TAIRDINAS SETKÁNÍ
Seděl opřený o blátivou studenou zem, obklopený hromadami hlíny, a vyčkával na pokyny. Kolem něho sedělo na deset mužů. Všichni měli blátem natřené tváře jako maskování. Někteří měli oblečení postříkané krví. Vypadali unaveně, v očích měli strach. Seděli a mlčeli, nikdo neměl náladu na mluvení. Navíc hrozilo, že by tím nepříteli prozradili svoji polohu.
Jeden voják ležel na vrcholku pevnosti z hlíny a dalekohledem prozkoumával jejich bezprostřední okolí. Najednou sjel po skluzavce z bláta dolů do příkopu.
„Je to dobré. V dostřelné vzdálenosti nikdo není.“
Všichni si viditelně oddychli, někteří si sundali přilbice a pušky si položili před sebe, aby je nemuseli po celou dobu křečovitě svírat. Uvolnili se. Někteří navíc i zavřeli oči a snažili se odpočívat. Věděli, že noc bude dlouhá a na spánek čas nezbude, proto využívali každé volné chvíle, kdy si mohli zdřímnout.
„Když je nepřítel blízko, musíme využít jeho polohy a napadnout ho, abychom se mohli posunout v boji dopředu. Když jsou daleko, tak si můžeme odpočinout,“ vysvětlil mu muž s dalekohledem, který viděl, že se Harald tváří zmateně. „Ty jsi tady nový, že jo?“ jen pokýval hlavou. Harald byl stále otřesený z podmínek, ve kterých museli vojáci bojovat. Cestou na bojiště musel dokonce překročit několik mrtvol.
„Neboj, to si zvykneš,“ řekl mu jiný muž, který měl ze všech nejvíce potrhané oblečení. Asi byl na bojišti nejdéle.
„Kde je jednotka mužů s nadáním1, neměli by nám být v patách a krýt nám záda?“ zeptal se Harald, který chtěl využít chvíle a zjistit o boji co nejvíce, když byli muži ochotní hovořit.
Někteří muži se jeho otázce jenom ušklíbli. „No, to by měli, samozřejmě, ale většinou přicházejí, až když je dobojováno. Většina z nich jsou srabi. Bohatá šlechta, která si nechce zamazat ruce,“ pronesl jeden z vojáků. Ostatní muži se zasmáli jeho kousavé poznámce. Harald jen opět pokýval hlavou. Neměl k tomu co dodat.
1 Jedná se o schopnost některých lidí být vnímavější vůči přírodním živlům, které si dokáží podmanit.
Zavřel oči. Seděl a vstřebával válečné zvuky. Snažil se identifikovat, co je co. Vzlykot. Střelba. Odrazy hlíny, když do ní vlétlo nadání, které bylo určené jednomu z vojáků, ale minulo cíl. Těžké oddychování mužů. Hlasité kručení v břiše. Zvracení.
Musím se naučit, jak přežít, opakoval si v hlavě. Musím se naučit, jak přežít.
Zničehonic se v dáli ozvaly výstřely. Muž s dalekohledem okamžitě vyskočil nahoru a rozhlížel se po okolí. Muži sáhli po výstroji, kterou předtím unaveně odložili, a nasadili si přilbice. Vstali ze země a připravili se k boji.
„Přestřelka daleko od nás,“ sdělil muž s dalekohledem, když seskočil zpátky dolů do bláta. Muži se opět usadili. Nikdo však stále nevydával ani hlásku. Nikdy si nemohli být jistí, jak daleko nepřítel skutečně je.
Jeden z mužů se po chvíli klidu zvedl a šel směrem ven ze zákopu.
„Co to děláš? Zbláznil ses?“ vyštěkl na něho okamžitě muž s dalekohledem.
Odcházející muž jenom obrátil oči v sloup. „Sám jsi říkal, že jsou daleko, a já se musím jít vychcat. Už to nevydržím.“ A aniž by čekal na odpověď, vyšel ze zákopu a směrem ke stromu vykonal svoji potřebu. Muži se na něho zvědavě dívali. Kontrolovali očima jeho okolí. Když bylo hotovo, otočil se a vracel se zpět do zákopu. „Vidíte. Co by se asi tak…“ Nestihl ani doříct větu, když mu kulka proletěla hlavou. Tělo spadlo bezvládně na zem. Vnitřek hlavy se rozprskl po okolí.
