělat, co chce, nemá ale zázemí a prostředky, takže začíná v podstatě od nuly. Přežít tuto fázi je nejtěžší krok pro každého filmaře. Když se tohle podaří, tak věřím, že to už jde. Člověk musí být připravený, že dostane zpětnou vazbu, bude si muset svoje díla obhájit a nejspíš to bude i nějaký čas trvat.

Mohla by právě tohle být jedna z bolestí českého filmu? Přece jen kvalita hrané tvorby není v posledních letech kdovíjaká.

Pro starší generaci je to natáčení určitě jednodušší – jsou to ověřená jména, získávají důvěru snadněji než začínající filmaři. Ti mají za sebou jen pár studentských filmů a například u nás v Písku, kde jsem studovala, na ně ani obvykle není moc času. Nejde si rozložit film na dva roky, scénář vzniká čtvrt roku a člověk je dost pod tlakem. Navíc si začínající filmaři teprve musejí hledat vlastní diváky, jelikož toho nemají za sebou tolik jako Jan Hřebejk nebo David Ondříček, které už lidé znají.

Přijde mi taky, že se vytratily vzájemné konzultace mezi filmaři – každý se bojí, aby mu někdo jiný nesebral slibný námět. Když čteš deníky filmařů z 60. let, tak vidíš, že tehdy tvůrci dělali všechno společně a měli více času; to dnes chybí. I tak bych ale řekla, že se v poslední době několik dobrých filmů urodilo.

Máš filmařské vzory, které tě inspirují?

Z českých určitě zmiňovaný David Ondříček, ten mě inspiruje tvorbou i životní cestou, v níž se nebojí dělat zahraniční projekty. Jinak ale nechci nikoho kopírovat, snažím se najít vlastní styl. Líbí se mi Paolo Sorrentino, jeho filmy mě hodně baví. Spíš než abych sledovala dráhu jednoho režiséra, jezdím raději na festival do Karlových Varů a prostřednictvím několika filmů denně se dozvím, co se vlastně aktuálně děje a kam kinematografie směřuje. A hlavně jak o současné situaci přemýšlejí mladí tvůrci, kteří jsou v podobné situaci jako já. To je teď pro mě nejpřínosnější.

DĚJEPIS BEZ MASARYKA

Kromě filmaření jsi taky psala texty pro komiksovou knihu o TGM. Jaká zjištění o Masarykovi tě, oproti tomu, co se běžně učíme, překvapila nejvíc?

My se o tom především ani moc neučíme – na základní ani střední škole jsme se nikdy nedostali tak daleko, abychom probrali historii první republiky. Končili jsme první světovou válkou a vznikem Československa, ani na Masarykův životní příběh se nedostalo. Takže samotné pochopení jeho zásad pro mě bylo dost inspirující. Fascinovalo mě, že jeden člověk dokáže udělat tolik věcí a ovlivnit chod celé společnosti. To je ale potřeba budovat celý život, není možné ze dne na den všechno změnit; tedy alespoň tehdy, když to chce člověk dělat dobře a pravdivě a nebýt populistický diktátor. Takový boj trvá dlouho, ale pak se společnost může změnit.

Je Masarykův odkaz podstatný i pro ostatní členy Milionu chvilek? Vycházeli jste z něj?

Všichni členové Milionu chvilek mají své morální hodnoty hodně vysoko a často vycházejí z těch Masarykových.

Jedná se o čestné a poctivé lidi. Masaryk a Havel jsou výrazné vzory pro nás všechny.

Bavili jsme se o tom, že doba nahrává hlavně šíření strachu a agrese. Je v naší společnosti pro Masarykův odkaz vůbec místo?

Myslím, že místo pro něj být právě musí, jinak se společnost rozpadne nebo dojde k zásadnímu kolapsu. Lež totiž není únosná.

Listopad 2019 STUDENTA 59

KULTURA

→ JAK ŠEL ČAS S BATMANEM

NEJZNÁMĚJŠÍ NETOPÝR SLAVÍ KULATINY Rozhodně na to nevypadá, ale Batman slaví osmdesát let! Jeden z nejpopulárnějších komiksových charakterů má letos významné kulatiny, což je vždycky dobrý prostor pro nějaké to zhodnocení. Jak už to tak bývá, ne všechno šlo podle představ, ale naštěstí tu byla spousta chvil, na které budeme rádi vzpomínat. Jak šel čas u nejslavnějšího zástupce netopýrů, nám v listopadu připomíná i Komerční banka, která přichází s limitovanou edicí karet, inspirovanou jednou z nejoblíbenějších komiksových a filmových postav.

K

omiksoví autoři Bill Finger a Bob Kane představili Batmana světu počátkem roku 1939. Jednalo se o odpověď na obrovskou slávu Supermana, který se objevil o necelý rok dříve. Rodící se impérium DC (Detective Comics) si tak hned v prvních letech své existence vyložilo výstavní skříň hvězdnými hrdiny, kteří od té doby nepřestali fanoušky bavit. Před osmdesáti lety vsadilo na obyčejného týpka z Gothamu, který, navzdory svému superhrdinství, neoplývá jedinou nadpřirozenou superschopností. A možná právě to z něj nakonec udělalo toho opravdového hrdinu.

ADVERTORIAL

Audiovizuální podoba netopýřího muže na sebe nenechala dlouho čekat a už v roce 1943 se objevil první batmanovský seriál, po válce navíc obohacený o pokračování.

Na filmové plátno se Batman podíval roku 1966, většina z nás si ale pamatuje spíš snímek z roku 1989, ve kterém se elegantního miliardáře Bruce Waynea chopila osmdesátková star Michael Keaton. Protivníkem mu nebyl nikdo menší než Joker – v posledních týdnech hodně skloňované jméno. Jenže dávno předtím, než téhle postavě propůjčil svůj psychotický smích a rachitické tělo herecký chameleon Joaquin Phoenix, jsme jako záporáka obdivovali neméně slavného Jacka Nicholsona, jehož zpodobnění Batmanova arcinepřítele zdaleka tak temné nebylo.

To ostatně platí i pro další tři snímky, které se v následujících letech objevily a pomohly utvářet obraz toho, jak se v devadesátkách natáčely komiksové adaptace. Nutnost obsadit do rolí záporáků známé tváře (Danny DeVito, Michelle Pfeiffer, Jim Carrey, Tommy Lee Jones) šla ruku v ruce s akční podstatou těchto filmů. A ta si s budováním netopýří mytologie či psychologického podkresu figury hlavu příliš nelámala. Jenže takové už byly devadesátky a filmy Batman se vrací či Batman navždy se staly kultovkami i kasovními úspěchy. A přiznejme si, dodnes si je z nostalgie rádi pustíme.

Ani neúnavný bojovník se zločinem se však nevyhnul přešlapu – byl jím velmi nepovedený experiment s Georgem Clooneym ve snímku Batman a Robin z roku 1997. Navzdory nepochybnému talentu za kamerou v podobě Joela Schumachera i hvězdným záporákům (Arnold Schwarzenegger a Uma Thurman) se v téhle 60 STUDENTA Listopad 2019

Text: Mojmír Sedláček

NA KLASIKY SE NEZAPOMÍNÁ

produkci pokazilo snad úplně všechno a obskurní dobrodružství se právem řadí na (ne)čestný vrchol komiksových průšvihů.

VRCHOL BATMANA, VRCHOL KINEMATOGRAFIE

Přestože byl netopýří hrdina v důsledku zjevného propadáku poslán na pár let k ledu, o necelou dekádu později se zjevil ve verzi, která nepochybně patří mezi to nejlepší z nastupujícího 21. století. A teď nemluvíme jen o zpracování komiksového hrdiny, ale o tvůrčí kinematografii jako takové.

Batmana se v té chvíli ujal Christopher Nolan, jeden z největších hollywoodských hitmakerů současnosti. Ten si, i díky své trilogii o Temném rytíři, vybudoval renomé, které mu ostatní filmaři můžou jen tiše závidět. Do stavu, v němž si může říct o libovolné peníze na libovolný projekt, se však nedostal jen tak pro nic za nic – právě zdramatizování leckdy rozjuchaných batmanovských příběhů k tomu přispělo měrou vrchovatou.

Nolan představil promyšlený vývoj titulního hrdiny s tváří hvězdného Christiana Balea napříč třemi stylovými snímky. Rozjezdová část, Batman začíná, sleduje zrod nejednoznačného hrdiny, který v Temném rytíři hledá své místo ve společnosti, aby v závěru trilogie, Temný rytíř povstal, našel sám sebe. Snad nikdy předtím se tradiční komiksová postava nedočkala tak seriózního uchopení, a to včetně rozporuplné morální stránky celého jejího počínání; a diváci tento přístup dokázali náležitě ocenit. Především prostřední pasáž s názvem Temný rytíř, v níž se vrcholným výkonem představil i tragicky zesnulý Heath Ledger v roli Jokera, bývá dodnes suverénně jmenována mezi nejlepší filmy posledních dvou dekád. A oprávněně.

SLABŠÍ ČASY A BUDOUCÍ OTAZNÍKY

Další etapa v Batmanově vývoji tentokrát netrvala dlouho a už čtyři roky po zakončení linky s Temným rytířem jsme se dočkali kasovně úspěšného, avšak velmi rozporuplně přijatého spektáklu Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti. Problémem nebyl ani

toporný výkon Bena Afflecka v titulní roli, jako spíše nekoncepčnost celého projektu, kterým se komiksový gigant DC snažil dohnat dlouhodobý náskok svých konkurentů z Marvelu. Přemrštěná délka a zbytečné množství nakousnutých linek budily ve výsledku mnoho rozpaků, které následující Sebevražedný oddíl ani Liga spravedlnosti rozhodně nerozptýlily. V posledních letech se tak fanoušci technikou překypujícícho maskovaného mstitele museli v nárocích spíše uskrovnit a vzpomínat na zábavně přepálené variace z devadesátek či po všech stránkách dotažená dramata z geniální mysli Christophera Nolana.

A jaká je budoucnost Batmana? Inu, v temnotě se bezesporu zůstane, i když možná trochu jinak, než by si leckteří fanoušci představovali. Po dlouhých spekulacích se totiž do netopýřího kostýmu nasouká Robert Pattinson, stále nejznámější díky Stmívání, teenagerské sérii upířích báchorek. Ale abychom byli fér, nějak začínal každý a Pattinson si v posledních letech buduje o poznání sofistikovanější renomé v náročnějších a nenápadnějších produkcích jako třeba Dobrý časy, Ztracené město Z nebo High Life. Letos na podzim navíc exceluje v uměleckém psychologickém hororu The Lighthouse, takže doufejme, že další osudy Bruce Waynea budou v dobrých rukou. Legendární komiksový i filmový hrdina si to totiž nepochybně zaslouží.

PLATBY BATMANEM Osmdesát let Batmana oslavuje i Komerčka, která si pro tuhle speciální příležitost připravila limitovanou edici platebních karet s motivy oblíbeného superhrdiny. Od listopadu ji můžete získat na webu mojekarta.cz, k vedení účtu G2 ji navíc jako studenti dostanete zadarmo. Pokud by pro vás karta s Batmanem byla dobrou motivací, ale u Komerčky ještě nejste, zkuste to klidně nejdřív s celým účtem – založení a vedení účtu G2 je pro studenty taky free. Víc informací najdete na kb.cz Listopad 2019 STUDENTA 61 SM000340/2

KULTURA

→ KAM VYRAZIT?

Foto: Lukáš Bíba

Mezipatra @ Praha, Brno Od 7. do 14. listopadu v Praze, od 15. pak celý další týden v Brně. Queer film festival Mezipatra se každým rokem těší větší pozornosti a nejinak tomu bude i letos. Stejně jako se problematika LGBTQ+ stává ve společnosti pořád důležitější, i tomuto zpočátku nenápadnému festivalu se daří lákat stále větší jména. Žánrově pestré skladbě snímků vévodí novinka zlobivého Kanaďana Xaviera Dolana s názvem Matthias a Maxime, v hlavní soutěži se navíc představí hned desítka filmů. Dramaturgie stojí hlavně na výběru festivalových hitů, které se dotýkají témat sexuality a identity – takže pokud se v nich aspoň trochu angažujete, nějakou tu projekci v Praze či Brně byste minout neměli.

Goodbye Pragovko! @ Praha Renovátoři starého nábytku NANOVO (se kterými si mimochodem můžete poslechnout jeden z posledních dílů našeho podcastu Faily Tales, dostupného pod kanály „Studenta – podcast“ třeba na Spotify nebo SoundCloud), se loučí se svým ateliérem v areálu vysočanské Pragovky. A to je důvod k mejdanu.

Nejenom, že si budete moct dát s designéry skleničku. Pokud vás nábytek ze 70. let zajímá a přitahuje, dozvíte se spoustu zajímavých informací ohledně jeho renovace nebo třeba používání látek. A aby zkrátka nepřišli i ti nešikovní, kterým zlaté české ručičky v mládí nenarostly, bude na místě možné vyřazené kusy bytových doplňků taky odkoupit. To všechno v pátek 15. listopadu.

Párty Hárd @ ČR Martin Pohl je hodně kontroverzní postavou tuzemské kulturní scény – dá-li se mu vůbec tak říkat. V hudební sféře je známý jako Řezník, vydal sérii her Život není krásný, kreslí velmi nekorektní Mártyho frky, a navíc stojí i za několika menšími filmy. Tenhle renesanční umělec (hehe) nyní přichází s hodinovou filmovou komedií Párty Hárd, která je kombinací poloamatérsky natočené variace na Prci, prci, prcičky a po všech stránkách přehroceného humoru. Je to vážně šílenost pro otrlé diváky, ale svým způsobem velmi povedená!

Pražskou premiéru už máme za sebou, během listopadu se ale bizárem překypující film Párty Hárd objeví v regionech. Stačí sledovat jeho facebookovou stránku a dorazit třeba do Plzně 17. listopadu, Ostravy 21. nebo kamkoli jinam – kdo chce zažít něco vskutku obskurního, příležitost si najde!

62 STUDENTA Listopad 2019

Diáky @ Bio Oko, Aero, Světozor Praha Poutníci, nomádi, couchsurfeři. Cestují jinak. Cestují pěšky, stopem, na kole, ve starém volkswagenu, kupují si jednosměrné letenky. Osobnosti, které v pravidelném měsíčním pořadu vyprávějí o svých zážitcích z cest, spojuje antituristický přístup k místům, která navštěvují, samotná cesta je pro ně často cílem.

Jak se inspirovat a vypadnout ze stereotypního života? V kině Bio OKO bude 19. listopadu od 20.30 klást tuto i jiné otázky „sociální architektka” Kateřina Šedá, která opakovaně dokazuje, že klíčem není ani tak překračování hranic států, jako spíše svých vlastních možností. V prosinci se můžete těšit na další díly Diáků, například na přednášku lékaře bez hranic Tomáše Šebka nebo na nový dokumentární film Cesta jako žádná ze sta o rekonstrukci slavné euroasijské výpravy cestovatelských legend Hanzelky a Zikmunda. Sledujte pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v kinech Bio OKO, Aero a Světozor.

Zrní @ Husa na provázku, Brno Den před výročím sametové revoluce budou v brněnském divadle Husa na provázku vzpomínat kluci z kapely Zrní na to, jak je formovala postava Václava Havla. „Jsme Havlovy děti a hrdě se k tomu těmahle koncertama hlásíme,“ dává kapela najevo, v čem je pro ni aktuální turné důležité. O den později samozřejmě nebude chybět ani na Národní třídě, ale ať se vydáte za kulturou kamkoli, je jasné, že pravdoláskařský odkaz bude cítit. Což jistě platí i pro další zajímavé koncerty v polovině měsíce – plzeňskou návštěvu Zvířete jménem Podzim 16. listopadu nebo výlet Post-hudby 22. listopadu tamtéž. Domácí hudební scéna prostě v listopadu nespí!

Korzo Národní @ Praha Událostem 17. listopadu věnujeme podstatnou část aktuálního čísla, přesto si dovolíme zmínku i v téhle části. Nemělo by se totiž zapomínat na to, že mnoho iniciátorů sametové revoluce a dalších významných figur tehdejších změn pocházelo z kulturní sféry – na což samozřejmě musejí dnešní umělci reagovat také. Již tradiční událostí je Korzo Národní, během kterého se po celý revoluční den mohou kolemjdoucí na pražské Národní třídě těšit na koncerty, výstavy, debaty i předčítání od významných osobností. Podobných akcí však po celé Praze i dalších městech bude spousta, takže vyjděte do ulic a nasajte atmosféru změn, které nám před třemi dekádami umožnily se svobodně nadechnout.

Komando a akční filmy @ Kino Aero, Praha

Ohm Square + Himalayan Dalai Lama + Bratři @ Kabinet MÚZ, Brno Tanci zdar! Fanoušci vlnění těl do rytmických beatů by si měli v kalendáři kroužkovat 29. listopad, jelikož ten večer se brněnský Kabinet MÚZ rozduní monumentálními elektronickými smyčkami.

Mnoha hity proslavení Ohm Square byli průkopníky drum`n`bass v Čechách a na očekávaném koncertě to rozbalí společně se svými hudebně mladšími souputníky Himalayan Dalai Lama a Bratři.

Každé uskupení se vyznačuje odlišným přístupem k elektronice a jejich nezaměnitelnou hudební tvář budete moci prozkoumat hned po sobě. Brněnské fanoušky techna a rytmiky čeká koncem listopadu nezapomenutelná událost!

V souvislosti s křestem knihy Encyklopedie akčního filmu si filmový web MovieZone.cz připravil i projekci akčňáku vpravdě zásadního – nezapomenutelně béčkového Komanda! V polovině osmdesátek nosil božský Arnie Schwarzenegger na ramenou klády, likvidoval nepřátelské armády po tuctech a u toho nezapomněl hláškovat o sto šest. Vedle samotné projekce dojde i na zmiňovanou knihu, v níž se o žánru akčního filmu a jeho vývoji napříč dějinami pohyblivých obrázků dozvíte snad všechno. Takže pokud si chcete zpříjemnit semestr odpálením pár celuloidových granátů, na pondělní večer 25. listopadu už nic jiného nevymýšlejte.

Listopad 2019 STUDENTA 63

→

Bez kultury by nejspíš neexistovaly ani další obory. Kde jinde než na kulturní akci vymyslíte s kolegy koncept nového start-upu? (Signal festival 2019)

KULTURA V ČESKU JAKO BÉČKOVÁ REALITY SHOW

Co si představíte, když se řekne kultura? Já si vybavím ten příběh o ledovci – kdysi se námořník plavil po moři a potkal ledovec. Myslel si, že je to jen kra plující na hladině. Tomu, co bylo pod hladinou, nevěnoval pozornost.

Spoléhal jen na to, co viděl. A pak narazil. S kulturou je to stejné. Když se budeme spoléhat jen na to, co vidíme, naše loď se potopí. Kultura je hlavně o tom, co je skryté, a to se nijak definovat nedá. Když si ale občas pustíme zprávy, můžeme mít dojem, že je česká kultura spíš trapné ochotnické představení.

U

rčitě si ještě pamatujete tahanici z letošního léta (na tuhle státní šaškárnu se těžko zapomíná). Začala, když prezident v květnu odmítl přijmout rezignaci ministra kultury Staňka po tom, co sám podal demisi. Reality show na letní okurkovou sezonu spustil fakt, že Staněk ve své funkci budil pochybnosti – třeba tím, že nevysvětlitelně odvolával ředitele galerií (Národní galerie a Muzea 64 STUDENTA Listopad 2019

umění v Olomouci). Že byl Antonín Staněk mimo, dokazují reakce veřejnosti, většina kolegů přijala jeho rezignaci s nadšením. „Antonín Staněk celým svým působením dokazoval, že české kultuře nerozumí, nemá k ní vztah a ministrem se nikdy stát neměl,“ komentoval situaci poslanec Martin Baxa pro Aktuálně.cz.

Zemanovi rezignace do karet moc nehrála, Staněk ve funkci se mu evidentně hodil. Jaké s ním měl plány

Text: Magdalena Hlízová, foto: Lukáš Bíba, Jakub Plíhal

K ČEMU JE NÁM MINISTERSTVO, KTERÉ NIKDO NEBERE VÁŽNĚ

Naštěstí jsou tu i tací, kteří se na celou věc dívají méně kriticky. Třeba zakladatel a ředitel Centra současného umění DOX v pražských Holešovicích Leoš Válka.

Podle něj by stačilo změnit ducha instituce: „To znamená pochopení toho, co je jejím hlavním a primárním posláním. A tím je rozhodně vytváření prostředí, ve kterém se kultuře daří. Zní to banálně, ale mám pocit, že zájem o kulturu je věc, která nám tak nějak chybí,“ vysvětlil pro Studentu. Rolí Ministerstva kultury a smyslem jeho existence by podle něj mělo být vytváření prostředí na podporu kultury ve všech jejích formách. „Ministerstvo kultury považuji za jeden z nejdůležitějších resortů. Mělo

PRVNÍ A/NEBO POSLEDNÍ?

Před rokem jsme s velkou pompou slavili sté výročí vzniku Československa, stali se z nás na chvíli zase zapálení vlastenci a se slzou v oku jsme se upomínali na něco, co většina z nás nezažila. Chvalořečili jsme první republiku, tatíčka Masaryka a staré zlaté časy. Rok 2018 je za námi a spolu s ním zmizel i hluboký pocit národní hrdosti. Vysázeli jsme stromy, uspořádali vojenské přehlídky a otevřeli dveře několika výstav.

Jedna z nich ale neskončila společně s oslavami, ale pokračuje dál jako střednědobá expozice ve Veletržním paláci Národní galerie Praha.

Výstava 1918–1938: První republika kurátorky Anny Pravdové, sestavená ve spolupráci s Ladou Hubatovou-Vackovou, je skvělým a komplexním ohlédnutím za tehdejší dobou a její atmosférou. Sbírková expozice představuje uměleckou scénu mladého státu, nezaměřuje se však pouze na výtvarná díla, nýbrž skrze knižní tvorbu nebo design prezentuje i mezioborové přesahy, které jsou z podobných expozic často vyloučeny, přestože jsou důležitým kouskem skládačky celého příběhu umění.

Výjimečnost výstavy spočívá také v jejím zaměření na různorodost kulturních center, nesoustředí se tedy pouze na Prahu, se stejným důrazem představuje i uměleckou scénu Zlína nebo Bratislavy. V této cestě na východ pomáhá i architektura výstavy, která je jakousi trasou napříč Českem, Slovenskem i Podkarpatskou Rusí.

Co je ale největším přínosem celé expozice, kromě prezentace prvorepublikových umělců v čele s Josefem Čapkem, Jindřichem Štyrským či Toyen, jsou díla předních světových umělců tehdejší doby. Najdeme mezi nimi jména jako Pablo Picasso, Paul Gauguin nebo Vincent van Gogh. Tito malíři se k nám dostali díky kosmopolitní politice a velkorysému nákupu, jež proběhl pod záštitou prezidenta Masaryka v roce 1923, kdy komise pod vedením Vincence Kramáře sestavila kolekci 150 děl, která jsou dodnes pravděpodobně největší a nejcennější akvizicí našeho státu, jež ve střední Evropě nemá obdoby.

Při cestě napříč výstavou tak budete neustále zakoušet pocit přehodnocování zažitých konceptů, a to díky novým kontextům, do kterých jsou mnozí umělci zasazováni. A to by měl být jeden z hlavních cílů všech výstav – přivést jejich návštěvníky k novému pohledu na staré a známé.

Možná se po cestě trochu ztratíte, což je také jediná výtka, která je na místě především v druhé části výstavy, kdy se architektura stává lehce nepřehlednou a zmatečnou. Zároveň to však může představovat skvělou metaforu nejen k tomu, co nastalo po roce 1938, ale i k politické situaci dneška. Výstava totiž chtě nechtě svádí k zamyšlení, co budeme oslavovat za sto let a zda naše kulturní politika předá něco budoucím generacím.

Text: Natálie Brzoňová (Kulturní zóna 8smička), foto: Národní galerie Praha

MOŽNÁ NENÍ TAK ZLE

KULTURA

a co všechno by se kromě odvolání šéfů dvou významných českých galerií mohlo stát, pokud by nekompetentní ministr na své pozici zůstal, se můžeme jen domnívat. Po úmorně trapné herecké inscenaci (v hlavních rolích nestárnoucí Miloš Zeman a jeho dlouholetý partner Andrej Babiš) stihnul Staněk před odchodem z úřadu aspoň rozseknout starý spor o to, jestli Hadí lázně v Teplicích jsou, nebo nejsou kulturní památka. Podle památkářů byly, podle Staňka ne.

