Page 1

GUILT Y PLEASURE SVAČINY PŘEMK A FOREJTA | INTERNE TOVÉ MEMY TÁHNOU DO VÁLK Y HRANICE E TIK Y V DOBĚ KLIMATICKÉ KRIZE 68. číslo | Květen 2019  | Zdarma | www.studenta.cz


kb.cz/g2

#naSorbonne #jakovBrne #Paris

UŽÍVEJTE SI NA ERASMU JAKO DOMA STUDENTSKÝ ÚČET G2

Vedení účtu v CZK a EUR nebo USD zcela zdarma Příchozí a odchozí úhrady SEPA jen za 6 Kč Každý měsíc výběr hotovosti v zahraničí ZDARMA

BONUS AŽ 550 KČ PŘI ZALOŽENÍ VEDENÍ ÚČTU OD 1. 5. DO 31. 5. 2019

SM000312

800 521 521


68. ČÍSLO / KVĚTEN 2019  KDO TO SPÍSKAL? Šéfredaktorka: Veronika Vimmerová Web editorka: Radka Baťová Design: Alena Palečková, Adam Roller Copywriterka: Markéta Paráčková Foto: Štepán Svoboda, Tereza Kopelentová, Veronika Vimmerová, Unsplash, Pexels, Burst Korektorka: Tereza Ladová

REDAKČNÍ ČETA Studium, vzdělávání: Jana Langová Cestování, lifestyle: Tereza Kovandová, Stanislava Wolfová

Kariéra, osobní rozvoj: Andrea Soukupová

Kultura, společnost: Pavla Gabrhelíková, Magdalena Hlízová, Mojmír Sedláček, Kristýna Šestáková, Kristýna Dolejšová,

EDITORIAL

Věda, technika: Petr Cieslar, Matěj Višňa Politika, veřejné dění: Nicole Gawlasová, Jiří Komárek, Nikol Mudrová, Hana Grohová E-mail vždy ve formě JMENO.PRIJMENI@STUDENTA.CZ

OFFICE (DÍKY!) Kapitán projektu: Tomáš Hybeš Projekt manager: Irena Rákosová Account Manager: Miroslav Ševčík Byznys: Jonáš Havlíček, Ondřej Reif, Vít Diviš Distribuce: Jan Schönfeld

CHCETE NÁS POCHVÁLIT? DÁT NÁM TIP? NAPSAT PŘIPOMÍNKU? Ozvěte se na: REDAKCE@STUDENTA.CZ 24/7 jedeme on-line na: WWW.STUDENTA.CZ Nezapomeňte nás sledovat na:   

 STUDENTACZ

Vydavatel: Economia, a. s. Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 IČO: 28191226 Tisk: Europrint, a. s. Adresa redakce: Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 ev. č. MK ČR E 16630

Kudy ven z klimatické kaše Na Zemi začíná být vedro jako v troubě a s největší pravděpodobností je to naše vina. Že bychom si měli dát pár facek, vstát a začít něco dělat, se ozývá z úst vědců, aktivistů i (některých) politiků. V médiích je tolik zpráv, že slabší povahy začínají propadat pocitu beznaděje. Je načase jednat. Protestujeme, obviňujeme vlády a světové korporace, podepisují se lejstra a navzájem si tvrdíme, že máme plán. Chtít něco po druhých je docela jednoduché. Výchovný pohlavek pro nás všechny přináší švédská studie „The climate mitigation gap“ (Mezera ve zmírnění klimatické změny), publikovaná už v polovině roku 2017. Na uhlíkovou stopu se dívá z pohledu jednotlivce a přináší čtyři nejzásadnější oblasti, ve kterých by zemi mohl ulevit každý jeden člověk – méně dětí (jedno dítě v domácnosti je ekvivalentem 58,6 tun CO2 za rok), méně aut (2,4 tun CO2 za rok), méně dovolených (1,6 tuny CO2 na jeden zpáteční transatlantický let) a méně masa (0,8 tun CO2 ušetřených za rok veganské stravy). Studie porovnává další možnosti, které se ve spojení s „domácí“ pomocí globálnímu oteplování běžně komunikují – recyklace plastů, výměna žárovek za úsporné –, a nepřekvapivě dochází k závěru, že nejsou ani zdaleka tak účinné. Jenže zároveň ani zdaleka tak omezující. Představa striktního říznutí do svobod jednotlivce je nejspíš natolik děsivá, že se jí jako možnosti nevěnují téměř žádná zkoumaná vládní doporučení Kanady, USA, Austrálie ani EU. A docela upřímně se není čemu divit. Právě hranicím etiky ve složitých časech klimatické změny se věnujeme v tématu aktuální Studenty. Zachrání nás antinatalismus (filozofie, podle které bychom ze spousty racionálních důvodů neměli mít děti), a dáme tak za pravdu zmíněné švédské studii? Nebo si jednoho dne uvědomíme, že se kvůli malé porodnosti mažeme z mapy světa dobrovolně sami? V příštím čísle se budeme věnovat lékům na deprese. Možná. Teď si běžte užít léto. VERONIKA VIMMEROVÁ PARTNER STUDENTY

šéfredaktorka

© Economia, a. s. 2019 Obchodní sdělení jsou označena.

Květen 2019 STUDENTA 3


OBSAH

→ CO NAJDETE V KVĚTNOVÉ STUDENTĚ?

ROZHOVOR S Přemkem Forejtem o Mekáči a býčích žlázách

→ str. 40

SEXUÁLNÍ ŽIVOT POZEMŠŤANŮ

V sexualitě dnes máme příliš mnoho možností. Proč jsme jiní než naši rodiče a k čemu je dobré porno? Trocha osvěty v podání sociologa Martina Fafejty

TÉMA

ETIKA V DOBĚ KLIMATICKÉ ZMĚNY

→ str. 61

Mít děti? Upravovat je geneticky? Spousta otázek. Hranice etiky a mravní imperativ naší doby jsme hledali s Markem Orko Váchou

→ str. 14

MALÁ KINA V ČESKU

Byly doby, kdy jim zářnou budoucnost nepředpovídal skoro nikdo. Jednosálová česká kina ale ustála nájezd multiplexů na jedničku

→ str. 64

4 STUDENTA Květen 2019

VÁLKA MEMŮ

Vtipné obrázky na internetu milujeme všichni. Jenže čára mezi humorem a propagandou může být tenčí, než se na první pohled zdá

→ str. 58

EVROPSKÉ VOLBY

Stáž v Evropském parlamentu vás naučí, co je to práce. Je těžké se na ni dostat? A jaké záměry mají po volbách parlamentní frakce? Zjišťovali jsme jejich program, ať víte, komu to hodit

→ str. 20


SM000303-2

Seriál o lidech, jako jste vy.

Nové díly najdete na studenta.cz


Volební právo od šestnácti let? Návrh, který rozproudil diskusi

NÁZORY

Celý jazzový svět v Srbsku Balkánská země, připomínající svou rozlohou Českou republiku, není pro mnoho lidí zrovna tou nejlákavější dovolenkovou destinací. Žádné pláže ani moře, valná většina vašich kamarádů tady pravděpodobně nikdy nebyla a mezi instagramovými fotkami z Bali a Chorvatska jsou obrázky s hashtagem #serbia ve výrazné menšině. Země si prožila své a po válečných událostech v devadesátých letech se na žebříčku oblíbenosti úplně propadla. Co víc, vše je psáno cyrilicí, a tak je někdy potřeba ulicemi bloudit s pomocí překladače. Nenechte se ale zmást prvním dojmem. I uprostřed země, kde se neomítnutý dům považuje za nedostavěný a majitel tak nepodléhá daním z nemovitosti, to ve městě Niš – o kterém většina z vás pravděpodobně nikdy neslyšela – přes léto kulturně žije. Koná se tady Nišville, mezinárodní jazzový festival. Celé město s ušmudlanými ulicemi se začátkem srpna z ničeho nic promění v hudební pohádku. Na několika místech se postaví obrovské stage a na ulicích začnete slýchat angličtinu, němčinu i francouzštinu. Navzdory tomu, že mezinárodní propagace dle mého názoru lehce pokulhává, zavítá do města na festival každý rok přes 100 000 lidí. Oproti normálním (a tím spíš mezinárodním) festivalům, kde vás vstup stojí ledvinu a párek v rohlíku hodinovou mzdu, se na spoustu stagí Nišvillu dostanete zadarmo. Platí se pouze několik vybraných míst s těmi největšími hvězdami, buďte si ale jistí, že za své peníze dostanete hodně muziky. Doslova. Festivalu se totiž účastní i opravdu velká jména, v minulosti třeba i legendární saxofonista Grace Kelly nebo Solomon Burke.

Město s ušmudlanými ulicemi se začátkem srpna z ničeho nic promění v hudební pohádku A festivalové jídlo? S vege nebo raw kuchyní tu příliš nepochodíte, všude v ulicích si však můžete dát pljeskavicu na několik způsobů. Pořádná porce masa s různými přílohami a omáčkami ve velké housce, která stojí pár korun. Sníte jednu a na dalších několik hodin máte vystaráno. A nezapomeňte ani na srbské pálenky! Za zvuků saxofonu tak můžete sedět uprostřed tvrze a dívat se na město opojeni a s plným břichem. Celý festival se totiž odehrává přímo v centru města, kde se nachází Nišská pevnost. Té dali poslední podobu Turci, uvnitř tak najdete mešity a kaple hned vedle pódia. Niš je od Prahy vzdálený asi 1100 kilometrů, pohodlně se sem ale dostanete letadlem. Z Bratislavy, kterou máme, co by kamenem dohodil, sem létá spoj hned několikrát týdně a zpáteční letenka i přes letní prázdniny nevyjde na víc než tisíc korun. Letadlo je totiž většinou plné slovenských pracovníků, kteří si v Srbsku, kvůli přijatelnějším a levnějším podmínkám otevřeli pobočky svých firem. Slovenští spolucestující byli kupodivu první lidé, kteří mi o festivalu v letadle pověděli – letěla jsem totiž přímo na zahájení, aniž bych to vůbec tušila. Stanislava Wolfová

6 STUDENTA Květen 2019

Hnutí STAN si zvolilo nového předsedu, stal se jím Vít Rakušan. Ten přišel na konferenci hnutí s návrhem, který rozproudil vášnivou diskusi. Rád by zavedl volební právo do komunálních voleb od šestnácti let. „Myslíme si, že je čas otevřít diskusi o tom, aby v českém volebním systému měli právo volit i šestnáctiletí,“ uvedl. Nápad je to jistě zajímavý, ale jsme na takový krok připraveni? Jedním z hlavních argumentů je, že by možnost volit vzbudila u mladých zájem o politiku. Ale opravdu tomu tak bude? Podle Českého statistického úřadu se voleb do Poslanecké sněmovny, což jsou s volbou prezidenta ty nejatraktivnější volby, zúčastnilo pouze padesát procent mladých lidí. Volební účast lidí do 24 let je pravidelně nejnižší. Z toho vyplývá, že možnost volit rozhodně není zárukou pro zájem o politiku. Výzkum OECD z roku 2016 ukázal, že téměř šedesát procent Čechů ve věku od 15 do 29 let se o politiku vůbec nezajímá. Větší část tohoto vzorku již má volební právo. V porovnání s dalšími zeměmi EU jsme na tom bledě. Šestnáctiletý student je většinou čerstvě po základní škole. Občanská nauka vždy byla okrajovým předmětem. Nalijme si čistého vína, studenti jsou rádi, když se vyznají v celostátní politice, natožpak v komunální. Nejmladší skupinu lidí lze také velice snadno ovlivnit. Jak ze strany politiků, fake news na internetu, tak třeba i rodičů. S tím samozřejmě nelze spojovat jen nejmladší voličskou skupinu, jelikož na ovlivňování jsou náchylní i starší nebo třeba méně vzdělaní voliči, nicméně je to jeden z problémů, který se týká z velké části právě těch nejmladších. Rakušan dává jako jeden z příkladů Estonsko, jenže tahle země je mnohem dál v několika zásadních věcech. Estonci jsou mnohem úspěšnější v boji proti fake news a jsou míle napřed v digitalizaci. To první je dobrý základ pro minimalizaci rizik spojených s ovlivnitelností mladé generace a digitalizace je zase jedna z věcí, která může přivést mladé k volbám. Dejme si Estonsko za vzor, ale v jiných tématech. Položme si spíše otázku, jak vzbudit v mladých lidech zájem o politiku. Jak jim přiblížit politická témata, jak s nimi komunikovat. Dávejme do popředí politických stran mladé a ambiciózní politiky. Je jich dostatek, pouze nedostávají prostor, jaký by si zasloužili. Zaměřme se na mladé lidi, kteří již volit můžou, a jakmile mezi nimi nebude tak alarmující číslo nevoličů a lidí nezajímajících se o politiku, můžeme jít dál a uvažovat o volebním právu v komunálních volbách pro mladé od šestnácti let. Nápad není špatný, ale ještě na něj nejsme připraveni. Jiří Komárek


NÁZORY Zdroj: Reuters

Všichni jednou vymřem Ekologičtí aktivisté z občanského hnutí Extinction rebellion, česky Rebelie proti vyhynutí, už půl roku pravidelně svými happeningy blokují život světových měst. Poslední dubnovou akcí na deset dní přerušili provoz několika významných londýnských tepen. A jestli s nimi nebudou politici mluvit ani teď, mají prý ještě pár es v rukávu. O odhodlání Rebelů svědčí i fakt, že londýnská policie už po třech dnech protestů neměla volné cely, a tak si strážníci během akcí museli vystačit jen se slovy. „Ukázalo se, že Rebelie promluvila k lidem, kteří s klimatickou změnou chtěli něco udělat, ale nevěděli přesně jak ani co,“ vysvětlila britskému deníku Guardian mluvčí hnutí. Za poslední týdny se podpora Rebelie skoro zčtyřnásobila. Během Londýnských protestů vystoupila i stínová ministryně vnitra a členka Labouristické strany (sociálně demokratická strana s podporou střední třídy) Diane Abbott se slovy, že kdyby nechtěla prosazovat změny, nešla by do politiky. A tak spolu s aktivisty poslala jasnou zprávu premiérce Mayové, že by neměla před klimatickými změnami zavírat oči, zejména pokud chce vyřešit migrační politiku. Právě zmíněná migrační krize je podle aktivistů způsobena chováním západních zemí. Globální oteplování a nedostatek půdy pomalu posunuje obyvatele na sever. Aby dál nedocházelo k takovým šílenostem a abychom nakonec jednou všichni nevymřeli, má Extinction rebellion jen tři „prosté“ požadavky: nulové emise do roku 2025, zařízení občanského sdružení pro nalezení řešení ekologických krizí a to, aby vláda začala říkat pravdu o ekologických hrozbách. Současný stav

nenásilných protestů považují za klidný. Otočí-li se k nim vláda zády, mají v plánu své rebelie stupňovat. Požadavky hnutí možná nejsou stoprocentně reálné, ale odněkud se začít musí. Existuje spousta organizací podobných Extinction Rebellion, které se snaží naši planetu naklonit na tu správnou stranu už víc než padesát let. Ale kdyby to fungovalo, nemuseli by teď rebelové protestovat. V čem jsou jiní než například Greenpeace? Podle mluvčího české odnože Arne Springoruma, který českou odnož hnutí popsal pro magazín Respekt, je hlavní rozdíl především v délce a velikosti protestů – ty aktuální dopadají na velkou část populace ve velkých světových městech. A důležité je i to, že lidé sdílejí stejnou myšlenku a taky stejné obavy. Nutno podotknout, že ačkoli Londýn zažívá kvůli Extinction Rebellion největší protesty za poslední desetiletí, česká odnož má zatím jen pár desítek členů. „Náš velký problém je čecháčkovství. Venku prší? V televizi dávají fajn film? Tak to nikam nejdu.“ Tenhle náš handicap se podle sociologa a učitele Ivana Machka projevil i během posledních stávek na Václaváku, které můžou ovlivnit politickou budoucnost naší země. Pokud nemáme chuť protestovat ani kvůli žlutě zaprášenému, trestně stíhanému premiérovi, který ekologii (a nejenom jí) taky příliš neprospívá, nejspíš nemůžeme očekávat ani žádné velké akce kvůli klimatu. Česká Rebelie ale nové členy přijímá a vítá, takže pokud máte chuť zapojit se do protestů za záchranu planety a být u toho tak trochu rebely, nikdy jste neměli lepší příležitost. Magdalena Hlízová

Květen 2019 STUDENTA 7


→ NA CO DĚTI, KDYŽ MŮŽEŠ MÍT VĚCI

V

roce 2014 uvedlo HBO první sérii detektivky Temný případ. Dominuje jí postava svérázného Rustina Cohla, rezignovaného misantropického nihilisty, jehož prostřednictvím jsem se poprvé setkal s filozofií antinatalismu. Celý seriál je prostoupen útržky pesimistického názoru, jednoduše definovaného předpokladem, že lidský život je nekonečným utrpením, a je proto lepší se nikdy nenarodit. Charakter Rusta Cohla, kterého v seriálu ztvárnil Matthew McConaughey, byl inspirován prací současných pesimistických filozofů Davida Benatara a Eugena Thackera. Přičemž právě Benatar je považován za duchovního otce antinatalistické filozofie. Ta, na rozdíl od všeobecně přijímaného postoje humanismu, který na život a jeho vznik nahlíží pozitivně, dává narození a životu negativní hodnotu. Podle Benatara by se lidé měli okamžitě přestat množit. Utrpení, kterému vystavujeme jedince po narození bez jeho souhlasu, je dle jeho názoru morálně neospravedlnitelné. Ve své knize z roku 2006 Better Never to Have Been: The Harm of Coming Into Existence (volně přeloženo Raději nebýt: Utrpení z existence) podává filozof celou řadu racionálních argumentů proti plození a následnému rození dětí. Základní tezí je prostý fakt, že mnoho lidí žije takový život, který by – pokud by měli na výběr – vůbec žít nechtěli. Chronicky nemocní, extrémně oškliví, šikanovaní, lidé žijící pod hranicí chudoby, drogově závislí. Všechny ty smutné příběhy, které nemají svůj hashtag na Instagramu. Každodenní trýzeň, jakou těmto lidem způsobuje prosté bytí. Nepohodlí mnohonásobně převyšující jakékoli požitky, kterých se jim možná jednou za dlouhý čas dostane. Životy outsiderů, jakým by prostá neexistence přinesla tolik kýženou úlevu. Ale majorita přece není taková – podle empirických dat ze sociologických výzkumů je většina lidí prvního světa se svým životem spokojena. Avšak jakou máme na startovní čáře jistotu, že zrovna my neskončíme ve skupině těch, na které za celý život nepadne jediný paprsek životodárného slunce? Pokud vás nepřesvědčí morální argumentace, přichází Benatar s dalším trumfem – přirozeností lidské povahy. Homo sapiens je nejdestruktivnějším druhem, který kdy obýval zemský povrch. Nejen že terorizuje živočišnou a rostlinnou populaci dalších druhů. Od počátku věků byl velmi nemilosrdný hlavně sám vůči sobě. A tak dokázal pomocí metod, jako jsou ubodání, oběšení, plynování,

8 STUDENTA Květen 2019

trávení, utopení a další důmyslné postupy, zlikvidovat stovky milionů příslušníků svého vlastního druhu. Benatar se nás závěrem ptá, zda chceme dobrovolně podstoupit risk, že zrovna z našeho krásného andílka vyroste sadistická zrůda. I když dokážu brát v potaz veškeré argumenty pro antinatalismus, nejsem přesvědčen o schopnosti potlačit své základní pudy ve prospěch morálky. Člověk ze své podstaty není soucitný a morální důvody jsou poslední věc, která by ho přiměla na svém životě něco změnit. Co však dokáže chování člověka proměnit, je maximalizace osobního prospěchu individua (čti: Co nejvíc pro mě). Důvodem pro to, nemít děti, tak v současnosti není zmírnění utrpení, ale čistě racionální sobeckost moderního člověka. Natalita je v západním světě pod hranicí prostého zachování populace (pro tu je ve vyspělých státech potřeba průměrná porodnost 2,1 dítěte na ženu, čehož v EU nedosahuje žádná země). Samozřejmě existují překážky jako nedostupné bydlení, složitost hledání vhodného partnera nebo drahá výchova dítěte od kolébky do produktivního věku (milion+ českých korun, omg!). Nicméně na vině je spíš proměna hodnotového žebříčku. Mít dítě má mnohem nižší hodnotu než mít kariéru, prachy a bezstarostný život. Interrupce stojí v průměru pět tisíc korun. „Přece si nenechám čímsi v hodnotě levného telefonu zničit plánovanou cestu po Jižní Americe! Příští rok mě povýší na manažera, ještě s tím miminkem počkáme, zlato, takový skok si nemůžeme nechat ujít.“ Tak dlouho myslíme jen na sebe, až je pozdě. Hořké slzy spláchnou všechny vzletné zážitky jako lacinou řasenku. Žádný ideální partner nikdy nepřijde, osudová láska neexistuje, a jak zpívají bratři Nedvědi: ani já nejsem žádnej ideál. Oběť je fuj, sobectví je král. Proč pro někoho trpět, když můžu sám do rána tancovat v potemnělém klubu? Do nekonečna přebíjet prázdnotu stále silnějším impulzem. Pak se litovat. A pak? Možná by stačilo trochu míň přemýšlet nad sebou samými a uznat, že all you need is love. Upřímná a bezpodmínečná láska. Taková, kterou může dát jenom dítě. Nebo pes. Obávám se ale, že sebestřednost schovaná v plášti práce na sobě samém nejspíš jen tak nezmizí. V tom případě jsem za jedno s fiktivním Rustem Cohlem a reálným Davidem Benatarem – měli bychom se přestat množit, chytit se za ruce a společně vyrazit vstříc záhubě.

→ Text: Radek Kögler, ilustrace: Adam Roller


KONTRAREVOLUCE

FOX IN THE BOX Jak by vypadal svět, ve kterém se děti nerodí (i když tady ne dobrovolně), dokumentuje ponurý film Children of Men mexického režiséra Alfonse Cuaróna. A tu první sérii Temného případu si taky pusťte. Klidně znovu. Květen 2019 STUDENTA 9


ANKETA

Je podle vás eticky správné uměle upravovat vývoj lidských genů (viz události v Číně)? Liší se zásah do genofondu rostlin a zvířat od zásahů do toho lidského?

Mikesková, → Nikola Fakulta managementu a ekonomiky, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

Stavím se spíše na stranu příznivců genetické manipulace. Potenciální benefity převyšují možná rizika, přičemž podle mě je mnohem větším problémem vývoj umělé inteligence, která je řádově nebezpečnější. Genetická manipulace sice přináší problém se vznikem nové lepší nadřazené kasty lidí, kteří budou dostatečně bohatí na to, aby si mohli dovolit úpravu svého genomu. Na druhé straně pak budou lidé chudí, kteří si nebudou moci genovou terapii dovolit, a dostanou se tak do pozice druhořadých obyvatel. Tento problém však není nic nového. Odjakživa se lidé dělili na vládnoucí elity a na ovládané masy, přičemž v našich podmínkách je tento rozpor pouze do jisté míry zmírněn pomocí demokracie. Ani to však nebrání lidem uvažovat nad tím, jaké by to bylo, kdyby mohli vylepšit pomocí genetické manipulace své schopnosti. Osobně si myslím, že pokud by jedinec dostal možnost vylepšit geneticky své tělo nebo mysl, tak by více než devět z deseti lidí tuto možnost přijalo už jen kvůli hollywoodské masáži v podobě nespočtu filmů o superhrdinech. Kdo by nechtěl být jedním z nich, kdyby dostal tu možnost? Kdo by chtěl být pouze zachraňovaným, případně masakrovaným komparzistou hrajícím druhé housle?

Na toto téma nelze zaujmout jednotný názor. Na jedné straně stojí myšlenka ochrany před virem HIV, který je zhoubou lidstva, na druhé však stojí zásah do samotné podstaty člověka. Jistě, editace genů za účelem záchrany života je tímto ospravedlněna. Problematické je ovšem to, že nyní jde o úpravu dědičnou. Co se stane s potomky těch, jejichž geny byly modifikovány? Bude ochrana stále účinná, nebo se po generacích projeví nějaké defekty? V tomto věda stojí teprve na počátku, a myslím, že stojí za to, zkoumat ji tímto způsobem důkladněji – avšak pod jednou podmínkou. Rodiče dětí, jejichž geny mají být editovány, musejí být seznámeni se všemi riziky a dát vědcům informovaný souhlas k celému experimentu, nikoli jen uvědomění si, že jsou součástí jakési vědecké studie zabývající se bojem proti AIDS. Co se týče aplikace genetického inženýrství na rostliny, myslím, že to je jediná oblast, kde skutečně neexistuje velká morální či etická překážka. A zvířata? Ta by neměla trpět či by jim neměly být odebírány orgány (viz genetická modifikace u prasat) jen z toho důvodu, že jsou to „němé tváře“. S jejich geny by mělo být zacházeno se stejnou opatrností jako s těmi lidskými.

Nedávné objevy v oblasti úpravy lidských genů jsou v principu dobrou zprávou. Je to cesta, která snad bude vést k výraznému prodloužení lidského života a k prevenci většiny lidských onemocnění. Do jisté míry se na to dá nahlížet jako na další přirozený krok v evoluci lidského druhu. Na druhou stranu chápu, že se tyto nové objevy střetávají s obavami lidí z hlediska etiky, například ze strany mnohých věřících. Je proto potřeba toto téma citlivě komunikovat široké veřejnosti, která většinou nemá příliš znalostí o genetice jako takové a z obavy z neznámého nemusí sdílet moje nadšení a pochopení – jako člověka odmalička technicky a vědecky orientovaného. Reakce nás na Západě by neměla být taková, že bychom se před těmito technologiemi skrývali a zakazovali je. Právě naopak, musíme si uvědomit, že před vývojem v této oblasti jednoduše není úniku, když technologie jako CRISPR jsou natolik silné a pro jednotlivce potenciálně tak neodolatelné (který rodič by nechtěl mít jistotu, že se jeho dítě narodí zdravé?), že zakazování výzkumu v této oblasti způsobí jen odliv na jiná místa, kde například s otázkami etiky nebudou až tak opatrní, jako jsme my.

Nekvasilová, → Adéla Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Leško, → Samuel absolvent Fakulty strojního inženýrství, Vysoké učení technické v Brně

Přepisování lidských genů by se provádět nemělo. I když by to bylo pod záštitou vědy, i tak je to zásah do přirozeného vývoje lidské rasy. Člověk se vyvíjí a mění podle prostředí a doby, ve které žije. Pokud se budou provádět změny u lidských genů, kde je prokázáno, že tento zásah bude mít vliv pouze na konkrétního jedince a nebude to následně měnit i geny u následující generace? Podle mého názoru by se mělo v této oblasti změny genových buněk postupovat pomalu, i když by se díky určité změně genu dokázala odstranit například neplodnost žen. Stejný názor mám i na zásahy do genofondu u zvířat. I když se zvíře od člověka dost odlišuje, i tak je to stále živý tvor, který se stejně jako člověk přizpůsobuje podmínkám, a podle toho se jeho tělo a geny mění. Nemyslím si, že je správné tuto skutečnost uměle upravovat a zasahovat do vývoje. Co se týká změny genofondu u rostlin, zde bych se k této otázce nestavěla tak záporně jako u člověka a zvířat.

10 STUDENTA Květen 2019

Králík, → Vojtěch Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita v Brně


SM000323

kultovní MUZIKÁL

HUDBA/TEXTY/LIBRETO

ONDŘEJ G.

BRZOBOHATÝ V HLAVNÍ ROLI

VOJTĚCH

DYK

Dále hrají

K. Daňhelová, A. Fialová, I. Chýlková, J. Kretschmerová, J. Dulava, M. Holý, L. Janota, F. Rajmont, D. Ratajský, J. Sklenář, P. Vaněk A DALŠÍ

Hlavní mediální partner

Partneři Hudebního divadla Karlín


NEWS

→ CO SE DĚJE? Patnáct let v EU. Spokojena je více než polovina Čechů Většina Čechů chce v Evropské unii zůstat, odešla by zhruba jen desetina, uvedly na základě průzkumu z loňského prosince a letošního února agentury Behavio, STEM a Institut pro evropskou politiku Europeum. Převládá i důvěra v EU, lidé naopak nevěří institucím, které pod Unii spadají, vyplynulo z dubnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Důvěra v členství v EU meziročně vzrostla. Zatímco před několika lety byla spokojena asi jen třetina obyvatel, aktuálně je jich 56 procent. Podle 54 procent dotázaných jsou v Unii sice potřeba změny v jejím fungování, nicméně chtějí, aby v ní Česko zůstalo. Pro okamžitý odchod se vyjádřilo jen 11 procent Čechů, dalších 27 procent by odchod zvažovalo, kdyby se EU nezměnila. „Rezervovaný postoj k EU plyne hlavně z pocitu, že řeší banality místo toho, aby se soustředila na globální problémy,“ řekl ČTK ředitel agentury Behavio Jiří Boudal. „Respondenti si například přejí, aby byla společná obrana hranice EU. Ale zároveň nevědí, že existuje agentura Frontex, která má společnou ochranu vnější hranice na starosti,“ doplnil pro ČTK analytik Europea Vít Havelka. Zatímco EU jako takové Češi v 52 procentech případů důvěřují, dílčí instituce jsou na tom hůře. Nejméně důvěryhodné jsou podle výsledků výzkumu CVVM Evropský parlament (s důvěrou na 36 procentech) a Evropská komise (35 procent).

Přijímací zkoušky na SŠ: matematika dopadla oproti loňsku lépe Uchazeči o čtyřleté maturitní obory uspěli letos u přijímacích testů z matematiky v průměru o 7,2 procentního bodu lépe než loni. Úspěšnější byly i děti na šestiletých gymnáziích, naopak hůře dopadly ty na osmiletých. Horší úspěšnost byla naopak zaznamenána u českého jazyka. Vyplývá to z výsledků, které zveřejnil Cermat. „Rozdíly ve výsledcích mohou být způsobeny mnoha faktory, například ztížením obtížnosti testů na základě žádostí samotných škol a podobně,“ vysvětlil pro ČTK Marek Lehečka z oddělení vnějších vztahů Cermatu. Už třetí jednotné přijímací zkoušky letos proběhly mezi 12. a 17. dubnem, přihlášeno bylo téměř 90 000 žáků. Nejvíce z nich – zhruba polovina – se přihlásila na střední odborné školy, kolem 47 procent všech dětí mělo alespoň jednu přihlášku na gymnázium. Nejmenší zájem byl o učební obory s maturitou a nástavby.

