Svatby věcí

SVATBY

VĚCÍ Tomáš Kapras

1

8. kapitola Na útulném antukovém hřišti se ve velkém horku potil tenista Karel. Jeho trenér Pavel mu z druhé strany kurtu směřoval jeden míč za druhým do bekhendu a hlasitě komentoval provedení úderů.

Kondiční trenérka Veronika seděla na lavičce u sítě a dávala tenisáku na zemi různé falše do shluku dalších balónků a jako by mimochodem přitom sledovala předváděné výměny. Trenér na chvilku cvičení přerušil, přešel k síti a o něčem si s Karlem tiše povídal.

U tréninkového hřiště byla ve stínu velikého stromu jen jedna malá desetiřadá tribuna. Na ní znuděně seděly Simča, Renata, Dita a Tamara. Dění na hřišti skoro nesledovaly a zpestřením jim byl příchod Dany s Robinem, kteří právě dorazili. Mladík měl sluchátka od walkmanu kolem krku. „Co tu děláte?“ obořil se na dívky přicházející Robin. Matka ho chytila za ruku, ale on se jí vytrhl. „Karel mi přece na svatbě slíbil, že rozpustí svůj fanklub!“ Simona se pousmála: „No, on ho rozpustil a od té fejkové svatby žádný sedánek nebyl.“ „Tak co tu děláte?“ „Nikdo nám přece nemůže bránit, abychom se přišly podívat na jeho trénink, no ne holky?“ Všechny pokývaly hlavou.

Matka znovu Robina chytila za ruku a stlačila ho dolů, takže si sedl vedle ní. „A jak je na tom Karel?“ zajímala se.

Simča se na dívku vedle sebe podívala pohledem říkající: „Tak povídej.“ A Renata ochotně a zapáleně spustila: „Fyzička jde nahoru, o tom žádná. Znatelně zlepšil druhé podání, častěji chodí na síť, teď už jenom ten bekhend ho sráží. To je jeho velká slabina.

A blíží se důležité turnaje, na kterých loni uhrál slušné výsledky 3

a body, když je opět neuhraje, spadne v žebříčku propastně dolů…“ Matka chápavě přikývla a rozhlédla se po dívkách. „Ale někdo tu chybí.“ „No, Naty,“ vyprskla smíchy Dita, ale ostatní holky se na ni zle podívaly. „Stala se jí taková, nemilá věc,“ soukala ze sebe soucitně a potichu Tamara, „strašně ji poštípaly vosy.“ „Cože?“ I Renata přikývla: „Byla to taková souhra nešťastných náhod.“ „Minule, když Karel trénoval, jsme si, támhle na plácku,“ ukázala Simona za tribunu, „jen tak házely volejbalovým balonem.

A najednou se ten míč divně odrazil a vlétl na velký gymnastický míč, co se na něm může sedět nebo cvičit, a od něj se ten balón odrazil tak nešťastně, že trefil vosí hnízdo nahoře na stromě.“ „A chudinka Naty,“ vzpomínala lítostivě Tamara, „stála přímo pod tím hnízdem a ty zatracené vosy jí dali co proto.“ „Ten míč musel být strašně nešťastný, že to neúmyslně způsobil,“ povzdechl si Robin a matka ho pohladila po ruce. „To vosí hnízdo spadlo Natálce za tričko,“ řekla věcně Renata. „Naty to tričko sundala neuvěřitelně rychle, ale to vosí hnízdo v tričku zůstalo, asi se tam zaseklo. A tady Naty udělala velkou chybu.“ „Byla v šoku,“ skočila jí do řeči Tamara.

Renata přikývla: „Místo toho, aby to tričko upustila a utíkala pryč, tak z něj chtěla to vosí hnízdo dostat. A začala s ním točit a běhala jen v podprsence kolem kurtu. A to hnízdo z trička ne a ne vypadnout.“ Všechny dívky se znovu zle podívali na Ditu, která se při té vzpomínce potutelně usmívala.

