Zahradníci duše

Příběh, který promění Tvou mysl

v rozkvetlou zahradu

ZAHRADNÍCI

Daniela Maté

Kráčel jsem vzhůru po kamenité cestě a slunce mě neúprosně pálilo do zad. Cítil jsem, jak mi po krku stékají slané krůpěje potu. Nejraději bych se posadil a ulevil zmoženému tělu, ale vidina stínu, který nabízely nedaleké stromy, mě hnala dál. Konečně jsem došel až k nim a s úlevou vydechl. Na chvíli jsem se zastavil a vychutnával si mírné ochlazení. Neměl jsem ani ponětí o tom, v jaké části cesty se nacházím. Věděl jsem jen, že až dojdu na rozcestí, mám se dát prudce doprava. Ještě chvíli jsem se kochal pohledem do údolí a pak jsem se znovu vydal na cestu. K mému velkému překvapení jsem za nedlouho došel k lesní studánce ukryté v kořenech mohutného jasanu. Možná bych si jí ani nevšiml, když by vedle nebyl zavěšený keramický bucláček. S vděčností jsem vzal hrnek do dlaní a ponořil jej do chladivé horské vody. Naplnil jsem ho až po oprýskaný lem a jeho okraj dychtivě přiložil k vyprahlým ústům. Voda byla lahodná. Hltal jsem doušek za douškem a cítil, jak mnou protéká život. Ta voda byla životem hor, protékala jimi, milovala je a ony milovaly ji. Opatrně jsem hrnek zavěsil zpátky a v duchu tiše poděkoval lesu i horám. Pokračoval jsem dál, až jsem přišel na rozcestí, kde se cesta prudce vracela zpět. Odbočil jsem doprava a po pár metrech chůze jsem zahlédl štít dřevěné chalupy.

Když jsem došel blíž, spatřil jsem na verandě u stolu sedět postaršího muže. Bílé, krátce střižené vlasy i vousy stejné barvy lemující tváře ostře kontrastovaly s opálenou pokožkou. Jan, prolétlo mi hlavou, to musí být on. Lidé ze vsi říkali, že zde žije sám. Opatrně jsem přistoupil a ze vzdálenosti několika metrů,

tak abych ho nevyděsil, jsem hlasitě pozdravil. Ani se po mně neotočil a řekl: „Jen pojď dál. Že ti to ale trvalo, dostat se až sem nahoru.“ Byl jsem překvapen. Jak mohl vědět, že přicházím?

Teprve poté, co jsem stanul na verandě, jsem si všiml průhledů mezi stromy, skrze které bylo dokonale vidět na pěšinu klikatící se ve strmém kopci.

„Dobrý den,“ došel jsem k němu, abych mu podal ruku. Podíval se na mě a pomalu se postavil.

„Dobrý den,“ odpověděl mi. „Tak copak tu hledáš, chlapče?“

Trochu mě tím oslovením zaskočil. Chlapče, mi nikdo neřekl už řadu let. Jeho živé, zelené oči mi prozradily, že ho můj výraz nejspíš pobavil.

„Jmenuji se Jaroslav Zelený a posílá mě za vámi můj otec Antonín Zelený.“

„Antonín?“ na chvíli se zamyslel. „Ano, vzpomínám si. Jak se má Toník? Posaď se a povídej, co tě přivádí sem do hor?“

Nabídl mi sklenici vody a nechal mě vyprávět. Když jsem mu pověděl o smrti své ženy a jediném synovi, který mi po ní zůstal, neudržel jsem se. Slzy stékaly proudem po mé neoholené tváři a ulpívaly mezi vousy v zoufalé snaze dostat se níž, stéct po krku až dolů k mému zlomenému srdci, kde by se mohly v tichosti ztratit v jeho trhlinách.