12 STUDENTA Květen 2019

Evropská komise: Studium v zahraničí zvyšuje šance na zaměstnání Podle Evropské komise mají ti, kteří studovali v zahraničí, o 42 procent větší šance najít zaměstnání než ti, kteří tuto možnost neměli. Umožňuje to například program Erasmus, doteď přes něj vycestovalo kolem 300 tisíc Čechů a Češek, uvedla ČTK. „Nejde zdaleka pouze o to, že se mladí lidé naučí cizí jazyk. Ta škála přínosů je mnohem bohatší. Osamostatní se v novém prostředí, poznají novou kulturu a jiný pohled na svět a udělají si kontakty a přátele v zahraničí. Profitují z toho i jejich zaměstnavatelé,“ říká tisková mluvčí Zastoupení Evropské komise v ČR Magdalena Frouzová. Česká ekonomika je proexportně zaměřená a posílá přes 80 procent svých vývozů do zemí EU. Domácí byznys tak významně profituje z pracovní síly, která se domluví cizími jazyky a dobře zná tamní zvyklosti a kulturu.

Mladí s dluhy z dětství – získají lepší podmínky pro oddlužení? Lidé, kteří mají dluhy z dětství, by se mohli dočkat snadnějšího oddlužení. Stejně jako senioři a invalidé by mohli být bez peněžních pohledávek už do tří let. V Otázkách Václava Moravce to připustila poslankyně Kateřina Valachová (ČSSD), umožnit to má chystaná novela insolvenčního zákona. Podle údajů exekutorské komory Česko evidovalo v roce 2017 téměř šest tisíc lidí do osmnácti let v exekuci, loni číslo kleslo na necelé tři a půl tisíce dětí. Dluhy nejčastěji vznikají tím, že za ně rodiče neplatí poplatky či pokuty a nereagují na výzvy k úhradě. Vedle chystané insolvenční novely předložila čtveřice poslanců z ČSSD, ANO, KDU-ČSL a Pirátů návrh občanského zákoníku, podle kterého by dluhy dětí do patnácti let automaticky přešly na jejich zástupce. Ministerstvo spravedlnosti chystá také koncepční řešení, kde řeší nabývání svéprávnosti u dětí a stanovuje, jaké dluhy a od kdy by mohly nezletilým vznikat.


Rošáda ve vládě a protesty za nezávislost justice

Senátoři mají ústavní žalobu na Zemana

Premiér Andrej Babiš (ANO) odvolal z vlády 10. dubna ministryni průmyslu a obchodu Martu Novákovou (nestranná za ANO) a ministra dopravy Dana Ťoka (nestranný za ANO). 18. dubna svou rezignaci oznámil taky ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (nestranný za ANO). Právě kvůli výměně na ministerstvu spravedlnosti proběhly 29. dubna celorepublikové protesty za nezávislost justice. Občané v několika městech Česka vyšli do ulic, obávají se, že nová šéfka spravedlnosti Marie Benešová (nestranná za ANO) může ovlivňovat soudy. „Nechceme, aby premiér Babiš dostal justici pod kontrolu účelovou výměnou ministra spravedlnosti den poté, co policie navrhla Babišovu obžalobu,“ uvedl organizátor protestu Mikuláš Minář ze spolku Milion chvilek pro demokracii. Policie totiž státnímu zastupitelství předala spis kauzy Čapího hnízda, v kterém navrhla obžalovat i předsedu vlády. „Čapí hnízdo nikoho nezajímá,“ řekl Babiš v den demonstrací v České televizi. Odmítl, že by mohla Benešová do případu jakkoli zasáhnout.

Šestice senátorů z Klubu pro liberální demokracii – Senátor 21 už má hotovou ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana, sdělili to ČTK. Popisují sedm prezidentových skutků, kterými podle nich porušil ústavu. Pro projednání žaloby Senátem potřebují získat dalších 21 senátorů. „Cílem žaloby není sesadit současného prezidenta. Jejím cílem je stanovit mantinely pro výkon prezidentského mandátu,“ uvedl ČTK předseda klubu a hnutí Senátor 21 Václav Láska. Impulsem k vypracování žaloby byly zásahy prezidenta a zaměstnanců Hradu do justice. Pokud žaloba přes horní komoru projde, v dolní komoře budou k souhlasu potřebovat ústavní většinu, tedy 120 poslanců. S ohledem na současné složení Poslanecké sněmovny – většinu mají vládní strany ANO a ČSSD s podporou KSČM – ale není pravděpodobné, že by se žaloba dostala až k Ústavnímu soudu. Ani v Senátu pro hlasování tvůrci žaloby nemají jisté potřebné hlasy. Například nejpočetnější klub Starostů chce nejprve znát stanovisko právníků a ústavních znalců a podle místopředsedy Senátu Jiřího Oberfalzera z ODS nemají Zemanovy činy podstatu narušení demokratického řádu v ČR.

Foto: Hana Grohová

Dvě pětiny mladých nemají na hypotéku dost peněz. Mohli by mít mírnější podmínky Lidé mladší 36 let by měli získat hypotéku snáz než starší žadatelé. Na pořízení vlastního bydlení by si mohli půjčit až 100 procent hodnoty nemovitosti, stačily by jim nižší příjmy. Vyplývá to z novely zákona o České národní bance (ČNB), který ministerstvo financí poslalo začátkem dubna k projednání na vládu. „Mladí žadatelé jsou specifickou skupinou s nižšími příjmy a úsporami, které jim však většinou v následujících letech vzrostou,“ uvedla Hospodářským novinám Anna Fuksová z tiskového oddělení ministerstva financí. ČNB hypotéky zpřísnila ve snaze zabránit „přehřátí trhu“ a aby lidé v době ekonomické prosperity nezískávali snadno úvěry na bydlení, které posléze v horších podmínkách nebudou schopni splácet. Dnes je hlavní bariérou při žádosti o hypotéku pro 41 procent lidí do 36 let nedostatek vlastních peněz, dodržení maximální výše splátek dělá problém 36 procentům mladých a roční příjem 23 procentům, zjistil dubnový průzkum Ipsos. Z návrhu zatím není jisté, odkdy by mohl platit. Legislativní rada vlády má na projednání materiálu až 60 dní, následně o zařazení novely na program jednání vlády rozhodne premiér.

Klaus mladší nuceně odešel ze školského výboru Občanští demokrati ve středu 17. dubna napodruhé prosadili odvolání Václava Klause mladšího ze školského výboru. Na jeho místo nastoupí Karel Krejza, do pozice předsedy ho však musí výbor znovu zvolit, což není jisté, že se povede. Dnes už bývalý člen ODS Václav Klaus mladší školský výbor vedl, ODS tento post získala během rozdělování postů ve sněmovně podle výsledků voleb. Strana ale Klause vyloučila v polovině března kvůli jeho výrokům i postojům, dlouhodobě prý poškozoval jejich jméno.

Květen 2019 STUDENTA 13


→ ETIKA 21. STOLETÍ: EDITACE GENŮ A KLIMATICKÁ ZMĚNA

O BOZÍCH A VĚDCÍCH S MARKEM ORKO VÁCHOU Vědci a vědkyně dokážou geneticky modifikovat rostliny, zvířata i lidi. V časech klimatické změny může genová editace rostlin pomoct nasytit miliardy pozemšťanů. Modifikace lidského genomu by v blízké budoucnosti mohla u lidí vytvořit plošnou imunitu vůči viru HIV nebo třeba umožnit vznik superinteligentního „nadčlověka“. Obor etiky se proto dnes stává pro směřování lidského druhu čím dál podstatnějším. O tom, co ještě lidstvo ve vědě může, a co už by raději nemělo, jsem hodil kus řeči s Markem Orko Váchou. Je etika oborem, který bude kralovat 21. století? Kralovat asi není úplně vhodné slovo, ale řekněme, že etika byla důležitá vždycky a taky vždycky bude. Je nejdůležitější ze všech věd. Jen si představte, jak by vypadal svět, ve kterém by etika nebyla: kdyby to byla jen policie, kdo by stál mezi vámi a rozbitou výlohou v supermarketu, kdybyste si kupoval jízdenku na tramvaj jen ze strachu před revizorem a ve škole opisoval vždy, když vás učitel neuvidí. Asi ne moc přívětivě… Ona totiž policie, soudy a obecně právo, řekněme, jsou svěrací kazajka, která chce šílence spoutat, zatímco etika chce změnit šílencovo smýšlení. Aristoteles řekl v brilantním postřehu, že etika je umění žít. Ano, všichni jsme sem byli vrženi, chodíme do školy a ze školy, ale počkej, člověče, zastav se, poodstup a nauč se vnímat svůj vlastní život jako umělecké dílo. Každé slovo, které řekneš, a každý tvůj čin je tah štětcem po plátně. Tak se snaž, aby výsledný obraz byl co nejkrásnější. Život je totiž druh umění. A etika je umění žít.

Na paniku ze změny klimatu reaguje i etika. Ať už jde o umírněný „zelený“ přístup k planetě, nebo extrémní etický směr antinatalismu, který tvrdí, že plodit děti je vždy špatně a o to více špatně v časech klimatické změny. Je tedy etické mít vzhledem k situaci přírody děti? Žádná doba není tak kritická, že bychom do ní neměli přivádět děti. To je veliké poučení z knihy Job. Hlavní hrdina této biblické knihy si prožije strašlivé existen­ ciální utrpení, jde na hranu nebo spíše za hranu 14 STUDENTA Květen 2019

Text: Petr Cieslar, foto: Reuters

Pokud je podle vás etika umění žít, jaká etická otázka je pro umění života lidstva na začátku 21. století nejpálivější? Genetické modifikace, změna klimatu, postfaktická doba, nebo eutanazie? Teď určitě změna klimatu. S tím, že ekologická krize je ve své podstatě spirituální krize. Tedy je krizí hodnot, krizí toho, proč a kvůli čemu žijeme a co vnímáme jako smysl našich životů. Ano, čas na paniku je právě teď.


TÉMA

rouhání, o vše přijde, těžce onemocní a přátelé, místo aby mlčeli, se mu to ještě všechno snaží intelektuálně zdůvodnit. A přesto, na konci knihy Job znovu založí rodinu a má tři dcery. To je ta nezlomitelná naděje židovství a křesťanství – nakonec zvítězí dobro. Ale dodejme, že nikoli samospádem, člověk musí napnout všechny síly a jít za hranu možností, aby se tak stalo. Všechny síly napnuli a dotkli se „přirozenosti“ člověka i vědci v Číně. Tým pod vedením čínského vědce Che Ťien-kchueje využil takzvaných genetických nůžek (technologie CRISPR) za účelem vytvoření imunity nově narozených dvojčat vůči viru HIV. Stáváme se užíváním takovéto technologie tak trochu bohy? Co udělal profesor Che je významným milníkem dějin a on to ví, a proto to udělal tak překotně a s tolika chybami. Ano, hmota začala vylepšovat sebe samu, nebo jinak, začala vzpoura robotů. Dnes již nechybějí názory, konstatující, že kdybyste chtěl modrookou blonďatou inteligentní dceru, tak proč vlastně ne? Nebo jinak: nikdo nejsme dokonalí, tak proč nebýt? Ovšem zrovna ten termín „playing God“ není problematický. Celá židovsko-křesťanská tradice k němu vede. Ta vám řekne, člověče, máš rozum, tak s ním pracuj, uč se, cvič, trénuj, buď kreativní a proměň Zemi. A zásah do „přirozenosti“ sám o sobě jistě není špatný. Vstupuji do dějů moudré matky přírody, když si venku vezmu deštník? Nebo když si vezmu aspirin? Ovšem co provedl profesor Che je zcela zavrženíhodné a odsoudil jej celý svět, veřejnost vědecká i obecná. A dokonce i čínští vědci, a to už je co říct, protože o Číně je známo, že si s etikou hlavu neláme a má dlouhou tradici totalitních zásahů do rodin, například politikou jednoho dítěte. Můžeme očekávat narůst takových pokusů s lidským genofondem? Ano. V roce 2015 senátní komise CIA vypracovala obvyklou zprávu, ve které se snaží identifikovat největší světové hrozby pro USA. V tom roce jich bylo pět: chemické zbraně Sýrie a Iráku, jaderný program Iránu, jaderný program Číny, jaderný program Severní Koreje a editace genomů. Liší se podle vás eticky zásah do genofondu rostlin a zvířat od zásahu do genofondu lidského? Ano, do té míry, do jaké se člověk liší od zvířat a od rostlin. U rostlin i živočichů křížíme a šlechtíme pár tisíc let a nemyslíme si, že je to něco neetického. Technologie CRISPR/Cas9 vám udělá ve své podstatě totéž za jednu generaci. Ale na člověku bychom si takové zásahy netroufli udělat. To, co si troufneme a netroufneme udělat, ovlivňuje i zákon. Reaguje zákon na genetické modifikace ve vztahu k člověku?

V Evropě na to reaguje článek 13 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, tzv. Oviedské deklarace. Tahle deklarace vznikla v roce 1997 a již tehdy se jednalo o kompromisní text. Česká republika v roce 2001 deklaraci ratifikovala, a tak je u nás silnější než naše státní zákony. Článek 13 konstatuje, že zásahy do genomu můžete dělat jen pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely a jen tehdy, nebude-li změněna DNA žádného z potomků. Jinými slovy, když vám podepíši informovaný souhlas, dělejte si na mně genové terapie, jaké vás napadne, ale s podmínkou, že výsledky vašich zásahů musí zemřít v rakvi spolu se mnou. Tehdy se to krásně psalo, protože to nikdo neuměl udělat. Dnes již umí. Vzpomínaný profesor Che v Číně zasáhl tak raná embrya, že změny budou nést obě holčičky po celý život, ale také jejich děti a děti jejich dětí a dál a dál.

Vědec Che Ťien-kchuej loni pozměnil pomocí technologie CRISPR genetickou informaci lidských embryí. Dvojčata Lulu a Nanu pak nechal přijít na svět, za což ho vědecká komunita zavrhla. On sám po zásahu úřadů zmizel, podle některých je prý v domácím vězení.

Neměl by platit princip, že se svým tělem si mohu dělat, co chci? I předtím, než skončím v rakvi? Květen 2019 STUDENTA 15


TÉMA

To taky platí. Tělo je vaše a nikdo na něj nesmí sáhnout bez vašeho svolení. A naopak nikdo nic nenamítá proti genovým terapiím – pokud máme laparoskopii a titanové kyčle, nevnímáme genom pacienta jako něco natolik posvátného, abychom do něj nemohli zasahovat.

Mgr. et Mgr. MAREK VÁCHA, Ph.D. Marek Vácha je římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec a pedagog. Působí jako přednosta Ústavu etiky a humanitních studií na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Ve své výzkumné oblasti se věnuje otázkám evoluční biologie a otázkám lékařské a environmentální etiky.

A když vztáhneme možnosti genetických nůžek na potomky? Pokud jsem rodič, mám právo „vylepšit“ své dítě? Co by pro mě mělo být tím etickým/ morálním kompasem? Co se týče editace genomů potomků, tak skoro vždycky existuje alternativa. Teoreticky jsou jistě představitelné situace, kdy i s pomocí technik asistované reprodukce nebudete mít žádné z dostupných embryí nepostižené – pokud bude například jeden rodič dominantní homozygot a bude se jednat o dominantně přenosnou chorobu nebo pokud budou oba rodiče recesivní homozygoti a bude se jednat o recesivně přenosnou chorobu. Ano, pak by mohla být na místě editace genomu. Ale takové příklady, pokud se vůbec v praxi vyskytnou, budou velmi vzácné. Evropská tradice etiky má dalekosáhlé kořeny v antice, křesťanství a judaismu. Mohou nám se současnými dilematy pomoci autoři jako Platon

nebo Aristoteles? Případně i bible či korán? Nebo potřebujeme „novou“ etiku? Nepotřebujeme žádnou novou etiku, stačí žít podle té staré. Člověk se napříč staletími a tisíciletími nemění vůbec nebo jen málo. Proto stojí za to, chodit na Shakespeara: pořád táž lidská povaha, táž podvědomá touha po moci, táž žárlivost, táž nenávist a pomsta. Proto pořád platí biblické desatero, které vám dá mantinely pro možnost spokojeného života, třeba tím, že řekne, že nemáte zabíjet nevinného, nemáte krást a nemáte závidět. Jak byste popsal etický/mravní imperativ současné doby postfaktické v časech klimatické změny? A máme vůbec nějaký? Někdy je doba, kdy jediným imperativem je udržet stávající stav. Biblickým příkladem je Izák: neudělal nic nového, ale přenesl poselství do další generace a to není málo. Jindy, často v případě válek nebo katastrof, přichází čas hrdinů, čas Mojžíše nebo třeba Davida. Zdá se mi, že ten čas právě nastal. To je můj vzkaz pro vás mladé. Potřebujeme vůbec morální imperativ? Nic není důležitějšího.

inzerce

KE VSTUPENCE E A R LY B I R D navíc balíček vlasové kosmetiky v hodnotě

4. 11. 2019

1100 Kč

Cubex Centrum Praha

GO FOR IT!

Ko n f e r e n c e s p o j e n á s e z á ž i t k y z e s v ě t a m ó d y a k r á s y , která vám pomůže realizovat vaše nápady.

Vs t u p e n k y : k o n f e r e n c e . m a r i e c l a i r e . c z HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER

16 STUDENTA Květen 2019

Chcete poradit, jak nastartovat vlastní projekt?

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI SM000310


→ ČIPY DO HLAVY A AI V KAPSE

LIDI BUDOUCNOSTI BUDOU KYBORGOVÉ Stroje nás nenahradí, spíš doplní. A není proč se toho bát, je to přirozený vývoj. Každý z nás chce být lepší a umělá inteligence nám s tím jednou může pomoct. Zatím ale neexistuje – to, co se za ni dnes považuje, pořád ještě nesplňuje ideální představu skutečně se učícího a chápajícího stroje. Jak by měla opravdová AI vypadat a proč je pro ni životně důležitý jazyk? Ptali jsme se vědce Tomáše Mikolova, který se svým týmem naučil Google překladač nepřekládat blbosti a dnes rozvíjí AI pro Facebook. Tome, s čím vším by nám ta opravdová učenlivá umělá inteligence mohla v budoucnu pomoct? Otázkou spíš je, s čím by nám pomoct nedokázala. Tam mě totiž nic moc nenapadá. Může fungovat třeba jako osobní učitel, který vám vysvětlí, co vás zajímá, tak, abyste to pochopili, protože látku připraví přímo vám na míru a vědět bude v podstatě všechno. To by byla úplná revoluce ve školství. Když jí dáme potřebnou motivaci a cíle, bude AI

schopná vymyslet v podstatě cokoli. A ta výkonnost je nesrovnatelná. Když bude deset tisíc vědců řešit technické problémy letu na Mars, tak tam taky jednou doletíme, ale když o tom bude 24 hodin denně přemýšlet deset tisíc počítačů, dostaneme se tam mnohem dřív. AI nám umožní nepředstavitelně výrazně urychlit technologický pokrok ve všech oblastech, včetně těch velmi složitých, jako je zdravotnictví nebo ekologie. Květen 2019 STUDENTA 17


K čemu pak budou lidi, když za nás všechno budou dělat počítače? No jo, to je zase ta panika o nahrazování lidí stroji. (smích) Myslíš si, že není na místě? Tak samozřejmě že budeme v určitém slova smyslu nahrazeni. Nějakých 99 procent pracovních pozic, které existovaly před řekněme třemi sty lety, už dnes neexistuje. A zcela logicky. Tehdy lidi žili na vesnicích a dvanáct hodin denně šest dní v týdnu trávili na poli, protože drtivá většina populace pracovala v zemědělství. Dnes je to v USA tuším pod jedno procento, protože ta tvrdá práce, co nikoho nebavila, byla nahrazena stroji. Díky tomu, že se stroje postaraly o to, abychom jako lidstvo přežili – sklízejí za nás obilí, produkují jídlo atd. – se lidé můžou věnovat činnostem, které by na úrovni živobytí dřív nikdo nedělal, třeba hraní hokeje nebo fotbalu, zpěv, herectví. Stroje makají za nás, a my tak můžeme být lenivější, cestovat, užívat si života a dělat to, co nás baví. Takže stroje budou makat v potu své mechanické tváře a my hodíme nohy nahoru a relax? Já si nemyslím, že od nás ty stroje zůstanou úplně tak jasně oddělené.

TOMÁŠ MIKOLOV

Tomáš rozmluvil Google překladač – naučil ho pracovat s novými jazykovými modely, které lépe reflektují to, jak živý jazyk skutečně funguje. Možná vás to překvapí, ale je to celé hodně o statistice. Tenhle proces je ale zároveň tak trochu vedlejší produkt, protože Tomáše daleko víc zajímá umělá inteligence. Ne to, co se za ni dnes považuje, žádné Siri nebo Alexy, ale ta opravdová, učenlivá a s neskutečným potenciálem kompletně změnit lidský život. Ta, která na svůj vývoj pořád ještě čeká. 18 STUDENTA Květen 2019

Jakože kyborgové? Je to logické. Máme nějakou biologickou inteligenci, kterou jsme načerpali z historie a milionů let evoluce, a k tomu přibereme mechanickou inteligenci. Něco, co vytvoříme, a bude to lepší než to, co máme přirozeně. Vezměte si jen tu jednotku člověk-smartphone a o kolik je výkonnější a pohodlnější než člověk sám o sobě. Jako lidé máme vcelku mizernou krátkodobou i dlouhodobou paměť, i s tím by nám třeba mohla technologie pomoct. Nějakými čipy do hlavy? Kdo ví, nakonec proč ne? Myslím si, že do budoucna se bude technologie a lidstvo čím dál víc prolínat, a to, že budou budoucí lidé spíš takoví kyborgové, je podle mě poměrně logické. Nemusí to být vůbec špatné, naše inteligence bude díky technologiím na vyšší úrovni a snad povede k smysluplnější společnosti. A to všechno začíná u tvé domény – jazyka. Co bychom dělali s umělou inteligencí, se kterou se nedokážeme dorozumět? Jestliže nám něco má sloužit, musí to s námi umět i mluvit, musí si umět přečíst a poslechnout informace, chápat jejich význam a interpretovat ho. Existuje už nějaká taková umělá inteligence? Zatím ne. To, co se dnes za umělou inteligenci často vydává, nemá s umělou inteligencí v tom konceptu, o jakém se bavíme, nic společného. Dnes neexistuje technologie, které byste řekli, že vás něco zajímá, ať

vám to vysvětlí, a ona by prohledala veškeré prameny na internetu a dala dohromady výsledek tak, jako by vám ho dodal jiný člověk – s kontextem, hlavou a patou a přesně o tom, na co jste se ptali. To by nám šíleně ulehčilo práci. Se vším. Přesně. Když děláte třeba výzkum na doktorát, tak článků na dané téma se produkují desetitisíce ročně a vy absolutně nemáte šanci je všechny pročíst. Ale kdyby tu byl robot, který to udělá za vás a pak vám to nejdůležitější vysvětlí, to by bylo strašně užitečné. Byl by to tak obrovský technologický skok, že bychom mohli řešit problémy, které jsou dneska nevyřešitelné. To byla koneckonců i moje motivace, proč se pustit do jazyka. Statisticky. Tak buď se to dá dělat skrze lingvistický výzkum pomalu a neúplně, tak jak se to dělalo třeba v 60. nebo 70. letech, anebo to svěříte stroji, který si nastuduje velké množství textu a vypozoruje v něm určitá pravidla, která pak aplikuje dál. Třeba jako Google překladač. Jestlipak jste věděli, že základní matematický model toho, jak funguje Google překladač, vynalezl tým vedený vědcem českého původu Fredem Jelinkem? Byl to jeden z nejvýznamnějších světových vědců v oblasti umělé inteligence a strojového učení, ale u nás se o něm příliš neví. Přitom byl průkopníkem statistického přístupu ke zpracování jazyka, rozpoznávání řeči počítačem a strojového překladu. O většině českých vědců se toho moc neví. To je pravda. V USA máte takové ty mediální hvězdy typu Ray Kurzweil nebo Elon Musk, takže máte dojem, že se všechno vymýšlí tam, ale my Češi toho děláme vzhledem k tomu, jakou máme populaci, opravdu hodně. Třeba jako o tobě, který jsi od Freda Jelinka převzal pomyslné žezlo a naučil Google překladač nepřekládat blbosti. Zdokonalil jsem skokově právě ty statistické modely jazyka. Ze začátku mi to ale nikdo nevěřil. (smích) Jak, nevěřil? Když jsem přišel se svým neuronovým jazykovým modelem, říkali mi i dost známí vědci, že moje výsledky nemůžou být správně, že zlepšení je oproti původním, několik desítek let nepřekonaným modelům příliš velké. Že tam musím mít někde chybu. Fredovi studenti dokonce dostali za úkol moje experimenty prověřit a přepočítat. A čím je vlastně ten tvůj model jiný? To je složité vysvětlit v krátkosti. Někdy v roce 2006, když jsem dělal na své diplomce na VUT v Brně, mi


přišlo, že se ty klasické modely za posledních dvacet let nikam neposunuly, a navíc že jsou pro jazyky, jako je čeština, absolutně nevhodné, protože máme skloňování, které tyhle modely nezvládají. Proč? Za nedělitelnou základní jednotku považují slovo, což sice funguje v angličtině, ale v češtině už moc ne. Když vidí slovo v jiném pádu, už nevědí, co s ním, a musejí se ho znovu celé učit. Nepočítají s tím, že existuje nějaký kořen, předpona, přípona, tedy že ta nejmenší jednotka není slovo. Když naopak bereme slovo jako součet určitých faktorů a předpokládáme, že ty faktory jsou naučitelné z dat, dokážeme vytvořit mnohem přesnější model jazyka a pak i daleko lépe překládat. Což jsi i dokázal. Než jsi ale zakotvil v Googlu, byl jsi i v Microsoft Research. Dnes jsi ve Facebooku. Dokonce ti prý nabídnul práci sám Mark Zuckerberg. Čím tě nalákal? Takhle jednoznačně se to asi nedá říct, že by mě něčím vyloženě nalákal, byly tam plusy i minusy a rozhodoval jsem se asi půl roku. Obecně se mi ale nelíbilo, že si Google buduje monopol na výzkum AI – seskupovali spoustu vědců a firem, kteří se tím zabývali. Jenže pokaždé, když je na něco monopol, věc stagnuje a neposouvá se tak rychle, jak by mohla. Konkurence je motorem pokroku, chtěl jsem proto Facebook podpořit v budování zdravé konkurence na tomhle poli. V Silicon Valley se ti nelíbilo? Já mám dojem, že jsem měl od začátku trochu jiná očekávání. Říkal jsem si: Jé, Kalifornie, hned u oceánu, to bude super. Ale ta města tam jsou jako velké vesnice protkané dálnicemi, protože všechno je dělané pro auta a po chodnících tam nikdo nechodí. Dálnice ze San Franciska do Silicon Valley je neustále ucpaná, a když je dva roky v kuse pořád slunečno, tak vás to taky docela unaví a začne se vám stýskat po ročních obdobích. Nemají tam taky žádné městské centrum, žádné zajímavosti a historii a je tam víceméně nuda. Může se to zdát jako drobnost, ale když někde žijete, tak podle mě taky chcete, aby vás to tam bavilo. A tebe to teď baví v Praze. Podle mě lidi často podceňují, co mají hned pod nosem, a většinou musejí vyjet do zahraničí, aby si uvědomili, že i doma je to fajn. Hodně lidí se pak vrací. Já o tom taky uvažuju. Teď jsem tu jeden semestr pomáhal organizovat seminář, dávám tady dohromady výzkumnou skupinu a Facebook mě v tom podporuje. V rámci základního výzkumu nijak netlačí na to, aby byly zkoumané věci okamžitě v praxi uplatnitelné, což je podle mě dobrá cesta k tomu, jak vytvořit velké věci. Když vědec není neustále ve stresu ohledně peněz nebo v tlaku na okamžitý výsledek.

Týden inovací 2019 Nejvýznamnější tuzemská inovační událost je za dveřmi – startuje už 20. května a poslechnout si na ní budete moct nejen Tomáše, ale celou řadu dalších zajímavých osobností z vědy, vývoje i byznysu. Hlavním heslem je inovace, takže pokud máte vizionářskou povahu, nesmíte na akci chybět. Víc o jednotlivých řečnících, programu nebo o tom, jak se registrovat, najdete na tydeninovaci2019.cz. Květen 2019 STUDENTA 19


→ EVROPSKÝ PARLAMENT NA VLASTNÍ KŮŽI

O EVROPSKÉ UNII JSEM NEVĚDĚL SKORO NIC PRAKTICKÉHO Artur Mundil vystudoval evropskou politiku na London School of Economics. Po škole se mu povedlo dostat se na stáž do Evropského parlamentu. V rozhovoru mluvil o tom, jak zkušenost změnila jeho pohled na Evropskou unii a taky o nadcházejících eurovolbách.

NAUČÍTE SE, KOMU VĚŘIT A KOMU NE NEBO JAK MOC SE ANGAŽOVAT 20 STUDENTA Květen 2019

Jak získat mezi tolika lidmi výhodu? Co by měl člověk mít, aby se dostal do Evropského parlamentu? Výhodou je pocházet z nějakého menšího členského státu – hlasí se odtud méně lidí, ale přesto musí splnit kvóty. Je potřeba umět francouzsky, německy nebo anglicky, přičemž angličtina je samozřejmostí. Také pomůže, pokud studujete obor, ve kterém aktuálně shánějí stážisty. Například média, mezinárodní vztahy, politologie, jazyky. Hodí se mít vystudovanou nějakou školu, které v parlamentu vyhledávají, což jsou třeba francouzské politologické instituty. Není to nevýhoda pro studenty z méně prestižních univerzit? Ty české přece jen proti některým evropským takový věhlas nemají. Vybírají vás lidé z různých kanceláří, a pokud jste

chodili například na stejnou školu, budou vám věřit víc. Francouzi, Britové a Němci si mezi sebou pomáhají. Pokud máte českou univerzitu, určitá nevýhoda může být v tom, že Čechů v evropských institucích obecně moc není.

