4. DEN – RÁCKEVE – PALIČ (SRB) – 172 KM
18. 6. (út) – Dnes předpokládáme dlouhou etapu, proto vstáváme už v 6 hodin, posnídáme část z včerejších nákupů v Tescu. Po Eurovelo 6 se přesouváme docela svižně, je dobře upravená, ovšem místy už také prorostlá kořeny stromů. Když jsme se ale od EV6 odchýlili, nebylo zbytí než použít "silnici hrůzy" - č.51 s velkým provozem aut i kamionů. Jeli jsme jen po okrajích, které však byly "vytuněné" pouhým frézováním. Naštěstí po 10km existovala varianta, odbočili jsme doprava na Dunavésce. Odtud vede krásná cyklostezka až do Soltu. Odtud jsme zase nuceni použít o něco méně frekventovanou silnici č.53, opět s frézovanými okraji, po které dojíždíme kolem poledne do městečka Kiskörös. U "pantáty Kebaba" jsme si dali chutné obědy, vstřícný majitel se s námi naštěstí domluvil německy. Zase usedáme do kol a míříme dále. Po asi 2 hodinách u města Kiskunhalás objevujeme rybník. No tedy zdálky to vypadá jako rybník a u něho kemp, jenže zblízka je to nevábně vypadající kačák. Zpocení jsme teda byli, ale špinaví zatím ne. Nikomu se do vody nechce, jen sluncem vyhřátý Pavel má tu odvahu. Voda však není tak špatná, průzračnost asi 10cm a má asi 32 °C, takže je to spíše jako ve vaně se špinavou vodou. Po dalších asi 20 km se proti nám hnala silná bouřka. Chtěli jsme zastavit na čerpací stanici, když začalo poprchávat. Ta však již zjevně byla několik let opuštěná. Tak jsme to riskli ještě dále a po 3 km asi 15 km od hranic se Srbskem jsme narazili na další čerpačku, tentokrát už funkční. V tom začal příšerný liják!!! Za zbytky forintů jsme si tedy koupili plechovková piva a než bouřka přešla, dvě byly v každém z nás. Jarda si ještě na závěr koupil 0,3l plechovku Pepsi, takže nám zbylo 10 forintů, což je tak 1Kč, prostě vyšlo to ideálně. Voláme do místa ubytování - městečka Palič, že budeme mít zpoždění. Majitel dobře ovládá angličtinu. Když trošku déšť ustal, okamžitě jsme vyrazili k hranicím. Jeli jsme po cyklostezce, ale jelikož na ní byly potoky vody, opět jsme museli přejet na silnici, která naštěstí rychle osychala. Přejezd přes hranice byl pohodový bez jakýchkoliv problémů s celníky (Srbsko nepatří zatím do EU a asi jim i přejeme, aby
co nejdéle zůstali tak jak jsou). Kousek za hranicemi leží Subotica, město se 103 tisíci obyvateli a samozřejmě s velkým provozem aut. Na výjezdu z města jsme použili dvouproudý přivaděč na dálnici, po troubení mnoha aut jsme zjistili, že tady nemáme co dělat. Na levé straně totiž byla cyklostezka a tak po hororovém přejetí přivaděče jsme na ni najeli. Trochu jsme zvolnili tempo při blízké vidině dnešního cíle a najednou nás všechny předjíždí mladá dívka na horském kole. Musíme uznat, že jela fakt svižně, ale pro každého z nás to znamená mínus 10 bodů. Ubytování zanedlouho nacházíme. Ač majitel umí dobře anglicky, se rčením "jsme přece Slované" se bavíme česko-srbsky a dobře si rozumíme. Majitel je velmi úslužný a my zase žízniví. Okamžitě si v jeho malém pohostinství dáváme lahvové pivo Jelen, které jak záhy zjišťujeme, směle může konkurovat nejlepším českým pivům. Zkoušíme i pivo "Zaječasko", Oldovi prý připomíná našeho Kozla, ale ostatní se po degustaci jednoho kousku raději vracejí k osvědčenému "Jelenovi". Majitel nám nabízí za úplatu 5 Euro pro všechny vyprat propocené dresy, ponožky a další prádlo. Rádi souhlasíme. Nakonec nám zajistí i večeři na 20 hodinu v sousední restauraci, která už oficiálně byla půl hodiny uzavřená. Dali jsme si jednotně perkelt s těstovinami a samozřejmě přinesli i jejich chléb. Perkelt přinesli ve společném hrnci. Bylo tam snad kilo měkkého jemného hovězího masa, takže i ti, kteří hovězí nemusí, byli velmi spokojení. Poté jsme ještě poseděli venku a doplnili tekutiny i kalorie.
Dnes stejně jako první den jsme opět zmákli 172 km.
