„Případ Phoenix?“ zvedl Thumbry tmavá obočí. „To už tu dlouho nepadlo. Kolik to je, osm let?“
Tyler kývl. „Mám jistá podezření, že Staudingerova aktivita by s tím mohla souviset.“
„Blbost,“ odbyl ho Thumbry. „Hayden je magor, ale ne zas takovej. Párkrát jsme ho tu měli na stanici. Nepůsobí jako terorista.“
Nepůsobí? Co má tahle stanice za úroveň? Tyler kvapně otevřel Haydenovu složku. „Když se kouknete, tak prvotní… ehm… umělecká díla… lidí, co stáli za Phoenixem také nepůsobila podezřele, ale pak…“
„Tylere,“ utnul ho Thumbry. „Je to tvůj soused. Jestli tě to uklidní, jdi si s nim pokecat, a pak se vrať, když ti bude smrdět.“
Tyler zdráhal, ale přikývl. Řekl to jeho nadřízený. Ač si myslel svoje, musel držet jazyk za zuby.
„A vůbec, proč ne rovnou?“ nadhodil Thumbry. Tyler se podíval na hodinky. „Do čtyř je to ještě čtvrt hodiny.“
„Dej si volno. Ať se vyhneš tomu frmolu na konci šichty.“
Thumbry zaklepal na metr a půl vysokou stěnu a otočil se. Tyler si stoupl a vyprovodil ho pozdravem, jak by se mělo. Pozoroval svého nadřízeného kolébat se pryč po kancelářském sektoru stanice. Kotce jednotlivých pracovníků na sebe navazovaly jak plato bonboniéry. Tyler byl jedním z nich, ve své podstatě nepodstatný. Zatím. Sehnul se a sbalil složku o Haydenovi. Zaklapl počítač, naházel si svoje věci do tašky a opustil svůj stísněný přidělený prostor.
Na cestě do archivu mu zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zaprvé byl ve službě a zadruhé ho naučili dávat každému šanci. Přijal hovor.
„Tyler Chen?“ ozval se ženský hlas.
„Ano, to budu já.“ Tyler vešel do archivu a vrátil Haydenovu složku.
„Výborně,“ řekla žena. „Dostala jsem na vás kontakt od vašeho spolubydlícího. Příjemný mladý muž to je.“ Cože? Tyler svraštil obočí na přijíždějící výtah.
„Zmínil,“ pokračovala žena veselým hlasem, „že jste tvůrce.“
Tyler se nevěřícně usmál. „Opravdu? A já bych si býval myslel, že se za mě bude stydět. Jsem tvůrce. Proč voláte?“
„Chtěl byste jet na A-Spire?“
Tyler se rozesmál. Nastoupil do výtahu. „Tak to těžko. Víte, kolik stojí vstupenky?“
„Já se vás neptám, zda byste si chtěl zaplatit vstupenky. Já se ptám, zda byste chtěl jet.“
To jsou mi otázky. Tyler pozoroval klesající čísla pater a stoupalo mu podezření, že jde o nějaký žertovný hovor. „Prosím vás, kdo volá?“
„Doktorka Clorinda Sanhueza, vrchní technička baltimorské Galerie. Nabízím vám práci.“
Dveře výtahu se rozevřely v přízemí. Tyler téměř zapomněl vystoupit. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Znamenalo to to, co si myslel, že to znamenalo?
„Pozice hlavy ostrahy v Galerii. Váš spolubydlící zmínil, že máte několikaletou zkušenost u policie? U nás byste měl mnohem vyšší plat a byl byste na blízku tomu, co milujete.“
Tyler vyšel na vzduch a snažil se najít vhodná slova.
„Nemluvě o tom,“ dodala technička, „že byste doprovázel ředitele Browna do Rotterdamu. A ještě za to dostal prémie, samozřejmě.“
Ty kráso, ty kráso, ty kráso. Tyler to rozdýchával. A-Spire byla konference tvůrců společnosti Aspire, sen každého nadšence do kreativní umělé inteligence. Sjíždí se tam celosvětová tvůrcovská špička. A nejde jen o ně a o obrazy. Jako doprovod ředitele jedné z největších světových galerií by se mu zcela jistě nevyhnuly ani některé VIP akce. Ty kráso, ty kráso…
„Pane Chene?“
Tyler přešel silnici rychleji, než byl zvyklý. „Musím… musím o tom přemýšlet.“
„Bude vám stačit čas do zítra dopoledne? Pokud ne, máme další zájemce, kteří...“
„Ne,“ vyhrkl Tyler. „Zítra přijdu. Vyhovovala by vám desátá?“
„Vyhovovala. Domluveno. Tak na viděnou, pane Chene.“
Hovor skončil stejně náhle jako začal. Byla to jako rána bleskem, ale ani nehřmělo, ani nepršelo. Zcela odnikud ho zasáhla možnost změnit svůj život o několik obrátek. Ale… Tyler si nebyl jistý. Snil o tom jet na A-Spire už jako malý kluk. K policii ho ale vázala povinnost. Musel o tom přemýšlet. Hodně přemýšlet.
