KONEC RODU
Den v Locarii se probouzel do dalšího ze zdánlivě nekonečné řady mírumilovných dní, jaké Aurivia znala po staletí. Sluneční paprsky, ještě jemné a zlatavé, pronikaly vysokými okny královské ložnice v bělostném hradě Kaelenů a kreslily na podlaze z leštěného dřeva hravé obrazce. Vzduch voněl čerstvými květinami z hradních zahrad a vzdáleným zpěvem ptáků.
Královna Amara, jejíž ohnivě rudé vlasy v bohatých prstýncích kontrastovaly s bělostí polštářů, odpočívala na velkém lůžku s nebesy z těžkého zeleného sametu, protkaného zlatou nití. Její krása, i přes pokročilé stadium těhotenství, které jí ubíralo na lehkosti pohybu, byla stále dechberoucí. Modré oči, tak odlišné od jantarového pohledu Kaelenů, byly však nyní zastřeny stínem únavy a tiché úzkosti. Jedna ruka jí něžně spočívala na vzdutém břiše, kde se chvěl nový život – první královský potomek, dědic trůnu Aurivie.
U jejího lůžka seděly dvě ženy. Starší, s laskavou tváří a uklidňujícím úsměvem, byla její komorná, lady Elina. Druhá, mladší, s vážným a soustředěným výrazem, byla Samia, kněžka bohyně Samiry, patronky plodnosti a řemeslníků, která byla přítomna, aby královně poskytla duchovní podporu a dohlédla na posvátnost blížícího se okamžiku.
„Jen klid, má paní,“ šeptala Elina a upravovala královně polštář. „Jste silná a zdravá žena a váš rod je známý svou houževnatostí. Všechno bude v pořádku, uvidíte.“ „Kéž bys měla pravdu, Elino,“ povzdechla si Amara a její pohled zabloudil k oknu. „Ale tohle je… prvně. A je to dědic Aurivie. Celá země čeká. Mám takový strach.
Co když něco nebude v pořádku?“ Její hlas se lehce chvěl. Samia, kněžka, se jemně dotkla její ruky. „Bohyně Samira je s vámi, královno. A všichni bohové Aurivie bdí nad rodem Kaelenů. Dítě bude silné a zdravé, uvidíte. Modlíme se za to v Pantheonu dnem i nocí.“ „Děkuji vám oběma za vaše slova,“ usmála se Amara trochu nuceně. „Pokusím se být statečná.“ Vtom ucítila první silnější stažení. Zalapala po dechu. Elina a Samia si vyměnily rychlý pohled. Očekávání, které viselo ve vzduchu, náhle zhoustlo.
Před dveřmi královniných komnat nehybně stáli dva strážci v lehkém, ale pevném brnění Kaelenské gardy, jejich tváře byly vážné a soustředěné. I oni, stejně jako všichni v hradě a v celé
Locarii, dychtivě očekávali zprávu o narození prvního královského potomka.
Zatímco královna Amara bojovala se svými obavami a prvními porodními bolestmi, král Soren Kaelen seděl na svém trůnu ve velkolepém trůnním sále locarijského hradu. Byl to muž ve středních letech, jehož jantarové oči zděděné po předcích stále zářily moudrostí a laskavostí, i když v posledních měsících se do nich vkrádal stín starostí. Vlasy barvy tmavého medu mu již na spáncích protkávaly stříbrné nitky a pečlivě zastřižená bradka mu dodávala na vážnosti. Byl oděn v tmavě zeleném sametovém kabátci, zdobeném zlatým vyšíváním a znakem liškoorla, symbolem jeho rodu. Na krku mu visel jednoduchý zlatý řetěz s velkým vybroušeným jantarem.
Trůnní sál byl srdcem Aurivie. Vysoké klenuté stropy podepíraly štíhlé sloupy z bílého mramoru a na stěnách visely nádherné tapisérie, zobrazující klíčové momenty z historie země – Parcivalův příchod do údolí, objev drahokamů, založení Locarie, Lumiru předkládající plány Pantheonu. Uprostřed sálu stál na vyvýšeném pódiu trůn Kaelenů – zdánlivě jednoduchý, vyrobený z tmavého, leštěného dřeva vzácné horské borovice, ale zdobený jemnými intarziemi z perleti a malými, dokonale vybroušenými jantarovými kameny. Nad ním visel velký prapor Aurivie s liškoorlem uprostřed. Velká okna zalévala sál měkkým denním světlem a nabízela úchvatný výhled na město a řeku Locaru pod ním.