5. DEN – PALIČ – SEČANJ – 159 KM
19. 6. (st) – Ráno vstáváme pohodově v 6.30 a začínáme se shánět po dresech. Jaké je naše milé překvapení, když vidíme, že vše v předsíni je suché a připravené. Snídani máme nachystanou v 7.30, tak se mezitím sbalíme na pohodu a majitel nám udělá pár společných fotek. V 8 hodin vyjíždíme po pěkné cyklostezce. Po 25 km však končí a my se s obavami vydáváme na silnici první
třídy č. 13. K našemu překvapení je ale téměř bez aut a dokonce i na dálnici A1, kterou překonáváme mimoúrovňově, vidíme pár aut a to dohlédneme minimálně 2 km na každou stranu. Takže zjišťujeme, že Srbsko je dálkovým cyklistům země zaslíbená. Na první zastávce asi po 37 km si v prodejně typu Jednota dáváme dnešního prvního lahvového Jelena. Okolo sedí místní patrně nezaměstnané obyvatelstvo, takže si trochu připadáme jako v hospůdce sedmé cenové skupiny a raději dáváme pozor na naše kola. V jedné vesnici jedeme přes kruhový objezd a podržte se - střed kruháče tvoří kostel J. Po cestě asi o 20 km dále, jsme z mostu viděli, jak se v řece koupe místní mládež. Tak jsme sjeli dolů a Pavel s Jardou se příjemně osvěžili v teplé a čisté říčce, která měla napříč asi 10 m. Dva mladíci do řeky skákali dokonce z mostu, vysokého asi 6 metrů. Nutno dodat, že my jsme těm -náctiletým dost kazili věkový průměr. Bylo dost úmorné vedro a na obzoru bylo vidět černá mračna. U čerpací stanice teploměr ukazoval 36 °C. Chtěli jsme jet dále, ale jak začalo mírně pršet, tak jsme se ptali místních, kde se občerstvit. Doporučili nám zařízení na návsi, rychle jsme tedy otočili zpět k příjemnému bufetu se zahrádkou. Místní tvrdili po tom, jak se hodně silně rozfoukalo, že přijde tornádo. Naštěstí se jejich předpoklady nepotvrdily, i když liják a bouřka byly opravdu silné. My jsme to využili k načerpání sil. Dali jsme si něco jako hamburger v housce, jen místo masa byly 4 párky, hodně poctivé a dobré porce. Bouřka asi po hodině odešla a díky vynucené regeneraci jedeme svižnějším tempem s průměrem kolem 28 km/h. Všimli jsme si také jedné věci - za celých asi 250 km projetých přes Srbsko jsme neuviděli ani jedno políčko řepky! Ještě nutno podotknout, že v Srbsku i silnice, od silnic 1. třídy až po obyčejné spojovačky jsou ve velmi dobrém stavu. To všechno budováno bez peněz z EU. Šťastní to lidé!! Po příjezdu do města Sečanj jsme hledali místo našeho spánku - Prvomajskou ulici. Místní cyklista nás na jeho "skládačce" asi 0,5 km doprovázel. Mezitím nás ze silnice uviděla majitelka a zavolala na nás. Majitelé byli velmi příjemní lidé a celé jejich 1. patro bylo pro nás. Bohužel nahoře byla jen 1 sprcha pro 4 lidi, ale zato mimo 2 pokojů na spaní tam byla dal-
ší místnost - kuchyně spojená s obývákem jen pro nás. Jelikož to bylo asi 1 km do centra, volili jsme jízdu na kolech, abychom stihli nákupy na ranní snídani. Luboš, Pavel a Olda objevili restauraci s velkým venkovním posezením. Seděli jsme v pohodlných křeslech na VIP místě - přímo proti velké obrazovce, kde právě běžel zápas mistrovství Evropy ve fotbale do 19 let Polsko – Itálie. Na závěr 1. poločasu jsme si dali "žestoka piča" - (tj. tvrdý alkohol) - konkrétně místní rakiji. Velký panák u nich je 0,03 litru. 2. poločas jsme již sledovali v křeslech našeho obýváku. Dnes jsme konečně bez bloudění jeli stejný počet km, které jsme měli v plánu – 159 km.
6. DEN – SEČANJ – SVATÁ HELENA (RO) – 152 KM
20. 6. (čt) – Po ranní hygieně jsme posnídali ze včera nakoupených zásob. Paní domácí nás mile překvapila, když se nás v 7 hodin ráno zeptala, zda si dáme kávu. Všichni jsme nadšeně souhlasili.