Dorazil ke svému domu a z fasády na něj shlížela podobizna starosty, jediný vtíravý element na organizované skladbě architektury. Do mysli se mu opět propašovala myšlenka na případ Phoenix. Něco si musel přiznat. Hayden Staudinger byl velmi silný faktor nabídku odmítnout.
Jakmile Jared uslyšel otevírání dveří, vystřelil z pokoje. Ani nezavřel dveře a už se postavil před svého spolubydlícího. „Čau, Tylere, prosim tě…“
Tyler zvedl zrak. Na tváři měl téměř až bezmoc. „No?“
„Volala ti nějaká Clorinda?“
Tyler kývl a opřel se o rám dveří. „Prý za to vděčím tobě.“
Jared si olízl suché rty. „No… jo… Co ti chtěla, prosim tě? Nepozvala tě někam…“
„Cože?“ Tyler vyvalil oči. Pak se krátce a srdečně zasmál. „Ne, nikam mě… tobě se líbí?“
Jared cítil krev ve tvářích. „Ne? Vždyť je tak o deset let starší. Ehm… co ti chtěla?“
Tyler vyčaroval úsměv potlačované radosti. „Nabídla mi zaměstnání. Jako vedoucího ochranky v Galerii Aspire.“
Jaredovi se zčásti ulevilo a zčásti chtělo hystericky smát.
„Proč se tak tváříš?“ zeptal se Tyler.
„Co bys řekl, že si o tom myslim.“
„Jarede, mohl bys…“ Tyler si promnul oči. „Mohl bys jednou být za někoho šťastný?“
„Jo, však já ti to přeju. Přeju ti být pěšákem megalomanský korporace živící se leností a krádeží duševního vlastnictví. A že bys tam něco měl ‚ochraňovat‘? Super! Říkám, že jsem vždycky byl fanoušek ironií.“
Tyler zkřížil ruce a zvážněl. „Zase jsme u tohohle? Zase jsme na tom, že podle tebe není kreativní umělá inteligence nic než nějaký stroj?“
„A copak neni?“
„Ne. Pro miliony lidí není. Kdo ti brání v tom dělat si svoje? Jestli si chceš čmárat, prosím, nikdo ti nebrání. To tě existence společností vývojářů kreativní umělé inteligence tak osobně uráží?“
„A co když řeknu, že jo?“ Jared napodobil Tylerovo postavení. „Co když řeknu, že když tu práci vezmeš, budeš pro mě jen zaprodanec? Jen korporátní krysa?“
„Čemu se mám zaprodávat? Pochop, že doba se posouvá. Jestli umělci jsou pro tebe ty magoři, co vyhodili do vzduchu Phoenix, tak prosim, můžeme sebou opovrhovat navzájem.“
Jared se zarazil. „Phoenix?“
„Tys o tom neslyšel? Art-terorismus? Bylo to po celým netu.“
„Já jsem nikdy moc nesledoval zprávy.“
Tyler zakroutil hlavou. „Před osmi lety někdo ve Phoenixu vypálil tamější pobočku Aspire. Celý datacentrum vyhořelo a ztratily se miliardy na majetku. Nemluvě o všech těch tvůrcovských programech, co tam byly uložený.“
Jared přikyvoval. „A ty si teď myslíš, že všichni umělci jsou teroristi.“
„Ne,“ řekl Tyler. „Jen ti, co si neumí hledět svého. Jako Hayden, mimo jiné.“
„Jasně, takže náš soused je součástí celokontinentální povstalecké aliance proti společnostem kreativní umělé inteligence.“
Tyler si ho chvíli měřil podezřívavým pohledem, pak ale usoudil, že jejich rozhovor už nabral příliš cynicismu. Zvedl ruce v obraně. „Dneska jsem do toho čuměl
celej den, možná mi to vlezlo do hlavy. Ale Phoenix a Baltimore patří pod Aspire, pod stejnou mateřskou společnost, takže zas tak divoká ta představa, že se tu někde—“
Stěny se začaly třást. Zemětřesení?
Ne, jde to zeshora. Bylo to, jak by o patro výše startovalo letadlo. Hučení, rezonující stropem. Vzduchem v bytě se nesl hluk a neviditelné vibrace.
Ryby! Jared vskočil zpět do pokoje. Akvárium se třáslo i s podstavcem. Ternus už dělal kroužky u klepající se hladiny a Yumflia málem narazila do skla. Tohle už Hayden přehnal.
Vyběhl z pokoje. „Co to je?“
Tyler mu věnoval pohled, který v sobě nesl shrnutí předchozí konverzace. Art-terorismus?
Rozlétly se dveře od Anetina pokoje a její zpola namalovaná tvář vykoukla ven. Růžová rtěnka jí utekla po tváři a na sobě měla stále tepláky. Jared si ani neuvědomil, že byla doma. Aneta se otočila na Tylera. „Zavoláš někoho?“
„Já jsem ten někdo.“
„Počkej!“ Anet zalezla zpět do pokoje.
„Půjdu taky,“ řekl Jared. Mně rybky nikdo trápit nebude.
„Fajn,“ Tyler zkřížil ruce. Podíval se ke stropu a zamračil se do LED zářivky. Jared pochopil, proč se jinak pořád usmívá jako na bannerech na ulici. Když mrazil pohledem strop jejich malého bytečku, se svými bezmála dvěma metry vypadal, že by ho zvládl rozebrat, aniž by se zpotil.
Aneta si utřela rty od rozmazané rtěnky a vystřelila z pokoje. „Pohár přetekl,“ řekla a následovala Tylera.
Než Jared zavřel dveře, oba už byli v půlce schodů.
Třásla se zem. Hayden dotáhl do extrému jak svou představivost, tak i jejich trpělivost.
„Hm,“ protáhl Tyler, když vyběhl ke dveřím Haydenova bytu. Byly otevřené.
„Asi je otevřen stížnostem,“ řekl Jared a bojoval se zadýcháním.
Aneta po něm vrhla pohledem. „Zaklepeme?“
„Myslíš, že nás uslyší?“ Tyler zakroutil hlavou. „Budeme muset dovnitř. Půjdu první.“
Ani jeden neprotestoval. Tyler vešel do hučícího bytu a Jared s Anet ho následovali jako zadní voj velké bitvy. Byt vypadal jinak, než ten jejich. Na první pohled si Jared všiml, že chyběly zdi tam, kde stojí dole v jeho bytu. Smrděl tam prach a omítka.
„Ta stavba nebyla povolená!“ zakřičel Tyler. „Haydene, měl jsi…“
Zarazil se. Zůstal stát jako zkamenělý na konci jediné stojící stěny.
Jared a Anet vykoukli zpoza jeho zad.
Byt byl rozbořený, sutiny poházené v kruhu pod pootevřeným oknem. Pruhované světlo zpoza žaluzií vrhalo stíny. Jeden z nich jim všem dominoval, dlouhý stín zprostřed kruhu.
Tam se totiž houpal Hayden pověšen za krk na laně.
Anet vyjekla. Tyler se vytrhl z opojení a zakryl jí zrak.
„Nedívej se,“ řekl Tyler a obrátil Anetu k sobě. Klekl si a podíval se jí do očí. „Nic se neděje. Jsem tu s tebou, nic se neděje.“
Anet kývala a Tyler ji odvedl. Jared by byl zaskočen jeho reflexy, ale ze dvou důvodů tomu nepřikládal ta-
kovou váhu. První byl, že Tyler je policista a dělá jen svou práci. Ten druhý byl ten, že byl již tak zaskočen Haydenem. Poprvé v životě viděl mrtvého člověka.
Věděl, že mu to stačí na to, aby ji nedostal z hlavy dalších několik dní. Tak ještě, že jsem dneska spal. Teď se to zas dlouho nestane.
„Jarede!“ Tylerův hlas ho donutil odtrhnout zrak od oběšence. „Vypni ten šílenej randál!“ Jared se podíval po rozbouraném bytě. Tam, kde dříve nejspíš bývala jídelna, byla kovová krabice a nadskakovala na podlaze. Kolem ní vibrovaly zbytky nábytku a kusy zdiva. Na vrchu krabice byl malý papírek a Jared se přiblížil. „VYPNĚTE MODRÝM TLAČÍTKEM.“ A pod tím malými písmeny, neobratným rukopisem, srdcem napsaný lísteček dodával: „Děkuji. A omlouvám se.“ […]