Julie Staníková
Skleněné prázdniny
První ročník na obchodní akademii skončil bez potlesku, bez kytek a oslav. Vysvědčení jsem si na převzala jako účtenku – žádné překvapení, žádná radost. Na lavici po mně zůstala tupá tužka a kresba schodů, kterou jsem nedokončila.
Spolužačky se objímaly ve vestibulu a slibovaly si, že se budou navštěvovat, půjdou spolu na párty a vyrazí na kola. Některé plánovaly fesťáky, jiné kempování s klukama. Mně se mezitím rozvázala tkanička, a tak
jsem místo loučení poklekla a začala ji vázat. Možná to byla náhoda, možná ne. Když jsem se narovnala, byly už pryč.
Jen Mára ještě čekal před školou. Chodil na technické lyceum nedaleko mojí školy. I když se naše cesty rozešly, pořád jsme si na sebe dokázali najít čas. Občas mě vytáčel svými trapnými vtípky, ale i tak zůstával mým jediným opravdovým kamarádem. Byl to typ člověka, kterého se jen tak nezbavíte. Vždy byl samá modřina. Říkával, že se pere s klukama ve škole, ale bylo to tak často, že jsem mu přestávala věřit. Mára nebyl rváč. Nebyl ani silák. Byl spíš jako plyšový medvěd, kterému někdo začal párat švy. Už nebyl kulička jako dřív, trochu se vytáhl, trochu ztratil lesk, ale pořád měl v sobě něco, co se vám chce ochraňovat.
Právě se marně pokoušel vytřást sušenky z automatu.
„Tak, zas další prázdniny, Méďo,“ řekl, když mě zpozoroval.
Přikývla jsem, ale neusmála se. On taky ne. Oba jsme na zádech nesli roční vyčerpání – jako neviditelný batoh, co tlačí mezi lopatkami i ve spánku. Vzala jsem ho kolem ramen a společně jsme se vydali oslavit konec školního roku na piknik.
V lese bylo ticho, jaké bývá jenom v posledních dnech června – ticho, které trochu voní po borovicích. Nikdo nechce slavit konec školního roku ve společnosti stromů. Tedy až na Medu a Máru, kteří seděli na rozprostřené dece, mezi nimi dvě limonády, zbytek jahodové marmelády, máslo a pár piškotů, co už lehce navlhly. Slunce jim na nohách kreslilo zlaté šupiny.
„Když zafouká vítr,“ řekla Meda a zaklonila hlavu, „stromy šeptají. Škoda, že jim nerozumím.“
„Já jo, prej seš zrzatá jak veverka a trošku smrdíš,“ uchechtl se Mára a zakousl se do piškotu. Meda protočila panenky a zamyslela se.
„Nebo si myslí, že jsme se sem přišli schovat. Co kdybychom se tu zabydleli? Jako dva Robinsoni,“ nadhodila.
„Blbost, to bych neměl čokoládu, AC/DC a jak bych si nabil mobil? Schovat se tu ale můžeme. To moje vysvědčení není žádná sláva. Domů s ním nechci. Možná si s ním tady v lese utřu zadek.“
Oba se zasmáli, ale Márův hlas už nezněl vesele.
Byla z něj cítit jakási nejistota… jako když skočíš do vody a nevíš, jak hluboko je dno.
Meda si zula boty a zabořila prsty do mechu. V dálce
šuměla silnice první třídy, ale tady bylo všechno pomalejší. Čekala ji těžká chvíle, musela svému kamarádovi pomoct. Váhala. Pohrávala si s klacíkem, kreslila do hlíny smyčky a kolečka. Nakonec se přece jen nadechla.
„Máro,“ začala tak opatrně, jako kdyby šlapala po skle, „vím, co ti dělá tvůj táta.“
Mára strnul. Jeho pohled se upíral do země.
„Ty monokly,“ pokračovala, „nejsou od sourozenců, ani z fotbalu.“
Mlčel. Ticho viselo ve vzduchu, jako by se sám les bál nadechnout.
„Nemusíš nic říkat,“ dodala. „Jen… nechci dělat, že to nevidím. Protože to bolí i mě.“
Mára sklonil hlavu. Na tuto konverzaci nebyl připraven, ale popravdě – kdo by byl? Věděl, že Meda je jeho nejstarší kamarádka, pomalu k ní měl blíž než k vlastním sourozencům.
„Někdy si přeju, aby to fakt byl fotbal. To by aspoň mělo vysvětlení. Ale tohle… tohle je jen bezdůvodný násilí, co si hledá snadnou oběť, na který si vylije zlost.“
Zamrkal. Pomalinku odložil limonádu a promnul si skelné oči.