Po kávě vyrážíme do cíle celé cyklotour - Banátu v Rumunsku. Cesta je opět pohodová, nacházíme v mapách téměř neznačenou, zato kvalitou povrchu výbornou cyklostezku. Té se držíme asi 30 km, poté odbočujeme vpravo na silnici č.18. Za malého provozu uvidíme po dlouhé době na obzoru hory. Jedná se kopce kolem města Vršac, dosahující nadmořské výšky téměř 700 m, tedy s převýšením asi 600 m. První zastávku uděláme asi po 35 km ve vesnici Velika Greda. Středem dění je tu pošta a hlavně místní konzum, kde již sedí asi 10 domorodců, na první pohled vypadají jako místní nezaměstnaní. Dávají si hlavně pivo. Láhve se nezálohují, takže je odkládají jen do krabice u konzumu. My dáme jen jedno rychlé, přičemž raději poctivě hlídáme naše kola s nákladem. Rychle pryč. Projíždíme vesnicí "Banatski dvor", první banátskou vesnicí. Historické území Banátu se rozprostírá mezi východním Srbskem a západním Rumunskem. I když je dost teplo a mírný protivítr, jede se celkem dobře, převážně rychlostí 25-30 km/h. Po cestě nás ze sadů a vinic zdraví místní dost opálení brigádníci. Máme nechtěné nové kamarády! Práci patrně moc nevymysleli,
schovávají se pod stíny stromů a keřů. Místní zvláštností je zde mimo pěstování hroznů ve vinicích i pěstování černého bezu. U nás roste jako plevel, ale zde je zřejmě kulturní plodinou. Usuzujeme, že na sirupy a marmelády. Těsně před Vršacem doháníme traktor, už to vypadá na dalších 5 bodů. K naší smůle pár metrů před námi odbočí vlevo, vycházíme tedy naprázdno. Město Vršac má kolem 35 000 obyvatel s pěknou historickou částí. Srbská měna nám došla a tak ve směnárně v centru měníme ještě pár eur. Nakupujeme suvenýry, a když objevíme bar s logem "Kozel", neodoláme. Na čepu však mají pouze Heineken. K tomu však navíc dostáváme misku s praženým popcornem jako bonus zdarma. Po výjezdu z města jedeme opět po pěkné silnici, ve vedru dojíždíme do posledního srbského městečka "Bela Crkva". Uprostřed nám místní mladík udělá společné foto. Za námi je směrová cedule "Hluboká nad Vltavou 913 km". Poté vyhledáme místní fast-food, dáváme si výborný burger s pljeskavicí (místní chutné opečené mleté maso) za pouhých 220 dinárů což je cca necelých 60,-Kč, k tomu po 2 čepovaných pivech a Jarda jeho obligátní zmrzlinu. Šéf bistra velmi dobře rozumí česky, tak se s ním dáváme do řeči a dozvídáme se další místní zajímavosti. Za barem přímo před zraky zákazníků připravují jídla 2 kuchařky. Jedna z nich se obrátí na vrchního, aby tlumočil. Přesto jí dobře rozumíme. Zajímá ji, kolik po cestě na kolech vypijeme vody. My na to, že dost, ale piva asi o trochu víc, což všeobecně vyvolalo velký ohlas v místním lokále. Vrchní nám přeje "sretan put"šťastnou cestu a po delší době míříme ve vedru opět do táhlých kopečků. Po asi 2 km sjezdu do údolí už vidíme srbsko – rumunskou celnici. Luboš a Jardou projdou kontrolou velmi rychle, ale s Pavlem a Oldou to na první pohled vypadá na zatčení. Po několika neúspěšných pokusech celník na nás: "PC nerabotajet". Pavel jako správný ajťák doporučuje restart PC. Po několika neúspěšných úhozech do klávesnice a asi 15 minutách dává Pavlovi celník za pravdu. Restart udělá své a po dalších asi 10 minutách jsme volní a přejíždíme na rumunskou celnici. Zde vše proběhlo velmi hladce, ale když se chceme za celnicí občerstvit a nakoupit suvenýry, s hrůzou zjišťujeme, že bývalé budovy jsou naprosto
opuštěné a vybydlené. Nezbývá než v plané naději sjet dolů, načež nás čeká další 6 km dlouhý kopec s průměrným stoupáním