ZAŽIJETE, CO JE TO PRÁCE

Co přesně jsi měl v parlamentu za úkol? Pracoval jsem pro European Parliament Research Service, což je jakási výzkumná agentura, konkrétně v sekci pro mezinárodní vztahy a lidská práva. Pokud si europoslanec vyžádá informace k nějakému probíranému tématu, agentura je zpracuje. Podle toho se pak daný poslanec může lépe rozhodnout při hlasování. EPRS taky vyvíjí různé analýzy, předpovědi a grafické informace pro parlament. Je to takzvaný think-tank Evropského parlamentu. Je možné dostat po stáži v Evropském parlamentu stálé pracovní místo? To je téměř nemožné, protože parlament je transparentní instituce. Při troše štěstí můžete získat kontakt na některého z poslanců a stát se jeho asistentem. Měl jsi možnost nahlédnout i do interního fungování parlamentu? Research Service je detašovaná agentura, která ani není v Evropském parlamentu jako takovém. Tím pádem

Text: Hana Grohová, foto: Veronika Vimmerová

Byl jsi na stáži v Evropském parlamentu přes stipendium Roberta Schumana. Proč ses rozhodl právě pro parlament, a ne třeba pro Evropskou komisi nebo jinou instituci? Na stáž v Evropské komisi – na Blue Book Traineeship – jsem se hlásil několikrát už dřív. Ani jednou jsem se ale nedostal. Potom jsem se odvážil vyzkoušet parlament, přihlášku jsem psal někdy stranou večer a vybrali mě. Takže to byla spíš trochu loterie. Je tam spousta lidí, kteří se hlásí, ale nikdo v to moc nevěří. Mně se poštěstilo.


Chodit na jednání nebylo součástí tvé práce? Stážisti jsou vždycky přiděleni ke konkrétnímu tématu, které sledují. Nadřízený proto chce, aby na jednání chodili pro informace. Součástí stipendia Roberta Schumanna je taky jedna proplacená cesta do Štrasburku na plenární zasedání. Tam se můžete seznámit s legislativním procesem, potkáte europoslance a zažijete Štrasburk. Jaké podmínky musí člověk splnit, aby stáž v Evropském parlamentu dostal? Můžou se hlásit i studenti oborů, které nesouvisejí s mezinárodními vztahy? Co třeba takoví medici? Můžou. Technické vědy jsou někdy lépe využitelné než politologie. Tu tam má vystudovanou každý. Ať ale studujete jakoukoli školu, je potřeba mít minimálně bakaláře. Což ale mezi ostatními uchazeči může být málo. Magistr je proto určitě jistější, spousta žadatelů má další tituly. Dá se říct, že taková stáž člověka změní? Co si může odnést do života? Zažije, co je to práce, jak vypadá pracovní režim a vztahy. Naučí se, komu věřit a komu ne, jak moc se angažovat. Získá cit pro to, co je správné a co ne. To všechno se do života hodí. V parlamentu taky potká spoustu lidí ze všech možných zemí. Změnilo se nějak tvoje nahlížení na Evropskou unii? Člověk má pocit, že pokud je proevropský, zná historii a věří v projekt jako takový, může se do toho ponořit. Rychle jsem však zjistil, že ani po letech studia evropské politiky nevím takřka nic praktického a pořád mě může spousta věcí překvapit. Navíc samotné procesy jsou sice transparentní, ale k těm opravdovým rozhodnutím dochází trochu za zavřenými dveřmi.

EVROPA PRO NAŠE DĚTI

Půjdeš k volbám do Evropského parlamentu? Jasně. Ještě, aby ne. Proč chodíš k volbám? Obecně. Časem si člověk uvědomuje, že jeho vliv je menší a menší. Ale je to potřeba. Je to nedílnou součástí občanství a je důležité si uvědomit, že i opozice se podílí na debatě. Když jdete volit, máte pak pocit, že jste toho součástí. Takže jděte všichni k volbám! Mají volby do Evropského parlamentu význam i pro studenty? Stojíme teď na takovém historickém milníku, kdy se

škrtá všude možně. Od krize neexistuje konsensus o sociálním státě. Je nejvyšší čas obhájit práva na studium – pokud nebudeme aktivní, můžeme o studijní výhody přijít. Chvíli se diskutovalo o tom, že se zruší Erasmus a studentská odezva byla dost velká, takže se ve výsledku program dokonce rozšířil. Studenti by se měli angažovat proto, že ta Evropa, kterou vytvoříme teď, bude ta samá Evropa, co budou mít jejich děti.

EVROPSKÉ VOLBY

jsem nebyl součástí legislativního procesu, ale dělal jsem spíše akademické rešerše. Výhodou je, že máte kartu, se kterou můžete jít na jakékoli jednání výboru.

Podle čeho bychom se měli rozhodovat, koho si vybereme ve volbách do Evropského parlamentu? Myslím si, že je zbytečné volit stranu, která sabotuje Evropskou unii. Jsou dejme tomu eurorealistické strany, které jsou proti současnému stavu a chtějí reformaci, to je v pořádku. Ale volit euroskeptické, antievropské strany nemá smysl, protože to nepovede k žádné změně.

LIBERÁLNĚJI

Dlouhou dobu jsi žil a studoval ve Velké Británii. Jaký je rozdíl mezi studiem tam a v České republice? V Británii je liberálnější vzdělávací systém. Přijel jsem tam v šestnácti letech a už v tu dobu jsem si mohl vybrat čtyři předměty podle svých preferencí. Nemusel jsem tím pádem studovat něco, co nechci a naopak jsem se mohl specializovat. Na druhou stranu Britům chybí všeobecný přehled. Znají nazpaměť dějiny Tudorovců, ale nevědí nic o druhé světové válce. Studium je taky z velké části o domácí práci – nemáte tolik hodin ve škole a záleží na vaší iniciativě. A zkoušky jsou příšerné. Británie si taky zakládá na mimoškolních aktivitách. Právě, vytváříte si hodně kontaktů. Jsou tam různé spolky nebo sportovní kluby – já třeba chodil na šerm a byla to nejlepší věc, co jsem kdy dělal. Vznikají tam přátelství do konce života. Myslíš si, že zkušenosti se vzdělávacím systémem v Británii ti pomohly dostat se do Evropského parlamentu? Euroskepticismus ve Velké Británii mě vlastně přivedl k tomu, abych studoval Evropskou unii. Výhodou bylo určitě i to, že jsem dostal hodně grantů a sociálních podpor. Navíc školy v Británii mají spoustu konexí se soukromým sektorem a právě i s evropskými institucemi. Doporučil bys mladým lidem, aby si vyzkoušeli, jak funguje Evropská unie zevnitř? Určitě. Je to sice dost procedurální a byrokratické, ale to je tak skoro s jakoukoli prací. Myslím si, že je potřeba to prostředí zažít, aby člověk opravdu pochopil, jak funguje. Potom můžeme tlačit na českou vládu, aby se v Evropě více angažovala.

ARTUR MUNDIL V šestnácti letech se dostal s rodiči do Velké Británie. Zůstal tam a vystudoval střední školu a následně politologii na dvou prestižních univerzitách. Během studia se dostal i na pařížskou Sorbonnu nebo na College of Europe v Bruggách. Po škole se mu povedlo získat stáž v Evropském parlamentu. Nyní pracuje na Úřadu vlády a radí českým politikům s evropskou agendou. Květen 2019 STUDENTA 21


→ EVROPSKÉ VOLBY

KOHO SI MÁM VYBRAT? Volby do Evropského parlamentu jsou skoro tu. U nás proběhnou 24. a 25. května. Hlasování ale není tak jednoduché jako například do Poslanecké sněmovny. České strany se v Evropském parlamentu sdružují do různých frakcí a reprezentují jejich zájmy. Abyste se v tom lépe orientovali, připravili jsme pro vás seznam frakcí v EP, jejich hlavní priority, a především jsme shrnuli, co chtějí prosadit pro studenty.

STRANA EVROPSKÝCH SOCIALISTŮ (PES)

Evropští lidovci jsou s 217 poslanci největší frakcí v Evropském parlamentu. Hlavní prioritou je pro ně bezpečnost, ale také zajištění podmínek mladých, digitální inovace a dodržování evropských hodnot. Za Lidovce kandiduje do Evropského parlamentu KDU-ČSL a koalice TOP 09 se Starosty.

Socialisti v Evropském parlamentu zastávají tradiční hodnoty sociálního státu, který by měl všem svým občanům zajišťovat stejné příležitosti. Kladou důraz na ochranu životního prostředí, zaměstnanců a rovnoprávnosti menšin a bojují proti chudobě. Socialisty reprezentuje z našich stran ČSSD.

Z programu Evropské lidové strany: Lidovci chtějí mladým nabídnout nové příležitosti. Myslí si, že bychom měli mít možnost získat kvalitní práci, ale také objevovat Evropu. Plánují proto rozšířit program Erasmus, hlavně v oblasti přípravy pro budoucí zaměstnání. Chtějí také nabídnout program DiscoverEU všem osmnáctiletým. Aktuálně mohou měsíční vlakovou jízdenku po Evropě vyhrát jen někteří, to chtějí Lidovci změnit.

Z programu Evropských socialistů: Socialisti se zaměřují hlavně na sociální podmínky mladých. Myslí si, že vzdělání, bydlení a přístup ke kvalitní zdravotní péči by měl mít každý. Chtějí také dosáhnout plné zaměstnanosti mladých, proto plánují rozšířit Garanci pro mladé lidi, která pomáhá získat kvalitní práci, odborné stáže nebo další vzdělávání. Budou nadále podporovat program Erasmus+ a chtějí, aby byl dostupný studentům ze všech sociálních prostředí.

ALIANCE LIBERÁLŮ A DEMOKRATŮ PRO EVROPU (ALDE)

Aliance liberálů a demokratů se zajímá především o svobodný trh, obchod, inovace a ekonomický růst. Firmy by podle liberálů měly myslet na životní prostředí a bojovat proti změně klimatu. Za ALDE kandiduje hnutí ANO, po volbách do frakce možná vstoupí i Piráti. Ti se zatím rozhodují, koho budou v Evropském parlamentu reprezentovat. Z programu Liberálů: Liberálové podporují vzdělávání, které se zaměřuje na kritické myšlení, soft skills a podnikání. To je podle nich to, co potřebujeme v našem budoucím kariérním životě. Chtějí investovat jak do školství, tak do vzdělávacích programů v zaměstnání. Podporují i učňovské obory. Jsou pro větší zapojení do programu Erasmus. Liberálové zároveň podporují výměnu znalostí mezi univerzitami a výzkumnými centry. Chtějí tak vytvořit více příležitostí pro mladé podnikatele.

22 STUDENTA Květen 2019

EVROPA SVOBODY A PŘÍMÉ DEMOKRACIE (EFDD)

Evropu svobody a přímé demokracie tvoří populistické, pravicové a euroskeptické strany, jako je například italské Hnutí pěti hvězd. Sami o sobě ale prohlašují, že nejsou ani euroskeptická, ani pravicová frakce. Jejich hlavním cílem je prosadit přímou demokracii, ale jsou i proti migraci. Za EFDD sedí v Evropském parlamentu jeden poslanec ze strany Svobodných. Evropa svobody a přímé demokracie nevydala žádné manifesto ani volební program. Předsedou frakce je Brit Nigel Farage. Po odchodu Velké Británie z EU by EFDD ztratila potřebný počet sedmi různých členských států ve frakci, takže po volbách pravděpodobně dojde k její reorganizaci.

Text: Hana Grohová

EVROPSKÁ LIDOVÁ STRANA (EPP)


Evropská sjednocená a zelená levice je koalice dvou frakcí. Jejími hlavními myšlenkami je solidarita, podpora práv dělníků a zaměstnanců, rovnost mužů a žen a boj proti klimatické změně. Od nás kandiduje za levicovou koalici KSČM. Z programu GUE/NGL: „Vzhledem k tomu, že jsme koaliční frakce, nemáme volební program ani manifesto. Před několika měsíci jsme ale vydali leták, který shrnuje naše priority,“ uvedli pro magazín Studenta zástupci koalice Sjednocené a Zelené levice. Evropská levice obecně bojuje proti klimatické změně, za zelenější Evropu. Chce zavést udržitelné zemědělství a rybolov. Snaží se také chránit zvířata, bránit testování, využívání kožešin a předcházet špatným podmínkám při zpracování zvířecího masa. Levice se zaměřuje na práva zaměstnanců, LGBT komunity a rovnost obou pohlaví. Podle nich by se měly odstranit rozdíly mezi platy žen a mužů a ženy by měly mít dostatečný podíl na rozhodování. Levice také podporuje mezinárodní solidaritu a myslí si, že bychom měli přijímat uprchlíky. Obecně bojují za lidská práva a mír ve světě.

EVROPŠTÍ KONZERVATIVCI A REFORMISTÉ (ECR)

Evropští konzervativci a reformisté se zaměřují na obchod, ekonomický růst a chtěli by reformovat Evropskou unii. Jsou euroskeptičtí. Z našich stran reprezentuje Konzervativce ODS. Z programu Konzervativců: Vzdělání: Evropská unie by měla podle Konzervativců sjednotit vzdělávací politiku jednotlivých členských států pomocí sdílení nejefektivnějších postupů. Jsou také pro to, aby se školy místo memorování dat a informací zaměřily více na kritické myšlení a otevřenou diskusi. Podporují inkluzivní školství. Pohyb: Konzervativci věří, že mezinárodní pobyty a stáže přinášejí studentům obrovský přínos. Podporují proto Erasmus a další programy umožňující mobilitu mladých lidí. Chtějí také zjednodušit proces uznávání diplomů napříč členskými státy EU. To má usnadnit možnost studovat jinde v Evropské unii, nejen v České republice. Dovednosti: Podle Konzervativců je důležité přizpůsobit se masivnímu příchodu technologií, takže se snaží vylepšit digitální a technické dovednosti studentů a mladých lidí. Jejich výuku chtějí zapracovat do školních osnov, ale i do vzdělávacích programů pro zaměstnance. Klíčovou roli hraje podle nich program Digitální Evropa, který pomáhá firmám a jejich zaměstnancům získat tyto dovednosti.

ZELENÍ – EVROPSKÁ SVOBODNÁ ALIANCE (GREENS)

Už podle názvu frakce je jasné, že se Zelení zaměřují na ochranu životního prostředí a udržitelnou ekonomiku. Bojují proti klimatické změně, prosazují lidská práva, sociální spravedlnost a světový mír. Jsou proti nacionalismu. Aktuálně reprezentuje Zelené jedna pirátská poslankyně z Německa. Prozatím není jisté, jestli se k nim po volbách připojí i čeští Piráti.

Z programu Zelených: Zelení pro nás hlavně chtějí vytvořit čistou a bezpečnou planetu. Jejich dlouhodobým cílem je zavést bezplatné školství pro všechny. Chtějí také dotovat výzkum a vědu a výměnné programy pro studenty. Erasmus+ by se podle nich měl rozšířit a posílit, aby měli všichni mladí možnost studovat a pracovat v zahraničí. Zelení podporují kulturní rozmanitost, svobodu umění a jeho dostupnost pro všechny. Chtějí také věnovat více peněz iniciativě Kreativní Evropa. Zelení se mimo jiné chystají bojovat proti nezaměstnanosti mladých. Znepokojuje je, že v některých zemích EU dosahuje až čtyřiceti procent. Navrhují zavést minimální mzdu a dostatečně placené stáže. Hodlají také zakázat mzdy, které diskriminují mladé lidi. Zaměstnanci dávají totiž za stejnou práci méně peněz těm, co jsou nezkušení. Chtějí také povinně zavést program Záruka pro mladé lidi, který mladým zajišťuje zaměstnání, další vzdělávání i stáže do čtyř měsíců po ukončení studia. Podle Zelených by se také mělo více dotovat dobrovolnictví.

EVROPA NÁRODŮ A SVOBODY (ENF)

Evropa národů a svobody vznikla v roce 2015 a je nejmenší frakcí v Evropském parlamentu. Sdružuje strany s euroskeptickým, až nacionalistickým programem, který je často i proti migraci. Jejími asi nejznámějšími členy je francouzské Národní sdružení Marine Le Pen nebo Strana pro svobodu Geerta Wilderse. V Česku se k frakci hlásí hnutí SPD. Stejně jako u EFDD není jasné, jak bude Evropa národů a svobody po volbách vypadat. Předseda krajně pravicové italské Ligy Matteo Salvini chce po volbách vytvořit novou frakci s německou krajně pravicovou Alternativou pro Německo. Možná i proto nevydala ENF žádný ucelený program.

Květen 2019 STUDENTA 23

EVROPSKÉ VOLBY

EVROPSKÁ SJEDNOCENÁ LEVICE A SEVERSKÁ ZELENÁ LEVICE (GUE/NGL)


→ O NOVINÁŘSKÉ ETICE S VÁCLAVEM MORAVCEM

Médiím v České republice dlouhodobě věří jen mezi čtyřiceti a padesáti procenty veřejnosti. Část viny zřejmě nesou dezinformace, o kterých jsme psali v předchozích číslech Studenty. Jak se s tímto fenoménem vyrovnávají samotní novináři? O jejich etických hodnotách, problematických aspektech a taky o změnách ve společnosti jsme diskutovali s moderátorem České televize a vysokoškolským pedagogem Václavem Moravcem. Budoucí novináře na FSV UK mimo jiné vyučujete novinářskou etiku. Jak svým studentům popisujete ideálního, eticky se chovajícího novináře? Snažím se jim ho popsat jako novináře, který vstupuje do dialogu s uživateli informací. Aby mezi novinářem a publikem probíhal dialog, a to i o hodnotovém systému. To je první rovina. Druhá rovina je, že stejně podstatný, jako jsou jednotlivé formy samoregulace 24 STUDENTA Květen 2019

žurnalistiky – etické kodexy, tiskové rady, redakční ombudsmani, public redaktoři či průběžné vzdělávání novinářů během jejich kariéry –, je i hodnotový a individuální rámec každého novináře. Co v dnešní době považujete za největší etickou otázku, se kterou se novináři potýkají? Proměnu hodnotového systému celé společnosti.

Text: Nikol Mudrová, foto: Tereza Kopelentová

OBJEKTIVITA JE VYPRÁZDNĚNÉ SLOVO, KTERÉ SI KAŽDÝ VYKLÁDÁ PO SVÉM


OBJEKTIVITA, (NE)ROVNÁ SE PSEUDOVYVÁŽENOST

Nemůže za to částečně i digitalizace? Určitě. Technologická proměna je jedním ze zásadních podnětů proměny společnosti jako takové. Nástup internetu a síťových digitálních médií posunul západní civilizaci do kvalitativně nové éry. Kvalitativně horší, nebo lepší? Jako konzervativec bych mohl říct, že není úplně šťastné, že vaše generace tráví ponořená do mediál­ ní komunikace dvanáct a půl hodiny denně, když do toho započítáme multitasking, tedy souběžný příjem obsahu. Nicméně mi přijde, že klady této doby jsou zbytečně sráženy zápory. Pořád ale máme příliš malý odstup. Jak budou tuto proměnu historici hodnotit, uvidíme za sto let. Dobrá, držme se tedy toho, co se dá posoudit dnes. Objektivní novinář – utopie, nebo toho lze opravdu dosáhnout? To, jak přistupujeme k pojmu objektivita, je problematické, máme tendence ho zjednodušovat. Je vázán na pokus o shromáždění fakt a dobrání se nějakého objektivizovaného poznání, jenže v rámci žurnalistiky objektivitu zužujeme jenom na pseudovyváženost. Objektivita vztažená k žurnalistice, navíc ještě v českém kontextu, je vyprázdněné slovo, které si každý vykládá po svém. Neměli bychom ji odvrhnout jako přežitek, spíš bychom se měli pokusit o její redefinici. Jaký by tedy měl být ten správný rámec? Objektivita je hledání pravdivého poznání, ke kterému potřebujeme fakta a čas, přičemž čas prověřuje trvalost těch fakt. Můžeme pak říct, že Země není placatá a obíhá kolem Slunce, ne Slunce kolem ní – to máme prověřené na základě vědeckého pokroku. Zároveň bych ale stále ještě odděloval zpravodajství od publicistiky. Možná jsem konzervativní a staromilský, ale publicistika bezesporu staví více na subjektivním pohledu publicisty, zatímco pro zpravodajství je důležitá právě objektivita.

ČEŠTÍ NOVINÁŘI NEUMĚJÍ HÁJIT SVOU NEZÁVISLOST

Je nějaký rozdíl mezi novinářem komerčního a veřejnoprávního média? Kladou se na ně stejné nároky?

SERIÁL: DEZINFORMACE

Zygmund Bauman používá hezký příměr s „tekutými časy“. Ve společnosti se rozpouštějí zbytky tradičních struktur – vezměte si rodinu, školu jako vzdělávací instituci atd. Obávám se, že tyto „tekuté časy“ výrazně proměňují způsob, jakým západní civilizace přemýšlí nad novinářskou etikou.

V případě elektronických médií, jako jsou televize nebo rozhlas, podléhají veřejnoprávní i soukromá úplně stejné regulaci. Zda se ale mají řídit stejnými pravidly, tím se vracíme k první otázce – „tekuté časy“ způsobují, že hledáme novou roli těchto společenských struktur. Cítíte jako novinář v České televizi větší dohled publika? Dáváte si například větší pozor na své vystupování? To bezesporu. Mrzí mě ale, že málokdo z kritiků si přečte zákon o České televizi a preambuli našeho kodexu. Tam je napsáno, že novináři mají hájit demokratické principy. Není to o tom, že by novinář nebo moderátor veřejné služby měl být pouhým mechanickým časoměřičem deseti minut Židů a deseti minut Hitlera. Má oponovat, když se porušují pravidla humanity a demokratických principů. To, že se z toho pak stává nálepka „lepšolidí“ a že tato média vadí části společnosti, která možná jede i na vlně resentimentu časů před rokem 1989, to je věc druhá. Naopak komerčním televizím, rádiím nebo titulům bývá vyčítáno, že vztahem ke svým majitelům ztrácejí kredibilitu. Může proti tomu žurnalista v takovém médiu vůbec něco dělat? Vždyť právě důvěryhodnost je jedním z nejdůležitějších principů tohoto povolání. Novináři v České republice bohužel skrz své profesní a odborové organizace nejsou příliš schopní hájit svou nezávislost. Při nákupu Le Mondu Danielem Křetínským vznikla vzpoura novinářů a jejich profesních organizací. No jo, ale fungují nám tu odborové a profesní organizace? Možná lépe u veřejnoprávních médií, ale i tak je u nás sdružování novinářů a hájení zájmů proti vydavateli tak slabé, že to mají v České republice rozhodně těžší než v prostředí jiných západních zemí. A co vztahy mezi novináři z konkurenčních médií. Měli by si podle vás pomáhat? Vracím se k té předchozí odpovědi – když si pomáhat nebudou, ta profese bude daleko slabší, než by mohla být. Nevadila by ani součinnost novinářů z komerčního a veřejnoprávního média? V základním hodnotovém rámci žurnalistiky by si měli pomáhat bez ohledu na to, jestli jsou v konkurenčním vztahu, nebo zda jde o novináře veřejných či komerčních médií. Mě osobně mrzí, jakým způsobem spolu novináři komunikují na sociálních sítích a jak se vůči sobě vymezují. I to může být jeden z důvodů, proč klesá důvěra v žurnalistiku a zpravodajská média jako taková.

Václav Moravec se dlouhodobě věnuje teoretické reflexi médií, zejména veřejnoprávních. Působí jako pedagog na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK) a Filmové a televizní fakultě Akademie Múzických Umění (FAMU). Zároveň se každou neděli objevuje na obrazovce České televize ve svém diskusním pořadu Otázky Václava Moravce. Do roku 2014 moderoval i každodenní interview na rádiu Impuls, skončil kvůli možnému střetu zájmů potom, co rádio převzala společnost Agrofert. Květen 2019 STUDENTA 25


Vývoj důvěry k vybraným institucím veřejného života (zdroj: Centrum pro výzkum veřejného mínění)

informací. A samozřejmě bychom měli kriticky pohlížet i na toho novináře, kterému věříme. Důležité je všímat si, jestli jde do prvozdrojů, jestli má úplné informace, zda jsou založené na faktech, nefabuluje a podobně. To předpokládá značnou, nebo alespoň průměrnou mediální gramotnost uživatelů obsahu zpravodajství a nejsem si jist, jestli to v nich náš vzdělávací systém pěstuje.

MÉDIA NA TOM NEJSOU TAK ZLE

Novinářem dnes může být každý, často stačí účet na sociálních sítích nebo vlastní blog. Dochází k takzvané informační obezitě, respektive k nadprodukci informací. Existuje způsob, jak si ověřit, zda člověk, od kterého přijímáme zprávy, je dostatečně důvěryhodný? Věřit jednomu novináři nebo médiu není dobré. Pro demokracii je důležitá i pluralita ve využívání

Od roku 2011 důvěra v televizi, tisk, internet a rádio spíše klesala, nicméně v posledních šetřeních, včetně toho nejnovějšího z března 2019, má opět rostoucí tendenci (vyplývá z výzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění, pozn. redakce). Myslíte, že je to jen dočasná nálada, nebo lidé opravdu začínají médiím znovu věřit? Srovnejme to s daty o důvěře v ostatní aktéry ve veřejné sféře. V 90. letech důvěřovalo úřadu prezidenta 85 procent občanů, dnes je tato instituce v očích veřejnosti na důvěře kolem poloviny populace. V tomto kontextu na tom média nejsou vůbec špatně. Čísla mezi čtyřiceti až padesáti procenty důvěry v jednotlivé instituce veřejné sféry jsou dnes asi nejvíce dosažitelnou mírou. Obávám se, že žijeme v časech pochyb.

inzerce

Fotosoutěž 2019

fotosoutez.dzs.cz

Dům zahraniční spolupráce (DZS) vyhlašuje

11. ročník fotosoutěže pro amatérské fotografy na téma „Demokracie v nás a kolem nás“ 13 nejlepších uveřejníme v kalendáři DZS pro rok 2020. Pošli nám své snímky do 8. září 2019. Všechny informace jsou na fotosoutez.dzs.cz

SM000321

26 STUDENTA Květen 2019


Za lepší diskuse na internetu. I v Česku se rozjíždí iniciativa #jsmetu Sociální sítě se poslední roky hemží projevy nenávisti, extrémismu, populismu a fake news. Stačí chvíle a komentáře pod příspěvkem seriózního média jsou pod náletem trollů, kteří tlačí svoje pravdy a dezinformační zdroje, a ještě si komentáře vzájemně lajkují, aby se zobrazovaly na vyšších příčkách. Běžný uživatel je proti nim bezmocný. Rozumné argumenty a diskuse nezabírají, tak co s tím? Možností je iniciativa #jsmetu, která vznikla před třemi lety ve Švédsku. Snaží se vybudit k aktivitě zbytky zdravě přemýšlejících uživatelů sociálních sítí a společně z těchto platforem opět udělat místo pro normální, neemotivní a ideologicky nezatíženou debatu. Pokud někdo ze skupiny zmerčí trollí nálet, svolá ostatní členy a hromadně vyrazí do boje ozbrojeni fakty a racionálními argumenty. Iniciativa funguje v několika zemích Evropy, včetně našich slovenských bratrů, a svoje kořeny pomalu zapouští i v Česku. Přidat se k ní můžete i vy.

Někdo preferuje cestování o samotě, jiný zase ve skupinkách přátel nebo v páru. Do poslední skupinky patří i Adéla a Pavel z Všechny řitě světa, Alžběta a Adam z No Mad Story a Jana a Michal ze Skotačení. Ti se s námi podělili o slasti a strasti partnerského cestování a taky o tipy jak na to, aby vztah na cestách vydržel. Jak už to tak bývá, každá dvojice má odlišný recept. Podle Adély se krize a problémy prostě musejí prožít a správně vykomunikovat. Je lepší improvizovat a neupínat se na jeden ideální scénář, být připravený na to, že plány prostě někdy nevyjdou. Alžběta je zastáncem osobního prostoru, který je třeba respektovat, zvlášť když jste spolu zavření měsíc a půl v jedné dodávce. „Hájíme si svůj osobní prostor v nepatrných okamžicích, které jsou pro nás nezbytné,“ říká. A podle Jany je třeba, aby hádky byly konstruktivní a řešily problémy. Soustřeďte se na vaše společné zážitky a věci, co vás spojují, ale když je to potřeba, odpočiňte si od sebe.

Zdroj: Všechny řitě světa

Tři věci, které byste měli vyzkoušet místo antidepresiv a psychiatra

U nás by se mu to nepovedlo. V USA Robert skloubil sport a studium bez problémů

Rozhodně nemáme v úmyslu bagatelizovat odbornou pomoc a psychické problémy. V těžkých obdobích a časech stresu se ale občas vyplatí zkusit i něco jiného. Třeba Dornovu metodu, která mimo jiné pomáhá s páteří. Vypadá to totiž, že bolest zad je novou světovou pandemií. Trpí jí čím dál mladší lidé, výjimkou nejsou osmnáctiletí pacienti. Kromě jiného se na stavu naší páteře podepisuje stres a bolest zad zase na naší náladě, čímž se tvoří bludný kruh. Dornova metoda je technika jemného manuálního ošetření páteře a kloubů, která bere člověka jako celek. Během ošetření se hledá příčina problému, která může být úplně jinde, než je bolest. Její součástí je mapa páteře, která ukazuje, s jakými orgány a emocemi se pojí konkrétní obratel.