„Nevím, jak se mám doma chovat. Můj otec je alkoholik, nevypočitatelnej, nebezpečnej. Nejdřív dělám, že nic. Pak, že jsem silnej. A nakonec, že mě to nezajímá.“
Na chvíli zavládlo ticho, do kterého zpívali jen ptáci.
„Myslím,“ začala Meda a dívala se před sebe, „že je jednodušší bejt naštvanej než smutnej. A když vyrosteš, už nepoznáš rozdíl. Stejně jako tvůj otec. Nejspíš se utápí ve smutku. Je to ubohý, Máro, ale ty za to nemůžeš.“
Mára se ztrápeně usmál. „Ty jsi dneska nějaká chytrá.“
„Spíš seš dneska hloupej ty,“ usmála se, ale oči se jí leskly smutkem.
Znovu zmlkli. Čas se mezi nimi natahoval jako žvýkačka. Meda pocítila touhu se také svěřit. Možná jen aby mu odlehčila a přivedla ho na jiné myšlenky. Ale ani pro ni to nebylo nic lehkého.
„Mám pocit, že mě nikdo nemá rád. Vždycky se snažím, a přesto jsem pořád… sama. Každej rok mě někdo opustí. A každej rok jsem přesvědčenější, že je to moje chyba.“
Mára chvíli nic neřekl, jen Medu zkoumavě pozoroval, jako kdyby měla odpověď na svou otázku přímo na čele. Po chvíli otevřel krabičku a podal jí piškot.
Vzala si ho. Zakousla se a zkřivila obličej. „Je hnusnej, úplně mokrej. Kdybys mě tak radši dobrou radou nakrmil.“
„Všechno bude dobrý, Méďo,“ řekl a podal jí další. Byl namazaný marmeládou. Usmála se. „Ten je lepší.“
„No jasný, dal jsem si tu práci a hned chutná líp, co?“ poznamenal klidně. Meda si začínala všímat, že někam směřuje.
Pak jí ale podal třetí sousto - dva piškoty, mezi nimi marmeláda s máslem, krásně stisknuté jako burger. Harmonie chuti.
Ochutnala. Přivřela oči. „Ten je výýýbornej.“
Mára pokrčil rameny. „Protože jsem si na něm dal záležet. Spousta lidí nevěnuje přátelství dostatek energie a času. Proto jsou jako suchej piškot. Není na tom nic špatně, jen… prostě se to pak drolí.“
Meda si položila hlavu na kolena a snažila se chápat podstatu toho, co právě slyšela.
„Jenže já mám pocit, že většina lidí prostě za to nestojí. Že jsou… zkažení. Jako špatný jabka.“
Mára si lehl na záda a zíral do nebe.
„Jabka…“ začal zamyšleně. „Některý jsou vážně shnilý. To jo. Ale pak jsou takový, který se ti vejdou přesně do ruky. Voní po podzimu a křupnou, když je nakousneš. A některý jdou i zachránit. Když je uvaříš, když si s nimi dáš práci… jsou úžasný. Ne proto, že byly dokonalý. Ale proto, že jsi s nima něco udělala. Pomohla jim.“
Meda se zasmála. „Ty a to tvoje jídlo! Všechno je u tebe o jídle.“
„Ne, jídlo nech plavat. Jde o péči. Když se podíváš na nás dva, tak vidíš, jak hezky se o sebe staráme. To, co je obyčejný… může bejt skvělý, když si na tom dáš záležet.“
Dívala se na něj dlouho, zaujatě. Tak přece jen v něm nějaké to moudro bylo.
„Takže mám bejt jablko, co čeká na pečení?“
„Ne. Buď jablko, co voní už ze stromu. Ale když někdo
přijde, kdo se tě nebude bát nakrájet a dát do koláče, tak to klidně dovol. Protože koláče… jsou mňamka.“
Následoval výbuch smíchu. Tato filozofie se stala jedním velkým vtipem. Skvělý, i když je pořád tak trochu sama, dnes má někoho, kdo by z ní udělal jablečnej koláč. A to něco znamenalo.
Léto
Dva měsíce prázdnin skončily dřív, než začaly. Mára se podivně odmlčel. Slíbila jsem, že se do jeho problémů nebudu motat. Prý to zůstane jen mezi námi. Tak nevím, jestli jsem udělala dobře. Strávila jsem celé léto jen se ségrou Lízou a babičkou na tátově chalupě. Dům voněl dřevem a starými záclonami. Všechno bylo trochu křivé, tak trochu plesnivé, ale kouzelné. Občas jsme se vracely z chaty domů na víkend. Maminka si zřídila provizorní ložnici v obýváku, aby ji nesdílela s tatínkem. Spala dýl než dřív. Její tvář byla bledší, oči zapadlé a v pohybech byla nejistá. Táta nás občas navštěvoval, nosil s sebou ticho, které mu nebylo vlastní. Choval se divně. Moc nemluvil, jen tak seděl, podřimoval na lehátku, nebo pozoroval čmeláky. Dívali jsme se na sebe a četli si navzájem z očí. Mlčení se mezi námi stalo novým druhem porozumění.