8 %. Po výjezdu nahoru černé mraky věští bouřku. Rychle tedy sjedeme do obce Macesti, kde se konečně v místním obchůdku můžeme občerstvit. Zde také zjišťujeme, že na našich mobilech je už o hodinu víc, kvůli časovému posunu. Voláme proto raději panu starostovi Svaté Heleny, který nám zajišťoval ubytování, že kvůli dešti a časovému posunu budeme mít zpoždění. On nám krásnou čistou češtinou říká, že je vše připraveno a ať jedeme úplně v pohodě. Konečně vidíme zase Dunaj a sjíždíme téměř k němu. Přijíždíme do městečka Moldova Nuoa (Nová Moldova). Chceme nakoupit a směnit peníze. Bohužel po 17 hodině místního času je již všude zavřeno. Pokračujeme tedy dál. Vlevo od nás jsou v kopcích vidět opuštěné bývalé doly na měď, černé uhlí a azbest (tuto informaci jsme se dozvěděli později od naší bytné - "babičky", jak ji budeme dále nazývat). Okolo Dunaje jedeme asi dalších 10 km, poté už vidíme směrovou tabuli na Svatou Helenu, která má být vzdálena 6 km. Ve skutečnosti je to "jenom" 5 km, ale na nich musíme zdolat převýšení 300 m. Na okolních kopcích stojí asi 10 větrných elektráren. Konečně stojíme u cíle - tabule s názvem "Sfanta Elena" (Svatá Helena)!!! Děláme nezbytné foto. Paní starostová nás již očekává. Říká, že nás vezme do jiného domu. Projdeme přes dvorek a zahradu a v dalším domě nás seznamuje s "naší babičkou". Paní kolem 70 let je velmi milá a hned se domlouváme, že nám ještě ten den udělá večeři. Nebyla prý však jistá, zda určitě dorazíme, takže jídlo začne připravovat až po našem příjezdu. Babička nám ukazuje pokoje, jsou vybavené trochu starodávně, ale vkusně, postele jsou široké a povlečení čisté z klasických materiálů, žádné umělé hmoty. Po ubytování chceme dát sprchu, jenže v koupelně se však nejdřív musí v bojleru ohřát voda, takže je před tím nutno zatopit. Jarda s Oldou zůstávají na baráku a Pavel s Lubošem se jsou zatím "obětovat" na 2 zasloužené orosené do místního smíšeného zboží, které však slouží i jako hospůdka se zahrádkou. Je jen asi 100 m od domu, ve kterém bydlíme. Je zde možno platit téměř čímkoliv (Eura, Kč i rumunské Lei). Zde nalézají první přá-
tele - Pavla a Ivanu z Bruntálu, kteří chodí po místních horách jen s krosnami. Moc se jim líbí okolní příroda, tak nám o jejích zajímavostech vyprávějí. Po návratu zpět do místa ubytování i Pavel s Lubošem provedou očistu těla. Babička mezitím připraví večeři - něco jako paprikový lusk s výbornou omáčkou a chlebem, jenže místo papriky je maso zabalené v listech hlávkového zelí. Prý to to pro ně něco slavnostního, jako u nás vepřo, knedlo, zelo. Porce to tedy byly pro dřevorubce. Povídá, prý když jste vydali tolik energie, určitě musíte mít hlad. Mezitím, co jíme, nám vypráví, jak se vlastně Češi dostali mezi lety 1820–30 na Banát a povídá i o další historii 6 českých vesnic na Banátu. Zajímavostí bylo, že původně hned sousední vesnicí byla Svatá Elizabeta, ale jelikož zde nebylo dostatek vody, tak si pozvali proutkaře, který vodu zjistil na území dnešní Svaté Heleny. Proto také časem Svatá Elizabeta zanikla. Po zajímavých informacích se po 21 hodině vydáváme opět do místního "smíšeného zboží". Na zahrádce již vládne skvělá nálada, sešli se tu snad všichni Češi, co tu nocují, motorkáři, my cyklisté i pěšáci, kteří chodí po horách, odhadem tak 50 lidí. Atmosféra je přímo fascinující, hrají 2 kytary, zpívá se, povídají se historky. Všichni v úžasném souznění. Zde si až člověk uvědomí národní hrdost. Noví kamarádi Pavel s Ivanou nám říkají, že pojedou ve stejném busu s námi zpět, což i nás potěšilo. Dalšími novými kamarády jsou motorkáři Zdeněk a jeho 2 kámoši. Pavel jde na WC a jeden teď už také nový kamarád mu říká, že tady stejně na pisoár nikdo nechodí. Ten si pak tedy stoupne vedle něj a oba čůrají stejně jako kdysi u nás z kopce dolů. Nikomu to nevadí, u nás by za toto počínání patrně hrozila pokuta. Na závěr po půlnoci nám prodavač a hostinský v jedné osobě doporučuje místní pálenku, aby se nám dobře spalo. Rádi dbáme jeho rady. Prý má oficiálně otevřeno do 1 hodiny ráno, ale neoficiálně prý podle toho, dokud hosté sedí. Na nás však již padá únava, asi z toho cestování, tak jdeme ulehnout. Skvělý den, po několika dnech jsme si krásně česky popovídali s někým jiným, než s účastníky cyklovýletu. :-)
Dnešní cílová etapa měla včetně posledních 50 km v kopcích celkem 152 km.