Svítalo. Rozhrnula jsem tenké záclony a do pokoje vniklo v plné síle světlo probouzejícího se slunce. Musím si pospíšit! Kvapně jsem se oblékla a když jsem pak vyhlédla z okna, před branou už stál Albertův kočár. Srdce se mi rozbušilo radostí. Popadla jsem kufřík a vrhla se ke dveřím. Když jsem ale vzala za kliku, krve by se ve mně nedořezal. Zamčeno. Co to má znamenat? Do očí mi stouply slzy beznaděje, cítila jsem, jak se o mne pokouší hysterie. To snad ne! Albert na mne čeká a já jsem tu uvězněna... Na pokraji nervového zhroucení jsem se dopotácela k oknu, otevřela ho a vyklonila se ven. Musím Albertovi říct, co se stalo… „Alberte!!“ zavolala jsem. Nic. Albert zřejmě seděl v kočáře a neslyšel mne. Volala jsem jeho jméno zas a znovu, ale nebylo to nic platné, Albert se neozýval. Náš plán se hroutil. V duchu jsem se už viděla na lodi směr Virginie a z té představy se mne zmocnilo takové zoufalství, až jsem byla v pokušení vyskočit oknem, a možná bych to v návalu beznaděje snad udělala, kdyby mě nepolekalo cvaknutí zámku. Dveře se otevřely a vstoupil Gerald. Tvář měl zkřivenou vztekem a kulaté oči bez víček zlověstně přimhouřeny. Zalapala jsem po dechu. „Chtělas mi utéct,“ pronese tichým hlasem. „Chtěla jsi utéct s ním!“ zaječí, až o krok ustoupím. To si vážně myslíš, že jsem úplně pitomý?!“ škodolibě se zachechtá. „Tak aby bylo jasno, slečinka nikam nepojede, leda tak se mnou do Virginie. Lístky už jsou zaplaceny. A co se toho floutka týče,“ pokývl k oknu, „varoval jsem tě. Dal jsem ti myslím dost jasně na srozuměnou, co se mu stane, pokud se mi ještě někdy připlete do cesty. Neuposlechla jsi, a on teď za to zaplatí.“ Polila mne hrůza. Vrhla jsem se k Geraldovi a popadla ho za paži. „Geralde, prosím tě, neubližuj mu, NE!“ Brečela jsem a křičela, prosila ho, až jsem mezi vzlyky nemohla popadnout dech. „Pojedu s tebou, pojedu do Ameriky, ale neubližuj Albertovi, PROSÍM TĚ!“ 2
Jediným prudkým pohybem mě odstrčil, až jsem upadla a udeřila se hlavou o hranu stolu. Zátylkem mi projela prudká bolest, a než jsem se v mdlobách zhroutila na podlahu, slyšela jsem, jak Gerald zamkl dveře a jak jeho rozhodné kroky duní chodbou… Alberte, proboha, odpusť mi… Na chodníku už na mě čekala drožka tažená dvěma černými koňmi. Na kozlíku seděl kočí v livreji. Nevěnoval mi jediný pohled, když jsem přistoupila ke kočáru – dveře jsem si musela otevřít sama. Jednou rukou jsem si přidržela šaty, druhou jsem svírala kufřík a vystoupala jsem po schůdcích dovnitř. Sotva jsem za sebou zaklapla dvířka, drožka se dala do pohybu. Posadila jsem se na červeně polstrovanou lavici vedle Christiany. Béžové cestovní šaty s nabíranými rukávy a vlečkou jí moc slušely, obzvláště v kombinaci s černými krajkovými rukavicemi a jednoduchým černým kloboučkem s mašlí. Ve svých prostých bílých šatech a bez jediné ozdoby jsem si vedle ní rázem připadala jako ubožačka. Kterou jsem v podstatě i byla. Na pohodlném sedadle drožky jsem se trochu uvolnila a nervozitu vystřídalo znepokojení. Na jednu stranu jsem si přála, aby cesta trvala co nejdéle a co nejvíce tak oddálila okamžik, kdy budu muset vystoupit a čelit následkům svého rozhodnutí, na druhou jsem hořela zvědavostí. Jak asi bude vypadat můj nový dům, jací budou jeho obyvatelé, jaké to všechno bude? Christianě mé obavy neunikly. Konejšivě se na mě usmála. „Nic se neboj. Rozhodla ses správně. V mém podniku jistě zapadneš, což by se ti mezi obyčejnými lidmi nikdy nepodařilo.“ „Ano, snad máte pravdu. Promiňte. Jsem nevděčná“ sklopila jsem pohled.
