Žabí deník

aneb povídkyzaložené na cizím neštěstí

Kristýna Hartigová

Dobrodružná cesta

Konečně je pátek a já můžu jet zase domů. To samé si dneska může říct i sestra. Obě máme školu v jiném městě. Setkáváme se ale když přestupujeme. Dneska jsme byly domluvené, že pojedeme obě ve stejný čas.

Udělala jsem všechno pro to, abych vlak stíhala. Přicházím ještě o minutu dřív. Vlak tu není. Poslední dobou se to stává dost často, tak si z toho nic nedělám. Jenže, asi bych měla… Namísto normálního Hradečanu, který má mít asi osm vozů přijíždí starý, zrezivělý vlak se čtyřmi vozy.

„To je náhradní vlak, nastupujte prosím. V Nymburce všichni přestoupíte do vašeho vlaku.“ Volala ven z vlaku průvodčí.

Na nástupišti je opravdu hodně lidí a já vím, že nemáme šanci se do vlaku vejít. Nelámu si s tím hlavu a hledám nějaké místo. Bohužel marně. Dávám si tašku do zavazadlového prostoru a zůstávám stát v uličce. Najednou se zvedá jeden mladý muž.

„Pojďte si sednout, slečno. Další zastávku stejně vystupuju.“ Říká a ukazuje na volné místo které po něm zbylo.

„Jo, tak to… moc děkuju.“ Odpovídám mu a sedám si.

V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že na další zastávce vystupuju taky a že je to hodina cesty… vzala jsem to ale jako příležitost pro psaní.

Tvořím povídky v notebooku a dochází mi nápady. Rozhlížím se kolem sebe, abych nabrala inspiraci. A najednou vidím ve vlaku pochodovat vojáky. Vzpomínám si na svou slohovou práci, kterou jsem včera psala ve škole…

Ozval se výstřel. Je mi špatně a netuším, co se děje. Stojí nade mnou cizí muž. Má maskáčové oblečení a v ruce samopal. Na rukávu má americkou vlajku. Dost pravděpodobně to je voják. Co to sakra má znamenat? To je teroristický útok na nás?!...

I když to asi není správné, převládá ve mě strach. Právě se nacházim ve starým zrezivělým vlaku nacpaným vojáky. Včera jsem psala slohovku o teroristickým útoku ve vlaku, kde všichni zemřeli. No to je fakt super!

Snažím se přijít na lepší myšlenky, ale nejde to. Moc mě neuklidnilo že vojáci měli na rukávech vlajky české, neměli samopaly v rukou, vlastně ani to, že už odešli…

Vlak zastavil ve stanici. Za normálních okolností tu přestupuju já a se mnou pár dalších lidí. Dneska to je úplně celej vlak. Nádraží je doslova zaplavené lidmi. Mým jediným úkolem je nezačít zmatkovat a najít sestru…

„Čaaaau, blbečku!“ Vykřikla jsem a poplácala ségru po zádech. Ona se otočila. To nebyla moje sestra… Nenápadně se snažím odejít. Najednou mi někdo skočil na záda.

„Čau skřete!“ řekla sestra během toho, co mi visela na zádech.

„Já ti dám skřeta, bezmozku. Nevadí ti, že v tom batohu mám notebook?“ řekla jsem arogantně a setřásla ji ze sebe.

„Sorry, měsíc jsem tě neviděla, mám radost, že tu seš. Pojď, vlak nám jede z osmnáctý koleje, tak ať nám neujede.“ Řekla a mávla rukou.

Obě jsme došly do vlaku. V celém vlaku jsou celkem čtyři místa se stolečkem. Dneska se nám podařilo jedno z nich získat. Využívám toho a hned si vytahuju z batohu notebook a začínám psát. U toho si povídám se ségrou. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle.

„Týno, vystupujem.“ Začala na mě mluvit.

„Cože? To už? Tos mi to nemohla říct dřív?“ Začínám zmatkovat.

Tak jo, batoh a notebook mám, bundu taky, tak to mám snad všechno… Vystupujeme z vlaku a jdeme před nádražní budovu.

„Hele, dneska nejdeme pěšky,“ začala na mě mluvit sestra „přijede pro nás mamka, má cestu kolem.“

„Super!“ Mám z toho radost. Nemáme to zrovna blízko domů a mně dneska bolí nohy.