Jan mlčel a zkoumavě si mě prohlížel. Trochu jsem se zastyděl za to, že jsem dovolil slzám, aby mě přemohly a zde, před tímto cizím mužem, jsem naplno dal průchod svým emocím. Jako by to vycítil, pronesl: „Za slzy se nestyď, chlapče. Jsou tu vždy proto, aby nám pomohly. Aby odplavily nánosy bolesti, které se usadily hluboko v našich srdcích. Umění není je zadržet. Umění je dokázat rozpoznat okamžik, kdy je potřeba uvolnit stavidla a nechat slzy, aby vynesly na povrch to, co potřebuje spatřit světlo světa. Každá slza v sobě ukrývá příběh. A ne vždy jsou to příběhy bolesti. Jen vzpomeň na chvíle, kdy slzy smíchu dokázaly projasnit tvůj den. Slza je lékem. Ať už odnáší bolest, nebo přináší smích. Není ani dobrá, ani špatná. Je tu proto, že ji potřebuješ.“

Jan mi nabídl, že u něho mohu zůstat tak dlouho, jak to bude potřeba. Měl však jednu podmínku a tou bylo, že se plně zapojím do práce na jeho zahradě. S díky jsem souhlasil a šel si vybalit věci do podkrovního pokojíku, který se měl stát pro nadcházející dny mým útočištěm.

„Až se zabydlíš, přijď mi pak dolů pomoct s večeří,“ zaslechl jsem ještě jeho hlas, když jsem stoupal nahoru po dřevěných schodech.

Možná to zapříčinil silný horský vzduch, nebo vyčerpání z posledních dní, ale když jsem se probral, byla už venku tma. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval v prostoru a na nočním stolku vedle

postele nahmatal vypínač lampičky. Stíny se rozutekly po šikmých zdech jako vyplašené kočky. Ležel jsem nehnutě a naslouchal zvukům chalupy. Bylo tu takové ticho… Pomalu jsem vstal a protáhl bolavá záda. Už dávno jsem odvykl pohybu a dnešní výšlap mi dal očividně zabrat. Ledabyle jsem ustlal postel, jen tak, aby se neřeklo, a vybalil batoh, který tu stále ještě ležel nedotčený. Ze sednice pode mnou se ozval zvuk židle posouvající se po dřevěné podlaze. Jan byl ještě vzhůru. Rozhodl jsem se sejít dolů a omluvit se za to, že jsem usnul a nepomohl mu s večeří.

„Á, mladý pán se nám probral,“ uvítal mě, když jsem vstoupil do místnosti.

„Chtěl bych se omluvit. Usnul jsem, ani nevím jak,“ začal jsem s omluvou, ale on mě přerušil.

„Není třeba se omlouvat,“ usmál se na mě. „Nejsi první ani poslední, komu ty kopečky tady trochu zamotaly hlavu.“

Byl jsem rád, že z toho nedělá vědu a s chutí jsem se posadil k prostřenému stolu.

„Říkal jsem si, že na tebe počkám s večeří,“ vstal Jan a z kachlových kamen přenesl na stůl malý smaltovaný pekáček. „Doufám, že máš hlad?“ zeptal se, když ho pokládal na stůl.

„Abych pravdu řekl, mám. Jako vlk,“ mlsně jsem koukal na kousky masa v pekáči.

„Nakroj chleba,“ přikázal mi Jan. „Já zatím dojdu do sklepa pro zelí.“

Zakrojil jsem bochník, a když se vrátil s miskou plnou kysaného zelí, věděl jsem, že tady mi bude dobře.

„Je domácí,“ řekl a položil misku přímo přede mě. „Já si na to kupované nepotrpím.“

Vybídl mě, abych si nandal, co hrdlo ráčí a já bez odmlouvání uposlechl. Uvědomil jsem si, že mým posledním jídlem byla snídaně, kterou jsem koupil v Koloniálu dole ve vesnici. Žaludek už se vzpouzel a v puse se mi při pohledu na tu nádheru sbíhaly sliny.

Chléb, pečený vepřový bok ve vlastní šťávě a k tomu to nejlepší kysané zelí, které jsem kdy jedl. Slastně jsem mručel a pochvaloval skoro každé sousto. Bylo vidět, že je Jan na své kulinářské umění náležitě hrdý. Vařit opravdu uměl a byl si toho dobře vědom.