3
„To nejsi. Chápu, že máš strach. C'est souvent comme cela que les grandes désicions se prennent. Tak to chodí, když člověk dělá důležitá rozhodnutí.“ Náhle ve mně ta černovláska vzbudila zvědavost. „Jste Francouzska, že?“ „Ano, to jsem. Ale jen napůl.“ znovu ten záhadný úsměv. „Otec byl Angličan, matka pocházela z Paříže, kde jsem se narodila. Když mi bylo deset let, otec se rozhodl vrátit do Anglie a já s matkou a bratrem jsem šly s ním. Už je to dávno.“ „Ale…Christiana přeci není francouzské jméno, nebo ano?“ vzápětí jsem se za svou otázku zastyděla a tak trochu jsem čekala, že mi Christiana vynadá. Nepřísluší mi se takto vyptávat. Christiana se opět jen usmála s lehkým pobavením v očích. „Není to moje opravdové jméno. V mém podniku používáme pseudonymy, umělecká jména. Opravdová jména nám totiž velmi často připomínají minulost, která nebývá zrovna růžová. Hádám, že sis taky zažila své, mám pravdu?“ Zavrtala jsem pohled do země a styděla se, že jsem tak průhledná. „Chceš o tom mluvit?“ zeptala se Christiana tak konejšivě a soucitně, že bych jí bez přemýšlení vyklopila svoje nejniternější trápení. „Není moc o čem mluvit. Na mojí minulosti není nic dobrodružného, je to nudná historie, kterou jste beztak určitě slyšela už stokrát.“ „Přesto si ji moc ráda vyslechnu znovu. Osudy mých zaměstnanců mě zajímají.“ Opravdu řekla „zaměstnanců?“ Přišlo mi zvláštně ironické, nazývat zrůdy v panoptiku jako „zaměstnance“, i když to svým způsobem zaměstnanci jsou. Christiana se na mě stále pozorně dívala, jako by ji moje minulost opravdu zajímala. Ještě nikdy se na mě nikdo nedíval s takovým zájmem a kromě Rity jsem o osobních věcech 4
a pocitech s nikým nemluvila. S kým bych taky mohla? Všem to bylo ukradené. „Vyrostla jsem v sirotčinci na předměstí Londýna. Rodiče jsem nikdy nepoznala a podle vyprávění jeptišek, které mě vychovaly, se mě zbavili krátce po narození,“ vypravila jsem ze sebe s těžkostí. „Před pár týdny jsem ze sirotčince odešla. Nepodařilo se mi sehnat zaměstnání, tak jsem se uchýlila do chudobince a… zbytek už znáte.“ Pokusila jsem se o úsměv. „To je hrozné, že se tě vlastní rodina zbavila jenom kvůli tomu. Tví rodiče zřejmě patřili k vyšší vrstvě,“ přemýšlela nahlas a tvářila se tak smutně a vážně, jako by předčítala nekrolog. „Takhle se zkrátka takoví lidé chovají, když něco neodpovídá jejich představám. Vydědí svobodnou těhotnou dceru, zbaví se postiženého dítěte a tak dál.“ Jen jsem přikývla. Dávalo to smysl. Chudým by moc nezáleželo na tom, jak jejich dítě vypadá. Ale u bohatých to bylo něco jiného. Znetvořené dítě by na ně ve společenských kruzích vrhalo špatné světlo a oni se stranili všeho, co by na ně vrhalo špatné světlo. Takže kdybych se narodila normální, nejspíš bych žila v dobře situované rodině v pěkném domě a nosila ty úchvatné róby, zdobené klobouky a rukavičky jako ty dámy, co se promenádují po bulvárech v lepších částech Londýna. „To tvoje jméno, Mavis… to ti dali v sirotčinci?“ zeptala se Christiana. „Ano.“ „Je moc obyčejné. Vybereme ti nové. Koneckonců začínáš úplně nový život, naprosto odlišný od toho starého, tak by to chtělo nové jméno. Co tomu říkáš?“ Přikývla jsem. Představa, že se dočista odpoutám od starého života, zněla víc než lákavě. „Napadá tě nějaké?“ Z malé kabelky vylovila zlatou tabatěrku s řádkou naskládaných cigaret, jeden si vložila do úst a pak natáhla ruku s tabatěrkou ke mně. Přišlo mi nezdvořilé odmítnout, a tak jsem si váhavě jednu vzala a Christiana mi 5