Král Soren právě trpělivě naslouchal stížnosti dvou obchodních cechů z Orovie, které se přely o práva na výkup nově objevené žíly vzácných růžových safírů. Jeho hlas byl klidný a rozvážný, když kladl otázky a snažil se najít spravedlivé řešení, které by uspokojilo obě strany a zároveň bylo v souladu se zákony Aurivie a principy, které zavedl jeho prapředek Parcival. Věděl, že i v mírumilovné zemi je třeba neustále dbát na spravedlnost a rovnováhu, aby se předešlo větším sporům.
O několik pater výše, v jedné z mohutných věží hradu, která nabízela strategický výhled na celé údolí, seděl ve své pracovně generál Darius. Byl to vysoký svalnatý muž, jehož tvář zdobily delší tmavé vlasy svázané v týle koženým řemínkem a pečlivě zastřižená bradka. I když Aurivia žila v míru po staletí, Darius, jako velitel královské gardy a nejlepší přítel krále Sorena, bral svou povinnost vážně. Jeho pracovna byla zařízena účelně – velký dubový stůl pokrytý mapami Aurivie a jejích hranic, plány obrany Locarie a hradu, svitky s výkazy o stavu zbrojnic a počtech mužů ve zbrani. Na stěně visela zbraň – dlouhý meč s jednoduchou, ale pevnou rukojetí, který byl symbolem jeho úřadu – a vedle ní štít s erbem jeho rodu. Byl oděn v klasickém aurivijském brnění z leštěné oceli, zdobeném na náramenících smaragdy, jak příslušelo jeho hodnosti. Právě podepisoval nějaké rutinní rozkazy a jeho čelo bylo soustředěně svraštělé. Občas pohlédl z okna, jeho pohled zalétl k jižní části města, kde tušil královniny komnaty, a v očích se mu mihla směsice očekávání a přátelské starosti o Amaru a Sorena. Zdánlivý klid toho dne však neměl trvat dlouho.
Generál Darius právě s povzdechem odložil pero, když dokončil podpis posledního dokumentu. Protřel si unavené oči a znovu pohlédl z okna své pracovny ve věži. Slunce stoupalo výš na oblohu a Locaria pod ním žila svým obvyklým, klidným tempem. V myšlenkách se znovu vrátil ke královně Amaře. Doufal, že vše probíhá dobře a že brzy uslyší radostnou zprávu.
V tu chvíli se ozvalo rychlé, naléhavé zaklepání na dveře jeho pracovny. Než stačil odpovědět, dveře se rozlétly a dovnitř vrazil mla-
dík, jehož hruď se divoce dmula a tvář byla zpocená námahou. Byl to Rayan, známý po celém hradě i městě jako nejrychlejší běžec Aurivie. Štíhlý, svalnatý, s krátkými světlými vlasy přilepenými k čelu a s bystrýma, modrýma očima, které teď zářily vzrušením. Byl oděn jen v lehké kožené tunice a přiléhavých kalhotách, aby mu nic nebránilo v jeho bleskovém pohybu.
„Generále Dariusi!“ vyrazil ze sebe Rayan udýchaně, ale v jeho hlase byla neskrývaná radost. „Zpráva od královny… od krále! Už… už je to tady!“ Darius okamžitě vstal, veškerá únava z něj spadla. „Co se děje, Rayane? Mluv!“ „Královna Amara… začala rodit, pane!“ oznámil Rayan a na tváři se mu objevil široký úsměv. „Král Soren mě posílá, abych vás ihned informoval. Máte se dostavit ke královniným komnatám!“
Generál Darius pocítil vlnu úlevy a radostného očekávání. „Výborně, Rayane! Dobrá práce!“ poplácal mladíka po rameni. „Na tohle jsme všichni čekali.“ Bez dalšího otálení si Darius upravil svůj opasek s mečem, hodil přes rameno lehký plášť a spěšně opustil pracovnu. Rayan, i když zadýchaný, ho s hrdostí následoval. Chodbami hradu se nesla ozvěna jejich rychlých kroků, které mířily k jižnímu křídlu, kde se nacházely komnaty královny.
Když dorazili před těžké dubové dveře královniny ložnice, které střežili dva napjatí gardisté, zjistili, že král Soren už je uvnitř. Zpoza dveří bylo slyšet jen tlumené zvuky – tiché hlasy žen, občasný královnin povzdech. Darius a Rayan se na sebe podívali. Teď už mohli jen čekat.