„Základem je,“ řekl mi, „mít rád to, co děláš. Když cokoliv děláš s láskou, nemůže z toho vzejít nikdy nic špatného.“ Po těch slovech si utřel umaštěné vousy do látkového ubrousku a s blaženým úsměvem na tváři počkal, až dojím svoji porci. Naložil jsem si opravdu královsky, a tak chvíli trvalo, než jsem po ubrousku sáhl i já.

Po večeři, když jsme se posadili na potemnělou terasu, kterou lehce osvětloval měsíc a kam okenní tabulky propouštěly úzké pruhy světel ze sednice, jsem si vzpomněl na Karlíka a na otce.

Jakpak asi oni strávili dnešní den? Vzpomněl si vůbec syn na otce? Nechal jsem myšlenky odplout vysoko nad mou hlavu až tam, kde hvězdy utvářely svá jedinečná souhvězdí. Snad, pomyslel jsem si, snad jednou dokážu být Karlovi otcem, kterého si Eliška pro něj kdysi vysnila.

Ráno mě probudilo kohoutí kokrhání. Když jsem scházel z podkroví po schodech dolů, ucítil jsem vůni smažené cibulky a vajec.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem a vstoupil do světnice.

„Dobré ráno, ospalče,“ odpověděl mi Jan. „Dnes jsem tě ještě nechal prospat, ale zítra už budeš vstávat se mnou,“ loupl po mně okem. „Teď hybaj ven a v sudu za chalupou se opláchni. Ručník a mýdlo jsem ti nechal položené na zápraží.“

Nestihl jsem se ani pořádně rozkoukat a už jsem stál venku na terase. Bylo překrásné slunečné ráno. Paprsky nestydatě obepínaly mé holé paže i hruď a já na chvíli přivřel oči, abych si vychutnal jejich přívětivé teplo. Ptáci vysoko v korunách stromů pěli své oslavné písně a mě napadlo, jak by se tu asi líbilo Karlíkovi a mojí Elišce. Tu myšlenku jsem však rychle zaplašil. Byla stále ještě příliš živá a až příliš bolestná na to, abych ji dokázal unést.

Ponořil jsem ruce do chladivé vody v sudu a nabral ji do dlaní. Bylo příjemné cítit chlad na očích i spáncích. Zajel jsem vlhkýma

rukama do vlasů i vousů a pak se rozhlédl kolem sebe. V tu chvíli jsem se musel sám sobě zasmát. Koho pak by tu asi tak, kromě srnek a zajíců, mohl pohoršit pohled na můj nahý zadek?

Rychle, abych si to snad nerozmyslel, jsem se vysvlékl a skočil do sudu s vodou. Byla studená, ale ne úplně ledová. Po chvilce

jsem cítil, jak se mé napjaté svaly začínají uvolňovat. Sud byl velký tak akorát. Svým rozměrem spíš připomínal malou káď. Seděl jsem v podřepu a pozoroval okolí. Bylo tu nádherně. Okolní

svahy byly hustě pokryty stromy a jen sem tam se mezi nimi mihl šedostříbrný stín skal. Zaposlouchal jsem se do ševelení větru a najednou jsem měl pocit, jako bych v jeho šepotu zaslechl přímo z protější stráně vodopád.

„Jo, jo,“ pokyvoval hlavou Jan, a přitom k vajíčkům na cibulce

přikusoval chléb namazaný silnou vrstvou bělavého másla. „Vodopád tam je. To jsi slyšel dobře. Někdy, když se vítr natočí tím správným směrem, je slyšet, jak voda dopadá na kameny pod ním.“

„Rád bych se tam někdy podíval,“ řekl jsem.