připálila sirkou. Potáhla jsem a vzápětí se rozkašlala. Ať už to obsahovalo cokoli, v krku to kousalo tak, že jsem po tom kašlala jak souchotinář, a mohla jsem jen s podivem pozorovat Christianu, jak elegantně vyfukuje ke stropu tmavomodrá oblaka dýmu, jako by to dělala už roky, a já se mimoděk musela pozastavit nad tím, že tak mladá žena kouří. Sestra Tabitha říkávala, že kouření je jen pro muže a u žen je to typickým znakem pokleslé morálky. Potáhla jsem znovu a podruhé už to nebylo tak hrozné. A s každým dalším vdechnutím to bylo lepší a lepší a když už jsem v prstech svírala jen drobný oharek, cítila jsem se mnohem uvolněněji. Christiana, která už taky v krajkových rukavičkách svírala jen drobný nedopalek, na mě s očekáváním hleděla zpoza pomalu se rozptylujícího dýmu a já si vzpomněla na divadelní hru Othello, o které nám kdysi sestra Tabitha vyprávěla na hodině literatury, a na jméno hrdinky, které mi i tenkrát přišlo hrozně zajímavé. „Desdemona. “ řekla jsem pevným hlasem. „Chtěla bych se jmenovat Desdemona.“ „Hezké jméno.“ usmála se Christiana. „A taky neobvyklé. Hodí se k tobě. Neobvyklé jméno pro neobvyklou dívku.“ Jízda se jevila jako nekonečná. Zdálo se mi, že uplynula celá věčnost, když drožka míjela ceduli s nápisem OXFORD. Místo do centra města však kočí zahnul na postranní cestu, vedoucí k lesa. Za okénkem se míhaly stromy a pozvolna se setmělo. Ujížděli jsme temným krajem a pro temnotu uvnitř drožky jsem stěží rozpoznávala Christianin obličej. Víčka už mi těžkla únavou, když jsme zastavili před tepanou branou, zavěšenou mezi dvěma kamennými sloupy, na nichž trůnili chrliči. Únava ze mě rázem vyprchala a dostavily se obavy. Byly jsme na místě. Celá zdřevěnělá a s bušícím srdcem jsem vystoupila. Christiana zaplatila kočímu a ten bez jakýchkoli okolků zase odjel, jako by se už nemohl dočkat, až odsud zmizí, nechávaje mne 6
napospas osudu. Dívala jsem se za ním, jak odjíždí, jak se silueta drožky na prašné cestě mezi stromy zmenšuje a zmenšuje a nejradši bych se za ní rozběhla a prosila kočího, ať mě vezme zpátky do Londýna. Dostala jsem takový strach, že bych se nejradši stočila do klubíčka a usnula a zapomněla na tohle všechno. To ale pochopitelně nepřicházelo v úvahu, takže jsem mohla jen zatnout zuby a čelit tomu, co mě tady čeká. Prošla jsem branou a následovala svou mecenášku po příjezdové cestě k velké kamenné vile s chrliči na okapech. Dům obestírala zahrada ohraničená kamennou zdí a už tak dosti ponurou atmosféru tohoto místa podtrhávaly sochy draků na konci příjezdové cesty vedoucí ke klenutým dvoukřídlým dveřím z tmavého dřeva a s klepadlem ve tvaru lví hlavy. Vstoupily jsme do široké haly s podlahou z lesklých černých a bílých dlaždic, jež vypadala jako šachovnice. Stěny taflované temně rudým dřevem zdobily hrůzné podobizny ve zlacených rámech, a v rozích stály naleštěné dřevěné stolky s květinami v malovaných porcelánových vázách. Naproti hlavním dveřím se rozprostíralo široké dřevěné schodiště s vyřezávaným zábradlím a po každé straně haly se nacházely dvoje dveře, bezpochyby vedoucí do přepychových salónů. Z toho po naší levici zněly hlasy, smích a ladná hudba klavíru. Má nová rodina je poněkud hlučná. „Po večerech se tady rádi bavíme,“ vysvětlila Christiana, když si všimla, jak upírám zamyšlený pohled na dveře, za nimiž se podle všeho odehrávala skvělá zábava. „Teď ti ukážu tvůj pokoj. Po té cestě musíš být unavená, n'est – ce pas? Následovala jsem Christianu po schodišti do patra a po úzké chodbě s rudým kobercem. Na konci chodby jsme se zastavily před jednoduchými dveřmi se stříbrnou klikou. Christiana sáhla do vázy na vedlejším stolku a vylovila z ní drobný měděný klíček. „Tak tady je tvůj pokoj, budeš tu teď bydlet. Dobře se prospi, zítra se seznámíš s ostatními. Určitě 7
si tě oblíbí. Mimochodem, snídaně se podává v osm. Kdybys cokoli potřebovala, na mě se můžeš kdykoli obrátit.“ „Jste moc laskavá, slečno. Nevím, jak vám poděkovat,“ řekla jsem a myslela jsem to naprosto upřímně. Byla až moc laskavá. Nestává se každý den, aby se v chudobinci, kde žijete, objevil cizí člověk a nabídl vám ubytování v nádherném sídle. „Tím se teď netrap, má milá. Ještě mi poděkuješ.“ znovu ten záhadný úsměv. „Dobrou noc.“ S těmi slovy se otočila na podpatku a zmizela za rohem. Měděným klíčkem jsem odemkla dveře a osaměla jsem v prostě zařízeném, leč útulném pokojíku s postelí, stolkem a židlí, skříní a velkým zrcadlem zavěšeným na zdi. Poprvé v životě jsem měla vlastní pokoj. Kufr jsem postavila ke zdi u dveří s tím, že ho vybalím zítra. Najednou na mě padla nekonečná únava, abych se tím zaobírala ještě dnes večer. Naprosto vyřízená jsem klesla na postel s pocitem naprosté samoty a vyčerpání. Za poslední měsíce se můj život obrátil vzhůru nohama a teď tu ležím ve vlastním pokoji v noblesním sídle, kde budu nyní žít ve společnosti znetvořených lidí jako jsem já a účinkovat v panoptiku. Ještě nedávno by mě ani nenapadlo, že se setkám s někým, koho stihlo toto prokletí. Od té doby, co jsem se poprvé doslechla o panoptiku, o vystoupení znetvořených a různě zdeformovaných lidí, jsem si uvědomila, že nejsem jediná a že někde tam venku jsou lidé jako já, ale vždycky mi přišli na míle vzdálení, jako hvězdy na nebi, a šance na setkání s nimi se mi zdály mizivé. A teď jsem tady, přímo v jejich doupěti a zítra se s nimi mám oficiálně seznámit. Ale ani naše společné prokletí mi nezaručuje, že mne přijmou. Vždyť tu nikoho neznám! Zmocnil se mne takový pocit samoty, až mi vhrkly slzy do očí. Zachvátila mne bezmoc a v záchvatu žalu jsem se nesnažila potlačovat slzy. Zabořila jsem obličej do polštáře a vzlykala tak mocně, že jsem stěží popadala dech, tíha mého postavení na mne dopadla plnou vahou. 8
Nejstarším dívkám v sirotčinci Svaté Panny Marie bude letos osmnáct. Milostivá Matka představená jim tedy dá pár pencí a vyhodí je na ulici. Ale na rozdíl ode mne si jistě práci najdou a většina se provdá. Mě obyčejné zaměstnání ani mužská láska není přána. Můj život se ubírá jiným směrem.