A Renata pokračovala ve výkladu: „Protože Naty s tím tričkem točila tak, že to hnízdo vlastně nemohlo vypadnout. Ty vosy byly jak v bubnu pračky a to je ještě víc rozběsnilo.“

4

Dita se rozesmála a Simona jí silně plácla do stehna: „Blbko, co kdyby se to stalo tobě?“ „Mně se nic takového stát nemůže.“ „My jsme křičeli: Naty, pusto, pusto,“ vzpomínala smutně Renata. „Ale ona nás nevnímala, jenom strašně ječela, “ přikyvovala Simona. „Nikdo jí nepomohl, všichni jste se skovaly, i Karel “ vyčítala Tamara, „jen jste z dálky křičeli.“ „To jí pomohlo, že jsi kolem ní poskakovala,“ řekla tvrdě Simona, „a Karel je na bodnutí alergický, musí se chránit.“ „Naštěstí zakopla,“ pokračovala v popisu Renata, „a to tričko při pádu bohudík odlétlo kus od ní, ale stejně jí ty vosy daly co pro to.“ „Pak přiběhl správce se sprejem a to tričko vystříkal,“ dál vzpomínala Tamara. „Naty byla strašně oteklá. Hned jsem volala záchranku.“ „Teď leží někde v koutě, odkopnutý,“ kýval hlavou Robin. „A nikdo mu určitě neřekl: „Ty za to nemůžeš?“ Děvčata se na Robina překvapeně podívala.

Dana je rukou uklidňovala. „On myslí ten míč, co nerad srazil to vosí hnízdo.“ „Ještě že ho nikdo netrestal jako viníka celé situace. To se někdy stává!“ podíval se rozhodně na matku. „Třeba by ho někdo mohl vzteky nakopnout a prokopnout.“ „Já vím,“ řekla konejšivě jeho máma. A pak mu zašeptala: „Ale už mockrát jsme si říkali, že když se mluví o bolesti lidí, je to víc než bolest věcí.“ „Ale to není…“ ohradil se mladík.

Dana si dala prst před pusu, zavrtěla hlavou a Robin zmlkl.

Dívky se na sebe podívaly ve smyslu: To je Tydýt. „Teď je Naty zavřená doma a nechce nikam chodit,“ řekla smutně Tamara.

5

„Hrozně to prožívá,“ přikývla Dita. „Ani dveře nám neotevřela, ale bude v pořádku,“ dodala Simona.

Dita se naklonila k matce: „Ale už sem nechce chodit. Je hotová z toho, že ji Karel viděl pobodanou v podprsence.“ Tenista se vrátil k tréninku. Trenér mu do bekhendu posílal ještě tvrdší a rychlejší míče.

Daně zapípal telefon. Otevřela kabelku, vytáhla si mobil a začala číst zprávu a pak i odepisovat.

Milá čtenářko, čtenáři, pokud spěcháš, přeskoč tento odstavec, který se podrobně věnuje vzniku a historii tenisu: Na tribunce zavládlo ticho. „A víte, kdy a jak vznikl tenis?“ Robin se pátravě podíval po dívkách, ale nečekal na odpověď: „Tenis pochází ze středověké Francie, kde je doložen k roku 1275 pod názvem Hra na lov, protože napodoboval chytání ptáků do sítí.“ „Vážně?“ Renatu to zaujalo. Ostatní dívky se znuděně povalovaly na tribuně.

Robin rychle přitakal: „Provozovali ji zejména řeholníci pocházející z urozených rodin jako náhradu rytířských zábav. Míčem se trefovalo do branky.“ „Do branky?“ uchytla se Dita. „No, do branky. Hrálo se na klášterních dvorech, francouzsky cour, odtud označení tenisového hřiště jako dvorec nebo kurt, kterou hájila služebná strana service side, proto se označuje podání slovem servis.“ Dita se znovu uchechtla: „Ty jsi ale pěkně nadupanej…“ Renata ji plácla: „Počkej, nech ho mluvit.“ Mladík si jich nevšímal: „Od 14. století se sport provozoval u královského dvora a v 15. století jsou zmiňovány v Anglii první zápasy profesionálů, na jejichž výsledky se sázely značné částky.

Z hazardní hry pochází také dosud používané bodování tenisu:

6

za vyhraný míč se vyplácelo patnáct sou a cílem hry bylo získat jich šedesát, tedy kopu. Počítalo se tedy 15:0, 30:0, 45:0 a celá hra.

Později upadl původ tohoto bodování v zapomnění a číslo 45 bylo nahrazeno jednodušším 40. Původně se hrálo holou dlaní a od 16. století se začaly používat rakety… „Fakt? Holou dlaní?“ Všechny se rozesmály.