Čekání se zdálo nekonečné, i když ve skutečnosti uběhlo jen pár hodin. Slunce se přehouplo přes poledne. Napětí stoupalo. Pak se ale zpoza dveří ozval ten nejkrásnější zvuk, na který všichni čekali –slabý, ale jasný pláč novorozence. Darius si úlevou otřel čelo. Rayan se usmíval od ucha k uchu. Gardisté u dveří si vyměnili radostné pohledy. Po chvíli se dveře komnaty pootevřely a vyšla z nich usměvavá, i když unavená lady Elina. „Generále Dariusi, pane Rayane,“ oslovila je tiše, ale její oči zářily. „Král Soren vás zve dál. Královna Amara porodila… krásnou a zdravou dceru!“
Lady Elina podržela dveře a s uctivým úsměvem pokynula generálu Dariusovi a poslu Rayanovi, aby vstoupili. Komnata byla naplněna měkkým světlem a tichou, téměř posvátnou atmosférou. Vzduch voněl bylinkami, které kněžka Samia pálila v malé misce, a novým životem.
Královna Amara ležela na lůžku, opřená o vysoké polštáře. Byla bledá a vyčerpaná, ale v jejích modrých očích zářilo štěstí a nesmírná láska, když hleděla na malý uzlíček, který jí spočíval v náručí.
Král Soren seděl na kraji lůžka, jednou rukou něžně hladil královniny ohnivé vlasy a druhou se opatrně dotýkal drobné ručky novorozeněte.
„Dariusi, Rayane, přátelé,“ oslovil je král Soren a jeho hlas, obvykle tak pevný a královský, byl nyní plný dojetí. „Pojďte dál. Chtěl bych vám představit dědičku Aurivie.“
Generál Darius přistoupil blíž, jeho vysoká postava v brnění působila v jemně zařízené komnatě téměř nepatřičně, ale jeho tvář byla plná upřímné radosti. Rayan stál s posvátnou úctou kousek za ním. „Výsosti,“ začal Darius a lehce se uklonil. „Celá Aurivia se raduje s vámi. Je to… je to požehnání.“ Jeho pohled spočinul na malé tvářičce v peřince. „Je nádherná.“
Novorozená holčička měla několik pramínků jemných, tmavě rudých vlásků, které tak nápadně připomínaly matčiny. Její drobná ústa se pohnula a vydala tichý, spokojený zvuk. „Děkujeme ti, Dariusi,“ usmála se královna Amara, její hlas byl slabý, ale šťastný. „Dali jsme jí jméno Nolara.“
„Nolara Kaelen,“ dodal král Soren hrdě. „Budoucí královna Aurivie.“
„Ať jí bohové žehnají a dopřejí jí dlouhý a šťastný život plný moudrosti jejích předků,“ pronesl Darius slavnostně. Rayan jen přikyvoval, neschopen slova dojetím. „Blahopřeji, můj králi,“ obrátil se pak Darius k Sorenovi a přátelsky mu stiskl rameno. „Máš nádhernou dceru.“ Královna Amara se zasmála, i když trochu unaveně. „Ach, Dariusi, vy muži! Žena všechno protrpí, hodiny úpí v bolestech, a pak všichni gratulují muži!“ V jejích slovech však nebyla žádná
výčitka, jen láskyplné škádlení. Král Soren se k ní něžně sklonil, pohladil ji po vlasech a lehce ji políbil na rty. „Ale vždyť víš, má lásko, že bez tebe by žádná gratulace nebyla,“ zašeptal. „Děkuji ti. Děkuji ti za tento nejkrásnější dar.“ Jeho jantarové oči se leskly neskrývanou láskou a vděčností.
Všichni se na chvíli zasmáli a atmosféra v místnosti byla plná štěstí a úlevy. Začali tiše hovořit o oslavách, které se budou konat po celé Aurivii na počest narození princezny. O tom, jaké dary jí přinesou zástupci měst a spřátelených rodů, o hostinách a tancích. Zdálo se, že nic nemůže narušit tuto dokonalou chvíli.