9
Řady tváří plných očekávání se táhly zprava doleva, počínaly těsně před jevištěm a ztrácely se v temnotách na konci sálu. A nejhorší bylo vědomí, že není cesty zpět, že tu opravdu stojím před chtivými lidmi, kteří nikdy nepoznali naše utrpení a jen se chodí pobavit pohledem na znetvořené umělce, aniž by kdy měli šanci pochopit, co to znamená být znetvořený a co takový znetvořený člověk prožívá. A pojednou mne ovládl nepředstavitelný vztek vůči těmto lidem, pro které je všechno samozřejmé, jak říkala Olivia… A přesto se teď musím snažit a udělat jim co nejlepší zážitek. Aby se mnou Christiana byla spokojená. Abych u ní nadále směla žít a mít se dobře a už nikdy nemusela žít v chudobě, které jsem si užila až dost… Vivian udala úvodní tón a Olivia se rozeběhla dovednými prsty klavíristky po klávesách. Naštěstí divadelní piano nebylo rozladěné, jak se zpočátku obávala a po dvou taktech jsem se dala do zpěvu. Nikdy předtím jsem nezpívala tak procítěně jako toho dne v birminghamském divadle. Do zpěvu jsem vložila všechen svůj vztek na povrchní společnost, která ve své ješitnosti nespravedlivě odsuzuje každého, kdo je odlišný. Také jsem myslela na bouřlivé zvraty posledních měsíců, které mi doslova obrátily život vzhůru nohama. Nevnímala jsem oslnivé světlo jeviště, nedutající publikum přestalo existovat. Zcela jsem se oddala bolestným vzpomínkám na dětství v sirotčinci a posměšky obyčejných dívek, na nespravedlivé tresty zlomyslných sester, které se sice oháněly láskou boží, ale tváří v tvář někomu, kdo neodpovídal jejich představám, se chovaly stejně povrchně a předpojatě jako kdejaký namyšlený měšťan. Truchlivé táhlé tóny cella a klavíru se mísily s žalostným vytím mé písně z tragické opery a prostupovaly sálem. Nevím, jestli během vystoupení Olivia s Vivian na něco myslely, jestli také vzpomínaly na minulost, kterou znaly jen ony 10
a ani v důvěrném kruhu přátel z panoptika o ní nemluvily, ale když dozněla poslední sloka a diváci propukli v bouřlivý aplaus, pro slzy jsem viděla jen rozmazané šmouhy. Rázem jsem se však zalekla, že si někdo všimne mého nevhodného rozpoložení a snažila jsem se slzy zahnat mrkáním, aby nikdo nic nezpozoroval. Uklonily jsme se a vrátily se do šatny, abychom uvolnily scénu pro další. V šatně jsem se s úlevou skácela na lavičku. Cítila jsem nesmírnou úlevu, že první vystoupení je za mnou a obešlo bez nějakého faux pas. Ale klid mě rázem opustil, jakmile jsem spatřila Geralda v černé haleně s volánovitými rukávy a zlaceným vyšíváním a velmi těsnými kalhotami, které svíraly jeho dlouhé kostnaté nohy a mně najednou přišlo směšné, jak se znetvoření oblékají do krásných kostýmů, jaké si oblékají obyčejní umělci, aby podtrhli svou krásu. Ze všech sil jsem se snažila tvářit lhostejně, aniž bych od nápadně vysokého muže s kulatýma očima bez víček, protáhlými ústy s ostrými špičatými zuby a tanečním kostýmem dokázala odtrhnout zrak. Přísahala bych, že si mě také prohlížel, měřil si mě svým odměřeným pohledem od diamantové korunky až po lesklé černé střevíce, jako by chtěl prozkoumat každičký kousek mého těla, až mi celá ta chvilka ve stísněné šatně byla nepříjemná. Naštěstí se ke mně v tu chvíli přitočila Christiana. „To bylo skvělé, Desdemono. Vedla sis výtečně. Věděla jsem, že mě nezklameš,“ prohlásila a mě v tu chvíli vhrkly znovu slzy do očí, ani nevím proč. Snad to bylo vyčerpáním a napětím prožitým v posledních hodinách před vystoupením nebo žalostnými tóny houslí a klavíru, ale vážně mi bylo do pláče.
