Parní vlaky a psí špízky
Moje první cesta do Asie vedla přes Rusko do Číny. Vlastně dnes ani nevím proč. Čína pro nás tehdy, na začátku 90. let minulého století, představovala skutečný a daleký Východ. Opravdovou exotiku, jiný svět, vzdálený tisíce kilometrů, víc než týden jízdy vlakem.
Nebyl jsem rozhodně tím, kdo by celou výpravu plánoval. Spíš jsem se vezl s ostatními. Informací jsme tehdy měli minimum. Vlastně skoro žádné, jen to co se dalo vyčíst z mapy. Internet ještě neexistoval a v průvodcích se o individuálním cestování, s prázdnou kapsou a batůžkem na zádech, nepsalo.
K čínské hranici jsme jeli dlouho. Vlakem po transsibiřské magistrále přes Ural, kolem jezera Bajkal až do daleké Chity. Chita, to byl takový panelákový komunistický skanzen. Brutální betonové mraveniště uprostřed stepi. Nás zajímalo jediné. Jak se odsud dostat dál do Číny. Ukázalo se, že v cestě nám stojí ještě jedno ruské město - Zabajkalsk. Tedy město, spíš rozbombardovaná velká vesnice. Pochopitelně bez jakékoli možnosti ubytování. Noc ve stepi, kus za posledními chalupami, však stála za to. Nikdy předtím jsem při usínání neviděl tolik zářících hvězd.
Nějaká zářící hvězda, která by nám posvítila na zdolání rusko-čínské hranice, by se nám hodila i zítra. Soudě podle délky hraničního pásma, velikosti a výšky plotů a jiných zábran, jsme se ocitli na jedné z nejstřeženějších hranic světa. Její překonání je úkol na celý den. Nejde to pěšky ani po silnici. Jedinou možností je cesta motorákem.
Jeho tři stísněné vagony zajišťovaly veškerý příhraniční styk mezi oběma mocnostmi. Dvakrát denně tam a zpátky. Nebyla to rozhodně dlouhá cesta, odha-
dem tak tři kilometry, ale trvalo věčnost vlak naplnit zbožím a lidmi. Cesta směrem do Číny byla vcelku snadná, do vlaku se nacpali všichni cestující se skromnými zavazadly a jelo se. To nakládání vlaku na cestu zpátky popíralo fyzikální zákony. Nikdy předtím, ani potom, jsem neviděl tak obří balíky převáženého zboží. Vůbec mi nebylo jasné, jak s nimi jejich majitelé, ruští obchodníci s laciným čínským textilem pohybují, natož, jak je nakládají po schůdcích do úzkých dveří vagonů. Pravda byla, že po nějakých dvou hodinách od chvíle, kdy narvaný vlak zbožím dorazil do Zabajkalsku, byly všechny obří balíky vyskládané venku na nástupišti a my jsme mohli nastoupit na vysněnou cestu do neznáma.
První co jsem při příjezdu na nádraží do Manzhouli viděl, byl obří oblak kouře. Tedy vlastně páry. Doprovázející zvuk sirény prozradil, o co se jedná. Vedle nás na koleji si odfrkávala roztopená parní lokomotiva. Pumpy na vodu u každého nástupiště, halda uhlí a další tři vychladlé parní stroje dávaly jasně najevo, že se nejedná o žádnou turistickou atrakci, ale o běžné dopravní prostředky.
Když už jsme na nádraží, jdeme se podívat k pokladně na jízdenky dál do vnitrozemí. Pohled na frontu mi vyrazil dech, dnes už poněkolikáté. Cestující stáli v jakémsi hadu, který se pod náporem davu v jeho zadní části podivně kroutil. Něco bylo na té frontě divné. Pak mi to došlo. Všichni do sebe byli zaklesnutí jak klíšťata. Každý svíral rukama frontového bojovníka před sebou. Ne tady se opravdu nedalo předběhnout. Sehnat lístek až do Pekingu se ukázalo jako nesplnitelný úkol. Normální cestou se vlastně nedala koupit žádná jízdenka. Všechno bylo na týden dopředu vyprodáno. Jízdenky však nabízeli za přemrštěné ceny vykutálení překupníci.