„Ne!“ Vykřikuju.

„Co je?“ Nechápavě se táže ségra.

„T-ten vlak!“ Začínám zmatkovat.

„No? Co je s ním?“ Odpovídá mi bez jakéhokoliv zájmu.

„Odjel!“ Křičím na ní.

„A neměl by snad?“ Usmívá se.

„Moje taška! Zůstala vevnitř!“ Netuším, co dělat. Jsem teď úplně bezmocná.

Ségra mě nechává dál bezhlavě zmatkovat a mezitím přijíždí malé modré auto. Ihned poznávám, že to je mamka.

„Mami, mami, mami,“ úplně zmatkuju „já-já-já nechala v tom vlaku tašku a ten vlak tady není, už odjel.

Já tam měla všechny věci, já nevim co teď.“ Začínají se mi hrnout slzy do očí.

Mamka

je v tomhle profesionál

– ségra jako malá ztrácela v autobusech nespočet věcí. Ihned věděla, že vyrazíme do následující stanice, kde má vlak zastavovat. Diktuje mi telefonní číslo, kam mám zavolat. Ihned tak provádím:

„Dobrý den, pokud si potřebujete vyhledat spoje, stiskněte jedničku.“ Začíná na mě mluvit automat.

Prosim tě nepotřebuju spoje, já potřebuju jenom svojí tašku! Pomyslela jsem si.

„Pokud si přejete ohodnotit svou cestu vlakem, stiskněte dvojku.“

Ne, proč by to sakra někdo dělal?

„Přejete si nahlásit nález či ztrátu věcí? Stiskněte trojku.“

No konečně! Kde ale mám zmáčknout trojku?!

Po chvíli zmateného hledaní mačkám trojku. Najednou přestávám slyšet ten přiblblý automat a mluví na mě milá paní. Očividně má s podobně hysterickými lidmi se ztráty bohaté zkušenosti. Celou dobu mě uklidňuje.

„Tak jo, kdyby se náhodou našla, zavolám vám. Na shledanou.“ Řekla ještě před tím, než zavěsila.

„Kam jedem mami?“ Ptám se už s větším klidem.

„Na nádraží třeba ještě bude ten vlak a tam tvoje taška.“ Odpověděla mi, jako by se naprosto nic nedělo.

Po asi půl hodině dojíždíme na nádraží. Vlak tu už není. Mamka je toho názoru, že tu počkáme. A tak… čekáme. Je osm večer a je mi zima. Procházím se po nádraží sem a tam. Napadají mě různé myšlenky. Věčně mě z nich přerušuje známý hlas rozhlasu:

„Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku číslo dvanáct dvacet šest, linky R třicet dva. Tento vlak bude na své cestě asi sto osmdesát minut opožděn. Ohlášená doba zpoždění se může změnit.“

Ten otravný hlas… mluví skoro pořád! Nedodává mi větší naděje, že by se moje taška mohla najít. Ztrácím veškeré naděje, které jsem kdy měla. Sedám si na zem uprostřed nástupiště. Moje oči směřují na hodiny. Pět minut do půlnoci. Je mi zima, nemám žádné naděje a chce se mi spát…

Zvoní mi telefon. Chvíli mi trvá, než si uvědomuju, že se mi to nezdá. Ihned hovor přijímám. Nepříjemností ale je, že na mě člověk na druhé straně telefonu mluvil německy…:

„Dobrý den, máme tady nějakou tašku a pravděpodobně je vaše.“

„Dobrý den, ano, ta je moje. Kde jste?“

„V Berlíně.“

„Promiňte, ta asi nebude moje. Já jsem v Česku. Jak by se dostala do Německa? Děkuji za váš čas.“

„Ne, ne, ne, přivezli ji v jednom z vlaků a předává se pořád dál. Řekněte, kam ji chcete doručit a já to zařídím.“

Musím říct, že mě překvapuje, jak milý pán byl. Domluvili jsme se, že já můžu jet v klidu domů, on mi tašku doručí na nádraží v našem městě a zítra ráno si ji v klidu vyzvednu. Jdu tyhle informace sdělit mamce.

„Mami, můžeme jet domů. Taška se našla. Zítra si ji vyzvednu. Promiň, že jsme tu tvrdli zbytečně…“

Mamka se jen usmála.