11
Život ve Winsley Manor se vrátil do starých kolejí, každodenní rutina začala nanovo, aniž by se kdo zaobíral nepříjemným incidentem z Birminghamu, takže jsem si nakonec říkala, jestli to nebylo jen výplodem mé opilé mysli. Ráno se jako vždy snídalo ve společné jídelně a až do oběda jsme cvičili. Musela jsem se naučit několik nových skladeb a stále dokola je pilovat za Oliviina klavírního doprovodu a cella Vivian. Ne vždy to bylo jednoduché. Samozřejmě bylo nutné zpívat čistě, jako to stálo v notách, jež mě Olivia vytrvale učila, a hudba se musela k písni hodit v každé sloce. Byla jsem za to ráda – aspoň jsem se zbavila dotěrných myšlenek na Geralda, který si mne stále pokradmu prohlížel. Odpoledne jsem se zpravidla věnovala vycházkám, piknikům v lese, pití čaje v zahradě či hraní bridže, jež na mě působilo uklidňujícím účinkem, protože každá karetní hra se odvíjí podle předepsaných pravidel a když jim člověk porozumí, nic ho nepřekvapí. Na rozdíl od hry je reálný život složitější a ne vždy mu rozumíme. A jelikož mě v těchto dnech skutečný život mátl, vynahrazovala jsem si to hodinovým hraním bridže s ostatními ženami panoptika a opíjela se jejich opovržlivými řečmi o zkaženosti obyčejných a vsakovala je do sebe jako houba. Tyto řeči, jež mi zpočátku přišly poněkud nespravedlivé, se s každým dnem stávaly pravdivějšími. Panoptikum mě nakazilo svou nenávistí a všemi obyčejnými jsem teď pohrdala stejnou měrou, jako oni pohrdali mnou. Již jsem nezáviděla jejich pěkné tvářičky a pohodlný rodinný život, kdy syn zdědí tatíčkovo jmění a dcera se brzy výhodně provdá, aby nemusela pracovat. A ano, ona se provdá, zvláště pokud je hezká, to se mužům líbí! A pak je na manželovi celý život závislá, bez něj by byla úplně ztracená. Její životní náplní bude starat se o dětičky. Jak je ten jejich život prázdný! Ne, takový život bych nechtěla ani za nic. Nepotřebuji život jako oni, s těmi jejich směšnými ideály.
12
Večery jsem zpravidla trávila v salóně, kde se pořádaly naše soukromé večírky. Sama jsem nevěděla,jestli mě to opravdu baví, nebo je to jen jistý nástroj na zaplašení samoty a myšlenek na Geralda, a ani jsem nad tím nepřemýšlela. Zkrátka jsem jen dělala to, co dělali ostatní, abych se něčím zaměstnala a unikla pocitům prázdnoty a osamění, které mne přepadaly, když jsem byla o samotě. Zpívala jsem nebo tančila až do posledního dechu do půlnoci a pak se polomrtvá únavou a otupělá hýřením belhala do ložnice, kde jsem se z posledních sil umyla, než jsem jako podťatá klesla na postel a okamžitě usnula. Tanec mi celkem šel, neboť mě příroda obdařila dlouhými štíhlými nohami a v patnácti letech jsem se jako ostatní dívky ze sirotčince Svaté Panny Marie tanci učila. Tanec pro mě byl stejně osvobozující jako zpěv, třebaže jsem ho nezvládala tak dobře. Když jsem za hudby roztáčela sukni na parketu společenského salónu, na nic jsem nemyslela. Jen jsem zkrátka tančila v záři plynových lamp a v hlavě se mi rozlévala příjemná otupělost. Nepřipouštěla jsem si, jak mě můj nový život vyčerpává, jak ze mě saje šťávu ta jednotvárnost, noční hýření, nepřetržitá snaha se zdokonalovat, abych se zavděčila Christianě i nenasytným divákům, úsilí být stále lepší a lepší. Nic jsem si nepřipouštěla, na nic jsem nemyslela. Jen jsem dělala, co se ode mně očekávalo a hloupla tím zlořečeným způsobem života, který ubíjel duši. Na podzim roku 1908 jsem slavila svoje sedmnácté narozeniny, neboť jeptišky mě prý v tuto roční dobu objevily pohozenou na prahu kostela poblíž sirotčince Svaté Panny Marie. Pro tuto příležitost Vivian objednala u místního pekaře obrovský dort, čokoládový s rudými marcipánovými růžemi. Výjimečně jsem nemusela cvičit a Christiana mi nařídila zůstat až do oběda v posteli, jak se na oslavence sluší. Bylo to poprvé, co jsem doopravdy slavila narozeniny. V sirotčinci nikdo narozeniny neslavil a v chudobinci ani nikdo nevěděl, kdo 13