Jednou jsem ho viděla na dvoře uprostřed zmačkaných papírů a účetní knihy. Neptala jsem se, ani jsem nemusela. Oči všechno prozradily. Jen tam seděl, jako by se snažil čísla pohledem smazat. Koncem července jsem si vzpomněla na Márova slova. Stal se ze mě totiž konečně jablečný koláč. Na prázdniny do jediné moderní vily ve vesnici přijela Monika z Benešova, krátkovlasá vtipná holka... famózní atletka. Žádný kluk nevrhal koulí dál než ona. Stala se z nás dvojka. Všude jsme chodily spolu, provokovaly jsme drňáky – tak si říkali místní výrostci. Jezdily jsme se spolu koupat do rybníka, trhaly jsme třešně, až nám zrůžověla všechna trička, která už nikdo nevy-
pere. Chodili s náma i drňáci. Jednoho dne se rozhodli postavit bazén. Ne ledajakou jámu, ale celých pět metrů na délku. Na louce za vesnicí vykopali základ, stěny vyložili drnem, a jako těsnění použili stará dvířka od kamen. Když se voda zkalila a začala smrdět, museli dvířka otevřít a hnědý kal vypustit. Smály jsme se jim, že vymysleli nejmenší a nejšpinavější koupaliště na světě, ale o týden později jsme se v něm s Lízou a Mončou koupaly. Vstupenka do bazénu ale nebyla zadarmo. Drňáci požadovali na oplátku těsnění v podobě kamenů. Každý, kdo přinesl pořádný kus, měl vstup zdarma. Samozřejmě že se některým holkám stačilo hezky usmát, dát pusu. Já ale radši hodinu pobíhala po lese a hledala pořádnej šutr. Jednoho večera mě holky z dědiny vytáhly na zábavu. Hrál tam místní idol, DJ Vláďa, a pouštěl starý vykopávky od Michala Davida po Lunetic. Hodila jsem na sebe babiččiny staré šaty, co kdysi nosila na věneček – trošku retro, trošku šik. Nalakovala jsem si nehty na modro a do copu zapletla třpytky od Moniky. Všichni tančili, smáli se, zpívali falešně a jedli chlebíčky. Najednou jsem se cítila svobodná jako kdyby se celý svět smrsknul jen na ten sál, hudbu a blikající disko kouli. Kluci měli rozepnuté košile, holky natupírované vlasy a já se smála tak, že mě bolela bránice. Ten večer jsem mohla být kýmkoli. Stačilo být.
Věděla jsem ale, že mám být doma do půlnoci jako bláznivá popelka a nechtěla jsem babičku zklamat. Hodinky jsem si ale schválně nevzala, a tak když Monča zahlásila, že bude půlnoc, zula jsem si o číslo větší lodičky a běžela přes mokrou trávu zkratkou přes hřiště. Zpocená, bosá, šťastná. A doma včas. Téměř. Toho léta jsem ještě mnohokrát musela použít
svůj trik. Stačilo jen vrátit hodiny o kousek zpět a babička mi to vždycky zbaštila.
Maminka na chatu nikdy nepřijela. Ve chvíli, kdy jsem se začala starat o Lízu, mi přenechala povinnosti i veškerou zodpovědnost. Dlouhé měsíce byla malátná, už ani nechodila hrát fotbal jak dřív. Když jsme se za ní přijely podívat domů, byla jako duch. Troska, loď uvízlá na mělčině, kterou zabydlují hlodavci, pavouci a jiné potvory. Vrak, který se bortí zevnitř. Věděla jsem, že se trápí kvůli tátovi a jeho dluhům. Bylo mi 17, chápala jsem, že je to matčin boj. Nemohla jsem za to ani já, ani moje malá sestřička a upřímně, až tak moc mě to nezajímalo. Možná jsem měla trochu i vztek, že se o nás nezajímá. Nebyla jsem jako Líza. Už jsem přestávala vidět dětskou duhu, která mi zkrášlovala svět. Líze bylo teprve devět a ještě nic nechápala. Často si se mnou kreslila a já v jejich výkresech hledala náznak znepokojivého. Nikdy jsem nic nenašla. Její duhy vypadaly stejně krásně jako dřív ty moje.
Táta jako tichý pozorovatel jen nenápadně kroužil kolem. Jednou jsem to ale nevydržela a vše mu vytkla. Můj nezvykle ostrý tón se otce překvapivě dotkl. Jakoby se na chvíli vzpamatoval a začal se snažit. Po měsících ticha na matku promluvil. Vyházel veškerý alkohol, dokonce i své pivo. Začal ji brát na procházky, večeře a já sledovala, jak se mámě po dlouhé době pohled zpřítomňuje. Její ruce se přestaly třást, hlas byl pevnější. Na konci prázdnin nás dokonce přijela navštívit na chalupu.
Poslední srpnový večer bývá vždycky podivně tichý.
Ulice zní prázdně, i když jsou plné lidí. Děti se vrací z výletů a připravují se na první dny školy. Seděla jsem na parapetu a koukala na chodník. Líza si dole balila aktovku, máma žehlila u televize. Přestože se všechno na oko vrátilo do normálu, cítila jsem neklid. Bála jsem se o Máru. Celé léto se neozval. Napsal jen jeden
stručný dopis:
Méďo, brácha vše zjistil. Víc řeknu osobně. Hezké prázdniny!
Nic víc. Neptala jsem se. Nechtěla jsem tlačit. Ale dnes… dnes už jsem to nevydržela.
Popadla jsem mikinu, klíče a bez ohlášení vyrazila směrem k němu.
Věděla jsem, že bude doma – měl v poslední době ve zvyku moc nevycházet. Už v červnu říkával, že mu svět venku připadá hlučný. Byl to zvláštní výrok od kluka, co miloval AC/DC, ale chápala jsem ho. V jeho tichu bylo víc křiku než v těch nejhlasitějších písničkách.
Zaklepala jsem dvakrát. Po chvíli se otevřely dveře. Mára měl na sobě vytahané tričko a rozcuchané vlasy, jako by právě vstal. Chvilku na mě jen koukal, ale když mu došlo, že nejsem přízrak, pevně mě objal, až mě vyzdvihl do vzduchu. Vypadalo to, že má radost, že mě vidí, stejně jako já jeho.
Márův pokoj se změnil. U zdi stála druhá postel. Na ní rozházené oblečení a diskman.
„Brácha,“ vysvětlil, když si všiml, kam se dívám. „Spí tu se mnou.“
„Ten dospělej?“ pousmála jsem se nad tou představou, ale Márovi to nepřišlo vtipné. Posadili jsme se na koberec, který jsme v dětství omylem zamatlali kana-
gonem. Chtěla jsem ho rozveselit, zeptat se na jeho léto, ale vzpomínka na náš poslední rozhovor před létem mi to nedovolila. Neviděla jsem na jeho tváři žádnou modřinu, ale i tak jsem se o něj pořád bála.
„Je to lepší?“ zeptala jsem se opatrně. „S tátou?“
Mára se na mě zadíval. Díval se dlouho, a pak přikývl.
„Řekl jsem to bráchovi,“ začal tiše. „Nejdřív se mi vysmál. Řekl, že přeháním, že jsem cíťa. Ale pak… pak jednou přišel domů dřív a slyšel to na vlastní uši. Viděl mě s rozbitou pusou. Už se nesmál.“
Polkl.
„Zavolal na sociálku. Táta dostal jen podmínku. Brácha se ošklivě pohádal s mámou, ta brečela, celou dobu dělala, že to nevidí… ale od tý doby už mě nikdo nebije. Táta skoro nemluví. Spí v obýváku na gauči.
A já… mám pokoj, kde nejsem sám.“
Seděla jsem mlčky. Z obrovské úlevy jsem měla chuť se rozbrečet.
„Máro,“ zašeptala jsem. „To je…“
„Jo,“ přikývl. „Já vím.“
Vstal, šel ke stolku a podal mi misku s gumovými medvídky. „Na oslavu. Už je to dobré Méďo, je po všem.“
Usmála jsem se. Poprvé za dlouhou dobu upřímně.
Vzala jsem si žlutého. „Citronovej?“
„Ten nejlepší,“ pousmál se a nabral plnou hrst. Jak nehumánní zacházení s medvídky, pomyslela jsem si.
„Teď očekávám všechny drby z té vaší dědiny. Doufám, že sis jich našetřila hodně.“
„Ještě aby ne.“ Uchechtla jsem se. „Říkáš to, jako bys mě neznal, piškote.“
Pustila jsem se do vyprávění o husách, co nás pro-
následovaly po dvoře, o Monice a DJ Vláďovi, o drňácích, o Lízou pokreslené zdi, která prý je moderním uměním. Mára se smál. Ne nahlas, ale tím svým klidným, vděčným smíchem, který říkal: jsem tady a slyším tě.
Čas se rozplynul. Venku se stmívalo, ale v pokoji bylo útulně. Kdesi na stole poblikávala lampička. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Možná hodinu. Možná dýl. Možná jen tolik, kolik bylo potřeba, abychom si připomněli, že jsme pořád tady. A já poprvé za hodně dlouho nemyslela na to, co bude. Stačilo vědět, že teď – právě teď – jsme spolu a v bezpečí.