Náhle však jejich rozhovor přerušil vzdálený, ale zřetelný zvuk –řinčení kovu, tlumené výkřiky a dusot mnoha nohou po kamenných chodbách hradu. Všichni ztichli a napjatě naslouchali. Zvuky sílily, blížily se. Byly to zvuky boje. Generál Darius se zamračil. „Co to má znamenat?“ Jeho ruka instinktivně sáhla k jílci meče na opasku. Rychle přistoupil k jednomu z vysokých oken ložnice, které vedlo na hlavní nádvoří. To, co uviděl, mu vehnalo krev do žil a z tváře mu zmizel veškerý úsměv. „U všech bohů!“ vydechl a prudce se otočil zpět do místnosti. Okamžitě tasil svůj meč, jehož ocel se zaleskla ve světle lamp. „Hrad je pod útokem! Nevím jak, ale nepřítel je uvnitř!“ Jeho hlas byl nyní opět hlasem generála – ostrý, velitelský, plný naléhavosti. „Musíme okamžitě bránit královnu a princeznu!“
Než však stačil vydat další rozkazy, nebo se král Soren vzmohl na odpověď, těžké dubové dveře královniných komnat se s ohlušujícím třeskotem rozlétly pod náporem zvenčí. Do místnosti vrazila první vlna útočníků – drsně vyhlížející válečníci v tmavých kožených zbrojích, potřísněných zaschlou krví, s divokým leskem v očích a tasenými zbraněmi. Na jejich hrubých štítech, rozdělených na černé a krvavě rudé pole, se zlověstně vyjímaly zkřížený stříbrný meč a sekera, pod nimiž se šklebila rudá hlava divokého kance s hrozivými kly. Královna Amara zalapala po dechu a její ruka instinktivně vystřelila k ústům. I když detaily erbu mohly být typické pro rod jejího bratra Boraka, ta surová bojovnost a symbolika Kamenného
pobřeží, které znala, byla nezaměnitelná. Ta symbolika, která kdysi slibovala spojenectví, nyní přinášela zradu a smrt.
Generál Darius neváhal ani okamžik. S válečným pokřikem se vrhl proti prvnímu útočníkovi, jeho meč se setkal s mečem nepřítele v jiskřivém střetu. Rayan, mladý posel, ačkoliv nebyl válečník, statečně popadl těžký svícen a postavil se vedle generála, odhodlaný bránit svou královnu. Dva strážci Kaelenské gardy, kteří stáli před komnatou, byli zjevně již přemoženi nebo zabiti.
Bitva v malé předsíni královských komnat byla krátká a brutální. Darius bojoval jako lev, jeho zkušenosti a síla byly znát, ale útočníků bylo příliš mnoho. Podařilo se mu skolit dva z nich, než ho jeden z nájezdníků zákeřně bodl zezadu pod žebra. Generál s bolestným výkřikem klesl na jedno koleno, ale stále svíral meč, snaže se chránit vstup do hlavní ložnice.
Rayan, kterého před okamžikem srazil k zemi tupý úder štítu do hlavy, se otřeseně probral. Svět se s ním na chvíli zatočil, v uších mu pískalo, ale adrenalin a dunění boje ho rychle probraly z omámení. S bolestným heknutím se opřel o zeď a s vypětím všech sil se postavil na roztřesené nohy. Právě včas, aby zaslechl královnin naléhavý hlas prořezávající chaos.
Král Soren, vidouc, že jeho nejlepší přítel a generál padá, a slyšíc další křik a řinčení zbraní z chodeb, pochopil, že situace je zoufalá. Tohle nebyl náhodný útok banditů. Tohle byla zrada. Zrada od těch, od kterých to čekal nejméně.
„Zataraste dveře!“ vykřikl na Elinu a Samiu, které se s hrůzou tiskly ke královně. „Rychle! A braňte královnu a princeznu za každou cenu!“
Sám se chopil svého královského meče, který visel u jeho lože –nádherné zbraně, jejíž rukojeť se leskla záře jantarových krystalků – a postavil se před Amaru a malou Nolaru, připravený na všechno. Jeho tvář byla nyní maskou chladného odhodlání, jantarové oči plály spravedlivým hněvem.
Královna Amara se s hrůzou v očích dívala na dveře, o které se zvenčí opírala těla statečné lady Eliny a kněžky Samie, snažící se je
udržet zatarasené nábytkem. Věděla, že je to jen otázka okamžiků, než útočníci proniknou i sem. Její srdce bušilo jako splašené, ale při pohledu na malý, bezbranný uzlíček ve svém náručí, na drobnou tvářičku své dcery Nolary s chomáčky ohnivých vlásků, v ní procitla lví odvaha matky. Nesmí dovolit, aby se jejímu dítěti něco stalo.
Něco dalšího o mNě a o mé kNížce:
