Jednorožec z Útulku

Romulanda

„Život je směšně vážnej a vážně směšnej –a nejlepší je si ho po*rat sám. Autenticky.“

Jednorožec z Útulku

Pohádka pro ty, co už dávno vědí, že se kouzla nedějí, když si je jen přeješ, ale když si je dojdeš odmakat v blátě reality. Na kraji světa – tam, kde končí všechny sliby, co někdo vyslovil a pak je zapomněl rychleji než heslo k e-mailu – stojí Útulek. Nenajdete ho v mapách. A rozhodně o něm nenajdete recenzi na Googlu typu: „Příjemný personál, doporučuji!“ Útulek není kniha. Je to proces. Zážitek, který se čte jako mejdan, kde ti někdo omylem vyloží karty, strčí do ruky rum a pak řekne: „Teď se směj, nebo se z toho zblázníš.“ Možná tady zhubneš smíchy, zesílíš emocemi a pak… možná pochčiješ trauma. Ne doslova. Ale nikdy neříkej nikdy.

Úvod autorky

pro všechny, kdo se smáli, i když to bolelo – a občas si při meditaci vzpomněli, že nepověsili prádlo, že si stihli zlomit ego, porušit dietní předsevzetí a taky ztratit nervy, řasenku anebo důstojnost v Lidlu

Možná jsi jako já. S nadhledem, protože jinak bys skončila na psychiatrii. Nebo už tam jsi, jen ti to ještě nikdo oficiálně neřekl. Tvrdá, když ti někdo naznačí, že jsi moc. Měkká jak převařený špagety, když tě někdo pochválí. Silná žena? Jo. Až na tenhle týden, měsíc… a vlastně celou pos*anou existenci.

A pak přišel život a řekl: „Hezký plán, zlato. Ale ty jsi ročník, co vyrostl na Smolíkovejch, tak si neslibuj moc.“ A všechno skončilo v batohu snů bez zipu – s ideály, sebeláskou na zkoušku a dva ezo-návody „Jak si přitáhnout hojnost“ (zatím ti přitáhly jen tři dny zácpy a jednu pokutu za parkování).

Tohle není kniha s návodem. Nečekej deset kroků ke štěstí. Krok jedna: Přestaň číst články o tom, jak být lepší verzí sebe. Krok dva: Nezabíjej nikoho. Zatím.

Protože život je směšně vážnej. A vážně směšnej.

Nebudu ti říkat, jak žít. Protože ty už žiješ. A to je občas takovej masakr, že si za to zasloužíš spíš medaili než další seznam úkolů.

PS: Musím přiznat, že jsem za rok a půl psaní Útulku prošla všemi fázemi autorské existence. Od euforie přes „tohle je geniální“ až po moment, kdy jsem chtěla rukopis spálit, popel sežrat a přitom ještě napsat na oblohu dýmovým písmem: „NEČTĚTE TO!“

Epizoda 1

Jednorožec a batoh snů

aneb třpyt nestačí, když ti z batohu čouhá bordel a z duše trauma

Existují chvíle, kdy máš pocit, že jsi konečně na správném místě. A pak jsou chvíle, kdy stojíš po kolena v blátě, kolem tebe pobíhá hysterická čivava a uprostřed všeho stojí Jednorožec, co tvrdí, že je tu jen na skok. Útulek byl přesně to druhé. A právě tady začal příběh, který sis neobjednala, ale dostaneš ho i s účtenkou.

Byl čtvrtek. Den, kdy se vracejí naděje, co si spletly výlet s emigrací. A spolu s nimi – on. Jednorožec. Třpytivý? Ano, ale spíš jako vánoční stromek v únoru. Ještě se blýská, ale už trochu smrdí jehličím a všem je trapné ho vyhodit. V očích měl dálky, které ztratily GPS signál a teď se řídily jen podle starých ran. Kopyta špinavá od reality, kterou se marně snažil zamést pod koberec. V hlavě hlasy: všechno je zkušenost, vesmír ví, co dělá. Jo, ví. Hlavně jak ti dát po hubě, když to nejmíň čekáš.

Vedle něj ležel batoh snů. Prošoupaný, bez zipu, s dírou velikosti druhého rozchodu. Uvnitř klasika: očekávání s prošlou lhůtou, seznamy vyškrtnuté osudem, svazek klíčů, které připomínaly cestu ke štěstí, ale ve skutečnosti otevíraly jen sklep s průsery. Navrch ještě leták na kurz sebelásky – upatlaný, oslintaný, ale pořád schovaný „na někdy“. A mapa, co si dělala, co chtěla. (Tichý sponzor: Realita.)

Jednorožec seděl v koutku, obklopený všemi těmi troskami, a věděl, že nejvíc bolí krásná slova, když jim uvěříš. A on jim uvěřil. Všem.

Právě v tu chvíli vešla ona. Paní Dokonalá. V jedné ruce termosku s kávou – silnou, černou, bez keců. Na druhé prsten, který nosila na schůzky se svým vyšším já, hlavně když to nižší selhalo. Podpatky ostré jako jazyk tchýně. Bižuterie cinkala rytmem: Vím, kdo jsem. A kdyby ne, aspoň u toho budu dobře vypadat.

Jednorožec polkl. Dvakrát. Třetí pokus už byl jen reflex. Opatrně pípl: „Půjdeme?“

Paní Dokonalá se zastavila, zvedla obočí tak ladně, že by se i sarkasmus zastavil a zatleskal.

„Já už jdu,“ odsekla. A pak dodala s ledovou přesností: „Ale ty si ten batoh zašij. Koukají z něj naděje, cpou se sušenkama a čekají na zázrak. A zázraky, zlato, se nedějou samy. Tohle není dovolená. Tohle je život.“

Podpatky cvakly. Sarkasmus zavířil. A parfém Zvládnu to sama se rozplynul ve vzduchu.

Jednorožec zůstal stát. Mlčel. Možná se pohnul. Možná jen vypadl další sen z batohu. V Útulku totiž, když se pohnou sny, někdo obvykle zakopne. A přesně v ten moment – bez varování – se z jeho zadku vyvalil luxusní výstřel. Ne prd, ale exploze třpytu a papírků. Konfety se rozletěly po místnosti a přistály na regálu Zapomenuté šance. Nikdo ani nemrkl. Protože to byl vlastně docela obyčejný čtvrtek.

Na druhém konci, mezi regálem Zapomenuté šance a skříní plnou výmluv, zaslechl Egouš Tvrďouš známý klapot podpatků. Ten rytmus – přesný, sebevědomý a zatraceně nebezpečný pro jeho ego. Zvedl obočí do svého oblíbeného cynického úhlu. „Ona je zpátky…“ zamumlal. Paní Dokonalá.

V hrudi mu něco zaskřípalo. Možná vzpomínka, možná emoce. Ale spíš chtíč, co se tvářil jako nezájem. Viděl její stín dřív než ji. Oblouk boků, podpatky, co mu kdysi přistály u hlavy, když tvrdil, že city jsou slabost. V koutku úst mu cukl úsměv – ten nebezpečný. A protože to byl Egouš, přesvědčil sám sebe, že to je jen vlhkost vzduchu. Urovnal si límec a začal přemýšlet, kterou masku nasadí dnes.

Útulek se nadechl. Příběh začal.

Epizoda 2

Egouš Tvrďouš aneb ten, co se přišel jen podívat – protože on přece do Útulku nepatří

Egouš nepřichází. Egouš se zjevuje jako kapitola vesmíru, co se píše sama. Dveře Útulku se otevírají, aniž by na ně sáhl – aura „já mám nárok“ funguje spolehlivěji než klíč.

Vpochodoval s postojem generála, který právě vyhrál válku proti sebereflexi, a rozlil po místnosti parfém jménem Sebeobdiv s jemným nádechem dominance. Sluneční brýle měl i uvnitř, protože jeho vlastní záře by prý mohla oslepit okolí. Věty začínal: „Já osobně si myslím…“ a končil: „… a kdo má mozek, dá mi za pravdu.“

Posadil se na lavičku, vytáhl zrcátko, zkontroloval si obočí a ušklíbl se: „Tak co tu dnes máme za tragédii? Zase si někdo spletl naději s realitou?“

Kočka Zítřek líně protáhla packy na parapetu a sykla: „Přišel ses podívat, nebo zase jen komentovat z tribuny?“

Nikdo si nepamatoval, kdy Kočka přišla. Prostě tam byla. Seděla na knihách o sebelásce, spala v krabici od sebelítosti a olizovala myšlenky, které se nikdo neodvážil vyslovit. Byla jako pozorovatel reality – s chlupem na duši a názorem, co nikdy neřekne nahlas. Egouš se jí bál. Tvrdil, že je alergický na chlupy. Ve skutečnosti byl alergický na pravdu.

Egouš se usmál patentovaným úsměvem, který by se dal registrovat jako kulturní památka arogance. „Já nikdy jen nekomentuju, kočko. Já konstatuju. Já totiž vím.“

Jednorožec v rohu mlčel. V batohu mu zašustil papír s nápisem, že ten, kdo ví, obvykle moc nemluví. Jenže před Egoušem se i moudrost raději schovávala jako introvert na diskotéce.

Za skleněnými dveřmi mezitím Paní Možná ladila svůj slavný seminář Rozhodnutí pro nerozhodnuté. Měla už pracovní název, playlist meditační hudby, co zněla jako tibetská koza po detoxu, i úvodní citát: „Cokoliv je možné. Nebo taky ne.“

Začne seminář včas? Možná. Stihne ho připravit? Možná. Ví vůbec, co chce říct? Možná.

Na dveřích visela cedule: „Nejsem nerozhodná. Jen dávám věcem prostor, aby se samy staly.“ (Poznámka tužkou: nestaly.)

Egouš si odkašlal a s úšklebkem pravil: „Paní Možná, to je ta pasivně toxická s úsměvem.“

Osel Odklad z kouta zabručel: „Že už to přece mělo být dávno.“ Jeho plánovací kalendář přitom končil rokem 2017 a od té doby všechno počká.

A tehdy se ozvaly podpatky. Paní Dokonalá. Její krok byl lehce křivý, ale zněl jako rozsudek. Bižuterie na krku zacinkala a vzduch v místnosti ztěžkl.

„Někdo tu má pořád potřebu komentovat to, co nikdy neunesl,“ řekla klidně.

Egouš se otočil – a na okamžik zapomněl i dýchat. Poprvé po třech letech mlčel. Jen na okamžik. Ten okamžik se protáhl. Viděl ji celou – její podpatky, bižuterii, ten ironický lesk v očích, který říkal já tě prohlídnu i s brýlema za deset tisíc. A najednou mu jeho slavná sebedůvěra připadala jako laciný parfém z tržnice – hodně křičí, ale stejně vyčichne.

Cítil, jak mu v hrudi něco zaskřípalo. Možná emoce. Možná vzpomínka. Ale hlavně chtíč, který se zoufale snažil tvářit jako nezájem. V koutku úst mu cukl úsměv – ten nebezpečný, co kdysi dostal dvě facky a zákaz vstupu do tří barů.

A pak to přišlo. Pronesl tónem, který by unesl i filmový trailer: „Já tě nekomentuju. Já tě sleduju. Protože ty jsi chyba v systému. Krásná. Nedosažitelná. A přesto… narušuješ můj signál.“

V místnosti nastalo ticho. Kočka Zítřek přestala příst. Jednorožec si decentně odkašlal. A i Paní Možná na chvíli vypadala, že se rozhodla.

Paní Dokonalá se usmála jemně – tak jemně, že by to oko běžného ega nikdy nezachytilo. Ale Egouš ano. Ucítil pnutí v hrudi. Něco, co nebyl reflux ani plynatost.

Už to vypadalo, že se rodí velká romance. Jenže Paní Dokonalá se naklonila blíž, tak blízko, že mohl spočítat třpytky v jejím očním stínu, položila mu ruku na rameno gestem něžným až nebezpečným… a pak zašeptala tónem ostrým jak břitva: „Neblbni,

zlatíčko. To, co ti tluče v hrudi, není láska. To je jen tvoje nafouklý ego, co pomalu praská.“

A odešla. Podpatky cinkaly o podlahu jako potlesk osudu.

Egouš zůstal stát se srdcem, v němž poprvé vznikla díra, do které nefoukalo jeho vlastní Já-vím-líp.

Fig. I.

Víla Všechno-je-v-pohodě

Epizoda 3

Když Víla zjistí, že „všechno je v pohodě“

jen na Instagramu

aneb jak kombucha bouchla, krystaly zradily a mantra selhala

Víla Všechno-je-v-pohodě byla mistryní v ignorování reality. Když hořel dům, pronesla: „To je jen teplo domova.“ Když jí spadla střecha na hlavu, špitla: „Vesmír mi tím dává znamení.“ V Útulku se rychle stala specialistkou na větu „všechno je v pohodě“ – což byla obvykle ta největší lež v místnosti.

Bylo ráno. Takové to ezo-ráno, kdy vzduchem voní levandule, na stole se pění domácí kombucha a Víla ladí své čakry. Seděla v lotosovém květu, který připomínal spíš lotos po bouračce na D1. Na čele přilepený ametyst, kolem rozhozená armáda krystalů, co už dávno rezignovala na službu: citrín měl výraz „dělej si to sama“, růženín se tvářil pasivně-agresivně a ametyst jen čekal, kdy ji trefí přímo do třetího oka.

Z reproduktoru zněla meditační hudba, která měla evokovat klid hor, ale spíš připomínala tibetskou kozu po třetí směně v nonstopu. Víla se nadechla, nebo to aspoň předstírala – protože už po třetím nádechu přemýšlela, jestli ten růženín není jen drahý šutr z čínského e-shopu.

„Všechno je v pohodě… všechno je v pohodě…,“ opakovala mantru, zatímco koutkem oka sledovala podezřele bublající kombuchu. A pak to přišlo. PFFFFFFFF!

Lahev explodovala jako potlačené trauma na rodinné oslavě. Lepkavý ezo-vodopád zalil nejen Vílu, ale i krystaly. Citrín uraženě zajel pod gauč, růženín jí přistál na noze a ametyst dopadl přímo do třetího oka.

„Do prdele!“ vyhrkla, což rozhodně nebyla mantra z kurzu Jak mluvit s Vesmírem bez vulgarit. Vzduch se naplnil pachem octové limonády, zoufalství a rozmočených afirmací.

Do místnosti nakoukla Kočka Zítřek, protáhla se a líně zamňoukala: „Měla sis to vyřešit včera, bejby.“ A zase zmizela.

Jednorožec si z batohu vytáhl kus papíru a poznamenal na něj: Kdo hledá klid, najde chaos – a kdo hledá chaos, dostane kombuchu do ksichtu.

Samozřejmě, v tu chvíli dorazil Egouš. Sluneční brýle, krok generála ega a parfém Sebeobdiv. „Tak co, Vílo? Vibrace nějak moc vysoko, co?“ Ušklíbl se – a málem uklouzl na mokré podlaze. „Vidíš? Realita tě vždycky dostane. A jestli chceš, vysvětlím ti, jak se řeší problémy bez krystalů a kvašených sraček.“

Víla k němu vzhlédla – vlasy slepené kombuchou, ametyst v klíně, oči rozzuřené. Už už se nadechovala k duchaplné odpovědi, ale místo toho vyprskla smíchy. Hystericky, opravdově, tak že jí po tvářích tekly slzy – jestli to byla voda, kombucha nebo emoce, už nikdo neřešil. Krystaly cinkaly, růženín simuloval klinickou smrt a citrín se pod gaučem třásl, že přijde další vlna.

„Víš co, Egouši?“ vydechla mezi smíchem. „Dneska je to fakt v pohodě. Protože nejlepší očista není meditace, ale smích… a pořádná sprcha.“

Egouš zamrkal. Na okamžik vypadal, že mu ego praskne v půli. Pak protočil oči jako Hurvínek, ale koutky mu cukly. „No dobře… ale ten bordel si vytřeš sama.“

Víla se zvedla, klouzavým pohybem připomínajícím jogína na banánové slupce, a zamířila pro mop. Za sebou nechávala stopy ezo-fiaska, ale v očích jí konečně svítil klid. Protože všechno je v pohodě není stav mysli. Je to schopnost zasmát se, i když ti kombucha vybuchne přímo do obličeje.

Jednorožec si poznamenal do deníku: Když bouchne kombucha do ksichtu, narodí se někde ve vesmíru nový ezoterik. A když ne? Aspoň máš vyčištěný póry.

Jenže pak se stalo něco, co už neunesl ani ezo-vesmír. Kombucha se pomalu rozlila až k zásuvce. A celý Útulek zhasl.

Tma. Ticho. Jen vzdálené prskání elektřiny. A Kočka Zítřek líně dodala z kouta: „A dnes jste bez wifi, miláčkové… a z toho se posereme všichni.“