Rozhodnutím otevřel cestu developerovi Jaroslavu Třešňákovi, který podle serveru Neovlivní.cz dotoval volební kampaň Miloše Zemana. Náhoda?

Když tedy ČSSD přišla s dalším vhodným kandidátem (Michal Šmarda, znáte z TV), prezidentovou odpovědí bylo jasné ne. Babiš se sice snažil, nebo to aspoň do médií tvrdil, leč evidentně ne dost. A chudák Šmarda to měl spočítané. Hledání nového ministra kultury se tak podrobilo jedinému měřítku – hlavně aby byli na Hradě spokojení. A dál už ten příběh znáte. Jestli to bude harmonický vztah, nebo si i nový ministr Lubomír Zaorálek (ČSSD) vytáhne ohořelou zápalku, uvidíme časem. On sám věc ve stranickém vyjádření komentoval stručně: „Fakt, že máme s panem prezidentem různé názory a přístupy, není nic nového. Naštěstí jsme si ale vytvořili určitý způsob komunikace, který sice navenek nemusí působit idylicky, řadě věcí ale dokáže předejít.“ V závěru letní eskapády se možná v hlavách mnoha lidí objevila otázka: Je vůbec tahle instituce nutná? „Nesmyslná tříměsíční bitva ukázala jediné: Ministerstvo kultury má pramalý smysl. Pokud by ovšem v ministerském křesle usedl Jára da Cimrman…“ komentoval pro Reflex situaci pragmaticky jazzový skladatel a pianista Emil Viklický.

Podobně to bohužel cítí řada českých umělců. Bývalý ředitel Národní galerie a výtvarník Milan Knížák dokonce v pořadu Pro a proti Českého Rozhlasu tvrdil, že před patnácti lety měl s kolegy vypracovaný systém, jak se ministra kultury do dvou let zbavit. „Tehdy jsme to měli naplánované, vyšlo nám, že by se instituce dala pomalu zlikvidovat tím, že by některé pravomoci přešly na jiná ministerstva.“ Podle něj je zkrátka nepotřebné, stejně jako řada dalších podobných zřízení.

Listopad 2019 STUDENTA 65

Ministerstvo kultury by se mělo intenzivně starat o rozvoj oboru, který je pro duši a identitu národa jednou ze základních hodnot (Výstava Tutanchamon RealExperience, Národní muzeum)

by intenzivně pečovat o její rozvoj, který je pro duši a identitu národa, zvláště malého národa, jednou ze základních hodnot,“ bránila v anketě Reflexu instituci i dokumentaristka Helena Třeštíková. Politická situace je prý věc pomíjivá, ale samy zásadní kulturní počiny mají daleko větší dosah a životnost.

Možná Ministerstvo kultury vážně potřebujeme víc, než si myslíme. Negativní reakce vznikají spíš v reakci na to, že svoji funkci dlouhodobě neplní. Jenže jestli to tak bude pokračovat dál, může se stát, že ho nakonec potřebovat přestaneme.

MINISTREM MŮŽE BÝT KDOKOLI

Na první pohled se celé to válčení okolo ministerstva může zdát beznadějné. Jak je možné, že tak klíčovou funkci může dělat prakticky kdokoli, nejspíš včetně uklízečky? Aneb komu chybí funkce, ten je ministr kultury. Takhle by to ale fungovat nemělo. „Politici u nás ke kultuře nepřistupují jako k něčemu důležitému. Nevím, proč by kultura měla mít menší důležitost než doprava nebo zemědělství. Kultura je velmi důležitý sektor občanského společenského života a dění a stát ji musí reflektovat. Nemá do ní zasahovat, jen sledovat a vědět, na co je,“ popsal realitu v Pro a proti Českého rozhlasu Matěj Hollan, hudebník a občanský aktivista, místopředseda hnutí Žít Brno.