Pokud pro sport žijete celou svou duší, ale zároveň vás láká studium vysoké školy, seznamte se s příběhem Roberta Sovíka. Ten dilema mezi hokejem a školou vyřešil po svém a odešel studovat na Hobart & William Smith Colleges v New Yorku. O možnosti hraní za univerzitní tým se Robert dozvěděl až v prvním ročníku vysoké školy a další rok trvalo, než prošel celým procesem, na jehož počátku stál kontakt na trenéra. V Americe si vybral studium ekonomie, ke kterému ho každý den čekaly tréninky, ideálně naaranžované tak, aby co nejméně zasahovaly do výuky. Ranní posilovna, snídaně, škola, oběd, trénink a domácí úkoly. Zpětně studia hodnotí jako náročná, ale kvalitní a pochvaluje si i možnosti a dovednosti, které mu přineslo souběžné hraní hokeje. A co vzkazuje těm, kteří nad odchodem do Ameriky váhají? „Amerika není jediným místem na světě, kam můžete jít, pokud jste sportovec. Na druhou stranu pro spoustu lidí může být tím nejlepším místem. Myslím si ale, že zkušenost se studiem v zahraničí má vždycky smysl.“ Květen 2019 STUDENTA 27

STUDENTA.CZ

→ NEJLEPŠÍ ČTENÍ Z NAŠEHO WEBU

Cestování na druhou AKA V páru do světa


→ VODIČ (LIDSKÝCH) LOUTEK

ODHALIT MANIPULÁTORA JE NEJTĚŽŠÍ ČÁST Máte v okolí někoho, jehož argumentační schopnosti jsou hodné politické funkce? Člověka, který by dokázal přesvědčit ostatní, aby skočili z okna, ale ještě předtím mu poděkovali za dobrou radu? Pravděpodobně se znáte s manipulátorem. Tento mistr komunikace používá slovní spojení, která vás přesně navedou ke správné odpovědi – té, kterou chce slyšet. A pokud argumentujete, stejně skončíte ve slepé uličce. Říkáte si, jak to dělá? Pokud se naučíte zvládat obranné techniky, budete vědět, jak se z nepříjemné situace vymotat a nakopnout mu zadek. To se bude hodit nejen ve škole a partnerských vztazích, ale třeba i v práci.

M

anipulátor sleduje vlastní cíl. Ačkoli se vám snaží namluvit, že danou věc dělá pro vaše dobro, není tomu tak. Cílem může být cokoli: profesní růst, udržení si partnera, rozeštvání kamarádů či dokončení projektu ve škole. Tito lidé jsou většinou chytří a moc dobře vědí, jak na ostatní. Na začátku je pro ně důležité, abyste je měli rádi. Uvědomují si, že pokud si je oblíbíte, ustoupíte v maličkostech, abyste zachovali kamarádství, vztah nebo harmonii na pracovišti. Pak postupně přejdou k snižování sebevědomí a oslabování úsudku. Budete se cítit špatně, protože budete kritizováni a přesvědčováni o své neschopnosti tak dlouho, až tomu začnete sami věřit. Manipulátor bude vždy v pozici toho lepšího, chytřejšího a schopnějšího. Začnete si připadat, že ho ke svému životu potřebujete, protože bez něj byste byli úplná nula.

Abyste se mohli bránit, je důležité manipulátora nejprve odhalit. Francouzská psycholožka Isabelle Aga vypozorovala třicet znaků typických pro tyto osobnosti. Může jít o egoistické lidi, kteří milují pozornost, nesnášejí kritiku, mění postoje podle situace, ale zároveň nesnášejí, pokud názor změníte vy. Navíc překrucují výroky druhých a dělají ze sebe oběť, aby je ostatní litovali (když mi nepomůžeš, nebudu mít kde bydlet). Odpovědnost přenášejí na ostatní (kdybys mě nevyrušil, tak by se to nestalo) a nesdělují své požadavky zcela jasně (mělo by se to udělat rychle… kdo ti řekl, že teď hned?). Tyto znaky vykazuje hodně našich známých, ale ruku na srdce, můžeme se v nich najít i my sami. Proto je potřeba do skládačky připojit i další střípky – s manipulací se pojí dvě emoce, a to strach nebo vina. Občas se vedle tohoto člověka necítíte dobře, ale vlastně nevíte proč. Vždyť on se o vás stará, jedná čestně, spravedlivě a ke kritice se uchyluje pouze, když je konstruktivní. Někdy tvrdí, že jste jediným 28 STUDENTA Květen 2019

Text: Andrea Soukupová, foto: Eva Rušarová (psycholožka Tereza Kopečná)

ZJISTĚTE, KDO STOJÍ ZA OPONOU


člověkem, který mu může pomoci – takže ho nesmíte nechat na holičkách. On vám přece tolikrát pomohl! Poslouchejte svůj instinkt a ověřte si, z jakého důvodu se cítíte špatně.

DOSTANOU VÁS NA KOLENA

Existují věty a otázky, které vám položí nůž na krk. Jsou to například tyhle: • Jen ty tvrdíš, že to nejde. Všichni ostatní to dokážou vyřešit. Kdo je ten problémový? • Tak uznej, dává to po mém vylepšení konečně smysl? • Ty jediný jsi schopný to dotáhnout do konce. Na koho jiného se z těchto zoufalců mám obrátit? Jim to svěřit opravdu nejde. • Tenhle úkol je primitivní. Nebo si na něj netroufáš? • Tvrdil jsi mi, že to zvládneš do deseti minut. Mám to brát tak, že nedokážeš odhadnout čas? • Jiná přítelkyně by ti netolerovala chodit na pivo jednou týdně. Teď bys měl udělat něco ty pro mě a nebýt tak nevděčný! Z těchto vět jde vypozorovat klasický vzorec chování. Podle situace poukazují manipulátoři na neschopnost, nebo vás naopak vyzdvihují jako jediného kompetentního člověka. Někdy jen mimoděk prohodí, že nestíhají. Vy automaticky nabídnete svou pomoc a na oplátku získáte pouze nedbalou reakci, která naznačuje, že se mu spíš nutíte. Proč to děláte? Pravděpodobně proto, že chcete slyšet pochvalu, být konečně užiteční a získat i něco jiného než kritiku.

VYTVOŘTE SI OBRANNÝ ŠTÍT

Říká se, že nejlepší obrana je útok. V tomto případě by to znamenalo využívat nečestné jednání, a ještě k tomu vstoupit na bojiště profíka, který by vás totálně převálcoval. Daleko účinnější je využívat nástroje proti manipulaci, díky kterým si zachováte svou úroveň. Jedním z nich je kontramanipulace. To znamená používání obecných výrazů typu „každý člověk chybuje“. Důležité je dát najevo, že útočné výroky vás nechávají klidnými a vůbec se vás nedotkly. Věřte, že házet hrách na stěnu nikoho nebaví. Rádi byste přitvrdili a vytočili manipulátora ještě víc? Předstírejte hloupost. On k dosažení cíle používá logické argumenty a počítá s tím, že uznáte jejich pravdivost. Co může být horšího, než vaše nepochopení? Ačkoli dané problematice rozumíte, klidně řekněte, že jste úplně mimo, ať vám to vysvětlí. Nechte ho vyčerpat se monologem a nakonec si povzdechněte, že je to opravdu marné. Další obranou jsou dodatečné otázky. Může předhazovat, že výzkumy a statistiky dokazují, že řešení, které jste navrhli, je špatné. Nenechte se převálcovat imaginárními důkazy a požádejte o data, zeptejte

se, na jak velkém vzorku lidí se průzkumy prováděly a v kterém roce. Pokud nedostanete odpověď hned, projevte o statistiky zájem a trvejte na jejich poslání na e-mail s tím, že se rádi dovzděláte. V jiných případech začněte používat otázky typu: Jak to myslíš? Z jakého důvodu? Co přesně navrhuješ? Co ti konkrétně vadí? V rukávu mějte předpřipravené odpovědi, které vyjádří nesouhlas, například To si myslíš ty, já jsem opačného názoru. V některých případech to může být pravda, ale nemyslím si, že je to tento.

CO KDYŽ TO NEZABERE?

Občas je vhodné přejít urážky a reagovat pouze na faktickou otázku. Pokud by potupné poznámky pokračovaly, vždycky můžete vystoupit ze hry a ukončit konverzaci. Mírnějším řešením je změna perspektivy, tedy tématu. Zkuste odvést pozornost a položte otázku, která bude z jiného soudku. Třeba předstírejte, že se vám zatajil dech při pohledu na manipulátorovy hodinky a zeptejte se, kde koupíte podobné.

MŮŽE JÍT O EGOISTICKÉ LIDI, KTEŘÍ MILUJÍ POZORNOST, NESNÁŠEJÍ KRITIKU A ČASTO MĚNÍ POSTOJE PODLE AKTUÁLNÍ SITUACE Květen 2019 STUDENTA 29


Pokud však potřebujete s manipulátorem dlouhodobě vycházet, třeba na pracovišti, naučte se jednat asertivně. Vyjadřujte své pocity a názory otevřeně, zdravě se prosazujte, ale respektujte názor ostatních. Pokud s někým nesouhlasíte, řekněte mu to a pamatujte si, že se nemusíte omlouvat ani svá rozhodnutí zdůvodňovat. Respektujte jeho názor a poproste ho, aby udělal to samé. Výhody asertivního jednání shrnul specialista komunikace a lektor Přemysl Doležal: „Je to schopnost být sám sebou, svobodně se rozhodovat bez pocitů viny, zbavit se přespřílišné sebekritičnosti, získat zdravé sebevědomí a zabránit manipulativnímu jednání.“

PSYCHICKÁ MANIPULACE JDE TĚŽKO ODHALIT

POKUD ODHALÍTE MANIPULÁTORA, ZŮSTAŇTE V KLIDU. KDYŽ POPUSTÍTE UZDU EMOCÍM, BUDE TO VODA NA JEHO MLÝN 30 STUDENTA Květen 2019

Při psychické manipulaci se dá využívat mnoho technik k ovlivňování, například lichocení, přesvědčování, charisma nebo reciprocita. Jak princip reciprocity funguje, se dá hezky vysvětlit na úrovni dárečků. Představte si, že v práci máte kolegu, kterého nemáte rádi. Když vám ale donese dárek k svátku, začnete automaticky uvažovat o tom, že byste se k němu měli chovat lépe. Když vás následně poprosí o pomoc, budete rádi, že mu jeho laskavost můžete oplatit. Ne vždy se samozřejmě jedná o nekalý úmysl ze strany kolegy, proto je potřeba se na tyto případy dívat komplexněji. Podvědomě lze ovlivňovat i pomocí asociace atraktivity. Ta se projevuje zrcadlením pohybu, ale i názorů. Manipulátoři vědí, že pokud začnou opakovat pohyby s několikasekundovým zpožděním, budou se vám podvědomě více líbit – když si podepřete bradu, dáte nohu přes nohu, udělají to také. Zrcadlení vzbuzuje pocit, že jsme na stejné vlně, a komunikační partner se tak stává atraktivnějším, tím pádem se mu začnete otvírat a vkládat do něj důvěru. Další způsob psychického ovlivňování je využívání vět se záporem. Představte si politika, který v televizi pronese: „Naše strana neslibuje dokonalost, navýšení důchodů a lepší životní podmínky pro všechny.“ Co si z tohoto výroku odnesete? Většinou to, že je jeho strana skvělá. Náš mozek totiž podvědomě ignoruje předponu ne. Výsledkem je, že jsme si v hlavě uchovali větu: „Naše strana slibuje dokonalost, navýšení důchodů a lepší životní podmínky pro všechny.“ Řečníkovi se samozřejmě vyplatí použít zápor. Kdyby to neudělal, bylo by tvrzení veřejností přijato s určitou mírou pochybností. A takto logicky dosáhne lepšího výsledku. Proti podobným druhům manipulací se dá bránit velice těžce, opět se vyplatí věřit svému instinktu. Nejlepší radou, jak se nestát loutkou v cizí hře, je naslouchat svému podvědomí. Když se budete cítit špatně, změňte prostředí, a pokud to nepůjde, využívejte asertivní komunikaci. Připravte si zdvořilostní věty, které vyjadřují nesouhlas, a naučte se je používat. Pamatujte, že pojmenovaný problém je poloviční problém, a pokud jste prokoukli manipulátora, máte do budoucna dobře nakročeno.

MANIPULACE POHLEDEM ODBORNÍKA Psycholožka Tereza Kopečná, která se zabývá poruchami v mezilidských vztazích, odpovídala na časté otázky týkající se manipulace. Jde na první pohled odhalit manipulátora? Když znáte manipulativní techniky a zaměřujete se na jejich rozpoznávání, pak ano. Řekla bych, že dřívější oběti to poznají lépe než běžní lidé, protože jsou ostražitější. Většinou, když má člověk nekalý úmysl nebo lže, uhýbá očnímu kontaktu nebo může výrazněji gestikulovat. Mluví hodně nahlas, nebo naopak hodně potichu. Samozřejmě ne vždy to znamená, že vás manipuluje. Může to být jeho přirozený projev nebo důsledek nervozity. Ne vždy můžeme manipulátora z našeho života odstřihnout, třeba v práci ho musíme akceptovat. Jak s takovým člověkem vycházet? Existují techniky, které brání manipulaci. Jedna z nich se nazývá kontramanipulace. Podle ní byste měli používat neurčité nebo obecné pojmy, zlehčovat téma, přidávat humorné poznámky. Je důležité jednat zdvořile. Můžete používat věty typu „ano, je to možné“ nebo „to se může stát každému“. Pokud odhalíte manipulátora, tak hlavně zůstaňte v klidu. Když popustíte uzdu emocím, bude to voda na jeho mlýn. Když vyložíme karty na stůl a konfrontujeme s manipulátorem jeho chování, může nás přesvědčovat, že se změní. Máme mu to věřit? Když má někdo tyto techniky zaběhnuté, je to velmi těžké. Samozřejmě se tyto vzorce chování dají rozbít, pokud vyhledá odbornou pomoc, ale bude to běh na dlouhou trať. Nicméně manipulátor nemá jenom negativní vlastnosti. Může být přátelský, charismatický a ne vždy si své chování vybral dobrovolně. Je možné, že se to naučil v dětství a neumí fungovat jiným způsobem. Neví, jak jinak dosáhnout toho, co chce. Kteří lidé jsou nejčastěji oběťmi? Z mé osobní zkušenosti jsou to spíše submisivnější jedinci s nižším sebevědomím. Myslí si, že nejsou dost dobří ať už jako studenti, pracovníci, nebo partneři. Mají pocit, že hodně věcí nezvládnou a ostatní jsou mnohem lepší než oni. Bojí se učinit rozhodnutí nebo něco změnit, protože se obávají selhání. Manipulátory do jisté míry obdivují. V jejich očích jsou cílevědomí a to se jim líbí. Z tohoto důvodu je pro oběti mnohdy těžké je opustit, ať už v osobním, nebo pracovním životě.


Speciál

BEZ VZDĚLÁNÍ ANI RÁNU

PARTNEŘI SPECIÁLU

Květen 2019 STUDENTA 31


→ NEJEN Z ANGLIČTINY JE ČLOVĚK ŽIV

JAZYKY, BEZ KTERÝCH SE V ROCE 2050 NEOBEJDETE

Jednou bude mít ve světě hlavní slovo naše generace a všem je nejspíš jasné, že z češtiny se globální jazyk hned tak nestane. Máme-li mít svět ve vlastních rukou, musíme si s ostatními národy rozumět. Je proto důležité se naučit cizí jazyky. No jo, ale na světě je skoro osm miliard lidí, kteří mluví více než sedmi tisíci jazyky. Dá se vůbec poznat, jaká ze všech aktuálně používaných řečí je pro budoucnost ta pravá? Tuto otázku si položil i tým vědců z Anglie, který publikoval studii s názvem Budoucnost jazyků. Nutno podotknout, že nebyli ani první, ani poslední, jejich studie je ale dodnes jednou z nejrozsáhlejších. Jazyky porovnávali ze všech možných i nemožných stran. Dívali se hlavně na hledisko kultury, literatury, potenciálu i množství studentů. Na co přišli? Asi si budeme muset pořídit kaligrafická pera. Čínština je i díky úspěšnému obchodu a ekonomice stále žádanější. Dnes se ji podle odhadů učí asi čtyřicet milionů lidí po celém světě.

JEDNI TAK A DRUZÍ ONAK

Mimo to, že bychom měli začít trénovat výstup na Velkou čínskou zeď, studie také předpokládá, že se bude počet jazyků zmenšovat. Jednou prý budeme mluvit všichni stejným jazykem. Není to špatný nápad, výuka cizích jazyků stojí spoustu peněz a ještě víc úsilí. Ačkoli jednotný jazyk pro všechny není úplně nová myšlenka, tentokrát by se to mohlo povést. Francouzský jazykovědec Jean-Paul Nerrière totiž popsal a vymyslel formu jazyka, který bude na pochopení o hodně jednodušší než předchozí pokusy. Esperantem už dnes mluví jen nadšenci, zato Globish, jak se jazyk nazývá, se už učí vybraný vzorek francouzských a korejských studentů. A nejspíš jich bude přibývat. Globish vychází z klasické angličtiny, jen má proti ní hodně ostrouhanou slovní zásobu a jednoduchá pravidla. Občas se mu také přezdívá English-Lite a není to náhodou; má totiž pouhých patnáct set slov. Nerrière se dost možná inspiroval takzvanou angličtinou pro otroky, která měla ještě jednodušší pravidla a pouhých šest set slov. Takže Globish je ve finále ještě docela kreativní jazyk. Bohužel ale nudný – sám autor o něm říká, že to je pouhý prostředek pro komunikaci. Nikdy se tedy asi nedočká vlastní kultury, nebo dokonce literatury.

Umíte si představit svět bez barev? Tak nějak by to vypadalo, i kdyby byl bez jazyků. Nikde by nečekalo žádné velké neznámé, žádné dobrodružství. Za pravdu mi dává i francouzský filozof Robert Maggiori: „Máme tendenci si myslet, že kdyby existoval jen jeden jasný a dokonalý jazyk, mohli bychom se všichni dorozumívat bez námahy. Pravda je ale taková, že kdybychom mluvili všichni stejně, svět by byl k smrti nudný.“ 32 STUDENTA Květen 2019

Text: Magdalena Hlízová

BEZ JAZYKŮ BY BYL SVĚT K SMRTI NUDNÝ


MANDARÍNSKÁ ČÍNŠTINA Počet rodilých mluvčích: 1,2 miliardy (Oficiální jazyk deseti zemí světa) Obtížnost: Náročná (Osmdesát osm týdnů intenzivního studia) Oblast využití: IT technologie, robotika a digitalizace, ekonomika Proč se ji učit: Dostatek kamarádů, se kterými si budete moct popovídat. (Mezi 1,2 miliony obyvatel se určitě někdo najde.) Proč se ji neučit: V Číně se nečasuje, ale zatýká. (Čína nemá ve své řeči skoro žádné rozlišené časy, zato má na kontě tisíce odsouzených k trestu smrti z politických důvodů ročně.) Když se učíte čínsky, moc často se nestane, že byste si neměli s kým povídat. Což je skvělá zpráva pro introverty, ale i pro všechny ostatní. Vždycky totiž bude kousek od vás někdo, kdo vám s učením rád pomůže, za což budete určitě vděční, protože se u něj celkem zapotíte. Čínština patří mezi nejtěžší jazyky světa. Ale když ji zvládnete a odpustíte čínské vládě sem tam nějakou tu popravu, máte dveře do světa technologií otevřené.

SPECIÁL  |  VZDĚLÁNÍ

Navíc podle uznávaného britského spisovatele Davida Crystala není úplně možné, abychom všichni mluvili stejnou řečí. Dává za příklad angličtinu – ta v každé zemi, ve které se učí, vychází z původní britské, přesto pokaždé zní a vypadá trochu jinak. Australská, japonská, čínská, jamajská… při cestování světem narazíte na spoustu různých anglických variací. Mezi mladými lidmi pak vznikají i modifikace angličtiny a jejich rodného jazyka jako Japlish, Franglais, Sweglish, nebo Spanglish. I my Češi máme díky tomu svoji vlastní angličtinu, říká se jí Czenglish. Nejznámější nářečí je ale nejspíš to indické, které by se dalo hezky vyučovat na claimu fastfoodu McDonald’s. „I´m loving it“ je typicky indglishská věta, žádný rodilý mluvčí by nikdy nedal sloveso „love“ do průběhu. Na tomhle příkladu je hezky vidět, že i když dáte tolika kulturám do rukou stejný jazyk, ve finále si ho každý upraví k obrazu svému. Než přijde doba, kdy začneme mluvit všichni stejně, zaměřme se na první trojku jazyků, které se podle britské studie vyplatí znát v roce 2050. Perspektivista angličtiny je notoricky známá, výzkum se jí proto moc nevěnuje. V konkurenci ostatních světových jazyků však skončila na třetím místě s třemi sty padesáti sedmi miliony rodilých mluvčí. Na počet zemí, ve kterých je oficiálním jazykem, se svými třiceti státy suverénně vyhrála. Umět anglicky se tedy asi bude hodit vždycky. Pokud byste však chtěli věnovat svůj čas studiu dalšího jazyka, který budete mít zároveň možnost využít třeba při práci, vybírejte některý z následujících.

Díky ideologické čínské vládě by se mohlo zdát, že šířením svého jazyka zapouští do světa kořínky socialismu. Nutno ale podotknout, že Čína sama o sobě velký podíl na šíření své mluvy nemá. Podle zmíněného spisovatele Davida Crystala Číňané příliš nestojí o to, aby se lidé jejich jazyk učili, a čínština tak získala spoustu nových fanoušků hlavně díky úspěchům této východní země. A že jich není málo – daří se jim jak na poli vědy, tak například i v ekonomice, což není u diktátorsky řízených zemí úplně obvyklé. „Jsou na tom tak dobře, že s nimi dnes chce každý obchodovat. Jestli i vy chcete něčeho dosáhnout ve vědě, technice nebo mezinárodním obchodu, čínština se vám bude velice hodit,“ motivuje ke studiu Crystal. Léto už klepe na dveře. Chcete-li být přímo u zdroje, z Čech se v Číně pořádají jazykové pobyty. Jen musíte počítat s trošku vyšší počáteční investicí. Placené kurzy nabízí Studyline nebo třeba StudentAgency. → Tip pro chudé studenty: Zkuste stránky www.campuschina.org, najdete tu seznam škol, které nabízejí stipendium.

Španělštinu se můžete naučit třeba ve slunné Barceloně. Nebo sbalte krosnu a vyrazte dál, na některý z dobrovolnických programů do Jižní Ameriky .

ŠPANĚLŠTINA Počet rodilých mluvčích: 402 milionů (Oficiální jazyk dvaceti tří států) Obtížnost: Lehká (Dvacet dva až dvacet čtyři týdnů intenzivního studia) Oblast využití: Literatura, byznys, cestovní ruch Proč se ji učit: Španělština je, až na pár výjimek, poměrně pravidelným jazykem, takže když pochopíte základní gramatiku, máte téměř vyhráno (Subjunktiv vám snad rodilý mluvčí odpustí.) Proč se ji neučit: Korida neboli zápasy s rozzuřenými býky neodmyslitelně patří ke španělské kultuře, ale všem milovníkům zvířat se jen při vzpomínce na ně kroutí prsty.

JEDNOU MOŽNÁ BUDEME VŠICHNI MLUVIT STEJNÝM JAZYKEM. TO NENÍ ZROVNA DOBRODRUŽNÁ VYHLÍDKA Květen 2019 STUDENTA 33


SPECIÁL  |  VZDĚLÁNÍ

HINDŠTINA Počet rodilých mluvčích: 337 milionů (Oficiální jazyk devíti států) Obtížnost: Těžká (Osmdesát osm týdnů intenzivního studia) Oblast využití: Cestovní ruch, zemědělství, textilní a elektrotechnický průmysl Proč se ji učit: Budete umět hindštinu. Proč se ji neučit: Hindština je neuvěřitelně těžká. (Brutálně)

Indie je země tisíců možností a dnes už také skoro jedné a půl miliardy lidí. Hindštinou mluví největší část z nich. Domluvíte se jí ale taky v Nepálu, Jihoafrické republice, Singapuru nebo Ugandě.

34 STUDENTA Květen 2019

Vášnivé tanečnice, sangria, paella, Picasso nebo Gaudí. Myslím, že není potřeba zmiňovat víc důvodů, proč stojí za to, učit se španělsky. Pokud zvládáte angličtinu, tenhle fonetický jazyk už bude oddechovka. Je také podobný francouzštině a italštině, takže klepnete rovnou tři mouchy jednou ranou. No není španělština super? Proč se tedy nepustit do krásné a vášnivé řeči, s kterou se domluvíte skoro všude? Navíc politická situace je tady daleko klidnější než u čínských kolegů. Jestli už se vidíte letošní léto mezi Španěly, vyrazte na některý z nepřeberného množství jazykových kurzů. Dost možná tam narazíte i na pár krajanů, protože tahle země patří mezi nejoblíbenější destinace, a to nejen u studentů, kteří se vydávají na Erasmus. Kdybyste zatoužili po něčem trochu víc exotickém a neměli hluboko do kapsy, zkuste Latinskou Ameriku nebo Kubu. → Tip pro chudé studenty: Latinskoamerické země nabízejí nepřeberné množství dobrovolnických programů, u kterých je potřeba koupit si jen letenku a zbytek už vás nestojí ani korunu. Nebo to zkuste do Španělska stopem.

Celý Indický poloostrov, na kterém se s hindštinou potkáte nejčastěji, má dechberoucí atmosféru, kulturu a neuvěřitelný počet obyvatel. To je nejspíš i důvod, proč hindština skončila na třetím místě. Zároveň má indický trh stále větší potenciál a ekonomická stránka země už také není tak bídná, jak bývala. Hindštinu ale na světě plynně ovládá stále jen malé procento lidí. To však má svůj důvod. Pot a slzy totiž uroníte nejen nad písankami dévanágarí, tedy písma hindštiny, ale i nad spoustou dalších jazykových náležitostí. A když to nevzdáte, nesmíte se nechat rozhodit ani skutečností, že podobně jako v čínštině se i v hindštině může jedno slovo vyjádřit tisíci různými způsoby. Politická situace v zemi je docela klidná, ale to neznamená, že vždycky byla. To může mít za následek fakt, že se s vámi někteří Indové budou odmítat bavit francouzsky nebo anglicky. Pokud se tedy do země chystáte, základ Hindi je dobré přibalit s sebou. → Tip pro chudé studenty: Pohlídejte si nabídku škol na www.afs.cz, kde nabízejí částečné stipendium na školách například v Novém Dillí. Nebo zkuste vyrazit s některou z neziskovek jako dobrovolník.

PŘEKLADAČ KAZÍ ZÁBAVU

Spousta lidí vám bude tvrdit, že díky technologiím je dnes zbytečné umět jazyky. Nenechte se jimi odradit. Ano, kdykoli si chcete přečíst něco, čemu nerozumíte, stačí to hodit do překladače a za pár minut jste moudří.  Ale představte si situaci, kdy sedíte někde v hospodě, všichni kolem se čile baví, ale vy jim nerozumíte ani slovo. Vytáhnete telefon a zapnete překladač. Chvíli si možná vystačíte, ale na žádné filozofování to není a vy jste stejně zanedlouho ztraceni v překladu. Jistější je proto naučit se před cestou pár základních slovíček, telefon nechat v batohu a vydat se do hospody napospas osudu. Konec konců alkohol přece spojuje národy, nebo ne? Tak hurá do hospody! Je před námi léto, tak zkuste místo vyvalování u rybníka někam vyrazit. Letenku seženete za pár stovek, a když je nejhůř, spát se dá i pod širákem.


SPECIÁL  |  VZDĚLÁNÍ

→ ŠKOLY VS. FIRMY

KDO BY NÁS MĚL VZDĚLÁVAT? Tradiční role vzdělávání se mění, ať chceme, nebo ne. Školy nestíhají pojmout všechno, co pracovní trh vyžaduje, a je otázkou, jestli by se o to vůbec měly snažit. Firmy totiž samy nejlépe vědí, co od svých zaměstnanců potřebují, a nelení do jejich vzdělání investovat velké množství času i nemalé částky.

N

eustálé vzdělávání zaměstnanců pro nás znamená udržování kvality služeb, které klientům poskytujeme, což je pro nás naprosto klíčové,“ říká Barbora Vávrová, která má vzdělávání auditorů na povel v poradenské společnosti EY. Věnuje se těm novým, ale i seniornějším – učení totiž nekončí, ani když jste profík. Svět auditu a poradenství se stejně jako většina jiných odvětví rok od roku mění a novelizuje. Zavádějí se nové technologie, objevují nové problémy a trendy a správný odborník na to všechno zkrátka musí být připraven reagovat. „Naši kolegové absolvují různé zkoušky a certifikace, například Daňový poradce, CIA (interní audit), ICU (účetnictví) nebo třeba FRM (Financial Risk Management). Auditoři se pak primárně zaměřují na certifikace ACCA a Statutární auditor,“ vysvětluje Barbora s tím, že právě vzdělávací programy typu ACCA neustále a velmi pružně reagují na aktuální potřeby trhu a mohou profesionály připravit na to, co je čeká. To, že se zkoušky ACCA do života hodí, potvrzuje Kristian Tolkner, který se do studia pustil už při zkráceném úvazku. „Na full-time pozici jsem přestoupil až v březnu letošního roku, ACCA zkoušky pro mě proto do té doby nebyly povinné. Od minulého léta jsem byl ale rozhodnutý, že chci v EY pokračovat i po škole, firma mi proto umožnila začít skládat zkoušky z pozice interna. Dneska můžu říct, že znalosti, které jsem během kurzu získal, mi ušetřily čas i práci během jednotlivých zakázek.“

DVĚ STĚ VOLNÝCH HODIN

DOMA I PO SVĚTĚ

Jakožto globální firma si EY navíc může dovolit své zaměstnance vzdělávat doma i v zahraničí. Jasně, nějakou dobu budete sedět u počítače a učit se on-line nebo s kolegy v zasedačce opakovat, co při prezentacích před klientem rozhodně nedělat, ale za vědomostmi budete občas také vyrážet za hranice, což je pokaždé lekce sama o sobě. „První rok většinou probíhá v Praze, druhý rok se ale už vzděláváme v Tatrách, seniornější auditoři míří třetí rok do Nizozemska a podobně,“ uzavírá Barbora.