Spěchavý čtenáři vrať se: Vyrušený Karel napálil bekhend do sítě a vyčítavě se podíval na rozesmátou tribunu. Holky okamžitě ztichly a tenista se vrátil k tréninku.

Matka sykla: „Robine, nech toho, přestaň,“ a psala další SMS. Simona uviděla v její otevřené taštičce štůsek fotek. Sáhla po nich. „My se podíváme jo?“ Daniela přikývla. „To jsou fotky z té fejkové svatby, že jo?“ Holky se naklonili k Simoně a snímky putovaly z ruky do ruky.

Fotky z obřadu je nezaujaly, zatímco nad momentkami z oslavy se náramně bavily. „Tamy, tady máš parádní ránu,“ rozesmála se Dita. „Ukaž,“ vytrhla jí Tamara fotku z ruky a podívala se na ní, „tak tuhle fotku zabavuju.“ „Počkej, co blbneš, to nemůžeš, je vtipná!“ řekla hlasitě Dita, chtěla fotku zpátky a Tamara jí rukou s fotkou uhýbala.

Karel znovu bekhend napálil mimo kurt a opět zpražil dívky na tribuně naštvaným pohledem. Okamžitě se přestaly o fotku přetahovat a vzorně se posadily. I Dana provinile skovala mobil do tašky.

Veronika vyskočila z lavičky. „Co to bylo za šmudlu? Ty už nemůžeš?“ Karel přimhouřil oči a naštvaně si bouchal raketou do boty, ze které odletěla červená antuka.

Trenér vypálil na Karla další nepříjemně rychlý úder, právě ve chvíli, kdy zazvonil Daně v kabelce telefon. Všichni se na ni

7

pohoršeně podívali a Karel trefil balón rámem rakety. Míček zamířil velikým obloukem až za oplocený tréninkový areál. Tenista se za míčem na vteřinu podíval, stiskl naštvaně rty a začal mlátit raketou o zem.

Robin se zděšeně vztyčil a s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima zíral na Karla. Pod jeho údery praskl rám rakety. „Co to děláte!“ rozeřval se Robin, začal přelézat řady sedaček a naštvaně mířil na plochu ke Karlovi. Dana utnula zvonící mobil a vydala se za synem. „Vy hnusnej ničiteli! Co vám udělala? Vy barbare! Takhle zničit nádhernou raketu!“ Konečně se dostal na plochu a rozezleně a nepříčetně se přiřítil ke Karlovi, který před ním začal ustupovat. „No co? Já mám deset takových raket.“ „A ty všechny takhle zničíte?“ „Ne to ne, To se mi stává jednou za čas… za dlouhý čas.“ Konečně i Dana seběhla z tribuny a stihla chytit Robina, ještě než se stačil vrhnout na tenistu.

Fanynky na tribuně dění na hřišti pobaveně sledovaly. „To si radši vezměte svoji ruku a praštěte si s ní o zem. Ta za to přece může. Nebo to rovnou udělejte s hlavou. Třískněte s ní!“ Robin vytrhl rozbitou raketu z Karlových rukou a zděšeně si ji prohlížel. „Ta krásná raketa byla plná života, plná síly. Chtěla vám dát ze sebe jen to nejlepší a najednou takový náraz!“ otočil se k Daně. „To je jako by… člověk naboural v autě. Ve vteřině se pro něj všechno změní. Teď už je zbytečná.“ Znovu se otočil ke Karlovi a prskavě křičel: „A přitom dělala, jen co vy jste chtěl!“ Děvčata na tribuně se přestala smát. Všichni kolem hřiště na Robina šokovaně zírali.

Tenista se na něj provinile díval. „Ale… to není ta raketa, co jsem si vzal za manželku, s tou běžně netrénuji, ta je na lavičce v igelitu.

Robin se rozběhl k lavičce. „Já ji tu nenechám, vy ji taky zničíte.

Já to vím!“

8

Karel za ním a za Danou volal: „Já se omluvám,“ otočil se k trenérovi a Veronice, kteří to mlčky sledovali. „Cítím, jak jdu v tréninku nahoru, ale nejsem schopný to přenést do zápasu. A čas letí. …“ „Ten barbar vůbec nic nechápe,“ Robin doběhl k lavičce, kde byly dvě rakety zabalené do igelitu, zaváhal. Pak zahlédl malou zlatou gumičku na rukojeti, popadl ji a spolu s rozbitou raketou zamířil k východu. „Když chce, aby ho ty věci udělaly lepšími, nemůžete je ničit!“ Matka běžela za ním.