„Podíváš se tam,“ odpověděl mi. „Nejdřív se ale pustíme do práce, kvůli které jsi sem přišel.“

Neměl jsem ani v nejmenším tušení, jak by mi práce na Janově zahradě mohla pomoct s mým životem. Ve starém Zahradníkovi

však bylo něco, co mi nedovolovalo pochybovat o jeho metodách. Byl jsem rozhodnutý se znovu pevně postavit na nohy a dát svůj život do pořádku. Ostatně proto jsem se vydal sem do hor. Nechtěl jsem zklamat Karlíka ani otce. Nemohl bych se jim podívat do očí, pokud bych selhal a nedostál slibu, který jsem jim oběma před odchodem dal.

Jan se na mě zkoumavě zadíval. V jeho pohledu jako by se v tu chvíli odrážela moudrost všech věků. V tom okamžiku to nebyly oči starého muže. Jejich zelená barva se projasnila a já měl najednou dojem, že hledím do tváře mladíka mladšího, než jsem byl sám.

„Víš,“ začal. „V semenech, o kterých ti chci dnes vyprávět, je ukrytá ohromná síla, odvaha i touha po životě. Je to síla, která není na první pohled vidět. Podívej,“ vzal do ruky malé, červenohnědé semínko, jež leželo spolu s ostatními v dřevěné misce uprostřed stolu. „Poznáš, co to je?“

„Bukvice,“ odpověděl jsem.

„Ano, správně. A víš, jak dlouho trvá buku, než dokáže vyprodukovat taková semena?“

Nevěděl jsem, a tak jsem jen lehce zavrtěl hlavou.

„Buku trvá padesát až osmdesát let, než začne plodit bukvice.

Vždy záleží na podmínkách, ve kterých se strom nachází. Pokud má dostatek všeho, co ke svému růstu a vývoji potřebuje, tedy

dostatek slunečního světla, vláhy, ochrany, živin, pak není třeba čekat tak dlouho. Jestliže jsou ale podmínky omezené, dočká se plodů mnohem později.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. „Osmdesát let? To není možné.“

„A proč by to nebylo možné?“ otázal se Jan.

„To je přeci strašně dlouhá doba.“

„To máš pravdu,“ pokýval hlavou starý Zahradník. „A přesto, když se podíváš na protější stráň, je plná vzrostlých, silných buků. Některé stromy jsou staré i čtyři sta let.“

Byl jsem tou informací ohromen. V životě by mě nenapadlo, že k tomu, aby na zem dopadla obyčejná bukvice, je třeba tolik času. Musel by uplynout celý jeden lidský život, aby takový strom, který někdo zasadil, začal plodit.

„A pak je tu další zajímavost, kterou tito velikáni dobře střeží. Bukvice se nerodí každý rok. Semenné roky se opakují po čtyřech až osmi letech.“

Teď už jsem byl skutečně vyveden z míry.

„Měl jsem dojem, že jsme je jako děti sbíraly vždycky na podzim.“

„Ano, pokaždé nějakou tu bukvičku pod spadaným listím najdeš, ale v letech hojnosti, které se pravidelně opakují, je jejich sběr

o poznání snazší,“ usmál se a podal mi lesklý oříšek, kdysi ukrytý v pevné, lehce pichlavé slupce. Vzal jsem ho mezi prsty a pozorně jej prohlížel. Jak málo stačilo k tomu, abych se na něco tak obyčejného, čím pro mě až doposud bukvice byla, začal dívat jinak.

Po snídani mě vzal Jan do své zahrady. Procházeli jsme úzkými udusanými uličkami a on mě seznamoval s jednotlivými bylinami, plodinami, zkrátka se vším, co na jeho zahradě rostlo. Stále ještě mi nebylo jasné, jak by mi květiny, mrkev, cibule nebo pletí plevelu dokázalo pomoci se vyrovnat se ztrátou mé milované ženy. Copak mi nějaké hrabání se v hlíně může vrátit moji Elišku? Ty chvíle, kdy jsem byl obyčejně šťastný? Kdy jsme tvořili skutečnou rodinu, a ne jen to, co z ní teď zbylo? Do očí se mi vedraly slzy a já se zhroutil na zem mezi záhony.

Plakal jsem a nemohl přestat. Cítil jsem takovou bolest, zlost na řidiče, který to všechno zavinil! Jak je možné, že on žije dál a ona ne?!