„Tak pojď, jedem.“

Následně nás čekala už jenom půlhodinová cesta autem domů. Byla jsem celá vyřízená. Padla jsem do postele a spala jako zabitá…

Sobotní ráno nezačíná zrovna příjemně. Budím se, abych si došla pro svou tašku. Autobus mi žádný nejede, musím pěšky. Mám to asi hodinu cesty…

Konečně docházím na nádraží. V nádražní budově

sháním kohokoliv, kdo by mohl mít mou tašku. Nakonec se ptám pokladní:

„Dobrý den, včera jsem ve vlaku nechala tašku, prý ji měli doručit sem. Nevíte, kde bych ji mohla najít?“ Ptám se s obavami.

„Jasně, mám ji tu u sebe. Tady máte.“ Usmála se a podala mi tašku.

To… ale není moje taška… Bohužel sebou nemám telefon. Běžím domů. Touhle rychlostí bych snad vyhrála i závod…

Dobíhám domů a hned hledám mamku.

„Mami, mami, mami, oni tam měli tašku, ale ne mojí. Co mám dělat?“ Zmatkuju. Mamka mě s naprostým klidem utěšuje:

„V pohodě, zavolej na to číslo do Německa, jak ti včera volali.“

Neváham a ihned sháním telefon. Hledám to německé číslo.

„Dobrý den, včera, teda spíš dneska ráno jsme spolu mluvili. Řešili jsme mojí ztracenou tašku. Na nádraží taška byla, ale ne moje…“

„Dobrý den. Tašku jsme se snažili k vám dopravit, bohužel neprošla přes hranice. Nachází se tedy stále v Berlíně.

Pokud ji chcete, musíte si pro ni dojet na hlavní nádraží. Bude tu na vás čekat.“

„Dobře, děkuju. Nasledanou.“

Bojím se, jak na toto bude reagovat mamka…

„Mami, musíme jet do Berlína jestli chcem tu tašku…“ řekla jsem skleslým tónem.

Mamka se kouká na hodiny…

„Dobře, nedá se nic dělat. Tak pojď, jedem.“ Řekla a usmála se.

Netrvalo dlouho a už se nacházíme v autě směr Německo. Nenávidím cesty autem. A už vůbec ne tak daleko… Po únavných šesti hodinách cesty přijíždíme do Berlína. Nádraží tu je obrovské. Je tu tolik lidí. Snad víc, než na Pražském nádraží. Jak tady sakra mám najít svojí tašku…

Mířím k jedné z přepážek, kde se prodávají jízdenky.

„Dobrý den, ztratila jsem ve vlaku tašku a tady někde by se měla nacházet. Nevíte, kde ji najdu?“

„Dobrý den. Zkuste se podívat do hlavní budovy. Tamhle po schodech nahoru a doleva.“

„Dobře, díky moc.“

Běžím ihned po schodech. Vidím dveře s nápisem „Verluste und Funde“. Ztráty a nálezy. To je ono, co hledám… Vcházím dovnitř a tam sedí pán.

„Dobrý den, já jsem včera ztratila ve vlaku tašku, prý by se měla nacházet někde tady. Nemáte ji náhodou?“

„Dobrý den, s vámi jsem asi mluvil, že? Máte ji tu připravenou, moc se omlouvám za veškeré komplikace. Vzniklo to velkým nedorozuměním mezi různými dopravci.“

„Mockrát děkuju, zachránil jste mě.“

Odcházím, aniž bych si uvědomila, že jsem nepozdravila. Mám obrovskou radost, že se taška našla.

Jdu zpátky do auta za mamkou. Je fakt nejlepší – má se mnou a hlavně mojí zapomnětlivostí tolik trpělivosti, jako nikdo.

Vyrážíme na cestu. S mamkou jsme obě unavené a ještě nás čeká dlouhá cesta. Po celou dobu je v autě ticho. Až po několika kilometrech ho přerušuju já:

„Hele mami, já nevim jak ty, ale já bych si dala kafe. Nezastavíme někde na benzínce?“

„Skvělej nápad.“ Odvětila mi s úsměvem.

Zastavili jsme na nejbližší čerpací stanici a šla jsem koupit kafe. Mamka se rozhodla, že počká na mě v autě. Přeci jen německy neumí ani pozdravit – byla by tam asi zbytečná.