BUĎ PROFÍK

EY patří do takzvané Velké čtyřky nejprestižnějších poradenských firem na světě a na kvalitě a znalostech svých lidí si opravdu hodně zakládá. Proto taky vzdělávání nováčků i zavedených profíků věnuje tak velkou pozornost. Netrapte se tudíž, že z vás škola nutně neudělala bednu, v EY se o to rádi postarají za ni (a ještě vám za to zaplatí). Třeba právě do auditu navíc momentálně nabírají, takže víc info na cestasey.cz a vzhůru do toho. Květen 2019 STUDENTA 35

SM000309

ADVERTORIAL

Jen do auditu přijímá EY každý rok zhruba čtyřicet nových, mladých a nadějných talentů, které stráví vzděláváním prvních pět pracovních týdnů. „Dohromady je to cca dvě stě hodin, během kterých se u nás nováček hned po nástupu učí,“ upřesňuje Barbora.

Celou dobu přitom samozřejmě pobírá standardní plat a firma za něj navíc hradí všechny placené kurzy a zkoušky, kterých není rozhodně málo. „Firma vám poskytne volno na učení, zaplatí přípravné kurzy i zkoušku samotnou, a pokud se někde platí členské poplatky – například u profesních organizací – uhradí je za vás taky,“ vysvětluje Barbora. Vzdělávací plán se navrhuje pro každý nástupní ročník zvlášť, protože různě seniorní lidé potřebují umět jiné věci. „Začátkem je v auditu vždycky certifikace ACCA, zhruba po čtrnácti dnech se pak nováčci věnují základům auditové metodologie, které učí naši odborníci, a pracují také na zlepšování svých soft skills,“ popisuje Barbora. „Nejdřív jsou to například základy business writingu nebo budování osobního brandu, protože to je to, co nováčci potřebují nejvíc. Čím jsou seniornější a čekají je například první schůzky s klienty, začínáme je učit třeba i umění prezentace a delegace.“ Kromě oborových hard skills nebo zmiňovaných soft skills, které se vyučují nejčastěji prezenčně, se tu můžete zdokonalovat třeba i v jazycích – angličtina a němčina je základ, zkusit si ale můžete třeba i portugalštinu nebo čínštinu – výuka jazyků ale probíhá výlučně on-line.


SPECIÁL  |  VZDĚLÁNÍ

→ CESTOVÁNÍ S PŘÍDAVKEM VYŽEHLENÉ KARMY

DESTINACE: DOBROVOLNICKÁ MISE

Spojení Evropský sbor solidarity zní možná na první poslech až příliš vzletně. Nenechte se ale odradit prvním dojmem. Program má podobnou podstatu jako Erasmus+, který určitě znáte: jde o iniciativu v režii Evropské unie, která taky podporuje mezinárodní výměnu mladých lidí. Místo za studiem ale vyjíždíte za prací nebo dobrovolničit – posluchárnu univerzity v Málaze tak můžete vyměnit za stáž ve skandinávské neziskovce nebo za zajištění pomoci při odklízení následků zemětřesení v Itálii.

E

ADVERTORIAL

EVROPSKÝ SBOR SOLIDARITY Sbor solidarity začal fungovat teprve na podzim minulého roku, od té doby se do něj ale už zaregistrovalo zhruba 115 000 mladých lidí z celé Evropy. Program má dvě složky – dobrovolnickou a profesní. V rámci té dobrovolnické můžete pomáhat potřebným jedincům i organizacím napříč oblastmi, obory a činnostmi. Profesní složka vám pak umožňuje najít si stáž nebo práci v organizacích, které se solidaritou pracují – od neziskovek a státních orgánů až po soukromé firmy. To všechno jak v Česku, tak na misích v zahraničí. Víc informací najdete na sborsolidarity.cz. 36 STUDENTA Květen 2019

vropský sbor solidarity je novinka, odstartoval teprve loni na podzim. Navázal na Evropskou dobrovolnickou službu (EDS), která byla dosud součástí Erasmus+ mládež, a posunul to celé o trochu výš. Cílem téhle nové iniciativy, která probíhá po celé Evropě, je nabídnout mladým lidem příležitost poskytnout pomoc potřebným, podílet se na řešení společenských problémů a zasadit se o vytvoření inkluzivnější společnosti napříč kontinentem. Program má dvě hlavní složky – dobrovolnickou a profesní – a obě z nich můžete absolvovat jak v zahraničí, tak i doma v Česku. V rámci dobrovolnických projektů můžete dva až dvanáct měsíců pomáhat třeba při odklízení trosek po zemětřesení, ale taky se starat o kulturní památky nebo pracovat se seniory či handicapovanými. Oblastí a činností je na výběr spousta. Za svou práci jako dobrovolník logicky nebudete placeni, Evropský sbor solidarity vám ale uhradí cestu na místo a zpět, ubytování, jídlo, zdravotní pojištění a poskytne vám i malé kapesné na různé každodenní náklady. Úplně zadarmo to tedy nebude. V rámci profesní složky programu si pak můžete najít půlroční stáž nebo až roční zaměstnání v celé řadě odvětví, která se do solidarity zapojují a zároveň hledají vysoce motivované mladé lidi se sociálním cítěním. To můžou být veřejné orgány, nevládní organizace nebo i běžné, komerční firmy, které tahle oblast zajímá a jsou v ní činné.

JAK TO FUNGUJE?

Na začátku jste vy a váš zájem pomáhat. Musíte být starší osmnácti let, ale mladší než třicet. Vše podstatné zjistíte na stránkách sborsolidarity.cz, kde si o programu můžete přečíst víc. Ať nekupujete zajíce v pytli. Na stejné stránce najdete i směrovku k registraci do databáze dobrovolníků a zároveň si budete moct vybrat, s jakou aktivitou by se vám nejvíc chtělo pomáhat. „Může jít o pomoc v krizové situaci (živelní pohroma apod.) nebo ‚pouze‘ o zlepšení aktuálního stavu věcí v komunitě, ve

městě, v okolí školy. Například vytvoření komunitní zahrady, oprava kulturní památky, doučování dětí ze znevýhodněného prostředí, mezigenerační aktivity, aktivity ke zlepšení životního prostředí a další,“ vyjmenovává Petra E. Votočková, vedoucí odboru pro mládež v Domě zahraniční spolupráce (DZS), který v Česku program zaštiťuje.

PRÁCE S POSTIŽENÝMI I OUTDOOROVÉ AKTIVITY

„Byla jsem součástí nevládní organizace Piedzīvojuma Gars v Lotyšsku, která se zabývá především rozvojem kolektivů pomocí outdoorových teambuildingových aktivit,“ vzpomíná na svůj dobrovolnický pobyt studentka Andrea Fleissigová. „Mým původním úkolem bylo pomáhat organizaci s propagací její činnosti jako fotografka a tvůrkyně videí, ve výsledku jsem si ale kromě toho vyzkoušela i jaké je být instruktorka outdoorových aktivit, vedla jsem pracovní skupiny, zorganizovala evropský projekt Treehouse Festival a spoustu dalšího.“ Možností, co dělat, je opravdu hodně, takže se nemusíte bát, že byste si tu svou perfektní pracovní pozici nenašli. Zároveň vás ale mohou najít i neziskovky a jiné instituce, které jsou do iniciativy zapojené, a aktivně vás se svými projekty oslovit, když se jim budete hodit do profilu. A i ony mají z čeho vybírat. „Aktuálně je ve společné evropské databázi zaregistrováno na 115 000 mladých lidí z celé Evropy, z toho 1500 Čechů,“ podotýká Petra Votočková. „Co se destinací týče, těmi nejpopulárnějšími zeměmi jsou pro české vyjíždějící účastníky jednoznačně Německo a Španělsko. Na dobrovolnické pobyty lze lidi vysílat i do zemí mimo EU, tam je aktuálně nejvíce oblíbenou destinací Gruzie.“

PROJEKT MŮŽETE NAVRHNOUT I SAMI

Nemusíte ale jen sedět se založenýma rukama a čekat, až si vás někdo vybere, zvlášť pokud jste aktivní a sami víte o něčem, co by si zasloužilo pozornost. Do Evropského sboru solidarity totiž můžete zaregistrovat i vlastní projekt. „Jen za první půlrok běhu programu bylo v České republice připraveno 87 projektových návrhů s žádostí o finanční podporu, z nichž 65 bylo úspěšně schváleno


a nyní probíhá. Šlo o projekty organizací, ale i neformálních skupin mladých lidí,“ říká Petra Votočková.

POCIT, ŽE DOKÁŽU COKOLI

„Největší změna, kterou po návratu pociťuji, je v mém přístupu k životu,“ hodnotí zpětně svoji dobrovolnickou zkušenost Andrea Fleissigová. „Mám teď pocit, že dokážu opravdu cokoli. Každý rok pořádám malý festival a vidím, jak moc jsem si v Lotyšsku zlepšila své organizační schopností, ať už se jedná o práci s úkoly, lidmi, časem, stresem či sama se sebou. Úplně jsem se zbavila strachu z čehokoli – teď už vím, že se mohu ocitnout kdekoli na světě, bez peněz, bez telefonu, a že to prostě dobře dopadne.“ „Pokud nemáte zájem dělat nějaké kompromisy a být k ostatním trochu tolerantní, tak raději nikam nejezděte,“ přidává se Petr Svoboda, který strávil jako dobrovolník jedenáct měsíců v Chorvatsku. „Výjezd vás ale může těmto schopnostem taky naučit. Budete potkávat lidi, kteří budou testovat hranice vaší trpělivosti, argumentaci a empatii. Odměnou za to je poznání nových kultur a pochopení jiných pohledů na svět. Ideální ale je, když máte alespoň nějaké minimální základy jazyka. Během pobytu vás to donutí se rozmluvit a to je praxe k nezaplacení.“ SM000322

inzerce

Květen 2019 STUDENTA 37SM000308


SPECIÁL  |  VZDĚLÁNÍ

→ OXFORD & HARVARD VS. STŘEDNÍ EVROPA

ÚROVEŇ VZDĚLÁNÍ, JAKOU V ČESKU NEDOSTANETE Jsme zemí, kde pracoval Einstein, Wichterle, Kafka i Heyrovský, v praxi na to ale často zapomínáme. Považujeme se za montovnu, učíme podle osnov minulého století a většinou se nedokážeme moc dobře postarat o velké talenty mezi námi, které tu – věřte tomu! – opravdu jsou. Nejen o tom, jak z toho ven, jsme mluvili s molekulárním biologem Lukášem Čermákem, který mimo jiné už třetím rokem rozhoduje o tom, komu z nás se splní sen o studiu v zahraničí.

ADVERTORIAL

SCHOLARSHIP BAKALA FOUNDATION Pokud přemýšlíte o studiu na zahraniční univerzitě, přijďte se poradit do Bakala Foundation. Jejich stipendijní program Scholarship už léta pomáhá talentovaným studentům na Harvard, Oxford, Cambridge a jiné prestižní univerzity, a to nejen penězi. Zkuste to, třeba splní sen zrovna vám. Jak na to, najdete na bakalafoundation.org.

Jste člen komise, která rozhoduje o tom, kdo získá finanční podporu při studiu na prestižních světových univerzitách. Co v kandidátech hledáte? Vášeň a cílevědomost. Proč by podle vás měl mladý člověk studovat v zahraničí? Zkušenost formuje talent. Naopak stagnace talent ubíjí. Každý člověk, který to myslí se svým vzděláním vážně, by měl hledat inspirující prostředí, kde dostane ty nejlepší odpovědi na své zatím nevyřčené otázky. Ti nejlepší učitelé, spolužáci, se kterými sdílí touhy, a systém přinášející tradiční a moderní formy vzdělávání. To jsou ty nejlepší školy na světě. Tam člověk o nic nepřijde. Hlásí se dnes víc studentů než dříve? Počet přihlášek roste a jsme rádi, že se hlásí víc studentů ze všech regionů a z různých škol. Důvodem bude větší informovanost a předávání zkušeností. Studenti tuší, že to, co jim nabídne Oxford či Harvard, jim v tuto chvíli nemůže žádná středoevropská univerzita nabídnout. Kvalita našeho vysokoškolského vzdělání je z celkového pohledu mizerná. Máme málo dobrých učitelů a přeplněné ročníky. Mění se nějak trend toho, kam studenti nejčastěji směřují? Ano, v posledních letech dochází k přesunu přes Atlantik zpátky na starý kontinent – zejména do Británie. Brexit s tím ovšem asi zamíchá. A co popularita oborů, vybírají studenti v různých letech jinak?

Myslím, že ani ne. Pro mě je obor vedlejší záležitost. Byl bych rád za více umělců, byl bych rád za více biologů, počítačových mágů, jsem pokaždé šťastný za lidi, kteří se angažují ve svém okolí nebo v politice, ale nikdy není obor důvodem přijetí či nepřijetí. Tím je pouze pocit, který bych u sebe charakterizoval jednoduchou otázkou: „Je šance, že tento svět bude lepším světem, když tomuto člověku splníme sen?“ Pakliže cítíte, že ta šance existuje, není o čem přemýšlet. Jaký je podle vás přínos stipendijního programu Scholarship Bakala Foundation? Ten přínos se snad ani nedá nijak popsat. Jsou to životní příběhy, které jsou tu v sázce, a to, že je měníme a uvádíme je v ty nejinspirativnější konotace, mění náš malý svět obklopený Sudety a vyčištěný hrůzami minulého století ve svět o drobek pestřejší. Věřím, že do budoucna se bude ten drobek obalovat jak sněhová koule a postupně převálcuje to zatuchlé a přetransformuje naši zem zpátky tam, kam jsme vždy patřili. V zemi, kde pracoval Einstein, Wichterle, Kafka či Heyrovský. V zemi, která si svůj talent hýčká a žárlivě střeží. Co byste poradil studentovi, který zrovna čte tenhle článek, přemýšlí o studiu v zahraničí, ale pochybuje, jestli na to vůbec má? Ať neváhá. A ať nám důvěřuje. Ať se koukne na naše stránky a přečte si příběhy našich stipendistů. Pochybuju, že některý z nich o sobě někdy nepochyboval. To by nebyli tam, kde jsou. Přijďte pro radu, jsme tu a pomůžeme.

38 STUDENTA Květen 2019 SM000311


→ BUDOUCNOST CHOZENÍ PRO ROHLÍKY

ŽÁDNÉ KASY, ŽÁDNÉ FRONTY A (MOŽNÁ) ŽÁDNÍ ZLODĚJI Přijdete do obchodu, poberete, co potřebujete, a zase odejdete. Nemusíte stát frontu u kasy ani se handrkovat s někým, kdo vás před chvílí pěkně drze předběhl a teď se tváří jakoby nic. Obchod si platbu za zboží z vašeho účtu odečte sám, jakmile vyjdete dveřmi ven. O tzv. neviditelných platbách a nejen o nich jsme si povídali s Jurajem Pilkou z České spořitelny. už u obchodníka, na internetu, nebo v mobilním bankovnictví. Staráme se o to, aby bylo placení maximálně jednoduché a aby si to klient co nejvíc užil. Já sám nejčastěji řeším věci spojené s platebními kartami, ale záběr týmu je daleko širší. Proč ses rozhodl jít pracovat zrovna do banky? Dřív by mě nikdy nenapadlo, že skončím v bankovnictví. Nakonec mě na tom ale lákalo hlavně to, že jde o jednu z částí běžného lidského života, která prochází érou hodně zajímavých a zásadních inovací, digitalizace, komodizace atd. Fascinovala mě služba ApplePay, u jehož uvedení na český trh jsem dokonce pak i byl, takže se mi splnil takový můj sen. Ale ani tam v žádném případě nekončíme. A to v České spořitelně přitom nejsi zase tak dlouho, že? Jsem tu teprve první rok. Měl jsem obrovské štěstí, že mě navzdory tomu, že jsem neměl zase tolik zkušeností z praxe, přijali na velmi zajímavou pozici kartového specialisty, kde jsem se spoustu věcí naučil. Zhruba po půl roce jsem se pak dostal do své současné pozice Customer Journey Expert. To je docela rychlý kariérní posun. Podle mě je to hlavně o přístupu. Pokud si to chcete v práci jen odsedět, nikam dál se nedostanete. Pokud ale chcete, makáte a nebojíte se říct svůj názor, máte šanci zajímavě růst. Bez debat je to ale týmová práce – bez spolupráce se správnými lidmi se člověk nikam neposune. Práce v bance mnohdy nemá mezi námi studenty úplně sexy image. Proč myslíš, že to tak je? Podle mě je to tím, že banky byly dlouho vnímány jako vážné, až sterilní společnosti, na čemž samozřejmě není nic špatného – starají se o finance milionů lidí a určitou vážnost mít musejí. Díky technologiím se ale jejich tvář v poslední době hodně mění. Lidé mají také o práci v bance řadu předsudků, myslí si, že je to všechno jen o Excelu a grafech. U nás v týmu ale vymýšlíme opravdu zajímavé inovace a panuje tu spíš startupová atmosféra.

JURAJ PILKA

Juraje by ve škole ani nenapadlo, že skončí v bankovnictví. Bakaláře z City University of Seattle má totiž z business administrace a magistra z La Salle University zase ze strategické komunikace. Technologie ho ale zajímaly už odmalička a právě banky podle něj momentálně procházejí velmi zajímavými globálními změnami. Chcete pracovat na stejně zajímavých projektech jako Juraj? Koukněte na web velkemoznosti.cz. Květen 2019 STUDENTA 39

SM000320

ADVERTORIAL

Říkáš, že platbu z našeho účtu si obchod odečte sám. Jak? Prvním krokem by mohlo být nahrazení platební karty snímkem tváře nebo jiným biometrickým prvkem. Pak by to v obchodech fungovalo podobně jako doteď, ale rychleji a pravděpodobně taky bezpečněji. Druhým krokem by pak mohla být zmíněná neviditelná platba, kde byste jen pobrali to, co potřebujete, a obchod by platbu po průchodu dveřmi odečetl sám. Dřív by to možná znělo střeleně, ale potřebné technologie dnes už existují a celá myšlenka je tak výrazně reálnější, než se mohlo zdát před pár lety. To by vlastně mohlo docela zatočit se zloději, když se bude platit obličejem. Do určité míry ano. Ale mluvíme pořád o relativně vzdálené budoucnosti. Největším limitem přijímání těchto technologií a jejich zavádění do praxe je hlavně míra akceptace ze strany zákazníků. Dokud většina Čechů platí své běžné výdaje v hotovosti, musíme se nejdřív soustředit na jejich motivaci k přechodu na bezhotovostní platby, než se vydáme kamkoli dál. Věřím ale, že rozdíl mezi tím, jak lidé pracují se svými financemi dnes a jak se k nim budou stavět v budoucnu, bude jednou stejně úsměvný jako porovnání prvního mobilního telefonu v kufříku s dnešními smartphony. A ty budeš u toho? Respektive chtěl jsi být vždycky? Ideálně. (smích) Moje láska k technologiím začala už v dětství přes tátu, který je velkým technologickým fanouškem. Když jsem pak v patnácti dostal první iPhone, začal jsem si uvědomovat intuitivnost zacházení s ním, i změnu toho, k čemu telefon používám. To mě začalo dost fascinovat. Nikdy jsem ale nechtěl sednout k počítači a kódovat, spíš se zaměřit na to, jaký zážitek by měl uživatel z technologie mít, jak by mu měla ulehčit život a co všechno s ní dokáže. To se ti splnilo. Naprosto. Náš tým v České se zabývá vytvářením co nejplynulejší zákaznické zkušenosti z oblasti plateb, ať


40 STUDENTA Květen 2019


ROZHOVOR

→ DIVNÉ, NEZDRAVÉ & SKVĚLÉ JÍDLO

I MICHELINŠTÍ KUCHAŘI CHODÍ DO MEKÁČE Nezvyklou, kuchařsky místy možná trochu bláznivou restauraci Entrée rozjel Přemek Forejt se svým týmem před třemi lety v Olomouci. Hledat lidi do podniku, který nikdo neznal, navíc na menším městě, bylo prý ze startu docela peklo. Dneska mají nabídek víc než volných pracovních míst a vděční strávníci se k nim sjíždějí z celé republiky. Klíčem k úspěchu byla hlavně volba dělat věci jinak. V tvé olomoucké restauraci Entrée občas servírujete docela šílená jídla – maso v lebce, ryby na kostech, holub z náměstí. Měl jsi tyhle bláznivé nápady v hlavě vždycky, nebo se to spustilo až s otevřením vlastní restaurace? To se objevilo určitě až s Entrée. Poprvé jsme přišli s nějakou šíleností a lidem se to líbilo. Což nás nakoplo k tomu, pokračovat dál a vymýšlet tyhle blbosti a příběhy okolo jednotlivých jídel.

Text: Veronika Vimmerová, foto: Štěpán Svoboda

Pamatuješ si, jaké bylo vaše první menu? Bylo hned ze startu takhle ujeté, nebo jste byli na začátku raději spíš zdrženliví? I to první bylo divoké. Ale ne těmi příběhy a šílenostmi, jako spíš chutěmi. Na prvním lístku byl jelen s červenou řepou, čokoládou, senem a jelitem. Ten byl hodně bláznivý chuťově. Měli jsme spoustu věcí přeplněných chutěmi, ty talíře byly dost chaotické. Otevřeli jste poměrně netradiční kuchyni v malém městě na Moravě. Jak vnímali vaše první měsíce návštěvníci? Nebyli překvapení, co jim to tu servírujete? Byli, ale byl to zároveň náš cíl. Chtěli jsme přijít s konceptem, který do té doby v Česku nebyl. Když otevíráš restauraci v Olomouci, potřebuješ lidi něčím chytit. Existuje hromada skvělých restaurací, které vaří úžasné věci, ale my jsme chtěli návštěvníkům nabídnout něco navíc. Proto jsme začali s živými zahradami, navrhli jsme směr vycházející z přírody a postavili na tom restauraci, kterou v Česku do té doby nikdo neotevřel. Je ve směru servírování jídla něco, co už ti přijde eticky za hranou? Jednoznačně býčí žlázy. Musel jsem je ochutnat při natáčení MasterChef a bylo mi to dost proti srsti. Jíst cizí varlata podle mě není správné, to se prostě v chlapském světě nedělá. I kdyby byla sebelepší.

Přitom je to u spousty lidí kladně vnímaná delikatesa. Není to trochu zvrácené? Je to zvrácené! Na druhou stranu vychází jídlo z toho, že chceš zvíře při vaření zpracovat úplně celé. O to se snažíme i my tady – vyhazovat co nejmíň, respektovat všechny suroviny, ze kterých vaříme. Ale žlázy vážně ne! (smích) Často mluvíš v souvislosti s chodem restaurace a vymýšlením jídel v množném čísle. Jak to u vás funguje? Podílíte se na vzniku lístku úplně všichni? Beru to tak, že jsme jedna velká banda, která to tady dává do kupy. Já jsem sice v pozici šéfa (Přemek po chvíli opravil šéfa na „tátu“, pozn. red.), ale všechno, co se tady děje, je jednoznačně zásluha celého týmu. Kolegové už mají myšlenkové pochody taky docela zvrácené a i oni chodí se skvělými nápady. Zrovna teď připravujeme nový dezert – chceme, aby ho lidi vnímali nejen chutí nebo zrakem, ale taky čichem, zkrátka úplně všemi smysly. Na tom právě pracujeme společně. Snažíme se vymyslet, jak vytvořit vůni, která by byla opravdu výrazná, ale zároveň se dala jíst. Zatím to dost intenzivně smrdí a nedaří se nám přijít na to, co použít, aby jídlo vonělo. Máš nějaké guilty pleasure jídlo? Miluju čuňárny, tak nějak celkově. Mám rád tučné věci, miluju fast food. Ale tak to prostě je – když děláš v gastronomii ve fine diningové restauraci, vážíš si nejvíc obyčejných věcí, jako je flákota masa nebo zelný salát. Takže kebab, pizza Hawaii… No jasně! Lidi si všeobecně myslí, že když vaříš v restauraci, jako je Entrée, jíš to stejné i doma. Ale i kuchaři z michelinských restaurací chodí do Mekáče. Každý si ujíždí na těch klasických věcech z ulice. Na to, abych si dělal doma lanýže, bych se mohl vybodnout. Vždyť by mě to zruinovalo. (smích)

PŘEMEK FOREJT

Přemek je tak trochu zvláštní případ. Když po základce nevěděl, co se sebou, přihlásil se v Brně na obor kuchař-číšník. Po škole zvednul kotvy a vyrazil na zkušenou do Londýna. Přestože nikdy v životě neseděl v michelinské restauraci, podařilo se mu získat místo v jedné z nich a od mytí nádobí se za tři roky vypracoval na kuchaře. Pak už to šlo rychle. Jeho olomoucká restaurace Entrée, která letos oslaví čtyři roky fungování, je dnes jedním z nejúspěšnějších podniků v zemi a večeře v ní je opravdový zážitek. Květen 2019 STUDENTA 41


vaření? Předpokládám, že ve škole vás to asi neučili. Nikdy předtím jsem v žádné michelinské restauraci neseděl ani nejedl. Bylo to vážně poprvé, co jsem se dostal k něčemu michelinskému. A bylo to skvělé, všechno dávalo smysl. Jídlo na talíři bylo nádherné, čisté, správně udělané. Byl jsem najednou v úplně jiném světě, který jsem do té doby vůbec neznal. Jaké to bylo v porovnání s českou praxí, a především s českou kuchařskou školou? No pozor, já jsem studoval obor kuchař-číšník, což je takový obor neobor, kde se naučíš jenom úplné základy. Spolužáci, kteří se učili čistě na kuchaře, si toho ze školy odnesli víc a věnovali se i daleko zajímavějším věcem. Můžu to ale porovnat s kuchařskou školou v Londýně, odkud k nám v sedmnácti letech přišel do L‘Autre Pied kolega. Měl kompletní základy, znal světové kuchaře, bylo vidět, že je ve škole učili moderní věci, aby po škole věděli, co se venku v gastronomii doopravdy děje. Na praxi je posílali právě do michelinských restaurací, aby se už od začátku učili všechno správně. Když se chceš učit kuchařem v Česku, můžeš se vydat většinou na učňák, kde to prostředí není zrovna dvakrát motivující a výuka je často na nízké úrovni. Největší úděl je zaujmout studenty tak, aby je škola bavila. My jsme občas dělali ve škole i zajímavé věci – pamatuju si, že jsem stahoval divočáky nebo srny, učil jsem se bourat maso. Nebylo to jen o řízcích v trojobalu. Celý gastronomický obor se navíc zlepšuje. Před pár lety byla každá druhá česká restaurace naprosto pekelná, pak přišel Zdeněk Pohlreich, fungování podniků se dostalo do médií a lidem to otevřelo oči. S tím šly ruku v ruce i školy.

Vaříš doma? Ne! Ale je to hlavně proto, že nemám kuchyň, ve které by se mi líbilo. Za chvíli se ale budu stěhovat a už to mám všechno naplánované. Kuchyň bude nová a fakt se na to těším. Rád pak budu doma vařit, třeba pro svou dcerku. V Londýně jsi dostal job v michelinské restauraci (L‘Autre Pied, pozn. red.). Setkal ses někdy předtím, než jsi tam nastoupil, s podobným stylem jídla nebo 42 STUDENTA Květen 2019

Pohostinství je z velké části o práci s lidmi a při každé takové někdy natrefíš na blbce. Stává se vám to i tady, v takovém konceptu? Neřekl bych blbce, to vůbec ne, my určitě nemáme hloupé hosty. Ba naopak, to, co tady děláme, je baví, proto sem chodí a spousta z nich se i vrací. Ale ano, stane se, že někomu něco nesedne nebo mu nechutná. Nás to sice mrzí, ale nedá se s tím nic dělat. Vaříme podle našeho nejlepšího svědomí to, co bychom chtěli jíst i my sami, ale nikdy se nezavděčíš všem. Ten lepší případ pak je, když to lidi řeknou na místě a my to s nimi můžeme rozumně řešit. Horší je, když se to dozvíš po pár dnech z internetu. Pokazili jste tu někdy něco? Tím stylem, že byste si vážně řekli „Ty vole, tak tohle jsme fakt zkonili!“ Hned první večer – otevřeli jsme a nacpalo se sem na večeři pětašedesát lidí najednou. Nikdo nestíhal,


plavali jsme úplně všichni. Ale zároveň nás to posunulo v tom, že jsme si nastavili jasná pravidla: kolik lidí může přijít najednou během jedné hodiny, kolik lidí u jednoho stolu budeme schopní obsloužit à la carte a kolik už dostane automaticky degustační menu. Všechno zlé je k něčemu dobré. Podnik jste otevírali v docela malém a klidném městě (Olomouc má necelých sto tisíc obyvatel, pozn. red.), odkud se většina mladých lidí po škole stěhuje za prací do Brna nebo do Prahy. Jak těžké bylo tady najít ty správné lidi? Ze začátku to bylo pekelné. S kolegou jsme postupně začali ze známých skládat celou flotilu zaměstnanců, ale všechno bylo takové nejisté – když do restaurace konečně seženeš personál, nikdo z nich si nemůže být jistý, jestli za půl roku zase nezavřeš. Navíc jsme hledali mladé lidi, kteří mají drive a jen je stačí nasměrovat správným směrem. Nepotřebujeme tu nějaké hvězdy, spíš pokorné lidi, které bude bavit se na tom podílet s námi. Ale řekl bych, že to dobře dopadlo, všichni mí kolegové jsou skvělí. V únorovém rozhovoru pro DVTV jsi mluvil o tom, že nikdy nemůžete dostat michelinskou hvězdu jenom proto, že sídlíte v Olomouci. Vážně to takhle funguje? Vážně, ale neptej se mě proč. Podle mě neuspěje žádný podnik, který se nachází za cedulí hlavní město Praha, i kdyby to bylo jen dvacet kilometrů. Aby kontroloři vyrazili do Olomouce, to už by byla velká akce. Museli by si vyměnit peníze, nechat se naočkovat proti malárii, udělat si víza. Není to jen tak. (smích) Není to trochu neobjektivní hodnocení? V jistém smyslu možná ano. Na druhou stranu je to jejich guide, se kterým si můžou dělat, co chtějí. Když budou chtít ocenit U smrada v Brně, mají na to plné právo. Já ten guide respektuji, líbí se mi, že nehodnotí ve stylu „Nejlepší“ nebo „Top 10“, protože je to mezi restauracemi hrozně těžké – nemůžeš porovnat skvělou českou kuchyní se skvělou Asií. Michelin udává nějaký standard, který můžeš v restauraci na základě jejich jednotlivých kategorií očekávat. Samozřejmě že pokud se objevíš v guidu a dostaneš ocenění, máš pak automaticky plnou hospodu. Zároveň ti to ale sváže ruce – několikrát do roka ti chodí kontroly, ocenění musíš každý rok obhajovat. Pro mě je lepší mít narvanou hospodu jenom díky naší práci, je to daleko příjemnější pocit. Raději chceme dělat věci tak, jak nás baví, než abychom se snažili někomu zalíbit. Květen 2019 STUDENTA 43


→ PROTOŽE VAŘIT KAFE JSTE MOHLI I DOMA

STÁŽE NA NIC ALIAS „HLAVNĚ TO NEROZBIJ“ I s takovými se setkáte. Vážně. Některé firmy totiž pořád ještě berou stáže jen jako možnost, jak nabrat pár nevinných duší na vaření kávy, a jiné kolikrát prostě jen papouškují, co dělají všichni ostatní, protože nechtějí zaostat. Přidaná hodnota nula. Stážista by přitom měl být zapojen do chodu společnosti a do reálných projektů hned po nástupu. Jen tak si totiž stáž užije a bude ho bavit a jedině tak to i pro firmu dává smysl. Na vaření kávy už jsou přece dávno automaty.