Jan stál opodál a sledoval tu scénu. Nezasahoval, neuklidňoval mě. Nechal mě plakat a prožívat můj vnitřní bolestný boj. Zaryl jsem ruce hluboko do hlíny a pak znovu a znovu. Jako bych se tam snad snažil najít něco, co by mi v mém trápení alespoň trochu pomohlo. Ale nebylo tam nic. Jen tmavá, vlhká hlína. Špinavýma rukama jsem si otřel uplakané oči a pomalu vstal. Jan na mě stále hleděl, ale nic neříkal. Mlčky jsem se došel umýt a pak se vrátil zpět do zahrady.

„Nechápu,“ začal jsem trochu kostrbatě, „jak by mi mohla tvá zahrada a práce v ní pomoci vyrovnat se s tím vším, co mě tíží? Kytky ani plevel mi ji nevrátí.“

„V tom máš naprostou pravdu, Jaroslave,“ odvětil Jan. „Nic a nikdo na světě ti nemůže vrátit tvou ženu. Je pryč a to nezměníš.

Jediné, co můžeš změnit, je tvůj vlastní přístup. To, jak se k celé situaci postavíš. Je jen na tobě, jestli se vrátíš zpět k pití a necháš v pijáckém oparu zmizet veškerou bolest a spolu s ní i svého syna, nebo se rozhodneš svou ztrátu přijmout a naučíš se s ní žít. V hloubi každého utrpení je ukryté semínko velké odvahy, kterou je třeba objevit, aby se člověk mohl v životě posunout dál.“

Naslouchal jsem jeho slovům, a i když bolest, kterou jsem ještě před chvílí prožíval, jen velmi pomalu odeznívala, věděl jsem, že ve všem, co právě řekl, má pravdu. Mohl jsem se zlobit na osud, na nepozorného řidiče, na život, na sebe, na celý svět. Mohl jsem odsud odejít a dole ve vsi zapadnout do příjemné hospůdky, kde bych svůj žal dokázal během několika minut utopit v panácích rumu. Mohl jsem si nalhávat, že na tohle všechno mám právo. Mohl jsem trpět a klidně z toho všeho zešílet. Věděl jsem však, že tohle nechci. Nechtěla by to ani Eliška. A právě myšlenka na ni byla tou, která mě, jako jediná, dokázala poslední dny držet od lahve s pitím. Musel jsem to alespoň zkusit! Pro ni, pro Káju, a nakonec i sám pro sebe.

„Přišel jsi sem,“ přerušil Jan mé úvahy, „abys poznal moudrost ukrytou v učení Zahradníků duše. Myslím, že právě teď nastala ta chvíle, kdy jsi schopný, a hlavně ochotný naslouchat tomu, co bych ti rád předal.“

„Kdo jsou to vlastně ti Zahradníci duše, o kterých mluvil můj otec a teď o nich mluvíš i ty?“ zeptal jsem se tak dychtivě, jako by snad tato jediná odpověď dokázala uzdravit mé bolavé srdce.

„Zahradníci duše přirovnávají lidskou duši k zahradě. K zahradě plné krásných květin, která buď vzkvétá a my se v ní pak můžeme kochat nádhernými pestrobarevnými květy, vdechovat opojnou vůni bylin a ukrýt se do konejšivého stínu vzrostlých stromů v horkých letních dnech, nebo k takové, o kterou nikdo nepečuje a jejíž někdejší krásu zastínil plevel pokrývající a dusící vše živé,“ na malou chvíli se odmlčel a když zjistil, že mu věnuji svou plnou pozornost, pokračoval. „Podle Zahradníků duše je stejně tak důležité to, jak se staráme o svou zahradu, i to, jak pečujeme o svou duši. Duše a zahrada jedno jsou. Necháme-li prorůstat naši zahradu plevelem, zahyne. Stejně tak jako naše duše, když dovolíme toxickým myšlenkám, strachu a obavám, aby otrávily naši mysl.“

Naslouchal jsem jeho slovům, která ve mně zvláštním způsobem rezonovala. Jako by má vlastní mysl, má zahrada prahla po tomto učení, stejně jako květina prahne v horkých letních dnech po kapkách životodárné vody.