Všichni kolem hřiště na to stále opařeně zírali. První se probrala Veronika: „Tak pro dnešek končíme!“ Dana chytila plačícího Robina na ulici před tenisovým areálem.

Mladík svíravě držel obě rakety. A mumlal si pro uklidnění svou Timelinu: „1800 – Vynález elektrického článku – Alessandro Volta, 1804 – Vynález lokomotivy – Richard Trevithick, 1827 – Vynález bezpečnostních zápalek – John Walker, 1836 – Vynález telegrafu – Samuel Finley Morse… Matka k němu přiběhla a nacvičeně ho chytla pod bradou a nasměřovala jeho oči do svých. „Vypovíme mu smlouvu,“ vyhrkl na ní její syn.

Dana zavrtěla hlavou. „Proč ne! Ničí věci!“ „A nepřestane to dělat, dokud ho nepřesvědčíš, aby to nedělal.

Není to vlastně tvoje poslání?“ A povzbudivě se usmála, do jeho uslzených očí.

9

14. kapitola Dveře z ulice se otevřely a do haly vstoupil Robin. Melánie se rozzářila. „Ráda tě vidím.“ „Já... taky… něco jsem ti přinesl.“ „Zase? Už mi nic nenos.“ Robin vytáhl z kapsy další kazetu. „Největší hity 90 let.“ „Moc děkuju, “ pátravě se na něj zadívala. „Už jsi se vzpamatoval z toho koncertu v sauně?“ „Housle jsou v pořádku, nic se jim nestalo.“ „Ta amazonka byla, co?“ „Ta její…“ mladík zaváhal, „neoblečenost mne zaskočila. Bylo to takové svalnaté, masité mohutné. Já jsem nikdy nic takového neviděl.“ „Já taky ne.“ „Přitom ženské tělo je krásné,“ podíval se na dívku, „když je krásné…“ Melánie se zasmála. „Máš rád tajemství?“ „Já? V tajemství žiju.“ „A nebojíš se stísněných prostorů?“ „Ne.“ „Podívej se, jestli nikdo nejde.“ Robin přikývl a poslušně se rozhlédl s přehnanou ostražitostí.

Hala byla prázdná. „Prozradím ti tajemství, které vím jen já, můj táta a teď se ho dozvíš i ty. Když tady z boku zatlačíš na tohle prkno, uvolní se.

A když se hodně přitiskneš ke stěně, můžeš se u zdi zasunout za celou tu velkou desku betlému. Pojď.“ Robin následoval Melánii a oba se brzy vsunuli za betlémem.

Stáli těsně vedle sebe. Z venku sem prolézalo jen minimum světla.

11

„Můžeš se dívat ven a nikdo si toho přes ten betlémem nevšimne.

Naše oči jsou v domečcích na skalách. Vždycky jsme si tam s tátou zalezli a pozorovali mámu, jak nás naštvaně hledá. Zasmála se, ale hned ztichla. „Já se jí nebojím.“ Chvilku bylo ticho. „Tak jo, bojím. Jinak bych ji přece řekla, že už nechodím na ekonomku, co mi vybrala, ale že už rok studuju fyzioterapii. Trnu hrůzou kdykoli máma volá strejdovi, u kterého v Praze bydlím, že se prořekne.“ Zase bylo chvilku ticho. „Já vím, musím ji to říct sama.“ Někdo venku prošel. Oba přilepily oči k betlému. A uviděli Jitku.

Někoho hledala.

Melánie zašeptala: „Neboj, když se betlém na radnici začal vystavovat, hodiny jsem se s tátou dívali na lidi, co si ho prohlíželi.

A nikdy nás nikdo neodhalil.

