Svatý týden
Michael Trn
Soundtrack ke knize
Svatý týden
Copyright © 2024, Michal Růžička
ISBN 978-80-7691-443-8
SVATÝ TÝDEN
Michael Trn
Předmluva
Artbrutová punková balada
. . .
Věnováno Karlu Krylovi
Prolog
„Dáme Waterloo, nebo Slavkov?“ „Asi potřebuju Waterloo.“ Napoleon, whisky, pivo na stole.
Přede mnou koňak, před Pavlem pivo a whisky. Bitva začíná.
Pravidla jsou jasná, rozestavíme vojska. Napoleon v desíti rotách zastoupený desíti panáky koňaku. Proti mně stojí rukavička piv a stejný počet kalíšků whisky.
Vyhraje ten, kdo rychleji proleje více krve nepřátelských vojáků.
Přepište dějiny!
Napoleon vyhrává v čase 2 hodiny 16 minut. Odčiňuje porážku u Slavkova, kdy proti němu stál
Ruský standard s rumem Stroh.
Přesně naopak, než píšou historici. Svaťák před maturitou hezky začíná.
7
Kapitola 1
Bágl plný učebnic a kazet tahám po mokrých schodech, které vedou z domu rodičů. Vzduch voní magnóliemi.
Jedu se učit do bytu k babičce, která mi ho nabídla a sama odjíždí na chatu. Je horko, semišové sako složím k učebnicím do kufru škodovky. Sednu za volant, otočím klíčkem, sešlápnu spojku, zařadím dvojku, auto se rozjede. Asi po padesáti metrech pouštím spojku, motor blafne.
Z autorádia hraje kazeta Nirvany, album Bleach.
Babička má telefon, což je skvělá věc: můžu zavolat Aleně a ona může volat mně. Naši telefon nemají, takže musím chodit do budky, a pokud volaný není doma, vracím se naštvaně zpátky. Telefon má i Pavel, nedávno jsme slavili jeho novou přípojku. Popíjeli jsme koktejl západ slunce – nápoj, který jsem jako desetileté dítě viděl v jednom slovenském hotelu. Říkal jsem si tenkrát, že si ho jednou dám. Do sklenice se nasype led, na něj griotka, pak džus a nahoru vodka. Skutečně romantický nápoj. Cestou domů jsem jako prastarý minesengr pěl pod Blančinými okny. Bylo to Krylovo Zpívání pro Miss Blanche.
Zaklepu na branku s rezavou mříží, pod okno zasadím slunečnice, zavolám na Blanku, ať na mě shlíží z balkónu s kapradím do ulice.
Pod listím smokvoňovým večer co večer ji vzývám, s měsícem platinovým vyznání pro ni teď zpívám, že až se setmí, polibkem setru veškeré slzy
9
z tváře a ze rtů, to se přec nesmí, povídat větru, že asi brzy pošle mě k čertu.
Zaujmu odvážně hrdinskou pózu, mám přece v malíčku historii, a ježto převážně nerada prózu, nesu jí v balíčku poezii.
Pod listím smokvoňovým večer co večer ji vzývám, s měsícem platinovým vyznání pro ni teď zpívám, že až se setmí, polibkem setru veškeré slzy z tváře a ze rtů, to se přec nesmí, povídat větru, že asi brzy pošle mě k čertu. Pošle mě k čertu.
Volám 583111. Alena není doma, tak si uvařím kafe a rozložím učebnice po obýváku. Poslouchám Guns N’ Roses a jejich The Spaghetti Incident? a začínám propadat panice.
Celé čtyři roky gymplu se zhmotňují a koncentrují do finálního týdne, zhruba jako když z kvasu vzniká lihovina. V tom kvasu jsem se málem zadusil.
Tvaruju z učebních materiálů kupičky podle jednotlivých předmětů a rozkládám je po bytě. Zároveň nevím, čím začít, a tak se posadím do křesla a koukám kolem. Starožitný černý nábytek, knížky, věcičky v poličkách, televizor, šicí stroj, jehelníčky, květiny, dečky a kraječky. Oči se mi zastaví na skřínce. Otevřu ji – nezklamala. Plechová krabička a cigarety. Ukradnu babičce jednu lehkou petru a jdu si zapálit na balkón. Čerstvý vzduch a výhled na město mě vždycky fascinovaly, odmalička jsem tady
10
čerpal energii. Vyfukuju kouř do dálky, kde se rýsují vrcholky hor.
Toho dne se už neučím. Po dalších třech cigaretách a dvou kávách nazuju boty a vyrazím do jarní noci. Zamířím nahoru přes náměstí do parku. Z parku vidím kostel na protějším kopci – je to ten, kde mě křtili. Běžím dolů a pak nahoru k jeho dveřím a pokleknu u nich ve vroucí modlitbě.