„Kdysi jsem dostal radu, kterou bych dnes rád předal i tobě,“ pokračoval Jan. „Tehdy jsem i já byl učněm starého Zahradníka duší a naslouchal jsem jeho slovům stejně dychtivě tak, jako nyní ty nasloucháš těm mým. Nejprve jsem si nebyl jistý, jak a zda vůbec by mi mohla být jakákoli přirovnání k zahradě nápomocná, ale rozhodl jsem se odhodit předsudky a naslouchat moudrosti, které se mi tehdy dostávalo.“

Uvědomil jsem si, že mě mírně překvapilo zjištění, že i Jan byl kdysi v situaci, kdy sám potřeboval vyhledat pomoc Zahradníků duše. „Když začínáš s péčí o svoji zahradu, dlouho to vypadá, že se vůbec nic neděje se semínkem, které jsi zasadil do kypré hlíny, je však třeba být trpělivý. Myšlenka i nový návyk potřebuje svůj čas stejně jako každá rostlina, kterou se rozhodneš vypěstovat. Pokud nebudeš věřit samotnému procesu a semínko ze země vydloubneš předčasně, nedočkáš se květu ani plodů. Všechno, co zasadíš, potřebuje tvoji péči. Máš za to zodpovědnost. Nezáleží na okolnostech, ani na druhých. Je to jen o tobě, o tvém přesvědčení a přístupu. Ty musíš vědět, proč to celé děláš. Proč ses rozhodl zasadit právě toto semeno? Proč chceš získat tuto vlastnost, dovednost, tuto věc, tento styl života? Jak bude vypadat tvůj život, až semínko pevně zakoření a začne se natahovat ke slunci? Budeš tam, abys mu byl v jeho počátcích oporou? Je to skutečně to, co si přeješ, co chceš, po čem toužíš? Přinese to dobro nejen tobě, ale i ostatním? Tohle a mnohem víc jsou otázky, na které si musíš před výběrem semene odpovědět. To ty sázíš, ty budeš i sklízet. V zahradách duší neroste nic náhodně a zároveň v nich neexistuje chyba. Proto buď ve své volbě rozvážný, neuspěchej ji. Uvědom si, že za kouzelné semeno, které od života získáš, neseš odpovědnost ty. Ty a nikdo jiný! Budeš-li se o něj starat s láskou a péčí, pokvete a ty pak získáš za odměnu to, po čem toužíš. Necháš-li se ale strhnout obavami, strachem, nedůvěrou, leností, semínko zemře a spolu s ním umře i kus tebe. Umře tvé odhodlání, tvá sebedůvěra. Pokaždé, když zabiješ své vlastní odhodlání, svoji důvěru, víru ve šťastný konec, buduješ kolem sebe nepropustnou zeď z plevele a trní, kterou pak bude těžší

a těžší při každém dalším pokusu znovu prorazit. Tohle je to, co bys měl mít na paměti před tím, než vložíš kouzelné semeno do půdy ve své zahradě.“

Stál jsem uprostřed zahrady a nechával na sebe působit Janova slova. Síla v nich ukrytá jako by bystřila mou mysl a zároveň ve mně probouzela něco hluboce ukrytého. Cítil jsem, jak mi tělem proběhla vlna vzrušení a do krve se vyplavila touha. Touha po životě. V tu chvíli jsem věděl, že pokud vytrvám, pokud se nepoddám splínu a bolesti, jež opanovaly můj život od chvíle, kdy jsem se dozvěděl tu strašlivou zprávu o tom, že má drahá Eliška už nežije, dokážu změnit svůj i Karlíkův život.

Starý zahradník se na mě zadíval zkoumavým pohledem a mírně potřásl hlavou. I on zahlédl nepatrnou proměnu, která se v tu chvíli odehrála v mé duši.