M ADVERTORIAL

ožná jste už sami zažili pracovní zkušenosti ve stylu „hlavně na nic nesahej, ať to nerozbiješ“. A třeba jste dokonce i museli – některé školy mají pracovní stáže jako povinnou součást výuky. Chodit se někam nudit, jen abyste dostali zápočet, je vám ale naprosto k ničemu. Respektive je vám to k tomu zápočtu, ale to je tak všechno.

NENÍ ČAS ZTRÁCET ČAS

Zejména proto, že se s kariérou dnes ideálně začíná 44 STUDENTA Květen 2019

už při škole, je stáž bez podstaty ztráta času pro vás i pro zaměstnavatele. A firmy, které v oboru něco znamenají, to naštěstí velmi dobře vědí. ŠKODA AUTO, jakožto největší zaměstnavatel v Česku, důležitost stáží a stážistů v žádném případě nepodceňuje. A nemluvíme teď jen o výrobně, lakovně a jiných odděleních, které si typicky představíte, když se řekne automobilka. Velký hlad po stážistech je v místních IT týmech, protože právě elektronika a moderní softwarová řešení budou do budoucna v autech stejně důležité jako karoserie nebo kola.


i různé pozice. Já jsem si tu tak vyzkoušel i práci asistenta projektového manažera a taky jsem pomáhal s kontrolou a plánováním financování pro jedno konkrétní oddělení, což byly obojí hodně zajímavé zkušenosti. Člověk tu najednou v praxi vidí to, co zná z teorie, a dokáže si lépe uvědomit, co ho baví víc a kam by chtěl dál profesně směřovat.“

STUDENT TALENT POOL

Stážisti Student Talent Poolu v mladoboleslavské Škodovce makají na užitečných věcech. Právě teď vyvíjejí appku, která bude sledovat chování řidičů na silnicích.

„Snažíme se mladým lidem během odborných stáží nabídnout nejen zajímavou pracovní náplň, ale i zapojení do reál­ných projektů. Díky tomu se nám daří zaujmout a naplnit očekávání nové generace talentovaných zaměstnanců, kterých je na současném trhu práce obrovský nedostatek,“ vysvětluje Marian Pavlík, vedoucí IT týmů, které se stážisty ve svých řadách pracují pravidelně. Ať už jde o palubní počítač, multimediální systémy, nebo aplikace do smartphonů – vývoj se posouvá dopředu každý den a nabízí dnes téměř nekonečné možnosti inovací.

STUDENTI V PRAXI

Jedno takové IT oddělení momentálně ve Škodovce vyvíjí aplikaci, která analyzuje jízdní styl řidiče. Sleduje plynulost jízdy, zatáčení nebo brždění a všechna překročení rychlosti. Na základě toho pak hodnotí, jak dobře daný člověk řídí. Tahle data mohou v první fázi sloužit jako zpětná vazba řidičům a ukázat jim, kde mají rezervy a v čem by se měli zlepšit. Do budoucna by se ale na základě hodnocení aplikace mohly spolehlivým a dobrým řidičům poskytovat slevy na pojistném nebo jiné bonusy. Uplatnitelnost appky v praxi tak může být dost zásadní. Nezmiňujeme ji tu ale ani tolik proto, že je zajímavá a důležitá, ale hlavně proto, že se na jejím vývoji podílela i sedmička (statečných) stážistů pod vedením Daniela Hadrouška, který sám ještě studuje na pražské VŠE. Za úkol dostali stážisti otestovat funkčnost aplikace, identifikovat možné chyby v ní a přijít také s návrhy nových funkcí, díky kterým by se appka dala ještě vylepšit. A uspěli. Při práci si všimli, že appka vyžaduje vyšší spotřebu baterie mobilu, než by bylo záhodno. Zároveň s tím optimalizovali její datovou náročnost, což má obojí do vaření kávy docela dost daleko. „Letos budeme testovat i další aplikace, například projekt jednoho izraelského start-upu,“ říká Daniel, který si chtěl původně vyzkoušet práci v marketingu, nakonec ale směřoval do IT. „Jako stážista ve Škodovce si můžete vyzkoušet i jiná oddělení, než na kterých normálně působíte, a dokonce

Kromě klasických stáží nabízí ŠKODA AUTO šikovným studentům taky místo ve svém Student Talent Poolu, což je program pro techniky a ajťáky. Jeho podstatou je vytvořit malou skupinu stážistů, kteří spolupracují na stejných projektech, sdílejí při nich své znalosti a zkušenosti a taky se spolu učí. „Program je nejen praktický, ale zahrnuje i řadu specializovaných školení a rozvojových kurzů,“ vysvětluje Michal Čapek, IT student z Liberce, který má působení v Student Talent Poolu za sebou. „Potkáváte se tu s různými lidmi jak mezi kolegy, tak s lidmi z vedení, můžete se leckým a lecčím inspirovat. Stáž je navíc placená, a to včetně ubytování, pokud ho potřebujete, což je rozhodně velký bonus.“ Podstatou Student Talent Poolu je primárně to, aby se studenti znali, spolupracovali, ale také se spolu bavili a klapalo jim to i na osobní úrovni. „Kromě práce se s kolegy z týmu vídáme i při různých akcích pořádaných HR oddělením, při Trainee plese a jiných eventech nebo třeba jen tak neformálně u piva, protože jsme kromě spolupracovníků i dobří kamarádi,“ souhlasí Michal. Minimální délka stáže jsou tři měsíce, pokud se vám ale ve Škodovce zalíbí (a pokud na to budete mít se školou prostor), můžete si svůj pobyt prodloužit, jak jen uznáte za vhodné, a třeba pak plynule pokračovat i na hlavní pracovní poměr a věnovat se tomu, co vás na stáži nejvíc bavilo. Uvědomit si, kterým směrem se chcete po škole vydat, je úspěch sám o sobě a zkušenost k nezaplacení. Jeden totiž nikdy neví, kam ho okolnosti a zkušenosti nakonec zavedou.

ŠKODA AUTO Mladoboleslavská Škodovka je největším zaměstnavatelem v Česku a patří taky mezi ty nejprestižnější. Co je na ní zejména fajn, ale není jen to, že vyvíjí a vyrábí hezká, moderní a spolehlivá auta, ale hlavně to, jak hojně vítá studenty a jak dobře se o ně stará. Zapomeňte na vaření kafe, hned po nástupu sem dostanete na starost reálný projekt se skutečným dopadem. Můžete zkusit letní stáže, spolupráci na diplomce, trainee program nebo celou řadu dalších příležitostí, které se tu nabízejí. Víc informací najdete na skoda-kariera.cz.

DANIEL & MICHAL Daniela Hadrouška a Michala Čapka pojí IT obor. Michal ho studuje na Technické univerzitě v Liberci, Daniel, brzy absolvent managementu na VŠE v Praze, k němu přičichl až ve Škodovce, kde oba pánové dosud působili jako stážisti a kde se také oba věnovali vývoji mobilních aplikací a testování softwaru. Aby toho neměli společného málo – oba po státnicích do Škodovky nastupují na hlavní pracovní poměr. Květen 2019 STUDENTA 45 SM000247


→ UMĚLÁ INTELIGENCE VIRTUOSEM

KTERAK SE POČÍTAČ PUSTIL DO SKLÁDÁNÍ DVOŘÁKA Není to žádný sci-fi příběh, i když za takový námět by se nemusel stydět ani Steven Spielberg. Neúplnou skladbu jednoho z nejznámějších českých hudebních skladatelů Antonína Dvořáka letos dokončila umělá inteligence a poslechnout si, jak zní, budete moct úplně všichni – ať už pravidelně navštěvujete Rudolfinum, nebo letos míříte na Rock for People.

Z

ADVERTORIAL

Nového světa z hudebky asi znáte, je to poslední Dvořákova symfonie a také jedna z jeho nejslavnějších. Snoubí se v ní pocit, který skladatel měl ze života v bouřlivě se rozvíjejících Spojených státech, s jeho steskem po domově. Je tak slavná, že ji vzal dokonce Neil Armstrong na Měsíc, když se po něm letěl poprvé projít. Dvořák ji napsal v roce 1893 a jedenáct let nato zemřel. Teď, v roce 2019, 115 let po jeho smrti, uvádí orchestr PKF – Prague Philharmonia skladbu Z budoucího světa, kterou taky napsal Dvořák. Respektive začal ji psát, ale nikdy nedokončil. Finální noty za něj do partitury doplnila až umělá inteligence společnosti AIVA Technologies. Unikátní projekt se zrodil díky

46 STUDENTA Květen 2019

agentuře Wunderman, Komerční bance a právě PKF – Prague Philharmonia.

PO VZORU MISTRA

„Když za námi přišli kolegové z agentury Wunderman s nápadem propojit nedokončené dílo Antonína Dvořáka s umělou inteligencí, doslova nás to nadchlo. Prvky umělé inteligence totiž začínáme využívat i v bance, například při posuzování rizik,” vzpomíná na zrod celé akce Jan Juchelka, generální ředitel Komerční banky, která je jejím partnerem. „Nápad původně vznikl u mě a Filipa Humpla, druhého kreativního ředitele naší agentury. Chtěli jsme tvůrčím způsobem použít umělou inteligenci, protože se o ní dnes hodně


mluví a spousta lidí z ní má strach navzdory tomu, že je to hlavně výborný nástroj, který dobře slouží. Když přišla první parní železnice, lidi si také mysleli, že jízdu rychlejší 30 km/h člověk nepřežije. A kde jsme dnes?“ říká Richard Stiebitz, rovněž kreativní ředitel agentury Wunderman. „Volba padla na mistra Antonína Dvořáka, protože byl velmi tvůrčí, za život zkomponoval neuvěřitelné množství hudby a měl spoustu nápadů, které nestačil dokončit.“ Různé skladatelovy nápady ve formě celé řady hudebních skic a nedokončených skladeb dosud ležely v archivech Českého muzea hudby. Jednu z těch více propracovaných si teď AIVA vzala do parády a na základě toho, co se o Dvořákově stylu práce naučila, ji dokončila, respektive dokončuje – projekt je pořád v běhu, zatím je na světě jen první část skladby. AIVA se od svého vzniku v roce 2016 aktivně učí analýzou hudebních děl. Rozebrala přes třicet tisíc skladeb od baroka až po 20. století, mezi nimi i všech 115 děl Antonína Dvořáka. Kromě dokončení původního notového zápisu v sazbě pro klavír dostala AIVA za úkol upravit ho taky pro smyčcové kvarteto a ve stylu Antonína Dvořáka pak dokomponovat také druhou a třetí větu této třívěté skladby. „Nad projektem jsme strávili stovky hodin času a společné práce,“ vysvětluje Jan Juchelka, „a všem zúčastněným patří velké díky. V bankovnictví používáme digitální řešení pro zlepšení nabídky klientům, v rámci partnerství s PFK Prague Philharmonia se nám tak oba světy propojily do tvorby něčeho nového a krásného. Pustili jsme se do neprozkoumaných vod bez záruky úspěchu. Věřím ale, že dílo si své posluchače a fanoušky najde.“

PŘIDÁVÁ SE ORCHESTR

Celý projekt postupuje pomalu, ale jistě. Dvořákův styl je totiž na reprodukci poměrně složitý a umělá inteligence ještě není natolik rozvinutá, aby zvládla najednou rozepsat partituru pro celý orchestr se všemi nástrojovými vazbami. „Máme první část skladby, kterou jsme nahráli s předním českým klavíristou Ivem Kahánkem. Zatím je to jen klavírní provedení, ale v blízké době přijde nahrávání i v orchestrální podobě. Na to se moc těšíme,“ přiznává Richard Stiebitz. Klavírista z masa a kostí dodává skladbě cit a lidský rozměr, ani z partitury by ale prý hudebníci nepoznali, že skladba není složená člověkem. „Je až překvapující, jak se AIVA dokázala v některých pasážích kompozičně ‚odvázat‘. Myslím, že pokud nevíte, že skladbu napsala umělá inteligence, tak to skutečně nepoznáte,“ souhlasí Iva Nevoralová z PKF – Prague Philharmonia. To, že by šlo o „čistokrevného Dvořáka“, už podle ní ale tak jasné není. „V některých místech máte skutečně silný pocit příbuznosti. Určitě však nemůžeme říct, že je to ‚pravý a nefalšovaný Antonín Dvořák‘, ale uvažovat tímto směrem by koneckonců ani nebylo správné. Umělou inteligenci je zapotřebí chápat jako partnera člověka v kreativním procesu, která s maximálním využitím svých možností

plní zadaný úkol. Kreativita umělé inteligence je závislá na tom, jak rychle a kvalitně se dokáže učit. Lidská kreativita je v tomto ohledu mnohem komplexnější a funguje mimo čistě racionální pásmo,“ dodává. Byli bychom podle ní prý dost překvapeni, jak zní skladba v midi a jak ožívá, když ji interpretuje člověk. „Pro mě osobně je na projektu právě tato spolupráce, řekla bych snad dokonce ‚parťáctví‘, mezi počítačem a člověkem to nejvíce fascinující,“ podotýká Iva. „Dokazuje to totiž jednu podstatnou věc, a to že je člověk v této oblasti zkrátka nenahraditelný.“ PKF – Prague Philharmonia se chystá druhou část skladby odprezentovat na začátku července na hudebním festivalu Rock for People, takže pokud se tam letos chystáte, doporučujeme tuhle záležitost nevynechat, je totiž dost historická a v Evropě zatím naprosto unikátní.

Umělá inteligence AIVA je speciální program vytvořený ke komponování vážné hudby. V Česku se pustila do Dvořáka.

MINULOST POTKÁVÁ BUDOUCNOST

První část skladby si mohlo Česko poslechnout na březnové tiskovce v podání klavíristy Iva Kahánka a k dispozici je i on-line na stránce fromthefutureworld.cz. Druhá, jak už víme, zazní v orchestrální verzi na Rock for People. Celý projekt vyvrcholí 15. listopadu koncertem v Rudolfinu, kde PKF – Prague Filharmonia zahraje závěrečnou třetí část skladby pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma. „Na tomto příběhu mě zajímají otázky, které umělá inteligence klade,“ říká k tomu Emmanuel Villaume. „Co vlastně pro člověka znamená skládání hudby? Co je to umělecký prožitek? A jak je pro oživení díla důležitá interpretace? Výsledná hudební stopa je impozantní a naprosto legitimní a přirozeně může budit až obavy. Právě ony však, a já v to pevně věřím, nás mohou donutit přemýšlet o samotné podstatě člověčenství.“ „Nejvíc by nás potěšilo, kdyby se výsledná hudba posluchačům líbila a i přes svůj experimentální původ se stala tak trochu součástí Dvořákova díla,“ přeje si i Richard Stiebitz z Wundermanu. „Od potomků Antonína Dvořáka víme, že je by to těšilo také.“

POČÍTAČ SKLADATELEM Unikátní spolupráce Komerční banky, agentury Wunderman a orchestru PKF – Prague Philharmonia vyústila ve zbrusu nové dílo na motivy nedokončené skladby Antonína Dvořáka. Tu náš nejslavnější hudební mistr před více než sto lety začal a umělá inteligence z AIVA Technologies letos dokončuje. První část byla představena v březnu, druhou si budete moct poslechnout na letošním Rock for People a třetí uslyšíte v listopadu v Rudolfinu. A kdybyste všechny akce prošvihli, pustit si ji můžete na webu fromthefutureworld.cz.

Nedokončená skladba Antonína Dvořáka prozatím ležela v archivech Českého muzea hudby. Teď se jí blýská na lepší časy.

PRO MLADÉ ZADARMO Komerčka umění obecně ráda podporuje, a to nejen hudbu. Ve spolupráci s Národní galerií v Praze například zapracovala na tom, aby sem měli mladí do 26 let vstup zdarma. A dobře se to osvědčilo – od dubna 2015, kdy začalo pravidlo platit, až do konce loňského roku navštívilo galerii přes tři sta tisíc žáků a studentů. Květen 2019 STUDENTA 47 SM000313


→ ZE VZDUCHU VODA, Z POUŠTĚ ZAHRADA

ČEŠTÍ VĚDCI VYVINULI SCI-FI TECHNOLOGII ZE STAR WARS S.A.W.E.R. (z anglického Solar Air Water Earth Resource) je zařízení, které umí „proměnit“ vzduch na vodu a díky získané vodě změnit poušť v rozkvetlou zahradu plnou (mikro)řas. Technologie se v roce 2020 stane vlajkovou lodí České republiky na výstavě EXPO v Dubaji. Za jejím vývojem stojí čeští vědci z Univerzitního centra energeticky efektivních budov a Fakulty strojní ČVUT a vědci z Botanického ústavu AV ČR. Od jednoho z nich, Tomáše Matušky, jsme o technologii zjišťovali víc. Technologie S.A.W.E.R. umí doslova přeměnit vzduch na vodu. Čím se váš tým nechal při vývoji tohoto zázraku inspirovat? Přírodou, nějakou scifárnou? Není to žádný zázrak. Hlavně nepřeměňujeme vzduch ve vodu, ale vodu získáváme z vlhkosti ve vzduchu obsažené. Pokud se podíváte na filmy, jako jsou Duna nebo Hvězdné války, tak tam taková zařízení najdete. Luke Skywalker koneckonců vyrostl v rodině sběrače vlhkosti ze vzduchu (angl. moisture farmer). Ta jejich sci-fi zařízení jsou ale podstatně menší než to naše.

Vzduch z pouště se navlhčí jak? Obdobně jako u klimatizace? Tedy zvnějšku proudí do zařízení suchý vzduch a po zpracování jde navlhčený vzduch ven? Z jiného proudu pouštního vzduchu odebereme vlhkost sorpčním výměníkem potaženým desikantem (látkou schopnou přidat suchému vzduchu vlhkost). Odebraná vlhkost se akumuluje na povrchu desikantu. Vzduch, který chceme navlhčit, pak ohřejeme na vysokou teplotu a proženeme výměníkem s desikantem a on si naakumulovanou vlhkost vezme. Pak už stačí běžný chladič, na kterém voda zkondenzuje. Tento proces je známý z průmyslového odvlhčování, takže to není žádný zázrak. Co je naší přidanou hodnotou, je zacházení s energiemi, způsoby rekuperace tepla a chladu mezi jednotlivými částmi zařízení, které nakonec umožňují jeho autonomní provoz. 48 STUDENTA Květen 2019

Text: Petr Cieslar, foto: archiv S.A.W.E.R.

Jak tedy funguje technologie přeměny vlhkosti vzduchu na vodu? Pokud je k dispozici dostatečně vlhký vzduch, k získání vody stačí povrch s teplotou nižší, než je rosný bod, což je v létě v našich podmínkách okolo 10 °C. Všichni známe orosené sklenice. Jenže v poušti je obsah vody ve vzduchu tak nízký, že bychom ji museli spíš vymražovat. Suchému pouštnímu vzduchu proto potřebujeme nejdříve obsah vodní páry zvýšit.


Potřebuje zařízení nějakou přímou energii? Nebo všechno běží na automat? Naše zařízení je koncipované jako autonomní, takže nepotřebuje externí energii. Nicméně samotný proces energii samozřejmě potřebuje. Potřebuje elektrickou energii, teplo a chlad. V prostředí pouště je možné tyto energie získat v místě, elektřinu a teplo přes den ze slunečního záření, chlad v noci sáláním vůči jasné obloze. Je voda ze S.A.W.E.R. pitná? Nebo je potřeba i úpravna vody? Výstupem samotné technologie je destilovaná voda. Aby byla pitná, je nutné ji obohatit o minerály. Takže úpravna je potřeba a je součástí S.A.W.E.R. Projekt má ale i druhou část. Ta si klade za cíl „ozelenění“ pouště a její přeměnu v oázu prostřednictvím dostatku vody a cíleného rozmnožování mikroorganismů v půdě. Jak tato druhá část technologie funguje? Přece jen přeměnit písek na půdu je poměrně nepředstavitelné. Druhou část technologie mají na starosti vědci z Botanického ústavu Akademie věd ČR. Jedná se o spojení několika dílčích systémů dohromady, které na sebe navazují: zužitkování odpadu ve vermikompostéru (nádoba sloužící ke vzniku kompostu), množení mikrořas, podpovrchová zálivka a využití mikroorganismů na bázi půdních hub. Organické živiny z vermikompostéru se vážou do mikrořas pěstovaných ve fotobioreaktoru s využitím slunečního záření. Řasová suspenze se potom vede podpovrchovou zálivkou, potrubím uloženým zhruba dvacet centimetrů pod povrchem terénu, přímo ke kořenům rostlin. Před výsadbou rostlin se písek oživí půdními houbami, které v symbióze parazitují na kořenech a vytvářejí prostředí, které pomáhá rostlině efektivněji získávat živiny, a zvyšují zadržení vody v půdní vrstvě kolem kořenů. Tak se i písečná půda stává vhodnou pro pěstování v tak extrémních podmínkách pouště. Bude moci být tento ekosystém aplikován i přímo v poušti, nebo je potřeba specifických podmínek podobných například zimní zahradě/vertikální farmě? Systém je určen především pro poušť, protože podpovrchová zálivka významně snižuje odpar vody. Nicméně použitelné je to kdekoli. Spíš je otázkou, zda pro vertikální farmu, navíc třeba v jiném klimatu není vhodnější jiný způsob (aquaponie, aeroponie). Kolik odborníků je potřeba k vyvoření a realizaci téhle sci-fi technologie? Já mohu mluvit pouze za část získávání vody ze vzduchu. Na technické realizaci technologie děláme ve čtyřech (vzduchotechnika, energetika, konstrukce a regulace). Ale těch lidí, co se nějak podílejí, je daleko víc: od firem, které pro nás vyrábějí jednotlivé

Zařízení S.A.W.E.R. umí přeměnit vlhkost vzduchu na vodu, a to i v místech, kde je vzduch přirozeně velmi suchý. S dlouhodobým řešením nedostatku vody v některých lokalitách ale pomoct nedokáže.

komponenty na zakázku, přes management celé rea­ lizace, právní služby až po obchodní aspekty, které začínají nabývat na důležitosti. Důležitý je z hlediska vývoje i čas. Jak dlouho už S.A.W.E.R. vyvíjíte? Na vývoji zařízení pro získávání vody ze vzduchu děláme zhruba dva roky. Nejdřív byla spousta výpočtů teoretických (šest měsíců), pak následoval konstrukční návrh ve spolupráci s výrobcem hlavního prvku – sorpční jednotky – a samotná výroba jednotky (tři měsíce). Další půlrok nám zabralo laboratorní testování pro různé podmínky. Nyní jsme ve fázi dokončení kontejnerů pro otestování technologie pro produkci vody v reálných podmínkách pouště ve Spojených arabských emirátech. Předpokládáme další vývoj a optimalizaci, to ještě také nějaký rok asi zabere. Byl by tento systém prakticky využitelný i pro české domácnosti? Například by mohl v horkých dnech vodou plnit zahradní bazény a zalévat trávníky. To by byl asi dost drahý způsob. To už můžete rovnou zalévat kojeneckou vodou z obchodu. Obecně mi přijde, že s pitnou vodou se u nás natolik plýtvá, že nemá smysl takto vůbec uvažovat. Kolik je vlastně S.A.W.E.R. schopný denně vyprodukovat vody? Naše kontejnerové zařízení v autonomním provozu v podmínkách opravdu suché pouště Arabského poloostrova má vyrobit v průměru 100 l/den.

doc. Ing. TOMÁŠ MATUŠKA, Ph.D. Docent Matuška působí v Univerzitním centru energeticky efektivních budov ČVUT, ve kterém vede výzkumný tým zaměřující se na energetické systémy budov, obnovitelné zdroje energie a decentralizovanou energetiku. Jeho hlavní výzkumná činnost spočívá ve vývoji prvků solární tepelné techniky a tepelných čerpadel integrovaných do energetických systémů budov. Květen 2019 STUDENTA 49


je možné zvětšením kapacity na straně zdrojů energie nebo zvětšením jednotky, tzn. zvětšení množství zpracovávaného vzduchu. Pokud bychom uvažovali tržně, jaká by byla výrobní cena a implementace tohoto zařízení? Případně na kolik korun by vyšel litr vody. Zatím předpokládáme cenu do 30 Kč/litr. Ta vychází z nákladů na první prototyp, který vyšel na zhruba 10 milionů Kč. U dalších zařízení předpokládáme snížení ceny. Tam bude směrován další vývoj a optimalizace.

Co ovlivňuje množství vody? Dal by se objem vyprodukované vody zvětšit? Produkci vody ovlivňují hlavně klimatické podmínky, které také stanovují fyzikální limity. Zvětšit produkci

inzerce

Slevy na jízdné i o prázdninách le.cz

SM000286-2 50 STUDENTA Květen 2019

Lea

u° j cashback na tv úcˇet u nás

25 % studentská sleva

700 Info 220 311

75 %

Studentské vě slevy platí no ch. Navíc i o prázdniná jeté ti vrátíme pro jízdné.

Í ™Í™ Í ™ ™ ÍÍ Í™ÍÍÍ ™ ™Í™

Vědci z Univerzitního centra energeticky efektivních budov a Fakulty strojní ČVUT vymýšlejí, jak by to celé mohlo fungovat

Myslíte, že zařízení S.A.W.E.R. by mohlo pomoci zavlažovat suchou krajinu? Obecně tam, kde klimatická změna může přinést sucho? Zařízení je především nouzovým zdrojem pitné vody v odlehlých oblastech, kde není infrastruktura, kde nejsou rozvody vody ani elektřiny. Předpokládá se produkce vody pro lidskou spotřebu, případně pro účely zálivky. Nicméně ty poměry nejsou v podmínkách pouště nijak oslnivé. Naše zařízení o půdorysu kolektorové střechy 120 m2 může obhospodařit zhruba 60 až 100 m2 zelené plochy. Nemyslím si proto, že zařízení může nějak celoplošně suplovat přírodní procesy.


→ ZERO WASTE STYL PRÁCE

ŠÉFEM MŮŽE BÝT KAŽDÝ ČLEN TÝMU

Čím větší společnost, tím větší rigidita. Nad šéfem je nad-šéf, mega-šéfová a giga-šéf a schválit nákup kancelářských spon trvá měsíc neboli vítejte ve standardním korporátu. Ani samotné firmy už ale naštěstí tahle jejich zažitá zkostnatělost moc nebaví. Důkazem je práce Kathariny Benterbusch, která se podílí na přechodu české centrály banky ING na takzvaný agilní způsob práce.

Í Í ™Í

Nizozemskem, kde jsem pracovala dříve, poměrně malou a mladou pobočku. Můžeme tu vymýšlet zcela nové produkty, a vlastně postavit celou banku od základů znovu tak, aby zdejším klientům co nejvíc vyhovovala. Je to výborná příležitost, jak pracovat kreativně, a to mě hodně motivuje. Je právě to důvodem, proč ses rozhodla pracovat tady, a ne v Německu, odkud pocházíš? Přesně tak. Občas si samozřejmě říkám, že pracovat doma by možná bylo o dost jednodušší, ale věřím, že pokud chcete růst jako osobnost, musíte vystoupit ze své komfortní zóny. Pracovat v Česku mi umožňuje naučit se víc o místních zákaznících i dalších zainteresovaných stranách a reálně se podílet na tvorbě něčeho, co zákazníci rádi využívají. V tak velké organizaci, jako je ING, by pro mě bylo v Německu hodně složité mít takto reálný dopad. V Praze je společnost menší, a příležitostí je tu proto víc. Jak ses do Prahy vlastně dostala? Skrze ING International Talent Program, což je trainee program, který nabízí možnost specializace na IT, obchod nebo třeba finance. Jeho součástí jsou rotace v rámci zvolené části banky tak, aby si trainee mohl co nejvíc vyzkoušet a lépe pochopil, jak banka funguje. Hodně se při programu učíte, obklopeni jste přitom spoustou vrstevníků z různých zemí, máte mentora, který na váš progres dohlíží, a půl roku navíc strávíte v zahraničí – ať už v Nizozemsku, Itálii, nebo třeba Austrálii. Určitě je to výborný začátek, jak do firmy skutečně proniknout.