Jitka odešla. „Máš také nějaké tajemství? O kterém vůbec nikdo neví?“ zajímala se Melánie. „Řeknu ti tajemství, co jsem neřekl ani mámě. Každá má láska bylo tajemství. Nikdo o ní nevěděl, ani ta holka. Já si myslím, že ani nikdo, kromě mámy neví, že jsem lásky… té zamilované lásky schopen. V tajnosti jsem chodil s pár děvčaty. Ale ty holky o tom mém tajemství nikdy nevěděly.“ „S žádnou holkou jsi nechodil?“ „Chodil, s Klárou. My jsme se poznali v kruhu na výšce. Každý tam s někým chodil. Chtěli jsme je dohnat. Měli jsme stejného koníčka – historii. Bylo stále o čem povídat… ale jinak... Ani jeden z nás nevěděl jak na to.“ „Žádná pusa nebyla?“ Ticho… „Byla… Pár.“ Ticho. „Doteky?“

12

Ticho… Ticho… Ticho… „Milování?“ Ticho… „Experiment…“ Ticho… „Dostatečný…“ Ticho… „A proč jste se rozešli?“ „Skončila škola a taky, kromě historie jsme si moc nerozuměli.

Třeba když jsme si kupovali stan jako naši první společnou věc, tak ona nakupovala jenom podle ceny. Kvalita té věci…“ Robin se zarazil a kousnul se do jazyku… „Je pro tebe kvalita stanu důležitá?“ „Asi ano.“ „To je dobře.“ „A další holky?“ Ticho... „A co ty a kluci?“ „Vidíš támhle tu stranu betlému. Je tam park.“ „Park jsem ještě v žádném betlému neviděl!“ „Je to jen pár stromů, laviček, a jezírko, u kterého klečí můj první chlapec a hledí do vody, kde se odráží jeho obraz. A on je do toho obrazu zamilovaný.“ „To je z bájí… Narcis!“ „To byla moje první láska, na gymplu. Nechal si říkat Franký...

Místní krasavec, všechny holky po něm letěly.“ Krásného mladíka u jezírka zamilovaně sledovaly dvě dívky. „Byla jsem šťastná, že si vybral mne. Ale on... si na ten vztah jenom hrál. Pózoval. Bylo pro něj důležitější udělat si někde selfí, než tam vlastně být a něco tam prožít.“ „Neumím moc něco prožít… ale chci se to naučit,“ šeptl Robin. „Naštěstí jsem to pochopila včas. Když jsme se rozešli. Byla jsem viníkem, na internetu jsem to slízla. Ještě dlouho se to tam propíralo.

Byla jsem ta špatná. Holky mi to daly sežrat.“ „Sežrat?“ „Škodolibě se mi posmívali, ale to je jedno… Chtěla jsem zažít něco opravdového a potkala jsem Evžena, který nadevše miloval adrenalin. Když prázdniny tak adrenalinové, když milování, tak

13

adrenalinové,…“ kývla směrem k parku. „To je ten kluk, co v parku chystá na liáně přelétnout ze stromu na strom.“ „Tarzan?“ „Neměli jsme klidný den. Buď jsme se vášnivě rozcházeli, nebo ještě vášnivěji scházeli… a stále dokola. Nikdy neměl dost. Unavilo mne to… A teď jsem volná,“ zarazila se, „Kdybys… chtěl…“ „Neumím se dotýkat, líbat a hladit.“ „A chtěl by ses to naučit?“ „To se dá naučit?“ „Ty doteky, hlazení a tak… asi ano.“ „Ale…“ „Ten nejlepší čas na ně se musí poznat.“ „To asi moc… nepoznám…“ „Naznačím ti ho… Můžeme spolu … chodit, chceš?“ „Moc rád.“ Otočili k sobě hlavy. Šlo to z tuha, oba byli namáčknutí mezi stěnou a betlémem. Ale přece jen se k sobě naklonili, tak že se mohli políbit. Byl to neskutečně dlouhý polibek! Protože oba museli hlavy dlouho tlačit dopředu, aby se jejich rty spojily. „… Ale, chci tě poprosit, mohlo by to chvíli zůstat naším tajemstvím? Nikomu to neřekneme, ani tvé, a hlavně mé matce. Z nějakého důvodu se o vaší rodině doma nesmí mluvit. Máma to nesnáší.

Já jí to všechno řeknu, slibuju, ale musím najít vhodnou chvíli. Sakryš, už abych si začala psát, co všechno jí chci říct.“ Robin přikývl. „Souhlasíš?“ „Já budu mít skutečné tajemství.“ „My budeme mít… skutečné tajemství.“ Znovu se k sobě začali naklánět. „Jsme jako dva magnety, co se k sobě přibližují...“ „Teď nemluv.“ Přikývl. A následoval další dlouhý polibek s vůní dřeva.

14