Harald se lekl. Nic podobného nečekal. Ostatní muži se překvapeně netvářili. Harald byl sice na násilí a smrt zvyklý, ale válečná krutost ho překvapila. S otevřenými ústy zíral na mrtvolu, která ležela kousek od něho, a na vnitřek hlavy, který vystříkl ven. Bylo to příliš rychlé, příliš nečekané, příliš jednoduché. Ostatní muži se nelekli, nebyli překvapení. Jejich reakce nebyla lidská, nebyla lítostivá.
„Tak to je další,“ poznamenal jeden z mužů, jako kdyby se nejednalo o smrt člověka.
Všichni muži okamžitě sáhli po puškách, vyklonili se ze zákopu a stříleli směrem, odkud přicházely rány. Harald zůstal sedět opřený o stěnu z bláta a potichu se díval na muže kolem sebe. Poslouchal, jak vzduchem létají kulky. Přestřelka skončila a muži se opět usadili do bláta.
„Příště střílej taky. Rozuměl jsi mi?“ zeptal se ho muž s roztrhaným oblečením. Harald tiše přikývl. Příště musím střílet taky, řekl si v duchu, aby nezapomněl, co dělat. Muž s dalekohledem opět zkontroloval okolí. Nic neviděl. Nikdo se neblížil. Nebezpečí hrozilo jen neopatrným.
Jeden z mužů odešel pro zvláštní nástroj. Na jedné jeho straně byla na provázku upevněná úchytka a na druhé straně kolečko, od kterého vedla páčka, pomocí níž se úchytka na provázku navíjela na kolečko. Harald zvědavě zíral na muže a čekal, co se chystají udělat. Muži tyč ve dvou chytili a navedli ji směrem k mrtvému. Úchytka mrtvého chytila za oblečení a oni ho pomocí páky na kolečku dotáhli tak blízko, aby na něho dosáhli a současně nemuseli opustit bezpečí zákopu. Když byl mrtvý voják s nimi v zákopu, ostatní muži ho vysvlékli a všechno, co by se ještě mohlo hodit, uschovali na pozdější časy. Mrtvolu položili na okraj zákopu – také by se ještě mohla hodit.
Harald nebyl překvapen ze smrti, ale z toho, jak na něho celá situace tíživě dopadla. Myslel si, že ho výcvik na válku připravil dobře. Myslel si, že ho výcvik připravil na smrt. Ale nemohl šokem ani promluvit. Na tuhle válku ho nemohlo připravit vůbec nic. Nebyl připravený vůbec na nic, neznal pravidla. Nevěděl, jak se pohybovat po bojišti. Nevěděl, co se od něho v různých situacích očekává. Všiml si, že všichni mají naučené stejné vzorce chování, které on musel teprve odhalit. Najednou byl opět na začátku a musel se vše naučit od znovu. Válka byla krutá a podivně zvrácená – nic podobného si nedokázal ani ve snu představit.
Když zemřel voják, ostatní věděli, že ho musí zbavit potřebných surovin. Když se střílelo, ostatní věděli, že mají střílet taky. Když se ozýval zvuk, bylo potřeba zjistit, odkud. Každou chvíli bylo zapotřebí zjišťovat polohu nepřítele. Harald se toho musel ještě hodně naučit, aby přežil. Nebe nad nimi se začínalo pomalu ztmavovat. Začínal večer. Tma se líně plížila všemi kouty, až byla nakonec všude. V noci byla válka ještě krutější.
„Budeme spát na směny. Začnu já a ten novej. Potom nás vystřídají Bubla a Rosťa. Je to jasné?“ pronesl muž s dalekohledem, který působil jako vedoucí celé skupiny. Muži zabručeli namísto odpovědi. Všichni okamžitě usnuli – věděli totiž, že jindy už klidně nemusí dostat příležitost.
Harald ležel a díval se na hvězdy nad sebou. V dálce slyšel výstřely, ale věděl, že by ho muž s dalekohledem varoval, kdyby se něco dělo, a proto ležel v klidu dál a přemýšlel, jak rychle se mu změnil život. Muž s dalekohledem se vrátil zpátky do zákopu a posadil se vedle něho. „Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se ho náhle.
„Harald.“
„Matyáš.“
Podali si ruce.