Vzhledem k našim skromným finančním prostředkům jsme si mohli dovolit maximálně nedaleký Hailar. Vlak nám jede zítra ráno. Po další noci pod širákem, tentokrát kus od nádraží uprostřed zástavby na jakémsi dvorku, se probouzíme do krásného slunečného dne a zjišťujeme, že jsme atrakcí pro široké okolí. Lidé přicházejí a zírají na osm podivných vagabundů hrabajících se ven ze spacích pytlů. Nevěřícně kouká i postarší pán na kole, který se za námi ohlíží tak dlouho, až to napálí přímo do sloupu. Naštěstí se zvedá, nic vážného se mu nestalo.
O chvíli později už jedeme ve vlaku a pro změnu zíráme zase my. Na naše spolucestující a jejich svérázné hygienické návyky. To, že se všude nezřízeně hulí a vajgly se hází na zem pod nohy, jsme si už všimli včera na nádraží. Že se pod nohy i fluše i smrká bez použití kapesníku, zjišťujeme až ve vlaku. Naprosto veřejné a nepokrytě se vyluzují i jiné tělesné zvuky, jako třeba krkání a prdění. No ještě štěstí, že nejedeme až do Pekingu.
Mnoho překvapení na nás čeká i v cílovém Hailaru. Město je to asi podobně veliké a šedivé jako zmiňovaná Chita. Rozdíl tu ale je. Zatímco v panelákovém ruském pekle zely ulice prázdnotou, tady to na veřejném prostranství naopak žije.
Pouliční prodavači zboží všeho druhu, opraváři kol, švec, kovář, ale taky zubař. Ti všichni nabízejí své služby za úplatu kolemjdoucím. Je to vlastně s podivem v zemi, kde o všem rozhoduje všemocná strana. Drobné živnosti jsou patrně pod její rozlišovací schopnost. Pod palcem nemá strana ani stravování.
Žádné hromadné vývařovny, na jídlo chodíme do malých, rodinných podniků. Kvalita je výtečná, prakticky vždy dostaneme prvotřídní lahůdky, po kterých se olizujeme kilometr za ušima.
Vrcholem gurmánského poznávání je večeře ve společnosti našich nových čínských přátel. Tedy přesněji dvojice kurážných studentek ruštiny, které nás oslovily na ulici za účelem procvičování ruských slovíček. Rusky toho sice taky moc neumíme, ale holky jsou vděčné i za to málo. Patrně jim hlavně lichotí, že se mohou ukázat ve společnosti bílých turistů.
Při konverzaci přijde řeč i na jednu lahůdku, kterou si skoro každý den dopřáváme na ulici. Čerstvě grilované masové špízky jsou naprosto dokonalé a navíc za pakatel. Ty jsou z psího masa, shlazují holky naše nadšení a cestou z restaurace nám u jednoho domu ukazují psa „pěstovaného“ za tímto účelem. Až do konce pobytu se voňavými stánkům vyhýbáme velkým obloukem.
Rudý prach
Cesty autobusem nejsou v Asii jen nezbytnou nutností, přepravou z bodu A do bodu B. Často se jedná o silný a nezapomenutelným zážitek. Pro někoho třeba i na celý život. Když jsme si kupovali lístek na spoj z městečka v laoských horách na thajskou hranici zdálo se, že to bude krátká a pohodová cesta. Při koupi jízdenky den dopředu mám bylo dokonce s radostí oznámeno, že nás autobus vyzvedne ráno přímo před naším hotelem. Skvělé, jak komfortní!
Ráno čekáme svědomitě v uvedený čas na domluveném místě. Dlouho se nic neděje, ale asi z půlhodinovým zpožděním autobus skutečně přijíždí. Nasedáme a zjišťujeme, že máme celý dopravní prostředek pro sebe. Naše nadšení opadá, když se asi po pěti zastávkách na hlavní ulici sedadla zhruba z poloviny naplní. Bezva, teď už můžeme konečně vyrazit. Hodinové zpoždění je v Laosu vlastně v normálu.