KATHARINA BENTERBUSCH Katharina pracuje v ING Bank jako tzv. Tribe Lead for Lending Products and Insurance a na starosti má tým odborníků na půjčky, hypotéky a ostatní produkty. Kromě toho se aktivně podílí na přechodu banky k agilnímu stylu práce, který je efektivnější, rychlejší a lépe reaguje na potřeby trhu. Protože je ING v Česku pořád ještě relativně malá – pracuje tu zhruba 350 lidí – může si dovolit vzít věci dost od podlahy a vymyslet spoustu zajímavých produktů s reálným potenciálem. Takže pokud vás bankovnictví zajímá, mrkněte na ingbank.jobs.cz. Květen 2019 STUDENTA 51

SM000319

ADVERTORIAL

Katharino, o co při tomhle stylu práce vlastně jde? Já ráda říkám, že pracovat agilně v podstatě znamená shromáždit na jednom místě ty správné lidi a nechat je rozhodovat. Jak to funguje v praxi? Jednotlivé týmy mají každý své vlastní projekty i zodpovědnost, a nemusejí tak čekat na nadřízeného, který rozhodne za ně. To ve finále posiluje jejich důležitost ve struktuře firmy i možnost firmy rychle a pružně uvádět na trh nové produkty, což je zase žádoucí pro klienta. Co je podle tebe největší přínos takového pracovního schématu? Že je vlastně zero waste, nevzniká při něm nic navíc, jen to, co je skutečně potřeba. Týmy samy rozhodují, samy své rozhodnutí implementují a to jim umožňuje pracovat rychle a efektivně. Mohou také zkoušet nové věci a získávat od klientů okamžitý feedback, takže vznikají jen produkty, o které zákazník opravdu stojí. Je někdo, komu takový styl práce nevyhovuje? Každá změna potřebuje čas, než si na ni všichni zvyknou a zjistí, že pro ně může být přínosem. Hlavně asi pro členy managementu může být ze začátku složitější zvyknout si na to, že se jejich role mění a že už nejsou při rozhodování tou nejvyšší autoritou, ale naopak je jejich největší výzvou zajistit, aby se k jednomu stolu dostali skutečně ti nejlepší lidé tak, aby mohli dělat ta nejlepší rozhodnutí. A to se teď děje v Praze? Ano, ING má v Praze v porovnání s Německem nebo


→ NA POLICISTY A ZLODĚJE

VIRTUÁLNÍ „HRY“, KTERÉ SE TÝKAJÍ NÁS VŠECH Když vám Google pošle upozornění, že někdo z druhého konce světa hacknul váš e-mail, změníte si heslo a za chvíli na to zapomenete. Přístup k vaší poště nebo zveřejnění fotek, které měly zůstat soukromé, je ale jen lehký odvar toho, co všechno se může přihodit, když berete bezpečnost na síti na lehkou váhu. Sorina Ionescu, specialistka kybernetické bezpečnosti ze společnosti Accenture, zná i mnohem závažnější případy – spoustě z nich se přitom dalo předejít.

ADVERTORIAL

JAK BÝT NA SÍTI V SUCHU „Hlavně bych doporučila zamýšlet se nad tím, co kam vyplňujeme. Pokud si objednáváme láhev vína a stránka po nás chce datum narození, abychom dokázali, že nám už bylo 18, zeptejme se sami sebe: skutečně musíme vyplňovat reálná data?“ radí Sorina. „Takže nepoužívat skutečná jména ani adresy tam, kde to není nutné, zavést dvoufázové ověřování a heslové fráze místo klasických hesel, protože jsou účinnější. A používáním bezpečnostních pluginů nebo alternativních vyhledávačů taky nic nezkazíte.“ 52 STUDENTA Květen 2019

Co nejhoršího se může stát, když někdo někoho hackne? Za mě určitě krádež identity. Hacknutí není jen o tom, že se někdo dostane do vašeho počítače nebo účtu, bohatě stačí, aby začal kreativně pracovat s informacemi, které sdílíme on-line. Jeden z nejhorších případů jsem nedávno zaznamenala v USA. Žena ukončila on-line románek a zhrzený milenec zahájil pomstu, která jí i její rodině prakticky zničila život. Skrze zneužívání fotek a videí, které mu zaslala, informací, které o ní věděl, a skrze anonymitu a služby, které internet poskytuje, docílil toho, že měla ona i její manžel problémy se sousedy, s přáteli i v práci, jejich děti pak ve škole. Každý druhý den na ně ťukala policie kvůli nějakému smyšlenému hlášení a úřady neměly, jak jim pomoct. O doživotním psychickém traumatu ani nemluvě. To je docela silná káva. To ano. Je ale důležité o takových případech mluvit, protože si spousta lidí ještě stále nedokáže představit, jak závažné důsledky může mít jejich chování v on-line světě sociálních sítí. Lze takovému scénáři nějak předejít? To je výzva jak pro uživatele, tak pro nás bezpečnostní specialisty. Dávat pozor na to, co sdílím nebo někam vyplňuji a komu na internetu věřím, to je na uživateli. Vytvářet bezpečný software, kde se člověk nemusí o svá data bát, je pak na nás ajťácích. Hacknout se dnes ale dá víceméně všechno, ne? Tenhle pocit v nás vytvořil Hollywood všemi těmi hackerskými filmy, ale to je dost zjednodušený pohled na věc. Bezpečnost je vždycky kompromisem mezi dostupností služby a její důvěryhodností. Zároveň musíte vzít v potaz čas, který by hacker musel investovat do toho, aby systém napadl, a výsledek, který by z toho měl. Tomu pak odpovídá bezpečnost daného systému. Mezi ty nejchráněnější odvětví proto patří hlavně bankovnictví, zdravotnictví a bezpečnostní složky. Protože když ty se hacknou, tak může jít o život. Přesně. O ten ale může jít i jindy – třeba kolem Vánoc jsem doma zaznamenala, že někdo hacknul semafory a média upozorňovala řidiče v daných lokalitách, ať dávají na křižovatkách pozor, protože se může stát, že bude ve všech směrech zelená.

Kyberochrana semaforů – to je slovní spojení, které by asi jen tak někoho nenapadlo. Takových ale bude čím dál víc, souběžně s tím, jak se bude čím dál víc přístrojů a systémů připojovat k internetu. Už teď máme zařízení typu chytrých vysavačů a dalších domácích spotřebičů a je samozřejmě super, že se dá všechno pohodlně ovládat telefonem, ale je s tím spojená i celá řada rizik. A jak na ně, to vymýšlíš ty jako specialista kyberochrany? Cybersecurity jako odvětví má celou řadu podoborů, které jsou zastoupeny i u nás v Accenture. Jsou to třeba Vulnerability Management, Incident Response nebo Threat Intelligence. Já pracuji v týmu Threat Huntingu a Incident Response, který retrospektivně vyšetřuje, co se stalo, na rozdíl třeba od Security Operations, které věci řeší v reálném čase. Takže jsi vlastně takový policista, co přichází do banky, když už je sejf prázdný, a zjišťuje, kdo a jak ji vyloupil? To je docela trefné přirovnání pro Incident Response. Místo otisků prstů sbíráme elektronické důkazy o tom, co se stalo, a ty pak analyzujeme podobným forenzním způsobem. Zjišťujeme, kudy kam kdo vniknul a jak tomu příště zabránit. Společné s policií máte ještě jedno – jako IT specialistu si také častěji představíme muže než ženu. Jak ses k oboru dostala? Od malička jsem byla zvídavý člověk, což se v IT dost hodí. Mám takové motto – nikdy nečíst manuál – což tehdy začalo tím, že manuály nebyly psány v mém jazyce a jiný jsem neuměla, ale hodně se mi to osvědčilo dodnes, protože zkoumáním do hloubky a skrze pokus omyl lze vždycky lépe pochopit, jak věci fungují. Problematiku genderu v IT jsem tak zaznamenala vlastně až v práci, protože jsem často byla jediná holka v oddělení, a to máš samozřejmě občas tendenci přemýšlet, jestli s tebou není něco v nepořádku. (smích) Ale to samé si někdy určitě říkají i zdravotní asistenti ve světě sestřiček atp. S nějakou diskriminací nebo odlišným přístupem jsem se nikdy nesetkala. Mám za to, že když chceš být třeba řidič kamionu, je přece


úplně jedno, jestli jsi muž nebo žena, hlavně když umíš řídit kamion – stejně to vidím i v IT. Naopak si myslím, že když jsi v týmu unikát, máš větší šanci přinést na stůl něco nového, spíš se vymaníš ze stereotypů atd. Kromě té zvídavosti, jaký ještě podle tebe musí člověk být, aby byl dobrým ajťákem? Rozhodně si musí užívat změnu, protože v IT se všechno neustále mění a jen tak se to rozhodně nezastaví, naopak. Neustálý pokrok, učení se a zlepšování, to všechno práce v Security zahrnuje. Člověk by se ale neměl bát se do toho vrhnout, u nás například můžeš začít pracovat i bez zkušeností na entry levelu a postupovat dál tak, jak uznáš za vhodné. Každý zaměstnanec tu má individuální rozvojový plán a to je fajn. Pracuješ tu navíc v jednom z největších cyber security center v Česku, a protože máme spoustu klientů a projektů, vyzkoušíš si toho opravdu hodně. Seznámíš se taky s celou řadou zajímavých lidí, máme tu spoustu cizinců – včetně mě – Kubánce, Řeky, Španěle, Němce, na jakou národnost si jen vzpomeneš. Jaké pro tebe vlastně bylo přestěhovat se do Česka? Miluju lezení a nejlepší lezec světa je Čech, tak to pro mě byla jasná volba. (smích) Adaptace byla

samozřejmě složitá, je to jiné místo, jiná kultura a jazyk, ale myslím, že jsem si docela rychle zvykla. Praha je krásné město, Češi jsou přátelští a Accenture je jeden z nejlepších zaměstnavatelů, pro které jsem kdy pracovala. Lidi v mém týmu jsou skvělí a hodně si rozumíme. Za prací můžu kdykoli cestovat i do zahraničí, a poznávat tak nové země – nedávno jsme třeba na jeden projekt trénovali v Chicagu – a skrze interní vzdělávání i reálné projekty, které jsou dost rozmanité, se tu můžu zlepšovat ve svých schopnostech a dovednostech a rozvíjet se jako profesionál i jako osobnost, což je super. Nové poznatky se totiž vždycky hodí a v oblasti cyber security to platí dvojnásob. Proč zrovna v tomhle oboru? Ta neustálá změna, která je na oboru skvělá, je zároveň ten největší problém. Ochranu totiž vždycky nastavuješ podle toho, co se aktuálně děje, může se ti tak stát, že postavíš středověkou pevnost, protože se dosud útočilo jen obléhacími stroji, a hackeři na tebe přiletí s bombardéry, a to je úplně jiný příběh. (smích) Nezaspat a neustále udržovat krok s těmi, kdo nás ohrožují, je proto klíčové – pro nás stejně jako pro ty policisty.

ACCENTURE Společnost Accenture je mezinárodní technologická a poradenská firma. V pražských Holešovicích provozuje jedno z největších center kybernetické bezpečnosti Česku, ve kterém více než stovka odborníků řeší ty nejzajímavější projekty z celého světa. Chcete-li být u toho stejně jako Sorina, mrkněte na accenture.com/careers Květen 2019 STUDENTA 53 SM000314


→ SUPERHRDINKA ZE SOUSEDSTVÍ

TENHLE PŘÍBĚH NENÍ OD MARVELU Peter Parker je taky jenom kluk z Queensu, který chce pomáhat ostatním. Jeho příběh znáte, protože jste četli komiksy a viděli filmy, a zejména těm posledním od Marvelu se dalo jen těžko vyhnout. Kláru, oproti tomu, nezná skoro nikdo. Nebydlí v New Yorku, ale ve vesničce u Plzně a nekousl ji radioaktivní pavouk, díky kterému by měla nadlidskou sílu nebo smysl. Superhrdinkou je ale je taky. A pomáhá zrovna tak jako Peter. I když trochu po svém. výšku bez pořádného mejdanu. Legenda říká, že jednou vypila flašku vodky a sestavila perpetuum mobile, ale když se jí zeptáte, všechno popře. Jak se škola chýlila ke konci, přemýšlela Klára stále víc o tom, co dělat dál. Říkala si, že v automobilovém průmyslu už je lidí habaděj a pracovní stroje ji tolik nelákají. A chtěla hlavně pomáhat, chtěla, aby společnost měla z její superschopnosti užitek.

KLÁŘIN TONY

ADVERTORIAL

VOLÁME VŠECHNY SUPERHRDINY Pokud i ve vás dříme nějaká ta superschopnost, pokud vidíte to, co jiní nevidí, a rádi byste pomohli zlepšit svět, nebo třeba jen život vašich sousedů, pojďte do Škodovky. Sáhnete si tu na spoustu věcí, vaše práce bude mít reálný dopad na statisíce lidí z různých koutů světa a nebudete přitom muset riskovat krk jako dámy a pánové z Avengers. Mrkněte na skodaheroes.eu.

K

lára byla od malička bojovník. Holky se neperou, slýchala a bylo jí to jedno, protože rozbít nos klukovi, co ji na základce šikanoval, jí přišlo jako férový tah. Odjakživa taky ráda spravovala rozbité věci a vymýšlela různé zlepšováky. S tátou dali dohromady high-tech houpačku a spoustu hraček a hlavolamů a někdy v té době Klára odhalila i svou superschopnost – ve všem viděla souvislost, strukturu, konstrukci. Zjistila, jak věci fungují, jenom tím, že se chvíli dívala, jak pracují. Když drhlo kolečko, okamžitě věděla které. Když něco skřípalo, věděla co. A když něco nepracovalo dostatečně efektivně, dokázala během chvíle navrhnout daleko lepší verzi.

KOLO UŽ TU BYLO

Zatímco Klářina mamka úplně nechápala, čemu že se to chce její dcera věnovat, táta stál za ní, když si podala přihlášku na strojní fakultu na ZČU, i když hned během prvního ročníku, co se znalostí týče, strčila do kapsy všechny svoje spolužáky. Studium ji bavilo. Zajímala se o spoustu mimoškolních aktivit od studentských formulí až po vymýšlení technologií budoucnosti, ale taky řádně pařila s kolegy z ročníku, protože co by to bylo za

Stejně jako ve filmech, v momentě, kdy je hrdina na rozcestí a neví, jak dál, vešel i do Klářina života mentor. Na rozdíl od Petera Parkera to nebyl zrovna Tony Stark, ale službu Kláře udělal dost podobnou. Na jedné z přednášek na ZČU jí totiž představil Škodu Transportation a co všechno v ní studenti dokázali a stále dokazují. A taky jí řekl něco, co už tak dlouho chtěla slyšet – že právě superhrdinové jsou tu víc než vítáni. Dnes, v roce 2019, pár let po tomhle všem, tak Klára se zarputilostí sobě vlastní ve Škodovce navrhuje vlaky a tramvaje, jak nejlépe to jen jde – nejen aby nikde nedřela nebo neskřípala kolečka, ale také aby byly tyhle obrovské a krásné stroje připraveny na budoucnost, ať už uspořádáním, funkcí, nebo palivem – zkrátka vším tím, co vždycky uměla vylepšovat nad očekávání všech ostatních. A je spokojená. Pomáhá totiž tam, kde může, a z její práce mají užitek statisíce lidí.

SUPERHRDINOVÉ MEZI NÁMI

Na rozdíl od Petera Parkera se tak Klára nevrhá před jedoucí vlak ani nebrání Zemi ve vesmíru, stará se ale o to, že když jedeme vlakem nebo tramvají, jsme v bezpečí, v co největším pohodlí a co nejméně tím škodíme životnímu prostředí. Protože vědět, jak na tohle všechno, je zrovna tak důležité. A Klára není sama. Je tu spousta Petrů a Lukášů a Veronik a spousta dalších jmen skromných superhrdinů mezi námi, kteří vědí, že něco umějí, ale nevědí, co s tím dál. Pokud jste mezi nimi i vy, ničeho se nebojte, najděte si toho svého Tonyho a propůjčte své superschopnosti ku prospěchu nás všech. Třeba právě ve Škodovce.

54 STUDENTA Květen 2019 SM000280


SM000282


→ HIGHLIGHTY V PROCESU ROBOTIZACE PRÁCE

BUDEME MÍT ČAS VĚNOVAT SE TOMU, CO NÁS DOOPRAVDY BAVÍ Bude vysoce expertní, daleko zajímavější než většina těch současných a dostaneme za ni lépe zaplaceno – tak vidí práci budoucnosti Jakub Vaniš ze společnosti AB InBev, který se momentálně věnuje tomu, aby firmě neujel technologický vlak. Jeho tým tu donedávna zautomatizoval zhruba padesát různých pracovních pozic a tím ani zdaleka neskončil. Jakubovým cílem je dostat některé firemní procesy do stavu, kdy budou stoprocentně touchless – tedy že se jich člověk v žádné fázi nebude muset ani dotknout.

ADVERTORIAL

Jak by mohla vypadat taková touchless objednávka? Byl by to zcela automatický systém. U počítače by nikdo neseděl, všechnu práci by udělali roboti. Zákazník by poslal objednávku, ta by byla do pár vteřin zanesená do systému, aby se na ní začalo pracovat. Zákazník by dostal potvrzení, že je přijato a zpracovává se, a kdyby měl nějaké dotazy, zeptal by se chatbota. Tak a tím jsi právě vzal práci celému oddělení objednávek. 56 STUDENTA Květen 2019

Právě že ne. Vzal jsem jim rutinní práci, na kterou jen plýtvají svým talentem. Čím víc práce zrobotizujeme, a tedy čím víc pozic takto zavřeme, tím víc nových, kreativních a odbornějších míst na druhé straně otevíráme. V Praze se nám podařilo za poslední dva roky zautomatizovat padesát rutinních pozic, na jejich místě ale vyrostla řada nových – vedoucích či expertních s vyšší přidanou hodnotou, zajímavější náplní práce a také s výrazně vyšším platovým ohodnocením.


To ale vyžaduje přeučení, novou kvalifikaci. Myslíš si, že máme všichni potenciál se takhle ze dne na den přeorientovat? Ani tahle změna se ve firmě nestane úplně ze dne na den, ale jinak ano, jsem přesvědčen, že přeorientovat se může skutečně každý. Člověk je nejpřizpůsobivějším tvorem, co kdy po planetě Zemi chodil, a díky tomu je taky vytrvale na vrcholu potravinového řetězce. Bylo by samozřejmě naivní si myslet, že každý z nás začne ze dne na den programovat, ale o to tady vůbec nejde. Daleko více se podle mě budou do budoucna lidi uplatňovat ve službách a dovolím si tvrdit, že minimálně polovina z nás bude za deset let dělat práci, která dnes ještě ani neexistuje. Na čem konkrétně teď pracujete vy? V tuto chvíli děláme pilotní projekty na NLP i OCR, abychom je ještě před létem mohli nasadit v ostrém provozu. NLP (Natural Language Processing) je v podstatě shluk algoritmů, který dokáže počítačům přeložit lidskou řeč. Roboti totiž rozumějí všemu strukturovanému, jenže běžná komunikace mezi dvěma lidmi je pravým opakem. Díky této technologii můžeme nejen běžně překládat na Googlu z jakéhokoli jazyka do jiného v reálném čase, můžeme si ale taky poklábosit s vir­ tuál­ním chatbotem na našem oblíbeném e-shopu nebo používat různé virtuální asistenty, jako je Siri nebo Alexa, k tomu, aby například ovládali osvětlení v našich domácnostech. OCR (Optical Character Recognition) je pak v podstatě způsob, jak vyčíst text, různé informace nebo kontext z obrázků. Díky této metodě dokážou stroje přečíst i ručně psaný text a váš telefon zase třeba díky ní dovede ve vteřině z archivu fotografií vyhledat ty, na kterých jste se svým psem. Kde u vás tyhle věci využijete? NLP hlavě v chatbotech, kategorizovaní e-mailů a ticketů, ale také při rozpoznávání lidského hlasu. OCR pak využijeme při extrakci dat z různých dokumentů, psaných i naskenovaných, například objednávek, faktur a podobně. Doteď jsme na tohle všechno potřebovali celá oddělení. Ideální stav je ale do budoucna takový, že si jeden robot poslechne nebo přečte žádost – třeba objednávku – druhý ji nakliká do systému, třetí klientovi odpoví v takové kvalitě, že ten ani nepozná, že mu neodpověděl člověk, atd. A celé to pak může být právě touchless. Jaké jsou v tomhle směru největší výzvy? Nejvíce bojujeme s tím, aby naše nápady nebyly příliš „malé“ a „omezené“. Každý dokáže přijít s jednoduchým makrem místo nějakého reportu, ale důležité je myslet zeširoka a soustředit se na komplexní řešení. Tak se nám místo nějakých dvou hodin měsíčně daří ušetřit i více než pět set hodin v rámci jednoho projektu. Další výzvou je převzít zodpovědnost za běh našich robotů a zaručit, aby vždy na sto procent fungovali a nedocházelo k chybám. A poslední výzvou je správná selekce a celkové zaměření na nové technologie.

Blockchain, NLP, OCR, Machine Learning, Deep Learning, to jsou všechno opravdu novátorské a revoluční záležitosti, ale jejich aplikovatelnost a finanční návratnost je dost nejistá. Proto je potřeba začít po částech a nezkoušet vše najednou. Jednoduše se musíme nejdřív naučit chodit, než budeme chtít uběhnout svůj první maraton. Kam by takový váš maraton mohl vést? Osobně byl bych rád, kdyby se můj tým v budoucnu zaměřoval na komplexní analytické projekty, kde například za pomoci historických dat můžeme obohacovat geny chmele, velmi přesně predikovat počasí, a díky tomu minimalizovat množství vody použité při produkci piva nebo za pomoci satelitních snímků specificky vybírat nejvhodnější místo pro pěstování. Kolik vás v týmu momentálně je? Zatím to na ten maraton ještě není. Je nás jen patnáct a většina z toho vývojáři, protože jsme celou věc oficiálně rozjeli teprve na začátku roku. Věříme ale, že příští rok budeme na dvojnásobku. A nepotřebujeme samozřejmě jen vývojáře. Kdo další by se vám hodil? Je potřeba mít i schopné projektové manažery, kteří projekty zastřešují od začátku do konce. Pak je tu takzvaný Control Room Operator, což je takový plánovač, který má za úkol kontrolovat roboty, aby fungovali tak, jak mají. Dále pak je maximálně důležité mít v týmu obchodní analytiky, kteří mají za úkol vyhledávat vhodné procesy k automatizaci. A v týmu bych rád měl i několik lidí jen za účelem vyhledávání a testování nových technologií, aby nám neujel vlak. Proč se firma rozhodla pustit se do vlastního tech-oddělení tohoto typu? U pivovarnického koncernu by to možná ne každý čekal. Já si myslím, že technologický rozvoj a konkrétně automatizace je potřeba v každém odvětví. Kdo usne na vavřínech, ten může poměrně snadno skončit mezi posledními v hospodářské soutěži. Jakožto největší firma na světě v pivovarnickém průmyslu a jedna z největších firem ve vysokoobrátkovém zboží obecně si samozřejmě nemůžeme nechat tenhle vlak ujet, naopak, chceme být pionýry a ostatním ukazovat cestu! A proč vlastní vývojářský tým? Z dlouhodobého hlediska je to finančně daleko výhodnější. Externisté samozřejmě nabízejí řadu produktů, ale jakmile dostanete první fakturu, vylezou vám oči z důlků. Sám jsem si tím prošel a není to levná sranda. Hlavní pointou robotizace jsou tedy pro tebe peníze? Šetření nákladů je jedna věc, s tím souvisí i zefektivnění procesů. Ale důležité je hlavně vracení smyslu do lidské práce. Spousta lidí třeba v logistice u nás mačkala tlačítka a vyplňovala tabulky, ale už reálně neviděla ty stovky kamionů, které díky jejich práci vyrážejí za zákazníkem. Vidět ten efekt, smysl své práce a věnovat se skutečně jen tomu, co vás baví. To je podle mě největší přínos robotizace.

AB INBEV AB InBev je největší pivovarnický koncern na světě. Patří pod něj značky jako Stella Artois, Hoegaarden, Budweiser nebo Corona a právě v Praze má jednu ze svých hlavních kanceláří. Pracují tu lidé ze 46 zemí světa, takže o zábavu není nouze, a k tomu se firma snaží držet krok s technologickým vývojem a hodně se věnuje i globálním CSR aktivitám. Víc informací o tom, co dělají, nebo co naopak vy můžete dělat u nich, najdete na europecareers.ab-inbev. com. Květen 2019 STUDENTA 57 SM000324


→ NĚCO MEZI HUMOREM A KYBERŠIKANOU

INTERNETOVÉ MEMY TÁHNOU DO VÁLKY Meme (též mem nebo chcete-li memík) je obrázek, gif, krátké video (nebo cokoli jiného), co se virálně šíří po internetu podobnou rychlostí jako spoilery ze seriálu Hra o trůny. V nedávné době pohltila Českou republiku meme mánie v souvislosti s vyhořením katedrály Notre-Dame a nešťastným reportážním selfie Emmy Smetana, kterou ihned následoval další vodopád s memizací nového symbolu Hnutí ANO – červené čepice s nápisem Silné česko. Rychlost šíření a jednoduchost memů ale umožňuje společně s humorem virálně sdílet i reklamy, politický marketing, kyberšikanu nebo propagandistická díla. prvního internetového memu rozcházejí. Někteří považují za první meme screen z japonské videohry Zero Wing (1989), jiní memelogové zase prvenství přisuzují až autorovi Michaelovi Girardovi z firmy Autodesk, který v roce 1996 vytvořil nesmrtelnou 3D animaci roztančeného kojence v plenkách. Pak to šlo ráz na ráz. Byly vytvořeny legendy internetu jako Rage memes, Philosoraptor, Demotivátory, Be like Bill, Grumpy cat a spousty, fakt spousty dalších memeček. Vrcholem popularity se stalo zavedení memů, gifů a nálepek do komunikačních platforem Messenger, Instagram Direct, ale i na Twitter. O rychlosti šíření memů svědčí i reportážní selfie Emmy Smetana před kouřem vycházejícím z katedrály Notre-Dame, z něhož se díky následným nekonečným možnostem modifikace pozadí stala na jeden den senzace celé scény. „Emma meme“ oblétlo celý svět a své čestné místo si vysloužilo i na Redditu a 9gagu.

Andrej Babiš v kampani k evropským volbám vykradl nápad Donaldu Trumpovi. Internet si všimnul. Zdroj: Stay Zmrd

OD EVOLUČNÍHO BIOLOGA K EMMĚ SMETANA

Definici termínu meme uvedl v život už v roce 1976 věhlasný evoluční biolog Richard Dawkins. O memu tehdy sice neuvažoval jako o legračních kočičkách s miliardami zhlédnutí na Facebooku a Redditu, ale jako o kulturní obdobě lidského genu, skrze který se předávají tradice a zvyky, a které tak vytvářejí kontinuitu určité kultury (třeba té české). Z čistě vědecky etablovaného pojmu se ale díky rozvoji internetu, webových fór a sociálních sítí stal nejprogresivnější komunikační prostředek počátku 21. století. Zatímco je Richard Dawkins brán jako „otec zakladatel“ meme myšlenky, experti na dějiny internetových memů (tzv. memelogové) se v identifikaci úplně 58 STUDENTA Květen 2019

Meme známé moderátorky je sice pro někoho vtipným příběhem o mírně nepovedeném selfie a nechtěné popularitě, nicméně v reakci na fotku zaplavily Emminy účty na sociálních sítích kromě (ne)oprávněné kritiky i výhružky a obvinění hraničící s kyberšikanou (jen pro úplnost dodejme, že memizace se nevyhýbá ani prezidentovi, premiérovi i jiným veřejně činným osobnostem). „Proti čemu se ale chceme jasně a zásadně ohradit, je doslova záplava nenávistných, nactiutrhačných a extrémně útočných reakcí směřujících osobně k Emmě. Útočí na její rodinu, vzhled, příjmení… Tyto reakce se podle nás pohybují na hraně šikanózního jednání, jsou absolutně nefér a brutálně zasahují Emmin osobní život. Něco takového je podle nás zcela mimo akceptovatelnou kritiku.“ napsal ve facebookovém postu na stránce DVTV Martin Veselovský. Emmin případ tak ukazuje odvrácenou stranu vtipných meme spojenou s kyberšikanou a s jistou přímočarou jednoduchostí sdělení. Nemluvě o tom, že terčem posměchu na českých sociálních sítích často

Text: Petr Cieslar

HRANICE ŠIKANY, HRANICE CENZURY


Postavičku Pepe the Frog a slavný mem The Deplorables sdílel na Twitteru i Trumpův syn Donald Trump Jr.

bývají (až rasisticky) zakořeněné stereotypy o menšinách, Židech, Muslimech, pražské kavárně, české hospodě, ale i o samotných Češích a Slovácích, Češkách a Slovenkách a v neposlední řadě taky politicích a političkách. Typickou stránkou, která šířila nejen dezinformační obsah prostřednictvím „vtipných“ memů byly Naštvané matky, perla mezi „vlasteneckými“ FB stránkami s více než milionovým dosahem týdně. Tu Facebook v srpnu minulého roku zrušil. „Poslední dobou už nebylo možné některý typ příspěvků vůbec sdílet – není možné vtipkovat o menšinách (jakýchkoli), není možné kritizovat islám (vážně ani s humorem),“ píše v reakci na zrušení FB stránky Eva Hrindová, zakladatelka skupiny a spolku Naštvané matky na oficiálním webu organizace. Případ blokování, zákazu a následného obnovení FB stránky zažily v březnu tohoto roku ale i Opráski sčeskí historje plné nekorektního a pro někoho velice urážlivého humoru.

za nejvíce memované volby v dějinách Ameriky a tehdejšího možného demokratického kandidáta na prezidenta Bernieho Sanderse nazval pánem „zatuchlých memů“. Nutno dodat, že Bernie sám k tomu přišel trochu nevinně, hanlivou přezdívku mu vykouzlili jeho příznivci. Ti na Facebooku založili skupinu Bernie Sanders‘ Dank Meme Stash, ve které v obrovských počtech (k 6. květnu 2019 bylo ve skupině 404 271 lidí) začali produkovat memy (a všechny podobné žánry) za účelem podpory

Emma Smetana to na sítích po požáru katedrály Notre-Dame pořádně schytala. Lavina, kterou memy ve společnosti spustily, se ale rychle zvrhla do šikany její osoby. Hranice mezi humorem a urážením je dost tenká.

