Thomas a jeho strach ze tmy

Barbora Schmiedová

Kapitola první

LAMPIČKA S DINOSAUREM

Thomas ležel ve své postýlce, pevně přitisknutý ke své oblíbené dece s modrými

hvězdičkami. Všude kolem něj se rozprostírala tma, která šeptala a šuměla v každém rohu jeho pokoje. Jediná věc, která ho uklidňovala, byla jeho lampička s dinosaurem.

Když ji rozsvítil, malý modrý dinosaurus vrhal na stěny měkké světlo, které

odhánělo všechny stíny.

Ale dnes večer se něco změnilo.

Jakmile Thomas otočil knoflíkem na lampičce, světlo se rozzářilo jasněji

než obvykle. A pak – dveře od šatny v rohu jeho pokoje začaly slabě světélkovat.

Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdá, ale světlo sílilo, až se zdálo, jako by za dveřmi někdo rozsvítil hvězdy.

Thomas polkl. Tma byla strašidelná… ale tohle bylo jiné, byla to výzva!

S lampičkou pevně sevřenou v ruce se pomalu zvedl z postele. Každý krok směrem k šatně zněl v jeho uších hlasitě, srdce mu bušilo jako bubínek. Když konečně položil ruku na kliku, na okamžik zaváhal.

Ale pak si řekl: „Co když za těmi dveřmi najdu něco, co mi pomůže nebát se tmy?“

A tak otevřel dveře.

Za nimi nebyly police s oblečením. Místo toho se před Thomasem rozprostřela

tajemná stezka, zalitá stříbrným světlem. Všude kolem se vznášely malé jiskřičky, které tančily ve vzduchu jako drobné hvězdy.

A právě tehdy se objevila Luma – Thomasova dinosauří lampička se změnila v kouzelném světě na světlušku, která ho bude provázet na jeho cestě.

Ale Luma nebyla jen tak obyčejná. Její světélko bylo teplé a zlatavé, a když přiletěla blíž, Thomas slyšel jemný, veselý hlásek:

„Ahoj, Thomasi! Čekali jsme na tebe…“

Thomas zamrkal. „Čekali?“ zeptal se tiše.

Luma se rozzářila ještě jasněji.

„Ano! Jsi připravený na dobrodružství? Tma už tě nebude děsit, slibuji.

Ale nejdřív se vydáme na cestu, na které zjistíš, že tma

může být plná kouzel…“

Thomas polkl na prázdno, ale přikývl. Možná to nebude tak hrozné, pomyslel si.

A tak vykročil na stezku za světlem

malé Lumy, která mu ukazovala

cestu do světa, kde se tma mění v dobrodružství.

Kapitola čtvrtá

TAJEMSTVÍ DĚTSKÉ FANTAZIE

Thomas procházel stezkou, kterou osvětlovala Luma, a Brum vedle něj kráčel tiše jako stín. Les kolem nich začal houstnout, stromy byly stále větší a tmavší, ale pak najednou došli na malou mýtinu.

Na jejím okraji stála obrovská postava, která vypadala jako tygr, ale rozhodně to nebyl obyčejný tygr. Byl pokrytý jemným zlatým prachem, který se ve tmě třpytil jako malé hvězdy, a jeho oči zářily jako měsíční světlo.

Thomas se zarazil.

„Co to je? “ zeptal se tiše.

„To je Tygr noci ,“ řekl Brum.

„Jedna z nejmoudřejších bytostí v tomto světě. Vysvětlí ti něco, co bys měl pochopit, než půjdeš dál.“

Tygr se otočil a jeho hlas zněl jako tichý, vzdálený hrom.

„Ahoj, Thomasi,“ zamručel.

„Jsem tu, abych ti ukázal, jak se dívá na tmu. Tma není jen prázdnota , tma je plná příběhů, které čekají, až je objevíme.“

Thomas se zamračil.

„Ale jak to? Tma mi vždycky přišla děsivá.“

Tygr se usmál.

„Tma je jako přítel, kterého nevidíš, ale který je vždycky s tebou. Když je tma, naše fantazie se stává silnější. Vidíme věci, které tam ve skutečnosti nejsou – ale naše mysl je vytváří. Je to, jako když si děti vymýšlejí příběhy.“

Thomas se zamyslel.

„Takže když se bojím, že pod postelí je příšera, není to skutečné?“

„Přesně tak,“ řekl Tygr.

„Když si představujeme stíny jako hrozby, naše mysl je rozesílá do tmavých koutů, ale pokud se podíváš blíže, zjistíš, že všechny stíny jsou jen našimi

myšlenkami – jen iluze, které se tvoří z toho, co si myslíme, že bychom mohli vidět.“

„Takže když mám strach ze tmy,“ řekl Thomas, „je to jen moje fantazie?“

Tygr přikývl.

„Ano, a je to v pořádku. Fantazie je skvělý nástroj, který děti používají k tomu, aby se vypořádaly se strachem. Když si něco představíš, můžeš to změnit. Stejně tak, jako když si někdo představí, že stíny jsou strašidelné, může si také představit, že jsou to pohádkové bytosti , které mají svá vlastní dobrodružství.“

Thomas se usmál, když to pochopil.

„Takže když se dívám na tmu a mám pocit, že je děsivá, můžu si místo toho představit, že jsou tam veselé věci?“

„Přesně,“ odpověděl Tygr.

„Například když je tma, můžeš si představit, že tam běhají malí kouzelní tvorové, kteří se schovávají před světlem. Tma není něco, co by nás mělo strašit. Je to prostor, kde můžeme nechat volně působit naši fantazii.“

Thomas se podíval na Tygrův zlatý kožich, který se ve tmě třpytil.

„Takže tma je vlastně místo pro kouzla?“

„Ano,“ odpověděl Tygr.

„A to kouzlo máš v sobě, jen mu musíš dovolit přicházet, místo abys ho blokoval strachem.“

Thomas se podíval na Luminu a Bruma, kteří stáli vedle něj. V tu chvíli měl pocit, že tma je najednou plná možností – nejen strachu, ale i kouzel.

„Děkuji, Tygře,“ řekl s úsměvem.

„Teď už tomu rozumím. Tma není

místo, kde se musíš bát, je to kde můžeš snít.“

„Přesně tak,“ řekl Tygr a zmizel ve stínech, stejně tajemně, jako se objevil.