Skutečně vyjíždíme z městečka, ale špatným směrem. Jedeme asi 10 minut a zastavujeme před samotou u lesa. Řidič pronikavě zatroubí. Ze stavení vyjde líným krokem paní s dítětem. Další dva spolucestující. Neotáčíme se. Naopak, svištíme pro další pasažéry. Zhruba po další hodině už je autobus téměř naplněn a my jsme zpátky na hlavní třídě městečka. Zdá se, že řidič konečně vyráží správným směrem. Směrovka Border of Thailand je toho důkazem. Hurá, teď už to snad půjde hladce. Omyl. Poslední zastávka. Tentokrát sjíždíme z hlavni na polní cestu mezi rýžovými poli. Nejedeme dlouho, slabý kilometr. Poslední cestující, zdravě vyhlížející pán středního věku, už na nás čeká. Očima pátrám po nějakém obřím zavazadle, kvůli kterému jsme podnikli tuhle zběsilou odbočku.
Nic. Autobusová společnost zkrátka vyzvedává každého až doma a nikdo se této výhody nechce vzdát. Lenost nadevše! Cesta zpátky na hlavní je dramatická. Otočit se mezi vodou napuštěnými rýžovými poli opravdu nedá a couvání není zrovna silná řidičova stránka. Upřímně nechtěl bych být na jeho místě. I když já bych sem určitě nezajížděl. Nakonec jsme všichni nuceni vylézt ven a odlehčit vozidlo.
Zhruba kolem poledne konečně vyrážíme. Unavení a stále ještě na startu. Slunce už tou dobou pěkně tropicky žhne. Klimatizaci autobus pochopitelně nemá. Ještěže se dají otevřít okénka.
Prvních pár kilometrů cesta pěkně ubíhá. Povrch silnice není sice žádný hladký asfalt, ale jet po něm nějakou 60-kilometrovou rychlostí se rozhodně dá. Pokud vydrží nastolené tempo, tak jsme za dvě hodiny v Thajsku. Třikrát hurá! Při třetím pomyslném zvolání sebou autobus podivně škubne, výrazně zpomalí a začne se divoce natřásat.
Asfalt zmizel. Jedeme po hlíně. Nebo spíš prachu. Zatraceně jemném a k tomu ještě červeném. Za minutu se všichni dusíme. Kolem autobusu se vznáší oblaka. Uvnitř je rudá mlha. Co dělat? Nezbývá než zavřít všechny okna a doufat, že si prach časem sedne. Za chvíli se tak stane. To už ale panuje uvnitř nesnesitelné horko. Postup terénem se pochopitelně výrazně zpomalí.
Propadáme trudomyslnosti. Pálí nás oči, plíce máme plné prachu. Smrkáme i vykašláváme červené hleny. Jak tohle dopadne?
Co chvíli zastavujeme. Na trase jsou různé rigoly a brázdy. Nejhorší chvíle nastávají při míjení protijedoucích náklaďáku s thajským zbožím. Polni cesta je úzká, vozidla jsou nucena se na sebe téměř nalepit.
Zdá se nám nemožné, že ještě dnes dorazíme do cíle. Řidič ale vypadá klidně a naši spolucestující také. To jenom my, neznalí zdejší reality, zbytečné panikaříme. Zhruba po dvou hodinách toho nejhoršího co jsem při přepravě autobusem kdy zažil, se začne blýskat na lepší časy. Vrací se asfalt. Patrně se blížíme k cíli. Je to tak. Kolem páté přijíždíme k řece Mekong, která tvoří hranici mezi Laosem a Thajskem. Zničení, ale šťastní vysedáme. Přežili jsme. Vzhůru do civilizace. Přes řeku na druhou stranu. Laos a Thajsko jsou dva jiné světy. Asi jako, když člověk za hlubokého komunismu přejel hranici do Západního Německa. Večer už relaxujeme v čistém thajském hotýlku. Trvá snad hodinu než ze sebe ve sprše smyjeme veškerou špínu. Nakoupit jdeme do klimatizovaného 7 eleven a u dobré večeře se dáváme do řeči s jedním místním sympaťákem. Stěžujeme si na dnešní hororovou jízdu. Pche, tohle nic není. Buďte rádi, že jste nejeli v období dešťů. V té době se cesta promění v jedno velké rudé bahniště. Autobus každou chvíli zapadne a trvá věčnost ho vyprostit. Všichni musí ven a tlačit. Sem k nám přijíždějí umazaní od bláta až za ušima. Pro všechny je to ale nezapomenutelný zážitek. To samé můžeme říct i my. Akorát už nechceme nikdy opakovat...