je kdy má. Proto oslava mých sedmnáctin byla moje první narozeninová oslava v životě. Slavnostní oběd se podával v zahradním altánu, který byl naštěstí dostatečně velký, aby pojal všech patnáct členů panoptika. Když jsem sestoupila do zahrady k altánu v šatech z rudého sametu a svou červenou stužkou ve vlasech, málem mi do očí vhrkly slzy při pohledu na svátečně oděnou společnost vůkol stolu s bílým ubrusem, na němž byly s pečlivostí naskládány talíře, příbory, sklenice, lahve šampaňského a limonády a hrnce, z nichž se i přes zavřenou pokličku linula libá vůně. Jako první se otevřelo šampaňské a Christiana pronesla přípitek. ,,Na zdraví naší drahé zpěvačky!“ Všichni naráz pozvedli sklenky a s hlasitým „Na zdraví!“ se napili a klesli zpět do židlí. Já jsem seděla v čele stolu s Christianou po levici a Felicité po pravici. Vedle Felicité seděla také Olivia a naproti ní Vivian. Gerald seděl na opačném konci stolu naproti Mercedes a Victor seděl vedle Geralda na kraji stolu. Dobře tak! Dnes mám narozeniny a nemíním si je kvůli někomu zkazit! Všichni byli ve výborné náladě a živě se bavili. Také jsem vesele diskutovala s Christianou a Felicité a na opačný konec stolu se nedívala. Ostatně i kdybych tím směrem náhodou pohlédla, Geralda stejně nebylo možno zahlédnout přes ohromné tučné tělo Ralfa Eduarda, který se nakláněl přes stůl a cosi vykládal Marion naproti sobě. Když osazenstvo dojedlo polévku – vývar z nudlí, servíroval se hlavní chod. Z dozlatova opečené husy s křupavou kůžičkou a jemným bělounkým masem, koupající se v omastku a pečených brambor dochucovaných kroužky zkaramelizované cibule se všem sbíhaly sliny. Jakožto oslavenkyně jsem si první nabrala svou porci a pak jsem s utrpením potlačovala sliny, než pekáč s husou a hrnec s bramborami doputoval na konec stolu. Jakmile se 14
všichni obsloužili, společnost se lačně pustila do jídla. Musím uznat, že jsem ještě nikdy nejedla nic tak výtečného. I ostatní se olizovali jedna báseň, v očích jiskřilo, jak zuby trhaly šťavnaté masíčko, omastek stékal po bradách a rty se leskly mastnotou. A cibulka! Dozlatova osmahlá a sladká! Nikdo nemluvil, jak čelisti pracovaly, aby ani kousek nepřišel nazmar. Jako desert se samozřejmě podával dort. Nápadně rudé růže z marcipánu zdobily lesklou čokoládovou polevu a uprostřed hořelo sedmnáct svíček. „Tak je sfoukni a něco si přej,“ pobídla mě Christiana. Rozpaky, které mě zaplavily, nelze vyjádřit slovy. Ještě nikdy mi k narozeninám nikdo neuspořádal hostinu ani neupekl dort. Bylo to pro mě zcela nové, ale přítomní se tvářili, jako by to byla zcela běžná záležitost. „Mám pocit, že už se mi všechna přání splnila,“ podotkla jsem. Opravdu, co víc bych si mohla přát, než život po boku těchto lidí? Přece jen jsem se nakonec naklonila nad dort a sfoukla svíčky, aniž bych si cokoli přála. Můj život totiž už nemohl být lepší. Nebo aspoň to jsem si v tu chvíli naivně myslela.
15