Nesu dvě latté v kelímku. Vycházím úplně jinde, než kde jsem vcházela. Hledám naše malé modré auto. Není zas tak těžké ho najít – málokdo má takové jako my. Pozorně prohlížím parkoviště, až ho konečně vidím. Kelímky s kávou pokládám ze zvyku na střechu auta, abych mohla otevřít dveře. Otevírám je. Jenže… to není naše auto! Sedí v něm úplně cizí lidé…

Sváteční den

Svátky jsou skoro jediné dny, kdy jsme s rodinou všichni společně doma. Přes týden jsme já a moje sestra Uršula na intru, v sobotu Uršula bývá v práci a v neděli zase odjíždí. Moc času spolu jako rodina netrávíme, proto si vážíme všech společných chvil.

My si, jako vesnický vidláci, topíme sami v kotli uhlím. Toho však nikdy není dostatek a táta musel objednat nové. Večer jsme seděli celá rodina spolu v obýváku a bavili jsme se.

„Ten chlap s tím uhlím mi říkal, že od Nového roku zdražujou asi o tři stovky za tunu, tak přišel Hugo a objednal si taky, ten si kupoval ale jenom dvacet metráků,“ řekl táta.

„A kolik si kupoval ty?“ Zeptala se zvědavě Uršula.

Já jsem věděla, že teď je přesně ta chvíle, kdy si udělat z ostatních členů rodiny srandu. Jelikož jsem o něco chytřejší než oni, ráda toho využívám, abychom se pak nad tím všichni zasmáli. Tak jsem neváhala a odpověděla jí: „Tři tuny.“

Vypadala dost zamyšleně a já už věděla, že to vyjde.

„Jo aha, takže to je…“ následovala chvilka ticha, než z ní vypadl zbytek: „Třicet tisíc metráků?“

Nevěděla jsem, zda se mám smát nebo brečet. Pomyslela jsem si, že teď není potřeba jí říct, že nemá pravdu.

„No a víš, kolik to je kilo?“

Dříve než stihla cokoliv odpovědět, tak se ozval táta: „Tři tuny, že je třicet tisíc metráků, jo? Není to blbost?“

Zkazil mi moje geniální plány, ale usoudila jsem, že by Uršula mohla dostat alespoň přednášku o pře -

vodu jednotek: „Metrák je lidové označení metrického centu. Jeden metrický cent má sto kilogramů. Jedna tuna má tisíc kilogramů, takže když si to převedeš, tak jedna tuna má deset metrických centů. Teď už není tak těžké, aby sis vypočítala, že tři tuny je třicet metrických centů. Jsou to jenom základní převody jednotek.“

Mamce se v obličeji objevil zděšený výraz. „My jsme fyzikální přednášku nepotřebovali, Einsteine…“

Na to jsem se jen usmála. Napadlo mě naštvat ještě malinko moji sestru. Došla jsem si pro papír, tužku a sešit z fyziky. Sešit jsem dala před Uršulu a začala psát.

„Ve škole hrajeme hru s názvem naštvi svoje spolužáky, tak jí trošku upravíme na naštvi Uršulu. Máš tady deset příkladů na převody jednotek, v tom sešitě si najdi tabulku převodů a můžeš si hrát.“

Když jsem jí příklady předala, tak se koukala vyděšeně, jako by něco takového viděla poprvé. „A co to jako je? Nějaký divný u tady máš.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že tím myslí řecké písmeno „mí“.

„No to je předpona mikro, to musíš převést. Mikro je tuším deset na mínus šestou, to máš ale v té tabulce.“

Všichni se na mě koukali jako bych byla z nějaké jiné planety. Uršula po chvíli dopočítala moje příklady a papír mi vrátila. I přes to, že u sebe měla tahák ve formě tabulky na převody, se jí moc nedařilo. Chtěla jsem jí to říct nějakým způsobem, aby se neurazila, ale zároveň abych ji tím nechválila.

„No tak na to, žes to psala ty, tak je to dobrý. Ale ve výsledku je to hodně špatný. Pokud vím, tak s naším známkováním bys dostala trojku.“

Znovu se ozvala ta známá věta, která u nás zaznívá

častěji, než je zdrávo.

„Pokud vím, nikdo fyzikální přednášku nechtěl!“

Ve výsledku – čas strávený společně s rodinou je skvělý…