„Proč mu říkáte Bubla?“ zeptal se Harald, aby prolomil podivné ticho mezi nimi. Matyáš se pousmál. „Protože jednou tak vybublal, že nám zastřelil rovnou tři vojáky najednou. Ani nevím, jak se jmenuje pravým jménem. Není to důležité.“
„Proč jsi tady až teď?“ zeptal se po chvíli Matyáš.
Harald se zamyslel, jestli má odpovědět po pravdě. Neměl co ztratit. Tady si nemusel nic vymýšlet, tady mohl být sám sebou. Ve válce si nikdo nepotřeboval hrát na něco, čím nebyl. Smrt čekala na všechny stejně. „Byl jsem ve vězení,“ řekl na rovinu.
„Za co?“
„Snažil jsem se osvobodit přítele.“
Matyáš se pousmál. „Za co seděl on?“ Příval otázek nepolevoval, jako kdyby mu Matyáš nevěřil.
„Za vraždu. Ale byl nevinný.“
Matyáš opět zkontroloval dalekohledem okolí. „Proč si myslíš, že byl nevinný?“ zeptal se, když se vrátil z průzkumu.
„Protože jsem toho muže zavraždil já.“
Po zbytek noci bylo ticho. Matyáš už neměl na co víc se vyptávat. Vše bylo řečeno.
V polovině noci je vystřídali dva jiní vojáci a oni se mohli v klidu prospat. Během noci ho ovšem probudily hlasy. Vojáci se o něm bavili. Debatovali, jestli není špión, který se jim přikradl do tábora. Rozhodli se, že ho nezabijí, ale od té chvíle Harald věděl, že se na ně nemůže spolehnout. Věřil jen sám sobě.
Druhý den ráno je probudily výstřely. Byly blízko. Rány byly mnohem hlasitější než kdy jindy. Všichni okamžitě vyskočili na nohy a popadli svoje
pušky. Nepřátelští vojáci využili brzkých ranních hodin, aby se přiblížili k jejich táboru a přepadli je, když spali. Harald jim viděl do očí. Měli jiné uniformy a hovořili jiným jazykem, ale jinak to byli muži stejní jako oni sami – z masa a kostí.
Naskákali k nim do zákopu a jednoho po druhém je začali podřezávat. Někteří se snažili ubránit a bojovali s cizími vojáky. Někteří se nestačili ani probudit. Boje probíhaly tělo na tělo. Muži si zasazovali rány pěstí hlava nehlava. Ani jedna strana neměla slitování. Muži byli chytří. Harald v duchu obdivoval jejich bystrost připlížit se k nim a po ránu je přepadnout. Ale jednu chybu jejich plán měl – přepadli je v jejich vlastním úkrytu. Byli v nevýhodě, neznali to zde.
Harald jednomu zasadil ránu pěstí a pomohl si přitom tím kouskem nadání, který v něm zbyl, proto byla rána smrtící. Mířil muži přímo na spánek. Voják se už neprobudil. Před druhým útokem se Harald skrčil a muže, který na něho útočil, trefil přímou ranou do hlavy. Třetího vyřadil ze hry jedním kopem do hrudi, kterým mu vyrazil dech. Když muž ležel na zemi a snažil se nadechnout, střelil ho do hlavy. Díval se mu přitom přímo do očí. To bylo jediné povědomé, podobným způsobem zabíjel už dlouho.
Vše se odehrálo příliš rychle. Kolem se zdál být klid. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil mrtvá těla všude kolem. Několik mrtvých bylo i z jejich řad, všichni nestihli zareagovat včas. Matyáš ležel na hromadě bláta a mířil puškou na utíkající vojáky, kteří se rozhodli, že lepší bude opustit nepřítelův tábor. Jednoho střelil do nohy a druhého do zad. Oba padli okamžitě k zemi. Harald byl překvapený, jak dobře umí Matyáš mířit.
Z deseti vojáků jich zbylo šest, kteří se ubránili.
„Nyní už jsi jeden z nás,“ řekl Matyáš a přitom si otřel pěsti od krve. Ostatní muži jen pokývali a odešli se nasnídat, od čehož byli příchodem vojáků hrubě vyrušeni.
„Tohle se děje často?“ zeptal se Harald, ale nikdo mu neodpověděl. Mlčení bylo dostačující odpovědí.