K večeři si dám ještě rybičky, cibuli a chleba. V televizi se dívám na MASH, kde právě Radar vyčítá Hawkeymu, že selhal jako morální vzor. Přemýšlím, zda mám taky nějaký „morální vzor“. Snad jen náš dějepisář, řečený Remulus, jinak už asi nikdo.
Probudí mě zvonek telefonu.
„Těbůh, příteli.“
„Těbůh, Jene. To je dost, že voláš.“
„Spíš?“
„Ne,“ zalžu, abych neurazil. Jen je o pár let starší a je mi nejbližším člověkem.
„To je dobře. Hele, napadl mě výborný fór a musím ti ho říct.“
„Povídej.“
„Víš, jak je ta Krylova píseň Září?“
„Jasně! ... přinesl srpen září od západu, trs aster kvete pod jeřabinami,“ odrecituji část sloky.
„Jo, to je přesně ono. Tak mě napadlo, jak on zpívá: ... do cizích věcí nevměšujeme se, a ještě méně vlastně do těch vlastních...“
„Jasně, vím.“
„No, že kdyby tam zpíval: ... do cizích věcí nevyměšujeme se...“
Malá pauza.
„... a ještě méně vlastně do těch vlastních,“ dodám já a následuje upřímný smích nás obou.
11
„A co jinak, jak jsi zahájil svaťák? Učíš se?“ zeptá se Jen se zájmem.
„Nějak se nemůžu nakopnout, nejde to,“ odpovím sklesle.
„No jo, maturita, zkouška dospělosti, je to dřina. Co Baník, byl jsi?“
„Teď ne, není čas. Na Vítky bych ale zašel.“
Jsem fanoušek hokeje, tomu Jen moc nerozumí, ten řeší jen fotbal a tenis.
„Poslyš, povídej mi o těch svých Vítkovicích. Tam byl ten týpek, co zmizel, ne?“
Najednou mi v hlavě vyvstane celý děj příběhu.
A znovu ho Jenovi vyprávím.
Když jsem jel poprvé na hokej, na Vítkovice, byl jsem v sedmé třídě. Vítky tenkrát postoupily přes Litvínov do finále – a to finále bylo přímo se Spartou. Tak jsme tam s tatíkem jeli v polském fiatu.
Seděl jsem normálně vzadu a ve městě táta nabral další lidi. V autě nebylo místo, tak jsem si jednomu chlapovi sedl na klín. Celou tu cestu mě cosi tlačilo do prdele. V té době jsem už dost četl Bravo, tak jsem si říkal, že ho asi vzrušuju, že je teplej nebo pedofil nebo obojí. No, měl jsem z toho hlavu v pejru, ale nijak mě to netrápilo.
Když jsme vylezli z auta, zjistil jsem, že to byla useknutá ruka toho chlapa, co mě tlačilo. Prostě takový ten pahýl.
Vítky tenkrát prohrály a jeli jsme domů. Bylo už pozdě, ale sedli jsme si ještě s taťkou do obyváku. Přinesl jsem mu pivo a zeptal jsem se, co to bylo za lidi a proč ten pán, co jsem na něm seděl, neměl ruku.
„Jo, Bezruč...,“ řekl taťka.
„Bezruč? Jako ten básník?“ opáčil jsem ve svých dvanácti letech nechápavě.
12
„Bezruč jako že mu ruku usekl kombajn na dole,“ odpověděl tatík.
Došlo mi to a oba jsme se zasmáli.
Pak, asi za dva roky, jsem poslouchal rodiče, jak se o něm zase baví. Táta říkal mámě, že je jako nezvěstný. Byl jsem zvědavý a zase donesl tátovi pivo. Ptal jsem se na něj, páč jsem tu přezdívku nedokázal dostat z hlavy.
Taťka mě tenkrát ve čtrnácti konečně zasvětil do intimního života.
„Víš, jak on neměl tu ruku...,“ začal nesměle.
„No jasně, to vím,“ odpověděl jsem trochu směleji.
„A jak ji neměl, tak mu jeho baba už nikdy nedala, víš, co myslím?“
„Asi jo,“ dodal jsem.
„No, tak on začal chodit do veřejného domu.“
„Jako do bordelu?“ ujistil jsem se.
„Tak.“
„No, a víš, on tam chodil skoro každý den.“
Vtom se otevřely dveře a do obyváku přišla mamka.
„Proč nespíte?“ divila se.
„Ále, řešíme Bezruče,“ odvětil táta opět nesměle.
„O těch bordelech,“ dodal jsem já.
Maminka pozvedla obočí a snažila se celou situaci urovnat. „Víš, jak on neměl tu ruku a žena mu utekla, tak on tam chodil a dával si vždycky s jednou ženou tam večeři.“
Podívali jsme se s tátou na sebe a obočí se zvedlo nám oběma.
Po dalším roce mi taťka řekl, že ho našli v lese –teda jeho kosti a se známkami násilné smrti. Prý ho poznali podle toho pahýlu a podle zubů, že zubaři to nějak umí poznat.
Ten samý rok otevřeli bordel naproti naší zahradě.
13