VELKÁ MEME VÁLKA O VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ

Internet díky memům poskytuje prostor pro virtuální války. Od června roku 2015 do listopadu 2016 probíhala v souvislosti s prezidentskou kampaní v USA tzv. Velká meme válka, do které byli zapojeni příznivci různých prezidentských kandidátů i stran. Fanoušci na Redditu a 4chanu, sešikovaní do skupin s názvy 1. photoshopová divize, 617. Queer jednotka, nebo 109. Negro batalion, dokázali vyprodukovat tisíce memů a příspěvků s cílem ovlivnit veřejné mínění svých spoluobčanů, a pomoci tak svému preferovanému kandidátovi v prezidentské kampani. Americký deník The Washington Post tak mohl už v únoru roku 2016 prezidentské primárky v USA označit Květen 2019 STUDENTA 59


RUSKO TROLLÍ, AMERIKA VOLÍ

Pokud v rámci virtuálních meme válek válčí klávesnicemi a Photoshopem občané vlastního státu, můžeme tento fenomén akceptovat a vnímat jako novou součást politického boje. Problém nastává ve chvíli, kdy se do voleb a virtuálních svárů zapojí zahraniční společnost s dostatečným finančním kapitálem a začne náladu na sociálních sítích ovlivňovat ve prospěch určitého kandidáta. To je případ Internetové výzkumné agentury (anglická zkratka IRA), tedy ruské internetové firmy, specializující se na on-line svět spíše v tom špatném světle virtuálu. Často bývá vtipně označována jako Kremlbots a jejím cílem není nic menšího než ovlivňování voleb a vyvolávání společenských potyček v západních státech. Podle zprávy United States House Permanent Select Committee on Intelligence dokázala IRA na 470 facebookových stránkách vytvořit 80 tisíc kusů postů a organicky oslovila více než 126 milionů Američanů (nehledě na sponzorované příspěvky). Obdobnou aktivitu zažil i Twitter – 36 tisíc ruských robotích účtů tweetovalo jako o život s cílem změnit veřejné mínění během voleb v USA s konečnou cifrou 288 milionů zobrazení. A to je fakt hodně.

PODLE MEMŮ POZNÁŠ PŘÍTELE

Sílu memeček pocítily i americké prezidentské volby. IRA (Internetová výzkumná agentura) jich během nich poslala do světa desítky tisíc.

60 STUDENTA Květen 2019

prezidentského kandidáta a vygenerovaný „vtipný“ politický obsah sdíleli dále na Reddit, Tumblr a Twitter. Činili se ale i příznivci tábora republikánů v čele s podporovateli Donalda Trumpa. Oblíbeným memem republikánské scény byla komiksová postavička žabáka Pepe the Frog, která se stala symbolem pro hnutí AltRight ihned poté, co Hillary Clinton označila žabáka za „rasistický“ symbol bílé nadvlády. Není divu, že obrázek nakonec retweetnul i samotný Donald Trump.

Memy se šíří. Ve velkém sledujeme stránky a lidi, kteří publikují nám sympatický kontent. Hranice mezi humorem, kyberšikanou, propagandou a cenzurou jsou spíše hranicemi našeho vnímání virtuálního světa a v jistém slova smyslu i našeho přesvědčení. „Během svého pobytu na sociálních sítích jsem vymazal a zablokoval spoustu přátel, kteří sdíleli věci, které mě nějakým způsobem štvaly. Někdy v průběhu jsem si ale uvědomil, že blokovat a mazat tyto přátele a známé nemá smysl. Naopak, obsah, který sdílejí, je výletem z mé sociální bubliny a pomáhá mi mít větší přehled,“ vysvětluje Noel Nicolaus z Humboldtovy univerzity v Berlíně, člen výzkumného projektu ClusterDuck, zaměřujícího se na meme propagandu. Na to, jakou stránku zrušit a jakou cenzurovat, co by na sociálních sítích mělo být přípustné a co ne, není lehké odpovědět, což Nicolaus připouští: „I kvůli nadcházejícím volbám do Europarlamentu se Facebook snaží více kontrolovat obsah na své platformě a rušit rasistické a dezinformační stránky a příspěvky. Takzvaná levice je z těchto kroků šťastná a vítá je. Já z takového jednání Facebooku nadšený nejsem. Skupiny i obsah by měly být samozřejmě monitorovány a vyhodnocovány, jenže například v Německu se vláda snaží o neustále tvrdší dohled nad sociálními sítěmi. Pro pravicové hlasy pak není problém tento dohled Facebooku a monitoring obsahu označit (ne)ironicky za totalitní a vytvářet paralely, ve kterých je EU označována jako nový Sovětský svaz.“


→ KOMUNIKACE, KULTURA, PORNO

SEXUÁLNÍ ŽIVOT POZEMŠŤANŮ

Sexualita má mnoho variací. Dá se měřit množstvím sexuální styků, stopáží zhlédnutého porna i obyčejnou láskou k jinému či stejnému pohlaví. Lišíme se v sexuálním chování od svých rodičů? Má na naši sexualitu vliv porno? A jak vzniká homofobie? S Martinem Fafejtou, sociologem z Univerzity Palackého, jsme se podívali sexualitě pod sukni i do kalhot.

Co je to vlastně sexualita? Ze sociologického hlediska na ni můžeme nahlížet ve třech rovinách. Tou první jsou takzvané kulturní scénáře – obecné normy, které definují, co se v sexu může, nebo vlastně spíše to, co se v sexu nemůže a co je tabu. Druhá rovina je intrapsychická, v té se projevuje naše osobní představa sexuality, a pak je rovina interpersonální, ve které jde o to, jak své osobní představy realizujeme a s kým.

Text: Petr Cieslar, foto: Petr Cieslar, Nikol Mudrová

Jak své osobní představy realizujeme? Prostřednictvím interakce a komunikace. Aby totiž mohlo dojít k sexuálnímu styku, musí se projevit nějaká forma komunikace. Dokonce i samotný sexuální akt je takzvaně skriptovaný, má nějaký scénář, takže jde taky o formu komunikace. Ta může mít ritualizovaný průběh, ale díky naší osobě se stává zároveň unikátní. Z vědeckého hlediska málokdo zkoumá sexualitu jako interakci a komunikaci. V minulosti se totiž věda zaměřovala spíše na to, kdy, kdo, kolikrát a kdy poprvé měla jedna osoba s druhou sexuální styk. Případně se sexualita zkoumá a zkoumala jako nějaký apriori problém – třeba pornografie, prostituce či homosexualita byly vnímány jako apriorní problém a deviace. Liší se nějak sexualita současné generace mileniálů od sexuality našich rodičů nebo prarodičů? Jestli dochází k nějakým změnám, tak je to individualizace sexu. V 60. letech začala sexuální revoluce rozbíjet jednotu kulturního scénáře sexuality založeného na křesťanství a začaly se objevovat další možnosti. Ten proces rozbíjení hlavního heterosexuálního scénáře ale probíhá pořád. Dnešní mileniálové se ale hlavně liší v tom, že mají k dispozici mnohem více sexuálních možností než jejich rodiče a prarodiče. Paradoxní se tak může zdát, že některé výzkumy přisuzují mileniálům podstatně méně sexu než generaci jejich rodičů. Proč myslíte, že se tak děje? Jsou mileniálové v sexu uvědomělejší? Déle si vybírají partnery? Nebo prostě jen nevědí, jakou sexualitu vlastě mají? Lze to interpretovat i tak, že pro rodiče mileniálů byla

sexuální revoluce vzpoura proti systému, přičemž mileniálové už takovou potřebu revolty nemají. Ale to platí spíše pro západní země. U nás, i kvůli puritánskému komunismu, vědecké výzkumy zaměřující se na frekvenci sexuálních styků žádné velké rozdíly neukazují.

Dneska je to takový sexuální supermarket, kde je na výběr strašně moc Může větší množství sexuálních scénářů i za takzvaný pád bílého heterosexuálního muže? Nebo za, řekněme, revoltu vůči binárnímu systému muže a ženy? Nenazýval bych to revoltou vůči bílému heterosexuál­ nímu muži nebo vůči svazku muže a ženy. Situaci si můžeme spíše představit jako rozšiřování konzumních možností. Vznikla obrovská pluralita sexuálních scénářů, které jsou společností akceptovatelné. Dneska je to takový sexuální supermarket, kde mám na výběr strašně moc a heterosexualita už je jen jedna z možností, kterou si můžu vybrat.

Mgr. MARTIN FAFEJTA, Ph.D.

Do výběru v sexuálním supermarketu můžeme zařadit i „e-shopy“, tedy obrovské servery s pornografickým obsahem, dostupné téměř vždy a všude. Co se sexualitou udělal internet a porno? Má pornografie na sexualitu nějaký vliv? Dostupnost pornografie na internetu je v Česku záležitostí posledních patnácti let. Výzkumy z té doby ukazují, že mladší muži bez dostatečných sexuálních zkušeností si nějakým způsobem porno idealizovali a že si skutečně mysleli, že jde o zobrazení reality. Dneska vám ale středoškoláci řeknou, že vědí, že jde o nadsázku. Zjistili jsme totiž, že pro některé lidi může mít porno za následek vytvoření nerealistických představ a osvícení učitelé i rodiče o fenoménu pornografie se žáky mluví. Typický muž si ale na základě pornografie nemyslí, že sex se ženou je troška násilí, troška análního sexu.

Martin Fafejta působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde se ve své výzkumné činnosti věnuje genderu, problematice menšin, sociologii deviací, sociologii sexuality a ideologii sociálních hnutí. Na svém Respekt blogu uvádí, že dostudoval elektroprůmyslovku, sociologii a kulturologii, nedostudoval matematiku, výpočetní techniku, historii, politologii a práva. Květen 2019 STUDENTA 61


Ale některé praktiky zažívají díky pornografii boom, není to tak? Třeba vámi zmíněný anální sex. Četnost určitých praktik, jako je anální sex, se zvyšuje a na to pornografie může mít vliv. Obecně ale ve společnosti dochází k liberalizaci sexuality a spíše se jedná o efekt spojitých nádob. Pornografie podporuje liberalizaci a liberalizace pornografii. Důležité je dodat, že pokud se na pornografických serverech podíváte na sledovanost a hodnocení klipů, tak zjistíte, že praktiky, u kterých je násilí nebo ponižování, zas tak oblíbené nejsou. Což může znamenat dvě skutečnosti: že na ratingu a sledovanosti se zřejmě podílejí čím dál více i ženy, kterým se takové praktiky nelíbí, a taky že muži nevyhledávají násilné a ponižující klipy.

Porno servery dneska fungují i jako sociální sítě. Lidé na nich mají své profily, své preference a hledají protějšky. Nedochází i skrze sociální sítě k legitimizaci fenoménu jako je BDSM a jiných dalších, až „deviantních“ praktik? Pokud se člověku BDSM líbí a chápe, že u těchto praktik musí jít především o konsenzus, tak je to vlastně v pořádku. Na druhou stranu některé výzkumy ukazují, že porno zobrazující násilí může mít nějaký preventivní efekt. Mezi uživateli pak obvykle panují dva přístupy. První říká, že když to vidím v pornu, tak to chci dělat i v reálu. Druhý přístup pak, že když vidím v pornu násilí, sice mě to vzrušuje, ale já porno použiju k masturbaci a apetit po orgasmu poklesne. Potom už činnost z pornografického snímku nepotřebuju realizovat v praxi. Takže lze tvrdit, že pornografie má za následek i prevenci proti patologickému sexuálnímu chování? Když se podíváte do zemí, kde bylo porno v minulosti zakázáno – což bylo i Československo a obecně země východního bloku – a pak se v 90. letech pornografie legalizovala, vedla tahle změna k poklesu sexuálně motivovaných činů. Nevíme, jestli tam je přímá příčina, každopádně ty dva jevy spolu nějak souvisejí. Bavíme se ale na úrovni statistik, na individuální rovině může pornografie samozřejmě sloužit i jako inspirace a vést až k nezákonným činnostem. K těm nejhorším nezákonným aktivitám patří v očích veřejnosti sex s dítětem. V současné době je generace mileniálů svědkem pozvolného nástupu sexuálních robotů, přičemž se o nich uvažuje jako o terapeutických pomůckách, například pro pedofily, sadisty a podobně. Myslíte, že by robotické pomůcky mohly v tomto případě fungovat? Roboti mohou mít preventivní účinek. Pokud společnost bude k sexuálním robotům přistupovat racio­ nálně, tak by roboti skutečně mohli fungovat jako jistý způsob prevence vůči patologickému jednání. Lidé svou sexualitu potlačit nemůžou. I kdybychom je vykastrovali, tak to neznamená, že jsme je připravili o sexuální pud, dítěti mohou ublížit i jinak. Pokud by se o dětských robotech uvažovalo jako o formě terapeutické praktiky, tak by to bylo jedině dobře. Pokud se bavíte s některými českými sexuology, mluví o tom, že kdyby měli pedofilové k dispozici animované dětské porno, mohlo by to mít preventivní účinky. Proti užívání robotů jako sexuálních (terapeutických) pomůcek se ale často uvádí i argument nepotřebnosti souhlasu k sexu, což by mohlo vést k obdobnému jednání individua i při sexuálním styku s jiným člověkem. Robot/ka nikdy neřekne ne, robota/ku nebolí hlava, robot/ka nemá matku. Zatím ale stojí robotky tolik, co

62 STUDENTA Květen 2019


auto, takže v ČR ještě nemůžeme mluvit o novém trendu. S tím, jak se budou roboti připomínající člověka a obecně robosexuální služby zlevňovat, můžeme očekávat nárůst poptávky. Už dnes ale zaznívají teze proklamující polidštění robotů. Například že by robot mohl občas říci člověku ne, bolí mě hlava, nemám náladu. Pokud by takto legislativa zareagovala, byl by to krok správným směrem. Robosexualita se může logicky stát dalším scénářem pro individuální sexualitu. Dá se předpokládat, že se najdou i lidé požadující zákaz sexuálních robotů. Umí věda obecně říci, co způsobuje fobii z jiných sexualit? Například homofobii, odpor proti sexualitě seniorů, sexualitě handicapovaných lidí? Je to vlastně estetická záležitost. Prostě se nám to nelíbí, a tak si myslíme, že je to špatně. Pokud zůstaneme u porna, málokdo zvládne jakékoli video. Každému se prostě líbí něco jiného. Jenže na tom, co se nám líbí, se podílí i společnost. Ve společnosti stále narazíte na hlasy, že sex končí v šedesáti letech a dva chlapi v posteli jsou ta největší odpornost, která existuje. Formuje tím i osobní názor na estetiku a naši sexualitu, což se pak odráží i do osobních sexuálních scénářů. Eurobarometr dělal výzkum ohledně přijetí homosexuality ve společnosti, ve kterém dopadla Česká republika v jedné otázce hodně netolerantně: pro 78 procent lidí je v Česku nepříjemné, když se dva muži políbí. Ale když se podíváte na statistiky pornoklipů, kde jsou dvě ženy, tak jde o poměrně vysoce vyhledávanou kategorii. Může s homofobií (i s ostatními fobiemi z jiné sexuality) souviset i způsob zobrazování homosexuálů? U veřejnosti například převládá dojem, že Prague Pride je pochod excentrických individuí oblečených do latexu, sexualita starých lidí se v médiích téměř neobjevuje. Měly by se jiné formy sexuality znázorňovat jinak? Média ukazují z festivalu Prague Pride extrémy, často i několik let staré. Loni všemi zpravodajskými servery probíhal chlap v psí masce a muž s holým zadkem, což, jak se ukázalo, nebyli nakonec ani Češi. A s extrémy bohužel pracují i veřejnoprávní média. Rozumím tomu, že v Čechách spousta lidí nechce, aby se někdo vystavoval po Praze s holým zadkem, ale na základě mých odhadů z minulých let na festival Prague Pride přijde devadesát procent běžně oblečených lidí, osm procent to pojme jako karneval a dvě procenta přijdou v oblečení, které někdo může vnímat jako úchylné. A na základě těch dvou procent se vytvoří mediální obraz celého festivalu, kdy pak ve ve Facebookových komentářích čtete, že se podporují pochody zvrhlíků.

Účastníci Prague Pride festivalu jsou médii často zobrazováni jako zvrhlíci. Homofobní tendence jsou na českém internetu stále osvědčeným zdrojem návštěvnosti. Květen 2019 STUDENTA 63


→ PŘEŽITEK, NEBO BUDOUCNOST

PO STOPÁCH JEDNOSÁLOVÝCH KIN V ČESKU Kina, to nejsou zdaleka jen multiplexy. Přes všechen popcorn máme tendenci zapomínat na slavnou tradici, která u nás trvá více než sto let. Jak současní čeští kinaři navazují na tento odkaz a s čím se potýkají v nekonečném boji s komerčními kinostánky? Trápí se s návštěvností, nebo české publikum na jednosálová kina s jejich typickou atmosférou ještě nezanevřelo?

BRNĚNSKÉ CENTRUM FILMOVÉ VZDĚLANOSTI

MULTIPLEXŮ PŘESYCENÍ DIVÁCI SE OPĚT ZHLÉDLI V MENŠÍCH MODERNIZOVANÝCH KINECH S ČASTO AŽ RODINNOU ATMOSFÉROU 64 STUDENTA Květen 2019

„Scala se zcela vymyká. Když jsme ji společně s Masarykovou univerzitou před lety otevírali, definovali jsme originální formát, jak může kino fungovat. Naše kino je navíc velké a v centru Brna, takže jeho pozice je oproti klasickým jednosálovým kinům odlišná – i obsahem, který má přesah do akademické činnosti,“ popisuje ředitel Radek Pernica koncept svého kina. Univerzitní kino Scala se znovuotevřelo v roce 2013, kdy se po dvouleté odmlce podařilo slavnou značku postavit zpět na nohy. Přitom historie tohoto biografu sahá až do konce 20. let minulého století, název Scala pak v roce 1935 nahradil nepříliš sexy pojmenování Bio Dopz (podle Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců, v jehož budově biograf sídlil). Kino si zažilo temnější válečné období i přejmenování na Moskvu v roce 1948 – jistě netřeba vysvětlovat proč. Název Moskva se (kromě roční rebelie v letech 1968–1969) udržel až do roku 1991 a od té doby je Scala opět brněnskou kulturní dominantou. Postupný úpadek v novém miléniu vedl až k zavření kina roku 2011,

ale, jak víme, vše se v dobré obrátilo a Masarykova univerzita společně s firmou Aeropolis Scalu oživila. Ta si nyní jde za svým – ostatně jak říká sám ředitel Pernica: „Naše dramaturgie je poměrně vyhraněná. Mohli bychom hrát určité filmy, na které by diváci přišli, ale máme pocit, že leccos do Scaly nepatří. Multiplexy jdou jen po penězích, ale menší městská kina by měla plnit funkci jakési veřejnoprávní instituce. Zároveň se ale všechna kina zabývají třeba aktuálními Avengers, jelikož tak velký film potřebují opravdu všechny provozovny.“

TRADIČNÍ UMĚNÍ

A v moravské metropoli ještě chvilku zůstaneme. O dekádu starší historii má totiž brněnské kino Art, které začalo promítat už v roce 1919. I to si prošlo změnami názvu, přestože ne tak politicky vyhraněnými – z komunistického přejmenovávání v roce 1948 totiž vyšlo poměrně příjemně jako Kino náročného diváka. Stávající název Art vznikl roku 1969 a drží se dodnes. Ovšem i přes zdárně provedenou digitalizaci se kinu určité starosti nevyhýbají. „Naší specifikací je aktuálně to, že nemáme kino, protože budova kina je v rekonstrukci. Art pořádá speciální pop-upové projekce v nekinových místech (Zoo Brno, vila Löw-Beer, brněnská Káznice…), filmové kvízy, projekce s hosty a ve spolupráci s Galeriemi TIC Mezinárodní festival krátkých filmů Brněnská 16,“ shrnuje aktuální dění Martina Marešová, která se v kině stará o PR a marketing. S nastupujícím létem tak Art připomíná kočovnou společnost a doufá, že už na podzim by se mohl do svého svatostánku v Cihlářské ulici vrátit.

PŘÍJEMNÁ ATMOSFÉRA V PLZNI

To kino Beseda ve slavné plzeňské Měšťanské besedě takto pohnutou historii nemá. Vzniklo až v roce 2002, a je tak zástupcem novějších projekčních míst. Její centrum, tedy Měšťanská beseda přitom už od počátku 20. století tvoří jednu z městských dominant a kino tvoří jen jednu z mnoha aktivit, které pod

Text: Mojmír Sedláček, foto: archiv oslovených kin

Z

hruba před deseti patnácti lety se zdálo, že malá kina jsou na výrazném ústupu. Jedno a dvousálová kina byla utlačována multiplexy, které divákům dokázaly nabídnout větší komfort a jistotu, že se téměř v jakoukoli denní hodinu můžou na plátně na něco podívat. Ovšem i s tímto konkurentem se klasická kina dokázala vyrovnat, a to nejčastěji změnou dramaturgie – zaměřením na specifičtější filmy pro náročné diváky, o které multiplexy zrovna dvakrát nepečují. Nutností byla i digitalizace, neboť menší projekční sály často promítaly jen filmové pásy, což bylo pro distribuční novinky velké omezení. Jenže i s tím se většina schopnějších kinařů poprala a kolem let 2012–2013 se nepříznivá situace začala obracet: komercí multiplexů přesycení diváci se opět zhlédli v menších modernizovaných kinech, v nichž vládne pohodová, leckdy až rodinná atmosféra.


novorenesanční střechou nalezneme. Vždy na jaře se navíc stává základním místem festivalu Finále Plzeň, kde se v secesně vyzdobené kavárně pravidelně setkávají tuzemští tvůrci se svými fanoušky. „Jednosálová kina všude po republice mají svou výjimečnou atmosféru a není tím myšlena nějaká vzpomínka na staré časy. Jednosálová kina jsou intimnější a do jisté míry přinášejí i jiný druh zážitku ze sledování filmu – minimálně vás nikdo neobtěžuje šustěním popcornu nebo křupáním nachos. V Plzni jsme jediné jednosálové kino s pravidelným provozem. Snažíme se divákům nabídnout širší program, než hrají multikina. Programová nabídka je doplněna o tematické přehlídky, výstavy, koncerty apod. Nejvyšší návštěvnost v kině Beseda mají možná překvapivě dramata, ale v poměrně těsném závěsu jsou životopisné filmy. A v poslední době jsou hodně na vzestupu i české komedie. Skvělou návštěvnost mají alternativní projekce v čele s dokumenty o malířích a výstavách,“ vypráví o současném stavu plzeňského kina jeho projektová manažerka Denisa Mračnová.

METROPOLITNÍ OLOMOUC

A ještě jednou se podíváme na Moravu, tentokrát však do Olomouce. „Naše kino je specifické svou atmosférou. Jsme posledním klasickým kinem v Olomouci. Jsme kino bez popcornu a nachos. Při příchodu do kavárny kina, která se nachází ve foyer, je cítit vůně kávy a čerstvě upečených dezertů. Snažíme se o osobní přístup k divákům, na kterých nám velmi záleží. Také skladba našeho programu se liší oproti olomoucké konkurenci, která spočívá ve dvou multiplexech. V programu se objevuje více artových snímků, dokumenty, přenosy z Metropolitní opery v New Yorku, ale také premiérové blockbustery či české snímky,“ představuje známé kino Metropol jeho programová vedoucí Denisa Wasiewiczová. To vzniklo v roce 1933 pod názvem Bio Sokol, avšak i přes několik změn jména se pro místní téměř vždy jednalo prostě o Metropol. I v tomto případě se jednosálové kino podílí na kulturním životě svého okolí, jelikož je partnerem mnoha festivalů a filmových přehlídek – místní znají především populární AFO (Academia film Olomouc). Zároveň se jedná o dalšího zástupce úspěšných technických změn v podobě digitalizace. „Vzhledem k tomu, že máme sál s pěti sty místy, tak se nám moc často nepodaří jej na večerní projekci vyprodat. To se nám stalo po několika letech až s příchodem Bohemian Rhapsody do českých kin,“ doplňuje Wasiewiczová nutnost spoléhat se i na komerčnější tituly; zároveň je však mezi diváky

oblíbený i Artklub s programem pro náročnější diváky. Největší umění je tedy zjevně ve vyladění nabídky.

A JAKÁ JE BUDOUCNOST MALÝCH KIN?

Jak se zdá, menší soukromá kina, která dokážou odolat nekompromisní komercionalizaci s vůní popcornu, jsou v posledních letech na vzestupu. „Obecně může být budoucnost kin ohrožena zlepšující se domácí technologií a VOD (video on demand, například Netflix, pozn. red.). Bude spíše záležet na tom, zda budou lidé stále chodit do kina,“ je raději opatrná Martina Marešová z kina Art. Další kinaři se ale optimismu nebojí. „Výsledky posledních let jasně ukazují, že lidé do kin chodit nepřestanou. Samozřejmě jednosálová kina mají o něco složitější postavení na trhu, ale to před lety měly gramodesky taky. Pevně věříme, že jako prožily svůj návrat desky, čeká to samé i malá kina po celé České republice. Většina z nich prošla náročnými a drahými rekonstrukcemi, takže filmový i zvukový zážitek je srovnatelný se sály v multikinech. Navíc ne každému je po chuti si cestou do kina projít obřím nákupním centrem. Malá jednosálová kina mají duši a snad ji v budoucnu objeví co nejvíce lidí,“ jásá Denisa Mračnová z Kina Beseda. „Přišla televize, mělo zahynout kino; přišlo VHS, mělo zahynout kino; přišel internet, mělo zahynout kino. A přitom tu kina stále jsou. Myslím, že malá jednosálová kina nemají v současnosti žádný zásadní problém. Vidím to optimisticky. Řada těchto kin má starosti spíše personální – leckde pracují lidé, kteří příliš nereflektují požadavky doby a mladé generace či možnosti digitalizovaných kin. Žádné zásadní změny tedy u kin nečekám. Důležitost pospolitosti při sledování filmu je jednoznačná. Nutnost sdílet, společně se smát a plakat je stále podstatná,“ nadějně uzavírá Radek Pernica.

DVĚ NEJ V roce 1909 bylo otevřeno kino Lucerna, nejstarší dosud fungující biograf v naší zemi. Za zmínku stojí i největší kino, nepřekvapivě pojmenované Velké kino, nacházející se ve Zlíně. Stejně jako za ostatními funkcionalistickými monstry tamější architektury i za Velkým kinem stála firma Baťa. Na vrcholu slávy se kino pyšnilo fascinující kapacitou 2500 míst, dnes i s tisícovkou patří mezi republikovou špičku. Tedy, spíše už nepatří, jelikož bylo v roce 2016 zavřeno a momentálně stále čeká na tolik potřebnou rekonstrukci.

Premiéra Nymfomanky v brněnském kině Scala

Kavárna Měšťanské besedy, kde sídlí (nečekaně) kino Beseda

Olomoucký Metropol má za sebou velkou rekonstrukci

Art vsadil na alternativní program, pořádá třeba filmové kvízy Květen 2019 STUDENTA 65


KULTURNÍ TIPY

→ KAM VYRAZIT? Patnáct @ Praha, kino Světozor Za posledních patnáct let navštívilo Světozor 1,9 milionu diváků, kteří sem přišli na více než 48 tisíc představení. A to je skvělý důvod k oslavě, nemyslíte? Proto si Světozor připravil pro diváky promítání patnácti nejlepších filmů za posledních patnáct let vtěsnaných do posledního květnového týdne. Na programu jsou snímky velikánů Sorrentina, Andersona, Jarmusche či Tarantina. Pokud jste prošvihli nejnavštěvovanější film v celé historii kina (Divoké historky), nyní máte příležitost to dohnat. Světozor uvede ale i české filmy, například dokumentární Občan Havel a rodinný film o přírodě Planeta Česko.

MOVE fest @ Ostrava, Masarykovo náměstí, Cooltour a Dům kultury Pokud vás fascinuje pohyb nebo jen máte náladu na něco jiného než herce chodící po jevišti, nepropásněte od 22. do 26. května MOVE fest v Ostravě. Mezi vystupujícími se objeví držitel Thálie Radim Vizváry s představením VIP, ve kterém můžete vidět dokonalou pantomimu obohacenou o iluzionistické prvky, ale taky Amazonky Lenky Vagnerové, které si pro diváky připravily kousky z progresivního tanečního umění. A pokud tancujete taky a nejraději byste na festivalu účinkovali společně s herci, zajděte na Bratry v tricku. Ti budou běžkovat přes Masarykovo náměstí a do své Běžkařské odysey vás rádi zapojí taky.

Inovační veletrh Týdne inovací ČR @ Praha, Forum Karlín Pokud vás fascinují technologie, vhled do těch nejnovějších získáte na Inovačním veletrhu 20. května. Za pouhou stokorunu si poslechnete inspirativní semniáře nebo nasbíráte pár užitečných kontaktů. Vyzkoušíte si několik věrných prožitků díky virtuální realitě, nahlédnete do budoucnosti aquaponických systémů nebo si z programu vyberete ještě něco dalšího. Festival by měl být povinný pro každého, kdo nežije ve vzduchoprázdnu a do světa technologií se bude muset dřív nebo později, více či méně stejně zapojit.

Post-hudba & Billow @ Brno, Kabinet múz Mysleli jste si, že nejde spojit proud existenciálního myšlení, dekadentní smutek z lásky a vůbec všeho pěkného a hravá popová hudba? Jste na omylu! A nějakým zázračným způsobem to dokonce skvěle funguje. Dominik Zezula a Tomáš Havlen se svým projektem Post-hudba vyrazí do Brna, kde v Kabinetu múz ve čtvrtek 30. května pokřtí svou novou desku s příhodným názvem Není se na co těšit. S klukama možná částečně souhlasíme, ale těšení na jejich koncert s kapelou Billow by vám určitě schválili. 66 STUDENTA Květen 2019


ZAČTĚTE SE DO PŘÍBĚHŮ EVROPANŮ V ČESKU

V PRODEJI PŘES SMS 130 stran jen za 99 Kč OBJEDNÁVEJTE JEDNODUŠE PŘES SMS | SPECIÁL VÁM DORUČÍME ZDARMA AŽ DO SCHRÁNKY Zprávu ve tvaru: EU JMENO PRIJMENI ULICE C.P. OBEC PSC zašlete na číslo 902 11. Objednací SMS jsou zpoplatněny podle běžného tarifu vašeho mobilního operátora. Cena SMS služby včetně doručení výtisku do vaší schránky na libovolnou adresu v ČR je 99 Kč vč. DPH. Službu technicky zajišťuje ATS Praha. Infolinka 296 363 199 v pracovní dny 8.00–17.00, www.platmobilem.cz. Objednání pomocí SMS je možné do 31. 5. 2019. SM000315


SM000243

Profile for Studenta

Studenta – 68 – Květen 2019  

Studenta – 68 – Květen 2019  

Profile for studenta
Advertisement