Cítil se podivně živý. Byl nabitý energií. Nemohl se ani posadit, kolik energie v něm proudilo. Krev mu bubnovala ve spáncích, čelo se mu potilo a srdce bušilo. Přál si, aby přišli další vojáci. Chtěl se s někým poprat. Chtěl
rozdávat rány, chtěl další přestřelku. První skutečný střet, první pohled do nepřítelovy tváře působil na všechny stejně. Chtěli víc.
„Posaď se a ono to přejde,“ řekl mu náhle Bubla. Harald byl překvapený, jak v něm Bubla dokázal číst.
„Cože?“
Bubla protočil oči. „Všichni jsme to zažili. První střet a ty jsi přežil. Chtěl bys ještě, chtěl bys víc. Všichni to tady známe. Pokaždé, když přežijeme, je to jako se napít z pramene mládí. Sedni si a ono to přejde.“
Harald se posadil a mlčel. Byla to pravda. Harald se těšil na další střetnutí. Nemohl se dočkat, až opět bude moci s jiným mužem změřit svoje síly.
V následujících týdnech zabil desítky vojáků. Některé zastřelil, některé uškrtil a jiné ubodal. Zabíjení bylo to jediné, co uměl, a uměl to dobře. Velmi brzy se stal věhlasným zabijákem mezi vojáky. Byl rychlý, efektivní a bezcitný. Nikdy mu nebylo líto svých obětí. Už ne. Válka mu zaslepila oči a on téměř zapomněl na svou lidskou stránku. Zapomněl, jakou radost měl ze čtení knih a jak rád se díval na Margaret, když pobíhala po krámku s knihami. Stala se z něho zrůda s lidskou tváří.
Jednoho dne seděl v zákopu a poslouchal svoje okolí. Daleko od něho byl povyk. Slyšel hlasy, ale ne křik. Nevěděl, co to znamená. Připravil se k boji. Do zákopu se nahrnuli muži a za nimi se vyloupla známá tvář, u níž rozhodně nečekal, že ji ještě kdy zahlédne. Muži byli její doprovod v zákopech, ve kterých by se jinak nevyznala. Dovedli ji přímo k Haraldovi.
„Vsadím se, že jsi nečekal, že se ještě kdy uvidíme, co,“ řekla zvesela Kateřina, která si užívala jeho zmateného výrazu. Nezmohl se ani na slovo. Za Kateřinou stál mladě vypadající muž a mlčel. Plaše se rozhlížel po svém okolí.
„Musíme si promluvit,“ náhle zvážněla. Bylo jí jasné, že každou chvílí mohli čelit smrtícímu útoku. Nechtěla být na bojišti ani minutu déle, než musela. Věděla, jak rychle se situace může změnit, proto nechtěla ztrácet cenný čas.
Harald nechápavě pokýval hlavou. Zvedli se a poodešli do bezpečnější vnitřní části zákopů, kde nehrozila bezprostřední smrt. Harald se opřel o zeď a poslouchal. Když viděl čisté Kateřinino oblečení, které nebylo od krve a bláta, najednou se vrátil do reality, ze které nebylo úniku. Viděl
špínu a krev kolem sebe, které předtím neviděl, slyšel bolest v hlase kolem procházejících mužů a slyšel kulky, které jim létaly nad hlavami. Nikdy předtím neviděl zákopy tak jasně jako dnes.
„Musíš se mnou vyrazit najít Otakara. Je to jediná možnost, jak tohle všechno zastavit.“ A ukázala rukou kolem sebe, aby Harald pochopil, o čem mluví. Moc dobře jí rozuměl. Jejich obrovské nadání by skutečně mohlo pomoci. Mlčel a rozmýšlel se. Nyní byl voják. Musel poslouchal rozkazy, anebo bude zastřelen. Jen tak si nemohl dovolit opustit bojiště.
„Mám pro tebe propouštěcí rozkaz,“ řekla tiše Kateřina, protože mu na očích viděla, o čem přemýšlí. Harald si nedokázal představit, kde ho mohla opatřit.
Usmál se. „Po cestě mi toho budeš muset ještě hodně vysvětlit.“
Kateřina se na něho také usmála.
V noci opustili bojiště, aby nikdo nepojal podezření. Předtím se však Harald proplížil do ložnice a propouštěcí rozkaz nechal ležet u generálova lůžka, aby ho ráno snadno našel.