Zrušením ministerstva bychom podle bývalého ministra kultury Ilji Šmída kulturu definitivně postavili do složité pozice. Zůstala by skupinka podivínů, zabývajících se podobnými nesmysly, jako je vážná hudba nebo poezie. Nebyl by nikdo, kdo by oboru mohl dát kredibilitu. „Několik“ úředníků nemůže zvládnout funkci 66 STUDENTA Listopad 2019

celého ministerstva, nemůže rozhodovat o miliardách pro památky nebo živé umění, pomáhat regionální kultuře, navrhovat potřebné zákony, udržovat a rozvíjet mezinárodní kontext kultury, nemluvě o klíčových jednáních o státním rozpočtu. „Ministerstvo by mělo být kvalitním a pružným servisem pro potřeby kultury. A také jejím obhájcem jako základu společnosti vůči ostatním odvětvím – i ve vládě. To, že nyní nefunguje tak, jak by mělo, neznamená, že by mělo být zrušené,” komentoval Šmíd pro Divadelní noviny.

Politici často berou kulturu jako něco okrajového, volnočasového – lidé se jdou bavit teprve ve chvíli, kdy skončí v práci, která má pro společnost důležitější funkci. Přemýšlení postavené na hlavu kritizoval svého času už Václav Havel, jenže od té doby, co z úřadu odešel, měli naši státní představitelé evidentně jiné problémy. Většina z nich se věnuje raději ekonomice nebo třeba dopravě. Na problém se ale stačí podívat pod jiným úhlem a hned je jasné, že ani ekonomika by bez kultury neobstála. Existuje dokonce on-line Kulturní kalkulačka (kulkal.cz), ve které si můžete snadno spočítat, jaký ekonomický dopad má event, který pořádáte, na státní kasu. Nehledě na to, že (především) na kulturní akci můžete potkat svou drahou polovičku, se kterou založíte rodinu, nebo zajímavé kolegy, se kterými se pustíte do rozjezdu podnikání.

ŘEŠENÍ JSME MY SAMI

Kultura nejsou jen památky a umění, kultura nás obklopuje na každém kroku a odráží celkový stav společnosti. Je tak aktuální, že vynechat z ní studenty nebo mladé lidi by ani nešlo. Udáváme tempo a směr, tak jako tomu bylo vždycky. A ještě dlouho bude. Tak, jak se střídá vliv jednotlivých generací, mění se i svět kolem nás. Tak proč si ho nezměnit podle svého? „Mám z vaší generace pocit, že pro kulturu toho můžete udělat hodně. Už nejste děti režimu. Máte otevřené oči a nenecháte si jen tak něco líbit. To je to, co kultura potřebuje, vás,“ dává nám naději Štěpán Kubišta, ředitel divadla Jatka 78. Kultura by měla být něčím samovolným. Ne vynucená. Jakmile do ní někdo začne zasahovat, šťourat, může se křehká rovnováha posledních pár let klidně zase rozbít. I proto ji musíme chránit.

Neznamená to, že všichni nutně musíme na konzervatoř nebo akademii. Bohatě stačí, když čas od času zajdeme do divadla nebo na koncert. Nebo necháme dobrovolné vstupné, když zrovna nemáme hluboko do kapsy. I když jsou to maličkosti, kultuře můžeme pomoct třeba právě takhle.

A dost možná je klíčem ke všemu být aktivní a nebát se vyjít se svým názorem ven. Až zase příště budete přemýšlet, jestli jít, nebo nejít k volbám, myslete na to, že se vás to týká. Protože pak se může stát, že ministři se budou vybírat podle toho, jestli se líbí prezidentovi.

Myslete na to, že hlas každého, kdo nevolil, se rozdělí mezi všechny. I mezi ty, které byste se volit styděli.

e c Leon & Lena CHOREOGRAFIE:

Christian Spuck

HUDBA: LÉO DELIBES, MARTIN DONNER, AMILCARE PONCHIELLI, ALFRED SCHNITTKE, JOHANN STRAUSS ML., JOHANN STRAUSS, JOSEF STRAUSS, BERND ALOIS ZIMMERMANN, HANK COCHRAN, EARTHA KITT, THE MAMAS AND THE PAPAS SCÉNA A KOSTÝMY: EMMA RYOTT HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ: DAVID ŠVEC ČESKÁ PREMIÉRA 30. 11. 2019 SM000355

TVOŘTE S NÁMI SVĚT TECHNOLOGIÍ Přidejte se do technického vývoje.

IVANA LIESKOVSKÁ ELEKTRONIKA A SOFTWARE

ŠKODA AUTO Kariéra SM000245

@WeAreSKODA

ŠKODA AUTO a.s.

ŠKODA AUTO - Career

SKODA-KARIERA.CZ